U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. července 2014 o
dovolání obviněného F. A. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1.
2014, č. j. 6 To 81/2013-1454, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 4 T 9/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 4 T
9/2013-1361, byl obviněný F. A. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst.
1, 5 písm. a) tr. zákoníku a za tento trestný čin mu byl podle § 209 odst. 5
tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Pro výkon tohoto
trestu byl obviněný zařazen podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s
dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit
poškozené společnosti Armonet, a. s., se sídlem Praha 5, Radlická 663/28, škodu
ve výši 101.500.000,- Kč.
Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Praze napadený rozsudek
podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek
vymezených v ustanovení § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že
obviněného F. A. uznal vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6
písm. a) tr. zákoníku a za tento trestný čin mu podle § 211 odst. 6 tr.
zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let. Pro výkon tohoto trestu
obviněného podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle
§ 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené
společnosti Armonet, a. s., se sídlem Praha 5, Radlická 663/28, škodu ve výši
101.500.000,- Kč.
Shora uvedený rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním. Dovolání obviněného podané prostřednictvím Mgr. Jany Latkové založil na
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že
Vrchní soud v Praze skutek kvalifikoval v jeho neprospěch jako trestný čin
úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, když dovodil, že při sjednávání
úvěrové smlouvy obviněný uvedl nepravdivé údaje. Obviněný namítá, že tento
postup je v rozporu se zásadou reformace in peius. Odkazuje v tomto směru i na
nálezy Ústavního soudu, podle nichž pod ustanovení o úvěrovém podvodu podle §
211 tr. zákoníku lze podřadit i ta jednání, která by jako trestný čin podvodu
podle § 209 tr. zákoníku nemohla být posouzena pro nedostatek subjektivní
stránky. Z tohoto pohledu je podle obhajoby ustanovení § 211 tr. zákoníku
přísnější než ustanovení § 209 tr. zákoníku, neboť umožňuje kvalifikovat širší
rozsah podvodného jednání, než je tomu u trestného činu podvodu. Ustanovení §
211 tr. zákoníku tak umožňuje trestní postih většího množství případů, v nichž
jednání spočívá ve „vylákání úvěru“. Obviněný dále vytkl odvolacímu soudu, že
se nezabýval tím, zda byly po obviněném požadovány poškozenou společností
Armonet, a. s. při sjednávání úvěrových smluv údaje o aktuálních majetkových
poměrech. Poškozená společnost Armonet, a. s., vyšla toliko ze svých
předchozích zkušeností s obviněným a žádné údaje (ani dodatečně) o jeho
majetkové situaci nepožadovala, ani nebyla zjištěna při sjednávání úvěrových
smluv jakákoliv jiná známka předložení nepravdivých nebo hrubě zkreslených
údajů či zamlčení podstatných údajů, jak požaduje ustanovení § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud dovodil nepravdivé údaje z údajně tvrzeného účelu úvěru
od počátečního stadia sjednávání úvěrových smluv. Pro tento případ však měl
použít právní kvalifikaci podle ustanovení § 211 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný
setrvává na skutečnosti, že finanční prostředky podvodně nevylákal na
investorovi – společnosti Armonet, a. s., a nezamlčel mu žádnou významnou
skutečnost, která by měla vliv na jeho rozhodnutí investovat a uzavřít smlouvu
o úvěru. Z tohoto důvodu nemohl po subjektivní stránce jednat zaviněně, resp. ve formě úmyslného zavinění podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku a naplnit skutkovou
podstatu trestného činu podle § 211 tr. zákoníku a uvést v okamžiku sjednávání
úvěrové smlouvy nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Podvodné jednání
spočívající v tom, že se pachatel obohatí ke škodě cizího majetku spočívá podle
mínění obviněného v tom, že z hlediska naplnění znaků trestného činu je
relevantní jen takové jednání pachatele, které předchází transferu majetkové
hodnoty – v daném případě peněz z dispozice poškozeného do dispozice pachatele
nebo někoho jiného. Jednání, které spadá do stadia poté, co se takovýto
transfer uskutečnil, již tuto povahu nemá a nemůže být proto považováno za
součást jednání rozhodného pro naplnění znaků trestného činu.
Dle ustálené
judikatury obecných soudů v době, kdy ještě v trestním zákoně nebyla zakotvena
skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu, bylo rozhodné prokázat, že
podvodné jednání spáchané formou vylákání úvěru nebo použitím úvěru v rozporu s
jeho účelem, mohlo být postihováno podle ustanovení § 250 tr. zák. Klíčové v
tomto ohledu bylo prokázat úmysl pachatel naplnit skutkovou podstatu trestného
činu podvodu podle § 250 tr. zák., tj. úmysl příjemce úvěru (dlužníka), že již
v době, kdy si peníze půjčoval, měl v úmyslu je nevrátit. Obviněný dále v
dovolání srovnává skutkové podstaty úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož k naplnění skutkové podstaty postačuje uvedení nepravdivých
nebo hrubě zkreslených údajů při sjednání úvěrové smlouvy, aniž by se
vyžadovalo způsobení škody na cizím majetku, a úvěrového podvodu podle § 211
odst. 2 tr. zákoníku, jehož se pachatel dopustí, pokud použije prostředky
získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel, přičemž ani zde se nevyžaduje
způsobení škody na cizím majetku. Toto srovnávání obviněný uvádí v kontextu s
tím, že odvolací soud podle jeho názoru použil pro posouzení jednání
obviněného přísnější právní kvalifikaci podle § 211 tr. zákoníku, kterou lze
použít v případech, kdy je u obviněného zjištěn nedostatek úmyslu způsobit
škodu na cizím majetku. Z těchto hledisek obviněný přičítá pochybení
společnosti Armonet, a. s., že nevyvinula dostatečné úsilí k ochraně svých
majetkových práv a zájmů, tedy že si odpovídajícím způsobem nezjistila snadno
dostupné informace a přesto úvěr poskytla. Při ochraně svých majetkových práv a
zájmů si nepočínala dostatečně obezřetně, a proto se také sama musí vypořádat v
rámci soukromoprávního vztahu s tím, že přistoupila k nejisté finanční
dispozici a vynaložila finanční prostředky a škodu si způsobila svou vlastní
zjevnou neopatrností. Trestním postihem není totiž možné nahrazovat instituty
jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a zájmů. Uvedené
skutečnosti jsou podle obviněného důvodem pro to, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 6 To 81/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc
v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Taktéž v dovolání podaném obhájcem obviněného Mgr. Janem Vrbenským
obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. písm. g) tr. ř. Ten je
naplněn podle jeho názoru tím, že výrok o vině byl učiněn na základě řízení, v
němž obviněnému nebylo umožněno vést řádně obhajobu a předkládat důkazy na
podporu svých tvrzení. Obsáhlé vyjádření k této otázce vedlo obviněného k
závěru, že výrok rozsudku je výsledkem nespravedlivého procesu, kdy zásadně
nesprávné zjištění skutkového stavu nesprávně vedeným trestním procesem
vykazuje znaky libovůle a nespravedlnosti ve vztahu k odsouzenému. Obviněný
dovolání rozdělil na část – bod II. dovolání, v níž vytýká vady rozsudku soudu
prvního stupně a na část – bod III. dovolání, v němž kritizuje rozhodnutí soudu
odvolacího. Skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vytýká,
že není dostatečně určitá, neboť umožňuje tři různé výklady jednání, jehož se
obviněný měl dopustit. Dále není zřejmé, jaké podstatné skutečnosti měl
obviněný zamlčet, aby naplnil jednu z forem jednání, jímž lze naplnit znaky
skutkové podstaty podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Podle obviněného z
popisu skutku vyplývá, že v době, kdy půjčky sjednával, měl svoje předchozí
nesplacené závazky v takové výši, že musel vědět, že je nebude moci v budoucnu
splatit, ale nevypovídá o tom, že obviněný tuto svou ekonomickou situaci
zamlčel. K tomu obviněný dodává, že soud prvního stupně neprováděl žádné
dokazování, na základě kterého by bylo možné dojít k závěru, že majetková
situace obviněného vylučovala splácení úvěrů. Dovolatel dále nesouhlasí s
verzí, že úvěr byl účelově vázán. Text všech úvěrových smluv potvrzuje, že účel
úvěru nebyl sjednán. Přesto soud prvního stupně učinil závěr, že obviněný
úvěrové prostředky použil v rozporu s dohodnutým účelem pro svoji potřebu a na
úhradu svých dluhů. Obviněný v dovolání dále vysvětluje, že důvodem, proč úvěry
nebyly účelově vázány, byla širší dohoda se svědkem Č., kterého označuje za
osobu, jež peníze, společnost i svědky ovládala jako skutečný vlastník
finančních prostředků. S touto skutečností bylo spojeno i to, že obviněný
nemohl použít finančních prostředků společnosti Armonet, a. s., v projektu
algoritmického obchodování s ohledem na neprůkaznost jejich původu. Obviněný
zásadně nesouhlasí s tím, jak si soudy vyložily a vyhodnotily výpovědi
jednotlivých svědků ohledně účelového vázání úvěrové smlouvy, rozporuje zejména
výpovědi svědků B., M. a Š. Soudu prvního stupně dále vytkl, že důkazy, které
požadoval provést na svou obhajobu, soud zamítl nebo o nich vůbec nerozhodl. V
souvislosti s tím obviněný konstatuje, že mu bylo upřeno právo na obhajobu a že
neměl možnost se náležitě hájit. Podobně negativní přístup k důkazům obhajoby
zaujaly i orgány policie, kdy byly všechny otázky týkající se verze obviněného
ohledně odhalení svědka Č. jako skutečného investora a osoby rozhodující o
financování poškozené společnosti Armonet, a. s., zamítány. V souvislosti s
výpověďmi svědků B., M., Š., L. a Č. obviněný poukazuje na jejich vzájemnou
propojenost v oblasti profesní i ekonomické.
Do současné doby a ještě více v
minulosti se společně účastnili na podnikání mnoha obchodních společností,
zejména jako členové představenstva nebo dozorčí rady, přesto soud prvního
stupně se nezabýval otázkou možné podjatosti těchto svědků. Odvolacímu soudu
obviněný vytkl, že doplnil skutkovou větu výroku o vině, nadále ale tato
postrádá konkrétní vymezení údajů, které měl obviněný nepravdivě uvádět. Z
výpovědi svědkyně B. se podává, že na údaje ohledně svojí majetkové situace
nebyl dotazován, z čehož vyplývá, že nemohl naplnit znak skutkové podstaty
trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku ve formě
„uvedení nepravdivých údajů“. Schopnost obviněného splácet úvěry nebyla
prověřována ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím. Přejal-li odvolací
soud skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně ohledně uzavření ústní dohody
o účelu úvěru, pak podle obviněného odvolací soud nemohl skutek kvalifikovat
jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, ale podle
§ 211 odst. 2 tr. zákoníku. Právní hodnocení skutku odvolacím soudem obviněný
považuje za nesprávné z toho důvodu, že je založeno na nesprávném zjištění
skutkového stavu věci, o němž existují důvodné pochybnosti. Skutkový stav byl
nesprávně zjištěn již soudem prvního stupně, kdy neprováděl důkazy na podporu
tvrzení obviněného a zamítal je bez náležitého odůvodnění. Ústavní soud v tomto
směru již několikrát judikoval, že tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž
v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez
adekvátního odůvodnění nezabýval, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost
vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 3320/09). I odvolací soud tím, že se s procesním postupem soudu
prvního stupně při provádění a hodnocení důkazů ztotožnil, založil své
rozhodnutí na nesprávném skutkovém základě, a proto nemohl dospět ani ke
správným hmotně právním závěrům. Obviněný se domnívá, že odvolací soud změnil
skutkové závěry soudu prvního stupně a dovodil z nich odlišné závěry právní. Zde obviněný zmínil nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 455/05, podle něhož
jestliže odvolací soud změní skutkové závěry a dovodí z nich odlišné závěry
právní pouze na základě zdánlivě nově provedeného podstatného důkazu ve smyslu
§ 259 odst. 3 tr. ř., dochází k porušení práva obviněného na spravedlivý proces
zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod. Takovýmto důkazem nemohou být pouze
osamoceně stojící listinné důkazy ve formě smluv o úvěru, výpisů plateb mezi
dovolatelem a poškozenou společností a ani listinné důkazy osvědčující dluhy
dovolatele vůči třetím osobám, ale v dané věci by takovýmto dokazováním měly
být především výslechy svědků, kteří by jednání obviněného ve formě uvedení
nepravdivých údajů při sjednávání úvěrů buď potvrdili nebo vyvrátili.
Tím, že
odvolací soud změnil vymezení skutku, ale hlavně jej přísněji kvalifikoval,
zúžil a změnil okruh dokazování na nutnost prokázání naplnění všech znaků
skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, čímž zkrátil právo obviněného proti přísnější právní kvalifikaci se
hájit. Důvodně tak lze podle obviněného konstatovat, že došlo k porušení zásady
zákazu „reformatio in peius“, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl obviněný
uznán vinným těžším trestným činem, než jak skutek kvalifikoval soud prvního
stupně. Shora uvedené vady v rozsudcích soudů obou stupňů vyústily v
přesvědčení obviněného, že nesprávnost rozsudku odvolacího soudu tkví v
nesprávném procesním postupu nebo v jeho nesprávném hmotně právním posouzení. Tyto skutečnosti jsou podle názoru obviněného důvodem pro to, aby Nejvyšší soud
svým rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 6
To 81/2013, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 4 T 9/2013-1361, zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v rámci svého
vyjádření k dovolání obviněného připomněla obsah skutkové věty výroku vině
odvolacího soudu, totiž že v úmyslu vylákat finanční prostředky za účelem
úhrady svých dřívějších peněžních závazků obviněný oslovil právní zástupkyni
poškozené společnosti Armonet, a. s., kterou požádal o poskytnutí půjčky z
důvodu údajně výhodného investování finančních prostředků při tzv. algoritmickém obchodování na měnovém trhu prostřednictvím účtu založeného v
Saxo Bank pod jeho vlastním jménem a na vlastní účet, ačkoliv se žádné
obchodování neuskutečnilo a ačkoliv věděl, že půjčku nebude schopen splatit s
ohledem na svou velkou zadluženost a potřebu uhradit své dřívější peněžní
závazky a aktuální potřebu. Za těchto okolností pak od poškozené společnosti
Armonet, a. s., v devíti případech úvěrových smluv vylákal celkovou částku
101.500.000,- Kč, přičemž žádné takto předstírané obchodování neprováděl, když
navíc znal svoji nepříznivou finanční situaci, kterou poškozené společnosti
zamlčel. Zbývající popis skutku obsahuje konkretizaci proti němu nařízených
exekučních titulů s tím, že z nich plynoucí dluhová zátěž vůči různým
právnickým a fyzickým osobám představovala v řádech desítek milionů korun. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že si neuvědomil podstatu jednání
obviněného, kdy se sice dopustil podvodného jednání, ale postupoval přitom
takovým způsobem, že ve skutečnosti naplnil zákonné znaky základní skutkové
podstaty trestného činu úvěrového podvodu ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku,
která se nachází ve vztahu speciality k trestnému činu (obecného) podvodu podle
§ 209 odst. 1 tr. zákoníku. V souvislosti s nepravdivými údaji lze mít podle
státní zástupkyně za to, že konkretizované skutkové okolnosti dovolatelova
jednání plně odpovídají znění právní věty, že při sjednávání úvěrové smlouvy
uvedl nepravdivé údaje, neboť z povahy nabízené výhody zhodnocení úvěrových
finančních prostředků není pochyb o tom, že se jednalo o skutečnosti pro
budoucího smluvního partnera natolik důležité, že se staly pro jeho uvažovanou
kontraktační aktivu zcela rozhodujícími. Státní zástupkyně dále uvedla, že
odvolací soud v souvislosti s naplněním znaku nepravdivé údaje poukázal na to,
že poškozená společnost podle výsledků provedeného dokazování zcela zjevně
neposkytla finanční prostředky obviněnému na úhradu jeho dřívějších finančních
závazků nebo na jeho osobní výdaje nesouvisející se zmíněným projektem
obchodování a tyto skutečnosti jsou v rámci skutkové věty popsány tak, že
jednal „za účelem úhrady svých dřívějších peněžních závazků“ a dále, že „věděl,
že půjčku (ve skutečnosti úvěr) nebude ani schopen splatit s ohledem na svou
velkou zadluženost a potřebu uhradit své dřívější peněžní závazky a aktuální
potřeby“. Podle státní zástupkyně z hlediska správnosti právního posouzení
jednání obviněného plně obstojí právní kvalifikace skutku podle § 211 odst. 1
tr. zákoníku, když kvalifikovaná skutková podstata ve smyslu odst. 6 písm. a)
tr. zákoníku není obviněným nikterak zpochybňována.
Pokud byl obviněný uznán
vinným podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, a nikoliv tedy ve smyslu
samostatné skutkové podstaty téhož trestného činu podle § 211 odst. 2 tr. zákoníku, považuje státní zástupkyně jakékoliv právní úvahy, které by směřovaly
k otázce účelu poskytnutého úvěru a jeho dodržení (konkrétně, že finanční
prostředky byly poskytnuty bezúčelně a naopak že byla uzavřena ústní dohoda o
účelu úvěru, spočívající výhradně v obchodování na burze), z hlediska použité
právní kvalifikace za zcela irelevantní. Státní zástupkyně se pozastavila nad
tím, že obviněný podle jejího názoru paradoxně poukazuje na to, že jeho úmysl v
okamžiku uzavírání úvěrové smlouvy nesměřoval k zamlčení podstatné okolnosti,
kdy namítl, že při této příležitosti neuvedl nepravdivé údaje ani ohledně své
majetkové situace (konkrétně údaje ohledně exekucí vedených na jeho osobu),
když následně argumentuje (odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7
Tdo 646/2010), že z hlediska subjektivní stránky u trestného činu úvěrové
podvodu není nutné, aby pachatel jako u obecného podvodu jednal od počátku (již
v době uzavírání smluv) s úmyslem obohatit sebe, resp. s vědomím, že úvěr
nebude splácet, neboť podstatné je, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy
úmyslně uvede nepravdivé údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Argumentaci
obviněného, že společnost Armonet, a. s., se s důsledky své neopatrnosti, kdy
přistoupila k nejisté finanční dispozici a vynaložila své finanční prostředky,
aniž by dbala ochrany svých majetkových práv, musí sama vypořádat za použití
prostředků soukromého práva, nelze přisvědčit. Pravdivost uváděných údajů,
která se týkala výhodného investování finančních prostředků při tzv. algoritmickém obchodování na měnovém trhu prostřednictvím účtu založeného v
londýnské Saxo Bank pod jeho vlastním jménem a na vlastní účet, lze jen stěží
ověřit dostupným způsobem, což vyplývá z povahy obchodování na kapitálových
trzích v cizině, založených také na hluboké matematické analýze finančních trhů
vyžadující vysokou odbornost vědeckých kvalit, dosahovanou nejen doplněním
vysokoškolského studia ekonomického směru v kombinaci s poznatky IT
technologií, ale především zkušenostmi nabytými při obchodování s finančními
deriváty na světových burzách (srov. např. společnost RSJ podnikatele K. J.). Takovéto údaje jsou naprosto nesrovnatelné s údaji, které lze bez větších
obtíží zjistit z veřejně dostupné evidence katastru nemovitostí a které
obviněný porovnává s případem řešeném v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7
Tdo 486/2010. Státní zástupkyně k takové námitce dovolatele, že v rámci
soukromoprávního vztahu jsou účastníci povinni dbát ochrany svých majetkových
zájmů, poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, 3 Tdo
1086/2013, 6 Tdo 728/2013, podle kterých „o podvodné jednání ve smyslu § 250
tr. zák.
jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný
stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě
nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v
důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, přičemž
je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných
případech provádět zmíněné ověření, byť lze takový postup považovat za
obezřetný a obvyklý“. Tato argumentace vyústila v závěr státní zástupkyně, že
za daných okolností nelze akceptovat a odůvodnit použití principu ultima ratio. K uplatněné námitce porušení zákazu reformace in peius státní zástupkyně
uvedla, že za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno považovat
jakoukoli změnu a v kterémkoliv výroku, pokud z podnětu opravného prostředku
podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obžalovaného a přímo se ho
dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení
rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (srov. např. č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Z tohoto pohledu pak podle státní zástupkyně nezbývá než konstatovat, že
obviněný byl uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6
písm. a) tr. zákoníku v rámci téže trestní sazby, jaká se vztahovala ke zločinu
podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to vyměřenému zcela
identicky na samé spodní hranici trestní sazby. Beze změny zůstal výrok o
způsobu výkonu uloženého trestu, jakož i výrok adhezní povahy. Zásada zákazu
reformace in peius tak v daném případě porušena nebyla, a to ani za situace, že
výrok o vině byl doplněn o další skutkové okolnosti v popisu skutku. V právním
významu byla změna právní kvalifikace odvolacím soudem doplněna o právní úvahy
ve vztahu k obsahu úvěrové smlouvy podle § 497 obchodního zákoníku, což
znamená, že pokud obviněný při posuzování skutkových okolností nesouhlasí s
tím, že jednal za zákonné podmínky „při uzavírání úvěrové smlouvy“, pak jeho
argumentace neodpovídá výroku o vině, jímž byl aktuálně (rozhodnutím soudu
druhého stupně) uznán vinným. K porušení zásady zákazu reformace in peius nelze
dospět podle státní zástupkyně ani na podkladě názoru obhajoby, která postih
podle § 211 tr. zákoníku považuje za přísnější než u trestného činu podvodu
podle § 209 tr. zákoníku, neboť trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2009) byl do trestního zákona zaveden
novelou zákona č. 253/1997 za tím účelem, aby ochránil cizí majetek ve
speciální oblasti úvěrování a za specifických podmínek k tomu se vztahujících a
tedy nesrovnatelných s podmínkami pro vyvození trestní odpovědnosti za trestný
čin podvodu podle § 250 tr. zák. Ze všech těchto důvodů státní zástupkyně
shledala dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a navrhla, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný
soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o
trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá
tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Stěžejní otázkou v dané věci je, zda právní kvalifikace skutku zvolená
odvolacím soudem jako zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a)
tr. zákoníku, je přísnější než právní kvalifikace učiněná soudem prvního stupně
podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
Právní věta rozsudku soudu prvního stupně zněla, že obviněný se
dopustil zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku tak, že
sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti a
způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Odvolací soud skutek právně kvalifikoval podle § 211 odst. 1, 6 písm.
a) tr. zákoníku s tím, že obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl
nepravdivé údaje a způsobil tímto činem škodu velkého rozsahu.
U skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku podstatné
údaje zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli
skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí
poškozené, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly,
pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění
(tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby,
by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek
pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly
zamlčeny (např. pachatel při uzavírání leasingové smlouvy neuvedl, že z jeho
příjmů jsou již na základě exekuce prováděny podstatné srážky a že v důsledku
toho nebude schopen splácet splátky stanovené leasingovou smlouvou – srov. č.
47/2002 nebo č. 36/2006 Sb. rozh. tr.). Důležité je zamlčení podstatných
skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá
strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti
známé, nejednala by tímto způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala.
(srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání.
Praha : C. H. Beck, 2012, str. 2054)
Za nepravdivé údaje se při sjednávání úvěrové smlouvy ve smyslu § 211 tr.
zákoníku považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o
němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro
uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru (srov. Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, str.
2109).
Nelze přehlédnout, že i skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu
podle 211 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje alternativu, že pachatel podstatné
údaje zamlčí při sjednávání úvěrové smlouvy.
Odvolací soud přistoupil k právní kvalifikaci skutku jako trestného činu
úvěrového podvodu z toho důvodu, že předmětné smlouvy, jimiž byl obviněnému
poskytnut úvěr, je třeba podle svého obsahu posoudit jako úvěrové smlouvy ve
smyslu ustanovení § 497 obchodního zákoníku, čímž vyvstala potřeba posoudit
podvodné jednání obviněného při sjednávání úvěrové smlouvy. Nepravdivost
uváděných údajů obviněným odvolací soud shledal v tom, že obviněný od počátku
sjednání úvěrové smlouvy nehodlal investovat finanční prostředky při tzv. algoritmickém obchodování na měnovém trhu prostřednictvím účtu založeného v
Saxo Bank pod vlastním jménem a na vlastní účet. Uvedená skutečnost je patrná z
popisu (a to jak v popisu skutku soudu prvního stupně, tak v popisu skutku
odvolacího soudu) vyjádřeného slovy, že obviněný požádal o poskytnutí půjčky z
důvodu údajně výhodného investování finančních prostředků při tzv. algoritmickém obchodování na měnovém trhu prostřednictvím účtu založeného v
Saxo Bank pod jeho vlastním jménem a na vlastní účet, ačkoliv se žádné
obchodování neuskutečnilo. Zásadně v této skutečnosti spočívalo podvodné
jednání obviněného a tedy záměr obviněného prostředky poskytnuté na základě
úvěru neinvestovat. V tomto směru je proto třeba vyvrátit tvrzení obviněného,
že bylo povinností poškozené společnosti Armonet, a. s., zjišťovat majetkovou
situaci obviněného, pokud poskytnuté finanční prostředky měly výlučně sloužit k
tomu, aby došlo k jejich zhodnocení na měnovém trhu v rámci obchodování s
cizími měnami na principu algoritmického obchodování. Solventnost úvěrového
dlužníka v dané věci nebyla primární podmínkou pro poskytnutí úvěrových
prostředků. Při sjednání takto specifické úvěrové smlouvy bylo podstatné, zda
program, který obviněný společnosti prezentoval, má při obchodování na
celosvětových finančních trzích naději na úspěch. Pro tento účel si společnost
Armonet, a. s., najala i odborníky. Konkrétně svědek Mgr. Bc. D. M. oslovil
svého známého svědka Ing. M. Č. Tento svědek vypověděl, že byl požádán o názor
na projekt předložený obviněným F. A. Po určitou dobu jej sledoval, ale více se
ve věci neangažoval, rozhodně se žádným způsobem na projektu majetkově
neúčastnil a s obviněným nijak nespolupracoval. Toto svědek kategoricky při
výslechu u hlavního líčení dne 4. 9. 2013 (č. l. 1289 – 1294) odmítl. Zadluženost obviněného se projevila až v souvislosti s tím, že dlouhodobě
obviněný nebyl schopen společnosti Armonet, a. s., předkládat požadované
dokumenty, např. dokumentaci společnosti Viatic Limited se sídlem na
Gibraltaru, o níž obviněný tvrdil, že obchod probíhá přes tuto společnost, kde
je ředitelem, nebo důvěryhodné výpisy z bankovního účtu (obviněný společnosti
poskytoval jen kopie) u Saxo Bank v Londýně. Společnost Armonet, a. s., si
chtěla udržet určitou kontrolu nad obchodováním i tím, že obviněný skutečnost,
že opravdu obchoduje, prokáže tak, že část prostředků z obchodování stáhne,
vrátí je zpátky společnosti Armonet, a. s., a tyto mu budou opět poskytnuty
zpět. Soustavně se však obviněný těmto požadavkům ze strany společnosti
Armonet, a.
s., vedoucím k zajištění jejich kontroly nad finančními prostředky,
vyhýbal a odmítal průkazným způsobem průběžně prokazovat skutečnosti, jak se
obchodování vyvíjí, jaká je jeho úspěšnost a jak se projektu matematického
algoritmu při obchodování na burzách cenných papírů na světových trzích daří. S
odstupem času se obviněný nechával zapírat, komunikace s ním byla nesnadná,
převážně se zdržoval v L., odmítl předat společnosti přístupy do internetového
bankovnictví, několik naplánovaných cest do bank v zahraničí zrušil a přestal
komunikovat i se svědkem Mgr. Š., který byl do jisté míry garantem obviněného a
společnosti Armonet, a. s., program algoritmického obchodování k financování
doporučil. Pokud investování společnosti Armonet, a. s., doporučil, bylo
spojeno s podmínkou a ústní dohodou s obviněným, že obviněný nebude mít žádné
exekuce a půjčky. Jejich existenci mu však obviněný zamlčel a o pohledávkách
jiných věřitelů nevěděl ani nikdo ze zástupců společnosti Armonet, a. s. Zamlčení skutečné majetkové situace obviněného potvrdili svědci Mgr. K. B.,
Mgr. Bc. D. M. a L. L. Zadluženost obviněného vyšla najevo až následně, čímž
byly podpořeny shora uvedené úvahy soudů o prokázání úmyslu obviněného už od
počátku uzavírání úvěrových smluv se společností Armonet, a. s. jimi poskytnuté
prostředky nijak k obchodování na světových burzách na formovém trhu nepoužít,
neboť je ve skutečnosti použil k úhradě svých dluhů (a tento úmysl obviněného
odvolací soud správně vyjádřil také v popisu skutku). Jak vyplynulo z informací
získaných na základě právní pomoci z Dánska, na účet v Saxo bank žádné peněžní
prostředky vloženy nebyly. Ze všech těchto skutečností je zřejmé, že obviněný
neměl v úmyslu program algoritmického obchodování na měnových trzích
realizovat. Z výpisů bankovních účtů obviněného bylo nadto zjištěno, že všechny
částky z úvěrových smluv obviněný použil na náklady spojené s osobními výdaji a
hradil z nich i některé své předchozí závazky. V tomto ohledu je tedy třeba
považovat za nadbytečné prokazovat další skutečnosti, neboť není pochyb, že
obviněný se dopustil zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a)
tr. zákoníku; už od samotného počátku veden úmyslem (při sjednávání úvěru) s
úvěrovými prostředky neobchodovat. Skutečnost, že prostředky poskytnuté
společností Armonet, a. s., nebudou obviněným použity na obchodování na
měnových trzích, tak nemohla být úvěrové společnosti známa. Nutno dodat, že
skutková podstata úvěrového podvodu podle § 211 odst. 2 tr. zákoníku dopadá na
případy, kdy je zjištěno, že obviněný prostředky získané účelovým úvěrem použil
pro jiné účely. Je zjevné, že provedené dokazování v kontextu s výpověďmi
svědků B., Š., L., M., ozřejmilo, že obviněný použil poskytnuté prostředky
společností Armonet, a. s., k jinému účelu, totiž k úhradě svých soukromých
závazků a potřeb, nicméně tuto právní kvalifikaci podle § 211 odst. 2 tr.
zákoníku již nemohl odvolací soud použít právě s ohledem na zásadu zákazu
reformationis in peius, neboť toto ustanovení je již další samostatnou
skutkovou podstatou a s ohledem na absenci odvolání státního zástupce v
neprospěch obviněného nebylo možno výrok o vině o tuto právní kvalifikaci
rozšířit. Naproti tomu posouzení skutku podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku aplikované odvolacím soudem nic nebránilo, protože vyjadřovalo totéž
jednání, kterého se obviněný dopustil podle skutkového zjištění soudu prvního
stupně a právní kvalifikace podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku není v
rozporu se zásadou reformationis in peius, jen v podstatě vystihuje jednání
obviněného v rámci sjednávání úvěru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 487/2012 ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne
20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3038/12). Zásadu zákazu reformationis in peius není
možné chápat v tom smyslu, že by snad v případě rozhodování z podnětu odvolání
podaného výlučně ve prospěch obžalovaného uvedený zákaz bránil tomu, aby byl
např. popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném
rozsudku doplněn o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové
podstaty trestného činu, jehož spácháním byl obžalovaný uznán vinným, a to o
takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině
dostatečně vyjádřeny, pokud jsou obsaženy alespoň v odůvodnění napadeného
rozsudku, resp. je zřejmé, že je soud vzal za prokázané a vycházel z nich. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak
nezhoršuje postavení obžalovaného, jestliže se tím nemění rozsah ani závažnost
trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje se její právní
kvalifikace ani uložený trest nebo nezvyšuje se rozsah způsobené škody,
nemajetkové újmy nebo bezdůvodné obohacení a povinnosti obžalovaného k náhradě
škody nebo nemajetkové újmy nebo k vydání bezdůvodného obohacení apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 3085). Jinými slovy řečeno, v případě, jestliže použitá
právní kvalifikace přichází v úvahu (není zcela vyloučena), avšak popis
skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný,
nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky
trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným, popsaný skutek náležitě
vyjadřoval. V tomto kontextu není vyloučeno ani doplnění nebo upřesnění
takových skutkových okolností, které charakterizují subjekt trestného činu,
některý znak objektivní stránky, jeho subjektivní stránku nebo vývojové stadium
tohoto činu (srov. též č. 38/2006-II). Nevykazuje-li stíhaný skutek znaky
trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným soudem prvního stupně, nýbrž
naplňuje znaky jiného trestného činu, který je postižitelný přísněji než ten
trestný čin, jímž byl obžalovaný nesprávně uznán vinným, nebrání zákaz
reformationis in peius ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. jeho uznání vinným tímto
přísněji trestným činem.
Taková změna výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně v odvolacím řízení konaném z podnětu odvolání podaného výlučně ve
prospěch obžalovaného však nemůže být doprovázena jakýmkoliv zpřísněním
uloženého tretu ani zpřísněním podmínek jeho výkonu (srov. Trestněprávní revue,
Nakladatelství C. H. Beck, ročník 2005, č. 9, s. 242).
Pokud jde o samotný průběh dokazování a právo obviněného na obhajobu, z
protokolu o hlavním líčení ze dne 5. 6. 2013 na č. l. 1192-1218 vyplývá, že
obviněný po celou dobu výslechů svědků Mgr. K. B., Mgr. P. Š., L. L. a Mgr. Bc. D. M. byl přítomen v jednací síni, a jemu i jeho obhájkyni bylo umožněno jim
klást otázky. Obviněný konfrontoval výpověď především svědka Mgr. P. Š., k
výpovědi svědkyně Mgr. K. B. neměl dotazy a připomínky. K výpovědi L. L. se
vyjádřil a k výpovědi Mgr. Bc. D. M. neměl dotazy ani připomínky. Nutno dodat,
že obhájkyně kladla otázky všem uvedeným svědkům a nadto je z protokolu o
hlavním líčení zřejmé, že po výslechu každého z těchto svědků si obviněný
vyžádal krátkou poradu s obhájkyní, která mu byla umožněna. Závěr protokolu o
hlavním líčení dále dokládá, že stranám byla poskytnuta lhůta jednoho týdne,
aby předložily další návrhy na doplnění dokazování. Obhájkyně obviněného Mgr. Jana Latková předložila soudu návrhy na doplnění dokazování dne 12. 6. 2013 (č. l. 1220). S výjimkou výslechu svědka RNDr. P. K., jehož výslech se později soud
snažil obstarat, byly tyto návrhy obviněného na doplnění dokazování zamítnuty u
hlavního líčení dne 24. 6. 2013 a ústně předsedkyní senátu odůvodněny (č. l. 1223). Ke čteným listinným důkazům byl obviněnému dán prostor k vyjádření u
hlavního líčení dne 24. 6. 2013 (č. l. 1224 -1226). U hlavního líčení dne 4. 9. 2013 byl vyslechnut Ing. M. Č. (č. l. 1289 – 1294). Nutno podotknout, že
výpověď tohoto svědka vnesla světlo do řady pochybností, které obviněný v
souvislosti s opodstatněností svého trestního stíhání vznášel. V dovolání
obviněný považuje spolupráci s tímto svědkem spojenou s jeho postavením za
stěžejní. Úmluva s Ing. M. Č. mohla vyvrátit podle názoru obviněného důvody
jeho trestního stíhání. Avšak svědek Ing. M. Č. kategoricky odmítl, že by se
majetkově podílel na financování projektu obviněného a že by s obviněným
spolupracoval a jeho výpověď ještě výrazněji potvrdila výsledky dosud
provedeného dokazování. Na výpověď svědka u hlavního líčení obviněný nijak
nereagoval (i když k tomu měl tu nejlepší příležitost), výpověď svědka u
hlavního líčení nerozporoval, neměl k ní dotazů, ani připomínek a nijak se k ní
nevyjádřil. Verze obviněného, kterou se obviněný po celou dobu hájil (a na níž
zakládá argumentaci uvedenou v dovolání), tak nemůže ve světle výpovědi svědka
Ing. M. Č. a ostatních ve věci provedených důkazů (jak slyšených svědků, tak
listinných důkazů) obstát, neboť provedené důkazy ve svém souhrnu vytváří
logicky propojený celek. Z výpovědi svědka Ing. M. Č. vyplynulo, že obviněný
další dohodu (která by prokazovala jiný účel sjednávání úvěrových smluv), než
byla prokázána v rámci provedeného dokazování, s Ing. M. Č. neměl. Pokud
obviněný požadoval výslech svědka RNDr. P. K., u hlavního líčení dne 9. 10. 2013 (č. l. 1319), byla čtena omluva svědka s tím, že se s rodinou přestěhoval
do Slovinska, a to v souvislosti s nabídnutou prací na dobu tří let.
Obviněný
požadoval výslech tohoto svědka s odůvodněním, že by měl prokázat nejen
okolnosti v souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv, ale také s čerpáním
finančních prostředků a prokazování původu těchto prostředků. Nadbytečnost
provedení tohoto výslechu soud odůvodnil ve svém rozsudku na str. 15 s tím, že
svědek do projektu přišel v jeho průběhu, a to až po uzavření rámcové úvěrové
smlouvy. Jako člen představenstva spol. Imperis Invest, a. s., měl za úkol vést
vývoj dalších modelů a provádět kontrolní činnost, avšak obviněný ho odmítl, že
mu nevěří a že mu přístupy do internetového bankovnictví nedá. Uvedené
skutečnosti vyplynuly z výpovědi svědkyně Mgr. B. Ve svém souhrnu provedené
důkazy žádná tvrzení obviněného neprokázaly a pokud obviněný požadoval, aby se
provádělo dokazování v jím naznačeném směru, již z výpovědi svědka Ing. M. Č. je zřejmé, že argumentace obviněného má ryze účelový charakter a nové důkazy by
nepřinesly žádnou změnu při posuzování viny obviněného. S přihlédnutím ke shora
uvedenému Nejvyšší soud neshledal, že by v řízení před odvolacím soudem nebo
před soudem prvního stupně bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
K právu obviněného na obhajobu považuje Nejvyšší soud za nezbytné dodat, že je
výlučně na soudu, aby zvážil a zhodnotil, zda by výslech dalších svědků
navržených obhajobou nebo provedení listinných důkazů mohl nevinu obviněného
prokázat. Porušení práva na obhajobu nelze vykládat v kontextu s tzv.
opomenutými důkazy tak, že soud musí provést všechny důkazy navržené obhajobou,
ale soud musí také v zájmu účelnosti trestního řízení dbát na to, aby
dokazování nebylo zbytečně zatíženo, a proto musí důsledně návrhy jednotlivých
důkazů zvažovat, aby se z materiálního hlediska řízení neubíralo jiným směrem,
než postačuje pro osvětlení všech okolností svědčící jak ve prospěch, tak v
neprospěch obviněného. V dané věci soud prvního stupně nezjistil, že by důkazy
předložené a navrhované obviněným mohly svědčit v jeho prospěch. Z dosud
provedených důkazů, a to výslovně z výpovědí svědků, kteří byli přítomni
sjednávání úvěrových smluv, ani náznakem nevyplynulo, že by byla pravdivá
verze, kterou se obviněný hájí. Protože tato skutečnost spolehlivě z dokazování
vyplývala, bylo nadbytečné další dokazování provádět. Takovéto důkazy nelze
hodnotit jako tzv. opomenuté důkazy ve světle nálezů Ústavního soudu (srov.
také obviněným zmiňovaný nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 549/2000, o
povinnosti soudu hodnotit obsah smluv nikoliv jen podle doslovného textu, nýbrž
i v kontextu s dalšími provedenými důkazy, přičemž v dané věci soud prvního
stupně takto postupoval).
Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97,
sp. zn. III. ÚS 173/02 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 10; svazek 8,
nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 - a další) podrobně vyložil pojem tzv.
opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež
zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů
tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na
výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z
provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene.
Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody:
Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo
vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.
Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit
tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací
potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož
určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v
dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno
nebo vyvráceno (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, N 26/32 SbNU
239, nověji např. nález sp. zn. II. ÚS 1709/13).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nevycházel z odlišných
skutkových závěrů než soud prvního stupně, proto námitky obviněného v tomto
ohledu shledal zjevně neopodstatněnými. Obviněný konstruuje dovolání na jiném
skutkovém základě a vytváří úplně odlišný náhled na provedené dokazování, čímž
sám opírá své námitky o jiné skutkové závěry, a proto dochází i k odlišným
závěrům v právní kvalifikaci. Zde musí Nejvyšší soud stran námitek skutkové
povahy zmínit usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, s tím, že v
trestním řízení nelze vycházet z představ obviněného. Právo na spravedlivý
proces v souvislosti se zmiňovaným nálezem je třeba ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že garantuje právo na
spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Protože Nejvyšší soud
zjistil, že i námitky uplatněné obviněným v dovolání mají charakter opakujících
se námitek, které již dříve uplatnil. V tomto směru Nejvyšší soud dlouhodobě
zastává názor, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky
uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s
kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník
2002, svazek 17, pod T 408).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné v
dovolání jsou zjevně neopodstatněné, odmítl dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i
odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší
soud rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann