4 Tdo 955/2025-777
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 11. 2025 o dovolání obviněného Š. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 6 To 50/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 29/2022,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 6 T 29/2022, byl obviněný Š. V. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„1. v přesně nezjištěné době krátce po dni 11. 11. 2021 telefonicky kontaktoval poškozeného J. S., který se v tu dobu nacházel na přesně nezjištěném místě v Plzni nebo ve svém bydlišti na adrese XY, XY, a řekl mu, že jestli se mu postaví, tak ho umlátí „baseballkou“, a že pokud trestní oznámení, které na něj poškozený podal, nestáhne, tak mu podpálí barák,
2. dne 8.12.2021 v 11.20 hodin telefonicky kontaktoval poškozeného J. S., který se v tu dobu nacházel v Plzni, XY, a dotazoval se jej, zda již trestní oznámení stáhl, a když mu poškozený sdělil, že ne, obviněný uvedl: "tak víš, co tě čeká" a hovor ukončil,
3. dne 12.12.2021 v 15:22 hodin nejprve telefonicky kontaktoval poškozeného J. S., který se v tu dobu nacházel ve svém bydlišti v XY, XY, s dotazem, zda již stáhl trestní oznámení, poté co mu poškozený sdělil, že nikoliv, řekl mu, že má pro něj nějakou nabídku, že se zastaví, a následně téhož dne v 18.36 hodin telefonicky poškozenému sdělil, že je před domem, poškozený proto vyšel za ním ven, obžalovaný se zeptal, jak to udělají, co s tím provedou, na to poškozený uvedl, že to záleží na něm, že mu dluží peníze, které chce zpět, obžalovaný mu nabídl 200.000 Kč s tím, že na zbylou dlužnou částku sepíšou směnku, na dotaz poškozeného obžalovaný uvedl, že peníze s sebou nemá, poškozený mu proto sdělil, že s tímto návrhem nesouhlasí, na to na něj obžalovaný zařval „tak dostaneš hovno ty čuráku“ a udeřil ho pěstí do hlavy nad pravé ucho, pročež poškozený upadl na zem, kde jej obžalovaný jednou kopl do pravé strany žeber a jednou do břicha na pravou stranu do boku, načež z místa odešel, kdy při odchodu směrem k poškozenému pronesl, že přijde ještě jednou v pondělí, a že když nebude po jeho, tak to bude ještě horší, že ho ztříská ještě víc, přičemž uvedeným jednáním způsobil poškozenému J. S. krevní výron v podbřišku vpravo o velikosti 10 x 15 cm,
přičemž jednání pod body 1. až 3. se dopustil poté, co J. S., podal vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. řádu v trestní věci vedené v tu dobu policejním orgánem Policie ČR, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, Městské ředitelství policie Plzeň, Oddělení hospodářské kriminality pod sp. zn. KRPP-26554/TČ-2020-030581, v rámci něhož byl obžalovaný trestně stíhán pro pokračující přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku pro jednání spočívající v podvodném vylákání finančních prostředků od poškozeného J. S., který měl v daném řízení procesní postavení poškozeného“.
2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou.
3. Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ 47114304, částku 4 117 Kč.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen „soud druhého stupně, popř. odvolací soud) usnesením ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 6 To 50/2024, tak, že podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a v nesprávném právním posouzení jednání obviněného.
6. Dovolatel následně uvádí, že nesouhlasí s rozhodnutím soudu druhého stupně, který zamítl jeho podané odvolání. Rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávných právních a skutkových zjištění a způsob hodnocení důkazů je přímo v rozporu se základními zásadami pro hodnocení důkazů v rámci trestního řízení. Odkazuje v tomto směru na zásadu volného hodnocení důkazů, podle které měly být provedené důkazy hodnoceny jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu a pokud nastanou o nějaké skutečnosti pochybnosti je nutno je hodnotit ve prospěch obviněného.
7. Obviněný spatřuje dovolací důvod v tom, že odvolací soud nevyhověl jeho argumentaci týkající se SMS komunikace mezi poškozeným a ním, respektive jeho manželkou, kde o jeho osobě poškozený hovoří kladně. Za takové situace si nedokáže přestavit, že by byl poškozený jeho osobou vydírán. Dále odkazuje na záznam telekomunikačního provozu mezi ním a poškozeným, ze kterého je zřejmé, že poškozený ho vyhledával, což je podivné, pokud by ho skutečně vydíral. Současně poukazuje na rozpory ve výpovědích manželky poškozeného, která nejprve uvedla, že nic neviděla a až u hlavního líčení si vzpomněla na jednání, kterému měla být bezprostředně přítomná.
8. Dále akcentuje skutečnost, že místo, kde mělo dojít k napadení poškozeného je veřejně přístupné, přehledné a je pod kamerovým systémem. Přesto soudy nevzaly jeho argumentaci v úvahu a slepě uvěřily poškozenému. Zdůrazňuje také, že přes opakované vyšetřeni poškozeného nebylo na jeho hrudníku objeveno žádné zranění. Tvrdí, že se žádného vydírání poškozeného nedopustil.
9. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby jeho dovolání bylo vyhověno a napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2024, č. j. 6 To 50/2024-642, bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu, popř. aby byl i zrušen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 6 T 29/2022, a věc vrácena tomuto soudu, když Nejvyšší soud vysloví závazný právní názor.
10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 19. 9. 2024 pod sp. zn. 1 NZO 575/2024. Předně uvedl, že obviněný v podání, kterým odstranil vady dovolání, výslovně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Následně odkazuje na zásadu volného hodnocení důkazů, kdy rozvedl, v čem spatřuje její porušení.
11. Podle státního zástupce, pokud byla zachována lhůta k podání dovolání, resp. k odstranění vad podaného dovolání, tak obviněný vzhledem k tomu, že podal mimořádný opravný prostředek za účinnosti novely č. 220/2021 Sb., nereflektoval změnu dovolacích důvodů. Akcentuje, že od 1. 1. 2022 byl prosazen nový dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy. Vady nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení jsou nyní zakotveny v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
12. Přes nepřiléhavou formulaci dovolacího důvodu přistoupil státní zástupce k přezkoumání deklarovaného dovolacího důvodu. Má za to, že obviněný neuvedl žádné vady ryze hmotněprávního charakteru, které by mohly naplňovat nově deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud se týká vlastní dovolací argumentace obviněného, kterou zakládá na reinterpretaci komunikace mezi zainteresovanými osobami, tato nepřesahuje meze pouhé polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce ani neshledává v dané věci žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, natož extrémní rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě. Obsah uplatněné dovolací argumentace je podle jeho přesvědčení založen na tom, že obviněný jen vyjadřuje nespokojenost s penzem usvědčujících důkazů.
13. Akcentuje, že obviněný nejprve nepopíral, že byl v telefonickém kontaktu s poškozeným, avšak popíral jakékoliv vyhrožování poškozenému. Přestože je zřejmé, že i poškozený v některých označených dnech kontaktoval obviněného, tak není pochyb o tom, že závadového jednání se dopustil obviněný z vlastní iniciativy. Zdůrazňuje, že poškozený po celou dobu probíhajícího trestního řízení vypovídal neměnně, kdy není pochyb o tom, že trestní oznámení podal poškozený až v době, kdy obviněný proti němu použil násilí. Je také patrno, že o vyhrožování ze strany obviněného hovořil poškozený již v jiné trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih. Nadto posouzení otázky věrohodnosti poškozeného se věnovaly soudy nižších stupňů velmi pečlivě. Výpověď svědkyně A. S. pak jen nepřímo podpůrně zachycovala některé momenty přístupu obviněného k jejímu manželovi. Fyzické napadení poškozeného pak podporují i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který připouští, že k zranění poškozeného mohlo dojít způsobem popsaným poškozeným. Pokud nebyla zjištěna další zranění poškozeného, nelze pominout rozrušení poškozeného. Nelze také přehlédnout osobnostní charakteristiku obviněného, který byl znalecky zkoumán a který podle znalce v zátěžových situacích volí afektivní a konfrontační přístup. Obviněný se v době skutku nacházel ve stresující situaci, kdy se vyšetřování podvodu schylovalo ke konci a obviněný měl strach, že mu hrozí nepodmíněný trest odnětí svobody, a proto se snažil působit na poškozeného.
14. Pokud obviněný v rámci podaného dovolání naznačoval potřebu aplikace zásady in dubio pro reo, tak podle státního zástupce má tato zásada procesní charakter a týká se otázek skutkových. K porušení této zásady by mohl dojít jen tehdy, pokud by důkazní situace skutečně vyzněla tak, že by nebylo možno se důvodně přiklonit ani k jedné z více v úvahu připadajících skutkových variant a soudy by zvolily pro obviněného méně příznivou variantu. Jen za takové situace by bylo možno uplatnit předmětnou zásadu, a to s ohledem na princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 tr. ř.).
15. V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas i s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
16. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obhájci obviněného. Ke dni rozhodování Nejvyšší soudu obviněný možnost repliky nevyužil.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
19. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
21. Dovolatel výslovně v podaném dovolání označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když současně slovně uvedl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle Nejvyššího soudu již samotné označení dovolacího důvodu ze strany dovolatele je značně rozporuplné, když důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Námitce, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, pak odpovídá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Lze se toliko domnívat, že obviněný zamýšlel uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když pro tento závěr svědčí skutečnost, že do 31. 12. 2021 tvrzení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení odpovídalo právě dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jinak řečeno, obhajoba pravděpodobně nepostřehla změnu dovolacích důvodů, ke které došlo od 1. 1. 2022. Nepochybně se jedná o určitou vadu podaného dovolání, které by měla zabránit právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (viz § 265d odst. 2 tr. ř.). Přesto se Nejvyšší soud podaným dovoláním zabýval, když vycházel z toho, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
22. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Jelikož dovolatel vztahuje jím tvrzené vady a nedostatky i k rozsudku soudu prvního stupně, lze rovněž dovodit, že chtěl ve svém dovolání uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož tento dovolací důvod explicitně neoznačil, jedná se opětovně o jistý nedostatek předmětného dovolání. Naznačené pochybení ovšem není takového rázu, aby bránilo věcnému přezkoumání podaného dovolání.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání dovolatele zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
26. Jak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť jistým způsobem rozporuplně. Nadto je zřejmé, že dovolatel ovšem fakticky žádné námitky stran nesprávného hmotněprávního posouzení skutku nenamítá, když jeho argumentace směřuje do skutkových zjištění. Zde je ovšem namístě zdůraznit, že při posuzování důvodnosti naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu tak, tak jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku.
Takto ovšem dovolatel při formulování dovolací argumentace nepostupoval, když tento jen zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a předkládá vlastní skutkovou verzi události. Není tedy pochyb o tom, že předmětný dovolací důvod uplatnil obviněný ryze formálně, bez jakékoliv odpovídající argumentace. V tomto směru je ovšem třeba akcentovat, že k naplnění zvoleného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz dovolatele na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady spatřované v napadených rozhodnutích (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9.
1. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Nejvyšší soud je totiž povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Proto se dovolací soud naplněním tohoto dovolacího důvodu nemohl blíže věcně zabývat.
27. Bez ohledu na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Jak již bylo konstatováno uplatněná argumentace směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a ve vyjádření nesouhlasu ze skutkovými zjištění, které na podkladě provedeného dokazování soudy nižších stupňů učinily. Z pohledu této argumentace je třeba uvést, že námitky vůči vlastnímu procesu dokazování, jeho rozsahu a způsobu hodnocení důkazů lze za přesně stanovených podmínek uplatnit toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze mít za to, že skutečně jen teoreticky by mohla argumentace obviněného směřovat do první varianty tohoto dovolacího důvodu, tj. do tzv. extrémního rozporu, který spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Z pohledu tohoto prezentovaného závěru je nutno především zdůraznit, že obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani neuplatnil. Nadto jak již bylo naznačeno námitky obviněného představují pouhou polemiku s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje.
28. Navíc je třeba uvést, že dovolání obviněného je vystavěno přinejmenším v jeho podstatné části na námitkách, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l. 598–603 spisového materiálu). Z jeho strany jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
29. Přestože tedy uplatněná dovolací argumentace nenaplňuje žádný dovolací důvod a ze strany obviněného se jedná fakticky jen o opakování jeho obhajoby uplatněné před soudy nižších stupňů, tak se Nejvyšší soud k této stručně vyjádří. Obviněný jen fakticky zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozeného s odkazem na obsah komunikace mezí ním a poškozeným a jeho manželkou, pořízenou fotodokumentací místa napadení, kdy je zřejmé, že k napadení mělo dojít na místě veřejnosti přístupném. Předně je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů se otázkou věrohodnosti poškozeného zabývaly, a to zejména soud prvního stupně, který závěr o věrohodnosti poškozeného založil na komplexním hodnocení všech provedených důkazů (viz body 11 až 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 12 až 15 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje.
30. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů je třeba uvést, že pokud obviněný poukazuje na SMS komunikaci mezi poškozeným a jeho manželkou, tak především obviněný v podaném dovolání ani neuvádí, kterou konkrétní komunikaci má na mysli. Takže již z tohoto pohledu je jeho námitka pouze obecná. Lze se toliko domnívat, že obviněný má na mysli SMS, které předložil v rámci přípravného řízení, které měl údajně zasílat poškozený jeho manželce. V tomto směru je ovšem třeba uvést, že v průběhu řízení nebylo zjištěno, že druhým účastníkem této předmětné komunikace byl skutečně poškozený (SMS zprávy byly odeslány z anonymního telefonického čísla), takže z tohoto pohledu je tato argumentace bezpředmětná.
Ani skutečnost, že poškozený byl s obviněným v telefonickém kontaktu, tedy obviněnému volal, nemůže vést k závěru o jeho nevěrohodnosti. Je tomu tak proto, že z provedeného dokazování je zřejmé, že to byl právě obviněný, který jako první kontaktoval poškozeného. Navíc je i jistým způsobem pochopitelné, že jejich telefonický kontakt byl oboustranný, neboť obviněný dlužil poškozenému peníze (tyto získal trestnou činností) a poškozený měl zájem, aby došlo k náhradě škody, což byl také důvodu toho, že se dne 12.
12. 2021 setkal s obviněným, který sliboval úhradu dluhu. K tvrzení obviněného, že je nelogické, aby se dopustil napadení poškozeného na místě veřejnosti přístupné, je třeba uvést, že k napadení poškozeného došlo ve večerních hodinách, toto trvalo velmi krátce, jiné osoby na ulici nebyly přítomny. Lze i předpokládat, že ze strany obviněného se jednalo o projev jeho povahy (viz vyjádření znalkyně PhDr. Martiny Rezkové), neboť poškozený odmítl jeho nabídku ohledně způsobu náhrady škody a obviněný měl strach z hrozícího trestu.
Stran námitky ohledně hodnocení výpovědi manželky poškozeného je třeba uvést, že jednak tato má toliko podpůrný charakter a že tato netvrdila, že by snad konflikt osobně viděla. Vyjádřila se jen k okolnostem vzájemných vztahů mezi poškozeným a obviněným. Proto na rozdíl od tvrzení obviněného má Nejvyšší soud za to, že její výpověď nelze brát jako nevěrohodnou. Rovněž skutečnost, že na těle poškozeného nebylo zjištěno poranění hrudníku, nelze interpretovat tak, že by jeho výpověď ohledně napadení obviněným nebyla pravdivá, když v tomto směru je třeba uvést, že znalec nevyloučil, že k napadení došlo, uvedl, že pokud došlo ke kopnutí do žeber, pak se muselo jednat o kopnutí malé intenzity, stejně tak jako v případě úderu do hlavy.
Navíc je třeba poukázat i na skutečnost, že k napadení došlo v prosinci, takže lze důvodně předkládat, že poškozený byl více oblečen, kdy také nepochybně vypjatost celé situace mohla ovlivnit vnímaní poškozené stran intenzity útoku, když ovšem není pochyb o tom, že do břicha byl kopnut nejméně střední intenzitou (viz zjištěná modřina na břiše poškozeného).
31. Stran námitky obviněného ohledně porušení zásady in dubio pro reo je důležité připomenout, že zásada in dubio pro reo vyplývá z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka by nemohla zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr.
ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Jistou výjimku by představovalo toliko extrémní porušení této zásady (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/17). O takovou naznačenou situaci se v předmětné věci nejedná.
32. Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat zejména na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř., ale i odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, které odpovídá § 134 odst. 2 tr. ř.
33. Lze tedy uzavřít, že obviněný se svojí uplatněnou argumentací se zvoleným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zcela rozešel. Jelikož nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění implicitně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jehož naplnění je závislé na naplnění některého z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
34. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádné jiné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne „bylo- li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.“. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 11. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu