5 Tdo 924/2025

5 Tdo 924/2025-1599

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný P. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2025, sp. zn. 9 To 93/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 T 44/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá.

1. Obviněný P. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 2. 2025, sp. zn. 5 T 44/2023, uznán vinným v bodě 1) výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a v bodě 2) výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 4 367 Kč a poškozené H. D. nemajetkovou újmu ve výši 80 000 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená H. D. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný P. M. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 5. 2025, sp. zn. 9 To 93/2025, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

3. Zločinu podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se obviněný ve stručnosti dopustil tím, že nejméně od roku 2017 do 26. 3. 2022 v místě jejich aktuálního bydliště v XY psychicky a fyzicky napadal svoji družku H. D. (dále také jen „poškozená“), kterou slovně nejméně jednou za 14 dní urážel hrubými vulgárními nadávkami uvedenými v rozsudku soudu prvního stupně. Postupem času pak během hádek poškozenou i fyzicky napadal, zatřásl s ní, chytl ji za zápěstí, za ruku nebo ji hodil na gauč a asi jednou za 3-4 měsíce ji při hádce udeřil pěstí do oblasti ramene, stehna či lýtka, čímž jí způsobil podlitiny a bolestivost zasažených míst.

Takové jednání obviněného eskalovalo po narození jejich syna. Konkrétně dne 9. 3. 2022 v ranních hodinách požadoval obviněný, aby mu poškozená podepsala písemnosti týkající se společnosti U., s. r. o., jejíž jednatelkou a vlastníkem obchodních podílů byla poškozená, avšak fakticky společnost řídil obviněný, a když odmítla, chytil ji za paži, způsobil jí zde podlitinu a poškozená následně písemnosti podepsala. Dále dne 14. 3. 2022 kolem 21:30 hodin, když s poškozenou řešili, kam poslala peníze ze zablokovaného účtu, poté co mu poškozená řekla, že se společně se synem odstěhuje k sestře, začal na ni křičet a bít ji pěstmi do rukou a nohou.

Následně dne 16. 3. 2022 kolem 22:00 hodin, obviněný začal poškozené vyčítat, že si s ním nechce povídat, udeřil pěstí do notebooku položeného na stole, rozbil jeho displej, čímž na něm způsobil škodu 9 040 Kč, poté udeřil poškozenou pěstí do ruky, a když se ho pokoušela nohou odstrčit, chytil ji za nohy, stáhl z gauče tak, že se udeřila hlavou o zem. Poté, co zůstala ležet na zemi, křičel na ni, aby se zvedla, což poškozená udělala a obviněný ji poté chytil za ruce a hodil ji na dětskou židličku, o níž se udeřila do holeně, a poté ji hodil zpět na gauč, nutil ji, aby si s ním povídala i přes sdělení poškozené, že ji bolí hlava a chce si lehnout.

Dne 26. 3. 2022 odpoledne obviněný při cestě z rodinného výletu na poškozenou, která se s ním odmítla vyfotit, vulgárně křičel, urážel ji, poté ji během hádky za jízdy třikrát udeřil pěstí do zátylku a jednou do levé ruky. Po návratu do společného bydliště, kam se z obav o poškozenou dostavily i její matka a sestra, obviněný bránil poškozené v opuštění bytu s jejich synem, kterého jí bral z náručí, proto sestra poškozené přivolala Policii ČR, která obviněného dne 26. 3. 2022 ve 20:30 hodin vykázala ze společného obydlí.

Shora popsanými útoky v březnu 2022 obviněný způsobil poškozené pohmožděniny, bolestivost zasažených míst, poškozená musela opakovaně vyhledat lékařské ošetření v chirurgické a neurologické ambulanci a v důsledku shora popsaného jednání obviněného se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha zahrnující narušený spánek, flashbacky, hypervigilitu, nadměrnou úlekovou reakci, tendenci vyhýbat se činnostem a myšlenkám spojeným s traumatizující událostí.

Tyto příznaky přetrvávají a jsou součástí retraumatizace při vybavování si prožitých událostí, projevující se zvýšenou intrapsychickou tenzí, úzkostným prožíváním a poruchou soustředění.

4. Přečinu podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku v bodě 2) výroku o vině se obviněný ve stručnosti dopustil tím, že ačkoli byl nejprve policejním orgánem Obvodního oddělení Policie ČR v Jihlavě dne 26. 3. 2022 podle § 44 a násl. zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vykázán na dobu 10 dnů ze společného obydlí a jeho bezprostředního okolí a byl povinen zdržet se i styku nebo navazování kontaktu s poškozenou a následně Okresním soudem v Jihlavě na návrh poškozené bylo opakovaně rozhodnuto o předběžném opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí, kterým obviněnému bylo uloženo, aby nevstupoval do společného obydlí a jeho bezprostředního okolí, nezdržoval se tam, zdržel se setkávání, kontaktování a obtěžování poškozené, přičemž naposledy Okresní soud v Jihlavě vydal dne 25. 5. 2022 pod sp. zn. 3 Nc 2902/2022 usnesení o prodloužení výše uvedeného předběžného opatření, jímž schválil dohodu účastníků o předmětu řízení ve znění, že se obviněný P. M. zavazuje zdržet se styku a navazování kontaktu s poškozenou H. D., a to po dobu 5 měsíců od vykonatelnosti předmětného usnesení, obviněný nejméně od 18:06 hodin dne 2. 6. 2022 do 11:23 hodin dne 24. 10. 2022 se opakovaně pokoušel kontaktoval poškozenou nejméně ve 41 případech ze svých osobních telefonních čísel a zaslal jí 19 SMS zpráv, jimiž se snažil dosáhnout osobního setkání s poškozenou.

II. Dovolání obviněného

5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. M. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

6. Obviněný namítl, že byl uznán vinným skutkem, který nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b) a d) tr. zákoníku. Obviněný v podaném dovolání v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, z níž citoval, vyložil pojem „týrání“ a dovodil, že v jeho případě nedošlo k takovému jednání, jímž by byl tento znak skutkové podstaty tohoto trestného činu naplněn. Vytkl soudům nižších stupňů, že se nedostatečně zabývaly vzájemným soužitím obviněného a poškozené, nezabývaly se intenzitou jeho jednání ve vztahu ke konkrétní době, v níž mělo k protiprávnímu jednání z jeho strany docházet. V důsledku toho tyto soudy nemohly ani dovodit, zda poškozená mohla důvodně pociťovat jeho jednání jako těžké, nikoli jen prosté příkoří, neboť ani jím používané nadávky a případné fyzické násilí nebylo takové intenzity, aby je bylo možno posoudit jako uvedený zločin, byť by k takovému jednání docházelo nepřetržitě, nikoli jen zhruba jednou za 14 dní. Podle obviněného v jednání popsaném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně absentuje požadovaný vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti, resp. krutosti, bezohlednosti nebo bolestivosti. Obviněný zdůraznil, že slovní nadávky během vzájemných hádek nejsou psychickým útlakem, natož psychickým útlakem natolik závažným, aby odůvodnily posouzení jeho jednání jako zločinu podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) tr. zákoníku. Dále obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že ve svých rozhodnutích nerozlišovaly mezi pojmy „domácí násilí“ a „týrání“. V této souvislosti připomněl, že citované zákonné ustanovení poskytuje ochranu před skutečně závažnými případy fyzického týrání a psychický útlak je možno považovat za týrání jen v nejzávažnějších případech. Vytkl soudům nižších stupňů, že celé období jeho společného soužití s poškozenou hodnotily retrospektivně, zpětně až do roku 2017, prizmatem následných fyzických konfliktů v březnu 2022, přestože předcházející hádky a konflikty není možno považovat za soustavné týrání jen proto, že na konci vztahu došlo k fyzickému incidentu. Obviněný namítl, že intenzitě jeho jednání po celé uvedené období nebyla věnována dostatečná pozornost, zejména období roku 2017, k němuž nebylo v zásadě vedeno dokazování. Zdůraznil, že hádky mezi nimi byly vzájemné. Podle obviněného je nesprávný paušální závěr soudu prvního stupně, že oběť domácího násilí má problém opustit společnou domácnost pro strach z agresora.

7. Obviněný rovněž nesouhlasil se závěrem soudů nižších stupňů, že existenci týrání poškozené prokazuje přítomnost psychické poruchy u poškozené, která je následkem jeho protiprávního jednání. Namítl, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu pro závěr o naplnění znaku týrání nestačí ani konfliktní soužití, byť může pro oběť pachatele znamenat traumatické prožívání a přinést i následky v podobě psychické poruchy. Podle dovolatele nešlo z jeho strany o týrání poškozené, pouze o situační násilí či jednání v afektu, jehož cílem nebyla snaha oběť zraňovat, nýbrž o pouhou ztrátu kontroly nad vlastním jednáním, coby důsledek vzájemného konfliktu. V této souvislosti poukázal na závěr znaleckého posudku, který u něj konstatoval sklony k impulzivitě, nikoli k agresivitě. Z jeho strany šlo o jednorázové či občasné emocionální výlevy, nikoli o systematické týrání, jehož cílem by bylo dlouhodobě ubližovat oběti a ovládat ji. Obviněný dále dovodil porušení zásady „ultima ratio“ a vytkl soudům nižších stupňů, že se dostatečně nezabývaly otázkou naplnění znaku společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku ve svých rozhodnutích, a to zejména ve vztahu k přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, k němuž se doznal. Přitom první kontakt s poškozenou navázal po jeho autonehodě, ve značně emočně vypjaté situaci. Veškerou následnou komunikaci uskutečnil v přesvědčení, že předběžné opatření pozbylo platnosti, ostatně v některých případech jej kontaktovala sama poškozená. Společenskou škodlivostí činu se soudy nižších stupňů podle něj dostatečně nezabývaly.

8. Obviněný rovněž namítl, že soudy nižších soudů nesprávně vyhodnotily vnímání jeho jednání poškozenou jako těžké příkoří, v tomto směru nesouhlasil s konstatováním odvolacího soudu, že není možno jednoznačně určit míru rozdílu mezi příkořím a těžkým příkořím, neboť právě vnímání oběti jednání pachatele jako těžkého příkoří je podmínkou právní kvalifikace jednání podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) tr. ř.

9. Obviněný, jak již bylo výše zmíněno, rovněž polemizoval s časovým vymezením skutku od roku 2017, za problematický označil i závěr znalců, že příznaky posttraumatické stresové poruchy u poškozené nadále přetrvávají, neboť oba znalci se při svém výslechu v hlavním líčení přiklonili k variantě, že u poškozené nepředpokládají trvalé následky. Obviněný dovodil i porušení principu presumpce neviny, pokud soud prvního stupně uvedl, že bezproblémová SMS komunikace mezi ním a poškozenou nemůže týrání dovodit ani vyvrátit. Skutečností, že se soudy nižších stupňů odmítly vypořádat s jeho argumenty, zasáhly podle něj do jeho práva na obhajobu. Obviněný zdůraznil, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly ani s dalšími důkazy, které předložil nebo jejichž provedení navrhl (insolvenční návrh ze dne 23. 6. 2022, kterým prokazoval aktivní jednání poškozené vůči němu, listiny hodnotící jeho osobu), které označil za tzv. opomenuté důkazy.

10. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. a zprostil jej obžaloby v celém rozsahu.

III. Vyjádření k dovolání

11. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).

12. Státní zástupkyně označila skutkové i právní závěry soudů nižších stupňů za správné a odkazy obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiných trestních věcech za nepřiléhavé s ohledem na skutková zjištění učiněná těmito soudy v nyní projednávané věci.

13. K námitkám, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupkyně uvedla, že veškerá skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů jednoznačně vyplynula z provedených důkazů. Dokazování bylo provedeno vyčerpávajícím způsobem co do kvantity i kvality. Závěry soudů nižších stupňů byly učiněny na podkladě souvislého řetězce důkazů spočívajících ve svědectví poškozené, nepřímých svědectvích dalších osob, jimž se svěřila, a audionahrávkách. Ve vztahu k chování poškozené státní zástupkyně uvedla, že na postavení oběti nemá vliv skutečnost, že se jednání obviněného vzepřela, neboť oběť domácího násilí nemusí být obětí tichou a trpící bez protestu, aby jí bylo možno přiznat status oběti. Ke zbývajícím námitkám obviněného konstatovala, že jde pouze o polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při jejich provádění, resp. o selektivní a izolovaný způsob zdůraznění dílčích skutečností, jež jsou vytrženy z kontextu a následně dosazeny do vlastní verze skutkového děje, který odpovídá představě obviněného.

14. V případě námitek, jež obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupkyně zdůraznila, že požadavek vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti jednání pachatele, musí být posuzován jako celek, v kontextu celého jednání. Přitom jednotlivé dílčí akty samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Až posouzení těchto dílčích jednání ve vzájemné souvislosti jako jednoho celku umožňuje závěr o stupni hrubosti a bezcitnosti jednání pachatele. V tom směru připomněla nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. II. ÚS 1689/2025. Týrání totiž představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozenou jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními pachatele, který tento setrvalý stav udržuje, prodlužuje, a to až do jeho ukončení. Právě nerovnost vztahu mezi pachatelem a obětí je typickým znakem domácího násilí. V předmětné věci to byl podle státní zástupkyně právě obviněný, kdo většinově inicioval konflikty, a to pro zástupné maličkosti, což svědčí pro závěr o motivu moci v asymetrickém vztahu, přičemž k napadání docházelo jednostranně obviněným, nešlo o vzájemné potyčky ani jednorázový incident, což vyplývá ze samotných skutkových zjištění. Samo slovní napadání poškozené bylo výrazně ponižujícího charakteru, ve spojení s délkou tohoto zacházení a fyzickými útoky obviněného již vykazovalo znaky těžkého příkoří. Okolnost, že oběť domácího násilí se se svým osudem smířila a vztah neopustila, nemůže být překážkou pro závěr, že poškozená byla vystavena týrání. Státní zástupkyně připomněla, že u poškozené byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, která má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.

15. K tvrzené absenci společenské škodlivosti skutku kvalifikovaného jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupkyně uvedla, že ani skutečnost, že obviněný byl v období trvání předběžného opatření ojediněle kontaktován poškozenou, nemůže na trestnosti jeho jednání nic změnit, neboť poškozené žádný takový zákaz uložen nebyl. Stejně tak se obviněný nemohl domnívat, že usnesení pozbylo účinnosti, neboť v každém rozhodnutí byl řádně stanoven časový úsek, ve kterém se měl kontaktování poškozené zdržet. Ostatně obviněný se pokoušel telefonicky kontaktovat poškozenou 41krát a zaslal jí 19 SMS zpráv.

16. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

17. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

18. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

19. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě s poukazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., když dovodil, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v předcházejícím řízení došlo k pochybení odpovídajícím dovolacím důvodům § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod reflektuje dlouhodobě ustálenou praxi Nejvyššího soudu opírající se o judikaturu Ústavního soudu, podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, pokud zásah Nejvyššího soudu odůvodňoval extrémní (zjevný) rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. V takových případech byl a je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. O takovýto rozpor se podle ustálené judikatury jedná v případech, v nichž by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna. Zjevný (extrémní) nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014), dále v případě, pokud rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ tzv. opomenutých důkazů). V jiných případech nepřichází zásah Nejvyššího soudu do učiněných skutkových zjištění soudů nižších stupňů v rámci dovolacího řízení v úvahu, neboť nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti. Zjevný nesoulad rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů nemůže být založen na tom, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, za předpokladu, že tento svůj postup přesvědčivě a logicky zdůvodnily.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze úspěšně uplatnit za předpokladu, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případech, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo

nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost hodnocení provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení, není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

b) K námitkám obviněného

22. K argumentaci uplatněné obviněným je nutno úvodem poznamenat, že z velké části je opakováním obhajoby dovolatele, s níž se přesvědčivě a věcně správně vypořádaly již soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud zpravidla odmítne dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, pokud se jimi soudy nižších stupňů zabývaly a vypořádaly se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým a dostatečně přesvědčivým způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408, ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

23. Obviněný ve svém dovolání namítá nesprávné právní posouzení svého jednání jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) tr. zákoníku, argumentuje tím, že jednání popsané v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku nedosahuje požadovaného vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti, zejména ne v celém časovém období, za nějž byl uznán vinným (od roku 2017). K této argumentaci dovolatele je nutno připomenout ve shodě se soudy nižších stupňů, že trestného činu podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) tr.

zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo páchá takový čin po delší dobu. Týráním je rozuměno zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí (naplnění tohoto znaku obviněný v zásadě nezpochybnil). Toto zlé nakládání se musí vyznačovat vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které oběť tohoto jednání pociťuje jako těžké příkoří. Může jít o působení fyzických útrap oběti, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické.

Musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost vnímá jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy. Není přitom vyžadováno, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 6. 1983, sp. zn. 5 Tz 14/83, uveřejněné pod č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh.

tr.). Pokud obviněný tvrdil, že slovní nadávky během vzájemných hádek nebyly schopny naplnit požadavek vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti, nelze s ním souhlasit. Na své jednání totiž nahlíží izolovaně, jako by šlo o jednotlivé, vzájemně nesouvisející incidenty (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. II. ÚS 1689/25). V tomto ohledu není možno odhlédnout od skutečnosti, že ke zraňujícím verbálním útokům mj. na intelekt poškozené hrubými urážkami uvedenými v popisu skutku docházelo soustavně, a to v reakci na bagatelní nebo běžné záležitosti (i v době těhotenství poškozené), po dobu nejméně 5 let.

V průběhu času přitom, jak je u tohoto trestného činu obvyklé (i po narození společného syna), se jejich frekvence a hrubost zvyšovala. Rovněž nelze přistoupit na bagatelizující tvrzení dovolatele, že mezi ním a poškozenou docházelo ke vzájemným hádkám. Obviněný účelově pomíjí skutečnost, že vulgarity a ponižování poškozené se vzrůstající intenzitou a četností umocňoval používáním fyzické síly, bitím poškozené pěstí, házením na gauč apod. Při komplexním posouzení jeho jednání jako celku, přes skutečnost, že v některých případech jednotlivé incidenty byly méně závažné, se v konečném důsledku dopouštěl vůči poškozené jednání silně dehonestujícího, ponižujícího poškozenou, které musela vnímat velmi úkorně až trýznivě.

Je nepochybné, že právě tyto skutečnosti, míra jeho hrubosti a bezcitnosti vůči poškozené, byla příčinou vzniku a rozvoje posttraumatické stresové poruchy, kterou ostatně obviněný ani nezpochybňuje. Sama poškozená přitom ve své výpovědi uvedla, že v důsledku popsaného jednání ztratila veškeré sebevědomí a „jen šlapala brázdu“.

24. Ze shora uvedených důvodů pak nelze ani přisvědčit obviněnému, že by každý jednotlivý incident musel být soudy nižších stupňů posuzován individuálně co do jeho intenzity z hlediska jeho hrubosti a bezcitnosti, Takové hodnocení by totiž odporovalo ustálené judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. V zásadě stejně bagatelizující je i tvrzení obviněného, že soudy se měly zabývat konkrétními důvody, proč poškozená ze sdílené domácnosti, resp. ze vztahu neodešla. Setrvávání oběti v situaci, v níž je druhým partnerem týrána, není výjimečnou situací, naopak jde o typický projev vlivu domácího násilí na oběť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.

11. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1341/2017, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Obhajoba uplatněná obviněným o vzájemných konfliktech mezi ním a poškozenou je pak vyvrácena i závěry znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví odvětví psychologie Mgr. Michala Perničky, Ph.D., který konstatoval, že osobnost poškozené není strukturovaná patologicky, nezjistil u ní žádnou poruchu osobnosti, povahově je mírná, nekonfliktní, společenská, se sklony ke vztahové závislosti, nebyly u ní zjištěny sklony k impulsivitě či agresivitě, naopak v prožívání u ní při vyšetření byly zjištěny úzkostně depresivní stavy.

Ve shodě se znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petrem Nedomou pak oba znalci konstatovali, že u poškozené došlo k rozvoji syndromu týrané osoby v důsledku dlouhodobého vystavení psychickému a fyzickému násilí, a to v podobě naučené bezmocnosti, postupně ztrácela schopnost sama o sobě rozhodovat a rezignovala na vlastní obranu. Ve světle těchto zjištění proto nemohou obstát ani námitky obviněného směřující proti selektivně zvoleným dílčím incidentům či následkům jeho jednání.

Obviněnému ani nelze přisvědčit, že následek v podobě posttraumatické stresové poruchy, jež představuje těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, není dostačujícím pro učinění závěru o týrání poškozené.

25. Soudy nižších stupňů správně odmítly i námitku dovolatele, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty zločinu podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) tr. zákoníku po subjektivní stránce nejméně v eventuálním úmyslu, když konstatovaly, že afekt obviněného, kterým v některých případech odůvodňoval fyzické či psychické napadení poškozené, neznamená, že ve svém souhrnu, v rámci komplexního posouzení, nebylo dáno jeho srozumění s tím, co působí poškozené. Takové posouzení je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou obviněný sám poukazoval.

Psychické týrání zahrnuje systematické a opakované chování, které má za cíl jedince zničit emocionálně a psychicky. Tento typ týrání často zahrnuje manipulaci, ponižování, vyhrožování, izolaci od přátel a rodiny a další formy kontrolujícího chování. Takové chování není náhodné nebo sporadické, ale je součástí širšího vzorce jednání, který má za cíl dlouhodobě ovládat a podkopávat sebedůvěru oběti. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8 Tdo 412/2024). Důležité pro posouzení subjektivní stránky je proto rozlišení, zda obviněný jednal v afektu, anebo šlo o systematické deptání oběti s cílem ji zraňovat.

V prvním případě se může jednat o nepřiměřené až agresivní reakce (byť opakované) v důsledku přechodné ztráty kontroly nad vlastním jednáním, vyvolané nějakým „spouštěčem“. Roli hraje také zmíněná otázka aktivní účasti ve vzájemných konfliktech. Významné jsou tyto úvahy i pro případy psychických ataků. Jde například o to, zda se verbální útoky týkají jen určité (konfliktní) oblasti soužití partnerů a jsou vyvolány neshodami v těchto dílčích otázkách, anebo zda jsou prostředkem deptání partnera pod libovolnou záminkou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.

4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 119/2025). V tomto směru pro posouzení jednání obviněného byla významnou především výpověď poškozené, jejíž věrohodnost nezpochybnily ani soudy nižších stupňů a ani obviněný. Právě z její výpovědi jednoznačně vyplynulo, že ke konfliktům a jejímu napadání docházelo především z malicherných příčin, které nemohly být důvodem nějakého významného afektu u obviněného.

26. Pokud se obviněný dožadoval aplikace zásady subsidiarity trestní represe, je nutno připomenout k výkladu této zásady a principu „ultima ratio“ stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož zásadně platí, že trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím právě zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost tedy není zákonným znakem trestného činu a má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Společenskou škodlivost je přitom nutné zvažovat vždy v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu. Úvaha, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek neodpovídá svou škodlivostí běžně se vyskytujícím obdobným trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1086/2021).

27. Obviněný se rozhodně nedopustil posuzované trestné činnosti za nějakých výjimečných okolností, které by svědčily o natolik nízké míře společenské škodlivosti, jež by neodpovídala ani nejméně závažným případům zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) tr. zákoníku. Obviněný byl iniciátorem konfliktů z malicherných příčin, poškozenou soustavně ponižoval, fyzicky napadal, a to i v období jejího těhotenství, po dlouhou dobu. Soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru, že aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe není namístě.

28. Ani námitky proti učiněným skutkovým zjištěním nejsou důvodné a představují pouhou polemiku se závěry soudů nižších stupňů a nejsou způsobilé naplnit uplatněné, ale ani žádné jiné dovolací důvody § 265b odst. 1 tr. ř. Pouhé odlišné hodnocení důkazů obviněným nepostačuje pro závěr o pochybení soudů nižších stupňů při jejich hodnocení. Soudy nižších stupňů se věcí obviněného řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě učinily své skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.

29. V daném případě Nejvyšší soud neshledal žádný nesoulad, natož pak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem. Skutkový stav byl soudy nižších stupňů zjištěn bez důvodných pochybností na základě řádného a dostatečného dokazování. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Zamítnutí návrhu na doplnění dokazování o SMS komunikaci od roku 2017 řádně odůvodnil již soud prvního stupně, když uvedl, že taková bezproblémová komunikace sama o sobě nevylučuje přítomnost týrání ve vztahu. Námitka neprovedeného dokazování k období po lednu 2023 je navíc nedůvodná s ohledem na skutečnost, že obviněný byl odsouzen za jednání, jehož se dopustil do 26. 3. 2022. Ani požadavek dovolatele na provedení dalších důkazů, které soudům nižších stupňů sám předložil, neshledal Nejvyšší soud důvodný, ostatně nejde o opomenuté důkazy, neboť soud prvního stupně i soud odvolací vysvětlily, proč mají tyto důkazy za nadbytečné.

30. Rovněž námitku nedostatečné společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku neshledal Nejvyšší soud důvodnou. Nad rámec výše uvedeného k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe je totiž nutno ve shodě se státní zástupkyní uvést, že dovolatel si byl vědom, že kontaktováním poškozené porušuje podmínky stanovené předběžným opatřením soudu, jímž mu bylo zakázáno poškozenou kontaktovat, neboť byl jednáním soudu přítomen, znal proto i dobu, po kterou je mu kontaktování poškozené zakázáno. Přitom četnost těchto kontaktů, závažnost jeho předchozího jednání, pro které mu byl styk s poškozenou zakázán, neodůvodňuje závěr, že by v jeho případě postačovalo využití prostředků jiných právních odvětví, ani závěr o natolik nízké míře společenské škodlivosti jeho jednání, která by postup podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku ospravedlnila.

V. Závěrečné shrnutí

31. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Řada námitek dovolatele vůbec uplatněným dovolacím důvodům neodpovídala. Pokud bylo některé další námitky možno s jistou benevolencí podřadit pod některý z uplatněných dovolacích důvodů, nebyly shledány opodstatněnými. O dovolání obviněného proto bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.)

V Brně dne 22. 10. 2025

JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu