4 Tdo 527/2025-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2025 o dovolání obviněného L. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 5 To 14/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 98/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 11 2024, č. j. 3 T 98/2024-263 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný L. L. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„ve XY, místní části XY, dne 4. 10. 2023 v době kolem 15:40 hodin na úzké místní komunikaci o šířce vozovky 3,5 m ve směru jízdy na XY řídil osobní automobil zn. Toyota Corolla, RZ XY, v majetku J. K., přičemž v obci v nepřehledném úseku v mírné pravotočivé zatáčce, ke které se blížil rychlostí cca 75 km/h, nepřizpůsobil rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a dopravně technickému stavu pozemní komunikace a nejel takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, čímž porušil ustanovení § 4 písm. a), b), § 18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen zákon o silničním provozu), v důsledku čehož po spatření protijedoucího nákladního vozidla zn. Tatra T 815, RZ XY, v majetku Tomáše Beneděla, IČ: 73820369, řízeného M. H., jedoucímu ve směru od XY, přes intenzivní brzdění nedokázal zabránit čelnímu střetu vozidel, následkem čehož utrpěl jeho spolujedoucí ve vozidle Toyota Corolla J. K. zlomeninu jamky kyčelní vlevo s vykloubením kyčle, zlomeninu jamky kyčelní vpravo, otevřenou zlomeninu předloktí vlevo, oboustranné pohmoždění plic, otřes mozku a tržné rány v obličeji, kdy zranění si vyžádala operační zákroky v Krajské nemocnici T. Bati, a.s. ve Zlíně s následnou hospitalizací od 4. 10. 2023 do 6. 10. 2023 na odd. ARO ARIM III a od 6. 10. 2023 do 31. 10. 2023 na Traumatologickém odd. s citelným omezením na běžném způsobu života po dobu výrazně přesahující 6 týdnů“.
2. Za uvedenou trestnou činnost uložil nalézací soud obviněnému podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 67 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 54 000 Kč, když podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest činil 120 (jedno sto dvacet) denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činila 450 (čtyři sta padesát) Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložil dále obviněnému trest zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 30 (třiceti) měsíců.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému rovněž povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, částku ve výši 237 753 Kč a poškozenému J. K., škodu ve výši 102 164 Kč a současně nemajetkovou újmu ve výši 67 188 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak poškozeného J. K. odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce odvolání, které směřoval do všech jeho výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 5 To 14/2025, tak, že podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 5 To 14/2025, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 11. 2024, č. j. 3 T 98/2024-263, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávné kvalifikaci skutku. Podle dovolatele soudy nižších stupňů nesprávně právně vyhodnotily důkazy a skutkový stav podle popsaného skutkového stavu a nesprávně kvalifikovaly skutek.
6. Obviněný v dovolání konkrétně namítá, že došlo k porušení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále také jako „Listina“), tedy požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, což dovolatel opírá o odkaz na judikaturu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 2142/11, ze dne 8.8. 2013, dle nějž „Z principu presumpce neviny (§2 odst. 2) tr. ř. kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, porušily základní právo stěžovatele na presumpci neviny dle ustanovení čl. 40 odst. Listiny“.
7. Dovolatel má za to, že v průběhu hlavního líčení nebylo prokázáno, že by byl výlučně odpovědný za uvedenou dopravní nehodu. Znovu akcentuje porušení zásady in dubio pro reo – jelikož byl odsouzen bez prokázání skutku a jak sám dovolatel uvádí, popírá, že by se daného skutku dopustil, respektive že by byl trestně odpovědný za dopravní nehodu. Domnívá se, že neporušil žádná pravidla silničního provozu.
8. Dále uvádí, že považuje za zřejmou a jasnou svoji výpověď při hlavním líčení, kdy vysvětlil všechny skutečnosti, které do sebe zapadají. Zároveň dodává, že jeho výpověď koresponduje s výpovědí svědka, který byl přítomen při údajném skutku, když se jednalo o řidiče nákladního vozidla, který sám uvedl, že se v danou chvíli pohyboval v protisměru na vozovce.
9. Obviněný své dovolání uzavírá s tím, že jeho výpověď nelze brát jako nepředmětnou, ani jako nepravdivou. Proto má za to, že bylo nutné uplatnit zásadu „v pochybnostech ve prospěch odsouzeného“. Konstatuje, že všechno řádně vysvětlil a obhájil a namítá, že pochybení je na straně soudu, který se nezabýval veškerými výpověďmi svědků, jelikož tyto nehodnotil stejně.
10. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2025, č. j. 5 To 14/2025-294 (eventuálně i rozsudek nalézacího soudu ze dne 26. 11. 2024, č. j. 3 T 98/2024-263) zrušil, a zprostil ho obžaloby, nebo přikázal věc nalézacímu soudu znovu projednat a rozhodnout.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 5. 6. 2025, sp. zn. 1 NZO 359/2025, nejprve zrekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů a stručně předestřel argumentaci dovolatele, včetně jím zvoleného dovolacího důvodu, ke kterému se následně vyjádřil.
12. Státní zástupce se úvodem k podanému dovolání vyjádřil co do obsahu jako k písemnosti s úspornou argumentací, když dovolatel své ryze obecně formulované námitky nijak argumentačně nepropojil s právními a skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Podle státního zástupce se jedná „o nahodilý soubor obecných tezí“, které neodpovídají smysluplné dovolací argumentaci ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
13. Přes tento závěr státní zástupce uvádí, že nejblíže uvedenému dovolacímu důvodu stojí námitka obviněného týkající se jízdy nákladního vozu v protisměru na vozovce, což lze propojit s obecnou tezí dovolatele, že nebylo prokázáno, že by byl výlučně odpovědný za uvedenou dopravní nehodu. V tomto směru ovšem státní zástupce akcentuje, že touto námitkou se soudy zabývaly, když poukázal na to, že i ze znaleckého posudku vyplývá, že způsob jízdy řidiče nákladního vozidla neměl vliv na rozvoj nehodového děje, jelikož nákladní vozidlo Tatra nemělo možnost se střetu vyhnout či jinak zabránit. Příčina nehody tedy byla výlučně na straně obviněného, který ve vysoké rychlosti řídil vozidlo Toyota. Podle státního zástupce lze pouze tuto námitku považovat za relevantně uplatněnou k explicitně vyjádřenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
14. Státní zástupce pak připouští, že z dalších nezřetelných náznaků dovolací argumentace obviněného se lze domnívat, že obviněný na základě heslovitě uplatněné argumentace zpochybňuje správnost skutkových zjištění. Podle státního zástupce tato naznačená argumentace má pravděpodobně atakovat také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože tuto argumentaci ale nikterak dovolatel blíže nerozvádí, tak státní zástupce v této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, ze kterého vyplývá, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by se muselo jednat o konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy, což se v tomto případě tak nestalo.
15. Státní zástupce nepovažuje ani za nutné se blíže zabývat námitkami obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo, když tato argumentace nenaplňuje žádný dovolací důvod a odkazuje na relevantní judikaturu stran této námitky a naplnění některého z uplatněných dovolacích důvodů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/20216, nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS). Toliko obecně odkazuje na dostatečná skutková zjištění soudů obou stupňů. K této námitce ještě státní zástupce dodává, že jde o zásadu procesní, jež nenalézá žádný výraz v zákonném vymezení dovolacích důvodů.
16. Závěrem svého vyjádření státní zástupce podotýká, že s ohledem na procesní vývoj věci, měl obviněný uplatnit i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nicméně se jedná pouze o vadu formálního charakteru, která nebrání posouzení dovolání. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že v dílčím rozsahu, v jakém je uplatněný dovolací důvod obviněného odpovídající, je možno považovat dovolání za zjevně neopodstatněné.
17. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dále souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjadřuje státní zástupce tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
18. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do rozhodování Nejvyššího soudu neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
21. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
22. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
23. Obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Nejvyšší soud považuje za potřebné současně zdůraznit, že pro naplnění zvoleného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady spatřované v napadených rozhodnutích. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. Jinak vyjádřeno, v podaném dovolání je obviněný povinen postupovat v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř. Musí proto odkázat jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., a jednak je povinen své námitky přizpůsobit obsahu konkrétně uplatněných dovolacích důvodů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 11 Tdo 344/2002).
26. Jelikož obviněný vztahuje jím tvrzené vady a nedostatky výslovně i k rozsudku soudu prvního stupně, lze rovněž dovodit, že chtěl ve svém dovolání uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož tento dovolací důvod explicitně neoznačil, jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený taxativně určený dovolací důvod. Naznačené nedostatky ovšem nejsou takového rázu, že by to bránilo věcnému projednání podaného dovolání.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
28. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
29. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání, byť velmi stručně až kuse, uplatňuje obdobné námitky jako v řízení předcházejícím, přičemž není pochyb o tom, že soudy nižších stupňů na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná také.
30. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Jak již bylo konstatováno, dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když namítá nesprávné právní posouzení skutku a nesprávnou kvalifikaci skutku. Předně je třeba uvést, že uplatněná argumentace je velmi strohá, fakticky heslovitá. Dovolatel toliko uvádí, že se nejednalo vůbec o trestněprávní jednání, dále byl porušen čl. 40 odst. 2 Listiny (tedy porušení zásady in dubio pro reo) a že se soud nezabýval jeho výpovědí a výpověďmi svědků. Obviněný tedy nijak blíže nerozvádí, v čem přesně a konkrétně spočívá nesprávné hmotněprávní posouzení skutku. Lze mít za to, že obviněný jen fakticky a jen v určitých náznacích předně vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a to, jak již bylo naznačeno, jen heslovitě. Taková argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Toliko skutečně při velké dávce tolerance je možno mít za to, že pod uvedený dovolací důvod lze podřadit velmi stručnou námitku obviněného spočívající v tom, že nebyl jedinou osobou odpovědnou za způsobenou dopravní nehodu, byť nějaká bližší smysluplná argumentace absentuje.
31. Nejvyšší soud se přesto k této námitce vyjádří, byť skutečně velmi stručně. Je tomu tak proto, že obecné námitky obviněného, které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., popř. i jiného dovolacího důvodu, nemohou být předmětem podrobného přezkumu ze strany Nejvyššího soudu a Nejvyšší soud se s nimi vypořádá jen v obecné rovině (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Obdobné závěry nakonec vyplývají např. z bodu 13 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22), podle kterého Nejvyšší soud není povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené soudy nižších stupňů a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace. Takový závěr lze vztáhnout i na právní závěry soudů nižších stupňů.
32. Dovolatel byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Platí, že mezi protiprávním jednáním pachatele a relevantním trestněprávním následkem musí existovat příčinná souvislost, přičemž vývoj příčinné souvislosti musí být alespoň v hrubých rysech kryt nedbalostním zaviněním. Příčinnou souvislost je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin. Tento naznačený závěr ovšem na druhou stranu neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné.
33. Jak již bylo naznačeno, vždy je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Zejména u trestných činů spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) ovšem neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Jednání pachatele se stává příčinou i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, ale pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele je nutný závěr, že jeho jednání, tj. konkrétní projevy vůle navenek, byly příčinou dostatečně významnou pro vznik následku předvídaného trestním zákoníkem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 275/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1327/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 795/2012).
34. Z pohledu shora prezentovaných teoretických závěrů je třeba uvést, že obviněný, byť skutečně jen v náznacích, tvrdí, že na vzniklém trestněprávním následku (zranění poškozeného J. K.) se podílelo i jednání druhého účastníka dopravní nehody (svědka M. H.), aniž by ovšem blíže rozváděl, v čem jednání druhého řidiče mělo přispět ke vzniku předmětné dopravní nehody. Nejvyšší soud se toliko může domnívat při absenci jakékoliv bližší a podrobnější argumentace, že dovolatel poukazuje na skutečnost, že řidič nákladního vozidla nejel před střetem zcela při okraji pravé vozovky. Předně Nejvyšší soud při chybějící bližší dovolací argumentaci považuje za nutné uvést, že touto námitkou se již řádně a dostatečně zabývaly soudy nižších stupňů (viz bod 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 6 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje.
35. Nad rámce shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za nutné a vhodné uvést, že obviněný zcela pomíjí závěry znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, ale i vyjádření znalce u hlavního líčení, ze kterého je zřejmé, že druhý účastník dopravní nehody jel zcela přiměřenou rychlosti vzhledem ke stavu a místu dopravní nehody (26 km/h) a že jedinou příčinou dopravní nehody byla vysoká rychlost jízdy obviněného (75 km/h), nadto v místě, které podle vlastního vyjádření velmi dobře znal, a který tak nedokázal reagovat na vzniklou situaci.
Jinak vyjádřeno, jedinou relevantní příčinou dopravní nehody byla rychlost vozidla řízená obviněným, takže i pokud by řidič nákladního vozidla jel při pravém okraji vozovky, tak by k dopravní nehodě došlo. Znalec také zcela vyloučil tvrzení obviněného, že by se mohli, pokud by řidič nákladního vozidla jel při pravém okraji vozovky řádně, minout vzhledem k šířce vozovky a šířce obou vozidel. Proto skutečnost, že účastník dopravní nehody nejel zcela při pravém okraji vozovky, neměla na vzniklý následek žádný vliv.
Proto uplatněná námitka je zcela bezpředmětná.
36. Jak již bylo konstatováno, dovolatel se dále dovolává zásady in dubio pro reo. Stran námitky porušení zásady in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že se jedná o procesní zásadu, která nenaplňuje nejen zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že toto pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Obecně tak znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů.
37. Nejvyšší soud musí především konstatovat, že v předmětné věci se nejednalo o situaci důkazní nouze, resp. nejasnou důkazní situaci, neboť na straně soudů nevznikly žádné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, přičemž ani Nejvyšší soud nemá o vině dovolatele nějaké pochyby. V tomto směru je třeba odkázat zejména na rozhodnutí nalézacího soudu, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř., ale i rozhodnutí soudu druhého stupně, které odpovídá § 134 odst. 2 tr. ř., a ze kterých je vina dovolatele zcela zjevná. Zmíněné námitky dovolatele tak nelze pod jím uplatněné dovolací důvody, ale ani žádné jiné v § 265b tr. ř. uplatnit.
38. Bez ohledu na shora uvedené je třeba jen stručně poukázat na přesvědčivé odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který v bodech 3 až 5 svého odůvodnění řádně vyhodnotil svědecké výpovědi (konkrétně výpovědi svědků J. K., M. H. a M. K.) a v bodech 6 a 7 svého odůvodnění řádně zhodnotil listinné důkazy (protokol o nehodě silničního provozu včetně náčrtku a plánku zachycující situaci v místě krátce po nehodě viz na č. l. 8–9) a znalecký posudek Ing. Františka Kropáče, PhD. V tomto směru považuje Nejvyšší soud opětovně za vhodné zdůraznit, že zejména ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. Františkem Kropáčem, znalcem z oboru silniční dopravy, ale i vyjádření znalce u hlavního líčení vyplývá, že vzhledem k šířce místní komunikace 3,5 metru a rychlosti jízdy obviněného, je nepochybné, že jediným viníkem dopravní nehody byl právě obviněný. Oba soudy i řádně zdůvodnily, které konkrétní ustanovení zákona o silničním provozu obviněný porušil a to konkrétně § 4 písm. a), b) a § 18 odst. 1, 4 zákona o silničním provozu. Proto se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, že jediným výlučným viníkem dopravní nehody, a tedy i způsobeného zranění poškozenému, je právě obviněný.
39. Nejvyšší soud proto shrnuje, že námitky obviněného, jimiž mířil na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., sice byly pod tento dovolací důvod podřaditelné, byť s velkou mírou tolerance, avšak jsou nedůvodné a zjevně neopodstatněné.
40. Na závěr musí Nejvyšší soud konstatovat, že jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
41. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentace neodpovídala zčásti jím uplatněnému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Zčásti mu sice odpovídala, ale byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 7. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu