5 As 191/2022

5 As 191/2022- 46 - text

5 As 191/2022 - 59

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců Mgr. Lenky Oulíkové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: plk. Mgr. J. P., zastoupený advokátem JUDr. Ondřejem Vodákem, se sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1, proti žalovanému: ministr spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022, č. j. 10 Ad 6/2021

97,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

[1] Kasační stížností se žalobce (stěžovatel) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž Městský soud v Praze zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí ministryně spravedlnosti ze dne 27. 4. 2021, č. j. MSP

111/2020

ODKA

ROZ/9 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí generálního ředitele Vězeňské služby České republiky (dále jen „generální ředitel VS“) ze dne 27. 10. 2020, č. j. VS

178541

15/ČJ

2020

800020 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím generální ředitel VS podle § 26 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), odvolal stěžovatele ke dni 2. 11. 2020 ze služebního místa ředitele Věznice Pardubice, neboť podle závěru služebního hodnocení ze dne 4. 9. 2020, jež nabylo platnosti po zamítnutí námitek dne 2. 10. 2020, dosahuje neuspokojivých výsledků ve výkonu služby. Současně dnem 3. 11. 2020 převedl stěžovatele do personální pravomoci ředitele Věznice Valdice, který ho ustanoví na jiné služební místo v jiném místě služebního působiště dle § 20 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona o služebním poměru.

[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu k městskému soudu, který ji napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud neshledal služební hodnocení, které bylo podkladem rozhodnutí, nepřezkoumatelným ani nepodloženým. Ačkoli je služební hodnocení stručné a zevšeobecňující, ve stěžejní části vychází ze závěrů kontrol, k jejichž výsledkům se stěžovatel v pozici ředitele věznice vyjadřoval a byly mu známy. Stěžovateli jakožto řídící osobě přičítá zjištěná pochybení a nedostatky ve Věznici Pardubice. Městský soud poukázal na podklady ve spravím spise k hodnocení stěžovatele, jehož součástí jsou i zprávy o kontrolách, které vyčerpávajícím způsobem shrnují stav ve věznici v období od roku 2017 do roku 2019. Městský soud připustil, že část hodnocení, která vychází ze závěrů kontrol, většinou neuvádí přímo zdroje poznatků, které vzal hodnotitel do úvahy, nicméně je zjevné, že hodnotitel vycházel ze zpráv o kontrolách zaměřených na jednotlivé oblasti činnosti věznice. Závěry hodnocení jsou porovnatelné s jednotlivými zprávami, které se týkají hodnocené oblasti, a jsou tedy přezkoumatelné. Podle městského soudu bylo služební hodnocení založeno na dostatku podkladů, je patrné, ze kterých částí spisového materiálu hodnotitel vycházel, jak o nich uvážil a jak hodnotil danou oblast plnění služebních povinností.

[3] Městský soud se neztotožnil ani s argumentací stěžovatele, že služební hodnocení nemohl provést náměstek generálního ředitele. Vyložil, že z § 203 odst. 2 ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o služebním poměru vyplývá, že hodnotitelem ve služebním hodnocení musí být vedoucí příslušník nebo jím pověřený příslušník. Proti služebnímu hodnocení může příslušník podat námitky, které má vyřídit vedoucí příslušník hodnotitele, ať je jím kdokoliv v organizační struktuře bezpečnostního sboru. Generální ředitel VS v souladu s § 203 odst. 2 zákona o služebním poměru v § 12 písm. e) Pokynu č. 17/2020 pověřil náměstka generálního ředitele pro vzdělávání a odborné zacházení prováděním služebního hodnocení ředitelů organizačních jednotek. Jeho hodnocení poté přezkoumává generální ředitel VS dle § 12 písm. g) bodu 2 Pokynu na základě návrhu poradní komise. Podjatost žádného z členů poradní komise stěžovatel nenamítl. Nezávislý instanční přezkum byl na základě Pokynu č. 17/2020 dle městského soudu zachován, služební hodnocení bylo v souladu s § 194 zákona o služebním poměru přezkoumáno několika osobami odlišnými od osoby hodnotitele. Městský soud též poukázal na to, že jde o obecně platný pokyn účinný od 1. 9. 2020, který se vztahuje na všechny ředitele organizačních jednotek napříč strukturou vězeňské služby, jeho vydání nenese znaky účelovosti pro případ stěžovatele.

[4] Důvodnými neshledal městský soud ani námitky stěžovatele, že pokud se v hodnocení uvádí, že plnil rámec služebních povinností a věznice pod jeho vedením dosahovala průměrných výsledků, není zřejmé, proč byl výkon služby hodnocen jako neuspokojivý. Městský soud poukázal na to, že šlo o hodnocení kvality, v níž služební povinnosti plnil. V hodnocení se uvádí, že nevyvinul žádnou další aktivitu mimo rámec služebních povinností, ač byl povinen splnit úkoly z předchozího služebního hodnocení, nikoli že by plnil služební povinnosti bezchybně a kvalitně splnil uložené úkoly. Poukázal na to, že kvalitou toho, jak stěžovatel plnil své služební povinnosti, se pak služební hodnocení zabývalo v dalších částech.

[5] K námitce, že ze služebního hodnocení nevyplývá, kdy stěžovatel užitím stanoviska poradní komise volil nepřípadný postup v konkrétním případě, městský soud poukázal na bod 1 Činnost vedení věznice směrem k OVT na straně 19 a 20 zprávy ze dne 16. 5. 2019. V něm kontrolní orgán popsal témata, která řešila poradní komise na svých zasedáních, náplň činnosti poradní komise dle § 4 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody a § 2 odst. 2 a 3 Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby č. 39/2017, přičemž dospěl k závěru, že projednávala některé věci, k nimž není kompetentní. Městský soud se po porovnání okruhu témat zasedání a oblastí, k nimž je poradní komise zřízena, s tímto závěrem ztotožnil, neboť některé z projednávaných témat (např. nepotřebný majetek, personální otázky, benefity zaměstnanců) do oblasti působnosti poradní komise zjevně nenáležely.

[6] Městský soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že závěr o nevyhovujících manažerských schopnostech stěžovatele ve služebním hodnocení je subjektivní a nepodložený, a tedy v rozporu s požadavky vymezenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 86/2008

80. Výsledné neuspokojivé hodnocení vycházelo z několika oblastí, a to vyhodnocení plnění úkolů z posledního hodnocení, z tematické kontroly odboru vězeňského a justičního odboru (ze zprávy č. j. VS

1802

36/ČJ

2018

800060 vyplývá, že bylo uloženo 27 opatření k nápravě ve lhůtě buď ihned, nebo do 28. 2. 2019) a z výsledku kontroly za období od 6. 3. do 28. 6. 2019 zachyceného ve zprávě ze dne 25. 7. 2021, č. j. VS 55890

24/ČJ

2019

800011KON, která konstatuje 81 pochybení, 38 závažných, systémových nebo opakovaných. Stěžovatel jakožto ředitel uplatnil k části pochybení námitky či nesouhlas, po projednání s kontrolním orgánem však v naprosté většině případů došlo k názorové shodě a k případné úpravě opatření či doporučení. Podklady hodnocení obsahují zjištění kontrolního orgánu ve věznici i postoj stěžovatele jakožto ředitele a „manažera“ k nim. Hodnotitel na základě výsledků kontroly hodnotil stav věznice, kterou stěžovatel řídil.

[6] Městský soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že závěr o nevyhovujících manažerských schopnostech stěžovatele ve služebním hodnocení je subjektivní a nepodložený, a tedy v rozporu s požadavky vymezenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 86/2008

80. Výsledné neuspokojivé hodnocení vycházelo z několika oblastí, a to vyhodnocení plnění úkolů z posledního hodnocení, z tematické kontroly odboru vězeňského a justičního odboru (ze zprávy č. j. VS

1802

36/ČJ

2018

800060 vyplývá, že bylo uloženo 27 opatření k nápravě ve lhůtě buď ihned, nebo do 28. 2. 2019) a z výsledku kontroly za období od 6. 3. do 28. 6. 2019 zachyceného ve zprávě ze dne 25. 7. 2021, č. j. VS 55890

24/ČJ

2019

800011KON, která konstatuje 81 pochybení, 38 závažných, systémových nebo opakovaných. Stěžovatel jakožto ředitel uplatnil k části pochybení námitky či nesouhlas, po projednání s kontrolním orgánem však v naprosté většině případů došlo k názorové shodě a k případné úpravě opatření či doporučení. Podklady hodnocení obsahují zjištění kontrolního orgánu ve věznici i postoj stěžovatele jakožto ředitele a „manažera“ k nim. Hodnotitel na základě výsledků kontroly hodnotil stav věznice, kterou stěžovatel řídil.

[7] Městský soud považoval za stěžejní, že ve věznici řízené stěžovatelem byla konstatována řada pochybení, z toho třicet závažných, a to i v oblastech vazby a výkonu trestu a ve věcech vězeňské a justiční stráže, další nedostatky byly zjištěny v oblasti vnitřních poměrů věznice, oblasti správní – rozhodování ve věcech služebního poměru, personální, ekonomické a právní. Městský soud poukázal na to, že stěžovatel nezpochybňuje, že mu zjištěný stav mohl být přičítán. Byť služební hodnocení vyznívá jako zestručněný souhrn výsledků kontroly, poskytují jeho závěry ve svém souhrnu dostatečnou oporu pro posouzení a hodnocení manažerských dovedností žalobce, užívaných postupů a jeho aktuální schopnosti řídit věznici. Nejedná se o subjektivní závěry bez podkladů. V oblasti odborného zacházení a dynamické bezpečnosti služební hodnocení sice konstatuje závěry bez odkazu na konkrétní zjištění, ze kterých hodnotitel vycházel, v tomto ohledu ho však doplnil generální ředitel ve vypořádání námitek. Tyto dílčí vady služebního hodnocení podle městského soudu nemají vliv na srozumitelnost závěru o celkovém hodnocení schopností stěžovatele řídit věznici, který vychází z výsledků kontrol a má v nich oporu.

[8] K námitce stěžovatele, že byly zohledněny jen negativní skutečnosti, nikoli odměny a čestná vyznamenání, městský soud konstatoval, že ze služebního hodnocení je zjevné, že pro hodnotitele bylo rozhodující velké množství pochybení zjištěných při kontrole ve věznici, což převážilo nad tím, že stěžovatel dříve za službu obdržel odměny a čestnou medaili (kterou dostali všichni tehdejší ředitelé).

[9] Městský soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele, že byl rok postaven mimo službu, služební hodnocení bylo provedeno devět měsíců po uplynutí zákonné lhůty a nebylo zpracováno na základě průběžného hodnocení. Služební hodnocení bylo sice provedeno po tříleté lhůtě stanovené v § 203 odst. 5 zákona o služebním poměru, proběhlo však po ukončení zproštění služby stěžovatele (od 7. 8. 2019 do 17. 8. 2020) se zohledněním výsledku komplexní kontroly, která probíhala od března do června 2019. I kdyby bylo provedeno do tří let od posledního hodnocení, tedy nejpozději v prosinci 2019, nemělo by to vliv na jeho obsah, neboť by bylo třeba zohlednit zprávu o kontrole ze dne 25. 7. 2019 a následné zproštění služby. Ani dílčí vada spočívající v absenci průběžného hodnocení za předchozí tři roky neměla dle městského soudu vliv na výsledek služebního hodnocení, neboť pro negativní hodnocení byly zásadní výsledky kontrol, zejména komplexní kontroly v 1. pololetí 2019.

[10] K námitce stěžovatele, že generální ředitel VS neúplně zjistil skutkový stav a neprovedl navrhované důkazy, městský soud vypočetl důkazní návrhy stěžovatele a popsal důvody, pro které je služební funkcionáři neprovedli. Uvedl, že stěžovatel sice předložil důkazy, které měl služební funkcionář hodnotit (konkrétně se jednalo o předložené statistiky), proti nim však stály obsáhlé závěry kontrol o faktickém stavu na místě, který byl pro hodnocení rozhodující. Pokud jde o navržené výslechy svědků, uvedl, že i pokud by vypovídali o snaze stěžovatele zajistit správný právní postup při uzavírání nájemní smlouvy, nezměnilo by to nic na tom, že výsledné řešení bylo Národním kontrolním úřadem vyhodnoceno jako špatné (k tomu odkázal na zprávu NKÚ Kontrolní závěr z kontrolní akce č. 19/07 „Majetek a peněžní prostředky státu, se kterými je příslušná hospodařit Vězeňská služba České republiky“), přičemž Úřad pro ochranu hospodářské soutěže se k tomu v informaci ze dne 22. 1. 2020, č. j. ÚOHS02428/2020/130/Jda, postavil zdrženlivě s tím, že sice k podnětu Vězeňské služby neshledal důvod zahájit řízení, nevyloučil však přezkum postupu zadavatele, vyjdou

li najevo nové skutečnosti. Navržené výslechy svědků ke kvalitě plnění služebních povinností sice mohly dílčím způsobem z pohledu těchto svědků doplnit skutkový stav, nicméně o schopnostech stěžovatele řídit věznici detailně a komplexně vypovídají výsledky kontrol, což dle městského soudu platí i ve vztahu k dalším navrženým důkazům k dílčím aspektům hodnocení. Byť chtěl stěžovatel prokázat snahu vykonávat povinnosti obezřetně a pečlivě, případně objasnit motivy svého jednání, závěry kontrol svědčí o výsledném faktickém stavu věznice, který byl pro hodnocení rozhodující. Podle městského soudu se měl služební funkcionář detailněji zabývat statistikami zaměstnanosti vězněných osob, neboť stěžovatel postavil proti statistice zaměstnanosti založené ve spise statistiku jím předloženou. Jelikož však služební hodnocení konstatovalo řadu dalších pochybení, neměl podle městského soudu tento nedostatek zásadní vliv.

[10] K námitce stěžovatele, že generální ředitel VS neúplně zjistil skutkový stav a neprovedl navrhované důkazy, městský soud vypočetl důkazní návrhy stěžovatele a popsal důvody, pro které je služební funkcionáři neprovedli. Uvedl, že stěžovatel sice předložil důkazy, které měl služební funkcionář hodnotit (konkrétně se jednalo o předložené statistiky), proti nim však stály obsáhlé závěry kontrol o faktickém stavu na místě, který byl pro hodnocení rozhodující. Pokud jde o navržené výslechy svědků, uvedl, že i pokud by vypovídali o snaze stěžovatele zajistit správný právní postup při uzavírání nájemní smlouvy, nezměnilo by to nic na tom, že výsledné řešení bylo Národním kontrolním úřadem vyhodnoceno jako špatné (k tomu odkázal na zprávu NKÚ Kontrolní závěr z kontrolní akce č. 19/07 „Majetek a peněžní prostředky státu, se kterými je příslušná hospodařit Vězeňská služba České republiky“), přičemž Úřad pro ochranu hospodářské soutěže se k tomu v informaci ze dne 22. 1. 2020, č. j. ÚOHS02428/2020/130/Jda, postavil zdrženlivě s tím, že sice k podnětu Vězeňské služby neshledal důvod zahájit řízení, nevyloučil však přezkum postupu zadavatele, vyjdou

li najevo nové skutečnosti. Navržené výslechy svědků ke kvalitě plnění služebních povinností sice mohly dílčím způsobem z pohledu těchto svědků doplnit skutkový stav, nicméně o schopnostech stěžovatele řídit věznici detailně a komplexně vypovídají výsledky kontrol, což dle městského soudu platí i ve vztahu k dalším navrženým důkazům k dílčím aspektům hodnocení. Byť chtěl stěžovatel prokázat snahu vykonávat povinnosti obezřetně a pečlivě, případně objasnit motivy svého jednání, závěry kontrol svědčí o výsledném faktickém stavu věznice, který byl pro hodnocení rozhodující. Podle městského soudu se měl služební funkcionář detailněji zabývat statistikami zaměstnanosti vězněných osob, neboť stěžovatel postavil proti statistice zaměstnanosti založené ve spise statistiku jím předloženou. Jelikož však služební hodnocení konstatovalo řadu dalších pochybení, neměl podle městského soudu tento nedostatek zásadní vliv.

[11] Městský soud nepřisvědčil ani námitkám zneužití zákonného postupu za účelem převedení stěžovatele na jiné služební místo a zkrácení stěžovatele na právech stanovením lhůt k uplatnění procesních práv. Městský soud podrobně popsal jednotlivé procesní úkony, které byly v řízení provedeny. Stěžovateli byly k vyjádření v návaznosti na jeho procesní úkony či doplnění spisu stanoveny lhůty v délce 5, 6, 3 a 11 dní, a určeny tři konkrétní termíny k nahlížení do spisu, o nichž byl informován den až dva předem. Stěžovatel se několikrát k věci vyjádřil a dostavil se ve všech termínech k nahlížení do spisu. Byť by při intenzivním vedení správního řízení v době určeného volna mohly nastat situace, kdy by se stěžovatel legitimně nemohl dostatečně účastnit na vedeném řízení, fakticky k tomu nedošlo. Stěžovatel vždy podání učinil, netvrdil, že by některé podání učinit nemohl, nestihl se dostavit k nahlížení do spisu nebo mu bylo upřeno právo vyjádřit se k některé skutečnosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatel zvládl včas hájit svá procesní práva, městský soud neshledal, že by byl postupem správního orgánu zkrácen na procesních právech, natož natolik, aby to mělo za následek nezákonnost rozhodnutí.

[12] K namítané účelovosti kroků služebního funkcionáře městský soud poukázal na časovou souslednost jednotlivých událostí. Považoval za podstatné, že kontrolní závěry poskytovaly přesvědčivé indicie o tom, že běžná činnost věznice vykazovala nedostatky, které lze přičítat k tíži především řediteli věznice jakožto představiteli této organizační složky. Neshledal, že by další rozhodnutí vůči stěžovateli (odnětí osobního příplatku, dočasné zproštění funkce, rozhodnutí ve věci dvou kárných provinění) svědčila o zneužití pravomocí služebního funkcionáře či šikaně. Odnětí služebního příplatku bylo především následkem kontrolních zjištění, dočasné zproštění následovalo osud řízení o kárném provinění. V případech obou kárných řízení splnil svou úlohu instanční přezkum rozhodnutí a městský soud v tom neshledal vážnou indicii, že by služební funkcionáři měli být vedeni snahou za každou cenu stěžovatele kárně potrestat. Upozornil také, že dílčí nedostatky se objevily již ve služebním hodnocení stěžovatele v roce 2016.

II. Kasační stížnost a další podání účastníků

[13] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost.

[14] Namítá, že služební hodnocení bylo nezákonné, neboť bylo zpracováno náměstkem pro vzdělávání a odborné zacházení, což způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí i napadeného rozsudku. Způsob, jímž se městský soud vypořádal s touto námitkou, považuje za nepřezkoumatelný. Podle stěžovatele není zřejmé, jak městský soud dospěl k závěru, že nedošlo k „hodnocení v kruhu“. Není zřejmé, zda vyšel z toho, že k němu nedošlo, neboť průběžná každoroční hodnocení nebyla prováděna. V takovém případě by bylo porušení této zákonné povinnosti ve prospěch žalovaného. Dle tvrzení žalovaného byla každoroční hodnocení prováděna ústní formou na poradách generálního ředitele s řediteli věznic. V takovém případě by k hodnocení „v kruhu“ došlo, neboť na základě průběžných hodnocení generálního ředitele, která ovšem žalovaný neprokázal, náměstek pro vzdělávání a odborné zacházení zpracoval služební hodnocení, přičemž o námitkách rozhodl generální ředitel VS. Pokud by nebyla dána pravomoc náměstka pro vzdělávání a odborné zacházení zpracovat služební hodnocení, nemůže služební hodnocení obstát a stát se podkladem pro rozhodnutí.

[15] Dále stěžovatel spatřuje nezákonnost služebního hodnocení jakožto podkladu pro rozhodnutí v jeho nesrozumitelnosti, neboť není zřejmé, na základě jakých skutečností hodnotitel dospěl ke svým závěrům. Vytýká městskému soudu, že vadu služebního hodnocení spočívající v jeho neurčitosti pominul a sám stěžovatele hodnotil, aniž měl stěžovatel prostor se k jednotlivým pochybením vyjádřit. Městský soud dospěl k závěru, že ačkoli služební hodnocení přímo neuvádí zdroje poznatků, je zjevné, že hodnotitel vycházel ze zpráv o kontrolách zaměřených na určité oblasti činnosti věznice, přičemž závěry hodnocení jsou přezkoumatelné (porovnatelné) s jednotlivými zprávami, které se týkají hodnocené oblasti. Tím podle stěžovatele nahradil činnost správního orgánu a sám vybíral ze zpráv o kontrolní činnosti pochybení, která považoval za podstatná. Takto konkrétní hodnocení, které se stěžovatel dozvěděl z napadeného rozsudku, mělo zaznít před správním orgánem I. stupně, aby se k němu mohl vyjádřit. Uvádí, že byl připraven se k veškerým vytýkaným domnělým pochybením podrobně vyjádřit. Například k vytýkané nízké zaměstnanosti doložil porovnání statistik a též městský soud uznal, že se služební funkcionář měl touto otázkou zabývat detailněji. Služební funkcionáři však navržené důkazy k této otázce neprovedli.

[16] Stěžovatel též nesouhlasí s městským soudem, že nešlo o hodnocení toho, zda plnil služební povinnosti, ale kvality jejich plnění, a že k jeho odměnám a oceněním bylo přihlédnuto. Považuje za absurdní, aby byl důvodný závěr, že při výkonu služby dosahuje neuspokojivých výsledků, pokud plnil standardně své povinnosti a současně obdržel za dané období odměnu 250 000 Kč. Pokud by se jeho nadřízení domnívali, že dosahuje neuspokojivých výsledků, nebyly by mu vypláceny takto vysoké odměny.

[17] Podle stěžovatele není zřejmé, na základě jaké úvahy městský soud při vypořádání námitky, že v hodnocení byly zohledněny jen negativní okolnosti, učinil závěr o tom, co bylo pro hodnotitele rozhodující, což způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Dle stěžovatele je zjevné, že hodnotitel úmyslně ignoroval veškeré skutečnosti svědčící v jeho prospěch.

[18] Stěžovatel odmítá také závěr městského soudu, že služební hodnocení poskytuje dostatečnou oporu pro posouzení a hodnocení jeho manažerských dovedností. Má za to, že tento závěr z textu služebního hodnocení učinit nelze a trvá na tom, že služební hodnocení je nepřezkoumatelné pro naprostý nedostatek odůvodnění. To podle něj připustil i městský soud v bodech 75 a 97 rozsudku.

[19] Stěžovatel dále namítá, že městský soud nesprávně posoudil otázku pochybení při uzavření nájemní smlouvy. Dospěl k závěru, že pochybení shledal Nejvyšší kontrolní úřad a závěr Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže měl být „zdrženlivý“. To je dle názoru stěžovatele v rozporu s obsahem stanoviska Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, v němž je řečeno, že na základě podnětu Vězeňské služby neshledal důvody pro zahájení správního řízení z moci úřední, tedy nebylo shledáno pochybení. Na tom nic nemění, že nevyloučil zahájení řízení v případě nových skutečností. Stěžovateli není známo, že by řízení o přezkumu bylo zahájeno.

[20] Stěžovatel uvádí, že ve Věznici Pardubice byly prováděny kontroly, které vypočetly některá pochybení, k závěrům kontrol se vyjádřil, v některých případech pochybení uznal a provedl nápravu, případně ji byl připraven provést, v některých případech vysvětloval, proč považoval svůj postup za správný a zákonný. Ačkoli byl vyzván ke zjednání nápravy, byl poté bezodkladně zproštěn výkonu služby. Trvá na tom, že kontrolami nebyla odhalena žádná závažná pochybení. Přesto bylo na jejich základě o rok později vypracováno služební hodnocení, v němž byly uvedeny jen obecné a vágní formulace a které bylo jediným podkladem pro jeho odvolání ze služebního místa. Služební funkcionáři se odmítli obsahem služebního hodnocení zabývat s tím, že jim to nepřísluší, a městský soud nahrazoval činnost služebních funkcionářů, doplňoval služební hodnocení na základě závěrů, které sám učinil ze zpráv z kontrolní činnosti, hodnotil závěry kontrol a činil závěry o tom, jaká pochybení byla zásadní. Tento postup podle stěžovatele odporuje zásadám správního řízení a soudního přezkumu správních rozhodnutí.

[21] Dále stěžovatel namítá nezákonné stanovení lhůt ve správním řízení v prvním stupni. Považuje za absurdní názor městského soudu, že pokud zvládl svá práva hájit, nebyl zkrácen na právech. Uvádí, že ke zkrácení procesních práv nedošlo za stavu, kdy stěžovatel, respektive jeho zmocněnec, vyzvedával datové zprávy v řádu minut od jejich dodání, uzpůsobil svůj program tomu, aby realizoval nahlížení v termínu kratším než 24 hodin, a dodržoval z opatrnosti krátké lhůty určené služebním funkcionářem. Klade otázku, zda by městský soud shledal zkrácení na právech, pokud by vyzvedával datové zprávy s několikadenním zpožděním, kdy by již stanovené lhůty uplynuly, nestihl zaslat vyjádření ve stanovené lhůtě, případně by ho předal k poštovní přepravě a bylo by doručeno po uplynutí lhůty. Stěžovatel trvá na tom, že vedení řízení bylo s ohledem na krátce stanovené lhůty, navíc v době nařízené dovolené, nezákonné a představovalo zásadní poškození jeho procesních práv.

[22] Stěžovatel dále namítá, že pokud procesní předpisy neupravují lhůty počítané podle hodin, nemůže služební funkcionář svévolně stanovit lhůty nejen dnem, ale i hodinou, a pokud tak učiní, jedná se o zásadní vadu, která má za následek nezákonnost rozhodnutí. Zdůrazňuje, že podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky může být státní moc realizována pouze v limitech stanovených zákonem. Dle § 40 správního řádu mohou být lhůty stanoveny podle dnů, týdnů, měsíců nebo let, přičemž při doručování zprávy poštovní přepravou je lhůta zachována, je

li v poslední den podána zásilka adresovaná správnímu orgánu k poštovní přepravě.

[22] Stěžovatel dále namítá, že pokud procesní předpisy neupravují lhůty počítané podle hodin, nemůže služební funkcionář svévolně stanovit lhůty nejen dnem, ale i hodinou, a pokud tak učiní, jedná se o zásadní vadu, která má za následek nezákonnost rozhodnutí. Zdůrazňuje, že podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky může být státní moc realizována pouze v limitech stanovených zákonem. Dle § 40 správního řádu mohou být lhůty stanoveny podle dnů, týdnů, měsíců nebo let, přičemž při doručování zprávy poštovní přepravou je lhůta zachována, je

li v poslední den podána zásilka adresovaná správnímu orgánu k poštovní přepravě.

[23] Dále stěžovatel namítl, že nebyla zpracována každoroční hodnocení, služební hodnocení bylo vypracováno opožděně a bylo zpracováno poté, kdy byl zproštěn výkonu služby. Městský soud neodůvodnil svůj závěr, že překročení lhůty k vypracování služebního hodnocení a absence průběžných hodnocení nemají zásadní vliv. Trvá na tom, že tyto skutečnosti mají zásadní vliv. Pokud chybí podklad v podobě každoročních hodnocení, nelze přezkoumat shrnující služební hodnocení. Poslední hodnocení stěžovatele bylo zpracováno v roce 2016. Ačkoli se má služební hodnocení zabývat celým hodnoceným obdobím, v hodnocení z roku 2020 chybí hodnocení roku 2017 a poloviny roku 2018. Nedostatek podkladů v podobě každoročních hodnocení tak podle stěžovatele způsobuje nezákonnost služebního hodnocení. Za zásadní pochybení považuje i vypracování služebního hodnocení devět měsíců po zákonné lhůtě a současně poté, kdy byl rok zproštěn výkonu služby. Podle stěžovatele nelze hodnotit výkon služby, pokud je z něj zproštěn.

[24] Stěžovatel také vytýká městskému soudu, že akceptoval nezákonný postup správních orgánů, které nedostatečně zjistily skutkový stav věci, a sám se snažil tento stav nahradit vlastními závěry o jeho manažerských schopnostech. Stěžovatel v řízení ve věcech služebního poměru navrhl důkazy výslechy dvou svědků k prokázání, že se snažil zjistit výklad právní úpravy, aby mohl řádně uzavřít nájemní smlouvu a dosáhnout tak navýšení zaměstnanosti, výslechy tří svědků, kteří mohli vypovídat ke kvalitě výkonu jeho služby, emailovou komunikací mezi zástupci Věznice Pardubice a pracovníky z Ministerstva financí, žádostmi ohledně autonomního střežícího systému, přehledy opatření ohledně nepovolených předmětů a látek, zápisy ze shromáždění vedoucích Věznice Pardubice za období 2016 až 2019, stavy zaměstnanosti od ledna 2018 do září 2020 a fotografie návštěvní místnosti. Žádné z těchto důkazů však nebyly provedeny, neboť služební funkcionář se odmítl zabývat jeho námitkami s tím, že byly vypořádány v rámci služebního hodnocení. Stěžovatel ve vyjádření ze dne 12. 10. 2020 namítal, že službu vykonával řádně, služební funkcionář však tuto argumentaci odmítl s tím, že mu nepřísluší přezkoumávat služební hodnocení. Městský soud jeho žalobní argumentaci odmítl s tím, že sice předložil důkazy, které služební funkcionář měl hodnotit, oproti nim však stojí obsáhlé závěry kontrol o faktickém stavu na místě, i pokud by tedy prokázal snahu vykonávat povinnosti obezřetně a pečlivě či objasnil motivy svého jednání, závěry kontroly svědčí o výsledném faktickém stavu věznice to nezmění. K tomu stěžovatel namítá, že označenými důkazy hodlal prokazovat, že závěry kontrol jsou nesprávné, zavádějící či zveličující, což mu nebylo umožněno. Vytýká městskému soudu, že pouze konstatoval, že služební funkcionář důkazy hodnotit měl, ale nevyvodil žádný závěr z toho, že se tak nestalo. Přestože připustil neúplně zjištěný stav věci ohledně statistiky zaměstnanosti, potvrdil tento postup jako správný.

[25] Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Generální ředitel VS a žalovaný se omezili na konstatování, že jediným podkladem je platné a vykonatelné služební hodnocení, a tudíž se nezabývali jeho argumentací. Veškerou jeho obranu ignorovali s tím, že směřuje proti služebnímu hodnocení. Stěžovatel trvá na tom, že dané skutečnosti měly být posouzeny a vypořádány i v rámci řízení ve věcech služebního poměru. Jelikož se tak nestalo, je rozhodnutí nepřezkoumatelné a tuto nepřezkoumatelnost nemůže nahrazovat soud a sám činit závěry o kvalitě služby stěžovatele.

[26] Stěžovatel též nesouhlasí s městským soudem, že nedošlo ke zneužití zákonného postupu s cílem zbavit se ho na pozici ředitele Věznice Pardubice. Ačkoli městský soud dospěl k závěru, že postup byl netradičně živelný, toleroval ho s tím, že služební funkcionář pouze využil možnosti zákona. Podle stěžovatele je však zřejmé, že služební funkcionář zákonný postup zneužil k jeho služební likvidaci. Poukazuje na to, že do poloviny roku 2019 nebyl kázeňsky řešen, do roku 2016 dosahoval hodnocení „vynikající výsledky“, v roce 2016 „velmi dobré výsledky“. Negativní služební hodnocení bylo zpracováno poté, kdy byl zrušen trest odnětí služební hodnosti uložený mu generálním ředitelem VS. Ačkoli žalovaný uložil generálnímu řediteli VS, aby se stěžovatel vrátil na služební místo, byl mu nařízen ozdravný pobyt individuální formou, čerpání dovolené a poté nemohl vykonávat službu pro překážky na straně bezpečnostního sboru a byl mu zakázán vstup do věznice. Ač byl v zápise ze závěrečného projednání výsledků komplexní kontroly vyzván ke zjednání nápravy, byl následně zproštěn výkonu služby. Poté, co se měl vrátit na své místo, byly činěny kroky k jeho odvolání ze služebního místa. Městský soud také nevyvodil žádný závěr ze skutečnosti, že již v září 2020 bylo známo, že se stane zástupcem ředitele Věznice Valdice.

[27] Stěžovatel také namítl, že řízení před městským soudem bylo zmatečné z důvodu nesprávného obsazení soudu.

[28] Žalovaný se ztotožňuje s napadeným rozsudkem a navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.

[29] Městský soud podle žalovaného náležitě odůvodnil, že postup při zpracování služebního hodnocení nebyl zatížen vadou. Vycházel z toho, že k hodnocení „v kruhu“ nedošlo, neboť průběžná hodnocení nebyla prováděna. Reagoval tak na námitky stěžovatele, který to opakovaně namítal. Tvrzení, že každoroční průběžné hodnocení bylo generálním ředitelem VS prováděno, stěžovatel vznesl až v kasační stížnosti. Žalovaný též upozorňuje na své vyjádření k žalobě, v němž s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 86/2008

87 argumentoval, že absence průběžného hodnocení nezpůsobuje bez dalšího nezákonnost služebního hodnocení.

[29] Městský soud podle žalovaného náležitě odůvodnil, že postup při zpracování služebního hodnocení nebyl zatížen vadou. Vycházel z toho, že k hodnocení „v kruhu“ nedošlo, neboť průběžná hodnocení nebyla prováděna. Reagoval tak na námitky stěžovatele, který to opakovaně namítal. Tvrzení, že každoroční průběžné hodnocení bylo generálním ředitelem VS prováděno, stěžovatel vznesl až v kasační stížnosti. Žalovaný též upozorňuje na své vyjádření k žalobě, v němž s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 86/2008

87 argumentoval, že absence průběžného hodnocení nezpůsobuje bez dalšího nezákonnost služebního hodnocení.

[30] Pokud jde o přezkum obsahu služebního hodnocení, žalovaný poukázal na vyjádření k žalobě a závěry napadeného rozsudku. Má za to, že v napadeném rozhodnutí náležitě popsal, proč není na místě přezkoumávat správnost samotných úvah hodnotitele ve služebním hodnocení, ale je možné přezkoumat služební hodnocení z hlediska zákonnosti. Městský soud dospěl k závěru, že ve služebním hodnocení byla konstatována řada pochybení. Jejich existenci připustil i stěžovatel v kasační stížnosti, v níž uvedl, že kontroly „vypočetly některá pochybení“, která on sám nepovažuje za závažná. Dle žalovaného se městský soud při posuzování služebního hodnocení omezil na otázku zákonnosti. Jeho dílčí části posuzoval především s ohledem na to, zda mají závěry služebního hodnocení dostatečnou oporu v podkladech a zda jsou přesvědčivě odůvodněny. Nesuploval činnost správních orgánů a k porušení zásad soudního přezkumu správního rozhodnutí nedošlo.

[31] Žalovaný se též ztotožňuje se závěrem městského soudu, že překročení lhůty pro pravidelné služební hodnocení ani případná absence průběžného hodnocení za tři roky nemá na obsah služebního hodnocení zásadní vliv. Stěžovatel dle žalovaného neuvedl, v čem spatřuje nesprávné posouzení této otázky.

[32] Ke způsobu stanovení lhůt ve správním řízení žalovaný zdůrazňuje, že stěžovatel měl dostatečný prostor k hájení svých práv a těchto práv využil. Žalovaný má za to, že služební funkcionář postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 1 As 218/2019

34, podle něhož musí být stanovená lhůta přiměřená okolnostem věci. Přiměřenost lhůt byla odůvodněna v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí a vyjádření k žalobě a k tomuto názoru se přiklonil též městský soud, který podrobně popsal, jak byly lhůty stanovovány a proč je shledal přiměřenými.

[32] Ke způsobu stanovení lhůt ve správním řízení žalovaný zdůrazňuje, že stěžovatel měl dostatečný prostor k hájení svých práv a těchto práv využil. Žalovaný má za to, že služební funkcionář postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 1 As 218/2019

34, podle něhož musí být stanovená lhůta přiměřená okolnostem věci. Přiměřenost lhůt byla odůvodněna v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí a vyjádření k žalobě a k tomuto názoru se přiklonil též městský soud, který podrobně popsal, jak byly lhůty stanovovány a proč je shledal přiměřenými.

[33] Žalovaný odmítá i námitky nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Tvrzení stěžovatele, že městský soud akceptoval nezákonný postup správních orgánů, se nezakládá na pravdě. Městský soud popsal, proč tento postup shledal správným. V bodě 114 napadeného rozsudku se vyjádřil k dílčímu pochybení při vypracování služebního hodnocení s tím, že se mělo podrobněji zabývat otázkou statistiky zaměstnanosti vězněných osob. Z kasační stížnosti není zřejmé, z čeho vychází tvrzení stěžovatele, že se městský soud snažil suplovat nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a činit vlastní závěry o jeho manažerských schopnostech. Městský soud hodnocení stěžovatele neprováděl, pouze poukázal na skutečnost, že se hodnotitel mohl a měl detailněji zabývat otázkou statistiky zaměstnanosti vězněných osob a že stěžovatel nové důkazní návrhy neuplatnil v námitkách proti služebnímu hodnocení, ale až v řízení o odvolání ze služebního místa.

[34] Pokud jde o namítané zneužití práva a šikanózní postup vůči stěžovateli, městský soud náležitě popsal, jakým způsobem a z jakých důvodů dospěl k závěru, že ke zneužití práva nedošlo. Stěžovatel navíc pouze uvádí, že považuje tento závěr za nesprávný, aniž by uvedl, v čem tuto nesprávnost spatřuje.

[35] Žalovaný nepovažuje za důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti napadeného rozsudku. Městský soud uvedl, že služební hodnocení prováděl náměstek generálního ředitele VS pro vzdělávání a odborné zacházení jako pověřená osoba, námitky pak vypořádal generální ředitel VS, nedošlo tudíž k namítanému „hodnocení v kruhu“ a proces hodnocení nebyl zatížen vadou. Námitka stěžovatele, že pokud nebyla dána pravomoc náměstka pro vzdělávání a odborné zacházení zpracovat služební hodnocení, nemohlo se stát podkladem pro prvostupňové a napadené rozhodnutí, se míjí s odůvodněním napadeného rozsudku. K pravomoci náměstka generálního ředitele VS pro vzdělávání a odborné zacházení se městský soud vyjádřil v bodech 77 až 86 napadeného rozsudku tak, že byl oprávněn služební hodnocení vypracovat. Nesouhlas se závěrem městského soudu nemůže způsobit nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.

[36] V replice stěžovatel setrval na svém procesním stanovisku.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[37] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

[38] Poté soud přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

III. 1. Zmatečnost řízení před městským soudem

[39] Stěžovatel uplatnil obecnou kasační námitku, v níž namítl zmatečnost řízení před krajským soudem z důvodu nesprávného obsazení soudu. Ačkoli blíže neupřesnil, v čem mělo dle jeho názoru nesprávné obsazení soudu spočívat, jde o vadu, k níž by byl Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Nesprávným obsazením soudu se rozumí případy, kdy namísto senátu rozhodoval samosoudce (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2016, č. j. 6 As 165/2015

38), senát v neúplném složení, senát neurčený rozvrhem práce nebo kdy rozhodovaly jiné soudní osoby nad rámec svých oprávnění. V tomto případě ve věci rozhodoval senát městského soudu složený z předsedy a dvou soudců v souladu s § 31 odst. 1 s. ř. s. Věc byla přidělena do soudního oddělení 10 Ad. Jeho předsedkyní byla dle rozvrhu práce v době nápadu věci i v době rozhodování JUDr. Ing. Viera Horčicová a členy JUDr. Jaromír Klepš a JUDr. Vladimír Gabriel Navrátil. Vydaný rozvrh práce je veřejně přístupný (§ 41 odst. 3 zákona o soudech a soudcích), a to na webových stránkách www.justice.cz. Z důvodu zdravotní indispozice předsedkyně senátu, o níž byli účastníci informováni při jednání soudu dne 21. 6. 2022, se uplatnilo pravidlo rozvrhu práce pro zastupování, podle něhož nepřítomnou předsedkyni senátu zastoupil JUDr. Slavomír Novák jakožto předseda senátu zastupujícího oddělení 8 (dle rozvrhu práce působí zastupující oddělení v pořadí uvedeném v tabulkové části rozvrhu práce, kde byla stanovena zastupující oddělení v pořadí 8 a 9). Účastníci byli při ústním jednání seznámeni se složením senátu i důvodem nepřítomnosti JUDr. Ing. Viery Horčicové, přičemž při jednání soudu nevznesli k dotazu předsedy senátu žádné výhrady. Nejvyšší správní soud tedy zmatečnost řízení před městským soudem neshledal.

III. 2. Nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu

[39] Stěžovatel uplatnil obecnou kasační námitku, v níž namítl zmatečnost řízení před krajským soudem z důvodu nesprávného obsazení soudu. Ačkoli blíže neupřesnil, v čem mělo dle jeho názoru nesprávné obsazení soudu spočívat, jde o vadu, k níž by byl Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Nesprávným obsazením soudu se rozumí případy, kdy namísto senátu rozhodoval samosoudce (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2016, č. j. 6 As 165/2015

38), senát v neúplném složení, senát neurčený rozvrhem práce nebo kdy rozhodovaly jiné soudní osoby nad rámec svých oprávnění. V tomto případě ve věci rozhodoval senát městského soudu složený z předsedy a dvou soudců v souladu s § 31 odst. 1 s. ř. s. Věc byla přidělena do soudního oddělení 10 Ad. Jeho předsedkyní byla dle rozvrhu práce v době nápadu věci i v době rozhodování JUDr. Ing. Viera Horčicová a členy JUDr. Jaromír Klepš a JUDr. Vladimír Gabriel Navrátil. Vydaný rozvrh práce je veřejně přístupný (§ 41 odst. 3 zákona o soudech a soudcích), a to na webových stránkách www.justice.cz. Z důvodu zdravotní indispozice předsedkyně senátu, o níž byli účastníci informováni při jednání soudu dne 21. 6. 2022, se uplatnilo pravidlo rozvrhu práce pro zastupování, podle něhož nepřítomnou předsedkyni senátu zastoupil JUDr. Slavomír Novák jakožto předseda senátu zastupujícího oddělení 8 (dle rozvrhu práce působí zastupující oddělení v pořadí uvedeném v tabulkové části rozvrhu práce, kde byla stanovena zastupující oddělení v pořadí 8 a 9). Účastníci byli při ústním jednání seznámeni se složením senátu i důvodem nepřítomnosti JUDr. Ing. Viery Horčicové, přičemž při jednání soudu nevznesli k dotazu předsedy senátu žádné výhrady. Nejvyšší správní soud tedy zmatečnost řízení před městským soudem neshledal.

III. 2. Nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu

[40] Má

li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech a proč považuje námitky účastníků řízení za liché, mylné nebo vyvrácené (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004

73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005

44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015

45, či ze dne 7. 10. 2021, č. j. 7 As 146/2021

26). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006

74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene

li správní orgán nebo soud na stěžejní námitku žalobce zcela reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012

45, ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016

64, či ze dne 17. 8. 2023, č. j. 1 Afs 66/2023

79). Správní orgány i soudy se musí vypořádat s obsahem a smyslem uplatněné argumentace, nemusí však reagovat na každou dílčí argumentaci (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013

19, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016

123). Výše uvedená kritéria napadený rozsudek splňuje.

[40] Má

li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech a proč považuje námitky účastníků řízení za liché, mylné nebo vyvrácené (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004

73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005

44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015

45, či ze dne 7. 10. 2021, č. j. 7 As 146/2021

26). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006

74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene

li správní orgán nebo soud na stěžejní námitku žalobce zcela reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012

45, ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016

64, či ze dne 17. 8. 2023, č. j. 1 Afs 66/2023

79). Správní orgány i soudy se musí vypořádat s obsahem a smyslem uplatněné argumentace, nemusí však reagovat na každou dílčí argumentaci (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013

19, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016

123). Výše uvedená kritéria napadený rozsudek splňuje.

[41] Nepřezkoumatelnost Nejvyšší správní soud nespatřuje ani ve způsobu, jímž se městský soud vypořádal s žalobní námitkou nezákonnosti služebního hodnocení z důvodu jeho zpracování náměstkem generálního ředitele pro vzdělávání a odborné zacházení. Stěžovatel v žalobě namítl, že se generální ředitel nemohl odchýlit od § 203 odst. 2 zákona o služebním poměru a určit, že služební hodnocení provádí náměstek generálního ředitele. Dodal, že považuje za absurdní, aby služební hodnocení prováděl náměstek generálního ředitele pro vzdělávání a odborné zacházení, pokud dle § 203 odst. 5 zákona o služebním poměru musí průběžné hodnocení zpracovávat generální ředitel jako přímý nadřízený.

[42] Městský soud vyložil § 203 odst. 2 ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o služebním poměru tak, že v případě služebního hodnocení může být hodnotitelem vedoucí příslušník nebo jím pověřený příslušník, přičemž zákon umožňuje, aby průběžné hodnocení, jeho schválení a služební hodnocení prováděl jeden hodnotitel. Za podstatné považoval, že o námitkách pak rozhoduje vedoucí příslušník hodnotitele, ať je jím v organizační struktuře bezpečnostního sboru kdokoli. V tomto případě generální ředitel VS v souladu s § 203 odst. 2 zákona o služebním poměru pověřil v § 12 písm. e) Pokynu č. 17/2020 Generálního ředitele VS, který městský soud provedl k důkazu, náměstka generálního ředitele VS pro vzdělávání a odborné zacházení prováděním průběžného a služebního hodnocení ředitelů organizačních jednotek Vězeňské služby. Generální ředitel VS v souladu s § 203 odst. 3 a § 194 zákona o služebním poměru a § 12 písm. g) bodu 2 Pokynu č. 17/2020 přezkoumal služební hodnocení na základě návrhu tříčlenné poradní komise, služební hodnocení tak bylo celkově přezkoumáno několika osobami odlišnými od osoby hodnotitele a dle názoru městského soudu tak byl zajištěn nezávislý instanční přezkum i podle úpravy Pokynu č. 17/2020. Městský soud připustil, že pokud by služební hodnocení náměstka vycházelo z každoročního hodnocení generálního ředitele, bylo by třeba uvažovat o možné podjatosti hodnotitelů, k tomu ovšem v posuzovaném případě nedošlo. Současně k námitce stěžovatele, že služební hodnocení nebylo zpracováno na základě průběžného hodnocení, uvedl, že absence průběžného hodnocení neměla vliv na výsledek služebního hodnocení. Jasně tedy vyšel z toho, že služební hodnocení nebylo založeno na průběžných služebních hodnoceních. Odůvodnil, že závěr služebního hodnocení vycházel především z výsledku tematické a komplexní kontroly, které identifikovaly množství pochybení. Je tedy zřejmé, na základě jaké úvahy městský soud považoval zpracování služebního hodnocení náměstkem generálního ředitele pro vzdělávání a odborné zacházení a vypořádání námitek generálním ředitelem VS na základě návrhu poradní komise za souladné se zákonem o služebním poměru. Vzhledem k tomu, že služební hodnocení nevycházelo z průběžných hodnocení prováděných generálním ředitelem, ale především z výsledků kontrol (k nimž se stěžovatel v pozici ředitele věznice vyjadřoval a většinu nedostatků uznal), nedošlo k „hodnocení v kruhu“, při kterém by bylo třeba (přes zákonnost postupu, pokud jde o zpracování služebního hodnocení náměstkem pro vzdělávání a odborné zacházení jako hodnotitelem a rozhodnutí o námitkách generálním ředitelem VS jakožto vedoucím příslušníkem hodnotitele) zvažovat, zda není dán důvod k pochybnostem o podjatosti hodnotitele. Městský soud tedy na žalobní námitku stěžovatele srozumitelně reagoval. Nesouhlas s jejím vypořádáním nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.

[43] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nezpůsobuje ani vypořádání žalobní námitky stěžovatele, že ve služebním hodnocení byly zohledněny jen negativní skutečnosti. Městský soud poukázal na to, že odměny a čestná vyznamenání, na něž stěžovatel v žalobě poukazoval, služební hodnocení zmiňuje, nicméně je z něj zjevné, že pro jeho závěr byla rozhodující především četná pochybení zjištěná při provedených kontrolách. To koresponduje s obsahem služebního hodnocení, který byl rekapitulován městským soudem v napadeném rozsudku. V něm se uvádí, že zejména zjištění z tematické kontroly (provedené ve dnech 29. 10. až 30. 11. 2018) a komplexní kontroly (provedené od 6. 3. 2019 do 28. 6. 2019) ukázala na závažné nedostatky v kvalitě služby, od poloviny hodnoceného období byly postupně zjišťovány nedostatky, pro které již nebyly stěžovateli udělovány odměny (v červenci 2018 byly zjištěny nedůstojné podmínky pro výkon služby strážců a dozorců), a bylo poukázáno na nízkou kvalitu plnění povinností od poloviny roku 2018. Uvedené skutečnosti pak vedly hodnotitele k významnému zhoršení hodnocení. Nejvyšší správní soud nepovažuje závěry městského soudu, které navazovaly na rekapitulovaný obsah služebního hodnocení, za nepřezkoumatelné. Závěr o neuspokojivých výsledcích byl vysloven na základě zjištění učiněných od poloviny roku 2018, přičemž v tomto období již stěžovatel další odměny neobdržel. To, že před zjištěním nedostatků byly odměny vypláceny, nečiní služební hodnocení a závěry městského soudu nesrozumitelnými ani vnitřně rozpornými.

[44] Stěžovatel dále namítl, že městský soud neodůvodnil svůj závěr, že překročení lhůty pro provedení služebního hodnocení o 9 měsíců a absence průběžných hodnocení neměly zásadní vliv. Ani s touto námitkou se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje, neboť městský soud své úvahy srozumitelně odůvodnil. Vysvětlil, že služební hodnocení bylo provedeno po ukončení zproštění výkonu služby, a i kdyby bylo provedeno v tříleté lhůtě, neovlivnilo by to podstatně jeho obsah, neboť by byly zohledněny závěry komplexní kontroly a zproštění služby. Pokud jde o absenci průběžného hodnocení, městský soud připustil, že služební hodnocení postrádalo výslovné hodnocení za roky 2017 a 2018, byla v něm však hodnocena kvalita dříve uložených úkolů a celkové naplňování koncepce vězeňství, přičemž pro negativní hodnocení byl rozhodující výsledek provedených kontrol. Současně poukázal na to, že stěžovatel neuvedl, jaké pozitivní okolnosti v důsledku absence průběžných hodnocení služební funkcionáři pominuli. Na základě této úvahy uzavřel, že ani absence průběžného hodnocení neměla na služební hodnocení vliv. Uvedené závěry považuje Nejvyšší správní soud za dostatečně srozumitelné, aby s nimi mohl stěžovatel v případě nesouhlasu věcně polemizovat. Je patrné, na základě jaké úvahy dospěl městský soud k závěru, že opožděné provedení služebního hodnocení a absence průběžných hodnocení neměly vliv na závěry služebního hodnocení.

III. 3. Vady správního řízení a zneužití práva

[45] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval namítanými vadami řízení, které předcházelo vydání prvostupňového rozhodnutí.

[46] Podle § 174 odst. 1 zákona o služebním poměru má účastník právo a) nahlížet do spisu a pořizovat si z něj výpisy, navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení, na poskytnutí informací o řízení potřebných k hájení svých práv a oprávněných zájmů, vyjádřit v řízení své stanovisko, klást otázky svědkům a znalcům, a b) vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jejich zjištění, popřípadě navrhnout jejich doplnění.

[47] Porušení tohoto ustanovení či stanovení příliš krátké lhůty pro uplatnění uvedených práv je vadou řízení, která však nemusí nutně vést ke zrušení rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 73/2015

40, č. 3343/2016 Sb. NSS, body 30 a 31, a ze dne 8. 10. 2020, č. j 1 As 218/2019

28, body 20 až 24). S účinností od 1. 1. 2024 byl do soudního řádu správního vložen § 75 odst. 3, který zní: „K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na zákonnost, popřípadě správnost napadeného rozhodnutí, se nepřihlíží.“ I před účinností této právní úpravy však byl a nadále je tentýž obecný právní princip (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 284/2021 Sb., sněmovní tisk č. 1009/0, 8. volební období, 2017–2021, digitální repozitář Parlamentu České republiky) vyjádřen v § 76 odst. 1 písm. c) a § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a jako takový je judikaturou Nejvyššího správního soudu konzistentně aplikován (viz např. rozsudky ze dne 4. 6. 2003, č. j. 6 A 12/2001

51, č. 23/2003 Sb. NSS, ze dne 18. 3. 2004, č. j. 6 A 51/2001

30, č. 494/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008

126, č. 1786/2009 Sb. NSS, či ze dne 5. 12. 2019, č. j. 9 As 164/2018

36, č. 3963/2020 Sb. NSS). Důvodnost žaloby tedy může mít za následek pouze taková vada řízení, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Jak uvedl zdejší soud v rozsudku č. j. 1 As 218/2019

28, „ustanovení § 78 odst. 1. ř. s. je třeba vnímat v souvislosti s ustanovením § 65 odst. 1 s. ř. s., z něhož vyplývá, že nestačí uplatňovat jen porušení svých (procesních) práv v předcházejícím řízení, nýbrž je třeba i zkoumat, zda mohl být v důsledku toho žalobce zkrácen na svých (hmotných) právech.“ Procesní pravidla nejsou samoúčelná, jejich cílem je poskytování ochrany hmotně právním vztahům (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2014, č. j. Nad 224/2014

53, č. 3196/2015 Sb. NSS, bod 24, a ze dne 4. 10. 2023, č. j. 6 As 24/2021

30, bod 18).

[48] Závěr městského soudu, že v situaci, kdy stěžovatel ve správním řízení zvládl hájit svá práva, nemohlo mít namítané procesní pochybení vliv na zákonnost rozhodnutí, tedy není absurdní, ale naopak plně v souladu s výše uvedenými východisky, na nichž je soudní přezkum správního rozhodnutí založen. Městský soud podrobně popsal jednotlivé procesní úkony služebního funkcionáře a stěžovatele (body 118 a 120 až 122 napadeného rozsudku), z nichž je patrné, že stěžovatel se ve stanovených lhůtách k věci opakovaně vyjadřoval a nahlížel do spisu. Před samotným vydáním prvostupňového rozhodnutí pak byl v pondělí 19. 10. 2020 vyrozuměn o možnosti nahlédnout do spisu dne 21. 10. 2020 v 11:00 hodin a současně mu byla stanovena lhůta k vyjádření do 26. 10. 2020 do 11:00 hodin. Obou těchto práv využil, ve stanoveném termínu nahlížel jeho zástupce do spisu a dne 26. 10. 2020 se stěžovatel vyjádřil. Stěžovatel netvrdil a ani z obsahu správního spisu neplyne, že by žádal o prodloužení lhůty k vyjádření a nebylo mu vyhověno. Ani v kasační stížnosti stěžovatel nenamítá, že by svá procesní práva v řízení neuplatnil, pouze poukazuje na to, že si jeho zmocněnec promptně vyzvedával datové zprávy, z opatrnosti dodržoval krátké lhůty pro uplatnění práv a uzpůsobil svůj program tomu, aby mohl nahlížet do spisu ve stanoveném termínu. Za této situace se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s městským soudem, že stěžovatelem namítané stanovení termínů pro nahlížení do spisu a lhůt k vyjádření v řízení v prvním stupni nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Nebylo úkolem městského soudu hypoteticky posuzovat možné procesní situace, které nenastaly. Nejvyšší správní soud připomíná, že pro úspěšnost námitky porušení práva vyjádřit se k podkladům je nezbytné, aby žalobce popsal, jakým způsobem takové pochybení mohlo ovlivnit vydané meritorní rozhodnutí, respektive co by se změnilo v případě, kdyby k takové procesní vadě nedošlo (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 As 28/2011

78, nebo ze dne 31. 8. 2015, č. j. 8 As 149/2014

68), což stěžovatel neučinil. Na okraj lze dodat, že lhůtu pro vyjádření k podkladům v délce 6 dnů nelze považovat za nepřiměřeně krátkou, v níž by nebylo možné se objektivně seznámit s doplněným obsahem spisu a vyjádřit se k podkladům (spisová dokumentace nebyla mimořádně obsáhlá a z větší části se jednalo o listiny, jejichž obsah byl stěžovateli znám, přičemž s ohledem na předchozí zkušenosti s doručováním zástupci stěžovatele mohl služební funkcionář předpokládat, že vyrozumění bude prostřednictvím datové schránky doručeno obratem). Současně je třeba připomenout, že z hlediska soudního přezkumu tvoří správní řízení jeden celek, a stěžovatel tedy mohl následně svá procesní práva uplatňovat též v odvolacím řízení.

[48] Závěr městského soudu, že v situaci, kdy stěžovatel ve správním řízení zvládl hájit svá práva, nemohlo mít namítané procesní pochybení vliv na zákonnost rozhodnutí, tedy není absurdní, ale naopak plně v souladu s výše uvedenými východisky, na nichž je soudní přezkum správního rozhodnutí založen. Městský soud podrobně popsal jednotlivé procesní úkony služebního funkcionáře a stěžovatele (body 118 a 120 až 122 napadeného rozsudku), z nichž je patrné, že stěžovatel se ve stanovených lhůtách k věci opakovaně vyjadřoval a nahlížel do spisu. Před samotným vydáním prvostupňového rozhodnutí pak byl v pondělí 19. 10. 2020 vyrozuměn o možnosti nahlédnout do spisu dne 21. 10. 2020 v 11:00 hodin a současně mu byla stanovena lhůta k vyjádření do 26. 10. 2020 do 11:00 hodin. Obou těchto práv využil, ve stanoveném termínu nahlížel jeho zástupce do spisu a dne 26. 10. 2020 se stěžovatel vyjádřil. Stěžovatel netvrdil a ani z obsahu správního spisu neplyne, že by žádal o prodloužení lhůty k vyjádření a nebylo mu vyhověno. Ani v kasační stížnosti stěžovatel nenamítá, že by svá procesní práva v řízení neuplatnil, pouze poukazuje na to, že si jeho zmocněnec promptně vyzvedával datové zprávy, z opatrnosti dodržoval krátké lhůty pro uplatnění práv a uzpůsobil svůj program tomu, aby mohl nahlížet do spisu ve stanoveném termínu. Za této situace se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s městským soudem, že stěžovatelem namítané stanovení termínů pro nahlížení do spisu a lhůt k vyjádření v řízení v prvním stupni nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Nebylo úkolem městského soudu hypoteticky posuzovat možné procesní situace, které nenastaly. Nejvyšší správní soud připomíná, že pro úspěšnost námitky porušení práva vyjádřit se k podkladům je nezbytné, aby žalobce popsal, jakým způsobem takové pochybení mohlo ovlivnit vydané meritorní rozhodnutí, respektive co by se změnilo v případě, kdyby k takové procesní vadě nedošlo (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 As 28/2011

78, nebo ze dne 31. 8. 2015, č. j. 8 As 149/2014

68), což stěžovatel neučinil. Na okraj lze dodat, že lhůtu pro vyjádření k podkladům v délce 6 dnů nelze považovat za nepřiměřeně krátkou, v níž by nebylo možné se objektivně seznámit s doplněným obsahem spisu a vyjádřit se k podkladům (spisová dokumentace nebyla mimořádně obsáhlá a z větší části se jednalo o listiny, jejichž obsah byl stěžovateli znám, přičemž s ohledem na předchozí zkušenosti s doručováním zástupci stěžovatele mohl služební funkcionář předpokládat, že vyrozumění bude prostřednictvím datové schránky doručeno obratem). Současně je třeba připomenout, že z hlediska soudního přezkumu tvoří správní řízení jeden celek, a stěžovatel tedy mohl následně svá procesní práva uplatňovat též v odvolacím řízení.

[49] Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že stanovení lhůty (jejího konce) nejen dnem, ale i hodinou, není v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Služební funkcionář je oprávněn určit stěžovateli lhůtu pro vyjádření, tedy časový úsek, v němž může svá práva realizovat. Konkrétní způsob, jímž může lhůtu vymezit, zákon o služebním poměru ani správní řád služebnímu funkcionáři neurčuje. Podstatné je, aby vymezený časový úsek byl vzhledem k okolnostem přiměřený pro uplatnění práva. Ustanovení § 40 správního řádu, na které poukazuje stěžovatel, stanoví pouze způsob počítání času (pravidla pro běh stanovené lhůty), nikoli taxativní výčet způsobů, jimiž může správní orgán lhůtu vymezit. I toto ustanovení navíc předpokládá, že lhůta může být v řízení určena i podle hodin.

[50] Pokud jde o nahlížení do spisu, toto právo není v zásadě ničím podmíněno a služební funkcionář je povinen jeho uplatnění příslušníku umožnit. To současně neznamená, že by služební funkcionář nemohl za účelem časové optimalizace své činnosti pro nahlížení do spisu stanovit konkrétní dobu, v níž bude spis k nahlížení připraven (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2023, č. j. 5 As 46/2022

33). Postup správního orgánu, který stanovil konkrétní termín k nahlížení do spisu, tedy sám o sobě není nezákonný, nadto v situaci, kdy byl již při zahájení řízení stěžovatel řádně poučen o právu nahlížet do spisu dle § 174 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru. Jak navíc bylo výše uvedeno, zástupce stěžovatele se k nahlížení v časech stanovených služebním funkcionářem dostavil, stěžovatel byl s obsahem spisu seznámen, o další možnost nahlédnout do spisu před vydáním rozhodnutí nežádal. Stanovení konkrétních časů pro nahlížení do spisu služebním funkcionářem tak nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí.

[51] Nejvyšší správní soud dodává, že se nejedná o obdobný případ jako ve věci řešené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 1 As 218/2019

28, 4137/2021 Sb. NSS, na který poukázal stěžovatel. V uvedené věci nebyl účastník vyzván, aby se vyjádřil k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí v prvním stupni, přičemž k závažnému porušení procesních práv došlo v odvolacím řízení, v němž odvolací orgán mimo jiné nevyhověl odůvodněné žádosti o prodloužení dvoudenní lhůty pro seznámení se s podklady a účastník řízení neměl reálnou možnost nahlédnout do podkladů pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Naproti tomu v nyní posuzované věci stěžovatel v řízení v prvním stupni svých práv využil a nenamítl, že by došlo k porušení práva vyjádřit se k podkladům v odvolacím řízení.

[52] Nejvyšší správní soud uzavírá, že námitky proti způsobu stanovení lhůt k vyjádření a termínů pro nahlížení do spisu nejsou s ohledem na výše uvedené důvodné.

[53] Stěžovatel též vyjadřuje nesouhlas s městským soudem, že nedošlo ke zneužití zákonného postupu pouze s cílem zbavit se ho na pozici ředitele Věznice Pardubice. V tomto ohledu v kasační stížnost v podstatě pouze rekapituluje úkony, které vůči němu byly činěny, pomíjí však podstatu argumentace městského soudu, a totiž že zde existovala kontrolní zjištění z let 2018 a 2019, která poskytovala přesvědčivé indicie o závažných nedostatcích v činnosti věznice, které lze přičítat k tíži především jejímu řediteli, a správní spis tak obsahoval dostatek relevantních podkladů odůvodňujících postup služebního funkcionáře. Nejvyšší správní soud tak pouze uvádí, že se ztotožňuje s městským soudem, že služební hodnocení logicky navazovalo na závěry kontrol a množství v nich identifikovaných nedostatků, a nelze je proto, stejně jako na ně navazující postup dle § 26 odst. 4 zákona o služebním poměru, vnímat jako zneužití práva (uplatnění zákonných institutů k nedůvodné újmě stěžovatele) ze strany služebních funkcionářů či šikanu stěžovatele.

[54] Nejvyšší správní soud nespatřuje rozpor v tom, že stěžovateli vedoucí komplexní kontroly (náměstek pro bezpečnost a kontrolu) po závěrečném projednání zprávy o jejím výsledku uložil jakožto řediteli organizační jednotky zjednat nápravu vlastním nařízením, jestliže až následně došlo ke zproštění výkonu jeho služby (po zahájení kázeňského řízení, k němuž přistoupil generální ředitel VS na základě zjištění při komplexní kontrole, jež se týkala uzavření nájemní smlouvy na skladovou halu). Pokud stěžovatel namítá, že městský soud nevyvodil žádný závěr ze skutečnosti, že již v září 2020 bylo známo, že se má stát zástupcem ředitele Věznice Valdice, je třeba konstatovat, že městský soud nebyl povinen se výslovně vypořádat s každou dílčí námitkou. S podstatou argumentace stěžovatele se vypořádal tím, že s ohledem na závěry kontrol, které proběhly v druhé polovině roku 2018 a první polovině roku 2019 nepovažoval postup služebních funkcionářů za zjevně účelový. Lze dodat, že i pokud by generální ředitel VS řešil otázku možného služebního místa, na které by mohl být případně stěžovatel ustanoven, před zahájením řízení dle § 26 odst. 4 zákona o služebním poměru, neznamená to (a to právě ve světle kontrolních zjištění), že úkony služebního funkcionáře byly činěny pouze k nedůvodné újmě stěžovatele. Současně Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že není bez významu ani skutečnost, že k určitému poklesu kvality výkonu služby došlo již v prosinci 2016 (mj. s ohledem na nedostatky související s průnikem nedovolených předmětů a omamných a psychotropních látek k vězněným osobám).

III. 4. Nezákonnost a nepřezkoumatelnost služebního hodnocení a nepřípustné nahrazení činnosti správních orgánů městským soudem

[54] Nejvyšší správní soud nespatřuje rozpor v tom, že stěžovateli vedoucí komplexní kontroly (náměstek pro bezpečnost a kontrolu) po závěrečném projednání zprávy o jejím výsledku uložil jakožto řediteli organizační jednotky zjednat nápravu vlastním nařízením, jestliže až následně došlo ke zproštění výkonu jeho služby (po zahájení kázeňského řízení, k němuž přistoupil generální ředitel VS na základě zjištění při komplexní kontrole, jež se týkala uzavření nájemní smlouvy na skladovou halu). Pokud stěžovatel namítá, že městský soud nevyvodil žádný závěr ze skutečnosti, že již v září 2020 bylo známo, že se má stát zástupcem ředitele Věznice Valdice, je třeba konstatovat, že městský soud nebyl povinen se výslovně vypořádat s každou dílčí námitkou. S podstatou argumentace stěžovatele se vypořádal tím, že s ohledem na závěry kontrol, které proběhly v druhé polovině roku 2018 a první polovině roku 2019 nepovažoval postup služebních funkcionářů za zjevně účelový. Lze dodat, že i pokud by generální ředitel VS řešil otázku možného služebního místa, na které by mohl být případně stěžovatel ustanoven, před zahájením řízení dle § 26 odst. 4 zákona o služebním poměru, neznamená to (a to právě ve světle kontrolních zjištění), že úkony služebního funkcionáře byly činěny pouze k nedůvodné újmě stěžovatele. Současně Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že není bez významu ani skutečnost, že k určitému poklesu kvality výkonu služby došlo již v prosinci 2016 (mj. s ohledem na nedostatky související s průnikem nedovolených předmětů a omamných a psychotropních látek k vězněným osobám).

III. 4. Nezákonnost a nepřezkoumatelnost služebního hodnocení a nepřípustné nahrazení činnosti správních orgánů městským soudem

[55] Dle judikatury Nejvyššího správního soudu výsledky služebního hodnocení nepodléhají standardním možnostem přezkumu ve správním soudnictví. Služební hodnocení ani „rozhodnutí“ vedoucího hodnotitele o námitkách nelze napadnout samostatnou žalobou proti rozhodnutí, nelze však vyloučit přezkum těchto úkonů v režimu § 75 odst. 2 s. ř. s. (srov. rozsudky ze dne 20. 12. 2006, č. j. 6 As 1/2005

44, ze dne 4. 10. 2018, č. j. 5 As 206/2017

52, nebo ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 As 562/2018

36). Je přitom nezbytné, aby žalobce v žalobě zcela konkrétně vymezil, v čem spatřuje vady předmětných služebních úkonů, přičemž soud může posoudit výsledky služebního hodnocení pouze v míře obecnosti odpovídající uplatněným žalobním námitkám.

[55] Dle judikatury Nejvyššího správního soudu výsledky služebního hodnocení nepodléhají standardním možnostem přezkumu ve správním soudnictví. Služební hodnocení ani „rozhodnutí“ vedoucího hodnotitele o námitkách nelze napadnout samostatnou žalobou proti rozhodnutí, nelze však vyloučit přezkum těchto úkonů v režimu § 75 odst. 2 s. ř. s. (srov. rozsudky ze dne 20. 12. 2006, č. j. 6 As 1/2005

44, ze dne 4. 10. 2018, č. j. 5 As 206/2017

52, nebo ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 As 562/2018

36). Je přitom nezbytné, aby žalobce v žalobě zcela konkrétně vymezil, v čem spatřuje vady předmětných služebních úkonů, přičemž soud může posoudit výsledky služebního hodnocení pouze v míře obecnosti odpovídající uplatněným žalobním námitkám.

[56] Pokud jde o nezákonnost služebního hodnocení z důvodu, že bylo provedeno náměstkem generálního ředitele pro vzdělávání a odborné zacházení, stěžovatel se v kasační stížnosti omezil na námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, aniž by s odůvodněným závěrem městského soudu o zákonnosti zpracování hodnocení náměstkem pro vzdělávání a odborné zacházení konkrétně polemizoval. Pouze uvedl, že trvá na námitce nezákonnosti služebního hodnocení z důvodu jeho vypracování náměstkem pro vzdělávání a odborné zacházení, a v návaznosti na to i správních rozhodnutí a napadeného rozsudku s tím, že pokud by nebyla dána pravomoc náměstka pro vzdělávání a odborné zacházení vypracovat služební hodnocení, nemohlo se stát podkladem rozhodnutí. Z § 109 odst. 4 s. ř. s. a z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014

70) vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti tedy do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti dostatečně specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského (zde městského) soudu. Není úkolem Nejvyššího správního soudu, aby za stěžovatele argumentaci domýšlel (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008

78). Lze proto pouze konstatovat, že pověření náměstka pro vzdělávání a odborné zacházení prováděním služebního hodnocení bylo v souladu s § 203 odst. 2 zákona o služebním poměru, podle něhož služební hodnocení provádí vedoucí příslušník nebo jím pověřený příslušník. Sama skutečnost, že služební hodnocení provedl generálním ředitelem VS pověřený náměstek pro vzdělávání a odborné zacházení, tedy nemůže založit jeho nezákonnost.

[56] Pokud jde o nezákonnost služebního hodnocení z důvodu, že bylo provedeno náměstkem generálního ředitele pro vzdělávání a odborné zacházení, stěžovatel se v kasační stížnosti omezil na námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, aniž by s odůvodněným závěrem městského soudu o zákonnosti zpracování hodnocení náměstkem pro vzdělávání a odborné zacházení konkrétně polemizoval. Pouze uvedl, že trvá na námitce nezákonnosti služebního hodnocení z důvodu jeho vypracování náměstkem pro vzdělávání a odborné zacházení, a v návaznosti na to i správních rozhodnutí a napadeného rozsudku s tím, že pokud by nebyla dána pravomoc náměstka pro vzdělávání a odborné zacházení vypracovat služební hodnocení, nemohlo se stát podkladem rozhodnutí. Z § 109 odst. 4 s. ř. s. a z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014

70) vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti tedy do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti dostatečně specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského (zde městského) soudu. Není úkolem Nejvyššího správního soudu, aby za stěžovatele argumentaci domýšlel (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008

78). Lze proto pouze konstatovat, že pověření náměstka pro vzdělávání a odborné zacházení prováděním služebního hodnocení bylo v souladu s § 203 odst. 2 zákona o služebním poměru, podle něhož služební hodnocení provádí vedoucí příslušník nebo jím pověřený příslušník. Sama skutečnost, že služební hodnocení provedl generálním ředitelem VS pověřený náměstek pro vzdělávání a odborné zacházení, tedy nemůže založit jeho nezákonnost.

[57] Na okraj Nejvyšší správní soud dodává, že generální ředitel VS je oprávněn služebním předpisem stanovit rozsah oprávnění příslušníků řídit výkon služby dalších příslušníků dle § 5 odst. 1 zákona o služebním poměru. Pokynem č. 17/2020 nastavený postup při provádění průběžných a služebních hodnocení předpokládal, že průběžné i služební hodnocení ředitelů organizačních jednotek, které generální ředitelství VS metodicky řídí a kontroluje, provádí náměstek pro vzdělávání a odborné zacházení a o námitkách rozhoduje generální ředitel VS, který řídí bezpečnostní sbor, na základě návrhu poradní komise. Městský soud poukázal na to, že průběžné i služební hodnocení může provádět stejný vedoucí příslušník. Vzhledem k tomu, že nadřízeným ředitele bezpečnostního sboru je politický činitel, nikoli služebně nadřízený v rámci bezpečnostního sboru, který vykonává službu a je i odborně vybaven k provádění služebního hodnocení, je nastavená struktura při provádění hodnocení ředitelů organizačních jednotek racionální. To, že tentýž služební funkcionář, který rozhoduje o námitkách proti služebnímu hodnocení, následně rozhoduje i ve věcech služebního poměru, není v rozporu se zákonem o služebním poměru. O opravném prostředku navíc rozhodoval odlišný subjekt. I v případě, že by služební hodnocení namísto náměstka provedl generální ředitel VS, jak požaduje stěžovatel, by stejné subjekty rozhodovaly ve věcech služebního poměru.

[58] Dále stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že služební hodnocení je nesrozumitelné, neboť není zřejmé, na základě jakých skutečností hodnotitel dospěl ke svým závěrům, a městský soud vadu spočívající v neurčitosti služebního hodnocení pominul a nepřípustně nahrazoval činnost správního orgánu.

[59] Podle § 203 odst. 1 zákona o služebním poměru služební hodnocení příslušníka obsahuje posouzení jeho odbornosti, kvality plnění služebních povinností a úrovně teoretických znalostí včetně jejich aplikace při výkonu služby. Služební hodnocení obsahuje i úkoly pro další odborný rozvoj příslušníka. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení v závěru služebního hodnocení hodnotitel uvede, zda příslušník ve výkonu služby dosahuje a) vynikajících výsledků, b) velmi dobrých výsledků, c) dobrých výsledků, d) dobrých výsledků s výhradami, nebo e) neuspokojivých výsledků.

[60] Nejvyšší správní soud neshledal, že by městský soud nahrazoval činnosti správního orgánu. Městský soud pouze na základě žalobních námitek stěžovatele hodnotil, zda jsou závěry služebního hodnocení srozumitelné a dostatečně podložené. Vysvětlil, že služební hodnocení, jehož obsah shrnul v napadeném rozsudku, vycházelo ve stěžejní části ze závěrů kontrol, které proběhly v druhé polovině roku 2018 a v roce 2019. Poukázal na to, že stěžovatel byl s jejich závěry jakožto tehdejší ředitel věznice seznámen, vytýkaná pochybení mu byla známa a v pozici ředitele věznice se k nim vyjadřoval. Zprávy o kontrolách byly součástí spisové dokumentace k hodnocení, z níž městský soud vycházel. Městský soud odůvodnil, že ačkoli část služebního hodnocení vycházející ze závěrů kontrol neuváděla přímo konkrétní zdroje poznatků, které vzal hodnotitel do úvahy, bylo zřejmé, že hodnotitel vycházel ze zpráv o kontrolách, které byly zaměřeny na jednotlivé oblasti činnosti věznice, závěry služebního hodnocení byly porovnatelné s těmito zprávami a bylo srozumitelné, ze kterých částí spisového materiálu hodnotitel vycházel, jak o nich uvážil a jak danou oblast plnění služebních povinností hodnotil. Dále městský soud konstatoval, že v otázkách odborného zacházení a dynamické bezpečnosti služební hodnocení doplnil generální ředitel ve vypořádání námitek žalobce. Tímto vypořádáním žalobních námitek městský soud nenahrazoval činnost správních orgánů, ale pouze odůvodnil, proč nepovažoval služební hodnocení za nepřezkoumatelné či nepodložené. V mezích žalobních bodů posuzoval, zda mají závěry služebního hodnocení, respektive ve služebním hodnocení uvedené závažné nedostatky, na které měly závěry z kontrolní činnosti ukazovat, podklad ve zprávách o kontrolách, na které služební hodnocení odkazovalo.

[61] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že služební hodnocení není nesrozumitelné a je z něj zřejmé, na základě jakých skutečností hodnotitel dospěl ke svým závěrům.

[62] Pokud jde o odbornost stěžovatele, hodnotitel konstatoval, že stěžovatel splňuje zákonné kvalifikační předpoklady pro služební místo ředitele věznice, současně poukázal na to, že v hodnoceném období neabsolvoval žádnou z aktivit v oblasti dalšího vzdělávání (spolu)organizovaných Akademií VS ČR a neposkytl ani doklady o absolvování jiných formálních vzdělávacích aktivit souvisejících s udržováním a zvyšováním manažerských dovedností. V návaznosti na popsané nedostatky zjištěné při kontrolách v druhé polovině hodnoceného období učinil závěr o nízké úrovni kvality výkonu služby, teoretických znalostí a jejich aplikaci při výkonu služby a uložil stěžovateli zvýšit úroveň znalostí zejména v oblasti řízení organizační jednotky, za jejíž chod a procesy nese plnou odpovědnost, s poukazem na nabízené možnosti vzdělávání v oblasti bezpečnostně manažerských studií a řízení lidských zdrojů. Zhodnotil plnění úkolů z posledního hodnocení, popsal, že stěžovatel byl v hodnoceném období šestkrát odměněn, naposledy 27. 6. 2018, a byla mu spolu s ostatními řediteli věznic udělena pamětní čestná medaile. Přibližně v polovině hodnoceného období byly postupně odhalovány nedostatky, které měly za následek neudělování dalších odměn.

[63] Z hodnocení vyplývá, že hodnotitel služební hodnocení oproti roku 2016 (v němž došlo ke zhoršení do té doby vynikajících výsledků na velmi dobré) významně zhoršil především s ohledem na nedostatky zjištěné od druhé poloviny roku 2018 a v roce 2019. V červenci 2018 byly zjištěny během návštěvy vedení Vězeňské služby nedůstojné podmínky pro výkon služby strážných a dozorců, které nezohledňovaly ani základní hygienické standardy (např. strážní věže bez toalet, přívodu vody, slunečních clon, příslušníci konali potřebu z ochozů nebo na podlahu v podzemní části věží, prohlídková místnost byla téměř neosvětlená ve vlhkých sklepních prostorách). Na základě těchto zjištění hodnotitel dovodil nízký zájem stěžovatele o zajištění důstojných podmínek pro výkon služby. To se podle hodnotitele odráželo i v neutěšených interpersonálních vztazích, které se projevily několika anonymními podáními na generální ředitelství VS. K námitkám stěžovatele, že je mu nedůvodně přičítán stav, který byl pozůstatkem z minulosti, kdy navíc nedostatky po vytknutí odstranil, generální ředitel VS poukázal na to, že stěžovatel byl ředitelem Věznice Pardubice celé hodnocení období a byl povinen neutěšený stav strážních věží znát. Snaha nedostatky po vytknutí napravit je samozřejmostí, jde o splnění příkazu nadřízeného služebního funkcionáře. Pro hodnocení je však významné, že k takto závažným nedostatkům dlouhodobého charakteru docházelo. Současně poukázal na to, že anonymní dopisy zaměstnanců na ředitele věznice nejsou obvyklé a mohou naznačovat jistou nespojenost zaměstnanců s vedením věznice.

[64] Hodnotitel ve služebním hodnocení dále konstatoval, že závěry z kontrolní činnosti, zejména tematické kontroly odboru vězeňské a justiční stráže (č. j. VS

1802

36/ČJ

2018

80060) a komplexní kontroly (č. j. VS

55890

24

ČJ

2019

800011

KON) ukazují na závažné nedostatky v rozsahu i kvalitě služby stěžovatele, zejména ve vyjmenovaných oblastech: uzavírání smluvních vztahů (v rozporu s právními předpisy, ač stěžovatel obdržel jasná stanoviska věcně příslušných ministerstev, kdy nezákonný postup zjistil i Národní kontrolní úřad), v oblasti kontrolní činnosti vedení věznice (schvalování plánů kontrol v rozporu s vypočtenými ustanoveními nařízení generálního ředitele), zaměstnávání odsouzených (nezajištění dohledu nad výkonem práce odsouzených dle § 52 odst. 3 a § 53 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody), naplňování práv a dodržování povinností odsouzených v rámci výkonu trestu odnětí svobody (např. nezajištění evidence povolených věcí, nezajištění vedení stanoveného počtu aktivit programu zacházení a speciálně výchovných aktivit), v oblasti výkonu služby v oddělení vězeňské stráže (např. výkon služby mimo rámec stanovený katalogem činností pro jednotlivé tarifní třídy příslušníků dle nařízení vlády č. 104/2005 Sb., kterým se stanoví katalog činností v bezpečnostních sborech, nedostatky v organizaci výkonu služby při vyhlášení plánu vyrozumění a svozu), v oblastech vedení spisů odsouzených, skartačního řízení či vedení personální agendy, kdy správní i personální oddělení jsou přímo podřízeny řediteli věznice (např. vydávání rozhodnutí stěžovatelem s datem a účinností předcházející datu schválení návrhu rozhodnutí, změny platových náležitostí se zpětnou účinností). Hodnotitel poukázal na to, že na základě komplexní kontroly věznice vedené stěžovatelem bylo uloženo 81 opatření, z toho 38 ke zjištěným pochybením označeným jako závažná, řada zjištění měla charakter systémových či dlouhodobých pochybení. Podle hodnotitele stěžovatel projevoval nízkou míru sebereflexe, absenci respektu k vnitřním i zákonným předpisům, bagatelizoval zjištěné nedostatky, případně je odmítal uznat za nedostatky hodné nápravy a postoje často hájil pouze poukazem na obdobný stav v jiných věznicích či zamítání investičních záměrů, ačkoli nikde jinde nebyly nedostatky obdobného rozsahu a intenzity kontrolními orgány zjištěny a ani nebyl zjištěn nestandardní postup generálního ředitelství ohledně investičních záměrů oproti jiným věznicím (součástí podkladů je též přehled investičních záměrů předložených generálnímu ředitelství VS Věznicí Pardubice). Hodnotitel uvedl, že v oblasti dynamické bezpečnosti věznice dosahovala podprůměrných výsledků, přestože stěžovatel měl srovnatelné podmínky ke své řídící činnosti jako ředitelé jiných profilově obdobných věznic.

[64] Hodnotitel ve služebním hodnocení dále konstatoval, že závěry z kontrolní činnosti, zejména tematické kontroly odboru vězeňské a justiční stráže (č. j. VS

1802

36/ČJ

2018

80060) a komplexní kontroly (č. j. VS

55890

24

ČJ

2019

800011

KON) ukazují na závažné nedostatky v rozsahu i kvalitě služby stěžovatele, zejména ve vyjmenovaných oblastech: uzavírání smluvních vztahů (v rozporu s právními předpisy, ač stěžovatel obdržel jasná stanoviska věcně příslušných ministerstev, kdy nezákonný postup zjistil i Národní kontrolní úřad), v oblasti kontrolní činnosti vedení věznice (schvalování plánů kontrol v rozporu s vypočtenými ustanoveními nařízení generálního ředitele), zaměstnávání odsouzených (nezajištění dohledu nad výkonem práce odsouzených dle § 52 odst. 3 a § 53 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody), naplňování práv a dodržování povinností odsouzených v rámci výkonu trestu odnětí svobody (např. nezajištění evidence povolených věcí, nezajištění vedení stanoveného počtu aktivit programu zacházení a speciálně výchovných aktivit), v oblasti výkonu služby v oddělení vězeňské stráže (např. výkon služby mimo rámec stanovený katalogem činností pro jednotlivé tarifní třídy příslušníků dle nařízení vlády č. 104/2005 Sb., kterým se stanoví katalog činností v bezpečnostních sborech, nedostatky v organizaci výkonu služby při vyhlášení plánu vyrozumění a svozu), v oblastech vedení spisů odsouzených, skartačního řízení či vedení personální agendy, kdy správní i personální oddělení jsou přímo podřízeny řediteli věznice (např. vydávání rozhodnutí stěžovatelem s datem a účinností předcházející datu schválení návrhu rozhodnutí, změny platových náležitostí se zpětnou účinností). Hodnotitel poukázal na to, že na základě komplexní kontroly věznice vedené stěžovatelem bylo uloženo 81 opatření, z toho 38 ke zjištěným pochybením označeným jako závažná, řada zjištění měla charakter systémových či dlouhodobých pochybení. Podle hodnotitele stěžovatel projevoval nízkou míru sebereflexe, absenci respektu k vnitřním i zákonným předpisům, bagatelizoval zjištěné nedostatky, případně je odmítal uznat za nedostatky hodné nápravy a postoje často hájil pouze poukazem na obdobný stav v jiných věznicích či zamítání investičních záměrů, ačkoli nikde jinde nebyly nedostatky obdobného rozsahu a intenzity kontrolními orgány zjištěny a ani nebyl zjištěn nestandardní postup generálního ředitelství ohledně investičních záměrů oproti jiným věznicím (součástí podkladů je též přehled investičních záměrů předložených generálnímu ředitelství VS Věznicí Pardubice). Hodnotitel uvedl, že v oblasti dynamické bezpečnosti věznice dosahovala podprůměrných výsledků, přestože stěžovatel měl srovnatelné podmínky ke své řídící činnosti jako ředitelé jiných profilově obdobných věznic.

[65] Jak uvedl městský soud, k výsledkům v oblasti dynamické bezpečnosti v rámci vypořádání námitek generální ředitel VS doplnil, že do oblasti dynamické bezpečnosti se řadí i zajištění řádného prostředí pro vězněné osoby a příslušníky, a dále poukázal na to, že kontroly v této oblasti zjistily množství nedostatků, např. porušení zásad vnitřní bezpečnosti věznice, opakované chybné vedení početního přehledu o odsouzených, nepředávání informací podřízeným ohledně nebezpečnosti odsouzených, neprovádění kontrol balíčků dle vnitřních předpisů, neprovádění dohledu nad pracovní činností odsouzených v souladu s řádem výkonu trestu odnětí svobody či nevedení řádné evidence povolených věcí. Generální ředitel VS současně zdůraznil, že z hlediska hodnocení bylo podstatné již samotné zjištění nedostatků a jejich charakter. Závěry komplexní kontroly dle generálního ředitele svědčí o naprostém selhání kontrolního systému stěžovatele jako ředitele věznice, kdy nedostatky musely být opakovaně zjišťovány kontrolou nadřízeného orgánu.

[66] Hodnotitel dále poukázal na to, že stěžovatel používal při plnění povinností nepřiléhavé postupy, například si opatřoval stanoviska poradní komise v oblastech, které nejsou v její působnosti (mj. v oblasti hospodaření státu, kdy v tomto ohledu hodnotitel poukázal na kontrolní nález Národního kontrolního úřadu). Na základě těchto skutečností hodnotitel učinil závěr o tom, že nejméně od poloviny roku 2018 vykazuje stěžovatel velmi nízkou úroveň kvality plnění služebních povinností, teoretických znalostí i jejich aplikace v praxi, a přistoupil k výraznému snížení celkového hodnocení úrovně výkonu služby.

[67] Nejvyšší správní soud shodně jako městský soud neshledává výše uvedené služební hodnocení, částečně doplněné v rámci vypořádání námitek, „nepřezkoumatelným pro naprostý nedostatek důvodů“, jak namítá stěžovatel. Souhlasí se závěrem městského soudu, že služební hodnocení bylo dostatečně konkrétní a podložené. Je z něj zcela zřejmé, co vedlo hodnotitele k závěru o neuspokojivých výsledcích. Zásadní byla především zjištění o podmínkách ve věznici v červenci 2018 (mj. popsaný stav strážních věží), které svědčily o nízkém zájmu stěžovatele o zajištění důstojných podmínek pro výkon služby, a závěry z tematické a komplexní kontroly, které proběhly v druhé polovině roku 2018 a první polovině roku 2019 a které odhalily desítky závažných nedostatků ve stěžovatelem řízené věznici. Ze služebního hodnocení je patrné, že hodnotitel činil stěžovatele v pozici ředitele věznice odpovědným za tento neutěšený stav, což je v souladu s tím, že uložená opatření v závěrech kontrol byla směřována vůči řediteli věznice jakožto vedoucímu organizační jednotky. Jak uvedl městský soud, stěžovatel svou odpovědnost za stav ve věznici nezpochybňoval, sám naopak poukazoval na to, že vytýkané nedostatky, pokud k tomu měl prostor, napravoval.

[68] Na základě popsaného obsahu služebního hodnocení lze též souhlasit s městským soudem, že hodnotitel neignoroval veškeré skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele (stěžovatelem zdůrazňované odměny a čestná ocenění), avšak nedostatky postupně zjišťované v druhé polovině kontrolovaného období vedly k závěru o neuspokojivých výsledcích stěžovatele ve výkonu služby. Namítá

li stěžovatel, že je absurdní, aby byl důvodný závěr, že při výkonu služby dosahuje neuspokojivých výsledků, pokud standardně plnil své povinnosti a obdržel za dané období odměny ve výši 250 000 Kč (neboť by mu nebyly vypláceny takto vysoké odměny, pokud by se nadřízení domnívali, že dosahuje neuspokojivých výsledků), je třeba zopakovat, že odměny nebyly stěžovateli vypláceny za celé hodnocené období, ale pouze do poloviny roku 2018. Po odhalení nedostatků, které vedly k negativnímu hodnocení, další odměny již neobdržel. Současně z rozsudku městského soudu ani ze služebního hodnocení neplyne, že by stěžovatel ve všech oblastech v celém hodnoceném období standardně plnil své povinnosti. Nejvyšší správní soud souhlasí se služebními funkcionáři i městským soudem, že o kvalitě výkonu služby stěžovatele v pozici ředitele věznice vypovídaly podmínky v jím řízené věznici a množství nedostatků zjištěných při tematické a následně i komplexní kontrole v řadě oblastí činnosti věznice. Lze tak souhlasit s městským soudem, že služební hodnocení vycházející v podstatné části z výsledků provedených kontrol poskytovalo dostatečnou oporu pro posouzení řídících (manažerských) schopností stěžovatele, které si přitom stěžovatel v celém hodnoceném období ani nesnažil zvyšovat dalším vzděláváním.

[68] Na základě popsaného obsahu služebního hodnocení lze též souhlasit s městským soudem, že hodnotitel neignoroval veškeré skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele (stěžovatelem zdůrazňované odměny a čestná ocenění), avšak nedostatky postupně zjišťované v druhé polovině kontrolovaného období vedly k závěru o neuspokojivých výsledcích stěžovatele ve výkonu služby. Namítá

li stěžovatel, že je absurdní, aby byl důvodný závěr, že při výkonu služby dosahuje neuspokojivých výsledků, pokud standardně plnil své povinnosti a obdržel za dané období odměny ve výši 250 000 Kč (neboť by mu nebyly vypláceny takto vysoké odměny, pokud by se nadřízení domnívali, že dosahuje neuspokojivých výsledků), je třeba zopakovat, že odměny nebyly stěžovateli vypláceny za celé hodnocené období, ale pouze do poloviny roku 2018. Po odhalení nedostatků, které vedly k negativnímu hodnocení, další odměny již neobdržel. Současně z rozsudku městského soudu ani ze služebního hodnocení neplyne, že by stěžovatel ve všech oblastech v celém hodnoceném období standardně plnil své povinnosti. Nejvyšší správní soud souhlasí se služebními funkcionáři i městským soudem, že o kvalitě výkonu služby stěžovatele v pozici ředitele věznice vypovídaly podmínky v jím řízené věznici a množství nedostatků zjištěných při tematické a následně i komplexní kontrole v řadě oblastí činnosti věznice. Lze tak souhlasit s městským soudem, že služební hodnocení vycházející v podstatné části z výsledků provedených kontrol poskytovalo dostatečnou oporu pro posouzení řídících (manažerských) schopností stěžovatele, které si přitom stěžovatel v celém hodnoceném období ani nesnažil zvyšovat dalším vzděláváním.

[69] Stěžovateli též nelze přisvědčit, že by městský soud v bodech 75 a 97 napadeného rozsudku připustil, že je služební hodnocení nepřezkoumatelné pro naprostý nedostatek důvodů. Městský soud pouze připustil, že část hodnocení vycházející ze závěrů tematické a komplexní kontroly neuvádí konkrétní zdroje poznatků k jednotlivým oblastem činnosti věznice, současně však poukázal na to, že je z něj zřejmé, že vychází ze zpráv o kontrolách týkajících se hodnocených oblastí, které jsou součástí spisové dokumentace a s nimiž korespondují. Dále připustil, že závěry ohledně odborného zacházení a dynamické bezpečnosti sice služební hodnocení konstatovalo bez odkazu na konkrétní zjištění, z nichž hodnotitel vyšel, to ovšem napravil generální ředitel VS v rámci vypořádání námitek, a tento dílčí nedostatek služebního hodnocení tedy neměl vliv na závěr o celkovém hodnocení schopností stěžovatele řídit věznici, který vycházel především z výsledků kontrol a měl v nich oporu.

[70] Pokud jde o námitku, že kontroly neodhalily žádná závažná pochybení, předně je třeba konstatovat, že tuto námitku stěžovatel v žalobě neuplatnil, ač tak učinit mohl (služební hodnocení, z něhož vycházelo prvostupňové a napadené rozhodnutí, jasně konstatuje, že 38 opatření na základě komplexní kontroly bylo uloženo k pochybením označeným jako závažná, přičemž ministryně spravedlnosti v napadeném rozhodnutí posoudila jako logické, že závažné nedostatky ve výkonu služby stěžovatele shledané na základě provedených kontrol měly za následek výrazné zhoršení hodnocení). Tato kasační námitka tedy není přípustná dle § 104 odst. 4 s. ř. s.

[71] Toliko pro úplnost tak Nejvyšší správní soud uvádí, že se s tímto tvrzením nelze ztotožnit. Zpráva o tematické i komplexní kontrole svědčí o tom, že při nich byla závažná pochybení zjištěna. Zmínit lze namátkou například to, že věznice nesplnila prověrku akceschopnosti, když nebyla schopna vyřešit zadanou modelovou situaci a při prověrce došlo k naprosté dezorganizaci a porušení ustanovení vnitřních předpisů; stěžovatelem provedená bezpečnostní kontrola věznice nezjistila závažné narušení bezpečnosti spočívající v tom, že ze stropu podzemního kolektoru nacházejícího se ve střežené části věznice vedou na pozemní komunikaci víka nezabezpečená proti otevření; dílčí prohlídka prostor nemohla pro nedostatek organizace splnit svůj účel (např. vězněné osoby byly vykázány do společných prostor bez preventivních osobních prohlídek, některá místa v ložnicích nebyla zkontrolována vůbec, jiná několikrát); při zaměstnávání odsouzených nebyla zajištěna evidence vydávaného nářadí a jeho kontroly; vedoucí personálního oddělení, které je přímo podřízené stěžovateli, neuměl pracovat s personálním informačním systémem, v němž byly zjištěny stovky chybných či chybějících údajů, rozhodnutích v personálních věcech byla vydávána před tím, než byly schváleny návrhy na jejich vydání, s účinností předcházející datum vydání. Stěžovatel nepředestřel žádnou argumentaci, proč podle jeho názoru není možné hodnotit v kontrolách podrobně popsané nedostatky a porušení právních i vnitřních předpisů hodnotit jako závažné.

[72] Nadto, jak poukázal městský soud, o neuspokojivé kvalitě řízení organizační jednotky vypovídá i množství méně závažných nedostatků. Nelze přehlížet, že se jedná o prostředí věznice, v němž je třeba trvat na důsledném respektování právních i vnitřních předpisů, přičemž porušení byla shledána v řadě oblastí, která se týkají bezpečnosti věznice či výkonu trestu. Nejvyšší správní soud též souhlasí se služebními funkcionáři, že neuspokojivý stav věznice po několika letech řízení stěžovatelem lze považovat za odraz jeho řídících schopností. To vyplývá ze specifické pozice vedoucího organizační jednotky, který odpovídá za její stav. Jak uvedl městský soud, tuto svou odpovědnost stěžovatel v žalobě nezpochybňoval.

[73] Nejvyšší správní soud neshledává důvodnou ani námitku stěžovatele, že závěry městského soudu ohledně pochybení při uzavření nájemní smlouvy jsou v rozporu s obsahem stanoviska Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, které uvádí, že tento úřad neshledal důvod pro zahájení řízení z moci úřední. S tím ovšem nejsou závěry městského soudu v rozporu. Městský soud poukázal na to, že výsledné řešení stěžovatele vyhodnotil jako nezákonné Nejvyšší kontrolní úřad, k čemuž odkázal na jeho kontrolní závěry, zatímco Úřad pro ochranu hospodářské soutěže se dle informace ze dne 22. 1. 2020 k této otázce „postavil zdrženlivě“ s tím, že na základě podnětu Vězeňské služby neshledal důvod zahájit řízení, současně do budoucna nevyloučil přezkoumání postupu zadavatele, vyjdou

li najevo nové skutečnosti.

[73] Nejvyšší správní soud neshledává důvodnou ani námitku stěžovatele, že závěry městského soudu ohledně pochybení při uzavření nájemní smlouvy jsou v rozporu s obsahem stanoviska Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, které uvádí, že tento úřad neshledal důvod pro zahájení řízení z moci úřední. S tím ovšem nejsou závěry městského soudu v rozporu. Městský soud poukázal na to, že výsledné řešení stěžovatele vyhodnotil jako nezákonné Nejvyšší kontrolní úřad, k čemuž odkázal na jeho kontrolní závěry, zatímco Úřad pro ochranu hospodářské soutěže se dle informace ze dne 22. 1. 2020 k této otázce „postavil zdrženlivě“ s tím, že na základě podnětu Vězeňské služby neshledal důvod zahájit řízení, současně do budoucna nevyloučil přezkoumání postupu zadavatele, vyjdou

li najevo nové skutečnosti.

[74] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že pouhá skutečnost, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nezahájil řízení (věcnou polemiku ohledně porušení zákona stěžovatel nepřednesl v žalobě ani kasační stížnosti), nevylučuje, že k porušení zákona o zadávání veřejných zakázek došlo. K tomu lze přiměřeně poukázat na judikaturu zdejšího soudu k problematice porušení rozpočtové kázně v důsledku nedodržení předpisů pro zadávání veřejných zakázek. V rozsudku ze dne 25. 11. 2020, č. j. 9 Afs 441/2018

52, zdejší soud uvedl, že orgány rozhodující o odvodu za porušení rozpočtové kázně jsou nezávislé na výsledcích kontrol vedených podle jiných právních předpisů a jsou samy oprávněny posoudit si otázku dodržování povinností podle zákona o veřejných zakázkách (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2017, č. j. 6 Afs 281/2016

86, a tam citovanou judikaturu). Oprávněn posoudit postup při uzavření smlouvy byl i Nejvyšší kontrolní úřad, který při kontrole hospodaření se státním majetkem prověřuje, zda kontrolované činnosti jsou v souladu s právními předpisy, přezkoumává jejich věcnou a formální správnost a posuzuje, zda jsou účelné, hospodárné a efektivní [§ 3 odst. 1 písm. a) a § 4 odst. 1 zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu], jakož i hodnotitel při hodnocení výkonu služby stěžovatele, který právě na tento kontrolní závěr poukázal. Současně nelze přehlédnout, že v rámci vypořádání námitek proti služebnímu hodnocení generální ředitel VS poukázal na své rozhodnutí ve věci kázeňského přestupku, v němž podrobně popsal skutková zjištění, k nimž na základě provedeného dokazování dospěl, a právní kvalifikaci. Žalovaná pak v napadeném rozhodnutí poukázala na vypořádání námitek a konstatovala, že zjištění učiněná v řízení o kázeňském přestupku jsou použitelná i v této věci, neboť ke zrušení rozhodnutí o vině došlo pouze z důvodu prekluze. Za situace, kdy stěžovatel nepřednesl žádnou argumentaci, proč považuje závěry Nejvyššího kontrolního úřadu a z něho vycházejícího služebního hodnocení, případně závěry vyslovené v rozhodnutí o kázeňském přestupku, na něž odkázal generální ředitel VS v rámci vypořádání námitek proti služebnímu hodnocení, za věcně nesprávné, nebylo úkolem městského soudu, aby argumentaci stěžovatele domýšlel.

III. 5. Porušení lhůty pro služební hodnocení a absence průběžných hodnocení

[74] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že pouhá skutečnost, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nezahájil řízení (věcnou polemiku ohledně porušení zákona stěžovatel nepřednesl v žalobě ani kasační stížnosti), nevylučuje, že k porušení zákona o zadávání veřejných zakázek došlo. K tomu lze přiměřeně poukázat na judikaturu zdejšího soudu k problematice porušení rozpočtové kázně v důsledku nedodržení předpisů pro zadávání veřejných zakázek. V rozsudku ze dne 25. 11. 2020, č. j. 9 Afs 441/2018

52, zdejší soud uvedl, že orgány rozhodující o odvodu za porušení rozpočtové kázně jsou nezávislé na výsledcích kontrol vedených podle jiných právních předpisů a jsou samy oprávněny posoudit si otázku dodržování povinností podle zákona o veřejných zakázkách (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2017, č. j. 6 Afs 281/2016

86, a tam citovanou judikaturu). Oprávněn posoudit postup při uzavření smlouvy byl i Nejvyšší kontrolní úřad, který při kontrole hospodaření se státním majetkem prověřuje, zda kontrolované činnosti jsou v souladu s právními předpisy, přezkoumává jejich věcnou a formální správnost a posuzuje, zda jsou účelné, hospodárné a efektivní [§ 3 odst. 1 písm. a) a § 4 odst. 1 zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu], jakož i hodnotitel při hodnocení výkonu služby stěžovatele, který právě na tento kontrolní závěr poukázal. Současně nelze přehlédnout, že v rámci vypořádání námitek proti služebnímu hodnocení generální ředitel VS poukázal na své rozhodnutí ve věci kázeňského přestupku, v němž podrobně popsal skutková zjištění, k nimž na základě provedeného dokazování dospěl, a právní kvalifikaci. Žalovaná pak v napadeném rozhodnutí poukázala na vypořádání námitek a konstatovala, že zjištění učiněná v řízení o kázeňském přestupku jsou použitelná i v této věci, neboť ke zrušení rozhodnutí o vině došlo pouze z důvodu prekluze. Za situace, kdy stěžovatel nepřednesl žádnou argumentaci, proč považuje závěry Nejvyššího kontrolního úřadu a z něho vycházejícího služebního hodnocení, případně závěry vyslovené v rozhodnutí o kázeňském přestupku, na něž odkázal generální ředitel VS v rámci vypořádání námitek proti služebnímu hodnocení, za věcně nesprávné, nebylo úkolem městského soudu, aby argumentaci stěžovatele domýšlel.

III. 5. Porušení lhůty pro služební hodnocení a absence průběžných hodnocení

[75] Podle § 203 odst. 5 věty druhé zákona o služebním poměru služební hodnocení příslušníka ve služebním poměru na dobu neurčitou se provádí podle potřeby, nejméně jednou za 3 roky. Podle poslední věty uvedeného ustanovení služební hodnocení vychází z průběžného každoročního hodnocení, které provádí přímý nadřízený příslušníka v průběhu kalendářního roku a schvaluje jej hodnotitel.

[76] Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel s odůvodněnými závěry městského soud nepolemizuje, pouze uvádí, že pokud služební hodnocení postrádá podklad v podobě každoročních hodnocení přímým nadřízeným, nelze ho přezkoumat. Nejvyšší správní soud však souhlasí s městským soudem, že byť se služební hodnocení podrobněji nevěnuje období roku 2017 a první poloviny roku 2018, vyplývá z něj, že důvodem celkového negativního hodnocení je (bez ohledu na odměny pobírané v první polovině hodnoceného období) neuspokojivá kvalita výkonu služby v druhé polovině hodnoceného období, která byla zjištěna především na základě provedených kontrol. Závěry služebního hodnocení lze tedy přezkoumat. Jak rovněž uvedl městský soud, stěžovatel sám nepoukazuje na žádné konkrétní pozitivní okolnosti, které služební funkcionáři pominuli, jež by mohly dle jeho názoru zvrátit celkový závěr hodnocení. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem, že v situaci, kdy byly závěry služebního hodnocení dostatečně podloženy zjištěními z jiných podkladů, mohou tyto závěry jako podklad pro rozhodnutí služebního funkcionáře obstát i tehdy, nejsou

li založeny na formalizovaných průběžných každoročních hodnoceních, jejichž obsah by byl zachycen ve správním spise. Stěžovatel přitom netvrdil, že by služební hodnocení bylo v rozporu s tím, jak byl průběžně hodnocen (byť i neformálně) přímým nadřízeným od poloviny roku 2018, kdy dle obsahu služebního hodnocení a správního spisu počaly být odhalovány nedostatky.

[76] Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel s odůvodněnými závěry městského soud nepolemizuje, pouze uvádí, že pokud služební hodnocení postrádá podklad v podobě každoročních hodnocení přímým nadřízeným, nelze ho přezkoumat. Nejvyšší správní soud však souhlasí s městským soudem, že byť se služební hodnocení podrobněji nevěnuje období roku 2017 a první poloviny roku 2018, vyplývá z něj, že důvodem celkového negativního hodnocení je (bez ohledu na odměny pobírané v první polovině hodnoceného období) neuspokojivá kvalita výkonu služby v druhé polovině hodnoceného období, která byla zjištěna především na základě provedených kontrol. Závěry služebního hodnocení lze tedy přezkoumat. Jak rovněž uvedl městský soud, stěžovatel sám nepoukazuje na žádné konkrétní pozitivní okolnosti, které služební funkcionáři pominuli, jež by mohly dle jeho názoru zvrátit celkový závěr hodnocení. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem, že v situaci, kdy byly závěry služebního hodnocení dostatečně podloženy zjištěními z jiných podkladů, mohou tyto závěry jako podklad pro rozhodnutí služebního funkcionáře obstát i tehdy, nejsou

li založeny na formalizovaných průběžných každoročních hodnoceních, jejichž obsah by byl zachycen ve správním spise. Stěžovatel přitom netvrdil, že by služební hodnocení bylo v rozporu s tím, jak byl průběžně hodnocen (byť i neformálně) přímým nadřízeným od poloviny roku 2018, kdy dle obsahu služebního hodnocení a správního spisu počaly být odhalovány nedostatky.

[77] Ani ve vztahu k překročení tříleté lhůty stěžovatel nepolemizuje se závěrem městského soudu, že tato skutečnost nemohla podstatně ovlivnit obsah a závěr služebního hodnocení. Lze tak pouze konstatovat, že s tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Překročení tříleté lhůty dle § 203 odst. 5 zákona o služebním poměru neznamená zánik práva (a současně povinnosti) služební hodnocení provést a samo o sobě nezpůsobuje věcnou nezákonnost opožděného služebního hodnocení. V tomto ohledu ministryně spravedlnosti v napadeném rozhodnutí přiléhavě odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4046/18, v němž Ústavní soud konstatoval, že „nelze dát stěžovateli za pravdu, domnívá

li se, že nebyl

li dodržen zákonem stanovený interval pro vyhotovení průběžných a služebních hodnocení, je každé následné služební hodnocení bez dalšího nezákonné, a proto není možné na jeho základě následně použít § 26 odst. 4 zákona o služebním poměru, odvolat příslušníka ze služebního místa a ustanovit na služební místo jiné.“ Nejvyššímu správnímu soudu pak není ani zcela zřejmé, zda stěžovatel vytýká služebnímu funkcionáři, že služební hodnocení mělo být provedeno dříve (patrně v době zproštění výkonu služby před uplynutím tříleté lhůty dle § 203 odst. 5 zákona o služebním poměru), nebo naopak s větší časovou prodlevou (namítá

li, že ho nelze hodnotit poté, kdy byl rok služby zproštěn).

III. 6. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí

[77] Ani ve vztahu k překročení tříleté lhůty stěžovatel nepolemizuje se závěrem městského soudu, že tato skutečnost nemohla podstatně ovlivnit obsah a závěr služebního hodnocení. Lze tak pouze konstatovat, že s tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Překročení tříleté lhůty dle § 203 odst. 5 zákona o služebním poměru neznamená zánik práva (a současně povinnosti) služební hodnocení provést a samo o sobě nezpůsobuje věcnou nezákonnost opožděného služebního hodnocení. V tomto ohledu ministryně spravedlnosti v napadeném rozhodnutí přiléhavě odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4046/18, v němž Ústavní soud konstatoval, že „nelze dát stěžovateli za pravdu, domnívá

li se, že nebyl

li dodržen zákonem stanovený interval pro vyhotovení průběžných a služebních hodnocení, je každé následné služební hodnocení bez dalšího nezákonné, a proto není možné na jeho základě následně použít § 26 odst. 4 zákona o služebním poměru, odvolat příslušníka ze služebního místa a ustanovit na služební místo jiné.“ Nejvyššímu správnímu soudu pak není ani zcela zřejmé, zda stěžovatel vytýká služebnímu funkcionáři, že služební hodnocení mělo být provedeno dříve (patrně v době zproštění výkonu služby před uplynutím tříleté lhůty dle § 203 odst. 5 zákona o služebním poměru), nebo naopak s větší časovou prodlevou (namítá

li, že ho nelze hodnotit poté, kdy byl rok služby zproštěn).

III. 6. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí

[78] Ke kritériím přezkoumatelnosti se Nejvyšší správní soud vyjádřil výše. Současně je třeba připomenout, že prvostupňové a napadené rozhodnutí z hlediska soudního přezkumu tvoří jeden celek (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2018, č. j. 7 As 276/2017

28, ze dne 19. 11. 2009, č. j. 1 Afs 88/2009

48).

[79] Podle § 26 odst. 4 služebního zákona lze příslušníka odvolat z dosavadního služebního místa a ustanovit na jiné služební místo, pro které je stanovena o jeden stupeň nižší služební hodnost, jestliže podle závěru služebního hodnocení dosahuje neuspokojivých výsledků ve výkonu služby. Služební hodnocení ve smyslu § 26 odst. 4 služebního zákona tedy plní roli podkladu pro rozhodnutí služebního funkcionáře. To vyplývá i z § 203 odst. 2 služebního zákona, podle něhož je služební hodnocení podkladem pro rozhodování ve věcech služebního poměru.

[80] Ministryně spravedlnosti srozumitelně na základě odvolacích námitek odůvodnila, že § 26 odst. 4 zákona o služebním poměru poskytuje služebnímu funkcionáři prostor pro správní uvážení, zda z důvodu neuspokojivých výsledků dle závěrů služebního hodnocení přistoupí k odvolání příslušníka ze služebního místa a jeho převedení na jiné služební místo, nicméně v případě vedoucích příslušníků organizační jednotky bude zpravidla namístě k tomu přistoupit.

[81] Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřovaly proti nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti služebního hodnocení, ministryně s odkazy na odbornou literaturu a judikaturu vymezila požadavky na služební hodnocení a možnosti jeho přezkumu. Dále se zabývala jeho zákonností a na základě odvolacích námitek posuzovala, zda jsou závěry služebního hodnocení a vypořádání námitek, které proti němu stěžovatel uplatnil, srozumitelné, přesvědčivě odůvodněné, nejsou vnitřně rozporné, mají oporu v podkladech a zda při hodnocení nedošlo ke zneužití správní úvahy. Podle ministryně nebylo na místě nahrazovat samotné hodnotící úvahy hodnotitele a jeho nadřízeného, neboť tím by byl popřen smysl služebního hodnocení.

[82] Ministryně pak odůvodnila, proč neshledala služební hodnocení nezákonným z důvodu provedení náměstkem pro vzdělávání a odborné zacházení, který tím byl pověřen Pokynem č. 17/2020 generálního ředitele VS, ani z důvodu nedodržení lhůty dle § 203 odst. 5 zákona o služebním poměru, a vyjádřila se též k namítané absenci průběžných hodnocení. Současně odůvodnila, že služební hodnocení je srozumitelné, dostatečně odůvodněné a má oporu v podkladech. Shledala, že závěry hodnotitele se zakládaly na dostatečně zjištěných skutkových okolnostech, což vyplývalo z provedených kontrol i dalších podkladů, a závěr založený na hodnotící úvaze nebyl nepřiměřený. Generální ředitel VS ve vypořádání námitek reagoval na námitky proti služebnímu hodnocení a řádně se s nimi vypořádal, včetně porušení pravidel pro zadávání veřejných zakázek. Upozornila, že ke zrušení rozhodnutí o trestu odnětí služební hodnosti přistoupila pouze z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty, a neznamená to tedy, že by skutečnosti zjištěné v kázeňském řízení nemohly být podkladem pro služební hodnocení. Vysvětlila, že hodnotitel se zabýval i pozitivními skutečnostmi, avšak to, že stěžovateli byly vypláceny odměny v první polovině hodnoceného období, nevylučuje celkové zhodnocení výkonu služby jako nevyhovujícího na základě následně shledaných nedostatků zjištěných zejména na základě provedených kontrol a v rámci jiných řízení. Poukázala také na to, že mírně sestupnou tendenci mělo již předchozí služební hodnocení.

[83] Z výše uvedeného je zřejmé, že se ministryně neomezila na konstatování, že jediným podkladem je platné a vykonatelné služební hodnocení a neodmítla se z tohoto důvodu zabývat argumentací stěžovatele. Naopak hodnotila, zda je služební hodnocení náležitě odůvodněné, založené na dostatečných skutkových zjištěních a zda je namístě k odvolání ze služebního místa v konkrétním případě přistoupit.

Právní věta

Plný text rozhodnutí