4 Tdo 224/2026

Judikát 4 Tdo 224/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:25.03.2026

Spisová značka:4 Tdo 224/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.224.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Subjektivní stránka

Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. § 140 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:C

4 Tdo 224/2026-906

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 dovolání obviněného M. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 8 To 90/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 4/2025, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá. O d ů v o d n ě n í :

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. 3 T 4/2025, byl obviněný M. K. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 15 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a byla mu uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně náhradu škody ve výši 8 343 Kč a zákonný úrok z prodlení z této částky dle nař. vlády č. 351/2013 Sb. ve výši REPO sazby ČNB platné pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů ročně, jdoucího ode dne následujícího po 24. 6. 2025, do zaplacení.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil trestného činu tak, že: „V přesně nezjištěné době od 01:28 hodin do 01:57 hodin dne 1. 9. 2024 v XY, na železniční trati z XY směrem na Karlovy Vary mezi sloupy s elektrickým vedením č. XY a č. XY u kilometrovníku č. XY po předchozím požití alkoholických nápojů, ve stavu opilosti prosté lehkého stupně, napadl poškozenou N. P., o které věděl, že je těhotná, neboť mu toto poškozená krátce před svým napadením sdělila, a která v době napadení ukončila 16. týden těhotenství, a to tak, že ji zezadu chytil levou rukou kolem krku do tzv. kravaty, podrazil jí nohu, až poškozená spadla na zem na pravý bok a pravou stranu tváře, přičemž obviněný i poté pokračoval v tlaku předloktím na krk poškozené, v důsledku čehož došlo k omezení průtoku krve do mozku poškozené, což vedlo k poruše jejího vědomí, provázené pomočením, kdy poškozená N. P.

v důsledku tohoto napadení utrpěla zranění: pohmoždění krajiny pravého oka s průvodními krevními výrony do podkoží očních víček, pohmoždění s krevním výronem do podkoží v přechodu čelní a pravé spánkové krajiny pokračující směrem do zevní části lícní krajiny, pohmoždění nosu s průvodním nevelkým krevním výronem do podkoží, pohmoždění krku s přechodným zarudnutím na pravé straně krku a několik dní přetrvávající bolestivostí na levé straně krku s následným bolestivým polykáním a bolestí v krku, lehké pohmoždění krční páteře s citlivostí, pohmožděninu v horní části hřbetu levého předloktí s krevním výronem do podkoží, škrábancovitou příčnou oděrku kůže v horní části hrudníku vlevo bočně, pohmožděniny boční plochy pravého stehna s krevním výronem do podkoží, škrábancovitými oděrkami kůže a podélnou škrábancovitou oděrku kůže levého bérce, přičemž omezení průtoku krve do mozku poškozené a útlak dýchacích cest má za následek dušení, s rizikem ohrožení života, kdy při neustávajícím tlaku na krk se tkáňové dušení prohlubuje a hrozí nezvratné poškození mozku z nedostatku kyslíku až smrt udušením a nelze ani vyloučit reflexní zástavu srdce z podráždění bloudivého nervu v úrovni krku, poškozené tedy potenciálně hrozil vážný následek v podobě nevratného poškození mozku až následek smrti, přičemž i střízlivá osoba by nemusela správně vyhodnotit okamžik, kdy přestat s tlakem na krk, aby vážný či smrtelný následek nenastal“.

3. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozhodl rozsudkem ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 8 To 90/2025 k odvolání obviněného tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému, při nezměněném výroku o vině, uložil podle § 140 odst. 3 za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr.

zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a obviněnému uložil i povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně náhradu škody ve výši zákonného úroku z prodlení z částky 8 343 Kč dle nař. vlády č. 351/2013 Sb. ve výši REPO sazby ČNB platné pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8% bodů ročně, jdoucího ode dne následujícího po 24. 6. 2025 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu pak odvolací soud poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Obviněný dovoláním napadá prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Jiráta shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu v odsuzující části a jako dovolací důvody uvádí § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Napadené rozhodnutí podle dovolatele spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože již v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel napadá rozhodnutí v celém rozsahu a namítá i porušení ustanovení § 2 odst. 2, 5 a 6 tr. řádu, čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a namítá i vady spočívající v nejasných a neúplných skutkových zjištěních.

5. Tvrdí, že soudy nesprávně hodnotily otázky protiprávního jednání, zavinění, příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, vydaly rozhodnutí v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování.

6. Podle dovolatele oba nižší soudy hodnotily důkazy, z hlediska zavinění pachatele a úmyslu usmrtit poškozenou, v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu (obviněný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 543/2016, 3 Tdo 406/2016 a 3 Tdo 835/2010). Závěr o úmyslu pachatele podle dovolatele nelze dovodit toliko ze zjištění, že úmyslně vykonal něco, co takový následek mohlo způsobit. Naplnění tzv. subjektivní stránky přečinu předpokládá, že úmysl pachatele, ať přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku] či nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] ke způsobení takového následku směřoval (je odkazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 423/2016). Obviněný zdůrazňuje závěry znaleckého posudku MUDr. Andrey Vlčkové, z nichž plyne, že násilí, jež obviněný směřoval na krk poškozené netrvalo natolik dlouho a že poté, co poškozená upadla do bezvědomí, útočník tlak zmírnil, resp. tlak předloktí na krk uvolnil. O možnosti jejího úmrtí se vyjádřila jako sice možné, ale hypotetické.

7. Podle dovolatele tento znalecký závěr soudy vyložily opačně než recentní doktrína (dovolatel zmiňuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1038/17 a Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 5/2003). Obviněný v této souvislosti poukazuje na výpověď poškozené, podle níž spolu hovořili delší dobu, ona se ho ptala, zda má zájem o sexuální služby, obviněný jí dal číslo na mobilní telefon, nic nenasvědčovalo tomu, že na ni zaútočí, ona sama mu uvedla místo, kde se zdržuje, což vylučuje, že by obviněný útok na poškozenou plánoval.

8. Obviněný je z psychologického hlediska normální, nelze u něj dovodit nenávist vůči ženám, byl po dobu 51 let svého života osobou zcela občansky zachovalou, nebylo nijak prokázáno, že by se v minulosti choval agresivně, byl společensky etablován a nebyl v souvislosti s jakýmkoliv násilným jednáním řešen ani v řízení přestupkovém či obecně disciplinárním, své případné sexuální potřeby dokázal způsobem ještě společensky přijatelným ventilovat. Hodnocení motivu jednání obviněného ze strany soudu prvního stupně je proto nepřiléhavé.

Vůli dovolatele, byť eventuální, k vraždě poškozené tak z okolností případu nelze spolehlivě dovodit. Zůstává zde proto zjištění, že útok na poškozenou byl veden sice takovou intenzitou, že omdlela, nicméně nikoliv takovou, aby přivodil, byť středně těžké fyzické zranění, avšak obviněný od útoku zavčas upustil. Domněnka, že to byla svědkyně A. Ž., kdo útok přerušil, jak se snaží uvažovat soud prvého stupně, nemůže obstát. Pokud soudy obou soudů dovozovaly úmysl z domnělého následného chování odsouzeného, ani takový závěr nemá žádnou oporu v provedeném dokazování.

Obviněný cituje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 1038/17, z něhož dovozuje, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a ze všech možných nevyloučených skutkových verzí vybraly vždy tu pro obžalovaného horší.

9. Obviněný pak poukazuje na to, že v řízení byla zcela bagatelizována jeho tvrzená amnézie na dobu spáchání skutku, před ním i po něm, znalecký posudek MUDr. Jaroslava Tržického se v tomto ohledu jeví zcela nedostatečný a přístup znalce jako zcela rozporný s recentními závěry psychiatrické vědy. Znalec vyloučil možnost patologických změn na mozku obviněného a zcela opomenul stav tzv. patické ebriety. Dovolatel má za zřejmé, že skutkový stav nebyl ani u jednoho z obecných soudů zjištěn řádně, byly opomenuty důležité navrhované důkazy a ze zjištěného skutkového stavu nelze dovodit zejména kvalifikaci skutku.

10. Závěry soudu prvního stupně, ani závěry soudu odvolacího nejsou náležitě odůvodněny tak, aby s nimi mohla být vedena polemika. Oba soudy nehodnotily důkazy podle § 2 odst. 6 tr. řádu. Obviněný pak namítá porušení zásady in dubio pro reo a vysvětluje její principy, cituje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2142/11, IV.ÚS 219/03.

11. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) podal k dovolání obviněného vyjádření. Konstatuje, že souhlasí se skutkovými zjištěními obou nižších soudů a že snaha o usmrcení člověka zjevně odporuje právnímu řádu. Jednání obviněného přitom bylo natolik intenzivní a nebezpečné, že z něj snadno mohla nastat smrt poškozené, přičemž šlo o skutkově jednoduché počínání, a tak si daného rizika musel být obviněný plně vědom. Příčinný vztah je taktéž jasný – jednání obviněného proti poškozené mohlo reálně způsobit její smrt, k čemuž bezprostředně směřovalo.

13. K námitce absence zavinění poukazuje na to, že závěry obou nižších soudů jsou v souladu s provedenými důkazy a hodnocení rozhodnutí odpovídá zákonným požadavkům, obhajoba pak mohla uplatnit všechna svá práva. Pokud obviněný zmiňuje zásadu in dubio pro reo a upozorňuje, že v době činu nebyl trestně odpovědný, to blíže nerozebírá. Státní zástupce popisuje jednání dovolatele a uzavírá, že obviněný byl opilý a neměl potřebnou zkušenost s bezpečným užitím inkriminovaného úchopu, takže nemohl intenzitu užitého násilí přesně ovládat ani bezpečně vyhodnotit, kdy s dušením poškozené ustat; současně v intenzivním dušení pokračoval, dokud se poškozená nestala bezvládnou. Zároveň platí, že obviněný si musel být plně vědom vysoké závažnosti a rizikovosti svého jednání a z jeho chování po činu je zřejmé, že se nestaral o osud poškozené, tedy i tato následná bezohlednost či lhostejnost indikuje srozumění se smrtí poškozené.

14. Z hlediska rozhodných skutkových zjištění přitom nelze dovodit porušení zásady in dubio pro reo, důkazní situace je naopak zcela jasná, obviněný vlastně „jen“ nesouhlasí s hodnocením důkazů.

Pokud poukazuje dovolatel na jakousi amnézii, toto vyvrací znalecký posudek MUDr. Tržického. Obviněný opět jen obecně namítá existenci opomenutých důkazů a dále vytýká nedostatečnost odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Co se týče námitky, dle níž by mělo jít o „pokus těžké újmy na zdraví“, jednání obviněného vykazuje znaky pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. 15.

Odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů státní zástupce považuje za dostačující a přesvědčivé, závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. 17. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno obviněným prostřednictvím obhájce, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu. IV. Důvodnost dovolání

18. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvod, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, na které je odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, tedy přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků, ovšem jen v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. řádu).

19. Dovolatel formálně podřadil své námitky pod dva dovolací důvody vyjádřené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, avšak slovní popis důvodů, který připojil, těmto označeným dovolacím důvodům (v současném znění trestního řádu) obsahově neodpovídá. Jestliže dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, pak tato věta odpovídá dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v aktuálním znění a pokud namítá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože již v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tak toto je obsahem současného ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé variantě.

20. Ke změně v označení dovolacích důvodů došlo novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. účinnou od 1. 1. 2022, kdy rovněž došlo zařazení nového dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který se nepřímo dotýká skutkových zjištění soudu když nový dovolací důvod byl vymezen tak, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Důsledkem zařazení tohoto nového zákonného ustanovení do § 265b odst. 1 tr.

řádu bylo, že dovolací důvody do té doby označené písmeny g) a l), jsou nyní označeny písmeny h) a m). Slovní popis dovolacích námitek obviněného tak správně odpovídá důvodům podle § 265b odst. h) a m) platného a účinného tr. řádu, nikoliv těm, které dovolatel formálně označil.

21. Kromě toho, pokud dovolatel užívá dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu [v obviněného podání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu], činí tak zjevně nepřiléhavě, neboť odvolací soud jeho odvolání nezamítl podle § 256 tr. řádu, ale rozhodl částečně sám ve věci rozsudkem, jímž zasáhl ve prospěch obviněného do výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Dovolání podle shora uvedeného dovolacího důvodu tak je zjevně podáno mimo vymezený dovolací důvod, podle něhož má dovolání směřovat proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

22. Podtrženo a sečteno, obviněný formálně vymezil dva dovolací důvody, které svým obsahem popisovaným v odůvodnění dovolání neodpovídají jejich formálnímu zákonnému vymezení, z toho jeden dovolací důvod uplatnil, ať byl obsahově zamýšlen ve znění trestního řádu novelizovaného zákonem č. 220/2021 Sb. účinným od 1. 1. 2022 nebo ve znění předcházejícím této novele, zcela mimo účel tohoto dovolacího důvodu.

23. S ohledem na vývoj rozhodovací praxe Ústavního soudu je však nutno vykládat naplnění dovolacích důvodů ne explicitně, tedy podle toho, jak jsou formálně označeny a slovně charakterizovány, ale implicitně, tedy podle obsahu dovolacích námitek. Právě tímto způsobem Nejvyšší soud postupoval. V této souvislosti třeba ještě upozornit, že ve stávající věci jsou obviněným námitky vznášeny nesystematicky, a právě tomuto postupu odpovídá reakce dovolacího soudu, kdy je reagováno na všechny námitky dovolatele, ale ne v lineárním pořadí námitka – reakce.

24. Nejvyšší soud pak, při respektování shora uvedeného, interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Pokud obviněný v různých částech dovolání namítá ústavně významné porušení zásady in dubio pro reo a i přímo článků Ústavy a Listiny základních práv a svobod, je nutno zmínit i toto pravidlo týkající se rozhodování v dovolacím řízení.

V. Reakce na konkrétní námitky obviněného

25. V prvé řadě pokládá Nejvyšší soud za potřebné odpovědět na námitky obviněného skutkového charakteru, které by měly spíše spadat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho aktuálním znění; nicméně není úkolem Nejvyššího soudu domýšlet dovolací argumentaci obviněného. 26.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno).

27. Obviněný, mimo jiné, tvrdí, že ve věci zůstaly opomenuty důkazy, které navrhoval provést soudu prvního stupně. Tomuto soudu navrhl doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví – neurologie a o zdravotnickou dokumentaci obviněného. Soud prvního stupně tyto návrhy na doplnění dokazování zamítl a v odstavci 37 odůvodnění svého rozsudku řádně odůvodnil, proč takové doplnění dokazování považuje za nadbytečné; Nejvyšší soud pokládá za klíčové, že s argumenty týkajícími se možného duševního stavu obviněného, které obviněný k doplnění dokazování vznesl, se nejen soud prvního stupně, ale i znalci z oboru psychiatrie a psychologie ve svých výsleších v rámci hlavního líčení bezezbytku vypořádali.

Nejvyšší soud proto nesouhlasí s vyjádřením dovolatele, že došlo v jeho věci k opomenutí důkazu ve smyslu doktríny o opomenutých důkazech, že by řádně navrhl provést konkrétní důkaz a odvolací nebo soud prvního stupně by na takovou situaci nereagovaly, neboť již soud prvního stupně na jeho návrh na doplnění dokazování reagoval tak, jak bylo jeho zákonnou povinností.

28. Kromě toho, Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že doplnění dokazování tak, jak dovolatel navrhuje, je ve věci nadbytečné a nemůže vést k jiným závěrům, než jsou nynější závěry obou nižších soudů. Především je třeba zmínit, že znalci z oboru psychiatrie a psychologie pracovali i se zdravotnickou dokumentací obviněného, na základě jeho námitek se pak vyjadřovali i k jeho údajné amnézii a dospěli k závěru, že pokud obviněný tvrdí, že si nepamatuje průběh celé události, jedná se v podstatě o jeho postoj a způsob obhajoby, znaleckým zkoumáním a poznatky z něj, jež popsali, však považují tuto variantu za vyloučenou, stejně tak považují za vyloučené, aby jednání dovolatele bylo významnějším způsobem ovlivněno požitým alkoholem nebo jeho chorobným duševním stavem, včetně stavem způsobeným dříve prodělanými nemocemi.

Znalci, kteří znalecký posudek zpracovali, jsou osobami erudovanými ve svých oborech, o komplexnosti a správnosti jimi vypracovanému znaleckému posudku nevznikly pochybnosti objektivního charakteru, mezi pochybnosti objektivního charakteru se neřadí subjektivní dojmy obviněného a „rádoby“ odborné úvahy, jež jsou obsaženy v textu podaného dovolání. Účelem provádění odborných důkazů v rámci trestního řízení rozhodně není nechat zpracovávat další znalecké posudky a důkazy odborného charakteru až do té doby, než je některá ze stran spokojena s jejich obsahem a vyzněním.

29. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu mezi provedenými důkazy a rozhodnutím ve věci pak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. řádu, ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž soudem zvolené postupy jsou odvoditelné z obsahu provedených důkazů a tyto se nepříčí zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

30. Těžiště dokazování se přitom nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního stupně a odvolacího soudu je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými nebo pokud zůstaly některé důkazy důležité pro rozhodnutí ve věci v řízení opomenuty.

31. Pokud jde o námitky uplatněné k subjektivní stránce jednání obviněného, je třeba rozlišit motiv jeho jednání, který, jak správně uvádí odvolací soud v odstavci 20 svého rozsudku, není znakem skutkové podstaty trestného činu a není pro závěry činěné v trestním řízení tak významný a úmysl poškozenou usmrtit, který pro závěr o vině obviněného pokusem zločinu vraždy podle § 140 tr. zákoníku významný je.

32. Obviněný tvrdí, že: „… je z psychologického hlediska o normální, nelze u něj dovodit nenávist vůči ženám, byl po dobu 51 let svého života osobou zcela občansky zachovalou, nebylo nijak prokázáno, že by se v minulosti choval agresivně, byl společensky etablován a nebyl v souvislosti s jakýmkoliv násilným jednáním řešen ani v řízení přestupkovém či obecně disciplinárním, své případné sexuální potřeby dokázal způsobem ještě společensky přijatelným ventilovat.“. Ohledně výpovědi poškozené dovolatel uvádí, že: „… se ho ptala, zda má zájem o sexuální služby, obviněný jí dal číslo na mobilní telefon, nic nenasvědčovalo tomu, že na ni zaútočí, ona sama mu uvedla místo, kde se zdržuje, což vylučuje, že by obviněný útok na poškozenou plánoval.“.

Nejvyšší soud k řečenému zdůrazňuje, že nikdo nekladl obviněnému za vinu, že by útok na poškozenou předem plánoval, že by jednal s rozmyslem a nikdo nezpochybňoval věrohodnost toho, co vypověděla poškozená o svém rozhovoru s obviněným, právě naopak, věrohodnost poškozené oba nižší soudy vyhodnotily jako zachovalou, i s ohledem na to, že nezamlčela ani ty části jejich konverzace, kde se dovolatele přímo ptala na zájem o sexuální služby. Na druhou stranu je zřejmé, že určité agresivní jednání z chování obviněného v minulosti vyplývalo (viz znalecký posudek psychiatrický a psychologický), byť nebylo zapříčiněno chorobnými důvody.

33. Soud prvního stupně však správně rozlišuje mezi možným motivem jednání dovolatele a zaviněním, jako základním prvkem skutkové podstaty trestného činu. Možná motivace jednání obviněného popsaná psychiatrickým a psychologickým znaleckým posudkem jako frustrace z neúspěšných partnerských vztahů, sexuální nedostatek, obojí zdůrazněno požitým alkoholem a strukturou osobnosti obviněného s určitou dispozicí k agresivnímu jednání, rozhodně nemůže být a není oběma nižšími soudy směšována se subjektivní stránkou posuzovaného trestného činu.

Zároveň není možno po obou nižších soudech spravedlivě žádat, aby s naprostou jistotou dovodily, proč obviněný poškozenou napadl, když jeho předchozí jednání a kontakt s poškozenou takovému vývoji nenasvědčovaly. Bezprostřední důvod útoku obviněného na poškozenou se odehrál toliko v jeho mysli, soudy se k němu mohou vyjadřovat, při absenci vysvětlení ze strany dovolatele, jen s vyšší mírou pravděpodobnosti vyplývající ze znaleckých závěrů, jako je tomu v této věci, nicméně tento jeho důvod k útoku na poškozenou naplňuje pojmy motivu trestného činu, popřípadě jeho pohnutky, nikoliv jeho subjektivní stránky, jak se dovolatel mylně domnívá.

34. K subjektivní stránce trestného činu vraždy je třeba naopak vztáhnout spontánní vyjádření obviněného pronesené před útokem, o němž se poškozená ve své výpovědi zmínila, kdy jí řekl, že „končí“ a poté ihned přistoupil ke svému trestnému jednání. Zde je namístě zmínit rozhodnutí Nevyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1051/2012: „O úmyslném zavinění zločinu vraždy podle § 140 tr. zákoníku svědčí ve spojení s ostatními okolnostmi i takové slovní formulace pachatele pronesené vůči poškozené osobě v době činu, jejichž podstatou byly výhrůžky zaměřené proti životu této osoby …“ nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 796/2016: „Pro posouzení zavinění pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 1 tr. zákoníku je rovněž rozhodující zjištění, zda a jakým způsobem pachatel verbálně hrozil poškozené osobě dokonáním tohoto zločinu.“. Nejvyšší soud si je samozřejmě vědom, že ne každá slovní výhružka, musí být míněna vážně, v tomto případě je však relevantní to, co následovalo.

35. Soud prvního stupně správně uvádí, že surový, zákeřný útok na poškozenou zpoza jejích zad (o poškozené přitom dovolatel věděl z jejího vyjádření, že je těhotná), bez jakéhokoliv předchozího náznaku, že situace spěje k násilnému vyústění, byl obviněným veden úmyslně a přímo proti jejímu životu.

Zde neobstojí námitky, že stisk dovolatele netrval dlouho, nebyl tak silný, aby vedl k vážnějším zraněním a že sevření krku poškozené obviněný povolil, avšak až poté, co ztratila vědomí. Ze znaleckého posudku soudně lékařského plyne a obviněný si toho podle konkrétních okolností, zejména způsobu útoku, k němuž přistoupil, musel být vědom, že náhlé a prudké silné sevření krku poškozené do kravaty s prudkým tlakem na její krk, tedy rdoušení poškozené, může vést i ve velmi krátké době k fatálním následkům způsobeným dušením, jako jsou ztráta vědomí, poškození mozku, nelze vyloučit ani reflexní zástavu srdce z podráždění bloudivého nervu v oblasti krku.

Útok obviněného reálně k bezvědomí spojenému s pomočením poškozené vedl, bez ohledu na to, jak dlouho trval, což objektivně ověřit nelze. Stejně tak není možné objektivně ověřit, proč obviněný s útokem po omdlení poškozené přestal a dál v něm nepokračoval. K podobným závěrům dospěl Nejvyšší soud i ve věci sp. zn. 4 Tz 5/2003: „Samotná délka doby, po kterou rdoušení poškozeného pachatelem trvá, není z hlediska naplnění vědomostní složky úmyslu určující. Základní význam má naopak skutečnost, že pachatel intenzivně rdousí poškozeného po celou dobu, pokud poškozený jeví jakékoli známky života, tedy až do jeho úplného udušení.

Již z této skutečnosti je třeba odvozovat vědomost obviněného o usmrcení poškozeného jako o možném následku, který svým jednáním může způsobit. Konkrétní délka doby potřebné k udušení poškozeného se přitom bude v závislostech na okolnostech konkrétního případu lišit, navíc vnímání času pachatelem bude v takových případech zpravidla zásadně ovlivněno psychickým vypětím, které jeho jednání bude provázet.“.

36. Pokud poté dovolatel sevření krku poškozené povolil, rozhodně není možno poctivě učinit kategorický závěr, že tak činil ze soucitu k ní. S ohledem na okolnosti případu je naopak zřejmé, že přistupoval k poškozené jako k již usmrcené osobě, protože následně ji nechal v bezvědomí v kolejišti vlaku, tedy přímo buď počítal s tím, že je usmrcena nebo počítal s tím, že může být usmrcena projíždějícím vlakem. Nejvyšší soud považuje tyto všechny doposud zmíněné objektivní skutečnosti za zcela konkrétní potvrzení a vyjádření přímého úmyslu obviněného poškozenou usmrtit.

Ke srovnání se nabízí rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 258/2023: „Ukončeného pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí i pachatel, jenž zanechá svého útočného jednání vůči poškozenému v okamžiku, kdy ten upadne do bezvědomí, které pachatel vnímá jako jeho usmrcení. Vzhledem k tomu, že v jeho představě jde o dokonaný trestný čin, nelze pak zanechání dalšího útočného jednání hodnotit jako dobrovolné upuštění od pokusu ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku.“.

37. Nejvyšší soud závěrem připomíná, že pravidlo „in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), když platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.

Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má ryze procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové tak není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud v rámci své konstantní rozhodovací praxe doposud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury lze v tomto směru poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.

38. Obviněný namítal porušení zásady in dubio pro reo bez konkrétního odkazu na to, kdy, kde a proč by pochybnosti o správnosti závěru obou nižších soudů mohly nebo měly vzniknout, Nejvyšší soud uzavírá, že takto formulovaná námitka nemůže naplnit žádný z dovolacích důvodů a nemůže ani avizovat porušení ústavních práv dovolatele v článcích 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, které obviněný zmiňuje. Zároveň nutno vytknout, že zatímco oba nižší soudy se seriózně zabývaly jak objektivní stránkou jednání obviněného, tak jeho subjektivní stránkou, přesně popsaly jednání i úmysl obviněného, uvedly, ze kterých důkazů vzaly konkrétní skutková, i právní zjištění, tedy dostály svým povinnostem formulovaným ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr.

řádu a § 125 odst. 1 tr. řádu, tak dovolatel důvody, proč podle něj mělo být postupováno ve věci v rozporu se zásadou in dubio pro reo nespecifikoval, své obecné tvrzení vázal na citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, která na stávající případ obsahově vztáhnout nelze a nakonec v textu svého dovolání dokonce zmínil, že „… je přesvědčen, že ohledně skutků 1, 2, 3, u nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně, proti němuž bylo zamítnuto odvolání napadeným usnesením, uznán vinným, měl být obžaloby zproštěn dle ustanovení § 226 písm. b) eventuálně c) tr.

řádu.“. Dovolatel tak uvedl hned tři snadno vyvratitelná tvrzení. Za prvé, nebyl odsouzen pro tři skutky, ale pro jeden. Za druhé, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, rozhodl sám rozsudkem, nikoliv usnesením, proto není možno domáhat se jeho korekce na základě dovolacího důvodu, který předpokládá, že odvolání obviněného bylo zamítnuto. Konečně zatřetí, Nejvyšší soud si neumí představit situaci, že by v této věci, na stávajících důkazech, mohl být obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr.

řádu, tedy že nebylo prokázáno, že to byl on, kdo by se inkriminovaného jednání dopustil. Nejvyšší soud si je vědom, že v rámci opravného prostředku může obviněný tvrdit a navrhovat téměř cokoliv, nicméně jeho tvrzení a návrhy by měly obsahově odpovídat alespoň základním skutečnostem vyplývajícím ze spisu.

VI. Závěrečné hodnocení Nejvyššího soudu

39. Obviněný svým dovoláním formálně odkazoval na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.

g) a l), které by dle slovního vyjádření odpovídaly ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) a písm. m) tr. řádu.

40. Nejvyšší soud však neshledal, že by dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l), m) tr. řádu byly dovoláním obviněného naplněny, nebyl jím naplněn ani důvod jiný, obviněným explicitně neuvedený.

41. Nebylo zejména možno ani přisvědčit jeho tvrzení, že soud prvního stupně a odvolací soud porušily svým procesním postupem nebo konečným rozhodnutím ve věci jeho Ústavou a Listinou zaručená práva.

42. Dovolání se tak zcela zjevně míjí s dovolacími důvody, ty jsou popsány dovolatelem čistě formálně, proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání obviněného odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu

Vypracoval:

JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D.soudce