4 Tdo 212/2024

4 Tdo 212/2024-995

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2024 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Ondrušové a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Františka Hrabce o dovolání obviněného Radomíra Martana, bytem Julia Fučíka 252/3, Břeclav, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 3 To 146/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 87/2022, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. 3 T 87/2022, a to ve výroku, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Z. B. částku 3 649 000 Kč. Dále se částečně zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 3 To 146/2023, a to v části, ve které bylo zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o náhradě škody z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. 3 T 87/2022.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný Radomír Martan povinen zaplatit poškozenému Z. B. na náhradě škody částku 3 466 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškozený Z. B. se zbytkem jeho uplatněného nároku na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.

III. Jinak zůstávají rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. 3 T 87/2022, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 3 To 146/2023, beze změn.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. 3 T 87/2022 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný Radomír Martan (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku [skutek pod bodem I.] a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku [skutek pod bodem II.]. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (doslovně):

1. v blíže nezjištěné době v průběhu roku 2014, v XY, v prostorách, pronajatých společností VIADANA SE, v 1. patře budovy Komerční banky a.s., na adrese XY, jako jediný člen představenstva, jednající jménem VIADANA, SE, IČO: 290 60 320, sídlem Brandlova 1639/6, 149 00 Praha 4, vylákal pod příslibem výhodného zhodnocení finančních prostředků v podobě 3 % měsíčně ze zapůjčené sumy, a to v rámci podnikání společnosti VIADANA, SE, zejména investic do sýrů, vína a následně do dovozu železného šrotu z Venezuely, v období od 16. 10. 2014 do 28. 8. 2015 od Z. B. částku ve výši 3.800.000 Kč, kterou mu B. poskytl postupně na základě osobních jednání buďto bezhotovostním převodem na bankovní účet, či v hotovosti v kanceláři společnosti VIADANA, SE v XY, přičemž se konkrétně jednalo o:

- dne 16. 10. 2014 převedl B. ze svého bankovního účtu číslo XY částku ve výši 1.000.000 Kč na bankovní účet společnosti VIADANA, SE číslo XY, - dne 6. 2. 2015 převedl B. ze svého bankovního účtu číslo XY částku ve výši 100.000 Kč na účet číslo XY společnosti Optims s.r.o., jejímž formálním jednatelem a společníkem byla Petra Martinů, nar. XY, tehdejší partnerka obžalovaného Martana, který však společnost fakticky ovládal a tato na pokyn obžalovaného peněžní prostředky ihned z účtů vybírala a jemu je v hotovosti předávala,

- dne 23. 2. 2015 převedl B. ze svého bankovního účtu číslo XY částku ve výši 200.000 Kč na účet číslo XY společnosti Optims s.r.o., - dne 6. 5. 2015 převedl B. ze svého bankovního účtu číslo XY částku ve výši 1.200.000 Kč na účet číslo XY společnosti Optims s.r.o., - dne 26. 5. 2015 splatil Martan prostřednictvím bankovního účtu společnosti Optims s.r.o., číslo XY částku ve výši 39.000 Kč, představující splátku úroku, kterou uhradil na bankovní účet poškozeného číslo XY a - dne 26. 6. 2015 předal obžalovanému v hotovosti v kanceláři společnosti VIADANA, SE částku ve výši 400.000 Kč, - dne 29.

6. 2015 předal obžalovanému v hotovosti v kanceláři společnosti VIADANA, SE částku ve výši 200.000 Kč, - dne 30. 6. 2015 předal obžalovanému v hotovosti v kanceláři společnosti VIADANA, SE částku ve výši 400.000 Kč a - dne 28. 8. 2015 předal obžalovanému v hotovosti v kanceláři společnosti VIADANA, SE částku ve výši 300.000 Kč, přičemž shora sjednaná ústní smlouva o půjčce byla dne 20. 8. 2015 zastřešena písemnou smlouvou o půjčce, dle které byla dohodnuta splatnost zapůjčených částek nejpozději ke dni 20.

8. 2016 a stejného dne, tedy 20. 8. 2015 došlo ze strany společnosti VIADANA, SE k vystavení 2 směnek vlastních na celkovou částku ve výši 3.800.000 Kč na řad poškozeného B., kde jako aval vystupoval obžalovaný Martan, přičemž v termínu splatnosti došlo k vyplacení pouze částky ve výši 20.000 Kč poškozenému, načež dne 4. 4. 2017 došlo ze strany společnosti VIADANA, SE a obžalovaného jako fyzické osoby k písemnému uznání dluhu, neboť po opakovaných výzvách vyplatil obžalovaný poškozenému v období od 4.

4. 2016 do 18. 4. 2017 na dlužných úrocích pouze 183.000 Kč a v období od 25. 2. 2019 do 22. 11.

2019 částku 145.000 Kč, na jistině nebylo uhrazeno ničeho a další částky ani po opakovaných výzvách nebyly vráceny a obžalovaný se shora uvedeného dopustil, přestože již v době sjednávání ústní smlouvy o půjčce, se jak on, tak společnost VIADANA, SE nacházel ve velmi špatné finanční situaci, neboť proti němu bylo od roku 2005 do roku 2014 vedeno více než 14 exekučních řízení, s celkovou dlužnou částkou ve výši nejméně 17.292.185,04 Kč s příslušenstvím, přičemž tyto vznikly převážně v souvislosti s jeho předchozí neúspěšnou podnikatelskou činností a zamlčel špatnou majetkovou situaci společnosti VIADANA, SE, která již za rok 2013 a 2014 řádně nehradila daň z přidané hodnoty, v důsledku čehož jí byl v březnu 2015 vyměřen nedoplatek na DPH ve výši 7.588.112 Kč, za leden 2014 nedoplatek ve výši 7.742.240 Kč a za únor 2014 nedoplatek ve výši 9.514.500 Kč a na podzim roku 2014 přestala hradit pojistné na sociální zabezpečení, když od listopadu 2014 do 31.

10. 2015 vznikl společnosti VIADANA, SE na pojistném dluh ve výši 250.982 Kč, ale i s vědomím shora uvedených skutečností se poškozenému Z. B. prezentoval jako velmi úspěšný podnikatel, který má před dokončením velkého podnikatelského projektu, sliboval mu za zapůjčené prostředky vysoký úrok, závazek společnosti VIADANA, SE navíc osobně zajistil vystavenou směnkou vlastní, kde vystupoval jako aval, což v poškozeném vzbuzovalo rovněž důvěru, avšak již v té době byl obžalovaný zcela bez jakéhokoliv majetku a jeho avalství tedy bylo bezcenné, když v důsledku všech shora uvedených skutečností vyvolal v poškozeném falešný pocit bezpečně zapůjčených finančních prostředků zdravě fungující společnosti, což neodpovídalo skutečnosti a shora uvedeným jednáním způsobil Z.

B. škodu v celkové výši 3.800.000 Kč,

2. dne 16. 7. 2018, v XY, po předchozí ústní dohodě, jako předseda představenstva, jednající jménem NOETIKA, a.s., IČO: 282 25 945, sídlem Šárka 322, Střední Předměstí, 541 01 Trutnov, vylákal pod nepravdivým příslibem možnosti dokončení projektu ve Venezuele a urychlení vrácení zapůjčené částky z let 2014 a 2015 částku ve výši 132.000 Kč, kterou mu poškozený B. předal v hotovosti a půjčku zajistil vystavenou směnkou vlastní, na částku ve výši 132.000 Kč na řad poškozeného B., kde jako aval vystupoval obžalovaný Martan, přičemž částka měla být vrácena dne 16.

srpna 2018, k čemuž však nedošlo ani z části a obžalovaný se shora uvedeného dopustil, přestože již v době sjednávání smlouvy o půjčce, se nacházel ve velmi špatné finanční situaci, neboť proti němu bylo od roku 2005 do roku 2014 vedeno více než 16 exekučních řízení, s celkovou dlužnou částkou ve výši nejméně 18.922.185,04 Kč s příslušenstvím, přičemž tyto vznikly převážně v souvislosti s jeho předchozí neúspěšnou podnikatelskou činností a shora uvedeným jednáním způsobil Z. B. škodu ve výši 132.000 Kč.

2. Za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který byl obviněný pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 6. 2020, č. j. 3 T 43/2020-229, a dále za sbíhající se přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 1. 2022, č. j. 4 T 71/2021-960, uložil nalézací soud dovolateli podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 40 (čtyřiceti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud obviněného pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 6. 2020, č. j. 3 T 43/2020-229, a dále výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 1. 2022, č. j. 4 T 71/2021-960, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil nalézací soud obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Z. B. částku 3 649 000 Kč.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozhodnutí. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 3 To 146/2023, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 3 To 146/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Následně dovolatel konkretizuje ohledně tzv. existence opomenutého důkazu, že navrhoval k provedení svědeckou výpověď svědka M. Š., který byl spojen s projektem železného šrotu ve Venezuele. Nalézací soud však tento důkazní návrh zamítl jako nadbytečný, přestože předmětný výslech měl potvrdit reálnou existenci jeho podnikatelských projektů. V této souvislosti dovolatel uvádí, že předmětný návrh byl na jednu stranu soudem prvního stupně zamítnut, na druhou stranu mu odvolací soud vytkl, že nepředložil žádné důkazy svědčící o tom, že vyvinul jakékoliv podnikatelské aktivity mj. i ohledně případného dovozu železného šrotu z Venezuely, kdy pod těmito záminkami si půjčoval od poškozeného. Tento vadný postup nalézacího soudu nezhojil podle názoru dovolatele ani soud odvolací, když s postupem soudu prvního stupně stran nadbytečnosti výslechu tohoto svědka souhlasil. Obviněný tak namítá, že soudy nižších stupňů mu neumožnily jeho tvrzení prokázat, jelikož odmítly provést navrhovaný důkaz. Nadto akcentuje, že u obou rozhodnutí absentuje konkrétní zdůvodnění, proč bylo takový důkaz skutečně nadbytečné provádět. V tomto shledává porušení jeho práva na spravedlivý proces.

7. Dovolatel dále namítá, že soud druhého stupně se nezabýval jeho odvolací námitkou, že nalézací soud nijak nezkoumal odlišnost platebních míst, kam směřovaly finanční prostředky od poškozeného. Zdůrazňuje, že poškozený smlouvu uzavřel se společností Viadana, kdy ovšem peníze převáděl částečně na účet společnosti Viadana, částečně na účet společnosti Optims a částečně je předal přímo v hotovosti. Podobné okolnosti jsou podle dovolatele i u druhého skutku, kde je smlouva uzavřena se společností Noetika a finanční prostředky byly předány dovolateli. Soudy se podle obviněného nezabývaly tím, jak s danými finančními prostředky příjemci naložili, zda je obdržel subjekt, který je měl formálně obdržet (společnosti Viadana a Noetika), a zda byly použity k účelu, který byl sjednán. Objasnění těchto skutečností je podle obviněného schopné potvrdit, že skutečně vykonával činnost odpovídající účelu, pro který mu byly poškozeným finanční prostředky poskytnuty, a že se snažil zajistit příjmy pro vyplacení slíbeného zhodnocení poškozenému.

8. Následně obviněný rozporuje výši škody. Upozorňuje, že již před soudy nižších stupňů namítal skutečnost, že do sumy finančních prostředků vrácených poškozenému nebyly zahrnuty 4 platby po 30 000 Kč. Přesto i odvolací soud potvrdil, že zohlednit lze toliko finanční prostředky, které snižovaly samotnou jistinu dluhu. Podle dovolatele byla oběma soudy nesprávně vyhodnocena otázka, jak určit výši škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. Poukazuje na to, že škoda podle § 137 tr. zákoníku a škoda podle § 228 odst. 1 tr.

ř. není vždy totožná, i když oba pojmy jsou spojeny se stejným spáchaným skutkem. Zatímco škoda podle § 137 tr. zákoníku označuje škodu v době útoku, škoda podle § 228 odst. 1 tr. ř. se vztahuje k jejímu zůstatku v době vynesení odsuzujícího rozsudku. Jestliže tedy poškozený v důsledku trestného činu poskytl částku celkem 3 932 000 Kč, pak škodou podle § 228 odst. 1 tr. ř. je pouze částka škody, která mu nebyla navrácena. Zda se k němu některá částka dostala jako slibované příslušenství nebo jistina není rozhodné, protože skutečná škoda je pro poškozeného v takovém případě pouze rozdíl finančních prostředků poskytnutých a vrácených.

Nesouhlasí tak s postupem soudů nižších stupňů, což dále ve svém dovolání detailněji rozvádí. Stanovení výše škody uložené mu k náhradě podle § 228 odst. 1 tr. ř.

9. Závěrem proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 146/2023-886 a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 22. 1. 2024, sp. zn. 1 NZO 21/2024, nejprve stručně předestřel průběh trestního řízení a obviněným zvolené dovolací důvody. Poté konstatuje, že námitky obviněného týkající se neprovedení důkazu lze sice formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nepovažuje je za důvodné. Akcentuje, že nalézací soud na základě již provedených důkazů konstatoval, že společnost Viadana od října 2014 fakticky nefungovala a že obviněný vytvářel fikce o nereálných obchodech, kterým poškozený uvěřil. Státní zástupce je tak přesvědčen, že se skutečně jednalo o důkaz nadbytečný, byť připouští jistou strohost odůvodnění jeho neprovedení ze strany odvolacího soudu, když lze mít za to, že nalézací soud se důkazními návrhy obviněného výslovně nezabýval. Pro dokreslení ovšem odkazuje na výslech poškozeného B., kterému obviněný tvrdil, že realizace projektu je v takovém stadiu, že ve Venezuele se už „nakládají ingoty“. Obchod ve Venezuele tedy byl nepochybně fikcí obviněného a bylo by podle státního zástupce vskutku nadbytečné vyslýchat svědka k údajné existenci projektu a práci na něm.

11. Ohledně námitek, že se soudy nezabývaly rozdílností platebních míst, státní zástupce uvádí, že tyto neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Jedná se o pouhou polemiku s úplností skutkových zjištění, v jejímž rámci dovolatel neodkazuje na žádný zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy ani na jinou vadu důkazního řízení v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedenou. Uvedenou námitku státní zástupce považuje však i z věcného hlediska za bezpředmětnou, když společnosti, na jejichž účet měly být dané prostředky zasílány, byly fakticky ovládány dovolatelem prostřednictvím svědkyně Petry Martinů jako tzv. bílého koně, což nakonec bylo zmíněno i ve skutkové větě.

12. Námitky dovolatele proti výroku o vině proto považuje za nedůvodné. Na druhou stranu jako důvodné shledává námitky obviněného směřující do výroku o náhradě škody, které lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když v jeho rámci lze namítat i nesprávnost hmotněprávního posouzení týkajícího se výroku o náhradě škody.

13. Státní zástupce akcentuje, že v předmětné trestní věci bylo v adhezním řízení rozhodováno nikoli o zaplacení dluhu z nevrácených půjček, ale o náhradě škody způsobené úmyslným majetkovým trestným činem. Při stanovení rozsahu náhrady škody bylo namístě vycházet z § 2951 a násl. občanského zákoníku. Uvádí, že přímo z tzv. skutkových vět vyplývá, že v případě trestného činu pod bodem 1. výroku o vině obviněný poškozenému vyplatil částku 20 000 Kč, 183 000 Kč a 145 000 Kč. V případě trestného činu pod bodem 2 výroku o vině ve skutkových větách vrácení nějakých částek zmíněné není, podle odůvodnění soudních rozhodnutí (bod 18 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu a bod 16 odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího) však byla prostřednictvím společnosti NOETIKA, a. s., vrácena částka 129 000 Kč. Celkem tedy bylo vráceno 477 000 Kč a k náhradě zbývalo 3 453 000 Kč. Tedy částka v řádu statisíců nižší, než jak bylo vysloveno v soudních rozhodnutích.

14. Státní zástupce tak ve svém vyjádření přisvědčil dovolateli, že soudy při rozhodování o náhradě škody postupovaly tak, jako kdyby šlo o pohledávky z řádně sjednaných půjček, nikoli o náhradu škody způsobené trestným činem. Výrok o náhradě škody proto podle státního zástupce skutečně spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení a nemůže obstát.

15. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce v závěru vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 3 To 146/2023, v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně ponechán beze změny, ve výroku o náhradě škody, a dále aby zrušil ve výroku o náhradě škody rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. 3 T 87/2022. Dále ponechává na úvaze Nejvyššího soudu, zda sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodne o náhradě škody rozsudkem, nebo zda ve smyslu § 265m odst. 2 a § 265 tr. ř. odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Pro případ, že Nejvyšší soud bude rozhodovat rozsudkem, souhlasí státní zástupce s tím, aby toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání – § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

16. Nejvyšší soud následně přípisem ze dne 7. 3. 2024 zaslal zmocněnci poškozeného na vědomí kopii dovolání a vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Taktéž vyzval obviněného přípisem shodného data, zda podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s rozhodnutím o dovolání v této trestní věci v neveřejném zasedání. Obviněný se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil dne 15. 3. 2024 tak, že souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř. Lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

19. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

20. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

21. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem.

Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

24. Jelikož obviněný uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., přičemž vzhledem k tomu, že zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jejího dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Je tomu tak proto, neboť právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

26. Nejvyšší soud následně přistoupil k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Obviněný v dovolání namítá existenci tzv. opomenutého důkazu. Tuto námitku lze formálně podřadit pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě. Po obsahové stránce je ovšem zcela zjevně neopodstatněná, jak bude následně rozvedeno. Další námitky dovolatele mířící do skutkových závěrů soudů nižších stupňů stran nehodnocení skutečnosti jiných platebních míst pak nelze podřadit pod žádný z dovolatelem zvolených dovolacích důvodů, ale ani pod žádný jiný uvedený v § 265b tr. ř. Námitky dovolatele směřující do výroku o náhradě škody pak lze podle Nejvyššího soudu podřadit pod jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když obviněný fakticky namítá nesprávnou aplikaci jiného právního předpisu (občanského zákoníku).

27. Nejvyšší soud stran námitek obviněného týkajících se tzv. opomenutého důkazu nejprve obecně připomíná, že tzv. opomenuté důkazy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takový postup téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl.

36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího soudu se považují i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8.

11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS l18/2009, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019). Zde je také třeba odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, kde je konstatováno, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze podle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.

Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“.

28. Jak již bylo konstatováno, obviněný ve vztahu k tvrzené existenci tzv. opomenutého důkazů zpochybňuje postup soudů nižších stupňů stran neprovedení požadovaného výslechu svědka M. Š. Zmíněnou argumentaci je sice možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, avšak toliko formálně. Lze totiž mít za to, že po obsahové stránce je tato námitka zjevně nedůvodná, přestože se nalézací soud dopustil jistého pochybení, když se v odůvodnění svého rozhodnutí detailněji argumentačně nevypořádal s předmětným důkazním návrhem obhajoby.

Za podstatnou z hlediska tohoto závěru ovšem považuje Nejvyšší soud skutečnost, že nalézací soud odůvodnil neprovedení tohoto důkazu v rámci hlavního líčení konaného dne 4. 4. 2023. Ze zvukového záznamu (čas 24:00 a násl.) je totiž zřejmé, že výslech předmětného svědka soud považoval za nadbytečný, když měl za to, že provedené dokazování je dostatečné a výslech jmenovaného by nepřinesl nic podstatného pro danou věc. Soud přitom akcentoval, že podstatné důkazy v dané věci představují především listiny.

Rovněž odvolací soud shledal, že dokazování ve věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu, když poukázal na provedené listinné důkazy a výslechy svědků (bod 7 rozhodnutí odvolacího soudu). Nadto lze uvést, že ani sám obviněný nepředkládá nějakou argumentaci, v čem konkrétně by mohl výslech svědka Š. zvrátit výsledky provedeného dokazování, když v dané věci není pochyb o tom, že již od roku 2005 měl dovolatel neustále statisícové dluhy, byla proti němu vedena řada exekucí a již od roku 2013 společnost VIADANA, SE řádně nehradila DPH, což vedlo k vydání zajišťovacího příkazu Finančním úřadem pro Hlavní město Praha, datovaného 24.

10. 2014 na částku 9 077 980 Kč (č. l. 766, či bod 11 rozhodnutí odvolacího soudu) a na něj navazující exekuční příkaz z téhož dne, čímž došlo ke zmražení účtu společnosti VIADANA, SE. Zároveň není pochyb o tom, že tyto skutečnosti obviněný poškozenému zatajil. Navíc je třeba uvést, že obviněný tvrdil ohledně půjček poškozenému různé důvody jejich poskytnutí (např. kamion sýra), tedy nejednalo se toliko o tvrzený obchod se železem. Zde je třeba uvést, že v případě obchodu se železem nakonec obviněný poškozenému tvrdil, že se ve Venezuele již „nakládají ingoty“, tedy zcela jednoznačně naznačoval, že obchod je už fakticky uzavřen, což ovšem v rámci své výpovědi u veřejného zasedání neuvedl, což by nepochybně učinil, pokud by takový obchod skutečně uzavřel.

Z proběhlého dokazování bylo tedy bez jakýchkoliv důvodných pochybností prokázáno, že jak obviněný, tak i společnost VIADANA, SE se nacházely v době půjček v nedobré finanční situaci a že si toho byl obviněný vědom a tuto skutečnost poškozenému zatajil (blíže viz skutková věta rozsudku soudu prvního stupně).

29. Z výše předestřeného je tedy zřejmé, že nalézací soud se důkazním návrhem obhajoby zabýval, jakož i odvolací soud. Nejvyšší soud ve světle provedených důkazů musí souhlasit s jejich závěry, že předmětný výslech by do věci nemohl přinést ničeho zásadního z pohledu skutkových zjištění. Proto tyto námitky odmítl jako zjevně neopodstatněné, když v dané věci neshledal existenci tzv. opomenutého důkazu.

30. Dovolatel dále namítá, jak již bylo shora uvedeno, že odvolací soud se nijak nezabýval jeho námitkou, že soud prvního stupně nijak nezkoumal odlišnost platebních míst, tedy kam směřovaly finanční prostředky od poškozeného. Soudy se tedy podle obviněného nezabývaly tím, jak s danými finančními prostředky příjemci naložili. Stran těchto námitek musí Nejvyšší soud přisvědčit státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství, že se jedná pouze o polemiku dovolatele se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, když předmětná argumentace neodpovídá žádnému z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů, ale ani žádnému jinému. Ze spisového materiálu je navíc zřejmé, že obviněný reálně ovládal zmíněné společnosti, což vyplývá i ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně. Navíc ani obviněný nezpochybňuje, že tyto finanční prostředky byly určeny pro společnost VIADANA, SE (bod 1) a společnosti NOETIKA, a. s. (bod 2), o čemž nakonec svědčí i písemné smlouvy o půjčce, byť byly uzavřeny až ex post. Není tak zřejmé, jak by mohla taková argumentace obviněného vyvinit. Nadto dovolatel ani ve své argumentaci netvrdí existenci tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto i tyto námitky obviněného Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.

31. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítá, že soudy vadně vyhodnotily výši přiznané škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. Konkrétně uvádí, že do sumy finančních prostředků vrácených poškozenému nebyly zahrnuty 4 platby po 30 000 Kč ze dnů 14. 11. 2014, 17. 12. 2014, 19. 1. 2015, 20. 2. 2015. Podle dovolatele měla být výsledná výše škody nižší o 120 000 Kč, tedy 3 529 000 Kč. Pro jistou přesnost je nutno uvést, že státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvádí, že výše přiznané náhrady škody měla být stanovena dokonce na 3 453 000 Kč. Lze mít za to, že tato argumentace obviněného odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když obviněný namítá porušení hmotného práva. Jde o jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu citovaného ustanovení. Typicky se může jednat o porušení toho hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim odpovědnosti za způsobenou škodu, nemajetkovou újmu či bezdůvodné obohacení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1154/2016, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019). O takovou situaci se v dané věci jedná.

32. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v tomto směru lze podanému dovolání přisvědčit. Předně je třeba uvést, že soudy nižších stupňů při rozhodování o nároku na náhradu škody vycházely z toho, že obviněný od poškozeného podvodně vylákal celkově částku 3 932 000 Kč, což představuje součet částek, které obviněný získal od poškozeného v případě jednání pod bodem 1 a 2 rozsudku soudu prvního stupně. Tato částka pak představovala výši způsobené škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty v případě naplnění skutkové podstaty podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (3 800 000 Kč) a skutkové podstaty podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (132 000 Kč). Takový postup při stanovení výše způsobené škody z hlediska skutkové podstaty podle § 209 tr. zákoníku byl správný, když pokud došlo podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, je způsobenou škodou celá vylákaná peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později vrátí vylákané peníze nebo jejich část poškozenému. Takové vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003 (uveřejněné pod č. 32/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1359/2017].

33. Soudy nižších stupňů při rozhodování o nároku na náhradu škody ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. od celkově způsobené škody odečetly ve vztahu k bodu 1 částku 154 000 Kč jako platby jistiny a ve vztahu k bodu 2 částku 129 000 Kč, rovněž jako platbu jistiny, když vycházely z vyjádření poškozeného. Další prokázané platby obviněného při výroku o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. nezohlednily, neboť je považovaly za příslušenství dluhu. Podle skutkových zjištění se jednalo o částku 183 000 Kč. Takový postup ovšem nepovažuje Nejvyšší soud za zákonný. Nejprve je třeba uvést, že škoda byla poškozenému způsobena trestným činem a je proto zcela nerozhodné, jak byl důvod poskytnutí finančních předstírán podle civilních předpisů. Za takové situace je třeba nutno za náhradu škody, byť částečnou, považovat všechny částky, které po dokonání činu, ale i jednotlivých útoků ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř. obviněný poskytl poškozenému a které se spáchaným trestným činem souvisely, přestože tak obviněný činil proto, aby poškozeného „uklidnil“ a přesvědčil ho o poskytnutí dalších finančních prostředků, popř. ho odradil od podání civilní žaloby. Jinak řečeno, tyto částky nemohou představovat příslušenství půjčky a tyto částky je nutno považovat za částky směřující k náhradě škody. Tento závěr ovšem nebrání tomu, aby jako příslušenství nároku na náhradu škody pak poškozený uplatnil úrok z prodlení, což ovšem v dané věci poškozený neučinil.

34. Z pohledu shora prezentovaných závěrů tak bylo nutno přisvědčit dovolateli k tvrzenému porušení hmotněprávních předpisů o náhradě škody. Z předloženého spisového materiálu, zejména pak ze skutkových zjištění není totiž pochyb o tom, že v případě skutku pod bodem 1 uhradil obviněný na úrocích částku 183 000 Kč. Tedy od určené výše náhrady škody 3 649 000 Kč měla být skutečně odečtena částka 183 000 Kč, což ovšem soud prvního stupně neučinil. Pro jistou přesnost považuje Nejvyšší soud zároveň za vhodné uvést, že částka 20 000 Kč, o které se zmiňuje státní zástupce v rámci svého vyjádření, již byla započtena do platby jistiny (viz bod 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). K náhradě škody tak měla být přiznána částka 3 466 000 Kč. Výrok o náhradě škody proto spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

35. Ze shora uvedených důvodů a za souhlasu stran proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl sám způsobem uvedeným v § 265k odst. 1, 2 tr. ř., podle nichž shledá-li Nejvyšší soud, že podané dovolání je důvodné, zruší napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející. Jestliže je vadná jen část napadeného rozhodnutí a lze ji oddělit od ostatních, zruší Nejvyšší soud rozhodnutí jen v této části. Současně zruší také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jelikož Nejvyšší soud shledal vadný jen výrok o náhradě škody, zrušil částečně rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. 3 T 87/2022, a to ve výroku, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Z. B. částku 3 649 000 Kč. Dále částečně zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 3 To 146/2023, a to v části, ve které bylo zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o náhradě škody z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. 3 T 87/2022.

36. Následně Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám hned rozhodl rozsudkem, neboť tomuto postupu nebránila žádná zákonná překážka, když pro rozhodnutí o náhradě škody měl dostatek podkladů v předloženém spisovém materiálu. Nejvyšší soud za přiměřeného použití § 265 tr. ř. uložil obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému částku 3 466 000 Kč s tím, že se zbytkem nároku odkázal poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. K jiným změnám napadených rozhodnutí neshledal dovolací soud důvodu, když v další části neshledal dovolací argumentaci obviněného důvodnou.

37. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání, neboť obviněný i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s takovým postupem souhlasili.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 4. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu