5 Tdo 832/2025

5 Tdo 832/2025-1713

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný L. V. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 67 To 85/2025, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 16/2024,

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 1. 2025, sp. zn. 3 T 16/2024, byl obviněný L. V. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zákoník“), spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu soud uložil podle § 240 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 roků. Dále soud prvního stupně uložil obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to 46 krabic obsahujících 2 297 kartonů s celkem 22 970 krabičkami, v nichž je uloženo celkem 459 400 kusů nekolkovaných cigaret zn. Marlboro. V adhezním řízení soud podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „tr. ř.“), odkázal poškozenou Philip Morris Brands S?rl, se sídlem Quai Jeanrenaud 3, 2000 Neuchâtel, Švýcarsko, s jejím nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 67 To 85/2025, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

3. Procesním stranám jsou skutkové okolnosti protiprávního jednání obviněného, jímž spáchal uvedené trestné činy, dobře známé, a proto Nejvyšší soud pouze stručně připomene jeho podstatu. Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením se obviněný dopustil ve stručnosti tím, že od blíže nezjištěné doby do 23. 11. 2022 v průmyslovém areálu XY, ve skladovací hale spojené s obchodními prostorami autosalónu a autopůjčovny provozované obchodní společností PROFIRENTCARS EUROPE LTD., odštěpný závod, fakticky ovládané obviněným, v úmyslu zkrátit daňovou povinnost a dosáhnout neoprávněného obohacení a dále s vědomím, že svým jednáním porušuje práva vlastníka ochranných známek, skladoval za účelem další distribuce nejméně 459 600 kusů cigaret zabalených po 20 kusech do celkem 22 980 krabiček rozdělených po 10 kusech do celkem 2 298 kartonů naskládaných do celkem 46 papírových krabic. Obviněný označené cigarety skladoval, ačkoli si byl vědom, že žádná z krabiček nebyla označena v souladu s § 114 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění jeho novely provedené zákonem č. 609/2020 Sb. (dále jen jako „zákon o spotřebních daních“), příslušnou tabákovou nálepkou, jíž se podle § 116 odst. 1, 2 zákona o spotřebních daních prokazuje přiznání a zaplacení spotřební daně příslušnému správci daně, ačkoliv na něj tato povinnost jako na plátce daně ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních dopadala, čímž tedy zkrátil spotřební daň ve výši 1 656 721 Kč. Současně takto obviněný jednal i za těch okolností, že věděl o tom, že červenobílé krabičky a v nich uložené cigarety byly opatřeny nápisem a logem „Marlboro“, tedy označením, které je národní slovní i kombinovanou ochrannou známkou a dále slovní ochrannou známkou Evropské unie, jež vlastní obchodní společnost Philip Morris Brands S?rl, Quai Jeanrenaud 3, 2000 Neuchâtel, Švýcarsko, která obviněnému neudělila souhlas k užívání této ochranné známky. Tímto způsobem obviněný zasáhl do práv s vlastnictvím ochranné známky spojených a vyplývajících zejména z § 8 odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, a dále z článku 9 odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. 6. 2017 o ochranné známce Evropské unie.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Výše uvedené usnesení Městského soudu v Praze obviněný L. V. napadl dovoláním, které podal prostřednictvím svého obhájce a opřel je o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil ve všech třech alternativách. Z hlediska první alternativy, tedy že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, obviněný namítl nedostatečná skutková zjištění pro „jednoznačný závěr o průběhu skutkového děje“, vadné vyhodnocení obsahu důkazů, a to zejména nepřímého důkazu, jímž byla komunikace mezi svědky

V. Ř. a D. K., a výpovědí svědků J. G., P. K. a J.

V. Konkrétně obviněný vytkl soudům, že v trestním řízení nebylo prokázáno, jakým způsobem jednal ve vztahu k nekolkovaným cigaretám, jestli byl jejich vlastníkem nebo držitelem. Například neexistují podklady prokazující, že cigarety objednal, uhradil, kdy měly být doručovány, jak se vlastně ocitly v uzamčené kóji č. 1 v areálu XY, pro koho byly určeny, zda je měl obviněný v úmyslu uvést do oběhu. Zcela stranou zájmu soudů zůstalo objasnění toho, kdo všechno měl přístup ke kóji č. 1, podle obviněného ho mohl mít i nadřízený L.

P., a to svědek D. K. Jestliže podkladem pro vyslovení viny obviněného byla mj. i komunikace mezi V. Ř. a D. K., obviněný odmítl, že by obsah tohoto důkazu prokazoval jeho účast na trestné činnosti. Svědek V. Ř. totiž potvrdil, že v komunikaci zachycené jméno „L.“ se nevztahovalo k obviněnému, šlo o přezdívku, kterou použil k označení jiné osoby. Podle obviněného předmětná komunikace z 9. 6. 2022 nesouvisela s „rozhodným obdobím“, jak shledal odvolací soud, a ani se netýkala skutku popsaného ve výroku o vině, Dále obviněný kritizoval soudy obou stupňů, jakým způsobem vyhodnotily svědecké výpovědi J.

G., P. K. a J.

V. Soudy je nepovažovaly za důvěryhodný zdroj, avšak tito svědci měli spory pouze s D. K., motiv zkreslovat výpověď tedy měli výhradně ve vztahu k němu a nikoli ve vztahu k obviněnému, v jehož prospěch výpovědi jmenovaných svědků vyznívaly, neboť z nich vyplývá, že skutkový průběh mohl být zcela odlišný, než jak je popsán ve výroku o vině. Skladovatelem nekolkovaných cigaret mohl být někdo jiný než obviněný, který o uskladněných krabicích s kartony cigaret neměl na rozdíl od některých svědků ani tušení. Nepřímé důkazy ve svém souhrnu podle obviněného netvořily ucelený řetězec, nelze proto dospět k jednoznačnému průběhu skutku, v úvahu připadá více verzí a soudy se v souladu se zásadou in dubio pro reo měly přiklonit k té, jež je pro obviněného nejpříznivější, k čemuž odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

6. Ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl podle obviněného procesně nepoužitelným důkazem protokol o vydání věci ze dne 6. 9. 2023. Ten jednak obsahuje nepravdivou informaci, podle níž V. K. (přítelkyni svědka J. G.) cigarety, které byly předmětem vydání, předal T. D. Ve skutečnosti je však měla od svého přítele J. G., a ten je předtím získal od T. D. Kromě toho, obhájce obviněného měl zájem účastnit se samotného úkonu, jak sdělil policejnímu orgánu dne 11. 9. 2023, což mu nebylo umožněno a nepravdivě mu bylo oznámeno, že úkon teprve proběhne. Zajištění vydané věci předpokládá určitý kvalifikovaný postup, jak s věcí nakládat, který naplnila až kpt. H. S. dne 11. 9. 2023. Postup orgánů činných v trestním řízení při vydání věci byl proto netransparentní, což neumožňovalo použít při něm opatřené důkazy v trestním řízení. Dotčený protokol přitom podle obviněného představoval podstatný důkaz, jímž byl prokazován původ nekolkovaných cigaret, a soudy k němu neměly přihlížet.

7. Třetí alternativa tohoto dovolacího důvodu cílí na případy tzv. opomenutých důkazů, za které obviněný považoval výslech svědka P. V. a protokol o jeho výslechu ze dne 12. 3. 2025 pořízený v jiné trestní věci, jímž chtěl obviněný prokazovat, že L. P. na „70 až 80 %“ v areálu XY aktivně plnil úkoly od D. K., jemuž vzhledem k tomu obviněný přisuzoval postavení osoby zodpovědné za obsah skladovacích prostor kóje č. 1. Tyto skutečnosti podle obviněného vyvracely skutková zjištění soudů, podle nichž to byl obviněný, kdo kontroloval veškeré dění v areálu a L. P. byl pouhým bílým koněm.

8. Dále obviněný odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pod který zařadil výhrady proti naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky obou trestných činů.

9. V případě zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku obviněný vytkl soudům, že nikde nevysvětlily, kdy a jak mu vznikla povinnost přiznat a odvést spotřební daň. Soudy pouze odkázaly na ustanovení zákona o spotřebních daních. K tomu obviněný citoval z jednotlivých ustanovení zákona o spotřebních daních a zdůraznil, že mu nebylo prokázáno skladování nelegálních cigaret a ani to, že by je skladoval „za účelem podnikání“ ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních. Proto vyvstaly pochybnosti o vzniku jeho daňové povinnosti jako plátce spotřební daně. Nedostatečně byly v trestním řízení prokázány rovněž okolnosti jeho úmyslného zavinění u tohoto trestného činu. Obviněný nevěděl o skladovaných cigaretách ani o jejich nelegálním původu, a proto si nebyl vědom povinnosti přiznat a odvést spotřební daň. Současně odmítl tvrzení soudů, že policejním orgánem zajištěné cigarety v areálu XY byly důvodem jeho návštěvy V. Ř. ve vazbě.

10. Podle obviněného nebyly naplněny ani znaky skutkové podstaty přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku. Protože v trestním řízení nebylo prokázáno, že by nekolkované cigarety skladoval, automaticky nebylo možné předpokládat u něj jakýkoli úmysl uvést do oběhu ochrannou známkou neoprávněně označené cigarety. Současně také zůstalo neobjasněno, jestli obviněný byl osobou, která rozhodovala o dalším nakládání se zbožím, což je podmínkou trestní odpovědnosti podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku.

11. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Rovněž učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že obviněný se zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. a) nebo b) tr. ř. Na úplný závěr obviněný souhlasil s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.

12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který neshledal obviněným vytýkaný zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním soudů a obsahem provedeného dokazování, nesouhlasil dále s tím, že by protokol o vydání věci ze dne 6. 9. 2023 nebyl procesně použitelný ani s tím, že trestní řízení bylo zatíženo vadou tzv. opomenutého důkazu. Navrhovaný důkazní prostředek se ani netýkal rozhodných skutkových zjištění, jak předpokládá tato varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného podle státního zástupce představují běžnou polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, které svá rozhodnutí řádně odůvodnily a adekvátně se v nich vypořádaly s argumentačními tvrzeními obhajoby. K pachatelství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby státní zástupce ve shodě s odvolacím soudem odkázal na rozhodnutí č. 44/2021 Sb. rozh. tr., podle něhož je plátcem spotřební daně i skladovatel zboží, který není jeho vlastníkem anebo vlastníkem nemovitosti, v níž je zboží uskladněno. Tuto otázku tedy státní zástupce uzavřel s tím, že obviněnému vznikla daňová povinnost ve smyslu § 9 odst. 3 písm. d) zákona o spotřební dani dnem zjištění, že plátce cigarety po nějakou dobu držel, nebo že je drží, a to tím dnem, který nastal dříve. V této trestní věci obviněný držel nekolkované cigarety již před jejich zajištěním policejním orgánem dne 23. 11. 2022. Z hlediska naplnění objektivní stránky přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku postačovalo, že obviněný zboží přechovával, tj. skladoval, aniž by mu musely být známy další související okolnosti s jejich výrobou, nákupem či následným prodejem, k čemuž státní zástupce citoval výklad z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 5 Tdo 817/2011, a ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 5 Tdo 309/2015. O naplnění subjektivní stránky u obou trestných činů státní zástupce, stejně jako u naplnění jejich objektivní stránky, nepochyboval.

13. Vzhledem k uvedeným důvodům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání obviněného podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Připojil také souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání i jiným způsobem, než jaký státní zástupce navrhl.

III. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

14. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, poté se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti vznesených námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. Přitom dospěl k závěru, že z formálního hlediska sice obviněný uplatnil výhrady, které by mohly odpovídat jím uplatněným důvodům dovolání, avšak jeho konkrétní argumentace směřuje fakticky jen proti rozsahu dokazování a způsobu hodnocení důkazů soudy prvního i druhého stupně. Proto ve skutečnosti obviněným uplatněné námitky nebylo možné podřadit pod žádný ze zákonem vyjmenovaných dovolacích důvodů.

15. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s charakterem dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen z některého z taxativně vymezených důvodů stanovených v § 265b tr. ř. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat takovému dovolacímu důvodu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. V rámci dovolacího řízení proto nelze akceptovat pouhé formální označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako obsahově odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.

16. Obviněný označil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. První z uplatněných dovolacích důvodů spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný využil ve svém dovolání všechny tři uvedené alternativy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti námitek pod něj podřazených je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít vytýkané vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tomuto dovolacímu důvodu tak nemohou odpovídat jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo obecné námitky proti rozsahu dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní (zjevný) rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy. Pro všechny alternativní vady je pak společné, že se musí vždy vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění konkrétní skutkové podstaty trestného činu. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy úspěšně brojit proti vadám ve skutkovém zjištění soudů, které se týkají skutkových okolností významných pro rozhodnutí o podané obžalobě. Konkrétně musí dovolatel zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají z žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo že jsou primárně založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Pouze vady takové povahy by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

17. Dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších

stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze úspěšně uplatnit v případech, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný správně uplatnil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že odvolací soud nenapravil vady odvoláním napadeného rozsudku, zamítl jeho řádný opravný prostředek, přestože rozsudek soudu prvního stupně byl zatížen vadami, k jejichž nápravě jsou určeny právě dovolací důvody uvedené pod písmeny g) a h) téhož ustanovení.

19. Nejvyšší soud též připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Takové námitky dovolatele samy o sobě nenaplňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).

b) K námitkám obviněného

20. Úvodem lze souhrnně předeslat, že prakticky celá dovolací argumentace obviněného představuje jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v rámci svého řádného opravného prostředku. Oba soudy nižších stupňů se s ní také náležitě zabývaly a důsledně vypořádaly. Nejvyšší soud posoudil úvahy vyjádřené v odůvodnění obou soudních rozhodnutí jako logické, přesvědčivé a zcela vyčerpávající, současně neshledal žádné známky deformace obsahu jednotlivých důkazů při formování skutkového zjištění a rovněž rozsah dokazování odpovídá závěru o nepochybné jistotě ve vztahu k vyslovení viny obviněného.

Na zásadní části odůvodnění soudních rozhodnutí týkající se vyhodnocení důkazů lze proto plně odkázat bez nutnosti jejich opakování, stejně jako na argumentaci přednesenou státním zástupcem ve vyjádření k podanému dovolání. Takový odkaz na (dostatečné) dřívější vypořádání námitek je přípustný v řízení o opravném prostředku (a zvláště v řízení o mimořádném opravném prostředku) i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a navazující judikatury českého Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (viz například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19.

12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92, § 60; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 2. 2007, ve věci Boldea proti Rumunsku, č. 19997/02, § 33; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. 5 Tdo 798/2025). Z hlediska charakteru dovolací argumentace obviněného Nejvyšší soud nejprve stručně shrnuje, že obviněný L. V. vytýkal rozhodnutím soudů prvního i druhého stupně zásadně nesprávné zjištění skutkového stavu, nedostatečný rozsah dokazování a nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů.

Obviněný na podkladě vlastního způsobu hodnocení provedených důkazů vycházel z jím předkládané verze průběhu skutku a následně dovodil, že soudy neměly dostatečný podklad v důkazním řízení pro závěr o jeho úmyslném zavinění i naplnění objektivní stránky ohledně obou trestných činů. Obviněný přitom sám celou řadu důkazních prostředků zcela opomenul a zarytě prosazoval vlastní skutkovou verzi, aniž by přímo reagoval na logické a srozumitelné úvahy soudu prvního a druhého stupně. Svou povahou tedy konkrétní výhrady obviněného neodpovídaly vadám, k jejichž nápravě je určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., ale ani vadě nesprávného právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zároveň Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného obsahově nenaplňuje uplatněné ani jiné dovolací důvody, a nemohlo tudíž z jejich podnětu dojít k přezkoumání napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení podle § 265i odst. 3 tr.

ř., Nejvyšší soud se k němu jen stručně vyjádří, jak mu ukládá § 265i odst. 2 tr. ř.

21. V rámci uplatnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný napadl vyhodnocení některých důkazů (komunikace V. Ř. s D. K. a svědecké výpovědi J. G., P. K. a J. V.) a celkově si stěžoval na nedostatečnost skutkových zjištění. Požadoval, aby byly objasněny i další okolnosti skutku, byť pro účely posouzení naplnění objektivní stránky trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a porušení práv k ochranné známce a jiným označením byly nepodstatné.

V reakci na konkrétní skutkové námitky, lze zdůraznit, že rozhodná skutková zjištění o tom, že obviněný řídil provoz celého areálu XY, v jehož tzv. kóji č. 1 skladoval nekolkované cigarety, jednoznačně vyplývá z celého komplexu provedeného dokazování, jež soud prvního stupně podrobně popsal v odůvodnění rozsudku pod body 2. až 80. a následně tyto pečlivě a v souladu se zásadami obecné logiky vyhodnotil způsobem vysvětleným pod body 82. až 93. Na tomto jednoznačném závěru nemůže nic změnit případné zjištění o tom, kdo a kdy cigarety objednal, doručil, zaplatil apod., jak se obviněný domáhá v dovolání.

Zásadní je, že provoz v rámci celého areálu byl zjevně pod kontrolou obviněného, a to včetně prostoru kóje č. 1, v níž byly nalezeny nekolkované cigarety. O této skutečnosti nejsou nejmenší pochybnosti, byť obviněný nezastával pozici statutárního orgánu jak vlastníka areálu XY, tedy obchodní společnosti B. P. T., s. r. o., tak obchodní společnosti PROFIRENTCARS EUROPE LTD., odštěpný závod, která si skladovací prostory pronajímala (viz k tomu podrobněji odůvodnění soudu prvního stupně, body 83. až 85.

rozsudku). Odpovědnými osobami však byly osoby blízké obviněnému, jeho rodinní příslušníci, kteří však fakticky nevykonávali podnikatelskou činnost v těchto společnostech. Tomu záměru mj. odpovídá snaha obviněného přenést odpovědnost za skladování zajištěných cigaret na osoby vystupující za obchodní společnost GlobeMedCare, s. r. o., neboť dodatečně zajistil vytvoření účelové antedatované nájemní smlouvy mezi označenou právnickou osobou jako nájemcem prostor, v nichž se cigarety našly, a pronajímatelem PROFIRENTCARS EUROPE LTD., odštěpný závod (viz bod 88.

rozsudku soudu prvního stupně a listina na č. l. 101 tr. spisu). Ostatně, jako faktický vlastník obchodní společnosti PROFIRENTCARS EUROPE LTD., odštěpný závod, se obviněný prezentoval veřejně sám na serveru idnes.cz v článku, který si dokonce zřejmě z důvodu propagace také objednal (viz k tomu více v bodě 56. rozsudku soudu prvního stupně). Také předchozí vlastník průmyslového areálu XY, T. Ř., potvrdil, že o jeho prodeji jednal výhradně s obviněným. Rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění znaků obou trestných činů spočívající v tom, že obviněný řídil a kontroloval provoz areálu, v němž skladoval nekolkované cigarety, tedy má reálný podklad v provedených důkazech, s jejichž obsahem nejsou v žádném, natož zjevném rozporu, jak předpokládá první alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř.

22. Změny skutkových závěrů soudů se obviněný pokusil docílit dále prosazením skutečností, o nichž vypovídali nevěrohodní svědci, a odlišným výkladem záznamu rozhovoru mezi V. Ř. a D. K. Ti se podle obviněného nebavili o něm, resp. o cigaretách, které by mu měly být dodány, jestliže zmínili jméno „L.“, bavili se o jiné osobě, kterou takto přezdívali. Snaha obviněného touto cestou zpochybnit jeho napojení na osobu V. Ř. je evidentně účelová. Způsob, jakým tuto komunikaci interpretovaly soudy, nestojí osamoceně, ale koresponduje s dalšími okolnostmi případu.

Vozidlo V. Ř. totiž bylo v průběhu června a července 2022 opakovaně zpozorováno v areálu XY a poté, co dne 23. 11. 2022 proběhla prohlídka jiných prostor a pozemků v areálu XY, obviněný osobně navštívil V. Ř. ve vazební věznici, v níž byl přitom omezen na osobní svobodě již ode dne 29. 7. 2022 (viz blíže k tomu body 49. a 50. rozsudku soudu prvního stupně). Užší obchodní vazbu mezi obviněným a V. Ř. tudíž soudy konstatovaly důvodně a Nejvyšší soud neshledal žádnou logickou vadu na způsobu vyhodnocení obsahu komunikace mezi označeným svědkem a D.

K. právě v souvislosti se zmíněnými skutečnostmi. Obviněný dále rozporoval, že závěry o jeho vině byly založeny na nesprávné interpretaci osob a výpovědí svědků J. G., P. K. a J.

V. Právě odkazem na jimi prezentovaná tvrzení, kterým soudy neuvěřily, obviněný založil svou vlastní verzi skutku, podle níž kóji č. 1 měl v pronájmu jiný, obviněným neovládaný subjekt, jenž nesl odpovědnost za skladované cigarety. Obviněným předestřený způsob hodnocení důkazů je však výsledkem zatvrzelého setrvávání na pro něj příznivějším průběhu skutku, aniž by obviněný současně vzal v potaz výsledky provedeného dokazování a zejména logické a důkaznímu obsahu odpovídající skutkové závěry. Obezřetnost soudů obou stupňů v otázce důvěry k výpovědím určité skupiny svědků, vyplynula mimo jiné ze zjištění o osobách, které v postavení svědků do určité míry podporovaly verzi obviněného, neboť mají kriminální minulost především se záznamy o majetkové trestné činnosti.

Zcela správně proto již soud prvního stupně důsledně zkoumal jednotlivé části jejich výpovědí se zřetelem k dalším ve věci opatřeným a provedeným důkazům a důvodně k nim nepřihlédl, pokud stály zcela osamoceně, resp. v rozporu s dalšími zjištěními. Výpovědi svědků P. K. a J. V. soud prvního stupně nepovažoval za věrohodné, jak srozumitelně vysvětlil v bodě 87. rozsudku. Skutečnosti tvrzené svědkem J. G. v hlavním líčení tento soud akceptoval pouze omezeně, neuvěřil jeho náhlé ztrátě paměti o okolnostech souvisejících s vydáním cigaret policii (viz bod 91.

rozsudku soudu prvního stupně). V rozsahu výše označených námitek, tudíž bylo podané dovolání ve své podstatě postaveno nikoli na zjevném rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem důkazů, ale na nedůvodném nesouhlasu s rozsahem a výsledky dokazování, což zvolený ani jiný dovolací důvod nepřipouští.

23. Co se týká námitky procesní nepoužitelnosti protokolu o vydání věci ze dne 6. 9. 2023 jako důkazu, ani ona neodpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho druhé alternativě), neboť na něm nebylo založeno rozhodné skutkové zjištění, které by bylo určující pro naplnění znaků některého z obou trestných činů, za něž byl obviněný odsouzen. Cigarety vydané policejnímu orgánu dne 6. 9. 2023 byly porovnány se vzorkem cigaret z nelegální výrobny v obci XY a vykazovaly shodu. V důsledku předmětného procesního úkonu tedy došlo k určení původu vydaných 6 krabiček cigaret. Takové zjištění týkající se pouhých 6 krabiček cigaret, jež měl J. G. obdržet od T. D., a ten od obviněného, ovšem nemělo v podstatě žádný, natož podstatný vliv na objasnění trestné činnosti obviněného a na právní posouzení žalovaného skutku. Jejich vydání a následné odborné zkoumání není zmíněno ani v tzv. skutkové větě výroku o vině, nejde o zjištění, které by bylo významné pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného. Jemu je vytýkáno skladování cigaret, které byly zajištěny při prohlídce jiných prostor a pozemků dne 23. 11. 2022. Hypoteticky tedy, i kdyby se skutečně mělo jednat o procesně nepoužitelný důkaz, což však nebylo zjištěno, na výrok o vině obviněného by to nemělo žádný vliv. Navíc šlo o opakovanou výhradu, s níž se dostatečně a správně vypořádaly již soudy obou stupňů (viz str. 20 rozsudku soudu prvního stupně a bod 9. usnesení odvolacího soudu).

24. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obviněný dále domáhal doplňujícího výslechu svědka P. V. a přečtení jeho výpovědi, kterou učinil v jiné trestní věci, třebaže tyto důkazní prostředky posoudil již odvolací soud jako nadbytečné a důvody vysvětlil v bodě 12. odůvodnění napadeného usnesení. Nejvyšší soud v této souvislosti dodává, že skutečnost, již měly navrhované důkazy prokázat, tedy že se L. P. pohyboval v průmyslovém areálu XY a řešil záležitosti jím zastupované obchodní společnosti GlobeMedCare, s. r. o., byla v trestním řízení rovněž důkladně vypořádána. Již soud prvního stupně na podkladě více důkazních prostředků důvodně uzavřel, že L. P. byl tzv. bílým koněm, rozhodně v jeho mentálních schopnostech nebylo vyřizovat záležitosti podnikající právnické osoby, a to ani omezeně, natož v pozici jejího statutárního orgánu (viz body 11., 68. až 73., 86. rozsudku soudu prvního stupně). Zamítnutí návrhu na doplnění dokazování v tomto rozsahu pro nadbytečnost učinil proto odvolací soud naprosto opodstatněně, z provedených důkazů byly dostatečně objasněny jak okolnosti týkající se organizačního fungování v rámci areálu, jež bylo v rukou obviněného, tak skladování nekolkovaných cigaret. Výpovědi svědka P. V. proto nepředstavují tzv. opomenutý důkaz, jak předpokládá třetí alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

25. Obviněný L. V. podal dovolání také z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Byl přesvědčen, že „skutečnosti uvedené ve výroku rozsudku soudu I. stupně nenaplňují skutkovou podstatu“ (viz str. 3 dovolání) jak zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, tak přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením. Zdánlivě právně relevantní argumentací však obviněný fakticky namítal nesprávné právní posouzení nikoli skutkových okolností, na nichž soudy založily výrok o vině, ale těch, které předložil po vlastním způsobu vyhodnocení provedených důkazů.

Podstatou jeho zdánlivě právních námitek je totiž odmítnutí jakéhokoli vztahu ke skladovaným cigaretám, o nichž údajně vůbec nevěděl, současně tvrdil, že i pokud by tomu tak bylo, nesvědčila mu zákonná povinnost zaplatit spotřební daň, dále, že nebyl prokázán jeho záměr uvést zboží na trh apod. Podobně jako u důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě tedy obviněný předkládá primárně nesouhlas s procesem dokazování a skutkovými závěry soudů nižších stupňů, o něž opřely odsuzující výrok o vině.

Teprve na tomto základě pak obviněný napadá nesprávnost právního posouzení těch skutkových okolností, k nimž dospěl on sám. Takto formulované námitky však svým obsahem neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nelze mu podřadit ani výtku proti tomu, že soudy nezjišťovaly existenci daňové povinnosti, resp. kdo je plátcem spotřební daně, již Nejvyšší soud posoudil jako bezpředmětnou. Působí spíše dojmem, že se obviněný neseznámil s plným zněním odůvodnění rozhodnutí soudů v jeho trestní věci.

Problematikou existence daňové povinnosti a otázkou, kdo byl povinen ji přiznat a odvést se zabývaly soudy obou stupňů, zejména odvolací soud v bodě 18. svého usnesení zcela přesně a podrobně i s odkazy na příslušná ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) a § 9 odst. 3 písm. e) zákona o spotřebních daních a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 8 Tdo 395/2018, uveřejněné pod č. 44/2021 ve Sb. rozh. tr., vysvětlil, že plátcem spotřební daně cigaret uskladněných v průmyslovém areálu XY byl obviněný L.

V. Tato část dovolací argumentace proto byla zcela lichá.

26. Nad rámec dovolacího přezkumu tedy Nejvyšší soud pouze stručně shrnuje, že skladování nekolkovaných cigaret obviněným v průmyslovém areálu v kóji č. 1 bylo v trestním řízení nepochybně prokázáno [viz výklad shora k důvodu v písm. g)], a to i s přihlédnutím k výkladu pojmu „skladování“ v rozsudku Nejvyššího správního soudu, na který přiléhavě odkázal odvolací soud v bodě 20. napadeného usnesení. Pro účely trestního řízení je nicméně třeba zásadně vycházet z judikatury Nejvyššího soudu, který ve výše již citovaném rozhodnutí č. 44/2021 Sb. rozh.

tr. vyslovil jednoznačný názor, podle něhož pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku může být i ten, kdo ukryl větší množství nekolkovaných cigaret v domě, v němž přebývá, i když není jeho vlastníkem ani vlastníkem těchto cigaret; v takovém případě lze učinit závěr, že pachatel skladuje uvedené cigarety a že je plátcem spotřební daně ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) a § 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, přičemž nesplnil povinnost zaplatit tuto daň použitím tabákové nálepky podle § 114 odst. 2 zákona o spotřebních daních a vyhlášky o tabákových výrobcích.

Jestliže obviněný v jím kontrolovaných prostorách skladoval nekolkované cigarety v počtu 459 600 kusů, tudíž bylo současně vyloučeno, aby toto zboží v uvedeném rozsahu bylo určeno k jeho osobní spotřebě, byl obviněný plátcem spotřební daně, resp. osobou, která skladuje vybrané výrobky, aniž prokáže, že jde o výrobky pro osobní spotřebu ve smyslu první alternativy § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních. Daňová povinnost obviněnému jako plátci této daně vznikla dnem nabytí vybraných výrobků nebo dnem jejich prodeje plátci uvedenými v § 4 odst. 1 písm. f) nebo dnem zjištění, že plátce vybrané výrobky po nějakou dobu držel, nebo že je drží, a to tím dnem, který nastal dříve, jak vyplývá z ustanovení § 9 odst. 3 písm. e) zákona o spotřebních daních, ve znění účinném do 12.

2. 2023. V tomto případě byl vznik daňové povinnosti vázán na den zjištění, že obviněný cigarety měl v držení, resp. skladoval, což nastalo v době předcházející dni 23. 11. 2022, v němž byla provedena prohlídka jiných prostor a pozemků. Přímý úmysl obviněného zkrátit spotřební daň je patrný již ze způsobu provedení skutku, zejména ze zjištěných okolností, a to například, že cigarety nebyly opatřeny tabákovými nálepkami, přitom zcela jistě nešlo o provozovatele daňového skladu, tento druh zboží byl opatřen pokoutným způsobem bez řádného dokladu o jeho nabytí, navíc se obviněný snažil po zajištění cigaret přenést formálně kontrolu nad kójí č. 1 na účelově zajištěného nájemce GlobeMedCare, s.

r. o. (správně však podnájemce, jestliže PROFIRENTCARS EUROPE LTD., odštěpný závod, měl tyto prostory v nájmu – pozn. Nejvyššího soudu), apod. V návaznosti na uvedená skutková zjištění a jejich právní posouzení nevyvstaly jakékoli pochybnosti ani o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením.

Za situace, v níž krabičky s cigaretami nesly označení, která jsou pod ochrannou známkou, k čemuž oprávněný majitel ochranné známky neudělil souhlas (viz bod 45. rozsudku soudu prvního stupně), se evidentně obviněný dopustil také přečinu podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, neboť přechovával výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému.

27. Pro úplnost Nejvyšší soud ještě připomíná, že obviněný v bodech 91. až 93. svého dovolání citoval z aktuálního znění zákona o spotřebních daních, a to § 4 odst. 1 písm. f) a § 3 písm. n), ačkoli soudy zjevně aplikovaly znění účinné v rozhodné době, tj. k 23. 11. 2022 (viz citace zákona o spotřebních daních ve výroku o vině), a na tomto podkladě se domáhal objasnění skutečnosti, že zajištěné cigarety měly být určeny „pro účely podnikání“. Již odvolací soud přitom v bodě 19. odůvodnění svého usnesení vyložil, že podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních (ve znění účinném až do 31.

12. 2024) platilo, že plátcem spotřební daně je osoba, která skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky, aniž prokáže, že jde o vybrané výrobky pro osobní spotřebu, nebo uvádí do volného daňového oběhu vybrané výrobky, aniž prokáže, že jde o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně; za daň společně a nerozdílně odpovídá také právnická nebo fyzická osoba, která se na uvedeném skladování nebo dopravě podílela. Toto vymezení plátce spotřební daně [ze všech zákonem vyjmenovaných alternativ v § 4 odst. 1 písm. a) až h), resp. ve znění účinném od 1.

1. 2025 v § 4 odst. 1 písm. a) až i) zákona o spotřebních daních] dopadalo a stále dopadá na posuzovanou trestní věc obviněného, protože vybrané výrobky, tedy nekolkované cigarety skladoval, jak vyplynulo z provedeného dokazování. Odvolacím soudem citovaná definice plátce spotřební daně je aktuálně zařazena v § 4 odst. 1 písm. g) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. Tuto změnu zákona obviněný nereflektoval. Pod písmenem f) téhož ustanovení je plátce spotřební daně v současnosti charakterizován tak, že jde o právnickou nebo fyzickou osobu, která pro účely podnikání přijme na daňovém území České republiky vybrané výrobky dopravované ve volném daňovém oběhu mezi členskými státy, pokud jí vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit, což obviněný doslova přejal do svého dovolání.

Argumentace obviněného pod body 91. a 92. dovolání, jíž zpochybňoval svou povinnost platit daň a domáhal se prokázání jedné z dalších alternativních podmínek ve vztahu k naplnění pojmu „pro účely podnikání“ ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních (ve znění účinném od 1. 1. 2025), je proto bezpředmětná, neboť mu soudy přiléhavě vytýkaly nesplnění povinnosti plátce spotřební daně z jiného zákonného důvodu. Obviněný dále správnou definici výrazu „uvedení do volného oběhu“ spojil s chybnou citací právní úpravy, a to odkazem na ustanovení § 3 písm. n) zákona o spotřebních daních, v rozhodné době byla tato definice zařazena v § 3 písm. k) téhož zákona.

Tato nepřesná citace však představovala marginální nedostatek dovolání, jehož námitkami se Nejvyšší soud přesto zabýval a zvážil jejich relevanci. Nicméně zjistil, že uplatněné výhrady neodpovídají žádnému z deklarovaných dovolacích důvodů ani ostatním důvodům taxativně vymezeným v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

Jak již bylo uvedeno, obviněný brojil především proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, a setrval na své dosavadní obraně založené na tom, že neměl nic společného se zajištěnými nekolkovanými cigaretami, a domáhal se zproštění obžaloby. Nejvyšší soud ovšem není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebyla koncipována, což se v zásadě nezměnilo ani po začlenění „nového“ dovolacího důvodu v nynějším § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy nižších stupňů se přitom obhajobou obviněného pečlivě zabývaly v předchozích fázích trestního řízení a dostatečně odůvodnily, proč jí neuvěřily a považovaly ji za účelovou a především vyvrácenou výsledky dokazování.

28. Je třeba v této souvislosti připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.

Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Leges, 2023, str. 188 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu.

Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 5 Tdo 849/2023, ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 5 Tdo 296/2024, aj.).

29. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel i se zřetelem dodržení základních práv obviněného, především práva na spravedlivý proces se všemi jeho atributy zakotvenými především v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobody a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. V daném případě však žádný nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v odpovídající právní kvalifikaci.

30. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud na podkladě předložených dovolacích námitek neshledal naplněnými dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nemohlo dojít ani k důvodnému uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně na podkladě odvolání obviněného ve veřejném zasedání, přičemž neshledal jím tvrzené vady, naopak se ztotožnil se způsobem, jakým soud prvního stupně vyhodnotil výsledky provedeného dokazování a jak se vypořádal s jeho obhajobou. Ani odlišný názor obviněného na výsledky provedeného dokazování a jeho přesvědčení o tom, že nespáchal posuzované trestné činy, nejsou důvodem k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tedy k procesnímu postupu hodnocení důkazů ve prospěch obviněného.

IV. Závěrečné shrnutí

31. Na základě všech shora stručně popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud na podkladě obsahu trestního spisu k závěru, že obviněný L. V. přes svůj formální odkaz na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. podal dovolání z jiných než zákonem taxativně stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. 12. 2025

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu