6 Tdo 519/2025

6 Tdo 519/2025-785

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Götha a soudců JUDr. Vladimíra Veselého a Mgr. Daniela Plška projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. 9. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 12 To 53/2023, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 1/2023, takto:

I. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. za přiměřeného použití § 265 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že obviněný M. F. je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen nahradit nemajetkovou újmu:

- poškozenému AAAAA (pseudonym) v částce 150 000,- Kč,

- poškozenému BBBBB (pseudonym) v částce 150 000,- Kč,

- poškozenému CCCCC (pseudonym) v částce 150 000,- Kč.

II. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškození se zbytkem svých nároků na nemajetkovou újmu v penězích odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních.

1. Předně je potřebné uvést, že Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání obviněného v této trestní věci již podruhé, a to nyní na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. II. ÚS 3450/24 (dále též jen jako „zrušující nález“ nebo „zrušující nález Ústavního soudu“), jímž bylo z podnětu ústavní stížnosti podané poškozenými zrušeno dřívější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2024, sp. zn. 6 Tdo 660/2024, ve výroku pod bodem III.

2. Nejvyšší soud posledně zmíněným usnesením

I. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů, a to v adhezním výroku o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy každému z poškozených ve výši 600.000 Kč (stručně vyjádřeno zejména pro absenci odkazu soudů na zákonná ustanovení upravující občanskoprávní odpovědnost za nemajetkovou újmu, nedostatečné posouzení podstaty vzniklé újmy, kdy z odůvodnění soudů nebylo možno ani určit, o které okolnosti opřely své úvahy), II. podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí soudů nižších stupňů obsahově navazující, III. podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. všechny tři poškozené odkázal s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních, IV. jinak zůstala napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů beze změny (tedy ve zbývajícím rozsahu nebylo dovolání obviněného posouzeno jako důvodné a opodstatněné).

3. Ústavní soud ve svém nálezu výrokem pod bodem I. vyslovil, že postoupením nároků poškozených do občanskoprávního řízení byla porušena jejich práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen „Listina“) ve spojení se zásahem do jejich práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny a ochranu lidské důstojnosti a cti podle čl. 10 odst. 1 Listiny. V tomto rozsahu ve výroku pod bodem II. zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu a ve výroku pod bodem III. odmítl ústavní stížnost ve zbývající části.

4. K otázce odkázání poškozených na občanskoprávní řízení Ústavní soud uvedl, že ačkoliv Nejvyšší soud správně vytkl nedostatky v odůvodnění přiznané náhrady újmy, měl sám dostatek podkladů pro rozhodnutí alespoň o části uplatněných nároků. To, že tak Nejvyšší soud neučinil, vystavilo poškozené zbytečné sekundární viktimizaci, zvláště s přihlédnutím k jejich statusu jako zvlášť zranitelných obětí. Podle Ústavního soudu náhrada nemajetkové újmy má být poskytnuta bez velkých časových prodlev a procesních komplikací a bylo tak povinností Nejvyššího soudu napravit právní vady v předcházejících rozhodnutích a o nárocích poškozených rozhodnout.

5. Z dosud uvedeného tedy vyplynula povinnost Nejvyššího soudu z podnětu dovolání obviněného meritorně rozhodnout o vznesených nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy. V souvislosti se skutečnostmi uvedenými výše a ve vztahu k nálezu Ústavního soudu Nejvyšší soud připomíná ustanovení § 314h odst. 1 tr. ř., z něhož mimo jiné vyplývá, že orgán činný v trestním řízení je vázán právním názorem, který byl v dané věci vysloven Ústavním soudem, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil.

Poté, co bylo předchozí usnesení Nejvyššího soudu částečně zrušeno Ústavním soudem, byla věc vrácena Nejvyššímu soudu s pokynem, aby znovu rozhodl v rozsahu zrušeného výroku. Měl přitom přihlédnout k ochraně poškozených před překvapivým soudním rozhodnutím ohledně výše náhrady nemajetkové újmy a nezhoršit právní postavení obviněného. Vzhledem k neúplným skutkovým zjištěním týkajícím se stanovení výše nemajetkové újmy (což mimo jiné Nejvyšší soud ve svém předcházejícím usnesení soudům nižších stupňů vytkl a Ústavní soud se s tím ztotožnil), nemluvě o delší časové prodlevě od posuzovaných událostí a Ústavním soudem konstatované povinnosti poskytnout obviněnému i poškozeným možnost se vyjádřit k posuzované otázce, byly vyzvány dotčené subjekty (tedy obviněný, státní zástupce, poškození prostřednictvím jejich zmocněnkyně a s ohledem na obviněným vykonávaný trest odnětí svobody i věznice), aby se k projednávané otázce vyjádřily a aktualizovaly svá stanoviska.

Obviněný i státní zástupce přitom využili svého práva a mj. souhlasili s projednáním věci a rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

6. V rámci svého písemného vyjádření ze dne 19. 7. 2025 obviněný k dotazu sdělil, že v současné době nedisponuje významným majetkem. Své finanční zdroje vyčerpal v průběhu trestního řízení na zaplacení právního zastoupení, kompenzace poškozeným ve výši 450 000 Kč (150 000 Kč na jednoho poškozeného) a dalších svých závazků. Jeho jediný příjem sestává ze zaměstnání v rámci výkonu trestu odnětí svobody, jehož maximální výše je 10 400 Kč měsíčně před zdaněním. Reálně však vydělává méně, neboť uvedená částka je podmíněna počtem odpracovaných dnů, kterého lze jen s obtížemi dosáhnout, a rovněž je třeba také odečíst náklady spojené s výkonem trestu a další nezbytné výdaje. Není v úpadku ve smyslu § 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení. Pokud jde o pozemek parcelního č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, ten dosud nebyl prodán. Případné finanční prostředky získané prodejem by ovšem stejně šly na uhrazení stávajících závazků vůči rodině, bance a realitní kanceláři. Na nákladech trestního řízení uhradil 13 000 Kč a na nákladech spojených s účastí poškozených přibráním zmocněnkyně zaplatil částku 355 546, 61 Kč. Obviněný dále doplnil, že v září 2022 zaslal 50 000 Kč na transparentní účet pro oběti trestných činů, a že je připraven a odhodlán zaplatit poškozeným další případnou náhradu způsobené nemajetkové újmy. Vyjádřil taktéž lítost nad svým jednáním a zdůraznil, že nárok poškozených na náhradu nemajetkové újmy nerozporuje. Má však za to, že přerušení jeho kariéry v oboru IT mu znemožňuje si po vykonání trestu najít odpovídající zaměstnání, k čemuž by se mělo přihlédnout při stanovení výše náhrady.

7. Z vyjádření věznice Horní Slavkov, ve které obviněný vykonává svůj trest odnětí svobody, bylo zjištěno, že dotyčný je pracovně zařazen. V období od května 2024 do května 2025 (tedy od nástupu do výkonu trestu) byla celková čistá mzda obviněného 73 294 Kč. Z toho pak obviněný pokrýval své osobní nákupy i pohledávky věznice.

8. Zmocněnkyně poškozených prezentovala jejich aktuální stanovisko ve věci, podle něhož trvají na původní výši uplatněného nároku, tedy 600 000 Kč za každého poškozeného. Obviněný jim nad rámec již uhrazených 450 000 Kč (150 000 Kč na jednoho) nic dalšího nezaplatil. Jednotliví poškození se k dopadům trestné činnosti na jejich život vyjádřili tak, že to na ně mělo značný emoční a sociální dopad, především ve vztahu k okolí, s jistými aspekty se potýkají dodnes, zejména přetrvává problém s uvědoměním si návratu obviněného z výkonu trestu. Svůj fyzický stav však popsali jako dobrý, nevyžadující léčbu. Poškozený CCCCC ještě dodal, že je pro něj těžké se vyrovnat se ztrátou všech rodinných příslušníků z matčiny strany.

9. Státní zástupce neshledal okolnosti, jimiž by chtěl reagovat na nález Ústavního soudu.

10. Poté, co byla trestní věc obviněného opětovně předložena k rozhodnutí po zrušení dřívějšího dovolacího rozhodnutí nálezem Ústavního soudu, Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání v kombinaci se závazným právním názorem vyjádřeným v dotyčném zrušujícím nálezu a písemnými vyjádřeními poškozených a obviněného, přezkoumal rozhodnutí obecných soudů a dospěl k následujícím závěrům.

11. Jak bylo zmíněno výše, Ústavní soud zrušil pouze III. výrok (adhezní) ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu, odkazující poškozené s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy na občanskoprávní řízení. Z tohoto důvodu je zřejmé, že bylo třeba se vypořádat toliko s otázkou náhrady nemajetkové újmy, přičemž zbývající námitky vznesené v původně podaném dovolání nejsou již předmětem dovolacího přezkumu. Lze tedy plně odkázat na předchozí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2024, sp. zn. 6 Tdo 660/2024, pokud jde o závěry stran vad v přístupu soudů nižších stupňů k otázce přiznaného nároku poškozeným, ať již jde o absenci odůvodnění, nedostatek aktuálních podkladů pro rozhodnutí, nevyjasnění právního titulu přiznaných nároků či skutečností, na jejichž základě byla stanovena samotná výše přiznaných nároků (viz body 33. až 46. usnesení Nejvyššího soudu). Pokud jde o pojem nemajetkové újmy ve smyslu § 228 tr. ř., lze rovněž do značné míry vycházet z teoretických východisek uvedených v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas (a řádně) uplatněn (§ 43 odst. 3 tr. ř.). Takto postupuje za situace, jestliže jsou nárok a jeho výše odůvodněny výsledky provedeného dokazování v hlavním líčení. Naopak pokud podle výsledků dokazování není podklad pro uložení této povinnosti obviněnému nebo by pro rozhodnutí o takové povinnosti bylo třeba provádět další dokazování, které přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo, soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkáže poškozeného s uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, případně na řízení před jiným příslušným orgánem. Soud takto odkáže poškozeného také se zbytkem uplatněného nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti (§ 229 odst. 2 tr. ř.).

12. Pro úplnost Nejvyšší soud předesílá, že na právní posouzení uplatněných nároků poškozených nemá vliv, že první skutek se stal v období mezi lety 2008 až 2011, zatímco zbývající skutky se staly až po roce 2014. Tedy ačkoliv k trestné činnosti obviněného došlo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do dne 31. 12. 2013 (dále jen „starý obč. zák.“) i zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v současném znění (dále jen „o. z.“), z procesního ba ani hmotněprávního hlediska tato novelizace občanského práva nemá význam.

Pokud jde o časovou působnost trestního řádu, platí, že úkon trestního řízení je prováděn podle procesního práva účinného v době, kdy se koná. Byla-li nemajetková újma zavedena do trestního řádu zákonem č. 181/2011 Sb., který s účinností ode dne 1. 7. 2011 vedle náhrady škody výslovně zakotvil mimo jiné i nemajetkovou újmu, pak návrh na její náhradu ve smyslu § 228 tr. ř. svorně uplatněný všemi poškozenými dne 5. 6. 2023 (č. l. 502) byl v celém rozsahu procesně způsobilý se jí domáhat. Z hlediska hmotného práva taktéž není žádné překážky.

Prvně podle přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. pokud soud ke dni účinnosti předmětného zákona (1. 1. 2014) nerozhodl o náhradě škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, může na návrh poškozeného člověka, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele (§ 2 odst. 3 o. z.), přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona. Jelikož však poškozený není povinen správně právně kvalifikovat své nároky, to přísluší až soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.

10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1309/2019) a současně je povinností soudu správně posoudit a oddělit třeba i jinak chybně označené nároky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 6 Tdo 884/2023), bylo by nepřiměřeně přísné požadovat v trestním řízení po poškozeném vznést požadavek ve smyslu § 3079 odst. 2 o. z. Jak ovšem plyne z připojení poškozeného AAAAA s jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy prostřednictvím zmocněnkyně (viz č. l. 502 – 504), svůj nárok opřel o ustanovení § 2956 o.

z., tedy implicitně uplatnil postup podle § 3079 odst. 2 o. z.

13. I kdyby bylo odhlédnuto od těchto specifických okolností svědčících ve prospěch adhezního návrhu poškozeného AAAAA, po obsahové stránce není významného rozdílu mezi současnou a předchozí právní úpravou náhrady nemajetkové újmy vzniklé trestnou činností. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu stran náhrady nemajetkové újmy vzniklé za účinnosti starého obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo, 347/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2014) snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve společnosti ve značné míře ve smyslu § 13 odst. 2 občanského zákoníku půjde tam, kde s ohledem na konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku, spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.

Morální zadostiučinění ve smyslu § 13 odst. 1 starého obč. zák. by bylo zjevně nedostačujícím pro zásah do sexuální autonomie (zvláště u nezletilého, jehož osobnost je takovýmto narušením o to více negativně ovlivněna), a proto předmětné narušení sexuální sféry nezletilého plně v obecné rovině odůvodňuje přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích. V rámci adhezního řízení lze tedy z tohoto právního titulu požadovat náhradu za zásah do osobnosti a snížení důstojnosti, která je s narušením sexuální autonomie neodmyslitelně spjata (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30.

5. 2024, sp. zn. II. ÚS 527/23). Lze tedy shrnout, že nehledě na období, ve kterém k trestněprávnímu jednání docházelo, účinná právní úprava ve všech případech znala náhradu za negativní prožitky, resp. duševní útrapy vzniklé v důsledku trestné činnosti (výslovně i ve vztahu k trestným činům v sexuální oblasti). Všichni poškození tedy měli pro tuto obsahovou provázanost mezi současnými a předchozími občanskoprávními ustanoveními právní titul, o který mohli opřít své adhezní návrhy.

14. Obecně platí, že na rozhodování o nemajetkové újmě se aplikuje ustanovení § 2956 o. z., podle kterého musí škůdce odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu a nahradit tak škodu i nemajetkovou újmu, včetně duševních útrap tak způsobených. V tomto ohledu je nutné odlišit ony „duševní útrapy“, které představují spíše netrvalou psychickou újmu způsobenou, např. samotným invazivním aktem znásilnění (pohlavního zneužití či jiným jednáním narušujícím sexuální autonomii oběti), od náhrady újmy při ublížení na zdraví ve smyslu § 2958 o.

z. Podle tohoto ustanovení je nutné kompenzovat veškerou vytrpěnou bolest a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného způsobenou ublížením na zdraví plně a spravedlivě. Místy bývá dovozováno, že pojem „další nemajetkové újmy“ může nabýt formy psychické bolesti, anebo právě jiných duševních útrap ve smyslu § 2956 o. z. (RYŠKA, Michal. § 2958 [Ublížení na zdraví]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3.

aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 19.). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu ovšem tento výklad koriguje, neboť má za to, že onou další újmou jsou specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, zvyšující intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2019). Jinak vyjádřeno další nemajetkovou újmou se myslí duševní aspekty bolestivých stavů.

Ustanovení § 2958 o. z. je tak speciální vůči § 2956 o. z., což však do důsledku pro posouzení nároků poškozených znamená, že nelze přiřknout obětem náhradu duševních útrap i další nemajetkové újmy současně. Jednalo by se totiž o dvojí odškodnění stejné nemajetkové újmy, čímž by byla porušena zásada ne bis in idem. Při výkladu ustanovení o náhradě újmy na zdraví je třeba zohledňovat i lékařské diagnózy (např. o existenci posttraumatické stresové poruchy), které dokládají trvalejší zdravotní následky ve smyslu § 2958 o.

z., a k prokázání které by mohlo být třeba posudku. Uvedené kategorie představují odlišné následky, které nelze směšovat a které mohou zakládat rozdílné nároky (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 1222/22). Z uvedeného vyplývá zcela zásadní nutnost rozlišování toho, jaký konkrétní nárok je poškozenému přiznán a v jaké výši. Pokud je přiznávána náhrada nemajetkové újmy skrze více nároků zároveň, je nutné vyčíslit, k jakému nároku patří ta která výše náhrady. Každý z nich totiž může vznikat v jinou chvíli, mít jiný okamžik uběhnutí promlčecí lhůty, přičemž jsou i samostatně uplatnitelné.

Jak Nejvyšší soud judikoval ve svém usnesení ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1309/2019, není nutné, aby tyto nároky řádně rozlišil již poškozený. Ostatně soud není vázán případně vadnou právní kvalifikací nároku z jeho strany. Zcela dostačující tak je, aby z jeho podání bylo zřejmé, vůči komu nárok uplatňuje (vůči jakému obviněnému), co požaduje (např.

v jaké výši žádá náhradu škody, nemajetkové újmy apod.) a z jakého důvodu takovou úhradu (či vydání bezdůvodného obohacení) po obviněném požaduje (stručné skutkové vylíčení objasňující důvodnost uplatňovaného nároku). Nic to však nemění na povinnosti soudu i v případě chybného označení jednotlivých nároků poškozenými tyto správně posoudit a oddělit ve výrokové části jeho rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 6 Tdo 884/2023, shodně též nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20, a ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 101/22).

15. Uplatnění těchto právních institutů sloužících k náhradě škody, resp. nemajetkové újmy v tomto případě, nelze hodnotit jen z pohledu soukromého zájmu poškozeného jednotlivce, neboť souvisí s veřejným zájmem na zjištění trestné činnosti a potrestání pachatele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1397/14), nápravě způsobené újmy na základních právech poškozeného a na zajištění přiměřené ochrany oběti před opakováním trestné činnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 2916/15).

16. Ve vztahu k rozsahu náhrady nemajetkové újmy je pak třeba postupovat v souladu s § 2951 odst. 2 o. z., podle kterého se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním, které musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Nutné je dodržet i princip proporcionality, jakožto obecnou právní zásadu, která se uplatní i v případě určování výše nemajetkové újmy v penězích. Přestože proporcionalitu jako kritérium Ústavní soud vymezil v nálezu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 350/2003, ve vztahu k náhradě škody a formuloval ji se zřetelem na závažnost způsobené škody na zdraví, možnost vyléčení či eliminace způsobené škody, a míru zavinění toho, kdo škodu způsobil, lze ho plně využít i při rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu v penězích, a to v rámci závažnosti újmy a okolností, za nichž k porušení práva došlo (blíže srov. M. Ryška. Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti, Právní rozhledy č. 9/2009, str. 305 a násl.). Stejně tak podle nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. I. ÚS 10/25, nelze rezignovat na požadavek předvídatelnosti soudního rozhodování, do nějž se promítá také princip závaznosti judikatury a potřeba ji v rozhodování zohledňovat – ať již pozitivně (tedy se jí řídit) nebo negativně (s náležitým odůvodněním se od ní odlišit). Pro úplnost lze doplnit, že v případech domácího a sexualizovaného násilí je zasažena nejen lidská důstojnost, soukromí, svoboda rozhodování, sexuální autonomie či další přirozená práva člověka, ale neméně významným projevem je i negativní prožívání různé intenzity, které však nedosáhne medicínské kvalifikace, a proto spadá pod ustanovení § 2956 o. z.

17. V této souvislosti je tak namístě blíže rozvést ustálenou judikaturu v otázce přiznání náhrady nemajetkové újmy, především pak právě za tzv. duševní útrapy, v návaznosti na spáchání trestných činů v sexuální oblasti. Nutno podotknout, že vzhledem k nedávné novelizaci trestního zákoníku, je-li na něj odkazováno, míní se tím pro účely tohoto zohlednění judikatury znění účinné ke dni 31. 12. 2024. Soudní rozhodnutí, ze kterých Nejvyšší soud vycházel, tedy mimo jiné zahrnují (při existenci srovnatelných skutkových okolností):

a. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, publikovaný pod č. 14/2014 Sb. rozh. tr., kterým byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč s úrokem z prodlení, a to za trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a s tím spojený zásah do osobnosti poškozené. Výše byla stanovena s ohledem na uvedené, i majetkové poměry obviněných, kteří vykonávali trest odnětí svobody bez možnosti výdělku a byli zatíženi i dalšími pohledávkami a též trestem vyhoštění. Nejvyšší soud proto v tomto případě v souladu s výše zmíněným principem proporcionality užil svého quasimoderačního práva a přiznal poškozené pouze polovinu požadované částky. To ovšem nad rámec bolestného, pod které spadaly i následky posttraumatické stresové poruchy. S tímto postupem se ztotožnil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 3249/13.

b. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. III. ÚS 2083/23, podle kterého z hlediska ochrany základních práv a svobod je nutné přiznat oběti adhezní nárok alespoň v míře, která je na základě provedených důkazů a ustálené praxe nezpochybnitelná. Tím se minimálně zajistí možnost úhrady nákladů spojených s vedením případných dalších řízení. Ústavní soud toto uvedl v reakci na odvolací soud, který odkázal nezletilé oběti trestných činů znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, nepřekažení trestného činu podle § 367 tr. zákoníku a výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 tr. zákoníku s celým jejich uplatněným nárokem na občanskoprávní řízení. Z tohoto důvodu proto také přistoupil ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu. Dlužno podotknout, že v rámci prvního rozhodnutí ve věci byla první oběti přiznána částka 400 000 Kč jako náhrada tzv. další nemajetkové újmy, druhé oběti pak částka 250 000 Kč.

c. Usnesení Ústavního soudu ze 24. 9. 2024, sp. zn. III. ÚS 1363/24, kterým bylo potvrzeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 6 Tdo 11/2024, a podle kterého částka 300 000 Kč jako náhrada nemajetkové újmy je odpovídající způsobeným následkům trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku.

d. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 4 Tdo 482/2016 (potvrzené usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2548/16), v němž se soud ztotožnil se závěrem, že částka 300 000 Kč je odpovídající kompenzací pro oběť trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Ve věci nebyly zjištěny trvalejší následky, které by znemožňovaly poškozené se zařadit do normálního života a materiální situace obviněného takovému rozhodnutí rovněž odpovídala. V tomto ohledu bylo zdůrazněno, že obviněný si i po výkonu trestu odnětí svobody bude schopen najít vhodné zaměstnání, když mu žádná překážka v práci nebrání. Naopak požadovaná výše nároku 1 500 000 Kč by přicházela v úvahu pouze v případě trvalého nebo výraznějšího poškození psychiky poškozené.

e. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 100/2020, ve kterém dovolací soud uzavřel, že částka 400 000 Kč oběti trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, podání alkoholu dítěti podle § 204 tr. zákoníku a pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku jako náhrada nemajetkové újmy odpovídá principu proporcionality. Uvedenou výši lze vnímat jako odpovídající kritériím uznávaným judikaturou.

f. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 8 Tdo 714/2022, podle kterého bylo vzhledem k majetkovým poměrům obviněného přiměřené stanovit povinnost nahradit 25 000 Kč za způsobenou nemajetkovou újmu trestným činem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

g. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1426/2017, týkající se přiznání nemajetkové újmy nezletilým poškozeným ve výších 200 000 Kč, 100 000 Kč a 50 000 Kč, přičemž šlo v prvním případě o pohlavní zneužití ve smyslu § 187 tr. zákoníku, ve druhém případě o znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v kombinaci s ohrožováním výchovy dítěte ve smyslu § 201 tr. zákoníku a poslední zmíněná částka představovala kompenzaci za šíření pornografie podle § 191 tr. zákoníku v kombinaci s ohrožováním výchovy dítěte ve smyslu § 201 tr. zákoníku. Nejvyšší soud přitom konstatoval, že vzhledem ke statusu poškozených jakožto zvlášť zranitelných obětí tyto částky odpovídaly intenzitě zásahu do osobnostních práv poškozených. A to i přes to, že podle znaleckého zkoumání nedošlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy. S tímto postupem se ztotožnil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 3249/13.

h. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 3 Tdo 1372/2021, ve kterém bylo konstatováno, že částka 200 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jako náhrada nemajetkové újmy byla přiměřená okolnostem. V projednávaném případě byla věc kvalifikována jako trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku.

i. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 3 Tdo 944/2024, se týkalo odškodnění duševních útrap způsobených trestným činem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a) odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a trestným činem ohrožování výchovy dítěte ve smyslu § 201 tr. zákoníku. Soud konstatoval, že částka 400 000 Kč odpovídala zavedené judikaturní praxi.

j. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 8 Tdo 986/2024, týkající se souběhu zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Podle tohoto usnesení nezletilí poškození požadovali náhradu nemajetkové újmy v rozmezí mezi 500 000 Kč až 600 000 Kč, avšak nižší přiznané částky od 150 000 Kč do 250 000 Kč byly náležitě odůvodněny jednak majetkovými poměry obviněného, jednak absencí závažných následků fyzické nebo psychické povahy. Současně bylo takové rozhodnutí shledáno v souladu s rozhodovací praxí.

k. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 3 Tdo 661/2021, kterým bylo potvrzeno, že částka 200 000 Kč jako náhrada za duševní útrapy je odpovídající pro jednání kvalifikované jako trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Tato částka i přes omezené pracovní možnosti obviněného nemohla být považována za likvidační.

18. Pro dokreslení soudní praxe lze dále odkázat i na některá další rozhodnutí ve věcech projednávaných Nejvyšším soudem, ve kterých však již meritorně nebyla zkoumána výše přiznané náhrady za nemajetkovou újmu. Např.:

l. Ve věci vedené pod sp. zn. 6 Tdo 308/2024, v níž byl obviněný uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jednak přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, byla přiznána jiná nemajetková újma v částce 150 000 Kč.

m. Ve věci vedené pod sp. zn. 3 Tdo 359/2024 byla přiznána nemajetková újma za duševní útrapy v částce 300 000 Kč [obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku].

n. Ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tdo 186/2024 byla poškozené přiznána nemajetková újma v částce 200 000 Kč [obviněný byl uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem soulože mezi příbuznými podle § 188 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku].

o. Ve věci vedené pod sp.zn. 4 Tdo 36/2024 byla poškozenému přiznána nemajetková újma ve výši 200 000 Kč [dva obvinění byli uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku].

p. Ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tdo 913/2023 byla poškozené přiznána nemajetková újma v částce 250 000 Kč [obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku].

19. Z dosud uvedeného se podává, že soudní praxe při určování výše náhrady nemajetkové újmy spojené s duševními útrapami ve smyslu § 2956 o. z. přihlíží k několika konkrétním aspektům. Primárním hlediskem je nepochybně povaha způsobených duševních útrap, jejich intenzita a dopad do soukromé sféry poškozených, to vše eventuálně na základě souběhu více trestných činů. Jak bude i dále rozvedeno, tyto poznatky vychází ze subjektivních prožitků, což však samo o sobě nikterak nesnižuje jejich význam pro soudní posouzení vznesených nároků.

Oproti tomu majetkové poměry obviněného a jeho finanční vyhlídky jsou zjištěními, ke kterým se přihlíží pouze za účelem předcházení nepřiměřeným excesům a dodržení zmíněného principu proporcionality. V tomto ohledu nutno přihlédnout k majetkovým poměrům obviněného, ale i k jeho budoucím možnostem se znovu zapojit do pracovního režimu apod. Je vhodné odkázat na předchozí usnesení Nejvyššího soudu v projednávané věci, ve kterém bylo konstatováno, že majetkové poměry obviněného nejsou samostatným kritériem, zásadně nehrají roli pro odstupňování výše náhrady.

Neprojeví se totiž v útrapách poškozených, a lze k nim proto přihlížet spíše výjimečně ve smyslu jakési quasimoderace vedené zájmem na tom, aby nedošlo k majetkové likvidaci škůdce a aby výše náhrady odpovídala principu proporcionality (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, publikovaný pod č. 51/2020 Sb. rozh. tr., či přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). Jde o výjimečný nástroj zmírnění přílišné tvrdosti zákona. Jinak řečeno, případné zvažování majetkových poměrů a jiných relevantních okolností na straně obviněného coby kritéria sloužícího k určení výše náhrady nemajetkové újmy je nezbytné vnímat pouze v jeho quasimoderačním významu.

Nepůjde o moderaci v pravém slova smyslu podle ustanovení § 2953 o. z. Toto ustanovení by nebylo možné na projednávanou věc aplikovat již proto, že podle jeho odstavce 1 náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně, přičemž tak tomu bylo i ve věci dovolatele, když nemajetkovou újmu způsobil úmyslnou trestnou činností. Zmíněné quasimoderační hledisko nesmí představovat otázku, zda obviněný disponuje či nedisponuje výraznějším majetkem, zda je bohatý či chudý. Proto jeho majetkové poměry nehrají roli pro nějaké odstupňování výše přiznaného nároku.

Soudy jsou v rámci adhezního řízení povinny přihlédnout k majetkovým poměrům obviněného jen tehdy, pokud by výše náhrady (stanovené podle uvedených kritérií) pro obviněného představovala likvidační důsledek. Majetkové poměry mohou představovat pouze určitý korektiv sloužící k eliminaci bezbřehých nároků na náhradu nemajetkové újmy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019 ve spojitosti s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 6 Tdo 884/2023). Je tak namístě shrnout, že byť finanční situace obviněného hraje roli v rozhodování o přiznání náhrady nemajetkové újmy, nejde o primární hledisko, které může pouze ve výjimečných případech samo o sobě ovlivnit konečnou částku.

Jak však dokládá výše uvedený soupis judikatury, výjimečnost tohoto institutu není dána frekvencí jeho použití, nýbrž skutkovými okolnostmi. Je tak pro účely posouzení nezbytné vycházet zejména z těch důkazů, které jsou k dispozici, a z případného srovnání postavení, situace, vzdělání, pracovní kvalifikace a dalších charakteristik obviněného. A přestože se tímto nechává široký prostor k úvahám soudu, je třeba mít racionální podklad v úvahách a argumentech, aby finální stanovená částka byla přesvědčivou a přezkoumatelnou nejen pro nadřízené soudní orgány, ale i konkrétní strany trestního řízení.

20. Zabránění případné libovůli představuje zákaz přiznání excesivní či jinak nepřiměřené částky, která by byla pro obviněného likvidační (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11). Současně je třeba vnímat výši přiznané částky ve světle dosavadní judikatury, a přestože nelze stanovit a ani by neměl být stanoven paušální limit, jistá míra komparace s obdobnými případy je nejen vhodná, ale i žádoucí pro zachování kontinuity judikaturní praxe a pro její sjednocení. Je totiž žádoucí zabránit přílišným neodůvodněným rozdílům mezi jednotlivými svojí podstatou do jisté míry srovnatelnými případy, pokud jde o výši přiznávaných náhrad nemajetkové újmy v podobě duševních útrap.

Z případů citovaných v bodech 17. a 18. tohoto rozsudku je patrné, že pokud jde o sexuální násilí proti dětem, základní rozpětí náhrady za vzniklé duševní útrapy ve smyslu § 2956 o. z. se pohybuje cca mezi 150 000 Kč a 400 tis Kč. Stojí za zmínku, že takto nastaveným hranicím odpovídá nejen vlastní analytická činnost Nejvyššího soudu, ale rovněž i výsledky empirické studie institutu Legal Data Hub Právnické fakulty Univerzity Karlovy, na niž odkazoval Ústavní soud v již citovaném nálezu pod sp. zn. I.

ÚS 1222/22 (viz VANČA, T. Kompenzace újmy obětem znásilnění: jaká je realita? Legal Data Hub, 2023, str. 5; dostupná na: www.prf.cuni.cz/legal-data-hub). Nutno zdůraznit, že jde o základ, který v kontextu konkrétní situace a s přihlédnutím k vybraným aspektům zmíněným výše může být i výrazně modifikován.

21. Vztáhne-li se uvedené na projednávaný případ, přiznání částek požadovaných poškozenými, které jsou více než dvojnásobkem mediánu těchto limitů, by pak bylo excesivním vybočením z relativně ustálené soudní praxe demonstrované výše. Jak konstatoval Ústavní soud v již citovaném nálezu ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. I. ÚS 10/25, Nejvyšší soud je při posuzování odpovídající výše náhrady nemajetkové újmy touto praxí minimálně v obecné rovině vázán a případné odchýlení by muselo být odůvodněno okolnostmi hodnými zvláštního zřetele.

Tak tomu ovšem v projednávaném případě není. Okolnosti případu, byť nezpochybnitelně způsobující závažnou újmu na duševním komfortu poškozených, zasluhující odpovídající satisfakci po morální i finanční stránce, se svou podstatou tolik neliší od jiných případů shodné právní kvalifikace, ač tato byla naplněna u celkem 4 různých trestných činů (znásilnění, šíření pornografie, ohrožování výchovy dítěte a pohlavní zneužití). Jde o relativně standardní způsob spáchání činu vůči třem poškozeným v jejich věkovém rozpětí 7 až 14 let v průběhu celé doby, kdy byly praktikovány různé postupy od méně intenzivních praktik [tření penisu, (vzájemná) masturbace a orální stimulace, aplikace erotických pomůcek] až po pohlavní (anální) styk.

Právě primárně s ohledem na zavedenou praxi nemůže Nejvyšší soud jinak než přiznat nižší než nárokované výše náhrady způsobené újmy. V opačném případě by nepřímo konstatoval, že dosavadní soudní rozhodování (včetně Ústavního soudu) bylo nesprávné. K takovémuto hodnocení judikatury nadřízeného soudu ostatně není Nejvyšší soud ani příslušný. Do důsledku by přiznání uplatněných nároků v plné výši také znamenalo, že ve všech ostatních případech oběti sexuálního násilí utrpěly menší újmu, byť pro to není žádného skutkového podkladu.

Jinak vyjádřeno, Nejvyšší soud pro zachování právní jistoty a předvídatelnosti rozhodl o nároku poškozených v nižším rozsahu, než požadovali poškození, adekvátním okolnostem případu při nezbytné komparaci s případy v minulosti řešenými a uvedenými výše. Tomuto závěru ostatně svědčí i učiněná skutková zjištění.

22. Z vyjádření poškozených, ať již v rámci uplatnění svých nároků v trestním řízení podle § 43 odst. 3 tr. ř. (viz č. l. 502 – 510) u hlavního líčení konaného dne 6. 6. 2023 před zahájením dokazování nebo v rámci jejich vyjádření Nejvyššímu soudu vyplývá, že žádají náhradu duševních útrap ve smyslu § 2956 o. z., a to ve výši 600 000 Kč každý. K rozhodnutí o vzneseném nároku nebylo zapotřebí znaleckého zkoumání, neboť jak konstatoval Ústavní soud v již citovaném nálezu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I.

ÚS 1222/22, právě prožití duševních útrap způsobených poškozené osobě jejím znásilněním není třeba znaleckými posudky prokazovat. Přesto v dané věci relevantní znalecké závěry byly k dispozici, tudíž nebylo důvodu, aby je Nejvyšší soud nevzal v potaz a mohl tak shrnout útrapy způsobené dvěma poškozeným (ohledně třetího znalecký posudek zpracován nebyl). Znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie a klinická psychologie bylo mimo jiné zjištěno, že poškozenému CCCCC v příčinné souvislosti s jednáním obviněného vznikl psychický diskomfort (č. l.

161). K obdobným závěrům dospěl i znalecký posudek ze stejného odvětví ve vztahu k poškozenému BBBBB (č. l. 487). Nad rámec znaleckých posudků nelze mít pochyb, že všichni tři poškození utrpěli vážnou újmu na svých osobnostních právech, byl negativně ovlivněn jejich další sexuální a jiný vývoj a v neposlední řadě byly nepříznivě zasaženy rodinné a sociální vazby poškozených. Poslední bod je primárně dán i postavením obviněného jako osoby blízké poškozeným (v případě dvou poškozených byl dokonce jejich strýcem), neboť svým činem vůči poškozeným narušil jejich pocit bezpečí v rámci vlastní rodiny.

Tomu ostatně odpovídají i aktuální písemná vyjádření poškozených předložená Nejvyššímu soudu, podle kterých prožité útrapy zahrnují zneužití jejich nezralosti, narušení důvěry a podle poškozeného CCCCC i zpřetrhání rodinných vazeb. Na druhou stranu lze konstatovat, že v rámci posuzovaných duševních útrap nebylo shledáno žádných závažnějších přetrvávajících následků, které by představovaly zásah do fyzického či psychického zdraví razantnější než u dalších posuzovaných případů. Tyto zjištěné okolnosti pak Nejvyšší soud promítl do stanovené výše přiměřeného zadostiučinění odpovídající způsobené újmě.

23. Všichni poškození byli v inkriminované době dětmi, jejichž sexuální autonomie byla narušena osobou blízkou. Již toto zakládá jejich již Ústavním soudem konstatovaný status zvlášť zranitelné oběti ve smyslu § 2 odst. 4 písm. a) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů, stejně jako spáchání trestného činu znásilnění (§ 185 tr. zákoníku) či trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti na nich ve smyslu písm. c) a d) téhož ustanovení. Je rovněž zcela nepochybné, že z podstaty trestné činnosti jim byla způsobena újma na přirozených právech (viz i v bodě 37. zrušujícího nálezu Ústavního soudu citované závěry). V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu citovanou tamtéž, pro eliminaci sekundární viktimizace a dodržení ve zrušujícím nálezu vyjádřeného závazného právního názoru tedy Nejvyšší soud učinil meritorní rozhodnutí o adhezních nárocích poškozených.

24. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu a s přihlédnutím k prezentované judikaturní praxi na úseku odškodňování duševních útrap pak považoval za způsobené nemajetkové újmě v podobě duševních útrap odpovídající nárok každého poškozeného podle § 2956 o. z. ve výši 300 000 Kč. Jak již bylo uvedeno, bylo zohledněno především to, s jakou intenzitou a v jaké formě bylo zasaženo do základních práv poškozených, přičemž soud neshledal důvodu, aby mezi jednotlivými poškozenými z hlediska proporcionality odlišoval různými přiznanými nároky na náhradu škody. K stanovení této částky Nejvyšší soud přistoupil po komplexní úvaze, do které zahrnul mj. i to, že okolnosti případu nejsou natolik výjimečné oproti obdobným případům založeným na stejné právní kvalifikaci, jako je jednání obviněného. Samozřejmě podstatnou veličinou zůstává dopad tohoto jednání do intimní sféry osobností poškozených a negativní prožitky, kterým je vystavil. Byla zasažena nejzákladnější práva poškozených, v ranné části jejich celkového vývoje, a to obviněným, jako osobou jim blízkou. Proto Nejvyšší soud shledal adekvátní výši nároku přiznaného poškozeným jako částku nacházející se při pomyslné horní hranici (nikoli však na ní) průměrně přiznávaných částek ze shodného právního titulu za srovnatelně závažnou trestnou činnost.

25. Pokud jde o osobu obviněného a jeho majetkové a další poměry, náhledem dříve citovaných judikaturních závěrů lze konstatovat, že jde o osobu pracovně způsobilou, která v současné době (ač za tvrzené pomoci rodiny) splácí své finanční závazky. Dále podle vyjádření obviněného celkové náklady spojené s trestním řízením činily 368 546,61 Kč a k tomu ještě dobrovolně poskytl 450 000 Kč poškozeným a 50 000 Kč na dobročinné účely. Pro bližší rozvedení jednotlivých položek Nejvyšší soud odkazuje na dřívější body 6. – 7. tohoto rozsudku. Obviněný je rovněž výdělečně činný v rámci výkonu trestu, jeho čistý roční výdělek činil 73 294 Kč, byť se tato výše odvíjí od množství odpracovaných hodin a může se tedy měnit v závislosti na časových možnostech obviněného. Rovněž nelze ani opomenout, že je vlastníkem dosud neprodaného pozemku parcelního č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV 1369.

26. Na základě shora uvedeného pak nebylo shledáno důvodů pro eventuální quasimoderaci uvedených nároků z hlediska proporcionality a hrozící ekonomické likvidace obviněného ve smyslu východisek podle bodu 19. výše. Obviněný přistoupil poměrně zodpovědně k úhradě doposud vzniklých závazků, pokud ještě byl na svobodě s možností nadprůměrného pracovního příjmu, ale i poté (úhrada nákladů trestního řízení včetně nákladů obhajoby, náhrada nákladů zastoupení poškozených apod.), přičemž vynaložil částky v řádech statisíců Kč. To by sice mohlo evokovat výrazné snížení solventnosti a pokles životního standardu (mj. i v souvislosti s nástupem výkonu trestu odnětí svobody), nicméně obviněný je dalek situace trvalé hmotné nouze. Je stále majitelem nemovitosti, i ve výkonu trestu odnětí svobody (s předpokládaným koncem 23. 5. 2029) je pracovně zařazen s výše specifikovaným výdělkem, jde o osobu relativně nízkého věku cca 40 let, vysoce profesně kvalifikovanou, která má nepochybně dobrou perspektivu pracovního uplatnění na svobodě, byť sám vnímá a prezentuje obavy z možných komplikací v důsledku předmětného odsouzení. Za daných okolností tedy Nejvyšší soud neshledal důvodů pro jakékoli mimořádné odstraňování tvrdosti zákona a redukci přiznaných nároků poškozených na náhradu nemajetkové újmy.

Způsob rozhodnutí

27. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265m odst. 2 tr. ř. za přiměřeného použití § 265 tr. ř. tak, že obviněnému M. F. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy každému jednotlivému poškozenému částku 150 000 Kč. Nebylo totiž možno přehlédnout, že polovinu uvažované částky (150 000 Kč každému poškozenému) obviněný již dobrovolně zaplatil v průběhu trestního řízení. Pakliže byla považována za adekvátní náhrada nemajetkové újmy za duševní útrapy v celkovém rozsahu 300 000 Kč každému z poškozených, bylo možno ve vztahu ke každému z nich pozitivně rozhodnout toliko v rozsahu rozdílu, tedy 150 000 Kč. Jelikož poškození uplatnili nárok ve výši 600 000 Kč (a na takto vyčísleném nároku setrvali i v řízení před Nejvyšším soudem při vědomí již obdrženého plnění) a tento jim byl přiznán jen částečně, byli s jeho zbytkem podle § 229 odst. 2 tr.

ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o zbývající části mimořádného opravného prostředku tímto rozsudkem se souhlasem obviněného i státního zástupce v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. 9. 2025

Mgr. Pavel Göth předseda senátu