4 Tdo 888/2025

4 Tdo 888/2025-682

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 10 To 129/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 86/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 6 T 86/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených přečinů se podle podané obžaloby měl obviněný dopustil tím, že

„dne 27. 7. 2023 v době kolem 09:45 hodin, v křižovatce silnici II. třídy č. XY a III. třídy č. XY, v katastru obce XY, okres XY, jako řidič osobního vozidla tovární značky Škoda Octavia, registrační značky XY, jedoucího ve směru na obec XY, v rozporu s ustanoveními § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) a § 11 odst. 1 č. 361/2000Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), se nevěnoval plně řízení vozidla a nesledoval situaci v silničním provozu, jak mu ukládá tento zákon, neboť během jízdy na rovném úseku vozovky z nezjištěných příčin vjel vpravo mimo svůj jízdní pruh, do prostor rozhraní křižovatky, kde v ten okamžik stálo osobní vozidlo tovární značky Škoda Karoq, registrační značky XY, a dávalo přednost v jízdě, došlo k čelnímu nárazu do boku tohoto vozidla vlivem kterého jeho osádka - poškozený P. N. kromě krevních výronů, pohmožděnin a oděrek utrpěl zlomeninu 7.-8. žebra vlevo v lopatkové čáře s mírným posunem úlomků, pohmoždění levé plíce, zlomeninu rukojeti hrudní kosti s krevním výronem v mezihrudí za hrudní kostí šíře 23 mm, drobné ložisko pohmoždění sleziny, prokrvácení měkkých tkání v okolí břišní srdečnice pod odstupem ledvinných tepen, zlomeninu těla 4. bederního obratle, zlomeninu trnového a příčného výběžku 5. bederního obratle vlevo, a tato zranění ho v běžném způsobu života omezila na dobu více měsíců, poškozená A. N. utrpěla otoky, podkožní krevní výrony, pohmoždění hlavy a pohmoždění poloviny hrudníku, a tato zranění ji v běžném způsobu života omezila po dobu dvou týdnů“.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kladně odvolání v neprospěch obviněného. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“), tak, že usnesením ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 10 To 129/2025, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a trestní věc obviněného pro skutek spočívající v tom, že

„dne 27. 7. 2023 v době kolem 09:45 hodin, na křižovatce silnice II. třídy č. XY a III. třídy č. XY, v katastru obce XY, okres XY, jako řidič osobního vozidla značky Škoda Octavia, registrační značky XY, jedoucího ve směru na obec XY, byl účastníkem dopravní nehody, při níž se jím řízené vozidlo střetlo s vozidlem Škoda Karoq, registrační značky XY, přičemž vozidlo řídil přesto, že měl v krvi nejméně 8 ng/ml delta-9-tetrahydrokanabinolu a 4 ng/ml psychoaktivního kanabinoidu,“

postoupil k projednání ve správním řízení Městskému úřadu ve Slaném.

II. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. f), h) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

4. Obviněný nejprve shrnul průběh řízení před soudem prvního stupně, se kterým se zcela ztotožnil. Poukázal i návrh státní zástupkyně v závěrečné řeči před soudem prvního stupně, kde tato zcela překvapivě uvedla, že by jednání popsané v obžalobě mohlo být posouzeno jako přestupek s odkazem na nález tetrahydrakanabinolu a kanabinoidu v jeho krvi. Tento požadavek byl podle obviněného zcela překvapivý, když tato informace nebyla uvedena v podané obžalobě a ani se tímto směrem nevedlo dokazování. Na tento požadavek soud prvního stupně reagoval v odůvodnění svého rozsudku, když dospěl k závěru, že „pokud by byla v dané věci zvažována možnost postoupení věci na přestupek, dospěl soud k závěru, že popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a následně v obžalobě neumožňuje postoupení daného jednání (respektive řízení motorového vozidla pod vlivem návykové látky) do přestupkového jednání.“. Zvolený postup soudu prvního stupně považuje dovolatel za správný a zákonný.

5. Rozhodnutí soudu druhého stupně dovolatel považuje za nesprávné, nezákonné, nedodržující zásadu totožnosti skutku, zásadu obžalovací a porušující právo na spravedlivý proces, včetně porušení práva přezkumu vyšší instancí na podkladě opravného prostředku. Současně namítá porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti, když rozhodnutí bylo vydáno v neveřejném zasedání, tedy bez jeho přítomnosti a přítomnosti jeho obhájce. Odkaz soudu druhého stupně na rozhodnutí PJN 300/2000 považuje za nepřípadný, když v dané věci bylo jednání spočívající v řízení pod vlivem návykové látky součástí skutku, pro který byla podána obžaloba. Tak tomu v jeho věci nebylo.

6. Následně obviněný namítá, že postup soudu druhého stupně, který zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodl o postoupení věci podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. správnímu orgánu je nesprávný, když pokud by o postoupení věci rozhodoval soud prvního stupně podle § 222 tr. ř. zůstalo by mu zachováno právo podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek. Postupem soudu druhého stupně mu byl upřen řádný opravný prostředek a on se nemohl bránit proti rozhodnutí, které bylo pro něho méně příznivé než rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručujících zásadu dvojí instance (dále jen „Listina“).

7. Nadto odvolací soud rozhodl v jeho nepřítomnosti v neveřejném zasedání, čímž mu bylo znemožněno se k věci vyjádřit. Podle něho odvolací soud nesprávně využil možnost, kterou mu dává ustanovení § 263 odst. 1 písm. a) tr. ř. a jeho rozhodnutí bylo „procesně překvapivé, neočekávané a nepředvídatelné“. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004.

8. Pokud pak odvolací soud rozhodl o postoupení věci do přestupkového řízení na základě okolností, které nebyly uvedeny v obžalobě, resp. vyplývaly pouze z obžaloby, porušil zásadu obžalovací vyjádřenou v § 220 odst. 1 tr. ř. Podle jeho názoru není přípustné, aby soud postoupil věc na základě jiných skutkových okolností, které nejsou uvedeny ve výroku obžaloby a pro které se nevedlo žádným způsobem dokazování (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1467/2016). Podle něho odvolací soud postoupení věci opřel o jiné skutkové okolnosti, než byly popsány ve výroku rozhodnutí. Jedná se tedy o jiný skutek, takže nebyla zachována totožnost skutku.

9. Stran tvrzení odvolacího soudu, že množství návykové látky sice neodůvodňovalo právní kvalifikaci skutku podle § 274 tr. zákoníku, ale že toto jednání bylo součástí skutku, pro kterou byla podána obžaloba, uvádí, že toto součástí daného skutku nebylo, v obžalobě nebylo uvedeno žádné množství návykové látky. V tomto směru cituje podanou obžalobu.

10. S ohledem na nedodržení zásady totožnosti skutku pak dovolatel namítá, že podle § 30 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupek, odpovědnost za přestupek zaniká do 1 roku ode dne, kdy byl spáchán. Obviněný připouští, že do této doby se nezapočítává doba, po kterou se vedlo trestní stíhání pro týž skutek. Pokud ovšem není zachována totožnost skutku, nemůže dojít k přerušení nebo stavení lhůty k projednání přestupku. O takový případ se v dané věci jedná, když totožnost skutku nebyla dána. Proto v době projednání věci před odvolacím soudem již uplynula promlčecí doba pro přestupek, takže tento přestupek byl již promlčený.

11. V závěru podaného dovolání proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025, č. j. 10 To 129/2025-660, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu projednání.

12. Dovolání obviněného bylo zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se k dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřilo.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

15. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

16. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

17. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým soud přesto rozhodl. Dovolacím důvodem je tedy namítána nesprávnost buď rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, rozhodnutí o schválení narovnání, aniž by byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí. V dané věci obviněný namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu.

18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a

je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

20. Následně přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaného dovolání. Předně je třeba zdůraznit, že obviněný v rámci podaného dovolání fakticky nerozlišuje, které námitky směřuje do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. a které do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jedná se nepochybně o určitou vadu podaného dovolání, když obviněný je povinen nejen označit uplatněné dovolací důvody s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., ale i okolnosti, kterými je uplatněný dovolací důvod podložen, když pokud uplatní více dovolacích důvodů, mělo by být v rámci podaného dovolání rozlišeno, pod který z uplatněných dovolacích důvodů tu kterou předmětnou okolnost vztahuje. Přes tento jistý nedostatek se dovolací soud podaným dovoláním věcně zabýval.

21. Lze mít za to, že dovolací námitky obviněného primárně směřují do nesprávného vyhodnocení zachování jednoty skutku, pro který byla podána obžaloba a pro který došlo k postoupení věci, z čehož dovolatel dovozuje naplnění zvolených dovolacích důvodů. Fakticky vyjadřuje přesvědčení, že součástí skutku, o kterém byly oprávněny soudy nižších stupňů rozhodnout, není jednání, které bylo odvolacím soudem postoupeno správnímu orgánu s tím, že by se mohlo jednat o přestupek. Jinak vyjádřeno, dovolatel je toho názoru, že v předmětné věci se jednalo o dva samostatné skutky a že tedy nebyly splněny zákonné podmínky pro postoupení případného přestupkového jednání jinému orgánu, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. S tím spojuje dovolatel porušení zásady totožnosti skutku, zásady obžalovací a porušení práva na spravedlivý proces. Tuto uplatněnou dovolací argumentaci lze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., byť se uplatněná argumentace váže primárně k otázce zachování totožnosti skutku.

22. Z pohledu uplatněné dovolací argumentace Nejvyšší soud předně považuje za vhodné uvést, že námitka totožnosti skutku není obecně podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Je tomu proto, že zmíněný pojem je institutem trestního práva procesního (je upraven v ustanovení § 220 tr. ř.), nikoliv trestního práva hmotného. Pokud tedy obviněný výslovně namítá, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřují tak jeho námitky do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Proto obecně platí, že takto formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání zařadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., jak již bylo naznačeno (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 454/2016). Judikatura Nejvyššího soudu ovšem připouští, že výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 4 Tdo 705/2022), pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. O takový případ se v dané věci v jedná. Je tomu tak proto, že s vyřešením otázky, zda byla zachována totožnost skutku nepochybně souvisí to, zda mohlo dojít odvolacím soudem k postoupení věci k správnímu orgánu a zda tedy byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

23. Předně je třeba uvést, že soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (§ 220 odst. 1 tr. ř.). Povinnost soudu rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, je důsledkem uplatnění obžalovací zásady. Zároveň je tím formulován požadavek zachovat totožnost skutku, protože v hlavním líčení je soud limitován podanou obžalobou v tom směru, že může rozhodovat jen o stejném skutku a o stejném obžalovaném, jak je uvedeno v obžalobě. Soud nesmí překročit tyto meze. Rozhodne-li soud o skutku, pro který nebyl obžalovaný stíhán obžalobou, poruší zákon v § 2 odst. 8 a § 220 odst. 1 (R 18/1966-I.), což je vadou rozsudku ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b) a důvodem k jeho zrušení v odvolacím řízení (PÚRY, František. § 220 [Podklad pro rozhodnutí]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2720).

24. V obecné rovině se skutkem rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu; jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v dohodě o vině a trestu, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání atd.). Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení (srov. ÚS 21/2002-u.).

Podstatu skutku tvoří jednání pachatele (obžalovaného) a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání (komisivní delikt) nebo v opomenutí, nekonání (omisivní delikt). Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákoníkem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.) a jako znak některého jednotlivého, individuálního trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (R 8/1985, R 5/1988 a R 1/1996-I).

K jednání a následku může dojít úmyslně (§ 15 TrZ) nebo z nedbalosti (§ 16 TrZ). Podstata skutku z hlediska § 220 odst. 1 tedy spočívá v účasti obžalovaného na určité události popsané v žalobním návrhu, z které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákoníkem (R 64/1973 a ÚS 21/2002-u.), (PÚRY, František. § 220 [Podklad pro rozhodnutí]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2721– 2722).

25. Platí, že totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu. Pochybnosti o zachování totožnosti skutku však nebudou, jestliže při uvedené úplné shodě ve skutkových okolnostech je odchylné toliko právní posouzení skutku. Teorie a praxe tedy nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obžalovaného.

Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. č. 6/1962, č. 19/1964, č. 9/1972, č. 64/1973, č. 24/1981-II. Sb. rozh. tr., či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02). Totožnosti skutku se zpravidla nedotkne ani to, jestliže přistoupí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo jiná okolnost, jejíž právní zhodnocení zakládá znak činu přísněji trestného nebo znak dalšího trestného činu spáchaného v jednočinném souběhu (srovnej č. 50/1981 a č. 10/1982-II.

Sb. rozh. tr.). Podobně to platí i v opačném případě, jestliže odpadnou okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby či odůvodňující další právní kvalifikaci. Soud je sice vázán skutkem uvedeným v žalobním návrhu, ale nikoli jeho popisem v obžalobě (návrhu na potrestání). Proto není povinen bez dalšího převzít popis skutku z obžaloby (návrhu na potrestání), ale při zachování totožnosti skutku musí přizpůsobit jeho popis tak, aby odpovídal použité právní kvalifikaci skutku. Soud může posoudit zažalovaný skutek jako jiný trestný čin, než jaký v něm spatřovala obžaloba (návrh na potrestání), nebo u něj může použít jinou trestní sazbu, může jej posoudit v jednočinném souběhu jako další trestný čin (srov. č. 50/1981 Sb. rozh.

tr.), či oproti obžalobě vypustit některou právní kvalifikaci téhož skutku.

26. Při posuzování toho, zda v dané věci v případě postupu soudu druhého stupně, byla dodržena totožnost skutku je nutno vycházet zejména ze skutku uvedeném v usnesení o zahájení trestního stíhání a podané obžaloby a zprošťujícího výroku soudu prvního stupně. Především je třeba uvést, že ve skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněného podle § 160 odst. 1 tr. ř. bylo zjednodušeně vyjádřeno kromě toho, že obviněný nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem a vlastnostem vozidla a dopravně technickému stavu komunikace, čímž způsobil při jízdě dne 27.

7. 2023 dopravní nehodu a způsobil zranění poškozených P. N. a A. N., dále mu bylo rovněž kladeno k tíží, že v době dopravní nehody řídil auto ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, když řídil pod vlivem návykové látky, kdy byl proveden orientační odběr biologického materiálu a následně krve a obviněný se k požití OPL přiznal (viz č. l. 11–13). Ve skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pak bylo spatřováno spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku a přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se měl dopustit jedním skutkem. Jinak vyjádřeno, trestní stíhání bylo zahájeno i pro řízení motorového vozidla v době dopravní nehody pod vlivem návykové látky. Obžaloba pak již nebyla podána i pro přečin podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to z důvodu množství zjištěných kanabinoidů v krvi, přičemž na tuto skutečnost byl obviněný upozorněn (viz č. l. 261). Není ovšem pochyb o tom, že skutečnost, že obviněný řídil v době dopravní nehody pod vlivem návykové látky, byla vyjádřena i v podané obžalobě, když zde bylo ve skutkových zjištěních výslovně uvedeno, že kromě porušení jiných ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonu (dále jen „silniční zákon“), obviněný řídil motorové vozidlo v rozporu s § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu.

V tomto směru je třeba zdůraznit, že podle § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu nesmí řidič řídit vozidlo nebo jet na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, kdy by mohl být ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky; v případě jiných návykových látek uvedených v prováděcím právním předpise se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, pokud její množství v krevním vzorku řidiče dosáhne alespoň limitní hodnoty stanovené prováděcím právním předpisem.

Nakonec tato skutečnost byla uvedena i v písemném odůvodnění podané obžaloby (viz body 7, 10– 11 obžaloby). Pro skutek, pro který byla podána obžaloba pak byl obviněný soudem prvního stupně obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn, když tento zprošťující výrok byl napaden odvoláním státního zástupce.

27. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, ale i podaná obžaloba, výslovně vyjadřoval skutečnost, že obviněný měl řídit motorové vozidlo pod vlivem návykových látek a že tato skutečnost měla vliv na vznik trestněprávního následku (způsobení dopravní nehody a způsobení zranění poškozených), byť se nejednalo o jedinou příčinu tohoto následku. Jednalo se o případ, kdy jedním skutkem měl obviněný naplnit jak skutkovou podstatu konkrétních trestných činů, tak i přestupku podle § 125c odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu. Fakticky se tedy jednalo o případ jednočinného souběhu. Proto pokud odvolací soud na podkladě odvolání státního zástupce rozhodl o postoupení věci, konkrétně toho, že obviněný dne 27. 7. 2023 řídil motorového vozidlo a byl účastníkem dopravní nehody, kdy v době řízení motorového vozidla měl v krvi nejméně 8 ng/ml delta-9-tetrahydrokanabinolu a 4 ng/ml psychoaktivního kanabinoidu, lze mít z to, že totožnost skutku byla zachována, když byla zachována částečně totožnost jednání, a tedy nedošlo k porušení zásady obžalovací.

28. Na tento shora prezentovaný závěr nemůže mít vliv skutečnost, že ve skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a ani v rámci podané obžaloby nebylo výslovně uvedeno přesné množství návykových látek v krvi obviněného v době řízení motorového vozidla a účasti na předmětné dopravní nehodě. Rozhodující a podstatné je, že zde bylo výslovně vyjádřeno, že obviněný v době řízení předmětného motorového vozidla byl pod vlivem návykové látky, byť v případě obžaloby se tak stalo jen odkazem na příslušné ustanovení zákona o silničním provozu a následně to bylo opakovaně vyjádřeno v odůvodnění podané obžaloby. Obecně lze uvést, že Nejvyšší soud si dokáže přestavit pregnantnější vyjádření této skutečnosti v podané obžalobě, ovšem samotná jistá strohost popisu skutku sama o sobě nemůže vést k závěru, že nebyla zachována totožnost skutku. Navíc nelze pominout, že skutečnost, že obviněný byl pod vlivem návykových látek a v jakém množství v krvi byla výslovně uvedena k odůvodnění podané obžaloby, jak již bylo konstatováno, takže obviněnému to bylo známo a mohl na tuto skutečnost reagovat v rámci své obhajoby, což také v rámci hlavního líčení učinil (viz hlavní líčení dne 26. 9. 2024, č. l. 381). Již z tohoto pohledu nemohla být tato skutečnost, pro obviněného překvapivá. Na rozdíl od tvrzení obviněného má tedy Nejvyšší soud za to, že ve skutku, pro který byla podána obžaloba bylo vyjádřeno, že obviněný řídil v době dopravní nehody pod vlivem návykové látky a že tato skutečnost měla být jednou z příčin předmětné dopravní nehody. Proto lze mít za to, že totožnost skutku byla zachována a soud druhého stupně rozhodl o skutku, pro který bylo obviněnému sděleno obvinění a podána obžaloba. Zásada obžalovací byla tedy zachováno.

29. Dovolatel dále zpochybňuje postup odvolacího soudu, který o postoupení věci podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl v rámci neveřejného zasedání. Takové rozhodnutí považuje za překvapivé a tvrdí, že mu postupem odvolacího soudu byl odňat opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí. S touto argumentací pak spojuje porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu č. 36 odst. 1 Listiny.

30. Předně je třeba uvést, že tato argumentace není podřaditelná pod žádný ze zvolených dovolacích důvodů (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 722/2017). Přesto se Nejvyšší soud touto námitkou zabýval. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud vychází z judikatury Ústavního soudu, která se týká dovolacího řízení a porušení práva na spravedlivý proces. Zde je možno odkázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, zejména čl. VI., odst. 17 tohoto stanoviska, podle kterého „dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) obsahuje ustanovení, s nimiž musí být ustanovení zákonného procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b trestního řádu [nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), obdobně nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006 (N 156/42 SbNU 275)].“. Dále je nutno odkázat na čl. VI, odst. 18 tohoto stanoviska, podle kterého „neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu trestního řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu (nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004, obdobně nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006).“.

31. Jinak vyjádřeno, podle Nejvyššího soudu z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, a to ať již v oblasti dokazování [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], popřípadě z jiných dovolacích důvodů stanovených v § 265b odst. 1 tr. ř., je vždy povinnosti Nejvyššího soudu na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem.

32. Předně je třeba konstatovat, že § 257 odst. 1 tr. ř. upravuje případy takových rozhodnutí odvolacího soudu, která měl učinit již soud prvního stupně. Předpokladem postupu odvolacího soudu podle § 257 odst. 1 písm. b) až e) je splnění jeho přezkumné povinnosti v rozsahu vyplývajícím z § 254 tr. ř. Rozhodnutí podle § 257 odst. 1 tr. ř. pak může odvolací soud učinit jak v rámci veřejného zasedání či neveřejného zasedání (viz § 263 odst. 1 písm. a) tr. ř.). Jinak vyjádřeno, zákon výslovně připouští, aby odvolací soud některé z rozhodnutí podle § 263 odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil i v rámci neveřejného zasedání. Lze mít za to, že rozhodnutí, které může učinit odvolací soud, podle věty druhé § 263 odst. 1 tr. ř., jsou svojí povahou rozhodnutí převážně formální povahy, které lze zpravidla učinit pouze na podkladě spisu, aniž by bylo zapotřebí aktivní účasti odvolatele, případně dalších procesních stran. Tedy tyto rozhodnutí jsou učiněna bez toho, aby bylo nutno dokazování v rámci odvolacího řízení nějak doplňovat.

33. Na rozdíl od tvrzení obviněného má Nejvyšší soud za to, že postupem odvolacího soudu, který o podaném odvolání státní zástupkyně rozhodl v neveřejném zasedání, nedošlo k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces. Z pohledu tvrzení obviněného je třeba zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu pro něho nemohlo být překvapivé ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Obecně lze připustit, že tzv. překvapivé rozhodnutí může porušovat ve smyslu judikatury Ústavního soudu právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a tím zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 251/04 ze dne 24. 2. 2005). Za překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se ovšem považuje takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jedná se o rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09).

34. O shora naznačenou situaci se v dané věci nejednalo. V tomto směru je třeba akcentovat, že již v rámci závěrečného návrhu před soudem prvního stupně státní zástupkyně navrhla případně kvalifikovat jednání obviněného jako přestupek, pokud nebude tento uznán vinným ve smyslu podané obžaloby. Zde je třeba opětovně pro jistou přesnost i zdůraznit, že ohledně otázky ovlivnění jízdy návykovou látkou bylo prováděno i dokazování (přečten znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie) a obviněný se k tomuto vyjadřoval v rámci hlavního líčení, jak již bylo konstatováno dříve a to opakovaně (viz č. l.

318, 617, 618). Na návrh státní zástupkyně pak i reagoval soud prvního stupně v odůvodnění svého zprošťujícího rozsudku, konkrétně v bodě 8 tohoto rozhodnutí, jak nakonec i uvedl obviněný v podaném dovolání. Proti rozsudku soudu prvního stupně pak podala státní zástupkyně okresního státního zastupitelství odvolání v neprospěch obviněného, ve kterém požadovala, aby věc byla vrácena soudu prvního stupně, když měla za to, že soud prvního stupně nesprávně posoudil provedené důkazy, kdy ovšem současně poukazovala i na to, že jednání obviněného by mohlo být posouzeno jako přestupek, když řídil v době dopravní nehody vozidlo pod vlivem návykové látky.

Předmětné odvolání státní zástupkyně bylo prokazatelně doručeno obhájci obviněného a to dne 24. 4. 2025 (viz č. l. 651). Obhájce obviněného na podané odvolání obviněného písemně reagoval a to dne 3. 6. 2025, když se i prokazatelně vyjádřil k možnosti posouzení jednání obviněného jako přestupku (viz č. l. 665 a násl., dále bod 5 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Lze tedy uzavřít, že obhajobě byl znám obsah podaného odvolání státního zástupce, na toto prokazatelně reagovala. Rozhodnutí soudu druhého stupně nemohlo být pro obhajobu překvapivé, když odvolací soud vycházel se skutkového stavu, který byl správně zjištěn před soudem prvního stupně a dokazování nijak nedoplňoval.

Jinak vyjádřeno, obviněný měl možnost na podané odvolání reagovat a vyjádřit se k posuzovaným otázkám v řízení před odvolacím soudem, takže k tvrzenému porušení práv na obhajobu nedošlo.

35. Samotný postup soudu druhého stupně, který rozhodl, jak již bylo konstatováno, v neveřejném zasedání, byl v souladu se zákonnou úpravou. Nadto je třeba zdůraznit, že dvojinstačnost řízení neznamená, že odvolací soud nemůže sám ve věci rozhodnout. Předně je třeba akcentovat, že trestní řád výslovně dokonce předpokládá, že odvolací soud může ve věci sám rozhodnout rozsudkem, pokud shledá podané odvolání některé ze stran důvodné a to, popř. i částečně, byť s jistými výjimkami (viz § 259 odst. 3, 5 tr.

ř.), byť to může učinit jen ve veřejném zasedání. Z pohledu tohoto závěru je třeba zdůraznit, že nelze ani pominout povahu rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., když tímto postoupením tzv. končí trestní řízení jiným způsobem než rozhodnutím o vině, tedy jedná se o rozhodnutí procesní povahy. Samotné rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu neznamená, že se skutečně obviněný přestupku dopustil. Tomuto závěru nakonec odpovídá i znění § 222 odst. 2 tr. ř., na které výslovně odkazuje § 257 odst. 1 písm. b) tr.

ř., podle kterého soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže výsledky přípravného řízení ukazují, že nejde o trestný čin, že však jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že zákon nepožaduje, aby soud zjistil a konstatoval, že žalovaný skutek je skutečně přestupkem nebo kárným proviněním, ale postoupení věci zde váže pouze na odůvodněný předpoklad, že skutek může být příslušným orgánem takto posouzen.

Jen orgán oprávněný projednávat přestupky je oprávněn v rámci své pravomoci učinit v tomto směru závazné rozhodnutí. Proto tento orgán ani není při rozhodování vázán právním názorem soudu, který mu věc postoupil, a nemusí skutek posoudit jako přestupek nebo kárné provinění; nemůže ho již ovšem postoupit opětovně orgánům činným v trestním řízení z toho důvodu, že v něm spatřuje trestný čin, protože v tomto směru, tj. že skutek není trestným činem, je právní názor soudu závazný. (PÚRY, František. § 222 [Postoupení věci].

In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2763.). Proto má Nejvyšší soud na rozdíl od tvrzení obviněného, že pokud odvolací soud rozhodl o podaném odvolání státní zástupkyně v neveřejném zasedání, nedošlo k jím tvrzenému zásahu do práva na spravedlivý proces.

36. Pro jistou přesnost je také třeba uvést, že pokud obviněný namítá, že mu byla odňata postupem soudu druhého stupně možnost podat řádný opravný prostředek a že pokud by takto rozhodl soud prvního stupně, že by si mohl proti tomuto rozhodnutí podat řádný opravný prostředek, tak nelze ani této námitce přisvědčit. Obviněný ve vztahu k této argumentaci výslovně odkazuje na § 222 tr. ř. Zde je ovšem třeba uvést, že toto jeho tvrzení neodpovídá odstavci 4 tohoto ustanovení, když podle tohoto ustanovení proti usnesení o postoupení podle odstavce 2 může státní zástupce podat stížnost, jež má odkladný účinek. Jinak vyjádřeno, i pokud by rozhodl o postoupení věci postupem podle § 222 odst. 2 tr. ř. soud prvního stupně, tak by si obviněný nemohl podat řádný opravný prostředek.

37. Pokud pak obviněný odkazuje na otázku promlčení odpovědnosti za přestupek z pohledu ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupek, tak lze připustit, že obecně by tato argumentace byla podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265g odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť pokud by byl přestupek promlčen, nemohl by odvolací soud rozhodnout o postoupení věci. Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že tato dovolací argumentace je založena na tom, že nebyla zachována totožnost skutku, nemohl se Nejvyšší soud blíže touto dovolací argumentaci zabývat, když při posuzování důvodnosti podaného dovolání je Nejvyšší soud vázán obsahem dovolací argumentace.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

38. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentace zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, zčásti jim sice odpovídala, ale byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 10. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu