Poplatek za zprostředkování placený za účelem zajištění stravování zaměstnanců jejich zaměstnavatelem provozovateli stravenkového systému vedle částky za
stravenky je zásadně součástí ceny jídla, a tedy výdajem (nákladem) ve smyslu § 24
odst. 2 písm. j) bodu 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, jehož zákonem stanovená část (55 %) je pro účely daní z příjmů daňově uznatelným výdajem (nákladem).
Poplatek za zprostředkování placený za účelem zajištění stravování zaměstnanců jejich zaměstnavatelem provozovateli stravenkového systému vedle částky za
stravenky je zásadně součástí ceny jídla, a tedy výdajem (nákladem) ve smyslu § 24
odst. 2 písm. j) bodu 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, jehož zákonem stanovená část (55 %) je pro účely daní z příjmů daňově uznatelným výdajem (nákladem).
Jak již bylo výše uvedeno, pro posouzení
otázky, zda žalobkyně mohla požívat osvobození od daně z příjmů podle § 4 odst. 1 písm. a)
zákona o daních z příjmů, je rozhodná skutečnost, že předmětem tohoto daňového řízení byl příjem ze zcela samostatného právního titulu, z kupní smlouvy ze dne 4. 9. 2007.
Předmětem této smlouvy nebyl prodej a koupě rodinného domu či bytu, nýbrž pouze dispozice se samostatným pozemkem. Jestliže
z § 4 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů
vyplývá, že předmětem osvobození je v prvé
řadě příjem z prodeje rodinného domu nebo
bytu a teprve až následně i příjem ze souvisejícího pozemku v případě, kdy takovýto související pozemek je s bytem či rodinným domem prodáván, pak nezbývá než učinit závěr
o tom, že v případě prodeje samostatného
pozemku nelze podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů postupovat a přiznat
žalobkyni dobrodiní osvobození od daně
z příjmů fyzických osob z titulu uvedené kupní smlouvy ze dne 4. 9. 2007.
Z uvedených důvodů je pak zcela irelevantní tvrzení žalobkyně o tom, že předmět-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
ný pozemek tvořil
jeden funkční celek
s ostatními nemovitostmi (rodinným domem
se stavební parcelou a zahradou), neboť posuzování této otázky by přicházelo v úvahu
pouze tehdy, byl-li předmětem kupní smlouvy i rodinný dům nebo byt. Pak by bylo namístě posoudit, zda v případě, že předmětem
kupní smlouvy je i další nemovitost – pozemek – zda tento pozemek splňuje požadavky
pozemku souvisejícího. Nejde-li však o příjem z prodeje rodinného domu či bytu a s tím
souvisejícího pozemku, posuzování naplnění
podmínek pojmu „související pozemek“ podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů nepřichází vůbec v úvahu.
Ostatně žalobkyně si zčásti protiřečí,
když na straně 10 podané žaloby sama uvádí,
že v důsledku prodeje nemovitosti po částech ztrácí tyto nemovitosti charakter souvisejícího celku k okamžiku nabytí novým
vlastníkem. A právě účinnost právního úkonu kupní smlouvy ze dne 4. 9. 2007 a příjem
z prodeje předmětného pozemku z titulu
účinnosti uvedené kupní smlouvy, byl předmětem tohoto daňového řízení.
Úvahy žalobkyně o tom, jakým způsobem
by bylo postupováno v případě, že by celý
soubor nemovitostí byl prodán jedním právním úkonem, jsou úvahami teoretickými, neboť taková situace nenastala. Úkolem soudu
není posuzovat teoreticky v úvahu přicházející jiný postup a rozhodování správních orgánů, který není předmětem žalobou napadeného rozhodnutí. (...)
Prejudikatura: č. 718/2005 Sb. NSS, č. 794/2006 Sb. NSS, č. 846/2006 Sb. NSS, č. 1778/2009
Sb. NSS, č. 1984/2010 Sb. NSS, č. 2626/2012 Sb. NSS, č. 2961/2014 Sb. NSS a č. 2962/2014
Sb. NSS.
Věc: Společnost s ručením omezeným Autodat proti Odvolacímu finančnímu ředitelství
o daň z příjmů, o kasační stížnosti žalobkyně.
není posuzovat teoreticky v úvahu přicházející jiný postup a rozhodování správních orgánů, který není předmětem žalobou napadeného rozhodnutí. (...)
Prejudikatura: č. 718/2005 Sb. NSS, č. 794/2006 Sb. NSS, č. 846/2006 Sb. NSS, č. 1778/2009
Sb. NSS, č. 1984/2010 Sb. NSS, č. 2626/2012 Sb. NSS, č. 2961/2014 Sb. NSS a č. 2962/2014
Sb. NSS.
Věc: Společnost s ručením omezeným Autodat proti Odvolacímu finančnímu ředitelství
o daň z příjmů, o kasační stížnosti žalobkyně.
Finanční úřad v Semilech (správce daně)
v rámci kontroly daně z příjmů právnických
osob za zdaňovací období roku 2008 zjistil,
že stěžovatelka vynaložené náklady na provizi související s nákupem stravenek závodního stravování zařadila pod § 24 odst. 1 zákona
o daních z příjmů a odečetla si je v plné výši.
Správce daně oproti tomu provizi rozdělil
shodným poměrem, jako je dělena pro daňové účely nominální hodnota stravenky podle
§ 24 odst. 2 písm. j) bod 4 zákona o daních
z příjmů a 45 % z uplatněné provize z daňově
uznatelných nákladů vyloučil.
Dne 18. 11. 2010 vydal správce daně dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob ve výši 2 940 Kč a penále ve výši 588 Kč.
Odvolání žalobkyně žalovaný [zde ještě
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, které
s účinností od 1. 1. 2013 bylo dle § 19 odst. 1
zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě
České republiky, zrušeno a jeho právním nástupcem se ve smyslu § 7 písm. a) zákona
č. 456/2011 Sb. ve spojení s § 69 s. ř. s. stalo
Odvolací
finanční ředitelství se sídlem
v Brně, s nímž bylo v řízení pokračováno]
dne 12. 4. 2011 zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterou krajský soud rozsudkem ze dne
28. 2. 2013, čj. 59 Af 31/2011-52, zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že z textu zákona
o daních z příjmů vyplývá, že příspěvek zaměstnavatele na provoz vlastního stravovacího zařízení není nijak omezen pouze u klasického závodního stravování (vyloučena je
pouze hodnota potravin). U všech ostatních
forem závodního stravování zákon stanovuje
nákladový limit, který se uplatní i při zajišťování závodního stravování prostřednictvím
stravenek, neboť je to považováno za závodní
jistravování zajišťované prostřednictvím
spěl k závěru, že z textu zákona
o daních z příjmů vyplývá, že příspěvek zaměstnavatele na provoz vlastního stravovacího zařízení není nijak omezen pouze u klasického závodního stravování (vyloučena je
pouze hodnota potravin). U všech ostatních
forem závodního stravování zákon stanovuje
nákladový limit, který se uplatní i při zajišťování závodního stravování prostřednictvím
stravenek, neboť je to považováno za závodní
jistravování zajišťované prostřednictvím
ných subjektů. Co se rozumí cenou jídla při
zajišťování stravování prostřednictvím stravenek, citovaný zákon neříká. Podle vnitřního
pokynu D-300 ministerstva financí k jednotnému postupu při uplatňování některých
ustanovení zákona o daních z příjmů (dále
jen „pokyn D-300“) je jí hodnota stravenky
včetně poplatku za zprostředkování jejího
prodeje. Tento pokyn není právním předpisem. Jeho snahou je sjednocení správní praxe. Při rozporu musí správce daně jednat výhradně v souladu se zákony a jinými obecně
závaznými právními předpisy. Text pokynu
D-300 však není v rozporu se zákonem, pouze
upřesňuje, co se rozumí cenou jídla při zajišťování stravování prostřednictvím stravenek,
a vyjadřuje stanovisko, že provize představuje součást pořizovací ceny stravenky. Výhodnější režim poskytuje pokyn D-300 v případě
dovážení jídel z cizích stravovacích zařízení
do vlastních výdejen, kdy jsou daňovým výdajem kromě příspěvku, který se u plátců daně
z přidané hodnoty stanoví z ceny jídla bez daně z přidané hodnoty, také výdaje (náklady)
spojené s dovozem a výdejem jídel. Výhodnější režim má ale pouze tato forma, která
nad limit stanovený pro stravování mimo
vlastní stravovací zařízení připouští zahrnout
do daňově účinných nákladů náklady spojené s dovozem a výdejem jídla. Tato úprava sice jde nad rámec zákona, avšak ve prospěch
daňového subjektu. Taková úprava má své
opodstatnění, neboť tento způsob zajištění
stravování de facto zajišťuje, že zaměstnanec
dostane v průběhu směny teplé jídlo.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost. Namítala,
že závěr krajského soudu je v rozporu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Podle
§ 25 odst. 1 písm. e) zákona o účetnictví se
ceniny oceňují jejich nominálními hodnotami, tedy bez nákladů spojených s jejich pořízením (provize, poštovné, cestovní náklady).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
zajišťuje, že zaměstnanec
dostane v průběhu směny teplé jídlo.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost. Namítala,
že závěr krajského soudu je v rozporu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Podle
§ 25 odst. 1 písm. e) zákona o účetnictví se
ceniny oceňují jejich nominálními hodnotami, tedy bez nákladů spojených s jejich pořízením (provize, poštovné, cestovní náklady).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
Vymezení stravenek jako cenin stanoví podle
vyhlášky č. 500/2002 Sb. pro podnikatele
Český účetní standard č. 016. Provize, kterou
hradí pořizovatel stravenek při jejich pořízení, nevstupuje tedy do hodnoty stravenky, není
součástí její pořizovací hodnoty a je součástí
provozních nákladů pořizovatele. Z hlediska
stěžovatelky je nesprávná samotná fikce uvedená v pokynu D-300, že cena jídla je tvořena
hodnotou stravenky navýšené o část provize.
Správní praxe uznává pouze nominální hodnotu stravenky. Rovněž na trhu je při použití
stravenky podstatná pouze její nominální
hodnota. Její navyšování o provizi je tak v rozporu i s ekonomickou realitou. Stěžovatelka
odkázala na názory prezentované v koordinačních výborech a v publikaci Daňové výdaje 2005–2006 (Janoušek, L. a kol. Daňové výdaje 2005–2006. Praha : ASPI, 2005.). Pokyn
D 300 je podle stěžovatelky v rozporu se zákonem o daních z příjmů a nepředstavuje
obecně uznávanou správní praxi. Názor krajského soudu, že v podzákonné normě může
ministerstvo financí vykládat zákon o daních
z příjmů svým pokynem tak, že bez vazby na
zákon bude pro různé způsoby závodního
stravování nastavovat rozdílné daňové podmínky, je z hlediska hierarchie právních norem při respektování pravidel pro normy
s nižší právní silou na základě a v mezích zákona nepřijatelný. Proto stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření
ke kasační stížnosti uvedlo, že argumentace
ustanovením zákona o účetnictví není případná, neboť upravuje způsoby oceňování
majetku a závazků v účetnictví, nikoliv problematiku zdaňování. Nelze se ani ztotožnit
s názorem stěžovatelky, že správní praxi
představují jí prezentované závěry. Tu naopak vystihuje metodický pokyn D-300. Odvolací finanční ředitelství se proto ztotožnilo
se závěry krajského soudu a navrhlo, aby kasační stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
Z odůvodnění:
(...) V dané věci je sporná odečitatelnost
provize za nákup stravenek, respektive výklad pojmu cena jednoho jídla ve smyslu § 24
odst. 2 písm. j) bodu 4 zákona o daních z příjmů, konkrétně zda cenu jídla tvoří výhradně
hodnota stravenky nebo je možno do ní započítat i poplatek za zprostředkování jejího
prodeje.
Pro posouzení uvedené právní úpravy je
podstatné, jak je v zákoně o daních z příjmů
upravena daňová uznatelnost výdajů (nákladů) vynaložených poplatníkem daně z příjmů v souvislosti s činností, příjmy z níž jsou
podrobeny zdanění.
výklad pojmu cena jednoho jídla ve smyslu § 24
odst. 2 písm. j) bodu 4 zákona o daních z příjmů, konkrétně zda cenu jídla tvoří výhradně
hodnota stravenky nebo je možno do ní započítat i poplatek za zprostředkování jejího
prodeje.
Pro posouzení uvedené právní úpravy je
podstatné, jak je v zákoně o daních z příjmů
upravena daňová uznatelnost výdajů (nákladů) vynaložených poplatníkem daně z příjmů v souvislosti s činností, příjmy z níž jsou
podrobeny zdanění.
Obecné pravidlo daňové uznatelnosti výdajů (nákladů) obsahuje § 24 odst. 1 zákona
o daních z příjmů, přičemž pro posouzení věci je rozhodná především první věta citovaného ustanovení, že „[v]ýdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení
zdanitelných příjmů se pro zjištění základu
daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem
a zvláštními předpisy“. Je zřejmé, že výrazem
„na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů“ zákonodárce naznačuje, že souvislost mezi vynaložením nákladů a účelem
jejich vynaložení musí být dostatečně zřejmá.
To znamená, že vynaložený výdaj objektivně
sloužil zákonem stanovenému účelu, anebo
že mu sice ve skutečnosti nesloužil (nebo
sloužil jen zčásti), avšak v době, kdy jej poplatník vynakládal, mohl se rozumně domnívat, že stanovenému účelu sloužit bude. Výdaji podle „generální klausule“ v § 24 odst. 1
věty první zákona o daních z příjmů tedy mohou být v řadě případů i výdaje, které ve skutečnosti k zákonem předvídanému výsledku
nevedly, avšak zcela legitimně na jeho dosažení
byly vynaloženy, a jsou proto daňově uznatelné
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 8. 2005, čj. 2 Afs 13/2005-60,
č. 718/2005 Sb. NSS, a ze dne 10. 2. 2005,
čj. 2 Afs 90/2004-70, č. 794/2006 Sb. NSS,
popř. usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 21. 10. 2009, čj. 2 Afs 180/2006-64,
č. 1984/2010 Sb. NSS). Test uznatelnosti podle generální klausule je tedy ve své podstatě
dku
nevedly, avšak zcela legitimně na jeho dosažení
byly vynaloženy, a jsou proto daňově uznatelné
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 8. 2005, čj. 2 Afs 13/2005-60,
č. 718/2005 Sb. NSS, a ze dne 10. 2. 2005,
čj. 2 Afs 90/2004-70, č. 794/2006 Sb. NSS,
popř. usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 21. 10. 2009, čj. 2 Afs 180/2006-64,
č. 1984/2010 Sb. NSS). Test uznatelnosti podle generální klausule je tedy ve své podstatě
subjektivní, vycházející z konkrétních podmínek, za kterých poplatník vykonává činnost,
z níž má pocházet jeho zdanitelný příjem, korigovaný požadavkem elementární racionality jednání poplatníka. Judikatura Nejvyššího
správního soudu klade důraz i na to, aby byl
zdaňován pouze skutečný příjem poplatníka,
a podotýká, že výši příjmů nelze v neprospěch poplatníka určit podle pravidel, která
se míjejí s tím, jak se hospodaření poplatníka
v rozhodných ohledech skutečně vyvíjelo
(viz zejména rozsudky Nejvyššího správního
soudu z 12. 1. 2006, čj. 2 Afs 42/2005-136,
č. 846/2006 Sb. NSS, a ze dne 19. 4. 2012,
čj. 5 Afs 45/2011-94, č. 2626/2012 Sb. NSS).
Znamená to mimo jiné, že by bylo třeba pečlivě vážit ústavní konformitu takové zákonné
hmotněprávní úpravy, která by náklady, jež
byly skutečně vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, z daňové
uznatelnosti vyloučila nebo jejich uznatelnost v rozporu s jejich skutečným významem
pro hospodaření poplatníka v jeho neprospěch významně modifikovala (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2013,
čj. 8 Afs 30/2012-32, č. 2961/2014 Sb. NSS,
a ze dne 29. 8. 2013, čj. 7 Afs 77/2012-31,
č. 2962/2014 Sb. NSS).
V § 24 odst. 2 zákona o daních z příjmů
jsou pak upraveny některé specifické případy výdajů (nákladů), u nichž zákonodárce považuje z nejrůznějších důvodů za vhodné výslovně vyjádřit, že jde o náklady daňově
uznatelné. Důvody, pro které tak zákonodárce činí, jsou různého druhu, avšak lze vysledovat některé častěji se objevující. U mnoha
výdajů (nákladů) podle citovaného ustanovení by mohlo být nejasné, sporné či dokonce
značně pochybné, zda stupeň jejich souvislosti s činností, jež měla generovat zdanitelný
příjem, je dostatečný pro závěr, že byly vynaloženy na dosažení, zajištění nebo udržení
zdanitelných příjmů. Proto zákonodárce tyto
případy řeší výslovnou zmínkou, že jde o výdaje (náklady) uznatelné, čímž odpadá potřeba testovat je podmínkami generální klausule
podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
V některých případech zákonodárce v rámci § 24 odst. 2 zákona o daních z příjmů sta-
hybné, zda stupeň jejich souvislosti s činností, jež měla generovat zdanitelný
příjem, je dostatečný pro závěr, že byly vynaloženy na dosažení, zajištění nebo udržení
zdanitelných příjmů. Proto zákonodárce tyto
případy řeší výslovnou zmínkou, že jde o výdaje (náklady) uznatelné, čímž odpadá potřeba testovat je podmínkami generální klausule
podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
V některých případech zákonodárce v rámci § 24 odst. 2 zákona o daních z příjmů sta-
novuje podrobnější podmínky uznatelnosti,
resp. připouští uznatelnost pouze určité části
nákladů. Takovým případem jsou podle písm. j)
bodu 4 citovaného ustanovení i „výdaje (náklady) na pracovní a sociální podmínky, péči o zdraví a zvýšený rozsah doby odpočinku
zaměstnanců vynaložené na provoz vlastního stravovacího zařízení, kromě hodnoty
potravin, nebo příspěvky na stravování zajišťované prostřednictvím jiných subjektů
a poskytované až do výše 55 % ceny jednoho
jídla za jednu směnu, maximálně však do
výše 70 % stravného vymezeného pro zaměstnance v § 6 odst. 7 písm. a) při trvání
pracovní cesty 5 až 12 hodin. [...] Za stravování ve vlastním stravovacím zařízení se považuje i stravování zabezpečované ve vlastním stravovacím zařízení prostřednictvím
jiných subjektů.“
Zákonodárce tak kombinací omezujících
podmínek dociluje toho, že výdaje na stravování svých zaměstnanců bude poplatník
zpravidla držet v přiměřených mezích, neboť
nad určitý rámec již nejsou daňově uznatelné. Takže pak i nepeněžitý příjem zaměstnanců v podobě takto poskytnutého stravování
se bude držet v přiměřených mezích, které
umožní osvobodit jej paušálně od daně z příjmů ze závislé činnosti [viz § 6 odst. 9 písm. b)
zákona o daních z příjmů]. Skutečnost, že dani z příjmů ze závislé činnosti není podroben
nepeněžitý příjem zaměstnanců spočívající
v tom, že jim je poskytnuto zaměstnavatelem
stravování, je podpůrným argumentem pro
závěr, že zákonodárce vůbec mohl vyloučit
uznatelnost části nákladů vynaložených zaměstnavatelem na stravování zaměstnanců.
Pokud by totiž nepeněžitý příjem spočívající
v poskytnutém stravování podléhal dani
z příjmů ze závislé činnosti, jednalo by se fakticky o součást mzdy, neboť zaměstnanec i zaměstnavatel by takové plnění jistě zohledňovali při sjednávání výše mzdy zaměstnance či
jiných parametrů pracovněprávního vztahu
a zaměstnanec by uvedený benefit dostával
v přímé souvislosti s tím, že pro zaměstnavatele pracuje. Proto není důvodu pochybovat
o ústavní konformitě ustanovení, které část
nákladů na stravování zaměstnanců neumož-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
slé činnosti, jednalo by se fakticky o součást mzdy, neboť zaměstnanec i zaměstnavatel by takové plnění jistě zohledňovali při sjednávání výše mzdy zaměstnance či
jiných parametrů pracovněprávního vztahu
a zaměstnanec by uvedený benefit dostával
v přímé souvislosti s tím, že pro zaměstnavatele pracuje. Proto není důvodu pochybovat
o ústavní konformitě ustanovení, které část
nákladů na stravování zaměstnanců neumož-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
ňuje zaměstnavateli uplatnit jako daňově
uznatelné, jelikož mu současně dává možnost
srovnatelný benefit poskytnout zaměstnanci
formou navýšení mzdy, která by pak u zaměstnance podléhala dani z příjmů fyzických
osob a která by současně v plné míře byla daňově uznatelným výdajem (nákladem) zaměstnavatele. Ustanovení o částečné daňové
uznatelnosti výdajů na stravování zaměstnanců tak lze považovat za daňové zvýhodnění
zaměstnavatelů, zajišťují-li zaměstnancům
stravování. Zákonodárce má relativně široký
prostor pro úvahu, zda takové zvýhodnění
poskytnout, či nikoli, a pokud ano, v jaké výši
a za jakých podmínek. Oproti tomu pokud
jsou poplatníkem daně vynakládány výdaje
(náklady) na dosažení, zajištění či udržení
příjmu ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních
z příjmů, je prostor zákonodárce pro omezení uznatelnosti takových výdajů významně
omezen požadavkem, aby byl zdaňován jen
skutečný příjem poplatníka (viz k tomu výše
citovanou judikaturu Nejvyššího správního
soudu), a tedy aby daňově uznatelné byly zásadně všechny výdaje, které podmínky generální klausule podle citovaného ustanovení
splňují.
Dikce § 24 odst. 2 písm. j) bodu 4 zákona
o daních z příjmů je vcelku jednoznačná a neposkytuje prostor pro srovnatelně přesvědčivé výkladové alternativy, z nichž by bylo třeba
vybrat tu, která je pro poplatníka nejvýhodnější (viz např. rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008,
čj. 7 Afs 54/2006-155, č. 1778/2009 Sb. NSS,
zejm. body 56–64, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11,
zejm. bod 36). Zákonodárce zde rozlišuje dvě
základní formy zabezpečení stravování pro
zaměstnance: 1) provoz vlastního stravovacího zařízení, jímž se rozumí i provoz vlastního
stravovacího zařízení prostřednictvím jiných
subjektů, a 2) příspěvek na stravování zajišťované prostřednictvím jiných subjektů. „Příspěvkem na stravování zajišťované prostřednictvím jiných subjektů“ lze stěží rozumět
cokoli jiného než výdaje (náklady) vynaložené za účelem toho, aby třetí subjekty poskytovaly zaměstnancům stravování. Konkrétní
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
ovoz vlastního stravovacího zařízení, jímž se rozumí i provoz vlastního
stravovacího zařízení prostřednictvím jiných
subjektů, a 2) příspěvek na stravování zajišťované prostřednictvím jiných subjektů. „Příspěvkem na stravování zajišťované prostřednictvím jiných subjektů“ lze stěží rozumět
cokoli jiného než výdaje (náklady) vynaložené za účelem toho, aby třetí subjekty poskytovaly zaměstnancům stravování. Konkrétní
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
právní charakter příspěvku či jeho části je
v tomto ohledu nerozhodný. Je tedy lhostejné, zda poplatník od třetích subjektů např.
přímo kupuje stravování v jejich stravovacím
zařízení (předplácí zaměstnancům obědy)
nebo dává zaměstnancům peníze v hotovosti
s tím, že zaměstnanec musí následně prokázat, že je vynaložil na zajištění svého stravování, anebo se připojí k některému ze systémů
stravenek uplatnitelných v různých stravovacích zařízeních, a ponechává tak zaměstnancům v podstatné míře volbu, kde se budou
stravovat. V každém případě je podle § 24
odst. 2 písm. j) bodu 4 zákona o daních z příjmů daňově uznatelných pouze 55 % z jím
celkově vynaložených výdajů (nákladů), přepočtených na cenu jednoho jídla, za dodržení maximální hranice vycházející z maximální
výše nezdanitelných cestovních náhrad zaměstnance podle § 6 odst. 7 písm. a) zákona
o daních z příjmů. Pokud tedy poplatník kupuje od zprostředkovatele stravenky v určité
hodnotě a platí za ně vedle jejich nominální
hodnoty i určitý poplatek za zprostředkování
fungování celého stravenkového systému, je
poplatek za zprostředkování součástí příspěvku poskytovaného zaměstnanci. Uvedený závěr ostatně plyne i ze smyslu a účelu
a ekonomické podstaty stravenkového systému. Stravenky jsou poukázkami, za něž lze
koupit pouze vybrané zboží a pouze u vybraných prodejců. Jejich smyslem je dát zaměstnanci svobodu volby při výběru konkrétního
stravovacího zařízení, ovšem zároveň zajistit,
že stravenky budou utraceny pouze za stravování. Poplatek za zprostředkování bývá často
jedním z atributů celého stravenkového
systému, jenž vytváří mezi jeho účastníky
potřebné právní a ekonomické vazby. Samotná skutečnost, zda konkrétní stravenkový
systém obsahuje poplatky za zprostředkování, anebo nikoli, případně kdo takové poplatky platí a kdo ne, je pro jeho daňověprávní zařazení
irelevantní a je věcí smluvního
ujednání účastníků stravenkového systému.
Poplatek za zprostředkování, pokud existuje,
je z hledisek § 24 odst. 2 písm. j) bodu 4 zákona o daních z příjmů významný pouze
v případě, je-li placen zaměstnavatelem, neboť pak je zásadně součástí ceny jídla, jejíž zá-