5 Tdo 334/2024-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 3 To 185/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 80/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.
1. Obviněný M. S. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 4 T 80/2023, uznán vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle § 225 tr. zákoníku a § 67 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2, 3, 4 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 200 Kč, tedy celkem ve výši 20 000 Kč.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání obviněný M. S. i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně. Krajský soud v Brně z podnětu odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. uložil obviněnému podle § 225 tr. zákoníku a § 67 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2, 3, 4 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 500 Kč, tedy celkem ve výši 50 000 Kč. Odvolání obviněného M. S. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
3. Skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, se ve stručnosti dopustil tím, že v době nejméně od 23. 11. 2022 do 1. 2. 2023 (den převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání) v Brně v rámci insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS 24221/2020, v němž byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2021, č. j. KSBR 26 INS 24221/2020-A-19, zjištěn úpadek a prohlášen konkurs na majetek dlužníka D-CAM SERVIS, s. r. o., a byl ustanoven insolvenční správce JUDr. Ladislav Paulus, opakovaně odmítl poskytovat součinnost tomuto insolvenčnímu správci při zjišťování majetkové podstaty dlužníka. Obviněný v rozporu s ustanovením § 213 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), insolvenčnímu správci dlužníka nesdělil, zda má u sebe movitý majetek náležející do majetkové podstaty tohoto dlužníka, konkretizovaný v rozsudku soudu prvního stupně, k němuž bylo notářskými zápisy sepsanými Mgr. Petrem Šedivým dne 18. 12. 2017, sp. zn. NZ 1153/2017, a dne 15. 3. 2018, sp. zn. NZ 161/2018, zřízeno zástavní právo ve prospěch obžalovaného coby zástavního věřitele, zapsané do rejstříku zástav v roce 2018, ačkoli mu insolvenční správce zaslal dne 9. 11. 2022 a dne 14. 12. 2022 žádosti, doručené dne 23. 11. 2022 a 30. 12. 2022, kterými jej vyzýval k poskytnutí součinnosti při zjišťování majetkové podstaty dlužníka podle § 213 insolvenčního zákona (oznámení insolvenčnímu správci, zda má u sebe shora uvedený majetek dlužníka, ke sdělení právního důvodu, na jehož základě má tento majetek dlužníka u sebe, ke sdělení, kde se majetek dlužníka nachází, k umožnění jeho prohlídky, jeho ocenění a rovněž ke sdělení, zda v žádostech výslovně uvedené movité věci byly v rámci výkonu zástavního práva zpeněženy a za jakých podmínek). Předmětné žádosti insolvenčního správce obsahovaly poučení o zákonné povinnosti podle § 213 insolvenčního zákona a poučení o trestněprávních následcích podle § 225 tr. zákoníku. Obviněný M. S. na tyto žádosti reagoval dne 6. 12. 2022 pouze tím, že sdělil, že se nebude k těmto dotazům věcně vyjadřovat. Na poslední žádost odpověděl obviněný až po uplynutí stanovené lhůty dne 16. 1. 2023, že nemá povinnost podle § 213 insolvenčního zákona, žádnou povinnost tudíž neporušuje. K dotazům insolvenčního správce se odmítl věcně vyjádřit. Tímto jednáním ztěžoval výkon funkce insolvenčního správce JUDr. Ladislava Pauluse, který nebyl schopen v insolvenčním řízení dále pokračovat, takto mařil a hrubě ztěžoval řádné a včasné zjištění a správu majetkové podstaty dlužníka. Obviněný takto ohrozil náležité uspořádání majetkových poměrů dlužníka v insolvenčním řízení.
II. Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. S. dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů věc nesprávně právně posoudily, přičemž ke svým právním závěrům dospěly na základě nesprávných skutkových zjištění, která z provedeného dokazování nevyplynula.
5. Obviněný namítl, že od insolvenčního správce dlužníka, obchodní společnosti D-CAM SERVIS, s. r. o., obdržel výzvu k poskytnutí součinnosti v souvislosti se zjišťováním rozsahu majetkové podstaty této obchodní společnosti, na kterou reagoval tím, že podle jeho právního názoru není osobou povinnou poskytovat insolvenčnímu správci součinnost. Na opakovanou výzvu insolvenčního správce poté sdělil, že není osobou, která měla movité věci dlužníka u sebe v okamžiku zahájení insolvenčního řízení. Insolvenční správce je přitom oprávněn požadovat součinnost po třetích osobách na základě ustanovení § 43, § 44 a § 213 insolvenčního zákona. Mezi subjekty uvedené v § 43 insolvenčního zákona však obviněný nespadá a není ani osobou povinnou podle § 213 insolvenčního zákona, podle něhož ten, kdo má u sebe majetek spadající do majetkové podstaty, má povinnost informovat insolvenčního správce o této skutečnosti a umožnit mu prohlídku a ocenění takového majetku. Obviněný proto insolvenčnímu správci sdělil, že u sebe žádný majetek dlužníka nemá. Neexistuje proto podle obviněného žádná soukromoprávní povinnost, kterou by porušil.
6. Insolvenční správce podle přesvědčení obviněného ve svých výzvách naznačil, že má v úmyslu zpochybňovat správnost jeho postupu při zpeněžování majetku dlužníka, a dále uvedl pět skutkových podstat trestných činů, pro které byl připraven na něj podat trestní oznámení. Insolvenční správce přitom není limitován ekonomickými důvody, dokonce v případě podání žaloby je osvobozen od soudního poplatku, není povinen hradit náklady řízení úspěšnému účastníkovi incidenčních sporů ohledně rozsahu majetkové podstaty apod. Obviněný tedy neměl jakýkoliv důvod se domnívat, že by vůči němu neměl insolvenční správce postupovat cestou soudního sporu či trestního oznámení. Obviněný zdůraznil, že jeho pohledávky několikanásobně převyšovaly hodnotu zastaveného majetku dlužníka a v době zahájení insolvenčního řízení celou věc považoval již za uzavřenou, neměl ani v úmyslu přihlašovat zbytek své pohledávky do prázdného konkurzu.
7. Z tohoto důvodu a současně z důvodu, že obviněný neměl žádnou soukromoprávní povinnost ve smyslu § 213 insolvenčního zákona, se rozhodl, že výzvě insolvenčního správce nevyhoví, rozhodně tak však nečinil se záměrem mařit účel insolvenčního řízení. Jelikož nebyl povinnou osobou ve smyslu § 43, § 44 či § 213 insolvenčního zákona, nemohl mu insolvenční správce adresovat jakoukoliv výzvu a být ve vztahu k němu v nadřazeném postavení. Naopak byli v rovném, horizontálním postavení, proto nebylo možno insolvenčního správce dlužníka zvýhodňovat tím, že by se dostal do fakticky nadřazeného postavení vůči obviněnému, s nímž měl v úmyslu vést soukromoprávní spor. Obviněný je tak podle svého mínění odsouzen pouze za to, že insolvenčnímu správci dlužníka (své protistraně) neposkytoval součinnost, která by mohla být zneužita proti němu. Přitom k takové součinnosti nebyl ze zákona povinen. Jeho jednání proto nelze považovat za trestné a měl by být zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.
8. Podle názoru obviněného soud prvního stupně vytrhl z kontextu právní závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 777/2005. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud sice připustil, že pachatelem trestného činu může být zásadně kdokoli, avšak v žádném případě nevyslovil, že by pachatelem mohl být naopak každý, kdo neuposlechne příkazu insolvenčního správce. I v další judikatuře citované odvolacím soudem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 5 Tdo 92/2023, a usnesení ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1335/2017) obviněné osoby jednaly za dlužníka, nešlo tedy o faktickou protistranu dlužníka jako v nyní posuzovaném případě.
9. Obviněný podle skutkové věty naplnil skutkovou podstatu přečinu, který mu byl kladen za vinu, tím, že porušil povinnosti plynoucí mu z § 213 insolvenčního zákona. Jelikož však nebyl povinnou osobou ve smyslu tohoto zákonného ustanovení, nemohl spáchat skutek, za který byl odsouzen. Měl proto být zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., neboť pokud neměl povinnost podle § 213 insolvenčního zákona, nemohl se stát ani skutek spočívající v porušení této povinnosti.
10. Zásadní skutečností pro posouzení viny obviněného tedy bylo, zda měl v okamžiku zahájení insolvenčního řízení vůči dlužníkovi obchodní společnosti D-CAM SERVIS, s. r. o., u sebe movité věci uvedené ve skutkové větě, a zda byl osobou povinnou poskytnout součinnost insolvenčnímu správci podle § 213 insolvenčního zákona. Již dne 16. 1. 2023, tedy před zahájením trestního řízení však insolvenčnímu správci sdělil, že tyto věci u sebe nemá. Orgány činné v trestním řízení zodpovězení této otázky nevěnovaly dostatečnou pozornost a pracovaly s ní jako s notorietou. Není přitom vůbec zřejmé, na základě čeho učinil soud prvního stupně závěr, že obviněný měl předmětné movité věci nadále ve svém držení. Jelikož odvolací soud dokazování nijak nedoplňoval ani neopakoval, tuto vadu nenapravil a oba rozsudky jsou v tomto směru zcela nepřezkoumatelné. Rozsudek soudu prvního stupně pouze konstatoval, že předmětné věci z majetku dlužníka měly být i v roce 2022 zapsány v rejstříku zástav. Tato skutečnost však nebyla hodnocena z hlediska toho, zda je měl obviněný u sebe i v okamžiku zahájení insolvenčního řízení, pouze v kontextu toho, zda se vůbec někdy dostaly do jeho dispozice. Přitom k zahájení výkonu zástavního práva došlo v březnu 2018, zatímco insolvenční řízení bylo zahájeno v listopadu 2020. Je tedy zjevné, že zastavené věci byly již v mezidobí zpeněženy a nemohly již být v jeho držbě.
11. Obviněný zopakoval námitky uplatněné již v odvolacím řízení, že nelze vycházet ze záznamu v rejstříku zástav, neboť informace v něm nejsou správné. Například ve vztahu k vozidlu Citroen C4, RZ XY, který nebyl podle obsahu spisu ve vlastnictví dlužníka, přesto byl v rejstříku zástav nadále evidován, stejně jako jeden frézovací stroj, který byl zničen při přepravě, jak potvrdila svědkyně H. Š. I podle svědka K. S. byly stroje průběžně prodávány, což se neodrazilo v rejstříku zástav, který zůstal nezměněn. K těmto námitkám obviněného se odvolací soud nijak nevyjádřil. Přitom odvolací soud potvrdil, že po faktickém převozu věcí, které byly předmětem zástav, nemohl zjistit jejich další osud, proto nemohl ani dospět k závěru, že obviněný měl tyto věci v držení v době zahájení insolvenčního řízení. Skutkové zjištění, že obviněný měl mít předmětné věci u sebe, je tedy nesprávné a v rozporu s obsahem provedených důkazů, z nichž naopak vyplývá, že obviněný u sebe předmětné věci v okamžiku zahájení insolvenčního řízení ani nemohl mít, proto se nemohl dopustit ani jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.
12. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
13. K dovolání obviněného M. S. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
14. Námitky obviněného, jimiž poukazoval na vadná skutková zjištění ohledně držby movitých věcí, podle státního zástupce nepřekračovaly meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení soudy nižších stupňů. Mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy však nelze shledat žádný rozpor, natož zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ani ve svém mimořádném opravném prostředku neuvedl, v čem by měl tento zjevný rozpor spočívat. Pouze namítl, že předmětné věci u sebe nemohl mít ke dni zahájení insolvenčního řízení vůči dlužníkovi, nemohl se proto ani dopustit jednání, které je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.
15. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný předmětné věci nezpeněžil způsobem sjednaným v notářských zápisech, stále je držel, o čemž svědčí i trvající zápis zástavního práva v rejstříku zástav. Podle notářských zápisů byl přitom obviněný povinen uvědomit zástavce o započetí realizace výkonu zástavního práva a následně mu podat písemnou zprávu o dosaženém výtěžku zpeněžení, avšak žádnou z těchto povinností nesplnil. Ani námitka obviněného, že bylo vozidlo Citroen C4, RZ XY, převedeno na jeho přítelkyni, nevyvrací závěr, že jej měl stále u sebe. Bez řádné odpovědi na výzvy insolvenčního správce nebylo proto možné zjistit, zda došlo ke sjednanému a zákonem předvídanému zpeněžení předmětu zástav, tedy zda vozidlo nenáleželo dlužníkovi. Ani tvrzené poškození jednoho z frézovacích strojů automaticky nevylučovalo, že obviněný stále tento stroj drží.
16. K námitkám obviněného, že se Krajský soud v Brně nevypořádal s jeho námitkami ohledně stavu zápisu v rejstříku zástav, státní zástupce připomenul, že dovolání nelze založit pouze na výhradách vůči rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, pokud zůstaly nezodpovězeny dílčí námitky obhajoby z řádného opravného prostředku, a to s ohledem na § 265a odst. 4 tr. ř., podle něhož není přípustné dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí, a rovněž s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, podle níž nejde o porušení práva na spravedlivý proces, pokud se odvolací soud nevypořádá podrobně s každou jednotlivou námitkou v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
17. Námitky obviněného, že nebyl povinen poskytovat insolvenčnímu správci součinnost, a proto nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, jsou sice podle státního zástupce podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak nejsou opodstatněné. Obviněný byl zástavním věřitelem dlužníka, společnosti D-CAM Servis, s. r. o., který se nacházel v konkurzu, k předmětným movitým věcem specifikovaným v rozsudku soudu prvního stupně a disponoval jimi. Insolvenční správce se za účelem zjištění majetkové podstaty dlužníka více než rok snažil od obviněného získat sdělení, kde se tyto věci nacházejí, zda a za jakých podmínek byly zpeněženy, či jak jinak bylo realizováno zástavní právo. Z hlediska naplnění skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku je zásadní, že obviněný insolvenčnímu správci odmítl poskytnout součinnost a mařil tak výkon jeho funkce. V rozporu s ustanovením § 213 insolvenčního zákona neuvedl, že má u sebe majetek dlužníka náležející do majetkové podstaty, ani právní důvod, na jehož základě u sebe tento majetek má a neumožnil insolvenčnímu správci prohlídku majetku a jeho ocenění. Tím ohrožoval náležité majetkové uspořádání majetkových poměrů dlužníka v insolvenčním řízení. Trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku se může dopustit jakýkoliv subjekt, který maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení.
18. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
19. K vyjádření státního zástupce obviněný v rámci své repliky uvedl, že stanovisko státního zástupce je založeno na předpokladu, že měl ke dni zahájení insolvenčního řízení movité věci dlužníka u sebe, což v řízení nebylo prokázáno, a to ani opomenutým zápisem v rejstříku zástav.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
22. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zamítnuto, ač v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byly dány důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
23. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
24. Dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu dle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejících řízeních. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
b) K námitkám obviněného
25. Nejvyšší soud přisvědčil státnímu zástupci, že část námitek obviněného, v nichž brojil proti údajným vadným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů ohledně držby předmětných movitých věcí, tvoří pouhou polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, v níž dovolatel pouze předkládal vlastní verzi skutkového stavu, která je odlišná od závěrů, které tyto soudy na základě provedeného dokazování učinily. Takové námitky nejsou způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr.
ř., ale ani žádný jiný důvod dovolání uvedený v § 265 odst. 1 tr. ř. Tyto námitky svým obsahem směřují výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, v nichž by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů nižších stupňů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Konkrétní výhrady obviněného byly přitom založeny výlučně na jeho vlastním hodnocení provedených důkazů a náhledu na způsob provedení činu, který se odlišuje od skutkového zjištění soudů nižších stupňů. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud je vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, které vyplývá z výsledků provedeného dokazování, a to v případě, že nezjistí zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, nebo nedospěje k závěru, že tato skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k těmto skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Nejvyšší soud je nucen zdůraznit, že v nyní projednávané věci nezjistil žádné (natož zjevné) rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a obsahem jednotlivých důkazních prostředků, které byly v rámci dosavadního řízení provedeny.
26. Rovněž je třeba v tomto směru připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uvádí, že nejlepším způsobem pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
27. Nejvyšší soud neshledal ani zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným. O takový rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna. Zjevný nesoulad je tak dán pouze v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších stupňů se však věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.
28. Obviněný ve svém dovolání namítal, že již nebyl povinnou osobou ve smyslu § 213 insolvenčního zákona, neboť k výkonu zástavního práva došlo v březnu 2018, a tedy do okamžiku zahájení insolvenčního řízení v listopadu 2020 byly zastavené věci zpeněženy, a již tedy nemohly být v jeho držbě. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že podle § 213 insolvenčního zákona ten, kdo má u sebe dlužníkův majetek náležející do majetkové podstaty, je povinen to oznámit insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci, jakmile se dozví o vydání rozhodnutí o úpadku, a uvést právní důvod, na jehož základě má tento majetek u sebe.
Na výzvu insolvenčního správce nebo předběžného správce mu musí umožnit prohlídku tohoto majetku a jeho ocenění. V řízení bylo prokázáno, že obviněný v roce 2018 převzal předmětné movité věci, což ostatně ani on sám ve svém dovolání nepopíral. Ačkoliv soudy nižších stupňů (stejně jako předtím insolvenční správce dlužníka) nemohly zjistit pro postoj obviněného, jak bylo s těmito věcmi naloženo, zda měl obviněný předmětné movité věci u sebe, nebo došlo k jejich zpeněžení (či s nimi naložil jiným způsobem), nemohly pominout nesplněné povinnosti obviněného vyplývající ze Smluv o zřízení zástavního práva k movitým věcem, a to uvědomit zástavce 30 dní předem o způsobu realizace výkonu zástavního práva a dále o povinnosti obviněného bez zbytečného odkladu po zpeněžení zástavy podat zástavci písemnou zprávu o dosaženém výtěžku a nákladech spojených se zpeněžením.
Podle výpovědi jednatele společnosti D-CAM SERVIS, s. r. o., Milana Jaši, jej obviněný o těchto skutečnostech neinformoval, v důsledku toho tento svědek ani žádná jiná osoba nedisponovala informacemi o osudu majetku, který se stal předmětem zástavního práva ve prospěch obviněného. Jelikož obviněný nesplnil výše uvedené povinnosti a nesdělil, jak bylo naloženo s majetkem dlužníka, který byl předmětem zástavního práva na základě výše uvedených Smluv o zřízení zástavního práva, žádal jej o toto sdělení insolvenční správce, který by jinak tyto skutečnosti zjistil od osoby oprávněné jednat za dlužníka.
Účelem ustanovení § 213 insolvenčního zákona je zjištění věcí náležejících do majetkové podstaty dlužníka, které jsou v držení jiných osob než dlužníka samotného, a tím řádné zjištění obsahu majetkové podstaty dlužníka. Vzhledem k výše uvedenému se povinnost uložená tímto ustanovením musí logicky vztahovat i na osoby, u nichž je nutné ověřit, zda majetek dlužníka u sebe mají, zda tento majetek vůbec je majetkem dlužníka, či již nikoliv, případně jak bylo s tímto majetkem naloženo, neboť tyto informace jsou zásadní pro zjištění rozsahu majetkové podstaty dlužníka a bez součinnosti těchto osob nemůže dojít k naplnění účelu insolvenčního řízení.
29. Otázka, zda byl obviněný osobou povinnou ve smyslu § 213 insolvenčního zákona, není pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného zásadní, neboť tohoto trestného činu se lze dopustit i takovým jednáním, které nespočívá přímo v porušení či neplnění povinností stanovených v insolvenčním zákoně, jestliže jeho smyslem je znemožnit nebo alespoň podstatně ztížit výkon funkce insolvenčního správce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 777/2005, publikováno pod č. 17/2005 Sb. rozh. tr.). Zásadní je, zda svým jednáním pachatel maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení. Takového jednání se obviněný dopustil, neboť insolvenční správce potřeboval získat informaci, kde se předmětný majetek nachází, jak s ním bylo naloženo, zda došlo k jeho zpeněžení v souladu se zástavní smlouvou, v jakém časovém období, jakým konkrétním způsobem a s jakým výsledkem bylo toto zpeněžení realizováno, či zda ke zpeněžení nedošlo, přičemž v takovém případě bylo nezbytné zjistit, kde se majetek dlužníka fakticky nachází. Insolvenční správce přitom uvedl v žádostech o součinnost adresovaných obviněnému, jaké údaje požaduje a za jakým účelem, a to včetně následků, které obviněnému hrozí, pokud žádostem nevyhoví. Obviněný si musel být vědom, že pokud insolvenčnímu správci neposkytne požadovanou součinnost, nebude možné zjistit obsah majetkové podstaty dlužníka, a dojde tím k ohrožení účelu insolvenčního řízení.
30. Ve vztahu k námitce obviněného, že jako věřitel byl fakticky protistranou dlužníka, a proto nemůže být pachatelem trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, neboť by takto byl nedůvodně zvýhodňován dlužník v potenciálním soukromoprávním sporu s ním, je nutno uvést, že ačkoli jsou tyto námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., argumentaci dovolatele nelze přisvědčit. Jak podle komentářové literatury, tak podle judikatury Nejvyššího soudu pachatelem trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku může být i věřitel, neboť pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoliv, kterákoliv fyzická nebo právnická osoba, která maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu funkce insolvenčního správce při výkonu práv a povinností v souvislosti s insolvenčním řízením, a tím v konečném důsledku na náležitém uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2904). Mařit či znemožnit řádný výkon funkce insolvenčního správce pak může nejen dlužník, který neposkytuje insolvenčnímu správci součinnost, ale i jiné osoby, a to i osoba, která je dlužníkovým věřitelem.
V. Závěrečné shrnutí
31. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ačkoliv bylo možné část námitek uplatněných obviněným podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud takto mohl rozhodnout na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 4. 2024
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu