4 Tdo 420/2024-1985
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2024 o dovolání obviněného Mgr. Rudolfa Ptáčka, trvale bytem náměstí Svobody 87/18, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2023, č. j. 4 To 55/2023-1896, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 1/2022, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2023, č. j. 40 T 1/2022-1833 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný Mgr. Rudolf Ptáček (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to nedokonaným, ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Týmž rozsudkem byli uznáni vinnými také spoluobviněný Miroslav Janíček (dále jen „spoluobviněný Janíček“), a to zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, nedokonaným, ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a spoluobviněný P. P. (dále jen „spoluobviněný P.“), pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, nedokonanému, ukončenému ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že
I. obžalovaný P. P.
jako revizní technik s osvědčením evidenčního čísla XY vyhotovil dne 28. 11. 2010 zprávu o výchozí revizi, označenou jako Zpráva o výchozí revizi elektrické instalace č. 184/2010 pro fotovoltaickou elektrárnu provozovatele, společnost REALSAD, s. r. o., se sídlem v Moravském Krumlově, ulice Pod Zámkem 204, IČO: 283 43 441, o výkonu 1,49 MW, situovanou na pozemcích parcelního čísla XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY v katastrálním území XY (dřívější okres XY), a to s datem provedení revize ve dnech 22.–28. 11. 2010 a s rozsahem revize: Revize elektrického zařízení, kabelové rozvody NN uzemnění, v níž úmyslně nepravdivě v ní uvedl, že je použita technologie, kterou tvoří celkem 6480 ks fotovoltaických panelů, ačkoliv věděl, že fotovoltaická elektrárna není zcela dokončena a v době jím prováděné revize je nainstalováno maximálně 848 ks fotovoltaických panelů o výkonu cca 195 KWp, a dále uvedl výčet výrobních čísel 135 ks instalovaných měničů s značením typu: 10000 TLRP-10, ačkoliv věděl, že impendanci na jednotlivých měničích neměřil a objektivně měřit nemohl, protože měniče v době jím prováděné revize nebyly nainstalovány
a učinil celkový posudek a závěr, že“ elektrická instalace vyhovuje příslušným normám ČSN, je schopna bezpečného provozu a na základě provedených měření a prohlídky předmětného elektrického zařízení lze hodnotit stav zařízení jako vyhovující, když v revidované elektrické instalaci nebylo shledáno závad, bránících užívání a revidovaná elektrická instalace může být uvedena do užívání, přičemž její provedení odpovídá projektové dokumentaci“,
ačkoliv věděl, že neprovedl revizi nadzemních kabelových rozvodů nízkého napětí od měničů fotovoltaických panelů, včetně revize měničů, kterou by bylo možno provést až po instalaci kabelových rozvodů, propojujících měniče a fotovoltaické panely a po připojení zařízení do sítě nízkého napětí,
čímž zamlčel skutečnost, že jím revidované fotovoltaické zařízení v době revize nebylo dokončeno a jeho bezpečnost jako celku tak nemohl fakticky ověřit a v důsledku toho fotovoltaická elektrárna společnosti REALSAD, s. r. o., v XY v době provedení jeho revize nesplňovala podmínky pro provedení výchozí revize elektrického zařízení, definované v ČSN: 33 1500 a ČSN: 33 2000-6,
a takto jednal, přestože věděl a byl srozuměn s tím, že jím vypracovaná revizní zpráva s nepravdivými údaji bude použita v řízení před Energetickým regulačním úřadem v Jihlavě jako jeden z nezbytných podkladů pro udělení licence pro fotovoltaickou elektrárnu žadatele společnosti REALSAD, s. r. o., a to ještě v roce 2010,
čímž obžalovaný P. P. umožnil obžalovaným Miroslavu Janíčkovi a Mgr. Rudolfu Ptáčkovi, jako statutárním zástupcům společnosti REALSAD, s. r. o., se sídlem Moravský Krumlov, Pod Zámkem 204, IČO: 283 43 441, jako budoucího držitele licence, vlastníka a provozovatele této fotovoltaické elektrárny, aby na základě vzájemné součinnosti podali dne 18. 11. 2010 na Energetickém regulačním úřadu v Jihlavě jménem této společnosti Žádost o licenci, kterou podepsal obžalovaný Miroslav Janíček a která byla doručena dne 19. 11. 2010, k níž doručili dne 10. 12. 2010 tuto revizní zprávu,
a aby tak předstírali v řízení před Energetickým regulačním úřadem v Jihlavě stav plné dokončenosti fotovoltaické elektrárny v XY, a to v úmyslu získat tak neoprávněně pro společnost REALSAD, s. r. o., licenci pro výrobu elektrické energie z této fotovoltaické elektrárny o výkonu 1,49 MW ještě v roce 2010;
avšak k řádnému vydání rozhodnutí o udělení požadované licence společnosti REALSAD, s. r. o., nedošlo, neboť Energetický regulační úřad v Jihlavě nařídil a dne 30. 12. 2010 provedl místní šetření v objektu této fotovoltaické elektrárny v XY, přičemž jeho pracovníci zjistili, že fotovoltaická elektrárna není osazena všemi fotovoltaickými panely, není plně dokončena a není tak schopna připojení do distribuční sítě;
v případě, že by však Energetický regulační úřad v Jihlavě faktický stav této fotovoltaické elektrárny objektivně nezjistil a vydal společnosti REALSAD, s. r. o., požadovanou licenci pouze na základě formálně předložených dokladů, když koncept licence na dobu 25 let již byl na ERÚ připraven dne 29. 12. 2010 a elektrárna by byla připojena do distribuční sítě s výkonem 1,49 MW ještě v roce 2010, byla by tak tato fotovoltaická elektrárna v XY provozovatele, společnosti REALSAD, s. r. o., neoprávněně považována za fotovoltaický zdroj, uvedený do provozu v období od 1. 1. do 31. 12. 2010 a
společnosti REALSAD, s. r. o., by tak vznikl neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu elektřiny vyrobenou z fotovoltaických zdrojů, uvedených do provozu v roce 2010, a to ve výši 12.400 Kč/1 MWh, která byla stanovena Cenovým rozhodnutím ERÚ č. 2/2010 z 8. 11. 2010, platným pro FVE uvedené do provozu v roce 2010, a to po dobu 25 let, na kterou měla být licence, podle konceptu připraveného v ERÚ, vydána, a to oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny vyrobené z fotovoltaických zdrojů, uvedených do provozu až v roce 2011, která činila 5.500 Kč/1MWh,
čímž by po dobu životnosti fotovoltaické elektrárny v XY o výkonu 1,49 MW a předpokládané platnosti udělené licence, jakož i garantované výkupní ceny za dodávky elektřiny z fotovoltaických zdrojů, mohla vzniknout za období nejméně 20 let škoda ve výši nejméně 248.657.643,79 Kč, bez odpočtu solární daně, která představuje rozdíl mezi výkupní cenou elektřiny vyrobenou z fotovoltaických zdrojů, uvedených do provozu v roce 2010 a výkupní cenou elektřiny vyrobenou z fotovoltaických zdrojů, uvedených do provozu v roce 2011, když za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 by škoda vznikla na úkor společnosti E.ON Distribuce, a. s., t. č. s názvem E.GD, a. s., IČO: 280 45 400, se sídlem Lidická 1873/36, 602 00 Brno, která by však cenu refinancovala od spotřebitelů elektrické energie a z dotací České republiky,
a za období od 1. 1. 2013 nejméně do 31. 12. 2030 by škoda vznikla na úkor společnosti E.ON Energie, a. s., IČO: 260 78 201, F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice 7, 370 01 České Budějovice, případně jejích právních nástupců, která by cenu průběžně refinancovala od společnosti OTE, a. s., IČO: 264 63 318, Sokolovská 192/79, Karlín, 186 00 Praha 8, event. jejích právních nástupců, jejímž 100% vlastníkem je Česká republika, která je tak primárním poškozeným.
II. obžalovaní Miroslav Janíček a Mgr. Rudolf Ptáček
jako statutární zástupci společnosti REALSAD, s. r. o., se sídlem v Moravském Krumlově, Pod Zámkem 204, IČO: 283 43 441, jako budoucího držitele licence, vlastníka a provozovatele fotovoltaické elektrárny o výkonu 1,49 MW, situované na pozemcích parcelního čísla XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY v katastrálním území XY ( dřívější okres XY), na základě vzájemné součinnosti podali dne 18. 11. 2010 na Energetickému regulačnímu úřadu se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 91/5, IČO: 708 94 451, Žádost o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích pro právnické osoby, která byla doručena dne 19.11.2010 a kterou podepsal obžalovaný Miroslav Janíček, k níž dne 10. 12. 2010 doručili Zprávu o výchozí revizi elektrické instalace č. 184/2010, vypracovanou obžalovaným P. P., revizním technikem s osvědčením evidenčního čísla XY, s datem provedení revize ve dnech 22.–28. 11. 2010, s rozsahem revize: revize elektrických zařízení, kabelové rozvody NN uzemnění, v níž obžalovaný P. P. úmyslně nepravdivě uvedl, že je použita technologie, kterou tvoří celkem 6480 ks fotovoltaických panelů ,ačkoliv věděl, že FVE není zcela dokončena a v době jím prováděné revize je nainstalováno maximálně 848 ks fotovoltaických panelů o výkonu cca 195, a dále uvedl výčet výrobních čísel 135 ks instalovaných měničů s označením typu: 10000 TLRP-10, ačkoliv věděl, že impendanci na jednotlivých měničích neměřil a objektivně měřit nemohl, protože měniče v době jím prováděné revize nebyly nainstalovány
a učinil posudek a závěr, že „elektrická instalace vyhovuje příslušným normám ČSN, je schopna bezpečného provozu a na základě provedených měření a prohlídky předmětného elektrického zařízení lze hodnotit stav zařízení jako vyhovující, když v revidované elektrické instalaci nebylo shledáno žádných závad, bránících užívání a revidovaná elektrická instalace může být uvedena do užívání, přičemž její provedení odpovídá projektové dokumentaci“, ačkoliv věděl, že neprovedl revizi nadzemních kabelových rozvodů nízkého napětí od měničů fotovoltaických panelů včetně revize měničů, kterou by bylo možno provést až po instalaci kabelových rozvodů, propojujících měniče a fotovoltaické panely a po připojení zařízení do sítě nízkého napětí,
čímž obžalovaný P. P. zamlčel skutečnost, že jím revidované fotovoltaické zařízení v době revize nebylo dokončeno a jeho bezpečnost jako celku tak nemohl fakticky ověřit a v důsledku toho fotovoltaická elektrárna společnosti REALSAD, s. r. o., v XY v době provedení jeho revize nesplňovala podmínky pro provedení výchozí revize elektrického zařízení, definované v ČSN: 33 1500 a ČSN: 33 2000-6,
obžalovaní Miroslav Janíček a Mgr. Rudolf Ptáček tak jednali, ačkoliv věděli, že v době revize prováděné revizním technikem obžalovaným P. P. nebyla tato fotovoltaická elektrárna řádně dokončena v rozsahu projektové dokumentace a nebyla jako celek schopna bezpečného provozu a takto oba předstírali v řízení před Energetickým regulačním úřadem v Jihlavě stav plné dokončeno fotovoltaické elektrárny v XY v úmyslu získat tak neoprávněně pro společnost REALSAD, s. r. o., licenci pro výrobu elektrické energie z této fotovoltaické elektrárny o výkonu 1,49 MW ještě v roce 2010;
avšak k řádnému vydání rozhodnutí o udělení požadované licence společnosti REALSAD, s. r. o., nedošlo, neboť Energetický regulační úřad v Jihlavě nařídil a dne 30. 12. 2010 provedl místní šetření v objektu této fotovoltaické elektrárny v Moravském Krumlově, přičemž jeho pracovníci zjistili, že fotovoltaická elektrárna není osazena všemi fotovoltaickými panely, není plně dokončena a není tak schopna připojení do distribuční sítě;
v případě, že by však Energetický regulační úřad v Jihlavě stav této fotovoltaické elektrárny objektivně nezjistil a vydal společnosti REALSAD, s. r. o., požadovanou licenci pouze na základě předložených dokladů, když koncept licence na dobu 25 let byl na ERÚ připraven již dne 29. 12. 2010 a elektrárna by byla připojena do distribuční sítě s výkonem 1,49 MW ještě v roce 2010, byla by tak tato fotovoltaická elektrárna v XY provozovatele, společnosti REALSAD, s. r. o., neoprávněně považována za fotovoltaický zdroj uvedený do provozu v období od 1. 1. do 31. 12. 2010 a společnosti REALSAD, s. r. o., by tak vznikl neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu elektřiny vyrobenou z fotovoltaických zdrojů, uvedených do provozu v roce 2010, a to ve výši 12.400 Kč/1 MWh, která byla stanovena Cenovým rozhodnutím ERÚ č. 2/2010 z 8. 11. 2010, ,platným pro FVE uvedené do provozu v roce 2010, a to po dobu 20 let, na kterou měla být licence vydána, a to oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny vyrobené z fotovoltaických zdrojů, uvedených do provozu až v roce 2011, která činila 5.500 Kč/1MWh, čímž by po dobu životnosti fotovoltaické elektrárny v XY o výkonu 1,49 MW a předpokládané platnosti udělené licence, jakož i garantované výkupní ceny za dodávky elektřiny z fotovoltaických zdrojů, mohla vzniknout za období nejméně 20 let škoda ve výši nejméně 248.657.643,79 Kč bez odpočtu solární daně, která představuje rozdíl mezi výkupní cenou elektřiny vyrobenou z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 a výkupní cenou elektřiny vyrobenou z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011, když za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 by škoda vznikla na úkor společnosti E.ON Distribuce, a. s., t.č. s názvem E.GD, a. s., IČO: 280 45 400, se sídlem Lidická 1873/36, 602 00 Brno, která by však cenu refinancovala od spotřebitelů elektrické energie a z dotací České republiky,
a za období nejméně od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2030 na úkor společnosti E.ON Energie, a. s., IČO: 260 78 201, F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice 7, 370 01 České Budějovice, případně jejích právních nástupců, která by cenu průběžně refinancovala od společnosti OTE, a. s., IČO: 264 63 318, Sokolovská 192/79, Karlín, 186 00 Praha 8, event. jejích právních nástupců, jejímž 100% vlastníkem je Česká republika, která je tak primárním poškozeným.
2. Za uvedený pokus zvlášť závažného zločinu byl obviněnému podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 4 (čtyř) let. Současně mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. v celkové výši 300 000 Kč (slovy: tři sta tisíc korun českých). Zároveň mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 4 (čtyř) let.
3. Týmž rozsudkem byl za uvedený pokus zvlášť závažného zločinu spoluobviněnému Janíčkovi podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 4 (čtyř) let. Současně mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. v celkové výši 300 000 Kč (slovy: tři sta tisíc korun českých). Zároveň mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 4 (čtyř) let.
4. Za pomoc ke zvlášť závažnému zločinu spáchanému ve stadiu pokusu byl pak týmž rozsudkem spoluobviněnému P. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 3 (tří) let. Současně mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. v celkové výši 100 000 Kč (slovy: jedno sto tisíc korun českých). Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce revizního technika na dobu 3 (tří) let.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a spoluobviněný P. Obviněný podané odvolání směřoval proti výroku o vině pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku o trestu. Spoluobviněný P. rovněž směřoval podané odvolání do výroku o vině. Vrchní soud v Olomouci (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaných odvoláních rozhodl usnesením ze dne 4. 12. 2023, č. j. 4 To 55/2023-1896, tak, že je obě podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 12. 2023, č. j. 4 To 55/2023-1896, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2023, č. j. 40 T 1/2022-1833, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265 odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť považuje usnesení odvolacího soudu za založené na zjevném rozporu s
7. Obviněný předně konstatuje, že má za to, že rozsudek nalézacího soudu byl věcně, právně i skutkově nesprávný, zcela ignoroval obsah provedeného rozsáhlého dokazování, předložená fakta, obsah výslechů provedených v této věci a nerespektoval ani skutečnosti a důkazy, které pro svoji obhajobu dovolatel uváděl, a vycházel z fikce škody, která naprosto neodpovídá realitě. Dále dovolatel namítá, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka uváděného trestného činu. Stejně tak nesouhlasí se způsobem výpočtu výše škody, kdy byl použit virtuální výpočet teoretické škody, které však s ohledem na provedené dokazování podle něj nebylo možné nikdy dosáhnout.
8. Dovolatel zdůrazňuje, že již samotná smlouva o dílo č. 1005/2010 uzavřená mezi společností REALSAD, s. r. o., jako objednatelem a společností Novák konzervárna, a. s., jako zhotovitelem měla od počátku jasně uveden termín plnění do 90 dnů od podpisu smlouvy, tedy do 20. 1. 2011, a tudíž smluvní strany si ujednaly, věděly a očekávaly, že bude fotovoltaická elektrárna (dále jen „FVE“) dokončena až v roce 2011, tzn. za platnosti Cenového rozhodnutí Energického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) pro rok 2011, přičemž byl takto nastaven i rozpočet společnosti REALSAD, s. r. o., kdy počítal s výkupní cenou a zeleným bonusem pro rok 2011.
9. Dále obviněný konstatuje, že ze všech výpovědí a důkazů je podle něj naprosto jasné, že klíčovou osobou, která se starala o celý projekt a řešila výstavbu a všechny věci okolo FVE i kolem společnost REALSAD, s. r. o., byl pan Eduard Čech, nikoliv on a spoluobvinění. Eduard Čech byl podle něj osobou, která projekt vytvořila, jednala o koupi pozemků, měla na projektu osobní, finanční i podnikatelský záměr, zejména a zásadně pak záměr získat prostředky na úhradu svých dluhů a závazků. Zároveň měl pan Čech kontakty, které on sám neměl, přivedl do projektu spoluobviněného Janíčka, vůči němuž měl finanční závazky, což sám spoluobviněný Janíček potvrdil, zatímco pan Čech to naopak ve své výpovědi popíral. Z celého vývoje věci podle dovolatele bylo prokázáno, že jej a spoluobviněného Janíčka potřeboval pan Čech pouze pro zajištění financování svého projektu a že v celé věci byli tzv. do počtu. Za své jediné pochybení považuje to, že panu Čechovi důvěřoval jakožto odborníkovi a bývalému jednateli a společníkovi.
10. Obviněný tedy shrnuje, že to byl fakticky pan Čech, kdo skutečně vykonával veškerou činnost za REALSAD, s. r. o., a to nejen týkající se uvedené FVE, jak bylo podle něj ostatně nepochybně prokázáno výpověďmi svědků a zejména důkazy předloženými u soudu svědkem Vespalcem, jež nebyly podle něj nedůvodně soudem podrobně provedeny ani brány v úvahu. V tomto postupu soudů nižších stupňů obviněný spatřuje zásadní pochybení ve vztahu ke zjištění objektivní podstaty zkoumaného trestného činu a současně ve vztahu k jeho subjektivnímu zavinění. Zároveň zdůrazňuje, že to byl právě pan Čech, kdo měl přístup k bankovním účtům společnosti, disponoval běžně s veškerými finančními prostředky společnosti a kdo měl přístup do datové schránky společnosti, neboť jeho heslo i heslo spoluobviněného Janíčka znal a používal.
11. Ohledně podání žádosti o udělení licence uvádí, že jedině pan Čech činil veškeré úkony a kroky týkající se podání žádosti na ERÚ k získání licence v roce 2010, což bylo podle dovolatele prokázáno výpověďmi svědků Míči a Vespalce, jakož i důkazy předloženými druhým ze svědků, které tento svědek získal po převzetí společnosti REALSAD, s. r. o. Pan Čech podle něj komunikoval s úřady právě na základě jeho zmocnění (obviněného) a spoluobviněného Janíčka, avšak bez jeho vědomí. Uvedené skutečnosti, tj., že pan Čech komunikoval s paní P. z ERÚ a zajistil známého pana P. na šetření na místě s ERÚ, pak byly podle dovolatele jak doloženy svědkem Vespalcem, ale i Policií České republiky. To je podle něj jasným důkazem toho, že on sám o uvedené věci, za kterou byl odsouzen, ani nic nevěděl, nespáchal ji, nijak ji neplánoval ani se na ní vědomě nepodílel.
12. V řízení pak podle obviněného nebylo prokázáno to, že by se úmyslně a prokazatelně dopustil jednání, které směřovalo k získání licence za rok 2010, že učinil podání žádosti k jejímu získání nebo že se podílel na zhotovení listin pro předmětnou žádost. Odůvodnění usnesení odvolacího soudu je pak podle něj pouhým dovozením soudu, neboť podle něj bylo zcela jasně prokázáno, že podpis spoluobviněného Janíčka na žádosti nebyl a podání datovou schránkou společnosti REALSAD, s. r. o., ze dne 18. 11. 2010 pod jeho přístupovým heslem (obviněného) neprokazuje to, že by podání učinil právě on, nýbrž pouze to, že byla použita datová schránka společnosti REALSAD, s. r. o., a jeho heslo. Opakuje proto, že heslo běžně užíval pan Čech, neboť mu jej v dobré víře předal. To prokazují podle něj důkazy předložené svědkem Vespalcem, kdy uvedená datová zpráva byla podle něj nepochybně odeslána z počítače pana Čecha, k němuž neměl jakýkoliv přístup. Není pak podle něj pravdou, že pan Čech měl přístup do datové schránky společnosti pouze do 1. 11. 2010, neboť tento přístup měl do této doby pouze pod svým heslem, nicméně do schránky měl i nadále volný přístup právě prostřednictvím hesla, které mu sdělil. K tomu zdůrazňuje, že pan Čech měl sice být společníkem REALSAD, s. r. o., jen do 21. 10. 2010, avšak i podle tvrzení soudu měl přístup využívat do 1. 11. 2010, z čehož je podle obviněného patrné, že se buď do datové schránky přihlašoval, ač již neměl, nebo že tak činil pod jeho heslem.
13. S ohledem na shora uvedené je obviněný přesvědčen, že bylo nutné provést důkladné zkoumání důkazů nabízených svědkem Vespalcem a objasnit, z jakého počítače bylo provedeno přihlášení do datové schránky pod jeho heslem (obviněného), neboť toto bylo podle něj nevratným a správným důkazem k potvrzení toho, kdo provedl podání samotné žádosti. K tomu opětovně odkazuje na důkazy předložené svědkem Vespalcem o přístupu do datové schránky a použitých IP adresách, když zdůrazňuje, že tento svědek výslovně uvedl, že žádost byla podána z počítače pana Čecha. Dovolatel je proto přesvědčen, že až na základě takto provedeného dokazování mohlo být najisto zjištěno, kdo odeslal žádost o udělení licence, s tím, že se jednalo o zásadní důkaz k prokázání viny či jeho neviny.
14. Obviněný posléze uvádí, že tvrzení, že měl sdělit svědku V., že byla podána žádost o licenci, bylo jen reakcí na sdělení této informace panem Čechem. Obviněný akcentuje, že on sám vůbec nevěděl, že FVE není fakticky ve stavu vhodném pro připojení do sítě, a měl za to, že pokud byla pana Čechem podána žádost o licenci, je FVE již hotová. Takto byl panem Čechem informován i obžalovaný Janíček. To, že nahlížel na stránky ERÚ, pak jen koresponduje s tím, že věděl, že byla žádost podána a že pro sebe pouze zjišťoval stav řízení.
15. Dovolatel také konstatuje, že o jeho postavení ve společnosti a jednání pak svědčí také to, že pro místní ohledání podle pokynu pana Čecha vystavil plnou moc pro osobu pana P., ačkoliv jej neznal, když stále věřil, že pan Čech jedná zásadně jen v rámci zájmu společnosti pro řádné dokončení FVE. To podle něj svědčí o jeho nedbalosti při výkonu funkce statutárního zástupce společnosti, nikoliv však o jeho vědomém a úmyslném jednání souvisejícím s podáním žádosti na ERÚ. Je také přesvědčen, že nebylo prokázáno ani to, že by se jakkoliv podílel na vyhotovení či získání předmětné revizní zprávy, když spoluobviněného P. před zahájením řízení nikdy neviděl ani se s ním nesetkal.
16. Jelikož očekával faktické uvedení FVE do provozu a její připojení do sítě v roce 2011 a v tomto roce také zahájení její činnosti, napadá rovněž výši virtuální škody určené ve věci vypracovaným znaleckým posudkem znalce z oboru ekonomie, který dostal pokyn zpracovat škodu, která by takto mohla vzniknout, kde zcela absentují fakta, že by stejně i v případě získání licence společnost REALSAD, s. r. o., nedosáhla na bonus za rok 2010, když uvedená FVE nebyla připojena do elektrizační soustavy a faktická škoda by byla o hodně nižší. Nepřesnost posudku pak podle něj konstatoval i odvolací soud.
17. V další části dovolání obviněný připomíná obecná teoretická východiska trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, konkrétně pak otázku naplnění objektivní a subjektivní stránky tohoto trestného činu, zejména tzv. podvodného úmyslu. K tomu uvádí, že jeho zavinění je nutno posuzovat ve vztahu k době, kdy se měl vytýkaného jednání dopustit, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že je třeba úmyslného zavinění, a to ne v kterýkoliv okamžik, nýbrž již od počátku jeho jednání vůči poškozenému. V době, kdy předal heslo ke svému přístupu do datové schránky společnosti REALSAD, s. r. o., panu Čechovi, totiž neměl reálnou představu o tom, zda ji vůbec pan Čech k jakémukoliv podání na ERÚ použije. Soudy nižších stupňů tak podle něj učinily závěr o jeho úmyslném zavinění pouze na základě tvrzení dotčených svědků, zejména pana Čecha. Naopak svědectví pana Vespalce, které svědčilo o jeho nevině, nebylo podle něj hodnoceno stejně vážně jako svědectví pana Čecha, a to přestože byl pan Čech na projektu finančně zainteresován a mohl činit jménem společnosti REALSAD, s. r. o., fakticky všechny úkony.
18. Závěrem dovolání proto obviněný shrnuje, že má usnesení odvolacího soudu, jakož i řízení, které mu předcházelo, za nezákonné, vycházející ze skutkových závěrů nemajících nepřekonatelnou oporu v provedeném dokazování, pomíjející důkazy provedené v řízení a vycházející z nesprávného právního posouzení věci co do subjektivní i objektivní stránky trestného činu podle § 209 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [pozn. Nejvyššího soudu – výslovná citace, patrně myšleno § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku].
19. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 12. 2023, jakož i napadený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 5. 2023 zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby po jejich zrušení sám vydal zprošťující rozhodnutí.
20. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 17. 5. 2024, sp. zn. 1 NZO 275/2024. Úvodem zrekapituloval dosavadní průběh řízení a především pak podrobně obsah podaného dovolání obviněného.
21. Ve vztahu k dovolací argumentaci obviněného státní zástupce předně zdůraznil, že značná část dovolacích námitek představuje pouze opakování obhajoby dovolatele uplatněné již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kdy ji pouze rozvádí v kontextu své obhajoby uplatňované v řízení před nalézacím soudem. Připomněl proto nosné body této argumentace obviněného, především pak jeho námitky vztahující se k tomu, že klíčovou osobou, která se starala o celý projekt a která také měla přístup do datové schránky společnosti REALSAD, s. r. o., z níž byla zaslána žádost o udělení licence na ERÚ, byl Eduard Čech.
22. Následně státní zástupce připomněl obecná teoretická východiska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jenž obviněný v podaném dovolání uplatnil. Konstatuje, že dovolatel předně neuvedl, v jaké variantě předmětný zvolený dovolací důvod uplatňuje. Vyslovuje závěr, že když obviněný spatřoval v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí existenci důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přichází v úvahu druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. a označení dovolacího důvodu je proto v této části příhodné.
23. Ohledně dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jež také obviněný uplatnil, konstatuje, že ty jsou podle státního zástupce uplatněny buď ryze formálně, nebo bezobsažně či minimálně zjevně neopodstatněně. K tomu nejprve připomíná obecná teoretická východiska obou těchto dovolacích důvodů, jakož i obecná teoretická východiska problematiky dokazování a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Akcentuje, že pouhé formální uplatnění dovolacího důvodu nepostačuje k tomu, aby založil povinnost přezkumu věci Nejvyšším soudem.
24. V podrobnostech pak ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvádí, že obviněný v podstatě toliko opakuje svou obhajobu, kterou uplatňoval již v předchozím průběhu řízení. Obecně totiž odmítá, že by naplnil jakýkoliv zákonný znak trestného činu podvodu, přičemž z jeho dovolání lze podle státního zástupce vystopovat, že zejména není srozuměn s tím, že jednal v počátečním podvodném úmyslu, a rovněž není srozuměn se způsobem, který je podán ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu. Konstatuje, že dovolatel setrvává na svém stanovisku, že byť byl v rozhodné době statutárním orgánem společnost REALSAD, s. r. o., reálně nebyl nijak do řízení o udělení licence na FVE zasvěcen, nýbrž že k tomuto byl zplnomocněn Eduard Čech, jemuž bezmezně věřil. Státní zástupce poté uvádí, že obviněný svoji roli na trestněprávním jednání nadále bagatelizuje, její vyhodnocení ze strany soudů odmítá jako nesprávné s tím, že předkládá vlastní názor na hodnocení vybraných důkazů. Veškerou vinu se snaží, ovšem bez odpovídajícího důkazního podkladu, svést na Eduarda Čecha. Námitky obviněného, které se vztahují k údajnému neprokázání úmyslného zavinění, tak podle státního zástupce zjevně vycházejí z jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v předcházejícím řízení, a nenaplňují žádné ze zákonných dovolacích důvodů. V tomto směru lze podle něj odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně doplněné odůvodněním napadeného usnesení odvolacího soudu, v nichž soudy podrobně rozvedly, na podkladě, kterých důkazů je taková verze rozhodných událostí předkládaná dovolatelem zcela vyvrácena. Konkrétně pak odkazuje na body 42 až 45 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 28 až 33, jakož i 40 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
25. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konstatuje státní zástupce, že ani pod tento dovolací důvod nejsou námitky obviněného podřaditelné. Uvádí, že náznakově dovolatel možná uvažoval o třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu, avšak jednoznačně k tomu jeho dovolání podklad nedává a tuto alternativu lze opustit s tím, že odvolací soud se s problematikou tzv. opomenutých důkazů ve svém rozhodnutí vypořádal. K tomu státní zástupce konkrétně odkazuje na bod 14 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
26. Následně státní zástupce uvádí, že předpokladem přezkoumání skutkových zjištění přijatých soudy nižších stupňů je, že obviněný obsahově zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první alternativě, naplní konkrétní dovolací argumentací. Z pohledu tohoto závěru státní zástupce konstatuje, že dovolatel v podstatě pouze naznačil, že některé důkazy měly být ze strany soudů nižších stupňů hodnoceny odlišně a jiným měla být přikládána větší váha. Konkrétní výhrady vůči skutečnostem z důkazů vyplývajících, jak byly vyhodnoceny nalézacím soudem, a vůči nějaké nelogičnosti takového posouzení však nevznesl. Svou pozornost dovolatel nedále upírá na svou vlastní verzi příběhu, přičemž jeho záměrem je prosté přehodnocení důkazů v zájmu prosazení poupraveného průběhu skutku, což nicméně v dovolacím řízení podle něj nemá prostor. Současně uvádí, že stejně lze vyhodnotit i nesouhlas obviněného s tím, že jeho skutková verze byla provedeným dokazováním při respektování zásady volného hodnocení důkazů jednotlivě i ve všech souvislostech soudy vyvrácena, a tato je přesto nadále obviněným prosazována jako reálná pravděpodobně se zamýšleným vyústěním v použití zásady in dubio pro reo. Ani takové námitky totiž podle státního zástupce nejsou způsobilé založit povinnost přezkumu v dovolacím řízení.
27. Státní zástupce je navíc přesvědčen, že nalézací soud dostál své povinnost hodnotit shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, stejně jako povinnosti opatřit důkazní podklad za účelem zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, jakož i své rozhodnutí opatřit odůvodněním v rozsahu vyžadovaným v § 125 odst. 1 tr. ř. Stejné závěry ostatně podle něj přijal již odvolací soud v napadeném usnesení. V hodnotících postupech obou soudů nenastala podle něj žádná z těch modelových situací, které jsou považovány za takový flagrantní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich vyvozenými, který by indikoval svévolné hodnocení důkazů provedené bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, a tudíž ani zásah do ústavně chráněného práva obviněného na spravedlivý proces.
28. Státní zástupce proto uzavírá, že je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.
29. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání
31. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
32. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
33. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
34. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.
Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
35. Obviněný dále v podaném dovolání explicitně uplatňuje také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
36. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
37. Obviněný výslovně uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jehož prostřednictvím se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
38. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
39. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, tzv. opomenutý důkaz a dále namítá nesprávné právní posouzení věci nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.
40. Předně považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného představuje přinejmenším v její podstatné části pouze opakování obhajoby, kterou obviněný uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, zejména ji pak uplatnil v rámci podaného odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (viz č. l. 1870 až 1871 verte spisového materiálu), a se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. zejména body 34 až 36, 41 až 48 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 14, 27 až 41, 43 až 45 a 47 až 50 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná. Nadto je zapotřebí uvést, že obviněný v podaném dovolání nepodřazuje své námitky ani pod konkrétní uplatněné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 tr. ř. Jedná se o jisté pochybení podaného dovolání, kterému by měla zabránit právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Naznačené pochybení ovšem není takového rázu, že by bránilo věcnému projednání podaného dovolání.
41. Obviněný v podaném dovolání vznáší výhrady, které vztahuje k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a v souvislosti s tím deklaruje i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Konkrétně namítá, že v dané věci existuje tzv. zjevný rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním (zejména stran účasti svědka Čecha na předmětném protiprávním jednání směrem k ERÚ), a že soudy opomenuly provést některé z navržených důkazů (zejména důkazy předložené svědkem Vespalcem), jakož i to, že orgány činné v trestním řízení nesprávně určily výši hrozící škody a nesprávně posoudily objektivní a subjektivní stránku přisouzeného zvlášť závažného zločinu, kterou měl naplnit obviněný svým protiprávním jednáním spáchaným ve spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku.
K tzv. zjevnému rozporu a tzv. opomenutým důkazům – dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
42. K namítanému zjevnému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. k tvrzeným pochybením soudů nižších stupňů, které jsou podle obviněného dány a u nichž lze mít za to, že je vztahuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, lze uvést následující. Nejvyšší soud předně považuje za nutné připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
43. Tedy v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak než soudy nižších stupňů, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je totiž určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
44. Vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace má Nejvyšší soud za to, že v posuzované věci obviněný vadu tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě pouze formálně deklaruje. Dovolatel totiž nepřednáší žádnou konkrétní argumentaci, potažmo konkrétní námitky, v jejichž rámci by uvedl, které konkrétní skutkové zjištění je podle něj v rozporu, se kterým konkrétním provedeným důkazem. Fakticky totiž obviněný jen požaduje, aby Nejvyšší soud zcela akceptoval jeho hodnocení provedených důkazů, odlišné od hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
45. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného, zejména v té části, kdy vyslovuje své přesvědčení, že mnohého jednání, jež je mu kladeno za vinu, se nedopustil on, nýbrž svědek Čech, zejména nepodal žádost o licenci u ERÚ, nepodílel se na vyhotovení či získání revizní zprávy, na webové stránky ERÚ nahlížel pouze ze svého vlastního zájmu nesouvisejícího s řízením o udělení licence společnosti REALSAD, s. r. o., nelze považovat za právně relevantně uplatněné, neboť v této části a v tomto směru nepřesahují pouhou polemiku obviněného s rozsahem provedeného dokazování, hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se dovolatel primárně domáhá, jak již bylo naznačeno, odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., popřípadě také nesprávné posouzení naplnění objektivní a subjektivní stránky /přisouzeného zvlášť závažného zločinu ve smyslu vad podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.
46. K obdobnému závěru Nejvyšší soud dospěl i stran obviněným tvrzené vady spočívající v existenci tzv. opomenutých důkazů, tj. tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, neboť i tento obviněný pouze formálně deklaruje. V obecné rovině je totiž nutno připomenout, že aby se mohlo jednat o řádně uplatněnou dovolací námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, muselo by se jednat o neprovedení tzv. podstatného důkazu, tedy takového, bez nějž by nebylo možno formulovat skutkový stav bez důvodných pochybností, který některá ze stran, např. právě obviněný, navrhla provést, přičemž soudy se s tímto důkazním návrhem nevypořádaly v rámci odůvodnění svého rozhodnutí buď vůbec, nebo toliko okrajově a neadekvátním způsobem. O takový naznačený případ se v posuzované věci nejedná.
47. V podaném dovolání nadto obviněný nepřednáší, který konkrétní důkaz má být podle něj opomenutý, když se pouze vyjadřuje ve vztahu k „důkazům předloženým svědkem Vespalcem“. I pokud by snad měl na mysli předložené záznamy o použití datové schránky společnosti REALSAD, s. r. o., a to včetně použitých IP adres, je podle Nejvyššího soudu zapotřebí zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení se tímto důkazním návrhem zabývaly, tedy neopomněly ho. Předně je třeba uvést, že Útvarem zvláštních činností Policie ČR byla na základě požadavku soudu prvního stupně provedena analýza dat (záznamy o použití datové schránky) předložených svědkem Vespalcem (viz č. l.
1799–1805 spisového materiálu). Obecně při posuzování důvodnosti návrhu obviněného na doplnění dokazování v naznačeném směru nelze ovšem pominout, že zpracovatel analýzy, která byla v rámci hlavního líčení provedena jako listinný důkaz postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř., konstatoval, že není schopen vyloučit případnou manipulaci se záznamy, které předložil svědek Vespalec. Za klíčovou z pohledu dovolací argumentace obviněného považuje Nejvyšší soud ovšem skutečnost, že svědek Vespalec byl vyslechnut v hlavním líčení konaném dne 19.
1. 2023 (viz č. l. 1627 až 1630 verte spisového materiálu), když tento se vyjádřil k záznamům o použití datové schránky, takže soud prvního stupně byl seznámen s jeho postojem k věci (viz bod 22 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud obviněný poukazuje na výpověď svědka Vespalce, který vypověděl, že žádost byla podána z počítače svědka Čecha, tak ze strany obviněného se jedná o jistou úpravu jeho výpovědi, když tento svědek uvedl, že se jen domnívá, že tomu tak bylo. Navíc nelze ani pominout i určitou zainteresovanost svědka Vespalce na celé věci.
Byl to totiž právě tento svědek, který původně zajišťoval financování výstavby FVE prostřednictvím Metropolitního spořitelního družstva a posléze se stal jediným společníkem společnosti REALSAD, s. r. o., takže nelze vyloučit, že mohl mít na výsledku řízení určitý zájem. Současně je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se důkazním návrhem na opětovný výslech svědka Vespalce, který tyto materiály předložil, zabýval, když tento důkazní návrh zamítl jakožto nadbytečný (viz bod 59 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud se potom k problematice tzv. opomenutých důkazů vyslovil v bodě 14 napadeného usnesení, kdy kromě toho, že připomenul judikaturní závěry týkající se této problematiky, rovněž konstatoval, že soud prvního stupně svůj rozsudek nezatížil vadou tzv. opomenutých důkazů, potažmo že tato vada nevznikla v předchozích stadiích trestního řízení. Již z tohoto pohledu se nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
48. Nad rámec shora uvedeného musí Nejvyšší soud poukázat na to, že požadované dokazování by bylo skutečně nadbytečné, jak uzavřely soudy nižších stupňů. Obviněný totiž uvádí, že doplněním dokazování by mohlo být prokázáno, že žádost nebyla podána z jeho počítače, nýbrž z počítače svědka Čecha, prostřednictvím jeho hesla k datové schránce (obviněného). V tomto směru ovšem obviněný zcela pomíjí skutečnost, že soud prvního stupně uzavřel, že žádost byla podána z datové schránky společnosti REALSAD, s. r. o., kdy podle skutkových závěrů soudu ji odeslal právě dovolatel nebo na základě jeho vědomí či pokynu jiná osoba (viz bod 42 rozsudku soudu prvního stupně). Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně netvrdí, že žádost o udělení licence podal určitě dovolatel, když připouští i variantu, že ji mohla podat s jeho vědomím či na základě jeho pokynu jiná osoba. Z pohledu tohoto závěru soudu prvního stupně lze mít za to, že požadované doplnění dokazování bylo skutečně nadbytečné. Navíc je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně aktivní účast dovolatele při podávání žádosti o udělení licence a snahu o její získání v roce 2010 nezaložil toliko na skutečnosti podání žádosti z datové schránky společnosti REALSAD, s. r. o., nýbrž i na výpovědi svědka V. (viz bod 18 rozsudku soudu prvního stupně).
49. Nadto Nejvyšší soud ve vztahu ke shora uvedeným námitkám obviněného, které patrně vztahuje právě k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě, připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když oba svá rozhodnutí řádně a pečlivě odůvodnily, v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. V napadených rozhodnutích precizně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, svědeckými výpověďmi svědků, ve věci provedenými listinnými a dalšími důkazy, jakož i jejich vypovídací hodnotou a věrohodností (k tomu srov. zejména body 34 až 36, 41 až 48 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 14, 27 až 41, 43 až 45 a 47 až 50 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
50. Nejvyšší soud dále s ohledem na argumentaci obviněného, konkrétně pak především stran jeho námitek směřujících do způsobu hodnocení věrohodnosti výpovědí jednotlivých ve věci slyšených svědků, zejména pak svědka Čecha či svědka Vespalce, připomíná pro úplnost i to, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní, zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
51. Pokud obviněný namítá, že všechno ohledně FVE zařizoval právě svědek Čech, tak je třeba uvést, že ani Nejvyšší soud nezpochybňuje, a nakonec to vyplývá i z výpovědi tohoto svědka, že jeho úloha při realizaci výstavby FVE byla podstatná. Obviněný ovšem zcela pomíjí skutečnost, že byl jednatelem předmětné společnosti až do roku 2011 a že z výpovědi svědků není pochyb o tom, že měl na starosti právní stránku věci, přičemž byl v pravidelném kontaktu se svědkem Čechem, takže mu musel být znám stav nedokončenosti předmětné FVE v době podání žádosti o udělení licence (viz např. výpověď svědka V. či svědka N.). Navíc je třeba zdůraznit, že obviněný právě vzhledem ke svému vzdělání si musel být vědom toho, jaké jsou povinnosti jednatele.
K naplnění objektivní stránky – dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
52. Obviněný v podaném dovolání následně namítá vadu nesprávného právního posouzení nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tj. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Lze se toliko domnívat, že naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje hned v několika jím tvrzených pochybeních soudů nižších stupňů. Jednak rozporuje zjištěnou výši škody, jednak je přesvědčen, že bylo nesprávně posouzeno naplnění objektivní i subjektivní stránky přisouzeného zvlášť závažného zločinu jeho jednáním. První tvrzenou vadou (tj. nesprávné určení výše škody) obviněný zjevně míří na druhou alternativu citovaného dovolacího důvodu, tzn. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, druhou z nich (tj. chybné posouzení naplnění objektivní i subjektivní stránky přisouzeného zvlášť závažného zločinu) pak dovolatel zjevně míří na první alternativu tohoto dovolacího důvodu, tzn. nesprávné právní posouzení.
53. Nejvyšší soud se nejprve vyjádří k tvrzeným vadám souvisejícím s první alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť musí konstatovat, že uplatněnou dovolací argumentací obviněný, jak již bylo shora naznačeno, brojí primárně proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a vyjadřuje jejím prostřednictvím svou polemiku s těmito skutkovými zjištěními, s provedeným dokazováním a jeho hodnocením soudy nižších stupňů, což nejsou námitky, které by byly, materiálně nahlíženo, podřaditelné pod uplatněné ale ani jiné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud se přesto k uvedeným námitkám obviněného stručně vyjádří.
54. Zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Objektem trestného činu je tu cizí majetek nebo ochrana majetkových práv bez ohledu na formu a druh vlastnictví. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici, a tím vznikne škoda velkého rozsahu na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.
55. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R. 69/1953, R 20/1981 SbRt, R 21/1981 SbRt). Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 4 Tdo 60/2021).
56. K naplnění objektivní stránky podvodu, resp. k jejímu znaku „uvedení někoho v omyl“, Nejvyšší soud uvádí, že obviněný tuto naplnil ve spolupachatelství se spoluobviněným Janíčkem (§ 23 tr. zákoníku) a za pomoci spoluobviněného P. [§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] tím, že v řízení o udělení licence vedeném u ERÚ na základě Žádosti o udělení licence, která byla odeslána z datové schránky společnosti REALSAD, s. r. o., za užití jeho přístupových údajů dne 19. 11. 2010, předkládal listiny, popř. byly s jeho vědomím předkládány ERÚ listiny, které byly objektivně nepravdivé a které byly nezbytné pro získání licence, čehož si musel být obviněný vědom vzhledem k svému postavení ve společnosti REALSAD, s. r. o., (např. revizní zpráva vypracovaná právě spoluobviněným P. coby pomocníkem obsahovala nepravdivé údaje stran dokončenosti FVE v období listopadu 2010), čímž uváděl ERÚ v omyl mj. ohledně způsobilosti předmětné FVE pro udělení požadované licence a pro zahájení provozu již v roce 2010 (viz bod 49 rozsudku soudu prvního stupně). Zde je třeba pro jistou přesnost uvést, že znak „uvedení v omyl“ by byl naplněn, i kdyby byl ERÚ předložen byť jediný dokument, který by byl nepravdivý nebo který by byl vydán orgánem uvedeným v omyl, pokud k uvedení v omyl směřovala vůle jednajícího a pokud by bez tohoto dokumentu nebylo možné žádosti o vydání licence vyhovět.
57. Další znak objektivní stránky trestného činu podvodu spočívající v „obohacení pachatele nebo jiné osoby“ a poslední znak objektivní stránky trestného činu „způsobení škody velkého rozsahu na cizím majetku“, byl u obviněného s ohledem na to, že se dopustil přisouzeného zvlášť závažného zločinu pouze ve stadiu ukončeného pokusu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku, naplněn tím, že – zjednodušeně řečeno – se svým protiprávním jednáním, spáchaným ve spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, pokusil neoprávněně získat licenci vydávanou ERÚ pro FVE s termínem zahájení provozu v roce 2010, tzn. za účelem získání vyšší výkupní ceny elektřiny a tzv. zeleného bonusu, oproti výkupním cenám platným v roce 2011. Tímto svým jednáním způsobil tzv. hrozící škodu, jak bude ostatně rozvedeno dále, ve výši nejméně 248.657.643,79 Kč. Hrozící škoda pak byla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, když k dokonání trestného činu nedošlo pouze v důsledku včasného zásahu pracovníků ERÚ, kteří v rámci místního šetření (ohledání) zjistili skutečný stav dokončenosti předmětné FVE, načež připravený koncept licence zástupcům společnosti REALSAD, s. r. o., coby žadateli o licenci nevydali. Obohatit se měla společnost REALSAD, s. r. o.
58. Nejvyšší soud proto ve vztahu k uvedené námitce obviněného uzavírá, že v posuzované věci nebylo pochyb o tom, že obviněný svým jednáním naplnil znaky objektivní stránky přisouzeného zvlášť závažného zločinu podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. V podrobnostech lze odkázat na skutkovou větu rozsudku soudu prvního stupně a na body 49, 51 až 53 rozsudku nalézacího soudu a body 28 až 32 usnesení odvolacího soudu.
K subjektivní stránce – dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
59. Ohledně obviněným tvrzeného nenaplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, byť nedokonaného, ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud nejprve ve stručnosti připomíná obecná teoretická východiska k subjektivní stránce trestného činu, potažmo k zavinění. Platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (Šámal, P. a kol., Trestní zákoník: Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, 366 s.) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
60. O zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn.
Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
61. V posuzované věci lze předně odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se otázkou naplnění subjektivní stránky přisouzeného zvlášť závažného zločinu obviněným pečlivě zabývaly. V tomto směru lze odkázat pro stručnost zejména na bod 56 rozsudku soudu prvního stupně, který zavinění dovolatele vyhodnotil jako přímý úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Otázkou naplnění subjektivní stránky se rovněž zabýval i odvolací soud (bod 47 napadeného usnesení odvolacího soudu). Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky dovolatelem je nad rámec úvah soudů nižších stupňů nutno zdůraznit, že obviněný je osobou práva znalou, takže nepochybně věděl, jaké jsou povinnosti jednatele a jaké jsou požadavky v rámci licenčního řízení pro rozhodnutí ERÚ o udělení licence k provozování FVE.
Navíc nelze pominout, že argumentace obviněného stran nenaplnění subjektivní stránky byla vyvrácena mj. výpovědí svědka V., podle nějž se dovolatel jakožto právník staral o veškerou dokumentaci související s výstavbou FVE, když podle svědka to byl právě obviněný, který mu sdělil, že žádost o licenci byla podána a že FVE elektrárna bude funkční od ledna 2011. Navíc výpověď svědka V. podporuje, byť nepřímo, i výpověď spoluobviněného Janíčka, který potvrdil, že mu bylo známo, že FVE není v době podání žádosti dostavěna.
Zde je třeba uvést, že pokud stav nedokončenosti předmětné FVE před podáním žádosti o udělení licence byl znám i spoluobviněnému Janíčkovi, jehož úloha ve věci byla jistým způsobem okrajová (viz např. výpověď svědka Míči, svědka V.), nepochybně musel být znám i dovolateli, který na rozdíl od tohoto spoluobviněného vystupoval po celou rozhodující dobu jako jednatel předmětné společnosti a měl právě na starosti právní stránku věci a o výstavbě pravidelně se svědkem Čechem informoval další jednatele a svědky (viz výpověď spoluobviněného Janíčka, svědka V.).
Není pochyb o tom, že podvodný úmysl obviněného byl dán přinejmenším v okamžiku zahájení řízení o udělení licence, ne-li dříve, neboť obviněný, přestože mu bylo známo, že FVE není dokončena a že podmínkou vydání licence je její ukončenost, jako jednatel společnosti žádající o vydání licence podal žádost o udělení licence, popř. inicioval její vydání. Zároveň ani jako jednatel neučinil žádné kroky k tomu, aby listiny přiložené k žádosti odpovídaly skutečnému stavu, když nepochybně spoléhal na to, že k faktické kontrole stavu FVE nedojde a že tak získají licenci neoprávněně.
62. Nejvyšší soud proto ve vztahu k uvedené námitce obviněného sumarizuje, že v předmětné věci nevznikly žádné pochybnosti o tom, že obviněný svým protiprávním jednáním naplnil subjektivní stránku přisouzeného zvlášť závažného zločinu v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud pak obviněný argumentuje tím, že podle smlouvy o dílo č. 1005/2010 uzavřené mezi společností REALSAD, s. r. o., a Novák konzervárna, a. s., byl uveden termín plnění do 90 dnů od podpisu smlouvy, tj. do 20. 1. 2011, a že proto očekával, že bude FVE dokončena až v roce 2011, nelze této námitce přisvědčit. Pokud by tomu tak totiž bylo, lze si jen stěží představit, proč by obviněný podával žádost o udělení licence již v listopadu roku 2010, popř. inicioval její podání, a nepodal žádost až po faktickém dokončení a dostavění FVE v roce 2011. Navíc je třeba uvést, že z výpovědi svědka V. vyplývá, že dovolatel ho celou dobu ubezpečoval, že licenci na provoz FVE získají v roce 2010, takže není pochyb o tom, že bez ohledu na obsah předmětné smlouvy ve skutečnosti chtěl získal licenci již v roce 2010. Naopak lze mít za to, že z provedeného dokazování, jakož i z učiněných skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že motivem obviněného a spoluobviněných bylo právě získat licenci na FVE ještě v roce 2010 a tím získat pro společnost REALSAD, s. r. o., odpovídající finanční profit (viz také bod 56 napadeného rozsudku soudu prvního stupně).
K určení výše škody – dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
63. K obviněným tvrzené vadě spočívající v nesprávném určení výše hrozící škody vzniklé jakožto následek protiprávního jednání jeho samotného a spoluobviněných Janíčka a P., uvádí Nejvyšší soud následující. Nejprve je zapotřebí připomenout, že posouzení vzniku škody u trestného činu podvodu je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu, neboť se týká naplnění objektivního znaku nejen základní skutkové podstaty, ale i kvalifikované skutkové podstaty podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení (k tomu také viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 4 Tdo 645/2021).
64. Nejvyšší soud ovšem vzhledem ke konkrétně uplatněné argumentaci má za to, že obviněný při jejím uplatnění vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vycházely soudy nižších stupňů. Obviněný totiž zpochybňuje, že chtěl získat bonus na výrobu elektrické energie ve FVE za rok 2010. Z pohledu tohoto závěru je ovšem nutno akcentovat, že při posuzování důvodnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je nezbytné a nutné vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a vyjádřeného v tzv. skutkové větě. Proto lze mít za to, že uplatněná argumentace není fakticky podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
65. Přesto považuje Nejvyšší soud skutečně za vhodné uvést, byť velmi stručně, že otázkou výše hrozící škody v případě neoprávněného vydání licence na provoz FVE se soudy nižších stupňů řádně a dostatečně zabývaly a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje (viz body 52 rozsudku soudu prvního stupně a body 37 až 39 rozhodnutí soudu druhého stupně). Je nutno konstatovat, že výpočet škody založený na rozdílu mezi výkupními cenami stanovenými cenovým rozhodnutím č. 2/2010, tedy výkupními cenami platnými od 1. 1. 2011 a výkupními cenami před 1. 1. 2011, byl správný a zákonný (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018-II, nebo např. i usnesení ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1462/2019).
66. Navíc je nutno uvést, že obviněný nebyl odsouzen za dokonaný trestný čin podvodu, nýbrž toliko za pokus tohoto trestného činu. V takovém případě zpravidla ještě žádná škoda nevznikla, a proto je nutné zjistit škodu hypotetickou, tedy takovou škodu, která mohla nastat v případě, že by došlo i k dalším vývojovým stadiím předmětného trestného činu. V nyní projednávaném případě tak bylo namístě zjistit škodu, která by nastala, pokud by byla licence fotovoltaické elektrárně neoprávněně udělena ještě v roce 2010, na rozdíl od situace, kdy by k udělení licence došlo až po 1. 1. 2011. Na zjištění škody je přitom třeba nahlížet z pohledu subjektivní stránky pachatele trestného činu, tedy k čemu obviněný svým jednáním směřoval (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08). V případě předcházejícího vývojového stadia trestného činu, ať již pokusu či přípravy, je přitom logické, že mohou nastat soudem nepředpokládané skutečnosti mající vliv na výši reálné škody, zvláště pokud mělo ke zvýhodněnému odkupu elektrické energie docházet po dobu 25 let. Pokud se však nejedná o dokonaný trestný čin a obviněný není povinen např. k náhradě škody, postačí závěr soudů, že jednání obviněného bylo způsobilé způsobit předmětnou škodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1462/2019).
67. V nyní posuzovaném případě tedy představuje škodu jako znak dané skutkové podstaty minimálně částka ve výši 248 657 643,79 Kč, která představuje rozdíl mezi výkupní cenou elektřiny vyrobenou z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 a výkupní cenou elektřiny vyrobenou z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011, když za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 by škoda vznikla na úkor společnosti E.ON Distribuce, a. s., t. č. s názvem E.GD, a. s., IČ: 280 45 400, se sídlem Lidická 1873/36, Brno, která by však cenu refinancovala od spotřebitelů elektrické energie a z dotací ČR, a za období nejméně od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2030 na úkor společnosti E.ON Energie, a. s., IČ: 260 78 201, se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, případně jejích právních nástupců, která by cenu průběžně refinancovala od společnosti OTE, a. s., IČ: 264 63 318, se sídlem Sokolovská 192/79, Praha 8 – Karlín, eventuelně jejích právních nástupců, jejímž 100% vlastníkem je Česká republika, která je tak primárním poškozeným.
68. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě dodat, že soud prvního stupně při stanovení výše hrozící škody primárně vycházel ze znaleckého posudku soudního znalce Ing. Josefa Michálka, který byl zpracován již ve stadiu přípravného řízení (č. l. 585 až 592 spisového materiálu). Nalézací soud zároveň vzhledem k tomu, že jednání obviněného a spoluobviněných skončilo ve stadiu pokusu, akceptoval výpočet takto vzniklé škody na dobu 20 let provozu FVE, což mělo oporu již ve zpracovaném znaleckém posudku, ačkoliv licence byla ERÚ připravována na dobu 25 let. Soud prvního stupně tento postup odůvodnil tím, že pokud by bylo vycházeno z 25 let udělení licence, nepochybně by došlo k navýšení hrozící škody, když ovšem v kontextu škody, která prokazatelně hrozila vzniknout za 20 let, se nejednalo o částku, která by jakkoliv ovlivnila závěry o užité právní kvalifikaci (v podrobnostech viz bod 52 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud pak tento postup nalézacího soudu shledal správným, byť také připustil jistou nepřesnost znaleckého posudku, a to právě stran časového období (20 let vs. 25 let). V podrobnostech lze odkázat na body 35 až 39 usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud se s uvedeným postupem soudů nižších stupňů ztotožňuje a dodává, že i pokud se připustí jistá nepřesnost znaleckého posudku, jedná se nepochybně o postup ve prospěch obviněného a spoluobviněných, neboť v opačném případě – tj. vyčíslení škody hrozící v období 25 let, nikoliv 20 let – by došlo ještě k dalšímu navýšení hrozící škody, což by sice, jak správně uvádí nalézací soud, nemělo vliv na užitou právní kvalifikaci jednání jakožto zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, avšak tato skutečnost by se mohla negativně promítnout právě v rovině sankcionování, tzn. při výměře trestu uloženému obviněnému a spoluobviněným. Navíc lze mít za to, že tento jistý nedostatek nemohl ani odvolací soud napravit z pohledu zákazu reformatio in peuis.
69. Na závěr ještě Nejvyšší soud akcentuje, že uvedený způsob stanovení výše škody způsobené při pokusu o podvodné získání licence na provoz fotovoltaických elektráren na konci roku 2010 byl přijat rovněž rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 1394/19). V daných souvislostech je možné dodat, že pro stanovení výše škody (reálné i hrozící) je stěžejní, že bez spáchání trestného činu podvodu uvedením jednotlivých institucí v omyl by FVE nemohla splnit podmínky pro uvedení do provozu do konce roku 2010 a vydání licence ERÚ, neboť tyto by splnila až v roce 2011. Za takové situace by se na FVE vztahovaly výkupní ceny (příp. zelený bonus) určené pro provozovny uvedené do provozu v roce 2011, které byly podstatně nižší než pro provozovny uvedené do provozu v roce 2010.
70. Nejvyšší soud proto ve vztahu k uvedené námitce obviněného uzavírá, že by jí nebylo možno přisvědčit, i pokud by byla uplatněna právně relevantním způsobem, neboť výše tzv. hrozící škody byla v posuzované věci určena v souladu se shora citovanými judikaturními závěry. Dovolací argumentace obviněného je proto i v této části nedůvodná.
71. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.
72. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto případě zatížena vadou, která by naplňovala zvolené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
73. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 8. 2024
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu