7 Tdo 1002/2024

7 Tdo 1002/2024-4010

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2025 o dovoláních obviněných 1. Jaroslava Nováka, trvale bytem Sokolovská 83, Jihlava, a 2. T. B., podaných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 5 To 33/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 193/2015, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují - usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 5 To 33/2023, - rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 13 T 193/2015 v odsuzujícím výroku, označeném A), ve vztahu k obviněným Jaroslavu Novákovi a T. B.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jihlavě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 6. 2022, č. j. 13 T 193/2015-3529, byl obviněný Jaroslav Novák pod body A) 1), 2), 3), 6) a 7) uznán vinným přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Týmž rozsudkem byl obviněný T. B. pod body A) 3), 4), 5), 7) a 8) uznán vinným přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Naproti tomu byli pod bodem B) 1) obvinění T. B. a L. V. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek v bodu 1) obžaloby sp. zn. Zt 282/2015, kvalifikovaný jako přečin lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, pod bodem B) 2) obvinění Jaroslav Novák a T.

B. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek pod bodem 2) obžaloby sp. zn. Zt 282/2015, kvalifikovaný jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod bodem B) 3) obviněný L. V. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 3) obžaloby sp. zn. Zt 282/2015, kvalifikovaný jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod bodem B) 4) obvinění L. V., Jaroslav Novák a T. B. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek pod bodem 1) a) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku, pod bodem B) 5) obvinění Jaroslav Novák a T. B. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek pod bodem 1) b) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem B) 6) obviněný L. V. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 1) c) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod bodem B) 7) obviněný T.

B. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 2) a) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem B) 8) obvinění Jaroslav Novák a T. B. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek pod bodem 2) c) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem B) 9) obvinění Jaroslav Novák a T.

B. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek pod bodem 3) c) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem B) 10) obvinění Jaroslav Novák a T. B. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek pod bodem 4) obžaloby sp. zn.

Zt 165/2013, kvalifikovaný jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod bodem B) 11) obviněný Jaroslav Novák podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 5) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem B) 12) obvinění Jaroslav Novák a P. Š. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek pod bodem 6) a) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku, pod bodem B) 13) obviněný Jaroslav Novák podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 6) b) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem B) 14) obviněný P. Š. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 6) b) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod bodem B) 15) obviněný T.

B. podle § 226 písm. b) tr. ř. pro skutek pod bodem 6) c) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem B) 16) obviněný Jaroslav Novák podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 7) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem B) 17) obviněný Jaroslav Novák podle § 226 písm. b) tr.

ř. zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 8) b) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem B) 18) obviněný Jaroslav Novák podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 9) b) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod bodem B) 19) obviněný T. B. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 9) c) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.

zákoníku, pod bodem B) 20) obviněný Jaroslav Novák podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 9) d) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem B) 21) obviněný L. V. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 10) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku, pod bodem B) 22) obviněný L. V. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 11) a) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem B) 23) obviněný L. V. podle § 226 písm. b) tr. ř.

zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 11) b) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod bodem B) 24) obviněný L. V. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 12) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem B) 25) obviněný Jaroslav Novák podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 13) a) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku, a pod bodem B) 26) obvinění Jaroslav Novák a T. B. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek pod bodem 13) b) obžaloby sp. zn. Zt 165/2013, kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně obvinění dopustili v podstatě tím, že

1) obviněný Jaroslav Novák Poté, co obviněný Jaroslav Novák a T. B. z veřejných zdrojů zjistili, že poškozená I. D. má na své nemovitosti XY XY, Jihlava, zástavu, v květnu 2009 ji kontaktovali s tím, zda nechce využít jejich služeb a půjčit si od nich peníze, dluh zaplatit a zástavu vymazat. Za tímto účelem dne 29. 5. 2009 poškozená navštívila kancelář obviněného Jaroslava Nováka a T. B. na ul. XY v Jihlavě, kde Jaroslav Novák za přítomnosti T. B. uzavřel s poškozenou I. D. - Smlouvu o půjčce č. 0016/2009 ve výši 82 000 Kč, úročených sazbou 0,1 % denně, přičemž dlužník se zavazuje celý dluh vrátit věřiteli nejpozději do 30 dnů od odepsání příslušné částky z účtu věřitele, poruší-li dlužník svoji povinnost vrátit věřiteli půjčenou částku, zavazuje se věřiteli platit smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý i jen započatý den prodlení a dále se dlužník zavazuje pro případ prodlení déle jak 50 dní s vrácením dlužné částky zaplatit věřiteli jednorázovou smluvní pokutu ve výši 40 % z celkové dlužné částky, - Smlouvu o rozhodci a - Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti, přičemž při uzavírání smluv, když chtěla smlouvy vysvětlit, jí Jaroslav Novák a T. B. uvedli, že se jedná o standardní smlouvu, na které není nic zvláštního, při dotazu na splátkový kalendář jí uvedli, že má jeden měsíc, kdy by třeba chtěla splatit celou částku a po měsíci mohou řešit splátkový kalendář. Načež I. D. v očekávání splátkového kalendáře půjčku nesplácela. Po měsíci ji kontaktoval obviněný Jaroslav Novák s požadavkem vrácení celé půjčky a splátky jí neumožnil, čímž se poškozená dostala do finanční tísně. Následně obviněný Jaroslav Novák zneužil jemu známou finanční tíseň I. D. a uzavřel s ní z titulu dlužných částek ze smlouvy o půjčce č. 0016/2009 dne 20. 10. 2009 - Dohodu o rozhodčím řízení a uznání dluhu v celkové výši 340 000 Kč splatných dne 20. 11. 2009, kdy se dlužník zavazuje počínaje dnem následujícím po dni splatnosti platit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý i jen započatý den prodlení a dále se dlužník zavazuje pro případ prodlení déle jak 20 dní od uzavření této dohody s vrácením dlužné částky řádně a včas zaplatit věřiteli jednorázovou smluvní pokutu ve výši 20 % z celkové dlužné částky, přičemž hodnoty vzájemného plnění smluvních stran jsou v hrubém nepoměru, který plyne vysokých smluvních pokut. Tím obviněný Jaroslav Novák získal prospěch spočívající v rozdílu mezi uznaným dluhem 340 000 Kč a původní dluhem 82 000 Kč, tj. 258 000 Kč a v dalších smluvních pokutách.

2) obviněný Jaroslav Novák

Poškozený J. V. v červenci 2009 osobně kontaktoval obviněného Jaroslava Nováka a T. B. a vysvětlil jim svou situaci, tedy že se díky synovým dluhům dostal do finanční tísně, kvůli které mu hrozily exekuce a ztráta domu, a uvedl, že nutně potřebuje půjčit částku ve výši 600 000 Kč. Dne 17. 7. 2009 pak uzavřel obviněný Jaroslav Novák jako fyzická osoba s poškozeným J. V. - Smlouvu o zprostředkování,

- Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti sloužící k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce a

- Smlouvu o půjčce č. 0021/2009 na částku 330 000 Kč úročenou denní sazbou 0,1 % s tím, že úrok je splatný společně s jistinou, dlužník se zavazuje celý dluh vrátit věřiteli nejpozději do 30 dnů od odepsání příslušné částky z účtu věřitele, poruší-li dlužník svoji povinnost vrátit věřiteli půjčenou částku, zavazuje se věřiteli platit smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý i jen započatý den prodlení a dále se dlužník zavazuje pro případ prodlení déle jak 50 dní s vrácením dlužné částky zaplatit věřiteli jednorázovou smluvní pokutu ve výši 35 % z celkové dlužné částky.

Poškozený J. V. při uzavírání těchto smluv poukázal na krátkou dobu splatnosti a vysoké sankce s tím, že v tak krátké době není schopen půjčku splatit, na což mu T. B. odpověděl, že mu půjčí nejprve částku 330 000 Kč a do dne splatnosti této půjčky mu seženou investora na půjčku ve výši původně požadovaných 600 000 Kč, v důsledku čehož J. V. smlouvu o půjčce podepsal, ale vhodného investora nakonec nesehnali.

Tím se poškozený J. V. dostal do finanční tísně a v době trvání tohoto stavu, o kterém obviněný Jaroslav Novák věděl, tento stav zneužil, když dne 29. 9. 2009 v Jihlavě poškozený V. podepsal obviněnému Jaroslavu Novákovi - Dohodu o rozhodčím řízení a uznání dluhu ve výši 529 540 Kč z titulu dlužných částek ze smlouvy o půjčce č. 0021/2009 uzavřené dne 17. 7. 2009 a z titulu smluvní pokuty ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 17. 7. 2009 a

- Dohodu o rozhodčím řízení a uznání dluhu ve výši 70 000 Kč z titulu dlužné částky ze smlouvy o zprostředkování uzavřené dne 17. 7. 2009, přičemž obě dohody jsou úročeny denním úrokem ve výši 0,3 % z dlužné částky a pro případ prodlení déle jak 20 dní se dlužník zavazuje zaplatit věřiteli jednorázovou smluvní pokutu ve výši 20 % z celkové dlužné částky. Vzájemná plnění těchto Dohod o rozhodčím řízení jsou však v hrubém nepoměru, neboť poškozenému z nich neplynou žádná pozitiva, ale pouze další závazky spočívající ve vysokém denním úroku a vysoké smluvní pokutě. Naproti tomu obviněnému Jaroslavu Novákovi z nich plyne prospěch spočívající v uznání dluhů v celkové výši jistiny 599 540 Kč a dalšího úročení a smluvní pokuty.

3) obvinění Jaroslav Novák a T. B. Poškozená D. C., která koncem roku 2009 z důvodu většího množství dluhů sháněla investora, který by jí poskytl finance a ona tak splácela pouze jednu půjčku, oslovila společnost LSD Direct, s. r. o., za kterou s ní jednali obviněný Jaroslav Novák jako jednatel a obviněný T. B. jako osoba jednající jménem společnosti. Poškozená obviněnému T. B. vysvětlila, na co peníze potřebuje a v jaké se nachází tíživé finanční situaci, načež jeho prostřednictvím uzavřela dne 3. 12. 2009 s LSD Direct, s. r. o., - Smlouvu o zprostředkování č. 300017/09, v níž se LSD Direct, s. r. o., zavázala zprostředkovat poškozené D. C. možnost uzavření smlouvy o úvěru nebo o půjčce ve výši 900 000 Kč a

- Smlouvu o rozhodci č. 300017/09. Za služby sjednané ve smlouvě o zprostředkování vystavila společnost LSD Direct, s. r. o., poškozené D. C. fakturu č. 5/2009 na částku 9 156 Kč se splatností 21. 12. 2009, avšak k uzavření smlouvy o úvěru nebo půjčce s třetí osobou nedošlo. Místo toho nabídl obviněný Jaroslav Novák jménem společnosti LSD Direct, s. r. o., poškozené D. C. úvěr ve výši 110 000 Kč, přestože si byl vědom, že úvěr v této výši neuspokojí plně potřebu refinancování jejích závazků, vysvětlil jí nesoulad požadované a jím nabízené výše úvěru údajnou potřebou vytvoření dobré splátkové historie s tím, že tento postup usnadní nalezení investora pro budoucí refinancování jejích závazků, načež poškozená D.

C. nabízený úvěr přijala. Dne 15. 12. 2009 pak byly mezi poškozenými D. C. a O. T. jako dlužníky a společností LSD Direct, s. r. o., jako věřitelem, uzavřeny - Smlouva o úvěru č. 200001/09 na částku 110 000 Kč s úrokem ve výši 2,5 % za každý i jen započatý kalendářní měsíc s dobou vrácení nejpozději do 12 kalendářních měsíců,

- Smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 200001/09, - Smlouva o rozhodci č. 200001/09. Přestože obvinění Jaroslav Novák s T. B. věděli o tíživé finanční situaci D. C., kterou sami ještě prohloubili sjednáním a následným poskytnutím výše uvedeného úvěru oběma poškozeným ve výši, která neodpovídala potřebám D. C., o níž byli oba informováni, poté, co došlo k zesplatnění takto jimi sjednaného úvěru poskytnutého LSD Direct, s. r. o., kdy současně nebyl z jejich strany zprostředkován investor úvěru sloužícího k refinancování stávajících závazků poškozených, obviněný Jaroslav Novák dne 28. 4. 2010 vystavil jménem společnosti LSD Direct, s. r. o., poškozeným D. C. a O. T. Prohlášení věřitele o doplacení závazku a vzdání se zástavního práva, dle kterého byla výše aktuálního zůstatku úvěru vyčíslena na 315 755 Kč. Následně obviněný Jaroslav Novák prostřednictvím obviněného B. za společnost LSD Direct, s. r. o., dne 29. 7. 2010 poškozeným D. C. a O. T. předložil k podpisu

- Dohodu o rozhodčím řízení a uznání dluhu č. 200001/10 v celkové výši 366 000 Kč s termínem splatnosti nejpozději do 6. 8.

2010, kdy v případě neuhrazení dlužné částky v dohodnutém termínu se dlužník zavazuje platit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky a dále se dlužník zavazuje pro případ prodlení déle jak 50 dní zaplatit věřiteli jednorázovou smluvní pokutu ve výši 30 % z celkové dlužné částky. Poškozené D. C. a O. T. dohodu č. 200001/10 ze dne 29. 7. 2010 uzavřely, v důsledku čehož uznaly dluh ve výši 366 000 Kč vůči LSD Direct, s. r. o., tento se zavázaly uhradit do 6. 8. 2010 a pro případ prodlení s úhradou dluhu se zavázaly uhradit další smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky denně a ještě další jednorázovou smluvní pokutu ve výši 30 % z celkové dlužné částky pro případ prodlení delšího než 50 dní, přičemž hodnota plnění takto přislíbeného společnosti LSD Direct, s.

r. o., je v hrubém nepoměru k hodnotě poškozeným poskytnuté výhody z uzavřené Dohody o rozhodčím řízení a uznání dluhu spočívající v prodloužení lhůty pro vrácení půjčky o 1 týden. Následně v září 2010 kontaktovala poškozená D. C. telefonicky obviněného T. B., aby se zeptala, jak to vypadá s jejím úvěrem, obviněný T. B. jí sdělil, že ji bude kontaktovat nějaký muž, který jí také volal a spolu se dohodli na přeúvěrování, a následně dne 30. 9. 2010 byla mezi D. C. s O. T. a společností Finance Group, a.

s., uzavřena smlouva o úvěru ve výši 850 000 Kč, z něhož byla částka ve výši 550 000 Kč uhrazena dne 1. 10. 2010 na účet společnosti LSD Direct, s. r. o., jako aktuální zůstatek úvěru. Tím LSD Direct, s. r. o., vznikl prospěch představující rozdíl mezi vyplacenou částkou 550 000 Kč a dlužnou částkou 366 000 Kč, tj. 184 000 Kč.

4) obviněný T. B. Poškozený L. K. sháněl začátkem roku 2010 finanční prostředky na uhrazení svých dluhů ve výši cca 20 000 Kč, a za tímto účelem na internetu vyhledal a následně oslovil společnost LSD Direct, s. r. o., s tím, že by potřeboval půjčit 30 000 Kč, načež po předchozí schůzce společně poškozený L. K. a zástupci společnosti P. Š. a Jaroslav Novák jeli do XY na poštu, kde poškozený L. K. podepsal listiny ohledně půjčky, poté zašli do ČSOB, kde poškozenému L. K. založili účet a následně jej odvezli zpět do XY. Poškozenému L. K. takto byly předloženy k podpisu

- Smlouva o úvěru č. 200005/10 ze dne 29. 3. 2010 na částku 45 000 Kč s 3 % úrokem z dlužné částky za každý i jen započatý kalendářní měsíc, - Smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti a smlouva o zřízení předkupního práva č. 200005/10 ze dne 29. 3. 2010, - Návrh na povolení vkladu zástavního práva a předkupního práva do katastru nemovitostí ze dne 29. 3. 2010 a - Smlouva o rozhodci č. 200005/10 ze dne 29. 3. 2010, uzavřené se společností LSD Direct, s. r. o. Následně se L. K. ozval obviněný T.

B. s tím, že kolegové, co s ním vyřizovali půjčku, zapomněli na podpis jednoho papíru, zajel pro L. K. a spolu jeli do XY na poštu, kde ověřili podpisy na listinách, které L. K. ten den ve spěchu podepsal, aniž by je četl, přičemž L. K. dne 4. 8. 2010 podepsal s obviněným T. B. jako fyzickou osobou - Smlouvu o půjčce č. 2/2010 ve výši 240 000 Kč s denním úrokem 0,1 % splatným společně s jistinou, přičemž dlužník se zavazuje celý dluh vrátit věřiteli nejpozději do 30 dnů ode dne odepsání příslušné částky z účtu věřitele, poruší-li dlužník svoji povinnost vrátit věřiteli půjčenou částku, zavazuje se věřiteli platit smluvní pokutu ve výši 0,5 % z jistiny za každý i jen započatý den prodlení a dále se dlužník zavazuje pro případ prodlení déle jak 50 dní zaplatit věřiteli jednorázovou smluvní pokutu ve výši 30 % z jistiny, kterou docházelo k refinancování původní smlouvy o úvěru č. 200005/10, - Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti, - Smlouvu o zřízení předkupního práva č. 2/2010, - Návrh na povolení vkladu zástavního práva a předkupního práva do katastru nemovitostí,

- Smlouvu o rozhodci č. 2/2010 ke smlouvě o půjčce a zástavní smlouvě. Následně L. K. uvedenou půjčku neuhradil, neboť listiny předložené obviněným T. B. nečetl a nevěděl tedy, že nějakou novou půjčku vůbec uzavřel, nikdo mu o tom nic neřekl a on se domníval, že se skutečně jedná o nějakou zapomenutou listinu k původní půjčce na 45 000 Kč. Poté došlo k vydání Rozhodčího nálezu č. j. Ro 131/2010 ze dne 31. 1. 2011 o zaplacení 240 000 Kč s příslušenstvím a Rozhodčího nálezu č. j. 137/2010 ze dne 1. 2. 2011 o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím a nařízení exekuce k vymožení předmětných částek, které napadla matka L. K. žalobou s poukazem na omezenou způsobilost svého syna k právním úkonům, a dne 19. 4. 2010 bylo zahájeno řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům majetkoprávní povahy L. K., ve které Okresní soud v Blansku rozhodl rozsudkem ze dne 3. 11. 2010, pod sp. zn. Nc 516/2010 o omezení L. K.

ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není oprávněn činit právní úkony majetkoprávní povahy, jejichž hodnota přesahuje částku 200 Kč a není oprávněn nakládat s finančními prostředky přesahujícími částku 500 Kč týdně, přičemž soud vycházel ze závěrů znaleckého posudku, který konstatoval u posuzovaného poruchu osobnosti, jež je přítomná od dětství posuzovaného a od dětství také jednání posuzovaného ovlivňuje. Obviněný T. B., který ze vzájemné spolupráci s Jaroslavem Novákem a P. Š. zjevně byl seznámen s případem poškozeného L.

K., zneužil jeho rozumové slabosti a finanční tísně a za trvání tohoto stavu uzavřel s poškozeným L. K. Smlouvu o půjčce č. 2/2010 ze dne 4. 8. 2010, jejíž vzájemná plnění jsou v hrubém nepoměru. Plnění z této půjčky uplatnil, v důsledku čehož byl vydán Rozhodčí nález Ro 131/2010 ze dne 31. 1. 2011. Tak mohl poškozenému L. K. způsobit škodu ve výši příslušenství k půjčce ze Smlouvy o půjčce č. 2/2010 ze dne 4. 8. 2010, avšak škoda nevznikla, protože Rozhodčí nález vydaný na základě Smlouvy o půjčce č. 2/2010 byl následně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě, č. j.

3 C 23/2011-37.

5) obviněný T. B. jednající jednak jménem společnosti LSD Direct, s. r. o., jednak sám za sebe jako fyzická osoba, poškozené D. S. a S. Z. nutně potřebovaly začátkem roku 2010 peníze na úhradu dluhů po jejich matce. Za tímto účelem oslovily společnost LSD Direct, s. r. o., objasnily své majetkové a finanční poměry, komu a kolik dluží a kolik vydělávají. Po telefonické domluvě přijel za poškozenými obviněný T. B. s J. B. a odvezli poškozené do Prahy na hlavní budovu České pošty, a. s., kde poškozené uzavřely se společností LSD Direct, s.

r. o., za kterou v této věci jednal T. B., Smlouvu o úvěru č. 200007/10 ze dne 30. 3. 2010 na částku 110 000 Kč s měsíčním úrokem ve výši 2,5 %, dle které byl úvěr uzavřen na dobu splatnosti 1 rok po 11 splátkách ve výši 4 000 Kč a poslední splátkou ve výši 92 756 Kč, která již neměla být placena, neboť bylo dohodnuto a T. B. přislíbil, že do té doby sjedná poškozeným hypoteční úvěr ve výši 1 000 000 Kč, ze kterého bude poslední splátka odečtena, přičemž hypoteční úvěr měl být poskytnut ze zdrojů T.

B. s dobou splatnosti 20 let s měsíční splátkou ve výši 7 000 Kč. Ke sjednání hypotečního úvěru však nikdy nedošlo. Místo toho došlo 9. 8. 2010 mezi poškozenými a T. B. jako fyzickou osobou k uzavření - Smlouvy o půjčce č. 3/2010 na částku 490 000 Kč s úrokem 0,1 % denně, splatností 30 dnů ode dne odepsání z účtu věřitele, smluvní pokutou 0,5 % za každý den prodlení a jednorázovou smluvní pokutou 30 % z jistiny a odměnou věřiteli za uzavření smlouvy ve výši 45 000 Kč, - Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti, - Smlouvy o zřízení předkupního práva č. 3/2010 a - Smlouvy o rozhodci č. 3/2010.

Obviněný T. B. v době uzavírání Smlouvy o půjčce č. 3/2010 ze dne 9. 8. 2010 na částku 490 000 Kč minimálně z osobního jednání a z dluhu vzniklého ze smlouvy o úvěru č. 200007/10, kterou za společnost LSD Direct, s. r. o., sám vyřizoval, byl seznámen s finanční tísní poškozených a jejich neschopnosti dostát závazkům za smlouvy č. 3/2010, tohoto stavu využil a s D. S. a S. Z. předmětnou smlouvu uzavřel, ačkoliv vzájemná plnění ze smlouvy jsou v hrubém nepoměru, který je dán především krátkou dobou splatnosti, vysokými smluvními pokutami a vysokou odměnou věřitele za uzavření smlouvy. Poškozeným ze smlouvy neplynou žádná pozitiva, ale pouze další závazky. Naproti tomu obviněnému ze smlouvy plyne prospěch spočívající v zisku pohledávky 490 000 Kč, vyššího úročení a vysokých smluvních pokut.

6) obviněný Jaroslav Novák jako jednatel společnosti LSD Direct, s. r. o., poškozená P. R. měla v roce 2010 finanční problémy, kvůli čemuž si dohodla schůzku u ní doma se zástupci společnosti LSD Direct, s. r. o., se kterými podepsala - Smlouvu o úvěru č. 200008/10 ze dne 4. 5. 2010 ve výši 40 000 Kč, jejíž přílohou byl i splátkový kalendář na 12 splátek, - Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 200008/10 a - Smlouvu o rozhodci č. 200008/10. Následně uhradila na předmětný úvěr dvě splátky po 1 500 Kč, poté přišla o práci, manžel jí neplatil výživné na tři děti a ona se tak dostala do finanční tísně, přestala platit splátky a na výzvu společnosti k zaplacení nereagovala. Poté ji kontaktoval obviněný Jaroslav Novák, který byl o její finanční tísni informován, s tím, že jí nabízí druhou smlouvu. Na schůzce, která se uskutečnila u pošty v XY, byla poškozené P. R. předložena k podpisu nová smlouva na částku ve výši 209 000 Kč, kterou pod tlakem událostí, kdy s tak vysokou částkou nepočítala a byla postavena před hotovou věc s tím, že by jinak přišla o byt, načež bez možnosti podrobnějšího prostudování na kapotě vozidla listiny podepsala a na poště ověřili podpisy. Takže poškozená P. R. dne 29. 7. 2010 s obviněným Jaroslavem Novákem podepsala - Dohodu o rozhodčím řízení a uznání dluhu č. 200008/10, ve které se zavázala zaplatit dluh 209 000 Kč ze Smlouvy o úvěru č. 200008/10 ze dne 4. 5. 2010 v termínu do 6. 8. 2010 s tím, že pokud tuto povinnost poruší, zavazuje se platit smluvní pokutu ve výši 0,5 % za každý den prodlení a při prodlení delším než 50 dnů jednorázovou smluvní pokutu 30 % z celkové dlužné částky. Následně v listopadu 2011 poškozená P. R. obdržela dopis od exekučního úřadu se sdělením, že její dluh vůči společnosti LSD Direct, s. r. o., činí 800 000 Kč, načež začala situaci řešit pomocí insolvenčního řízení. Ačkoliv obviněný Jaroslav Novák věděl, že se poškozená P. R. nachází v tíživé finanční situaci, tak s ní dne 29. 7. 2010 uzavřel Dohodu o rozhodčím řízení a uznání dluhu č. 20008/10, jejíž vzájemná plnění smluvních stran jsou v hrubém nepoměru, který je dán zkrácením doby splatnosti oproti původní smlouvě o úvěru č. 200008/10 v neprospěch poškozené a vysokými smluvními pokutami. Obviněný Jaroslav Novák tak získal prospěch spočívající v rozdílu uznaného dluhu 209 000 Kč a původního dluhu 40 000 Kč, tj. ve výši 169 000 Kč a nároku na další smluvní pokuty.

7) obvinění Jaroslav Novák a T. B.

Poškozená A. P. kontaktovala společnost LSD Direct, s. r. o., se žádostí o poskytnutí úvěru ve výši 1 500 000 Kč. Následně na základě Objednávky – smlouvy o zprostředkování půjčky finančních prostředků č. 300125/10 ze dne 11. 5. 2010, kterou uzavřela poškozená A. P. v XY se společností LSD Direct, s. r. o., uzavřela poškozená dne 10. 6. 2010 v Jihlavě s T. B. jako fyzickou osobou - Smlouvu o půjčce č. 1/2010 na částku 400 000 Kč a - Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 17. 6. 2010, když tyto finance chtěla použít k doplacení dluhu u banky a odblokování s ním spojené zástavy bytu, na základě čehož po uhrazení tohoto závazku jí byla ze strany LSD Direct, s.

r. o., přislíbena jedna celková půjčka ve výši 1 500 000 Kč. Na základě smlouvy č. 1/2010 s dobou splatnosti nejpozději 40 dnů jí bylo ve skutečnosti po odečtení odměn poskytnuto 300 646 Kč, když tato částka nedostačovala na záměr úhrady základního dluhu v bance, vzhledem k čemuž poškozené společnost LSD Direct, s. r. o., neposkytla přislíbených 1 500 000 Kč a tudíž poškozená nemohla ve lhůtě doplatit svůj závazek ze smlouvy č. 1/2010, ke kterému poskytla jako zástavu svůj byt v XY, kdy při zprostředkování půjčky na 400 000 Kč poškozená A.

P. uvedla obviněnému Jaroslavu Novákovi, že tak vysokou částku do dne splatnosti není schopna splatit, obviněný Jaroslav Novák ji však ujišťoval, že do dne splatnosti této půjčky jí bude vyřízen úvěr, ze kterého dluh zaplatí. A. P. se tak vzájemným postupem obviněných Jaroslava Nováka a T. B. dostala do finanční tísně a v době trvání tohoto stavu, o kterém oba věděli, dne 8. 9. 2010 na základě intervence P. Š., pracovníka LSD Direct, s. r. o., že je nutné dluh splatit, anebo podepsat novou smlouvu, podepsala s touto společností - Smlouvu o půjčce č. 100005/10 na částku 720 000 Kč, ze které bylo 650 000 Kč obratem poukázáno na úhradu smlouvy č. 1/2010 uzavřené s T.

B. a zbývající částka použita společností jako odměna za sjednání smlouvy, kdy tato půjčka byla úročena denní sazbou 0,1 % z jistiny, úrok je splatný společně s jistinou, přičemž dlužník se zavazuje celý dluh vrátit věřiteli nejpozději do 40 dnů ode dne odepsání příslušné částky z účtu věřitele, poruší-li dlužník svoji povinnost vrátit věřiteli půjčenou částku, zavazuje se věřiteli platit smluvní pokutu ve výši 0,5 % z jistiny za každý i jen započatý den prodlení a dále se dlužník zavazuje pro případ prodlení déle jak 50 dní zaplatit věřiteli jednorázovou smluvní pokutu ve výši 30 % z celkové dlužné částky.

Z krátké doby splatnosti, vysokých smluvních pokut a vysoké odměny za uzavření smlouvy, která náleží věřiteli, přitom vyplývá hrubý nepoměr vzájemných plnění smluvních stran. Následně byla poškozená vyzvána P. Š. za LSD Direct, s. r. o., za účelem splnění svého závazku ze smlouvy č. 100005/10 k podpisu Kupní smlouvy č. 1/2010 ze dne 11. 11. 2010, na základě které prodala byt ve svém osobním vlastnictví společnosti Emelin Invest, s. r. o., za částku 900 000 Kč, přičemž jde o společnost, jejíž jedinou jednatelkou a společnicí byla V.

B., sestra obviněného T. B., který A. P.

půjčil původních 400 000 Kč, následně byl byt prodán rodičům T. a V. B. a následně byl prodán M. N., tetě Jaroslava Nováka. Podle kupní smlouvy č. 1/2010 ze dne 11. 11. 2010 byla částka 900 000 Kč vyplacena na účet společnosti LSD Direct, s. r. o., jako věřiteli poškozené. Takže LSD Direct, s. r. o., získala prospěch spočívající v rozdílu vyplacených 900 000 Kč a původní vyplacenou částkou 650 000 Kč, tj. 250 000 Kč.

8) obviněný T. B. Poškozená J. F. potřebovala na podzim 2010 půjčit finance na zaplacení dodávek energií, kvůli čemuž oslovila J. D., který v té době pracoval pro společnost CREOL, s. r. o., zabývající se poskytováním půjček, spolu se dohodli na podmínkách poskytnutí půjčky od společnosti CREOL ve výši 180 000 Kč s dobou splatnosti 6 měsíců, kdy J. F. věděla, že nebude schopna půjčku ve stanovený termín splatit, a proto se před uzavřením smlouvy s J. D. ústně domluvila, že jí sežene někoho, kdo půjčku přeúvěruje, což J.

D. splnil tím, že ji zkontaktoval s T. B. ze společnosti LSD Direct, s. r. o. Poškozená J. F. uzavřela dne 8. 9. 2010 se společností CREOL, s. r. o., - Úvěrovou smlouvu č. 10140910 na částku 180 000 Kč s dobou splatnosti ke dni 8. 3. 2011 a pevným úrokem ve výši 43 200 Kč a - Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti ve prospěch společnosti CREOL, s. r. o., jako zástavního věřitele. Při kontaktu s obviněným T. B. ho poškozená seznámila se svými finančními poměry a s tím, že by potřebovala půjčit 300 000 Kč, a že potřebuje do 8.

3. 2011 peníze na uhrazení dluhu vůči společnosti CREOL, s. r. o. Obviněný T. B. následně s vědomím, že poškozená nemá finanční prostředky na úhradu svých závazků, jí předložil k podpisu

- Smlouvu o půjčce č. 100001/11 ze dne 15. 2. 2011 uzavřenou mezi J. F. jako dlužníkem, a věřitelem společností LSD Direct, s. r. o., na částku 440 000 Kč, s odměnou věřiteli za uzavření smlouvy 40 000 Kč, s denním úrokem 0,1 % splatným společně s jistinou, přičemž dlužník se zavazuje celý dluh vrátit věřiteli nejpozději do 60 dnů ode dne odepsání příslušné částky z účtu věřitele, poruší-li dlužník svoji povinnost vrátit věřiteli půjčenou částku, zavazuje se věřiteli platit smluvní pokutu ve výši 0,3 % z jistiny za každý i jen započatý den prodlení a dále se dlužník zavazuje pro případ prodlení déle jak 30 dní zaplatit věřiteli jednorázovou smluvní pokutu ve výši 30 % z jistiny, - Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 15.

2. 2011 a - Smlouvu o rozhodci č. 100001/11 ze dne 15. 2. 2011. Poškozená si předložené smlouvy pročetla a zjistila, že splatnost půjčky je 60 dní, přičemž dle sdělení obviněného T. B. se mělo jednat o krátkodobou půjčku, a mezi tím jí měl od společnosti LSD Direct, s. r. o., zařídit dlouhodobý úvěr, který by pak splácela. S tímto ujištěním J. F. smlouvy podepsala. V návaznosti na to byla mezi J. F. a LSD Direct, s. r. o., za kterou jednal obviněný T. B., uzavřena Smlouva o zprostředkování č. 300872/11 ze dne 21.

2. 2011. Po nějakém čase se obviněný T. B. ozval poškozené J. F. s tím, že sehnal investora, a to pana C. ze Zlína, od něhož však žádný úvěr nedostala, což sdělila i T. B., tedy že z uvedených důvodů není schopna splatit společnosti LSD Direct, s. r. o., dluh v době splatnosti. Obviněný T. B. tak za účelem dosažení zisku LSD Direct, s. r. o., v době, kdy byl seznámen s finanční tísní poškozené J. F., jí předložil Smlouvu o půjčce č. 100001/11 ze dne 15. 2.

2011, jejíž vzájemná plnění jsou v hrubém nepoměru, který vyplývá z krátké doby splatnosti, vysokých smluvních pokut a vysoké odměny věřitele za sjednání smlouvy. LSD Direct, s. r. o., tím získala prospěch spočívající v získání pohledávky proti poškozené ve výši 440 000 Kč s dalším úročením a vysokými smluvními pokutami.

3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2023, č. j. 5 To 33/2023-3697, byla odvolání obviněných Jaroslava Nováka a T. B. i státního zástupce v neprospěch obou obviněných do výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

II. Dovolání a vyjádření k nim

4. Proti usnesení soudu druhého stupně podali obvinění Jaroslav Novák a T. B. dovolání. Učinili tak individuálními podáními, avšak jejich dovolací argumentace se z velké části shodovala a prolínala.

Dovolání obviněného Jaroslava Nováka

5. Obviněný Jaroslav Novák své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), d), e), g), h) a m) tr. ř. Dále deklaroval, že soudy v napadených rozhodnutích a v řízeních, která jim předcházela, porušily jeho práva na spravedlivý proces, přístup k soudu, řádnou obhajobu a nestranné posouzení věci, nevypořádaly se s jeho podstatnými námitkami, nesprávně hodnotily provedené důkazy nebo důkazy vůbec neprovedly nebo návrhy na jejich provedení bez přiměřených důvodů odmítly. Rovněž poukázal na všechny jím dříve učiněná podání.

6. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítal, že ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen. V rámci trestního řízení došlo u Okresního soudu v Jihlavě ke spojení věci tak, že ke sp. zn. 13 T 193/2015 byla připojena k společnému projednání sp. zn. 13 T 97/2016. V pořadí druhá obžaloba pod sp. zn. ZT 282/2015 ze dne 22. 6. 2016 ovšem vůbec neměla podle rozvrhu práce pro rok 2016 sp. zn. 50 Spr 828/2015 ve znění přílohy č. 4 připadnout senátu 13 T ve složení Mgr. Zdeněk Chalupa s přísedícími Bohumír Mirošník a Jarmila Wasserbauerová, jelikož nápad byl podán 22. den v měsíci a podle citované přílohy rozvrhu práce měl být senát 13 T obsazen jinými přísedícími. Pochybení podle dovolatele spočívalo v tom, že o spojení věcí nebylo hlasováno řádně obsazeným senátem 13 T ve složení podle příslušného rozvrhu práce, a tak bylo soudní řízení zatíženo vadou, kdy následně rozhodoval soud, který však nebyl náležitě obsazen. V uvedeném spatřoval porušení jeho práva na přístup k nezávislému a nestrannému soudu a zároveň práva na spravedlivý proces. I kdyby dovolací soud posoudil tento postup jako procesně správný, obviněný namítal, že mu dosud usnesení o spojení věcí nebylo doručeno.

7. Dále s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. deklaroval, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení. Konkrétně vytýkal, že v úvodu hlavního líčení, když probíhaly výslechy spoluobžalovaných, bylo soudem učiněno opatření podle § 208 tr. ř., tj. že jednotlivé výslechy obžalovaných budou probíhat odděleně. V průběhu dokazování však nebyl dovolatel ve smyslu § 208 věta druhá tr. ř. seznámen s obsahy výpovědí spoluobžalovaných, kteří byli vyslýcháni v jeho nepřítomnosti, a neměl tak možnost vyjádřit se k těmto provedeným důkazům. V tomto spatřoval porušení jeho práva na spravedlivý proces, na řádnou obhajobu a nezákonný postup soudu.

8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřoval v tom, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné, neboť bylo promlčeno ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Soudy nesprávně aplikovaly právní kvalifikaci, neboť chybně dospěly k závěrům, že obviněný trestnou činností získal značný prospěch. Závěry soudů o získané výši značného prospěchu označil za rozhodná skutková zjištění pro učinění závěru o právní kvalifikaci skutku podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jež jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a dále některá rozhodná skutková zjištění mají vyplývat z procesně nepoužitelných důkazů. Soudy tudíž nesprávně předpokládaly promlčecí lhůtu v délce deseti let podle § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku místo lhůty tří let podle § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Námitka promlčení byla dovolatelem uplatněna, jak u soudu prvního stupně, tak u soudu odvolacího. Nesouhlasil pak s odůvodněním odvolacího soudu, jenž označil za příčící se § 11 odst. 1 písm. b) ve spojení s odst. 3 tr. ř., ze kterého se podává, že bylo-li již zahájeno trestní stíhání, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno a týká-li se důvod uvedený v odst. 1 jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání. Deklaroval, že k zastavení trestního stíhání má dojít okamžitě, kdy je trestný čin nebo jeho dílčí útok promlčen, což však nebrání tomu, aby bylo dál vedeno trestní stíhání pro zbývající dílčí útoky. Nadto poukázal na postup nalézacího soudu, který dílčí útoky některých spoluobžalovaných zastavil. Rovněž tento postup měl zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces.

9. Dovolatel také vytýkal pochybení v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a/nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a dále, že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

10. Soud prvního stupně podle jeho přesvědčení nijak podrobně neodůvodnil, proč by mělo být jeho jednání úmyslné a čím to bylo prokázáno, neboť nabídl pouze shrnutí hodnocení výpovědí obviněných, sdělení AK JUDr. Jaroslava Homolky a svědka P. K. Jeho odůvodnění označil za vágní a neurčité, kdy úmyslné jednání bylo toliko předpokládané, nikoli prokázané. Soudy pak výslovně neuvedly, ač by nutně při užití předmětné právní kvalifikace měly, že mají za prokázané, že obviněný jednal úmyslně od samého počátku při přípravě návrhu prvotní smluvní dokumentace (pro poskytování půjček), neboť vědomě a úmyslně stanovoval sankční instrumenty tak, aby co nejrychleji došlo v případě prodlení dlužníka k nárůstu výše dluhu, a že tak měl konat za účelem zvýšení svého protiprávního zisku (prospěchu), vědom si toho, že dlužníci nebudou schopni dostát svým závazkům ze smlouvy o půjčce. Odvolací soud se pak k úmyslu dovolatele nijak zvlášť nevyjadřoval. Dále zdůraznil, že v případě skutku, v němž figurovala jako poškozená I. D. nemůže obstát ani teze, že úmyslné jednání bylo zjištěno z obsahu smluv, jejich posloupnosti, způsobu uzavření apod., jelikož rozhodné listinné důkazy ani nebyly soudy provedeny a odůvodnění soudu je postavené na soudní libovůli. Listiny citované v odstavci 48. napadeného rozsudku nebyly soudem prvního stupně v hlavním líčení ani v odvolacím řízení vůbec provedeny, což je patrno z protokolů o hlavním líčení či protokolů o veřejném zasedání.

11. Dále vznesl své výhrady vůči naplnění znaku zneužití tísně, kdy citoval odůvodnění soudu prvního stupně v rámci jednotlivých skutků vztahujících se k jeho osobě. Ke skutku pod bodem 1) napadeného rozsudku (poškozená I. D.) konstatoval, že výrok je nesprávný a bez opory v provedeném dokazování, jelikož samotná smlouva o půjčce či dohoda o rozhodčím řízení a uznání dluhu nebyly soudy v rámci dokazování provedeny. Dohoda o rozhodčím řízení a uznání dluhu, jíž se dle soudů měl dopustit trestného činu, je podle něj nepoužitelným důkazem, neboť byla získána z nezákonné domovní prohlídky a dále jde o listinu neplatnou, dovolatelem coby věřitelem nepodepsanou, a tak nemůže posloužit jako důkaz o vině obviněného.

12. Pro všechny skutky shrnul, že soudy se vůbec nezabývaly tím, jaké skutečné dluhy poškození měli, jaká byla jejich výše či jakým majetkem disponovali v době uzavření smlouvy o půjčce nebo dohody o rozhodčím řízení a uznání dluhu, z nichž dovodily jeho trestní odpovědnost. Paušálně dovozovaly trestní odpovědnost i v případě, kdy byla poskytnuta půjčka nebo sjednán úvěr se splatností 12 měsíců spolu s ujednáním o ztrátě výhody splátek v případě prodlení se splácením, což je zcela běžný institut zákonem předpokládaný, aniž by doplnily své úvahy o to, proč se také musí jednat o tzv. případ speciální úvěrové lichvy.

Nebylo též dokazováno, zda pouze tvrzené listinami nepodložené dluhy byly poškozených či se jednalo o dluhy někoho jiného a oni jen chtěli pomoci s jejich splacením, ač k jejich plnění nebyli podle smlouvy povinni (např. svědek J. V. hovořil o dluzích syna, syn však vyslechnut nebyl, aby existenci dluhů či snahu otce o zaplacení potvrdil). Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004, uveřejněného pod č. 52/2005 Sb. rozh. tr., pro znak spočívající ve zneužití tísně musí být k dispozici relevantní skutkové podklady.

Rovněž je potřeba zohlednit, že stav tísně je vykládán zejména jako mimořádná tíživá situace poškozeného, proto se bez dalšího nemůže jednat např. jen o nutnou potřebu peněz, ale o situaci kvalifikovanou, když nedostatek finančních prostředků např. vážně ohrožuje společenské postavení nebo majetkové poměry poškozeného. V této věci však soud prvního stupně zaměřil dokazování stran existence tísně na okamžik uzavření smluv o půjčkách, resp. o úvěru, nicméně nakonec lichvu [pod body 1), 2) 3) a 6)] dovodil pouze ve vztahu k právnímu jednání spočívajícímu v uznání dluhu.

K uznání dluhů došlo až následně, a proto bylo povinností soudu provést dokazování ve vztahu k existenci tísně i k okamžiku uznání dluhu. Samotná skutečnost existence splatnosti dluhu totiž tíseň podle názoru dovolatele vyvolat nemůže, neboť pak by byl v tísni každý dlužník při splatnosti dluhu. Musel by existovat stav, který tuto tíseň vytváří, např. obava o ztrátu bydlení. V tomto případě se soudy skutečnou existencí tísně u poškozených v okamžiku uzavření dohody o rozhodčím řízení a uznání dluhu nezabývaly.

13. Obviněný dále akcentoval, že soudu prvního stupně navrhl doplnění dokazování čtením následujících listin:

- Smlouva o pronájmu tělocvičny pronajímatele Základní škola Jihlava, - Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2013, č. j. 54 Co 763/2012-53,

- Dohoda o uznání dluhu a splátkovém kalendáři věřitele R. N. a - Rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 11. 2015, č. j. 42 P 318/2012-217.

Všechny uvedené listiny svědčí o tom, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, je běžnou praxí široké veřejnosti, ale i soudů. Tato výše smluvní pokuty nemusí automaticky představovat lichvu, ale vždy je nutné v každém konkrétním případě zkoumat ujednání ze širší perspektivy. Doplnil, že v rámci dokazování byly prováděny k důkazu i smlouvy o půjčce či dohody o rozhodčím řízení a uznání dluhu společnosti KV PLUS, s. r. o., která používala smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení a dále jednorázové smluvní pokuty ve výši 40 % a 45 %, ovšem tyto sankce soud prvního stupně posoudil v rozporu se svým závěrem tak, že nezakládají vznik hrubého nepoměru.

Podle názoru obviněného se tak jednalo o nesprávné skutkové zjištění, které je ve zjevném rozporu s obsahem provedeného dokazování, a soudy nesprávně hmotněprávně posoudily znak hrubého nepoměru vzájemných plnění stran. Dovolatel v rámci hlavního líčení nabídl nalézacímu soudu věrohodný zdroj dat o obvyklé výši úrokových sazeb v daném místě a čase, a to důkaz čtením Statistické ročenky České republiky 2012 vydávané Českým statistickým úřadem, avšak soudy nebyl tento důkaz vůbec proveden, ač měl být odborným podkladem pro následující právní úvahy o hrubém nepoměru vzájemných plnění.

Soudy neprovedly žádný relevantní důkaz o tom, jaká byla v daném místě a čase obvyklá výše úrokových sazeb, ani si tuto podstatnou okolnost nenechaly zpracovat znaleckým posudkem. Dále též neuvedly, z čeho dovodily, že akceptovatelné úroky, popř. smluvní pokuta, jsou v limitu do 0,1 % denně, tj. 36,5 % ročně. Ve vztahu k hrubému nepoměru pak chybí rovněž skutkový závěr o tom, že poškození nemohli reálně dostát přijímanému závazku ze strany obviněného, resp. subjektu, za nějž jednal, a dále skutkové zjištění, že této skutečnosti si musel být dovolatel od samého počátku vědom a zneužil ji.

Závěry soudů pak označil za neurčité, nesrozumitelné a nepřezkoumatelné.

14. S odkazem na právní literaturu a soudní praxi dále uvedl, že hrubý nepoměr poskytnutého nebo slíbeného plnění ve vztahu k tomu, co za to poškozený obdrží, je nutno posoudit z hlediska současných objektivních směnných hodnot obou plnění. Směnnou hodnotu (vzájemné protiplnění) tak má například koupě nebo úvěr. Dovolatel však nebyl uznán vinným za skutky související s uzavřením hlavních smluv o půjčkách či úvěru, nýbrž v souvislosti s následným uzavřením uznání dluhu. Soudy se však nezabývaly tím, zda tento institut splňuje hledisko směnných hodnot, tedy zda v případě uznání dluhu dochází ke vzájemnému plnění. Uznání dluhu označil za jednostranné písemné právní jednání, které dlužník adresuje věřiteli a kterým uznává určitý dluh vůči němu, přičemž jeho funkcí je založení právní domněnky existence dluhu v době uznání. Nedochází k zániku původního závazku a vzniku nového, ale pouze se tím ulehčuje procesní situace věřitele. Z rozhodnutí však nevyplývá, z čeho nalézací soud dovodil, že v dohodě o rozhodčím řízení a uznání dluhu bylo sjednáno vzájemné plnění. Zatímco smluvní úrok je protiplněním za poskytnuté finanční prostředky, smluvní pokutu lze sjednat pouze pro případ porušení smluvní povinnosti a nemůže se tak jednat o protiplnění, neboť její funkce nemá charakter vzájemného plnění. Dovolatel byl tudíž toho názoru, že jednostranným uznáním dluhu, byť za současného sjednání smluvních pokut pro případ prodlení se splacením uznaného dluhu, nemohla být nikdy naplněna skutková podstata trestného činu lichvy. Napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když soudy smluvní pokuty sjednané v uznání dluhu považovaly za plnění. Soudy rovněž přistoupily k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení institutu uznání dluhu, když toto uznání posoudily jako právní jednání mající charakter vzájemného plnění. Není pak vůbec zřejmé, jaké plnění se dostalo tímto právním jednáním dlužníkovi, když v tomto okamžiku již dovolatel žádné plnění dlužníkovi neposkytoval.

15. Dále namítal, že nelze dovozovat příčinnou souvislost mezi zneužitím stavu tísně a hrubým nepoměrem plnění, tedy že poškození uzavírali dohody o rozhodčím řízení a uznání dluhu, příp. smlouvu o půjčce z příčiny finanční tísně. V této souvislosti odkázal na zcela chybějící dokazování ohledně finančních poměrů poškozených. Soudy neověřovaly, z jakého důvodu poškození řádně a včas nesplnili hlavní smlouvu (o půjčce či úvěru), tedy nebylo postaveno na jisto, zda poškození jen odmítli plnit z třeba i iracionálního důvodu nebo zda se skutečně nacházeli v takové životní situaci, že plnění bylo z jejich strany nemožné.

16. Pod částí označenou jako „značný prospěch“ dále obviněný ve vztahu k jednotlivým skutkům vztahujícím se k jeho osobě namítal následující. V rámci skutku pod bodem 1) (poškozená I. D.) nejprve upozornil na skutečnost, že ve vztahu k tomuto skutku nebyly provedeny podstatné listinné důkazy. Další pochybení spatřoval ve stanovení výše prospěchu, neboť soud prvního stupně do výše prospěchu započítal i plnění mající původ ve smlouvě o půjčce, avšak obviněný ve vztahu k uzavření původní smlouvy o půjčce uznán vinným z trestného činu lichvy nebyl. Přičitatelným prospěchem podle něj mohl být toliko prospěch získaný na základě Dohody o rozhodčím řízení a uznání dluhu, který však ani nalézacím soudem nebyl vyčíslen. Dále nebyly žádným způsobem zohledněny jeho oprávněné nároky vyplývající ze smlouvy o zřízení zástavního práva za porušení této smlouvy ze strany poškozené, přičemž smluvní pokuty nejsou nikterak zanedbatelné. K naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 218 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku akcentoval, že nestačí příslib poskytnutí plnění, ale je třeba, aby pachatel skutečně činem získal pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Z provedeného dokazování se neprokázalo, že obviněný prospěch skutečně získal (chybí důkazy o platbách, výpisy z bankovních účtů apod.).

17. Ke skutku pod bodem 2) (poškozený J. V.) uvedl, že za prokázaný prospěch soudy považovaly částku 599 540 Kč, jež však v sobě obsahovala i původní jistinu poskytnuté půjčky ve výši 330 000 Kč, kterou obviněný poškozenému skutečně poskytl, a to na základě platné smlouvy o půjčce, jelikož nebyla shledána lichevní. Avšak soudy původní jistinu půjčky od zjištěné výše prospěchu žádným způsobem neodečetly. Za prospěch je třeba považovat až smluvní pokuty vzniklé na základě dohody o rozhodčím řízení a uznání dluhu, a nikoli v dohodě o rozhodčím řízení a uznání dluhu uznané plnění, a už vůbec ne jistinu poskytnutou dlužníkovi. Dále je podle něj nutno zohlednit pohledávky dovolatele, které nesouvisí s trestnou činností, tedy pohledávky z titulu smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti. I zde vyvstává otázka, zda vůbec došlo ke zjištění nějaké výše prospěchu, a chybí dokazování, kterým by bylo možné jednoznačně prokázat, že dovolatel prospěch skutečně získal.

18. Rovněž u skutku pod bodem 3) (poškozená D. C.) uplatnil své výhrady vůči zjištěnému prospěchu, neboť soudy nezohlednily pohledávky společnosti LSD Direct, s. r. o., které vyplývaly ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti, kdy tyto pohledávky ve světle osvobozujících pravomocných výroků napadeného rozsudku je nutné považovat za pohledávky nemající původ v trestné činnosti. Opět vyvstávala významná pochybnost o výši všech oprávněných sankcí z titulu předmětné zástavní smlouvy a soudy k tomuto nebylo vedeno podstatné dokazování. Byl proveden výpis bankovního účtu společnosti LSD Direct, s. r. o., z něhož je prokázána výše jednotlivých plateb ve prospěch této společnosti, avšak výše prospěchu nezohledňuje existenci oprávněných pohledávek této společnosti proti poškozené.

19. U skutku pod bodem 6) (poškozená P. R.) rozporoval dovozený získaný prospěch ve výši 169 000 Kč. Předně jej označil za nesprávný, jelikož prospěch mohla získat společnost LSD Direct, s. r. o., která byla na straně věřitele poškozené, a nikoli dovolatel, který figuroval pouze jako jednatel této společnosti. Správné skutkové zjištění soudů by muselo zmiňovat, že prospěch získal obviněný pro tuto společnost. Soudy ani zde nezohlednily do způsobu určení prospěchu pohledávky (po právu) společnosti LSD Direct, s. r. o., které pramenily ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti. Dále nebyl proveden jediný důkaz, který by jednoznačně prokazoval úhradu jakékoli částky ze strany poškozené.

20. Konečně u skutku pod bodem 7) (poškozená A. P.) nesouhlasil se závěrem o tom, že společnost LSD Direct, s. r. o., získala prospěch ve výši 250 000 Kč, neboť nebyl proveden důkaz, který by získání prospěchu prokazoval a vyvrátil případné pochybnosti o tom, zda prospěch nebyl jen v rovině teoretické. Z provedeného výpisu z úvěrového účtu M. N. je prokázané maximálně čerpání hypotečního úvěru na bankovní účet V. B., což dále potvrzuje i důkaz výpisem z účtu V. B. To ovšem neprokazuje nic o tom, že kupní cena byla uhrazena společnosti LSD Direct, s. r. o. Dále soudy nebyly zohledněny pohledávky (po právu) společnosti LSD Direct, s. r. o., z titulu smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti. Předmětná zástavní smlouva zajišťovala i pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že by smlouva o půjčce byla shledána neplatnou, což se stalo, neboť soudy označily smlouvu o půjčce za lichevní, tj. neplatnou pro rozpor se zákonem. Poškozená tak stále byla povinna dostát všem svým závazkům z předmětné zástavní smlouvy a pokud jim nedostála, zcela po právu požadovala společnost úhradu svých pohledávek.

21. Souhrnně pak uvedl, že při doplnění podstatné části dokazování, kterou soudy bezdůvodně odmítly, a při zohlednění uvedeného, je zřejmé, že obviněný nemohl reálně získat značný prospěch. Pokud soud prvního stupně trestný čin lichvy spatřoval až v právním jednání spočívajícím v uznání dluhů při současném sjednání smluvních pokut pro případ prodlení s úhradou uznaného dluhu, pak může být za prospěch vzniklý trestnou činností považován pouze prospěch vzniklý „úročením“ uznaného dluhu. Rozsudek soudu prvního stupně označil za nepřezkoumatelný, neboť z něj není patrno, jaký skutečný prospěch měl z trestněprávního jednání mít. Nepřistoupil na závěr soudu prvního stupně, že obviněný či společnost LSD Direct, s. r. o., získali prospěch ve výši uznaných závazků, neboť součástí uznaných dluhů byly nejen dlužné jistiny, ale rovněž i nároky, které s předmětnou trestnou činností nesouvisí. Rovněž za důležitý aspekt označil skutečnost, že soud prvního stupně ve všech bodech obžaloby týkajících se tzv. podvodu z pojištění dovolatele obžaloby zprostil s odkazem na § 226 písm. b) tr. ř. Toto své rozhodnutí však neaplikoval na posouzení výše získání značného prospěchu.

22. Soudy dále ignorovaly námitky dovolatele o tom, že součástí soudního spisu je jím nepodepsaná listina (dohoda o rozhodčím řízení a uznání dluhu ve skutku I. D.), kterou státní zástupce navrhoval provést k důkazu v neprospěch obviněného. Soudy se nevypořádaly s námitkou na provádění tohoto důkazu a z uvedené listiny učinily svá skutková zjištění. Tento důkaz je nutné z důvodu chybějícího podpisu dovolatele označit za procesně nepoužitelný.

23. Vyjádřil se též k odůvodnění odvolacího soudu, který uvedl, že měl ke svému tvrzení, že se jednalo o běžný způsob podnikání, předložit postup nějaké významné finanční instituce. Nicméně obviněný před soudem prvního stupně navrhoval doplnit dokazování o srovnávací materiál, na jehož základě by mohly soudy provést srovnání s konkurenčními nebankovními společnostmi. Veškeré tyto důkazní návrhy ovšem byly odmítnuty jako nadbytečné bez bližšího zdůvodnění a ani odvolací soud toto pochybení nenapravil.

24. Dále se vyjádřil k účasti spoluobžalovaného L. V. na trestním stíhání, který figuroval jako společník a jednatel společností, jež v inkriminovaném období půjčovaly peníze stejným způsobem a byly přímo zainteresovány na některých skutcích popsaných v obžalobě. L. V. byl ve všech bodech obžaloby zproštěn, ač používal stejný obsah smluv, se stejnými či obdobnými sankcemi, obdobnou dobou splatnosti, měl stejný způsob jednání s dlužníky apod. U skutku, v němž byla poškozenou Z. N., poukázal na skutečnost, že nebyl soudem prvního stupně učiněn závěr o tom, že dohoda o rozhodčím řízení a uznání dluhu obsahuje plnění v hrubém nepoměru, přestože se jednalo o naprosto stejné listiny, za jejichž užití byl obviněný odsouzen. Nesouhlasil tedy s tím, že soud prvního stupně ve stejných skutcích dospěl ke zcela jiným závěrům o vině obžalovaných. Pokud nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy u skutků L. V., mělo být stejné posouzení použito i na skutky dovolatele. Rovněž připomněl, že ani druhý z jednatelů daných společností nebyl trestně stíhán a figuroval v řízení pouze jako svědek, ač sám uzavíral a jednal s některými poškozenými v tomto trestním stíhání. Podle něj se jednalo o selektivní způsob obžaloby a vyjádřil své pochybnosti o nestrannosti a nezávislosti soudů.

25. Obviněný byl rovněž přesvědčen o nezákonnosti domovní prohlídky, která byla provedena na podkladě soudního příkazu ze dne 9. 12. 2011, č. j. 11 Nt 690/2011-9, jenž vydal Okresní soud v Jihlavě. Soudy se podle jeho přesvědčení nezabývaly jeho námitkami proti provedené domovní prohlídce a s tím souvisejícími výhradami proti provádění procesně nepoužitelných důkazů, které orgány činné v trestním řízení z předmětné domovní prohlídky získaly. Byť naprostou většinu soudního spisu tvoří právě listinné důkazy získané z předmětné domovní prohlídky (konkrétně ze zajištěného netbooku), soudní spis neobsahuje listiny související s nařízením a provedením domovní prohlídky ani záznamy policejního orgánu o provedené domovní prohlídce a dovolatel neměl právo se k těmto vyjádřit.

V tomto ohledu připomněl kritéria pro posuzování zákonnosti důkazu a doktrínu plodů z otráveného stromu. Ve vztahu k nyní řešené věci pokládal otázku, zda důkazy a následné výslechy osob, které policie v rámci trestního řízení vyhledala na základě údajně nezákonně provedené domovní prohlídky (povolení bylo vydáno na základě smyšlených podkladů předložených policií soudu a samotné rozhodnutí o povolení domovní prohlídky nebylo ani řádně odůvodněno), jsou z hlediska trestního práva použitelnými. Kdyby totiž policie neměla k dispozici informace získané z domovní prohlídky, nikdy by informace vedoucí k zahájení trestního stíhání v této věci nezískala.

V tomto postupu tudíž spatřoval porušení jeho práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu a práva na přístup k soudu.

26. Dovolatel uplatnil rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V tomto ohledu deklaroval nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, neboť z nich není čitelné, jakými úvahami byly soudy vedeny. Akcentoval, že soudům nabídl hned několik stěžejních důkazů s významnou vypovídající hodnotou o výši obvyklých úroků, o běžné praxi konkurenčních společností, o správném určení značného prospěchu, o způsobu vedení jednání s poškozenými, o řešení refinancování prvotních půjček atd., nicméně soudy je bez dalšího odůvodnění označily za nadbytečné. Soudy pak ani nehodnotily provedené smlouvy společnosti KV PLUS, s. r. o., ač byly zásadní pro srovnání běžné obchodní praxe při půjčování peněz a již protiprávního jednání dovolatele. Od samého počátku orgánům činným v trestním řízení vytýkal nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí, které zapříčiňovalo nemožnost řádného přezkoumání a nemožnost se srozumitelně seznámit s obsahem skutkových zjištění těchto orgánů, aby mohl vést řádně svou obhajobu. Soud prvního stupně sice konstatoval nedostatečné odůvodnění obžaloby, ale již se vůbec nevěnoval předcházejícímu řízení (nedostatečnému odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, odůvodnění domovní prohlídky apod.). Odvolací soud se souvisejícími námitkami nezabýval vůbec. Naplnění tohoto dovolacího důvodu pak spatřoval i v promlčení trestní odpovědnosti, jelikož z provedeného dokazování nebylo prokázáno získání značného prospěchu.

27. Konečně obviněný podal svůj mimořádný opravný prostředek též z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Konkrétně vytýkal, že mu nebyla poskytnuta příležitost se domoci přezkumu rozhodnutí v řádném opravném řízení, odvolací soud se s většinou jeho námitek vůbec nevypořádal, neodhalil tak podstatné vady řízení, které nyní zakládají dovolací důvody, a navíc při veřejném zasedání dne 13. 9. 2023 se předseda odvolacího senátu k dovolateli choval značně nestandardně, nepatřičně až povýšeně. V rozporu s § 263 odst. 5 tr. ř. odvolací soud neumožnil obviněnému souvislý přednes doplnění odvolání. Rovněž mu vytýkal, že si měl pořídit advokáta, byť je právem každého obviněného hájit se sám, a dovolatele urážel. Tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu odvolací soud neumožnil doplnit své odvolání o námitky a výtky, s nimiž se pak nemusel vypořádat. Porušení práva na spravedlivý proces pak spatřoval i v tom, že odvolací soud nepostupoval s judikaturou Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 850/2022, podle něhož je předmětem přezkumu odvolacího soudu jak hodnocení důkazů, tak skutková zjištění soudu prvního stupně. Odvolací řízení tak nenaplnilo svůj význam a smysl.

28. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud shledal toto dovolání důvodným a obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil dovolatele obžaloby. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným a obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání, s tím, aby věc přikázal jinému senátu odvolacího soudu, aby byla zaručena nestrannost a nezávislost tohoto soudu.

29. Následně své dovolání doplnil samostatným podáním o vyjádření Krajského soudu v Brně ohledně stížnosti dovolatele na nezákonné jednání předsedy odvolacího senátu tohoto soudu, který rozhodoval o podaném odvolání obviněného.

Dovolání obviněného T. B.

30. Obviněný T. B. své dovolání rovněž opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), d), e), g), h) a m) tr. ř. Jak již bylo shora konstatováno, v rozhodné části jeho mimořádného opravného prostředku lze odkázat na námitky vznesené obviněným Jaroslavem Novákem, popsané v předchozí části tohoto rozhodnutí, neboť se doslovně shodují s námitkami obviněného T. B. Konkrétně lze učinit tento závěr o dovolací argumentaci, jež podřadil pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), d), e), h) a m) tr. ř.

31. V rámci svých výhrad, jimiž deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak částečně předestíral jiné argumenty vztahující se k jiným skutkům, jež byly kladeny za vinu právě jemu. Tak ve vztahu k námitce absence prokázání jeho úmyslného zavinění poukázal na skutek pod bodem 7) rozsudku soudu prvního stupně (poškozená A. P.). Jeho účast na tomto skutku měla být prokazována pouze tím, že nemovitosti byly následně prodány kupní smlouvou společnosti Emelin Invest, s. r. o., jejíž jedinou jednatelkou a společnicí byla sestra obviněného T. B., který poškozené půjčil původních 400 000 Kč. K tomuto závěru uvedl, že nebylo prokázáno, že by se jakkoli angažoval na uzavření smlouvy o půjčce mezi poškozenou a společností LSD Direct, s. r. o., když z rozsudku naopak vyplývá, že její uzavření měl zařizovat P. Š. Odmítl, že by jeho angažmá bylo možné dovodit z toho, že následně koupila nemovitosti poškozené společnost Emelin Invest, s. r. o., s níž neměl nic společného, resp. že je následně koupili jeho rodiče. Stejně tak nevlastnil ani neovládal společnost LSD Direct, s. r. o. K okolnostem koupě nemovitosti poškozené nebyla vyslechnuta jednatelka společnosti Emelin Invest, s. r. o., ani rodiče dovolatele. Dovolatel se nepodílel na uzavření smlouvy ani na následném prodeji nemovitosti poškozené a tyto procesy nemohl ani nijak ovlivnit.

32. Ve vztahu k hrubému nepoměru vzájemných plnění doplnil, že se v hlavním líčení ke všem návrhům na doplnění dokazování obviněného Jaroslava Nováka připojil.

33. V části dovolání označené jako „značný prospěch“ se obviněný vyjádřil k jednotlivým skutkům kladeným mu za vinu, u nichž naplnění předmětného znaku rozporoval. Ve vztahu ke skutku pod bodem 4) (poškozený L. K.) uvedl, že v tomto případě žádný prospěch nezískal. Dále u skutku pod bodem 5) (poškozené D. S. a S. Z.) konstatoval, že soud jeho prospěch spatřoval zřejmě v „zisku pohledávky“ ve výši 490 000 Kč a příslušenství. Samotná jistina půjčky činila 490 000 Kč, kdy jistina půjčky logicky ze své podstaty nemůže být prospěchem obviněného, neboť stejnou částku (poníženou o odměnu věřitele za poskytnutí půjčky ve výši 40 000 Kč) dlužníkům převodem na bankovní účet skutečně vydal. Odměnu věřitele označenou za nemorální by bylo možné chápat jako neoprávněný prospěch dovolatele, nikoli však zbylou část jistiny, neboť dovolatel částku 450 000 Kč nejdříve musel skutečně vydat. Stran úročení a smluvních pokut ze smlouvy o půjčce soud neprovedl žádné dokazování ani výpočet, který by dovolateli prokázal jakýkoli prospěch z titulu citovaného příslušenství. Ke skutku pod bodem 8) (poškozená J. F.) obdobně deklaroval, že soud spatřoval prospěch společnosti LSD Direct, s. r. o., zřejmě v „zisku pohledávky“ ve výši 440 000 Kč a příslušenství. Nicméně jistina půjčky, která činila 440 000 Kč, nemůže byt prospěchem společnosti, neboť tuto částku poníženou o odměnu věřitele za poskytnutí půjčky ve výši 40 000 Kč, tj. částku 500 000 Kč dlužníkům převodem na bankovní účet skutečně vydala. Totožně měl za to, že odměnu věřitele označenou za nepřiměřenou by bylo možno chápat jako neoprávněný prospěch společnosti LSD Direct, s. r. o., nikoli však zbylou část jistiny. Ve vztahu ke skutkům pod body 3) (poškozená D. C.) a skutku pod bodem 7) (poškozená A. P.) uplatnil totožnou obhajobu jako obviněný Jaroslav Novák. Soud prvního stupně podle něj uměle navýšil prospěch, díky čemuž jej mohl odsoudit za přečin lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

34. Argumentaci již uvedenou doplnil též tvrzením, že v případě poškozeného L. K. byl soudu znám důkaz (Výdajový pokladní doklad ze dne 4. 8. 2010 o úhradě provize J. B. za zajištění podpisu smluvní dokumentace s poškozeným), jenž by vznesl pochybnost o tom, že obviněný o stavu poškozeného věděl. Přesto soud bez odůvodnění tento důkaz neprovedl. Soud také ignoroval výpověď poškozeného u hlavního líčení, kdy označil za osobu, která mu je povědomá, J. B. Dále nesouhlasil s učiněným závěrem, že i kdyby s poškozeným nejednal osobně, nic by to na jeho odpovědnosti nezměnilo. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně však není zřejmá žádná okolnost, jež by prokazovala, že obviněnému byla platební neschopnost poškozeného známa již před uzavřením smlouvy o půjčce č. 2/2010. Dovolatel za zásadní označil důkaz provedením svědecké výpovědi J. B., který s poškozeným o refinancování od počátku jednal. Tento důkaz však nebyl k tomuto skutku proveden. Vyjádřil též svůj podiv, že ve věcech spoluobžalovaného L. V. měl soud na tutéž okolnost opačný názor.

35. V případě poškozené J. F. uvedl, že soud věděl o svědcích J. D. (zprostředkovateli) a panu H. (partnerovi poškozené), kteří mohli být zásadní pro skutková zjištění. Neprovedení jejich výpovědí označil za opomenuté podstatné důkazy, které by měly významnou důkazní hodnotu ve vazbě na konečná zásadní skutková zjištění soudů o tom, co dovolatel věděl nebo nevěděl od prvního jednání s poškozenou, jelikož byli jednání přítomni. Měl za to, že právě v případě, kdy poškozená v průběhu hlavního líčení zemřela, bylo namístě, aby obžaloba navrhla, resp. soud provedl citované výslechy svědků, aby mohl správně skutkově o předmětném skutku rozhodnout. Neprovedení těchto důkazů označil za porušení jeho práva na spravedlivý proces.

36. Závěrem proto shodně navrhl, aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodným a obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil dovolatele obžaloby. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným a obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání, s tím, aby věc přikázal jinému senátu odvolacího soudu, aby byla zaručena nestrannost a nezávislost tohoto soudu.

37. Následně své dovolání doplnil samostatným podáním o vyjádření Krajského soudu v Brně ohledně stížnosti dovolatele na nezákonné jednání předsedy odvolacího senátu tohoto soudu, který rozhodoval o podaném odvolání obviněného.

Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podaným dovoláním

38. K dovolání obviněného T. B. se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. konstatoval, že o spojení věci rozhodl senát kmenové trestní věci, jak předpokládá bod 12. pravidel pro rozdělování věcí u Okresního soudu v Jihlavě v rámci rozvrhu práce pro rok 2016, a nepřijal úvahu obviněného, že by o tomto spojení musely rozhodovat oba senáty.

39. Dále se vyjádřil k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jenž může být naplněn i tehdy, jakmile by soud v hlavním líčení neseznámil obviněného s obsahem učiněné výpovědi, předtím provedené bez jeho přítomnosti, potažmo neumožnil mu vyjádřit se k ní a klást otázky. Obviněný podle něj v dovolání neidentifikoval, jaké hlavní líčení ze série těch konaných před Okresním soudem v Jihlavě má na zřeteli, resp. jmenovitě neoznačil spoluobviněné, jichž se má taková výhrada týkat. Na hlavním líčení konaném dne 10. 10. 2017 bylo přijato opatření předsedy senátu podle § 208 tr. ř. směřující k oddělenému výslechu všech obviněných. K výslechu obviněného T. B. přistoupil soud v rámci hlavního líčení konaného dne 7. 11. 2017. Po jeho výslechu nadále platilo opatření o odděleném výslechu obviněných, a proto i tento obviněný poté opustil jednací síň. Doplňující výslech obviněného T. B. se konal na hlavním líčení konaném dne 12. 3. 2018. Obhájce tohoto obviněného byl po celou dobu přítomen výslechu spoluobviněných a měl příležitost klást jim otázky, čehož také aktivně využil. Z dostupného spisového materiálu neevidoval, že by obviněný nebyl ještě v průběhu dokazování zprostředkovaně seznámen s obsahem výpovědi spoluobviněných, kteří byli vyslýcháni v jeho nepřítomnosti.

40. Rovněž konstatoval, že nepřípustnost trestního stíhání může nastupovat mj. z důvodu promlčení trestní odpovědnosti podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., nicméně podmínky dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. podle jeho přesvědčení naplněny nebyly, jelikož k promlčení trestní odpovědnosti obviněného nedošlo. V posuzované věci bylo trestní stíhání obviněného vedeno pro skutek, v němž byl nakonec spatřován přečin lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, u něhož promlčecí doba s ohledem na horní hranici trestní sazby činí deset let, přičemž tato promlčecí doba v mezidobí neuplynula. Obviněný prosazoval kratší promlčecí dobu za pomoci mírnější právní kvalifikace. Výše prospěchu však u něj činila částku 1 364 000 Kč a byla dána součtem jednotlivých jednání, přičemž v případě pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku je pro posouzení, zda došlo k promlčení trestní odpovědnosti, rozhodné, kdy byla trestná činnost ukončena. Počátek běhu promlčecí doby nelze odvíjet samostatně od spáchání jeho dílčích útoků, eventuálně jen některých z nich, ale až od toho okamžiku, kdy bylo ukončeno jednání u posledního dílčího útoku, resp. od okamžiku, kdy nejpozději nastal účinek vyvolaný některým z těchto útoků.

41. Dále k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že dovolatel nepředložil námitky ryze hmotněprávního charakteru. V této pasáži zmiňoval nevypořádání se s provedenými důkazy a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudu. Pakliže jádro dovolací argumentace mělo spočívat v nesprávnosti výroku o vině, neboť nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti za trestný čin lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jako je úmyslné jednání, zneužití tísně, poskytnutí a slíbení plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, příčinná souvislost a získání značného prospěchu, obviněný jej rozvedl až ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož záběr však míří jiným směrem, a to k flagrantním deficitům důkazního řízení. Fakticky tak směšoval námitky skutkové a právní povahy.

42. K části dovolání, v níž obviněný zamýšlel aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že nebyl identifikován očekávaný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním. Obviněný prezentoval polemické námitky v podobě, jako by mělo dovolání plnit postavení obecné třetí instance zaměřené na přezkoumání všech rozhodnutí soudů nižších stupňů. Skutky byly ve výsledku dostatečně popsány a rozebrány nalézacím soudem, na jehož odůvodnění též odkázal.

43. K námitkám obviněného týkajících se neakceptování návrhů na doplnění dokazování obecně uvedl, že ani podle judikatury Ústavního soudu není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany, čemuž odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a případně vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Nejedná se o opomenuté důkazy, jsou-li dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v rozhodnutí.

44. K domovní prohlídce vykonané v prostorách společnosti LSD Direct, s. r. o., uvedl, že byla nařízena na základě příkazu k domovní prohlídce vydaného Okresním soudem v Jihlavě ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 1 Nt 690/2011, podle návrhu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 1 ZN 1234/2011, přičemž byly splněny požadavky standardně kladné na výstupy tohoto druhu. Existovalo důvodné podezření, že zástupci této společnosti jednali s klienty bez záměru vyřídit úvěry, ale uzavřít nevýhodné smlouvy a inkasovat od nich poplatky a pokuty. Bylo nezbytné zjistit okruh poškozených osob v co nejširším rozsahu. V nemovitosti, která se stala předmětem domovní prohlídky, se měl nacházet smluvní materiál vztahující se k trestné činnosti podvodného charakteru. Na procesní použitelnosti výsledků plynoucích z domovní prohlídky nic nemění, že původní kvalifikace podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku později odpadla. Na domovní prohlídku se musí nahlížet jako na zajišťovací institut, jenž tvoří podklad pro další konání trestního řízení, v němž teprve jsou zájmové skutečnosti prověřovány a objasňovány. Prováděním úkonů trestního řízení v této věci byly zjišťovány nové skutkové okolnosti týkající se podoby a zapojení dalších osob do trestné činnosti, když ve vztahu k obviněnému T. B. nakonec nabyla znaků přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

45. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvedl, že z logiky věci nepřichází v úvahu jeho první alternativa, neboť odvolání bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné, tj. soud přistoupil k jeho věcnému přezkoumání, aniž by tato procesní strana byla zbavena přístupu k druhé instanci. Nepřisvědčil tak námitce, že obviněnému nebyla poskytnuta příležitost se domoci přezkumu odsuzujícího rozhodnutí v řádném opravném řízení. Bylo namístě uplatňovat předmětný dovolací důvod v jeho druhé alternativě, jež předpokládá existenci dalšího dovolacího důvodu, který byl dán již v rozhodnutí soudu prvního stupně. Místo toho obviněný prezentoval výhrady k vypořádání jeho námitek v odůvodnění zamítavého usnesení. Dovolání nelze založit pouze na výhradě vůči rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, pokud zůstávají nezodpovězeny dílčí námitky obhajoby z řádného opravného prostředku, a to minimálně vzhledem k § 265a odst. 4 tr. ř. Ačkoli je součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného. Usnesení Krajského soudu Brně (byť je stručnějšího rázu) podle názoru státního zástupce obstojí požadavkům vyplývajícím z § 134 odst. 2 tr. ř. V základních ohledech se s odvolacími námitkami odvolací soud vypořádal. Za mimoběžné s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. pak označil námitky obviněného, že nemohl realizovat právo na osobní obhajobu, pročež podal i stížnost na chování předsedy senátu Krajského soudu v Brně.

46. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

47. Dále se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství rovněž vyjádřil k dovolání podanému obviněným Jaroslavem Novákem, v jehož rámci deklaroval, že stěžejní okruhy prezentované argumentace se shodují s těmi, které již uplatnil obviněný T. B. ve svém dovolání podaném prostřednictvím stejného obhájce. Z pohledu vypořádání se s námitkami proto odkázal na své předchozí vyjádření k dovolání obviněného T. B. Učinil pak návrh, aby Nejvyšší soud rovněž dovolání obviněného Jaroslava Nováka odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Replika obviněného T. B. k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

48. Obviněný T. B. využil možné uplatnění repliky a v rámci svého podání nazvaného „Doplnění dovolání“ se též vyjádřil k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, o němž uvedl, že postrádá právní i věcnou relevanci, neboť jeho argumentace byla odmítnuta paušálně bez bližšího zdůvodnění. Trval na tom, že rozhodnutí o spojení věcí nebylo učiněno procesně správně, a navíc nebylo obviněným nikdy doručeno, ačkoli to zákon předpokládá. K výtce státního zástupce stran neztotožnění hlavního líčení akcentoval, že hlavní líčení je jeden celek a jeho výhrady se týkaly všech jednacích dnů a všech spoluobžalovaných, neboť nikdy nedošlo k tomu, že by je soud prvního stupně s výpověďmi jiných spoluobžalovaných seznámil. Možná byly opisy výpovědí doručeny obhájcům obviněných, ale není prokázáno, že by s nimi byl seznámen dovolatel a ten měl možnost klást ostatním spoluobžalovaným otázky nebo se po provedení důkazu sám osobně vyjádřit, když zákon vyžaduje seznámení přímo obviněného a ne zprostředkovaně. Dále konstatoval, že námitku promlčení nelze posuzovat samostatně od toho, že nebylo dosaženo značného prospěchu, tj. odděleně od tvrzeného extrémního rozporu podle dovolacího důvodu pod písm. g). Obviněnému je hned ve dvou skutcích počítána i jistina půjčky, kterou ale sám poškozeným poskytl, tudíž se nemůže jednat o prospěch, ačkoli by ji dlužníci vrátili a zaplatili. Při správném postupu by trestný čin nemohl být kvalifikován podle § 218 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a proto by došlo k promlčení i u ostatních skutků bez ohledu na to, zda se souzené skutky posuzovaly jako pokračující trestný čin či nikoli.

49. K namítanému extrémnímu rozporu mezi dokazováním a vyvozenými skutkovými závěry poukázal na to, že se státní zástupce nevyjádřil k námitce obviněného Jaroslava Nováka, že u skutku I. D. nebylo provedeno dokazování základními listinami (jako je smlouva o půjčce, uznání dluhu apod.), když soud prvního stupně chybně prováděl listiny ke skutku R. J., a přesto z těchto listin plynou závěry soudů týkající se I. D. V této souvislosti poukazoval na přístup předsedy odvolacího soudu, kdy i vedení Krajského soudu v Brně uznalo jeho pochybení. Akcentoval nepřesvědčivost vyjádření státního zástupce, neboť byl zneužit toliko stav finanční tísně poškozených, a zneužití důvěřivosti není skutkovou podstatou trestného činu lichvy. Dále deklaroval, že pokud nebyly provedeny ani důkazy o tom, kolik poškození skutečně dovolateli vrátili, aby se mohl učinit závěr o výši a skutečném získání značného prospěchu, pak nebyly provedeny podstatné důkazy. Navíc, pokud soudy další důkazy odmítly provést pro nadbytečnost, tak to nijak blíže neodůvodnily.

50. Taktéž nesouhlasil s vyjádřením státního zástupce k provedené domovní prohlídce. Žádné listiny související s nařízením a posléze provedením domovní prohlídky (příkaz k domovní prohlídce, protokol o provedení domovní prohlídky apod.) nebyly součástí soudního spisu a logicky nebyly nikdy ani soudy provedeny, a tudíž dovolatel neměl možnost se k domovní prohlídce vyjádřit a napadat její oprávněnost, správnost, závěry a získané materiály, což je porušením jeho základního práva na spravedlivý proces. Verzi prezentovanou státním zástupcem označil za smyšlenou, neboť domovní prohlídka byla nařízena pro podvod ze zprostředkovatelské smlouvy, kterou se svými klienty uzavírala společnost LSD Direct, s. r. o., ale tato věc byla následně odložena, jelikož vůbec nešlo o trestný čin podvodu. Nikterak pak nesouvisela se souzenou věcí, která byla řešena policejním orgánem odděleně, a to již na popud dřívějšího trestního oznámení A. P. Není tedy pravda, že není důvod považovat domovní prohlídku za vadnou, když odpadl podvod a zůstala lichva. Jedná se o účelové překrucování skutečností, aby byla domovní prohlídka nějakým způsobem obhájena.

51. Konečně deklaroval, že mu bylo ukradeno právo na odvolací řízení a vytýkat vady rozsudku soudu prvního stupně, neboť nedostatky spadající pod dovolací důvody odvolací soud neodhalil a nezasáhl. Vůbec nebyl naplněn princip odvolacího řízení. Navíc je prokázáno, že předseda odvolacího senátu dovolatele poškozoval svým chováním a neumožnil mu uceleně prezentovat své odvolací námitky. Důsledkem bylo, že se odvolací soud se spoustou zásadních námitek, které naplňují i dovolací důvody, vůbec nevypořádal. Jeho odůvodnění neobstojí naplnění požadavků podle § 134 odst. 2 tr. ř., jelikož se vůbec nezabýval věcným přezkumem správnosti rozsudku soudu prvního stupně a toto dále neobhájil ani ve svém odůvodnění.

III. Přípustnost dovolání

52. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že dovolání jsou i důvodná.

IV. Důvodnost dovolání

53. Úvodem Nejvyšší soud považuje za vhodné zrekapitulovat, že obě podaná dovolání byla výslovně opřena o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), d), e), g), h) a m) tr. ř.

54. Zároveň je potřeba s ohledem na odkaz obou obviněných na všechny jimi dříve učiněná podání včetně jejich odůvodnění upozornit na skutečnost, že se v řízení o dovolání může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolatel nemůže svou námitku opírat o odkaz na obsah řádného opravného prostředku či jiných podání učiněných v předcházejících stadiích řízení nebo například na obsah závěrečných řečí v řízení před soudem prvního či druhého stupně (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Pakliže tedy obvinění (obecně) poukazovali na konkrétní jimi dříve učiněná podání, Nejvyšší soud se jimi nebyl povinen (ale ani oprávněn) zabývat.

55. Oběma obviněnými uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je tedy dán, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

56. Dovolání byla opřena též o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jenž lze uplatnit, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

57. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je pak dán, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné.

58. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

59. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze pak dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

60. Konečně dovolání bylo podáno rovněž z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

61. Obvinění ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítali, že ve věci rozhodoval soud, jenž nebyl náležitě obsazen. Konkrétně podle nich nebylo o spojení věcí před Okresním soudem v Jihlavě hlasováno řádně obsazeným senátem 13 T ve složení podle rozvrhu práce pro rok 2016, neboť tento senát měl být obsazen jinými přísedícími, přičemž návazně rozhodoval náležitě neobsazený soud.

62. Z dikce tohoto dovolacího důvodu plyne, že slouží k nápravě vad týkajících se věcné nepříslušnosti soudu, anebo nesprávného obsazení soudu. Podstata tohoto dovolacího důvodu vychází z práva na zákonného soudce, které je zaručeno článkem 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“. Tím Listina zakazuje svévolné určování soudce. Podstatou takto vymezeného ústavního práva na zákonného soudce je především ochrana proti účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Součástí tohoto základního práva je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z článku 38 odst. 1 Listiny, patří především předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu včetně zastupování ve vztahu k účastníkům řízení. Rozhodná pro náležité obsazení soudu je především ochrana proti libovůli při určování soudce pro rozhodování v konkrétní věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01). Význam má proto i náležité obsazení soudu, případně senátu, u něhož je podstatné, zda byl sestaven způsobem vylučujícím účelovost nebo libovůli. Tento pojem je nutné vykládat v souvislosti se způsobem přidělování věci v souladu s rozvrhem práce, jenž byl sestaven ve smyslu § 41 a § 42 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů. Ústavní soud k uvedeným zásadám podřadil i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z článku 38 Listiny (předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu), včetně pravidel pro zastupování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, či ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 182/99) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 8 Tdo 636/2024).

63. Ze spisu Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 193/2015 se podává, že bylo rozhodnuto tak, že ke společnému projednání a rozhodnutí byly spojeny trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 193/2015 a 13 T 97/2016 s tím, že budou vedeny pod sp. zn. 13 T 193/2015.

64. Pakliže obvinění namítají rozhodování soudem, jenž nebyl náležitě obsazen, nutno odkázat na bod 12. pravidel pro rozdělování věcí u Okresního soudu v Jihlavě v rámci rozvrhu práce pro rok 2016. Tento explicitně upravoval postup za situace, že dojde ke spojení věcí, které napadly do rozdílných senátů, přičemž nadále ve věci rozhoduje senát, který rozhodl o spojení věcí. Jinak řečeno předmětný rozvrh práce obsahoval exaktní pravidla pro určení, který senát a v jakém složení bude ve věci rozhodovat. Nejednalo se tedy o libovolný či nepředvídatelný akt, nýbrž zvolený postup odpovídal platnému rozvrhu práce. Proto nutno konkludovat, že z hlediska náležitého obsazení soudu v kontextu ústavně garantovaného práva na zákonného soudce soud rozhodl v senátě, který personálně tvořili soudci v souladu s rozvrhem práce soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 7 Tdo 194/2022). V posuzované věci tudíž nedošlo k porušení zásad podle čl. 38 Listiny, protože princip zákonného soudce byl dodržen, a proto nebyl naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro úplnost lze doplnit, že činili-li obvinění výtky, že jim dosud nebylo usnesení o spojení věcí doručeno, nutno poukázat na tu skutečnost, že bylo doručeno jejich obhájcům (srov. § 137 odst. 1, 2 tr. ř.). Podle § 137 odst. 2 tr. ř se obviněnému, který má obhájce, doručují písemnosti pouze obhájci, pokud zákon nestanoví jinak. Usnesení o spojení věcí není mezi rozhodnutími, která by bylo třeba doručit přímo obviněnému. Pokud má tedy obviněný obhájce, postačí doručení usnesení o spojení věcí obhájci. Obhájce je povinen o takovém rozhodnutí obviněného informovat.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

65. Oba obvinění ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Porušení ustanovení o jejich přítomnosti v hlavním líčení spatřovali v tom, že nebyli seznámeni s obsahem odděleně slyšených spoluobviněných. Postup v rozporu s § 208 tr. ř. přitom může představovat naplnění zvoleného důvodu dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1488/2014).

66. V návaznosti na argumentaci obviněných je třeba připomenout znění § 208 tr. ř., podle něhož je-li obžalovaných několik, předseda senátu může učinit opatření, aby obžalovaný byl vyslýchán v nepřítomnosti spoluobžalovaných. Obžalovaného však je třeba vždy ještě v průběhu dokazování seznámit s obsahem výpovědi spoluobžalovaných, kteří byli vyslýcháni v jeho nepřítomnosti. Důvod pro takový zákonný postup je zcela logický. Odděleným výslechem se například může čelit vzájemnému nežádoucímu ovlivňování a přizpůsobování výpovědí obviněných a v důsledku toho oslabování jejich důkazní hodnoty. Tímto způsobem výslechu lze rovněž předejít tomu, aby některý z obviněných neodmítal výpověď jen z toho důvodu, že nechce vypovídat v přítomnosti ostatních spoluobviněných, nebo aby neměl zábrany vypovídat o skutečnostech, které usvědčují ostatní spoluobviněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1256/2009).

67. Nejvyšší soud však ani této námitce obviněných nepřisvědčil. Je sice faktem, že bezprostředně po návratu do jednací síně nebyl ani jeden z obviněných dle protokolů o hlavním líčení seznámen s obsahem výpovědí spoluobviněných. Nicméně nutno vzít v úvahu i následující skutečnosti.

68. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 10. 10. 2017 vyplývá, že podle § 208 tr. ř. bylo učiněno opatření předsedy senátu k oddělenému výslechu obžalovaných, kteří kromě obviněného Jaroslava Nováka opustili jednací síň (na č. l. 2224). Avšak je z něj současně zřejmé, že se tohoto hlavního líčení včetně výslechu obviněného účastnili tehdejší obhájci obou dovolatelů, tj. Mgr. Vít Palarčík jako obhájce Jaroslava Nováka a JUDr. Zdeněk Odehnal jako obhájce T. B., kteří tomuto obviněnému též kladli otázky. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 11. 2017 lze pak vyčíst, že bylo opětovně učiněno totožné opatření (na č. l. 2286v), přičemž postupně došlo k výslechu obviněných T. B., P. Š. a J. B. za účasti obhájců obou dovolatelů, jimž byla dána možnost klást obviněných otázky. Během hlavního líčení dne 12. 3. 2018 proběhl doplňující výslech obviněného T. B. (na čl. l. 2386v) za přítomnosti obviněného Jaroslava Nováka i obou shora jmenovaných obhájců dovolatelů s možností klást dotazy.

69. Lze tedy připustit formální pochybení nalézacího soudu, který bezvadně nedostál své povinnosti vyjádřené v § 208 věta druhá tr. ř. Současně je ovšem nutno připomenout, že ne každá vada procesního charakteru musí nutně vést ke zrušení rozhodnutí, neboť z materiálního pohledu nebyli obvinění zkráceni na svých právech na obhajobu stran možnosti být seznámeni s výpověďmi odděleně slyšených spoluobviněných, potažmo stran možnosti se k nim vyjádřit. Důležitá je skutečnost, že obvinění byli vyslýcháni za přítomnosti tehdejších obhájců dovolatelů, kteří měli možnost klást jim otázky a tuto možnost také využili.

70. Zejména je nutno upozornit, že ve smyslu judikatury ESLP postačí, že výše citovaní obvinění byli vyslýcháni za přítomnosti obhájců dovolatelů, kteří měli možnost klást jim otázky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1488/2014). Ke vnímání práva obhajoby je totiž potřeba přistupovat jakožto k celku, nikoli výlučně z toho pohledu, do jaké míry k jeho využití reálně dojde prostřednictvím samotného obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 4 Tdo 907/2018).

71. V dané souvislosti je třeba připomenout, že právo na výslech svědků je upraveno v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pojem „svědek“ má přitom v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) svůj autonomní význam, který se může odlišovat od významu, který má v právních řádech smluvních stran. Svědkem v tomto pojetí může být tedy nejen osoba, která vypovídá jako svědek před soudem, ale také spoluobviněný (srov. Balšán proti České republice, rozhodnutí ze dne 18. 7. 2006, č. 1993/02, či Luc? proti Itálii, rozhodnutí ze dne 27. 2. 2001, č. 33354/96, § 41). Právo na výslech svědka nechápe ESLP striktně tak, aby měl obviněný možnost vést výslech svědka sám. Naopak je plně dostačující, pokud možnost vyslechnout sporného svědka (spoluobviněného) byla dána alespoň obhájci obviněného (viz např. Verdam proti Nizozemsku, rozhodnutí ze dne 31. 8. 1999, č. 35253/97, Vebiu proti České republice, rozhodnutí ze dne 26. 8. 2003, č. 46168/99, případně Kurup proti Dánsku, rozhodnutí ze dne 10. 7. 1985, č. 11219/84). Jestliže je přítomen jeho obhájce, může obviněný rozumně předpokládat, že obhájce bude vykonávat právo obhajoby, zpochybňovat a vyslýchat svědky (Karada? proti Turecku, rozsudek, 29. 6. 2010, č. 12976/05, § 51) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1488/2014, nebo ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 4 Tdo 907/2018). Navíc nelze opomenout, že v dalším průběhu dokazování měli obvinění právo učinit důkazní návrh – na přečtení výpovědi spoluobviněného a vyjádření se k ní, mohli se s touto výpovědí seznámit ze spisu (při nahlédnutí do něj) a mohli se k ní vyjádřit i v dalším průběhu řízení nejpozději v závěrečné řeči. Jde tedy o pochybení soudu, ale spíše formálního charakteru.

72. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti shledal, že trestní věc obviněných tedy nebyla zatížena vadou, která by naplňovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

73. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. zastávali dovolatelé stanovisko o vedení nepřípustného trestního stíhání s ohledem na jeho promlčení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.

74. Nejvyšší soud k této námitce akcentuje, že vedení trestního stíhání, ač bylo podle zákona nepřípustné, uplatněný dovolací důvod předpokládá, přičemž obecně se jedná o případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 2 a 5 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.

75. Jestliže však byla dovoláním napadená rozhodnutí zrušena z důvodu nesprávného stanovení výše (značného) prospěchu, zakládající kvalifikovanou skutkovou podstatu přičítaného trestného činu, bylo by předčasné se ke vznesené výhradě v tuto chvíli vyjadřovat. Pro promlčení jednání obviněných je totiž zásadní, jakým trestným činem budou shledáni vinní, zda v případě, až bude správně stanovena výše prospěchu, půjde o zločin podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nebo jen přečin podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku, v obou případech by běžely odlišné promlčecí doby.

76. K námitce obviněných lze toliko připomenout, že počátek běhu promlčecí doby zde nelze odvíjet samostatně od spáchání dílčích útoků pokračujícího trestného činu, eventuálně jen některých z nich, ale až od toho okamžiku, kdy bylo ukončeno jednání u posledního dílčího útoku, anebo od okamžiku, kdy nejpozději nastal účinek vyvolaný některým z dílčích útoků, jde-li o trestný čin, u něhož je účinek znakem základní nebo kvalifikované skutkové podstaty (srov. § 34 odst. 2 tr. zákoníku a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 245/2011, uveřejněné pod č. 11/2012 Sb. rozh. tr.). Až od tohoto data je tedy možné hovořit o počátku běhu promlčecí doby.

K důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

77. Dovolatelé též uplatňovali důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve všech třech jeho alternativách, tj. pro existenci deklarovaného zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a obsahem provedených důkazů, pro založení takových rozhodných skutkových zjištění na procesně nepoužitelných důkazech, jakož i pro nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů ve vztahu k nim.

78. V tomto ohledu směšovali námitky skutkové a právní povahy, přičemž namítali nesplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti za trestný čin lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to úmyslného jednání, zneužití tísně, poskytnutí a slíbení plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, příčinné souvislosti a získání značného prospěchu.

79. Tudíž již na tomto místě lze podotknout, že dále uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé a nelze v jeho rámci zpochybňovat správnost a úplnost skutkových zjištění. Pokud tedy není současně naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno při posuzování důvodnosti hmotněprávních námitek důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí.

80. Trestného činu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se přitom dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a takovým činem získá pro sebe nebo jiného značný prospěch.

81. Nejvyšší soud se nejprve zabýval shodně uplatněnými námitkami obviněných zpochybňující skutková zjištění učiněná soudy, přičemž jimi zmíněné znaky lze označit za určující pro naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Návazně se pak věnoval otázce správného hmotněprávního posouzení.

82. K podaným mimořádným opravným prostředkům je nutno předně akcentovat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.

83. Nejvyšší soud se tedy vyjádří k námitce uplatněné obviněným Jaroslavem Novákem, jenž ve vztahu (v podstatě) ke všem znakům trestného činu lichvy upozorňoval na skutečnost, že v rámci skutku pod bodem 1 (poškozená I. D.) nebyly provedeny rozhodné listinné důkazy. Obviněný zejména akcentoval, že v odstavci 48. napadeného rozsudku jsou rekapitulovány listinné důkazy, jež však nebyly vůbec provedeny, neboť z protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 6. 2020 vyplývá, že ke skutku I. D. se provádí zcela jiné listinné důkazy na jiných číslech listu, vztahující se k poškozené R. J.

84. Nicméně Nejvyšší soud vznesené výhradě nemohl přisvědčit. Byť lze souhlasit s dovolatelem, že se z protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 6. 2020 (na č. l. 3093) podává, že byly provedeny listinné důkazy navržené státním zástupcem na č. l. 960, 963-964, 966-967, 974, 968-969, 983-991, 932, 994-996, jež se k této poškozené skutečně nevztahují, ze zvukového záznamu pořízeného během hlavního líčení je však zřejmé, že byly v souladu s § 213 odst. 1 tr. ř. provedeny k tomuto skutku listiny navržené státním zástupcem v obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. ZT 282/2015, pod bodem 2, přičemž při protokolaci zjevně došlo k pochybení, neboť v tomto bodě navržené důkazy se vztahují právě k poškozené I. D. Tedy skutková zjištění stran úmyslného zavinění, zneužití tísně, případně hrubého nepoměru vzájemných plnění mohla být učiněna na základě rozporovaných listinných důkazů a předkládaný zjevný rozpor shledán nebyl.

85. Oba obvinění dále vznesli obecné výtky vůči neprokázání jejich úmyslného zavinění. Nicméně soud dovolací je toho názoru, že úmysl na straně obou obviněných byl odpovídajícím způsobem prokázán provedenými důkazy. Zhodnocení provedených důkazů je patrno u každého dílčího útoku, kdy bylo rozebráno, že obvinění věděli a chtěli zneužít finanční tísně individuálních poškozených k uzavření jednotlivých dohod či smluv s lichevní podstatou. Skutkové závěry vedoucí k dovození přímého úmyslu obviněných ve vztahu k jejich jednání, resp. cílenému následku, jsou logické a nejsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.

86. V konkrétní rovině pak obviněný T. B. namítal, že v případě skutku pod bodem A) 7) rozsudku soudu prvního stupně (poškozená A. P.) nebyla jeho účast prokázána, neboť se nepodílel na uzavření smlouvy o půjčce mezi poškozenou a společností LSD Direct, s. r. o., ani na následném prodeji nemovitosti poškozené a tyto procesy nemohl nijak ovlivnit. V rámci zpochybňované subjektivní stránky však lze dospět k závěru, že skutkové zjištění o angažmá obviněného na předmětném skutku není zjevně rozporné s provedenými důkazy. Lze akcentovat právě vzájemný postup obou obviněných, díky němuž se poškozená dostala do finanční tísně (o níž oba dovolatelé věděli), jakož i následný prodej bytu poškozené, tj. komu byl byt prodán a jak byl převáděn. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018). Těmito okolnostmi objektivní povahy byly právě i skutečnosti, že nemovitost poškozené byla dále převedena na rodinné příslušníky obviněného, resp. společnost, jejíž jedinou jednatelkou byla sestra obviněného.

87. V návaznosti na již stabilizovaná skutková zjištění lze pak učinit právní závěr, že dovolatelé jednali v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy že chtěli způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Ze zjištěných skutkových okolností lze dovozovat skutečnost, že obviněným byl znám skutečný stav poškozených a tohoto stavu zneužili. Nelze se pak ztotožnit s přesvědčením dovolatelů, že soudy měly uvést, že mají za prokázané, že obvinění jednali úmyslně od samého počátku při přípravě návrhu prvotní smluvní dokumentace pro poskytování půjček.

Ve všeobecném rámci je vhodné připomenout, že zavinění pachatele ve formě úmyslu v případě trestného činu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku musí zahrnovat okolnosti, za nichž dochází k lichvářskému jednání (tj. v tomto případě finanční tíseň poškozených), jakož i lichvářskou povahu plnění. Ke spáchání trestného činu lichvy přitom není nutné, aby pachatel působil na vůli poškozeného výhrůžkami, nátlakem, násilím či jiným aktivním jednáním. Absenci aktivního vlivu jednání pachatele na vůli poškozeného zde nahrazuje právě onen stav, v němž se poškozený za dané situace objektivně nachází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.

10. 2024, sp. zn. 3 Tdo 744/2024). Není pochyb o tom, že obvinění neměli problém rozpoznat finanční tíseň poškozených, když k ní v nejednom případu skutečně sami svým předchozím chováním přispěli. Až od okamžiku zneužití tísně poškozených pak bylo na jejich jednání nahlíženo jako na lichevní (jak ostatně sami nesčetněkrát v rámci svých mimořádných opravných prostředků podotkli), přičemž k tomuto okamžiku bylo hodnoceno i jejich zavinění.

88. Ve vztahu ke zneužití tísně obvinění vytýkali soudům, že se nezabývaly tím, jaké dluhy a v jaké výši poškození měli či jakým majetkem disponovali v době uzavření lichvářského závazku. Nicméně ani skutkové závěry stran existence tísně, o níž obvinění věděli a (úmyslně) ji zneužili, nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Soud prvního stupně v rámci svého právního zhodnocení poněkud stručně uvedl, že obvinění smluvní výhody, jež považoval za lichvářské, získávali při vědomí finanční tísně poškozených.

Tito neplnili řádně závazky z dřívějších smluv, přesto jim obvinění nabízeli nové produkty a předkládali nové smlouvy, ačkoli jim bylo jasné, že nebudou schopni novým, vyšším a dříve splatným závazkům dostát. V rámci odůvodnění dílčích skutků pak soud popsal, proč se jednotliví poškození nacházeli ve finanční tísni (případně bylo vysvětleno, jak se do ní dostali), skutečnost, že o této obvinění věděli, jakož i její zneužití; lze zejména akcentovat celý kontraktační proces vyplývající z listinných důkazů, jakož i výpovědi individuálních poškozených.

Rozhodně tedy předmětný znak nebyl jen formálně konstatován, ale byl dovozen na základě relevantních skutkových podkladů, kdy soud prvního stupně osvětlil, proč dospěl toliko k závěru o využití finanční tísně poškozených, a nikoli též jiných různých stavů poškozených (rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti či rozrušení), jež byly uvedeny v obžalobě.

89. Tísní se přitom rozumí mimořádně tíživá situace poškozeného (nebo jiné osoby, jejíž tíseň pociťuje poškozený jako tíseň vlastní), vyvolaná určitou, i přechodnou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech poškozeného. Zpravidla půjde o hospodářskou nesnáz, např. splatnost dluhu, jehož nesplacení může vážně ohrozit společenské postavení nebo majetkové poměry poškozeného (srov. Šámal, P. Trestní zákoník. § 140 až 271. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2795). Stav tísně je pak vskutku nutno vykládat tak, že se bez dalšího nemůže jednat např. jen o nutnou potřebu peněz, ale o situaci kvalifikovanou, když nedostatek finančních prostředků např. vážně ohrožuje společenské postavení nebo majetkové poměry poškozeného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004, uveřejněné pod č. 52/2005 Sb. rozh. tr.). Takovému závěru právě odpovídaly okolnosti týkající se skutků, v nichž byl nakonec spatřován trestný čin lichvy (a nedošlo ke zproštění), kdy soud prvního stupně zásadně nekladl za vinu obviněným uzavření prvotních smluv s obviněnými, nýbrž až následné počínání spočívající zejména v uzavření dohod o rozhodčím řízení a uznání dluhu. Finanční tíseň pak nebyla dovozena toliko z existence splatnosti dluhu, nýbrž ze špatných finančních situací a poškozenými deklarovaných finančních problémů, jež ve finanční tíseň vyústily, kdy nebyli schopni zcela jistě uzavřeným dohodám s lichevní podstatou dostát. Poškození v projednávané věci pak ve finanční tísni, kdy nedostatek finančních prostředků vážně ohrožoval jejich majetkové poměry byli, jelikož pokud si poškození od obviněných půjčovali finanční prostředky tyto půjčky byly zajištěny smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitosti, povětšinou užívané poškozenými k bydlení, přičemž minimálně ve dvou případech nakonec o své nemovitosti přišli. Obvinění tak zneužili určitou okolnost zásadním způsobem omezující svobodu rozhodování poškozených v jejich majetkové sféře k tomu, aby s nimi sjednali zjevně nevýhodné dohody.

90. Ve vztahu ke znaku hrubého nepoměru vzájemných plnění pak dovolatelé namítali, že uznání dluhu není ze samotné podstaty právním jednáním s povahou oboustranného – vzájemného plnění, když dlužník pouze uznává co do důvodu a výše již existující dluh, který musí mít základ v existujícím právním titulu a toto může učinit i jednostranným právním jednáním ve prospěch věřitele. Krom toho též deklarovali, že výše smluvních pokut nezakládala vznik hrubého nepoměru, neboť soudy neprovedly důkaz o tom, jaká byla obvyklá výše úrokových sazeb v daném místě a čase, a nevysvětlily, z čeho dovodily, že akceptovatelné úroky (popř. smluvní pokuty) jsou v limitu do 0,1 % denně.

91. Pakliže obvinění upozorňovali na absenci vzájemných plnění pro neexistenci směnných hodnot je nutno uvést, že objektivní stránka přisuzovaného trestného činu v této rozporované části spočívá v tom, že pachatel „dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru“.

92. Plněním ve smyslu § 218 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku se rozumí určité lidské chování zpravidla v závazkových právních vztazích, které může mít podobu aktivní činnosti, konání, nebo v nekonání. Konání pak může spočívat buď v povinnosti něco dát, nebo něco učinit, nekonání pak v povinnosti něčeho se zdržet nebo něco strpět. Plnění přitom může být věcné nebo peněžité. Předmětem plnění je to, co konkrétně má dlužník za povinnost poskytnout věřiteli podle obsahu existujícího závazkového právního vztahu (např. dát věc, zaplatit peněžní částku, provést práci nebo službu).

Nezáleží na tom, zda jde o závazek občanskoprávní, obchodní či jiný, resp. jestli vůbec formálně jde o závazkový právní vztah. Předmětem plnění může být i smluvní pokuta v určité (zejména neúměrné) výši. Hrubý nepoměr poskytnutého nebo slíbeného plnění ve vztahu k tomu, co za to poškozený obdrží, nutno posoudit z hlediska současných objektivních směnných hodnot obou plnění. Hodnota vzájemného plnění se stanoví podle stejných zásad, jako se určuje výše škody (viz § 138 odst. 1 tr. zákoníku). Bude-li předmětem některého z plnění věc, při určování její hodnoty se uplatní § 137 tr.

zákoníku. Podle podobných zásad by se stanovila i hodnota jiného předmětu plnění než věci. Rovněž je třeba zvažovat i další okolnosti kromě hodnoty plnění, např. dobu, na kterou byla smlouva o výpůjčce uzavřena, vyšší míra rizika u některé ze smluvních stran apod. Při poskytování úvěrů a půjček existuje z hlediska požadovaných úroků určitá hranice, která odděluje standardní podnikatelskou činnost provozovanou v souladu s právním řádem a lichvu. Uvedenou hranicí je to, co lze pokládat již za hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného.

Poskytnutí půjčky peněz s úrokem dosahujícím 70?% a více za rok, resp. s úrokem ve výši 65 % a podle okolností i nižším, pak podle judikatury zakládá takový hrubý nepoměr. Soudní praxe však dovozuje zmíněný nepoměr i při nižším úroku, pokud několikanásobně převyšuje obvyklou výši úroku, jakou požadují v daném místě a čase banky při poskytování úvěrů nebo půjček. Hrubý nepoměr vzájemných plnění je nutno dovodit na základě celkového hodnocení všech plnění sjednaných mezi pachatelem a poškozeným, a nelze ho tedy posuzovat izolovaně jen ve vztahu k jednotlivým dílčím plněním.

Výsledná hodnota těchto dílčích plnění může být odrazem více samostatných smluvních vztahů mezi pachatelem a poškozeným, jejichž předmětem je úvěr nebo půjčka, a to včetně smluvních sankcí, zajišťovacích institutů apod. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 29/2022 Sb. rozh. tr.) (srov. Šámal, P. Trestní zákoník. § 140 až 271. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2796 až 2797).

93. Pakliže dovolatelé poukazovali na absenci směnných hodnot v rámci dohody o uznání dluhu, resp. dohody o rozhodčím řízení, pročež nemohli naplnit objektivní stránku vytýkaného trestného činu lichvy, nebylo možné jim přisvědčit. Jak plyne z výše uvedených obecných východisek, objektivní stránka skutkové podstaty zahrnuje slovo „plnění“, jímž se bezpochyby může rozumět i uzavření zcela nevýhodných dohod o uznání dluhu a rozhodčím řízení. Zcela zásadní nepoměr vzájemných protiplnění pak spočíval v tom, že zatímco obvinění uzavřeli (zejména) dohody o uznání dluhu a rozhodčím řízení, tj. mohli těžit z výhod z takových dohod pro ně plynoucích, poškozeným sice mohla být prodloužena doba splatnosti, nicméně u jednotlivých skutků bylo konkrétně uvedeno, že byla zpravidla dána krátká splatnost, vysoké smluvní pokuty, příp. denní úrok, a nepřiměřené odměny věřitele za sjednání smlouvy. Obvinění přitom akcentují jednostrannou povahu uznání dluhu, kdy nedochází ke vzniku nového závazku, přičemž ignorují skutečnosti již soudy vytyčené, a to naprosté zvýhodnění jedné strany na úkor poškozených.

94. K ujednání smluvních pokut ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, jež obvinění považovaly za běžnou praxi, lze uvést následující. V obecnosti lze konstatovat, že hrubý nepoměr vzájemných plnění bude představovat zápůjčka s úrokem podstatně přesahujícím obvyklou výši úrokové sazby stanovené Českou národní bankou. Dosavadní judikatura za takový úrok označila úrok nad 70 % za rok (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 52/2005 Sb. rozh. tr.) či úrok nad 65 % za rok, když zároveň výslovně připustila, že hrubý nepoměr vzájemných plnění může podle konkrétních okolností zakládat i úrok nižší (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 23/2013 Sb. rozh. tr.) (srov. též Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. § 205 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1768). Je tedy zcela akceptovatelné, pakliže soudy považovaly zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý den prodlení, tj. 109,5 % ročně, případně 0,5 % denně, tj. 182,5 % ročně, a další vysoké jednorázové smluvní pokuty za trestněprávně relevantní ve smyslu přičítaného trestného činu.

95. Jestliže obvinění též namítali nemožnost dovození příčinné souvislosti mezi zneužitím stavu tísně a hrubým nepoměrem plnění, svou námitku vystavěli zcela na svém přesvědčení o chybějícím dokazování ohledně finančních poměrů poškozených. Nicméně již shora bylo vysvětleno, že skutkové závěry stran finančních poměrů poškozených vyúsťujících v jejich finanční tíseň, jakož i vědomé zneužití této okolnosti obviněnými, v extrémním rozporu s provedeným dokazováním nejsou. Zpravidla finanční tíseň poškozených pak byla zcela jistě minimálně spolupůsobící příčinou pro uzavření lichevních dohod.

96. Stran námitek týkajících se obviněného L. V., jenž byl obžaloby zproštěn, se lze omezit toliko na konstatování, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat zprošťující část rozsudku soudu prvního stupně, proti níž oprávněná osoba nebrojila mimořádným opravným prostředkem.

97. Oba obvinění dále shodně namítali, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, jak je předpokládáno druhou alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zejména deklarovali své přesvědčení o nezákonnosti domovní prohlídky. Obviněný Jaroslav Novák dále rozporoval procesní použitelnost Dohody o rozhodčím řízení a uznání dluhu s poškozenou I. D.; kromě jejího získání z nezákonné domovní prohlídky se jednalo o listinu neplatnou, neboť nebyla dovolatelem coby věřitelem podepsána.

98. Ve vztahu k domovní prohlídce, která byla provedena na podkladě soudního příkazu vydaného Okresním soudem v Jihlavě, byla její nezákonnost spatřována v tom, že povolení bylo vydáno na základě smyšlených podkladů předložených policií soudu a samotné rozhodnutí o povolení domovní prohlídky nebylo řádně odůvodněno. Vyslovili tedy své přesvědčení, že listiny (případně i navazující výpovědi svědků) na základě tohoto příkazu při domovní prohlídce zajištěné, nemohou být použity jako důkazní prostředky. Nicméně Nejvyšší soud považuje provedení domovní prohlídky s ohledem na obsah vznesených námitek za úkon vykonaný v souladu se zákonem, a tudíž její výsledky za použitelné důkazní prostředky.

99. Z obsahu spisu Nejvyšší soud zjistil, že na základě usnesení ze dne 29. 11. 2013 bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněných pro mj. trestný čin lichvy. Jak se z usnesení dále podává, předmětné trestní řízení bylo zahájeno na základě trestního oznámení poškozené A. P. (k tomuto byla připojena i smluvní dokumentace). Při následné prohlídce kancelářských prostor společnosti LSD Direct, s. r. o., byl zajištěn netbook. Analýzou dat ze zajištěného netbooku byl sestaven seznam poškozených, kteří byli následně vyslechnuti. Výslechy poškozených byly dále doplněny o listinné materiály dokládající jejich tvrzení. Nelze též pominout, že poškozené D. C. a O. T. podaly dne 9. 1. 2012 trestní oznámení na oba obviněné pro podezření ze spáchání mj. trestného činu lichvy, k němuž připojily veškerou smluvní dokumentaci. Konečně z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 10. 2015 je zřejmé, že na základě oznámení I. D. a šetření příslušníků Policie ČR byly zjištěny relevantní skutečnosti vztahující se k páchané trestné činnosti, byla vyslechnuta I. D., která popsala a předložila dokumentaci k uvedeným jednáním, chybějící dokumentace pak byla doplněna z materiálů poskytnutých Katastrálním úřadem pro Vysočinu a Okresním soudem v Jihlavě.