7 Tdo 1096/2024

7 Tdo 1096/2024-410

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání obviněného P. Š. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2024, sp. zn. 4 To 280/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 31/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá.

I. Stručné shrnutí dosavadního řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 1 T 31/2024, byl obviněný P. Š. v bodu 1) výroku o vině uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v bodu 2) přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku. Za to byl podle § 151 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 7 let a postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody a nemajetkové újmy poškozeným.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zmíněných přečinů dopustil jednáním spočívajícím v tom, že jednak 1) dne 6. 9. 2023 okolo 17:58 hodin řídil bez povinně předepsaných dioptrických brýlí po silnici v XY, okres XY, osobní automobil Škoda Fabia, při vyjíždění z účelové komunikace od místního sportovního centra nedal přednost z levé strany po hlavní silnici přijíždějícímu motocyklu zn. Suzuki GSF 600S Bandit, který řídil poškozený T. J. a vjel mu do jízdní dráhy. Poškozený stačil před nárazem ještě prudce zabrzdit, střetu se mu však nepodařilo zabránit a narazil do přední levé boční části vozidla. Po pádu na zem zůstal poškozený ležet na komunikaci zaklíněný pod vozidlem, přičemž obviněný ve snaze odjet s vozidlem opakovaně couval a popojížděl a nejméně jednou tak najel do poškozeného, poté z vozidla vystoupil, sundal poškozenému helmu, tahal jej za levou nohu a pak levou ruku, až je vytáhl z pod vozidla, nechal jej ležet v křižovatce a odjel. Při nehodě poškozený T. J. utrpěl zranění spočívající v poranění krční míchy s vykloubením obratlů C6 a C7, pohmoždění plic, zlomeninu dolní čelisti, zlomeniny čtvrtého a pátého žebra vpravo a zlomeninu pravé klíční kosti s dobou léčení přesahující 6 měsíců a s trvalými následky spočívajícími v spastickém tetrapostižení, tzn. ochrnutí dolních končetin a omezené hybnosti horních končetin s nutností plné asistence. Jednak potom 2) dne 6. 9. 2023 v době kolem 17:58 hodin na témže místě bezprostředně po výše popsané dopravní nehodě, kterou jako řidič způsobil a při níž byl zraněn motocyklista poškozený T. J., o čemž věděl, z místa nehody odjel po silnici ve směru na XY, aniž by se zajímal o jeho zdravotní stav a v pomoci poškozenému mu nic nebránilo.

3. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný P. Š. proti výroku o trestu a výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy a poškozený T. J. proti výroku o náhradě škody. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 3. 9. 2024, sp. zn. 4 To 280/2024, obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

II. Dovolání obviněného, vyjádření k němu a replika

4. Uvedené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, a to v rozsahu, kterým rozsudek soudu prvního stupně přiznává poškozeným nárok na náhradu škody, tedy v rozsahu výroku IV. jeho rozsudku, s tím, že přípustnost dovolání do nároku o náhradě škody dovozuje např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 5 Tdo 797/2014. Stran dovolacího důvodu obviněný odkázal na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

5. Zrekapituloval, že rozhodnutím soudu prvního stupně byl přiznán Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky nárok na náhradu škody ve výši 1 102 960 Kč a poškozenému a jeho rodinným příslušníkům nárok na náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 6 407 386 Kč. Nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnilo 8 osob a u některých z nich soud tuto náhradu navýšil. Soudy však podle obviněného nepřihlédly k doktríně tzv. sdílené újmy, dále se dostatečně nezabývaly jeho osobními a majetkovými poměry a rovněž neuplatnily princip proporcionality (vycházely z částek přiznávaných v případě smrti blízké osoby). Poukázal na to, že prohlásil vinu a svého jednání lituje. Byl přesvědčen, že soud prvního stupně měl při vyčíslení nemajetkové újmy zohlednit okolnosti a judikaturu také v jeho prospěch a ve prospěch jeho rodiny (která se ničím neprovinila).

6. Pokud jde o koncept sdílené újmy, obviněný uvedl, že z rozsudku soudu prvního stupně a ze spisu vyplynulo, že celá rodina poškozeného udržuje mezi sebou velmi dobré vztahy, stojí při sobě a vzájemně se podporuje. Manželka, děti a tchán s tchýní sdílejí společnou domácnost. Intenzitu těchto vztahů měly soudy zohlednit a snížit celkovou náhradu nemajetkové újmy, neboť rodina jako celek si bude vzájemnou oporou i při vnímání následků tragické nehody. Odkázal v tomto směru na dosavadní rozhodovací činnost Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ke konceptu tzv. sdílené újmy (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 177/2022, sp. zn. 25 Cdo 55/2022, 30 Cdo 1782/2018, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3369/17 a další) a zdůraznil, že nemajetková újma spočívající v duševním strádání skupiny blízkých osob je snášena lépe díky vzájemné psychické podpoře a peněžitá náhrada této újmy není mechanickým součtem náhrad za újmu členů takové skupiny, neboť slouží k opatření hmotných a nehmotných statků, jež zmírňují nemajetkovou újmu poškozených a mohou přinášet užitky a požitky více poškozeným současně. Soudy se nicméně faktorem sdílené

7. Soudy dále nezohlednily jeho majetkové poměry a nepřihlédly k jeho vyživovacím povinnostem. Výše náhrady je pro něj likvidační. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018 s tím, že při určení výše náhrady nemajetkové újmy se soudy mají zabývat nejen poměry na straně poškozeného, ale také poměry na straně škůdce. Soudy však na jeho osobní a majetkové poměry rezignovaly, resp. zohlednily je pouze formálně. Vyjmenovaly osobní a majetkové poměry, avšak již nezdůvodnily, jak k těmto poměrům přihlédly. Rozhodnutí soudů jsou v tomto směru nepřezkoumatelná. Celková přiznaná výše náhrady škody a nemajetkové újmy činí 7 510 346 Kč. Obviněný zdůraznil, že je mu 50 let, pracuje jako zedník, jeho měsíční příjem činí 25 000 Kč, má dvě vyživovací povinnosti a není schopen celkovou výši náhrady škody a nemajetkové újmy s ohledem na své majetkové možnosti splatit. Soudy se v této souvislosti nezabývaly hodnotou nemovitostí, které vlastní. V tomto směru považuje dokazování za neúplné.

8. Nakonec soudy podle obviněného nezohlednily výši náhrady nemajetkové újmy v obdobných případech a přiznaly poškozeným podstatně vyšší částky, než je obvyklé. Odchýlily se tak od principu proporcionality, která je přitom nástrojem právní jistoty. Připomněl v této souvislosti rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2422/2019 a sp. zn. 25 Cdo 894/2018. Soudy se v jeho případě uvedenou soudní praxí neřídily a opomněly, že základ v podobě dvacetinásobku průměrné mzdy se zásadně přiznává jako náhrada sekundárním obětem v případě smrti poškozeného. V posuzované věci je přitom předpoklad, že poškozený bude nadále plnit svou rodičovskou roli a bude moci se svými blízkými trávit společný čas. V případě manželky a bratra poškozeného soudy navýšily náhradu nemajetkové újmy, aniž by zohlednily, že základní částka zahrnuje již značnou intenzitu jejich vztahu. Pokud jde o bratra poškozeného, jde o dospělou osobu žijící v jiné obci než poškozený a mající vlastní rodinu a navýšení částky výše náhrady nemajetkové újmy shledal neodůvodněným.

9. Obviněný dodal, že si je vědom, co svým činem způsobil a jak extrémním způsobem zasáhl do osobního a rodinného života poškozeného a svého činu lituje, přesto poškozený bude moci své děti vychovávat a bude moci trávit čas se svou rodinou a nelze na jeho život pohlížet stejnou nebo dokonce přísnější optikou, než kdyby jeho život úplně skončil.

10. Závěrem dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově, a aby přikázal věc odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak považuje je za zjevně neopodstatněné.

12. Oba soudy se ve svých rozhodnutích pečlivě zabývaly uplatněnými nároky poškozeného a osob jemu blízkých na náhradu nemajetkové újmy a státní zástupce na tyto části rozhodnutí odkázal. Neshledal proto důvod, proč by nemohl obstát adhezní výrok. Soudy měly dostatečné podklady pro částečné přiznání nároků poškozeným, které posoudily z hlediska povahy, intenzity, trvání a rozsahu působení nepříznivého následku. Soud prvního stupně rozhodoval o uplatněném nároku poškozeného T. J. na náhradu újmy na jeho přirozených právech, a to další nemajetkové újmy ve smyslu § 2958 věta před středníkem o.

z., a také o nárocích poškozených (tzv. druhotných obětí) na náhradu újmy způsobené duševními útrapami ve smyslu § 2959 o. z. Zejména okresní soud se zabýval otázkou, zda výše nemajetkové újmy nebude pro obviněného po majetkové stránce likvidační. Takový postup je v souladu s dosavadní judikaturou (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 51/2020 Sb. rozh. tr.), podle které nejsou majetkové poměry obviněného samostatným rozhodným kritériem pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy. Obviněný je osobou v produktivním věku, který se věnuje na trhu práce poměrně žádané profesi zedníka, má sice určité zdravotní problémy, nejde však o osobu invalidní.

Je tedy v jeho možnostech si vlastní prací opatřit dostatečné množství peněžních prostředků, aby dostál svým závazkům. Lze předpokládat, že s ohledem na celkovou výši přiznané náhrady nemajetkové újmy v kombinaci s uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody dojde k snížení životní úrovně obviněného a jeho rodiny, ovšem tato skutečnost ani celkové majetkové poměry obviněného bez dalšího nejsou důvodem k uplatnění (quasi)moderačního práva soudu při rozhodování o nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy.

Výši nemajetkové újmy nelze v této věci vnímat jako likvidační. Jak navíc vyplynulo z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 4. 2024, obviněný vyjádřil subjektivní přesvědčení o tom, že náhradu nemajetkové újmy bude schopen zaplatit za předpokladu, že bude zdravý a nepůjde o „… desetimilionové položky…“. Ze subjektivního i objektivního hlediska není tedy zcela vyloučeno, že by vůbec nebyl schopen zaplatit poškozeným přiznanou částku nemajetkové újmy.

13. Pokud obviněný nesouhlasil s tím, že soudy vycházely při určení výše náhrady nemajetkové újmy z dvacetinásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející vzniku následku na zdraví poškozeného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, uveřejněné pod č. 51/2020 Sb. rozh. tr.), nelze tuto námitku akceptovat. Byť v tzv. právní větě zmíněného judikaturního rozhodnutí je zmíněna pouze alternativa v podobě duševních útrap spojených s usmrcením osoby blízké, lze s ohledem na znění § 2959 o.

z. vztáhnout závěry označeného rozhodnutí i na případy duševních útrap spojených se zvlášť závažným ublížením na zdraví osoby blízké. V této věci nevznikly žádné pochybnosti o tom, že obviněný způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví a že duševní útrapy osob blízkých poškozenému jsou spojeny s existencí této újmy. Základem navazujících úvah je pak zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.

4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 145/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 33/2016). Soudy dříve činné v této věci při rozhodování o výši náhrady zmiňované nemajetkové újmy nevybočily z hledisek, která vyplývají z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Pokud v této souvislosti obviněný poukázal na údajné nedodržení principu proporcionality při určení výše nemajetkové újmy, s odkazem na dosavadní rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (viz např. jeho rozsudek ze dne 27. 8. 2024 sp. zn. 25 Cdo 2665/2023), státní zástupce uvedl, že náhrada újmy podle § 2959 o.

z. by neměla dosahovat až desítek milionů korun a blížit se náhradám fatálních trvalých následků poškození zdraví; obvykle platí pravidlo modifikace základní částky jen v řádu desítek procent. Z postupu soudu prvního stupně, který akceptoval také odvolací soud, je patrné, že se nijak neodchýlil od dosavadní judikatury, zohlednil okolnosti daného případu, přičemž dostatečně odůvodnil, proč ve vztahu k některým poškozeným takovou náhradu navýšil řádově o desítky procent.

14. Ani pokud jde o námitku obviněného, kterou v uvedených souvislostech poukázal na koncept tzv. sdílené újmy, nelze se s ní ztotožnit. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/2022 Sb. rozh. civ.), koncept sdílené újmy, která je důvodem ke snížení peněžité náhrady za neoprávněný zásah do osobnostních práv, je založen na úvaze, že nemajetková újma spočívající v duševním strádání skupiny blízkých osob je snášena lépe díky jejich vzájemné psychické podpoře a peněžitá náhrada této újmy není mechanickým součtem náhrad za újmu členů takové skupiny, neboť slouží k opatření hmotných a nehmotných statků, jež zmírňují nemajetkovou újmu poškozených a mohou přinášet užitky a požitky, které tuto újmu zmírní, více poškozeným současně. Soud prvního stupně přitom nevycházel při určení výše peněžitého zadostiučinění ze společenství všech poškozených ani z prostého mechanického součtu náhrad za újmu členů takového společenství, ale uplatněné nároky na náhradu nemajetkové újmy důsledně rozlišil z hlediska jejich odůvodněné výše, přičemž vycházel z toho, že manželka poškozeného, její děti a rodiče žili s poškozeným v rodinné domácnosti, zatímco bratr poškozeného a jeho matka tuto domácnost nesdíleli. Přiléhavě vysvětlil, že duševní útrapy dětí poškozeného žijících v rodinné domácnosti jsou v porovnání s dospělými nižší a odůvodnil také blízkost vztahu poškozeného k rodičům manželky (bod 32 odůvodnění jeho rozsudku), kterým přiznal podstatně nižší částku náhrady nemajetkové újmy ve srovnání s jeho manželkou a pokrevními příbuznými. Soud prvního stupně dostatečně zohlednil intenzitu vztahu poškozeného k jednotlivým osobám blízkým, jejich věk a případně i existenční závislost.

15. Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné a navrhl je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

16. V replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obviněný setrval na námitkách uplatněných v dovolání. Výši přiznané náhrady nemajetkové újmy považoval za nepřiměřeně vysokou. Soudy pochybily, pokud za základ užily „dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející poškození zdraví poškozeného“ vycházejíc přitom z rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 894/2018, v němž však soud přiznává tuto částku v případě smrti osoby blízké. Poškozený však v projednávaném případě může svůj život prožít a jeho stav se může nadále zlepšovat. Může vídat své děti, prožít svůj život s osobami, které miluje. Nedošlo ke „ztrátě milované osoby“ ve smyslu uvedeného rozhodnutí. Soudy přiznaly vyšší částku, než která se obvykle přiznává v případě smrti. Soudy nekriticky aplikovaly kritéria z uvedeného rozhodnutí, a tím se dopustily nesprávného právního hodnocení. Soudy své pochybení umocnily, pokud nepřiznaly poškozeným pouze základní částku, ale tuto ještě dramaticky navýšily. U manželky poškozeného soud navýšil náhradu nemajetkové újmy o 60 %, u bratra o 50 %, u dětí poškozeného a jeho matky o 20 %.

17. Soudy dále nesprávně vyhodnotily jeho osobní a majetkové poměry. Měly zkoumat, zda výše přiznané nemajetkové újmy, není pro něj likvidační, přičemž měly se stejnou pečlivostí vyhledávat i důkazy svědčící v jeho prospěch v tomto směru. Zcela obecně hodnotily jeho povolání, nevyčíslily hodnotu nemovitostí, jichž je vlastníkem, nezabývaly se jeho dvěma vyživovacími povinnostmi, jeho životními náklady, to vše v kombinaci s nepodmíněným odnětím svobody, čímž došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.

18. Obviněný nakonec i zopakoval, že soudy se nezabývaly skutečností, že v dané věci neuplatňuje nárok na odčinění újmy jedna osoba blízká, ale skupina osob, které újmu sdílejí. Koncept sdílené újmy je na posuzovanou věc přiléhavý, jelikož se jedná o posouzení náhrady nemajetkové újmy mezi příbuznými, kteří spolu z větší části sdílí jednu domácnost. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

19. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

20. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale zvolený důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

21. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž lze důvodně uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení (míněno jiném, než je právní posouzení skutku). Podstatou tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu je možné namítat i nesprávnost adhezního výroku, jestliže obviněný namítá nesprávné hmotně právní posouzení, to znamená porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení toho hmotně právního předpisu, jímž se řídí režim náhrady majetkové škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení. Námitky obviněného jsou tudíž pod uplatněný důvod dovolání podřaditelné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

22. Pokud jde o předloženou dovolací argumentaci, Nejvyšší soud především konstatuje, že je v dovolacím řízení vázán rozsahem napadení rozhodnutí, uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Obviněný přitom výslovně (a opakovaně výslovně) napadl usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku, kterým rozsudek soudu prvního stupně přiznává poškozeným nárok na náhradu škody [tedy patrně v tom rozsahu, kterým odvolací soud tento výrok, podle obviněného s nesprávným závěrem, přezkoumal a nezměnil, a to zcela přesně za užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.; lze doplnit, že obviněným v této souvislosti zmíněný bod IV. rozsudku soudu prvního stupně neexistuje]. Výrok o náhradě škody byl ovšem učiněn pouze ve vztahu k Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, k čemuž však obviněný v podstatě žádné bližší argumenty (tento závěr zpochybňující) nesdělil. Úlohou Nejvyššího soudu pak není domýšlet, čím a proti čemu případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, později např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 7 Tdo 556/2023). Již z tohoto pohledu by nemohlo být dovolání obviněného shledáno důvodným. Lze pak i na okraj dodat, že byla-li by i předložena důvodná argumentace proti výroku o náhradě škody, Nejvyšší soud by ani nemohl postupovat tak, jak obviněný navrhl, tedy že by napadené rozhodnutí, včetně prvostupňového (navíc patrně v celém rozsahu) zrušil a věc vrátil soudu prvního či druhého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl – viz § 265m odst. 2 tr. ř.

23. V zásadě tedy nad rámec možností přezkumu napadeného rozhodnutí daných mu zákonem (viz již zmíněné ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., z tohoto pohledu není vymezení napadených výroků samoúčelnou formalitou) a při nejasném rozlišení, zda mělo dovolání směřovat proti výroku o náhradě škody, náhradě nemajetkové újmy primárnímu poškozenému nebo náhradě nemajetkové újmy sekundárním poškozeným nebo proti všem těmto nárokům nebo jen proti kombinaci některých z nich, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněnému byla – vedle dovoláním napadené povinnosti k náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky – uložena povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradit poškozeným nemajetkovou újmu, a to konkrétně poškozenému T. J. další nemajetkovou újmu ve výši 866 460 Kč, manželce poškozeného M. J. nemajetkovou újmu ve výši 1 245 152 Kč, dětem poškozeného AAAAA (pseudonym) nemajetkovou újmu ve výši 933 864 Kč a BBBBB (pseudonym) nemajetkovou újmu ve výši 933 864 Kč, matce poškozeného J. J. nemajetkovou újmu ve výši 933 864 Kč, bratrovi poškozeného B. J. nemajetkovou újmu ve výši 871 606 Kč, tchánovi a tchýni poškozeného J. D. nemajetkovou újmu ve výši 311 288 Kč a M. D. nemajetkovou újmu ve výši 311 288 Kč; podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak byli poškození T. J., M. J., BBBBB a J. J. odkázáni se zbytky svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.

24. S ohledem na obsah rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně je nutno konstatovat, že soudy se otázce náhrady škody i nemajetkové újmy velice pečlivě věnovaly, soud prvního stupně v bodech 13 až 35 (šlo s ohledem na procesní situaci v podobě prohlášení viny obviněným v podstatě o těžiště odůvodnění), a soud odvolací v bodech 19 a 20 svých rozhodnutí. Dále je třeba uvést, že obviněný ve své obhajobě nezpochybnil svoji povinnost nahradit poškozeným škodu a nemajetkovou újmu, napadal však její rozsah (ještě v odvolání pouze v tom smyslu, že celková výše náhrad překračuje jeho majetkové možnosti).

25. Pokud jde o výrok o náhradě škody, lze ve stručnosti konstatovat, že soudy vycházely z nákladů léčení poškozeného předložených a vyčíslených výše zmíněnou zdravotní pojišťovnou, přičemž jejich závěry, i s přihlédnutím k majetkové situaci obviněného, jak ji tvrdil v dovolání, lze jen obtížně zpochybnit (srov. dále § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

26. Stran výroku o náhradě nemajetkové újmy Nejvyšší soud nejdříve připomíná, že za nemajetkovou újmu se považuje příkoří, které se projevuje jinde než na majetku (např. v osobní sféře). Nepřímo však může mít i majetkové důsledky. Podle druhu práv, do nichž bylo zasaženo, může obecně jít o nemajetkovou újmu všeobecně osobnostní, spotřebitelskou, soutěžní, uměleckou, vědeckou atd., přičemž není ani vyloučen souběh více druhů nemajetkové újmy v různých sférách a právních vztazích. Vychází se zde z občanskoprávní úpravy zakotvené zejména v § 2894 odst. 2, § 2951 odst. 2 a dalších ustanoveních o. z.

27. Oba soudy činné dříve ve věci měly pro své rozhodování o nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy dostatečné podklady a jejich včas uplatněné nároky hodnotily pečlivě podle kritérií stanovených zákonem i judikaturou. V přezkoumávané věci následky spočívající v nemajetkové újmě nastaly jednak u primární oběti poškozeného T. J., který utrpěl těžkou újmu na zdraví s očekávanými trvalými následky (ochrnutí dolních končetin a omezená hybnost horních končetin) a jde u něj o nárok podle § 2958 o. z., a jednak u sedmi příbuzných, jimž vznikl nárok pramenící z jejich duševních útrap, které jim závažné zranění osoby blízké (jejich manžela, otce, bratra, syna a zetě) přineslo, a přísluší jim odškodnění podle § 2959 o. z. V citovaných ustanoveních je vymezen zákonný rámec pro poskytování náhrady za nemajetkové újmy spojené s takovým zásahem do duševní a tělesné integrity tam, kde dochází ke zdravotnímu dopadu (ublížení na zdraví).

28. K uplatněnému nároku poškozeného T. J., jako primární oběti, na náhradu další nemajetkové újmy nevznesl obviněný ve své obhajobě sice žádnou zcela konkrétní námitku, nicméně v širším smyslu je zde vztah k dále uvedenému, na což lze proto odkázat.

29. Pokud jde o další poškozené, sekundární oběti, Nejvyšší soud uvádí, že podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné blízké osobě peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

30. Citované ani jiné ustanovení občanského zákoníku a ani žádný prováděcí předpis nestanoví konkrétní částky, které náleží z titulu duševních útrap osob, jež jsou blízké osobě usmrcené nebo osobě postižené zvlášť závažným ublížením na zdraví. Za tohoto stavu je na soudu, aby konkrétní částku stanovil s ohledem na povahu a okolnosti každého individuálního posuzovaného případu, současně však při respektování předem jasných a pevných kritérií.

31. Při určení výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je třeba podle soudní praxe Nejvyššího soudu vzít v úvahu okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a případná jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek.

32. Za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených (výše uvedených) hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Takto nastavená základní částka je pak východiskem k další úvaze soudu o výši náhrady. Kromě toho se Nejvyšší soud vyslovil také k základní částce náhrady podle § 2959 o. z. pro sourozence jako další blízké osoby (§ 22 odst. 1 o. z.) s tím, že je namístě zachovat poměr stanovený předchozí právní úpravou, podle níž byla výše odškodnění pro sourozence přibližně o jednu čtvrtinu nižší než u nejbližších osob. Současně připomněl, že tam, kde byly sourozenecké vztahy intenzivnější (například u dětí žijících společně), může se výše náhrady dostat na úroveň základu osob nejbližších.

33. Pokud pak soud prvního stupně v nyní posuzovaném případě vycházel pro výpočet základní částky odškodnění (z výše uvedených důvodů) z dvacetinásobku průměrné hrubé měsíční mzdy, a tedy základní výše odškodnění nejbližších osob podle § 2959 o. z. činila přibližně 778 000 Kč, nemá Nejvyšší soud důvod do těchto závěrů zasahovat. Zároveň je tato částka v souladu se zásadou proporcionality. Tato základní orientační částka byla pak zcela oprávněně východiskem k další úvaze okresního soudu o výši náhrady nemajetkové újmy jednotlivým poškozeným, což soud pečlivě a individuálně zvažoval. Jestliže poté okresní soud základní částku odškodnění dále modifikoval, postupoval zcela v souladu se závěry vyslovenými v soudní praxi (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 85/2019 Sb. rozh. civ.), podle níž základní částka může být dále modifikována s ohledem na specifické okolnosti na straně škůdce či poškozeného, avšak zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli vícenásobků. Ani uvedené pravidlo nebylo v případě obviněného P. Š. porušeno.

34. V posuzovaném případě soud prvního stupně vycházel z uvedených kritérií a své úvahy dostatečně podrobně a pečlivě u každého jednotlivého poškozeného odůvodnil. Přitom vzal v úvahu jak skutečnosti na straně jednotlivých poškozených (jako sekundárních obětí) a jejich nárok na kompenzaci za duševní útrapy nepochybně vzniklé jednáním obviněného, který způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví, tak skutečnosti na straně obviněného, a to jednak spočívající v jeho postoji k jednání, jehož se dopustil, tak jednak ve vztahu k jeho osobnostním a majetkovým poměrům. Úvahy soudů v odůvodnění jejich rozhodnutí lze akceptovat.

35. Pokud jde o tvrzení obviněného, kterým v uvedených souvislostech poukázal na koncept tzv. sdílené újmy, nelze je akceptovat. Jak uvedl již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, koncept sdílené újmy, která je důvodem ke snížení peněžité náhrady za neoprávněný zásah do osobnostních práv, je založen na úvaze, že nemajetková újma spočívající v duševním strádání skupiny blízkých osob (např. manželů nebo jiných osob v zájmovém souladu) je snášena lépe díky jejich vzájemné psychické podpoře a peněžitá náhrada této újmy není mechanickým součtem náhrad za újmu členů takové skupiny, neboť slouží k opatření hmotných a nehmotných statků, jež zmírňují nemajetkovou újmu poškozených a mohou přinášet užitky a požitky, které tuto újmu zmírní, více poškozeným současně.

Soudy činné ve věci obviněného však k takové úvaze při hodnocení duševních útrap a strádání příbuzných (sekundárních obětí) a jejich reakcí na těžkou újmu na zdraví jim blízké osoby nedospěly. Přitom zvažovaly jejich vztah (vztah příbuzných osob) a jeho intenzitu k poškozenému (tedy je zřetelně vnímaly jako v jistém smyslu blízkou skupinu osob, byť obviněný rovněž v této souvislosti v dovolání i uvedl, že např. bratr poškozeného žije ve své domácnosti a je méně spojen s ostatními, tedy zohlednění sdílené újmy zároveň vylučoval).

Současně je ovšem zřejmé, že pouze z důvodu společenství žalobců není na místě úvaha o snížení peněžitého zadostiučinění (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/2022 Sb. rozh. civ.). Při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu většího počtu účastníků musí soud – jak bylo konstatováno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, byť ve vztahu k újmě vzniklé z důvody nepřiměřeně dlouho vedeného řízení – přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich – což je analogicky právě situace v nyní posuzované věci.

Vodítkem může být i to, zda se posuzované řízení ze své podstaty může dotýkat většího počtu osob z důvodu objektivní kumulace nároků relativně samostatných společníků, procesně organizovaných v samostatném společenství ve společném řízení (přičemž právě takto organizované společenství jim nabízí jisté rozprostření sdílených subjektivních dopadů vedení sporu), či zda se jedná o standardní kontradiktorní spor dvou stran s četnějším účastenstvím v jedné či obou z nich (kde každý ze společníků může pociťovat vedení sporu, jako by jej vedl sám).

Tedy v případě řízení, v němž vystupuje více účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy, je možno – tj. fakultativně – podle okolností částku odškodnění náležející každému z nich přiměřeně snížit oproti částce, jež by byla poškozenému přiznána v případě, že by se řízení na jedné straně účastnil sám (srov. závěry uveřejněné pod č. 58/2011 Sb. rozh. civ., již zmíněné rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/2022 Sb. rozh. civ. a další).

36. Soudy činné ve věci obviněného P. Š. hodnotily duševní strádání příbuzných potřebným způsobem primárně individuálně, ovšem za vědomí jejich vzájemných vztahů a neshledaly důvody ke snížení náhrady za neoprávněný zásah do osobnostních práv dotčených poškozených (jako sdílených), jako sekundárních obětí, s čímž se v daném ohledu Nejvyšší soud ztotožňuje a shledává dovozené závěry souladnými s výše uvedenými pravidly. Tvrzení obviněného, že si rodina poškozeného jako celek bude – bez dalšího – jistě vzájemně oporou a její členové budou omezeněji vnímat tragický a ve skutkové větě popsaný následek, není příliš výstižné a není z něho zřejmé, jaké zřetelné výhody mnohosti poškozených by měly být dány v rámci vedeného řízení či v rámci pociťovaného následku, jenž zjevně vyvolává individuální zásah do sféry každého z nich, bez ohledu skutečnost společenství (mnohosti).

37. Obviněný dále poukazoval na okolnosti (majetkové poměry) na své straně. Majetkové poměry škůdce (zde obviněného) nejsou nějakým samostatným rozhodným kritériem, zásadně nehrají roli pro odstupňování výše náhrady. Neprojeví se totiž v duševních útrapách poškozeného, a lze k nim proto přihlížet spíše výjimečně ve smyslu jakési moderace vedené zájmem na tom, aby nedošlo k majetkové likvidaci škůdce a aby výše náhrady odpovídala principu proporcionality (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). Jde o výjimečný nástroj zmírnění přílišné tvrdosti zákona. Jinými slovy, případné zvažování majetkových poměrů obviněného coby kritéria hodnocení nemajetkové újmy je nezbytné vnímat pouze v jeho quasimoderačním významu (nepůjde o moderaci v pravém slova smyslu podle § 2953 o. z.). Toto hledisko nesmí představovat otázku, zda obviněný disponuje či nedisponuje výraznějším majetkem, zda je bohatý či chudý, zda jde o právnickou nebo fyzickou osobu. Důležité současně je, že nelze zjišťovat jen aktuální majetkové poměry škůdce, ale na zřetel je nutno vzít i jeho věk a z něj vyplývající možnosti uhradit vzniklou újmu do budoucna, za současného zachování možnosti vést snesitelný a důstojný život. Jinak řečeno, rozhodující nejsou pouze majetkové poměry škůdce v době rozhodování, ale i perspektiva jejich potenciálního vývoje v budoucnosti. Daným postupem přitom dochází k dostatečné implementaci zásady proporcionality také do adhezního řízení (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15). Je nutné také dodat, že právo na soukromí a rodinný život sekundární oběti je funkčně vyšší hodnotou než právo na ochranu majetku škůdce. Hájení ekonomických zájmů škůdce by mohlo pozůstalým vzniklou újmu ještě prohloubit. Jde tedy pouze o určitý korektiv sloužící k eliminaci neúnosně vysokých nároků na náhradu nemajetkové újmy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018).

38. V posuzovaném případě soudy zásadně správně vycházely z toho, že majetkové poměry obviněného nemohly výši náhrady nijak ovlivnit v tom směru, že by byla tato výše pro obviněného likvidační. Osobu obviněného soudy okresní soud v bodu 34 svého rozhodnutí, odvolací soud v bodech 19 a 20 rozhodnutí hodnotily spolu s jeho perspektivou do budoucna. Na základě toho shledal Nejvyšší soud, že závěr soudů činných dříve ve věci, s nímž se ztotožnil v napadeném usnesení i soud odvolací, o adekvátnosti přiznané náhrady nemajetkové újmy poškozenému a osobám z řad příbuzných a nejbližších osob za přijatelnou. Shodný názor přitom dříve v rámci posledního slova, jak poznamenal i státní zástupce ve vyjádření, vyslovil i obviněný.

39. Nejvyšší soud zde na okraj doplňuje, že uvedené tvrzení o majetkových dopadech vyslovených náhrad je součástí obhajoby obviněného, v rámci které poněkud zvýrazňuje svůj těžký osud, aniž by – byť to samozřejmě v rámci obhajoby není jeho povinností – akcentoval i situaci poškozeného a jeho blízkých. Tedy opakovaně zmínil svůj ekonomický stav, svůj smutek z událostí, svůj zdravotní stav, který řeší s lékaři, těžkosti s vlastními potomky apod., přičemž na druhou stranu se nevyjadřuje blíže k aktuálnímu stavu poškozeného a ke svému postoji k němu a v hlavním líčení potom zmínil, že první pokus o kontakt s ním či s jeho rodinou učinil dva týdny před konáním hlavního líčení, tedy více jak půl roku po nehodě. V širším smyslu tak není možné pominout neschopnost či neochotu obviněného převzít plnou odpovědnost za dopravní nehodu. Soudy činné dříve ve věci naopak přistoupily k hodnocení celé věci o poznání vyrovnaněji a spravedlivěji.

40. Pokud pak jde o rovněž v dovolání zmíněnou proporcionalitu, obviněný zde zejména zpochybnil analogické úvahy k situaci, v níž by byl poškozený usmrcen, resp. úvahy soudů činných dříve ve věci, které takové analogie využily. Nejvyšší soud však dodává, že ustanovení § 2959 o. z. obsahuje shodně reakci na usmrcení i na zvlášť závažné ublížení na zdraví, v podobě odčinění duševních útrap sekundárních obětí. Lze pak i zmínit, že spíše až filozofický rozměr má otázka, zda je těžším zásahem do osobnostní sféry smrt milované osoby či duševní útrapy spojené s vědomím, že tato osoba sice nezemřela, avšak byla trvale vyřazena z většiny sfér společenského uplatnění a změnila se v osobu trpící výjimečně nepříznivým zdravotním stavem. V judikatuře se lze setkat s velmi racionálním názorem, že druhá z těchto újem je citelnější pro svou protrahovanost a trvalou bezvýchodnost, zatímco ztráta při usmrcení je sice definitivní, její vnímání má však tendenci k postupnému oslabování [viz Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081). (Systém ASPI). Wolters Kluwer (cit. 2025-1-29). ASPI_ID KO89_f2012CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.]. Úvahy předložené obviněným, podle nichž poškozený má možnost prožít šťastný život a stejnou možnost mají i osoby blízké poškozenému, jsou tak poněkud zjednodušující (byť samozřejmě nelze tvrdit, že osoba zdravotně postižená nutně žije život zcela nešťastný). Zejména je ovšem zřejmé, že východiska pro stanovení náhrady nemajetkové újmy budou v zásadě obdobné v obou zmíněných případech (usmrcení i zvlášť závažné ublížení na zdraví) a postupu soudů proto nelze ničeho vytknout.

41. Ve vztahu k principu proporcionality pak Nejvyšší soud dodává, že každý případ ve skutečnosti vykazuje určitá specifika, která jej více či méně odlišují od případů dalších, a tedy proporcionalitu ve smyslu porovnání s dalšími kauzami je nutné vnímat v těchto limitech. Nyní posuzovaná věc přitom právě vykazovala určité konkrétní momenty, ať již pokud jde o jednání obviněného (viz shora uvedený popis obou skutkových dějů), závažný zdravotní následek na straně poškozeného (který byl v době nehody ve věku 37 let) nebo existenci skupiny blízkých osob kolem poškozeného včetně malých dětí, které zjednodušené porovnání výrazně omezovaly.

42. S argumentací obviněného tak nebylo možné se ztotožnit.

V. Závěr

43. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného, byly-li by vůbec zohlednitelné s ohledem na rozsah napadených výroků, a podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

44. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 1. 2025

JUDr. Radek Doležel předseda senátu