7 Tdo 903/2024

7 Tdo 903/2024-843

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2025 o dovolání obviněného H. N. podaném proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 4 To 619/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 68/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného H. N. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 26. 9. 2023, č. j. 3 T 68/2021-681, byl obviněný H. N. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, ve které mu podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020 bylo uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný H. N. v podstatě tím, že nejméně v období od 17. 4. 2019 do 14. 2. 2020 opakovaně, v úmyslu sebe obohatit, kontaktoval poškozeného V. B. N., ve věci zprostředkování koupě bytu a provozovny k podnikání v Praze, kdy na tento nákup postupně požadoval a také pak i inkasoval od poškozeného, a to osobně ve XY, nebo prostřednictvím B. J., vedoucí Steak restaurace S. ve XY, finanční prostředky v celkové výši 2 700 000 Kč, a to konkrétně dne 18. 4. 2019 částku 300 000 Kč, kterou poškozený vybral ze svého bankovního účtu, dále dne 17. 5. 2019 částku 200 000 Kč, kterou poškozený vybral ze svého bankovního účtu a následně v hotovosti předal v provozovně Steak restaurace S. ve XY obviněnému prostřednictvím vedoucí této provozovny, dále v přesně nezjištěné době pravděpodobně na konci května nebo počátkem června 2019 částku 200 000 Kč, kterou si poškozený zapůjčil od své kamarádky T. T. N., dále v červnu 2019 částku 300 000 Kč, a následně, když obviněný H. N. požadoval po poškozeném další finanční prostředky určené k nákupu bytu a provozovny, realizoval poškozený prodej svého bytu v osobním vlastnictví na adrese XY XY, XY za celkovou částku 1 830 000 Kč, když následně dne 10. 7. 2019 poškozený vybral ze svého bankovního účtu částku 499 990 Kč a obviněnému osobně předal v hotovosti celkem 500 000 Kč a dne 11. 7. 2019 vybral poškozený ze svého účtu částku 1 220 000 Kč a z této částky předal částku 1 200 000 Kč osobně obviněnému, přičemž když následně dne 5. 8. 2019 jel obviněný s poškozeným a N. D. H. do Prahy, kde mělo dojít k podpisu kupní smlouvy a předávce předmětného bytu a provozovny, tak obviněný cestou poškozeného přesvědčil o nutnosti nejprve podepsat smlouvu o podnikatelském nájmu předmětného nebytového prostoru s tím, že za měsíc poté bude podepsána pak kupní smlouva a proto na Úřadu městské části Praha XY, XY XY, Praha XY, pak poškozený V. B. N. podepsal Smlouvu o podnikatelském nájmu nebytového prostoru č. XY s datací 5. 8. 2019, podepsanou pak pronajímatelem dne 9. 8. 2019, vztahující se k nebytovému prostoru č. XY v domě čp. XY v ulici XY, Praha XY – XY včetně příloh, neboť spoléhal na předchozí ujištění obviněného, že po podpisu této smlouvy o nájmu místo jím slibované kupní smlouvy postačí poškozenému jeden měsíc a poté že bude kupní smlouva, a když v důsledku tohoto ujištění smlouvu a ostatní dokumenty poškozený podepsal, následně pak zjistil, že jde pouze o prostor v suterénu domu, který je zcela nevyhovující jak pro bydlení, tak pro podnikání, přičemž obviněný i poté poškozeného opakovaně utvrzoval v tom, že mu pronajímatel povolí odkup předmětných prostor, čímž poškozenému V. B. N. způsobil škodu v celkové výši 2 700 000 Kč.

3. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2024, č. j. 4 To 619/2023-744, bylo odvolání obviněného směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

4. Lze doplnit, že Okresní soud ve Strakonicích již dříve ve věci obviněného rozhodl rozsudkem ze dne 10. 3. 2022, č. j. 3 T 68/2021-365, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací zrušil usnesením ze dne 30. 8. 2022, č. j. 4 To 242/2022-473, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Následně rozhodl soud prvního stupně shora uvedeným způsobem.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný H. N. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., jelikož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

6. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval nejprve ve skutečnosti, že skutková zjištění soudu jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Odkázal na podle něj tři nejdůležitější rozpory, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu podvodu. První rozporované skutkové zjištění spočívalo v tom, že měl být poškozený uveden v omyl tím, že počítal se skutečností, že mu za částku 2,7 mil. Kč dovolatel zprostředkuje koupi bytu a provozovny v Praze a tato částka předaná poškozeným měla obviněnému sloužit a postačovat k nákupu požadovaného bytu a nebytových prostor. Poškozený však počítal s tím, že v případě koupě bytu bude muset investovat další peníze, neboť uvedl, že jej obviněný informoval o tom, že po povolení odkupu nebytových prostor je bude muset zaplatit, a nepůjde to z dříve předané částky 2,7 mil. Kč. Pokud by poškozený peníze neměl, tak mu měl obviněný pomoci vyřídit půjčku v bance. Dále též uvedl, že nikdy s obviněným nemluvili o tom, jaká případná další částka by se musela zaplatit jako kupní cena. Z toho vyvozoval absenci podvodného úmyslu, neboť poškozený věděl, že předaná částka neslouží k zaplacení kupní ceny. Tato částka byla předána R. J., jenž pro poškozeného zprostředkoval a vyřídil vše potřebné s uzavřením dvou nájemních smluv na nebytové prostory. Obviněný stejně jako poškozený z důvodu ujištění tímto svědkem o budoucí výhodné privatizaci předpokládal jejich výhodné odkoupení z pozice stávajícího nájemce. Soud dospěl k závěru opačnému, že částka měla postačovat k nákupu bytu a nebytového prostoru v Praze. V tomto ohledu obviněný učinil též poznámku stran tržních cen bytů a nebytových prostorů v lokalitě Praha XY.

7. Dále uvedl, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že poškozený vycházel z nepravdivých informací obviněného ohledně toho, že bude podepisovat kupní smlouvy. Až během společné cesty obviněného a poškozeného do Prahy dne 5. 8. 2019 se měl od obviněného dozvědět, že bude podepisovat nájemní smlouvy, přičemž obviněný měl poškozeného přesvědčit o nutnosti podepsat nejdříve nájemní smlouvu s tím, že za měsíc poté bude podepsána smlouva kupní. Z provedených výslechů referentů J. A. a T. H. podpořené písemnými důkazy označil za jednoznačné, že poškozený od samého počátku ještě před předáním částky 2,7 mil.

Kč věděl, že bude uzavírat právě nájemní smlouvy a nikoli kupní smlouvy. Bylo prokázáno, že poškozený ověřeně podepsal a následně podal již dne 5. 6. 2019 žádost o nájem nebytových prostor. V rámci výběrového řízení bylo podle svědkyně J. A. velkým písmem uvedeno, že jde o nájemní smlouvy. Poškozený se ještě před předáním peněz a podáním nabídky účastnil povinné prohlídky pronajímaných nebytových prostor, jejíž absolvování potvrdil svým ověřeným podpisem. Městská část Praha XY následně informovala poškozeného písemně mj. o výsledku výběrového řízení o výhře pronájmu nebytových prostor, o stanoveném termínu podpisu nájemních smluv, o podpisu smluv ze strany městské části Praha XY a nabytí účinnosti nájemních smluv zveřejněním v registru smluv.

Veškerá komunikace probíhala s poškozeným doporučenou poštou, tj. proti prokázání totožnosti a podpisu poškozeného, což potvrdila svědkyně J. A.

8. Poslední zjevný rozpor spatřoval v tvrzení, že poškozený se až následně díky podvodnému jednání obviněného dozvěděl, že se nejedná o byt v domě XY ve 3. patře, ale o nevyhovující nebytový prostor v suterénu domu pro bydlení i podnikání. Soud přistoupil na tvrzení, že poškozený převzal klíče od nebytových prostor již v den jeho podpisu nájemní smlouvy a následně sám začal nebytový prostor v domě neúspěšně hledat. Z provedených důkazů však vyšlo najevo, že poškozený si oba nebytové prostory ještě před podáním žádosti o nájem musel osobně prohlédnout. Stejně bylo jednoznačně prokázáno, že poškozený nemohl dostat klíče od nebytových prostor již 5. 8. 2019 v den podpisu nájemní smlouvy, neboť prostory mohly být poškozenému předány nejdříve 1. 9. 2019. Poškozený také platil první nájemné až za září 2019. Svědkyně J. A. i svědek T. H. vyloučili, že by mohl poškozený v den podpisu smlouvy obdržet klíče. Předávací protokol jako součást spisu městské části Praha XY odmítl soud provést, stejně jako ztotožnění a výslech příslušného zaměstnance správcovské firmy A., s. r. o. Místo toho odvolací soud dospěl ke svému skutkovému závěru a odlišně hodnotil důkazy, aniž je sám prováděl, že k předání klíčů došlo již dne 5. 8. 2019, jak osamoceně tvrdí poškozený. Odvolací soud dokonce v rozporu s obsahem důkazů, tj. nájemními smlouvami obviněného (resp. jeho společnosti E., spol. s r. o.) uvedl, že sám obviněný převzal tři nebytové prostory již 24. 7. 2019, ačkoli smlouvy o nájmu na tyto nebytové prostory podepsal až 5. 8. 2019. V nájemních smlouvách společnosti E., spol. s r. o., je však přílohou smlouvy vytvořené dne 24. 7. 2019 vzor nevyplněného předávacího protokolu, stejně jako tomu bylo u poškozeného. Ve skutečnosti nájemce obdržel klíče až ke dni následujícímu po nabytí účinnosti smlouvy uveřejněním v registru smluv.

9. Dále v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný poukázal na vadu procesně nepoužitelných důkazů, v jejímž rámci upozornil na procesní vady v podobě porušení práva na obhajobu a popření zásad spravedlivého řízení.

10. Obviněný namítal, že po provedení některých důkazů okresní soud nesplnil svou povinnost podle § 214 tr. ř., neboť mu neumožnil se bezprostředně po provedení každého důkazu před soudem vyjádřit. Tímto způsobem mělo být zasaženo do jeho práva na obhajobu, práva na spravedlivý proces a došlo k porušení zásady kontradiktornosti, ústnosti a přímosti a zásady audiatur et altera pars. Zejména daný postup akcentoval po provedení důkazů podstatných pro jeho obhajobu, tj. výslech poškozeného, svědků J.

A., T. H., R. J., N. D. H. a manželky obviněného. K poškozenému zmínil, že jej po skončení hlavního líčení dne 6. 4. 2023 oslovil přímo před budovou soudu s tím, že pokud mu do konce měsíce nezaplatí částku 2,7 mil. Kč a úroky z prodlení, tak při svém výslechu u soudu vypoví, že mu obviněný dlužnou částku zaplatil a ohledně podvodu uvede, že šlo o nedorozumění na policii, neboť oba postupovali podle pokynů R. J. Toto řešení obviněný odmítl. Podle jeho přesvědčení tak soud postupem v rozporu s § 214 tr.

ř. založil podstatnou procesní vadu. Odvolací soud tuto procesní vadu v rámci ústního vyhlášení usnesení (nikoli však již v písemném vyhotovení) uznal a označil ji jako neodstranitelnou, avšak odpovědnost svalil na obviněného, neboť obhajoba měla soud na porušení předmětného ustanoví upozornit a mohl se k důkazu vyjádřit např. v rámci možnosti položit dotaz svědkovi, což demonstroval na konkrétních případech jako nepřesné tvrzení. Současně odvolací soud uvedl, že namítnutí této procesní vady až v rámci odvolacího řízení je ze strany obhajoby unfair.

Jelikož nebyl soudem podle § 214 tr. ř. vyzván a nemohl se vyjádřit a obhájce obviněného toto právo se vyjádřit (na rozdíl od kladení otázek) nemá, předestřel otázku, zda je pro obhajobu legitimní postup neupozorňovat orgány činné v trestním řízení na jejich procesní pochybení vůči obviněnému, a zda je možné procesně protiprávní postup a procesní vadu způsobenou soudem přičítat jakkoli k jeho tíži.

11. Dále dovolatel namítal obcházení pravidla podle § 207 odst. 1 tr. ř., které odvolací soud zmínil s tím, že svědek ještě nevyslechnutý nemá být přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Nicméně poškozený měl v dané situaci prostřednictvím zmocněnce před svým výslechem dostatek času se po poradě se zmocněncem seznámit s obsahem výpovědi obviněného i svědků. Nevyslechnutý poškozený sice nebyl osobně přítomen výslechu předchozích svědků a obviněného, ale byl zde přítomen jeho zmocněnec.

Odvolací soud ve svém prvním usnesení ze dne 30. 8. 2022, č. j. 4 To 242/2022-473, nařídil nalézacímu soudu prvořadě provést výslech obviněného a poškozeného a jejich výpovědi v průběhu provedení těchto procesních úkonů konfrontovat. Dovolatel usuzoval, že by měl okresní soud nejdříve vyslechnout obviněného a poškozeného a až poté provádět další dokazování, avšak soud prvního stupně postupoval i přes jeho námitky k jeho tíži, neboť měl v úmyslu provést výslech poškozeného až jako poslední důkaz.

Naštěstí svědci J. A. a N. D. H. byli vyslechnuti oproti původnímu plánu až posléze. Dále poukázal na skutečnost, že z usnesení Okresního soudu ve Strakonicích o přiznání odměny zmocněnce vyplývá, že poškozený uskutečnil se svým advokátem minimálně 5 porad delších než 1 hodinu, tj. velmi aktivně se o obsah provedených důkazů zajímal. Poškozený také vždy po skončení hlavního líčení čekal před budovou soudu na svého advokáta a zjišťoval, jak se situace vyvíjí.

12. Konečně obviněný v rámci části svého mimořádného opravného prostředku vztahující se k tvrzené procesní nepoužitelnosti důkazů deklaroval, že nalézacím soudem provedené důkazy byly tímto až následně (zpětně) označeny za neprocesní. Konkrétně poukázal na skutečnost, že okresní soud se odmítl zabývat rozpory ve výpovědích poškozeného i rozpory vůči dalším důkazům. Poškozený v rámci trestního oznámení podal vysvětlení dne 22. 4. 2020 podle „zákona o policii“, které soud odmítl k návrhu obviněného provést jako listinný důkaz.

Poškozený dále podal vysvětlení podle § 158 tr. ř. dne 26. 10. 2020, kde popsal události významně odlišně oproti předchozímu vysvětlení. Úřední záznam o tomto podání vysvětlení byl se souhlasem státního zástupce a obviněného čten v rámci hlavního líčení dne 13. 1. 2022. Následně okresní soud až na pokyn odvolacího soudu z podnětu odvolání obviněného provedl výslech poškozeného dne 8. 6. 2023 v hlavním líčení. Mezi obsahem výpovědi poškozeného provedené čtením předmětného úředního záznamu a obsahem výpovědi poškozeného provedené výslechem při hlavním líčení vyvstala celá řada zásadních rozporů, které podle něj nabourávají věrohodnost verze poškozeného.

Okresní soud svůj postup zdůvodnil tím, že po začátku výslechu poškozeného v rámci hlavního líčení již nemůže jakkoli přihlížet k předchozí výpovědi poškozeného. Soud tak obhajobě ani neumožnil dotazy při výslechu poškozeného při hlavním líčení na skutečnosti uvedené poškozeným v úředním záznamu provedeném původně jako důkaz. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 1 Tm 21/2013, podle obviněného nezakazuje procesní nepoužitelnost úředního záznamu provedeného původně v hlavním líčení.

Za neakceptovatelné označil, aby až v závěru hlavního líčení okresní soud rozhodl o provedení výslechu poškozeného v hlavním líčení, a tím se zpětnými účinky učinil k tíži obhajoby předchozí výpověď poškozeného ex tunc neprocesní. Smysl o nepoužitelnosti úředního záznamu jako důkazu u soudu podle jeho názoru spočívá v ochraně obviněného z důvodů nedostatku procesních práv obhajoby při vzniku takového úředního záznamu. Tudíž konstatoval, že by dovolací soud měl zodpovědět otázku, zda se původně provedený důkaz v hlavním líčení, tj. přečtený záznam o výpovědi poškozeného se souhlasem státního zástupce a obviněného stane neprocesním poté, co soud začne později poškozeného v závěru hlavního líčení vyslýchat.

13. Obviněný rovněž namítal, že k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Konkrétně pak marně navrhoval následující důkazy, jež měly vyvracet jeho podvodný úmysl. Svědek B. H. Ch. měl obviněného původně seznámit s R. J. a také investoval finanční prostředky do nebytových prostor za účelem jejich očekávané privatizace s vizí výhodného odkupu pro stávajícího nájemce. Svědek je pak v obdobném postavení jako poškozený, neboť obviněnému také předal značné finanční prostředky určené pro R.

J. za účelem uzavření nájemních smluv, na rozdíl od poškozeného si je však kriticky vědom, že jej obviněný nepodvedl, neboť peníze byly předány R. J., který všem uváděl nepravdivé informace. Dále měl být proveden správní spis Městského úřadu městské části Praha XY ve věci nebytového prostoru poškozeného na adrese XY a XY. Svědkyně J. A. v době svého výslechu při hlavním líčení formou videokonference měla spisy u sebe a četla z nich. Mělo z něj vyplývat, co vše a v jaké době před podpisem musel poškozený aktivně učinit k možnosti podepsat nájemní smlouvy.

Za další nedůvodně neprovedený důkaz označil dožádání správcovské firmy A., s. r. o., která prováděla prohlídku a následné předání prostor poškozenému ohledně konkrétního odpovědného zaměstnance této správcovské firmy k otázce, kdy a jakým způsobem byla provedena prohlídka a následně předání prostor poškozenému. Výslechem technického pracovníka správcovské firmy mohlo být jednoznačně prokázáno, že poškozený si jednak musel nebytové prostory ještě před podáním žádosti o nájem a také před předáním částky 2, 7 mil.

Kč prohlédnout a také že mu byly příslušným pracovníkem řádně předány ke dni účinnosti smlouvy (tj. nejdříve 1. 9. 2019).

14. Obviněný rovněž požadoval provést jako listinný důkaz podání vysvětlení poškozeným dne 22. 4. 2020 dle „zákona o policii“. V tomto úředním záznamu poškozený popsal po zákonném poučení svou verzi významně odlišně od pozdějšího podání vysvětlení podle § 158 tr. ř. i od svého výslechu při hlavním líčení. Akcentoval, že podle § 89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Obecný zákaz použití úředního záznamu dle „zákona o policii“ má za smysl ochranu práv obviněného s ohledem na nemožnost zaručení práv na obhajobu. Pokud však v úředním záznamu jsou skutečnosti, jež požaduje obviněný pro svou obhajobu prokázat, není důvod provedení tohoto důkazu odpírat. Obdobně namítal neprovedení výslechu policisty P. S., vrchního inspektora sepisujícího úřední záznam s poškozeným dne 22. 4. 2020. Na jedné straně soud provedl výslechy svědků, kteří o věci věděli toliko zprostředkovaně od poškozeného, resp. jen poukazovali na údajné finanční problémy společnosti M-H. P., s. r. o., na druhé straně soud odmítl provést výslech policisty, kterému poškozený po zákonném poučení sděloval odlišnou verzi událostí, přičemž policista tuto verzi nadto objektivně zachytil do podoby úředního záznamu. Obecnou nemožnost provedení těchto důkazů obviněný chápal jako naplnění smyslu a účelu chybějící kontradiktornosti přípravného řízení, ale pokud jsou tyto v jeho prospěch a sám je navrhl k provedení, postrádala jejich údajná procesní nepoužitelnost smysl.

15. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. konstatoval, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu podvodu, zejména v ohledu posouzení subjektivní stránky. Předně deklaroval nepřezkoumatelnost odůvodnění, neboť z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá jeho úmysl uvést poškozeného v omyl. Tím spíše, pokud na svou obhajobu uváděl, že sám (jeho společnost) měl díky zprostředkování a informací od R. J. obdobně uzavřeno s městskou částí Praha XY celkem 8 nájemních smluv a platil také nájem, ačkoli tato společnost v Praze neměla žádné podnikatelské aktivity ani potřebu užívat či dále pronajímat 8 nemovitostí. Činil tak totožně jako obviněný jen s vidinou budoucího výhodného odkupu nemovitostí a předal milionové provize R. J. a následně platil zbytečné nájemné. Rovněž mu vznikla škoda a přišel o značné finanční prostředky, stejně jako i navržený a nevyslechnutý svědek B. H. Ch.

16. K jednotlivým znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu uvedl, že z jeho strany nebyl naplněn podvodný úmysl, jakož i způsobení škody poškozenému a souvislost mezi úmyslným uvedením v omyl a způsobením škody, resp. obohacením. Způsobení škody bylo podle něj vyloučeno, pokud poškozený sám u soudu vypověděl, že věděl, že bude muset v případě budoucí koupě složit kupní cenu, tj. že předaná částka byla jen na získání nájemních smluv ke dvěma nebytovým prostorám, které bude mít možnost v rámci předkupního práva jako nájemce odkoupit.

Díky informacím od R. J. se domníval že to bude v relativně krátké době, tj. max. do 1 roku. V rozsudku podle jeho přesvědčení absentují skutková zjištění o vědomě lživém uvedení poškozeného v omyl ze strany obviněného, a to již před předáním první částky ze strany poškozeného. Není v něm ani zmínka o tom, že by sám věděl že uvedené skutečnosti nejsou pravda a úmyslně uváděl poškozeného v omyl, kterým mu měl způsobit škodu. Odvolací soud dokonce nesprávně uvedl, že nelze vyloučit jeho podvodný úmysl, pokud by byl obviněný sám podveden R.

J. Svědek R. J. vypověděl, že obviněnému řekl, že ta možnost privatizace je u každého prostoru, co obec nabízí, což obviněný sdělil poškozenému. Vědomí obviněného o nepravdivosti možnosti následné koupě vyvrátil tím, že sám na svou společnost v této době uzavřel 8 nájemních smluv a také skutečnost, že nebytový prostor na ulici XY, na který uzavřel poškozený nájemní smlouvu, byl skutečně přímo určen k budoucímu prodeji. Jakmile se dovolatel od poškozeného dozvěděl, že R. J. naletěl, stejně jako poškozený všechny nájemní smlouvy ukončil.

R. J. se následně pokoušel kontaktovat, ale tento se mu vyhýbal, a dokonce mu přes SMS vyhrožoval. Podle ustálené judikatury je třeba prokázat podvodný úmysl již v okamžiku převzetí finančních prostředků, tj. musel mít v tomto okamžiku úmysl dané prostředky nevrátit, resp. poškozenému za ně nic neobstarat, neposkytnout mu žádnou službu či protihodnotu, což prokázáno nebylo. Naopak poškozenému dobrovolně dne 15. 2. 2020 potvrdil písemně nejen převzetí částky 2,7 mil. Kč za jeho společnost M-H. P., s.

r. o., ale také jeho osobní ručení za vrácení těchto finančních prostředků. Poukázal pak na skutečnosti nasvědčující tomu, že poškozený byl schopen své záležitosti i v češtině řešit sám.

17. Dále též uvedl, že svědek T. H. soudu opakovaně vypověděl, že mu obviněný uváděl, že ho R. J. podvedl, a že zaslechl od někoho, že R. J. od něho přijal peníze, aby něco zařídil, ale nic nezařídil. Stejně jako tento svědek i svědkyně J. A. popsali proces získání nebytových prostor tak, že to vylučuje podvodný úmysl obviněného. Manželka obviněného pak potvrdila předávání peněz od obviněného R. J. a komunikací s R. J. bylo potvrzeno, že jej neustále žádal o další peníze v souvislosti s nájmy nebytových prostor v Praze s opakovaně vyslovenou perspektivou budoucí privatizace pronajatých prostor. Poškozený pak počítal s tím, že v případě koupě bytu bude muset investovat další peníze a nikdy s obviněným nemluvili o tom, jaká další případná částka by se musela následně zaplatit jako kupní cena, což vyvrací podvodný úmysl. Soudy byly podle názoru dovolatele přesvědčeny, že ke spáchání podvodu postačuje, že obviněný od poškozeného převzal finanční prostředky, převzetí následně na žádost poškozeného dobrovolně potvrdil a poškozený za tyto finanční prostředky ani do měsíce od podpisu nájemních smluv nezískal vlastnictví bytu a nebytového prostoru. Obviněný by ovšem musel poškozeného o privatizaci prostor informovat vědomě lživě, nicméně zde se jednalo toliko o nevydařenou obchodní spekulaci na základě nepravdivých informací od R. J., o jehož insolvenci nevěděl a až následně se dozvěděl, že hraje intenzivně poker. Z rozsudku dále podle něj není jasné, zda je podvod spatřován již v tom, že poškozený uzavřel místo kupní smlouvy nájemní smlouvu, nebo v tom, že poškozený neuzavřel kupní smlouvu do 1 měsíce po uzavření nájemní smlouvy. Za absurdní poukaz na jeho podvodný úmysl označil tvrzení soudu, že na jeho podvodný úmysl na poškozeného ukazuje skutečnost, že u půjčky 400 000 Kč od poškozeného, kterou mu vrátil, na dokumentu označeném jako uznání dluhu opačně uvedl sebe jako věřitele a poškozeného jako dlužníka. K tomu konstatoval, že listina byla podepsána pouze obviněným a byla v držení poškozeného, tudíž by ji nešlo zneužít, a vznikla v důsledku právní neznalosti obviněného i poškozeného.

18. Dále poukázal na ten fakt, že poškozený v civilním řízení opakovaně uvedl, že obviněným dopsaný a podepsaný text na prohlášení z 15. 2. 2020 považuje za jeho osobní ručitelské prohlášení za závazek M-H. P., s. r. o. Judikaturou je již vyřešeno, že zajištění závazku bonitním ručitelem vylučuje podvodný úmysl, soud se však s tímto nevypořádal. Odvolací soud nesprávně právně posoudil charakter uvedené listiny. Soudy se pak nezajímaly o to, z jakého důvodu poškozený přerušil vymáhání nároku v civilním řízení a začal svůj nárok vymáhat pomocí trestní represe.

19. Závěrem svých hmotněprávních námitek uvedl některé důvodné pochybnosti ohledně údajného podvodu. Podle něj zůstala nezodpovězena otázka, z jakého důvodu mu poškozený předal částku 2,7 mil. Kč k nákupu a nebytového prostoru v Praze XY aniž by si tyto nemovitosti předtím prohlédl. Dále též z jakého důvodu poškozený hned v den podpisu smlouvy a převzetí klíčů neřešil, že nemůže klíčem odemknout žádné dveře, proč svědek N. D. H. nevěděl nic o podpisu smluv v Praze ani o nesprávných klíčích, z jakého důvodu obviněný sám podepsal 8 nájemních smluv a platil 10 měsíců nájemné, proč poškozený hledal v době byt, když měl v ruce nájemní smlouvu, kde byl popis umístění nebytového prostoru, proč do jemu nevyhovujícího nebytového prostoru investoval bez souhlasu pronajímatele do rekonstrukce cca 300 000 Kč, a z jakého důvodu policii nesdělil, že podepsal ještě druhou nájemní smlouvu na násobně větší a dražší nebytový prostor na ulici XY.

20. Konečně v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. namítal, že krajský soud zamítl jeho odvolání, ačkoli v rozsudku okresního soudu, proti němuž odvolání směřovalo, byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci tohoto důvodu dovolání odkázal na jeho konkrétní shora uvedené specifikace.

21. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v plném rozsahu usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a řízení mu předcházející, tj. rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích, a věc přikázal Okresnímu soudu ve Strakonicích k novému projednání a rozhodnutí a případně zvážil postup podle § 265l odst. 3 tr. ř.

22. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se písemně vyjádřil k podanému dovolání obviněného. K uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že dovolatel formálně namítal existenci všech tří kategorií vad důkazního řízení zde uvedených. Ve vztahu k dovolatelem zpochybňované subjektivní stránce trestného činu pak uvedl, že se rozhodná zjištění týkají otázky, jaké informace o rozhodných skutečnostech podával obviněný poškozenému před a při přebírání předmětných finančních částek.

Stran deklarovaného zjevného rozporu skutkových zjištění učiněných soudy s výpovědí poškozeného (zejména to, že připustil jeho informovanost o nutnosti vynaložení dalších finančních prostředků při povolení odkupu nemovitostí) vyjádřil své přesvědčení, že dovolatel zcela pominul jiné části výpovědi poškozeného, jenž uvedl, že podvodné jednání dovolatele ohledně částky 2,7 mil. Kč spatřuje v tom, že mu obviněný tvrdil, že je schopen pro něho koupit byt, resp. že mu za tuto částku koupí byt a cukrárnu.

Výslech poškozeného probíhal za specifických podmínek ovlivněných zejména emocionálním chováním a stresem poškozeného, kdy přestával chápat podstatu dotazů. Nelze tedy dovozovat, že by soudy činily skutková zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, pokud z výpovědi poškozeného vyvodily závěr, že postupně předal obviněnému částku 2,7 mil. Kč, aby mu obviněný za tyto peníze v Praze koupil byt a nebytový prostor. Podotkl, že ani z dovolatelem zdůrazňované části výpovědi poškozeného nevyplývá, že by byl informován o tom, že celá částka bude předána R.

J. Verzi prezentovanou obviněným o postupném předání finančních prostředků při vědomí, že obviněný neučiní nic jiného, než že tuto částku předá jako provizi R. J., nalézací soud důvodně označil za iracionální a neakceptovatelnou. Svědkové T. H. a J. A. se nevyjadřovali k okolnostem předání finančních částek poškozeným obviněnému, ale k proceduře vzniku nájemních vztahů sjednaných městskou částí Praha XY s poškozeným. Jejich výpovědi se netýkaly okolností rozhodných pro naplnění znaků trestného činu podvodu a dovolatel na základě těchto výpovědí spíše zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozeného.

K výpovědi svědkyně J. A. odvolací soud konstatoval, že ji lze považovat za spolehlivou pouze v teoretické rovině, tj. ve vztahu k tomu, jak měla předepsaná procedura vzniku a realizace nájemního vztahu probíhat, přičemž postup v praxi realizovaný se od závazného postupu mohl odchýlit a mohl probíhat i tak, jak ho popsal poškozený. Již nalézací soud na základě logických úvah zpochybnil, že by se poškozený již dne 9. 5. 2019 osobně účastnil prohlídky později pronajatých nebytových prostor. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy na základě obsahu výpovědí svědků T.

H. a J. A. podle názoru státního zástupce v žádném případě dovozovat nelze.

23. Pakliže procesní nepoužitelnost důkazů obviněný dovozoval z toho, že mu nebylo umožněno, aby se k nim podle § 214 tr. ř. mohl vyjádřit, v tomto směru se nalézací soud dopustil formálního pochybení. Došlo k němu ovšem až poté, kdy již svědci byli vyslechnuti. Takové pochybení nemůže založit procesní nepoužitelnost svědecké výpovědi. Za situace, kdy obviněný byl výslechům svědků přítomen a měl jim možnost minimálně klást otázky, nešlo podle názoru státního zástupce o procesní pochybení natolik závažné, aby zakládalo porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

24. Námitku obviněného, že soud nesprávně označil za procesně nepoužitelný úřední záznam o podaní vysvětlení poškozeným, označil za nacházející se mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toto ustanovení dopadá pouze na situaci opačnou, kdy soud s procesně nepoužitelnými důkazy nakládal jako s důkazy procesně relevantními. Nicméně konstatoval, že poškozený již při podání vysvětlení hovořil o tom, že mu obviněný slíbil obstarat hezký byt a obchod, přičemž poškozený obviněnému uvěřil a na základě jeho požadavků mu postupně předal částku 2,7 mil. Kč. Není tedy jasné, o jakých zásadních rozporech mezi podaným vysvětlením a pozdější výpovědí poškozeného učiněnou v procesním postavení svědka dovolatel hovořil. Pokud by úřední záznam byl považován za procesně relevantní důkaz, šlo by o důkaz usvědčující obviněného. Jestliže soudy tento záznam za procesně použitelný nepovažovaly, nemohlo tím v žádném případě být porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.

25. Za bezpředmětnou pak považoval námitku týkající se obcházení § 207 odst. 1 tr. ř. Toto ustanovení stanoví pouze tolik, že po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného vyslechne předseda senátu obžalovaného k obsahu obžaloby, a byl-li uplatněn nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, též k tomuto nároku. Žádné konkrétní porušení tohoto ustanovení dovolatel nevytýkal a jeho argumentace nasvědčovala spíše tomu, že měl na mysli § 209 odst. 1 větu první tr. ř., podle něhož předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Jinak trestní řád pořadí vyslýchaných svědků nestanoví a z žádného ustanovení nevyplývá, že by poškozený musel být vyslýchán před ostatními svědky. Ani k porušení § 209 odst. 1 tr. ř. tedy nedošlo. Dodal, že poškozený je osobou, která je ve smyslu § 65 odst. 1 tr. ř. oprávněna nahlížet do trestního spisu a v obecné rovině má tedy vždy možnost „připravit se“ na svůj výslech. Pokud tak poškozený učiní, nelze z toho dovozovat procesní nepoužitelnost jeho následné výpovědi.

26. K námitkám týkajícím se nedůvodného neprovedení navrhovaných podstatných důkazů s odkazem na relevantní judikaturu uvedl, že není povinností soudu provést všechny stranami řízení navrhované důkazy. Důkazní řízení předvídanou vadou netrpí, neboť nalézací soud v dostatečném rozsahu vyložil, proč považoval provádění dovolatelem navrhovaných důkazů za nadbytečné. K požadavku na provedení důkazů správním spisem Městského úřadu městské části Praha XY se pak vyjádřil soud odvolací. K argumentaci soudů dodal, že žádný z navrhovaných důkazů (snad s výjimkou procesně nepoužitelného úředního záznamu o vysvětlení podaném poškozeným podle § 61 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR) se netýkal skutkových zjištění určujících pro naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu, tj. okolností předání finančních částek poškozeným obviněnému a obsahu informací, které obviněný poškozenému v souvislosti s požadavky na poskytnutí těchto částek sděloval.

27. Ve vztahu k dále uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že dovolatel namítal absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu, nicméně jeho námitky vycházely z jeho vlastní skutkové verze, podle níž byl sám podveden R. J. a podle které poškozený od počátku znal skutečný stav věci. Skutkové verzi prezentované obviněným však soudy neuvěřily a při posuzování existence subjektivní stránky trestného činu podvodu je tedy nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Připustil, že v tzv. skutkové větě nebyla subjektivní stránka trestného činu vyjádřena zcela precizně, když existence od počátku existujícího podvodného úmyslu je pouze naznačena konstatováním, že obviněný poškozeného kontaktoval „v úmyslu sebe obohatit“. V odůvodnění svého rozhodnutí však nalézací soud v souvislosti s existencí podvodného úmyslu od počátku na straně obviněného poukázal na skutečnost, že nečinil žádné kroky směřující ke koupi nemovitostí pro poškozeného. Pokud by od počátku šlo o koupi nemovitosti v Praze, bylo by logické, aby si obviněný vyžádal kupní cenu najednou a nikoli po částech. Odvolací soud poukázal též na skutečnost, že obviněný poškozeného neinformoval o tom, že peníze předané poškozeným měly být předány jako provize další osobě a že poškozenému sliboval získání konkrétního bytu, ačkoli takovýto prostor vůbec neexistoval. Státní zástupce měl za to, že pokud by obviněný nejednal od počátku podvodně a peníze skutečně předával jako provizi R. J., nebylo by důvodu, aby poškozenému tuto skutečnost nesdělil. Jestliže měly soudy k dispozici skutková zjištění svědčící o podvodném úmyslu na straně obviněného, pak skutečnost, že tato zjištění nebyla zcela precizně vyjádřena v tzv. skutkové větě, nezakládá sama o sobě vadu uvedenou v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a není důvodem pro zrušení rozhodnutí v dovolacím řízení.

28. Za zcela zmatečnou označil státní zástupce argumentaci obviněného týkající se ručení. Sjednání ručitelského závazku by v obecné rovině mohlo mít význam z hlediska existence subjektivní stránky trestného činu podvodu v případě, kdy pachatel vylákal půjčku s vědomím, že peníze nebude schopen vrátit, vrácení peněz však bylo zajištěno bonitním ručitelským závazkem jiné osoby sjednaným současně se sjednáním půjčky. Následné podepsání ručitelského prohlášení dovolatelem označil za z hlediska znaků trestného činu podvodu irelevantní. Navíc z hlediska práva občanského je nesmyslné, aby dovolatel ručil za svůj vlastní z trestné činnosti vzešlý závazek vůči poškozenému.

29. Uzavřel proto, že dovolací námitky uplatněné v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. jsou (pokud je lze podřadit pod formálně deklarované dovolací důvody) zjevně neopodstatněné. Za této situace pak není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., v jehož rámci obviněný odkázal na existenci vad uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

30. Obviněný H. N. využil možné uplatnění repliky a (poměrně obsáhle) se vyjádřil k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s nímž se neztotožnil. Parafrázování dovolání státním zástupcem označil za selektivní a zčásti nesprávné, k čemuž uvedl konkrétní příklady. I k vypořádání dovolacích námitek uvedl, že státní zástupce postupoval selektivně, neboť se nevypořádal se všemi podstatnými námitkami a ve všech jejich souvislostech, a také nesprávně. K výpovědi R. J. podotkl, že bylo prokázáno, že se tento svědek zaměřuje výhradně na osoby vietnamské národnosti, přičemž poukázal na jeho problematické vystupování a spory, jakož i rozporoval její pravdivost.

K vyjádření státního zástupce, že se zejména výpověď J. A. netýká okolností rozhodných pro naplnění znaků trestného činu, deklaroval, že právě z výslechu dotyčné svědkyně vyplynulo, že nemohl poškozeného podvést, neboť podle ní poškozený od samého počátku věděl, že podal žádost o uzavření nájemních smluv na prostory, které si předtím osobně prohlédl. Rovněž popsala celý proces včetně podpisu nájemní smlouvy, kam se poškozený dostavil sám. Ohledně porušení § 214 tr. ř. akcentoval, že se jedná o jeho základní právo se po provedení každého důkazu na výzvu soudu vyjádřit s cílem působit na soud v rámci obhajoby.

K provedeným důkazům, jež byly následně se zpětnými účinky prohlášeny za neprocesní, konstatoval, že se jedná o důkazy fakticky provedené, avšak záměrně opomenuté. Dále opakoval, že v trestní věci jde především o střet dvou tvrzení, kdy obžaloba i soudy vyšly nekriticky z tvrzení poškozené, které má však řadu rozporů a je i dle nalézacího soudu dílčím způsobem nevěrohodné. Specifikoval, že nenamítal procesní nepoužitelnost první výpovědi poškozeného v závěru hlavního líčení, ale poškození obviněného tímto neobvyklým postupem.

V reakci na státního zástupce dále uvedl, že soud nemusí provést veškeré jím navržené důkazy, nicméně u svědka B. H. Ch. měl zjišťovat, zda a kdy pomine překážka jeho nepříznivého zdravotního stavu. S návrhem na provedení důkazu spisem městské části Praha XY ohledně pronajatých prostor poškozeným se odvolací soud nevypořádal. Podle obviněného je z něj prakticky vyloučen závěr soudu formulující jeho počáteční podvodný úmysl, že se poškozený o podpisu pouze nájemních místo kupních smluv dozvěděl až po cestě do Prahy.

31. K rozporovanému podvodnému úmyslu uplatnil shodnou obhajobu jako ve svém dovolání s akcentem na vědomost poškozeného o uzavírání nájemních smluv. Za lichou označoval argumentaci státního zástupce zejména stran nelogičnosti vyžadování peněz po poškozeném po částech a nikoli najednou (ke koupi nemovitosti), k čemuž uváděl, že nikdy koupi v úmyslu neměl. Podle něj z rozsudku porovnáním výrokové části a odůvodnění vyplývá údajný podvodný úmysl obviněného zmatečným způsobem a není konkrétně a jednoznačně patrné, v čem měl spočívat. Vyjadřoval se i k písemnému prohlášení společnosti M-H. P., s. r. o., ze dne 15. 2. 2020, kdy jeho dobrovolné potvrzení převzetí částky 2,7 mil. Kč, k němuž bylo doplněno i osobní ručení za vrácení částky poškozenému, považoval za další z řady skutečností, které vyvrací jeho podvodný úmysl. Dále zmiňoval též postup poškozeného, který na něj podal civilní žalobu, zvolil rovněž cestu vydírání a obtěžování rodiny obviněného, včetně výhružek zabitím, které vyvrcholily jeho fyzickým napadením. Nelze vyloučit, že poškozený vedený cílem získat zpět finanční prostředky mohl po neúspěšném vydírání přejít k významné účelové modifikaci skutkové verze, aby se dostal do roviny trestního práva, a tím zneužít nátlakovou formu trestní represe na obviněného. Tímto se nalézací soud v rámci hodnocení věrohodnosti poškozeného, o níž vyjádřil jisté pochybnosti, vůbec nezabýval.

III. Přípustnost dovolání

32. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

33. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

34. S odkazem na dále užitý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze pak dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

35. Dovolatel uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve všech třech jeho alternativách, tj. pro existenci deklarovaného zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, pro založení takových rozhodných skutkových zjištění na procesně nepoužitelných důkazech, jakož i pro nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů ve vztahu k nim.

36. Ve vztahu k první uvedené alternativě, tj. k existenci zjevného rozporu s předpokládanou kvalitou své přesvědčení založil zejména na zpochybnění výpovědi poškozeného. Zvolenou argumentaci Nejvyšší soud pod uplatněný dovolací důvod podřadil, nemohl jí však přiznat opodstatnění.

37. Nejdříve nutno v obecné rovině k podanému mimořádnému opravnému prostředku akcentovat, že dovolací námitky jsou pouze opakováním námitek obviněného, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je přitom dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů pak nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však nedošlo. Soudy totiž na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. V provedených důkazech nelze shledat rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi prezentované obviněným, která byla provedenými důkazy vyvrácena.

38. Úvodem souvisejících úvah je vhodné též podotknout, že soud prvního stupně závěr o existenci podvodného úmyslu dovodil zejména z výpovědi poškozeného, jež považoval za věrohodnou (čemuž bude věnována pozornost dále), přičemž tato korespondovala s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to zejména s výpověďmi svědků T. T. N., Q. V. N., R. J., T. H., J. A., údaji z vysvětlení podaných podle § 158 odst. 6 tr. ř. M. G., B. J. a G. G., jakož i listinnými důkazy. Rovněž je nutno podotknout, že ani obviněný nezpochybňuje, že od poškozeného postupně převzal peněžní hotovost v celkové výši 2,7 mil. Kč, nicméně předkládá svou vlastní motivaci pro toto počínání.

39. Předně obviněný usuzoval na absenci podvodného úmyslu ze skutečnosti, že poškozený věděl, že jím předaná částka neslouží k zaplacení kupní ceny. Z provedeného dokazování však jednoznačně vyplývá, že obviněný inkasoval peníze od poškozeného (jenž dokonce za tímto účelem prodal vlastní byt a peníze si vypůjčil) ve věci zprostředkování koupě bytu a provozovny k podnikání v Praze a dále jej utvrzoval o možnosti koupě, čímž řešil své finanční problémy. Z výpovědi poškozeného je zřejmé, že využil nabídku obviněného, že ten má možnost pro něho koupit nemovitosti v Praze, přičemž předané finanční prostředky měly sloužit právě k tomuto účelu.

Poškozený se spoléhal na kontinuální ubezpečování obviněného, přesvědčivé sliby o možnosti získat nemovitosti do vlastnictví pak byly právě důvodem, pro něž poskytl obviněnému veškeré své úspory. Nutno podotknout, že rozhodně nelze přistoupit na opakovanou obhajobu obviněného, že peníze dále předal svědku R. J. coby provizi za zprostředkování koupě. Poškozený obviněného pověřil činit úkony výlučně samotného, o nyní předkládané účasti třetí osoby se ani nedozvěděl (natož, aby k takovému postupu dal souhlas), svědek R.

J. vyloučil, že by hotovost převzal, ani že by znal osobu poškozeného, stejně tak poškozený svědka R. J. vůbec neznal. Zhodnocena byla i absolutní neúměrnost výše takto stanovené odměny, jakož i iracionální chování obviněného, který navzdory svým tvrzením o podvedení ze strany R. J. vůči němu nikdy neučinil žádné kroky, jimiž by zamýšlel docílit odškodnění. Soud odvolací pak výslovně konstatoval, že i při případné nutnosti investice dalších finančních prostředků ze strany poškozeného se jednalo ze strany dovolatele o konání podvodné.

40. Poškozený měl též dle předložených dovolacích výhrad od počátku vědět, že ještě před předáním částky 2,7 mil. Kč bude uzavírat toliko nájemní smlouvy, přičemž obviněný současně odmítl závěr soudů, že by poškozený převzal klíče od nebytových prostor již dne 5. 8. 2019. Zde lze však navázat na předchozí argumentaci, že poškozený byl obviněným utvrzován v možnosti levně koupit nemovitosti, kterážto skutečnost koresponduje též s výpovědí svědka Q. V. N. Dovolací soud neshledává důvod, proč zpochybňovat závěr, že se poškozený při odjezdu do Prahy domníval, že jede podepsat kupní smlouvu a až následně mu bylo sděleno, že se jedná o nájemní smlouvu a měsíc poté bude uzavřena kupní smlouva. Poškozený vyloučil, že by se kromě předávání peněz obviněnému podle jeho žádostí do doby podpisu smlouvy účastnil prohlídky předmětných prostor, čemuž neodporuje ani protokol o prohlídce předmětných prostor, neboť podpis poškozeného byl úředně ověřen na poště až následně, tj. poškozený se mohl účastnit toliko ověření svého podpisu ve XY. Protokol o prohlídce byl poskytnut správním technikem osobě, která se prohlídky fakticky účastnila, aby na něj mohl být dodatečně doplněn a ověřen podpis poškozeného, přičemž takový postup připustil i svědek T. H. Pakliže nalézací soud učinil skutkový závěr, že přihlášení do veřejné nabídky na pronájem volných nebytových prostor za poškozeného provedla jiná osoba a na prohlídku šel místo poškozeného jiný Vietnamec, aby byla zachována alespoň zdánlivá totožnost zájemce, lze jej na základě předložených důkazů bezpochyby dovodit a Nejvyšší soud jej rozhodně neshledává rozporným s provedeným dokazováním. Soudům byla známa procedura vzniku nájemních vztahů zejména ze svědecké výpovědi J. A., nicméně na základě logických úvah byl učiněn závěr, že poškozený mohl klíče od nebytových prostor obdržet i v den podpisu smlouvy.

41. Jestliže pak dovolatel nesouhlasil s hodnocením výpovědi poškozeného, neboť soudy se nezabývaly rozpory v ní samotné, jakož ani s dalšími důkazy, nutno konstatovat následující. Soudy věnovaly značnou pozornost a důsledně odůvodnily, z čeho bylo usuzováno na věrohodnost jeho výpovědi, přičemž byla především zasazena do kontextu ostatních ve věci provedených důkazů. V kvalitě jeho svědecké výpovědi se zejména projevil stres manifestovaný během výslechu před soudem, jenž měl značný vliv na schopnost upamatovat se na dílčí dějové momenty a pochopit podstatu pokládaných dotazů. Přes dílčí nevěrohodnosti v jeho výpovědi byl shledán obecně věrohodným svědkem, neboť setrval na základní verzi, že postupně předal obviněnému částku 2,7 mil. Kč za účelem koupě bytu a nebytového prostoru v Praze, přičemž obviněný nemovitosti nezakoupil a částku mu nevrátil. Neexistovala tedy ani důvodná pochybnost o pravdivosti výpovědi poškozeného, jež navíc nestojí osamoceně, nýbrž na ni obsahově navazují další výše konkretizované důkazy.

42. Konečně pakliže závěrem svého dovolání obviněný přednesl své důvodné pochybnosti ohledně podvodného jednání kladením řečnických otázek, jednalo se o polemiku s hodnocením důkazů soudy zcela mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

43. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Strakonicích, z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky.

44. Obviněný rovněž namítal procesní nepoužitelnost některých důkazů, jak je předpokládáno druhou alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a současně zmiňoval porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces. Konkrétně deklaroval porušení § 214 tr. ř., § 207 odst. 1 tr. ř. a nesprávné zpětné označení úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 26. 10. 2020 soudy za procesně nepoužitelný. Nejvyšší soud se tedy postupně k tvrzeným vadám vyjádří.

45. Obviněný vadu procesně nepoužitelných důkazů spatřoval v tom, že nalézací soud po provedení některých důkazů (přičemž některé výslechy svědků i dále specifikoval) nesplnil svou povinnost podle § 214 tr. ř. Namítané porušení procesních pravidel samo o sobě nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., Nejvyšší soud by k němu mohl přihlédnout pouze tehdy, pokud by šlo o pochybení skutečně zásadního charakteru, znamenající zásah do ústavně zaručených práv obviněného. Tak tomu však není.

46. Podle § 214 tr. ř. musí být obžalovaný po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, a jeho vyjádření se zapíše do protokolu. Odvolací soud k totožné námitce uplatněné již v odvolacím řízení uvedl, že po výslechu každého svědka byl obviněnému dán prostor ke kladení dotazů, jenž nikdy nevyužil. Byť pak byl zastoupen obhájcem, nebylo v řízení namítáno, že by obviněnému byl upřen prostor se k věci vyjádřit. Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že na procesní použitelnost důkazů nemohlo mít vliv opomenutí soudu dotázat se obviněného, zda se k nim chce vyjádřit podle § 214 tr.

ř. Fakticky totiž ani o tuto možnost totiž dovolatel nebyl připraven, neboť mu bylo umožněno označené svědky včetně poškozeného konfrontovat přímými dotazy, snášet argumenty na svou obranu, navrhovat důkazy ve svůj prospěch, jakož se i vyjádřit v rámci závěrečné řeči (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 4 Tdo 89/2024, nebo ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 6 Tdo 59/2024). Některých svých práv obviněný reálně využil. Pochybení soudu prvního stupně pak nelze pokládat za natolik intenzivní, aby zakládalo porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud zastává názor, že nelze připustit praxi, kdy obviněný, nadto zastoupen obhájcem, podobného pochybení předsedy senátu účelově využije tak, že v dané chvíli žádné námitky nevznese, o slovo se nepřihlásí a vůli vyjádřit se k provedenému důkazu neprojeví, a vše si „schová“ jako potenciální argument do fáze odvolacího či dovolacího řízení. Právo vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nelze bez dalšího ztotožňovat s právem obviněného být předsedou senátu dotázán bezprostředně po provedení každého důkazu podle § 214 tr.

ř. Jeho smyslem je, aby daná osoba, jejíž věc se před soudem projednává, měla možnost se jednání osobně zúčastnit, být přítomna při provádění důkazů a reagovat na jejich obsah. To se ovšem v daném případě stalo. Obviněný možnost vyjadřovat se k důkazům provedeným v této trestní věci materiálně měl a naznačeným postupem předsedy senátu na svých ústavně zaručených právech zkrácen zcela jistě nebyl (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 3 Tdo 834/2024).

47. Dále obviněný namítal obcházení § 207 odst. 1 tr. ř., nicméně s ohledem na užitou slovní konstrukci zřejmě mínil § 209 odst. 1 tr. ř., jak dokládá i jeho replika. Podle první věty tohoto ustanovení předseda senátu dbá na to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Dovolatel spatřoval pochybení nalézacího soudu v tom, že poškozený byl vyslechnut až v závěru hlavního líčení, tudíž mu byla dána možnost se seznámit s obsahem výslechu obviněného i svědků prostřednictvím přítomného zmocněnce.

Odvolací soud se i k této námitce již poměrně zevrubně vyjádřil (viz odstavce 12. až 14. odůvodnění jeho usnesení), přičemž dovolací soud se s jeho argumentací zcela ztotožnil. Lze proto toliko zopakovat, že pořadí, v němž mají být prováděny jednotlivé důkazy, je usměrňováno pouze tím, že jako první má být prováděn výslech obviněného (srov. 207 odst. 1 tr. ř.). Jinak pořadí provádění dalších důkazů stanoví předseda senátu podle povahy konkrétního projednávaného případu v rámci svého práva řídit hlavní líčení (srov. § 203 tr.

ř.). Stran podaného svědectví bylo rovněž osvětleno, která svědectví předcházela výslechu poškozeného, přičemž s ohledem na jejich charakter odvolací soud nedovozoval, že by jejich obsah (byť by byl poškozenému znám) mohl být poškozeným zneužit k nepravdivému tvrzení o podvodném počínání obviněného, a obhajovací práva obviněného porušena nebyla. Procesně správný postup soudu prvního stupně tak rozhodně nemůže založit procesní nepoužitelnost svědecké výpovědi poškozeného, což chtěl zřejmě obviněný svou námitkou deklarovat, ani případný zásah do jeho ústavně zaručených práv a svobod.

Ostatně na okraj lze dodat, že ani výslech svědka při nedodržení § 209 odst. 1 tr. ř. by neznamenal procesní nepoužitelnost takto získané výpovědi, kdy tato skutečnost nesmí být pouze soudem opomenuta při hodnocení věrohodnosti dané výpovědi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 8 Tdo 353/2024), přičemž odvolací soud neignoroval případný vliv dříve provedených důkazů na výpověď poškozeného.

48. V poslední řadě v rámci svých výhrad směřujících k existenci procesně nepoužitelných důkazů dovolatel namítal, že nalézací soud zpětně označil za neprocesní úřední záznam o podaném vysvětlení poškozeného podle § 158 tr. ř. ze dne 26. 10. 2020, jenž byl k důkazu proveden. Zejména akcentoval existenci zásadních rozporů mezi obsahem výpovědi poškozeného provedené čtením předmětného úředního záznamu a obsahem výpovědi poškozeného provedené výslechem při hlavním líčení, s nimiž nebyl poškozený konfrontován. Nicméně k této námitce je předně ve shodě s názorem státního zástupce uvést, že zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit nemůže, neboť toto ustanovení dopadá toliko na situace, kdy obviněný deklaruje, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Poškozený byl podrobně vyslechnut jako svědek během hlavního líčení, v důsledku čehož nebylo použito jeho předchozí vysvětlení podané podle § 158 odst. 6 tr. ř. Jestliže pak poškozený kontinuálně uváděl shodnou explikaci důvodů postupného předání částky 2,7 mil. Kč, tj. obstarání bytu a nebytového prostoru včetně ujišťování obviněného, že slibu dostojí, nelze ani přitakat obviněnému stran existence zásadních rozporů v jednotlivých výpovědích poškozeného. V postupu soudů pak nelze shledávat ani porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

49. Nejvyšší soud rovněž zohlednil i námitku obviněného, která poukazovala na skutečnost, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daná výtka odpovídá třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně dovolatel uvedl, že marně navrhoval důkazy, jež měly vyvracet jeho podvodný úmysl, a to výslech svědka B. H. Ch., důkaz správním spisem Městského úřadu městské části Praha XY, dožádáním A., s. r. o., vysvětlením poškozeného ze dne 22. 4. 2020 a výslechem policisty P. S.

50. Je potřeba konstatovat, že vada předvídaná předmětným dovolacím důvodem v daném případě nebyla dána. Především je nutno připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

51. Soud prvního stupně v odstavci 73. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč nedoplnil dokazování mj. o výslech svědka B. H. Ch., neboť tento byl zdravotně nezpůsobilý k výslechu, kdy některé změny po cévní mozkové příhodě byly i nevratné. Současně pak byl shledán i nadbytečným, neboť poškozený s ním neprojednával nic, co by se týkalo předmětných nájemních smluv a svědek R. J. vypověděl, že jej již sám léta neviděl. Stran podaného vysvětlení a s ním pojícím se výslechem P. S., jež měl tento úřední záznam o podaném vysvětlení pořizovat, nutno zopakovat, že se podle soudů jednalo o návrhy zcela bezpředmětné. V odstavci 66. nalézací soud osvětlil, že předmětný úřední záznam ze dne 22. 4. 2020 poškozeným nelze procesně použít, neboť byl pořízen podle § 61 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR.

52. K požadavku obviněného na provedení důkazu spisy městské části Prahy XY, jež se týkají nájemních vztahů sjednaných s poškozeným V. B. N. se návazně vyjádřil soud odvolací s odstavcích 19. až 21. odůvodnění svého usnesení. K proceduře vzniku nájemních vztahů vypovídala svědkyně J. A., přičemž z její výpovědi jsou údaje požadované nyní obviněným v teoretické rovině zřejmé. Co se týče předání nebytových prostorů, byl odvolacím soudem učiněn poznatek, že klíče i prostor mohly být předány ještě před nabytím účinnosti nájemních smluv. Stejný závěr lze učinit i stran dožádání správní firmy, která prováděla prohlídku a předání prostor poškozenému ohledně konkrétního zaměstnance této firmy. Byť lze připustit, že nedošlo k formálnímu zamítnutí vznesených důkazních návrhů v rámci odvolacího řízení (jak plyne z protokolů o veřejném zasedání na č. l. 738 až 741), Nejvyšší soud je přesvědčen, že v tomto konkrétním případě absence provedení označených důkazů a nedostatek přesvědčivého vysvětlení v rozsudku odvolacího soudu, proč procesnímu návrhu obviněného nebylo vyhověno, ještě neznamená deficit z hlediska respektu k právu obviněného na spravedlivý proces (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. z. 8 Tdo 900/2023). S ohledem na shora předestřené odůvodnění odvolacího soudu lze logicky učinit závěr o faktické nadbytečnosti provádění takových důkazů, což představuje důvod pro možné neakceptování důkazního návrhu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nebo ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Rovněž lze doplnit, že navrhované důkazy nebyly ani podstatnými důkazy s potenciálem zvrátit rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu.

53. Z tohoto pohledu je nutno uzavřít, že důkazní řízení netrpí ani vadou předvídanou danou alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

54. Pro úplnost a jen na okraj lze podotknout, že námitky stran neprovedení daných důkazů směřovaly (jak akcentoval sám obviněný v rámci své repliky) k popření podvodného úmyslu, spočívajícího zejména ve vyvrácení skutečnosti, že by se poškozený o podpisu toliko nájemních místo kupních smluv dozvěděl až po cestě do Prahy za účelem podpisu smluv. Nicméně skutečnosti významné pro posouzení podvodného úmyslu obviněného již byly spolehlivě prokázány, jak dovolací soud osvětlil shora.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

55. Dále se Nejvyšší soud věnoval námitkám, jež byly obviněným subsumovány pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak již bylo výše předestřeno, tento je dán v případě, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé a nelze v jeho rámci zpochybňovat správnost a úplnost skutkových zjištění. Pokud tedy není současně naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno při posuzování důvodnosti hmotněprávních námitek důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí.

56. Obviněný v jeho rámci sice formálně uváděl, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu podvodu, a to zejména s ohledem na posouzení subjektivní stránky, ale též pro nezpůsobení škody poškozenému a absencí souvislosti mezi úmyslným uvedením v omyl a způsobením škody (resp. obohacením), fakticky však soudu opětovně předložil vlastní hodnocení provedených důkazů a své přesvědčení o nesprávné právní kvalifikaci vybudoval na alternativním skutkovém ději, přičemž zjevný rozpor či jiné vady skutkového rázu Nejvyšším soudem shledány nebyly. Zejména se to týká obsáhlé části dovolání, v níž deklaruje absenci jeho vědomí o nepravdivě uváděných skutečnostech s ohledem na podvodné počínání svědka R. J.

57. Proto je jen pro úplnost vhodné předeslat, že samotnému posouzení podvodného úmyslu byla již věnována pozornost v odůvodnění obou rozhodnutí učiněných ve věci, byť lze (v souladu s názorem státního zástupce) připustit, že v rámci tzv. skutkové věty rozsudku mohl být vyjádřen precizněji. O existenci podvodného úmyslu již od počátku pak svědčila skutečnost, že obviněný pod falešnou záminkou pořízení nemovitostí do vlastnictví poškozeného s ohledem na své finanční problémy vylákal postupně částku v celkové výši 2,7 mil. Kč, přičemž u něj byl shledán úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nelze opomenout, že obviněný nevyvíjel žádnou snahu směřující ke koupi jakékoli z poškozeným požadovaných nemovitostí, a přesto od něj přejímal stále další finanční prostředky. Pokud by se pak od počátku jednalo o koupi nemovitosti, bylo by logické vyžádat si možnou kupní cenu najednou a nikoli po částech, neboť takové počínání v nalézacím soudu vzbudilo dojem, že jejich vylákáním řešil svou aktuálně nedobrou finanční situaci. Dovolatel pak poškozenému sliboval získání konkrétního bytu, ač takový prostor neexistoval. Lze též zopakovat, že poškozený nebyl obeznámen s tím, že by veškeré předané peníze měly být použity na úhradu provize za zprostředkovatelské služby další osobě. Podvodný úmysl byl rovněž dovozován na podkladě dalšího počínání dovolatele, kterým se stavěl k odškodnění poškozeného. Nejprve poškozeného stále odkazoval na další termín uzavření kupní smlouvy a následně finanční prostředky poškozenému ani nechtěl reálně vrátit (viz též obsah potvrzení o převzetí částky „k vyřízení“ nemovitostí v Praze a následné zbavení se obchodního podílu na jeho společnosti, jež byla uvedena v listině o uznání dluhu).

58. Jestliže dovolatel v rámci svých výhrad též uváděl, že byl nesprávně právně posouzen charakter listiny ze dne 15. 2. 2020, v níž učinil své ručitelské prohlášení na potvrzení o převzetí celé částky společností M-H. P., s. r. o., kdy zajištění závazku bonitním ručitelem vylučuje podvodný úmysl, nutno podotknout, že podepsání nějakého ručitelského prohlášení dovolatelem cca půl roku po vylákání peněz od poškozeného je z hlediska subjektivních i objektivních znaků trestného činu podvodu naprosto irelevantní.

59. Nejvyšší soud tak uzavírá, že ani námitkám uplatněným v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebylo možno přiznat opodstatnění.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

60. Konečně obviněný namítal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Tento obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

61. Obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci jím dále upotřebených důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jestliže však bylo jeho dovolání ve vztahu k těmto dovolacím důvodům shledáno zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V.Závěr

62. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), h) či m) tr. ř. nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.

63. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného H. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 1. 2025

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu