8 Tdo 1007/2024-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání obviněného L. P., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 12 To 106/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 69/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 3 T 69/2024, byl obviněný L. P. uznán vinným v bodech 1., 3. až 5. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a v bodě 2. přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku.
2. Uvedených činů se dopustil (zkráceně) tím, že v dílčích útocích popsaných v bodech 1., 3. až 5. ve dnech 30. 3. 2024, 18. 4. 2024, 1. 5. 2024 a 4. 5. 2024 se bez závažného důvodu zdržoval na různých místech v Hradci Králové, ač věděl, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 6 T 126/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 12 To 264/2013, mu byl mj. uložen trest zákaz pobytu na okrese Hradec Králové na dobu 5 let, který doposud nevykonal. V bodě 2. čin spáchal tím, že dne 18. 4. 2024 na prodejní ploše prodejny XY odcizil láhev alkoholu značky Božkov o objemu 0,5 l v ceně 168,90 Kč, se kterou prošel pokladní zónou bez zaplacení, čímž společnosti XY způsobil škodu 168,90 Kč, a takto jednal přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 7. 2022, sp. zn. 1 T 71/2022, pravomocným téhož dne, odsouzen mimo jiné i za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, který dne 26. 3. 2024 vykonal.
3. Za tyto činy byl odsouzen podle § 205 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
4. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 12 To 106/2024, odvolání obviněného podané proti shora uvedeném rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. II. Z dovolání obviněného
5. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. dovolání, jímž brojil výhradně proti výroku o trestu pro jeho nesprávné hmotněprávní vymezení a proti tomu, že mu byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a rovněž z důvodu porušení práva na spravedlivý proces, protože bylo rozhodnuto v rozporu se základními zásadami pro ukládání trestů s ohledem na malou škodlivost jemu za vinu kladených trestných jednání. Poukázal na to, že se v Hradci Králové u činů pod body 1., 3. až 5. vždy zdržoval velice krátkou dobu a v bodě 2. byla hodnota odcizené lahve alkoholu pouze 168,90 Kč. Uvedené skutečnosti svědčí o malé závažnosti, a proto se mu jeví trest odnětí svobody v trvání sedmnácti měsíců uložený jako nepodmíněný zjevně nepřiměřeným.
6. Obviněný zdůraznil, že výrok o vině dovoláním nenapadá, protože prohlásil vinu a ztotožnil se s ní i ke všem skutečnostem uvedeným v návrhu na potrestání, a toto jeho prohlášení soud přijal. Z tohoto důvodu se zabýval jen druhem a výší uloženého trestu, s čímž se ztotožnil i odvolací soud. Obviněný však závěry a argumenty obou soudů považuje za nesprávné, neboť oba soudy vadně aplikovaly základní zásady pro ukládání trestu, pokud nepoužily ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Těmito námitkami by se měl Nejvyšší soud zabývat (viz judikatura Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 71/2022, či ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1368/2020), protože ustanovení § 58 tr. zákoníku může být předmětem dovolání (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19, nebo ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, a další). Soudy se však dostatečně nevypořádaly s podmínkami pro použití § 58 tr. zákoníku, ač tak s ohledem na jím uvedené obecné zásady měly učinit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 872/2006 a další). Nezabývaly se jeho obhajobou a vyměřily mu v rozporu se zásadami pro ukládání trest, který je nepřiměřeně přísným. Soudy při jeho výměře zohlednily jako přitěžující skutečnost jeho trestní minulost, a naopak polehčujícím okolnostem nepřikládaly dostatečnou váhu a nebraly v potřebné míře do úvahy, že prohlásil vinu.
7. Pro mírnější trest podle obviněného svědčí jeho neutěšené poměry, když po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody byl do spáchání prvního činu na svobodě 40 dnů, nebyl nikde zaměstnán, byl tedy bez příjmů. Přitom ve výkonu trestu odnětí svobody byl dva roky zaměstnán, a to hlavně proto, že má vyživovací povinnost ke dvěma dětem. Soudy měly přihlédnout k tomu, že nezpůsobil žádnou škodu, a u přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se zdržoval v Hradci Králové jen několik hodin, což rovněž svědčí o nižší intenzitě jeho jednání. Soudy měly též přihlédnout k jeho doznání a že s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, což neučinily, když v rozporu se všemi těmito skutečnostmi mu vyměřily v rámci trestní sazby do dvou let nepodmíněný trest odnětí svobody sedmnácti měsíců, ač mu měl být uložen trest zásadně nižší či alternativní, nespojený s odnětím svobody.
8. Nedostatky obviněný spatřoval i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž nebylo ani vysvětleno, z čeho soudy dovodily, že by uložení jiného než nepodmíněného trestu nevedlo k tomu, aby vedl řádný život. Touto skutečností se nezabýval ani odvolací soud, který pominul naplnění účelu a funkce uloženého trestu, a zároveň předpoklady pro nápravu obviněného ani nezvažoval z hlediska, zda by bylo možné nápravy obviněného lépe dosáhnout trestem podmíněně odloženým na přiměřenou zkušební dobu, v níž by prokázal své polepšení, protože jeho umístění do výkonu trestu odnětí svobody nikterak nepřispěje k nápravě, pouze mu zkomplikuje další život a zbytečně zatíží státní rozpočet.
9. Ze všech těchto důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2024, č.j. 12 To 106/2024, i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 3 T 69/2024, zrušil a věc vrátil k novému projednání. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Nejvyšší státní zastupitelství k dovolání obviněného prostřednictvím u něj působícího státního zástupce vyjádřilo názor, že námitky obviněného proti výroku o trestu nelze k zákonem vymezeným důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. vůbec podřadit. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu státní zástupce zdůraznil, že ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nešlo o trest, který by byl uložen mimo trestní sazbu, nebo byl vyměřen druh trestu, který zákon nepřipouští, neboť trest odnětí svobody zákon podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku umožňuje uložit od šesti měsíců až na tři roky (a nikoli obviněným zmiňované až dva roky), a tedy sedmnáct měsíců je ještě v první polovině uvedené zákonné trestní sazby.
11. K možnosti výrok o trestu za jistých okolností napadnout podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř. zmínil, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, na němž by bylo rozhodnutí založeno, je možno považovat – pokud jde o výrok o trestu – pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Šlo by například o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, avšak žádnou z takto naznačených eventualit obviněný nevytkl.
Zdůraznil však, že podle žádného z taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. Za zcela výjimečné případy jsou považovány pouze situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, nebo ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 785/2019). Takovým trestem však trest odnětí svobody uložený dovolateli není. Z odůvodnění rozhodnutí soudů totiž plyne, že způsob jeho výkonu a také jeho výše byly odůvodněny řádně s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a rovněž způsobem ústavně konformním, s důrazem na to, že obviněný páchal a páchá trestnou činnost opakovaně, což vyloučilo jakékoli úvahy o možném ukládání trestu alternativního, který by nebyl spojen s pobytem ve věznici, a proto nepodmíněný trest odnětí svobody uložený obviněnému ještě v rámci první poloviny zákonné trestní sazby není nepřiměřeným, extrémně přísným či nespravedlivým není.
12. K požadavku obviněného na užití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku státní zástupce uvedl, že jde o výjimečnou aplikaci, která spočívá na volné úvaze soudu, jde o fakultativní postup soudu, který není povinen využít. Zmínil, že odvolací soud v bodě 16. odůvodnění svého usnesení aplikaci tohoto mimořádného snížení trestu odnětí svobody s dostatečnými argumenty vyloučil, neboť pro takový postup důvodně neshledal splněnými žádné podmínky. Protože námitky obviněného pod žádné dovolací důvody podřadit nelze, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
IV. K formálním náležitostem dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
14. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s ohledem na to, že soud prvního stupně ve smyslu § 206c odst. 4 tr. ř. rozhodl, že prohlášení viny obviněného bylo učiněno v souladu s § 206c odst. 1 tr. ř., a proto ho přijal. Toto rozhodnutí soudu má význam pro rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, protože podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Tato podmínka vyplývá z povahy takového rozhodnutí a řízení, z
jakého vzešlo. Dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). V případě, kdy obviněný prohlásil vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř. a soud toto prohlášení přijal (§ 206c odst. 4 tr. ř.), nastává situace stanovená v § 206c odst. 7 věta druhá tr. ř., podle něhož skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, což je promítnuto do § 246 odst. 1 písm. b) tr.
ř., podle něhož rozsudek může odvoláním napadnout obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. To v důsledku znamená, že odvolací soud výrok o vině v rozsahu, v jakém bylo soudem prohlášení viny obviněného přijato, nemůže přezkoumat podle § 254 odst. 1 tr. ř., protože odvolání proti němu by podala osoba, která takovou část rozsudku nemůže napadat. Tudíž ani Nejvyšší soud nemůže v této části rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat.
15. V posuzované věci z obsahu spisu plyne, že obviněný po přednesení obžaloby při hlavním líčení dne 24. 7. 2024 (č. l. 137, 138 spisu) prohlásil jak k činům, jež mu jsou kladeny za vinu, tak i k jejich právnímu posouzení, že institutu prohlášení viny rozumí a že trestné jednání kladené mu za vinu spáchal, souhlasí s jeho právní kvalifikací, a že toto prohlášení učinil dobrovolně. Uvedl při tom, že nesouhlasí s návrhem státního zástupce uvedeným v obžalobě a zopakovaným při hlavním líčení, podle něhož navrhuje uložení trestu v trvání dvaceti měsíců nepodmíněně.
16. Odvolací soud při projednávání odvolání obviněného uvedené principy, jakož i způsob, na jehož základě k prohlášení viny došlo, respektoval, a když obviněný podal odvolání jen proti výroku o trestu, zaměřil svůj přezkum jen vůči trestu, kdežto výrok o vině nepřezkoumával.
17. Nejvyšší soud z obsahu spisu shledal, že nedošlo k porušení základních zásad trestního řízení, které je třeba mít na paměti i při využití konsenzuálních způsobů řešení trestních věcí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 236/23). V posuzované věci nezjistil takové nedostatky, které by měly extrémní dopad na nepřekročitelné limity aplikace prostředků trestní represe a shledal, že využitím institutu prohlášení viny nebyla obcházena zásada materiální pravdy ani pravidel in dubio pro reo. Šlo v této věci toliko o urychlení a hospodárnost trestního řízení za situace, kdy o vině obviněného neexistují důvodné pochybnosti, neboť obviněný vinu nejen prohlásil, ale i doznal, což má význam z hlediska zásady, že prohlášení viny je třeba odlišit od procesního institutu doznání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23). Nejvyšší soud v posuzované věci zjistil, že všechny tyto podmínky byly splněny, a že šlo o skutečný a svobodný projev vůle obviněného nepodmíněný ničím jiným než zákonem danými hledisky, o nichž soud obviněného plně a účinně poučil (viz č. l. 137 spisu).
18. S ohledem na uvedená zjištění byly splněny podmínky § 206 odst. 1, 4 tr. ř. Protože obviněný dovolání za uvedených podmínek podal výhradně proti výroku o trestu, kdy kromě jiného vznesl svůj požadavek na uložení mírnějšího trestu za podmínek stanovených v § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, je podané dovolání ve smyslu § 265a odst. 1 ve spojení s § 206c odst. 7 a § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. přípustné (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23), a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda v tomto směru obviněný naplnil podmínky jím označeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V. K výhradám obviněného
19. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím lze uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení.
20. U námitek proti výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, ani okolnosti, za kterých mu byl trest uložen, nesvědčí o jeho naplnění. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
21. Napadnout dovoláním druh a výměru uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
22. Uvedené zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
23. Uvedená hlediska pro možnost zabývat se v dovolacím řízení výhradami proti výroku o trestu svědčí o tom, že důvodem pro přezkum správnosti uloženého trestu nejsou jakékoli námitky, zejména jím nemohou být výhrady proti nepřiměřenosti a přílišné přísnosti posuzovaného trestu. Proto Nejvyšší soud v právě projednávané věci nemohl přezkoumávat výhrady směřující proti vadně posuzovaným polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, ani tvrzení obviněného, že soud nepřihlížel k jeho osobním poměrům, neboť právě takové argumenty na žádný z obviněným uplatněných důvodů nedopadají.
24. Nejvyšší soud by mohl do uloženého trestu za takové situace zasáhnout jedině tehdy, kdyby na podkladě námitek obviněného shledal extrémní porušení pravidel stanovených zákonem pro ukládání sankcí, tedy markantní porušení zásad pro výměru trestu vymezených v § 39 a násl. tr. zákoníku, tzn. že by soudy uložily zcela neadekvátní trest a např. postupovaly v rozporu se zásadou proporcionality, která je v širším slova smyslu obecně uznávaným právním principem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004), jenž je podstatnou náležitostí právního státu, a je označován též jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Uvedený princip sice na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) ani i) tr. ř. nedopadá, neboť má jiný smysl, než je právní vymezení druhu trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 433/2016), nicméně z hlediska možného porušení zásad spravedlivého procesu, respektive vyloučení zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 11 Tdo 303/2023), je významnou okolností, kterou musí soudy brát do úvahy a plně ji respektovat.
25. V posuzované věci však Nejvyšší soud nezjistil žádné nedostatky, které by svědčily o porušení vytýčených pravidel, protože se trestem, jenž byl obviněnému uložen, dostatečně zabývaly (srov. body 6. rozsudku soudu prvního stupně a 15. až 20. usnesení odvolacího soudu) a odůvodnily jeho výměru i způsob jeho výkonu. Obviněnému byl uložen za dva přečiny úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmnácti měsíců v rámci sazby stanovené u § 205 odst. 2 tr. zákoníku, která je ve smyslu § 43 odst. 1 tr. zákoníku vůdčí pro ukládání trestu za oba přečiny a je vymezena rozpětím od šesti měsíců do tří let. U trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti roků jde o výměru mírně nad polovinou tohoto rozpětí představující dvacet jeden měsíc. Je tedy zjevné, že soudy použily druh i výměru trestu, kterou zákon připouští, a tudíž důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebyl naplněn.
26. S ohledem na okolnosti, které obviněný v dovolání uváděl, zejména pokud poukazoval na nepřiměřenost a tvrdost trestu, nebyly dány podmínky ani pro důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože nešlo o trest ukládaný v rozporu s obecnými hmotněprávními pravidly. Nejvyšší soud jen nad rámec podaného dovolání uvádí, že nebyl zjištěn ani žádný exces při jeho výměře, neboť soudy zvážily všechny rozhodné skutečnosti a braly do úvahy jak polehčující, tak i přitěžující okolnosti, které v souladu s § 125 a § 134 tr. ř. srozumitelně a v potřebné míře vyložily a odůvodnily. V souladu s jimi uvedenými závěry a úvahami lze zmínit, že pokud obviněný několik dní poté, co byl z předchozího trestu odnětí svobody propuštěn, spáchal několik dílčích útoků přečinu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, navíc i u činu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku je zjevné, že si nevzal žádné ponaučení z nedlouho předtím vykonaného trestu, neboť navázal na předchozí kriminální způsob života, když nerespektoval ani zákaz pobytu, který měl sloužit k zamezení této trestné činnosti. Vše odůvodnilo uložení v rámci zákonné sazby trestu delšího trvání. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že obviněnému uložený trest není v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe a jde o zcela předvídatelnou a zákonnou sankci, s níž byl srozuměn, jak plyne z poučení soudu prvního stupně při hlavním líčení v rámci postupu podle § 206c odst. 1 a násl. tr. ř.
27. V dané souvislosti lze poznamenat, že námitky obviněného vycházejí z tvrzení o očekáváné výši trestu odnětí svobody. Podle zjištěného způsobu a postupu soudu prvního stupně (srov. č. l. 137, 138 spisu) před rozhodnutím o přijetí prohlášení viny vše svědčí o tom, že jednak soud nenaznačoval možnost, že by se prohlášení viny mohlo promítat do mírného, případně jak vysokého trestu odnětí svobody, toliko obviněného upozornil na zásady stanovené v § 206c odst. 6, 7 tr. ř. i na to, jakou trestní sazbou je v rámci použité právní kvalifikace ohrožen. Z obdržené obžaloby, ale i z vyjádření státního zástupce u hlavního líčení, znal obviněný návrh na uložení trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, na nějž při hlavním líčení reagoval tím, že s ním nesouhlasí. Nejvyšší soud proto neshledal nedostatky v postupech soudu, protože trest obviněnému za dané situace uložený, vyplýval a korespondoval s poznatky, jichž se mu při prohlášení viny od soudu dostalo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23). Soudy se vyslovily i k tomu, jaký trest by byl obviněnému ukládán bez prohlášení viny, a ve vztahu k uvedenému poukázaly i na jeho snížení v situaci, kdy vinu prohlásil.
28. Pokud obviněný v dovolání k trestu poukazoval na to, že soudy nereagovaly správně na možnost využití zmírňujícího ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jde o výhrady, jež Nejvyšší soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, považuje za vznesené v souladu s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a připomíná, že podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, má-li soud za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, může mu snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, když odsuzuje pachatele, který prohlásil svoji vinu. Z uvedeného je patrné, že když pachatel prohlásil vinu, lze uvedené ustanovení užít, jestliže je možné jeho nápravy dosáhnout i trestem kratšího trvání, a to vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti. Jde o fakultativní rozhodnutí soudu, které přichází do úvahy jen za splnění uvedených zákonných podmínek, a není tedy obecně vynutitelné, ani nárokovatelné pro případ, že obviněný podle § 206c odst. 1 tr. ř. vinu prohlásí. Posuzované ustanovení soudu dává možnost trest obviněnému, který prohlásil vinu, uvedeným způsobem zmírnit, ale jen tehdy, když jeho nápravy je možné dosáhnout s ohledem na jeho poměry a povahu a závažnost spáchané trestné činnosti, což je rozhodnou a obligatorní podmínkou, jíž musí soud vždy zkoumat a s ohledem na ni i o výši trestu uvažovat, a je v té souvislosti povinen i zkoumat naplnění podmínek § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
29. V posuzované věci lze vyloučit svévoli soudu prvního stupně při ukládání druhu trestu a jeho výše obviněnému, protože podle rozvedených důvodů zvažoval všechny rozhodné skutečnosti a zabýval se jak osobou obviněného, tak i okolnostmi, za kterých k činům došlo, a důvodně dospěl k závěru, že v této trestní věci podmínky pro aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku splněny nejsou. Poukázal na zjištění, která obviněnému přitěžují, zejména přihlížel k tomu, že se dopustil dvou skutků, jednoho pokračujícího, spáchaného více dílčími útoky, u druhého pak poukazoval zejména na jeho majetkovou povahu. Nutno podotknout, že si obviněný krádeží opatřil lahev alkoholu, tedy věc, která nesloužila k jeho obživě (srov. bod 6. rozsudku soudu prvního stupně). Obdobné úvahy rozvedl v přezkoumávaném usnesení i odvolací soud (viz body 8. až 16. usnesení), jenž se s vyměřenou výší trestu z důvodů, které rozvedl, ztotožnil. Tomuto soudu lze přisvědčit v tom, že zejména časově úzká návaznost trestného jednání obviněného od propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody i povaha páchané trestné činnosti nesvědčí o splnění podmínek podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. S poukazem na příslušné pasáže odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí lze zdůraznit, že odvolací soud v argumentaci k ukládanému trestu poukázal na souvislosti vyplývající ze zásad § 39 odst. 2 tr. zákoníku a v souladu se všemi uvedenými pravidly vysvětlil, proč závěrům soudu prvního stupně přisvědčil.
30. Nejvyšší soud zmiňuje, že soudy obou stupňů posuzovaly osobu obviněného i to, že svou vinu doznal. Uložený trest odpovídá zákonným hlediskům a není v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími zásadami pro ukládání trestů z hledisek § 39 a násl. tr. zákoníku (tj. s možností nápravy, poměry pachatele a předpoklady vzniku rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu). Nic nesvědčí o tom, že by zakládal jeho neslučitelnost s ústavním principem proporcionality trestní represe. K mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku tudíž nebyl důvod, přičemž nepodmíněný trest uložený mírně nad polovinou trestní sazby podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku je zcela zákonnou, vhodnou a proporcionální sankcí a jeho námitky o neaplikování § 58 tr. zákoníku tudíž nejsou důvodné. VI. Závěr Nejvyššího soudu
31. Ze všech shora podrobně popsaných důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání obviněného shledal jako celek zjevně neopodstatněným a odmítl je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože pro takový postup měl dostatek zjištění a informací v obsahu spisu svědčících o tom, že se soudy nižších stupňů se všemi důležitými skutečnostmi řádně vypořádaly.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17.12.2024
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu