USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. F. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2022, sp. zn. 4 To 55/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 97 T 5/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 97 T 5/2021, byl obviněný J. F. uznán vinným jednak pokusem přečinu dotačního podvodu podle § 21 odst. 1, § 212 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), jednak pokusem přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1, § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za než mu byl podle § 212 odst. 4 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výměře 60 000 Kč (vyměřený v 30 denních sazbách po 2 000 Kč). Tímto rozsudkem soud prvního stupně uznal vinnými ještě dalších 15 osob uvedených ve výroku tohoto rozsudku.
2. Uvedeného trestného činu se obviněný J. F. podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že společně s již odsouzeným R. Š. a odsouzenou právnickou osobou Florian tepelná technika, s. r. o. (dále ve zkratce jen „Florian“), předložili poskytovateli dotace na výměnu zastaralých zdrojů tepla na pevná paliva (kotlíková dotace) Ústeckému kraji závěrečnou zprávu a nepravdivý účetní doklad ze dne 11. 5. 2016 o úhradě celého povinného dílu obviněným J. F. jako žadatelem o dotaci a jejím příjemcem. Obviněný tento nepravdivý účetní doklad předložil a v závěrečné zprávě potvrdil správnost všech údajů uvedených v této zprávě a jejich přílohách, přestože věděl, že celý v dokladech uvedený povinný díl neuhradil, neboť zaplatil pouze jeho část ve výši 19 900 Kč namísto deklarovaných 45 000 Kč, k jejichž úhradě byl povinen podle smlouvy o poskytnutí dotace uzavřené s Ústeckým krajem. Úhradu zbývající části povinného dílu ve výši 25 070 Kč předstíral formou dohody o započtení pohledávek vzniklých ze smlouvy o zprostředkování a ze smlouvy o dílo. Dohoda o započtení pohledávek a smlouva o zprostředkování však byly vytvořeny zcela účelově (pro účely poskytnutí dotace v maximální výši), reálně k žádnému zprostředkování nedošlo, nevznikl tak ani žádný reálný nárok a nemohlo tak dojít ani k započtení pohledávek. Tímto se společně pokusili vylákat od Ústeckého kraje částku ve výši 105 000 Kč, která však nakonec nebyla vyplacena.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. F. (společně s 6 dalšími obviněnými) odvolání, o němž rozhodl ve veřejném zasedání Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 22. 12. 2022, sp. zn. 4 To 55/2022, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl (rozhodnuto bylo i odvoláních ostatních obviněných).
II. Dovolání obviněného
4. Proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. F. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podle obviněného napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, v řízení učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
5. Obviněný svým dovoláním předně namítal rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Podle něj odvolací soud dospěl k závěru, že k započtení vzájemných pohledávek došlo mezi obviněným a obchodní společností Dimfeja Holding, a. s. (dále jen „Dimfeja Holding“), přitom však z provedených důkazů vyplynulo, že k započtení pohledávek došlo mezi ním a obchodní společností Florian. Stejně tak nesouhlasil se závěrem, že předložením účetního dokladu tvrdil provedení hotovostní platby na svůj povinný díl a tímto uvedl nepravdivý údaj. Na účetním dokladu totiž bylo zřetelně vyznačeno, že jde o zápočet, nikoli o předání peněz v hotovosti. Obchodní společnosti Florian vznikla vůči obviněnému pohledávka z titulu provedení díla (dodávka a montáž kotle) a obviněnému vůči obchodní společnosti Florian vznikl nárok na provizi ze zprostředkovatelské smlouvy za zprostředkování uzavření smlouvy. Nemohlo tak jít o nepravdivý účetní doklad, ale o doklad odpovídající skutečnosti. V této souvislosti pak upozornil, že podle smlouvy o poskytnutí dotace nemusel být povinný díl příjemce dotace uhrazen pouze hotovostní nebo bezhotovostní platbou, ale mohl být uhrazen i jinými způsoby, např. zápočtem. Svůj povinný díl tak zcela uhradil, částečně zaplacením částky 19 900 Kč, částečně zápočtem pohledávek ve výši 25 070 Kč.
6. Obviněný dále namítal nesprávné vymezení skutku. Z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že nepravdivost údaje byla odvozována z fiktivního zápočtu pohledávek mezi ním a obchodní společností Dimfeja Holding, avšak k započtení pohledávek došlo mezi ním a obchodní společností Florian. Odvolací soud tedy pochybil, pokud se zcela ztotožnil s popisem skutkového děje tak, jak jej učinil soud prvního stupně. Dále nesouhlasil s tím, že v popisu skutku mu soudy nižších stupňů vytkly pouhé předložení závěrečné zprávy. Až v odůvodnění odvolacího soudu pak bylo uvedeno, v čem spočíval nepravdivý údaj uvedený v této závěrečné zprávě. Pokud však byl uznán vinným za uvedení nepravdivých údajů v žádosti o poskytnutí dotace, pak by specifikace těchto nepravdivých údajů měla být obsažena již v popisu skutku a měla být zkoumána v hlavním líčení.
7. Podle obviněného nedošlo ani k naplnění subjektivní stránky trestných činů, za něž byl uznán vinným. Z provedených důkazů totiž nevyplývá jeho nepřímý úmysl vylákat dotaci ve výši, na kterou by neměl nárok. Předmětný zápočet považoval v souladu s právními předpisy a s podmínkami poskytnutí dotace, neboť zaměstnanci krajského úřadu smlouvu o dílo přijali bez jakýchkoli výhrad. Proti závěru o jeho úmyslném jednání svědčí i skutečnost, že se o soulad s podmínkami dotace aktivně zajímal, veškeré dokumenty četl a v případě, že jejich obsahu neporozuměl nebo v nich objevil nesoulad, požadoval vysvětlení a případnou nápravu. Soudy nižších stupňů tak mohly dospět nanejvýš k závěru, že jednal nedbalostně.
8. Dalšími námitkami obviněný zpochybňoval právní posouzení skutku jako trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie. Uvedl, že skutková podstata trestného činu dotačního podvodu vyžaduje, aby pachatel uvedl v žádosti nepravdivý údaj. Zákonodárce tak zjevně rozlišuje mezi uvedením nepravdivého údaje v žádosti a předložením nepravdivého dokladu. I kdyby připustil, že žádostí se rozumí i údaje v závěrečné zprávě, pak ani v ní nebyl uveden žádný nepravdivý údaj, proto jeho jednání nelze posoudit jako trestný čin podle § 212 tr. zákoníku.
9. Dovolatel svým dovoláním zpochybnil i výši způsobené škody. Podle něj nelze za škodu považovat celou částku požadované dotace, neboť i kdyby na povinný díl zaplatil pouze 19 900 Kč bylo by možné dotaci získat ve výši až 46 000 Kč. Tato částka (46 000 Kč) tak nemohla být posouzena jako škoda a měla být odečtena od jím požadované dotace ve výši 105 000 Kč. Mohl tak způsobit škodu nanejvýš 59 000 Kč, která již nepředstavuje větší škodu stanovenou v § 212 odst. 4 tr. zákoníku. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 1 Afs 291/2017, podle kterého je možné požadovat vrácení i pouze části poskytnuté dotace. Tyto závěry měly být aplikovány i na nyní projednávanou věc. Tuto námitku uplatnil u obou trestných činů, za které byl uznán vinným.
10. Obviněný se vymezil i proti závěru odvolacího soudu, který uvedl, že vyplacením dotace by došlo ke vzniku škody Ústeckému kraji. Pokud však byl odsouzen za trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie, měla by škoda vzniknout právě Evropské unii, nikoli Ústeckému kraji. I z tohoto důvodu nelze dospět k závěru o spáchání tohoto trestného činu.
11. Obviněný závěrem uvedl, že vzhledem k nesprávnému závěru o spáchání uvedených přečinů namítá i uložený trest, neboť mu neměl být uložen žádný, když se trestné činnosti nedopustil.
12. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně v částech, které se týkají jeho osoby a sám rozhodl o tom, že se dovolatel zprošťuje obžaloby.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
13. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
14. Státní zástupkyně nejprve zopakovala dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněného. Předně uvedla, že námitky obviněného lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (který obviněný neuplatnil) ve spojení s § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou tedy způsobilá k věcnému projednání, avšak nelze jim přiznat opodstatnění.
15. Dále se státní zástupkyně zabývala námitkou, kterou obviněný tvrdil, že žádný nepravdivý údaj v žádosti neuvedl, neboť k zápočtu vzájemných pohledávek skutečně došlo. Uvedla, že soudy nižších stupňů dospěly k opačnému závěru, tedy že vzájemné započtení pohledávek bylo fiktivní, absolutně neplatné a mělo za účel pouze vylákat dotaci od jejího poskytovatele. V této souvislosti nemohla souhlasit ani s námitkami obviněného týkajícími se popisu skutku a naplnění znaku objektivní stránky trestného činu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícího v uvedení nepravdivého údaje. Ze skutkové věty se totiž zcela zřetelně podává, že dovolatel v žádosti o poskytnutí dotace uvedl nepravdivý údaj ve smyslu § 212 odst. 1 tr. zákoníku, a to konkrétně o tom, že část podílu příjemce dotace byla uhrazena započtením.
16. Podle státní zástupkyně soudy nižších stupňů správně stanovily i hrozící škodu, kterou by obviněný svým jednáním způsobil, pokud by trestné činy dokonal. Nejprve konstatovala, že na poskytnutí dotace není právní nárok. Navíc pokud by poskytovatel dotace věděl o nepravdivých údajích, žádnou dotaci by neposkytl. Podle ní tak tyto důvody neumožňují přijmout argumentaci obviněného, že by výše škody měla být snížena o částku 46 000 Kč, na kterou by měl nárok. K dovolatelem označenému usnesení Nejvyššího správního soudu uvedla, že jeho právní závěry na nyní řešenou věc nedopadají, neboť uvedené usnesení se zabývá otázkou přiměřenosti výše odvodu za porušení rozpočtové kázně.
17. Za zjevně neopodstatněnou považovala i námitku, že trestným činem poškození finančních zájmů Evropské unie nemohl být poškozen Ústecký kraj. Dotační prostředky pocházely v celé své výši z unijních zdrojů, konkrétně z fondu soudržnosti – operačního programu životního prostředí a představovaly tak objekt trestněprávní ochrany trestného činu podle § 260 tr. zákoníku. Česká republika pak tyto finanční prostředky rozdělila mezi jednotlivé kraje na dotační programy zajišťované krajskými úřady. Vzniklá škoda tak není omezena na určitý okruh poškozených subjektů. V této souvislosti pak státní zástupkyně odkázala na bod 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady EU 2017/1371 ze dne 5. 7. 2017, o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie, podle nějž se ochrana finančních zájmů Evropské unie vztahuje nejen na všechna opatření, jež poškozují aktiva Evropské unie, ale též na aktiva členských států, a to v rozsahu, v jakém mají tato opatření význam pro ekonomickou politiku Evropské unie.
18. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s námitkou obviněného, kterou namítal nesprávné posouzení subjektivní stránky trestných činů. S ohledem na způsob spáchání trestných činů, tedy úmyslného předstírání vzniku závazku, aby obviněný nemusel platit část povinného dílu příjemce dotace, je zcela vyloučen závěr o nedbalostní formě jeho zavinění.
19. Ze všech shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.
20. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva využil. Obviněný uvedl, že v průběhu celého řízení před soudy nižších stupňů docházelo ke zevšeobecňování hodnocení důkazů a činění právních závěrů, neboť v této věci bylo celkem 16 obžalovaných osob a skutkové závěry učiněné vůči jedné osobě tak soudy nižších stupňů vztahovaly i na další osoby. Pokud státní zástupkyně odkázala na body 86. až 89. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, dopustila se stejného pochybení, neboť tyto body se netýkají obviněného, ale ostatních již odsouzených. Dovolatel totiž neuzavřel smlouvu o zprostředkování s obchodní společností Dimfeja Holding, ale s obchodní společností Florian, ze které mu vznikl nárok na provizi. Doklad potvrzující započtení pohledávek proto nemohl být nepravdivý.
21. Podle dovolatele nelze spojovat výši potenciální škody s tím, zda byla nebo nebyla dotace nároková. I v samotné smlouvě o poskytnutí dotace je uvedena maximální částka dotace, nikoli částka, která bude přiznána. Navíc i pracovníci krajského úřadu uvedli, že při úhradě nižšího povinného dílu by byla přiznána nižší absolutní částka dotace. Vzhledem k uvedenému setrval na své námitce uplatněné v dovolání, tedy že potenciální škoda mohla dosahovat nanejvýš částku 59 000 Kč. Stejně tak setrval na námitce, že trestným činem poškození finančních zájmů Evropské unie by nemohla vzniknout škoda Ústeckému kraji.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
22. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
24. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
25. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu.
Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele.
Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
26. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také později formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování.
Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny.
Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10.
7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
27. Ve skutečnosti ale měl obviněný na mysli spíše dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým rozsudkem rozhodl o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly podle jeho přesvědčení v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jinými slovy obviněný ani správně neoznačil dovolací důvod, na jehož základě by dovolací soud měl napadené rozhodnutí, tj. rozsudek odvolacího soudu o zamítnutí jeho odvolání, přezkoumat. Tato vada jeho podání však sama o sobě nebyla důvodem, pro který bylo jeho dovolání odmítnuto, jak bude rozvedeno níže.
28. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) K uplatněným námitkám obviněného
29. Nejprve je třeba uvést, že dovolací námitky obviněného z velké části představují jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v rámci svého řádného opravného prostředku (s výjimkou námitky, že poškozenou trestným činem poškození finančních zájmů Evropské unie by měla být jen Evropská unie a nikoli Ústecký kraj). Oba soudy nižších stupňů se s touto jeho obhajobou také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat, protože Nejvyšší soud s takovým vypořádáním námitek obviněného souhlasí, není třeba tuto argumentaci znovu zevrubně opakovat (obviněnému je vypořádání těchto argumentů také dobře známo). Odkázat lze též na vyjádření státní zástupkyně k podanému dovolání, s nímž také Nejvyšší soud souhlasí. Nad uvedený rámec proto Nejvyšší soud tuto jinak veskrze správnou argumentaci jen ve stručnosti doplní o několik poznámek k jednotlivým námitkám.
30. Obviněný předně namítal zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Podle něj totiž odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že k započtení pohledávek došlo mezi obviněným a obchodní společností Dimfeja Holding, přitom však z provedených důkazů vyplynulo, že k zápočtu došlo mezi ním a obchodní společností Florian. Stejně tak sporoval závěr, že svůj povinný díl uhradil pouze z části, a to ve výši 19 900 Kč, podle něj jej uhradil zcela, a to částečně zaplacením částky 19 900 Kč, částečně započtením vzájemných pohledávek.
Obviněný pak v této souvislosti tvrdil, že zápočet pohledávek nebyl účelový, naopak k němu skutečně došlo. Jinými slovy obviněný sveřepě opakoval svoji lstivou verzi, kterou neúspěšně uplatňoval před dotačním orgánem a následně i všemi orgány činnými v trestním řízení doufaje v její úspěch, ač mu bylo opakovaně vysvětleno, že jde o pouhé předstírání úhrady peněz jako nezbytné podmínky pro čerpání dotace v požadované výši, a tedy o snahu o podvodné vylákání peněz z veřejných rozpočtů (zčásti evropských).
31. Nejprve je na místě připomenout, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání není zásadně povolán k přezkumu skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, není řádnou třetí instancí sporu mezi veřejnou žalobou a obhajobou obviněného, takto jeho postavení nebylo koncipováno, jak bylo již naznačeno shora. Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny.
Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů.
I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.; Jelínek, J., Říha, J. Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů. 5. vydání.
Praha: Leges, 2023, s. 43 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
32. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu a hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].
33. V daném případě však dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Lze tak shrnout, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.
34. K otázkám skutkovým tak může Nejvyšší soud jen nad výše uvedený rámec (jako obiter dictum) učinit jen několik málo poznámek na základě znalosti trestního spisu, který měl k dispozici (aniž by sám provedl jediný důkaz). Pokud obviněný uvedl, že k započtení vzájemných pohledávek mezi ním a obchodní společností Florian skutečně došlo, tudíž nepředložil nepravdivý účetní doklad, pak uvedené tvrzení neodpovídá provedenému dokazování před soudy nižších stupňů. Obviněný totiž ve své dovolací argumentaci opakovaně uváděl, že smlouvu o zprostředkování uzavřel s obchodní společností Florian, ze které mu vznikl nárok na provizi ve výši 25 070 Kč, který pak byl následně započten na pohledávku obchodní společnosti Florian vůči obviněnému ze smlouvy o dílo (dodávka a montáž kotle) ve výši 25 070 Kč. Z provedených důkazů, konkrétně ze smlouvy o zprostředkování (č. l.
2648), však vyplývá, že tato smlouva byla ve skutečnosti uzavřena mezi obviněným a obchodní společností Dimfeja Holding, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů, a právě z této smlouvy měl obviněnému vzniknout údajný nárok na provizi ve výši 25 070 Kč. Není tedy pravdou, že by smlouvu o zprostředkování uzavřel přímo s obchodní společností Florian, jak obviněný tvrdil. Dohoda o započtení pohledávek (č. l. 2646) pak byla uzavřena mezi obviněným a obchodní společností Florian, kterou mělo dojít k započtení pohledávek obviněného vůči obchodní společnosti Florian z neuhrazené provize ze zprostředkovatelské smlouvy a obchodní společnosti Florian vůči obviněnému ze smlouvy o dílo (dodávka a montáž kotle), obě pohledávky ve stejné výši 25 070 Kč.
35. Je také zcela evidentní, že jednání obviněného (a též již odsouzených R. Š. a obchodní společnosti Florian) bylo zcela účelové a svědčí o naprosté fiktivnosti (a zdánlivosti) provedeného zápočtu, jakož i předtím smlouvy o zprostředkování. Obviněný v průběhu celého trestního řízení nevysvětlil, zač by měl získat odměnu 25 070 Kč, tedy ve výši odpovídající téměř tehdejší průměrné měsíční mzdě, v čem ono zprostředkování smlouvy o dílo mezi „zájemcem“ a třetí osobou mělo spočívat (takovou obranu vůbec neuplatňoval po celou dobu dotačního řízení ani v řízení před soudy, jen setrvával na svém stanovisku, že do toho dotačnímu orgánu nic není, zprostředkování smluv nedokázala objasnit ani druhá smluvní strana, tj. obchodní společnost Dimfeja Holding, resp. její předseda představenstva).
Kromě jistého chaosu v subjektech, s nimiž smlouvy uzavíral (smlouvu o dílo, smlouvu o zprostředkování a dohodu o započtení pohledávek, jež se všechny týkají oněch 25 070 Kč – viz č. l. 2630-2633, 2646 a 2648 trestního spisu), a ve vzájemných povinnostech z nich plynoucích, jakož i v podvodném vyznačování předávání stejné částky v pokladních příjmových dokladech (viz č. l. 2635, 2647 a 2649), vyplývá zřetelně klamavé deklarování vynaložení vyšší částky z vlastních zdrojů, než bylo reálně uskutečněno, i z nastaveného modu operandi, který je zcela identický v celé dlouhé řadě případů realizace výměn kotlů v dané oblasti obchodní společností Florian, za kterou jednal její obchodní ředitel R.
Š. Právě R. Š. je tak možno označit za intelektuálního původce činu, nicméně přímými pachateli trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie byli samotní žadatelé o dotaci, tedy objednavatelé díla. Uvedené klamání poskytovatele dotace odpovídá i zjištěnému obvyklému průběhu i v jiných případech, je proto zcela logické, že soudy nižších stupňů činily souhrnná zjištění, jež se týkala všech jednotlivých případů (není třeba pak totéž rozepisovat k jednotlivým dílčím útokům).
Obchodní společnost Florian totiž nabízela na internetu nejlepší ceny při výměně kotle s dotací za pouhých 19 900 Kč, jak sám obviněný J. F. v přípravném řízení připouštěl, před realizací této výměny i v jejím průběhu docházelo k postupnému podepisování dokumentace, kterou se mělo deklarovat pořízení kotlů v takové ceně, aby byla v maximální možné míře pokryta dotací a zároveň objednavatel díla (a zároveň žadatel o dotaci) vyplatil co nejmenší částku. Poskytovateli dotace tak byla deklarována výměna kotle i s prací za částku drobně převyšující 150 000 Kč, což byla maximální výše způsobilých výdajů, na které mohla být poskytnuta dotace (v případě obviněného J.
F. viz č. l. 2623 a násl. trestního spisu, kde je deklarovaný celkový náklad ve výši 155 850 Kč), přičemž maximální výše dotace mohla být 105 000 Kč (tj. 70 % uvedené maximální výše způsobilých výdajů) a vlastní podíl příjemce dotace byl 45 000 Kč (tj. 30 % z celkových způsobilých výdajů). Obviněný tak zjevně vůči poskytovateli dotace lstivě uváděl, že vynaložil 45 000 Kč, ač reálně chtěl utratit pouhých 19 900 Kč, resp.
později navýšených ještě o 30 Kč. Jediným cílem všech simulovaných dvoustranných právních jednání (smluv o zprostředkování a následném zápočtu odměny za zprostředkování na cenu díla) tak bylo jen to, aby se poskytovateli dotace (Ústeckému kraji) doložilo, že obviněný vynaložil na výměnu kotle částku 45 000 Kč (později upřesněnou na 45 109 Kč), ač to nebyla pravda, protože reálně vynaložil jen oněch 19 900 Kč (plus 30 Kč). V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů (zejména na body 86. až 95. a 98. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, s nimiž souhlasí i Nejvyšší soud).
36. Smlouva o zprostředkování, jakož i následná dohoda o započtení pohledávek, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů, byly jen předstíraným, a tedy zdánlivým právním jednáním ve smyslu § 552 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), nemohly tak vyvolávat žádné právní účinky, strany se jimi rozhodně nehodlaly řídit, byly vytvořeny jen pro účely řízení o poskytnutí dotace. Nejde tak podle uvedeného ustanovení vůbec o právní jednání, hovoří se o zdánlivém, nicotném či neexistující právním jednání [více k tomu viz např. LAVICKÝ, P.
a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1755 a násl.; ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. (§ 1-654, obecná část). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, § 552 – citováno podle systému ASPI]. V obou případech totiž chyběla vážná vůle obou stran, které jen simulovaly právní jednání vůči poskytovateli dotace, aby mu mohly deklarovat uhrazení ceny díla žadatelem o dotaci jako objednatelem díla jeho zhotoviteli. Vůbec se však smlouvou o zprostředkování nechtěly řídit, nechtěly, aby byly plněny velmi vágně formulované povinnosti ve smlouvě uvedené (např. zcela chybělo bližší určení, jaká smlouva o dílo má být zprostředkována, jakož i další podmínky pro vyplacení provize apod.), vše bylo vázáno na základní ujednání o výměně kotle za předem deklarovanou cenu s tím, že ve zbytku bude cena uhrazena z dotace (a to i přes uvádění klamavých údajů poskytovateli dotace).
Proto též simulovaly právní jednání spočívající v dohodě o započtení pohledávek. V tomto směru šlo o vzájemnou dohodu obou stran předstírajících právní jednání, konkrétně v daném případě obviněného J. F. a R. Š., který jednal za obchodní společnost Florian, ale který se podílel i na deklaraci zprostředkování pro tvrzeného zájemce Dimfeja Holding.
37. Fiktivnost uvedených smluvních ujednání vyplývá i z předstírání předávání finanční hotovosti, což mají dokládat příjmové pokladní doklady. Nesmyslnost a nereálnost tvrzeného vzájemného započtení pohledávek vyplývá již jen z toho, že nebylo nikde deklarováno, že by obviněný J. F. měl vzájemnou započitatelnou pohledávku vůči obchodní společnosti Florian, když podle simulované smlouvy o zprostředkování mu měl vzniknout právní nárok zaplacení provize od obchodní společnosti Dimfeja Holding (přitom podle § 1982 o. z. je nutným předpokladem započtení pohledávek jejich vzájemnost, tedy strany si musí vzájemně dlužit plnění stejného druhu). Nebylo přitom ani nijak deklarováno, že by obchodní společnost Florian převzala dluh obchodní společnosti Dimfeja Holding vůči věřiteli obviněnému J. F., který by s tím navíc souhlasil (viz § 1888 a násl. o. z.), stejně tak nebylo nijak deklarováno, že by obviněnému J. F. právo na vyplacení provize vzniklo, že by nějakou smlouvu zprostředkoval (jistě ji přitom nemohl zprostředkovat sobě, protože tím by byla popřena povaha zprostředkování, které se vztahuje k třetí osobě). Tím vším je dokládána fiktivnost obou zmíněných smluv (o zprostředkování a o započtení pohledávek), které ani nebyly provedeny domyšleně tak, aby alespoň formálně („papírově“) odpovídaly právní úpravě. Ve zbytku lze odkázat na odpovídající závěry soudů nižších stupňů, s nimiž i Nejvyšší soud souhlasí. Jediným smyslem tak bylo oklamat poskytovatele dotace. Toho si byl samozřejmě také velmi dobře vědom obviněný J. F., který sám byl žadatelem o dotaci a který osobně sjednával smlouvu o poskytnutí dotace a deklaroval poskytovateli nepravdivé údaje jak ve smlouvě o poskytnutí dotace (kdy již věděl, že částky tam uvedené neodpovídají jeho záměru), jakož i v jemu adresované závěrečné zprávě.
38. Nejvyšší soud tak neshledal žádný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, naopak závěr soudů, že k zápočtu pohledávek reálně nedošlo, protože pohledávka obviněného J. F. z titulu zprostředkování smlouvy o dílo ani nevznikla, je zcela odůvodněný a je založen na obsahu důkazů logicky a přesvědčivě vyhodnocených soudy nižších stupňů nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné souvislosti (ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.).
39. Za nedůvodné považuje Nejvyšší soud též námitky proti nedokonalosti popisu skutku, které navíc ani neodpovídají žádnému z uplatněných ani jiných dovolacích důvodů. Z popisu skutku je jednoznačně patrné, jaké jednání je obviněnému kladeno za vinu, jaký mělo mít zamýšlený následek (podvodné vylákání částky 105 000 Kč), je specifikováno i určením místa, času a způsobu spáchání činu, jakož i uvedením dalších okolností tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem, vyplývají z něj i zákonné znaky trestných činů kladených obviněnému za vinu. Popis skutku je tak v souladu s § 120 odst. 3 tr. ř. Jednoznačně z popisu skutku vyplývá též uvedení nepravdivých údajů, a to nejméně v tom smyslu, že obviněný deklaroval vůči poskytovateli dotace, že vynaložil ze svých zdrojů částku 45 000 Kč, ač reálně vynaložil jen 19 900 Kč a 30 Kč, přičemž fingoval vynaložení i zbylé částky (25 070 Kč) údajným započtením vlastní pohledávky na pohledávku zhotovitele díla, ač tomu tak reálně nebylo.
40. Další námitky obviněného směřovaly proti právnímu posouzení skutku jako pokusu trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie. Obviněný předně zpochybnil, že jednal v požadované úmyslné formě zavinění, které je obligatorním znakem subjektivní stránky skutkových podstat obou trestných činů. I tuto svou obranu ale stavěl primárně na jiné verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů, neboť zápočet pohledávek a s ním související smlouvu o zprostředkování považoval za řádný a pravý projev vůle obou stran a nikoli za zdánlivé (předstírané, simulované) právní jednání, z čehož vycházely soudy nižších stupňů.
Při verzi skutkového děje, k jaké důvodně dospěly soudy nižších stupňů, je zřejmé, že obviněný fingoval větší výdaj z vlastních zdrojů, než jaké skutečně vynaložil. Znal všechny potřebné údaje pro čerpání dotace, protože žadatelem o dotaci byl on, dokonce poskytovatel dotace žadatelům poskytoval vysvětlení, zajišťoval přednášku s prezentací, aby žadatele o dotaci co nejpodrobněji seznámil s podmínkami dotace. Obviněný J. F. jednal s plnou znalostí smluvních podmínek smlouvy o poskytnutí dotace, zvláště byli všichni žadatelé upozorňováni na míru povinné spoluúčasti.
Obviněný tedy věděl, že uvádí nepravdivý údaj o vlastních nákladech na pořízení kotle, stejně tak velmi dobře věděl již při uzavírání smlouvy, že nechce dodržet smlouvou požadovanou 30% spoluúčast vycházející na 45 000 Kč, když si u obchodní společnosti Florian objednával výměnu kotle s tím, že za ni zaplatí jen 19 900 Kč a zbytek bude pokryt z dotace. Stejně tak dobře věděl, že finanční prostředky, které chtěl od poskytovatele dotace získat, mají mít původ v rozpočtech spravovaných Evropskou unií, neboť znak Unie a odkaz na Fond soudržnosti byl uveden i ve smlouvě o poskytnutí dotace, jakož i v dalších dokumentech, navíc šlo o informaci obecně známou.
Obviněný tak znal všechny rozhodné skutečnosti a věděl jistě, že tvrdí poskytovateli dotace, že měl vyšší vlastní výdaje, než odpovídalo realitě. Pokud tedy pachatel ví jistě, že svým jednáním naplní všechny rozhodné okolnosti odpovídající znakům trestného činu, nemůže je současně nechtít. Jinými slovy vědomí jistoty, že způsobem popsaným v trestním zákoníku způsobí tam uvedený následek, musí vždy vést k závěru o úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak též dlouhodobě uznává i odborná literatura (srov. například SOLNAŘ, V.
Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 222; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 339). Pokud tedy při zmíněných skutkových závěrech soudy nižších stupňů uzavřely, že obviněný J. F. jednal s úmyslem nepřímým ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku, dopustily se pochybení, ovšem nikoli v neprospěch, ale ve prospěch obviněného, které však nyní s ohledem na princip zákazu reformationis in peius (zákaz změny k horšímu) nemůže Nejvyšší soud napravit, neboť rozhoduje toliko z podnětu dovolání obviněného (navíc tento drobný nedostatek se nijak neprojevuje v právní kvalifikaci činu, může mít vliv jen na posouzení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu ve smyslu § 39 odst. 1 a 2 tr. zákoníku).
41. Obviněný dále namítl, že skutková podstata trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje, aby pachatel nepravdivý údaj uvedl v žádosti o poskytnutí dotace. Zákonodárce totiž rozlišuje mezi uvedením nepravdivého údaje v žádosti a předložením nepravdivého dokladu. Pokud tedy soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že uvedl nepravdivý údaj v závěrečné zprávě, pak podle něj nemohlo dojít k naplnění uvedeného znaku základní skutkové podstaty, neboť se nejedná o žádost.
Navíc v závěrečné zprávě ani žádný nepravdivý údaj nebyl uveden, neboť k zápočtu pohledávek došlo. I tuto námitku obviněného dovolací soud považuje za zcela nedůvodnou. Předně je třeba opět připomenout, že i ji obviněný zčásti stavěl na zcela jiném, než soudy nižších stupňů zjištěném skutkovém stavu. Shora bylo vysvětleno, že soudy nižších stupňů neakceptovaly obranu obviněného, že reálně vynaložil deklarovaných 45 000 Kč (resp. 45 109 Kč). Z výše uvedeného též vyplývá, že obviněný podváděl poskytovatele dotace již v době uzavírání smlouvy o poskytnutí dotace, protože věděl, že nebude chtít vynaložit uvedených 45 000 Kč, ale pouze 19 900 Kč (plus 30 Kč), což byla předem domluvená cena se zhotovitelem díla (obchodní společností Florian) za výměnu kotle, přičemž zhotovitel díla měl vymyšleno, jak to provést, aby zbytek ceny díla byl pokryt dotací.
Proto v kooperaci s objednavatelem díla a zároveň žadatelem o dotaci deklarovali fingované započtení pohledávek v návaznosti na simulovanou smlouvu o zprostředkování, jak bylo shora uvedeno. Obviněný tak uváděl nepravdivé údaje již při sjednávání smlouvy o poskytnutí dotace, tj. při žádosti o dotaci, která se promítla do smluvního ujednání, ale též v závěrečné zprávě, v níž deklaroval vlastní náklady ve výši, v níž je nevynaložil (45 109 Kč namísto reálně vynaložených 19 900 Kč + 30 Kč).
42. Pojem žádosti o poskytnutí dotace ve smyslu § 212 odst. 1 tr. zákoníku nelze vykládat tak úzce, jak to činí obviněný, rozumí se jím nejen samotná žádost, ale i její přílohy, které jsou k žádosti povinně přikládány a bez nichž by k poskytnutí dotace nemohlo dojít. Žádost se tak posuzuje v celém svém celku, nepravdivý údaj proto nemusí být uveden přímo v samotné žádosti, ale stačí jeho uvedení i v některých přiložených dokumentech. Tak například podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1045/2016, se pachatel trestného činu dotačního podvodu dopustil předložením nepravdivého čestného prohlášení o bezdlužnosti obchodní společnosti vůči orgánům veřejné správy, přestože věděl, že vůči orgánům veřejné správy dluhy má.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1681/2016, šlo o uvedený trestný čin, když pachatel v seznamu připojeném k žádosti o poskytnutí dotace uvedl nepravdivě 78 členů klubu mladších 18 let, kteří ve skutečnosti nebyli jeho členy. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je třeba vykládat pojem žádosti o poskytnutí dotace široce jako jakýkoliv dokument nezbytný nejen pro přiznání, ale i pro následné vyplacení dotace. Budou-li v něm pak uvedeny nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje anebo v něm budou podstatné údaje zamlčeny, byl-li v takovém případě (při splnění dalších podmínek) spáchán trestný čin dotačního podvodu.
Za takovou žádost o poskytnutí dotace je tedy třeba považovat i žádost o vyplacení přidělené dotace, neboť jde o nedílnou a pro příjemce dotace dokonce podstatnou okolnost, kterou se završí proces přidělení a použití finanční podpory vyplývající z rozhodnutí o poskytnutí dotace, proto také není důvod rozlišovat mezi oběma žádostmi, jak již dříve opakovaně uzavřel Nejvyšší soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1176/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4.
2020, sp. zn. 5 Tdo 1007/2019, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 640/2021). Takový extenzivní výklad má své opodstatnění též proto, že ustanovení § 212 tr. zákoníku je jen zvláštním případem podvodného jednání, a pokud by jeho znaky (jen z důvodu úzkého výkladu pojmu žádosti o dotaci) nebyly naplněny, stejně by byly naplněny znaky obecného ustanovení § 209 odst. 1 tr. zákoníku, pokud by došlo k lstivému vylákání vyplacení dotace po předložení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů obsažených v později dodaných dokladech anebo zamlčení údajů podstatných (třeba při sjednávání dotace pachatel ještě neměl záměr peníze podvodně vylákat).
Protože se případ týká podvodného vylákání dotací, je namístě přednostně užít skutkovou podstatu uvedenou v § 212 tr. zákoníku. Na podporu lze uvést, že za dotační podvod se podle § 212 odst. 2 tr. zákoníku považuje i případ použití prostředků získaných účelovou dotací na jiný než určený účel. V nyní projednávaném případě obviněný uváděl nepravdivé údaje již při sjednávání smlouvy o poskytnutí dotace, stejně i později ve snaze dosáhnout jejího proplacení.
43. Obviněný svým dovoláním zpochybnil i výši škody, k níž jeho jednání směřovalo (ale která reálně nebyla způsobena, proto je postihován jen pro pokus trestného činu dotačního podvodu). Podle něj totiž nelze za škodu považovat celou částku požadované a domluvené dotace, neboť i kdyby zaplatil povinný díl pouze v částce 19 900 Kč, mohl získat dotaci až do výše 46 000 Kč. Tato částka proto měla být odečtena od výše jím požadované dotace (105 000 Kč), neboť nemůže být považovaná za škodu. Svým protiprávním jednáním tak mohl způsobit škodu nanejvýš 59 000 Kč, takže by nenaplnil znak větší škody ve smyslu § 212 odst. 4 tr. zákoníku. K tomu poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 1 Afs 291/2017.
44. Ani v tomto směru však nelze dát obviněnému za pravdu. Soudy nižších stupňů důvodně a správně v tomto případě dospěly k závěru, že škodou zde měla být celá částka dotace, o jejíž vyplacení obviněný usiloval. Lze sice souhlasit s obecnou tezí, že nikoli vždy nutně každé pochybení (a případně dokonce i klamání) v řízení o poskytnutí dotace musí vést k tomu, že poskytovatel dotace ji vůbec (tzn. ani zčásti) neposkytne, naopak v určitých případech skutečně může být dotace jen zkrácena. To ale není tento případ. Nejvyšší soud již opakovaně ve své judikatuře uvedl, že celá výše požadované dotace bude škodou, pokud by poskytovatel dotace důvodně dotaci vůbec nevyplatil (anebo by žádal o její vrácení v plné výši), pokud by zjistil jednání podvodného charakteru ze strany žadatele o dotaci. K takovému závěru dospěl Nejvyšší soud mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 5 Tdo 225/2023, které bylo uveřejněno pod č. 23/2024-II. Sb. rozh. tr. s touto právní větou: „Škodou u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 3, odst. 4 písm. c) nebo odst. 5 tr. zákoníku je celá částka poskytnuté dotace za předpokladu, že s ohledem na závažnost porušení dotačních pravidel neměla být dotace vůbec poskytnuta nebo by poskytovatel mohl důvodně požadovat její vrácení v celé výši. To platí, i pokud byla dotace použita v zásadě na deklarovaný účel, ale nikoli za stanovených podmínek.“ Pochopitelně se tato věta přiměřeně použije i pro trestný čin dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku. Je tak třeba se vždy vážně zabývat tím, jaký postup byl či by měl být zvolen ve správním řízení správním orgánem poskytujícím dotaci. V trestních věcech je třeba především zohlednit, zda jednání pachatele bylo příčinou následku, zda by bez něj následek jistě nenastal způsobem, jakým nastal. Došlo- li k takovému klamání poskytovatele dotace, pro které by poskytovatel dotace žádnou dotaci neposkytl, popř. by žádal vrátit ji celou zpět, lze považovat jednání pachatele za příčinu následku v podobě škody, která odpovídá celé výši dotace (žádané, resp. poskytnuté). K takovým závěrům dospěl Nejvyšší soud i v dalších svých rozhodnutích – například v usneseních ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 59/2022, ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, nebo ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1010/2019.
45. V daném případě je přitom nasnadě, že poskytovatel dotace při rozpoznání podvodného jednání v žádosti o poskytnutí dotace (a jejímu proplacení) žádnou dotaci neposkytl, proto také zůstalo jednání obviněného ve stadiu pokusu. Zde je dokonce samotným postupem poskytovatele dotace jednoznačně doloženo, že podvodné jednání žadatele o dotaci bylo takového charakteru, že žádnou dotaci (ani v minimální výši) při takovém zjištění neposkytl. Kdyby ovšem lstivé jednání obviněného nerozpoznal, vyplatil by dotaci v plné (maximální) výši, tj. v tomto případě ve výši 105 000 Kč. Navíc z vyjádření Ústeckého kraje vyplývá (viz č. l.
116 trestního spisu), že v případě zjištění podvodného jednání obviněného jako žadatele o dotaci až po vyplacení dotace by krajský úřad zahájil správní řízení o porušení rozpočtové kázně, ve kterém by požadoval vrácení dotačních prostředků v celé poskytnuté výši (neboť by došlo k porušení povinnosti stanovené ve veřejnoprávní smlouvě ve smyslu § 22 odst. 2 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů). Proto je též důvodný závěr, že jednání obviněného směřovalo ke způsobení škody v uvedené výši 105 000 Kč, která měla být způsobena poskytovateli dotace.
46. Zjevně neopodstatněnou byla též námitka obviněného, že nekoresponduje označení Ústeckého kraje za jediného poškozeného, pokud současně byl v jednání obviněného shledán trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie, u něhož by mohla být poškozeným toliko Evropská unie. Finanční podpora na výměnu zastaralých zdrojů tepla na pevná paliva (tzv. kotlíková dotace) byla ze 100 % financována z prostředků Evropské unie (konkrétně z fondu soudržnosti, operační program Životní prostředí). Tyto prostředky byly poskytnuty Ministerstvu životního prostředí, které je na základě rozhodnutí o poskytnutí dotace, jemuž předcházela žádost jednotlivých krajů o poskytnutí dotace, rozdělilo mezi jednotlivé kraje, jejichž žádosti bylo vyhověno. Převodem těchto prostředků na účet Ústeckého kraje finanční prostředky přestaly být součástí státního rozpočtu a staly se součástí rozpočtu Ústeckého kraje. Pokud by tedy došlo k vyplacení dotace konečnému příjemci (obviněnému), poškozeným by byl právě Ústecký kraj, neboť právě s ním, jakožto poskytovatelem dotace obviněný uzavřel smlouvu o poskytnutí dotace, na základě které by z rozpočtu tohoto kraje byly finanční prostředky neoprávněně vyplaceny. Posouzení jednání jako trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie nebrání, že poškozeným by byl Ústecký kraj, nikoli přímo Evropská unie. Objekt tohoto trestného činu totiž nechrání samotnou Evropskou unii, jak argumentace obviněného naznačuje, ale její finanční zájmy. Jak již uvedla státní zástupkyně ve svém vyjádření, ochrana finančních zájmů Evropské unie se totiž vztahuje nejen na všechna opatření, jež poškozují nebo mohou poškodit aktiva Evropské unie, ale i na aktiva členských států, a to v rozsahu, v jakém mají tato opatření význam pro ekonomickou politiku Evropské unie. Přitom právě poskytování dotací tak, aby byly prostředky poskytnuté z rozpočtů Evropské unie jednotlivým členským státům oprávněně vypláceny jejich konečným příjemcům a v souladu s dotačními podmínkami, je jedním z hlavních zájmů Evropské unie, který obviněný svým jednáním ohrozil. Škoda by tedy vznikla Ústeckému kraji jakožto majiteli finančních prostředků, které by byly obviněnému neoprávněně vyplaceny. Nicméně by se stále jednalo o prostředky, které původně poskytla Evropská unie ze svých rozpočtů a která má zájem na jejich vyplácení v souladu s dotačními podmínkami. Evropská unie by tak vyplacením dotačních prostředků obviněnému byla poškozena zprostředkovaně.
47. Lze tak shrnout, že se soudy nižších stupňů věcí řádně zabývaly, správně zjištěný skutek obviněného důvodně a správně posoudily jako dva trestné činy spáchané v jednočinném souběhu, a sice jednak pokus přečinu dotačního podvodu podle § 21 odst. 1, § 212 odst. 1, 4 tr. zákoníku, jednak jako pokus přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1, § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Protože námitky obviněného proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, pokud odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými, bylo namístě jeho dovolání odmítnout.
V. Závěrečné shrnutí
48. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného J. F. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2024
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu