4 Tdo 62/2026-555
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 o dovolání,
které podal obviněný F. B., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici
Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 1
To 57/2025, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 13/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2025, sp. zn. 46 T
13/2024, byl obviněný F. B. uznán vinným pod body I a II přečinem výtržnictví
podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem II pokusem
zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2
písm. g) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin maření
výkonu rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým
byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 3. 2024, sp.
zn. 3 T 192/2023, byl podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr.
zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců.
Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl uložen
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 3
roky. Soud prvního stupně současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok
o trestu z výše citovaného rozsudku Okresního soudu v Kroměříži, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, která vzhledem ke
změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
2. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit
poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody
částku 33 402 Kč.
3. Skutková zjištění, na jejichž základě dospěl soud prvního stupně k
vině obviněného, lze shrnout následovně:
I) Dne 8. 1. 2024 od 15:15 hodin do 15:26 hodin v ulici XY ve XY za přítomnosti
více osob fyzicky napadl poškozenou L. B., tak, že ji kopl do nohy a udeřil
pěstí do hlavy, v důsledku čehož upadla na zem a následně omdlela. Tím jí
způsobil zranění vlasové části hlavy, podezření na otřes mozku a zhmoždění
levého stehna. Uvedeného jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního
soudu ve Znojmě ze dne 19. 4. 2019, sp. zn. 1 T 33/2019, odsouzen mimo jiné za
přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
II) Dne 24. 1. 2024 od 16:20 hodin do 16:42 hodin na adrese XY ve XY, ve
společných prostorách v chodbě domu před dveřmi kanceláře S. B. a společnosti
ZN Byty, s. r. o., po předchozí rozepři a poté, co upadla z nezjištěné příčiny
na zem, před dalšími osobami napadl poškozenou L. B. tak, že jí dupal a kopal
do hlavy, pak ji za bundu táhl po zemi a po schodech ven z domu, kde před
vchodovými dveřmi ji ještě několikrát kopl do hlavy a do těla. Poškozená
utrpěla otřes mozku, krevní podlitiny a další zranění, v důsledku kterých byla
po dobu 5 dnů hospitalizována v nemocnici. Obviněný popsaným způsobem jednal s
vědomím, že poškozené může svými útoky způsobit vážná poranění nitrobřišních
orgánů, zlomeniny obličejového skeletu a další vážná zranění, ke kterým nedošlo
jen náhodou, a s možností jejich vzniku byl srozuměn. Uvedeného jednání se
dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. 2. 2007,
sp. zn. 3 T 259/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13.
6. 2007, sp. zn. 3 To 139/2007, odsouzen mimo jiné za pokus trestného činu
těžkého ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zákona (zákona
č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a rozsudkem Okresního soudu ve
Znojmě ze dne 19. 4. 2019, sp. zn. 1 T 33/2019, odsouzen mimo jiné za přečin
výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
4. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Vrchní
soud v Olomouci podle § 256 tr. ř. zamítl usnesením ze dne 13. 8. 2025, sp. zn.
1 To 57/2025, jako nedůvodné.
II.
Dovolání obviněného
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého
obhájce JUDr. Jana Juračky dovolání, které směřoval proti výrokům o vině a o
trestu, jakož i proti výroku o náhradě škody. Explicitně jej opřel o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož zákonný obsah odcitoval v
plném znění. V textu svého dovolání posléze upřesnil, že se dovolává z důvodu
existence tzv. extrémního rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která
jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů.
6. Konkrétně obviněný namítl, že zranění poškozené, která měla vzniknout
dne 24. 1. 2024 [jednáním pod bodem II. výroku o vině] nebyla natolik vážná,
aby se jednalo o těžkou újmu na zdraví. Vyšel přitom ze znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Michaela Zeleného, ze
kterého vyplývá, že léčba poškozené, jakož i doba, po kterou byla omezena v
běžném způsobu života, nepřesáhla 14 dnů. Znalec navíc připustil, že zranění
poškozené mohla vzniknout i pasivním násilím při kontaktu těla s tvrdou
podložkou, nikoliv pouze aktivním napadáním. Obviněný také konstatoval, že z
lékařských zpráv o stavu poškozené nebylo možno s jistotou určit, zda všechna
její zranění vznikla v předmětný den či zda nešlo o zranění staršího data.
Závěrem uvedl, že přesnost znaleckého zkoumání je negativně ovlivněna zkoumaným
předmětem, kterým je v tomto případě lidské tělo, jež může u každého
jednotlivce reagovat na různé podněty odlišně.
7. Na podporu své argumentace obviněný v dovolání citoval z výpovědi
poškozené z přípravného řízení, kde mimo jiné uvedla, že v podstatě upadla ze
schodů jen vinou vzájemné strkanice s obviněným, který chtěl zamezit jejímu
konfliktu s pracovnicí úřadu, čemuž se bránila, a že hádky mezi nimi byly
obvyklé, dramatické, zahrnovaly fyzické násilí z obou stran a vyprovokovala je
většinou právě ona, aby kryla své nevěry. Aktuálně s obviněným udržuje kontakt,
nebojí se ho a plánuje s ním společný život.
8. Obviněný dále namítl, že při provádění dokazování v hlavním líčení
byl přečten protokol o výpovědi poškozené z přípravného řízení, aniž by byla
řádně vyslechnuta. Soud prvního stupně argumentoval tím, že poškozená se účasti
na hlavním líčení záměrně vyhýbala a současně zhodnotil, že její věrohodnost je
snížena její kriminální minulostí a skutečností, že již dříve uváděla v rámci
jiného trestního stíhání obviněného nepravdy. Výpověď poškozené přitom obviněný
považoval za stěžejní.
9. Obsahem dovolání byla i rekapitulace výpovědí svědků J. F., L. P., J.
G. a J. H. Obviněný akcentoval, že poškozená po incidentu dne 8. 1. 2024
[skutek pod bodem I výroku o vině] neutrpěla žádná poranění hlavy, což se
dostává do rozporu s výpovědí svědka J. F., podle kterého obviněný poškozenou
silně udeřil právě do hlavy. Ke skutku pod bodem II výroku o vině ze dne 24. 1.
2024 uvedl, že tak, jak je popsán ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, jej
potvrdila pouze svědkyně L. P. Všechny tři svědkyně (tj. L. P., J. G. a J. H.)
nicméně vyvrátily, že by po napadení obviněného viděly na poškozené zranění,
což se neslučuje s brutálním způsobem útoku, který je mu kladen za vinu.
10. V další části své argumentace obviněný konstatoval, že poškozená
podle § 163 odst. 1 tr. ř. odmítla udělit souhlas s trestním stíháním jeho
osoby, tudíž jeho trestním stíháním pro zločin ublížení na zdraví podle § 146
tr. zákoníku nemělo pokračovat. Zároveň doplnil, že soudy nižších stupňů
zvolily přísnou právní kvalifikaci v podobě pokusu zločinu těžkého ublížení na
zdraví, ačkoli poškozená neutrpěla žádná závažnější poranění a doba, po kterou
byla omezena v běžném způsobu života, nepřesáhla 14 dnů.
11. V závěru obviněný namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest
v délce trvání 8 a půl roku. Argumentoval tím, že z trestu, který mu byl uložen
rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži a který byl dle zásady absorpce zohledněn
i v nyní ukládaném trestu, již 4 měsíce vykonal. V jeho prospěch by měla
sloužit skutečnost, že mu poškozená odpustila, s trestním stíháním nesouhlasí a
její zranění nebyla vážná. Soudům nižších stupňů také vytkl, že nekriticky
převzaly závěry uvedené v obžalobě, aniž by se řádně vypořádaly s tvrzením
obviněného, o konfliktním charakteru vztahu mezi ním a poškozenou a zhoršeném
psychickém stavu poškozené. Z předestřených pochybení soudů nižších stupňů
dovodil, že porušily svou povinnost poskytovat ochranu právům, která vyplývá z
čl. 90 Ústavy a současně porušily práva obviněného domáhat se soudní ochrany u
nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod.
12. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby napadené usnesení odvolacího
soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému
projednání a rozhodnutí. Současně Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle § 265o
odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon uloženého trestu odnětí svobody.
Doplněním svého dovolání ze dne 12. 11. 2025 souhlasil s tím, aby bylo dovolání
projednáno v neveřejném zasedání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.
III.
Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
13. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství. V úvodu konstatoval, že obviněný uplatňuje tytéž
námitky, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů, i přesto, že se s
nimi řádně a náležitě vypořádaly. Již to samo o sobě naznačuje, že půjde o
dovolání nedůvodné (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo
86/2002 ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 11 Tdo 1340/2011 ze dne 14. 11. 2011, sp.
zn. 6 Tdo 1217/2013 ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 411/2018 ze dne 25. 4.
2018 či sp. zn. 4 Tdo 206/2019 ze dne 27. 3. 2019).
14. K námitkám zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a
skutkovými zjištěními, státní zástupce uvedl, že soudy nižších stupňů
postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a zcela správně
dospěly k závěru o vině obviněného bez důvodných pochybností ve smyslu § 2
odst. 5, 6 tr. ř. Při svých úvahách vycházely z usvědčujících důkazů, zejména z
výpovědí svědků a závěrů znaleckého zkoumání a zároveň se v potřebném rozsahu
vypořádaly i s obhajobou obviněného. Odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších
stupňů splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2
tr. ř. a jsou plně přezkoumatelná. Státní zástupce je přesvědčený, že závěr
promítnutý v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku vyplývá z provedeného
dokazování bez jakýchkoliv pochybností a jedná se o jediný myslitelný závěr,
který je v projednávaném případě možno dovodit.
15. K vadě opomenutého důkazu státní zástupce konstatoval, že protokol o
výpovědi poškozené z přípravného řízení byl v hlavním líčení přečten v souladu
s požadavky § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a že poškozená byla následně osobně
vyslechnuta ve veřejném zasedání konaném u odvolacího soudu, přičemž soudy obou
stupňů tento důkaz také pečlivě hodnotily, takže o opomenutém důkazu nelze v
této věci hovořit.
16. Podle státního zástupce obviněný namítá i dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., aniž by jej explicitně označil. Tvrdí totiž, že
poranění poškozené nebylo natolik závažné, aby to odůvodňovalo použití
přísnější právní kvalifikace skutku ve smyslu těžké újmy na zdraví. Obviněný
ale zcela pomíjí, že je odsouzen jen za pokus zločinu těžkého ublížení na
zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, u
kterého není následek v podobě těžké újmy vyžadován. Postačí bezprostřední
hrozba takového následku, která v projednávané věci existovala, jak vysvětlily
soudy nižších stupňů.
17. Obviněným namítanou nepřiměřenou přísnost trestu nelze podle mínění
státního zástupce podřadit pod žádný z dovolacích důvodů (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 530/2002 ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 5
Tdo 149/2003 ze dne 19. 2. 2003 či sp. zn. 11 Tdo 817/2014 ze dne 16. 7. 2014).
Zásah Nejvyššího soudu je možno zvažovat pouze tam, kde je uložený trest
extrémně přísný či dokonce exemplární. V této trestní věci byl ale obviněnému
uložen trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby, a to i přes mnohé
okolnosti zvyšující škodlivost jeho jednání.
18. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 256i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v
neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a aby v něm případně
učinil i jiné rozhodnutí, než které on sám navrhl [§ 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.].
IV.
Důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny formální podmínky pro konání
dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti
uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu a tím, zda lze z
jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozsudku odvolacího
soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená
jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř., které lze obecně
charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu
předcházejícího. Konkrétní námitky obviněného pak musí uplatněnému dovolacímu
důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své
přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší soud vzhledem k obsahu dovolání již na tomto místě připomíná, že
dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad a dovolací soud není obecnou třetí
instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu a
nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud
by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud
vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými obviněný jejich
naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
20. Porovnáním dovolání s obsahem trestního spisu Nejvyšší soud zjistil,
že dovolací argumentace obviněného je v zásadě opakováním jeho dosavadní
obhajoby, kterou uplatnil v řízení před soudy nižších stupňů a se kterou se
jednotlivé soudy zákonným způsobem vypořádaly. Nejvyšší soud proto považuje za
účelné připomenout, že jestliže obviněný v dovolání opakuje jen námitky
uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se
kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Dále je
namístě poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II.
ÚS 2947/08, ve kterém se mimo jiné ztotožnil se stanoviskem Evropského soudu
pro lidská práva, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1
Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být
chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud
„se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění
nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku, č. stížnosti 30544/96).
Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro
dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že
soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
21. Obviněný podal dovolání, v němž výslovně odkázal na dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z jeho argumentace zároveň plyne, že brojí
proti právní kvalifikaci skutku pod bodem II výroku o vině jako trestného činu
těžkého ublížení na zdraví, protože poškozené nevznikla těžká újma na zdraví,
což je svou povahou námitka vadného hmotněprávního posouzení ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud proto na
dovolání nahlížel in favorem rei, tedy jako by obviněný uplatnil oba zmíněné
dovolací důvody.
22. Nejvyšší soud pro úplnost poznamenává, že obviněný měl uplatnit také
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě,
jehož podstata spočívá v tom, že ač odvolací soud v řádném opravném řízení
věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, zamítl odvolání a
neodstranil vadu v něm vytýkanou a zakládající některý z dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Toto formální pochybení ale samo o
sobě nebylo způsobilé zamezit dovolacímu přezkumu, pokud by obviněným uplatněné
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. byly reálně
naplněny. Tak tomu ale v posuzované věci zjevně není.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný
spatřuje primárně ve zjevném rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a
obsahem provedených důkazů (tj. citovaný dovolací důvod v jeho první
alternativě). Z textu dovolání dále plyne, že brojí i proti vadě spočívající v
opomenutí podstatného důkazu, kterým je výpověď poškozené (tj. citovaný
dovolací důvod v jeho třetí alternativě). Nejvyšší soud připomíná, že dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě je
dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo
ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Uplatní
se tedy tam, kde rozhodná skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s
důkazy a nevyplývají z nich při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení nebo když byly opomenuty nějaké důkazy zásadního významu, přestože
byly navrhovány, a jejich neprovedení nebylo adekvátně odůvodněno.
24. Obviněný svou argumentaci extrémního rozporu konkrétně založil na
tom, že soudy nižších stupňů se u skutku pod bodem I. nezabývaly rozporem mezi
výpovědí svědka J. F. a zjištěným zdravotním stavem poškozené po proběhnuvším
útoku. Podle svědecké výpovědi měla totiž poškozená inkasovat ránu pěstí do
hlavy, nicméně při lékařském vyšetření nebylo zjištěno, že by utrpěla jakákoliv
zranění této části těla. Ke skutku pod bodem II pak obviněný primárně namítl,
že jeho popis v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku reflektuje jen
svědeckou výpověď L. P. a pomíjí, že ona i další přítomné svědkyně shodně
uvedly, že po napadení nezaznamenaly na poškozené žádná viditelná zranění,
která by při tak brutálním způsobu útoku, který je mu kladen za vinu, jistě
vznikla.
25. K výše uvedenému je třeba konstatovat, že dovolací důvod ve formě
tzv. zjevného rozporu může být dán pouze tehdy, pokud dovolací argumentace
poukazuje na to, že soudy učinily skutkový závěr, který by byl v přímém
protikladu k jednoznačnému obsahu všech provedených důkazů, nebo pokud by
skutková zjištění byla zcela bez opory v důkazech a nebyla by odůvodnitelná
žádným logicky přijatelným způsobem jejich hodnocení. Obviněný by tak musel
konkrétně označit, které důkazy byly provedeny, jaký byl jejich obsah, a v čem
konkrétně spočívá jejich nesoulad s učiněnými skutkovými závěry. Nestačí přitom
pouhé tvrzení, že důkazy byly hodnoceny nesprávně, nebo že jiný způsob jejich
hodnocení by vedl k příznivějšímu závěru pro obviněného. Dovolání by muselo být
doprovázeno přesvědčivou argumentací, že skutková zjištění soudů jsou natolik
vybočující z rámce logického a racionálního hodnocení důkazů, že představují
porušení práva na spravedlivý proces. Tak tomu však v projednávané věci zjevně
není. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy
znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové
závěry. Podstatné je, že soudy nižšího stupně (poškozená vypovídala osobně až v
odvolacím řízení) hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se
nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného
hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že
způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného,
není dovolacím důvodem a samo o sobě neopodstatňuje závěr o porušení zásad
spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu. Z uvedených
důvodů se dovolací soud v následujících odstavcích tohoto rozhodnutí vyjadřuje
k jednotlivým skutkům obviněného jen ve stručnosti.
26. U skutku pod bodem I výroku o vině vycházel soud prvního stupně
zejména ze svědecké výpovědi J. F., který byl očitým svědkem napadení poškozené
a byl to právě on, kdo na místo činu přivolal městskou policii (srov. úřední
záznam Městské policie Znojmo na č. l. 241 trestního spisu). Jeho tvrzení
zůstala v podstatných bodech konzistentní v průběhu celého trestního řízení a
jedná se o osobu, která nemá žádné vazby na poškozenou či na obviněného.
Současně nebyla zjištěna žádná indicie, pro kterou bylo namístě pochybovat o
jeho věrohodnosti. Jeho tvrzení navíc korespondovala s lékařskými zprávami o
stavu poškozené pořízenými bezprostředně po činu, kam byla přivolána rychlá
záchranná služba, která poškozenou převezla do nemocnice. Vyšetřením poškozené
bylo zjištěno, že utrpěla poranění vlasové části hlavy a pohmoždění levého
stehna, přičemž v lékařské zprávě byl zaznamenán i mechanismus vzniku těchto
poranění (srov. lékařské zprávy na č. l. 167 tr. spisu). Je tedy namístě
konstatovat, že soud prvního stupně dospěl ke zcela logickému závěru o tom, že
obviněný se svého jednání dopustil. Pečlivě odůvodnil, z jakého důkazního stavu
vycházel, jaké skutkové závěry učinil i jak k nim dospěl (srovnej odst. 30–39 a
113 odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Na to poté navázal odvolací soud, který
dovodil, že v předchozím řízení byly splněny všechny zákonné podmínky týkající
se zejména zásady volného hodnocení důkazů a povinnosti náležitého odůvodnění
rozhodnutí (srovnej odst. 22–25 usnesení odvolacího soudu).
27. Při zjišťování průběhu skutku pod bodem II vycházel soud prvního
stupně zejména z výpovědi L. P., která byla očitým svědkem předmětného
incidentu (srov. výpověď svědkyně z přípravného řízení na č. l. 89–91 tr.
spisu; protokol z hlavního líčení na č. l. 387–392 tr. spisu). S jejími
tvrzeními byly ve shodě i výpovědi dalších dvou svědkyň, J. G. (srov. protokol
o výslechu svědkyně v přípravném řízení č. l. 77–81 tr. spisu; protokol z
hlavního líčení na č. l. 421–424 tr. spisu) a J. H. (srov. protokol o výslechu
svědkyně v přípravném řízení na č. l. 82–86 tr. spisu; protokol z hlavního
líčení na č. l. 418–421 odůvodnění odsuzujícího rozsudku), které sice celý
incident neviděly, jelikož z místa činu v jeho průběhu odcházely do kanceláře a
opět se vracely, nicméně hodnověrným způsobem popsaly reakci svědkyně P. (např.
její křik, když obviněný útočil na poškozenou), jakož i další skutečnosti
stěžejní pro zjištění předmětného skutku. I přes drobné odchylky v jejich
výpovědích, které padají na vrub odlišné schopnosti lidí vnímat a reprodukovat
prožité události, lze z takto provedených důkazů dovozovat skutkový stav věci
tak, jak byl zjištěn. Nutno doplnit, že věrohodností všech uvedených svědkyň se
podrobně zabýval již soud prvního stupně v bodech 69–72 odůvodnění svého
rozsudku, a správně zdůraznil, že jejich tvrzení byla podpořena i jinými
důkazními prostředky (viz např. záznamy o policejní akci na č. l. 207 a 413 tr.
spisu), které na sebe logicky navazují a vytváří ucelený řetězec usvědčujících
důkazů ve vztahu k vině obviněného. I v tomto případě je na místě shrnout, že
soud prvního stupně zcela jasně vysvětlil, z čeho při svých úvahách o vině
obviněného v bodě II vycházel a proč má jeho obhajobu i v tomto případě za
spolehlivě vyvrácenou, jakkoli sama poškozená se snažila jeho vinu umenšit a
převzít zodpovědnost za vzniklý následek na sebe (srovnej odst. 69–102
odsuzujícího rozsudku).
28. Další částí svých námitek obviněný brojil právě proti tomu, že v
hlavním líčení nebyl proveden výslech poškozené L. B., ač její výpověď považuje
obhajoba za stěžejní, a soud prvního stupně se spokojil s přečtením protokolu o
její výpovědi z přípravného řízení. V tomto postupu soudu obviněný spatřuje
vadu opomenutého důkazu ve smyslu třetí alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Oproti soudu prvního stupně, který hodnotil obecnou věrohodnost poškozené
jako minimálně sníženou s ohledem na její kriminální minulost a skutečnost, že
v předešlém trestním stíhání obviněného vypovídala nepravdu, a specifickou
věrohodnost měl také významně sníženou citovým vztahem poškozené k obviněnému,
takže skutková zjištění o její tvrzení neopřel, obviněný má za to, že poškozená
v celém rozsahu potvrdila jeho obhajobu.
29. Nejvyšší soud k uplatněné námitce konstatuje, že soud prvního stupně
řádně odůvodnil, proč poškozenou v hlavním líčení nevyslechl a postupoval podle
§ 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., (srovnej odst. 27–28 odůvodnění odsuzujícího
rozsudku, kde poukázal na její dlouhodobě neutěšený zdravotní stav doložený
lékařskými zprávami). Přesvědčivě také vysvětlil, proč ji má za nevěrohodnou.
Připomněl kriminální minulost poškozené a zejména to, že byla odsouzena za
trestný čin křivé výpovědi, a to trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze
dne 29. 11. 2021, sp. zn. 3 T 100/2021, v souvislosti s jinou násilnou trestnou
činností obviněného, jejíž se stala obětí. I tenkrát lhala o příčině vzniku
svých objektivně zjištěných poranění. Dále zdůraznil, že její údaje o
samovolném pádu na schody při strkanici jsou v příkrém rozporu s výpovědí očité
nezaujaté svědkyně. Ze spisového materiálu je navíc zřejmé, že i přes všechny
pokusy soudu prvního stupně se poškozená účasti na hlavním líčení opakovaně
vyhýbala. Navíc obviněný při své dovolací argumentaci opomenutým důkazem zcela
přehlíží, že výslech poškozené byl následně proveden ve veřejném zasedání u
odvolacího soudu, k němuž se poškozená dostavila (viz body 26–27 odůvodnění
usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud její věrohodnost pak posoudil stejně
jako soud prvního stupně s poukazem na to, že její výpověď byla diametrálně
odlišná od ostatních provedených důkazů. Současně odvolací soud akcentoval, že
tvrzení poškozené nebyla ve shodě ani s výpovědí samotného obviněného, který
násilné jednání vůči ní částečně připustil [kopnutí do stehna u skutku pod
bodem I a táhnutí poškozené po schodech bytového domu dolů do mezipatra u
skutku pod bodem II]. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné připomenout, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1.
2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v
naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu
přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v
předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů
došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi
zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5
tr. ř. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud k argumentaci soudů
nižších stupňů jen doplňuje, že z bohaté trestní minulosti obviněného, který
byl shledán vinným útoky nejen vůči poškozené, ale i vůči ostatním členům své
rodiny, lze usuzovat na to, že násilné jednání směřující k blízkým osobám u něj
není nic ojedinělého, nýbrž plně zapadá do vzorce jeho chování. Stejně jako do
vzorce chování poškozené zapadá její snaha obviněného z trestné činnosti
vyvinit a jeho jednání omlouvat, a to bez ohledu na jeho nebezpečnost z pohledu
hrozícího následku.
30. Obviněný uplatnil k hmotněprávnímu posouzení skutku pod bodem II
výroku o vině také námitku absence těžké újmy na zdraví k podle § 145 odst. 1
tr. zákoníku, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm.
h) tr. ř. v jeho první alternativě. Nelze jí však zjevně přisvědčit. Podrobně
se s tím, proč bylo jednání obviněného v tomto bodě posouzeno jako těžké
ublížení na zdraví i přesto, že poškozená fakticky takový následek na zdraví
neutrpěla, vypořádaly již soudy nižších stupňů (srovnej odst. 28–34 odůvodnění
usnesení odvolacího soudu, jakož i odst. 116–137 odůvodnění odsuzujícího
rozsudku). Správně akcentovaly, že trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle
§ 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku byl ukončen ve stadiu pokusu podle
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku. Pokusem je ve smyslu citovaného ustanovení jednání,
které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel
dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, k jeho dokonání nicméně nedošlo.
Následek v podobě vzniku těžké újmy na zdraví u pokusu není vyžadován, postačí,
že jednání pachatele k tomuto následku bezprostředně směřovalo a pachatel tento
následek způsobit chtěl či si ho alespoň jako reálný uměl představit a pro
případ, že vznikne, s ním byl srozuměn. Z provedených důkazů v této trestní
věci lze zcela jednoznačně dovodit, že znak vzniku těžké újmy na zdraví podle §
145 odst. 1 tr. zákoníku je u obviněného krytý přinejmenším úmyslem nepřímým ve
smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a že k takovému vážnému následku na
zdraví poškozené nedošlo pouze náhodou. Je to zřejmé už z toho, jakým způsobem
na poškozenou zaútočil. Dupal jí na hlavu a kopal ji do oblasti břicha a hlavy,
tedy útočil na životně důležité části lidského těla, což mohlo vést k
nejrůznější paletě poranění zejména vnitřních orgánů, smyslového ústrojí atd.,
která byla způsobilá vyvolat vážnou poruchu zdraví (srovnej závěry znaleckého
posudku na č. l. 122–178 tr. spisu). V tomto ohledu nelze pominout ani bohatou
trestní minulost obviněného, kdy za obdobná napadení byl již několikrát
trestán, tudíž si z předchozích zkušeností musí být vědom následků, která
takovým jednáním může způsobit.
31. K obviněným namítanému nedostatku souhlasu poškozené s trestním
stíháním obviněného pro skutek pod bodem I výroku o vině ve smyslu § 163 odst.
1 tr. ř., se akceptovatelným způsobem vyjádřil už soud prvního stupně v odst.
136 odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud proto jen stručně znovu
konstatuje, že předmětný skutek sice vykazuje znaky pokusu přečinu ublížení na
zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, soudy nižších stupňů
byl ale právě s ohledem na to, že poškozená odmítla udělit souhlas s trestním
stíháním obviněného pro tento trestný čin, právně posouzen jen jako přečin
výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který z
hlediska jím chráněného zájmu není v taxativním výčtu trestných činů k jejichž
stíhání je potřeba souhlasu poškozeného. Námitka obviněného stran nezákonnosti
jeho trestního stíhání pro skutek pod bodem I je s ohledem na uvedené zcela
irelevantní.
32. Obviněný se v dovolání soustředil také na přílišnou přísnost
uloženého trestu, pokud jde o jeho výměru. Z tohoto titulu ale nemohl Nejvyšší
soud k přezkumu napadeného rozhodnutí přistoupit. Námitky směřující proti
výměře uloženého trestu odnětí svobody neodpovídají žádnému z důvodů taxativně
stanovených v § 265b odst. 1tr. ř. Uplatnění diskrece při ukládání trestu, děje-
li se v zákonných mezích, nelze považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení a
nepřiměřenost trestu tak nemůže zásadně naplňovat žádný z taxativně vymezených
dovolacích důvodů. Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle dovolacího důvodu
v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je určen k nápravě vad nezákonně
uložených trestů, je dovolání přípustné jen proti takovému druhu trestu, který
zákon nepřipouští, nebo který byl uložen ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu
stanovenou za trestný čin, kterým byl dovolatel uznán vinným. V této trestní
věci byl obviněný potrestán trestem odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců,
což odpovídá polovině trestní sazby nejpřísnějšího ze sbíhajících se trestných
činů, a to § 145 odst. 2 tr. zákoníku, která činí 5 až 12 let. Soud prvního
stupně své úvahy o druhu a výměře trestu pečlivě odůvodnil. Mimo jiné i tím, že
obviněnému je ukládán trest za více trestných činů a že byl v minulosti celkem
9x odsouzen za různorodou trestnou činnost majetkového i násilného charakteru,
přičemž násilné trestné činnosti vůči osobám mu blízkým (vůči své dceři, své
matce i svému otci, který byl na invalidním vozíku) se dopouští opakovaně a ani
dřívější výkon trestu odnětí svobody na něj v tomto směru neměl potřebný
výchovný vliv. Obviněnému byly ukládány alternativní tresty, ať už v podobě
obecně prospěšných prací, které nevykonal, anebo v podobě podmíněného trestu
odnětí svobody, který byl následně přeměněn na trest nepodmíněný. Není tedy
pochyb o tom, že obviněnému bylo dáno již nespočet příležitostí k nápravě,
které však nikdy nevyužil. Nelze pominout ani přestupková řízení vedená proti
obviněnému, opět za násilné jednání, jehož se dopustil na poškozené. Lze
shrnout, že při výměře trestu odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby
soud prvního stupně správně přihlédl k řadě přitěžujících okolností a k absenci
okolností polehčujících, neboť obviněného svého jednání upřímně nelitoval a to,
že skutek pod bodem II zůstal jen ve stadiu pokusu, bylo pouze dílem náhodných
okolností na něm nezávislých. Pro výkon trestu soud prvního stupně obviněného
zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, protože obviněný byl uznán vinným
zvlášť závažným zločinem a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody ve
výměře, která standardně tomuto typu věznice odpovídá. Nejvyšší soud k tomu
poznamenává, že z hlediska dikce § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je vždy
rozhodná doba trestu uloženého a nikoli trestu dosud nevykonaného. Skutečnost,
že obviněný již malou část souhrnného trestu vykonal, proto mohla být nanejvýš
důvodem pro postup podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku.
Aplikace tohoto moderačního
ustanovení se ale nelze v dovolacím řízení zásadně domáhat, pokud byl pachatel
umístěn do věznice, která v typově podobných případech zpravidla pro výkon
trestu přísluší podle rozlišujících podmínek v § 56 odst. 2 písm. a) nebo b)
tr. zákoníku.
33. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného F. B.
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Své
rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 2. 2026
JUDr. Pavla Augustinová
předsedkyně senátu