4 Tdo 550/2025

4 Tdo 550/2025-224

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2025 o dovolání obviněného R. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 12 To 23/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 99/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 1 T 99/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný R. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že

„v blíže nezjištěné době nejméně do 19:45 hodin dne 6. 3. 2024 ve Věznici XY, XY, XY, okres XY, při výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody neoprávněně přechovával a užíval mobilní telefon zn. L8STAR, šedé barvy se SIM kartou mobilního operátora BLESK mobil s číslem karty 894202039931310916 a včetně baterie, přičemž si musel být vědom svého protiprávního jednání, neboť byl řádně poučen o svých právech a povinnostech při výkonu trestu odnětí svobody, což stvrdil svým podpisem, kdy telefon byl nalezen při kontrole cely č. 203 ubytovny ''C'' ve Věznici XY, kde v prostoru toalety obviněný znemožňoval vstup dozorcům tím, že držel kliku u dveří a prostor toalety opustil až po důrazné výzvě a poté odevzdal předmětný mobilní telefon, tedy nejméně v jednom případě použil mobilní telefon, ačkoliv se jedná o předmět, který svou povahou může narušit pořádek při výkonu trestu odnětí svobody, ve smyslu ustanovení § 28 odst. 3 písm. a), b), zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů“.

2. Za uvedenou trestnou činnost uložil obviněnému nalézací soud podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud dále obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to:

- tlačítkového mobilního telefonu šedé barvy s nápisem L8Star o rozměrech 68x25x13 mm, s monochromatickým displejem, zadní část telefonu černé barvy, - baterie s nápisem „Li-on battery, MB-10, NOMINAL VOLTAGE: 3,7V, CAPACITY: 380 mAh, STANDARD: GB/T 18287-2013“, S/N: FY-BM10202304008512, včetně nano SIM karty s nápisem BLESK mobil 894202039931310916,

které byly v přípravném řízení zajištěny na Záznam o odnětí věci, sepsaný Vězeňskou službou ČR, Věznicí XY dne 6. 3. 2024, příloha č. 8 k NGŘ č. 23/2020, a které byly uloženy ve skladu zajištěných věcí Policie ČR, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územní odbor XY. Podle § 70 odst. 6 tr. zákoníku propadlé věci připadly státu.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o trestu. Krajský soud v Hradci Králové (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání obviněného rozhodl usnesením ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 12 To 23/2025, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 12 To 23/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [správně § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – poznámka Nejvyššího soudu], jelikož podle něho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením. Obviněný upřesňuje, že napadá i výrok o vině, který zůstal odvoláním nedotčen. Dovolatel konkretizuje, že nalézací soud dospěl k závěru o jeho vině, aniž by podle § 12 tr. zákoníku přihlédl k zásadě zákonnosti a zásadě subsidiarity trestní represe. Obviněný má za to, že se sice uvedeného skutku dopustil, avšak podle jeho názoru nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka přisouzeného trestného činu. Namítá, že způsoby naplnění objektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 tr. zákoníku musí být takové povahy, resp. intenzity, že rozhodnutí nelze vykonat buď vůbec, nebo jen za podstatně ztížených podmínek. Obviněný nemá za to, že by zmařil nebo podstatně ztížil výkon úředního rozhodnutí soudu. Ustanovení § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku se vztahuje jen na závažné případy porušení povinností odsouzeného při výkonu trestu. Na základě dokazování však bylo jen prokázáno, že pouze přechovával mobilní telefon na cele po dobu tří dnů, a naopak nebylo prokázáno, že by tímto mobilním telefonem telefonoval. Podle zjištěných skutečností, chtěl mobilní telefon prodat jinému odsouzenému. Soudy tak podle jeho názoru vyložily ustanovení § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku nesprávně, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces. Současně doplňuje, že byl za dané jednání kázeňsky potrestán a byl umístěn na pět dnů na samostatné oddělení. Je přesvědčen o tom, že kázeňské potrestání je dostačující a nebylo třeba jej trestat ještě podle trestních předpisů. Domáhá se tak uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.

5. Závěrem podaného dovolání dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl podle „§ 265 k) odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 265 l) tr. ř. a vynesl rozsudek, kterým se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2025, č. j. 12 To 23/2025-195, a zrušuje se i předchozí rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 1. 2025, č. j. 1 T 99/2024-151, a současně, aby přikázal Okresnímu soudu v Jičíně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

6. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dne 12. 5. 2025, sp. zn. 1 NZO 313/2025. Předně upozorňuje, že obhájce koncipoval dovolání podle již neplatné právní úpravy dovolacích důvodů. Správně měl zvolit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace pak upozorňuje, že u hlavního líčení prohlásil obviněný svou vinu a nalézací soud toto prohlášení viny přijal.

Dovolatel podal odvolání pouze proti výroku o trestu a pouze v tomto rozsahu o věci rozhodoval odvolací soud (bod 12 a násl. usnesení odvolacího soudu). Akcentuje, že ve svém dovolání však obviněný neučinil o uloženém trestu žádnou zmínku. Namísto toho brojí jednak proti blíže neuvedeným skutkovým zjištěním a jednak proti právnímu posouzení skutku zjištěnému soudy nižších stupňů.

7. Státní zástupce poukazuje na to, že po soudem přijatém prohlášení viny jsou možnosti obviněného podat opravné prostředky podstatně ztížené. Pokud by chtěl obviněný takový výrok o vině napadnout, mohl by tak učinit pouze tvrzením, že před prohlášením viny nebyl řádně seznámen se všemi důsledky takto závažného úkonu a že tím bylo porušené jeho právo na spravedlivý proces (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, č. j. 4 Tdo 64/2025-369). Dovolatel nicméně ani nenaznačuje, že by snad bylo při prohlášení viny nějak porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Prohlášení viny ve svém dovolání vůbec nezmiňuje a jeho existence je patrna teprve z obsahu soudních rozhodnutí a z protokolu o hlavním líčení. Pokud tedy dovolatel brojí proti výroku o vině, aniž by jakkoliv zpochybnil přijetí svého prohlášení viny, nezbývá než konstatovat, že uvedené prohlášení viny podstatně omezilo rozsah opravných prostředků, které mohl dovolatel podat. Podle § 206c odst. 7 tr. ř. nelze skutečnosti uvedené v takovém prohlášení napadat opravným prostředkem. Podle § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. je obviněný oprávněn napadnout rozsudek odvoláním pro přímo se jej dotýkající se výrok, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. Dovolatel tak byl oprávněn napadnout svým odvoláním pouze výrok o trestu, což učinil. Odvolací soud se dovolatelovou vinou již nezabýval a přezkum omezil jen na uložený trest. V této souvislosti státní zástupce připomíná rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr., z něhož je patrno, že dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto odvolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. V této souvislosti pak státní zástupce ve vyjádření předkládá další navazující judikaturu.

8. Státní zástupce akcentuje, že podle ustálené judikatury je tedy prohlášení viny překážkou bránící podání odvolání proti výroku o vině. Tím brání i tomu, aby byl výrok o vině napaden dovoláním. Dovolatel by mohl brojit pouze proti výroku o trestu, což však nečiní. Brojí pouze proti výroku o vině. Jeho dovolání je proto nepřípustné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání odmítl, neboť je nepřípustné. Z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí státní zástupce s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

9. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, přičemž obviněný možnosti repliky nevyužil.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především přezkoumal, zda v posuzované věci jsou vůbec splněny zákonné podmínky vymezující přípustnost podaného dovolání z hlediska ustanovení § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v tomto případě shledal, že dovolání není přípustné, a to z níže uvedených důvodů.

11. Předně je třeba souhlasit s vyjádřením státního zástupce, že se jedná o dovolání nestandardní, když obhájce dovolatele zjevně ani nezaregistroval novelu dovolacích důvodů, která nabyla účinnosti již k 1. 1. 2022. Dovolání obviněného bylo přitom podáno dne 11. 4. 2025. Tedy za účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., který formálně rozšířil dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod tzv. zjevného nesouladu. Tedy o případy, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl ovšem v minulosti judikaturně podřazován pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a jiné). Po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb. se dočkal tento dovolací důvod samostatného zakotvení zákonodárcem v taxativním výčtu dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a to konkrétně pod písm. g), přičemž dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení byl podle nového znění zakotven v uvedeném ustanovení pod písm. h).

12. Z obsahu dovolatelových námitek tak vyplývá, že měl správně označit dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jestliže namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Již toto představuje určitý nedostatek podaného dovolání. Současně nelze ani přehlédnout, že dovolatel vztahuje tvrzené vady a nedostatky i k rozsudku soudu prvního stupně. Je tedy zřejmé, že správně měl obviněný v dovolání zvolit i dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě), neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně lze taktéž upozornit na to, že o zrušení napadeného rozhodnutí (§ 265k tr. ř.) a vrácení věci soudu nižšího stupně rozhoduje dovolací soud zásadně formou usnesení, nikoli rozsudkem, tak jak v závěru dovolání navrhuje obviněný.

13. Všechny výše uvedené vady dovolání by však bez dalšího nezakládaly možnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Příčinou nepřípustnosti dovolání je ale ta skutečnost, že obviněný před nalézacím soudem v přítomnosti svého obhájce ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř. po poučení prohlásil, že se cítí být vinen spácháním skutku uvedeného v obžalobě v plném rozsahu, a že souhlasí i s jeho právní kvalifikací. Nalézací soud proto podle § 206c odst. 1, 4, 5 a 6 tr. ř. přijal prohlášení viny obviněného (viz bod 2 rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 148 a násl.). Přitom podle § 206 odst. 7 tr. ř. soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Současně byl obviněný nalézacím soudem poučen o tom, že může odvoláním napadnout rozsudek pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. Obviněný pak podal odvolání pouze proti výroku o trestu a pouze v tomto rozsahu o věci rozhodoval odvolací soud (viz bod 13 usnesení odvolacího soudu).

14. Jak správně uvádí státní zástupce ve svém vyjádření, obviněný v dovolání brojí proti skutkovým zjištěním a proti právnímu posouzení skutku soudy nižších stupňů. Dovolatel konkrétně namítá rozpor s § 12 tr. zákoníku, kdy u zásady subsidiarity trestní represe uvádí, že již byl za skutek dostatečně kázeňsky potrestán. Dále má za to, že nebyla naplněna jak subjektivní, tak ani objektivní stránka přisouzeného trestného činu – odmítá, že by zmařil či podstatně ztížil výkon rozhodnutí soudu, nejednalo se o závažný případ porušení povinností odsouzeného při výkonu trestu, a proto se domnívá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

15. Takové námitky obviněného zjevně směrují do výroku o vině. Nicméně v situaci, kdy obviněný před soudem prohlásil vinu a soud takové jeho prohlášení přijal, může obviněný stran výroku o vině účinně v dovolání rozporovat pouze to, že v rámci procesu prohlášení viny bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces – např. nalézací soud pochybil při poučení o trestní sazbě za předmětný trestný čin, o absenci záruky mírnějšího trestu či o možnosti zpřísnění uloženého trestu odvolacím soudem apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 4 Tdo 64/2025). Žádnou takovou argumentaci však obviněný ve svém dovolání Nejvyššímu soudu nepředkládá.

16. Lze shrnout, že v nyní posuzované věci napadl rozsudek soudu prvního stupně obviněný odvoláním směřujícím do výroku o trestu, přičemž výrok o vině nebyl opravným prostředkem napaden. Nejvyšší soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí připomíná, že dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém odvolací soud přezkoumal (byl povinen přezkoumat) rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nebyl a ani nemohl být výrok o vině obviněného odvolacím soudem přezkoumán postupem podle § 254 tr. ř. Jelikož odvolací soud správně přezkoumal pouze výrok o uloženém trestu, není přípustné dovolání obviněného, v němž napadá výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 7 Tdo 533/2021). Napadený rozsudek odvolacího soudu, který přezkoumával toliko výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, proto nelze v důsledku uvedeného považovat ve vztahu k dovolacím námitkám směřujícím proti výroku o vině, za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř.

17. Jak již bylo v minulosti Nejvyšším soudem konstatováno (usnesení ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003 [R 20/2004 tr.]) „Jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.“. Shodné závěry též vyplývají např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 412/2013 (č. 68/2013 Sb. rozh. tr.).

18. Jen pro úplnost lze připomenout, že problematikou, zda prohlášení viny je překážkou bránící podání odvolání proti výroku o vině a tomu, aby byl výrok o vině napaden dovoláním, se opakovaně zabýval v rámci své judikaturní činnosti Nejvyšší soud, a to např. v usneseních ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 11 Tdo 9/2022, ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 11 Tdo 149/2023, ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 11 Tdo 65/2023 a ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 6 Tdo 52/2023.

19. Nejvyšší soud proto bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, neboť proti napadenému rozhodnutí není dovolání přípustné. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. 20. Nad rámec výše uvedeného (obiter dictum) Nejvyšší soud uvádí, že uložením kázeňského trestu obviněnému při současném uložení sankce v trestním řízení nedošlo k průlomu zákazu dvojího postihu za týž delikt (ne bis in idem). Ustanovení § 55 odst. 2 zákona o výkonu trestu výslovně uvádí, že uložením kázeňského trestu se nevylučuje trestní stíhání odsouzeného, je-li skutek trestným činem. Uvedené potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu, na kterou např. odkazuje odvolací soud v bodě 15 odůvodnění jeho rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 397/2012, či ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 584/2014) či odborná literatura (srovnej např. k § 55 odst. 2 In: Kalvodová, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, str. 164). Nadto držení mobilního telefonu ve věznici nelze považovat za nějaké bagatelní jednání. Navazování telefonického spojení nekontrolovatelným způsobem nepovoleným technickým zařízením z věznice navenek je nutno považovat za závažné porušení povinností odsouzeného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 760/2015). Přisouzeného trestného činu se přitom obviněný může dopustit jednak tím, že bez povolení u sebe přechovává mobilní telefon a jednak i tím, že uskutečňuje jeho prostřednictvím telefonické hovory a zasílá SMS zprávy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 760/2015, ve spojení s usnesením ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 977/2011). Závažnost takového jednání rozhodně nelze snižovat tvrzením dovolatele, že mobilní telefon chtěl jen „levně koupit a dráž prodat“ a peníze následně odeslat rodině. Tedy, že nelegálně prodá ve věznici dané zařízení, aby se jiný odsouzený mohl tohoto závažného jednání dopouštět. Nelze přehlédnout, že obviněný ani neuvedl, jakým způsobem mobilní telefon ve věznici získal. Pokud by dovolatel chtěl své rodině opravdu pomoci, snažil by se ve věznici přeřadit do I skupiny vnitřní diferenciace, aby tak měl i lepší pozici pro jeho zaměstnatelnost ve výkonu trestu odnětí svobody a současně by si tak vytvořil i výhodnější podmínky pro případné podmíněné propuštění, aby se mohl co nejdříve naplno věnovat finanční podpoře své rodiny. O tom, že obviněný věděl, že takové jednání je postižitelné podle trestního zákona nepochybně svědčí i předchozí odsouzení obviněného pro stejnou trestnou činnost (viz rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 5. 2023, sp. zn. 2 T 51/2023).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 7. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu