U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 o
dovoláních, která podali obviněná J. N., nar. XY, bytem XY, obviněný O. P.,
nar. XY, bytem XY, obviněný M. K., nar. XY, bytem XY, obviněný J. P., nar. XY,
bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 7
To 299/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 35/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných J. N., O. P., a
M. K. odmítají.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. P., odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 3
T 35/2014, byla obviněná J. N. (dříve N.) uznána vinnou v bodě I. 1)
organizátorstvím přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1
písm. a), § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a v bodě II. 1)
organizátorstvím přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1
písm. a), § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, obviněný O. P., byl uznán vinným
v bodě I. 2) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, obviněný M. K. v
bodě I. 3) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a v bodě II. 2)
jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak přečinem
porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku,
J. P., v bodě I. 4) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a v bodě
II. 3) jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak
návodem k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 24
odst. 1 písm. b), § 220 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněné
J. N. podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku
uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, který byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3
let. Dále jí byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu vedoucí funkce ve státní správě v trvání 5 let. Obviněnému O. P., soud uložil podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí
svobody v trvání 18 měsíců, který byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále mu byl podle §
73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách,
bezpečnostních sborech v trvání 5 let. Obviněnému M. K. byl podle § 329 odst. 1
tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí
svobody v trvání 20 měsíců, který byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále mu byl podle
§ 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách,
bezpečnostních sborech nebo obecní policii ČR v trvání 5 roků, kromě
pedagogické a publikační činnosti. Obviněnému J. P., soud uložil podle § 329
odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí
svobody v trvání 20 měsíců, který byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále mu byl podle
§ 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách,
bezpečnostních sborech nebo obecní policií ČR v trvání 5 roků. Podle § 228
odst. 1 tr. řádu uložil obviněným M. K. a J. P. nahradit společně a nerozdílně
škodu poškozené České republice – Ministerstvu obrany ve výši 125 300 Kč. Se
zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána podle § 229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním všichni
obvinění, státní zástupce v neprospěch obviněných ve výroku o trestech a
poškozená Česká republika – Ministerstvo obrany, o nichž rozhodl Městský soud v
Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 7 To 299/2018, následovně. Odvolací
soud podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený
rozsudek soudu prvního stupně ohledně všech obviněných pouze ve výrocích o
trestech a ve výroku o náhradě škody v té části, v níž byla poškozená se
zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229
odst. 2 tr. řádu. Podle § 259 odst. 1 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl při
nezměněném výroku o vině tak, že obviněné J. N. podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí
svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále jí podle § 73
odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
vedoucí funkce ve státní správě v trvání 10 let. Obviněnému O. P., odvolací
soud uložil podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 30
měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložil na zkušební dobu v trvání 4 let. Dále mu podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání
nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách, bezpečnostních
sborech a obecní policii České republiky v trvání 8 let. Obviněnému M. K. podle
§ 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný
trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §
82 odst. 2 tr. zákoníku mu též uložil přiměřenou povinnost, aby během zkušební
doby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu
podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených
silách, bezpečnostních sborech nebo obecní policii ČR v trvání 7 let. Obviněnému J. P., soud druhého stupně uložil podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku
za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20
měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu
uložil také přiměřenou povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil
uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání
nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách, bezpečnostních
sborech nebo obecní policií ČR v trvání 6 let. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu
byla poškozená Česká republika – Ministerstvo obrany se zbytkem svého nároku na
náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal
napadený rozsudek nezměněný. Podle § 256 tr.
3. Popis trestné činnosti obviněných je velmi obsáhlý, neboť skutková
věta je stylizována zvlášť pro každého obviněného, takže se v ní nadbytečně
řada pasáží opakuje, byť činnost obviněných byla vzájemně provázána, a proto
také byli z těchto důvodů uznáni vinnými trestnou součinností (u některých šlo
o spolupachatelství, u jiných o účastenství v užším slova smyslu – návod a
organizátorství). Nejvyšší soud proto jen stručně a souhrnně zrekapituluje
podstatné skutkové okolnosti případu (ve zbytku lze odkázat na rozsudek soudu
prvního stupně). Pod bodem I. šlo o to, že obviněná J. N. (dříve N.) v době od
22. 10. 2012 do 27. 11. 2012 jako vrchní ředitelka Sekce kabinetu předsedy
vlády České republiky v úmyslu opatřit si neoprávněný prospěch spočívající v
získání osobních informací o R. N., tehdejší manželce předsedy vlády České
republiky, a současně způsobit R. N. jinou závažnou újmu spočívající v tom, že
proti ní bude protiprávně použita zpravodajská technika a bude protiprávně
sledována, využila svého vlivu vyplývajícího zejména z existujícího blízkého
osobního poměru s tehdejším XY vlády České republiky P. N. a zosnovala a
usměrňovala na území hlavního města Prahy protiprávní použití zpravodajských
prostředků – sledování osoby, a to R. N. O tuto činnost obviněná požádala O. P., jenž byl do 31. 10. 2012 ředitelem Vojenského zpravodajství (dále také ve
zkratce jen „VZ“), dále též M. K., který byl dne 1. 11. 2012 jmenován ředitelem
Vojenského zpravodajství a který toto protiprávní sledování osoby nechal
pokračovat. Obviněná převzala od O. P., a J. P., zprávu Vojenského
zpravodajství o průběhu sledování osoby R. N. za dobu od 24. 10. 2012 do 31. 10. 2012. S J. P., obviněná dohodla pokračování sledování poškozené R. N.,
přičemž v průběhu sledování byly pořízeny také fotografie sledované osoby. Takto obvinění činili, aniž by vláda České republiky nebo prezident republiky
podle § 8 odst. 4 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o zpravodajských
službách“ nebo ve zkratce jen „ZZS“), uložili Vojenskému zpravodajství úkol –
sledování osoby R. N. Konali tak jednak mimo meze působnosti Vojenského
zpravodajství vymezených v § 5 odst. 3 ZZS, jednak bez předchozího písemného
povolení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze podle § 9 odst. 1 zákona č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství, ve znění pozdějších předpisů (dále
také jen „zákon o Vojenském zpravodajství“ nebo „ZVZ“), byť použili
zpravodajské techniky – fototechnických prostředků, jednak v rozporu s § 3 ZVZ,
jímž se příslušníkům Vojenského zpravodajství při plnění jejich úkolů ukládá
povinnost dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní, jakož i toho,
aby osobám v souvislosti s jejich činností nevznikla škoda nebo jiná
nepřiměřená újma, jakož i v rozporu s § 15 odst. 2 ZVZ , tj. bez rozhodnutí
ministra obrany o povolení sledování osoby R. N. Přesto dali O. P., a J. P.,
dne 24. 10. 2012 a M. K. a J. P., dne 1. 11. 2012 rozkaz k provedení sledování
osoby R. N. příslušníky Vojenského zpravodajství.
Průběh a výsledky sledování
opakovaně spolu všichni obvinění konzultovali, výsledky byly předávány obviněné
J. N.. Jednání popsané bod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně spočívalo v obdobné činnosti, které se podle závěrů soudů nižších stupňů
dopustili obviněná J. N. (dříve N.), M. K. a J. P.. Obviněná J. N. zosnovala a
usměrňovala v době od 11. 3. 2013 do 15. 4. 2013 protiprávní použití
zpravodajských prostředků – zpravodajské techniky a sledování osob vůči J. P. (řidič Úřadu vlády ČR) a A. H. (zaměstnankyně Úřadu vlády ČR). O tom obviněná
J. N. informovala L. P. vedoucího Úřadu vlády ČR, následně na základě
pořízených záznamů ze sledování vytkla J. P. a A. H. jejich jednání. Ani v
tomto případě nebylo sledování Vojenským zpravodajstvím schváleno podle
právních předpisů uvedených shora, i v tomto případě došlo k jejich porušení. J. P., navrhl M. K., aby zaangažovali do sledování soukromou detektivní
agenturu, kterou také sjednali k provedení sledování. M. K. pak schválil
proplacení finančních nákladů na služby detektivní agentury ve výši 125 300 Kč,
čímž byla na majetku státu způsobena škoda. Úmyslně přitom porušil povinnost
řádné péče o majetek, která vyplývala z § 49 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích
z povolání, ve znění pozdějších předpisů, a to povinnost nadřízeného řídit a
kontrolovat výkon služby podřízených a vyvozovat důsledky z porušování
služebních povinností, § 14 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České
republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů
(dále ve zkratce jen „ZMČR“ nebo „zákon o majetku“), a to povinnost využívat
majetek účelně a hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených
činností, a § 47 odst. 1 ZMČR, a to povinnost činit právní a jiné úkony
týkající se majetku České republiky s odbornou péčí a postupovat podle zákona o
majetku, dalších právních předpisů a vnitřních předpisů, jimiž se hospodaření a
nakládání s majetkem, popřípadě jeho správa řídí.
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali všichni obvinění
prostřednictvím svých obhájců dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
a) Dovolání J. N.
5. Obviněná J. N. ve svém dovolání namítala především nesprávné
hmotněprávní posouzení vlastního jednání jako organizátora ve smyslu § 24 odst.
1 písm. a) tr. zákoníku, dále zpochybňovala naplnění znaků trestného činu
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
rovněž namítala extrémní rozpor „mezi skutkovými zjištěními a skutkovými a
právními závěry z nich vyvozenými“.
6. Dovolatelka předně vyjádřila své přesvědčení, že se nenacházela v
postavení úřední osoby, a proto ani nemůže být trestně odpovědná pro trestný
čin zneužití pravomoci úřední osoby. Ze své pozice ředitelky kabinetu předsedy
vlády neměla nezbytné pravomoci k vydávání pokynů příslušníkům Vojenského
zpravodajství. Popřela, že by odpovědní příslušníci zpravodajských služeb
konali pouze na její přání z důvodu, že je vlivnou milenkou XY, což považovala
za nelogické a nezakládajíc se na pravdě.
7. Rozporovala objektivní a rovněž i subjektivní stránku trestného činu,
jímž byla uznána vinnou. Nejednala v úmyslu způsobit někomu jinému škodu nebo
jinou závažnou újmu či opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.
Dovolatelka zdůraznila, že nikomu nezpůsobila žádnou škodu či jinou újmu ani
sama nezískala žádný prospěch. Za lichý považovala názor soudů nižších stupňů,
že by snad chtěla urychlit rozvod tehdejšího XY vlády, neboť v té době již byl
podán návrh na „nesporný rozvod“ P. N. s jeho nyní již bývalou manželkou. V
tomto dovolatelka spatřovala jeden z tzv. extrémních rozporů mezi provedeným
dokazováním a z něj vyvozenými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.
8. Podle obviněné z provedených důkazů nelze dovodit, že by iniciovala
spáchání údajné trestné činnosti. Podle ustálené judikatury se organizátor na
spáchání trestného činu musí podílet „dominantním způsobem“, což se v dané věci
nestalo, její jednání nemohlo mít ani trestněprávní dosah. Z důkazů provedených
v tomto trestním řízení vyplynulo pouze to, že z pokynu tehdejšího předsedy
vlády informovala příslušné osoby o bezpečnostní hrozbě pro osobu tehdejšího XY
P. N. Následně tyto složky postupovaly tak, aby zjistily a případně eliminovaly
možné bezpečnostní riziko vůči osobě XY a jeho rodině. Dále obviněná tvrdila,
že z dokazování vyplynulo, že tzv. kontrasledování nebylo zaměřeno výlučně na
osobu bývalé manželky tehdejšího XY, nýbrž se jednalo o úkony k verifikaci
různých bezpečnostních rizik a jejich eliminaci.
9. K výkladu znaků trestného činu podle § 329 tr. zákoníku dovolatelka
upozornila na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo
984/2016. Jestliže byla uznána vinnou organizátorstvím trestného činu zneužití
pravomoci úřední osoby, musel by být dán tzv. dvojí úmysl, což z rozsudků
nevyplývá (k tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2018, sp.
zn. 11 Tdo 1537/2017). Obviněná však v popisu skutkové věty výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně postrádala jakýkoli popis subjektivní stránky,
tedy zda jednala úmyslně, resp. s pohnutkou, stejně tak chybí popis subjektivní
stránky vlastního organizátorství. Za nedostatečné pak v tomto směru považovala
vyjádření soudu prvního stupně pouze slovy „v úmyslu“. Nadto závěr soudů
nižších stupňů o její údajné pohnutce je podle ní v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy.
10. Z provedených důkazů podle obviněné jednoznačně vyplynulo, že měla
jen předávat a zprostředkovávat informace od předsedy vlády příslušným osobám,
nikdy nevznesla požadavek na sledování údajné poškozené, což potvrdil i
spoluobviněný J. P. Poukázala na odposlech a záznam telekomunikačního provozu,
v němž uvedla: „Takže mám jenom předat informace.“ Z toho lze podle obviněné
dovodit pouze to, že o prověřování bezpečnostního rizika tehdejší XY věděl, o
čemž svědčí také jeho výpověď před soudem. Podotkla, že sdělená informace před
soudem by měla mít zcela jistě větší validitu než tiskové prohlášení ze dne 15.
6. 2013, na základě kterého považovaly jak soud prvního stupně, tak soud
druhého stupně svědka P. N. za nevěrohodného. Takový postup soudů považovala
dovolatelka za odporující zásadě volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení
§ 2 odst. 6 tr. řádu. Dále se obviněná zaměřila na zpochybnění obsahu tiskové
zprávy ze dne 15. 6. 2013, v níž byly některé informace úmyslně zkresleny.
Podotkla také, že tuto zprávu nepřipravoval svědek P. N. sám, ale byla mu
sepsána. Svědek byl v tu dobu pod enormním politickým tlakem, před soudem pak
podle obviněné logicky vysvětlil, proč vydal předmětné tiskové prohlášení.
Znovu upozornila, že tisková prohlášení ze dne 13. a 14. 6. 2013 odpovídala
výpovědi svědka P. N. před soudem, avšak k nim z nepochopitelných důvodů soudy
nižších stupňů nepřihlédly. Zdůraznila také, že v době vydání tiskových
prohlášení nebyl svědek P. N. zbaven mlčenlivosti, a proto nemohl po pravdě
sdělit, co se stalo. Trvala na svých závěrech, že informace, která byla
prezentována v tiskovém prohlášení pro média, že P. N. o žádném sledování
nerozhodl, ani o něm nebyl informován, byla pravdivá, jelikož se nejednalo o
sledování, ale o prověřování bezpečnostních rizik neboli tzv. kontrasledování.
Tento závěr, že se nejednalo o sledování, podle obviněné vyplynul rovněž z
výpovědi svědka T. D. Poukázala dále na informaci z telefonického rozhovoru ze
dne 27. 11. 2012 mezi ní a svědkem P. N., kdy svědkovi sdělovala, že jsou u ní
„generál a druhý plukovník“ (tedy obvinění M. K. a J. P.), přičemž této zprávě
se svědek P. N. nijak nepodivoval, což podle ní nasvědčuje tomu, že musel mít o
prováděném kontrasledování po celou dobu povědomí a aktivně se do dané situace
zapojoval.
11. Obviněná dále upozornila na další vnitřní rozpory v rozsudku
odvolacího soudu, v němž se sice na jednu stranu (viz str. 39 odůvodnění)
uvádí, že se ve dnech 24. 10. až 8. 11. 2012 musela smířit se závěrem, že
bývalá manželka P. N. žádného milence nemá, na stranu druhou (viz str. 59
odůvodnění) z telefonického rozhovoru ze dne 8. 11. 2012 má vyplývat, že se
obviněná doposud zřejmě nevzdala myšlenky, že údajná poškozená má mít milence.
12. Dále v dovolání obviněná zdůraznila, že v jejím případě došlo k
porušení práva na spravedlivý proces upraveného v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny
základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve
znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., dále ve zkratce jen „Listina“), protože
skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Vyjádřila přesvědčení,
že soudy nižších stupňů v této trestní věci nevystupovaly jako nestranný a
spravedlivý rozhodce, ale spíše jako jakýsi „pomocník obžaloby“. Soudy nižších
stupňů se podle ní dostatečně nevypořádaly s její obhajobou. Odůvodnění
odvolacího soudu pak považovala za naprosto nedostatečné (k tomu odkázala na
nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14). Namítala, že
při zjištění obou shodně pravděpodobných verzí měly soudy aplikovat zásadu in
dubio pro reo a obviněnou zprostit obžaloby (k tomu odkázala na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001).
13. Dále obviněná namítla, že nebylo vyhověno jejím návrhům na doplnění
dokazování. Mělo se jednat o doplňující výslech svědka P. N. a o opatření a
přečtení vnitřních předpisů Vojenského zpravodajství. V tom dovolatelka
spatřovala porušení svého práva na obhajobu, neboť těmito důkazy nemohla
argumentovat. Vyjádřila také nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí soudů nižších
stupňů o zamítnutí provedení těchto důkazů.
14. Obviněná si byla vědoma, že část uvedené argumentace v dovolání
nespadá pod jí uplatněný dovolací důvod, avšak chtěla jí poukázat na to, že
došlo k porušení jejího práva na „fair proces“ (k tomu upozornila na nález
Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05), a proto by se i
těmito námitkami měl dovolací soud zabývat, a napadené rozhodnutí odvolacího
soudu zrušit.
15. Další námitky obviněné směřovaly do výroku o trestu, který odvolací
soud podle obviněné bez jakéhokoliv zdůvodnění zpřísnil. Podle dovolatelky soud
druhého stupně při ukládání trestu nerespektoval zásady trestání uvedené
zejména v § 38 a § 39 tr. zákoníku, které dále vyjmenovala. Měla za to, že by
si mimořádnou pozornost při ukládání trestu zasloužila úvaha o míře jejího
zavinění, prokázání pohnutky, záměru či cíle, které měla jednáním sledovat.
Odvolací soud nedodržel zásady trestání, a proto i v tomto ohledu jeho postup
podle obviněné byl v rozporu s právem na spravedlivý proces.
16. Dovolatelka J. N. ze všech uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší
soud zrušil napadená rozhodnutí (pozn. Nejvyššího soudu v dovolání je uvedeno
„citované rozsudky Městského a Vrchního soudu v Praze“, ač v projednávané věci
byly činné Městský soud v Praze jako soud odvolací a Obvodní soud pro Prahu 1
jako soud prvního stupně), a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc k novému
projednání a rozhodnutí.
b) Dovolání O. P.
17. I tento dovolatel namítal, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu a že v jemu předcházejícím řízení bylo porušeno právo obviněného na
spravedlivý proces, neboť odsouzení je založeno na nezákonných odposleších a
záznamech telekomunikačního provozu a na jejich základě dalších opatřených
důkazech, což dovolatel následně rozvinul v další argumentaci obsažené v
dovolání.
18. Podle dovolatele je dán tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Byť si byl vědom, že
skutkové námitky nemohou být samy o sobě v dovolacím řízení uplatněny, s
odkazem na judikaturu Ústavního soudu však připomněl, že přezkum v dovolacím
řízení se nemůže ocitnout mimo rámec ústavní ochrany základních práv. Obviněný
rozporoval skutková zjištění soudů nižších stupňů, která podle něj jsou v
extrémním nesouladu s provedenými důkazy a z nichž soudy nižších stupňů
dovodily naplnění jak objektivní tak subjektivní stránky trestného činu
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
popsaný ve výroku pod bodem I. 2. rozsudku soudu prvního stupně.
19. Obviněný nejprve shrnul, že byl odsouzen za jednání, které mělo po
objektivní stránce spočívat v tom, že měl dne 24. 10. 2012 vydat rozkaz ke
sledování R. N. příslušníky Vojenského zpravodajství. Měl vyhovět požadavkům J.
N. společně s J. P., ve shodném úmyslu opatřit J. N. neoprávněný prospěch.
Obviněný upozornil, že však neexistuje žádný přímý důkaz, že by vydal rozkaz ke
sledování R. N. Rovněž dovolatel zpochybňoval existenci uceleného řetězce
důkazů, jenž jej měl usvědčovat. Žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno
vydání předmětného rozkazu dovolatelem O. P.. Poukázal na skutečnost, že ti,
kteří měli sledování provádět, obdržení rozkazu od něj popírali. Ke sledování
neměl žádnou zpětnou vazbu, resp. nevěděl, co příslušníci VZ konali, neboť dne
31. 10. 2012 jeho činnost u Vojenského zpravodajství skončila.
20. Dále obviněný citoval zákonná ustanovení k pojmu „sledování“,
konkrétně § 5 odst. 3 a § 8 ZZS a § 3, 9 a 15 ZVZ. Zdůraznil, že po celou dobu
řízení kontinuálně popíral, že by vydal rozkaz k činnosti, k níž by bylo třeba
povolení předsedy senátu vrchního soudu nebo ministra obrany, tedy ke
sledování. To k čemu dal pokyn, totiž lze bez pochybností podle dovolatele
označit za „operativní šetření“, které bylo v souladu se zákony a se zaměřením
Vojenského zpravodajství. Závěr, že by ke své každodenní činnosti Vojenské
zpravodajství potřebovalo souhlas uvedených činitelů, je mylný. Žádosti o
povolení sledování předchází operativní činnost VZ odůvodňující takovou žádost.
Vojenské zpravodajství tak denně vyhodnocuje a prověřuje řadu bezpečnostních
rizik s využitím operativně pátracích prostředků. Z toho obviněný dovodil
neznalost soudů interních předpisů Vojenského zpravodajství, o něž nebylo
dokazování doplněno, ačkoliv to obhajoba navrhovala. Obviněný považoval za
chybné, že se soudy nezabývaly tím, zda v posuzované věci nešlo o operativní
šetření nahlášeného podezření bezpečnostního rizika kolem rodiny XY, resp. jeho
manželky, či zda šlo o jinou činnost tzv. sledování ve smyslu § 15 ZVZ. K tomu
odkázal na provedené výslechy (obviněného i dalších příslušníků z řad VZ).
21. Dovolatel kategoricky popíral po celou dobu řízení, že by vydal
rozkaz ke sledování ve smyslu § 15 ZVZ. Vysvětloval, proč to, k čemu dal pokyn
(či rozkaz), lze v kontextu provedeného dokazování označit jako operativní
šetření možného bezpečnostního rizika v souladu se zákonem a se zaměřením
Vojenského zpravodajství. V tomto ohledu je jeho výpověď v souladu s výpovědí
J. P., i dalších spoluobviněných a svědků. Proto v tom spatřoval zcela
evidentní extrémní rozpor, neboť provedené důkazy podporují jeho závěr o
nevydání rozkazu ke sledování, zatímco soudy nižších stupňů z nich vyvodily
závěr zcela opačný (tj. že obviněný nezákonný rozkaz ke sledování R. N. vydal).
Soudy nižších stupňů tak deformovaly výpovědi svědků z řad příslušníků VZ,
kteří odmítli, že by dostali rozkaz sledovat R. N., pouze obdrželi úkol
prověřit bydliště tehdejšího XY za účelem prověření hrozících bezpečnostních
rizik. Jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně sice ve svých
rozhodnutích rekapitulovaly výpovědi svědků, avšak ve svém hodnocení opomněly
hodnotit tvrzení svědků znějící ve prospěch obviněného. Proto se dovolatel dále
zaměřil na podrobnější rozbor výpovědí některých svědků, jejichž obsah se podle
něj dostal do extrémního rozporu s následnými závěry o skutkovém ději.
22. Obviněný především upozornil na výpověď svědka s utajenou totožností
P. Ch., který se přímo účastnil monitoringu bydliště a okolí tehdejšího
předsedy vlády a jeho rodinných příslušníků. Na dotaz obhajoby sdělil, že žádný
rozkaz ke sledování R. N. nikdy nedostal. Na operativní činnosti prověření
bezpečnostních rizik se podílel i svědek sám dne 28. 10. 2012, nejednalo se o
sledování, na to byla u VZ speciální skupina, jednalo se o „kontrasledování“,
resp. prověřování, avšak obecně to nazývali sledováním, pokud uváděli „záznamy
o sledování“, pak to byla chybná terminologie. Za významnou pro obhajobu
obviněný považoval výpověď tohoto svědka před soudem ze dne 15. 1. 2015, kdy
svědek jednoznačně popřel, že by měla být sledována manželka XY, což opřel o
to, že sledování prováděli i v době, kdy prokazatelně věděli, že XY je v té
době mimo domov a jeho žena s dětmi na Moravě. Podle svědka mělo být prověřeno,
zda se v okolí XY a jeho rodiny nevyskytují nějaké závadové osoby, které by
mohly být hrozbou.
23. Dále se obviněný věnoval výpovědi svědka P. Ch., který vypovídal
rovněž jako utajený svědek a o jehož věrohodnosti soudy nižších stupňů neměly
pochyb, avšak jeho tvrzení ve prospěch obhajoby (že obviněný nevydal rozkaz ke
sledování R. N.) nebraly v potaz. Tento svědek vypověděl, že byl telefonicky
povolán k J. P., jenž mu sdělil, že se vrátil z jednání u P., na němž byla
hodnocena bezpečnostní hrozba v okolí XY N., k níž bude nařízena příslušná
činnost, tedy obrana proti sledování s pokyny zaměřit se na vozidla, která
postávají na ulici, na osoby v ulici apod. Svědek uvedl, že výslovně zakázal
použití jakékoliv zpravodajské techniky, tj. zakázal sledování. Mohli pořídit
pouze záznam objektu fotoaparátem nebo kamerou. Svědek uvedl, že jeho oddělení
bylo určeno ke „kontrasledování“ a zajištění bezpečnosti, nikoliv ke sledování.
Činnost jeho oddělení byla upravena směrnicí VZ. Kdyby byla zjištěna hrozba,
nadřízení by požádali o povolení sledování. K tomu dovolatel znovu připomněl,
že obhajoba požadovala doplnění dokazování o opatření a přečtení interních
předpisů VZ, které by prospívaly obviněnému. Dovolatel rovněž vyzdvihl, že
žádný z příslušníků VZ nebyl postižen za porušení povinností, z čehož obviněný
dovodil, že údajné sledování muselo proběhnout v souladu s interními předpisy.
24. Svědkyně s utajenou totožností J. M. vypověděla, že z pokynu
vedoucího oddělení P. Ch. měla za úkol monitorovat bydliště XY a jeho okolí za
účelem prověření, zda nehrozí nějaké blíže nespecifikované nebezpečí. Na tomto
místě upozornila obhajoba, že státní zástupce ve vztahu k této svědkyni
používal pojem „sledování“, ačkoliv se o sledování ve smyslu zákona o VZ
nejednalo. To jen podle dovolatele dokresluje chybné vyhodnocení pojmu
sledování orgány činnými v trestním řízení. Shodně pak vypovídali i další
svědci s utajenou totožností M. N., O. T., a to jak v přípravném řízení, tak i
v řízení před soudem. Obviněný poukázal na výpověď svědka T. D. ze dne 14. 9.
2017 před soudem prvního stupně, který mimo jiné uvedl, že iniciativa ke
sledování vychází tzv. zespodu od operativců, kteří svou činností (opatřují se
fotografie na místech veřejně přístupných a k této činnosti nepotřebují souhlas
ministra) zjistí potřebu k zahájení sledování.
25. Z provedeného dokazování pak nelze podle dovolatele dospět k jinému
závěru než k tomu, že obviněný rozkaz ke sledování R. N. nevydal. Nelze
souhlasit ani se závěrem soudů nižších stupňů, že by snad příslušníci
Vojenského zpravodajství lhali z obavy před možným postihem za překročení svých
pravomocí, toho se podle obhajoby nemuseli obávat, neboť jednak jednali na
základě rozkazu, za nějž odpovídají nadřízení, a jednak při interním
prověřování jejich činnosti nebylo zjištěno žádné porušení vnitřních předpisů.
Svědci tak neměli důvod vypovídat nepravdu a podstatný byl také fakt, že
vypovídali po celou dobu řízení shodně. I kdyby obviněný připustil, že došlo ke
sledování R. N., jak soudy dovodily zejména na základě odborného vyjádření V.
Š., pak ovšem stále chyběl jakýkoliv důkaz o tom, že by obviněný vydal rozkaz k
jejímu sledování. Chybně byly dále podle obviněného hodnoceny výpovědi svědků
R. P. a L. J. jako nevěrohodné (na str. 52 rozsudku odvolacího soudu), byť
nelze shledat žádný objektivní důvod, proč by tito svědci měli vypovídat křivě
a úmyslně se dopouštět trestného činu křivého svědectví (pozn. Nejvyššího soudu
– míněn byl zřejmě trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku
podle § 346 tr. zákoníku). Oba tito svědci vypovídali v souladu a také ve shodě
s dalšími svědky z řad příslušníků Vojenského zpravodajství. Záznamy z
inkriminovaného sledování R. N. neobsahovaly formální požadavky na záznamy o
sledování, ale jednalo se spíše o poznámky operativců týkající se času a pohybu
osob.
26. Soudy nižších stupňů podle dovolatele při zjišťování skutkového
stavu vycházely z domnělých hypotéz a nikoliv z provedených důkazů. Poukázal na
skutečnost, že žádný ze soudů nižších stupňů se nevyjádřil k jeho výpovědi,
pouze byla paušálně považována za nevěrohodnou. Přitom obviněný ve výpovědi ze
dne 5. 10. 2017 hovořil o zcela reálné hrozbě vyskytující se v té době v okolí
XY a o nutnosti prověřit každou byť i zcela banální informaci o možné
bezpečnostní hrozbě. Obviněný uvedl, že museli prověřit každou indicii
naznačující možnou bezpečnostní hrozbu. V tomto světle se tak samotný úkol
prověřit bydliště XY a jeho okolí nemohl jevit jako nezákonný a
nevysvětlitelný. Dokonce byl obviněný přesvědčen, že by bylo v zájmu všech
zpravodajských služeb vědět, zda má manželka XY milence, o jakou osobu se
jedná, zda tímto způsobem nejsou získávány utajované informace či zda se o
jejich získání někdo nepokouší. Ovšem tyto informace chtěli získat ze zcela
jiných důvodů, než z jakých je měla údajně požadovat J. N.. Podle jeho
přesvědčení tak nebyl proveden žádný důkaz, který by jej usvědčil, že se snažil
vyhovět požadavku J. N. a tím jí opatřil neoprávněný prospěch. Jelikož se žádný
ze soudů nižších stupňů nevyjádřil k výpovědi obviněného ze dne 5. 10. 2017,
resp. nijak nezohlednil obsah výpovědi, považoval dovolatel tento důkaz za tzv.
opomenutý v kontextu ustálené judikatury.
27. Dovolatel odmítl tvrzení odvolacího soudu uvedené na str. 48
odůvodnění jeho rozsudku, že v jeho výpovědích z přípravného řízení a z
hlavního líčení jsou diametrální rozdíly. Naopak obviněný od počátku tvrdil, že
příkaz ke sledování R. N. nevydal. Důvodem jeho následného rozšíření výpovědi
bylo, že v přípravném řízení nebyl zbaven povinnosti mlčenlivosti. Na žádost
soudu byl obviněný Vojenským zpravodajstvím mlčenlivosti zbaven, pokud by to
nebylo potřeba, jak tvrdí soudy, pak podle názoru obviněného nemusel soud
Vojenské zpravodajství o zproštění mlčenlivosti žádat. Z toho bylo patrno, o
jak odborně složitou otázku se jednalo, když ani soudy na to neměly jednotný
názor, proto nelze klást k tíži obviněnému, že se z opatrnosti na povinnost
mlčenlivosti v přípravném řízení odvolával. Předmět utajení dokresluje také
fakt, že Vojenské zpravodajství na žádost obhajoby odmítlo vydat své interní
předpisy.
28. Dále se obviněný v další části svého dovolání zaměřil na důkazy,
které považoval za nezákonné. Soudy nižších stupňů považovaly za jeden ze
stěžejních důkazů odborné vyjádření Policie ČR a následnou výpověď jeho
zpracovatele V. Š. (ředitele Útvaru zvláštních činností služby kriminální
policie a vyšetřování Policie ČR). Obhajoba však tento důkaz považovala za
nezákonný a opakovaně na to soudy upozorňovala, nelze podle obviněného
souhlasit ani s argumentací soudů nižších stupňů (obsaženou zejména na str. 55
rozsudku odvolacího soudu). Obviněný namítal, že z hlediska posouzení práva na
spravedlivý proces je nepřípustné, aby za důkaz v trestním řízení, a to dokonce
při posouzení otázky viny, bylo považováno odborné vyjádření, které zpracoval
jeden policejní útvar pro druhý policejní útvar, a soud pak na jeho podkladě
dovodil závěr o právní otázce, že proběhlo sledování podle § 15 ZVZ. K výkladu
právních předpisů je kompetentní pouze soud, nikoliv odborné vyjádření.
Upozornil, že VZ má vlastní definice analyzovaných pojmů týkajících se
sledování a dalších operativních postupů, které musí být v souladu s interními
předpisy VZ. Zákonná vymezení těchto pojmů jsou velmi obecná a neřeší vlastní
postup realizace operativních činností, právě k tomu bylo potřeba znát vnitřní
předpisy Vojenského zpravodajství. Soudy nižších stupňů tyto interní předpisy
jako listinný důkaz odmítly pro jejich nadbytečnost opatřit a provést a
obhajobě nebyly Vojenským zpravodajstvím vydány s odůvodněním, že se jedná o
utajované skutečnosti. Podle dovolatele bylo třeba interní předpisy VZ
považovat za stěžejní důkaz schopný zvrátit rozhodnutí o vině obviněného. Pokud
by podle obviněného bylo postupováno v souladu s vnitřními předpisy VZ, zcela
jistě by bylo postupováno i v souladu se zákonem, což se dovolatel snažil
prokázat uvedenými vnitřními předpisy VZ, ale nebylo mu to umožněno.
29. Podle obviněného především nelze považovat za objektivní důkaz
odborné vyjádření zpracované policistou o tom, jak měl profesně správně
postupovat někdo jiný ve zcela jiné funkci podle jiného předpisu. Obviněný
připomněl, že se jednalo o Vojenské zpravodajství a sám V. Š. v závěru své
výpovědi připustil, že Vojenské zpravodajství může používat jinou terminologii
a že nezná jeho interní akty. I z toho tak vyplývá potřeba vnitřní předpisy VZ
provést jako důkaz. Hypotéza, že ve zprávě o sledování nebyl nikdo podepsán,
protože tam nikdo podepsaný být nechtěl v případě, kdyby se to dostalo do
„nepovolaných rukou“, je podle dovolatele pouhou domněnkou a neodpovídá
provedeným důkazům (výslechům zpravodajců). Znovu připomněl, že nikdo ze
zpravodajců nebyl kárně za tuto činnost potrestán a nebylo shledáno ani žádné
pochybení. Obviněný vznesl výhrady také k posouzení sledování a pořízení
fotografií při něm, v tomto směru se neshodl V. Š. a svědek P. Ch. Posoudit,
jaký má být postup Vojenského zpravodajství, by bylo možno podle dovolatele jen
na základě vnitřních předpisů VZ.
30. Obviněný nesouhlasil ani s argumentací odvolacího soudu na str. 56
odůvodnění jeho rozsudku, že činnost prověření bydliště v případě možného
nebezpečí patří do kompetence policie – útvaru zabývajícího se ochranou
ústavních činitelů. Obviněný uvedl, že zpravodajské služby běžně prověřují
potenciální bezpečnostní hrozby. Nešlo předem vyloučit ovlivnění manželky XY
jejím milencem nebo nějakou náboženskou sektou a činností VZ se mohly včas
odhalit špionážní aktivity.
31. Jako další příklad deformace důkazů dovolatel uváděl sdělení
Vojenského zpravodajství na č. l. 2921 o tom, že v roce 2012 Vojenské
zpravodajství nedisponovalo žádnými informacemi o bezpečnostní hrozbě vůči
tehdejšímu předsedovi vlády. Taková informace však nijak nevyvrací to, že mohl
existovat náznak o bezpečnostním riziku, bylo provedeno šetření s následným
negativním závěrem, tj. že žádné nebezpečí nehrozilo, což se pak objevilo ve
shora uvedeném sdělení Vojenského zpravodajství.
32. Podle dovolatele byl výrok o jeho vině založen na dalším nezákonném
důkazu, a to na odposleších a záznamech o telekomunikačním provozu. Obviněný
namítal nezákonnost všech rozhodnutí vydaných Okresním soudem v Ostravě a
Krajským soudem v Ostravě v přípravném řízení v dané trestní věci, neboť tyto
soudy rozhodovaly jako soudy místně nepříslušné ve světle nálezu Ústavního
soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, čímž došlo k porušení jeho práva
na zákonného soudce. I v přípravném řízení je totiž nutno dbát pravidla pro
určení místní příslušnosti upravené v § 18 tr. řádu. V posuzované trestní věci
nebyla podle obviněného založena místní příslušnost shora uvedených soudů.
Dovolatel nesouhlasil ani s argumentací soudů nižších stupňů, že citovaný nález
Ústavního soudu nemá retroaktivní, ale prospektivní účinnost. Obviněný byl však
přesvědčen, že závěry z uvedeného nálezu se musí nutně vztahovat i na věc
obviněného, neboť trestní řízení nebylo v dané věci v době vydání nálezu
pravomocně skončeno. Podle dovolatele Ústavní soud účinky tohoto svého nálezu
na již probíhající trestní řízení výslovně neřešil, pouze v bodě 120. jeho
odůvodnění odkázal na § 71 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále ve zkratce též jen „ZÚS“), a contrario. Ustanovení §
71 ZÚS se zabývá případy, kdy byl zrušen právní předpis nebo jeho část,
uvedeným nálezem k tomu ale nedošlo, a proto by se citované ustanovení nemělo
užít. Obviněný k tomu poukázal také na závěr uvedený ve stanovisku pléna
Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, v jehož poslední
větě bodu 19. se uvádí: „ustanovení odstavce 1 se v daném případě neuplatní,
neboť toto ustanovení primárně míří do poměrů hmotněprávních, spíše než na
situace, kdy je prospektivně zrušeno či za protiústavní prohlášeno procesní
ustanovení upravující režim dílčích procesních úkonů v trestním řízení, zejména
nerozhodl-li Ústavní soud o časových aspektech vykonatelnosti svého derogačního
zásahu jinak (§ 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ (šlo ovšem o případ, kdy
byla nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, zrušena
část právního předpisu).
33. Ve vztahu k časovým účinkům judikatury pak odkázal na odbornou
teorii tzv. incidentní retrospektivy, k níž se hlásí soudy vyšších stupňů (viz
např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 3 Ans
6/2011, nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09,
usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2863/14). Jde
přitom o „zásadu aplikace nové soudcovsky vytvořené normy na všechny aktuálně
před nižšími soudy probíhající kauzy, event. i na všechny žaloby podané po dni
vynesení nového precedentu“ (Kühn, Z. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn, in: Právní
rozhledy, č. 6/2011, s. 191). Podle tohoto autora aplikace takovýchto norem i
na probíhající řízení je společná jak zemím kontinentálního práva, tak zemím
common law. Nejedná se tedy o žádné specifikum, ale o obecně zastávaný princip
ve vyspělých zemích. Z toho obviněný dovodil, že základem této teorie je, že
nejde o vytvoření nové normy, ale o změnu ve výkladu práva se snahou o nápravu.
Jedná se o nalézání práva, a proto by měla být norma takto aplikována i na
probíhající dovolatelovo trestní řízení. Toto by mělo podle dovolatele platit i
pro působení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14, neboť v tomto nálezu
Ústavní soud vysvětluje výklad § 26 a § 18 tr. řádu. Nadto tento názor
Ústavního soudu nebyl nijak překvapivý, neboť praxe státních zastupitelství
byla dlouhodobě v odborných kruzích kritizovaná a považovaná za problematickou.
Na protiústavnost ve vztahu k nezákonnosti dosavadního určování místní
příslušnosti okresních soudů v přípravném řízení bylo upozorňováno již dříve.
Obviněný k tomu odkázal i další mediálně známé kauzy, z konkrétních rozhodnutí
Ústavního soudu obsáhle citoval (odkazoval na usnesení ÚS ze dne 17. 9. 2012,
sp. zn. I. ÚS 2632/12, nebo usnesení ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS
4717/12, usnesení ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. III. ÚS 2717/13, usnesení ze dne
15. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 1082/14, usnesení ze dne 13. 1. 2015, IV. ÚS
2863/14), odkazoval i na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10.
2008, sp. zn. 8 As 47/2005, ale i zahraniční judikaturu k tzv. incidentní
retrospektivě. K tomu dále podal další vlastní výklad založený na tzv.
argumentu ad absurdum. Zajišťovací úkony ani nelze vydělovat z trestního řízení
jako celku. Ze všech uvedených důvodů dospěl k závěru, že účinky nálezu
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 a výklad v něm obsažený je třeba vztáhnout
i na jeho trestní věc.
34. Nadto obviněný vyjádřil své přesvědčení, že z obsahu odposlechů,
které považoval za nezákonné, ani nelze dovodit závěr o jeho vině, jak to
učinily soudy nižších stupňů. Závěr o nezákonnosti odposlechů podle obviněného
beze zbytku vyplývá i z obecné maximy spravedlnosti. Odkázal na zásadu užívanou
v rozhodovací činnosti Nejvyšším soudem, podle níž „z bezpráví nemůže povstat
právo“ (ex iniuria ius non oritur), či na obecnější konstatování v nález
Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000, podle nějž
případné nezákonnosti nelze omluvit účelovým konstatováním, že celková
spravedlivost procesu byla přece zachována a tím snad byl garantován i
spravedlivý trest.
35. S ohledem na výše uvedené dovolatel O. P., navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního
stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí,
příp. aby sám obviněného zprostil obžaloby.
c) Dovolání M. K.
36. Také obviněný M. K. považoval rozhodnutí soudů prvního i druhého
stupně za vadná z důvodu nesprávného právního posouzení skutku, resp. jiného
nesprávného hmotněprávního posouzení. Také on připomněl, že i v dovolacím
řízení je třeba dodržovat ústavní limity a v případě extrémního rozporu mezi
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy shledat porušení práva na
spravedlivé řízení a zasáhnout. Právě takový extrémní rozpor dovolatel
shledával i v této věci.
37. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že měl dne 1. 11. 2012 v den
nástupu do funkce ředitele Vojenského zpravodajství vydat rozkaz ke sledování
R. N. V řízení však podle dovolatele bylo prokázáno, že v den nástupu do funkce
byl na slavnostním předávání uvedení do funkce, přebíral agendu po svém
předchůdci apod. Vydaný rozkaz podle obviněného platí a nemění se pouhou
personální změnou, může pak být jen změněn nebo zrušen dalším rozkazem. K tomu
obviněný odkázal na znalecký posudek a výslech V. P. Už jen proto závěr, že měl
dne 1. 11. 2012 vydat rozkaz ke sledování R. N., odporuje nejen výsledkům
dokazování, ale i elementární logice. Poukázal také na obsah výpovědi
obviněného O. P., který sám měl uvést, že pokyn k prověření vydal on. I přesto
však soudy dospěly k závěru, že rozkaz ke sledování vydal také obviněný M. K..
Jak vyplynulo z výpovědi některých svědků (V. P., R. P., A. V.) nebylo fakticky
možné při nástupu do funkce zjistit obsah všech probíhajících řízení VZ. Avšak
soudy nižších stupňů toto nevzaly v potaz, tedy uvedené důkazy podle obviněného
opomenuly. Odvolací soud se pak k této námitce obviněného vyjádřil na str.
58-62 odůvodnění svého rozsudku, avšak zcela nelogicky uvedl, že je sice jasné,
že se ke stejné věci dva rozkazy nevydávají, ovšem v přípravném řízení se
obviněný k jeho vydání přiznal. Podle dovolatele soudy nižších stupňů nedostály
své povinnosti objasnit skutkový stav beze vší pochybnosti. Naopak v řízení
bylo prokázáno, že rozkaz ke sledování nevydal. Dne 22. 10. 2012 ještě nebyl ve
funkci a dne 1. 11. 2012 teprve přebíral funkci a seznamoval se s agendou,
navíc není možné vydat tentýž rozkaz dvakrát.
38. Ke skutku pod bodem II. 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně pak
obviněný namítal, že nemohl naplnit objektivní stránku skutkové podstaty
trestného činu podle § 329 tr. zákoníku, neboť nebylo v řízení ničím prokázáno,
že by to byl obviněný, kdo vybral soukromou agenturu a určil způsob jejího
prověření. Bylo také prokázáno, že Vojenské zpravodajství mělo pro rok 2013
vyčleněný fond pro prověření schopností soukromých agentur, dovolatel tak
postupoval v souladu se schváleným hospodařením VZ, faktické zajištění akce
měly na starosti jiné osoby.
39. Bylo mu vytýkáno schválení použití 125 000 Kč, avšak nebylo
zohledněno, že Vojenské zpravodajství hospodaří s podstatně vyššími částkami, a
proto daná částka nijak výrazně neupoutala pozornost obviněného, zároveň se
jednalo o prostředky alokované v rozpočtu VZ na tuto činnost. Z manažerské
pozice nelze po něm požadovat, aby byl seznámen detailně se všemi operacemi
Vojenského zpravodajství, ve funkci byl mnohdy odkázán na informace od svých
podřízených.
40. Rovněž podotkl, že nebylo prokázáno, že by postupoval v úmyslu
způsobit škodu ve vztahu k trestnému činu podle § 220 tr. zákoníku (pozn.
Nejvyššího soudu – obviněný v dovolání chybně opakovaně uváděl „tr. zákona),
byť se jedná o obligatorní znak této skutkové podstaty. K tomu odkázal na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 5 Tz 44/2013, podle nějž
se úmysl musí vztahovat jak k porušení povinnosti spravovat cizí majetek, tak
ke způsobení škody na něm.
41. Odvolací soud se podle obviněného jeho námitkami (pokud vůbec)
zabýval velmi povrchně. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně a věc
přikázal k novému projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
d) Dovolání J. P.
42. Obviněný J. P. považoval obě předchozí rozhodnutí soudů nižších
stupňů za chybná, neboť podle jeho názoru oba soudy nesprávně zhodnotily
provedené důkazy, na základě kterých byl uznán vinným. Dovolatel svou vinu
kategoricky popíral a měl za to, že soudy nižších stupňů neprovedly důkazy, jež
navrhoval po celou dobu řízení a kterými mohla být prokázána jeho nevina.
43. Obviněný připomněl výpověď svědka L. J., který potvrdil, že
působnost, pravomoc a odpovědnost ředitele odboru Vojenského zpravodajství
nevymezují zpravodajské zákony, ale jsou stanoveny ve vnitřních řídících aktech
Vojenského zpravodajství. Jsou jimi zejména 1) Statut Vojenského zpravodajství
vydaný vládou ČR, 2) Organizační řád Vojenského zpravodajství a 3) Zásady pro
zpravodajskou činnost Vojenského zpravodajství vydané ministrem obrany,
existují ale i další vnitřní řídící akta VZ. Zdůraznil, že plnil pouze úkoly
svých nadřízených, tyto rozkazy předával dále svým podřízeným. Tím toliko plnil
svou povinnost vojáka a zpravodajského důstojníka. Soudy nižších stupňů při
svém rozhodování podle obviněného nevzaly v potaz rozdílné právní prostředí v
armádě a nepochopily rozdíl mezi vydáním rozkazu a předáním rozkazu.
Neprovedením vnitřních předpisů VZ k důkazu došlo k porušení jeho práva na
obhajobu. Obviněný nesouhlasil ani s argumentací odvolacího soudu o jejich
nadbytečnosti z důvodu, že mu není kladeno za vinu porušení jakéhokoliv
vnitřního aktu VZ. Podle obviněného jimi mohla být prokázána jeho nevina.
Obviněný dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k principu
in dubio pro reo a zásadě presumpce nevinny, podle níž v případě jakýchkoliv
pochybností o vině nese důkazní břemeno stát, nepodaří-li se mu pochyby
vyvrátit, pak je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Jestliže nebyly
důkazy (vnitřní řídící akty VZ) provedeny s ohledem na to, že se jedná o
utajované materiály, pak ani tato skutečnost nemohla nahradit potřebu úplného
dokazování. Pokud by stát dospěl k závěru, že listiny nelze s ohledem na
bezpečnost státu vydat, pak by měl být obviněný zproštěn právě s ohledem na
zásadu in dubio pro reo.
44. Dovolatel zdůraznil, že v rámci vnitřní kontrolní činnosti VZ bylo
prověřováno, zda činnost, která je předmětem trestního řízení, byla v rozporu
se zákonem nebo interními předpisy, avšak kontrolní orgány žádné takové
porušení neshledaly. Stejně tak v rámci kontroly činnosti čerpání zvláštních
finančních prostředků, nebylo zjištěno žádné pochybení či žádná způsobená
škoda. Rovněž tato zjištění soudy nižších stupňů ignorovaly.
45. Obviněný namítal také porušení totožnosti skutku, neboť byl podle
něj odsouzen za jiný skutek, než pro který byla podána obžaloba. Prvotní jeho
obvinění se mělo týkat toho, že měl vydat nějaký rozkaz ke sledování. V řízení
však žádný písemný rozkaz nebyl nalezen a řízení se vůbec nevedlo tím směrem,
kdo a jaký rozkaz vydal, jak byl dál předán. Žádný z utajovaných svědků přitom
nevypověděl, že by dostal rozkaz ke sledování R. N.
46. S odkazem na shora uvedené důvody obviněný navrhl, aby dovolací soud
zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a aby soudu prvního stupně uložil věc
v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovoláním
a) Obecně k podaným dovoláním
47. K podaným dovoláním se vyjádřil nejvyšší státní zástupce
prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve
uvedl, že dovolatelé J. P., M. K. a J. N. podali svá dovolání rovněž proti
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 jakožto tzv. soudu nalézacího, avšak v
této části státní zástupce shledal (s odkazem na § 265a odst. 1 tr. řádu)
jejich dovolání nepřípustná, neboť nalézací soud nerozhodl ve druhém stupni.
Dále státní zástupce upozornil, že všichni dovolatelé svá dovolání opřeli o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak soud druhého
stupně odvolání všech dovolatelů zamítl, proto měl být správně zvolen dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Nicméně odkaz na nesprávné
zákonné ustanovení, o které se dovolání opírá, nepovažoval za podstatnou vadu
podaných dovolání.
48. Státní zástupce konstatoval, že dovolatelé opakovali ve svých
dovoláních obhajobu, kterou uplatnili již před soudem prvního stupně a kterou
podrobně shrnuli ve svých odvoláních proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního
stupně. Poté ve vyjádření shrnul jejich základní dovolací námitky. S těmito
námitkami se podle názoru státního zástupce již vypořádaly soudy nižších stupňů
v odůvodnění svých rozhodnutí, soud prvního stupně tak učinil zejména na str.
90-103 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud k jednotlivým obviněným v
odstavcích 16-19 na str. 38-69 odůvodnění svého rozsudku. Argumentaci soudů
nižších stupňů považoval státní zástupce za logickou, přesvědčivou, důkazně
podloženou a zcela vyčerpávající. Soudy nižších stupňů v citovaných částech
svých rozhodnutí pečlivě reagovaly na všechny námitky dovolatelů. Státní
zástupce s těmito závěry soudů nižších stupňů souhlasil, a proto na ně odkázal.
49. K podaným dovoláním státní zástupce doplnil následující. Přestože
všichni dovolatelé formálně namítali existenci extrémního rozporu mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, neuvedli konkrétně, které
úvahy soudů považovali za svévolné a extrémně rozporné. Předložili pouze svou
verzi skutkového stavu. Podstatou dovolání podle státního zástupce tak není to,
že by soudy nižších stupňů svá rozhodnutí vadně či nedostatečně odůvodnily, ale
to, že dovolatelé odmítli jejich odůvodnění přijmout a stále opakují shodné
(převážně procesní) námitky. Státní zástupce připomněl, že prostor pro změnu
skutkových zjištění je v dovolacím řízení velmi úzký.
50. Celkový obsah námitek jednotlivých dovolatelů podle státního
zástupce směřoval spíše k tomu, že soudy nižších stupňů porušily především
zásadu in dubio pro reo. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle
nichž ani taková námitka nemůže založit povinnost Nejvyššího soudu mimořádně
přezkoumat i skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, pokud nevygraduje
až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy.
b) K dovolání J. N.
51. Dále se státní zástupce vyjádřil konkrétně k námitkám jednotlivých
dovolatelů. K dovolání J. N. uvedl, že tvrzenému dovolacímu důvodu by mohla
odpovídat jednak její námitka, že nejednala a nemohla jednat „jakožto úřední
osoba“, jednak její námitka nově vznesená v dovolání, že ve skutkové větě
výroku rozsudku soudu prvního stupně „chybí popis úmyslného zavinění jak ve
vztahu k jednání, tak ve vztahu k pohnutce“.
52. Ohledně úřední osoby poukázal státní zástupce na výrok rozsudku
soudu prvního stupně, podle nějž byla dovolatelka odsouzena toliko pro
účastenství na trestném činu ostatních obviněných coby pachatelů. Teprve těmto
dalším obviněným bylo kladeno za vinu, že jednali jako úřední osoby. K tomu
zmínil názor obsažený v nauce, nezpochybněný žádnou judikaturou, že účastník
nemusí mít postavení jinak požadované u hlavního pachatele. V této části tedy
považoval dovolání za zjevně neopodstatněné. Nad uvedený rámec státní zástupce
upozornil, že vzhledem k akcesoritě účastenství dovolatelky, která působila na
tři hlavní pachatele, mělo být její jednání správně posouzeno jako tři trestné
činy a nikoliv jako jeden čin pokračující. Tato vada byla učiněna ve prospěch
dovolatelky a nelze ji již napravit, neboť nejvyššímu státnímu zástupci již
lhůta k podání dovolání uplynula.
53. Podle státního zástupce popis skutkových okolností především v
prvním odstavci části I.1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obsahuje
konkrétní skutkové okolnosti, které jsou zcela dostatečné pro vyvození zavinění
dovolatelky, jak k jejímu vlastnímu jednání, tak i k jednání hlavních
pachatelů. Podle tohoto popisu dovolatelka úmyslně usilovala o informace o R.
N. za cenu způsobení újmy této poškozené sledováním za užití zpravodajské
techniky. Z toho podle státního zástupce vyplývá nejen zmíněná pohnutka, ale i
úmysl obviněné k tomu, že sledování za užití zpravodajské techniky bude
protiprávní. Z dalšího popisu skutku bylo pak zřejmé, že o to požádala ředitele
Vojenského zpravodajství. Podle státního zástupce to logicky vyplývalo i z
jediného zjištěného motivu předmětného sledování, který byl velmi specifický a
spočíval v řešení úzce osobních záležitostí dovolatelky.
54. Státní zástupce se přiklonil k závěru, že dovolatelka, byť formálně
zpochybňovala právní posouzení svého postavení jako organizátorky, se ve
skutečnosti dovolávala změny skutkových zjištění, jednalo se tak o námitky
procesní.
55. Státní zástupce neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými
důkazy a z nich zjištěným skutkovým stavem, neboť právě z dokazování vyplynulo,
že obviněná chtěla, aby P. N. po osmiletém vztahu odešel od své manželky. Není
pravdou, jak tvrdila obviněná, že tak učinil (resp. žádost o rozvod podal) již
před sledováním své bývalé manželky, které proběhlo na podzim roku 2012,
zatímco žádost o rozvod podal P. N. až během roku 2013.
56. Státní zástupce nepovažoval za opomenutý důkaz neprovedení
opětovného výslechu svědka P. N., který soudy nižších stupňů správně
vyhodnotily jako nadbytečný, resp. neschopný vyvrátit učiněná skutková
zjištění.
57. S odkazem na bohatou judikaturu pak státní zástupce připomněl, že
námitky dovolatelky týkající se porušení „základních zásad trestání“, resp.
otázky přiměřenosti trestu, zásadně není možno v dovolacím řízení úspěšně
uplatnit. Přitom státní zástupce neshledal uložený trest extrémně přísný,
zjevně nespravedlivý a nepřiměřený ve smyslu zásady proporcionality trestních
sankcí.
58. Z uvedených důvodů státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněné J.
N. je dílem zjevně neopodstatněné a dílem neodpovídá žádnému z dovolacích
důvodů.
c) K dovolání J. P.
59. K dovolacím námitkám J. P., týkajících se neopatření vnitřních
řídících aktů Vojenského zpravodajství státní zástupce odkázal na argumentaci
odvolacího soudu na str. 61 v odst. 19 jeho rozhodnutí, s nímž souhlasil.
Dovolateli nebylo kladeno za vinu, že by snad tyto předpisy nějakým způsobem
porušil, proto ani nebylo třeba je provést.
60. Přirozeným specifikem zneužití státního úřadu k soukromým nebo jiným
nelegálním účelům je to, že zevnitř úřadu se musí taková činnost jevit jako
legální. Při počtu dalších nezainteresovaných úředních osob by jinak docházelo
k okamžitým odhalením a takové zneužití by se stalo nemožným. Proto musí být
navozeno „zdání zákonnosti“, aby taková činnost nebyla odhalena při pohledu
zevnitř (interní kontrolou), jak tomu také reálně bývá. Samotné dodržení
interních předpisů tak ze své podstaty nemohlo být rozhodujícím důkazem pro
vyřešení otázky, zda došlo či nedošlo k takovému zneužití státní služby. Státní
zástupce dále ve vyjádření uvedl konkrétní příklady, kterými se snažil
ilustrovat, že i v případě formálního dodržení interních předpisů, může dojít k
jejich zneužití, resp. zneužití pravomoci úředních osob založených na porušení
obecně závazných předpisů, nikoliv na porušení předpisů interních. Podstatné
tedy je, zda bylo uplatnění státní moci „důvodné“, nikoliv zda bylo „služebně
správné“.
61. Státní zástupce zdůraznil, že dovolatel nebyl stíhán z toho důvodu,
že Vojenské zpravodajství vykonávalo svou práci „špatně“, ale za to, že ji
zaměřilo nesprávným směrem – k hledání milence nezúčastněné osoby (R. N.),
která zjevně neměla mít žádný přístup k utajovaným vojenským informacím. Z toho
státní zástupce vyvodil, že úřední osoba se nemůže ze zneužití své pravomoci
vyvinit tím, že při svém jednání dodržela interní normy, což je nakonec patrno
i z formulace skutkové podstaty trestného činu podle § 329 tr. zákoníku. Proto
podle něj nebyl žádný důvod vyhledávat pro potřeby předmětného řízení jakékoliv
interní předpisy Vojenského zpravodajství.
62. K námitce porušení „totožnosti skutku“ státní zástupce uvedl, že
není zřejmé, zda a v jakém rozsahu tento obviněný zpochybňoval totožnost svého
jednání či následku a ve vztahu k jakému úkonu – k usnesení o zahájení
trestního stíhání či obžalobě. V podstatě ani neuvedl, že by snad totožnost
skutku nebyla zachována, pouze namítl, že se soudy nižších stupňů totožností
skutku „nezabývaly“. Podle státního zástupce však skutek uvedený v usnesení o
zahájení trestního stíhání i v obžalobě je totožný se skutkem popsaným v
rozsudku nalézacího soudu. Státní zástupce k tomu také odkázal dovolatele na
obecné vysvětlení tohoto pojmu, které odvolací soud uvedl v odstavci 19 na str.
62 odůvodnění svého rozsudku.
63. Státní zástupce nakonec dospěl k závěru, že žádná z obviněným
uplatněných námitek neodpovídala žádnému z dovolacích důvodů.
d) K dovolání O. P.
64. K dovolání O. P., státní zástupce uvedl, že jeho dovolání je značnou
měrou převzato z jeho odvolání. Nijak pak blíže tento dovolatel nekonkretizoval
namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a dovozeným skutkovým stavem.
Státní zástupce obsáhlé dovolací námitky tohoto obviněného rozdělil do tří
okruhů.
65. Předně tento dovolatel zpochybňoval označení operativně pátracího
prostředku jako „sledování“, namítal, že se jednalo o „kontrasledování“, pro
něž nebylo potřeba povolení. K tomu státní zástupce odkázal na přiléhavou
argumentaci odvolacího soudu na str. 48-56 jeho rozsudku, s níž vyslovil
souhlas. V této části (nejednalo-li se o otázky skutkové) proto státní zástupce
považoval dovolání za zjevně neopodstatněné.
66. Do druhého okruhu spadají námitky vztahující se k rozsahu
provedeného dokazování. Obviněný spatřoval procesní vadu postupu soudů nižších
stupňů v tom, že si neopatřily vnitřní řídící akty Vojenského zpravodajství. I
v tomto směru státní zástupce považoval názor odvolacího soudu za správný (k
tomu odkázal na str. 48 a 53 odůvodnění jeho rozhodnutí). Naopak nesdílel názor
dovolatele, že dodržení interní normy automaticky vede k dodržení zákona. Sám
dovolatel uvedl, že interní předpisy upravují jinou oblast (organizaci, řízení
a metodiku) než zákony. Zopakoval tak jako u předchozího dovolatele, že
přirozeným specifikem zneužití státního úřadu k soukromým nebo jiným nelegálním
účelům je to, že zevnitř úřadu se taková činnost musí jevit jako legální, neboť
by jinak ani nemohla být úspěšně realizována. Takový pachatel tedy především
musí dodržovat interní předpisy. Jiný způsob páchání si v podmínkách
demokratického právního státu stěží lze představit. Každá nelegální aktivita
zde vždy vzbuzuje pozornost bezprostředního okolí, porušení interních norem,
tedy „služebních zvyklostí“, je přitom vždy nápadnější než „pouhé“ nesprávné
zaměření činnosti služby. Všechny předložené varianty sledování R. N. rozebraly
již soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích. Podle státního zástupce
obranyschopnost státu nemohla být ohrožena tím, že by měla manželka XY milence,
i kdyby se snad jednalo o jehovistu. Navíc se jeví v kontrastu nebývalý zájem o
manželku XY, která s ním v té době udržovala v podstatě již jen formální
vztahy, a naopak nezájem Vojenského zpravodajství o XY osobní styky či jeho
případnou vydíratelnost. Nelze předpokládat, že by interní předpisy vedly
příslušníky Vojenského zpravodajství k odhalování zcela spekulativních rizik
pro soukromé subjekty namísto odhalování rizik reálných za účelem ochrany
ozbrojených sil České republiky, což ostatně netvrdil ani žádný z dovolatelů.
Proto i státní zástupce považoval jejich opatření za nadbytečné. Státní
zástupce na závěr uzavřel, že tyto dovolací námitky týkající se obstarávání
důkazů neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.
67. Třetí okruh námitek se týkal zpochybnění zákonnosti nařízených
odposlechů. Dovolatel O. P., měl za to, že odposlechy byly ve věci nařízeny
místně nepříslušným soudem. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 19.
4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Státní zástupce k tomu oponoval, že dovolatel při
své argumentaci pominul pozdější judikaturu Ústavního soudu (následující po 19.
4. 2016) k dané problematice. Státní zástupce citoval z usnesení Ústavního
soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 922/17, v jehož odst. 11 Ústavní soud
výslovně uvedl, že nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 nelze aplikovat retrospektivně. Ke
stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 7
Tdo 263/2019. Z výše uvedené judikatury státní zástupce dovodil, že nálezem
Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, nedošlo ke zpochybnění
dříve povolených odposlechů, a to ani těch, které povolil soud nyní považovaný
za místně nepříslušný. Nad rámec této argumentace k tomu státní zástupce dodal,
že zákonodárce zřejmě porušení místní příslušnosti přikládá natolik malý
význam, že ani není dovolacím důvodem [tím je pouze nepříslušnost věcná v
případě soudu, který vydal meritorní rozhodnutí srov. § 265b odst. 1 písm. a)
tr. řádu]. Argumentem a maiore ad minus dovodil, že pokud není vadná místní
nepříslušnost dostatečnou vadou, aby v dovolacím řízení došlo ke zrušení
rozhodnutí meritorního, tím méně může být dostatečnou vadou, aby v dovolacím
řízení zpochybnilo legalitu jednoho z důkazů. Proto ani tato námitka
neodpovídala žádnému z dovolacích důvodů.
e) K dovolání M. K.
68. V případě dovolání obviněného M. K. odkázal státní zástupce na
vlastní předešlou argumentaci. Především neshledal žádnou konkrétní námitku
tvrzeného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým dějem. Tento
dovolatel podle státního zástupce namítal vlastně pouze porušení zásady in
dubio pro reo. Státní zástupce tak měl za to, že dovolání tohoto obviněného
neodpovídalo žádnému z dovolacích důvodů.
f) Závěrečný návrh
69. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl
dovolání obviněných J. N. a O. P., podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu,
neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná, a dovolání obviněných J. P., a M.
K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, jelikož byla podána z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. řádu. Zároveň ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr.
řádu vyslovil souhlas s projednáním všech dovolání v neveřejném zasedání.
IV. Repliky k vyjádření státního zástupce, další podání obviněných
a doplnění vyjádření státního zástupce
70. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněným k případné
replice, kterou zaslal obhájce obviněného O. P.. V ní obviněný setrval na svých
dovolacích argumentech i svých návrzích na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Obviněný uznal, že v dovolání opakoval stejné argumenty, jaké uvedl v dřívější
fázi řízení, činil tak jen proto, že se soudy nižších stupňů nezabývaly jeho
námitkou, že nikdy nedal rozkaz směřující k (nezákonnému) sledování, což
nevyplývá ani z žádného důkazu. Obviněný připomněl, že všichni svědci
jednoznačně vyloučili, že by dostali rozkaz ke sledování. K této jeho
nejpodstatnější námitce se státní zástupce vůbec nevyjádřil. Dále se obviněný
vyjadřoval k argumentaci odvolacího soudu týkající se vydání nezákonného
rozkazu obviněným. Vyjádřil přesvědčení, že interní předpisy mohly prokázat,
zda „sledování“ proběhlo v souladu s jejich zněním, a tedy i v souladu se
zákonem o Vojenském zpravodajství, resp. zda bylo potřeba souhlasu ministra
obrany k této činnosti či nikoliv. Dále polemizoval s příkladem použitým
státním zástupcem, že není nezbytné, aby povstalí vojáci porušili své interní
předpisy (vládní úřady převezmou řádně ustrojeni, podle předpisů vyzbrojeni
apod.), pak by tito vojáci zcela jistě nebyli trestněprávně odpovědní za účast
na státním převratu, jestliže by dostali rozkazy od oprávněných osob a nemohli
by odhalit, že jsou využíváni k protiprávní činnost. Obviněný odmítl také
argument, že by bylo obtížné opatřit interní předpisy VZ. Státní zástupce ve
svém vyjádření zcela převracel dovolatelovu argumentaci, pokud uvedl, že by
snad měla být chráněna Česká republika před únikem informací cestou XY a jeho
tehdejší manželky. Obviněný nadále trval na tom, že Vojenské zpravodajství
obdrželo informaci o možné hrozbě, kterou prověřovalo, došlo proto k úvodnímu
šetření, k ničemu jinému nedal obviněný pokyn.
71. Po uplynutí dovolací lhůty dovolatel J. P., doručil Nejvyššímu soudu
své vyjádření nazvané „Doplnění dovolání“ s ohledem na nové rozhodnutí ve věci
posouzení zákonnosti odposlechů v této trestní kauze. Obviněný vyjádřil své
přesvědčení, že závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp.
zn. 4 Pzo 9/2019, o nezákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu ve vztahu k obviněné J. N. je nutno vztáhnout i na
jeho případ. Použitím neoprávněně získaných odposlechů došlo ke znehodnocení
všech dalších důkazů, které sice byly opatřeny již zákonným způsobem, ale soudy
nižších stupňů by je vůbec neprovedly, kdyby nebylo záznamu telekomunikačního
provozu, na jehož základě celé trestní řízení započalo. V právním státě nelze
používat nezákonně opatřené důkazy. Tyto důkazy získané na základě
protiprávního jednání nemohou obstát při rozhodovací činnosti soudů o vině.
Proto se podle názoru obviněného jednalo o zmanipulované soudní řízení, jehož
důsledkem byl pád vlády České republiky. Závěrem svého podání obviněný navrhl,
aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů a obviněného
v plném rozsahu zprostil obžaloby.
72. V reakci na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4
Pzo 9/2019, zaslal rovněž dovolatel O. P., „doplnění dovolání“. Zopakoval své
stěžejní dovolací námitky, které doplnil o závěry Nejvyššího soudu uvedené ve
shora citovaném rozhodnutí. Konstatoval, že zhodnocení příkazu k odposlechu a
záznamu telekomunikačního provozu soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 5.
9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V, a příkazů k prodloužení doby trvání
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudkyně Krajského soudu v
Ostravě ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 5 Nt 857/2012, a ze dne 3. 5. 2013, sp. zn.
5 Nt 820/2013, Nejvyšším soudem jako nezákonných, svědčí i ve prospěch
dovolatele. Připomněl, že předmětné odposlechy a záznamy telekomunikačního
provozu byly stěžejním důkazem pro skutkové závěry soudů nižších stupňů a vedly
k vyslovení jeho viny. S velkou pravděpodobností hraničící s jistotou by bez
těchto nezákonně získaných odposlechů nedošlo vůbec k zahájení trestního
stíhání obviněného v této trestní věci.
73. Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství následně reagoval
rovněž na usnesení Nejvyššího soudu vynesené v řízení o přezkumu příkazu k
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v doplnění vyjádření ze dne 24.
7. 2020. Předně zdůraznil, že v podaném dovolání ze dne 17. 8. 2019 obviněná J.
N. zákonnost odposlechů nezpochybňovala a naopak sama i o ně svou argumentaci
obsaženou v dovolání opírala. Teprve v závěru listopadu 2019 (po uplynutí
dvouměsíční dovolací lhůty) dovolatelka předložila Nejvyššímu soudu návrh na
přezkoumání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Protože
dovolatelka J. N. neuplatnila námitku nezákonnosti včas v dovolání, vyjádřil
státní zástupce přesvědčení, že dovolací soud není oprávněn tuto námitku
připustit, není ani oprávněn ji sám konstruovat, neboť by došlo k porušení
zásady nestrannosti soudního řízení. Státní zástupce však připustil, že se
jedná o tak významnou otázku, že bude třeba se s ní nad rámec relevantně
uplatněných námitek vypořádat. Proto pro tyto účely Nejvyššímu soudu předložil
informace opatřené od Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které
dozorovalo danou věc v přípravném řízení.
74. V trestní věci vedené Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci pod
sp. zn. 6 VZN 401/2012 (posléze evidenčně vedené nejprve pod sp. zn. 4 VZV
5/2013 a poté až do současné doby vedené pod sp. zn. 6 VZN 405/2016) bylo
sepsáno několik záznamů o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3
tr. řádu. Věc vedená později u Obvodního soudu pro Prahu 4 (pozn. Nejvyššího
soudu míněn byl Obvodní soud pro Prahu 1) pod sp. zn. 3 T 35/2014 byla původně
vedena pod výše zmíněnou spisovou značkou, pod níž bylo vedeno společné řízení
o celé řadě trestných činů a vůči celé řadě osob, avšak později v průběhu
řízení došlo k vyloučení této jedné větve případu k samostatnému projednání.
Proto spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 35/2014 ani
zdaleka nedokumentuje všechny další okolnosti trestní věci podstatné pro vydání
posuzovaných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
75. Státní zástupce zdůraznil, že po celou dobu prověřování přitom
existovaly důvody pro konání společného řízení o všech podezřelých skutkových
okolnostech, a to z důvodu osobní i věcné souvislosti. Přitom zprvu nebylo
možné ani přistoupit k vyloučení některých skutků ze společného řízení k
samostatnému projednání, neboť by to bylo v rozporu s hlediskem hospodárnosti a
účelnosti řízení jakožto esenciálním předpokladem takového procesního postupu.
Z tohoto hlediska se jevilo být efektivní, hospodárné a nakonec i nejrychlejší,
aby důkazy, které se mohou vztahovat k více spolu souvisejícím trestným činům,
byly opatřovány a vyhodnocovány v jednom společném řízení týmž policejním
orgánem a státním zástupcem. V případě vyloučení některého skutku a jeho
urychleného projednání by navíc hrozila dekonspirace dosud utajeně vedeného
prověřování, a tím i znemožnění dosažení samotného účelu trestního řízení (§ 1
tr. řádu). Prověřování totiž probíhalo skrytým způsobem, aby nebyl zmařen jeho
účel, zejména aby nebyly zmařeny výsledky operativních úkonů, které se
provádějí bez vědomí dotčených osob. Z důvodu takového utajení samozřejmě
nemohly být provedeny ty úkony trestního řízení, které by dotčeným osobám
vyjevily jak samotné vedení trestního řízení, tak i jeho zaměření a důvody
vedoucí k prověřovanému podezření. Proto například nebylo vyžádáno vysvětlení
od dotčených podezřelých osob, nebyly vyžádány některé důkazní prostředky,
které mohly být v dispozici podezřelých, ale i dalších osob, pokud by se jejich
vyžádáním trestní řízení dekonspirovalo.
76. V průběhu prověřování se podařilo k některým skutkovým okolnostem
opatřit takové důkazy, které odůvodňovaly rozhodnutí o zahájení trestního
stíhání. Mimo jiné tak došlo dne 13. 6. 2013 k zahájení trestního stíhání
obviněné J. N. pro trestné činy, které byly posléze Obvodním soudem pro Prahu 1
projednávány pod sp. zn. 3 T 35/2014. Po skončení vyšetřování dne 6. 5. 2014
rozhodl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v
Ostravě svým usnesení, sp. zn. 4 VZV 5/2013, že se podle § 23 odst. 1 tr. řádu
ze společného řízení vylučuje řízení o trestných činech posléze popsaných v
obžalobě, sp. zn. 4 VZV 5/2014 (vyloučená trestní věc), o níž Obvodní soud pro
Prahu 1 rozhodoval pod sp. zn. 3 T 35/2014.
77. Státní zástupce upozornil, že Nejvyšší soud při svém rozhodování o
zákonnosti odposlechu ve smyslu § 314l a násl. tr. řádu (ukončeném předmětným
usnesením ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019) disponoval Nejvyšší soud
toliko spisem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 3 T 35/2014, a spisem
Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 0 Nt 5908/2012, obsahujícím příkaz soudkyně
Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2012 k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu. Neměl však k dispozici přílohu č. 6 návrhu státního
zástupce na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu,
sp. zn. V1-140/2012-6, VZN 401/2012, ze dne 4. 9. 2012 (celkem 2316 stran
utajovaných příloh) s trestním spisem. Chyběly tedy materiály, na které stání
zástupce ve svém návrhu odkazoval. Připomněl, že příkaz k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu a příkazy k prodloužení doby trvání odposlechu a
záznamu telekomunikačního provozu byly vydány v trestní věci vedené u Vrchního
státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Ostravě pod sp. zn. 6 VZN
401/2012 (posléze evidenčně vedené nejprve pod sp. zn. 4 VZV 5/2013 a poté, do
současné doby vedené pod sp. zn. 6 VZN 405/2016). O poskytnutí chybějící
přílohy a spisu nebyly Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ani Policie
České republiky požádány.
78. Řízení o trestných činech, o nichž bylo Obvodním soudem pro Prahu 1
meritorně rozhodováno pod sp. zn. 3 T 35/2014, bylo ve fázi přípravného řízení
(po skončení vyšetřování a před podáním obžaloby) vyloučeno ze společného
řízení vedeného Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci – pobočkou v Ostravě
pod sp. zn. 4 VZV 5/2013. Je třeba zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení věci ze
společného řízení nebylo vyloučením řízení proti osobě tehdy obviněné J. N.,
nýbrž vyloučením řízení o některých trestných činech. Obviněná J. N. tak v době
vydání rozhodnutí o vyloučení řízení o některých trestných činech ze společného
řízení nadále zůstala osobou podezřelou v trestní věci vedené Vrchním státním
zastupitelstvím v Olomouci – pobočkou v Ostravě pod sp. zn. 4 VZV 5/2013, a to
mimo jiné i ve vztahu k jednáním popsaným v záznamech o zahájení úkonů
trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. řádu ze dnů 6. 1. 2012 a 7. 3. 2012.
79. Návrh státního zástupce v řízení podle § 314l tr. řádu odkazoval na
další listinné
(a velmi rozsáhlé) materiály. Jednalo se o podstatné listiny, kterými pro účely
svého rozhodnutí disponovaly soudy rozhodující o povolení odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu a o jeho prodloužení. Státní zástupce upozornil, že v
takových případech není možno hodnotit pouze formální odůvodnění příkazů k
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, ale použitelnost takto
opatřeného odposlechu a záznamu jako důkazního prostředku je třeba hodnotit ve
všech souvislostech. Dále státní zástupce argumentoval judikaturou Ústavního a
Nejvyššího soudu vztahující se k přezkumu nařízení odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu, resp. namítané nedostatečnosti jeho odůvodnění (k
tomu odkázal např. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I.
ÚS 1694/17; ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, publikované pod č. 76/2014
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále ve zkratce jen „SbNU“; ze dne
15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05, resp. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013; ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 5 Tdo
1263/2017; ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014). S oporou o citovanou
judikaturu neshledal, že by se příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu v předmětné trestní věci dovolatelky J. N. měl jevit jako nedostatečně
podložený spisovým materiálem a vybočující z obdobných příkazů v obdobných
věcech, právě naopak jej považoval za běžný a standardní, odpovídající citované
judikatuře. Věc totiž bylo nutno posuzovat se znalostí úplného spisového
materiálu i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k tzv. opomenutým
důkazům (např. jeho usnesení ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06).
80. Státní zástupce také předpokládal, že teprve v dovolacím řízení bude
mít Nejvyšší soud k dispozici kompletní spisový materiál. Podle jeho názoru
totiž Nejvyšší soud rozhodoval o zmíněné dílčí otázce zákonnosti odposlechů v
řízení vedeném podle § 314m tr. řádu na základě omezeného a neúplného spisového
materiálu. Naproti tomu v dovolacím řízení bude moci komplexně vyhodnotit, zda
v kontextu veškerého dokazování byly odposlechy a záznamy telekomunikačního
provozu povoleny zákonně či nezákonně, a zda jsou jejich případné vady natolik
významné, aby z formálně-materiálního hlediska způsobily jejich důkazní
neupotřebitelnost. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že takové komplexní
úvahy nelze dovodit ze zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020,
sp. zn. 4 Pzo 9/2019, které v takovém širokém kontextu dokazování neposuzovalo
a posuzovat ani nemohlo, neboť k takovému komplexnímu posuzování ani není
určeno.
81. Státní zástupce dále uvedl další skutečnosti, ke kterým by měl
Nejvyšší soud v dovolacím řízení při hodnocení této námitky na základě
komplexního spisového materiálu podle jeho názoru přihlížet (pokud se vůbec
bude v dovolání touto námitkou zabývat). Připomněl, že odposloucháván podle
trestního řádu může být nejen obviněný či podezřelý (v materiálním smyslu), ale
kdokoli, u něhož je dán důvodný předpoklad získání významných skutečností pro
trestní řízení. Takový předpoklad plynul z následujících materiálů, na jejichž
základě byl příkaz k odposlechu vydán a z nichž je zřejmé, z jaké trestné
činnosti byla J. N. podezřelá a jak se měla svým jednáním podílet na páchání
trestné činnosti. Konstatoval, že ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení
č. j. UOOZ – 191/TČ-2012 ze dne 6. 1. 2012, resp. ze záznamu o rozšíření
zahájení úkonů trestního řízení č. j. UOOZ – 191/TČ-2012 ze dne 7. 3. 2012, je
zřejmé, že v době jejich sepsání nebyly orgánům činným v trestním řízení známy
všechny osoby podezřelé z páchání trestné činnosti (použitá formulace „a další
dosud neustanovené osoby“, „další doposud neustanovené úřední osoby“, „další
osoby“). V obou těchto záznamech pak jsou uvedeny skutkové okolnosti, pro které
bylo trestní řízení zahájeno a z nichž vyplývá podezření ze spáchání
konkrétních trestných činů, jež byly v takto popsaném skutkovém ději spatřovány.
82. Z pohledu dovolatelky J. N. považoval státní zástupce za podstatné,
že skutkové okolnosti popsané v záznamu ze dne 6. 1. 2012 zmiňují činnost
organizované zločinecké skupiny a podezření ze spáchání trestného činu účasti
na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku a skutkové
okolnosti popsané v záznamu ze dne 7. 3. 2012 popisují činnost organizované
skupiny a podezření ze spáchání trestného činu sabotáže podle § 314 odst. 1
písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku. Podle § 129 tr. zákoníku ve znění platném v
době sepsání záznamu dne 6. 1. 2012 je organizovaná zločinecká skupina
společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a
dělbou činností, která je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné
činnosti. Dále státní zástupce obsáhle citoval judikaturu vztahující se k
definici pojmu organizovaná zločinecká skupina (zejména usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 684/2014, a ze dne 31. 5. 2018, sp.
zn. 6 Tdo 244/2018).
83. K podání návrhu státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu a
záznamu telekomunikačního provozu obviněné J. N. došlo cca 8 měsíců po sepsání
prvního záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. řádu
ze dne 6. 1. 2012. V mezidobí orgány činné v trestním řízení ve vztahu k
jednání obviněné J. N. získaly další indicie a důkazy, jež dále státní zástupce
podrobně citoval na str. 9-14 doplnění svého vyjádření ze dne 24. 7. 2020.
Jednalo se zejména o zjištění získaná v souladu s písemným povolením ke
sledování osob a věcí soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2012, sp.
zn. 0 Nt 5844/2012/V, V 105/2012, podle kterého bylo orgánům činným v trestním
řízení povoleno sledování vnitřního prostoru pokoje č. 26 a č. 36 hotelu V, na
adrese XY, na dobu od 10. 3. 2012 do 10. 9. 2012, při němž byly pořízeny
zvukové záznamy (záznamy byly předloženy Okresnímu soudu v Ostravě s návrhem
státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu účastnické stanice užívané J. N., s přepisem provedeným policejním
orgánem – přílohy č. 1 a 2). A dále skutečnosti zjištěné z provedeného
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnických stanic užívaných
jinými osobami do data 4. 9. 2012. Státní zástupce měl za to, že na základě
těchto zjištěných skutečností bylo důvodné podezření, že zde existuje
organizovaná zločinecká skupina, která se dopouští trestné činnosti popsané v
záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 6. 1. 2012, a že jde o
organizovanou skupinu páchající trestnou činnost rozvedenou v záznamu o
rozšíření zahájení úkonů trestního řízení ze dne 7. 3. 2012.
84. Státní zástupce pak shrnul dosavadní zjištění (předcházející podání
návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu
účastnické stanice užívané odsouzenou J. N.) vyplývající především z odposlechu
a záznamu telekomunikačního provozu účastnických stanic užívaných podezřelými
I. R. (označen BOBON 5, BOBON 11, BOBON 14), D. M. (označen Muž B, D., BOBON
21) a T. J. (označen Muž A, T, BOBON 22) a z povoleného sledování osob a věcí,
která byla podstatná pro podání návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu, ale i pro jeho vydání. Z uváděných příloh tak podle
státního zástupce vyplývala následující zjištění:
· J. N. byla v telefonickém kontaktu (převážně v tomto kontaktu) s
podezřelými I. R., D. M., T. J. a T. H. · Uskutečňované telefonní hovory případně SMS zprávy byly
konspirativního charakteru, krátké, o obsahu, který mohl být znám pouze
účastníkům hovoru. · Telefonní komunikace probíhala převážně prostřednictvím tzv. kryptovaných telefonních přístrojů. · Jmenovaní podezřelí opatřili J. N. a také P. N. tzv. kryptovaný
telefon, který měl být užíván ke vzájemné komunikaci. · V dané době existovalo důvodné podezření, že J. N. sděluje jmenovaným
podezřelým utajované informace z činnosti zpravodajské služby, které se týkají
podezřelých aktivit těchto podezřelých osob spojených s fungováním a činností
podnikatelských subjektů se státní majetkovou účastí a institucí zřízených
státem. Tato komunikace měla vztah ke skutku popsanému v záznamu o zahájení
úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. řádu ze dne 6. 1. 2012, který je
součástí trestního spisu. · Z obsahu rozhovoru mezi I. R., T. J. a D. M. rovněž vyplývalo důvodné
podezření, že skupinou těchto podezřelých osob jsou J. N. poskytována za její
„služby“ různá finanční plnění. Tomu nasvědčovala tvrzení o tom, že „… to má
souvislost s prachama, teď se blíží účtování…, … (J. N.) říkala… máme dodat
telefon pro N.…, … máme teďka nosit prachy, ideálně nosit prachy, loajálně je
podporovat a ještě u toho nebýt vidět a nechodit tam…, … nemáme odletět, nic
takovýho, pracovat, normálně makat a líp než do teďka…, … říkala, jestli by
místo sedmi procent nešlo deset…, … víš za prachy, víš co jí máme dát…, … R. už
si tipuje ty finanční toky z toho Budvaru, ty jo ty lidi jsou teprve zhruba
před bránou…, … říká mi, že teda výměna těchhle lidí do dozorčí rady…“ (viz. výše Track 004 – 007). Z citovaného rovněž existovalo důvodné podezření, že J. N. se podílí na manipulacích veřejných zakázek a ve spojitosti s tím na
účelovém obsazování pozic v různých orgánech státu a státem řízených
právnických osob. · V rámci vzájemné komunikace byla vyslovována obava z odhalení aktivit
podezřelých osob orgány Policie ČR. · Pokud již se konalo osobní setkání, dělo se tak utajovaným způsobem. · J. N. vedla s podezřelými komunikaci a vyvíjela aktivity i ve vztahu
ke skutku, který je popsán ve zmíněném záznamu o rozšíření zahájení úkonů
trestního řízení ze dne 7. 3. 2012. Na podkladě zjištěné telefonické komunikace
se stala osobou podezřelou i ve vztahu ke skutku popsanému v záznamu ze dne 7. 3. 2012.
85. Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že na podkladě těchto
zjištěných skutečností pak došlo logicky k podání návrhu na vydání příkazu k
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnické stanice užívané J. N.
z důvodu odůvodněného předpokladu získání důkazů a dalších informací o
skutkovém ději popsaném v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 6.
1. 2012 i v záznamu o rozšíření těchto úkonů ze dne 7. 3. 2012. J. N. byla na
základě doposud zjištěných indicií a důkazů důvodně podezřelá z trestného činu
účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku a ze
spáchání trestného činu sabotáže podle § 314 odst. 1 písm. a), b), odst. 2
písm. a) tr. zákoníku. Soudkyně Okresního soudu v Ostravě před vydáním příkazu
k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0
Nt 5908/2012/V, přezkoumala jak návrh státního zástupce, tak přiložený spisový
materiál. Po přezkoumání soudkyně ve shodě s návrhem státního zástupce
konstatovala, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu považuje za
neodkladný úkon, neboť bez jeho realizace by za současné situace nebylo možno
skrytým, utajeným způsobem dokumentovat trestnou činnost, zejména zjistit a
ztotožnit kontaktní osoby podezřelých, zároveň bylo možno důvodně předpokládat,
že právě odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu označených
účastnických stanic, mohou být získány informace důležité pro trestní řízení a
další skutečnosti směřující k objasnění trestné činnosti. Za důvodný soudkyně
označila předpoklad, že odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu bude
dokumentována prověřovaná trestná činnost, zjištěny další osoby podezřelé,
zadokumentovány schůzky. Podle soudkyně se jednalo o úkon neodkladný, jehož
provedení nebylo možno z hlediska účelu trestního řízení odložit na pozdější
dobu, kdy bude zahájeno trestní stíhání, neboť při neodkladném neprovedení
úkonu hrozila ztráta důkazu. Soudkyně se rovněž vypořádala s otázkou
subsidiarity použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve shodě s předmětným příkazem
vyjádřil přesvědčení, že k usvědčení pachatelů nepostačovaly „běžné“ důkazní
prostředky, jelikož jejich jednání probíhalo utajeně a skrytě, a provádění
dokazování „běžným“ způsobem by mohlo vést k vyzrazení, a tedy i zmaření
probíhajícího prověřování.
86. Státní zástupce uvedl svůj názor, že příkaz soudkyně Okresního soudu
v Ostravě k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 5. 9. 2012,
sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V, V 269/2012, splňuje všechny náležitosti uvedené v §
88 odst. 1 a 2 tr. řádu, neboť jsou v něm obsaženy konkrétní skutkové
okolnosti, na jejichž základě byl tento příkaz vydán, včetně doby jeho trvání,
uživatelských adres a osob uživatelů, jaké skutečnosti mohou být tímto způsobem
zjištěny a jaký význam mohou mít pro objasnění věci, jakož i důvody, proč nelze
sledovaného účelu dosáhnout jinak. Z příkazu k odposlechu je dostatečně zřejmé,
že soudkyně vycházela z přesvědčivých poznatků opatřených při prověřování
trestního oznámení a při vlastním operativním šetření policie, jež předcházely
předmětnému příkazu a dostatečně konkrétně odůvodňovaly jeho vydání. Pro vydání
příkazu tedy byly splněny všechny zákonné podmínky, a to jak důvodné vedení
trestního řízení pro stanovené trestné činy, odůvodněný předpoklad zjištění
významných skutečností pro trestní řízení, jakož i podmínka subsidiarity a
proporcionality, tedy že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak.
87. Státní zástupce pak dále zdůraznil, opíraje se o odbornou literaturu
(Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2013, 3626 s.), že v případě dovolacího a přezkumného řízení se jedná
o dvě zcela nezávislá řízení. Vztah mezi nimi je pouze věcný – bude-li v dříve
provedeném řízení shledána nezákonnost příkazu k odposlechu, měla by tato část
dokazování být bedlivě posouzena v řízení časově následujícím. V zásadě by mezi
těmito rozhodnutími měl být soulad, stejně jako by měl být soulad mezi celou
judikaturou všech českých soudů. Avšak vyslovení názoru soudem přezkumným není
závazné pro soud dovolací a naopak. Stejně jako není obecně závazný žádný
judikát obecného soudu.
88. V dovolacím řízení je přezkum dokazování daleko komplexnější
(formálně-materiální hledisko) oproti přezkumnému řízení (hledisko formální), a
proto podle státního zástupce není vyloučeno, aby dovolací soud případně
shledal jisté formální vady v povolení odposlechů, avšak nepovažoval ve svém
celku postup soudů nižších stupňů za svévolný a nespravedlivý. Z těchto důvodů
nelze podle názoru státního zástupce bez dalšího vycházet z usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, které se zabývalo zákonností
odposlechů jen úzce a bez zařazení odposlechů do důkazního kontextu celého
předmětného procesu, a navíc pouze na základě části spisových materiálů. Z
citovaného usnesení lze dovodit, že předmětnými příkazy byl sice z pohledu
konkrétních podkladů konkrétním způsobem porušen zákon, nikoliv ovšem, že by
provedením tohoto důkazu v kontextu celého dokazování a s přihlédnutím k
úplnému obsahu všech souvisejících spisů došlo k porušení zásad spravedlivého
procesu.
89. Státní zástupce proto vyjádřil přesvědčení, že citované deklarování
nezákonnosti odposlechů nemůže mít přímý vliv na posuzování zákonnosti tohoto
důkazu v řízení dovolacím. Z hlediska úzce vymezeného přezkumného řízení se
příkaz k odposlechu může jevit jako nezákonný, avšak z hlediska komplexního
posouzení dokazování na základě úplného spisového materiálu a ve světle
ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu se jako nezákonný nejeví. V
dané fázi řízení totiž nebylo možno požadovat formálně bezchybné vymezení
skutku a důvody pro odposlech byly dostatečně patrné z úplného spisového
materiálu předloženého soudu. To odpovídá formálně-materiálnímu přístupu
Ústavního soudu k posuzování zákonnosti obdobných úkonů.
90. Závěrem státní zástupce odkázal na své předchozí vyjádření a setrval
na svém návrhu. Za rozhodné považoval, že samotná dovolatelka nezákonnost
odposlechů ve svém dovolání nenamítla a takovou námitku nelze dovodit ani z
jeho obsahu. Konstruování takové námitky samotným dovolacím soudem dosavadní
judikatura vylučuje jakožto porušení zásady nestrannosti soudního řízení.
Veškeré další úvahy by byly jen spekulacemi – variantami neuskutečněného
podání. Kdyby dovolatelka ve svém dovolání námitku proti odposlechům učinila,
tato by neodpovídala žádnému z dovolacích důvodů, avšak bylo by ji možno
posuzovat z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu. A kdyby snad byla
taková námitka takto skutečně posouzena, nezbylo by, než ji odmítnout jako
neopodstatněnou, neboť k porušení zásad spravedlivého procesu nedošlo.
91. V dalším podání ze dne 11. 8. 2020 se státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství vyjádřil k tzv. doplněním dovolání obviněných J. P., a O. P.. Především
odkázal na své předchozí doplnění vyjádření ze dne 24. 7. 2020, v němž se k
významu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019,
vyjadřoval ve vztahu k dovolatelce J. N.. Zdůraznil, že oba shora uvedení
dovolatelé následně uplatnili námitky, které ve svých předchozích dovoláních
neuvedli, činili tak již po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání. K
tomu odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS
692/20, podle nějž změny provedené po uplynutí dovolací lhůty (§ 265e odst. 1
tr. řádu) jsou již bez jakéhokoliv významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží.
Proto se k těmto novým námitkám může dovolací soud vyjádřit toliko obiter
dictum, pro takový případ státní zástupce odkázal na svá předchozí vyjádření a
setrval na svém návrhu tam uvedeném.
92. Na doplnění vyjádření státního zástupce ze dne 24. 7. 2020 reagoval
dovolatel M. K.. Nejvyšší soud podle něj v přezkumném řízení podrobil příkazy k
nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dostatečnému přezkumu
na základě testu trojí účinnosti. Podnět policejního orgánu, návrh státního
zástupce a ani příkaz Okresního soudu v Ostravě neobsahovaly dostatečný popis,
jakými důkazy jsou konkrétní skutkové skutečnosti podloženy a zdůvodněny. Jejich absenci považoval dovolatel za podstatnou vadu příkazů s přihlédnutím ke
skutečnosti, že některé pasáže v odůvodnění příkazu jsou doslovným přepisem
pasáže z návrhu státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu, což podle
obviněného vyvolává oprávněné pochyby, že soudní kontrola nebyla dostačující. Obviněný vyzdvihl potřebu ochrany soukromých zpráv ve smyslu čl. 13 Listiny a
její střet se zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a potřebou
jejich zjištění a potrestání. Proto trval na tom, že zákonnost a řádnost
procesu získávání důkazů musí být dodržena. Dále obviněný připomněl jednotlivé
pasáže odůvodnění zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019. Připomněl, že tvrzená trestná činnost J. N. s původní
prověřovanou trestnou činností, pro kterou bylo zahájeno trestní řízení a
následně povoleny odposlechy, vůbec nesouvisela. Obviněný souhlasil s Nejvyšším
soudem, že v demokratickém právním státě je nepřípustná technika tzv. „rybaření“ či „pytlování“, kdy policejní orgán nejprve sbírá podklady, na
jejichž základě rozplétá určitou trestnou činnost, vazby mezi pachateli a
teprve následně dochází k zahájení trestního stíhání. Obviněný vyjádřil své
přesvědčení, že Nejvyšší státní zastupitelství všechny shora popsané zásady
bagatelizuje, porušuje trestní řád, trestní zákoník a rovněž i zákon o státním
zastupitelství (§ 2 odst. 2). Dovolatel byl na rozdíl od státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství přesvědčen, že Nejvyšší soud by měl v
dovolacím řízení přihlédnout ke skutečnosti, že předmětné odposlechy byly užity
při rozhodování o vině a trestu obviněných a že soudy nižších stupňů z nich
vycházely. Pokud byly důkazy označeny jako nezákonné, nesmí být v trestním
řízení použity jako důkaz. Dále odkázal na doktrínu plodů z otráveného stromu,
která je podle něj plně akceptovatelná i v České republice jako demokratickém
právním státě. Připomněl základní zásady trestního procesu. V demokratickém
právním státě nelze upřednostňovat zjištění materiální pravdy a objasnění
skutkového stavu věci nad zásadu zákonného procesu. Skutkový stav zjištěný na
základě nezákonných důkazů nemůže obstát. K tomu odkázal na judikaturu
Ústavního soudu (např. nález z 3. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 501/04). Zdůraznil,
že právě u příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, u něhož
není přípustný opravný prostředek, je logicky potřeba právě proto zvýšeně dbát
na dodržení zákonem stanovených podmínek, aby nevznikaly pochybnosti o
zákonnosti procesu.
Označení těchto příkazů soudem jako nezákonné, pak zcela
jistě představuje podstatnou vadu řízení, která měla vliv na rozhodování o vině
obviněného. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud k této skutečnosti přihlédl.
93. K podání dovolatele M. K. se vyjádřil rovněž státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství dne 10. 9. 2020. Připomněl, že to je ve věci
již jeho čtvrté podání. Státní zástupce měl za to, že spíše než o repliku
dovolatele jde o doplnění jeho dovolání. Odkázal na svá předcházející
vyjádření, ve kterých vysvětlil, proč podle jeho názoru nemůže mít usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, přímý vliv na
dovolací řízení a proč by se s ním měl dovolací soud vypořádat toliko obiter
dictum. Tyto názory pak aplikoval i na podání uvedeného obviněného.
94. Také dovolatel J. P., zaslal Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření
státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 11. 8. 2020.
Poukázal přitom na plenární nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn.
Pl. ÚS 21/96, v němž Ústavní soud upozornil na nutnost ústavně konformního
výkladu zákonů obecnými soudy s vyvarováním se libovůle a nutnost racionální
argumentace. Připomněl zásadu beneficium cohaesionis, podle které by se právní
názor Nejvyššího soudu ve vztahu k nezákonnosti provedených odposlechů měl
vztahovat i na další spoluobviněné. Vyjádřil přesvědčení, že o nezákonnosti
odposlechů by měl rozhodnout dovolací soud ex officio. Jinak setrval na svém
závěrečném návrhu uvedeném v dovolání.
V. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
95. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
96. Na úvod je třeba upozornit, že dovolání je svou povahou mimořádným
opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli
důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l
písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z
jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen
formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také
svým obsahem odpovídaly.
97. Všichni dovolatelé své dovolací námitky opřeli formálně o dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť ve skutečnosti měli na
mysli spíše dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho
druhé alternativě, neboť se domáhali přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu,
který svým rozhodnutím zamítl jejich řádný opravný prostředek, odvolání, proti
odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §
265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Neoznačili tak
správně ani dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí přezkoumat. Řádné označení dovolacího důvodu je obligatorní
náležitostí dovolání, jak vyplývá z § 265f odst. 1 tr. řádu, a proto také z
důvodu vyšší formální náročnosti tohoto podání jsou obvinění obligatorně právně
zastoupeni obhájci (viz § 265d odst. 2 tr. řádu). Přesto Nejvyšší soud jen pro
toto jejich formální pochybení jejich dovolání neodmítl, to učinil z dále
zmíněných důvodů, neboť jejich dovolání buď vůbec neodpovídala uplatněnému
dovolacímu důvodu, a to ani ve spojitosti s nezmíněným důvodem uvedeným v §
265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ani jiným dovolacím důvodům, anebo jejich
námitky byly zjevně neopodstatněné.
98. Obecně lze jinak uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, který jako jediný využili všichni obvinění a který
tak byl základem jejich argumentace [správně ve spojitosti s § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu, jak bylo uvedeno shora] je možno podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního
práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných
právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného
práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek,
pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu,
než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že
rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale
soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli
byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá
v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel
sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl
vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně
vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod
nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká
skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v
jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný
opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí.
99. V souladu s vyjádřením státního zástupce je třeba rovněž zmínit, že
dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, kterým lze podle §
265a odst. 1 tr. řádu napadat výlučně rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže
soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Jinými slovy dovolání
nemůže směřovat proti rozsudku soudu prvního stupně, jak to (mimo jiné) uvedli
ve svém dovolání obvinění J. N., M. K. a J. P.. I zde je možno zopakovat, že by
šlo o příliš formalistický postup dovolacího soudu, kdyby jen pro takové
pochybení, jejich dovolání označil za nepřípustná, pouze na tuto vadu jejich
podání pro pořádek upozorňuje.
100. Dále Nejvyšší soud obecně poukazuje, že rozsah, v němž je
rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání
lhůty k podání dovolání, jak vyplývá z § 265d odst. 2 tr. řádu. Lhůta pro
podání dovolání, jak vyplývá z úpravy obsažené v § 265e odst. 1 tr. řádu, je
přitom dvouměsíční a plyne od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání
směřuje, a to v případě doručování jako obviněnému, tak jeho obhájci, od toho
doručení, které bylo provedeno nejpozději, jak vyplývá z § 265e odst. 2 tr.
řádu (v tomto případě běžela dvouměsíční lhůta od takového doručení rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 7 To 299/2018). Jakékoliv
pozdější rozšiřování rozsahu dovolání či jeho důvodů, a to nejen jejich
formálním označením, ale i jejich materiálním naplněním, je tak nepřípustné a
Nejvyšší soud není povinen ani oprávněn se takovými později uplatněnými
námitkami zabývat.
b) Námitky nepřípustné a neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu
1. Obecně k nepřípustným a dovolacím důvodům neodpovídajícím námitkám
101. K samotným obsahům podaných dovolání je nejprve nutno uvést, že
značná (ba dokonce převážná) část dovolacích námitek všech obviněných
neodpovídá uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Zcela mimo rámec
dovolacích důvodů taxativně uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. řádu byly
uplatněny ty námitky, jejichž prostřednictvím obvinění zpochybňovali skutkový
stav zjištěný soudy nižších stupňů, nesouhlasili s rozsahem provedeného
dokazování, domáhali se jiného hodnocení provedených důkazů a na jeho základě
nabízeli jinou verzi skutkového děje, na kterou pak žádali aplikovat normy
hmotného práva. Především neodpovídaly uplatněným ani jiným dovolacím důvodům
ve všech dovoláních převážně uplatňované námitky tvrzených procesních pochybení
soudů nižších stupňů v procesu dokazování, jakož i námitky údajných chyb v
procesním postupu soudů nižších stupňů při povolování operativně-pátracích
prostředků. Takové námitky nelze vůbec podřadit pod žádný z taxativně
vypočtených a úzce vymezených dovolacích důvodů v § 265b odst. 1 tr. řádu, a to
ani pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl
obecně vymezen shora.
102. Dále je třeba upozornit, že dovolací soud, jak správně upozornil
státní zástupce, se mohl zabývat jen těmi námitkami obviněných, které obvinění
uplatnili v rámci dvouměsíční lhůty pro podání dovolání. Po uplynutí dovolací
lhůty však někteří obvinění (J. P., O. P., a M. K.) svá dovolání doplnili o
zcela nově formulované námitky, které neuplatňovali ve svých dovoláních
podaných v rámci lhůty pro jejich podání. Obvinění v nich svorně dovozovali
nezákonnost důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků v podobě
přehrání zvukových záznamů pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního
provozu, neboť tyto odposlechy a záznamy byly podle nich nezákonně nařízeny,
jak měl konstatovat Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn.
4 Pzo 9/2019. Dovolací soud s odkazem na shora uvedené upozornění o omezené
možnosti měnit rozsah a důvody dovolání jen po dobu běhu dovolací lhůty (§ 265f
odst. 2 tr. řádu) a ve shodě se státním zástupcem může předně uvést, že k
takovým dalším tvrzením a nově uplatněným důvodům, pro které by měl být podle
obviněných napadený rozsudek zrušen, nemůže Nejvyšší soud vůbec nepřihlížet,
neboť jsou již bez jakéhokoliv právního významu, jak uznává odborná literatura
i judikatura (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3227; nebo usnesení Ústavního soudu ze dne
21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, v bodě 15.). Jediný z dovolatelů, který
zpochybnil ve svém dovolání zákonnost nařízení odposlechů a záznamů
telekomunikačního provozu, byl obviněný O. P., činil tak ovšem ze zcela jiných
důvodů (pro údajné porušení pravidel místní příslušnosti), než z jakých
konstatoval porušení zákona Nejvyšší soud ve zmíněném usnesení. Kromě toho, i
kdyby tuto námitku obvinění ve svých dovoláních uplatnili v zákonem stanovené
lhůtě, bylo by třeba konstatovat, že jde o námitku ryze procesní a zjevně
neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu, a to ani uvedenému v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, jak byl vymezen shora. Přesto nad uvedený rámec (obiter
dictum) se Nejvyšší soud i k této otázce níže vyjádří (v rámci vyjádření k
námitkám porušení pravidel spravedlivého procesu).
103. Dále je možno na úvod připomenout, že dovolání nenahrazuje řádné
opravné prostředky, že Nejvyšší soud není běžnou třetí instancí pověřenou
přezkumem skutkového stavu věci a že podání dovolání není přípustné ve stejném
rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto
hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1
písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých
důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud
např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném
pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo
Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
104. Obvinění navíc ve svých dovoláních prakticky výlučně opětovně
uváděli argumenty, které uplatňovali již v předchozích stadiích trestního
řízení a které byly součástí jejich obhajoby jak v hlavním líčení, tak i
základem jejich odvolací argumentace v odvoláních podaných proti rozsudku soudu
prvního stupně. S těmito námitkami se zevrubně vypořádal již soud prvního
stupně ve svém rozsudku, stejně tak je posoudil i odvolací soud (viz odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně zejména na str. 86 až 103 a odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu zejména v bodech 16. až 19. na str. 38 až 69). Nejvyšší soud
zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný
pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu
prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi
náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha
2002).
105. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou
především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého
stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je
ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací,
bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny.
Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem
bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní
důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada
bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli,
soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho
nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu
orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod
bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např.
Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str.
170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní.
7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uznává, že nejlepší
cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě
bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
106. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a
to ani porušení práva na obhajobu ani práva na spravedlivý proces, jak někteří
obvinění též namítali. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené
podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý
proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou
základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu
(srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb.,
uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z
těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. neuplatněným důvodem
uvedeným v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a některými skutkovými otázkami a
hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání
obviněných. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i
Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle
kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné
právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy
dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný.
… Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší
posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského
soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13.
října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je
závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst.
1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna
Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak
extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v
potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové
závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu
prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí
skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou
skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup
přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.
107. Jen nad rámec výše uvedeného (obiter dictum) se níže Nejvyšší soud
vyjádří k některým hlavním námitkám obhajoby obviněných, které ale jinak
žádnému dovolacímu důvodu neodpovídaly a nemohly založit jeho přezkumnou
povinnost (nadto byly i zjevně neopodstatněné, jak bude níže zmíněno).
2. K odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu
108. Jednou z významných námitek obviněných směřujících proti procesu
dokazování, na jehož základě dospěly soudy nižších stupňů k závěrům o skutkovém
stavu, který nalezl odraz v popisu skutku užitého soudem prvního stupně ve
výroku jeho rozsudku, byly námitky zpochybňující zákonnost a tím i použitelnost
a účinnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Již shora bylo
vysvětleno, že tyto námitky obvinění uplatňovali až po uplynutí dovolací lhůty,
a proto jsou nepřípustné, jedině obviněný O. P., zpochybnil včas v dovolání
jejich zákonnost z toho důvodu, že je podle něj nařídil místně nepříslušný
soud. Stejně tak bylo uvedeno, že ani případně včasné uplatnění těchto námitek
zásadně neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 a 2
tr. řádu. Přesto zaujme i k této otázce nad rámec uvedeného dovolací soud své
vlastní stanovisko, neboť si je vědom dříve vyneseného usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019 (dále též ve zkratce jen
„přezkumné rozhodnutí“), jímž bylo podle § 314m odst. 1 tr. řádu rozhodnuto, že
příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaným soudkyní
Okresního soudu v Ostravě dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 269/2012)
(dále také jen „příkaz“), a příkazy k prodloužení doby trvání odposlechu a
záznamu telekomunikačního provozu vydanými soudkyní Krajského soudu v Ostravě
jednak dne 4. 1. 2013, sp. zn. 5 Nt 857/2012 (V 62-2/2012), a jednak dne 3. 5.
2013, sp. zn. 5 Nt 820/2013 (V 24-2/2013), „zákon byl porušen“, a to ohledně
prvních dvou příkazů s dodatkem „v části týkající se navrhovatelky“. Nejvyšší
soud v odůvodnění tohoto přezkumného rozhodnutí po stručném shrnutí návrhu
obviněné J. N., podnětu policejního orgánu, návrhu státního zástupce a
samotných příkazů soudů, právní úpravy i vlastní judikatury k ní (vesměs ovšem
následující po předmětných příkazech), především vytkl postupu orgánů činných v
přípravném řízení a zejména soudcům rozhodujícím v přípravném řízení, že
nedostatečně odůvodnily své podněty, návrhy, resp. příkazy a že nedostatečně
specifikovaly roli obviněné J. N. v prověřované trestné činnosti. Tato
pochybení byla shledána vlastně jen v případě prvního příkazu, poněkud
zkratkovitě (a bez dalšího bližšího zdůvodnění) z toho pak Nejvyšší soud
vyvodil porušení zákona i v případě dalších příkazů o prodloužení doby trvání
odposlechu. S tímto rozhodnutím i jeho odůvodněním by bylo možno polemizovat,
jak to učinil ve svém obsáhlém vyjádření (stručně reprodukovaném shora) státní
zástupce, na nějž lze odkázat (a to zejména pak na ty pasáže, v nichž
upozorňuje na další spisový materiál, který měly soudy rozhodující v přípravném
řízení k dispozici). Také je možno již nyní obviněné upozornit, že tímto
přezkumným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo konstatováno pouze a jen porušení
zákona, a to z důvodu nedostatečného odůvodnění zmíněných příkazů, resp. jim
předcházejících návrhů a podnětů, rozhodně jím nebyla řešena otázka
použitelnosti záznamů o telekomunikačním provozu v procesu dokazování.
109. Je totiž zapotřebí si připomenout důvod a smysl zvláštního způsobu
řízení obsaženého v oddílu sedmém hlavy dvacáté části třetí trestního řádu,
konkrétně v § 314l až § 314n tr. řádu (výklad historický a teleologický -
argumentum e ratione legis). Odkázat je k tomu možno především na důvodovou
zprávu k zákonu č. 177/2008 Sb., kterou byl institut přezkumu odposlechu a
záznamu telekomunikačního provozu Nejvyšším soudem k návrhu informované
odposlouchávané osoby zaveden do trestního řádu, jakož i na odbornou literaturu
(např. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3621-3629), ale též na judikaturu obecných soudů i
Ústavního soudu (srov. například z poslední doby usnesení Ústavního soudu ze
dne 23. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 17/21, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017). Nejvyšší soud v řízení podle § 314l a násl. tr. řádu přezkoumává, zda vydání
příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo k zjištění údajů
o telekomunikačním provozu a jeho provedení bylo v souladu se zákonem. Předmětem přezkumu je tedy u příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu dodržení všech zákonných ustanovení o nařízení odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu a jeho provedení ve smyslu § 88 odst. 1 až 5 tr. řádu. Podle zmíněné důvodové zprávy k zákonu č. 177/2008 Sb., má být přezkum
Nejvyššího soudu „zárukou, že při ingerenci do ústavních práv občana bude
zasahováno jen v nejnutnější míře a občanská práva budou maximálně šetřena,“ a
současně tím má zajistit sjednocení rozhodovací činnosti obecných soudů. Zákonodárce ani zpočátku ani při pozdějších novelizacích nijak neupravil vztah
rozhodnutí Nejvyššího soudu o přezkumu nařízení a odposlechu telekomunikačního
provozu k řízení ve věci samé, především pak k řízení o mimořádných opravných
prostředcích konaných před Nejvyšším soudem, tj. řízení o dovolání a stížnosti
pro porušení zákona, u nichž platí tzv. centralizovaný devolutivní účinek,
neboť o nich vždy rozhoduje Nejvyšší soud. Zákonodárce tak neurčil ani pořadí
vyřešení těchto řízení a ani vzájemnou vázanost rozhodnutími v nich vynesenými,
byla-li by jimi řešena tatáž otázka, neupravil ani možnost projednání ve
společném řízení, jako to učinil v případě současného podání dovolání a
stížnosti pro porušení zákona v téže věci (viz § 266a odst. 2 tr. řádu). Nejvyšší soud k tomu zaujal názor, že přezkum podle § 314l a násl. tr. řádu je
specifickým typem řízení a není možno jej provést v rámci řízení o dovolání
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 4 Tdo
993/2012). Na druhou stranu v řízení podle § 314l a násl. tr. řádu zase nelze
přezkoumávat zákonnost dokazování záznamem telekomunikačního provozu nebo
zprávou či jiným dokladem obsahujícím údaje o telekomunikačním provozu.
Posoudit zákonnost a použitelnost (účinnost) opatřených záznamů
telekomunikačního provozu pro účely dokazování je třeba v řízení ve věci samé,
musí to posoudit primárně soud prvního stupně, před nímž především se provádí
dokazování, posléze je možno zpochybňovat jeho postup v opravném řízení, a to
především v řízení o řádných opravných prostředcích, omezeně je to možné i v
řízení o mimořádných opravných prostředcích (v České republice především cestou
stížnosti pro porušení zákona). Ke kritériím takového posouzení bude uvedena
zmínka níže. Rozhodnutí podle § 314m odst. 1 tr. řádu, že byl porušen zákon, se
také mimo jiné považuje za dostatečné konstatování nezákonnosti pro účely
odčinění nemajetkové újmy za nezákonný odposlech a záznam telekomunikačního
provozu podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (viz rozhodnutí č. 35/2015 Sb. rozh. obč.).
110. Rozhodnutí podle § 314m odst. 1 tr. řádu o porušení zákona tak nemá
a nemůže mít přímý dopad do řízení o dovolání, jde o rozhodnutí deklaratorní,
které nemá přímý vliv na rozhodnutí ve věci samé. Plní podle záměru zákonodárce
i následně vyvinuté judikatury jinou roli. Především existence samotné úpravy
obsažené v trestním řádu má vést orgány činné v trestním řízení k důslednému
dodržování zákona a k jisté zdrženlivosti při rozhodování o nařízení odposlechu
a záznamu telekomunikačního provozu, čímž se má přispět k tomu, aby tohoto
institutu nebylo nadužíváno (což byla ve své podstatě tehdejší reakce
zákonodárce na dosavadní aplikační praxi, kterou chtěl změnit). Zároveň tím
zákonodárce chtěl umožnit Nejvyššímu soudu sjednocovat judikaturu soudů nižších
stupňů i v této oblasti, v níž jinak (vyjma stížností pro porušení zákona) se
mu příliš prostoru nedostávalo, neboť otázky týkající se provádění dokazování
nenaplňují žádný z dovolacích důvodů, jak bylo vysvětleno výše.