4 Tdo 211/2026

Judikát 4 Tdo 211/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:25.03.2026

Spisová značka:4 Tdo 211/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.211.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Týrání osoby žijící ve společném obydlí Ohrožování výchovy dítěte

Dotčené předpisy:§ 199 odst. 1 tr. zákoníku § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku § 201 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:C

4 Tdo 211/2026-677

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovolání obviněného P. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 13 To 178/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 T 3/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 5. 2025, sp. zn. 7 T 3/2025, byl obviněný P. M. uznán vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„1. v blíže nezjištěné době od konce roku 2011 až do 24. 3. 2024, kdy byl zadržen policejním orgánem Policie České republiky, v místě společného bydliště na adrese XY, okres XY, v různě dlouhých cyklech, které se postupně zkracovaly, a zpravidla pod vlivem alkoholu zle nakládal se svojí partnerkou S. N., s tím, že v posledních 5 letech se stupňovala jeho agresivita a četnost jednotlivých fyzických, slovních i jiných útoků, přičemž jeho jednání byly zčásti přítomny a zčásti také vystaveny jeho nezletilé dcery AAAAA (pseudonym), a BBBBB (pseudonym), ačkoli měl dle § 858 a § 884 zákona č.

89/2012 Sb., občanský zákoník, povinnost pečovat o své dcery, zejména o jejich zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, zajišťovat jejich ochranu, výchovu a vzdělání, být pro ně vzorem a volit přiměřené výchovné prostředky, konkrétně:

- poškozené nadával zejména, že se „blbě tváří“, že je „svině, kunda“, poškozenou v rámci hádek ponižoval a křičel na ni, že je „úplný hovno“, že „má malou hlavu a vypadá jako mimozemšťan, že „šilhá“, že „má vykouřit péro tátovi“,

- poškozenou pod vlivem alkoholu vyhazoval z domu a řval na ni, že bude po jeho, když poškozená zvažovala ukončení vztahu, obviněný ji ponižoval, že nemá nic, že nemá peníze, že nemá kam jít a že má pouze dítě s tím, že dům je jen jeho a že jí v domě nic nepatří,

- poškozenou fyzicky napadal zpočátku třikrát do roka a v posledních letech častěji, pravidelně k útokům docházelo v zimních obdobích kolem Vánoc, kdy neměl jako klempíř tolik práce, zůstával doma a byl častěji pod vlivem alkoholu, nebo na základě hádek především ohledně dětí, peněz nebo sexu, kdy při prvním napadení poškozené stisknul krk patrně již v době těhotenství s první dcerou, přitlačil ji zády ke zdi, přitom ji krátce zdvihl o několik centimetrů, že stála na špičkách, a tím ji škrtil a dále ji udeřil do žeber, vedle občasného škrcení s nadzvednutím a surového strkání ji v posledních pěti letech napadal třikrát až pětkrát do roka údery pěstí do hlavy, trhal jí vlasy, rozbíjel v afektu věci v domácnosti, držel ji u stěny pod krkem a vynucoval si její poslušnost, v jednom případě jí přiskřípnul prsty ruky do dveří skříně, kdy je měla poškozená naražené a vyhledala lékařské ošetření,

- poškozenou ekonomicky omezoval, neboť pokud po něm požadovala finanční prostředky na rodinné výdaje především v době mateřských a rodičovských dovolených, kdy byla na něm finančně závislá, tak jí sděloval, že si peníze zaslouží pouze tehdy, pokud se bude chovat jako jeho partnerka a bude mít s ním častější intimní styky, přičemž po nějakou dobu přispíval poškozené na domácnost jedině formou platby 2.000 Kč za každý pohlavní styk, který s ním absolvovala, čemuž se poškozená podvolila, a dále z důvodu nedostatku peněz byla poškozená nucena půjčovat si peníze řádově v tisícikorunách od matky S. N., sestry M. Č. a kamarádky E. V.

nebo sousedů,

- patrně v roce 2017 poškozenou za vlasy vytáhnul na zahradu, kde na ní vylil kolem 10 plechovek piv, ačkoli věděl, že pivo nesnáší, což vnímala tak, jako kdyby na ni močil,

- poškozené vyčítal, že s ním nechce mít sex dle jeho potřeb, u čehož jí nadával, že je „píča nejpíčovatější,“ a že „díru má každá“, čímž ji ponižoval a dával jí najevo, že si najde na sex jinou ženu, dále pokud jej poškozená v rámci vztahu o něco žádala, v řadě případů to podmiňoval poskytnutím sexu, přičemž poškozená se v poslední době podvolovala a vykonávala s ním pohlavní styk také pro „klid v rodině“, aniž by o něj sama měla zájem,

- dcerám vulgárně nadával, dceru AAAAA s ohledem na její omezení ponižoval tím, že ji porovnával s dcerou BBBBB, a alespoň dceru AAAAA v rámci konfliktů i fyzicky trestal tak, že dceru AAAAA v rámci hádky i dvakrát do roka rukou seřezal, až měla modřiny, nebo jí dával facky nebo pohlavky do hlavy či údery do zad, přičemž při fyzických trestech užil proti ní alespoň jednou i údery pantoflem do zad a jednou ji udeřil paličkou na maso do kolene, když nechtěla sníst jídlo, a dále jí opakovaně hrozil použitím pásku, - na přelomu let 2023 a 2024 si přinesl domů dvě dlouhé střelné zbraně, které vyvolávaly v poškozené obavy, neboť nevěděla, zda jsou střelby schopné, aby ve stavu opilosti neublížil jí nebo dětem,

- nakonec dne 24. 3. 2024 vpodvečer byl doma opilý, vulgárně nadával dceři AAAAA, aby si uklidila pokoj, následně hodil 3 hrníčky do dřezu, čímž vytvořil hluk, dcera BBBBB začala brečet a měla strach z toho, že by mohl dceru AAAAA bít, nakonec obviněný na chodbě strčil poškozenou silně rukama, která pak zavolala Polici České republiky, načež došlo k jeho zadržení, v důsledku čehož poškozená i nezletilé dcery měly z obžalovaného minimálně při násilných projevech strach, nezletilé dcery měly strach také o matku, poškozená byla nucena vyhledat péči psychoterapeuta, užívala antidepresiva, jednání obžalovaného mělo vliv na rozvoj úzkostně depresivního syndromu jako poruchy přizpůsobení přítomné od října 2020, která se projevovala úzkostnými a depresivními příznaky, nadměrným a nutkavým uklízením v zátěži, vyčerpáním a zhoršenou koncentrací pozornosti, a nezletilým dcerám se dostalo negativního příkladu ohledně fungování partnerského soužití, možné sociální role muže a otce a užívání alkoholických nápojů“.

2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen. Podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 5 let.

3. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 tr. zákoníku byly obviněnému po zkušební dobu uloženy přiměřené povinnosti a přiměřená omezení: - nahradit dle svých sil nemateriální újmu, kterou způsobil, - podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství, - zdržet se požívání alkoholických nápojů, - zdržet se neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů S. N.

a dcer AAAAA, a BBBBB, zejména zdržet se vůči nim jakýchkoli fyzických útoků či trestů, nadávek, výhrůžek, ponižování a omezování osobní svobody nebo sociálních kontaktů.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit: - poškozené S. N., nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 100 000 Kč, jdoucím od 11. 2. 2025 do zaplacení, - poškozené AAAAA, nemajetkovou újmu ve výši 80 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 80 000 Kč, jdoucím od 11. 2. 2025 do zaplacení k rukám zákonné zástupkyně S. N.,

- poškozené BBBBB, nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 50 000 Kč, jdoucím od 11. 2. 2025 do zaplacení k rukám zákonné zástupkyně S. N.

5. Proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 5. 2025, sp. zn. 7 T 3/2025, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 13 To 178/2025, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

6. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 13 To 178/2025, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

7. V dovolání obviněný namítl, že se soudy především nezabývaly všemi důkazy, v důsledku čehož došly k nesprávným skutkovým závěrům, rovněž nesprávně právně posoudily jeho jednání. Dále uvedl, že provedené důkazy byly hodnoceny v rozporu se zásadou in dubio pro reo a v neprospěch obviněného. Poškozená na obviněném neměla být finančně závislá, právě naopak. Obviněný tvrdí, že prokázal, že finančně zabezpečoval chod domácnosti z větší části on, proto nemohla poškozená trpět nedostatkem financí. Zdůraznil, že i podle výsledků znaleckého zkoumání byl partnerský vztah s poškozenou symetrický a k vulgárním nadávkám docházelo stran obou partnerů.

Obviněný důrazně odmítl, že by se měl na poškozené či nezletilých dopouštět jakéhokoliv násilí. Závěr o fyzickém napadání má být zcela smyšlený. Nadto obviněný tvrdí, že i z výslechu nezletilých dcer mělo vyplynout, že poškozenou nikdy neuhodil. Obviněný u poškozené zdůraznil narcistní rysy a z nich plynoucí menší náhled na své chování, zjištěné znaleckým zkoumáním, které také neměly soudy vzít v potaz a v podstatě podle obviněného soudy výsledky znaleckého zkoumání ignorovaly. Nemělo být prokázáno ani nepatřičné jednání vůči dcerám, a proto je podle obviněného zcela nepřípadná i právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr.

zákoníku pouze na základě výpovědí nezletilých. Obviněný svoji argumentaci uzavírá tvrzením, že neměla být naplněna skutková podstata ani jednoho z trestných činů, jež jsou mu kladeny za vinu.

8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila.

Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že mimořádný opravný prostředek je založen výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly. Hlavní argumentační linie dovolatele směřuje ke zpochybnění svědectví poškozené i nezletilých dcer obviněného, poškozených BBBBB a AAAAA. Uvádí, že se soudy rozhodly uvěřit verzi předkládané poškozenou a další argumenty a protichůdné důkazy ignorovaly.

Snaží se tedy předestřít svoji verzi skutkového děje, která by mohla vést k jím předvídanému výsledku, tedy ke zproštění obžaloby. K tomuto závěru ale nelze v žádném případě dojít. Výpověď poškozené totiž nestojí osamoceně, ale je podpořena širokou škálou dalších důkazů. Soud prvého stupně vyslechl celou řadu svědků, a to jak přátel a rodiny poškozené, tak dovolatele, dále poškozené nezletilé, provedl znalecké posudky znalců z oboru zdravotnictví, odvětví různá, specializace klinická psychologie a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaných jak na poškozenou, tak i dovolatele, znalkyně podrobně v hlavním líčení vyslechl, dále provedl celou řadu listinných důkazů.

10. V řízení bylo bezesporu prokázáno, že zejména ve stavu opilosti je dovolatel agresivní k poškozené i k nezletilým poškozeným. Tyto se snažil fyzicky i psychicky atakovat a ponižovat s motivací být v dominantní pozici vůči nim. Znalci přitom uzavřeli, že dovolatel je na alkoholu závislý, což svědčí o jeho častém užívání, a tedy i sklonům obdobného chování se dopouštět relativně pravidelně. Poškozená se snažila ochránit nezletilé od toho, aby byly svědky podobných situací, zejména fyzického napadání její osoby stran obviněného. I přesto byly nezletilé sto o obdobném jednání dovolatele svědčit. Není proto žádný důvod, proč se neztotožnit se skutkovým stavem postaveným najisto soudem prvního stupně a potvrzeným soudem odvolacím.

11. Pokud jde o osamocenou neodůvodněnou výhradu obviněného, že v jeho trestní věci nebyla aplikována zásada in dubio pro reo, pak je nutno s ohledem na charakter dovolacího řízení uvést, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo uplatnění zásady in dubio pro reo zkoumáno v dovolacím řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, atp.), a to s výhradou, že porušení zásady in dubio pro reo nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Takováto situace však v této trestní věci nenastala.

12. Pokud dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tento je dán příslušnými ustanoveními hmotného práva, např. pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 6 Tdo 402/2024). V mezích tohoto dovolacího důvodu dovolatel zpochybnil, že by se dopustil týrání poškozené či poškozených nezletilých AAAAA a BBBBB.

Dokazováním provedeným před soudem prvého stupně bylo prokázáno, že se dovolatel dopouštěl vůči poškozené fyzického i psychického týrání. Lze konstatovat, že ze strany dovolatele se nejednalo o výjimečné extenzivní vybočení z jinak běžného partnerského chování vůči poškozené. Bylo prokázáno, že se takto k poškozené choval po delší časové období a přistupoval k ní manipulativně ve snaze dosáhnout svého tak, aby poškozená vždy ve všem ustoupila a podřídila se jeho požadavkům a pravidlům. Obviněnému se podařilo u poškozené i u poškozených nezletilých vyvolávat pocity strachu, stresu a úzkosti, a to všemi ve výroku rozsudku popsanými způsoby. Zde bylo psychické týrání spojeno s týráním fyzickým, což svědčí o ještě vyšší společenské škodlivosti jednání dovolatele. Z tohoto důvodu lze dojít k soudy dané právní kvalifikaci činu jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

13. Dále se státní zástupkyně domnívá, že nelze brojit ani proti závěrům soudů o spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Nezletilé dcery byly krom fyzického zejména dcera AAAAA a psychického ataku často podrobeny i situacím, kdy dovolatel bije poškozenou či jí sprostě nadává, čehož byly ony svědky. Zcela zjevně tím obviněný zanedbal svoji péči o nezletilé zahrnující zejména péči o jejich zdraví, jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Není důvodné pochybovat o naplnění rozporované skutkové podstaty a je nutno odmítnout uplatnění dovolacího důvodu i podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jako celku.

14. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

17. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.

Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se tak vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení. Cílem jeho zařazení do § 265b odst. 1 tr. ř. byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Podle zmíněné soudní praxe bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů, a to v zásadě tehdy, pokud se v důkazním řízení vyskytla alespoň jedna ze tří skupin vad, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces: První skupinu tvořily takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.

Druhou skupinu tvořily případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupinu pak tvořily případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu.

Tento stav nicméně mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení.

20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je v daném případě určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Dovolací soud musí při uplatnění tohoto dovolacího důvodu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

21. K předložené dovolací argumentaci Nejvyšší soud předně uvádí, že ji obviněný postavil na obdobných námitkách jako svoji dřívější obhajobu, kterou vtělil také do svého řádného opravného prostředku – odvolání, námitkami se tedy zabývaly a vypořádaly se s nimi oba soudy činné dříve ve věci. Tuto skutečnost ostatně ani obviněný nesporoval, avšak byl i nadále – v části předložené argumentace – zejména přesvědčen, že závěry soudů neobstojí. Uvedená tvrzení opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž dále již v dovolání neurčil, který z dovolacích argumentů podřazuje pod ten, který z dovolacích důvodů.

22. Část dovolací argumentace lze podřadit především pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a to v alternativě, kterou je dovozován zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů). Podstatou dovolání obviněného bylo jeho přesvědčení, že skutková zjištění učiněná soudy nevyplývají z provedeného dokazování. Brojil přitom zejména proti hodnocení výpovědí poškozené a nezletilých dcer BBBBB a AAAAA, přičemž v této souvislosti provedl vlastní hodnocení jejich výpovědí. Zvolenou argumentaci Nejvyšší soud pod uplatněný dovolací důvod podřadil, nemohl jí však přiznat opodstatnění.

23. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů pak nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř.

i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Soudy totiž na základě dokazování dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše, až na drobné nejasnosti. V provedených důkazech nelze shledat zásadní rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně prokazujících skutečnost, že se dovolatel, až na některá méně podstatná jednání, dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi prezentované obviněným, která byla provedenými důkazy vyvrácena.

24. Vadu v podobě zjevného rozporu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů by totiž bylo možno dovodit výlučně v případech svévolného hodnocení důkazů, a tedy v situacích, kdy by odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovala obsah provedeného dokazování. Mohla být shledána pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla obsahový podklad v provedených důkazech, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Takovým nedostatkem přitom odsuzující rozhodnutí zatíženo není, neboť skutková zjištění soudů z provedených důkazů po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze.

25. Soudy si byly velmi dobře vědomy odlišnosti výpovědí poškozené na straně jedné a obviněného na straně druhé. V reakci na danou situaci, která je však v trestním řízení spíše pravidlem, přitom přesvědčivě rozvedly důvody, pro které shledaly pravdivým právě popis událostí tak, jak je prezentovala poškozená, a nikoli účelová vyjádření obviněného vedená snahou zbavit se trestní odpovědnosti či ji alespoň minimalizovat. Nejdůležitějším důkazem pro formování skutkových zjištění byly nepochybně výpovědi poškozené S. N. Ačkoli samotná výpověď poškozené byla pramenem podstatným, nejednalo se o důkaz osamocený. Shodný rámec chování dovolatele vůči poškozené potvrdili také jejich dcery AAAAA a BBBBB, přičemž závěr o pravdivosti jejich výpovědi podporují taktéž další důkazy. Lze připomenout především svědectví kamarádek poškozené D. K. V. a E.

V. či její sestry M. Č., jimž se o dílčích problémech s obviněným svěřovala, dále znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie zpracované k osobám obviněného a poškozené znalkyněmi MUDr. Lucie Závešické, Ph. D. a Mgr. Hany Fechtnerové a rovněž listinné důkazy. Z těch vyplynulo, že výpověď poškozené splňuje atributy specifické věrohodnosti. Lze tak uzavřít, že obhajoba obviněného byla provedenými důkazy vyvrácena a skutkový stav popsaný ve skutkové větě rozsudku Okresního soudu v Berouně byl těmito důkazy prokázán.

26. Dovolateli nelze ani přisvědčit, že by soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. V projednávané věci se totiž nejednalo o tzv. situaci důkazní nouze, resp.

nejasnou důkazní situaci, neboť na straně soudů nevznikly žádné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. V této souvislosti je vhodné uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Takže tato námitka by nemohla obviněným zvolené dovolací důvody založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl.

40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.

1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).

27. Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13.

5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětnými trestnými činy a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného.

I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů.

O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř.

28. Proto lze dospět k závěru, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a proto rozhodnutí soudů vadou podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatíženo není.

29. Podstatou právních námitek obviněného, které bylo možné opřít o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo přesvědčení obviněného, že zjištěné jednání nenaplňuje zákonné znaky trestných činů týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se těmito námitkami podřaditelnými pod citovaný dovolací důvod zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.

30. Pokud jde o jednání popsané v bodu 1, přečinu ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti a páchal takový čin po delší dobu.

31. Tento přečin má povahu konkrétního ohrožovacího deliktu, jehož následek spočívá v ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte. Není třeba, aby fakticky došlo k poruše v rozumovém, citovém či mravním vývoji dítěte. Nejvyšší soud uvádí, že péče o dítě patří k nejdůležitějším povinnostem rodičů ve vztahu k dítěti, je vedle ostatních povinností vyplývajících z rodičovské péče vymezena v § 858 o. z., a představuje nejvýznamnější oprávnění i povinnosti se zřetelem na zabezpečení výchovy dítěte v nejobecnějším měřítku, povinnosti a práva rodičů, které spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění.

Péče o dítě vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud. Takto vymezená péče je tedy chápána široce tak, aby zahrnovala zajištění všech nejen základních, ale i se zřetelem na harmonický vývoj dítěte, dalších významných potřeb. Zajištěním mravního a citového vývoje se rozumí mimo jiné právo, ale zejména povinnost rodiče vytvořit podmínky a dbát na to, aby si dítě osvojilo řádné sociální vztahy k ostatním členům své rodiny, ale i jiným osobám.

Podstatou této povinnosti je u dětí vytvořit normy chování odpovídající společenským normám a zajistit jejich dodržování i v rámci rodiny (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2509). 32.

Podle skutkových zjištění soudu byly nezletilé dcery obviněného vystaveny nadávkám, ponižování, fyzickým trestům (zejména dcera AAAAA) a výhrůžkám, tedy žily v atmosféře strachu, napětí a nejistoty vzniklé v důsledku agresivního chování obviněného vůči matce i dětem. Obviněný tak svým jednáním a přístupem zanedbal svoji péči o nezletilé zahrnující zejména péči o jejich zdraví, jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (neboť svým celkovým chováním vytvářel prostředí, které odporovalo potřebám správného vývoje dítěte), čímž naplnil znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu ohrožování výchovy dítěte a námitky obviněného jsou v tomto směru zjevně neopodstatněné.

33. Nejvyšší soud rovněž nemá pochybnosti o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Týrání je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Vyznačuje se určitou trvalostí, přičemž dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který týraná osoba pociťuje jako těžké příkoří. Opodstatněnost závěru, že týraná osoba pociťuje jednání pachatele jako těžké příkoří, je nutné posuzovat podle srovnatelných případů. Pro naplnění tohoto znaku není rozhodné, zda nastal následek na fyzickém nebo duševním zdraví týrané osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 40/2018).

34. Zlé nakládání s osobou poškozené je přitom nutno chápat v celkovém kontextu. Jak správně konstatovala státní zástupkyně ve svém vyjádření, že v posuzovaném případě to byl právě dovolatel, kdo konflikty vyvolával a eskaloval je, byť je nutné poukázat na to, že dříve konflikty vyvolávala i poškozená. Pokud i poškozená použila nějaké vulgarismy vůči poškozenému, tak to bylo právě v návaznosti na předchozí jednání obviněného. V posuzované věci obviněný dlouhodobě poškozenou S. N. napadal nejen slovně, ale též fyzicky, když rozsah jeho jednání pokrýval více relevantních způsobů týrání osoby žijící ve společném obydlí.

S problematikou naplnění znaků intenzity a trvalosti se vypořádal ve svém rozsudku již soud prvního stupně (viz body 24 až 32 odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud proto jen stručně opakuje, že útoky obviněného, vedené ve výše uvedených rovinách, mírou své intenzity výrazně zasahovaly do osobní, zejména psychické integrity poškozené a citelně tak snižovaly kvalitu jejího života. Zejména opakované fyzické útoky v podobě škrcení, strkání a úderů pěstí rozhodně nelze bagatelizovat. Obviněnému se podařilo u poškozené iu poškozených nezletilých vyvolávat pocity strachu, stresu a úzkosti, a to všemi ve výroku rozsudku popsanými způsoby.

Ty se sice v obecné rovině tomu, kdo není v roli oběti, mohou, jsou-li vytrženy z kontextu, jevit na první pohled jen málo škodlivé a nebezpečné, nicméně v jejich souhrnu, jsou-li po dobu několika let takřka denní normou, či proběhnou i několikrát za týden, je nutno považovat je za týrání, tedy zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které oběť, tedy osoba, vůči níž agresorovo jednání směřuje, pociťuje jako těžké příkoří.

35. Nejvyšší soud tak za správnou považuje i užitou právní kvalifikaci. Z argumentace obviněného uplatněné také v dovolání je i zřejmé, že obviněný dosud nezískal na své jednání vůči poškozené a nezletilým dcerám dostatečný náhled a své jednání dosud bagatelizuje.

36. Také námitky obviněného týkající se nesprávného právního posouzení ve smyslu zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku byly shledány zjevně neopodstatněnými. Ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak nebyl naplněn.

37. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu