7 Tdo 624/2024-1122
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2024 o dovoláních obviněných 1. M. B. a 2. P. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 8 To 23/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 10/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. B. a P. H. odmítají.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 45 T 10/2023, byli obvinění M. B. a P. H. shledáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Podle skutkových zjištění se obvinění trestného činu dopustili v podstatě tím, že dne 25. 6. 2023 v blíže nezjištěné době od 19:00 hodin do 23:00 hodin v Praze XY nedaleko křižovatky ulic XY a XY, v zámeckém parku XY, v tábořišti bezdomovců, po předchozí slovní rozepři vzniklé proto, že se poškozený J. Č. dvořil tamtéž přítomné B. B., nejprve obviněný M. B. udeřil poškozeného do obličeje, následně se k němu v napadání poškozeného přidal obviněný P. H., který poškozeného kopl zezadu do nohy v oblasti kolene, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, a za situace, kdy poškozený ležel na zemi, jej oba obvinění napadali po dobu nejméně 15 minut opakovanými údery pěstmi, kopy nohou obutých do pevné obuvi a dupáním, a to do hlavy, horní části těla, břicha, zad a končetin. Na hlavu a trup poškozeného přitom působili násilím velké intenzity. V důsledku útoku poškozený utrpěl ložiskové krevní výrony pod mozkovou pavučnicí na konvexitě mozkových polokoulí kolem střední čáry oboustranně, a dále v rozsahu spodiny levého čelního a pravého spánkového laloku, otevřenou zlomeninu chrupavek pravého ušního boltce, četné krevní výrony v měkkých pokrývkách lebních, četné krevní výrony (podkožní krevní výrony i kožní krvácení), kožní oděrky a tržně zhmožděné rány obličeje a krku, krevní výrony jazyka, četné krevní výrony na přední i zadní ploše trupu, některé prostupující do svaloviny, na levé straně zad s trhlinami svalu, zlomeniny žeber oboustranně – 5. až 10. žebra vpravo, 8., 9. a 11. žebra vlevo, u 11. žebra s meziúlomkem, šest trhlin závěsu kliček tenkého střeva (včetně trhliny délky 6 cm) s krvácením do pobřišnicové dutiny a mnohočetné krevní výrony a kožní oděrky na horních končetinách a krevní výrony na dolních končetinách, přičemž s ohledem na velkou intenzitu násilí působícího opakovaně do oblasti hlavy hrozil vznik dalších zranění, život ohrožujících. Pohmoždění mozku, krvácení pod měkkou plenu mozkovou, a další utrpěná poranění vedla toho dne ke smrti poškozeného kolem 23:00 hodin.
3. Za tento trestný čin odsoudil soud prvního stupně obviněného M. B. k trestu odnětí svobody v trvání 11 let, k jehož výkonu ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a obviněného P. H. k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, k jehož výkonu ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou; oběma obviněným současně soud uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
4. Obvinění se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolali. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 8 To 23/2024, obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Obsah dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání M. B.
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. B. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
6. Namítl, že soudy v předchozím řízení nesprávně posoudily formu jeho zavinění ve vztahu ke smrti poškozeného, tedy zavinění k následku trestného činu. Vyjádřil názor, že správně měla být forma jeho zavinění ke smrtelnému následku posouzena jako vědomá nedbalost, nikoli nepřímý úmysl; podle obviněného je odůvodnění soudů prvního a druhého stupně ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu nedostatečné a argumentačně nepodložené.
7. Obviněný se dále ve svém dovolání zabýval výkladem o subjektivní stránce trestného činu jako podmínce trestní odpovědnosti a problematice její kvalifikace. Mimo jiné uvedl, že vnitřní vztah pachatele je navenek poznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm uvede sám pachatel (typicky ve své výpovědi), nebo tím, že se projeví v jeho chování; odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 85/2001, a na další tam obsažená kritéria kvalifikace zavinění a na to, že zavinění nelze předpokládat.
8. K vybraným kritériím se pak obviněný ve svém dovolání vyjádřil na podporu své obhajoby. Uvedl, že útok neplánoval, ani se na něj nijak nepřipravoval (útok měl být vyprovokovaný). Nepoužil při útoku žádnou zbraň. Útok ukončil dobrovolně (tj. bez zásahu třetí osoby) ještě v době, kdy se poškozený hýbal, a to v návaznosti na varování o možném usmrcení ze strany svědkyně B. B., navíc jeho útok nebyl nijak zvláště intenzivní (samotné kopy do břicha obviněný podle svého názoru nemusel vyhodnotit jako život ohrožující). Připojil, že pohnutka (pomstít se za poznámky poškozeného vůči matce obviněného) je s to odůvodnit útok a vůli ublížit na zdraví, ne však usmrtit. K tomu upozornil i na závěry znaleckého posudku z oboru psychologie, podle kterých byla jeho ovládací schopnost částečně vymizelá, a tedy si nebyl schopen uvědomit dosah svého jednání, ale jakmile si jej uvědomil, hned ho zanechal.
9. V návaznosti na to obviněný namítl, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a to právě pro nedostatek zavinění k následku. Za takového stavu měl být skutek kvalifikován jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku, přičemž poukázal na skutečnost, že takové právní hodnocení bylo obsaženo v obžalobě.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací rozhodnutí a aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci.
b) Dovolání P. H.
11. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání i obviněný P. H., přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.
12. Uvedl, že nesouhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně, který kvalifikoval jednání obviněného jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku.
13. Svou dovolací obhajobu postavil na tom, že poškozeného usmrtil v afektu, v přímé reakci na jednání poškozeného, a tedy jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Jednal totiž v omluvitelném hnutí mysli a v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného ve smyslu citovaného ustanovení; argumentaci v obecné rovině opřel o neoznačenou komentářovou literaturu a soudní rozhodnutí, v konkrétní rovině (tedy ve vztahu k projednávané věci) odkázal zejména na body 51 prvostupňového rozhodnutí a 4 odvolacího rozhodnutí, podle kterých se měl poškozený obviněnému posmívat pro jeho slabý zrak, hádat se s ním a provokovat ho, a ve spojitosti s tím odkázal na výpověď znalce MUDr. Vlastimila Tichého, který u obviněného shledal smíšenou poruchu osobnosti, v jejímž důsledku je mj. emočně nevyvážený, afektivně dráždivější, se sníženou frustrační tolerancí a impulsivní reaktivitou, a to i v důsledku encefalopatie. Připojil, že v době jednání byl pod vlivem alkoholu, v těžké opilosti, s čímž se odvolací soud nijak nevypořádal – v tomto směru rozporoval závěry ve věci vypracovaného znaleckého posudku.
14. Obviněný také namítl do výroku o trestu, neboť soudy v předchozím řízení měly nedostatečně hodnotit významné okolnosti pro určení výměry trestu, zejména součinnost obviněného a jeho přispění k objasnění skutku, jeho jednání a lítost po spáchání trestného činu, jeho doznání a omluvu matce poškozeného. To lze podle obviněného pozorovat při porovnání jeho trestu s trestem spoluobviněného M. B., který byl jen o jeden rok vyšší, ač přitom jemu shora uvedené polehčující okolnosti nesvědčí. Připojil, že nebyl v minulosti trestně stíhán a že se pokusil o sjednání dohody o vině a trestu.
15. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací rozhodnutí a aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci.
c) Vyjádření státní zástupkyně k dovolání
16. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněných uvedla, že s jejich dovolací argumentací, kterou uplatňovali prakticky od začátku trestního řízení, se vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně. Ve vztahu k právní kvalifikaci skutku projevila souhlas se soudy nižších stupňů, že vzhledem (jejími slovy) „k devastačnímu účinku útoku obou obviněných je možno dovodit přinejmenším srozumění se smrtí poškozeného u obou obviněných zejména za situace, že byli varováni svědkyní B. B. před možností usmrcení poškozeného.“. Ve zbylé části svého vyjádření se státní zástupkyně věnovala problematice dokazování a skutkovému zjištění.
17. Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
18. Toto vyjádření bylo zasláno obhájcům obviněných k možné replice, čehož však nebylo využito.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou v této trestní věci přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
IV. a) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
20. Obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. (formálně jen v případě dovolání obviněného P. H., materiálně však v případě obou dovolání) za užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), byť to spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení.
21. Pod tento dovolací důvod jsou podřaditelné námitky obviněných do posouzení jejich zavinění, resp. do právní kvalifikace skutku.
22. Před samotným řešením těchto námitek lze shrnout, že žádný obviněný v podstatě nesporuje skutková zjištění učiněná ve věci (jen s dílčí výjimkou v případě P. H., který polemizoval se znaleckými závěry stran míry jeho opilosti v době skutku, přičemž jednání samotné nebylo předmětem této polemiky), tudíž východiskem pro řešení položené otázky zůstává, že obvinění společně za užití násilí úmyslně zaútočili na poškozeného způsobem popsaným ve skutkové větě, v důsledku čehož způsobili jeho smrt. Dovoláními vznesené otázky pak spočívají jednak v posouzení zavinění obviněných k následku jejich jednání, tedy právě k usmrcení poškozeného, neboť obviněný M. B. namítl, že jeho zavinění k následku nebylo úmyslné, ale (pouze) nedbalostní, a jednak obviněný P. H. namítl, že sice i ve vztahu k následku jednal úmyslně, ale s privilegovanou pohnutkou, tj. v afektu a v reakci na předchozí jednání poškozeného. Obě tyto námitky, byly-li by důvodné, by byly s to vyloučit trestní odpovědnost obviněných za trestný čin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve prospěch kvalifikace jiných trestných činů.
23. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že k trestní odpovědnosti za trestný čin, resp. zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku zákon vyžaduje úmyslné zavinění (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). K naplnění formálních znaků tohoto trestného činu je tedy, stran znaků základní skutkové podstaty, zapotřebí, aby pachatel jednal úmyslně, ať už formou přímého úmyslu, v němž chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo nepřímého (eventuálního) úmyslu, v němž pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Dále platí, že subjektivní stránka trestného činu se musí vztahovat ke všem znakům objektivní stránky trestného činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 226/2023), tedy v případě uvedeného trestného činu i k usmrcení předmětu útoku.
24. K námitce obviněného M. B., která se dotýká problematiky nepřímého úmyslu, Nejvyšší soud dále vysvětluje, že při nepřímém úmyslu pachatel svým jednáním zásadně míří na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale je mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) – dojde k porušení nebo ohrožení určitého zákonem chráněného právního statku; pachatel tedy zásadně při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností nepočítá s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku, jak bylo řečeno, není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě (in eventum) předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015).
25. Podle skutkových zjištění, kterými je Nejvyšší soud v rámci uplatněného dovolacího důvodu vázán a které obviněný ve svém dovolání nesporuje, obviněný poškozeného udeřil do obličeje, v návaznosti na což se k útoku připojil druhý obviněný, který jej kopl do nohy, po čemž poškozený upadl na zem. Společně pak poškozeného (jenž se v podstatě nijak relevantně nebránil) nejméně 15 minut napadali opakovanými údery pěstmi, kopy nohou obutých do pevné obuvi a dupáním, a to do hlavy, horní části těla, břicha, zad a končetin, přičemž na hlavu a trup poškozeného působili násilím i velké intenzity. Poté ho nechali na místě ležet a zdržovali se opodál, popřípadě šli spát, přičemž poškozený s ohledem na utrpěná zranění během dvou až tří hodin, aniž by již byl schopen pro svou záchranu cokoli udělat, zemřel.
26. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že při právě takovém jednání není možné, že by obviněný nebyl srozuměn s možností usmrcení poškozeného v důsledku útoku, který soud prvního stupně označil za „brutální“, a to zvláště pokud útok trval přinejmenším 15 minut a mířil ze strany dvou útočníků mj. na hlavu a trup poškozeného (srov. bod 45 prvostupňového rozhodnutí); o (přinejmenším) srozumění obviněných s následkem jejich jednání koresponduje i zjištění, podle něhož před usmrcením poškozeného varovala během útoku svědkyně B. B. (srov. bod 46 prvostupňového rozhodnutí, bod 10 odvolacího rozhodnutí).
27. Aby mohla být forma zavinění obviněného posouzena jako vědomá nedbalost [viz § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], jak namítl obviněný, musely by z důkazního řízení vyplynout skutečnosti, z nichž by bylo možné spolehlivě dovodit, že obviněný, byť věděl o možnosti usmrcení poškozeného, bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej svým jednáním nezpůsobí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1965, sp. zn. Tz 38/65, uveřejněný pod č. 45/1965 Sb. rozh. tr.). Žádné takové skutečnosti nejen že z důkazního řízení nevyplynuly a netvoří skutková zjištění, ale také je obviněný ve svém dovolání nijak nezmiňuje a svou argumentaci v tomto směru nijak nepodkládá.
28. Obviněný se v této souvislosti sice odkázal na některé okolnosti případu, které ovšem byly buďto uvedeny způsobem zavádějícím, nebo nebyly věcně významné. Nejvyšší soud k nim stručně uvádí následující.
29. Pokud obviněný uvedl, že nemusel kopy do břicha vyhodnotit jako hrozící vyvolat smrt, pak lze odkázat na skutková zjištění soudu prvního stupně, podle kterých se obviněný účastnil útoku mířeného na mnohem větší část těla než jen břicho, když poškozenému útočil mj. i do oblasti hlavy (to je zjevné i z rozsáhlých vnějších i nitrolebních zranění hlavy zjištěných při pitvě poškozeného, viz bod 10 prvostupňového rozhodnutí); navíc lze odkázat i na dobu trvání útoku.
30. Dále pokud obviněný uvedl, že v útoku ustal hned po varování svědkyně B. B., pak takovou okolnost soudy nepřevzaly jako skutkové zjištění, resp. nic takového nebylo prokázáno.
31. Za nedůvodnou lze označit i námitku, podle které obviněný nejednal v nepřímém úmyslu, neboť útok ukončil dobrovolně. Ačkoli totiž dobrovolné upuštění od dalšího jednání může mít v obecné rovině vliv na posouzení zavinění pachatele, v této věci a za situace, ve které obviněný od svého jednání dobrovolně upustil až poté, co poškozenému způsobil smrtelná zranění, kterým následně poškozený podlehl, je taková obhajoba absurdní, neboť v době tohoto upuštění už byl trestný čin spáchán (srov. § 2 odst. 4 tr. zákoníku). Nadto lze připojit, že jednak od svého jednání obviněný upustil až po 15 minutách hrubého bití mj. do oblasti hlavy, což indikuje spíše zavinění úmyslné než nedbalostní, a jednak obecně vzato každý pachatel v nějakém okamžiku své protiprávní jednání ukončí, často i dobrovolně, neboť v něm logicky nemůže vytrvat nekonečně dlouho – to ovšem bez dalšího jeho pozitivní vnitřní vztah k následku nevylučuje. Přehlédnout pak nelze ani skutečnost, že poškozený byl po útoku ponechán zcela svému osudu a na místě napadení zanedlouho za netečnosti obviněných zemřel.
32. Stejně nedůvodná je i námitka, jejíž podstatou bylo neužití zbraně, neboť té není a nebylo potřeba k usmrcení při intenzitě útoku vedeného způsobem popsaným ve skutkové větě. Opět obecně pak Nejvyšší soud dodává, že byť užití zbraně jistě umocňuje či zesiluje útok (srov. § 118 za středníkem tr. zákoníku), řada trestných činů proti životu a zdraví může být (a i reálně je) spáchána beze zbraně (právě např. obdobnými útoky údery pěstí či kopy nebo zardoušením).
33. Věcně bez významu pak zůstala námitka, podle které se obviněný na útok nepřipravoval a nijak jej neplánoval, neboť to by mohlo být relevantní v zásadě až tehdy, pokud by byl obviněný odsouzen pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, která vyžaduje rozmysl nebo předchozí uvážení pachatele.
34. Obviněnému se tak nepodařilo konkretizovat relevantní důvody, proč se mělo jeho zavinění k následku smrti poškozeného kvalifikovat jako vědomá nedbalost. Vzhledem k tomu a ke skutečnosti, že odůvodnění soudů prvního a druhého stupně ve spojení se skutkovým zjištěním podávají logickou zprávu o tom, proč u obviněných kvalifikovaly úmyslnou formu zavinění ve vztahu k usmrcení poškozeného, nelze námitce obviněného M. B. přiznat žádné opodstatnění. Pokud navíc obviněný odkázal na obžalobu státního zástupce a tam uvedenou právní kvalifikaci jeho jednání, Nejvyšší soud připomíná, že takovou kvalifikací není soud v zásadě vázán a může obviněného za splnění dalších podmínek uznat vinným i trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona (viz § 225 odst. 2 tr. ř.).
35. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.
36. K námitce obviněného P. H., která se dotýká problematiky tzv. afektdeliktu a provokace poškozeného, Nejvyšší soud dále vysvětluje, že pokud je v případě jednání naplňujícího formální znaky trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku úmysl pachatele doprovázen určitou privilegovanou pohnutkou, tedy pokud pachatel jiného usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, dopustí se trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, jehož skutková podstata je privilegovaná k trestnému činu vraždy (srov. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1900).
37. Jak již dříve vysvětlil Nejvyšší soud, silné rozrušení je duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychická predispozice), anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele. Tyto stavy mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. K tomu, aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu zabití ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku, tedy musí být nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat. Pokud jde o podmínku spočívající v předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, negativní charakter tohoto provokujícího jednání poškozeného a jeho míra musí být v odpovídajícím poměru ke značnému významu objektu skutkové podstaty zločinu zabití, jímž je lidský život. Mělo by tedy jít o úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. Přitom ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku jde o takové předchozí zavrženíhodné jednání, jehož se dopustil právě poškozený, který byl předmětem útoku pachatele trestného činu zabití, nikoli někdo jiný nebo neznámý (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010, uveřejněné pod č. 14/2011 Sb. rozh. tr.).
38. Z důkazního materiálu, zejména z výpovědi obviněného, vyplývá informace o tom, že se s poškozeným před útokem pohádali, protože mu poškozený řekl, že je slepý, resp. i jinak poukazoval na toto jisté zdravotní omezení obviněného. Protože tuto slovní rozepři, kterou doprovázela konzumace alkoholu, soud prvního stupně převzal do skutkového zjištění, lze z její existence v rámci uplatněného dovolacího důvodu vycházet. Je ovšem nutné konstatovat, že jakkoli mohlo být jednání poškozeného urážlivé a třeba i mířící do citlivé zdravotní sféry obviněného, nelze jej v žádném smyslu hodnotit jako mimořádně zlé, zraňující nebo ponižující, aby jej šlo považovat jako jednání zavrženíhodné ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak se jeví, že šlo o spontánní hádku mezi obviněným a poškozeným, neboť ještě toho rána spolu šli společně nakupovat, jak sám obviněný uvedl ve své výpovědi (bod 4 prvostupňového rozhodnutí, viz i bod 23 prvostupňového rozhodnutí). Sám obviněný ve svém dovolání blíže argumentačně nepodkládá svůj závěr o povaze jednání poškozeného, když jen uvádí, že byl terčem urážek, což bez dalšího nezakládá privilegovanou okolnost podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku.
39. Slovní rozepře mezi obviněným a poškozeným v této věci nesvědčí ani o tom, že by se se obviněný v době jednání nacházel ve stavu omluvitelného hnutí mysli. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví sice vyplynulo, že obviněný je emočně nevyvážený, impulzivní a má sníženou frustrační toleranci, zároveň však vyplynulo, že netrpí a v době spáchání skutku ani netrpěl duševní chorobou ve smyslu psychózy; při páchání skutku jednal ve stavu prosté opilosti a prostého afektu, motivován nikoli psychopatologickými faktory, ale vlastními osobnostními rysy (viz bod 17 prvostupňového rozhodnutí). Jakkoli se tak ze skutkového zjištění podává, že obviněný skutečně mohl jednat ve zlostném afektu, Nejvyšší soud připomíná, že za silné rozrušení nelze považovat rozrušení pachatele vyvolané jeho hněvem a vztekem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1571/2010, uveřejněné pod č. 9/2012 Sb. rozh. tr.). Je třeba také připomenout úvahu soudu prvního stupně, se kterou se lze v zásadě ztotožnit, že pokud útok trval alespoň 15 minut a obvinění během této doby dělali přestávky od bití, pak musel průběžně úvodní zlostný afekt obviněného vyprchat (bod 49 prvostupňového rozhodnutí).
40. Pokud obviněný poukázal, že byl v době svého jednání pod vlivem alkoholu, pak Nejvyšší soud znovu odkazuje na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, podle něhož se obviněný v době skutku nacházel ve stavu střední opilosti, která sice mohla umocnit jeho charakterové rysy, ovšem jeho rozpoznávací schopnost byla plně zachována a jeho schopnost ovládnout své chování byla snížena, a to asi na polovinu stupnice mezi schopnostmi zachovalými a vymizelými (bod 17 prvostupňového rozhodnutí). Z toho plyne, že ani rozumové, ani volní kritérium nebylo v době skutku na podkladu dokazování vymizelé, a tedy nelze v právní rovině uvažovat o tom, že by byl obviněný v době páchání činu nepříčetný (srov. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. s. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 620). Případná polemika se závěry znalců je polemika se skutkovým zjištěním, která není podřaditelná pod uplatněný ani jiný dovolací důvod.
41. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.
42. Nad rámec přezkumu Nejvyšší soud připojuje, že z důkazního materiálu (výpověď obviněného M. B., bod 3 prvostupňového rozhodnutí) se nabízí možnost, kterou však soud prvního stupně nepřevzal do skutkových zjištění a ani sám obviněný na ni ve svém dovolání neupozorňuje (sám to ve své výpovědi odmítl, viz bod 4 prvostupňového rozhodnutí), že obviněný žárlil na poškozeného kvůli jeho možné vazbě na svědkyni B. B. Jak pak dříve vysvětlil Nejvyšší soud, byť žárlivost může za mimořádných okolností vyvolat stav kvalifikovaný jako omluvitelné hnutí mysli, musela by vedle dalších okolností pramenit ze silného, úzkého, vzájemného a typicky dlouhodobého pouta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 932/2012), o čemž v této věci nelze uvažovat, resp. k tomu není jakýkoli podklad.
43. Pod uplatněný dovolací důvod naopak nebyla podřaditelná námitka obviněného P. H. do přísnosti trestu.
44. Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod však může být naplněn pouze v případech, kdy soudy uloží druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Takové tvrzení ovšem obviněný nepředkládá (a ani by pro něj nebyl dán podklad), resp. o tento dovolací důvod svoji argumentaci neopírá. S odkazem na (obviněným uplatněný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze potom ve vztahu k výroku o trestu namítat jen pochybení v jiných případech porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tedy např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Ani uvedené vady však obviněný netvrdí (a opět by pro to ani nebyl dán podklad). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, resp. § 41 a § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak není možné v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a navazující, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 737/2015).
45. Lze dodat, že zásah dovolacího soudu by ve vztahu k adekvátnosti trestu byl výjimečně možný, pokud by ovšem byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným tak, že by to již představovalo porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku, jímž je v nejkoncentrovanější podobě právě uložený trest. Podle čl. 4 Ústavy jsou přitom základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, což platí tím spíše, jde-li o základní ústavně zakotvená práva. Nejvyšší soud proto musí vykládat ustanovení trestního řádu – včetně ustanovení o dovolacích důvodech – způsobem, který nevyvolává kolizi s ústavním pořádkem a při kterém je dán průchod mimo jiné ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 7 Tdo 736/2022).
46. Nicméně ani při zohlednění tohoto výjimečně možného postupu v dovolacím řízení není namístě dovodit jakékoli pochybení. Soud prvního stupně se výměrou trestu obviněného pregnantně zabýval v bodě 51 svého rozhodnutí, přičemž zohlednil ty polehčující okolnosti, na které poukazuje obviněný ve svém dovolání, tedy že dosud nebyl soudně trestán, že svou trestnou činnost doznal, projevil u hlavního líčení lítost, i že napomohl rozklíčovat podíl druhého obviněného M. B. na trestném činu. Vzhledem k těmto okolnostem (které však byly doprovázeny i přitěžujícími okolnostmi, které obviněný ve svém dovolání přehlíží) pak soud výslovně diferencoval mezi výměrou trestu stanovou pro každého z obviněných, a to právě ve prospěch obviněného P. H., jemuž uložil trest odnětí svobody ve výměře 10 let, tedy na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, kterou zákon stanovuje v rozmezí 10 až 18 let (viz § 140 odst. 1 tr. zákoníku). Za takového stavu, při němž ani zákon bez přihlédnutí k mimořádným hmotněprávním institutům neumožňuje soudu uložit nižší trest, nelze vzhledem k okolnostem případu uvažovat o tom, že by trest uložený obviněnému narušoval jeho ústavně zaručená práva; soud prvního stupně (za následné aprobace soudem odvolacím, viz bod 11 odvolacího rozhodnutí) se důsledně věnoval posouzení závažnosti trestného činu a výměře trestu, který v případě obou obviněných individualizoval (a to za přihlédnutí i k těm okolnostem, na které upozornil obviněný ve svém dovolání) a řádně odůvodnil.
47. K tomu lze připojit, že snaha obviněného o sjednání dohody o vině a trestu se státním zástupcem sama o sobě zpravidla nebude představovat polehčující okolnost ve smyslu § 39 odst. 3, § 41 tr. zákoníku, na rozdíl od jednotlivých možných dílčích okolností, jejichž existence takové sjednání podmiňuje, příkladem prohlášení obviněného, že skutek spáchal (viz § 175a odst. 3 tr. ř.), přičemž k tomuto prohlášení (byť nevedlo ke sjednání dohody o vině a trestu) soud prvního stupně při ukládání trestu přihlédl.
48. S tvrzením obviněného, nepodřaditelným pod uplatněný dovolací důvod, by tak ani nebylo možné se ztotožnit.
49. Pokud jde o tvrzený vliv výkonu trestu odnětí svobody na zdraví obviněného, nemůže Nejvyšší soud než odkázat na jeho právo na poskytování zdravotních služeb podle § 16 odst. 6 a dalších zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, kterého může ve výkonu trestu využívat.
50. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy nebyl naplněn.
IV. b) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
51. Obviněný P. H. ve svém dovolání odkázal i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, pokud byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo protože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
52. Protože obviněný v textu dovolání nenamítl žádné konkrétní procesní vady při přijetí odvolacího rozhodnutí a všechny další námitky byly zjevně neopodstatněné, je neopodstatněné i namítání tohoto dovolacího důvodu, neboť ten je evidentně vázaný na zbylé námitky v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 7 Tdo 369/2022, bod 24).
53. Ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tak nebyl naplněn.
V. Závěr
54. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud uzavírá, že námitkám obviněných M. B. a P. H. potud, pokud byly podřaditelné pod zákonné dovolací důvody, nemohl přiznat žádné opodstatnění. Nejvyšší soud proto dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 8. 2024
JUDr. Radek Doležel předseda senátu