6 Tdo 1184/2023-732
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2024 o dovolání, které podal obviněný D. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2023, sp. zn. 2 To 41/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 22 T 6/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 22 T 6/2020, uznal obviněného D. B. vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, podle kterého
„dne 20. 1. 2019 v časných ranních hodinách mezi 03:00 hod. a 04:00 hod. v obci XY, ul. XY č.p. XY, kde byl na návštěvě u rodiny svého bratrance S. B., v dětském pokoji za účelem vlastního sexuálního uspokojení, ačkoliv znal její věk, pod spodním prádlem osahával v oblasti genitálu a na hýždích nezletilou AAAAA (pseudonym) a vložil jí do úst jazyk, přičemž využil dosavadní neznalosti sexuální problematiky nezletilé, odpovídající jejímu věku, v důsledku čehož nebyla schopna pochopit smysl jeho jednání a adekvátním způsobem se mu bránit.“
2. Za to mu uložil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 9. 2023, sp. zn. 2 To 41/2023, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 9. 2023 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Lenky Šebestové dovoláním, v němž odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a h) tr. ř.
5. Podle názoru obviněného důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. naplnil postup Vrchního soudu v Praze, který po dvou předchozích zrušených rozhodnutích krajského soudu nejprve nařídil, aby věc byla podle § 262 tr. ř. projednávána v jiném složení senátu, avšak následné odvolání proti rozhodnutí vydanému novým senátem zamítl, přestože krajský soud porušil předchozí pokyny vrchního soudu, dopustil se fatální chyby v hodnocení biologických stop, nevyslechl poškozenou a nezabýval se námitkami obviněného ohledně způsobu zajištění biologických stop, sexuální abstinence a rozporů ve svědeckých výpovědích. Obviněný se domnívá, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí krajského soudu až ve chvíli, kdy bylo z jeho pohledu dosaženo kýženého výsledku v podobě odsuzujícího rozsudku. Pokud odvolací soud vytýkal rozhodnutí původního senátu soudu prvního stupně určité nedostatky, nemohl stejný postup a nedostatky u nového senátu označit za nedůležité, ignorovat je a přijmout je za správné.
6. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že rozhodná skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelném důkazu a jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.
7. Za procesně nepoužitelný důkaz označil obviněný kalhotky nezletilé jako věcnou stopu, kterou měla podle protokolu o ohledání místa činu policie zajistit v bytě poškozené (v době od 11:50 do 12:26 hod.), ačkoliv z výpovědi její matky vyplývá, že kalhotky odvezli na policii sami rodiče poškozené. Kalhotky tedy nezajistily objektivně orgány činné v trestním řízení, ale rodiče poškozené (cca v 6:00 ráno). Z jejich výpovědí navíc plyne, že kalhotky se nejprve zřejmě přes dvě hodiny někde válely, následně je rodiče sami zkoumali a teprve potom je vložili do igelitového sáčku. Mohlo tudíž dojít k jejich úmyslné či neúmyslné kontaminaci DNA obviněného. Takový způsob zajištění stěžejního důkazu je v rozporu s trestním řádem.
8. Obviněný dále namítl, že soudy nesprávně vyhodnotily stopy DNA na kalhotkách. Krajský soud zcela v rozporu se zjištěnými v odborných vyjádřeních uzavřel, že se jedná o sliny poškozené. Přestože tato úvaha u vrchního soudu neobstála, soud dále nezjišťoval, čí jsou sliny zjištěné na kalhotkách. Krajský soud navíc při hodnocení důkazů zaměnil jednotlivé vzorky č. 656/19-01 a č. 656/19-02 a vycházel z toho, že na kalhotkách jsou dvě světlé skvrny. Žádné dvě skvrny na kalhotkách poškozené ale nejsou. Expertíza zjistila DNA obviněného pouze u vzorku č. 656/19-2, a to v rámci úplného smíšeného profilu DNA pocházejícího od dvou osob. Jeho DNA tvořila majoritní složku, zatímco minoritní složku nebylo možné jednoznačně identifikovat. Soudy nevysvětlily, jak je možné, že na kalhotkách, které poškozená nosila celý den a noc na těle, byl zjištěn vzorek DNA, ze kterého nelze poškozenou identifikovat. Na vzorku č. 656/19-1, který pochází ze stěru z poševního vchodu poškozené, DNA obviněného nalezena nebyla, přestože ke gynekologickému vyšetření došlo přibližně čtyři hodiny po činu. Podle lékařské zprávy byla poškozená při vyšetření veselá a neudávala žádnou bolest, přestože si podle matky měla na bolest stěžovat.
9. Obviněný také poukázal na závěry znaleckého posudku a výpověď znalce MUDr. Ladislava Procházky, které prakticky vyloučily sexuální podtext případného jednání a pravděpodobnost spáchání činu obviněným snížily na minimum. Zopakoval, že měl předcházející noc příležitostný pohlavní styk na diskotéce. Nepřímo to potvrdil nejen svědek M. T., ale také messengerové zprávy z jeho mobilního telefonu. To vylučuje závěry obžaloby o jeho sexuální abstinenci.
10. Obviněný soudům rovněž vytkl, že výpověď poškozené hodnotily v rozporu s kamerovým záznamem o jejím výslechu. Z něj je patrné, že poškozená na otázky odpovídala citoslovci a ve směru kladených otázek, posléze na otázky přestala reagovat úplně. Sama rovněž nedokázala ukázat názorně na panence, jak na ni měl obviněný sahat. Ze znaleckého posudku PhDr. Ilony Wölfelové vyplynulo, že poškozená byla mentálně ve věku 3-4 roky, nebyla orientována místem a časem, celkový výkon byl v pásmu lehké mentální retardace, zapamatované si vybavovala jen konfabulacemi. Neznala ještě rozdíl mezi pravdou a lží. Její výpovědi mohlo zkreslovat i to, co jí bylo víckrát opakováno nebo co mohla jako zajímavé převzít za svůj prožitek. Znalkyni přitom poškozená sdělila, že matka jí v autě cestou ke znalkyni událost připomínala.
11. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, případně jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Dovolací soud požádal o zhodnocení, zda bylo jeho jednání správně právně posouzeno s ohledem na skutečnost, že v jeho případě byla použita nejširší definice pohlavního styku jako jakékoliv praktiky na těle jiné osoby se sexuálním podtextem. Obviněný namítl, že intenzita jeho jednání není taková, aby splňovala definici pohlavního styku. V jeho jednání žádným způsobem nefiguroval jeho pohlavní úd ani praktiky, které by vedly k jeho případnému sexuálnímu uspokojení jako osoby heterosexuální, u které nejsou ani naznačeny pedofilní rysy a u které nebylo důležité, zda sexuálně abstinoval či nikoliv.
12. V závěru dovolání obviněný požádal, aby předseda senátu krajského soudu nebo předseda senátu dovolacího soudu přerušil, případně odložil výkon trestu odnětí svobody uložený mu rozsudkem krajského soudu ve spojení s napadaným rozhodnutím vrchního soudu. Dále navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze dne 11. 9. 2023, č. j. 2 To 41/2023-678, a zároveň zrušil i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 3. 2023, č. j. 22 T 6/2020-617, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2021, č. j. 2 To 49/2021, a to ve všech jejich výrocích.
13. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání. Podstatná část textu dovolání je doslovně shodná s textem předchozího odvolání. S námitkami proti učiněným skutkovým zjištěním se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí.
14. Námitku směřující k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. považuje státní zástupce za neopodstatněnou a domnívá se, že obviněný nebyl zbaven práva na zákonného soudce. Za rozhodné státní zástupce označil, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, jímž projednání věc v novém senátu nařídil, uvedl konkrétní opakované nedostatky dokazování, pro které tak učinil. Tím splnil hlavní podmínku k tomu, aby se nařízení nového senátu nejevilo jako účelové odebrání zákonného soudce, jak plyne z usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. II. ÚS 968/23. Z pohledu ústavního práva navíc námitku proti obsazení soudu uplatnil obviněný opožděně (nález Ústavní soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01). Námitku nemohl obviněný opřít ani o to, že požadovaný výslech poškozené nakonec neprovedl ani nový senát, jelikož nastala nová situace, kdy výslech nedoporučila znalkyně PhDr. Ilona Wölfelová z důvodu možného zhoršení psychického stavu poškozené.
15. Podle státního zástupce nejsou ve věci taková vadná zjištění, jež by odpovídala důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky proti způsobu hodnocení vzorků DNA č. 656/19-01 a č. 656/19-02 obviněný v podstatné části beze změn převzal ze svého odvolání. Na tyto námitky tedy již podrobně reagoval odvolací soud. Smysl dovolatelových námitek je podle státního zástupce poněkud nejasný. Ani dovolatel nezpochybnil existenci své DNA v kalhotkách poškozené a svůj kontakt s ní v zásadě doznal, pouze nesouhlasil s jeho intenzitou a sexuálním motivem. Kontakt odůvodnil ukládáním poškozené do postýlky a hrou s jazyky. Dokazování netrpí ani vadou spočívají v procesní nepoužitelnosti důkazu. K pochybnostem obviněného o skutkovém ději odkázal státní zástupce na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, a ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/22.
16. Nesprávný je podle státního zástupce i názor obviněného na právní posouzení skutku. S odkazem na komentář k trestnímu zákoníku (ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2023, s 2328) státní zástupce uvedl, že podle ustálené judikatury i názorů nauky byly jednáním dovolatele naplněny znaky „pohlavního styku“ ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku.
17. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
18. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný replikou. Ohledně dovolacího důvodu podle § 25b odst. 1 písm. a) tr. ř. zopakoval, že v dovolání brojil především proti změně postoje vrchního soudu ve vztahu k jednotlivým senátům krajského soudu ohledně DNA na kalhotkách poškozené, nezákonnému způsobu zajištění biologických stop a rozporu výpovědí svědků a listin založených ve spise ohledně tohoto zajištění. Za nezákonný považoval rovněž způsob hodnocení výslechu poškozené odlišně od přibrané znalkyně a nedostatečné odůvodnění takové postupu, kdy odvolací postup krajského soudu přešel jako správný, přestože u původního senátu krajského soudu na takovém odůvodnění hodnocení výslechu poškozené trval. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný zdůraznil, že soudy se námitkou nezákonného zajištění biologických stop a jejich možnou úmyslnou či neúmyslnou kontaminací nezabývaly. Jak tedy státní zástupce dospěl k závěru, že obviněný nezpochybnil svou DNA na kalhotkách poškozené, není obviněnému zřejmé. Také mu není jasné, na základě jakých důkazů dospěl státní zástupce k závěru, že obviněný měl kontakty s dítětem popsané ve skutkové větě v zásadě doznat, když svoji vinu od počátku popíral. Pokud jde o hru před spaním (v jinou dobu) nebo o obracení poškozené na posteli a její přikrytí, jde o úplně jiné jednání, než je uvedeno ve skutkové větě.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
19. Obviněný D. B. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.
20. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
21. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovolání rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a h) tr. ř., na které obviněný v dovolání odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
24. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
25. Především nelze přisvědčit námitkám obviněného, jenž podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Obecně platí, že k naplnění zmíněného dovolacího důvodu může dojít i postupem odvolacího soudu, který při vrácení věci soudu prvního stupně nařídil projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu, aniž k tomu byly splněny podmínky podle § 262 tr. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 838/2008, či ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 968/2013). V projednávané věci však dovolací argumentace obviněného nesměřovala vůči samotnému využití institutu podle § 262 tr. ř. odvolacím soudem, nýbrž představovala vyjádření nesouhlasu se zamítnutím řádného opravného prostředku pro tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních a nerespektování pokynů odvolacího soudu. V tomto smyslu byla založena na stejných výhradách, v nichž obviněný spatřoval naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Taková polemika s hodnotícími úvahami soudů neodpovídala deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
26. Souvislost s porušením práva na zákonného soudce by mohla mít jediná výtka obviněného, podle níž bylo cílem postupu odvolacího soudu podle § 262 tr. ř. dosáhnout vydání odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně. Jde ovšem o výtku zcela lichou. Druhé kasační rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení Vrchního soudu v Praze ze 29. 7. 2021, č. j. 2 To 49/2021-509), jímž nařídil projednat a rozhodnout věc v jiném složení senátu, totiž následovalo právě po vydání odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně. Ani to však v odvolacím přezkumu nemohlo obstát. Důvody, který vedly odvolací soud k postupu podle § 262 tr. ř., jsou podrobně rozvedeny v posledně citovaném rozhodnutí (zejm. body 12-14). Šlo o to, že soud prvního stupně opakovaně nevěnoval důkazní stránce dostatečnou pozornost, aby z ní vyvodil odpovídající skutkové i právní závěry, a dopouštěl se zásadních pochybení, majících vliv na průběh a výsledek trestního řízení. Odvolací soud tímto postupem hodlal předejít dalším průtahům ve věci, ztrátě vypovídací hodnoty dostupných důkazů. Nadto lze poznamenat, že odvolací soud je nezaujatým, objektivním justičním orgánem garantujícím zákonnost průběhu trestního řízení a zejména sám nemá jakýkoli zájem na výsledku trestního řízení ve prospěch či neprospěch obviněného. I proto nelze dovozovat, jak činí obviněný, že by snad měl zájem na odsouzení obviněného.
27. Pokud jde o pokyny uložené nalézacímu soudu, šlo zejména o výslech poškozené a zjištění, jak mohlo dojít k přenosu DNA obviněného na kalhotky nezletilé. Nalézací soud nepřistoupil k výslechu poškozené na základě aktualizovaného znaleckého posudku PhDr. Ilony Wölfelové, která další účast nezletilé poškozené na trestním řízení nedoporučila z důvodu její omezené schopnosti reprodukovat prožité a rovněž z důvodu možného zhoršení jejího psychického stavu. Nalézací soud rovněž podstatně korigoval předchozí skutková zjištění ohledně biologických a genetických stop, přičemž tato změna důkazní situace učinila požadavek odvolacího soudu na doplnění dokazování v tomto směru nadbytečným. Nelze tak říct, že by soud prvního stupně nepostupoval v souladu s § 264 odst. 1 tr. ř. Dovolací argumentace zjevně nereflektovala změnu důkazní situace (zejména vyjasnění genetických zkoumání a nemožnost, či spíše nevhodnost podrobit poškozenou sekundární viktimizaci opakovaným výslechem) a trvala na splnění původních pokynů odvolacího soudu, ačkoli k takovému postupu již zjevně nebylo důvodu. K této části dovolání lze proto uzavřít, že odvolací soud svůj postup podle § 262 tr. ř. náležitě odůvodnil (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09, či ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. II. ÚS 968/23). Jediná relevantní dovolací námitka neodpovídala průběhu trestního řízení a námitku nesprávného obsazení soudu, jak přiléhavě poznamenal již státní zástupce ve svém vyjádření, vznesl obviněný opožděně (nález Ústavní soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01). Porušení práva obviněného na zákonného soudce proto dovolací soud v postupu odvolacího soudu neshledal.
28. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že rozhodná skutková zjištění jsou zčásti založena na procesně nepoužitelných důkazech a zčásti jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
29. Jak dovolací soud zjistil z předloženého procesního spisu, dovolací námitky obviněného jsou opakováním jeho obhajoby uplatňované prakticky od počátku trestního stíhání. Stejné výhrady uplatnil již v řízení před nalézacím soudem i v řádném opravném prostředku. Oba soudy se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly, proto lze na příslušné pasáže jejich rozhodnutí v podrobnostech a nad rámec dále uvedeného odkázat.
30. Současně lze konstatovat, že napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ve výsledku vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
31. Za procesně nepoužitelný důkaz označil obviněný kalhotky poškozené jako věcnou stopu, která měla být zajištěna rodiči nezletilé poškozené, a nikoliv orgány činnými v trestní řízení postupem podle trestního řádu (aniž bylo specifikováno, které/á ustanovení má dovolatel na mysli). S tím však nelze souhlasit. Kalhotky poškozené byly jako věc důležitá pro důkazní účely (pramen důkazu) zajištěny policejním orgánem protokolárně při procesním úkonu ohledání místa činu podle § 113 tr. ř. (č. l. 22).
Opatření tohoto důkazu orgánem činným v trestním řízení mělo charakter dobrovolného vydání věci (srov. § 78 tr. ř.). Zajistil je tedy k tomu příslušný orgán činný v trestním řízení procesním postupem podle trestního řádu. Pokud obviněný poukazoval na rozpor zmíněného protokolu s vyjádřením matky poškozené u hlavního líčení dne 26. 5. 2020, z jejího výslechu nevyplývá jednoznačně závěr, který činí obviněný (viz č. l. 384 verte). Zcela evidentně se rodiče poškozené cca od 6:00 hod. věnovali nejprve gynekologickému vyšetření, posléze od 9:00 hod.
činila matka vysvětlení (viz č. l. 19), aniž by v jeho rámci mělo dojít k předání kalhotek policejnímu orgánu. Od 11:50 hod. pak proběhlo ohledání místa činu, v jehož rámci kalhotky jako věcná stopa byly zajištěny (č. l. 22-34). I přes námitky obviněného o uvedeném rozporu by takový rozpor nebyl relevantní, neboť na závěru, že kalhotky jako věcný důkaz získal policejní orgán od rodičů poškozené (a to v horizontu několika málo hodin po skutku), to ničeho nemění. Okolnost, jak bylo s kalhotkami nakládáno rodiči poškozené před jejich zajištěním policejním orgánem, není otázkou přípustnosti (zákonnosti) tohoto důkazu (srov. REPÍK, B.
Procesní důsledky porušení předpisů o dokazování v trestním řízení. Bulletin advokacie, červen – září 1982, s. 125–126), nýbrž otázkou pravdivosti důkazu, což je kategorie související s hodnocením důkazů. Dovolací soud v této souvislosti nesdílí pochybnosti obviněného (nadto v poloze obecně pojatého, avšak ničím nepodloženého podezření), zda s kalhotkami rodiče poškozené v mezidobí nemanipulovali způsobem, který by způsobil jejich (úmyslnou či neúmyslnou) kontaminaci DNA obviněného. Takové úvahy jsou v rozporu s výpověďmi rodičů poškozené jako svědků, ale i dalšími důkazy, jak o nich bude pojednáno níže.
Navíc vzhledem k výsledkům znaleckého zkoumání z oboru genetiky, které prokázalo přítomnost DNA pouze obviněného a připustilo přítomnost DNA poškozené, nikoliv jiné osoby, na vnitřní straně kalhotek by úmyslná manipulace předpokládala poměrně podrobné znalosti postupu forenzního genetického zkoumání a sofistikovaného nekalého postupu rodičů poškozené. Ti však do doby spáchání jednání obviněného neměli nejmenší důvod mít k němu negativní postoj. Zajištěné kalhotky poškozené jakož i další důkazy vycházející z jejich znaleckého zkoumání je tak třeba považovat za účinný a procesně použitelný důkaz.
32. Další výhrady obviněného se týkaly způsobu hodnocení stop DNA zjištěných na kalhotkách. Obviněný se svojí argumentací vymezil proti závěru soudu prvního stupně, že se jedná o sliny poškozené. V tom lze s obviněným souhlasit a odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (bod 23.). Byl to již odvolací soud, kdo tento závěr nalézacího soudu jako nesprávný a spekulativní odmítl. Naopak ostatním námitkám obviněného proti hodnocení znaleckých posudků z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika přisvědčit nelze. Je sice pravdou, že v těchto otázkách se v průběhu řízení vyskytovaly určité nesrovnalosti, v posledních rozhodnutích obou soudů ovšem již došlo ke stabilizaci skutkových zjištění natolik, že žádné pochybnosti nepřetrvávají. Samotná argumentace dovolatele zakomponovaná pod bodem 2) (str. 6 a 7) dovolání v podstatě pouze správně a přehledně rekapituluje průběh odborných zkoumání z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika, tato konstatování však nejsou v žádném rozporu s podrobným rozborem zejména odvolacího soudu pod body 15.-23. jeho usnesení. Obviněný tak nerozporuje ani nález vlastního DNA na vnitřní straně kalhotek poškozené, toliko vyjadřuje podivení, že DNA poškozené nebylo možno konstatovat s parametry spolehlivé individuální identifikace. I k tomuto se zpracovatelka odborného vyjádření vyjádřila (stručně viz bod 73. rozsudku krajského soudu), nadto jde o pouhou obecnou polemiku s absencí dostatečně průkazného biologického materiálu v rámci analýzy věcné stopy, která na závěry soudů nemůže mít relevantní vliv.
33. Rozhodující je zjištění, které nepopírá ani sám obviněný (byť pro to nabídl různá vysvětlení), že na vnitřní straně kalhotek nezletilé poškozené zanechal svoji DNA. Jedná se o výsledek genetického zkoumání vzorku č. 656/19-02, odebraného v rámci biologického zkoumání jako směsného vzorku malé světlé skvrny uvnitř rozkroku v přední části a celé části vnitřního rozkroku kalhotek poškozené. Tímto způsobem kpt. RNDr. Petra Pacholíková, zpracovatelka odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, stanovila úplný smíšený profil DNA muže a ženy, v němž individuálně identifikovala obviněného. Tento jednoznačný závěr nemohl obviněný zpochybnit svojí úvahou, proč nebyla individuálně identifikována rovněž poškozená, když kalhotky nosila celý den na sobě. K tomu lze odkázat na vysvětlení znalkyně zachycené i v bodě 19. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, ze kterého plyne, že jde o problém alel sdílených obviněným i poškozenou, které nemohla zahrnout do statistiky. Pokud by je zahrnula, byla by nad hranicí individuální identifikace i u poškozené. Stručně shrnuto, individuální identifikace poškozené nebyla možná, ač se nacházely výsledky zkoumání velmi těsně pod její hranicí. Každopádně tento závěr ničeho nemění na jednoznačné a spolehlivé identifikaci DNA obviněného.
34. Žádné pochybení nelze nalézt ani ve způsobu hodnocení výpovědi nezletilé poškozené. V přípravném řízení byla vyslechnuta za podmínek § 102 odst. 1 tr. ř. a nalézací soud její výpověď přehrál v hlavním líčení podle § 102 odst. 2 tr. ř. Z protokolu o jejím výslechu (č. l. 178 a násl.) plyne, že poškozená nevypovídala výlučně citoslovci a ve směru kladených otázek. Přestože tomu tak bylo v převažující části výslechu, v rozhodující části výpovědi naopak sama svými slovy popsala, jak jí obviněný sahal sem a sem (ukázala na rozkrok a hýždě) a ještě jí dával jazyk do pusy. Poté upřesnila, že jí obviněný sahal pod kalhotky (č. l. 187). Pokud obviněný v této souvislosti akcentoval závěry znaleckého posudku PhDr. Ilony Wölfelové, podle nichž mohla výpověď poškozené zkreslit její nedostatečná mentální vyspělost, opominul současně další zjištění této znalkyně, podle kterého poškozená ani po třech letech emočně nepřevrstvila či nevytěsnila svoje negativní emoce s ohledem na prožitou událost (č. l. 553). Námitky obviněného tak nemohly relevantně diskreditovat hodnotu svědecké výpovědi poškozené a je nutno při hodnocení jejího způsobu projevu důsledně přihlédnout k velmi nízkému věku 5 let poškozené v době výslechu a jejím mentálním kvalitám hodnoceným zmíněným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie (viz body 56.–60. rozsudku soudu prvního stupně).
35. Ohledně dalších výhrad obviněného týkajících se znaleckého zkoumání jeho osobnosti a duševního stavu MUDr. Ladislavem Procházkou a PhDr. Jindřiškou Záhorskou, Ph.D., stejně jako hodnocení otázky jeho případných sexuálních aktivit v průběhu předchozí noci, se ztotožňuje dovolací soud s názorem soudů uvedeným v odůvodnění obou napadených rozhodnutí (bod 87. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 24. usnesení odvolacího soudu). Jakákoliv zjištění v uvedených otázkách nemohou být pro věc natolik podstatná, aby mohla zpochybnit závěry plynoucí z ostatních důkazů.
36. Všechny ve věci provedené důkazy hodnotily soudy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly k jednoznačnému a odůvodněnému závěru o vině obviněného. Jeho obhajoba, že čin nespáchal, byla vyvrácena zejména vzájemně se podporujícími výpověďmi poškozené a její matky. Za stěžejní důkaz lze označit zjištění, že na vnitřní straně kalhotek poškozené zanechal svoji DNA. Nelze souhlasit s obviněným, že v řízení nebylo prokázáno, jakým způsobem se tam dostala. Naopak lze mít za prokázané, že k tomu došlo způsobem popsaným ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku. Žádný jiný způsob, prezentovaný obviněným, zejména úmyslná kontaminace matkou poškozené či náhodné zašpinění kalhotek o záchodové prkýnko znečištěné slinami obviněného, nemůže vedle provedených důkazů obstát. Ostatně část vytýkaného jednání, spočívající ve vložení jazyka do úst poškozené obviněný nepopřel. Jeho vysvětlení, že k tomu došlo během hry, je samo o sobě nelogické a neodpovídá tomu, že nikdo z přítomných takovou hru mezi ním a poškozenou nezaznamenal. V souladu s názorem soudů lze uzavřít, že jednání obviněného vůči poškozené mělo sexuální podtext. V této souvislosti nelze pominout ani vyjádření svědků R. B., O. S. a S. B., podle nichž inkriminovaný den odpoledne při konzumaci alkoholu vykřikoval, že si potřebuje „vyprázdnit koule“, byl naštvaný, že mu nevyšla schůzka s dcerou sousedky z vedlejšího domu, a říkal, že si to chtěl užít, že to nemá kde vypustit, tedy jde o spontánní verbální projevy svědčící o sexuální frustraci, nikoli předchozím uspokojení. Poukázat lze na svědecké výpovědi příbuzných poškozené, kterým se svěřila s událostí obsahově totožným způsobem, jako popsala ve své výpovědi a ve sdělení rodičům bezprostředně po skutku obviněného. Skutková zjištění zachycená ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku tak mají oporu v provedeném dokazování, a proto nemohly být námitky obviněného poukazující na vady důkazního řízení úspěšné.
37. Ze shora uvedeného plyne, že Nejvyšší soud v hodnocení důkazů soudy nižších stupňů v projednávané věci žádné extrémní pochybení neshledal. Skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti popíraného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
38. S odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný rovněž namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný k tomu uvedl, že intenzita jeho jednání není taková, aby splňovala definici pohlavního styku. Zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného donutí k pohlavnímu styku zneužitím jeho bezbrannosti a čin spáchá na dítěti mladším patnácti let. Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání
(srov. Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2328; obdobně Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, k § 185). Může mít podobu osahávání genitálií ženy nebo muže (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 4 Tdo 273/2013, a ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 629/2013), osahávání na prsou, břiše, stehnech a hýždích (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1276/2020), jakož i osahávání prsou a osahávání genitálií přes oblečení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 775/2014). V nyní projednávané věci lze s ohledem na věk poškozené a znalecky potvrzenou neschopnost pochopit smysl jednání obviněného a tomuto se adekvátně bránit rovněž odkázat na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1154/2019 (publikováno pod č. 17/2020 Sb. rozh. tr.), a tam citovanou judikaturu. Je zřejmé, že ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu popsané jednání obviněného (osahávání pod spodním prádlem v oblasti genitálu a na hýždích a vložení jazyka do úst poškozené provedené za účelem vlastního sexuálního uspokojení) posoudily oba ve věci rozhodující soudy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí i právní naukou jako pohlavní styk.
Obhajoba obviněného, že nejednal za účelem svého sexuálního uspokojení směřuje opět do oblasti polemiky se skutkovými zjištěními soudů a byla v řízení vyvrácena. Že podle dovolatele v projednávaném jednání „nefiguruje pohlavní úd ani praktiky, které by vedly k jeho případnému sexuálnímu uspokojení“, není relevantní. Pro použitou právní kvalifikaci plně dostačuje (jak výše uvedeno), směřuje-li jednání obviněného k ukojení sexuálního nutkání, aniž by však fakticky k uspokojení muselo dojít. Takovou motivaci nepochybně jednání obviněného vykazuje, neboť osahávání genitálu a hýždí, jakož i vsunutí jazyka do úst ani jinou motivaci přisoudit nelze.
Podle posledně zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu pak jednání pachatele spočívající ve vykonání pohlavního styku na dítěti mladším patnácti let při současném zneužití bezbrannosti této oběti naplňuje znaky trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, a nikoli např. jen znaky trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku.
39. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
40. V návaznosti na žádost obviněného o odložení nebo přerušení výkonu napadených rozhodnutí neobdržel dovolací soud návrh předsedy senátu soudu prvního stupně ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. S ohledem na obsah dovolání a předložený procesní spis nedospěl ani předseda senátu Nejvyššího soudu k závěru, že je namístě odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Přitom platí, že postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. je na rozdíl od rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř. jen fakultativní a záleží zcela na uvážení předsedy senátu Nejvyššího soudu, který zde není vázán žádným návrhem či podnětem. Byl-li učiněn takový podnět (např. v podaném dovolání), předseda senátu dovolacího soudu buď i s přihlédnutím k němu rozhodne podle § 265o odst. 1 tr. ř., anebo neshledá důvody k odkladu nebo přerušení výkonu a negativní rozhodnutí o tom nevydává, ale zpravidla se vypořádá s podaným podnětem v rozhodnutí o dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 5. 3. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu