4 Tdo 222/2025

4 Tdo 222/2025-446

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 o dovoláních obviněného 1. J. J., a 2. nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 4. 2024, č. j. 6 To 38/2024-403, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 80/2023, t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá.

II. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se na podkladě podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 4. 2024, č. j. 6 To 38/2024-403, ve výroku pod bodem I. týkající se obviněného J. D.

Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně přikazuje, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu Kroměříží ze dne 27. 11. 2023, č. j. 2 T 80/2023-345 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byli obvinění J. J. a J. D. (dále jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti obvinění dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„dne 4. 6. 2022 v době kolem, 01:50 hod., před barem XY na XY, číslo popisné XY, v XY, okres XY, před dalšími minimálně 5 osobami, po předchozí slovní rozepři a vzájemné strkanici s poškozeným P. T., jejíž součástí bylo vzájemné fyzické napadání, tohoto v úmyslu zranit, jej fyzicky napadli, a to tak, že jej obžalovaný J. D. udeřil kovovou reklamní cedulí o rozměru 70 x 100 cm a váze 10,3 kg do oblasti zad a hlavy, a to tak, že ceduli svýma oběma rukama zvedl nad úroveň hlavy a úderem shora dolů ji upustil na záda a hlavu poškozeného, který vlivem tohoto úderu upadnul na zem a zůstal ležet, kdy následně k němu rychlým krokem přistoupil obžalovaný J. J. a třikrát jej kopnul pravou nohou do oblasti hlavy, přičemž v důsledku tohoto napadení došlo k poranění poškozeného P. T. spočívajícího v drobné tržné rance nad pravým obočím a podkožním krevním výronu v okolí pravého oka, které si vyžádalo lékařské ošetření a následnou půldenní hospitalizaci na chirurgickém oddělení Kroměřížské nemocnice, kdy oba obžalovaní si museli být s ohledem na svůj věk, vzdělání a životní zkušenosti vědomi toho, že při daném způsobu fyzického napadení poškozeného může dojít k daleko závažnějšímu zranění poškozeného a to u kopů nohou do oblasti hlavy zejména ke zranění oka, u zásahu kovovou tabulí do oblasti hlavy pak k poranění mozku, tedy orgánu naprosto nezbytného pro život člověka, přičemž pouze náhodou nedošlo při útoku na hlavu poškozeného P. T. ke vzniku závažnějších poranění hlavy s celkovou dobou omezení v obvyklém způsobu života po dobu delší než sedmi dnů“.

2. Za uvedené trestné činy uložil soud prvního stupně obviněnému J. J. podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon uloženého trestu odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Obviněnému J. D. byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 90denních sazeb po 400 Kč, tedy celkem ve výši 36 000 Kč. Peněžitý trest měl být uhrazen v 10měsíčních splátkách po 3 600 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, které směřovali do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podal i státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Tento podal odvolání v neprospěch obou obviněných, když v případě obviněného J. J. směřoval podané odvolání jednak do výroku o trestu, jednak do chybějícího výroku o náhradě škody. V případě obviněného J. D. podal odvolání v neprospěch tohoto obviněného toliko do chybějícího výroku o náhrady škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „soud druhého stupně“ popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. 4. 2024, č. j. 6 To 38/2024-403, tak, že podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. za použití § 222 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného J. D. zrušil a sám rozhodl tak, že trestní věc vedená proti tomuto obviněnému pro skutek spočívající v tom, že

dne 4. 6. 2022 v době kolem 01:50 hodin, před barem XY na XY, číslo popisné XY, v XY, okres XY, před dalšími minimálně 5 osobami, po předchozí slovní rozepři a vzájemné strkanici s poškozeným P. T., jejíž součástí bylo i vzájemné fyzické napadání, jej napadl tak, že oběma rukama zvedl nad úroveň hlavy kovovou reklamní ceduli o rozměrech 70 x 100 cm a váze 10,3 kg a upustil jí na záda a hlavu poškozeného, který vlivem tohoto úderu upadl na zem, přičemž k jeho zranění tímto nedošlo,

se postupuje Městskému úřadu v XY, neboť nejde o trestný čin, ale zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.

4. Odvolací soud dále podle 259 odst. 2 tr. ř. k odvolání státního zástupce napadený rozsudek doplnil tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. se poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČO 41197518, odkazuje ve vztahu k obviněnému J. J. se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Odvolání obviněného J. J. pak odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl. Současně zamítl odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného J. D.

II. Dovolání a vyjádření k nim

6. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 23. 4. 2024, č. j. 6 To 38/2024-403, podali obviněný J. J. a nejvyšší státní zástupce dovolání.

7. Obviněný J. J. podal dovolání proti výroku, kterým odvolací soud zamítl jeho podané odvolání, přičemž výslovně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., když rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činů, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založená na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a na nesprávném hmotněprávním posouzení nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř].

8. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., předně dovolatel namítá, že skutková zjištění týkající se jeho osoby, nemají žádnou oporu v provedených důkazech. Vyslovuje přesvědčení, že opakovaně provedený důkaz–videozáznam, neumožňuje učinit skutkové zjištění, že by byl „ve vzájemném konfliktu s poškozeným“, přičemž následně rozvádí, co podle něho z pořízeného videozáznamu vyplývá, když má za to, že byl v defenzivě a byl v obranném nikoli útočném postoji. Akcentuje skutečnost, že byl v čase 01:49:05 vržen na dveře a výlohu baru, kdy v 01:49:10 byl téměř shozen na zem. Za takové situace jeho jednání představovalo pasivní obranu. Tři následné kopy vůči poškozenému nelze v žádném případě označit za likvidační. Má za to, že i logicky vysvětlil, proč došlo k zasazení kopů za situace, kdy byl poškozený na zemi, když mezi úderem cedulí a kopy uplynul zlomek vteřiny a skutečnost, že poškozený nepředstavuje hrozbu, nemusel nutně zaznamenat. Navíc se z jeho pohledu mohlo jednat o trvající hrozbu.

9. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný tvrdí, že soudy nižších stupňů nesprávně dospěly k závěru, že jeho jednání není nutnou obranou ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Má za to, že skutkem, pro který je vedeno trestní řízení, odvracel trvající, resp. hrozící útok proti své osobě, přičemž nedošlo k vybočení z mezí nutné obrany.

10. V závěru podaného dovolání dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se napadené rozhodnutí zrušuje ve vztahu k výroku III. a podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

11. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného J. D. do výroku rozhodnutí odvolacího soudu pod bodem I a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. f), h) tr. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, ačkoliv nebyly splněny zákonné podmínky pro toto rozhodnutí a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

12. Nejvyšší státní zástupce nejprve odkázal na rozsudek soudu prvního stupně a rozhodnutí soudu druhého stupně týkající se obviněného J. D. Akcentoval, že odvolací soud po doplnění dokazování ve veřejném zasedání pozměnil průběh konfliktu ve vztahu k tomuto obviněnému, když zdůraznil, že nebyl prokázán z jeho strany aktivní úder cedulí, ale že šlo spíše o upuštění cedule do oblasti zad a hlavy poškozeného (viz bod 12 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).

13. Následně se při takto učiněných skutkových zjištění ztotožnil i odvolací soud se závěry nalézacího soudu, že jednání obviněného J. D. vykazovalo z formálního hlediska všechny znaky zvolených skutkových podstat (viz bod 13 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Odvolací soud ovšem poté dospěl k závěru, že v dané věci s ohledem na konkrétní okolnosti případu je postačující využití institutů mimo trestního práva (viz bod 14 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).

14. Nejvyšší státní zástupce tedy uzavírá, že přes naplnění znaků skutkových podstat uvedených přečinů, odvolací soud po zhodnocení okolností případu nepovažoval prokázané jednání obviněného za natolik společensky škodlivé, aby pro ně nebylo dostatečné uplatnění mimo trestní odpovědnosti. Současně nejvyšší státní zástupce rozvedl skutečnosti, které podle odvolacího soudu zvolený postup ve vztahu k tomuto obviněnému odůvodňují (viz bod 16 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).

15. Podle nejvyššího státního zástupce se ovšem s rozhodnutím odvolacího soudu stran aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku v případě tohoto obviněného nelze ztotožnit. Následně rozvádí podstatu § 12 odst. 2 tr. zákoníku týkající se subsidiarity trestní represe, když předně odkazuje na sjednocující stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Dále odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterých se tento soud rovněž zabýval uplatněním a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku (viz např. rozhodnutí ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011 nebo usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1067/2017). Zdůrazňuje, že základním výstupem těchto rozhodnutí je závěr, že zásadu subsidiarity trestní represe nelze aplikovat tak široce, aby to vedlo k odmítnutí použití prostředku trestního práva. Zdůrazňuje, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu totiž nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez nutnosti aplikace trestněprávních institutů. Akcentuje, že pokud byl spáchán trestný čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání, neboť stát nemůže rezignovat na svoji roli při ochraně oprávněných zájmů poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. Úvaha o tom, zda jde o trestný čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodů nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní tedy pouze výjimečně, v případech, kdy z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace.

16. Nejvyšší státní zástupce poté uvádí, že k činu došlo na XY v XY, nejméně za přítomnosti 5 dalších osob a předmětem útoku byla fyzická integrita poškozeného. Nejednalo se přitom o násilí drobné povahy, jako např. ojedinělý políček či šťouchanec. Zdůrazňuje, že z kamerového záznamu je nepochybné, že poškozený v druhé fázi konfliktu ustupoval, měl ruce svěšené podél těla, takže se z jeho strany nejednalo o hrozící či trvající útok. Proti poškozenému v této části konfliktu vystupovali dva obvinění, přičemž obviněný J. D., ačkoliv ho poškozený nijak neohrožoval, upustil poškozenému na záda a hlavu kovanou reklamní tabuli, což vedlo k pádu poškozeného, kterého následně kopl spoluobviněný třikrát do hlavy. Podle nejvyššího státního zástupce se ze strany obviněného J. D. tedy nejednalo o zanedbatelné násilí. Stran okolností jednání obviněného a jeho dosavadní bezúhonnosti, nejvyšší státní zástupce uvádí, že tyto mají charakter polehčujících okolností. Samy o sobě ovšem nemohou vést k závěru, že společenská škodlivost jednání obviněného J. D. je nízká. Pokud se týká skutečnosti, že obviněný nebyl iniciátorem konfliktu, tak podle nejvyššího státního zástupce samotná tato skutečnost nemůže odůvodňovat závěr o nižší společenské škodlivosti protiprávního jednání obviněného, odpovídá-li jinak tento protiprávní čin běžně se vyskytujícím případům typově shodných trestných činů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 908/2016).

17. Podle nejvyššího státního zástupce lze odvolacímu soudu tedy

vytknout nesprávné právní posouzení věci, neboť v dané věci nelze na předmětný skutek nahlížet jako na přestupek. Obviněný J. D. totiž v podstatě standartním způsobem nijak se nevymykajícím situacím týkajících se obdobných přečinů a za absence natolik specifických skutečností, které by snad mohly odůvodnit jiné právní řešení, naplnil všechny znaky skutkových podstat přečinů uvedených v podané obžalobě, a to jak z hlediska objektivní, tak i subjektivní stránky.

18. Pokud se týká rozhodných skutečností, tak podle nejvyššího státního zástupce ve prospěch obviněného J. D. svědčí skutečně to, že je dosud osobou soudně netrestanou. Nelze ovšem pominout, že byl postižen blokovou pokutou pro obdobný přestupek, kterého se dopustil dne 22. 3. 2022, tedy nedlouho před skutkem projednávaným v předmětné věci. Nejvyššího státní zástupce má tedy za to, že násilné jednání obviněného má gradující tendenci, když oproti předchozímu násilí použil proti poškozenému i razantního nástroj, konkrétně kovové tabule vážící 10,3 kg. V neprospěch obviněného svědčí i to, že spáchal více trestných činů [§ 42 písm. n) tr. zákoníku] a trestný čin spáchal s jinou osobou [§ 42 písm. o) tr. zákoníku].

19. Podle nejvyššího státního zástupce tedy uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému J. D. bylo zcela namístě, když jeho jednání naplnilo všechny znaky pokusu přečinu ublížení na zdravá podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a bylo i společensky škodlivé. Odvolací soud své rozhodnutí tedy zatížil vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a pokud rozhodl o postoupení věci podle § 222 odst. 2 tr. ř. zatížil své rozhodnutí vadou podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

20. V závěru podaného dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínek § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil ve výroku pod bodem I usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 4. 2024, č. j. 6 To 38/2024-403, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Brně-pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

21. K dovolání podanému obviněným J. J. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) přípisem ze dne 15. 11. 2024, sp. zn. 2 NZO 17/2024. Předně zrekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů stran tohoto obviněného. Následně rozvedl, jaké uplatnil dovolatel dovolací důvody a v čem spatřuje jejich naplnění.

22. Poté konstatoval, že uplatněná dovolací argumentace představuje doslovné opakování obhajoby, kterou obviněný uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení a se kterou se podle jeho názoru soudy nižších stupňů řádně a beze zbytku vypořádaly. Na takovou situaci pak pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého se jedná zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. O takovou situaci se v dané věci jedná.

23. Současně zdůraznil, že dovolací důvody nestačí jen formálně deklarovat. Je zároveň nutné, aby těmto dovolacím důvodům obsahově odpovídaly uplatněné dovolací námitky. Je tomu tak proto, že uplatněné dovolací námitky mají relevanci dovolacího důvodu pouze za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Pokud tomu tak není, stojí mimo rámec vytýkaného dovolacího důvodu. Dovolatel je tedy povinen v dovolání označit výroky, které napadá, jakož i obsah a důvody, pro které tak činí. Podstatou je, že dovolatel musí vymezit alespoň jeden z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., a to nejen zákonným označením ale i okolnostmi, jimiž je podložen. V tomto je nutno spatřovat těžiště odůvodnění podaného dovolání, neboť tímto dovolatel zároveň vymezuje rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. V tomto směru zároveň odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 5 Tdo 225/2003, který stanoví rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu.

24. Podle státního zástupce z pohledu shora naznačených východisek, námitky obviněného tak, jak je uplatnil, nelze pod žádné dovolací důvody podřadit. Připouští, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě. Uplatněné námitky ovšem pod zvolený dovolací důvod podřadit nelze, když obviněný svojí dovolací argumentaci vystavil pouze na odlišném hodnocení důkazů, než jak důkazy hodnotily soudy nižších stupňů. Konkrétně obviněný hodnotí kamerový záznam jiným způsobem než soud prvního stupně. Současně zpochybnil závěry vyplývající ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jež objektivizovaly zranění, které poškozenému hrozilo, když uvádí, že kopy na hlavu poškozeného nebyly likvidační.

25. Z pohledu uplatněné dovolací argumentace státní zástupce zdůrazňuje, že obviněný ani nerozvádí, v čem tvrzený zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy spočívá a jakým konkrétním důkazům skutková zjištění soudů odporují. Z tohoto důvodu se uplatněná námitka se zvoleným dovolacím důvodem rozchází. Následně státní zástupce rozvádí předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě. Proto státní zástupce nepožaduje za potřebné se k uplatněným námitkám blíže vyjádřit a pro stručnost odkazuje na body 4 až 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 9 až 11 a 20 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně.

26. Pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze podle státního zástupce ani podřadit námitky stran toho, že obviněný J. J. jednal v nutné obraně. Má za to, že obviněný jen opakuje obhajobu, kterou uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení. Státní zástupce zdůrazňuje, že při posuzování důvodnosti tohoto dovolacího důvodu je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudy nižších stupňů. Konstatuje, že samotná dovolací argumentace stran jednání v nutné obraně je založena na vlastním výkladu dovolatele ohledně proběhlého skutkového děje spočívající v tom, že v závěrečné fázi incidentu čelil stále trvajícímu a hrozícímu útoku ze strany poškozeného. Toto tvrzení ovšem bylo soudy nižších stupňů vyloučeno. Proto ani tyto námitky nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit.

27. Bez ohledu na tento závěr státní zástupce rozvádí předpoklady nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku a má za to, že tyto splněny nebyly. Za podstatné považuje to, že ačkoliv skutečně první část konfliktu vyprovokoval poškozený, tak není pochyb o tom, že v závěrečné fázi incidentu na poškozeného útočil obviněný a spoluobviněný, a to v době, kdy zjevně žádný útok ze strany poškozeného netrval a ani z jeho strany nehrozil.

28. Státní zástupce závěrem podaného vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného J. J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjadřuje souhlas s tím, aby o podaném dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř.

29. Obhájci dovolatele a spoluobviněného J. D. bylo jednak doručeno vyjádření státního zástupce k podanému dovolání obviněného, jednak dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného J. D. Obhájce obou obviněných uvedl, že se k věci nebude vyjadřovat.

III. Přípustnost dovolání

30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). Stejné závěry lze vztáhnout i k dovolání podanému nejvyšším státním zástupcem.

IV. Důvodnost dovolání

31. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným J. J., ale i nejvyšším státním zástupcem, naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

32. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

33. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

34. Jak již bylo konstatováno, dovolání podal obviněný J. J. z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. D. z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), f) tr. ř.

35. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnil jen obviněný J. J., dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

36. Jak obviněný, tak nejvyšší státní zástupce, podaná dovolání výslovně opírají o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

37. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

38. Nejvyšší státní zástupce dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým soud přesto rozhodl. Dovolacím důvodem je tedy namítána nesprávnost buď rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, nebo rozhodnutí spojeného se zastavením trestního stíhání či podmíněného zastavení trestního stíhání či schválení narovnání.

39. Jelikož obviněný J. J. vztahuje jím tvrzené vady a nedostatky i k rozsudku soudu prvního stupně, lze dovodit, že chtěl ve svém dovolání uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Tento dovolací důvod ovšem explicitně neoznačil. Jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený taxativně určený dovolací důvod. Naznačený nedostatek ovšem není takového rázu, že by bránil věcnému projednání podaného dovolání.

40. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného J. J. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v této jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

41. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

42. Nejvyšší soud nejprve přistoupil k posouzení důvodnosti podaného dovolání obviněného J. J. Jak již bylo konstatováno, obviněný výslovně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejvyšší soud se nejprve zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace lze mít za to, že obviněný cílí na první variantu tohoto dovolacího důvodu. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace ovšem lze mít za to, že předmětné námitky lze pod zvolený dovolací důvod podřadit toliko formálně, jak bude blíže následně rozvedeno.

43. Předně je třeba uvést, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (k tomu viz odvolání na č. l. 358–360 verte spisového materiálu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné uvést, že dovolací argumentace obviněného, představuje v její převážné části pouze opakování obhajoby, kterou uplatnil před soudy nižších stupňů a se kterou se již vypořádaly tyto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (viz body 4 až 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 7–9, 11, 19–25 usnesení odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná i podle Nejvyššího soudu.

44. Bez ohledu na tento závěr přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné se uplatněnou argumentací obviněného vypořádat, byť stručně. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu, aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Platí, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

45. Z pohledu shora naznačených závěrů je možno uzavřít, že v té části, jejímž prostřednictvím obviněný míří na první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho námitky nepřesahují meze pouhé polemiky se způsobem hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá toho, aby Nejvyšší soud hodnotil odlišně provedené důkazy než soudy nižších stupňů, a v důsledku toho požaduje rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.

46. Toliko skutečně jen velmi stručně lze uvést, že obviněný předmětnou námitku staví na nesouhlasu s tím, jak soudy nižších stupňů vyhodnotily pořízený videozáznam XY.mp4. Z pohledu této námitky je třeba konstatovat, že předmětný videozáznam byl proveden v rámci hlavního líčení jako důkaz, když byl přehrán a stranám tak dána možnost se k němu vyjádřit (viz č. l. 262 a násl.). Soud prvního stupně následně své úvahy stran hodnocení tohoto důkazu řádně a přesvědčivě rozvedl (viz bod 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), když soud prvního stupně rovněž hodnotil i zachycenou první část konfliktu před barem XY a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. V souvislosti s dovolací argumentací tohoto obviněného ohledně způsobu hodnocení pořízeného videozáznamu nelze rovněž přehlédnout, že i soud druhého stupně tento videozáznam provedl jako důkaz (viz č. l. 387), když ho přehrál, takže i tento soud si mohl a také učinil bezprostřední dojem o průběhu incidentu.

47. Pokud tedy soudy nižších stupňů dospěly na základě provedených důkazů k závěru, že nejprve došlo k vzájemné strkanici mezi obviněnými a poškozeným, a že v této fázi konflikt vyprovokoval poškozený, ovšem, že tato první část konfliktu byla ukončena a že to byli právě oba obvinění, kteří po ukončení první fáze konfliktu a za situace, kdy se poškozený snažil z místa odejít, na poškozeného zaútočili způsobem popsaným ve skutkové větě, má tento skutkový závěr oporu v provedených důkazech. Jedná se především o pořízené videozáznamy, když výpovědi svědků nemohly k objasnění věci přispět, neboť všichni zúčastnění byli podnapilí a k průběhu události se nebyli schopni relevantně vyjádřit. Z pohledu uplatněné dovolací argumentace lze tedy uzavřít, že obviněný jen fakticky vyžaduje, aby Nejvyšší soud hodnotil jinak důkazy než soudy nižších stupňů, a to obsah předložených videozáznamů a zcela akcentoval jeho obhajobu bez ohledu na provedené důkazy. Taková argumentace nemůže naplňovat tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.

48. Dovolací argumentaci směřující k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak obviněný staví na tvrzení, že jednal v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Taková argumentace je obecně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když se týká okolnosti vylučující protiprávnost činu. Ovšem vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze mít za to, že uplatněná argumentace stojí mimo meze zvoleného dovolacího důvodů, neboť obviněný ji zakládá na jiných skutkových zjištěních. Jinak vyjádřeno, obviněný při formulování tohoto dovolacího důvodu vychází z jiných skutkových zjištění, než jaké mají na základě provedených důkazů prokázány soud prvního a druhého stupně. Taková dovolací argumentace ovšem nemůže naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když v rámci tohoto dovolacího důvodu není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu provádění důkazů apod. V tomto směru se totiž jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014). Jinak vyjádřeno, Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti tohoto dovolacího důvodu je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Navíc je třeba zdůraznit, že uplatněná argumentace je fakticky velmi kusá, bez nějaké bližší podrobnější právní argumentace.

49. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr je třeba zdůraznit, že obviněný při formulaci tohoto dovolacího důvodu fakticky jen namítá, že jednal v nutné obraně, když vychází z vlastního hodnocení důkazů. Taková argumentace nenaplňuje, jak již bylo konstatováno, zvolený dovolací důvod. Přesto skutečně jen velmi stručně lze odkázat na úvahy soudů nižších stupňů ohledně tvrzení obviněného a spoluobviněného, že jednali v nutné obraně (viz body 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dále bod 13 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že při respektu ke skutkovým zjištěním soudu nižších stupňů v dané věci není pochyb o tom, že ačkoli prvotní konflikt skutečně vyprovokoval poškozený, tak v závěrečné fází incidentu to byl právě obviněný a spoluobviněný, kteří na poškozeného útočili v době, kdy z jeho strany žádný útok netrval ani nehrozil. Pokud obviněný velmi stručně uvádí, že jeho útok vůči poškozenému nebyl likvidační, přes strohost této námitky a skutečnosti, že tato směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, prof. MUDr. Hirta, Csc., ze kterého vyplývá, že způsob útoku byl schopen vyvolat u poškozeného újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku a že k tomuto následku nedošlo jen náhodou. Proto se nemohlo ze strany obviněného jednat o nutnou obranu.

50. Lze tedy uzavřít, že dovolací argumentace obviněného stran zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě odpovídala toliko formálně a ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. stála mimo zvolený dovolací důvod.

51. Proto ve vztahu k podanému dovolání obviněného J. J. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentace sice skutečně s jistou dávkou tolerance odpovídala zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr, ř, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyla uplatněná dovolací argumentace podřaditelná pod tento dovolací důvod. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

52. Následně se Nejvyšší soud zabýval relevantností podaného dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného J. D. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), f) tr. ř. Vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentaci lze mít za to, že je uplatnil právně relevantně a že jsou důvodné.

53. Nejvyšší soud se nejprve zabýval naplněním dovolacího důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když od jeho naplnění je odvozováno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Podstata dovolací argumentace je založena na tom, že podle nejvyššího státního zástupce v předmětné věci nebyly splněny zákonné podmínky pro použití zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

54. Předmětná argumentace naplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když se jedná o námitku podřaditelnou pod nesprávné právní posouzení skutku. Je tomu tak proto, že námitka proti použití, ale i nepoužití zásady subsidiarity trestní represe, se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1607/2016).

55. Nejvyšší soud považuje za vhodné a potřebné předně rozvést obecná východiska týkající se subsidiarity trestní represe. Obecně lze říci, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

56. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

57. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud také za potřebné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého, „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.

Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.

II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné povaze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.

zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr.

ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. § 179c odst. 2 písm. f), g), h), § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“.

58. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout i další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“.

59. Lze tedy uzavřít, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu předně jen tehdy, jestliže soudy dospějí k závěru, že skutek, pro který se vede trestní řízení naplňuje všechny znaky konkrétní skutkové podstaty, tedy formálně se jedná o konkrétní trestný čin. Pokud by tomu tak nebylo, nepřicházelo by použití subsidiarity trestní represe vůbec v úvahu. Dovolací soud je tedy při posuzování důvodnosti použití, ale i neaplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.

60. V dané věci je třeba uvést, že oba soudy uzavřely, že jednání obviněného J. D. naplňovalo po formální stránce všechny znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku (vid bod 5 a 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 13 odůvodnění rozhodnutí druhého stupně), byť soud druhého stupně částečně upravil skutková zjištění ve vztahu k obviněnému J. D. (viz výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu a dále 10 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) poté, co sám doplnil dokazování.

61. Z rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že použití zásady subsidiarity trestní represe ve vztahu k obviněnému J. D. fakticky zdůvodnil tím, že tento obviněný nebyl iniciátorem konfliktu a že nelze vyloučit, že v případě použití kovové reklamní tabule se jednalo spíše o upuštění tabule, nikoli její hození na poškozeného a že obviněný je osobou trestně bezúhonnou, byť se dopustil v minulosti přestupkového jednání (blíže viz bod 16 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).

62. Nejvyšší soud se ze závěry soudu druhého stupně stran toho, že v dané věci bylo u obviněného J. D. namístě aplikovat ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku neztotožnil. Předně je třeba zdůraznit, že odvolací soud nijak blíže podrobněji nerozvedl, proč jsou jim uváděné skutečnosti takového rázu, že mají v této konkrétní věci za následek, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Podle Nejvyššího soudu odvolací soud totiž poukazuje toliko na běžně se vyskytující skutečnosti, které svojí kvalitou a kvantitou neodůvodňují naznačený závěr.

Nejvyšší soud si je vědom samozřejmě toho, že odvolací soud akcentuje skutečnost, že obviněný je osobou trestně bezúhonnou. Z pohledu této argumentace odvolacího soudu je ovšem třeba zdůraznit, že tato skutečnost nijak významně nemůže snižovat společenskou škodlivost jednání obviněného (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1239/2016), když se jedná o velmi častou situaci, které má nepochybně povahu polehčující okolnosti [viz § 41 písm. a) tr. zákoníku], ale sama o sobě nemůže vést k závěru o tom, že by tato skutečnost významně snižovala společenskou škodlivost jednání obviněného.

Stejně tak skutečnost, že prvotní impuls k protiprávnímu jednání obviněného vůči poškozenému představovalo předchozí protiprávní jednání poškozeného, které ovšem ani nedosahovalo hranice trestného činu, když se jednalo toliko o přestupkové jednání. Ani tato tvrzená skutečnost nemůže být hodnocena jako okolnost, která odůvodňuje postup podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. za použití § 222 odst. 2 tr. ř. bez zohlednění skutkových okolností případu. Jinak vyjádřeno, předchozí protiprávní jednání poškozeného neodůvodňuje závěr o nižší společenské škodlivosti činu, odpovídá- li protiprávní čin pachatele běžně se vyskytujícím případům typově shodných trestných činů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.

7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 908/2016). O takovou naznačenou situaci se v dané věci jedná.

63. Podle Nejvyššího soudu totiž odvolací soud zdůrazňuje běžně se vyskytující okolnosti, které u typově shodné trestné činnosti jsou velmi časté, když se velmi často jedná o trestnou činnost spojenou s požíváním alkoholu, tedy fakticky zdůrazňuje určité polehčující okolnosti, aniž by přihlédl k řadě přitěžujících okolností. V tomto směru je třeba poukázat na to, že obviněný naplnil skutkové podstaty dvou trestných činů, kdy jednak porušil zájem na ochraně veřejného pořádku a jednak jeho jednání směřovalo vůči zájmu na ochraně lidského zdraví [§ 42 písm. n) tr. zákoníku]. Byť v případě přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku skončilo jednání obviněného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, lze z vyjádření znalce prof. MUDr. Hirta, CSc., dovodit, že v případě použití plechové tabule obviněným ke vzniku zranění u poškozeného nedošlo jen v důsledku skutečně tzv. šťastné shody náhod. Nelze také pominout, že obviněný vůči poškozenému použil kovovou tabuli, která vážila více než 10 kg, tedy o předmět, jehož samotné použití zvyšovalo nebezpečí způsobení újmy na zdraví u poškozeného.

64. Současně je třeba mít za to, že odvolací soud dostatečně nehodnotil skutečnost, že obviněný byl v minulosti postižen pro přestupek, byť se o této skutečnosti, v rámci svého rozhodnutí zmiňuje. Jinak vyjádřeno, lze mít za to, že odvolací soud při posuzování společenské škodlivosti jednání obviněného řádně nepřihlédl k tomu, o jaký přestupek se jednalo a kdy se ho obviněný dopustil. Z předloženého spisového materiálu je totiž zřejmé, že obviněný se krátce před nyní projednávanou trestnou činností dopustil obdobného jednání, kdy jinou osobu napadl na místě veřejnosti přístupném a to dne 7. 4. 2022, kdy za toto jednání byl v blokovém řízení postižen blokovou pokutou. Již tato skutečnost indikuje závěr, že obviněný projevuje určité sklony k výtržnickému jednání, které nakonec má jistou vzestupnou tendenci, když v nyní projednávané věci vůči poškozenému použil předmět, který nepochybně činil jeho útok razantnější. Již toto svědčí o tom, že vyvození toliko odpovědnosti podle správního práva není namístě. Současně nelze ani přehlédnout, že trestné činnosti se dopustil obviněný s další osobou, což představuje rovněž přitěžující okolnost [§ 42 písm. o) tr. zákoníku], když právě použití reklamní tabule obviněným umožnilo, aby obviněný J. J. ukončil útok na poškozeného.

65. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že použití subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 1 tr. zákoníku u obviněného J. D. nebylo v posuzované věci namístě. Odvolací soud navíc pouze konstatoval, že jednání obviněného nedosáhlo svou intenzitou a společenskou škodlivostí úrovně potřebné pro trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a pokusu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž otázkou ale nemá být, zda škodlivost pro společnost dosáhla určité úrovně, ale to, v čem je věc natolik výjimečná, aby daný případ, neměl být posouzen jako trestný čin. Takové výjimečné okolnosti ovšem Nejvyšší soud v předmětné věci neshledal. Jinak vyjádřeno, odvolací soud použití tohoto ustanovení neodůvodnil žádnými skutečnostmi, které by použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku opodstatňovaly. Proto shledal Nejvyšší soud podané dovolání nejvyššího státního zástupce jako důvodné.

66. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné, když dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl naplněn, neboť jednání obviněného bylo nesprávně právně posouzeno, když v posuzovaném skutku tak, jak je vymezen ve skutkové větě výroku usnesení odvolacího soudu, lze spatřovat znaky jednak přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Posuzované jednání přitom z hlediska spodní hranice trestnosti odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům uvedených skutkových podstat. Z uvedeného je patrné, že byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť nebyly splněny podmínky pro postoupení věci jinému orgánu podle § 222 odst. 2 tr. ř., když posuzovaný skutek rozhodně není pouze přestupkem.

67. Jelikož Nejvyšší soud shledal, jak již bylo naznačeno, dovolání nejvyššího státního zástupce jako důvodné, když v dané věci byly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), f) tr. ř., zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 4. 2024, č. j. 6 To 38/2024-403, ve výroku pod bodem I. týkající se obviněného J. D. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

68. V novém řízení je povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 4. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu