8 Tdo 636/2024

8 Tdo 636/2024-857

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 o dovolání obviněného T. L., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 To 204/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 3 T 39/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. L. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. 2. 2023, sp. zn. 3 T 39/2022, byl obviněný T. L. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti dvou měsíců. Bylo rovněž rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě způsobené škody a o vině a trestu obviněných Jana Banoma a Ladislava Chvojky.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 To 204/2023, rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněných T. L. a Jana Banoma zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že je uznal vinnými přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že v přesně nezjištěné době v srpnu 2019 obviněný T. L. poté, co byl osloven starostou Obce Zahrádky obviněným Ladislavem Chvojkou, zda by mu pomohl udělat průzkum trhu za účelem výběru firmy na pokácení 21 ks dřevin rostoucích na pozemku p.

č. XY v k. ú. XY podél komunikace směrem na XY, vyhotovil soupis prací (tzv. slepý rozpočet), do něhož obviněný T. L. záměrně zanesl v rozporu se skutečností větší průměry kmenů některých stromů a dále zvolil nevhodné, finančně nákladnější položky týkající se vybraných technologií samotného kácení jednotlivých stromů, které s ohledem na charakter daného stanoviště nebyly nutné, některé položky zvolil nesmyslné či duplicitní, vše s cílem vylákat neadekvátní plnění od zadavatele zakázky, a na základě takto jím vytvořeného soupisu prací následně oslovil společnost OC Company, s.

r. o., IČ: 048 55 752, se sídlem Karlovarská 814, Praha 6 – Řepy (nyní Blatenská 1161/46, 430 01 Chomutov) a GKR Stavby, s. r. o., IČ: 631 44 719, se sídlem Kratochvílova č. p. 2659, Roudnice nad Labem, primárně stavební společnosti, které se arboristikou a kácením dřeva jako takového nezabývají, a dále obviněného Jana Banoma, IČ: 048 81 711, aby mu poskytli na základě jím dodaných podkladů cenovou nabídku, kdy oslovené subjekty pouze provedly nacenění položek zvolených obviněným T. L., přičemž nejnižší cenovou nabídku ve výši 374.792,66 Kč včetně DPH (309.746 Kč bez DPH) účelově vytvořil obviněný Jan Banom, který poté, co byl zastupitelstvem Obce Zahrádky vybrán jako zhotovitel díla, uzavřel dne 30.

9. 2019 s Obcí Zahrádky, zastoupené starostou obviněným Ladislavem Chvojkou, Smlouvu o dílo č. 2/2019, jejímž účelem bylo podle čl. I.4 této smlouvy pokácení dřevin podél komunikace směr XY podle Soupisu prací dodávek a služeb s výkazem výměr obsaženým v Příloze č. 1 této smlouvy zcela shodném se soupisem prací vyhotoveným obviněným T. L., a podle čl. V.6 činila cena díla 309.746 Kč bez DPH, kdy obviněný Jan Banom si následně pokácení předmětných stromů domluvil s Miroslavem Humburským, IČ: 499 14 391, jemuž po provedení těžebních prací uhradil dne 18.

10. 2019 na základě faktury č. 22/2019 v hotovosti částku 20.000 Kč a Obci Zahrádky v souladu s původním záměrem vyfakturoval těžbu dřeva ve skutečné hodnotě 141.168,91 Kč fakturou č. 102019 na částku 299.987,50 Kč, již doložil soupisem provedených prací položkově zcela korespondujícím se soupisem prací vyhotoveným účelově ze strany T. L., ačkoli si byl vědom toho, že práce, které v rámci jím předloženého soupisu a tomu odpovídající ceně nárokoval po Obci Zahrádky k proplacení, ve skutečnosti provedeny nebyly a finanční prostředky ve výši 299.987,50 Kč, které mu byly ze strany Obce Zahrádky dne 24.

10.

2019 zaslány na bankovní účet č. XY dne 25. 10. 2019 obviněný Jan Banom v částce 295.000 Kč v hotovosti vybral a užil je nezjištěným způsobem, kdy tímto vědomým úmyslným jednáním tak obvinění T. L. a Jan Banom způsobili Obci Zahrádky, škodu ve výši 158.818,59 Kč.

3. Za tento přečin obviněného T. L. podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu třiceti dvou měsíců. Rozhodl též o vině a trestu obviněného Jana Banoma, a o povinnosti obou obviněných zaplatit Obci Zahrádky na náhradě škody částku 121.362 Kč. Z podnětu odvolání obviněného Ladislava Chvojky zrušil rozsudek soudu prvního stupně a ohledně tohoto obviněného věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

II. Z dovolání obviněného

4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu obviněný T. L. podal prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, že jeho vina nebyla objasněna způsobem předepsaným trestním řádem, a nejde o trestné jednání, a že rozvrh práce, který byl účinný v době rozhodování v jeho trestní věci, nebyl ze strany příslušného soudu nikdy schválen.

5. Obviněný poukázal na to, že za vzniklý následek nenese trestní odpovědnost, protože podle § 38 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), je obec povinna svůj majetek využívat účelně a hospodárně, a proto šlo o pochybení obce při hospodaření s majetkem. Obec může se svým majetkem nakládat z ekonomického hlediska i nevýhodně a není vyloučeno, aby cenová nabídka neodpovídala skutečně provedeným pracím, pokud by byl prokázán důležitý zájem na pokácení stromů, čímž se soudy nezabývaly. Nevěděl o tom, jakým způsobem obviněný Jan Banom zakázku provede, ani to, že ji nechá zhotovit třetí osobou, a proto posuzovaný následek nemůže jít k jeho tíži.

6. Za vadu označil, že z obsahu spisu není patrné, jakým způsobem byla doručena obžaloba soudu prvního stupně, což má být učiněno prostřednictvím datové schránky, o čemž není v příslušné části spisu žádný doklad, a tudíž se mohlo stát, že obžalobu podala neoprávněná osoba, což by znamenalo, že nemělo dojít k nařízení hlavního líčení. Poukázal i na nejasnosti ohledně čísla parcel, protože kácení stromů bylo provedeno na parcelách č. XY a č. XY, k.ú. XY, avšak on měl vyhotovovat cenovou nabídku k pozemku parcela č. XY, a proto z provedeného dokazování není zřejmé, kde přesně mělo být provedeno kácení předmětných stromů, byť připustil, že jej oslovil starosta obce Ladislav Chvojka s požadavkem na zajištění vstupních informací pro kácení 22 stromů, a proto připravil soupis prací, který mu předložil s naceněným rozpočtem. Poukázal však na to, že starosta měl dostatek času seznámit se s těmito podklady, stejně jako zastupitelstvo obce, které přijalo nabídku obviněného Jana Banoma, což činit nemuselo.

7. Soudu prvního stupně obviněný vytkl, že řádně neprovedl dokazování tak, aby o věci nevznikaly pochybnosti, protože ignoroval, že obec prostřednictvím zastupitelstva schvalovala soupis provedených prací a předložený rozpočet, a proto on nenese žádnou odpovědnost. Jde proto o kriminalizaci civilněprávního vztahu, zejména proto, že obec neučinila žádné kroky k tomu, aby si ověřila předložený soupis prací, nenechala zkontrolovat nacenění rozpočtu, duplicitní položky ani metodu kácení stromů, k čemuž je jako řádný hospodář povinna.

Tento soukromoprávní vztah měl být správně posouzen podle § 9 odst. 1 tr. ř. jako předběžná otázka, a s ohledem na něj mělo být rovněž zvažováno, zda obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Nešlo o výběrové řízení podle zákona o veřejných zakázkách a obec měla dostatečný prostor jím zpracovanou cenovou nabídku přezkoumat. Bylo na obci, aby hájila svá práva a postupovala obezřetně. Pokud by obec, případně jí pověřený zástupce zkontroloval předložený rozpočet, bylo by zjištěno, že technika kácení stromů je dražší, než by v místě a čase bylo nutné, stejně tak, že některé položky jsou v rozpočtu uvedeny duplicitně, přičemž obviněný popřel, že by takto předložený rozpočet vytvořil účelově v zájmu uvést obec v omyl a případně ji poškodit.

Starosta obce byl obcí pověřen jednat ve věci výběru dodavatele kácení stromů a měl odpovídající zkušenosti k tomu, aby věděl, jakou smlouvu pro obec uzavírá, pokud obec musí hospodařit se svým majetkem hospodárně. Okolnost, že obec vybrala zhotovitele, který neměl v době uzavření smlouvy platnou živnost, a nebyl plátcem DPH, se jeví jako absolutní lehkomyslnost, která však nemůže jít k tíži obviněného, přičemž tento nezodpovědný postup je sice možné vysvětlit spěchem kvůli havarijnímu stavu stromů, případně předložením rozpočtu těsně před schůzí zastupitelstva, avšak rozhodně ho nelze akceptovat jako důvod pro tvrzení o trestní odpovědnosti obviněného proto, že špatně vyhotovil předložený rozpočet.

Navíc si obec mohla sama prověřit prostřednictvím veřejně dostupných rejstříků (obchodní, živnostenský), s kým uzavírá smlouvu na kácení stromů. Obec Zahrádky však byla nečinná, zjevně nedbalá a neprovedla vhodnou kontrolu jím zpracovaného rozpočtu a rozpisu prací a následně se zapojila do rizikového obchodu a zaplatila finanční prostředky. Byla to obec, která oslovila obviněného s žádostí o pomoc a sestavení rozpočtu, a proto nelze posuzovaný případ hodnotit jinak než tak, že nedbala ani v minimální míře na odpovídající ochranu svých práv a majetkových hodnot.

8. Soudy nebraly v potaz, že stromy byly v havarijním stavu a bylo nutné přejít k realizaci pokácení. Obviněný, s ohledem na elektrické vedení, a že stromořadí sousedilo s veřejnou komunikací, nedaleko se nacházela vodárna a pole se vzrostlými plodinami, zvolil způsob kácení pro místní poměry šetrnější, avšak cenově dražší. I podle znaleckého posudku kácení spadalo do kategorie rizikové v dopadovém terči, zpracovatel znaleckého posudku však místní šetření prováděl v době, kdy na poli vedle místní komunikace nebyly vzrostlé plodiny. Obviněný nemůže odpovídat za to, že zhotovitel obviněný Jan Banom zvolil odlišnou techniku, než bylo stanoveno v cenové nabídce. Uvedení duplicitních položek v rozpočtu bylo ze strany obviněného neúmyslné.

9. Obviněný vytýkal, že soudy své závěry dostatečně v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí nevysvětily, čímž nerespektovaly § 120 odst. 3 a § 125 tr. ř. naplněním znaku uvedení v omyl se nezabývaly, neboť nevysvětlily, co vedlo obec, resp. zastupitelstvo obce k uzavření smlouvy s obviněným Janem Banomem a proč tuto nabídku jednohlasně odsouhlasilo. Je-li omyl definován jako rozpor mezi představou a skutečností u oklamaného, pak logicky nelze na straně oklamaného odhlížet od jeho sumy vědomostí o skutečnosti, ohledně níž je klamán, tedy od jeho způsobilosti být oklamán (nelze např. bez dalšího pomíjet možnost oklamaného omyl jednoduše eliminovat). V době uzavírání smlouvy s obviněným měla obec dostatečné prostředky a dostatečný počet zastupitelů, kteří mohli chybně zvolenou techniku kácení identifikovat. Nic nesvědčí o tom, že obviněný využil omylu obce, a i když jím zvolená metoda byla nesprávně vypracována, nebyla popsána jako zcela chybná. Obviněný poukázal na princip ultima ratio, jenž nemůže být ignorován s ohledem na obchodněprávní stránku věci (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000).

10. Podle obviněného argumenty uvedené v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí nepředstavují dostatečný podklad pro závěr o jeho vině, jsou nekompletní a obsahují vzájemně si odporující popisy okolností, které měly vést k naplnění znaků skutkové podstaty podvodu spočívajících v úmyslném způsobení škody, jejím rozsahu a uvedení v omyl.

11. K nedostatkům, jež obviněný podřadil pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., namítl, že ze stránek ministerstva spravedlnosti vyplývá, že rozvrh práce, podle kterého měl vybraný senát rozhodovat o jeho trestní věci, nebyl ze strany příslušného soudu nikdy schválen (podepsán), což představuje eventuálně naplnění tohoto dovolacího důvodu. Rovněž tvrdil, že trestní spis byl veden v rozporu s ustanoveními zákona č. 499/2004 Sb., zákona č. 300/2008 Sb., a zákona č. 297/2016 Sb., a z předložených rozvrhů práce odvolacího soudu a soudu prvního stupně není zřejmé, kdo byl vlastně příslušný rozhodovat o jeho vině a trestu.

12. V závěru dovolání navrhl, aby ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Požadoval též, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve věci ve vztahu k němu zrušil a vrátil tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby sám obviněného zprostil obžaloby podle § 226 tr. ř.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

13. Ve vyjádření k dovolání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že v něm pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není dostatečný podklad, protože nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a soudem učiněnými skutkovými zjištěními. Tvrzená záměna pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY je podle něj nedůvodná, protože předmětné stromy rostly podél cesty a nenacházely se přímo v ní. Všechny tři nabídky dodavatelů, které obviněný pro obec Zahrádky obstaral, nesou název „Kácení stromů Zahrádky – komunikace směr XY“, v jedné z nich je vyznačeno přesné místo výskytu stromů ke kácení nejen vyznačením v mapě, ale také fotografiemi stromů podél předmětné cesty, a proto o tom, které stromy měly být pokáceny, není pochyb, a tudíž nejde o rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy.

14. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce o nepoužitelnosti listinných důkazů, jíž obviněný odůvodnil odkazem na zákon o archivnictví a další právní předpisy upravující vedení spisu v elektronické podobě, protože trestní spis byl u policejního orgánu veden v listinné podobě a nalézacímu soudu byl předán spolu s obžalobou podanou rovněž v listinné podobě. Odkazem na právní předpisy upravující vedení spisu v elektronické podobě nelze popřít listinné důkazy a vykonstruovat tak jiná skutková zjištění. Úspěšně nelze ani namítat, že podaná obžaloba nebyla opatřená vlastnoručním podpisem státní zástupkyně.

15. Námitky uplatněné podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považoval státní zástupce rovněž za nedůvodné, protože byly založeny na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým došly soudy podle výsledků provedeného dokazování (viz body 14. a 15. rozsudku odvolacího soudu). Úmyslné zavinění obviněného směřující k nadhodnocení ceny díla spočívajícího v pokácení předmětných stromů vyplynulo ze všech učiněných skutkových zjištění, zejména z navýšení objemu těženého dřeva, a rovněž v neoslovení žádné místní odborné firmy zabývající se těžbou dřeva, ale firem bez zkušeností s touto činností, především však v angažovanosti obviněného v rámci smluvního vztahu mezi obcí a vítězným zhotovitelem díla. Výši škody způsobenou poškozené obci přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku odvolací soud důvodně opřel o revizní posudek znaleckého ústavu, podle něhož byla ustanovena i výše škody odpovídající částce 158.818,59 Kč. Pochybnost neshledal ani v naplnění znaku „uvedení v omyl“, k čemuž odkázal na bod 17. rozsudku odvolacího soudu. Nepřisvědčil tvrzení obviněného, že za jeho podvodné jednání si může sama poškozená obec a se soudy použitou právní kvalifikací se ze všech dalších uvedených důvodů ztotožnil.

16. Poukazoval-li obviněný na naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. proto, že senáty nalézacího soudu i odvolacího soudu nebyly náležitě obsazeny, když rozvrhy práce těchto soudů v jeho trestní věci nebyly nikdy schváleny, státní zástupce zdůraznil, že rozvrh práce Okresního soudu v České Lípě pro rok 2022, ve znění opatření č. 1 až 3, v době podání obžaloby, i rozvrh práce Krajského soudu v Ústí nad Labem pro rok 2023 v části týkající se pobočky v Liberci v době nápadu odvolání splňují pravidla pro závěr o náležitém obsazení senátů ve věcech okresního soudu i odvolacího soudu. Rozvrhy práce byly schváleny a podepsány předsedou soudu a je z nich zřejmé, kdo a podle jakých předem stanovených pravidel v trestních věcech rozhoduje. Proto uvedený důvod není dán.

17. Státní zástupce ze všech jím uvedených důvodů, pro něž nebylo možné dovolání obviněného vyhovět, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

18. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, který k němu do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nesdělil své stanovisko.

IV. Přípustnost a podmínky pro podání dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

20. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

21. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Dovolání je možné podat jen na základě důvodů zákonem vymezených v § 265b odst. 1 a) až m), odst. 2 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním v rámci své přezkumné rozhodovací činnosti vázán (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

22. Vymezení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání (srov. § 265f odst. 3 tr. ř.), a proto je Nejvyšší soud pro rozsah přezkumné povinnosti vázán uplatněnými dovolacími důvody a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Není tudíž oprávněn domýšlet si dovolací argumentaci obviněného anebo ji za něj dotvářet, případně propojovat s jím užitými dovolacími důvody.

V. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

23. Obviněný v dovolání uplatnil důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. vytýkal, že trestní spis byl veden v rozporu s příslušným ustanovením zákona č. 499/2004 Sb., zákona č. 300/2008 Sb., a zákona č. 297/2016 Sb., a z předložených rozvrhů práce odvolacího soudu a soudu prvního stupně není zřejmé, kdo byl příslušný rozhodovat o vině a trestu.

24. K těmto námitkám je třeba nejprve zdůraznit, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, když ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Z uvedené dikce plyne, že tento důvod slouží k nápravě vad týkajících se věcné nepříslušnosti soudu, anebo nesprávného obsazení soudu. Podstata tohoto dovolacího důvodu vychází z práva na zákonného soudce, které je zaručeno článkem 38 Listiny, podle něhož „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.

Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“. Tím Listina zakazuje svévolné určování soudce. Podstatou takto vymezeného ústavního práva na zákonného soudce je především ochrana proti účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Součástí tohoto základního práva je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z článku 38 odst. 1 Listiny, patří především předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu včetně zastupování ve vztahu k účastníkům řízení.

Rozhodná pro náležité obsazení soudu je především ochrana proti libovůli při určování soudce pro rozhodování v konkrétní věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01). Význam má proto i náležité obsazení soudu, případně senátu, u něhož je podstatné, zda byl sestaven způsobem vylučujícím účelovost nebo libovůli, na což je třeba usuzovat z ustanovení § 29, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb, o soudech a soudcích. Tento pojem je nutné vykládat v souvislosti se způsobem přidělování věci v souladu s rozvrhem práce, jenž byl sestaven ve smyslu § 41 a § 42 a násl. zákona č. 6/2002 Sb. Ústavní soud k uvedeným zásadám podřadil i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z článku 38 Listiny (předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu), včetně pravidel pro zastupování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17.

12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, či ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 182/99).

25. Posoudí-li se však námitky obviněného, nelze v nich shledat, že by vytýkal nebo namítal konkrétní nesprávnost či nejasnost složení senátu, který v odvolacím řízení v jeho věci rozhodoval, ale poukazoval jen na zcela obecné, a navíc nepodložené formální vady, které nebyly zaměřeny na nedostatky v konkrétním složení senátu, jenž v jeho věci rozhodoval, a to ani neuvedl, zda jsou vytýkány u soudu prvního či druhého stupně, tzn. že dovolání postrádá jakoukoli konkretizaci tohoto údajného nedostatku. Z těchto argumentů obviněného plyne, že fakticky nenamítal nic, co by svědčilo o vadném obsazení senátu, který v jeho věci rozhodoval nebo o tom, že rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen. Uvedené svědčí o tom, že uvedený dovolací důvod vůbec nenaplnil, protože jen poukaz na nejasné formální nedostatky rozvrhu práce, jako je např. to, že chybí v jeho elektronické podobě podpis předsedy soudu, nemůže důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. založit. Taková výhrada vznesená jen formálně k administrativní a nepodstatné náležitosti rozvrhu práce, nedopadá na žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Pokud není uváděna taková okolnost, která by svědčila o tom, že senát nebo soud byly vadně a netransparentně určeny v rozvrhu práce, anebo v rozporu s ním, nemůže založit možnost přezkumu Nejvyšším soudem. Podpis předsedou soudu na rozvrhu práce je ryze formální náležitostí. Ostatně to, zda jej podepsal či nikoliv, lze dohledat v písemných materiálech vedených u správy soudu, kde jsou uvedeny originální podklady, nikoliv jen na jeho internetových stránkách.

26. Nejvyšší soud připomíná, že rozvrhy práce soudů obou stupňů, včetně jejich dodatků, opatření a změn za předmětná období, jsou uvedeny na stránkách www.justice.cz, a i když podpis předsedy soudu tyto elektronické verze neobsahují, zákon ani takovou povinnost předsedům soudů neukládá. Originál rozvrhu práce je uložen pod příslušnou spisovou značkou u správy soudu. Podle § 41 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. se ukládá soudům zveřejnit pro přehlednost jak změnu, ke které došlo, tak úplné znění po zapracování dané změny. Soud tedy zveřejní při změně rozvrhu práce úplné znění dodatku, který obsahuje popis prováděných změn, a znění celého rozvrhu práce (srov. ZEMANOVÁ, D. Zákon o soudech a soudcích. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 52–53.). Posoudí-li se v posuzované věci uvedené podklady, byly uvedené zákonné podmínky splněny.

27. Pokud obviněný zpochybňoval, že rozvrhy práce Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pro rok 2022 a 2023 a Okresního soudu v České Lípě pro rok 2022 neobsahují pravidla pro přidělování věcí a nebylo zřejmé, kdo byl oprávněn rozhodovat v jeho trestní věci, jde o zcela nekonkrétní výhradu, k níž je možné jen zmínit, že rozvrh práce Okresního soudu v České Lípě pro rok 2022 ve znění opatření č. 3 účinný od 1. 4. 2022, tedy v době podání obžaloby dne 7. 4. 2022 (č. l. 367 spisu), tato pravidla obsahuje na stranách 5 až 18, kde jsou vymezena obecná pravidla pro přidělování pro celý okresní soud a následně specifikovány zásady přidělování a zápis do trestní agendy, včetně uvedení obsazení jednotlivých senátů trestního úseku, rozdělení jejich specializací a dalších náležitostí.

Z rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pro rok 2023 ve znění dodatku č. 9, který byl účinný od 1. 6. 2023 (k předložení odvolání soudem prvního stupně došlo dne 7. 6. 2023, č. l. 565 spisu), konkrétně ze stran 8 až 10 a 109 až 115, vyplývá, že tato pravidla byla v rozhodné době též stanovena včetně toho, v jakém složení (předseda senátu a dva soudci) rozhoduje, a to konkrétně i pro senát č. 31 v agendě To (Mgr. František Boštík, Mgr. Roman Buchal, Mgr. Gabriela Pudilová, JUDr.

Eva Drahotová). Z uvedených důvodů, jestliže ve věci obviněného T. L. rozhodoval (pod sp. zn. 31 To 204/2023) senát č. 31 ve složení z předsedy Mgr. Romana Buchala a soudců Mgr. Gabriely Pudilové a Mgr. Františka Boštíka, není pochyb o tom, že nedošlo k porušení zásad pro přidělování věcí. Ostatně žádnou takovou konkrétní námitku obviněný ani v dovolání neuváděl, protože jen tvrdil, že „ze stránek ministerstva spravedlnosti vyplývá, že rozvrh práce, podle kterého měl vybraný senát rozhodovat o trestní věci obviněného, nebyl ze strany příslušného soudu nikdy schválen (podepsán)“ a že z rozvrhů práce není zřejmé, kdo měl v jeho věci rozhodovat.

Jde tedy o námitky jednak s označeným důvodem nekorespondující a jednak nespecifikované, z nichž se vytrácí tvrzení o porušení zásady zákonného soudce, které obviněný fakticky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nevytýkal.

28. Tvrzení obviněného, že obžaloba podaná u soudu prvního stupně nebyla doručena tomuto soudu datovou schránkou, a tudíž ji mohla podat neoprávněná osoba, je námitkou, která se rovněž míjí s označeným důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a stojí zcela mimo jakékoli důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 a 2 tr. ř. Navíc míří do postupu v přípravném řízení, resp. jeho závěrečné části spočívající v podání obžaloby a je zcela neadekvátní i tomu, že věc je pravomocně skončena, takže nesměřuje proti řádnému meritornímu rozhodnutí, ale zcela nemístně poukazuje na skutečnost, která je v této fázi řízení zcela bezobsažná, a navíc s ohledem na skutečný obsah spisového materiálu bezpředmětná, protože obžaloba (č. l. 367 až 376 spisu) byla v této trestní věci vyhotovena státní zástupkyní působící u Okresního státního zastupitelství v České Lípě dne 5. 4. 2022, a byla podána postupem podle § 176 odst. 1 tr. ř. u věcně a místně příslušného Okresního soudu v České Lípě. Doručena byla osobně dne 7. 4. 2022 (viz razítko na č. l. 376 spisu) na podatelnu soudu včetně příloh a v přípravném řízení vedeného trestního spisu. Argumentace obviněného soustředěná na nutnost zaslání obžaloby datovou schránkou zde nemá reálný význam. Podle § 176 odst. 1 věta prvá tr. ř. jestliže výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud, státní zástupce podá obžalobu a připojí k ní spisy a jejich přílohy. Ze znění předmětného ustanovení plyne, že „státní zástupce podá obžalobu“, tedy činí podání, a je nutné vycházet spíše z § 59 odst. 1 tr. ř., který umožňuje učinit podání v písemné formě. Nadto i z dikce § 176 odst. 1 věta prvá tr. ř., podle něhož státní zástupce k obžalobě připojí spisy a jejich přílohy (např. věcné důkazy, předměty doličné, které jsou navrhovány k provedení coby důkazy v hlavním líčení), lze dovodit, že předložení spisu obsahujícího obžalobu státním zastupitelstvím příslušnému soudu probíhá primárně v listinné podobě. Podatelny, jež jsou součástí soudního aparátu, zajišťují přijímání všech podání adresovaných soudu (nehledě na formu), což plyne mimo jiné z vyhlášky č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby. Shora uvedené však neznamená, že by nebylo možné podat obžalobu prostřednictvím datové schránky, k tomu však v přezkoumávané věci nedošlo.

29. Uvedená námitka obviněného nedopadající na žádný z dovolacích důvodů je zcela nevhodným poukazem a vyhledáváním problému tam, kde o žádné porušení nejde. Jde o argument, který nemá s ohledem na proběhlé řízení žádný smysl ani nemá význam pro skutkové a právní závěry, které učinily soudy nižších stupňů, a vůbec se nedotýká porušení pravidel spravedlivého procesu, případně práva na zákonného soudce. VI. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

30. Jestliže obviněný poukázal na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo navrhované podstatné důkazy ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát.

Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh.

tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

31. Posoudí-li se v tomto kontextu tvrzení obviněného, že spis obsahoval nezákonné listinné podklady, neboť veškeré listiny založené do trestního spisu musí být vyhotoveny v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 499/2004 Sb., zákona č. 300/2008 Sb. a zákona č. 297/2016 Sb., a soudy musí vést spis v elektronické podobě v souladu s § 63 odst. 3 zákona č. 499/2004 Sb., jde opět o námitku, která se rozchází se smyslem a významem dovolání i jeho jednotlivými důvody, o něž lze tento mimořádný opravný prostředek opřít. Zřejmě obviněný apeloval na to, aby byl spis veden v elektronické podobě, což však v rámci dovolání neodpovídá důvodům ani principům, na nichž je, jak bylo výše rozvedeno, založeno. Způsob zajišťování a evidování, jakož i sumarizace důkazů zajišťovaných v přípravném řízení a předkládaných soudu s obžalobou v podobě tzv. trestního spisu, jsou pro závěry o vině obviněného zcela bezpředmětné, protože podstatné je to, jaké důkazy byly zajištěny, jaké spisový materiál obsahuje, a jak s těmito důkazy orgány činné v trestním řízení dále nakládají, resp. jak je hodnotí a jaké závěry z nich učiní. Rozhodné je, že byly provedeny v hlavním líčení v souladu se zásadami trestního řízení (srov. § 2 odst. 4, 5, 6, 8, 10 tr. ř.). Skutečnost, zda je spis veden v písemné nebo elektronické podobě, je pro závěry o vině obviněného zcela nevýznamná, pokud byly všechny zásady trestního řízení náležitě a přesvědčivě ze strany všech orgánů činných v trestním řízení dodrženy. V přezkoumávané věci byl trestní spis vytvářen v průběhu přípravného řízení a vyšetřování, způsobem, který odpovídá pravidlům trestního řízení. Spis v listinné podobě byl veden plně v souladu s trestním řádem, a v souladu s instrukcí Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. j. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářsky řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, v jejím aktuálním znění. Jde o námitku malichernou a vymykající se všem důvodům dovolání.

32. Výhrady obviněného o vadných skutkových zjištěních spočívajících v záměně pozemků, na kterých mělo dojít ke kácení stromů a nesprávném hodnocení provedených důkazů, sice korespondují s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejsou však důvodné. Lze poukázat na to, že rozsah dokazování i způsob hodnocení důkazů, proti nimž obviněný zásadně žádné výtky nevznáší, vyplývá z obsahu rozsudku soudu prvního stupně, který shromáždil potřebné, nutné, a v daných souvislostech i dostupné důkazy pro to, aby bylo možné o vině obviněného rozhodnout (srov. body 2. až 28. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se výhradami obviněného zabýval a neshledal nedostatky, které by měly původ ve vztahu k dovolateli v prováděném dokazování (srov. body 8. až 16. rozsudku odvolacího soudu).

33. Pokud obviněný tvrdil, že nebylo objasněno, na jakých pozemcích se podle podkladů v katastrálních mapách měly předmětné stromy, o jejichž posouzení a následné kácení šlo, nacházet, lze pro stručnost odkázat na vyjádření státního zástupce, jenž se touto námitkou ve svém písemném stanovisku s ohledem na skutečnosti významné i pro podání obžaloby zabýval. Nutné je podotknout, že jak jeho stanovisko, tak i námitka obviněného v kontextu s dalšími ve věci zjištěnými a prokázanými okolnostmi, je jen nevýznamným poukazem na jistou nepřesnost, která však nemá žádný dopad na závěry o vině obviněného. To, na jakém konkrétním pozemku se stromy nacházely, nemá pro závěr o vině žádný smysl, neboť skutečnost, o jaké stromy šlo, fakticky nikdo, ani obviněný, nezpochybnil (jejich případnou záměnu nenamítal) a ani ohledně toho žádné pochybnosti nevznikly. Z provedených důkazů je patrné, že šlo o stromy, které rostly na pozemku p. č. XY v k. ú. XY podél komunikace směrem na XY. Stromy nerostly přímo na místní komunikaci, ale vedle ní, proto ta neurčitost v konkretizaci pozemků. Svědci P. D. a L. D. uvedli, že předmětem nebezpečí byly stromy u cesty tvořící alej v daném místě. Cenové nabídky, které obviněný předložil, nesou název Kácení stromů Zahrádky – komunikace směr XY, přičemž v jedné z nich (č. l. 200 až 202) je přímo vyznačeno místo na mapě, kde se měly stromy nacházet. O stromech, ke kterým se jednotlivé nabídky obstarané za aktivní účasti obviněného vztahovaly, tak není žádných pochyb. Podle veřejně dostupných informací v katastru nemovitostí (https://nahlizenidokn.cuzk.cz/) jsou parcely tvrzené obviněným přímo sousedící s parc. č. XY, která je veřejnou komunikací, u níž rostly předmětné stromy.

34. Z obsahu posuzovaného dovolání je zjevné, že obviněný další konkrétní nedostatky vztahující se k okolnostem objasňovaným v rámci dovolání nevznesl, resp. neuváděl takové skutečnosti, které by svědčily o tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo navrhované podstatné důkazy ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny, což by korespondovalo s jím uplatněným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže však jen obecně namítal, že byla porušena pravidla spravedlivého procesu, nelze žádné takové extrémní nedostatky zjistit, resp. není ani zřejmé, v čem by měly spočívat.

35. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů k výhradám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zmiňuje, že dovolání a v něm uvedené námitky vztahující se k provedenému dokazování a ke způsobu hodnocení důkazů neshledal důvodnými, protože soudy učinily potřebné dokazování a postupovaly v souladu se zásadou objektivního posouzení věci. Dostály své povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, a soud prvního stupně dostál povinnosti stanovené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Soud prvního stupně zvažoval a hodnotil všechny nabízející se důkazy a z nich plynoucí skutečnosti, aniž by ostatní opomenul, a tudíž vynaložil dostatečné úsilí směřující k řádnému objasnění věci (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, či ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/02, aj.). Z obsahu rozsudku a způsobu, jakým soud prvního stupně dokazování prováděl a z jakých skutečností pro své závěry o vině obviněného vycházel, není patrná libovůle, neboť jeho vnitřní přesvědčení bylo v každém jednotlivém případě výsledkem logické úvahy a přezkoumatelného myšlenkového postupu, a tím pádem i jím učiněná skutková zjištění vyplývají z provedených důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03, ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 418/97, aj.). Uvedené závěry se týkají i rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a následně se vypořádal s podstatnými námitkami uvedenými v odvolání obviněného, což je pro zachování jeho práva na spravedlivý proces naprosto dostatečným postupem. Odvolací soud se vypořádal s námitkami obviněného a dostatečně zvažoval všechny rozhodné a jím zjištěné skutečnosti, které promítl do výroku o vině, jenž sám upravil.

36. Z uvedených důvodů je možné ke skutkovým námitkám uzavřít, že odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, které byly zpracovány v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř., není patrný nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy a není pochyb o tom, že soudy učiněná zjištění mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Principy spravedlivého trestního řízení v této věci nebyly porušeny, protože právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 a 40 Listiny, jakož i v čl. 6 Úmluvy a dalších předpisech, nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, či ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13, ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2073/17, a další), které bylo obviněnému v této věci zajištěno. VII. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

37. Vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že učiněná skutková zjištění nevykazují žádné vady, mohl Nejvyšší soud na jejich podkladě posuzovat správnost právních závěrů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž Nejvyšší soud učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

38. Nejvyšší soud posuzoval důvodnost námitek obviněného uplatněných podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve smyslu zákonného vymezení tohoto důvodu, jenž lze uplatnit, když napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod slouží k nápravě výlučně právních vad, tedy toho, zda skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se

týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

39. Podle obsahu podaného dovolání obviněný tomuto vymezení dostál, protože tvrdil, že jeho jednání není žádným trestným činem, protože nikoho neuvedl v omyl a šlo o soukromoprávní záležitost, při níž měly soudy postupovat podle zásady ultima ratio, a to zejména proto, že obec Zahrádky si počínala značně nedbale.

40. K těmto výhradám je třeba nejprve poukázat na to, že soudy nižších stupňů se důvodům pro to, proč jde u obviněného o trestněprávní jednání, věnovaly a popsaly i své úvahy a závěry významné pro naplnění užité právní kvalifikace. Rozvedly, z jakých důvodů shledaly naplněnými znaky skutkové podstaty podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V té souvislosti lze odkázat zejména na bod 19. rozsudku soudu prvního stupně, jenž podrobně rozvedl, jaké závěry učinil na podkladě výsledků provedeného dokazování a z čeho konkrétně usuzoval na záměr obviněného uvést zastupitelstvo obce v omyl, pokud šlo o rozsah a objem prací, jež bude třeba provést při kácení předmětných stromů. Nepochybné je, že pokud uvedenou rešerši obec obviněnému zadala, bylo to proto, aby měla podklad pro zhotovení zakázky. Soudy na záměr obviněného vylákat od obce předmětnou částku, a na to, že na celé věci participoval s tímto záměrem, usuzovaly jen na podkladě nepřímých důkazů, protože přímý důkaz k dispozici neměly, přesto však i tyto nepřímé důkazy soudy podrobně rozvedené tvoří logickou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících skutečností, které ve svém souhrnu dávají potřebný podklad pro závěr o vině obviněného, a jsou proto dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného (srov. rozhodnutí č. 38/1970-1 a 29/1971 Sb. rozh. tr.).

41. Soud prvního stupně proto důvodně vyložil, jaké skutečnosti a souvislosti jej vedly k tomu, že obviněný T. L. se podílel na celém finančním toku, jak jej v bodě 19. popsal. Poukázal zejména na to, že obviněný participoval na všech významných krocích směřujících k tomu, aby peníze, které nebyly vydány na provedení předmětných prací, byly od obce vylákány, a to za součinnosti spoluobviněného Jana Banoma, jenž byl důležitým článkem v tomto řetězci na sebe navazujících kroků. Soud prvního stupně ve vztahu k použité právní kvalifikaci, a tomu, z jakých důvodů shledal v jednání obviněného naplněnými všechny formální znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku rozvedl své úvahy v bodech 23. až 25. rozsudku, když nepominul ani znak uvedení v omyl a vysvětlil, proč shledal, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. zejména bod 24. rozsudku soudu prvního stupně).

42. Nebylo možné přisvědčit ani výhradám obviněného směřujícím proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že se použitou právní kvalifikací dostatečně nezabýval, neboť z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí naopak plyne, že odvolací soud na námitky obviněného reagoval v potřebné míře a vysvětlil, co jej vedlo k závěru, že jde o trestné jednání ve smyslu uvedené právní kvalifikace. Námitkám obviněného věnoval nezbytnou pozornost a skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, o nichž nepochyboval, podrobil pečlivému posouzení z hledisek významných pro naplnění znaků přečinu podvodu, a to s ohledem na roli obviněného, jenž byl v daném řetězci na sebe navazujících skutečností tím, kdo dal k celé akci impulz, protože stanovil cenovou nabídku, která neodpovídala faktickému objemu měřených stromů a způsobu prací, jež měly být provedeny, a zapojoval se zcela nad rámec původního zadání do všech navazujících kroků tak, aby mohl ovlivnit závěrečné rozhodnutí o tom, kdo bude pokácení stromů provádět, protože právě k tomu celé jednání obviněného směřovalo. Nutno podotknout, že i odvolací soud vycházel z toho, že šlo o vysoké nadhodnocení celé zakázky, protože i objem dříví, které pokácením vzniklo, byl předmětem pochybností (srov. např. výpověď svědka S. P., který uvedl, že dřevo nakoupil za 5.000 Kč). Odvolací soud se v bodech 9. až 17. podrobně zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi a dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže obviněného uznal vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

43. Nejvyšší soud s ohledem na námitky obviněného vztahující se k této právní kvalifikaci, jíž zpochybňoval proto, že nedošlo k uvedení v omyl, nejednal úmyslně s cílem způsobit škodu, a nešlo vůbec o trestnou činnost z hledisek rozhodných pro uplatnění zásady ultima ratio, se s výhradami obviněného neztotožnil a dospěl k závěru, že v popisu skutku uvedené okolnosti ve spojení s odpovídajícími pasážemi odůvodnění napadených rozhodnutí dávají potřebný podklad pro právní závěry o naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Toho se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou a způsobí-li takovým činem větší škodu. Z těchto alternativních znaků soudy podle tzv. právní věty shledaly, že obviněný poškozeného uvedl v omyl, což znamená, že předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci. Šlo o rozpor mezi představou u podváděné osoby a objektivním stavem věci (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 45/1996, č. 13/1981 a č. 44/1999 Sb. rozh. tr.).

44. Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že se soudy právním posouzením věci podle naznačených kritérií věnovaly a všechny rozhodné skutečnosti významné z hlediska posuzovaného zločinu zkoumaly a s nezbytnou přesvědčivostí vysvětlily, jakým způsobem obviněný uvedl poškozenou v omyl a s jakým záměrem v tomto směru jednal. Pro toto posouzení je nutné vycházet z celého souhrnu okolností a chování obviněného, které na poškozenou a její rozhodnutí měly vliv. Mezi ně patří např. pozice či postavení obviněného vůči poškozenému před tím, než si zajistil, aby finanční prostředky vylákal.

Z tohoto kontextu nelze vytrhávat jen jednu okolnost, která sice měla podstatný, nikoliv však jediný význam pro naplnění cíle obviněného, jímž byla snaha se na úkor poškozeného obohatit. Je třeba připomenout, že uvedení v omyl nemusí spočívat jen v jednorázovém konání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, ale může se skládat z dílčích, na sebe navazujících úkonů, jimiž pachatel vytváří situace, aby jimi záměrně navodil u poškozeného pocit důvěry, čehož posléze využije tím, že např. poškozeného v potřebné míře neinformuje, a vlivem navozené důvěřivosti a v důsledku nedostatku potřebných informací o záměru pachatele poškozený umožní jinému nebo sám provede transakce na úkor svého majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 289/2016).

45. Ze všech učiněných skutkových zjištění je třeba zdůraznit, že nelze přisvědčit obviněnému, že by nešlo z jeho strany o uvedení v omyl, protože ten vyplývá z toho, že do své finanční kalkulace zanesl položky, které vůbec neodpovídaly realitě, neboť uváděl jednoznačně větší průměry stromů, aby tím odůvodnil i další nepravdivé a nadhodnocené podklady, a to včetně použití, nikoliv nutných a nezbytných technologií apod. (viz blíže výrok o vině i odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů). V této souvislosti lze zmínit, že došlo k rozporu, tedy rozdílu mezi subjektivní a objektivní realitou. Je třeba totiž vycházet i z toho, že o omyl jde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité skutečnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Důležité je i posuzování míry opatrnosti podváděné osoby, kdy obecně platí, že možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno podvodným jednáním pachatele. Uvedení v omyl může být spácháno konáním (srov. rozhodnutí č. 45/1996, 13/1981, 44/1999 Sb. rozh. tr.), opomenutím, anebo konkludentním jednáním (srov. rozhodnutí č. 57/1978 nebo č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. Nevyžaduje se zde zvláštní rafinovanost. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2645, 2646].

46. S ohledem na okolnosti posuzovaného činu je namístě uvést, že o podvodné jednání se jedná i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 (uveřejněno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 648)]. V praxi se rozlišuje subjektivní kritérium míry opatrnosti podváděného, dané jeho sumou vědomostí o skutečnosti, o níž je klamán, tedy jeho způsobilost být oklamán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí roč. 2007, sv. 35 pod č. T 992), a objektivní kritérium míry opatrnosti podváděného, kdy jednání osoby uvedené v omyl představuje krajní neopatrnost, a to i ve vztahu k charakteru a postavení osoby poškozeného (např. banky), který má a musí mít nástroje omyl jednoduše eliminovat, a proto by neměla trestní odpovědnost pachatele přicházet v úvahu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01).

47. Pokud v přezkoumávané věci obviněný namítal, že nikoho neuváděl v omyl, a že se obec měla toho, aby byla podvedena, vyvarovat tím, že měla obviněným předané podklady kontrolovat, a že tedy za vniklou škodu odpovídala sama, nelze tyto námitky s ohledem na výše uvedená hlediska považovat za důvodné. Jednak je třeba poukázat na to, že i možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu, který podvedeného uvede v omyl, a jednak je třeba zdůraznit, že zastupitelstvo obce vycházelo z důvěry a předpokladu, že předložené podklady vycházejí z objektivních skutečností, protože nemělo žádný signál o tom, že by došlo k podvodnému nadhodnocení rozměru stromů i použitých technologií.

Z provedených důkazů je patrné, že obviněný měl pro takovou činnost dostatečné znalosti a odbornost, a ani nikdo jiný zkušenost s rozpočtováním nezpochybňoval, protože projektoval několik zakázek, jejichž součástí byla těžba dřeva. Proto důvěra zastupitelstva ve správnost a objektivnost předložených podkladů byla opodstatněná. Rovněž, když oslovoval subjekty, které se měly zapojit do zpracování zakázky, vybral takové, které se těžbou dřeva fakticky nezabývaly (společnosti OC Company, s. r. o. a GKR Stavby, s.

r. o., Jan Banom), tudíž neměly faktickou možnost ověřit opodstatněnost jim předložených podkladů, resp. jejich nesprávnost. I v této otázce šlo o důvěru ze strany obce, že obviněný je znalý poměrů a jeho záměry jsou čestné. V této souvislosti je třeba poukázat i na to, že obviněný věděl, že obec má zájem na rychlém odstranění stromů, protože jejich další existence u silnice v jejich špatném stavu ohrožovala občany, a tento zájem převýšil nad zvýšenou ostrahou u zadávané zakázky. Nutné je zmínit, že starosta obce se na obviněného v rámci svého pověření obrátil jako na odborníka, a nelze starostovi a ani členům obecního zastupitelstva přičítat nedostatek obezřetnosti, protože nebyli znalci v dané oblasti, na rozdíl od obviněného, který své zkušenosti s rozpočtováním deklaroval.

Proto i když lze v této věci připustit jistou neopatrnost na straně obce jako poskytovatele finančních prostředků, lze poznamenat, že záleží na konkrétních okolnostech v každé trestní věci, které je třeba z tohoto hlediska posuzovat zcela individuálně s ohledem na okolnosti zkoumané věci a důkladně zvažovat, za jakých okolností k podvodnému jednání došlo. Pro velkou rozdílnost důvodů a situací, za nichž jsou podvodná jednání páchána, není možné z hlediska důvodů, pro které jsou finanční prostředky pachatelům podvodů poskytovány, jednoznačně zobecnit poměry poškozeného vedoucí k závěru, že je spoluodpovědný za škodu, která mu v důsledku jednání pachatele vznikla.

Vždy bude takový závěr záležet na konkrétních okolnostech na straně pachatele i podvedeného.

I v případě, kdy podvedený je sice schopen s vynaložením většího či menšího úsilí zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, nemůže vést k vyvinění pachatele trestného činu podvodu. Je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech ověření provádět (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 93/2000, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1641/2014, či ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 630/2018, aj.).

48. V posuzované věci je významný zejména celý sled na sebe navazujících událostí, který ve svém souhrnu svědčí o podvodném jednání obviněného, které bylo navázáno rovněž na spoluúčast obviněného Jana Banoma, jenž se zapojil významnou měrou do celého řetězce souvisejících aktů každého z nich. Podvodnost celé situace dokresluje i to, že obviněný Jan Banom měl živnostenský list na přípravné a dokončovací stavební práce (od 7. 3. 2016 do 20. 1. 2020), přičemž tuto živnost měl přerušenou od 19. 11. 2018 do 14.

4. 2019, a pro poskytování služeb pro zemědělství, zahradnictví, rybníkářství, lesnictví a myslivost (živnostenský list vydán od 19. 9. 2019 a ukončen 20. 1. 2020). Z uvedených údajů je zjevné, že tento obviněný do doby realizace těžby dřeva pro obec Zahrádky fakticky nevyvíjel žádnou činnost (nehledě na jeho zadluženost, dokreslující potřebu získání finančních prostředků). Obviněný T. L. se podílel nejenom na vlastním průzkumu trhu a vyhotovení soupisu prací, ale významně se zapojil do další činnosti, ač pro takový postup již neměl žádné faktické zmocnění.

Přesto vyvíjel i další kroky nespojené s cenovými nabídkami, a podtrhuje jeho zapojení do trestné činnosti, neboť sám doručil smlouvy o dílo s Janem Banomem, dodatky ke smlouvám o dílo, jakož i protokol o převzetí díla. Činnost obviněného T. L. tudíž nespočívala pouze v zajištění cenových nabídek, jak tvrdil v podaném dovolání, ale fakticky se angažoval ve všech fázích smluvního procesu, a dokonce i v předání protokolu o splnění díla obviněným Janem Banomem. V kontextu těchto zjištění je podstatné rovněž to, že oslovil, jak bylo výše uvedeno, pro zpracování cenových nabídek společnosti, které se vůbec kácením stromů nezabývaly, a současně neoslovil žádnou odbornou firmu, která tuto činnost pravidelně vykonávala v okolí obce Zahrádky, tj. zejm.

v okresu Česká Lípa, ač podle výpovědi znalce Ing. Tomáše Sochy (č. l. 412 spisu) je v okrese Česká Lípa více než deset společností, které zakázku mohly realizovat. Obviněný nicméně oslovil subjekty ze vzdálenějších okresů, a to Kadaně, Chomutova a Roudnice nad Labem, které se navíc nezabývaly těžbou dřeva, ale stavební činností.

49. V souhrnu těchto dílčích úloh, které obviněný na sebe vztáhnul, je zjevné, že jeho cílem bylo vylákat od obce částky, které neodpovídaly objektivním skutečnostem, a proto, aby svého cíle dosáhl, přímo působil na osoby, které cenové nabídky předkládaly, jež uvedl v omyl, a v příčinné souvislosti ovlivnil též rozhodování zastupitelstva, kterému šlo o to, aby celý projekt byl realizován za co nejmenší finanční obnos, ale i v co nejkratším časovém horizontu. V těchto okolnostech lze spatřovat i příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklou škodou. Nelze odhlédnout ani od toho, že obviněný svým jednáním, resp. zkreslením vstupních údajů, ovlivnil veškeré subjekty, které později s cenovými nabídkami pracovaly, jednak společnosti, které je předkládaly, protože ty se musely při své činnosti spoléhat na nepravdivé údaje, které jim obviněný poskytl, jednak zastupitelstvo, jehož členové nebyli vybaveni potřebnými znalostmi, aby si cenové nabídky erudovaně posoudili a podvodné jednání obviněného odhalili (došlo k tomu, až po proplacení ceny ze strany člena zastupitelstva, jemuž celý případ připadal velice drahý). V tomto případě je nepochybné, že vypracování účelově slepého rozpočtu a následné doručení nadhodnocených nabídek vycházejících z tohoto slepého rozpočtu pro účel výběru zhotovitele zakázky, je podvodným jednáním.

50. Z těchto důvodů nebylo možné přisvědčit obviněnému, že nebylo prokázáno, že někoho uváděl v omyl. Stejně tak soudy dostatečně objasnily, jakou škodu obviněný způsobil, a je možné zmínit, že odvolací soud se v bodě 15. a 16. rozsudku otázkou vzniklé škody zabýval, vymezil její rozsah a uvedl, z jakých důkazů pro její stanovení vyšel. Uvedené závěry mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování a Nejvyšší soud jen pro úplnost doplňuje, že obviněný svým jednáním způsobil poškozené škodu ve výši 158.818,59 Kč, která byla řádně vyčíslena. Pokud jde o hmotněprávní povahu této otázky, uvedená částka přesahuje hranici škody většího rozsahu stanovenou částkou 100.000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku), čímž byl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku.

51. Pochybnosti nevznikají ani o zavinění, protože vše svědčí o tom, že obviněný čin spáchal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí (srov. body 24. a 25. rozsudku soudu prvního stupně a body 15. a 17. rozsudku odvolacího soudu) Nejvyšší soud shledal, že soudy pro tento závěr vycházely z toho, že subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky, z pohledu psychiky pachatele (na rozdíl od objektivní stránky, která zahrnuje vnější znaky trestného činu). Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění založily na výsledcích provedeného dokazování a dostatečně vyložily úvahy, z čeho vyplynul. Okolnosti subjektivního charakteru dovozovaly toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, a podle zásad logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah obviněného k porušení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

52. Nejvyšší soud pro úplnost k jinak správným závěrům soudů obou stupňů doplňuje, že u přímého úmyslu (dolus directus) pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 338–339). U trestného činu podvodu jsou v tomto směru rozhodné základní klamavé jednání pachatele, nedostatečnost protiplnění ve formě použití zástav ke konkrétní výši způsobené škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1075/2018), dále zjištění, v jaké finanční situaci se nacházel pachatel v rozhodné době a zda byl schopen splnit svůj závazek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1310/2018) a další okolnosti plynoucí z povahy trestné činnosti, které se vůči poškozenému dopustil. Závěr o přímém úmyslu pachatele způsobit svým jednáním jinému následek či účinek přitom nelze dovodit toliko ze zjištění, že úmyslně vykonal něco, co takový následek mohlo způsobit, poněvadž naplnění subjektivní stránky předpokládá, že úmysl pachatele ke způsobení takového následku směřoval (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 406/2016).

53. Ve smyslu těchto zásad, jež soudy v posuzované věci plně akceptovaly, důvodně vycházely pro závěr o přímém úmyslu obviněného T. L. nejen z jeho jednání, ale též z jeho napojení na obviněného Jana Banoma, o čemž svědčilo zejména to, že za něj při kontraktačním procesu vystupoval, nosil smlouvy a odevzdal protokol o plnění, ačkoli nebyl osobou, která by s obviněným Janem Banomem aktivně podnikala a podílela se na zhotovení předmětného díla. Celkový kontext jednání obviněného, jak je popsáno shora (viz zejména body 2., 47. tohoto usnesení), od prvotního nacenění prací, přes oslovení společností, odevzdání cenových nabídek, angažovanosti v kontraktačním procesu, až po finální vyúčtování nadhodnocené zakázky, které sice učinil obviněný Jan Banom, nicméně jeho napojení na obviněného T. L. je zjevné, a je dostatečným podkladem pro závěr, že dovolatel od počátku jednal se záměrem ovlivnit obec Zahrádky tak, aby ze své majetkové dispozice převedla větší obnos finančních prostředků za dílo, které bylo uměle, právě vlivem zcela chtěného a promyšleného jednání tohoto obviněného značně nadhodnoceno, což byl záměrný počátek celého dalšího navazujícího průběhu této akce. Činil tak ku prospěchu jiného, konkrétně obviněného Jana Banoma, který se následkem jednání obou těchto obviněných obohatil o částku ve výši 158.818,59 Kč. Ze všeho plyne závěr, že obviněný T. L. jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně shledaly soudy obou stupňů.

54. Nejvyšší soud na podkladě uvedených skutečností dospěl k závěru o správnosti právních úvah a závěrů soudů obou stupňů, protože čin obviněného vykazuje po formální stránce znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

55. Nutno poznamenat, že závěr, že obviněný naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, vylučuje tvrzení obviněného, že by šlo jen o občanskoprávní spor, protože jde o protiprávní čin, jímž který trestní zákon označuje čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že „trestní odpovědnosti pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob (srov. rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

56. Z hlediska těchto zásad je zjevné, že trestní právo nastupuje tehdy, když ochrana právních statků není dostatečně zajištěna prostředky práva občanského, obchodního či správního. To platí tím spíše, jestliže pachatel vědomě zneužil prostředky civilního práva k tomu, aby se na úkor oprávněné osoby obohatil nebo si zajistil jiné výhody, a to způsobením škody či jiné újmy. Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná (srov. rozhodnutí č. 31/2017, č. 50/2017 Sb. rozh. tr.).

57. Nejvyšší soud shledal, že v daném případě byl princip trestání jako prostředku ultima ratio brán na zřetel, a že trestní právo a jeho instrumenty zde byly zcela namístě a opodstatněné, protože požadavek, aby omezení základních práv jednotlivců v důsledku trestních sankcí bylo proporcionální a souladné s účelem trestního práva, soudy v této věci plně akceptovaly. Rozhodně totiž v daném případě nešlo o mimořádné skutkové okolnosti, které by způsobily, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu, ale jak soudy správně dovodily, bylo tomu zcela naopak, protože škodlivost činu obviněného zjevně zásadním způsobem přesahuje spodní práh trestního bezpráví, a proto nebylo možné aplikovat princip subsidiarity trestní represe (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10). V posuzované věci šlo o jednání společensky škodlivé, zejména proto, že bylo promyšlené, spočívající v několika fázích, které byly postupně realizovány tak, aby došlo k efektivnímu vyvedení finančních prostředků z majetkové dispozice poškozené obce. Postih obviněného za spáchání předmětného trestného činu je zcela na místě, o čemž mimo jiné svědčí i fakt, že obviněný se jej dopustil v jeho kvalifikované podobě podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství, za zneužití důvěřivosti kolektivního orgánu, u něhož zneužil jistou časovou tíseň a tlak veřejnosti na rychlé odstranění nebezpečných stromů. VIII. Závěr

58. K námitkám obviněného, které nebyly shledány důvodnými, lze uzavřít, že soudy se podrobně zabývaly všemi rozhodnými skutečnostmi, a proto se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že vina obviněného byla spolehlivě prokázána, a že na řádně objasněná skutková zjištění navazuje správný závěr, že jde o přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

59. Nejvyšší soud z těchto důvodů dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť mohl důvodnost jím vznesených námitek posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí obviněným vytýkanými vadami.

60. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., jak obviněný T. L. požadoval, když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 8. 2024

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu