6 Tdo 396/2025-288
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. 5 To 255/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 94/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.
1. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 11. 11. 2024, sp. zn. 1 T 94/2024, uznal obviněného M. P. vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Této trestné činnosti se dopustil tím, že
dne 18. 5. 2024 ve 20:40 hodin, se spolujedoucími na předním sedadle D. W., nar. XY, a na pravém zadním sedadle V. W., nar. XY, řídil vlastní osobní motorové vozidlo AUDI A6 po silnici III. třídy č. XY, ve směru od obce XY k obci XY, přičemž v km 0,05 nepřizpůsobil rychlost jízdy vozidla zejména svým schopnostem, které byly ovlivněny požíváním alkoholických nápojů před jízdou, dopravně technickému stavu pozemní komunikace a vlastnostem vozidla, v blízkosti vyústění komunikace na silnici II. třídy č. XY při průjezdu levotočivou zatáčkou vyjel vpravo mimo pozemní komunikaci, kde narazil přední částí vozidla do svislého dopravního značení č. P4 – Dej přednost v jízdě, doplněného dopravním značením č. E2b – Tvar křižovatky, dopravního zařízení č. Z4a – Směrová deska se šikmými pruhy se sklonem vlevo a rohu tarasu betonového mostku, následně s vozidlem dopadl do prostoru silničního příkopu vedoucího po pravé straně souběžně se silnicí II. třídy č. XY, směrem k obci XY. Vozidlo se po dopadu otáčelo přes střechu a jeho pohyb pokračoval v rotaci směrem přes silnici III. třídy č. XY, směřující od silnice II. třídy č. XY vpravo k obci XY. Vozidlo následně dopadlo do prostoru pole přiléhajícího po pravé straně k silnici II. třídy č. XY a skončilo značně deformované v poloze podvozkem k zemi. V průběhu rotace vozidla mimo komunikaci došlo k odmrštění nezjištěného předmětu nebo části vozidla do silnice II. třídy č. XY, kde došlo k nárazu odmrštěného předmětu do levého boku právě projíždějícího vozidla Škoda Octavia a tím k poškození jeho blatníku a dveří. Rozbor krve obviněného odebrané téhož dne ve 23:00 a 23:50 hodin dvěma na sobě nezávislými metodami (plynovou chromatografií, imunochemicky) byl pozitivní s naměřenou hodnotou 1,77 g/kg alkoholu u prvního vzorku a 1,62 g/kg alkoholu u druhého vzorku. V důsledku jeho jednání došlo k těžkým zraněním D. W. (četným zlomeninám, poškozením tepen, střev…), která ho bezprostředně ohrožovala na životě, s nutností mnoha operací. V jejich důsledku u něj došlo zejména k amputaci nohy ve stehně, slepotě pravého oka, vývodu tlustého střeva, závažnému postižení levé nohy. Poškozený byl hospitalizován v nemocnicích a následně přeložen do rehabilitačního ústavu s citelným omezením v obvyklém způsobu života spočívajícím mimo jiné plném odkázání na pomoc druhých osob, přičemž pracovní neschopnost i léčba v době rozhodnutí soudu prvního stupně stále trvala. Současně došlo k lehkému zranění V. W. Uvedeným jednáním porušil obviněný § 4 písm. a), § 5 odst. 2 písm. b), § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
2. Za to byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu sedmi let. Dále mu bylo uloženo zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 1 532 099 Kč.
3. K odvolání obviněného podaného do výroku o trestu a o náhradě škody Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. 5 To 255/2024, napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. ve výroku o náhradě škody a nově obviněnému uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku 1 072 469,3 Kč. Se zbytkem svého nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný ve výroku o náhradě škody dovoláním, v němž odkázal na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že se soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se spoluzavinění vzniku škody poškozeným, které je v obdobných případech vyjádřeno výší 50 %, nikoli 30 %, jak stanovil odvolací soud, a nevypořádal se se všemi relevantními okolnostmi na straně poškozeného. Výrok o náhradě škody nebyl navíc dostatečně argumentačně podložen, což jej činí nepřezkoumatelným. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4111/2011, ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1130/2018, a ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1022/2019, u nichž také stručně popsal skutkové okolnosti, z nichž rozhodnutí vycházela. Pokud v některých citovaných věcech poškozený jako pasažér automobilu řízeného viníkem dopravní nehody zvýšil riziko tím, že nepoužil bezpečnostní pás, má obviněný za to, že v jeho případě se poškozený na vzniku následku podílel tím, že nejen věděl o podnapilosti obviněného, ale v průběhu dne s obviněným alkoholické nápoje konzumoval, ačkoli věděl, že bude řídit motorové vozidlo, a tím jeho počínání schvaloval. Navíc je podle obviněného velmi pravděpodobné, že byl poškozeným v řízení pod vlivem alkoholu podporován.
5. Odvolacímu soudu obviněný pak dále vytknul, že posouzení míry spoluzavinění poškozeného bylo učiněno pouze povrchně a bez provedení dokazování. Obviněný před soudem prvního stupně prohlásil vinu a soud jeho prohlášení přijal, nebylo tedy prováděno dokazování. Odvolací soud pak ve veřejném zasedání veškeré důkazní návrhy obviněného zamítl jako nadbytečné s odůvodněním, že odvolací soud má přesnou představu o tom, jak ke vzniku nemajetkové újmy a majetkové škody došlo. Zamítnut byl i návrh obviněného na provedení úředního záznamu o podaném vysvětlení poškozeného, z něhož vyplynulo, že se poškozený zúčastnil jízdy vozidlem, o jehož řidiči věděl, že je silně ovlivněn alkoholem, že byl on sám ovlivněn návykovými látkami a s obviněným před jízdou alkoholické nápoje konzumoval, čímž jej fakticky utvrzoval v nezákonném jednání.
Z výpovědi V. W. jsou podle obviněného dále relevantní informace o opakování jízdy, resp. nevystoupení z vozidla za situace, kdy byla jízda přerušena, i přes tvrzenou neopatrnost a rychlou jízdu obviněného. Odvolací soud překvapivě založil své rozhodnutí na listinách, které ani nebyly provedeny k důkazu, a míru spoluzavinění stanovil nepřiměřeně. Konstatování odvolacího soudu, že z obsahu spisu nevyplývá, že by byl obviněný ze strany poškozených ve způsobu řízení vozidla podporován, je podle obviněného nepřípadné, protože věc byla řešena ve zkráceném přípravném řízení a poškozených se na tyto informace nikdo nedotazoval.
Odvolací soud pak příslušné důkazní návrhy zamítl. Závěrem obviněný požádal o „odklad výkonu“ (patrně výroku o náhradě škody). Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a poškozenou odkázal na řízení věcech občanskoprávních nebo aby uložil obviněnému na náhradě škody zaplatit částku odpovídající 50 % uplatněných nároků a se zbytkem nároku poškozenou odkázal na řízení věcech občanskoprávních.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že posouzení míry spoluzavinění poškozeného ve výši pouze 30 % je správné. Následně podrobněji rozebral judikaturu citovanou obviněným a také další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1197/2022, ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2665/2023-226, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2740/2018. Z judikatury podle něj vyplývá, že obecná pravidla aplikovatelná na míru spoluzavinění neexistují, nezáleží na počtu okolností na straně poškozeného, ale na jejich významu pro vznik škody, přičemž spoluzavinění poškozeného může dosáhnout nejvýše 50 %. Takové výše však dosáhne, jen pokud se jedná o okolnost zcela zásadní pro vznik daného následku (např. nepřipoutání se poškozeného za situace, kdy by samotné připoutání zásadním způsobem omezilo škodlivý následek) nebo v případě více takových okolností (poškozený vědomě jede s podnapilým řidičem a současně existuje další nepříznivá okolnost, například je na vozovce sníh, poškozený neužije bezpečnostní pás, řidič je ve stavu vážné otravy alkoholem, poškozený sedí na klíně jiné nepřipoutané osoby, jízdě předcházely neúspěšné pokusy dalších osob řidiče z vozidla vytáhnout apod.).
7. Takové závažnější okolnosti však podle státního zástupce v posuzované věci chybí. Jediným jednáním poškozeného působícím ke vzniku škody na jeho zdraví bylo to, že cestoval s řidičem, s nímž předtím pil alkohol a který se proto nacházel ve středním stupni opilosti. Poškozený pak v takové jízdě pokračoval, ačkoliv měl možnost z vozidla vystoupit. Na druhé straně však mohl poškozený z příznivých klimatických podmínek a z vlastnictví vozidla řidičem mylně usuzovat, že k havárii snad nedojde. Vzhledem k tomu, že se v poměrně robustním vozidle připoutal, mohl mít pocit zdánlivého bezpečí. Odvolací soud tedy podle státního zástupce nepochybil, pokud shledal převažující zavinění na straně řidiče a pokud spoluzavinění poškozeného určil pouze jako třicetiprocentní, což je v souladu s judikaturou, podle níž je spoluzavinění poškozených ve výši 50 % vyhrazeno pro jejich extrémní neopatrnost.
8. K námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním pak státní zástupce uvedl, že aby mohl být založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění (pro naplnění znaků trestného činu určující), která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž by nedůvodně nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozhodnými skutkovými zjištěními však nejsou okolnosti určující pouze pro výrok o náhradě škody. To podle státního zástupce plyne i z povahy trestního řízení, v němž vede podstatnější důkazní nouze ohledně náhrady škody pouze k postupu podle § 229 tr. ř. Dovolání proto v této části žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá a zmíněný dovolací důvod obviněný ani neuplatnil. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
9. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky se do dne tohoto rozhodnutí k dovolání obviněného nevyjádřila.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
10. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší
11. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který obviněný odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
13. V posuzovaném případě obviněný napadl výrok o náhradě škody z hlediska aplikace § 2918 o. z., kteroužto námitku je třeba podřadit pod tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
14. Ačkoli dovolací námitky uplatněnému důvodu z větší části odpovídají, nelze jim přisvědčit.
15. Podle § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.
16. Obviněný citoval z judikatury vztahující se tomuto ustanovení, přičemž již z obsahu dovolání je patrné, že v případech, kdy Nejvyšší soud shledal podíl spoluzavinění poškozeného vyšší než 30 %, bylo spoluzavinění dáno skutkovými okolnostmi, které v nyní posuzovaném případě absentují, resp. obviněný ani netvrdí, že by byly přítomny (argumentuje pouze tím, že ohledně jejich případné existence nebylo prováděno dokazování). Za takovou srovnatelně významnou okolnost nemůže být považována skutečnost, že poškozený s obviněným popíjel alkohol předtím, než s ním vědomě podstoupil jízdu (viz dále).
17. Posouzení míry, v jaké se poškozený podílel na vzniku škody, je vždy dáno konkrétními skutkovými okolnostmi, které soudy pečlivě a individuálně vyhodnocují. Z judikatury tak nevyplývá žádné obecné pravidlo, které by bylo možné aplikovat, ale je třeba vycházet ze srovnání se skutkově obdobnými případy. Proto je možno do výroku o náhradě škody vstupovat v rámci dovolacího řízení pouze v extrémně nepřiměřeném vymezení spoluúčasti poškozeného na škodném následku, nikoli na základě licitace o procentuálním vymezení v řádech jednotek. V těchto souvislostech možno upozornit, že odvolací soud odvolání obviněného částečně vyhověl a s konstatováním spoluzavinění poškozeného v rozsahu 30 % zmírnil v tomu odpovídající částce povinnost obviněného k náhradě škody. Dovoláním se pak obviněný domáhal rozšíření zmíněné spoluúčasti na 50 %.
18. V často citovaném rozsudku ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2451/2007, posuzoval Nejvyšší soud situaci, kdy poškozený nasedl do vozidla, ačkoli věděl, že řidič je pod vlivem alkoholu, přičemž na mokré vozovce se nacházel místy i sníh. V tomto zrušovacím rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že podíl spolujezdce na jemu vzniklé újmě je vyšší než jen 20 % a limitně se může blížit až jedné polovině. Prakticky stejné skutkové a právní závěry pak obsahuje i rozhodnutí ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 895/2008.
19. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 91/2010 (rozsudek ze dne 24. 2. 2011) Nejvyšší soud shledal podíl spolujezdce na vzniku vlastní újmy ve výši 50 %. Důvodem byla skutečnost, že nebyl za jízdy připoután, přičemž podle znalce by v opačném případě nedošlo ke vzniku tak závažných poranění, poškozený také věděl o těžké opilosti řidiče (stav otravy alkoholem) a měl možnost z vozidla vystoupit, což neučinil přes předchozí rychlý a riskantní způsob jízdy řidiče.
20. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4111/2011, se zabýval situací, kdy poškozený za jízdy nebyl připoután (znalecký posudek nedokázal přesně určit význam této okolnosti z hlediska vzniku újmy na zdraví, i tak k ní ale bylo přihlédnuto) a o podnapilosti řidiče věděl. Jeho podíl na vzniku újmy činil podle Nejvyššího soudu 35 %.
21. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 3171/2013 Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2014 zrušil napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a věc vrátil k dalšímu řízení s odkazem na předchozí judikaturu, v jejímž smyslu je třeba spoluúčast ve výši 25 % v obdobných případech považovat zpravidla za nepřiměřeně nízkou a může se blížit až jedné polovině. Poškozený v tomto případě věděl o opilosti řidiče, protože s ním alkohol konzumoval, a za jízdy se nepřipoutal, což vedlo ke smrtelnému následku. V případě připoutání by utrpěl lehká zranění.
22. V usnesení ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 748/2016, ohodnotil Nejvyšší soud míru spoluzavinění nepřipoutané spolujezdkyně 50 %. V usnesení ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1130/2018, pak nepřipoutaný spolujezdec spoluzavinil následek na svém zdraví z jedné třetiny (33 %). Nejvyšší soud zde konstatoval, že pokud by se na straně poškozeného kumulovalo více okolností (např. i vědomí o tom, že řidič před jízdou požil alkohol), mohlo by se uvažovat až o 50 %. Také z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2740/2018, vyplývá, že i samotné nepřipoutání poškozeného může vést k posouzení míry jeho spoluúčasti ve výši 50 %, pokud významně přispělo ke zvýšení rozsahu zranění. V usnesení ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1022/2019, učinil Nejvyšší soud stejný závěr (o spoluúčasti 50 %) ve vztahu k nepřipoutané řidičce – oběti dopravní nehody, kterou zavinil jiný řidič.
23. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1197/2022, se zabývalo situací více poškozených spolujezdců, kteří cestovali ve vozidle s řidičem, s nímž před tím popíjeli alkohol. U spolujezdců, kteří (pouze) nebyli připoutáni, považoval Nejvyšší soud za adekvátní jejich spoluúčast ve výši „minimálně 30 %“. V případě poškozené, která patrně navíc seděla na klíně jiného spolujezdce mezi sedáky, by pak spoluúčast mohla být i vyšší, věc však bylo třeba nově posoudit i po stránce skutkových okolností.
24. Podle rozsudku ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2665/2023, „rozhodující příčinou vzniku škody… stále zůstává nezodpovědné počínání řidiče vozidla, proto nepůjde o nadpoloviční rozsah ani v případě, kdy spolupřispění poškozeného bude značné, např. jestliže kromě zásadního podcenění situace s ohledem na vědomost o ovlivnění schopností řidiče alkoholem či jinými návykovými látkami k tomu přistoupí další okolnosti, jako například jeho vědomost, že řidič vozidla nemá řidičské oprávnění nebo že hrozí nezvládnutí řízení za špatných povětrnostních podmínek“. V daném případě si byl poškozený vědom těžké opilosti řidiče až na hranici otravy (sám se nacházel v lehkém až středním stupni opilosti) a současně ignoroval výzvy přítomných osob, aby řidič za volant nesedal. Nižším soudům pak Nejvyšší soud vytknul, že nepracovaly s dalšími skutkovými tvrzeními, která by odůvodňovala míru spoluúčasti poškozeného ve výši 50 %, a to že poškozený měl vědět o opakovaném přestupkovém postihu řidiče za řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, nereagoval na snahu přítomných řidiče z vozidla vytáhnout ani na to, že jiný spolujezdec přestoupil do vozidla řízeného střízlivou osobou.
25. Z výše citované judikatury tedy vyplývá, že míra spoluzavinění ve výši 50 % je hraniční hodnotou, k níž soudy přistupují v případech, kdy lze chování poškozeného vzhledem k počtu a povaze okolností určujících podstupované riziko označit za lehkomyslný hazard se životem, nebo v případech, kdy byla sice dána pouze jediná taková okolnost, ta ale vedla k podstatnému zhoršení následku oproti stavu, kdy by dána nebyla. Z citované judikatury je zřejmé, že za takovou okolnost, která je schopna sama o sobě v určitých případech způsobit podíl poškozeného na následku ve výši jedné poloviny, Nejvyšší soud považoval nepřipoutání se bezpečnostními pásy.
26. Pokud jde o vědomí poškozeného o tom, že řidič před jízdou požil alkoholické nápoje, k tomu ve výše citovaných případech přistupovaly vždy další významné okolnosti jako např. špatná sjízdnost vozovky vlivem nepříznivých povětrnostních podmínek, těžká opilost řidiče až na hranici otravy alkoholem spolu s ignorováním snahy přítomných osob mu v jízdě zabránit nebo spolu s nepřipoutáním spolujezdce a nevystoupením z vozidla přes nebezpečný způsob jízdy řidiče. Kombinaci vědomí o podnapilosti řidiče a nepřipoutání se ale Nejvyšší soud v jednom případě ohodnotil také 35 % a v jednom případě šlo o „minimálně 30 %“.
27. V nyní posuzovaném případě šlo o situaci, kdy se řidič nacházel ve stavu opilosti středního stupně, poškozený se ve vozidle připoutal, jednalo se o vozidlo Audi A6, které je (i přes r. v. 2008) obecně považováno za odpovídající vysokému bezpečnostnímu standardu, k nehodě došlo 18. května ve 20:40 hodin, tedy ještě za světla (západ slunce ve 20:47) a za příznivých klimatických podmínek.
28. Podle obviněného by jím navrhovaná míra 50% spoluzavinění na straně poškozeného měla být odůvodněna skutečností, že alkohol popíjel spolu s ním. Pokud však Nejvyšší soud v judikatuře uváděl popíjení alkoholu společně s řidičem, chtěl tím pouze zdůvodnit skutečnost, že poškozený o ovlivnění řidiče alkoholem věděl. V žádné z posuzovaných věcí Nejvyšší soud neuvádí, že společným pitím alkoholu byl řidič v řízení pod jeho vlivem poškozeným jaksi konkludentně utvrzován a že by tato skutečnost dále zvyšovala podíl poškozeného na jemu způsobené újmě. Ani v nyní posuzované věci Nejvyšší soud takový názor nezastává, neboť tato okolnost se jeví jako málo významná vedle té podstatné skutečnosti, že poškozený jako spolujezdec do vozidla s opilým řidičem nastoupil. Každý řidič osobního automobilu by měl být dospělou svéprávnou osobou, která by se neměla primárně řídit podle toho, zda ostatní jeho jednání akceptují, proto aspekt „schvalování“ obsažený v jednání poškozeného spočívající v tom, že s řidičem alkohol popíjel a že s ním do vozidla nastoupil, nelze přeceňovat. Podstatné je v tomto směru jednání, kterým poškozený převzal riziko na sebe, a tím je nastoupení do vozidla s opilým řidičem. Významné by v tomto směru mohlo být výslovné schvalování a utvrzování nebo dokonce navádění či přemlouvání podnapilé osoby, aby řídila motorové vozidlo. To však obviněný uvádí pouze v jakési rovině pravděpodobnosti s tím, že by se mělo teprve zjistit dokazováním (viz dále).
29. Přeceňovat v této souvislosti není možné ani nevystoupení poškozeného z vozidla poté, co již měl možnost vnímat nebezpečný způsob jízdy obviněného. Nelze totiž bez dalšího presumovat, že ve všech výše citovaných případech neměli spolujezdci možnost z vozidla vystoupit. Nelze předpokládat, že by řidiči odmítli zastavit, pokud je o to spolujezdci požádali. Ačkoli se při zastavení vozidla možnost vystoupit přímo nabízí, v citované judikatuře se vyskytovala pouze jednou spolu s dalšími okolnostmi (těžká opilost, nepřipoutání) a Nejvyšší soud je toho názoru, že rozhodnutí poškozeného cestovat s opilým řidičem (nebo v některých citovaných věcech cestovat bez připoutání bezpečnostním pásem) přetrvávalo vždy po celou dobu jízdy až do havárie a neomezuje se pouze na okamžik nastoupení do vozidla nebo okamžik přerušení jízdy. Okolnost, že bylo při přerušení jízdy rozhodnutí cestovat s opilým řidičem konfrontováno s poměrně snadnou možností vystoupit, nemá tedy pro určení míry spoluzavinění tak podstatný význam, jak se domnívá obviněný. Jde pouze o jakousi subkategorii, která je již zahrnuta v rozhodnutí s opilým řidičem cestovat, resp. vedoucí k možnému opakovanému rozhodnutí takového obsahu.
30. Citovaná rozhodnutí v některých případech zmiňují stejně jako obviněný ve svém dovolání ovlivnění samotného poškozeného alkoholem, aniž by však v judikatuře bylo výslovně řečeno, že jde o okolnost, která by měla mít vliv na míru spoluzavinění. Nejvyššímu soudu ostatně není zřejmé, jak by se mohla tato okolnost podílet na vzniku závažnějšího následku oproti situaci, kdy by poškozený cestoval střízlivý, kromě případů, kdy by např. zhoršení zdravotního stavu z tohoto důvodu konstatoval znalecký posudek. To ostatně obviněný nijak nevysvětluje.
31. Odvolacímu soudu pak obviněný vytýká, že své rozhodnutí založil na listinách, které nebyly předmětem dokazování, a že zamítl jeho důkazní návrhy.
32. Revize skutkových zjištění přichází v dovolacím řízení mimo případu uvedeného v § 265b odst. 2 tr. ř. v úvahu pouze na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Již ze samotného znění tohoto ustanovení zřetelně vyplývá, že přezkoumána mohou být pouze ta zjištění, která jsou podkladem pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty. Námitky vztahující se ke skutkovým zjištěním, která tvořila podklad výroku o trestu nebo výroku o náhradě škody, a rozsahu provedeného dokazování za účelem zjištění okolností tvořících podklad těchto výroků, tedy stojí mimo meze zákonných dovolacích důvodů.
33. Obviněnému je třeba dát za pravdu, že odvolací soud výrok o náhradě škody odůvodnil poněkud úsporně, když bez bližších podrobností pouze odkázal na ustálenou judikaturu a bylo by namístě uvést alespoň konkrétní rozhodnutí, které odvolací soud považoval za skutkově obdobné nyní projednávanému případu. Na druhou stranu samotný výrok rozsudku nevykazuje žádnou vadu. Jeho odůvodnění nelze jednoznačně hodnotit jako nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud uvedl okolnosti na straně poškozeného, k nimž přihlížel, a samotná nepřezkoumatelnost ostatně ani není zákonným dovolacím důvodem. V neposlední řadě pak obviněný neuvádí, která konkrétní skutková zjištění měla být v řízení dokazováním zjištěna (přitom obsahem dovolání a námitkami v něm uvedenými je dovolací soud striktně vázán – viz § 265i odst. 3 až 5 tr. ř.). Utvrzování v řízení pod vlivem alkoholu ze strany poškozeného (nad rámec společného popíjení) uvádí obviněný pouze jako možné či pravděpodobné, byť se jedná o jeho osobu, tedy musí sám vědět, zda byl poškozeným takto výslovně utvrzován či nikoli. Nejvyšší soud by tak nemohl jeho námitkám přisvědčit ani v případě, že by se měl odvolacím soudem zamítnutými důkazními návrhy zabývat z hlediska tzv. opomenutých důkazů.
34. Dovolání je tedy z pohledu jeho důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zjevně neopodstatněné, neboť odvolací soud posoudil míru spoluzavinění poškozeného 30 % věcně správně, zcela adekvátně výše specifikované judikatuře a nelze dospět k závěru o nesprávně aplikovaném hmotněprávním ustanovení, které by se popsaným kritériím nepřiměřeně vymykalo. V. Způsob rozhodnutí
35. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněného, aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§ 265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není oprávněn podat návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. a samosoudkyně soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem na odklad nebo přerušení výkonu trestu nepředložila. Podání obviněného bylo vyhodnoceno jako podnět k postupu předsedy senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř., čemuž nic nebrání, avšak důvody pro takový postup nebyly shledány již s ohledem na zjevnou neopodstatněnost dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 7. 2025
Mgr. Pavel Göth předseda senátu