USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2025 o dovoláních, která podali obvinění M. D., V. J. a P. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2024, č. j. 67 To 230/2024-1800, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 114/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 2. 5. 2024, č. j. 3 T 114/2023-1712, byli obvinění M. D., V. J. a P. T. (dále „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustili způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný M. D. byl za tento zločin a sbíhající se zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 3 T 15/2018, jenž nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 67 To 318/2020, odsouzen podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Výkon uloženého trestu mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 3 T 15/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 67 To 318/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obvinění V. J. a P. T. byli za výše označený zločin odsouzeni podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená J. H., nar. XY, odkázána s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních všech obviněných a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. 11. 2024, č. j. 67 To 230/2024-1800, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podali obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
5. Obviněný D. podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [pozn. zřejmě míněno písm. h)], neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, případně na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zároveň namítá porušení zákazu retroaktivity trestního práva v neprospěch pachatele a porušení základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 Úmluvy. Obviněný především namítá, že v trestním řízení došlo k porušení zákazu retroaktivity v jeho neprospěch, čímž došlo k porušení čl.
40 odst. 6 Listiny. V této souvislosti kritizuje aplikaci § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který považuje za politicky motivovaný a retroaktivní zásah, jenž je v demokratickém právním státě nepřípustný. Podle jeho názoru nelze tento zásah ospravedlnit ani výjimkami uvedenými v čl. 7 odst. 2 Úmluvy či čl. 15 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stejnou námitku vztahuje i na později přijaté ustanovení § 67a písm. d) tr.
zákona a § 35 písm. c) tr. zákoníku. Ačkoli ústavnost § 5 zákona č. 198/1993 Sb. byla potvrzena nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, obviněný ve svém dovolání rozebírá jeho nedostatky a konstatuje, že zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele je absolutním právem, které nelze prolomit ani s odkazem na princip rovnosti.
6. V oblasti dokazování tento obviněný namítá tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Uvádí, že soudy vycházely výlučně z listinných důkazů, jejichž originály již neexistují, přičemž obvinění vesměs popřeli jejich pravost. Dále namítá, že nebyly připuštěny důkazní návrhy, které měly objasnit širší kontext tehdejších událostí, přičemž v této souvislosti odkazuje například na projev prezidenta Václava Havla ze dne 28. října 2001. Obviněný se dále vyjadřuje k činnosti Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, který považuje za nezákonně zřízený. Namítá porušení čl. 2 odst. 1 Listiny, podle něhož je stát založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat na výlučnou ideologii – v tomto případě podle něj na „antikomunismus“. Zpochybňuje rovněž zákonnost jmenování ředitele tohoto úřadu PhDr. Václava Bendy. Dále tvrdí, že příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem byl přerušen jednáním jiných osob, zejména pracovníků pasového a vízového odboru, kteří rozhodovali o vycestování. Soudy podle něj nijak neobjasnily, jak měl překročit zákonnou působnost těchto orgánů. Obviněný rovněž namítá, že je již potřetí trestně stíhán za svou činnost u Státní bezpečnosti, a v této souvislosti poukazuje na porušení zásady přiměřenosti trestního řízení podle § 2 odst. 4 tr. ř. Kritizuje tzv. „dávkování“ trestního stíhání, které mu podle jeho slov způsobuje dlouhodobé duševní útrapy, jež lze považovat až za psychické týrání. V závěru svého dovolání obviněný akcentuje zásadu subsidiarity trestní represe. Uvádí, že s ohledem na svůj vysoký věk, vážný zdravotní stav a dlouhý časový odstup od údajného spáchání skutku nepředstavuje žádné riziko recidivy. Je v důchodu a vzhledem k právním překážkám nemůže vykonávat žádné veřejné funkce.
7. Obviněný proto ve svém dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
8. Obviněný T. podal dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje v tom, že skutkový děj, jak je popsán ve výrocích obou napadených rozhodnutí, nenaplňuje znaky objektivní ani subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1, odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku. V rámci subjektivní stránky obviněný popírá úmyslné zavinění, a to jak ve vztahu ke způsobení škody či jiné závažné újmy jinému, tak i k opatření neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému.
Zdůrazňuje, že jeho jednání nebylo motivováno politickým přesvědčením a že nevyužil bezbrannosti, závislosti ani tísně poškozeného. Dále zpochybňuje existenci zvlášť závažného následku a popírá, že by se dopustil trestného činu z politických důvodů. V této souvislosti poukazuje na to, že listinné důkazy, které byly v řízení provedeny, měly výlučně formální a evidenční charakter, nikoli charakter agenturně-operativní. Podle jeho názoru tyto písemnosti nemohly samy o sobě bez dalších navazujících kroků vyvolat právní následky, konkrétně izolaci, úmyslnou kompromitaci či znemožnění politické a tvůrčí činnosti poškozeného.
Obviněný si klade otázku, které konkrétní jeho jednání mělo vést ke vzniku zvlášť závažného následku a které mělo poškozeného přimět k rozhodnutí požádat o vyhoštění a o vyvázání ze státního svazku. V této souvislosti se dovolává zásady subsidiarity trestní represe a namítá, že jeho jednání nevybočovalo z tehdejší právní úpravy činnosti příslušníků StB. Zdůrazňuje, že by nemělo docházet k paušalizaci a kolektivizaci viny všech pracovníků StB, nýbrž by mělo být individuálně posuzováno, zda konkrétní jednání naplňuje znaky trestného činu a vykazuje potřebný stupeň společenské škodlivosti.
9. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Tvrdí, že právní kvalifikace jeho jednání neodpovídá skutkovému ději, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů. Podle jeho názoru spočívalo jemu za vinu kladené jednání výlučně v administrativních úkonech interní povahy, určených k založení do spisu, a to na základě rozkazu nadřízeného, bez jeho vlastní aktivní účasti na plánování či realizaci operace. Obviněný dále poukazuje na to, že osobní svazek kontrarozvědného rozpracování poškozeného pod krycím názvem „L.“ byl veden již od 21. 7. 1975, přičemž jeho vlastní záznamy byly pořízeny až v době, kdy bylo zřejmé, že poškozený Československo opustí. Podle jeho názoru z dokazování nevyplynulo, že by činil konkrétní úkony směřující k vystěhování poškozeného, ani že by vystupoval ve vrchnostenském postavení či autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech jiných osob. Popírá, že by na poškozeného působil přímo či nepřímo s cílem dosáhnout jeho odchodu ze země. Obviněný rovněž zpochybňuje závěr o způsobení zvlášť závažného následku, neboť nebylo prokázáno, že by jeho jednání mohlo takový následek vyvolat. Namítá také, že dokazování vycházelo z dokumentů StB, aniž by byla ověřena pravost podpisů. Z výpovědi dcery poškozeného svědkyně H. podle něj nevyplývá, že by to byl právě on, kdo porušoval práva poškozeného. Naopak z její výpovědi má vyplývat, že k porušování práv docházelo již od roku 1977, tedy před nástupem obviněného k StB.
10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 5. 2024, č. j. 3 T 114/2023-1712, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2024, č. j. 67 To 230/2024-1800, zrušil podle § 265l tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Obviněný J. podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) [pozn. zřejmě míněno písm. h)] tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, případně na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle názoru obviněného bylo rozhodnutí o jeho vině učiněno bez jediného přímého důkazu – ať již listinného, nebo svědeckého, který by prokazoval naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, pro nějž byl uznán vinným. Pokud se rozsudek opírá o tři listiny datované dny 26. 9. 1984, 11. 10. 1984 a 4. 2. 1987, obviněný připomíná, že v průběhu řízení navrhl vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, a to z důvodu, že popírá pravost svého podpisu na těchto dokumentech. Tento důkazní návrh byl soudem zamítnut, přestože podle jeho názoru mohl mít zásadní význam pro posouzení věci. Obviněný dále poukazuje na to, že uvedené listiny jsou datovány až měsíce či roky po datu, kdy mělo dojít ke spáchání skutku, konkrétně po 14. 8. 1984, kdy poškozený podal žádost o vystěhování, případně již pobýval v Rakousku. Vzhledem k této skutečnosti považuje jakékoli údajné působení na poškozeného po tomto datu za irelevantní. Namítá rovněž, že v řízení nebyla respektována zásada in dubio pro reo. V další části dovolání se podrobně zabývá rozborem zmíněných listin v kontextu dalších skutkových okolností a zpochybňuje jejich vypovídací hodnotu. V závěru svého dovolání se věnuje i otázce účelu trestu, kterým je třeba se zabývat, neboť ačkoliv se v jeho věci jedná o nepromlčitelný trestný čin, jeho jednání nevedlo k žádné újmě na životě či zdraví, ani nikomu nezpůsobilo újmu jiného charakteru. Od údajného spáchání skutku navíc uplynulo více než 40 let. Své odsouzení vnímá jako formu „odplaty“ za to, že byl příslušníkem StB.
12. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí jemu předcházející v celém rozsahu zrušil a sám nově rozhodl rozsudkem tak, že ho v celém rozsahu zprostí obžaloby.
13. Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten v první řadě poznamenává, že obvinění J. a D. vůbec nereflektovali změnu právní úpravy dovolacích důvodů a chybně označili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv slovně vyjádřili ten po novelizaci účinné od 1. 1. 2022 obsažený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Naproti tomu obviněný T. byl důslednější v rozlišování povahy jednotlivý jeho námitek, čemuž odpovídá i označení dovolacích důvodů podle obou výše odkazovaných ustanovení. Navíc by bylo na místě, aby obvinění uplatnili rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť jejich odvolání byla zamítnuta.
14. Především je třeba odmítnout, že by trestní řízení vedené proti dovolatelům neslo znaky politického procesu. Jejich jednání bylo protiprávní již podle tehdejší právní úpravy, což vyplývá i z povinností uložených příslušníkovi StB (srov. 3 odst. 1, 2 zákona č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti, § 23 odst. 3 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti). Perzekuce politicky nepohodlných osob v rámci akce „Asanace“ a s ní související akce „Prevence“ se odehrávala mimo rámec zákonnosti a ústavnosti, a to jak z hlediska vnitrostátního práva, tak i z pohledu mezinárodních závazků, jež Československá socialistická republika přijala. Společným jmenovatelem obou operací byla snaha o udržení politického statu quo prostřednictvím represivních a preventivních opatření, jež nerespektovala práva na svobodu projevu, svobodu pohybu a ochranu před nuceným exilem.
15. Obvinění se nemůžou zbavit svojí trestní odpovědnosti odkazem na plnění rozkazů či systémovou podřízenost. Odsouzeni byli nikoliv na podkladě činnosti StB v kolektivním, resp. obecném smyslu, ale za individuální protiprávní jednání, kterých se jako jednotlivci dopouštěli, jak vyplynulo z provedeného dokazování. Obvinění působili ve vedoucích a odborných funkcích na odboru 2a Správy Státní bezpečnosti Praha, zaměřeném na potlačování ideologicky nepřátelských aktivit. Jejich trestní odpovědnost spočívá v aktivní účasti na přípravě a schvalování opatření v rámci operace „Asanace“, konkrétně vůči poškozenému H. Nešlo o pasivní výkon služby, ale o vědomou a cílenou účast na represivní akci, jejímž cílem bylo donutit poškozeného k opuštění republiky a vzdání se občanství. Jejich činnost nespočívala v realizaci přímých výslechů či nátlaku v terénu. Jednalo se o přípravnou a řídící činnost, která byla nedílnou součástí represivního aparátu. Jejich role nebyla formální – představovali klíčový článek v systému. Obvinění D. a J. navíc jako vedoucí pracovníci nesli odpovědnost za obsah a účel dokumentace, kterou kontrolovali.
16. Trestní odpovědnost obviněných je třeba posuzovat jako součást vícečinného děje, přičemž klíčová je existence příčinné souvislosti mezi jejich jednáním a následkem. Ta je dána i tehdy, pokud jednání obviněných nebylo jedinou příčinou, neboť postačí, že bylo součástí děje vedoucího k následku. Není rozhodující, zda byli iniciátory, ale zda jejich jednání kauzálně přispělo k donucení poškozeného opustit republiku. Příčinná souvislost není vyloučena ani tehdy, pokud se na následku podílely i další osoby či orgány.
17. Nátlak na poškozeného byl ze strany bezpečnostních složek vyvíjen dlouhodobě a systematicky, přestože zpočátku vystěhování odmítal. Již před zapojením obviněných byl vystaven sledování, výslechům a psychickému tlaku. Obvinění se do těchto represivních aktivit zapojili po jeho přestěhování do jejich působnosti a pokračovali v nich i poté, co poškozený podal žádost o vystěhování. Tato žádost ze dne 14. 8. 1984 nepředstavovala konec nátlaku, který trval až do jeho odchodu do Rakouska dne 28. 3. 1985. Represivní úkony tak pokračovaly i po podání žádosti a završily celý nátlakový proces. Dobrovolnost odchodu poškozeného do Rakouska nelze posuzovat izolovaně. Skutečnost, že podal žádost o vystěhování a zbavení občanství, neprokazuje svobodné rozhodnutí. Jeho jednání bylo výsledkem dlouhodobého a systematického nátlaku ze strany StB, do něhož se zapojili i obvinění. Tento tlak zahrnoval sledování, výslechy, psychické zastrašování a omezení životních možností, které dopadaly i na jeho rodinu. Žádost o vystěhování tak byla reakcí na neúnosné podmínky, nikoli autonomním rozhodnutím. Cílem represivních opatření bylo umlčet poškozeného jako signatáře Charty 77 a znemožnit mu další veřejné působení.
18. Ačkoli se soud prvního stupně otázce úmyslu věnoval stručně, přímé úmyslné zavinění obviněných lze dovodit z povahy jejich činnosti, její systematičnosti a jejich postavení ve struktuře StB. Obvinění měli přístup k informacím o cílech operace „Asanace“ a aktivně se podíleli na opatřeních směřujících k donucení poškozeného k opuštění republiky. Jejich jednání bylo vědomé, koordinované a součástí širší represivní strategie proti politickým odpůrcům. Z provedeného dokazování jasně vyplývá jejich přímý úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
19. Obviněný T. tvrdí, že se nemohl dopustit trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, neboť neměl rozhodovací pravomoc a nezastával vrchnostenské postavení. Tato námitka je však v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení sp. zn. 6 Tdo 454/2016, 8 Tdo 1149/2021, 5 Tdo 1416/2019), podle níž se trestní odpovědnost vztahuje i na úřední osoby vykonávající operativní či organizační činnost, pokud jejich jednání zasahuje do práv jiných osob. Dovolatel, ač služebně nejníže postavený, vykonával podstatnou část operativní práce, kterou nadřízení následně schvalovali. Nešlo jen o administrativu – např. dne 11. 10. 1984 vedl pohovor s poškozeným, jemuž byla nabízena možnost vystěhování výměnou za zřeknutí se občanství. Takové jednání naplňuje znaky protiprávního výkonu pravomoci úřední osoby.
20. Obviněný D. zpochybňuje stavení a vyloučení promlčecí doby podle § 5 zákona č. 198/1993 Sb. a § 67a písm. d) tr. zákona ve znění zákona č. 327/1999 Sb. Tvrdí, že jeho trestní stíhání je promlčeno. Tato námitka však neobstojí. Ústavnost § 5 zákona č. 198/1993 Sb. byla potvrzena nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, v němž bylo konstatováno, že dané ustanovení je v souladu s ústavním pořádkem, včetně čl. 40 odst. 6 Listiny. Ústavní soud zdůraznil, že cílem zákona je morální a právní vyrovnání se s totalitní minulostí a že nezapočítávání období od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989 do běhu promlčecí doby je legitimní reakcí na nemožnost efektivního stíhání z politických důvodů. Tento nález vytvořil ústavní základ pro následné zákonné úpravy, včetně § 67a písm. d) tr. zákona, který vylučuje promlčení u zvlášť závažných činů spáchaných veřejnými činiteli v období komunistického režimu. Aplikovatelnost tohoto ustanovení byla potvrzena např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 878/2002, a nejnověji v usnesení ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 3 Tdo 200/2023.
21. Námitka, že trestní stíhání je údajně účelově „dávkováno“, je nepodložená. Postupné zahajování řízení odpovídá povaze skutků páchaných v rámci represivních složek komunistického režimu, jejichž odhalování závisí na průběžném zpracování archivních materiálů. Trestní odpovědnost za zneužití státní moci nebyla po roce 1989 uplatňována pouze v rámci akce „Asanace“, ale i v dalších případech, které tvoří součást širšího procesu právního vyrovnání se s totalitní minulostí.
22. Obviněný D. namítal, že soudy neprovedly jím navržený důkaz, který měl údajně prokázat politickou motivaci trestního řízení. Tento důkaz však nebyl blíže specifikován a z hlediska předmětu řízení lze konstatovat, že by byl zjevně irelevantní. Stejně tak nebyla prokázána žádná souvislost mezi řízením a projevem prezidenta republiky ze dne 28. 10. 2001, přičemž trestní stíhání bylo zahájeno až dne 9. 2. 2021. Výhrady, jimiž obviněný brojí proti činnosti Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, jsou mimoběžné s dovolacími důvody podle trestního řádu. Z obsahu dovolání nevyplývá žádné konkrétní tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Námitky směřující proti samotnému vzniku ÚDV či jeho údajné ideologické orientaci, včetně zmínky o osobě PhDr. Václava Bendy, který zemřel již v roce 1999, jsou z hlediska zákonnosti a spravedlivosti řízení vedeného od roku 2021 bezpředmětné.
23. Obvinění T. a D. se domáhají aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Tato zásada, vyjadřující princip ultima ratio, má nepochybně interpretační význam a uplatní se zejména tehdy, pokud skutek nedosahuje obvyklé míry společenské škodlivosti. Podle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 (rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) se však subsidiarita uplatní jen výjimečně, v hraničních případech. V posuzované věci nebyly zjištěny okolnosti, které by společenskou škodlivost jednání obviněných snižovaly pod tuto hranici. Naopak, přítomnost dvou zvlášť přitěžujících okolností odůvodňuje použití kvalifikované skutkové podstaty podle § 329 odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku. Časový odstup od spáchání skutků byl zohledněn při individualizaci trestu, nikoli však jako důvod pro vyloučení trestní odpovědnosti.
24. Obvinění T. a D. brojí proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, avšak jejich výhrady nepřekračují rámec běžné polemiky s hodnocením důkazů. Neobsahují tvrzení o závažných vadách dokazování ani neprokazují existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde spíše o nesouhlas s rozsahem a povahou usvědčujících důkazů, nikoli o relevantní dovolací důvod způsobilý vyvolat zásah Nejvyššího soudu do skutkové oblasti. Zásada in dubio pro reo by mohla být porušena pouze tehdy, pokud by důkazní situace byla natolik nejasná, že by nebylo možné důvodně se přiklonit k žádné skutkové verzi, a soud by přesto zvolil tu méně příznivou pro obviněného. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
25. Obviněný J. namítá, že soud nevyhověl návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví k ověření pravosti podpisu na dokumentech ze svazku „L.“. Ani pokud by tato námitka byla podřaditelná pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze jí přiznat opodstatněnost. Podle judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 362/96, I. ÚS 152/05) není soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, pokud jej řádně odůvodněně zamítne. V daném případě soud prvního stupně vysvětlil, že originály dokumentů nejsou k dispozici a dochované mikrofiše neumožňují spolehlivé znalecké zkoumání. Za těchto okolností nelze hovořit o tzv. opomenutém důkazu ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
26. Obvinění J. a T. se kriticky vyjadřovali k pravosti podpisů na dokumentech ze svazku „L.“. Soud se touto otázkou zabýval a uzavřel, že podpisy odpovídají vzorům z personálních spisů. V jednom případě soud připustil podpis jinou osobou v zastoupení obviněného J., což však bylo řádně vysvětleno a nezpochybnilo závěr o jeho vině. Podpisy v zastoupení či absence podpisu nadřízeného byly soudem označeny za běžné i v současné státní správě. Autenticitu dokumentů podporuje jejich návaznost na jiné listiny podepsané přímo obviněnými. U obviněného T. nebyly zjištěny žádné pochybnosti o pravosti podpisů.
27. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
28. K vyjádření státního zástupce podali obvinění D. a J. repliky. První jmenovaný zpochybňuje tvrzení, že poškozený byl donucen k opuštění ČSSR, neboť o vycestování rozhodoval výhradně správní orgán – krajská správa pasů a víz – v rámci zákonného řízení. Tvrdí, že důvody rozhodnutí mohly být jiné, např. krytí pro vyslání agenta, o čemž neměli vědět ani blízcí. Soudům nebyl předložen spis o tomto řízení ani nebyli k dispozici relevantní svědci. Obviněný rovněž zpochybňuje důkazní hodnotu fotokopií dokumentů o jeho činnosti u StB a namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy. I kdyby bylo jeho jednání prokázáno, příčinná souvislost byla přerušena rozhodnutím nezávislého správního orgánu.
29. Obviněný upozorňuje, že státní zástupce sice správně poukazuje na zákaz retroaktivity trestního práva, ale opomíjí, že podle tehdejšího práva trestnost jednání zanikla promlčením. Řízení tak bylo vedeno bez právního základu, což podle obviněného zakládá odpovědnost za zneužití pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Zdůrazňuje, že zákaz zpětné účinnosti je absolutním právem chráněným Úmluvou, Paktem i Listinou, a výjimky se vztahují pouze na válečné zločiny podle norimberského práva, které zde neplatí. V konkrétním případě je nutné použít právní úpravu příznivější pro pachatele. Obviněný kritizuje nález Ústavního soudu, který podle něj tyto principy popřel, a konstatuje, že Nejvyšší soud ani Ústavní soud dosud nepřehodnotily tento přístup.
30. Dále dovolatel uvádí, že ve věci lze shledat extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Kritizuje opakované stíhání navzdory zásadě rychlého a spravedlivého řízení podle § 2 odst. 4 tr. ř. Uvádí, že stát měl všechny podklady k dispozici již od roku 1989 a vznik ÚDV v roce 1995 měl vést k odhalení všech relevantních případů. Dlouhý časový odstup – 20 až 30 let – považuje za nepřípustný a za porušující jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy a judikatury ESLP. K nesprávnému označení dovolacích důvodů zmiňuje, že ani v takovém případě nelze jeho dovolání odmítnout, pokud je zároveň dáno porušení jeho základních práv, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu. Výklad dovolacích důvodů nesmí být natolik restriktivní, aby znemožnil ochranu těchto práv. Následně zpochybňuje samotnou existenci trestné činnosti, neboť došlo k promlčení i zániku společenské nebezpečnosti činu podle § 65 tr. zák. Soudy navíc pracovaly pouze s neověřenými kopiemi dokumentů, nikoli s originály. Závěrem trvá na svém návrhu na zrušení předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu.
31. Obviněný J. kritizuje postoj státního zástupce ke zkoumání pravosti podpisů, když soudy samy uznaly jeden podpis za nepravý a další dva zpochybnily. Odmítnutí znaleckého zkoumání považuje za porušení zásad trestního řízení, neboť žádný jiný důkaz nemůže nahradit výsledek expertizy. Trestní odpovědnost lze podle něj dovodit pouze z vlastního jednání, nikoli z podpisu jiné oprávněné osoby. Nesouhlasí s názorem soudu, že by obviněný listinu jistě podepsal, kdyby byl přítomen. Zpochybňuje i srovnání s praxí státní správy, neboť StB byla orgánem výkonu státní moci. Kritizuje, že soud sám posuzoval pravost podpisů bez znalce, čímž překročil své pravomoci.
III. Přípustnost dovolání
32. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Posouzení dovolání
33. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že obvinění D. a J. chybně uplatnili dovolací důvod, neboť při jeho vymezení obsahově popsali důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně označili ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak uvádí státní zástupce v jeho vyjádření, dovolatelé zřejmě pominuli novelizaci trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se kterou byl důvod dovolání spočívající v chybnosti hmotněprávního posouzení skutku či jiného aspektu věci přesunut pod písm. h) daného ustanovení. Obviněný D. rovněž vznesl námitku promlčení jeho trestní odpovědnosti, aniž by ji podřadil pod relevantní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Ani jeden z obviněných neuplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přestože jejich odvolání byla odvolacím soudem zamítnuta, a ačkoliv tvrdí, že v řízení tomu předcházejícím byly dány některé z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. S ohledem na právo obviněných na spravedlivý proces Nejvyšší soud přistoupil k posouzení jejich dovolání benevolentně a jednotlivé námitky obviněných D. a J. bude hodnotit i prizmatem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) a e) tr. ř., resp. ve vztahu ke všem obviněným i stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
34. Lze připomenout, že k naplnění dovolacích důvodů, jejichž uplatnění ve věci dovolatelů Nejvyšší soud zvažoval nad rámec jejich explicitního vymezení dovolateli (s ohledem na jejich konkrétní dovolací námitky), dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.], · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
35. Obviněný D. vznesl námitku, podle níž má být zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a nález Ústavního soudu dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, publikovaný pod č. 14/1994 Sb., v rozporu s ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Z tohoto důvodu má být trestní odpovědnost za trestný čin, pro jehož spáchání byl odsouzen, promlčena. V první řadě je třeba uvést, že se jedná o opakování dřívější obhajoby, se kterou se již soudy vypořádaly. Soud prvního stupně tak učinil v bodech 32. – 33. jeho rozsudku a odvolací soud se s danou námitkou velmi důkladně vyrovnal v bodech 29. – 32. jeho usnesení. Nejvyšší soud se s jejich závěry v tomto směru ztotožňuje, a tudíž krom odkazu na ně pouze pro úplnost zopakuje, či částečně doplní následující skutečnosti.
36. K věcnému aspektu dané námitky je nutné poznamenat, jak již Nejvyšší soud učinil ve své judikatuře dříve (viz např. jeho usnesení ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1149/2021, či konkrétněji k užití zákonných ustanovení o nepromlčitelnosti daného trestného činu viz přiměřeně jeho usnesení ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 3 Tdo 200/2023), že nelze připustit polemiku Nejvyššího soudu ohledně ústavnosti zákona č. 198/1993 Sb. a správnosti nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 14/1994 Sb. Danou otázkou se již dříve zabýval velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ve svém usnesení ze dne 7.
4. 2005, sp. zn. 15 Tdo 163/2005. Na právní názor v něm vyslovený navázala i další rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 915/2006, ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 348/2007, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1239/2016, atd.). Ve shodě se závěry vyjádřenými v citovaném usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu lze připomenout, že soulad zákona s ústavním pořádkem posuzuje Ústavní soud [viz čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy]. Otázka ústavnosti zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, včetně ustanovení § 5 tohoto zákona, byla vyřešena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 21.
12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, publikovaným pod č. 14/1994 Sb., jímž byl zamítnut návrh skupiny 41 poslanců Parlamentu České republiky na zrušení citovaného zákona. Z jeho odůvodnění je výslovně zřejmé, že § 5 zákona č. 198/1993 Sb. neodporuje zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny. Z odůvodnění nálezu vyplývá také to, že citované ustanovení není v rozporu s Ústavou, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jak bylo namítáno v návrhu na zrušení zákona.
Lze jen dodat, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Závěrem v citovaném usnesení velký senát zdůraznil, že Nejvyššímu soudu nepřísluší ani přezkum ústavnosti nálezu Ústavního soudu, respektive jeho soulad s mezinárodními smlouvami.
37. Nejvyšší soud se ztotožňuje se soudy nižších stupňů, učinily-li závěr, že trestní odpovědnost obviněných nezanikla. Obvinění se trestné činnosti dopustili v postavení úředních osob (veřejných činitelů) v souvislosti s pronásledováním poškozeného jako signatáře Charty 77 (potažmo i jako údajného autora „Memoranda“ a jeho spojení s redakční radou emigrantského časopisu „Listy“ či v širším smyslu osoby vyvíjející protispolečenskou činnost mířenou proti ČSSR). Důvodem pro tuto perzekuci poškozeného tedy bylo jeho politické přesvědčení a s ním související činnost.
Jednalo se o trestnou činnost spáchanou v době nesvobody, která z povahy věci obnášela páchání netrestaného bezpráví a křivd, a to i na úrovni nejzávažnější trestné činnosti, kdy nebylo možné obviněné z politických důvodů v období od spáchání trestného činu do 29. 12. 1989 trestně stíhat. Tato doba se však v souladu s § 5 zákona č. 198/1993 Sb., ve spojení s nálezem pléna Ústavního soudu publikovaného pod č. 14/1994 Sb., a z něj vycházejícího usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7.
4. 2005, sp. zn. 15 Tdo 163/2005, jakož i dalších a již označených rozhodnutí Nejvyššího soudu nezapočítává do promlčecí doby. Tímto ustanovením se vymezuje zákonná překážka běhu promlčecí doby ve smyslu § 67 tr. zák., resp. § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to ve vztahu k těm trestným činům, u nichž absence vůle státu k trestnímu stíhání pachatele vycházela z politického mocenského monopolu KSČ a vůle představitelů komunistického režimu (viz důvodová zpráva k zákonu č. 198/1993 Sb.).
38. S ohledem na uvedená východiska započala promlčecí doba u nyní projednávané trestné činnosti obviněných běžet až dne 30. 12. 1989. Trestná činnost obviněných by byla podle zákona účinného v době spáchání činu kvalifikována jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., na nějž zákon stanovil trest odnětí svobody se sazbou od tří do deseti let. Podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. proto činila promlčecí doba trestního stíhání obviněných deset let. K uplynutí promlčecí doby by tedy došlo dne 30. 12. 1999. Dne 28. 12. 1999 však vstoupila v účinnost novela trestního zákona provedená zákonem č. 327/1999 Sb., která do trestního zákona včlenila § 67a písm. d), podle něhož uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost jiných trestných činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a které byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských. S ohledem na skutečnost, že předmětná novela ustanovení § 67a odst. d) tr. zák., která nalezla svůj odraz i v § 35 písm. c) tr. zákoníku, nabyla účinnosti přede dnem promlčení projednávaného trestného činu, trestnost nyní projednávaného činu tak nezanikla.
39. Prezentovaný závěr odpovídá již dříve vyslovenému názoru Nejvyššího soudu vyjádřenému v usnesení ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 878/2002. Nejvyšší soud v citovaném usnesení uzavřel, že aplikace ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. [§ 35 písm. c) tr. zákoníku] bude přicházet v úvahu pouze tehdy, jestliže do účinnosti novely č. 327/1999 Sb., tj. do 28. 12. 1999, již nedošlo k promlčení trestného činu. Nejvyšší soud se s daným názorem i nadále ztotožňuje. Nelze než připomenout, že zřejmým záměrem ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. [§ 35 písm. c) tr. zákoníku] je, aby nedošlo k promlčení některých nejzávažnějších trestných činů spáchaných ve vymezeném období úředními osobami (veřejnými činiteli) nebo v souvislosti s politicky, rasově či nábožensky motivovaným pronásledováním. Zákonodárce včleněním tohoto ustanovení do trestního zákona z roku 1961, jakož i do trestního zákoníku dal jasně najevo, že tyto trestné činy spáchané v době nesvobody úředními osobami (veřejnými činiteli) nebo v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských mohou být odhaleny až s delším časovým odstupem, avšak stát má na jejich stíhání enormní zájem, a proto je vyloučil z promlčení. Na aplikaci daného ustanovení pak nemá vliv to, zda je obviněný osobou vysokého věku, má zdravotní problémy, nemůže již ani zastávat žádné veřejné funkce či je bezúhonný, jak se obviněný D. snažil tvrdit.
40. Pro úplnost je nezbytné dodat, že trestnost činu obviněných byla správně posuzována podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 11. 2011. Je tomu tak proto, že v době spáchání žalovaného skutku by tento byl kvalifikován jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., na který zákon stanovil trest odnětí svobody v sazbě od tří do deseti let. Oproti tomu podle pozdějšího zákona (trestního zákoníku) je v úvahu přicházející
právní posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, jehož pachatel je ohrožen trestní sazbou v rozmezí dvou až deseti let. Taková právní kvalifikace je tedy pro obviněné příznivější, neboť dolní hranice trestní sazby je o rok nižší. Žádný jiný aspekt předchozí právní úpravy přitom tuto nečinil pro obviněné příznivější, jak se kupříkladu snaží tvrdit obviněný D. stran zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost podle § 65 tr. zák. (k tomu viz níže). V posuzované věci pak soudy správně aplikovaly i § 35 písm. c) tr. zákoníku, který stanoví totožná kritéria nepromlčitelnosti některých trestných činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989 jako trestní zákon.
41. Uvedené skutečnosti ústí do závěru, že k promlčení trestního stíhání obviněného D. nedošlo a jeho námitka, že jím napadená rozhodnutí zatěžuje vada ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je tak zjevně neopodstatněná.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
42. Pokud jde o první alternativu citovaného důvodu dovolání, pak musí Nejvyšší soud připomenout, že v jejím rámci je povolán nikoliv k přehodnocování jednotlivých důkazů, ale pouze k prověrce toho, zda myšlenkové pochody soudů nižších stupňů respektují pravidla logiky a nedochází tak k závěrům extrémně nesouladným se skutečným obsahem provedených důkazů samostatně i v jejich souhrnu. Jeho kasační zásah by byl odůvodněn pouze v případě existence tak hrubé vady skutkových zjištění soudu nižšího stupně, pro kterou by nebylo možno setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí vyplývajících z jeho právní moci. Taková vada bude dána v případě srovnatelném s tím, co vymezila judikatura Ústavního soudu pod pojmem tzv. extrémního nesouladu/rozporu skutkových a právních závěrů s obsahem provedených důkazů.
43. Extrémní nesoulad je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Extrémní nesoulad může být dán i tehdy, je-li odsouzení v trestním řízení založeno na neuzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které nevylučují, že čin mohla spáchat jiná osoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)]. Vyjádřeno jinými slovy, aby se o takový případ jednalo, musí být zjištěno, že příslušné rozhodnutí trpí zcela očividnou vadou.
44. Všichni tři obvinění vznesli námitky, jimiž se snaží zpochybnit závěr o jejich vině odkazem na to, že soud neměl k dispozici originály usvědčujících listin, popř. nebylo dostatečně prokázáno (písmoznalecky, jak podotýká obviněný J.), že podpisy na nich jsou pravé. Otázce pravosti listin či podpisů na nich se věnoval již soud prvního stupně v bodech 16. a 27. jeho rozsudku. V nich uvedl, že podpisy na daných dokumentech se shodují s na nich předtištěnými osobními údaji, přičemž odpovídají řadě podpisů dovolatelů v personálních spisech.
Lze s ním v zásadě souhlasit i v tom, že skutečnost, že dokument vztahující se k obviněnému J. ze dne 26. 9. 1984 (jehož obsahem byl požadavek adresovaný Oddělení pasů a víz StB Praha, aby vystěhování poškozeného bylo podmíněno jeho žádostí o vyjmutí ze státního svazku), byl podepsán toliko v zastoupení, tedy nikoliv jmenovaným dovolatelem, nezpochybňuje jeho zapojení do trestné činnosti. I s odhlédnutím od tvrzení soudu, že podepisování úředních dokumentů v zastoupení je vcelku běžný jev, je třeba akcentovat, že podle jeho zjištění, na tento dokument navazovaly ještě další dvě listiny ze dnů 11.
10. 1984 a 4. 2. 1987, které již dovolatelem podepsány byly. Obsahem první z nich je obecný návrh dalších opatření v rámci akce ASANACE s popisem právě i v dokumentu ze dne 26. 9. 1984 zmiňovaného požadavku žádosti poškozeného o vyjmutí ze státního svazku jako prerekvizity jeho vystěhování. Listina ze dne 4. 2. 1987 pak obsahovala potvrzení splnění cílů akce ASANACE a PREVENCE a návrh na uložení osobního spisu poškozeného do archivu. Pakliže je na popsaná skutková zjištění nahlíženo v jejich vzájemné souvislosti, nelze označit za zjevně rozporný poznatek, že dovolatel byl odpovědný (též) za vypracování (vyjádření skutku totiž nehovoří o podepsání) dokumentu ze dne 26.
9. 1984, byť tento byl posléze podepsán jinou osobou v zastoupení. Ostatně daný dokument údaj o jeho vypracování ze strany dovolatele explicitně zahrnuje. Jelikož jeho obsah byl následně již s podpisem obviněného aprobován v následujícím dokumentu ze dne 11. 10. 1984, nelze považovat za s obsahem důkazů extrémně nesouladné ani zjištění soudu, že rovněž obviněný J. se ve funkci náčelníka 2a odboru Správy StB podílel na snaze o vystěhování poškozeného s pozbytím občanství založené na protiprávně vytvářeném nátlaku.
45. S ohledem na uvedené, resp. obecně na to, že předmětné dokumenty byly buď podepsány dovolateli či na ně časově navazovaly další dokumenty jimi podepsané, přičemž podpis obviněného T. byl přítomen na všech dokumentech a to, že byly k dispozici jen na tzv. mikrofiších, potom nelze soudu vytknout, že nepřistoupil k opatření znaleckého posudku z oboru písmoznalectví k ověření autenticity předmětných podpisů, který zmiňoval obviněný J. Z této situace přitom rozhodně nevyplývá shora popsaný nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ani nedůvodnost neprovedení navrženého důkazu. Nelze tudíž přisvědčit navazujícímu tvrzení obviněného J., že by byl odsouzen bez jediného listinného důkazu, ani tomu, že závěr o jeho vině nebyl založen na žádné svědecké výpovědi, když usvědčující výpověď dokreslující perzekuci poškozeného podala jeho dcera svědkyně H.
46. Obviněný T. vznáší námitku, kterou se snaží zpochybnit závažnost svého jednání, jež označuje jako pouhé formální úkony administrativní povahy a na tomto podkladě sekundárně uvádí, že nemohl vzniknout následek nutný pro naplnění objektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby spočívající ve vzniku „jiného zvlášť závažného následku“. Uvedená námitka tak má primárně skutkový aspekt s hmotněprávními důsledky, a Nejvyšší soud se jí tudíž věnuje na tomto místě. Pojem „jiný zvlášť závažný následek“ není znakem skutkové podstaty zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku, ale znakem § 158 odst. 2 písm. c) tr. zák. Argumentace dovolatele v tomto směru není koncipována precizně, její vyznění je poněkud nejednoznačné. Lze z ní však dovodit, že soudům (druhotně) vytýká nepoužití dřívější právní úpravy podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, jelikož by pro něj měla být příznivější. Je tomu tak proto, že skutková podstata trestného činu podle § 158 odst. 2 písm. c) tr. zák. obsahovala popis následku (obligatorního znaku objektivní stránky) spočívajícího ve způsobení značné škody či jiného zvlášť závažného následku, který, jak uvádí dovolatel, jeho v podstatě bagatelní jednání nemohlo způsobit. Trestní zákoník přitom na rozdíl od starého trestního zákona obsahuje v § 329 odst. 2 písm. b) vyjádření pohnutky (fakultativního znaku subjektivní stránky) spočívající ve spáchání daného trestného činu podle odst. 1 zmíněného ustanovení mj. pro politické přesvědčení poškozeného, resp. následně pod písm. e) obsahuje znak zneužití tísně jiného. Pokud by tedy skutek obviněného naplňoval daný znak kvalifikované skutkové podstaty podle trestního zákoníku (spáchání činu pro politické přesvědčení jiného a zneužívaje jeho tísně), ale již nikoliv kvalifikační znak podle dřívějšího, v době činu účinného trestního zákona (způsobení značné škody nebo jiného zvlášť závažného následku), bylo by třeba užít právní kvalifikaci podle trestního zákona. Důvod k takovému postupu však nenastal a jeho námitka je zjevně neopodstatněná.
47. Jak již bylo zmíněno, dovolatel nevhodně bagatelizuje, čeho se dopouštěl, čímž se snaží modifikovat skutková zjištění soudu, aniž by tato narušil poukazem na konkrétní pochybení stran hodnocení důkazů soudy. Z dokazování totiž bezesporu vyplynulo, že se spolu s obviněnými D. a J. podílel na dohlížení a kontrole plnění úkolů a plánů či tvoření a schvalování postupů směřujících k vystěhování poškozeného z ČSSR. Konkrétněji řečeno prováděl šetření v místě bydliště poškozeného, vyšetřoval a vyhodnocoval zahraniční styky poškozeného za účelem jeho přesvědčení k vystěhování. Dále vedl s poškozeným pohovor, při němž mu podsouval možnost vystěhování, za podmínky ztráty občanství ČSSR, vypracoval dokumenty obsahující návrhy dalších opatření v rámci akce ASANACE či další dokumenty vyhodnocující úspěšnost daných akcí nebo popisující sledování aktivit poškozeného po jeho vystěhování z ČSSR. To vše činil s vědomím již dříve vyvíjeného nátlaku na poškozeného a jeho rodinu. Snaha dovolatele o zlehčování závažnosti předmětného jednání a zpochybnění závěru o příčinné souvislosti mezi ním a zvlášť závažným následkem v podobě porušení ústavních práv poškozeného, je tedy zcela nepřípadná. Lze tudíž souhlasit se závěrem soudu prvního stupně (bod 33. jeho rozsudku), že skutek popsaný ve výroku jeho rozsudku by naplnil mj. znak způsobení jiného zvlášť závažného následku, coby kvalifikačního znaku trestného činu podle § 158 tr. zák. Takovým následkem bylo porušení práv poškozeného specifikovaných ve výrokové části odsuzujícího rozsudku – jeho práva na svobodu pobytu, projevu, přesvědčení atd. (podrobněji viz popis skutku), a to v důsledku realizace nátlakových opatření aplikovaných vůči němu s tím, že jej daná situace dovedla až k jím nechtěnému opuštění ČSSR s pozbytím občanství. Mezi tímto následkem a jednáním obviněného popsaným ve výrokové části rozsudku přitom jednoznačně je dána příčinná souvislost.
48. Lze tedy shrnout, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, není zjevný rozpor ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky o neprovedení navržených důkazů soudů nejsou formulovány způsobem, který by mohl založit třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu. Obvinění v podstatě jen vyjadřují svoji nespokojenost s tím, že soud některé důkazy odmítl provést (především obviněným J. zmiňované písmoznalecké zkoumání), nikoliv, že by se jednalo o důkazy, které by dovolatelé navrhli k prokázání z hlediska právní kvalifikace rozhodných skutečností, a na které by soudy adekvátně nereagovaly. Dále námitka, že skutková zjištění soudů jsou založena na neprocesním důkazu, vznesena nebyla, neboť výhrady dovolatelů směřovaly k vypovídací hodnotě opatřených a provedených důkazů. Tyto výhrady byly vypořádány dovolacím soudem pod alternativou první.
IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
49. Pokud jde o námitky hmotněprávní povahy, pak obviněný D. v podstatě tvrdí, že vyjádření skutku neodpovídá užité právní kvalifikaci. Pokud totiž následkem jeho jednání bylo vystěhování poškozeného z ČSSR tak měla ve vyjádření skutku být popsána i činnost pracovníků Krajské správy pasů a víz. V důsledku toho, že ve skutkové větě není popsáno, jak dovolatel překročil meze svojí pravomoci nebo, zda a jak se účastnili zmínění pracovníci dané trestné činnosti, je tak porušena příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. Námitku přerušení příčinné souvislosti však z hmotněprávního hlediska nijak hlouběji nerozvíjí.
50. K tomuto musí Nejvyšší soud uvést, že z popisu skutku jednoznačně vyplývá, že obviněný D. jako náčelník 1. oddělení 2a odboru zaměřeného na pravicové a antisocialistické síly schvaloval dokumenty zachycující nátlakovou činnost proti poškozenému, listiny potvrzující úspěšnost této činnosti a popisující následné sledování aktivit poškozeného poté, co opustil ČSSR, za účelem využití takto opatřených informací ke zpravodajským cílům, případně navrhl obviněnému J. schválení dokumentu o opatřeních realizovaných proti poškozenému, které měly vést k jeho vystěhování z ČSSR. Poškozený se přitom pod tímto nátlakem z ČSSR proti svojí vůli (byť formálně na základě vlastní žádosti) vystěhoval a přišel o své občanství. Tyto aktivity přitom byly v rozporu již s tehdejší Ústavou ČSSR, Všeobecnou deklarace lidských práv, jakož i se zákonem č. 40/1974 Sb. o Sboru národní bezpečnosti a zákonem č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, jejichž porušená ustanovení jsou ve skutkové větě rovněž popsána. Nelze tedy tvrdit, jak to činí dovolatel, že by skutek, tak jak byl soudem zjištěn a popsán ve výroku rozsudku, nemohl vést k naplnění objektivní stránky zločinu zneužití pravomoci kvůli přerušení příčinné souvislosti. Je tomu tak proto, že dovolatelovo protiprávní jednání spočívající v dílčím řízení perzekuce poškozeného či dohlížení na ni vedlo k (příčinná souvislost) porušení zájmu na řádném výkonu pravomoci úřední osoby a zájmu na ochraně práv osob dotčených jejím výkonem (objekt daného trestného činu – jeho porucha, tj. následek), neboť se podílel na porušování shora zmíněných předpisů, resp. jejich ve skutkové větě specifikovaných ustanovení, a tedy i práv poškozeného.
51. I kdyby se dovolatelem obecně zmínění pracovníci Krajské správy pasů a víz nějak podíleli na předmětné trestné činnosti, tak to samo o sobě nebrání vyslovení jeho viny, pokud jeho jednání zjištěné z provedeného dokazování naplňuje všechny znaky trestného činu, pro který byl odsouzen. Z argumentace dovolatele navíc bez dalšího nevyplývá, proč by případným protiprávním jednáním pracovníků Krajské správy pasů a víz mělo dojít k přerušení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem, jak bylo výše popsáno. Postačí tudíž pouze obecně odkázat na již dříve učiněný výklad o příčinné souvislosti – rozsudek Nejvyššího soudu SSR z dne 28. 11. 1974 publikovaný pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 6 Tdo 28/2020. Nadto je vhodné připomenout, že soud v souladu se zásadou obžalovací může uznat vinnou pouze osobu, proti níž byla podána obžaloba – § 180 odst. 1, § 225 odst. 1 tr. ř. (resp. návrh na potrestání či schválení dohody o vině a trestu). Tak je tomu i v tomto případě.
52. Pokud jde o tvrzení obviněného T., že nedošlo ani k naplnění subjektivní stránky trestného činu, za jehož spáchání byl odsouzen, pak v tomto směru svoji argumentaci nijak dál nerozvinul. Nejvyšší soud se jí tudíž dále nezabývá.
53. Poněkud konkrétnější, byť stále velmi lakonická je jeho zmínka, že nevystupoval ve vrchnostenském postavení a nerozhodoval a právech a povinnostech osob. Pro to, aby bylo možné hovořit o výkonu pravomoci úřední osoby, resp. jejího zneužití, není podstatné, aby daná osoba vystupovala ve vedoucí pozici a z této sama činila autoritativní rozhodnutí o právech jiných osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 454/2016). Postačí, že se jedná o osoby podílející se na přípravné fázi či výkonu rozhodnutí, včetně operativní a podpůrné, resp. dohledových činností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1598/2016, nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. ÚS 371/99). Postavení úřední osoby mají, respektive vykonávat pravomoc mohou, i osoby, které vlastní rozhodnutí ve vrchnostenském postavení nečiní, ale pouze je připravují, eventuálně pouze zajišťují jeho výkon. To, že výkonem pravomoci není jen autoritativní rozhodování o právech a povinnostech jiných osob, je dále patrno např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 3 Tdo 396/2013, ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 197/2013, ze dne 2. 4. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1149/2021, nebo ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1416/2019.
54. Obviněný J. namítá, že ještě předtím, než vypracoval jakékoliv dokumenty specifikované ve vztahu k němu ve výroku odsuzujícího rozsudku, si poškozený podal žádost o vystěhování z ČSSR. Nemohl na něj tedy působit, tak aby došlo k naplnění znaků objektivní stránky žalovaného trestného činu. Pomíjí však, že jádrem trestného činu, pro jehož spáchání byl odsouzen, není to, že by donutil poškozeného vystěhovat se z ČSSR, ale, že vykonával pravomoc úřední osoby v rozporu s právními předpisy, zneužil již dříve ze strany StB vyvolané tísně poškozeného, a činil tak pro jeho politické postoje.
V tomto směru je podstatné, že nese odpovědnost za vyjádření k žádosti o vystěhování poškozeného (byť podepsané v jeho zastoupení – viz bod 16. odsuzujícího rozsudku), adresované Oddělení pasů a víz StB Praha, v němž bylo povolení k vystěhování podmíněno nutností podat žádost o vyjmutí ze státního svazku. Jak vyplynulo z dalších dokumentů i výpovědi svědkyně H., tak poškozený si nepřál přijít o občanství ČSSR, přičemž se v případě takové eventuality obával, že by se již nemohl do své vlasti nikdy vrátit (body 26.
rozsudku soudu prvního stupně). Dále dovolatel nereflektuje, že odsouhlasil dokument ze dne 11. 10. 1984, jehož obsahem byl popis opatření realizovaných proti poškozenému i závěr, že je nadále vyhodnocován jako pro komunistický režim nepohodlná osoba. Třetí dokument relevantní přímo k osobě obviněného J. ze dne 4. 2. 1987 pak jen dokresluje jeho zapojení do předmětné trestné činnosti a to, že její cíle ve vztahu k poškozenému byly jím i ostatními obviněnými dosaženy. Z uvedeného je zřejmé, že jeho jednání odporovalo již v tehdejší době účinné právní úpravě, jakož i některým zákonným ustanovením regulujícím způsob výkonu jeho úřední činnosti, jak je rozepsáno ve výroku rozsudku soudu, resp. částečně i výše v tomto usnesení.
Lze tedy uzavřít, že poznámka o tom, kdy poškozený podal žádost o vystěhování, která byla výsledkem předchozího nátlaku ze strany StB vyvolávajícího u něj stav tísně, jenž byl následně zneužit obviněným J. i dalšími dvěma dovolateli, nemůže nijak zvrátit závěr, že jeho jednání naplnilo znaky objektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku.
55. Zbývá poznamenat, že na závěru o spáchání předmětné trestné činnosti dovolateli nic nemění ani námitky obviněných T. a J., kterými spekulativně naznačují, že poškozenému snad mělo vyhovovat jeho vystěhování, když z provedeného dokazování vyplynulo, že toto rozhodnutí učinil po dlouhodobém útisku ze strany StB, o němž museli vědět. Rovněž námitka obviněného J., že když poškozený po návratu z Rakouska neuplatnil nárok na náhradu újmy nebo nepodal trestní oznámení na bývalé příslušníky StB, tak nemohl vzniknout následek, je bez významu.
Taková aktivita poškozeného nemá vliv na závěr o tom, zda došlo k naplnění znaků trestného činu ani na zahájení trestního řízení a výsledné odsouzení. Vyplývá to již ze zásad legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.), oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), ze kterých mj. vyplývá úřední povinnost orgánů činných v trestním řízení trestně stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, a činit v tomto směru podle zákona na sebe navazující úkony, aniž by vyčkávaly podnětů či návrhu stran, a to za účelem zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí.
Nadto dovolatel chybně uvádí, že ani svědkyně H. neuplatnila nárok na náhradu újmy, neboť tak učinila v tomto trestním řízení a se svým nárokem byla soudem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. ř.
56. Ve vztahu k námitce obviněného J., kterou se snaží distancovat od jednání spoluobviněných předcházejícího jeho zapojení do projednávané trestné činnosti lze uvést následující. S odhlédnutím od skutečnosti, že i samotné jednání konkrétně vztahující se k dovolateli by vedlo k naplnění znaků trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, je třeba připomenout, že byl odsouzen jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku. Při spolupachatelství se čin každého ze spolupachatelů posuzuje tak, jako by ho spáchal sám.
Každému spolupachateli se tak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně celého následku, pokud byl způsoben společným jednáním a vztahoval se k němu jejich společný úmysl. Pro právě řešenou věc tedy není podstatné, že k páchané trestné činnosti začal přispívat až nějakou dobu po spoluobviněných D. a T. Vzhledem k jeho postavení náčelníka 2a odboru Správy Stb, systematičnosti a provázanosti jeho jednání se spoluobviněnými, přístupu k relevantnímu spisovému materiálu i nepochybné znalosti aktivit úřadu, v němž působil, a povahy akcí „ASANACE“ a „PREVENCE“, totiž musel vědět o předchozích aktivitách spoluobviněných i jim předcházejí perzekuci poškozeného (a chtít v nich pokračovat), čímž byl ve vztahu ke spolupachatelství naplněn znak společného úmyslu.
Pakliže na protiprávní aktivitu spoluobviněných navázal vlastním protiprávním jednáním byl naplněn i znak společného jednání. Pokud namítá, že nemohl na poškozeného působit dlouhodobě, pak je třeba poukázat, že dlouhodobé působení na něj mu nebylo kladeno za vinu, není ani znakem skutkové podstaty trestného činu, za který byl odsouzen. Jím zmiňovaný pojem dlouhodobosti měl v rozsudku soudu prvního stupně význam pouze ve vztahu k naplnění znaku trestného činu pod § 329 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku spočívajícího ve stavu tísně (bod 26.), kterého obvinění u poškozeného zneužili, a jenž byl u něj vyvolán ještě před jejich osobním protiprávním jednáním, o kterém přitom obvinění z výše uvedených důvodů rovněž museli vědět.
Případně byl tento pojem uveden v rámci úvah o trestu, a to nikoliv konkrétně k některému z obviněných, ale v obecné rovině (bod 37.).
57. Obviněný D. dále namítá, že dřívější právní úprava podle § 65 tr. zák. pro něj byla příznivější, neboť jeho trestní odpovědnost by podle ní zanikla, vzhledem k tomu, že již není schopen zastávat veřejné funkce a k jeho osobě, jelikož je mu již 70 let a jeho zdravotní stav je nepříznivý. Ani této výhradě nelze vyhovět. Pro zánik společenské nebezpečnosti trestného činu podle § 65 tr. zák. jsou stanoveny dvě alternativní podmínky, při jejichž splnění k ní může dojít. První z nich je změna situace. Tou se rozumí zejména podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny nebo ohroženy. V důsledku změny situace pak zanikla nebo se snížila na stupeň nepatrný konkrétní společenská nebezpečnost právě toho činu, který je předmětem rozhodování. Druhá zmíněná podmínka spočívá v tom, že pachatel přestal být po spáchání trestného činu pro společnost nebezpečným, a to v důsledku změny jeho chování, čímž prokázal, že z jeho strany zřejmě již nehrozí opětovné spáchání trestného činu, a že jeho postoj k chráněnému společenskému zájmu, který svým činem porušil nebo ohrozil, svědčí o jeho trvalé nápravě. [PÚRY, František. § 65 (Zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost). In: ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František, RIZMAN, Stanislav. Trestní zákon. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 578–579, marg. č. 2.]
58. Poskytnutému výkladu zjevně neodpovídá věc dovolatele, neboť projednávané činy byly v první řadě trestné a pro společnost nebezpečné již v době, kdy je páchal, ale fakticky nebyly efektivně trestně stíhatelné, kvůli ochraně poskytované tehdejším politickým režimem. Od jejich spáchání do účinnosti trestního zákoníku přitom nedošlo ke společenským změnám, kvůli kterým by bylo na danou trestnou činnost nahlíženo jako na méně nebezpečnou. Je tomu tak proto, že posluhovala nedemokratickému společenskému uspořádání, dílčím způsobem prosazovala systém, jenž je v rozporu s myšlenkou právního státu respektujícího krom jiného základní lidská práva.
59. Ve vztahu k osobě dovolatele (M. D.) lze uvést, že věk ani jeho zdravotní stav není relevantním hlediskem pro aplikaci § 65 tr. zák., neboť nevypovídají o změně jeho postoje ke spáchané trestné činnosti a trestním zákonem chráněným zájmům, které porušil. Ani z jeho chování v rámci trestního řízení nelze dovodit, že by u něj došlo k obratu jeho náhledu na projednávanou trestnou činnost.
60. Pokud obvinění T. a D. zmínili nutnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe, pak lze uvést, že ani jeden z nich neposkytl důkladnou argumentaci, podle které by v důsledku této zásady nemělo dojít k uplatnění trestní odpovědnosti. Obviněný T. totiž poznamenal, že jeho jednání nevybočilo z v době spáchání činu účinné právní úpravy, což je navíc chybné, jak bylo rozvedeno výše. Dále uvedl, že má v jeho případě docházet k paušalizaci a kolektivizaci viny bývalých příslušníků StB, čemuž nelze přisvědčit. Z výroku odsuzujícího rozsudku, podloženého správně učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že byl odsouzen pro jeho konkrétní trestnou činnost a o nějaké kolektivizaci viny tedy nelze hovořit. Obviněný D. zase zásadu subsidiarity trestní represe zmínil, ale poté již namítal shora řešenou neaplikaci § 65 tr. zák. Žádná z těchto výhrad nemůže vést k závěru o nesprávném postupu soudů, pokud při posouzení věci nepřistoupily k užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Přesto však Nejvyšší soud pro úplnost stručně uvádí následující.
61. Podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., se subsidiarita trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako ultima ratio v zásadě uplatní jen za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím méně závažným trestným činům. V právě projednávané věci však tomu tak není, resp. nelze nalézt žádné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost posuzovaných činů do té míry, že by stačilo uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů. To platí již z toho důvodu, že obvinění spáchali zvlášť závažný zločin, když jejich jednáním byly standardním způsobem naplněny jeho znaky skutkové podstaty (i ve dvou jejích kvalifikovaných podobách). Společenská škodlivost jejich činu byla přitom významně umocněna (zvýšena) mimo jiné faktem spáchání trestného činu ve spolupachatelství.
IV./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
62. K případné aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze konstatovat pouze tolik, že dovolatelé sami tento dovolací důvod neuplatnili. Přesto Nejvyšší soud považuje za nutné alespoň konstatovat, že pokud by byl naplněn některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř. ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, pak by přicházel v úvahu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve vztahu k usnesení soudu druhého stupně v jeho druhé variantě [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)]. Ke zjištění, že by v řízení před soudem prvního stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl, resp. část jejich námitek vyhodnotil jako nepodřaditelnou pod některých z důvodů dovolání – viz níže. Proto námitky obviněných neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
IV./5. K námitkám nepodřaditelným pod žádný z důvodů dovolání
63. Obviněný J. velmi stručně zmínil, že kvůli době uběhlé od spáchání trestného činu, je třeba se u něj zabývat i otázkou účelu trestu. Ačkoliv dovolatel podložil svoje dovolání tvrzením o naplnění dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení je třeba uvést, že pod něj nelze danou námitku podřadit. Nejvyšší soud setrvale judikuje, že na podkladě druhé alternativy tohoto dovolacího důvodu [podle písmene h)] lze výrok o trestu napadat jen z hledisek, která vymezilo rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., tedy jen pro jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. K napadení výroku o trestu je primárně určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným), který jednak obviněný neuplatnil a jenž ani naplněn být nemohl proto, že mu tresty byly uloženy v souladu se zákonem (co do jejich druhu, i co do jejich výměry).
64. Takový výklad obsahového zaměření zmíněných dovolacích důvodů sdílí i Ústavní soud. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, v němž označený soud uvedl, že „s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání“. K přezkoumání výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti lze v dovolacím řízení přistoupit pouze v situaci, kdy je uložený trest ve srovnání se spáchaným trestným činem, resp. s k němu relevantními okolnostmi, tak zjevně neúměrný, že dochází k narušení ústavních práv dovolatele.
65. Popsaná východiska platí i pro námitku dovolatele o otázce účelu trestu, který by naplněn nebyl, pakliže by došlo k zcela excesivnímu trestnímu postihu porušujícímu jeho ústavní práva. V projednávané věci se nicméně nejedná o takový případ a Nejvyšší soud tedy nemá důvod k realizaci kasačního zásahu, kvůli neslučitelnosti uloženého trestu s ústavním principem proporcionality trestní represe. Jak soud v bodě 37. svého rozsudku rozvádí, významně zohlednil především dobu, jež uběhla od spáchání trestné činnosti dovolatele a v návaznosti na to i skutečnost, že smysl represivního působení trestu je již značně oslaben a podstatnější roli v této věci hraje právě samotné odsouzení. Stejně tak vzal v potaz i to, že obvinění se podíleli na perzekuci poškozeného až v jejích finálních fázích, a konkrétně ve vztahu k obviněnému J., že nebyl v minulosti odsouzen a má pouze záznam o přestupku v oblasti občanského soužití. Z těchto důvodů mu tedy soud uložil trest odnětí svobody na samotné spodní hranici trestní sazby nespojený s jeho přímým výkonem. Je tedy zcela zjevné, že takový trestní postih nemůže být označen za extrémně nepřiměřený a tím i narušující naplnění účelu trestu jen kvůli době, která od spáchání trestného činu uběhla, jelikož ta byla adekvátně zohledněna.
66. Pokud obviněný D. zmínil, že soud nepřipustil některé důkazy, které měly vypovídat o politické motivaci stojící za jeho trestním stíháním, pak konkretizuje pouze projev prezidenta Havla ze dne 28. 10. 2001. Z jeho argumentace však není zjevné, jak se má takový důkazní návrh týkat projednávaného skutku, resp. v čem by mohla jeho akceptace soudem ovlivnit rozhodná skutková zjištění z hlediska naplnění znaků trestného činu. Jako taková je uvedená námitka nepodřaditelná pod žádný z důvodů dovolání, a to ani pod ten obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by jinak sloužil k uplatnění námitky o nedůvodném neprovedení důkazů k učinění skutkových zjištění podstatných z hlediska právní kvalifikace. Nadto lze poznamenat, že procesně se mj. s tímto návrhem na doplnění dokazování soud vypořádal v bodě 25. jeho rozsudku, neboť navrhovaný důkaz shledal irelevantním pro opatření poznatků nutných z pohledu potřeb vedeného trestního řízení.
67. V souvislosti s poslední řešenou námitkou, je třeba odmítnout tvrzení o politické motivovanosti celého procesu, či o tom, že by orgány činné v trestním řízení dávkovaly trestní stíhání a tím porušovaly zásadu rychlého procesu podle § 2 odst. 4 tr. ř., čímž se podle obviněného D. dopouštějí psychického týrání. Skutečnost, že trestná činnost úředních osob ve prospěch komunistického režimu je odhalována postupně i mnoho let poté, kdy byla spáchána, je, jak uvádí i státní zástupce, jednoduše důsledkem časové náročnosti vyhodnocení všech dostupných archivních materiálů a toho, že se jí dopouštěla celá řada osob. Nikterak to nevypovídá o porušení zásady rychlého procesu ani nemůže být řeč o duševním týrání dovolatelů. Ačkoliv trestní stíhání je pro obviněné nepochybně velmi psychicky náročné, nelze ztrácet ze zřetele, že je v tomto případě důsledkem jejich velmi závažného protiprávního jednání, nikoliv jimi naznačované zlovůle státu a jeho orgánů. Nelze přisvědčit ani zmiňované výhradě, podle které mělo být předmětné trestní řízení politicky motivované. Ostatně ani jeden z obviněných krom obecných poukazů na údajné uplatnění principu kolektivní viny a odvetného jednání proti bývalým příslušníkům StB neposkytl podklady pro takový závěr. Jak již Nejvyšší soud uvedl, dovolatelé byli odsouzeni pro jejich konkrétní protiprávní jednání v rámci StB, nikoliv pro příslušnost k ní jako takovou.
68. S výše uvedeným souvisí i námitky, podle nichž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces dovolatelů. Je tedy na místě připomenout, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněných. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatelé přisuzují provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítají i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.
69. Ke své námitce porušení pravidla in dubio pro reo dovolatelé připojili pouze již výše vypořádanou argumentaci, která nebyla shledána opodstatněnou. Postačuje proto uvést, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Ústavní soud dále konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02.
V. Způsob rozhodnutí
70. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že část dovolacích námitek se nejen s uplatněnými, ale i dalšími dovolacími důvody věcně rozešla. Ty z dovolacích námitek, které bylo možno považovat za podřaditelné pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř. byly shledány zjevně neopodstatněnými. Zároveň nebylo shledáno porušení žádného z jejich základních práv. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněných rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
71. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 7. 2025
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu