5 Tdo 877/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2024 o dovolání, které podal obviněný JUDr. Karel Falta, trvale bytem Rybná 716/24, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 44 To 72/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 45/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. Karla Falty odmítá.

1. Obviněný JUDr. Karel Falta byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 8 T 45/2022, pod bodem I. výroku o vině přečinem zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), pod body II. a III. výroku o vině pokračujícím přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené přečiny byl obviněnému podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu na dobu 4 roků. Poškozená JUDr. Lucie Kovářová, insolvenční správkyně společnosti INKOMA STAV, s. r. o., byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, která Městský soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl.

3. Skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným, se ve stručnosti dopustil tím, že jako jediný jednatel a zároveň společník obchodní společnosti INKOMA STAV, s. r. o., vědom si, že společnost má velké množství věřitelů s pohledávkami po splatnosti (jednotliví věřitelé i jejich pohledávky jsou konkretizovány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně), v bodě I. v době bezprostředně před podáním dlužnického insolvenčního návrhu dne 7. 4. 2014, když tato obchodní společnost byla prokazatelně nejméně ode dne 2.

12. 2013 v úpadku v obou jeho formách, ve smyslu zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), s čímž byl obeznámen, zmařil, byť částečně, uspokojení věřitelů společnosti, neboť za situace, že měl sám vůči společnosti pohledávky v souhrnné výši 2 000 000 Kč (z titulu poskytnutých bezúročných půjček společnosti z období od února 2010 do února 2014), zadal nejprve dne 2. 12. 2013 příkaz k bezhotovostnímu převodu z běžného účtu této společnosti (č. účtu XY) částky 220 000 Kč na vlastní účet, čímž způsobil věřitelům společnosti uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně škodu ve výši 118 635,76 Kč. Následně za situace, že měl sám vůči společnosti pohledávku ve výši 1 980 000 Kč (z titulu výše uvedených půjček), zadal dne 25.

3. 2014 příkaz k bezhotovostnímu převodu z téhož účtu obchodní společnosti částky 250 000 Kč na vlastní účet, čímž způsobil věřitelům specifikovaným v rozsudku soudu prvního stupně škodu 175 301,97 Kč. Konečně ačkoli měl vůči společnosti vlastní pohledávku 1 730 000 Kč (z titulu výše uvedených půjček), zadal dne 27. 3. 2014 příkaz k bezhotovostnímu převodu ze stejného účtu obchodní společnosti částky 350 000 Kč na vlastní účet, čímž způsobil věřitelům společnosti konkretizovaným v rozsudku soudu prvního stupně škodu ve výši 255 044,59 Kč. Tímto jednáním jako statutární orgán dlužníka, který byl v úpadku, zmařil, byť i jen částečně, uspokojení svých věřitelů v souhrnné výši 548 982,32 Kč a současně se v tomto rozsahu jako fyzická osoba na úkor ostatních věřitelů neoprávněně obohatil.

V bodě II. v úmyslu zmařit uspokojení věřitelů společnosti INKOMA STAV, s. r. o., a vyvést z ní majetek, udělil obviněný z pozice jednatele této společnosti ústní pokyny jejímu prokuristovi Ing. Karlu Strakovi, zatímco sám jednal za obchodní společnost SOLVING, s. r. o., ve které byl v rozhodné době také jediným jednatelem a zároveň společníkem, k uzavření kupních smluv ve dnech 27. 8. 2013, 29. 8. 2013, 2. 9. 2013 a 29. 11. 2013, jimiž došlo k převedení vlastnického práva ke čtyřem vozidlům specifikovaným v rozsudku soudu prvního stupně ze společnosti INKOMA STAV, s.

r. o., na společnost SOLVING, s. r. o., a následnému bezprostřednímu uzavření smluv o nájmu těchto vozidel ve dnech 28. 8. 2013, 29. 8. 2013, 3. 9. 2013 a 3. 12. 2013 (za prodejní ceny a ceny nájmu vozidel uvedené v rozsudku soudu prvního stupně), společností SOLVING, s. r. o., společnosti INKOMA STAV, s. r.

o., ačkoliv takové jednání nemělo žádné ekonomické opodstatnění a sloužilo čistě a výhradně k vyvedení majetku ze společnosti INKOMA STAV, s. r. o. K úhradě kupní ceny u prvních tří vozidel ve výši 499 000 Kč vůbec nedošlo a k vyvedení této částky z majetku obchodní společnosti INKOMA STAV, s. r. o., v souvislosti s prodejem těchto vozidel mělo dojít i započtením této částky 499 000 Kč oproti částce 503 970 Kč, a to na základě smlouvy o započtení vzájemných pohledávek mezi těmito obchodními společnostmi ze dne 5.

10. 2013 (uplatněné pohledávky obchodní společností SOLVING, s. r. o., přitom byly fiktivní, mělo jít o údajně postoupené pohledávky vůči společnosti INKOMA STAV, s. r. o., společností Azart Group, s. r. o., ve výši 229 450 Kč a Prelukastav, s. r. o., ve výši 216 200 Kč). Obchodní společnost INKOMA STAV, s. r. o., dále v období od 2. 9. 2013 do 27. 03. 2014 uhradila společnosti SOLVING, s. r. o., za nájem vozidel v souhrnu částku ve výši 529 320 Kč, přičemž částka ve výši 53 530 Kč za nájem vozidel JEEP a ŠKODA Octavia za měsíc říjen 2013 měla být započtena oproti smlouvě o zápočtu, která nebyla nalezena v účetnictví společnosti INKOMA STAV, s.

r. o., jež bylo předáno JUDr. Karlem Faltou insolvenční správkyni JUDr. Ing. Lucii Kovářové. Tímto jednáním došlo, byť i jen k částečnému, zmaření uspokojení věřitelů společnosti INKOMA STAV, s. r. o. v souhrnné výši 1 028 320 Kč. Konečně v bodě III. výroku o vině se obviněný protiprávního jednání dopustil tím, že v úmyslu zmařit uspokojení věřitelů společnosti INKOMA STAV, s. r. o., a vyvést z ní majetek, převedl z účtu č. XY, vedeného pro tuto společnost, na účet č. XY vedený pro obchodní společnost SOLVING, s.

r. o., ve které byl až do dne 12. 5. 2015 jediným jednatelem a zároveň jediným společníkem, prostřednictvím bezhotovostního převodu ze dne 16. 1. 2014 částku 1 329 257 Kč s poznámkou "smlouva o postoupení pohledávky z 30. 9. 2013", ačkoliv k tomu nebyl žádný právní důvod, neboť k žádnému postoupení pohledávky v této hodnotě k uvedenému datu mezi uvedenými subjekty nedošlo, čímž, byť i jen částečně, zmařil uspokojení věřitelů obchodní společnosti INKOMA STAV, s. r. o., ve výši 1 329 257 Kč. Souhrnně tak obviněný pod body II.

a III. byť i jen částečně zmařil uspokojení věřitelů obchodní společnosti INKOMA STAV, s. r. o., v celkové výši 2 357 577 Kč.

II. Dovolání obviněného

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný JUDr. Karel Falta dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Obviněný předně namítal, že odvolací soud chybně aplikoval ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., když dospěl k závěru, že hodnocení důkazů je doménou soudu prvního stupně, který je provedl, a tedy že odvolací soud není oprávněn zpochybňovat takové hodnocení důkazů a z nich vyplývající skutková zjištění. Takový přístup je však podle obviněného v rozporu s koncepcí odvolacího řízení, která předpokládá, že předmětem přezkumu odvolacího soudu jsou jak hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tak jeho skutková zjištění. Vázanost hodnocením důkazů soudem prvního stupně je přitom omezena na případy, v nichž odvolací soud po zrušení rozsudku sám meritorně rozhoduje, avšak nevztahuje se na jiné typy rozhodnutí odvolacího soudu. V důsledku svého nesprávného extenzivního výkladu odvolací soud zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování.

6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou o nesprávnosti skutkových zjištění ve vztahu ke skutku pod bodem I. ohledně výše pohledávek obviněného vůči společnosti INKOMA STAV, s. r. o., ačkoliv tato tvrzení byla v průběhu řízení před soudem prvního stupně obhajobou vyvrácena. Soud prvního stupně zcela opomenul, že částky 220 000 Kč, 250 000 Kč a 350 000 Kč byly podle rozsudku insolvenčního soudu vratky částek, které obviněný dříve společnosti poskytl, a jejich převodem došlo podle insolvenčního soudu k bezdůvodnému obohacení na straně společnosti.

7. U skutku pod bodem II. spatřoval obviněný zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním soudu prvního stupně o fiktivnosti pohledávek a skutečnostmi doloženými obviněným v písemném vyjádření k obžalobě z předchozího trestního řízení, včetně znaleckého posudku, které osvědčují existenci těchto pohledávek. Soudy nižších stupňů měly pochybnosti o nestrannosti tohoto posudku, ačkoliv takový závěr není nijak důkazně podložen a Městský soud v Praze v předchozím trestním řízení neměl o nestrannosti tohoto znaleckého posudku žádné pochybnosti. Odvolací soud s odůvodněním, že není oprávněn hodnocení důkazů soudem prvního stupně zpochybňovat a nahrazovat vlastním hodnocením, také zamítl návrh obviněného na provedení důkazu účetnictvím společnosti INKOMA STAV, s. r. o., za účelem prokázání existence pohledávek společností Azart Group, s. r. o., a Prelukastav, s. r. o. Takový přístup zvolil odvolací soud i ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že uzavření všech 4 smluv o nájmu nemělo žádné ekonomické opodstatnění a sloužilo výlučně k vyvedení majetku ze společnosti, což je v rozporu s důkazy obsaženými v doplnění písemného vyjádření obviněného k obžalobě (podrobnou ekonomickou bilancí nákladů a výnosů z prodeje vozidel).

8. Obviněný zdůraznil, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, potvrdil existenci smlouvy o postoupení pohledávky ve výši 1 329 257 Kč, uzavřené dne 30. 9. 2013 mezi společnostmi INKOMA STAV, s. r. o., jako postupitelem, a SOLVING, s. r. o., jako postupníkem. Současně však dospěl k závěru, že nebyly dohledány žádné písemnosti osvědčující právní důvod převodu částky, což je podle obviněného v rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť obviněný předložil dokumenty, z nichž vyplývá, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 7. 10. 2013 postoupil jako fyzická osoba svoji pohledávku za společností INKOMA STAV, s. r. o., v celkové částce 1 350 000 Kč společnosti SOLVING, s. r. o., a to za úplatu v téže výši. Dne 8. 10. 2013 pak postoupení pohledávky písemně oznámil společnosti INKOMA STAV, s. r. o. Smlouvou o započtení pohledávek uzavřenou dne 14. 10. 2013 mezi společnostmi SOLVING, s. r. o., a INKOMA STAV, s. r. o., pak byla započtena pohledávka společnosti INKOMA STAV, s. r. o., za SOLVING, spol. s. r. o., v částce 1 329 257 Kč vyplývající ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 30. 9. 2013 proti pohledávce SOLVING, s. r. o., v částce 1 350 000 Kč za INKOMA STAV, s. r. o. Tímto zápočtem zanikly uvedené pohledávky dnem 14. 10. 2013.

9. Pokud podle soudu prvního stupně převedení společností SOLVING, s. r. o., a INKOMA STAV, s. r. o., na třetí osobu bylo účelové, s cílem zašantročit účetní materiály v rozsahu potřebném k tvrzení o uvedených zápočtech, je i takový závěr ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, neboť účetnictví INKOMA STAV, s. r. o., za období let 2010 až 2014 je stále v držení insolvenční správkyně. Rovněž znalecký posudek společnosti ZNALEX, s. r. o., z předchozího trestního řízení byl zpracován právě na základě účetních dokladů této společnosti.

10. Obviněný již v odvolacím řízení namítal, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, neboť byly opatřeny v jiném trestním řízení, které bylo následně státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 označeno za nezákonné, avšak odvolací soud této námitce nepřisvědčil s tím, že usnesením státního zástupce nebylo trestní stíhání zastaveno ani jinak jako celek prohlášeno za nezákonné. To je však v rozporu s jinými právními předpisy, například s § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím uplatnit pouze tehdy, pokud bylo pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Trestní stíhání bylo přitom usnesením ze dne 10. 9. 2019 pravomocně ukončeno.

11. Obviněný rovněž již dříve v řízení namítal, že došlo k porušení ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodoval státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, nikoliv nadřízený státní zástupce. Odvolací soud však vyjádřil nesprávný názor, že odůvodnění usnesení státního zástupce ze dne 8. 11. 2017, kterým zrušil předchozí usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 23. 10. 2017, nelze považovat za souhlas nebo pokyn k následnému vydání usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 29. 12. 2017. To je podle dovolatele v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž jsou pokynem ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. i úkony státního zástupce, které nejsou výslovně označeny jako pokyn, jestliže vyjadřují jednoznačný názor na otázku důležitou pro řešení věci.

12. Obviněný ve svém dovolání také vytýkal soudu prvního stupně, že odkazuje ve svém odůvodnění rozsudku na záznam jeho komunikace s obhájcem v rámci předchozího trestního stíhání, ačkoliv měl být policejním orgánem podle § 158d odst. 1 tr. ř. zničen a poznatky z ní vyplývající neměly být nijak použity. Obviněný dále namítal, že nebyl v průběhu přípravného řízení ani jednou vyrozuměn o žádném vyšetřovacím úkonu, přičemž soud odvolací jeho námitce nepřisvědčil s odůvodněním, že je ustanovení § 165 odst. 1 tr. ř. formulováno fakultativně, a tedy o úkonech nemusel být vyrozuměn. Podle § 165 odst. 2 tr. ř. je obhájce již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech. Jelikož obviněný v té době neměl obhájce, mělo toto právo příslušet jemu. Policejní orgán jej mohl kontaktovat telefonicky, neboť se s ním tímto způsobem spojil, když potřeboval zajistit jeho přítomnost k podání vysvětlení. Obviněný rovněž brojil proti argumentaci odvolacího soudu k jeho námitkám o úpravách protokolu a nemožnosti vyjádřit se bezprostředně ke každému z provedených důkazů a rovněž k námitce, že došlo k porušení § 217 tr. ř., neboť mu nebylo výslovně sděleno, že má právo závěrečné řeči.

13. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podle názoru obviněného došlo, neboť právní kvalifikace skutku popsaného v bodě I. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je v rozporu s vyjádřením způsobu jednání popsaného ve skutkové větě tohoto trestného činu, neboť ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nelze učinit závěr o úmyslu obviněného zmařit převodem částek uspokojení dalších věřitelů obchodní společnosti INKOMA STAV, s. r. o. Se závěrem o úmyslu zmařit uspokojení věřitelů dlužníka je v rozporu skutečnost, že v období od 2. 12. 2013 do 27. 3. 2014, přesněji 3. 2. 2014, poskytl dlužníkovi převodem ze svého účtu další částku ve výši 200 tisíc Kč. V odůvodnění rozsudku chybí označení kroků obžalovaného, z nichž plyne existence jeho úmyslného zavinění.

14. Ani v případě skutku pod bodem II. podle obviněného zjištěný skutkový stav nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu poškození věřitele, jímž byl uznán vinným. Zákonným znakem objektivní stránky není mnohost věřitelů, stav předlužení, platební neschopnost dlužníka ani existence splatných závazků na straně dlužníka, jak uvádí soud prvního stupně. Tento soud dospěl k závěru, že prodej motorových vozidel a jejich zpětný pronájem neměl žádné ekonomické opodstatnění, avšak žádné skutkové zjištění takový závěr nepodporuje. Ani z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu se soud prvního stupně vůbec nezabýval otázkou, jaký měl důvod k uzavření kupních a nájemních smluv. Skutkové závěry o existenci úmyslu obviněného tak nemají oporu v provedeném dokazování.

15. V případě skutku pod bodem III. dospěl soud prvního stupně k závěru, že převod bezhotovostní částky ve výši 1 329 257 Kč na účet společnosti SOLVING, s. r. o., byl učiněn s poznámkou, že má platba souvislost se smlouvou o postoupení pohledávky z 30. 9. 2013, ačkoliv k tomu nebyl žádný právní důvod, neboť k žádnému postoupení pohledávky k uvedenému datu nedošlo. Svůj závěr však tento soud nepodpořil žádným skutkovým zjištěním. Naopak soud odvolací existenci smlouvy o postoupení pohledávky potvrdil, avšak rovněž zcela rozporně uzavřel, že nebyla dohledána smlouva ani jiné písemnosti, které by svědčily o postoupení pohledávky v uvedené výši. Ačkoliv jde o zásadní rozpor mezi skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a soudu odvolacího, přisvědčil odvolací soud závěrům soudu prvního stupně a nezabýval se dalšími okolnostmi pro posouzení skutku z hlediska právní kvalifikace.

16. Podle obviněného tedy soud prvního stupně porušil zásady trestního řízení podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., neboť nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Odůvodnění rozsudku neobsahuje hodnocení důkazů předložených obhajobou, nevypořádává se s obhajobou obviněného, ani neuvádí, jakými úvahami se tento soud řídil při hodnocení důkazů, zvláště pokud si vzájemně odporovaly. Skutkové vady se následně promítly podle dovolatele i do nesprávného právního posouzení všech tří skutků.

17. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného

18. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

19. Podle státního zástupce neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky obviněného proti správnosti skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování, neboť namítal, že soudy nevzaly v úvahu jeho vyjádření k obžalobě a v něm obsažené listinné důkazní prostředky. Takovými námitkami obviněný nevyjádřil zjevný rozpor těchto skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, pouze zpochybňoval výsledky provedeného dokazování, a to aniž by konkrétně uvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, nebo je dokonce pravým opakem těchto důkazů. Dovolatel své námitky založil pouze na polemice se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů. Takové námitky nezakládají existenci tohoto dovolacího důvodu, ani žádného jiného důvodu dovolání.

20. Tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka obviněného o údajně nesprávném použití § 263 odst. 7 tr. ř. Vázanost hodnocením důkazů soudem prvního stupně ve smyslu tohoto ustanovení se podle dosavadní judikatury projeví jen v souvislosti se změnou nebo doplněním skutkových zjištění odvolacím soudem a vztahuje se na omezený okruh případů, v nichž odvolací soud sám rozhoduje ve věci rozsudkem a mění nebo doplňuje rozhodná skutková zjištění. Citované ustanovení se tedy nevztahuje na procesní situaci, která nastala v nyní posuzované věci, a tedy nemohlo dojít k jeho porušení.

21. S námitkami obviněného o použití procesně nepoužitelných důkazů z dřívějšího trestního řízení, které bylo jako celek později prohlášeno státním zástupcem za nezákonné, se již správně a podrobně vypořádal odvolací soud, na jehož závěry státní zástupce odkázal. Pokud obviněný namítal, že soudy vycházely z obsahu e-mailové komunikace mezi ním a obhájcem opatřené v jiné trestní věci jakožto procesně nepoužitelného důkazního prostředku, nešlo podle státního zástupce o důkazní prostředek podstatný pro rozhodný skutkový závěr v této věci.

22. Státní zástupce nepřisvědčil ani tvrzením obviněného o existenci tzv. opomenutých důkazů. Ačkoliv odvolací soud zamítl návrhy obviněného na doplnění dokazování, uvedl, z jakého důvodu takto postupoval. V takovém případě se podle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu o opomenutý důkaz nejedná.

23. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podle státního zástupce odpovídají námitky obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinů, které jsou mu kladeny za vinu, stejně jako námitka proti posouzení objektivní stránky přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Pokud jde o skutek pod bodem I. výroku o vině, z rozhodných skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný jako jediný jednatel a společník v době bezprostředně před podáním insolvenčního návrhu za obchodní společnost INKOMA STAV, s.

r. o., si nechal z majetku této společnosti vyplatit částku v celkové výši 548 982,32 Kč, ačkoliv si byl vědom jejího úpadku v obou jeho formách. Současně však podle názoru státního zástupce přetrvávají pochybnosti o tom, jakým způsobem a kdy se dozvěděl nebo při náležité péči měl dozvědět o stavu úpadku této společnosti. Soud prvního stupně sice uvedl, že obchodní společnost byla nejméně od 2. 12. 2013 v úpadku v obou jeho formách, avšak v těchto skutkových zjištěních nejsou vyjádřeny žádné okolnosti, jak a kdy se dozvěděl či mohl dozvědět o stavu úpadku společnosti.

Obecné konstatování, že byl s tímto stavem obeznámen, k náležitému vyjádření úmyslného zavinění nepostačuje. Státní zástupce tedy považuje závěr soudů nižších stupňů, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém, za přinejmenším předčasný, neboť nebylo náležitě objasněno, zda obviněný již ke dni 2. 12. 2013 věděl, že je obchodní společnost INKOMA STAV, s. r. o., v úpadku. Námitky obviněného proti posouzení subjektivní stránky přečinu pod bodem I. tedy státní zástupce považoval za důvodné.

24. Ačkoliv obviněný nevznesl žádné konkrétní námitky proti existenci objektivní stránky tohoto přečinu, v této souvislosti státní zástupce doplnil, že soudy nižších stupňů rovněž nesprávně posoudily i otázku výše zvýhodnění obviněného jakožto věřitele obchodní společnosti, což má vliv na posouzení výše škody na majetku dotčených věřitelů. Ze skutkové věty ani ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně nelze vyčíst, na jakou částku měl obviněný jakožto tvrzený zvýhodněný věřitel nárok při zachování zásad poměrného a rovnoměrného vypořádání, o kolik tuto částku převyšuje skutečně poskytnuté plnění na základě tzv. vratek, tedy v jaké výši došlo skutečně k jeho zvýhodnění. Soud prvního stupně pouze odkázal na úřední záznam policejního orgánu k výpočtu škody a na to, že obviněný měl nárok na poměrnou část peněžních prostředků převedených z účtu obchodní společnosti na svůj bankovní účet, aniž však uvedl výši této poměrné částky. Takové odůvodnění je podle státního zástupce zcela nedostatečné, neboť neposkytuje odpovídající podklad ani pro závěry vyjádřené ve skutkové větě o celkové výši způsobené škody. Soudy nižších stupňů pochybily, jestliže škodu stanovily jako prostý součet rozdílu mezi tím, na co měli ostatní věřitelé nárok při poměrném a rovnoměrném vypořádání, a tím, čeho se jim skutečně dostalo, bez jakékoliv návaznosti na to, v jakém rozsahu byl obviněný jako údajný zvýhodněný věřitel ve skutečnosti uspokojen nad rámec toho, čeho se mu mělo dostat. Naproti tomu námitka obviněného, že se jednalo o vratky zápůjček, které dříve obchodní společnosti poskytl, nevylučuje jeho úmysl zvýhodnit sebe na úkor ostatních věřitelů, neboť měl postupovat v souladu se zásadou poměrného a rovnoměrného uspokojení.

25. Ani námitky obviněného proti posouzení objektivní a subjektivní stránky přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nepovažoval státní zástupce za důvodné. Podstatou jednání obviněného bylo jednak vyvedení motorových vozidel z majetku dlužníka a jejich navazující účelový pronájem této společnosti, jednak vyvedení částky ve výši 1 329 257 Kč z majetku této společnosti při předstírání fiktivního započtení pohledávek. Takové jednání svědčí o naplnění objektivní stránky uvedeného přečinu. Námitka obviněného, že navazujícími právními jednáními došlo k zániku pohledávek, neodpovídá výsledkům provedeného dokazování. Naopak bylo prokázáno, že k žádnému postoupení pohledávek mezi společnostmi INKOMA STAV, s. r. o., a SOLVING, s. r. o., nedošlo.

26. Rovněž námitky obviněného proti úmyslnému zavinění nepovažoval státní zástupce za opodstatněné, neboť z provedeného dokazování lze učinit závěr, že všechny finanční transakce obviněného popsané pod body II. a III. neměly ekonomický ani jiný oprávněný důvod a šlo o komplex předem promyšlených jednání, jejichž jediným cílem bylo vyvedení majetku z obchodní společnosti INKOMA STAV, s. r. o., na úkor ostatních věřitelů této společnosti. Obviněný jednal v postavení statutárního orgánu a musel být přinejmenším srozuměn, že pokud tímto způsobem zbaví obchodní společnost jejího majetku, může zasáhnout do majetkových práv jejích věřitelů.

27. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu v části, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o vině pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem I. a v celém výroku o trestu, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

28. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný replikou, v níž zopakoval, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů není patrné, jak se vypořádaly s jeho obhajobou a jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů. Jeho dovolání tedy rozhodně není založeno na pouhé polemice se skutkovými zjištěními těchto soudů, jak se domníval státní zástupce. Dovolatel rovněž vyjádřil nesouhlas se závěrem státního zástupce, že zajištěná komunikace mezi ním a obhájcem nebyla podstatná pro rozhodnutí ve věci a s argumentací státního zástupce ohledně opomenutých důkazů. Výklad ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. učiněný státním zástupcem by podle obviněného znamenal, že by odvolací soud neměl možnost zrušit rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. Obviněný přisvědčil námitkám státního zástupce ohledně pochybností o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku skutkem pod bodem I. výroku o vině s tím, že sám již obdobné námitky uplatnil v předchozích fázích řízení. Závěrečný návrh státního zástupce považoval obviněný s ohledem na dosavadní průběh řízení za nedostatečný.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

29. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

30. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

31. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ačkoli správně měl uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě právě s poukazem na jím uvedené dovolací důvody. Toto v zásadě pouze formální pochybení nemohlo mít vliv na možnost projednat dovolání obviněného a rozhodnout o něm.

32. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného

činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudu prvního stupně a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

b) K námitkám obviněného

34. Nejvyšší soud nejprve uvádí, že námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., představují pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Obviněný vytýká způsob, jímž soudy hodnotily provedené důkazy, a předkládá vlastní verzi skutkového stavu. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání.

Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem.

Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uvádí, že nejlepším způsobem pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

35. Nejvyšší soud neshledal ani zjevný, natožpak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. O takový rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna apod. Zjevný rozpor je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.

5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších stupňů se však věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Tento soud řádně odůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného. V případě skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně se již odvolací soud zcela správně vypořádal s argumentací obviněného, že šlo pouze o vratky zápůjček.

Nelze pominout, že insolvenční soud konstatoval, že šlo o bezdůvodné obohacení dlužníka, a tvrzení obviněného o pouhém vrácení finančních prostředků, jímž nemohlo dojít ke spáchání trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku, bylo zcela přesvědčivě vyvráceno. Jak již správně uvedl odvolací soud, obchodní společnost INKOMA STAV, s. r. o., v důsledku tohoto jednání obviněného, který dal jejím jménem opakovaně příkaz k bezhotovostnímu převodu peněžních prostředků z účtu společnosti na jeho vlastní účet (dne 2.

12. 2013 částky 220 000 Kč, dne 25. 3. 2014 částky 250 000 Kč a dne 27. 3. 2014 částky 350 000 Kč), zvýhodnila obviněného jako svého věřitele na úkor ostatních věřitelů, ve vztahu k nimž své závazky dlouhodobě neplnila, jak vyplývá ze skutkových zjištění o výši splatných pohledávek těchto dalších věřitelů uvedených pod písm. A. až N. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Je tedy vyloučeno, aby pohledávka obviněného byla plně uspokojena před zahájením insolvenčního řízení, neboť měla být uspokojována poměrně spolu s pohledávkami ostatních věřitelů v rámci insolvenčního řízení z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, a to podle pravidel stanovených insolvenčním zákonem.

V tomto směru lze zcela odkázat na argumentaci odvolacího soudu v bodě 14. odůvodnění jeho usnesení i na rozhodnutí insolvenčního soudu, který dospěl k závěru, že tyto bezhotovostní převody jsou neúčinnými právními úkony. Nebyly to tedy soudy nižších stupňů, ale naopak obviněný, kdo opomenul zásadní závěry rozsudku insolvenčního soudu a citoval jeho pasáže vytržené z kontextu ve svůj prospěch. V řízení tedy k žádnému rozporu s provedenými důkazy nedošlo.

Na takovém závěru nic nemění ani skutečnost, že šlo o vratky zápůjček, které byly podle insolvenčního soudu bezdůvodným obohacením, neboť jak správně uvedl i státní zástupce ve svém vyjádření, tato skutečnost nevylučuje úmysl dovolatele obohatit se na úkor ostatních věřitelů, neboť i za této situace měl obviněný postupovat v souladu se zásadou poměrného a rovnoměrného uspokojení věřitelů ve smyslu příslušných ustanovení insolvenčního zákona. Zvýhodněný věřitel sice dostává jen to, co by mu jinak po právu patřilo (nebýt úpadku dlužníka), ale protože dlužník není schopen uspokojit všechny své věřitele, plným uspokojením jednoho věřitele zkracuje ostatní věřitele.

(Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2865). Pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů. Pokud obviněný vznáší námitku, že soudy hodnotily důkazy selektivním způsobem v jeho neprospěch, nelze tuto pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Předmětné námitky svým obsahem směřují výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů.

Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, že by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

36. I pokud jde o skutky pod body II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, obviněný pouze zpochybňoval hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jejich pochybnosti o nestrannosti znaleckého posudku, předkládal vlastní verzi skutkového stavu o započtení a zániku pohledávek, která neodpovídala provedenému dokazování. Taková argumentace však nenaplňuje žádný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., neboť obviněný ani neoznačil, v čem spatřuje tvrzený rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními.

Tento rozpor spatřoval pouze mezi svým jednostranným hodnocením důkazů a skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Proces dokazování, na nějž se také vztahuje zachování práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, však nelze vykládat tak, aby jeho výsledek vždy odpovídal představám obviněného a byl mu prospěšný. Při posuzování respektu k dodržení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod je nutné zvážit tři kritéria.

Musí jít o procesní pochybení, k nimž dojde v průběhu trestního řízení z dostatečného důvodu, aniž by měla zásadní, nezvratitelný dopad na trestní řízení a jež jsou vyvážena dalšími dodrženými procesními zárukami, které tudíž kompenzují danou procesní vadu (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015, č. stížnosti 9154/10). Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí podle představ obviněného (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12.

10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2457/21, nebo ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 122/21).

37. V řízení nelze spatřovat ani existenci opomenutých důkazů, která by mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K nedůvodnému neprovedení navrhovaného podstatného důkazu dojde v situaci, pokud nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Podle doktríny opomenutých důkazů je opomenutým důkazem zejména takový důkaz, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či pouze okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29.

4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 591/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 725/2017). Obecně lze tedy tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr.

ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014).

Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013) a svůj postup dostatečným způsobem zdůvodní. Ačkoliv odvolací soud zamítl návrhy obviněného na doplnění dokazování, svůj postup náležitě zdůvodnil, a nezatížil tedy v tomto ohledu řízení žádným pochybením.

38. K námitce obviněného o nesprávném užití § 263 odst. 7 tr. ř. pak Nejvyšší soud připomíná, že toto ustanovení upravuje postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů provedených ve veřejném zasedání a jejich návaznosti na provedené a zhodnocené důkazy v hlavním líčení před soudem prvního stupně v případech, v nichž odvolací soud mění nebo doplňuje skutková zjištění oproti napadenému rozsudku (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3121). Námitka obviněného o nesprávné aplikaci tohoto ustanovení je tedy zcela nepřípadná, neboť odvolací soud podle tohoto ustanovení vůbec nepostupoval. Podaná odvolání zamítal a nijak neměnil ani nedoplňoval skutková zjištění rozsudku soudu prvního stupně, naopak na správné závěry soudu prvního stupně odkázal, případně je doplnil.

39. Obsahem většiny námitek, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve skutečnosti není argumentace o nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, ale námitky skutkové povahy, kterými obviněný rovněž zpochybňuje závěry provedeného dokazování a předkládá vlastní verzi skutkového stavu, na níž staví své námitky ohledně nesprávného hmotněprávního posouzení. Jak již bylo uvedeno, takové námitky nejsou podřaditelné nejen pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale pod žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Tak je tomu v případě námitek obviněného ve vztahu ke skutku pod bodem II., v nichž namítá absenci skutkových zjištění k závěru o naplnění objektivní stránky trestného činu, a stejně tak v případě skutku pod bodem III., kde obviněný namítal, že skutkový závěr soudu prvního stupně nemá oporu v provedených důkazech.

40. S jistou mírou tolerance lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit námitky obviněného o naplnění subjektivní stránky trestného činu pod bodem I. výroku o vině soudu prvního stupně. Argumentaci obviněného však nelze přisvědčit. Ačkoliv mohly soudy nižších stupňů své úvahy více rozvést, je z odůvodnění jejich rozhodnutí patrné, že k závěru o úmyslném zavinění obviněného dospěly na základě zjištění, že obviněný ze své pozice jediného jednatele a společníka si byl vědom ekonomické situace společnosti a jejích četných dluhů, sám o několik dní později podal insolvenční návrh, a v období bezprostředně předcházejícím jeho podání uhradil z pozice jediného jednatele a společníka obchodní společnosti INKOMA STAV, s.

r. o., výlučně své pohledávky, které měl jako fyzická osoba za touto obchodní společností. Nelze přitom pominout výpovědi svědků, kteří byli věřiteli obchodní společnosti INKOMA STAV, s. r. o., nebo kteří zastupovali právnické osoby, které byly věřiteli této společnosti. Z jejich výpovědí totiž jednoznačně vyplynulo, že obviněného opakovaně urgovali o úhradu nezaplacených pohledávek, a to dlouho před tím, než obviněný ve dnech 2. 12. 2013, 25. 3. 2014 a 27. 3. 2014 provedl bezhotovostní převody částky v celkové výši 820 000 Kč z účtu obchodní společnosti INKOMA STAV, s.

r. o., ve prospěch svého osobního účtu. Ostatně o úmyslném zavinění obviněného nejlépe svědčí skutečnost, že dávno před těmito bezhotovostními převody z majetku obchodní společnosti INKOMA STAV, s. r. o., vyvedl čtyři motorová vozidla na základě kupních smluv ze dnů 27. 8. 2013, 29. 8. 2013, 2. 9. 2013 a 29. 11. 2013, přičemž bezprostředně poté uzavřel nevýhodné a ekonomicky nesmyslné smlouvy o nájmu těchto vozidel s kupující obchodní společností SOLVING, s. r. o., jejímž byl také jediným jednatelem i držitelem obchodního podílu, přičemž takto z majetku dlužníka vyvedl významný majetek, který mohl být použit k uspokojení splatných pohledávek věřitelů této obchodní společnosti.

Z těchto skutečností je zcela potvrzena správnost závěrů soudů nižších stupňů, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Rovněž o naplnění skutkové podstaty přečinu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku není pochyb, v tomto směru lze rovněž zcela odkázat na závěry v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.

41. Nad rámec argumentace obviněného namítal státní zástupce nesprávný výpočet výše škody v případě skutku pod bodem I. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že není úkolem státního zástupce ve vyjádření k dovolání domýšlet vlastní argumentaci obviněného. Rovněž Nejvyšší soud je při své přezkumné činnosti rozsahem podaného dovolání vázán. Obviněný sice ve svém dovolání proti výši způsobené škody brojil, avšak s tím, že šlo o vratky zápůjček, a tedy nebyla způsobena žádná škoda, nikoliv že by samotný výpočet škody byl učiněn chybně.

Přes výše uvedené nelze přisvědčit ani této argumentaci o nesprávném výpočtu škody způsobené jednáním obviněného naplňujícím skutkovou podstatu přečinu podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku. Je nutno připomenout, že skutkovou podstatu tohoto přečinu naplní ten, kdo jako dlužník, který je v úpadku, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele zvýhodněním jiného věřitele, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou [podle § 138 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nejméně 50 000 Kč]. Škoda jako zákonný znak tohoto přečinu přitom představuje rozdíl mezi částkou, kterou byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v rámci insolvenčního řízení.

Právě tento rozdíl představuje částku, o kterou byli ostatní věřitelé poškozeni. Škodlivý následek tedy představuje částka, které se pro zvýhodnění konkrétního věřitele nedostalo ostatním věřitelům (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004, uveřejněné pod č. 6/2005 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 66/2016, publikované pod č. 51/2017 Sb. rozh. tr.). S vědomím, že splatná pohledávka obviněného byla ke dni 2. 12. 2013 vůči obchodní společnosti INKOMA STAV, s.

r. o., ve výši 2 000 000 Kč, zatímco splatné pohledávky ostatních věřitelů (pod písm. A. až J. výroku o vině) k tomuto dni činily 2 335 861,14 Kč, pak při poměrném a rovnoměrném uspokojení všech věřitelů učiněný závěr soudu prvního stupně o způsobení škody ostatním věřitelům v částce 118 635,76 Kč odpovídá těmto pravidlům insolvenčního zákona. Stejný závěr je možno učinit i ke dni 25. 3. 2014, s vědomím, že pohledávka obviněného byla již částečně uspokojena do výše 220 000 Kč právě bezhotovostním převodem této částky dne 2.

12. 2013, takže dovolatelova pohledávka vůči společnosti INKOMA STAV, s. r. o., již činila maximálně 1 780 000 Kč, zatímco pohledávky ostatních věřitelů (pod A. až N. výroku o vině) činily již 4 565 006,14 Kč, tudíž závěr, že dovolatel převodem částky 250 000 Kč dne 25. 3. 2014 ve prospěch vlastního účtu způsobil těmto ostatním věřitelům škodu nejméně 175 301,97 Kč, opět odpovídá principům poměrného a rovnoměrného uspokojení všech věřitelů podle insolvenčního zákona. Stejný závěr je pak možno dovodit i ve vztahu k jednání obviněného dne 27.

3.

2014, neboť převodem částky 350 000 Kč z účtu společnosti dlužníka ve prospěch svého účtu opět zvýhodnil sebe jako věřitele, ačkoli jeho pohledávka již činila pouze 1 530 000 Kč, zatímco pohledávky ostatních věřitelů činily celkem částku 4 565 006,14 Kč, tudíž závěr soudu o poškození těchto dalších věřitelů nejméně o částku 255 044,59 Kč odpovídá výše zmíněným pravidlům insolvenčního zákona.

42. Za námitky procesního charakteru, a tedy nezpůsobilé naplnit uplatněné, ale ani žádné jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 tr. ř., je nutno označit námitky obviněného, v nichž namítal porušení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř., stejně jako námitky o nesprávném použití § 214 tr. ř. a § 217 tr. ř. a rovněž námitky týkající se použití § 165 tr. ř. S totožnými námitkami obviněného se již zcela správně vypořádal soud odvolací, na jehož odůvodnění Nejvyšší soud zcela odkazuje. Nad rámec odůvodnění odvolacího soudu lze dodat, že právo podle § 165 odst. 2 tr. ř. náleží výlučně obhájci a nepřechází na obviněného, který nemá v řízení obhájce, jak se domníval obviněný. To ostatně vyplývá ze samotného zákonného znění ustanovení § 165 odst. 1 tr. ř., které výslovně zmiňuje postup v případě, že obviněný obhájce nemá, a i v tomto případě neukládá policejnímu orgánu povinnost připustit účast obviněného na vyšetřovacích úkonech. Stejně tak se již odvolací soud zcela správně vypořádal s námitkami obviněného, že své rozhodnutí založily na procesně nepoužitelných důkazech opatřených v předchozím trestním stíhání, které bylo prohlášeno za nezákonné a pravomocně bylo ukončeno. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že otázka náhrady škody za nezákonné trestní stíhání je otázkou odlišnou od otázky použitelnosti důkazů, a především, že skutečnost, že bylo jako nezákonné zrušeno usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obviněného, nemá vliv na použitelnost důkazů provedených v hlavním líčení a rozhodně jím nebylo celé trestní stíhání jako celek prohlášeno za nezákonné. Ačkoliv lze přisvědčit další námitce obviněného, že podle § 158d odst. 1 tr. ř. je soud povinen zničit záznam komunikace obviněného s obhájcem, jak již správně uvedl státní zástupce, komunikace nebyla použita jako důkaz, na němž by byl založen závěr o vině obviněného, a tak nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

V. Závěrečné shrnutí

43. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ačkoliv bylo možné část námitek uplatněných obviněným podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 10. 2024

JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu