8 Tdo 1031/2024

8 Tdo 1031/2024-2270

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovoláních obviněných 1) Rostislava Berky, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, a 2) Milana Kodera proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 44 To 177/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 54/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Rostislava Berky a Milana Kodera odmítají.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 2. 2024, sp. zn. 4 T 54/2023, byl obviněný Rostislav Berka pod bodem I. shledán vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za tento zločin a za sbíhající se přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 3 T 146/2018, který nabyl právní moci téhož dne, byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, člena kontrolního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích všeho druhu včetně výkonu rozhodovací činnosti statutárního orgánu, kontrolního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích všeho druhu na základě generální plné moci na dobu 48 měsíců. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu uložený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 3 T 146/2018, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

2. Obviněný Milan Koder byl pod bodem II. označeného rozsudku soudu prvního stupně shledán vinným účastenstvím ve formě pomoci ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 42 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, člena kontrolního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích všeho druhu včetně výkonu rozhodovací činnosti statutárního orgánu, kontrolního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích všeho druhu na základě generální plné moci na dobu 42 měsíců.

3. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného Rostislava Berky zaplatit na náhradě škody poškozené České republice – Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj, IČ 72080043, se sídlem Na Pankráci 1685/17,19, Praha 4, částku 3 652 560 Kč a o povinnosti obviněných Rostislava Berky a Milana Kodera společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené České republice – Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj, IČ 72080043, se sídlem Na Pankráci 1685/17,19, Praha 4, částku 3 939 035 Kč.

4. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2. Obviněný Rostislav Berka odvolání zaměřil proti výrokům o vině a trestu, obviněný Milan Koder brojil rovněž proti výroku o vině a dále výroku o náhradě škody. Státní zástupce v odvolání podaném v neprospěch obviněného Rostislava Berky nesouhlasil s výrokem o jeho trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 44 To 177/2024, byla podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných i státního zástupce zamítnuta.

5. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný Rostislav Berka pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pod bodem I. a obviněný Milan Koder pomoci ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pod bodem II. ve stručnosti dopustili tím, že I. obviněný Rostislav Berka v období do 12. června 2017 jakožto jediný člen představenstva obchodní společnosti Desperado club, a.

s., IČ: 266 94 263, se sídlem Lumírova 90/23, Praha 2, od srpna 2002 registrované jako plátce daně z přidané hodnoty s měsíčním zdaňovacím období, a v období následujícím po 12. červnu 2017 jakožto osoba obchodní společnosti Desperado club, a. s., fakticky zcela ovládající prostřednictvím blízkých osob, jmenovitě prostřednictvím své družky Jany Kadlecové a své matky Jarmily Topičové, v přímém úmyslu protiprávně ve značném rozsahu snížit vlastní daňovou povinnost společnosti Desperado club, a. s., na dani z přidané hodnoty ve zdaňovacích obdobích listopadu 2016 a února 2017 a současně v přímém úmyslu protiprávně ve značném rozsahu snížit daňovou povinnost společnosti Desperado club, a.

s., na úseku daně z příjmů právnických osob ve zdaňovacím období hospodářského roku společnosti od 1. října 2016 do 30. září 2017 a tím se prostřednictvím společnosti neoprávněně obohatit, po vzájemné dohodě se spoluobviněným Milanem Koderou, ovládajícím obchodní společnost D-Consult, s. r. o., IČ: 654 09 922, která byla plátcem daně z přidané hodnoty, že obviněný Milan Koder opatří obviněnému Rostislavu Berkovi. faktury od společnosti D-Consult, s. r. o., neodpovídající skutečně realizované ekonomické činnosti, které obviněný Rostislav Berka použije k fingování nižší daňové povinnost společnosti Desperado club, a.

s., před správcem daně, prostřednictvím nezaviněně jednajícího zmocněnce společnosti Desperado club, a. s., V. P., účetního společnosti, nechal podat dálkovým způsobem prostřednictvím informačního systému datových schránek u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 2, se sídlem Vinohradská 2488/49, Praha 2, - dne 15. prosince 2016 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopadu 2016, v němž na řádku číslo 40 byla uvedena celková hodnota přijatých zdanitelných plnění od plátců daně s nárokem na odpočet v základní sazbě v základu daně ve výši 6 722 839 Kč a tomu odpovídající odpočet daně ve výši 1 411 798 Kč a na řádku číslo 46 byla uvedena celková výše odpočtu daně ve výši 1 411 798 Kč, čímž uplatnil nárok na odpočet daně z titulu zdanitelného plnění údajně přijatého od obchodní společnosti D-Consult, s.

r. o., ve výši 1 050 000 Kč, na základě faktury číslo 16014 vytvořené spoluobviněným Milanem Koderou na celkovou částku ve výši 6 050 000 Kč, kterou byla fakturována „zprostředkovatelská provize za zajištění klienta dle smlouvy z 21.

dubna

2016“, čímž neoprávněně nechal navýšit odpočet daně o částku ve výši 1 050 000 Kč, a namísto vlastní daňové povinnosti ve správné výši 2 111 607 Kč byla vykázána na řádku číslo 64 daňového přiznání vlastní daň pouze ve výši 1 061 607 Kč,

- dne 24. března 2017 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období února 2017, v němž na řádku číslo 40 byla uvedena celková hodnota přijatých zdanitelných plnění od plátců daně s nárokem na odpočet v základní sazbě v základu daně ve výši 9 138 321 Kč a tomu odpovídající odpočet daně ve výši 1 919 049 Kč a na řádku číslo 46 byla uvedena celková výše odpočtu daně ve výši 2 599 761 Kč, čímž uplatnil nárok na odpočet daně z titulu zdanitelného plnění údajně přijatého od obchodní společnosti D-Consult, s. r. o., ve výši 1 071 000 Kč na základě faktury číslo 17001 vytvořené spoluobviněným Milanem Koderou na celkovou částku ve výši 6 171 000 Kč za „propagaci a zviditelnění projektu dle smlouvy z 20. ledna 2016“, čímž neoprávněně nechal navýšit odpočet daně o částku ve výši 1 071 000 Kč, a namísto vlastní daňové povinnosti ve správné výši 1 112 029 Kč byla vykázána na řádku číslo 64 daňového přiznání vlastní daň pouze ve výši 41 029 Kč,

- dne 21. prosince 2017 přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období hospodářského roku od 1. října 2016 do 30. září 2017, v němž na řádku číslo 10 byl vykázán výsledek hospodaření v podobě ztráty ve výši -6 764 381 Kč a na řádku číslo 220 byla vykázána daňová ztráta ve výši -6 433 423 Kč, přičemž při určení základu daně byly do nákladů společnosti zahrnuty: faktury vystavené společností D-Consult, s. r. o., vytvořené zcela účelově spoluobviněným Koderou na celkovou částku 10.100.000 Kč, jmenovitě: - fakturu číslo 16014 ze dne 21.

listopadu 2016 na částku 5 000 000 Kč (bez daně z přidané hodnoty), kterou byla fakturována „zprostředkovatelská provize za zajištění klienta dle smlouvy z 21. dubna 2016“, a - fakturu číslo 17001 ze dne 20. ledna 2017 na částku 5 100 000 Kč (bez daně z přidané hodnoty), kterou byla fakturována „propagace a zviditelnění projektu dle smlouvy z 20. ledna 2016“; a faktury vystavené kyperskou společností E.B.N. DIGITAL MEDIA SERVICES LTD, registrační číslo HE363793, které nechal vystavit přímo obviněný Rostislav Berka, neboť uvedenou kyperskou společnost skrytě ovládal prostřednictvím své družky Jany Kadlecové, a kterými byly fakturovány „services and service support according to the general agreement“ (služby a servisní činnost podle všeobecné dohody) na celkovou částku ve výši 960 000 EUR (ekvivalent částky 25 658 400 Kč), i když společnost Desperado club, a.

s., ve skutečnosti ničeho nezaplatila, jmenovitě:

- fakturu číslo 2016/002 ze dne 22. prosince 2016 na částku 120 000 EUR (ekvivalent částky 3 242 400 Kč),

- fakturu číslo 2017/002 ze dne 30. ledna 2017 na částku 120 000 EUR (ekvivalent částky 3 242 400 Kč),

- fakturu číslo 2017/004 ze dne 28. února 2017 na částku 120 000 EUR (ekvivalent částky 3 242 400 Kč),

- fakturu číslo 2017/009 ze dne 30.

března 2017 na částku 120 000 EUR

(ekvivalent částky 3 242 400 Kč),

- fakturu číslo 2017/010 ze dne 27. dubna 2017 na částku 120 000 EUR (ekvivalent částky 3 232 200 Kč),

- fakturu číslo 2017/013 ze dne 29. května 2017 na částku 120 000 EUR (ekvivalent částky 3 172 200 Kč),

- fakturu číslo 2017/014 ze dne 28. června 2017 na částku 120 000 EUR (ekvivalent částky 3 159 000 Kč),

- fakturu číslo 2017/016 ze dne 26. července 2017 na částku 120 000 EUR (ekvivalent částky 3 125 400 Kč), čímž došlo k neoprávněnému snížení základu daně z příjmů právnických osob o celkovou částku 35 758 400 Kč, neboť nebyla vykázána správná výše základu daně na řádku 220 daňového přiznání ve výši 29 324 977 Kč (35 758 400 – 6 433 423), po zaokrouhlení na celé tisíce dolů ve výši 29 324 000 Kč, čemuž při sazbě 19 % měla odpovídat správná výše daňové povinnosti v částce 5 571 560 Kč, a to přestože ve skutečnosti nedošlo k žádnému pořízení služeb společností Desperado club, a.

s., od společnosti D-Consult, s. r. o., s nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty v žádném ze zdaňovacích období listopadu 2016 nebo února 2017 a přestože nedošlo ani k vynaložení účelných nákladů společností Desperado club, a. s., na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů společnosti v souvislosti s obchodními vztahy toliko účelově předstíranými se společnostmi D-Consult, s. r. o., a E.B.N. DIGITAL MEDIA SERVICES LTD v hospodářském roce od října 2016 do září 2017, čímž došlo, v rozporu s ustanovením § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, k protiprávnímu snížení vlastní daňové povinnosti společnosti Desperado club, a.

s., na dani z přidané hodnoty ve zdaňovacích období listopadu 2016 a února 2017 o částku ve výši 2 121 000 Kč a současně v rozporu s ustanovením § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, k protiprávnímu snížení daňové povinnosti společnosti na dani z příjmů právnických osob v hospodářském roce od října 2016 do září 2017 o částku ve výši 5 571 560 Kč, celkově tedy došlo, pokračujícím jednáním ve smyslu § 116 tr. zákoníku, k neoprávněnému zkrácení daně společnosti Desperado club, a. s., ve výši 7 692 560 Kč,

II. obviněný Milan Koder jakožto jediný jednatel a společník obchodní společnosti D-Consult, s. r. o.,

IČ: 65409922, se sídlem Bořivojova 878/35, Praha 2, registrované jako plátce daně z přidané hodnoty se čtvrtletním zdaňovacím obdobím, v přímém úmyslu protiprávně umožnit ve značném rozsahu snížit daňovou povinnost společnosti Desperado club, a. s., IČ: 26694263, se sídlem Lumírova 90/23, Praha 2, na dani z přidané hodnoty ve zdaňovacích obdobích listopadu 2016 a února 2017 a současně v nepřímém úmyslu protiprávně umožnit této společnosti ve značném rozsahu snížit daňovou povinnost i na úseku daně z příjmů právnických osob ve zdaňovacím období hospodářského roku od 1. října 2016 do 30. září 2017, po vzájemné dohodě se spoluobviněným Rostislavem Berkou, zcela ovládajícím obchodní společnost Desperado club, a.

s., která byla rovněž plátcem daně z přidané hodnoty, že obviněný Milan Koder opatří obviněnému Rostislavu Berkovi faktury od společnosti D-Consult, s. r. o., neodpovídající skutečně realizované ekonomické činnosti, které obviněný Rostislav Berka použije k fingování nižší daňové povinnosti společnosti Desperado club, a. s., před správcem daně dne 21. listopadu 2016 vystavil za společnost D-Consult, s. r. o., fakturu číslo 16014 adresovanou společnosti Desperado club, a. s., na celkovou částku ve výši 6 050 000 Kč, sestávající ze základu daně ve výši 5 000 000 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 1 050 000 Kč, kterou bylo fakturováno zdanitelné plnění údajně spočívající ve „zprostředkovatelské provizi za zajištění klienta dle smlouvy ze dne 21.

dubna 2016“ a předal ji obviněnému Rostislavu Berkovi, dne 20. ledna 2017 vystavil za společnost D-Consult, s. r. o., další fakturu číslo 17001 adresovanou společnosti Desperado club, a. s., na celkovou částku ve výši 6 171 000 Kč, sestávající ze základu daně ve výši 5 100 000 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 1 071 000 Kč, kterou bylo fakturováno zdanitelné plnění údajně spočívající v „propagaci projektu dle smlouvy ze dne 20. ledna 2016“ a rovněž ji předal obviněnému Rostislavu Berkovi, následně obviněný Rostislav Berka předal tyto faktury společnosti D-Consult, s.

r. o., nezaviněně jednajícímu účetnímu společnosti Desperado club, a. s., V. P., s pokynem faktury zaúčtovat a zohlednit je v daňových přiznáních společnosti Desperado club, a. s., k dani z přidané hodnoty i k dani z příjmů právnických osob podávaných u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 2, se sídlem Vinohradská 2488/49, Praha 2, k čemuž došlo:

- dne 15. prosince 2016 podáním daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopadu 2016, v němž byl na základě faktury společnosti D-Consult, s. r. o., číslo 16014 neoprávněně uplatněn nárok na odpočet daně ve výši 1 050 000 Kč,

- dne 24. března 2017 podáním daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období února 2017, v němž byl na základě faktury společnosti D-Consult, s. r. o., číslo 17001 neoprávněně uplatněn nárok na odpočet daně ve výši 1 071 000 Kč, a

- dne 21. prosince 2017 podáním daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období hospodářského roku od 1. října 2016 do 30. září 2017, v němž byl na základě faktur společnosti D-Consult, s. r. o., číslo 16014 a 17001 neoprávněně snížen základ daně společnosti Desperado club, a. s., o částku ve výši 10 100 000 Kč, což výslednou daňovou povinnost protiprávně snížilo o částku ve výši 1 919 000 Kč (10 100 000*0,19), a to přestože ve skutečnosti nedošlo k žádnému poskytnutí služeb společností D-Consult, s. r. o., společnosti Desperado club, a. s., s nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty v žádném ze zdaňovacích období listopadu 2016 nebo února 2017, a přestože v souvislosti s předstíranými úhradami faktur společnosti D-Consult, s. r. o., nedošlo ani k vynaložení účelných nákladů společností Desperado club, a.

s., na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů společnosti v hospodářském roce od října 2016 do září 2017, čímž došlo, v rozporu s ustanovením § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, k protiprávnímu snížení vlastní daňové povinnosti společnosti Desperado club, a. s., na dani z přidané hodnoty ve zdaňovacích období listopadu 2016 a února 2017 o částku ve výši 2 121 000 Kč a současně v rozporu s ustanovením § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, k protiprávnímu snížení daňové povinnosti společnosti na dani z příjmů právnických osob v hospodářském roce od října 2016 do září 2017 o částku ve výši 1 919 000 Kč, obviněný Milan Koder tak záměrně vytvořil podmínky pro zkrácení daňové povinnosti společností Desperado club, a. s., na úseku daně z přidané hodnoty a daně z příjmů právnických osob v celkové výši 4 040 000 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k nim

6. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 44 To 177/2024, podali obvinění Rostislav Berka a Milan Koder prostřednictvím obhájců dovolání.

7. Obviněný Rostislav Berka ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. Namítl, že odvolací soud se nevypořádal s jeho podrobnou argumentací uvedenou v odvolání, jeho rozhodnutí tak trpí zásadními vadami spočívajícími v nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění, v neprovedení některých podstatných důkazů a v celkově nesprávném procesním postupu soudů obou instancí při dokazování, a že zjištěný skutkový stav byl nesprávně posouzen. Rovněž měl za to, že uložený trest je zjevně nepřiměřený.

8. Konkrétně pak dovolatel vytkl, že soud nedostatečně zjistil skutkový stav, nevypořádal se s rozpory v jednotlivých důkazech, neprovedl jím navrhované důkazy, zejména výslech S. G., a ignoroval důkazy svědčící o jeho nevině. Měl za to, že ani na základě neúplně provedeného dokazování není možno dospět k závěru, že se dopustil trestného činu, proto měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo zproštěn obžaloby. Soudy se podle jeho přesvědčení nevypořádaly s jeho tvrzením, že nikdy nezastíral své ovládání kyperské společnosti E.B.N., ačkoliv obžaloba byla postavena na tom, že tato společnost byla zřízena právě pro umožnění krácení daně. Soud také nijak nehodnotil jeho podnikatelský záměr vyvinout unikátní systém sdílení videí, který ve své době měl pouze omezenou konkurenci, nezabýval se ani skutečnou hodnotou takového unikátního virtuálního systému (obdoba YouTube), ani skutečností, že i zkušení IT odborníci takový systém vyhodnotili jako extrémně zajímavý s potenciálem vysokých zisků pro provozovatele (viz vyjádření svědka D. K.). Soudy zcela ignorovaly, že dovolatel v oblasti reklamy a marketingu působil dlouhodobě a dosahoval velice slušných zisků řádově v milionech korun ročně a že nápad na fungování této aplikace byl výsledkem jeho dlouholetých zkušeností. Nevypořádaly se ani s tvrzením svědka D. K., že na systému internetové televize pracoval rok a půl až dva roky a věnoval tomu své víkendy a veškerý volný čas. Soudy nezdůvodnily, proč založily svá rozhodnutí toliko na neúplném a povrchním znaleckém posudku Ing. Jana Janky, který dílo S. G. vyhodnotil na cca dva člověkodny práce IT programátora, přičemž náročnost a objem práce svědka D. K. nebyly znalcem hodnoceny vůbec (přitom ten uvedl, že ? díla vytvářel on pouze a ? S. G.). Způsob stanovení hodnoty aplikace, který zaujal soud, tj. ohodnocení této aplikace pouze prostřednictvím znaleckého posudku Ing. Jana Janky, je podle dovolatele nesprávný a nereflektuje skutečnou hodnotu tohoto díla.

9. Dále v podrobnostech vytkl, že znalci nebyly poskytnuty veškeré potřebné podklady, aby mohl kvalifikovaně a odpovědně zpracovat znalecký posudek ohledně díla jako celku. Z toho důvodu navrhoval zpracování doplnění ke znaleckému posudku. Zdůraznil, že převážná většina díla byla uložena na pronajaté infrastruktuře (pronájem serverů, viz výpověď svědka D. K.), přičemž v důsledku nástupu dovolatele do výkonu trestu a zastavení tohoto projektu nebyly uhrazeny náklady na tuto infrastrukturu a data tedy již nemá dovolatel k dispozici. Svědek D. K. na riziko vypršení a vymazání důležité části projektu na serverech OVH s dostatečným předstihem Rostislava Berku ml. informoval, ten však v důsledku absence pokynů dovolatele, který byl ve výkonu trestu, neměl dostatek podkladů pro kvalifikované rozhodnutí, zda tyto náklady uhradit či nikoli, a následně pak společnost E.B.N. o tato data přišla.

10. Dovolatel nesouhlasil ani s vyhodnocením soudu, že osobní výslech zásadního svědka S. G. nebyl nezbytný. Tento postup soudu byl podle jeho názoru v rozporu s § 211 odst. 1 tr. ř., neboť dovolatel má právo na ústnost soudního procesu a na výslechu tohoto svědka v hlavním líčení trval. Soud tedy nemohl informace poskytnuté tímto svědkem použít v odůvodnění svého rozsudku, což však soud nerespektoval (viz body 15., 16. rozsudku soudu prvního stupně). Vzhledem k tomu, že dovolatel nemohl tohoto svědka s jeho výpovědí konfrontovat v průběhu dokazování v řízení před nalézacím soudem, došlo k porušení jeho ústavního práva na obhajobu, a tím i ke krácení jeho možnosti efektivní obrany proti obžalobě, tj. omezení kontradiktornosti trestního řízení.

11. K nezákonné součinnosti s obviněným Milanem Koderem uvedl, že soud bez bližší argumentace odmítl tvrzení Martina Konhefera, že do XY v obci XY, chodili zájemci o nákup tohoto podniku, a místní obyvatelé zjišťovali, zda je penzion prodáván. Z toho je podle dovolatele zřejmé, že platí tvrzení obou obviněných svědčící o tom, že penzion byl k prodeji, a nijak nebylo vyvráceno, že by Milan Koder jeho prodej nezprostředkovával. Podle jeho názoru je nutno považovat hodnocení soudu o tom, že výpověď svědka Martina Konhefera ohledně dlouhodobosti prodeje penzionu naopak svědčí o vině dovolatele, za zcela spekulativní a nepodložené. Nesouhlasil ani s názorem soudu, že na základě první faktury žádné plnění od společnosti D-Consult, s. r. o., neproběhlo, když v provedeném dokazování byla naopak předložena celá řada důkazů prokazujících, že dovolatel měl v úmyslu XY skutečně prodat a činil k tomu prostřednictvím Milana Kodera zcela průkazné a transparentní kroky, za což mu za obstarání příležitosti k obchodu náležela odměna. Soudy rovněž zcela pominuly okolnosti celého obchodu, kdy nebyla nabízena k prodeji jen nemovitost, ale celé obchodní portfolio dovolatele související s penzionem, tj. více aktiv/hodnot, nejen penzion XY. Měl také za to, že samotná skutečnost, že platby dovolatele ve prospěch D-Consult, s. r. o. (dále též jen „D-Consult“), byly realizovány částečně v hotovosti a rovněž následně obviněný Milan Koder (a A. K.) vybíral z bankovních účtů částky v hotovosti, nepředstavuje přímý důkaz o tom, že plnění D-Consult poskytla dovolateli pouze fiktivně za účelem zkrácení daňové povinnosti. Soudy se nezabývaly ani důkazy o tom, že penzion byl nabízen i dalšími realitními kancelářemi.

12. Dále tento obviněný namítl, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně absentuje relevantní popis role společnosti APPi-ONLINE. V rozsudku soudu prvního stupně se ve vztahu k této společnosti objevují pouze informace zcela vytržené z kontextu (bod 26. nebo bod 42.), přičemž soud odvolací se tímto nezabýval vůbec. Rovněž zdůraznil, že soudy ignorovaly, že obviněný v roce 2016/2017 dokázal vykázat hospodářský zisk cca 50 mil. Kč, což svědčí o tom, že byl úspěšný, a nebylo prokázáno, že by se rozhodl ke zkrácení své daňové povinnosti, aby si mohl tento zisk v co největší míře ponechat.

13. Dovolatel též konstatoval, že jeho přímý úmysl dopustit se trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a způsobit škodu ve výši 7 692 560 Kč nebyl nijak prokázán. Vzhledem ke svým znalostem z oblasti daňového práva by ani nebyl schopen takto sofistikovaný způsob krácení daní iniciovat nebo realizovat, když nebyl účetním, daňovým specialistou a ani na základě svých profesních zkušeností a vědomostí by nebyl schopen vymýšlet tyto složité vzorce a transakce mezi několika obchodními společnostmi, navíc sídlícími v jiných členských státech EU. Úvahy obou soudů nižších stupňů byly podle názoru dovolatele v rozporu se závěry aktuální odborné literatury, podle níž se v praxi často setkáváme se zapojením nic netušících osob do daňových podvodů, které tak nemohou být trestně stíhány, a podle níž úmyslné zavinění musí být prokázáno důkazy, jimiž může být zachycená komunikace pachatelů obsahující domluvu na zkrácení daně, falšování účetních dokladů, vědomě nepravdivé vyplnění jednotlivých kolonek daňového přiznání a podobně (viz LICHOVSKÝ, VUČKA, KŘÍSTEK, Trestní právo daňové, 2. vydání, 2023, s. 70–78). K argumentaci soudu ohledně o rok opožděných plateb ve prospěch společnosti E.B.N. dovolatel uvedl, že dodatečné doplacení faktury nepovažuje za nestandardní, natož trestné.

14. Podle dovolatele neexistuje jediný přesvědčivý důkaz o tom, že by se dopustil jakéhokoliv trestného činu, přičemž jeho argumentaci potvrzovali i vyslechnutí svědci. Tuto verzi událostí však soudy překrucují a dezinterpretují (např. obsah výpovědi Martina Konhefera, výpověď svědka D. K.). Uzavřel, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je evidentně založeno zejména na skutečnosti, že byl již v minulosti za trestný čin hospodářského charakteru odsouzen. Dále upozornil, že napadené usnesení se zjevně vyhýbá jakémukoli hodnocení jeho jednání v souvislosti s jeho spoluprací se společností PTP Distribution, s. r. o., přičemž i za toto jednání byl původně dovolatel v této věci trestně stíhán. Ohledně této kauzy bylo v přípravném řízení prokázáno, že šlo o zcela neprůkazné obvinění, což podle dovolatele platí i ve vztahu k jeho jednání vůči společnostem D-Consult a E.B.N. Také s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1690/2016, zdůraznil, že důkazy provedené v daňovém řízení nelze bez dalšího zcela přejímat do trestního řízení a toliko na jejich podkladě není možné činit závěr o existenci či neexistenci trestní odpovědnosti obviněného, přičemž právě soudy nižších stupňů závěry finančních úřadů bez dalšího akceptovaly, aniž by své úvahy blíže zdůvodnily.

15. Dále dovolatel upozornil, že soudy ignorovaly jeho tvrzení o tom, že daň byla ve skutečnosti společností D-Consult zaplacena, když pominuly, že některé dílčí operace této komplexní transakce mohly snižovat daňovou povinnost, zatímco jiné dílčí operace zvyšovaly daňovou povinnost. Soud však musí pokládat celou transakci za jeden skutek a vzít v úvahu plusové i minusové položky, k čemuž v tomto případě nedošlo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013). Opakovaně pak zdůraznil, že znalec Ing. Jan Janka vycházel z posouzení založeného na dokladech předaných P. správci daně, které obsahující pouze základní páteř softwaru, na kterou byly dále zavěšovány jednotlivé funkcionality. Znalec měl pracovat s konečnou pracovní verzí a ověřit zdrojové kódy. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, zdůraznil, že v případě pochybností o věcné správnosti znaleckého posudku je orgán činný v trestním řízení nucen pochybnosti rozptýlit obstaráním dalších důkazů. V případě závažných skutkových rozporů a pochybností o správnosti znaleckého posudku, které se nepodaří odstranit, musí soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného (v tomto ohledu poukázal i na judikaturu Ústavního soudu v dalších částech svého dovolání). Ze specifikace softwaru, kterou obhajoba předložila, je zřejmé, že podnikatelský záměr byl zcela funkční a technicky proveditelný. Soudy měly s ohledem na závažné pochybnosti o pravdivosti závěrů expertizy reálnou náročnost díla posoudit vlastním hodnocením. Uvedl, že v roce 2018 byly do projektu zapojeny další programátoři (pan K., pan M., pan Konhefer – viz předložená e-mailová komunikace pana K.), vznikly grafické návrhy (logo E.B.N.), průběžně se hradila fakturace za pronájem serverů, na kterých dílo vznikalo a souvisejících domén. Je tedy zjevné, že hodnota díla nemůže představovat dva člověkodny, jak uvádí znalecký posudek Ing. Jana Janky. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě nelze tedy považovat za prokázanou ani subjektivní stránku skutkové podstaty předmětného zločinu, a to ani ve formě tzv. eventuálního úmyslu, když ani v obecných rysech mu nebylo známo, že jedná tak, aby byl následně finančním úřadem vyměřen nadměrný odpočet daně.

16. Za nepřípustný obviněný považoval důkaz založený na evropském vyšetřovacím příkazu adresovanému příslušným orgánům Kyperské republiky, když je zjevné, že forma i formulace žádosti o právní pomoc je jednostranně zaměřena snahou státního zástupce pouze na prokázání viny Rostislava Berky a popírá/porušuje nejméně zásadu vyhledávací. Obhajoba se domnívá, že jí měla být dána možnost konzultace či připomínek k požadavkům na kyperské orgány tak, aby shromažďované materiály v rámci tohoto příkazu byly úplné, objektivní, zahrnující veškerou obchodní činnost společnosti E.B.N., její konkrétní obchodní aktivity atd.

17. Nesprávnost spatřoval také ve stanovení rozsahu zkrácené daně (nepřesně označováno jako „výše škody“). Dovolatel měl za prokázané, že České republice nevznikla škoda ve výši, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, a zároveň platí, že dovolatel není povinen k uhrazení vzniklého daňového nedoplatku z titulu ručení. K neoprávněnému navýšení odpočtu DPH dovolatel uvedl, že v rámci vyčíslení výše škody je nutné rozlišovat a zohlednit, zda se jedná o nedoplatek na DPH na výstupu nebo na vstupu, protože v případě nedoplatku DPH na výstupu plátce daň vyčíslí/vyměří, vybere od poplatníka, ale neodvede ji do státního rozpočtu, v důsledku čehož je státní rozpočet poškozen, naopak v případě nedoplatku DPH na vstupu plátce daň vyčíslí/vyměří, vybere od poplatníka a odvede ji do státního rozpočtu (tzn. nedochází k poškození státního rozpočtu), pouze poplatníkovi není uznán nárok na odpočet DPH.

Podle dovolatele není sporné, že D-Consult plnění poskytnutá Desperado club, a. s. (dále též jen „Desperado club“), vykázala v rámci svých daňových přiznání k DPH a kontrolních hlášení. V nalézacím řízení před soudem nebylo prokázáno, že by D-Consult uplatnila nárok na odpočet z plnění přijatého od ES fincom, CCC AUTOMOBILE a EKOPROUD v celkové výši 1 878 268 Kč v rozporu se zákonem o DPH. Tvrzení soudu o údajném předstíraném zdanitelném plnění přijatém od ES fincom, CCC AUTOMOBILE a EKOPROUD je proto nesprávné, neboť údajné neuskutečnění těchto plnění soud dovozuje pouze z personální propojenosti D-Consult se společnostmi, od kterých měl D-Consult plnění přijmout, či nekontaktnosti a z neprovedení bezhotovostní úhrady za tato plnění z účtu D-Consult, nadto ES fincom, CCC AUTOMOBILE a EKOPROUD byly povinny plnění poskytnutá D-Consult vykázat v rámci svých daňových přiznání k DPH a DPH z těchto plnění odvést.

Soud byl tak povinen vycházet z toho, že D-Consult snížila svou daňovou povinnost za předmětná období v souladu se zákonem, pokud nebyl prokázán opak. Skutečnost, že D-Consult za téže období uplatnila nárok na odpočet z plnění přijatého od ES fincom, CCC AUTOMOBILE a EKOPROUD, a snížila tak svou daňovou povinnost vzniklou v souvislosti s poskytnutím plnění Desperado club, neznamená, že by do státního rozpočtu nebylo odvedeno DPH z plnění poskytnutého Desperado club. Pokud by D-Consult nevykázala předmětná plnění poskytnutá Desperado club, vznikl by D-Consult (v důsledku uplatnění nároku na odpočet z plnění přijatého od ES fincom, CCC AUTOMOBILE a EKOPROUD) nadměrný odpočet, který by Česká republika byla povinna D-Consult vrátit – státní rozpočet se tak v souvislosti s vykázáním plnění poskytnutých Desperado club nesnížil.

Nalézací soud měl při vyčíslení rozsahu zkrácené daně zohlednit, že v souvislosti s vykázáním plnění poskytnutých Desperado club byla do státního rozpočtu odvedena částka celkem 239 421 Kč, že naopak státní rozpočet nebyl snížen o částku celkem 1 878 268 Kč a že nezohlednění D-Consult odvedené částky celkem 239 421 Kč a nenárokovaného nadměrného odpočtu v částce celkem 1 878 268 Kč má fakticky za následek získání prospěchu státem z protiprávního jednání.

Soud prvního stupně vůbec nezjišťoval, zda společnost D-Consult podala daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob a zda tvrzenou daň uhradila. Pokud však D-Consult přiznala a uhradila daň z příjmů právnických osob, potom obdobně jako v případě daně z přidané hodnoty nedošlo k poškození státního rozpočtu v rozsahu uváděném v rozsudku soudu prvního stupně. Stanovení rozsahu zkrácené daně je tak podle dovolatele v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1502/2017 a 4 Tdo 1423/2018.

18. Za nesprávný dovolatel označil také výrok o trestu. Po připomenutí funkcí trestů konstatoval, že trest 40 měsíců odnětí svobody nepodmíněně je nepřiměřený a neodpovídá principům, na kterých stojí trestní zákoník. Vzhledem k době, která od údajné trestné činnosti dovolatele uběhla, by tato skutečnost měla mít rovněž výrazný vliv na délku trestu, což napadené usnesení nijak nereflektuje, nadto se podle dovolatele ukládají tresty s nižší výměrou i v případě způsobení škody ve výši desítek nebo stovek milionů korun. Napadený výrok o trestu navíc odkazuje současně na § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tj. současně aplikuje úhrnný i souhrnný trest, což trestní zákoník nepřipouští. Napadený výrok o trestu dále odkazuje na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 3 T 146/2018, kterým byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Výrok rozsudku soudu prvního stupně však neobsahuje informaci o tom, zda se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 3 T 146/2018, ruší či nikoli. Z označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 navíc vyplývá, že obviněnému byl uložen nepodmíněný trest a rozsudek se nijak nevypořádává s otázkou, zda dovolatel tento trest již v minulosti vykonal či nikoli – rozsudek pouze tento předchozí trest 2 měsíců mechanicky připojil k trestu 38 měsíců, které obviněnému udělil za údajný zločin dovolatele podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Napadený výrok o trestu je podle dovolatele nesrozumitelný a obtížně přezkoumatelný, resp. zmatečný, a uložený trest je nepřiměřeně přísný.

19. Dovolatel Rostislav Berka navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 44 To 177/2024, v rozsahu napadeném tímto dovoláním zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí podle § 265l odst. 1 tr. ř., eventuálně aby jej podle ustanovení § 265m tr. ř. zprostil obžaloby. Dále s odkazem na § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl, aby byl odložen, případně přerušen výkon rozhodnutí, a to nástup do výkonu trestu na základě výzvy Obvodního soudu pro Prahu 2.

20. Obviněný Milan Koder v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s citací jeho zákonného znění.

21. Konkrétně pak dovolatel uvedl, že nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo pečlivě vypracováno. Poznamenal, že nalézací soud zpochybňoval jeho zdravotní stav s odkazem na internetové stránky www.wikisprikta.eu, což je však nepřijatelné, a odvolací soud se k tomu nijak nevyjádřil. K tvrzení odvolacího soudu, že výhrady obviněných nepřesahují charakter prosté polemiky s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně, jehož výsledkem byly odlišné závěry ohledně naplnění znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu, dovolatel uvedl, že pokud je možné, aby výsledkem takové polemiky byly odlišné závěry, pak hodnotící úvahy nemají opodstatněný základ, který by nevyvolával pochybnost.

Pokud je možné vyvolat pochybnost, pak by se mělo postupovat podle zásady in dubio pro reo. Měl za to, že závěry soudu byly založeny na domněnkách a neexistuje jediný přímý důkaz, který by dokazoval, že k plnění podle faktur nedošlo. Jde-li o závěry soudů o zprostředkovatelské smlouvě a údajné fiktivní faktury za plnění z ní, pak zdůraznil, že společnost Desperado club nemá žádný majetek a několik dceřiných společností je v likvidaci, a je tak zjevné, že ekonomické principy nejsou silnou stránkou těchto společností.

Dále soudy podle názoru dovolatele ignorovaly ustanovení občanského zákoníku [tj. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)], především jeho § 2447 odst. 2 a § 2448, v nichž je uvedeno, že pokud tak bylo ujednáno, měl obviněný na odměnu nárok. Pokud se soud zabýval smlouvou o propagaci a zviditelnění projektu, pak tato nebyla nikdy předložena, protože byla uzavřena před více než osmi lety. K tomu, že její fiktivnost soudy dovodily z faktu, že měla být uzavřena v době, kdy obviněný Milan Koder ještě nebyl statutárním orgánem ani společníkem ve společnost D-Consult, uvedl, že tuto informaci soudy získaly pouze z výpovědí obviněných.

Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena před tolika lety a oba obvinění spolu několikrát v minulosti spolupracovali, není neobvyklé, aby některé informace byly nepřesné. Vyjadřoval se také ke konstatování odvolacího soudu, že skutečnost, že platby obviněného Rostislava Berky ve prospěch D-Consult byly realizovány částečně v hotovosti a obviněný Milan Koder a A. K. následně z bankovních účtů částky v hotovosti vybírali, přiléhavě vykresluje reálnou situaci a způsob jednání obviněných, což nalézací soud náležitě hodnotil v celkovém kontextu důkazů.

Dovolatel k tomu zdůraznil, že soud prvního stupně k tomuto argumentu uváděl, že s odměnou bylo nakládáno neznámým způsobem. Pokud tedy není důkaz o tom, že peníze byly vráceny zpět obviněnému Rostislavu Berkovi, pak tato skutečnost nevykresluje nic. Uvedl, že nebyly předloženy žádné důkazy, že došlo ke zločinu podle § 240 tr. zákoníku, přičemž veškerá argumentace je založena na domněnkách a nepřímých důkazech.

22. Brojil také proti výroku o náhradě škody, bylo-li mu uloženo uhradit ji společně a nerozdílně s obviněným Rostislavem Berkou. Dovolatel měl za to, že se na něj nevztahuje ručitelský závazek, neboť se společností Desperado club nemá nic společného. Z judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 257/2017, o něž své závěry opíral finanční úřad) podle dovolatele vyplývá, že pokud není možné nahradit škodu z majetku společností, má být náhrada požadována po obviněném Rostislavu Berkovi jako členovi statutárního orgánu. Navíc chtěl-li soud použít tento judikát pro odůvodnění k náhradě škody, měl ho odůvodnit sám, ne odkazovat na správce daně. Pokud jde o prověření majetku společnosti Desperado club, pak z obchodního rejstříku je zřejmé, že tato společnost vlastní podíl ve společnosti Desperado house, s. r. o., která je vlastníkem nemovitosti, která měla být předmětem zprostředkovatelské smlouvy. Tento podíl by měl být prodán a náhrada škody takto uhrazena. V takovém případě není možné, aby byl nárok finančního úřadu uplatněn v adhezním řízení a zároveň požadován na obviněném Milanu Koderovi. Podle názoru dovolatele by tak měl být prověřen nárok správce daně, který je nyní nepřezkoumatelný. Soud se měl také zabývat více otázkou, zda je možné uplatnit náhradu škody proti obviněnému, který trestný čin spáchal ve formě účastenství.

23. Obviněný Milan Koder navrhl, aby dovolací soud v rozsahu uvedeném v § 265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil ve výroku o vině a zároveň ve výroku o trestu a s využitím § 265l tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.

24. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněných předně konstatoval, že tato jsou v celém svém rozsahu vystavěna na doslovném opakování námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku (a podle názoru státního zástupce také správně) vypořádaly. Dále zmínil, že jeho vyjádření bude reflektovat skutečnost, že v dovolacím řízení je možné přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost jen těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, kdy tyto musí odpovídat zákonem vymezeným důvodům pro podání dovolání.

25. K námitkám uvedeným v dovolání obviněného Rostislava Berky, s jistou dávkou benevolence podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvedl, že tyto považuje za neopodstatněné. Po připomenutí teoretické roviny rozsahu a úplnosti dokazování i nutnosti odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů konstatoval, že v předmětné věci nebyl žádný z důkazních návrhů soudy opomenut, naopak soudy návrhy vyhodnotily z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu, přičemž případně neprovedení rovněž zdůvodnily, a to zpravidla jeho nadbytečností s tím, že potřebné skutkové okolnosti jsou spolehlivě prokazovány důkazy jinými.

To se týká právě i požadavků dovolatele na výslech svědka S. G., eventuálně na doplnění znaleckého posudku Ing. Jana Janky, s nimiž se vypořádal Obvodní soud pro Prahu 2 v bodě 16. odůvodnění svého rozsudku a Městský soud v Praze v bodech 11. a 12. odůvodnění usnesení. S tam uvedenými argumenty soudů, jimiž vyloučily potřebu dalšího dokazování, se státní zástupce ztotožnil. Z důvodů shrnutých odvolacím městským soudem v bodě 13. odůvodnění jeho usnesení postrádá opodstatnění i výhrada obviněného Rostislava Berky, v jejímž rámci označil za nepřípustnou důkazní materii získanou v rámci Evropského vyšetřovacího příkazu.

Kyperské orgány sice neprovedly výslech svědkyně C. V., jehož by se mohl obviněný, respektive jeho obhájce, účastnit a klást svědkyni dotazy, a zajistily pouze písemné prohlášení jmenované, s ním se však oba dovolatelé seznámili již v rámci prostudování spisu. Žádné výhrady přitom nevznesli a neučinili ani návrh, jehož prostřednictvím by požadovali doplnění této písemné zprávy zaznamenávající odpovědi svědkyně. Podle názoru státního zástupce je současně podstatné, že ačkoli pouhé písemné prohlášení jmenované nemůže být – a v dané věci ani nebylo – klíčovým důkazem pro formování skutkových závěrů, z obsahu samotného písemného vyjádření je zřejmé, že soudy by jejím eventuálním výslechem nezjistily nic nad rámec již známých skutečností.

26. Opodstatnění podle státního zástupce postrádá i námitka, v jejímž rámci dovolatel vytkl zjevný rozpor skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů. Uvedený nedostatek by totiž bylo možno dovodit výlučně v případech svévolného hodnocení důkazů, a tedy v situacích, kdy by odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovala obsah provedeného dokazování. Takovou vadou přitom odsuzující rozhodnutí zatíženo není, neboť skutková zjištění soudů z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze.

To platí rovněž pro dovolatelem rozporované skutkové zjištění, podle kterého se v případě obchodních činností a faktur popisovaných ve skutkové větě rozsudku jednalo o aktivity fiktivní. Skutková zjištění soudu prvního stupně spolehlivě prokazují, že obviněný Rostislav Berka do daňových přiznání daně z přidané hodnoty společnosti Desperado club nechal zahrnout fiktivní faktury od společnosti D-Consult, které mu po vzájemné dohodě poskytl obviněný Milan Koder, a dále tyto fiktivní faktury a fiktivní faktury obviněným Berkou ovládané kyperské společnosti E.B.N.

DIGITAL MEDIA SERVICES LTD. nechal zahrnout do daňového přiznání k dani z příjmu právnických osob společnosti Desperado club, a to v úmyslu zkrátit vysokou daňovou povinnost této společnosti za hospodářský rok od října 2016 do září 2017. Tím naplnil po všech stránkách znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za odporující realitě pak státní zástupce označil výtku dovolatele, podle níž soudy ignorovaly skutečnost, že daň byla společností D-Consult zaplacena.

Jak je zřejmé z bodů 24. a 40. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, uvedené zjištění rozhodně opomenuto nebylo. Soud však důvodně připomněl, že společnost D-Consult v podstatě eliminovala svou daňovou povinnost, která by jinak vyplývala z faktur „vyrobených“ pro Desperado club, předstíráním zdanitelných plnění přijatých od subjektů, které buď přímo ovládal obviněný Milan Koder (ES fincom, s. r. o.) či jemu blízká osoba Aleš Koder (CCC AUTOMOBILE, s. r. o.), eventuálně se jednalo o společnosti v té době již zcela nekontaktní (EKOPROUD, s.

r. o.). Státní zástupce uzavřel, že nárok na spravedlivé soudní řízení ve věci obviněného naplněn byl a rozhodnutím soudů nelze ničeho vytknout. Dojít nemohlo ani k porušení obviněným akcentované zásady in dubio pro reo, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.

27. K námitkám obviněného Rostislava Berky podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce zdůraznil, že samotná dovolací argumentace obviněného Rostislava Berky je v převážné míře vystavěna na nepřípadném rozporování skutkových závěrů soudů a na pokřiveném výkladu části důkazů. Takto koncipované námitky tak pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vůbec podřadit nelze. Státní zástupce připustil, že pod uvedený dovolací důvod by bylo možno podřadit jen tu obsahově užší část dovolání, jejímž prostřednictvím obviněný v bodě X. poukazoval na údajně chybné stanovení „výše škody“. K dané problematice se však z pohledu státního zástupce přiléhavě vyjádřil odvolací městský soud v bodech 28. a 29. odůvodnění usnesení, v němž srozumitelně – a na rozdíl od dovolatele s plným respektem ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně – výpočet vzniklé škody (a správné daňové povinnosti) shrnul.

28. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. založený na výtce proti druhu trestu, který byl obviněnému Rostislavu Berkovi uložen, státní zástupce konstatoval, že v uplatněné podobě námitky pod tento ani jiný dovolací důvod podřadit nelze, když obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v první třetině zákonné trestní sazby, tedy trest přípustný. Státní zástupce rovněž připomněl, v jakých případech lze napadnout výrok o trestu s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. Uvedl, že ačkoliv obviněný v dané souvislosti tvrdil, že mu byl uložen současně úhrnný a souhrnný trest, jedná se o argument naprosto smyšlený, a není zřejmé, co obviněného k této úvaze vedlo. Obviněnému byl zcela správně ukládán trest souhrnný. Poznamenal, že soud možná ve výroku rozsudku nadbytečně zmínil také odstavec 1 § 43 tr. zákoníku, to však neznamená, že ukládal i úhrnný trest. Připomněl, že samotné ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku v rámci ukládání souhrnného trestu výslovně odkazuje na užití shodných zásad, jako jsou ty, jež upravuje § 43 odst. 1 tr.

zákoníku při ukládání úhrnného trestu. Právě to bylo zřejmým důvodem, pro který se v rozsudku soudu prvního stupně možná nadbytečně, nikoli však vadně, objevila zmínka o § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Státní zástupce rovněž podotkl, že v rámci žádného ze zákonných dovolacích důvodů nemůže být vytýkána nepřiměřenost uloženého trestu, nejde-li o výjimečné případy, tj. situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však trest odnětí svobody uložený dovolateli a spojený s přímým výkonem ve věznici rozhodně není, neboť způsob jeho výkonu a také jeho výše byly soudem odůvodněny řádně s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem (a rovněž způsobem ústavně konformním).

V naznačeném směru byla důvodně zohledněna závažnost činu daná zejména výší škody, dále trestní historie dovolatele, jakož i okolnost ukládání souhrnného trestu za více trestných činů v situaci, kdy již trest za původní trestný čin byl ukládán jako nepodmíněný. Tato zjištění tudíž zjevně neumožnila ukládat alternativní trest. Nepodmíněný trest odnětí svobody uložený ještě v rámci první třetiny zákonné trestní sazby proto nepřiměřeným, extrémně přísným či nespravedlivým podle státního zástupce rozhodně není.

V rozporu s realitou je i výhrada dovolatele, že výrok odsuzujícího rozsudku neobsahuje informaci o tom, zda se ruší rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 3 T 146/2018, na který bylo v rámci výroku o trestu odkazováno. Na okraj doplnil, že mimo rámec dovolacích důvodů je i námitka, že výrok o uděleném trestu je nesprávný, protože nespáchal trestné činy uvedené v rozsudku.

29. Státní zástupce uzavřel, že námitky obviněného Rostislava Berky dílem postrádají opodstatnění a dílem je pod jím označené (ani jiné) dovolací důvody podřadit nelze. Za takové situace je zcela bezpředmětným i jeho požadavek na odklad či přerušení výkonu trestu, neboť pro takový postup nejsou splněny zákonné předpoklady. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Rostislava Berky odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

30. K dovolání obviněného Milana Kodera uvedl, že tento uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s jeho zákonnou citací, aniž by provedl jakoukoliv bližší konkretizaci. S ohledem na rozhodnutí odvolacího soudu přichází v úvahu toliko druhá alternativa citovaného dovolacího důvodu, a to že soud druhého stupně zamítl řádný opravný prostředek obviněného, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Žádný takový důvod však obviněný výslovně nespecifikoval. Státní zástupce jen krátce uvedl, že pokud jde o údajné nedostatky rozhodování prvostupňového soudu, směřující proti výroku o vině, ty podle jeho názoru pod žádný z dovolacích důvodů podřadit nelze. To se týká taktéž námitky, podle které byla odsouzením jeho osoby porušena zásada in dubio pro reo. Obviněný totiž v části dovolání věnované výroku o vině s odkazem na dříve podané odvolání tvrdí pouze to, že závěry nalézacího soudu jsou vystavěny na domněnkách, přičemž neexistuje přímý důkaz, který by dokazoval, že k plnění podle faktur nedošlo. Fakticky přitom jen nesouhlasil s hodnocením důkazů

nalézacím soudem a nevytýkal ani nesprávné právní posouzení skutku (či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), ani kupříkladu nedostatky dokazování naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

31. Jde-li o zbylé námitky směřované proti výroku o náhradě škody, lze podle státního zástupce dojít k závěru, že jejich prostřednictvím je vytýkáno jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupce však zastává názor, že v této části je dovolání obviněného Milana Kodera neopodstatněné. Státní zástupce konstatoval, že odvolací soud v této souvislosti v bodě 31. odůvodnění svého usnesení přiléhavě upozornil na závěry plynoucí například z usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, které rovněž připomněl. Státní zástupce pak z jemu dostupných listin spisového materiálu dovodil, že příslušný finanční úřad v reakci na existenci nedoplatků na daních vystavil platební výměr a opakovaně zjišťoval majetek daňového subjektu Desperado club. Současně bylo ověřeno, že zmiňovaný daňový subjekt nedisponuje majetkem, ohledně kterého by bylo možné zahájit daňovou exekuci. Aktuálně tedy (kromě adhezního řízení) není jiný nástroj, jak dlužnou daň vymoci. Porušili-li tudíž oba obvinění vlastním zaviněným jednáním povinnosti stanovené zákonem, a zasáhli-li tak do práva poškozené České republiky, byli za takové situace z důvodu vzniku ručitelského závazku po právu zavázáni k povinnosti nahradit jí, co tímto zásahem (tedy spáchaným trestným činem) způsobili. Podílel-li se konkrétně obviněný Milan Koder na zkrácení daně z příjmů právnických osob ve výši 1 919 000 Kč a na zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši nedoplatku 2 020 035 Kč, byla mu důvodně uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně se spoluobviněným B. částku 3 939 035 Kč. Zdůraznil, že na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že obviněný Milan Koder žádný vztah k daňovému subjektu neměl a byl pouze účastníkem (pomocníkem) na zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaném hlavním pachatelem, tedy obviněným Rostislavem Berkou. Subjekt daně a subjekt tohoto trestného činu totiž nemusí být totožní a není tudíž možné zaměňovat daňovou odpovědnost spočívající v povinnosti zaplatit daň a trestní odpovědnost za uvedený trestný čin.

32. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl i dovolání obviněného Milana Kodera, neboť jde o dovolání neopodstatněné.

33. Poškozený, jemuž byl zaslán opis dovolání obviněného Milana Kodera, označil námitky tohoto obviněného za neopodstatněné, včetně možnosti zavázat jej k náhradě škody jako podílníka na trestném činu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Přípustnost dovolání

34. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná. IV. Důvodnost dovolání

35. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný Rostislav Berka odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., zatímco obviněný Milan Koder odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

36. S odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých alternativách (srov. ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.

ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (tzv. prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (tzv. druhá alternativa). Obviněný Milan Koder v dovolání nespecifikoval, kterou z uvedených variant uplatňuje, je však zjevné, že mínil uplatnil alternativu druhou, když z usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného, vyplývá, že takto bylo učiněno po meritorním přezkumu napadeného rozsudku soudu prvního stupně.

Ačkoliv dovolatel ani nespecifikoval, jaké dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. měly být vadami řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí naplněny, z jeho argumentace se podává, že brojil zejména proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a výroku o náhradě škody pro jeho nesprávné právní posouzení. Takové námitky by tak bylo možno podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., vůči nimž tak Nejvyšší soud posoudí opodstatněnost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr.

ř.

37. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát.

Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky dovolatelů, jimiž opodstatňovali nesprávné skutkové závěry soudů z důvodu nesprávného vyhodnocení důkazů, opomenutí důkazů, resp. neprovedení podstatných důkazů i nepřípustnosti některých z provedených důkazů.

38. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, pochybení při hodnocení důkazů, ani pochybení v nedůvodném neprovedení navrhovaných podstatných důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího (zejména str.

20–23, body 37.–47. rozsudku soudu prvního stupně, str. 16–20, body 8.–22. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obvinění uplatnili ve svých dovoláních, jsou opětovným zopakováním jejich obhajoby z předchozích fází řízení, zejména jejich odvolání, s nimiž se postupně soud prvního stupně a posléze především soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat.

V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.)

39. Oba dovolatelé zpochybňovali jednotlivé závěry soudů, které činily z toho kterého důkazu, přičemž však jednotlivé důkazy i závěry vytrhávali dovolatelé z celého kontextu provedených důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění. Veškeré důkazy provedené soudem prvního stupně však ve svém souhrnu, ve kterém byly nalézacím soudem pečlivě a zcela logicky hodnoceny, jednotlivé námitky dovolatelů vylučují. Soudy obou stupňů pak vysvětlily, na jakém základě dospěly k odlišným závěrům od obhajoby obviněných, a reagovaly i na podstatné námitky obviněných.

Pokud na některé námitky explicitně nereagovaly, pak tak bylo učiněno v případě, kdy se jednalo o námitky bez většího významu, které by ani v případě jejich přitakání nemohly na věci s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti nic změnit, respektive nemohly narušit ucelený řetězec na sebe navazujících důkazů. V daném ohledu lze připomenout, že i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že není porušením práva na řádný proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20.

2. 2020, sp. zn. III. ÚS 3711/19), jak tomu bylo i v posuzované věci.

40. Nutno pak zdůraznit, že námitky dovolatelů jsou nejen v rozporu s většinou provedených důkazů, dokonce i jejich vzájemnými výpověďmi (např. tvrzení obviněného Rostislava Berky o vysokých výdělcích, které mají samy o sobě dosvědčit jeho podnikatelské schopnosti a hodnotu projektu, oproti konstatování obviněného Milana Kodera o ekonomické neschopnosti obviněného Rostislava Berky – nemajetnosti společnosti Desperado club, které má naopak potvrzovat, že tento skutečně zaplatil fakturu ve výši 6 milionů Kč společnosti DConsult jako odměnu ze zprostředkovatelské smlouvy, přestože ze smluveného zprostředkování sešlo), ale zejména kolidují s jakoukoliv logikou, podnikatelským a ekonomickým smýšlením, které lze rozumně od osoby v postavení Rostislava Berky očekávat (i v případě, bylo-li by jeho ekonomické smýšlení na nižší úrovni, jak tvrdí v dovolání).

Pokud tak jde např. o zmíněnou zprostředkovatelskou smlouvu, za niž měla společnost Desperado club společnosti D-Consult zaplatit na provizi částku 6 050 000 Kč, přestože k údajně smluvenému zajištění klienta nakonec nedošlo, pak se dovolatelé opakovaně ve svých opravných prostředcích zaobírali tím, že společnost D-Consult vynaložila na zajištění klienta náklady a provize jí i z hlediska zákonných ustanovení (§ 2447 odst. 2 a § 2448 o. z.) mohla náležet. Opomíjeli však další podstatné skutečnosti.

Ani jeden z obviněných nedokázal uvést žádné podrobnosti k předmětné smlouvě, klienta, s nímž společnost D-Consult vytvořila pro Desperado club příležitost k uzavření smlouvy. Z ničeho tedy nevyplývá, že by skutečně společnosti D-Consult vznikl nárok na jeho odměnu. Samotné obecné tvrzení obviněných, že klient zajištěn byl a z uzavření smlouvy sešlo z důvodu ceny, je s ohledem na nedostatek nejen jakýchkoliv důkazů, ale i jakýchkoliv konkrétnějších informací od obviněných zcela nevěrohodné. Pokud byla skutečně příležitost k uzavření smlouvy se zajištěným klientem obstarána, pak k tomu musela směřovat spousta kroků (která si navíc podle obviněných zasloužila odměnu ve výši šesti milionů Kč), a je absurdní, že by takové kroky nebyly nikde zaznamenány.

Obvinění nebyli schopni předložit ani samotnou zprostředkovatelskou smlouvu. Nelze pominout, že vyplacení částky ve výši šesti milionů za zprostředkovatelskou smlouvu, která nebyla naplněna, pokud měl být obviněný Rostislav Berka zkušeným a úspěšným podnikatelem, za kterého se ve svém dovolání vydává, a to snad s ohledem na nějakou morální povinnost skrze vynaložené náklady na zprostředkování smlouvy, které nebyly jakkoliv doloženy či zaúčtovány, je také zcela neuvěřitelné. Obvinění v rámci svých výpovědí při hlavním líčení ani nevypověděli, že by jedním z ujednání zprostředkovatelské smlouvy byla splatnost provize již obstaráním příležitosti k uzavření smlouvy s třetí osobou (§ 2447 odst. 2 o.

z.), navíc, jak již bylo konstatováno, z neurčitých výpovědí obviněných nepodpořených jakýmkoliv důkazem, který by v takové situaci rozhodně existovat měl, samotné obstarání předmětné příležitosti nevyplynulo.

41. Obdobné závěry lze učinit i ve vztahu k faktuře za propagaci a zviditelnění projektu. Samotná smlouva opět nebyla nikdy předložena, nebyly doloženy ani zjištěny žádné konkrétní kroky, které měly k propagaci vést. Svědek Martin Konhefer vypověděl, že propagace probíhala na velkoplošných obrazovkách, prostřednictvím spokojených zákazníků a webových stránek, které vytvořil jeho švagr za odměnu v řádu desítek tisíc Kč. Za co tedy měla společnost D-Consult reálně obdržet odměnu ve výši přesahující šest milionů Kč, není známo. Naopak s ohledem na zjištěné skutečnosti odporuje logice, že by k nějaké takto vysoké odměny hodné propagaci ze strany D-Consult skutečně došlo.

42. Pokud jde o faktury údajně hrazené kyperské společnosti E.B.N. DIGITAL MEDIA SERVICES LTD v celkové výši 960 000 EUR za služby a servisní činnost podle všeobecné dohody, pak soudy správně zjistily, že tato společnost byla fakticky ovládaná obviněným (to, že tak bylo činěno skrytě, vyplývá, jak soud uvedl, z písemného vyjádření obviněného ze dne 1. 7. 2021, které poskytl správci daně, i jeho výpovědi z přípravného řízení, přičemž obviněný svůj vliv přiznal až pod tíhou důkazů v řízení před soudem). Opět nebyla předložena žádná dokumentace či smlouva s předmětnou společností, která by dané služby zakládala či prokazovala, prokázána nebyla ani žádná z tvrzených plateb. Společnost Desperado club převedla ve prospěch společnosti E.B.N. DIGITAL MEDIA SERVICES LTD ve třech platbách částku ve výši toliko 150 000 Eur, a to až v květnu roku 2018. Hájil-li se dovolatel Rostislav Berka tím, že je běžné, že se služby platí až se zpožděním, pak je nutno poznamenat, že v takovém případě však neměl vůči správci daně tvrdit, že platby (nadto v mnohonásobné výši) proběhly v době, kdy tomu tak vůbec nebylo. Sám dovolatel tak tvrzením, že platba z května roku 2018 byla platbou opožděnou za služby, které byly předmětem faktur uvedených v přiznání k dani z příjmu právnických osob ze dne 21. 12. 2017, osvědčoval, že žádné výdaje vůči předmětné kyperské společnosti v daném zdaňovacím období nevynaložil.

43. Poměrně podrobně pak dovolatel rozebíral kvalitu a podklady znaleckého posudku z oboru kybernetika Ing. Jana Janky a hodnotu díla, která měla být výsledkem činnosti předmětné kyperské společnosti. Opět však zcela opomíjel argumentaci obou soudů nižších stupňů, zejména soudu odvolacího, který se jeho námitkami podrobně zabýval. Odvolací soud trefně poukázal na otázky, které byly předmětem znaleckého posudku, s nímž se také pojí potřeba konkrétních podkladů. Od znalce bylo zejména vyžadováno zhodnotit výsledek činnosti kyperské společnosti vyplývající z nosiče dat DVD.

Jeho úkolem rozhodně nebylo hodnotit celkový projekt ani podnikatelský záměr. Vzhledem k tomu, že projekt nebyl dokončen, není ani logické, aby byla jeho cena v době, kdy nebyl dokončen, hodnocena a proplácena podle toho, jakou hodnotu podle dovolatele mohl mít, pokud by dokončen byl. Bylo pak toliko na soudu, zda hodnotí závěry znaleckého posudku s ohledem na jeho odůvodnění jako věrohodné, což také učinil, proto dospěl k závěru, že nosič DVD obsahoval kód, který odpovídá práci dvou až dvou a půl člověkodnů, za niž měla být programátorovi S.

G. hrazena částka 50 liber za hodinu (viz výpověď svědka D. K.).

44. Soudům byly známy i další okolnosti, na které dovolatel poukazoval, tedy že na projektu pracoval i svědek D. K. Ten však ve své výpovědi uvedl, že předmětem práce bylo vytvoření prototypu, vše však ve velmi malé formě, neboť dokud není schválen prototyp, „nemá to cenu“, přičemž oni se nikdy nedostali do stavu, aby byl prototyp vůbec schválitelný. Svědek také vypověděl, že za svou práci nedostával žádnou odměnu, neboť byla vize, že „z toho něco bude“ až s jejím výsledkem. Podle dovolatele je dále důležitý jeho podnikatelský záměr, vize, čemu se měl výsledek projektu podobat, i dovolatelovy zkušenosti a úspěšnost jako podnikatele.

Předmětné okolnosti však mohou mít jen stěží vliv na výši ceny za služby a servisní činnost, za něž měla společnost Desperado Club kyperské společnosti zaplatit v rozsudku soudu prvního stupně specifikované faktury, když k žádným službám a servisu v hodnotě 960 000 EUR v dané souvislosti nemohlo dojít. Práce svědka D. K. prokazatelně nebyla hrazena a práce svědka S. G. odpovídala částce cca 45 750 Kč. Vize dovolatele, jeho podnikatelský záměr a zkušenosti (které jej dovedly k tomu, že společnost neměla prakticky žádný majetek) rozhodně nejsou něčím, co by mělo vést k platbám jiné společnosti, když k dokončení díla, jeho zprovoznění či vůbec k jeho zfunkčnění nikdy nedošlo.

Dovolatel se pak hájil i tím, že část díla byla uložena na pronajaté infrastruktuře, přičemž v důsledku jeho nástupu do výkonu trestu a zastavení tohoto projektu nebyly uhrazeny náklady na tuto infrastrukturu, a data tak byla vymazána, na což byl s předstihem upozorněn Rostislavem Berkou ml., ten však neměl dostatek podkladů pro kvalifikované rozhodnutí. Takováto argumentace je zcela absurdní. Výkon trestu obviněnému neznemožňuje komunikaci s venkovním světem. Jen těžko si lze představit, že by Rostislav Berka ml., který navíc byl údajně varován o riziku vymazání důležitých dat z díla s dostatečným předstihem, nekontaktoval dovolatele a nezjistil, jak má kvalifikovaně postupovat.

Je jisté, že pokud by celé dílo a podnikatelský záměr, na který dovolatel opakovaně poukazoval, mělo tak vysokou hodnotu, jak dovolatel tvrdil, jistě by pověřil příslušné osoby k tomu, aby zajistily, že k vymazání tak cenných dat nedojde. Celý tento argument dovolatele je tak pouhým neprokazatelným tvrzením (když opět ani k tomuto neměl žádnou dokumentaci, která by jeho tvrzení podporovala), které však logicky nedává smysl. Z provedeného dokazování tak vyplynulo, že faktury specifikované v rozsudku, za které měla společnost Desperado Club kyperské společnosti E.B.N.

DIGITAL MEDIA SERVICES LTD zaplatit, byly pouze fiktivní, neboť k poskytnutí služeb a servisu ve výši předmětných faktur, tj. enormních 960 000 EUR, rozhodně nedošlo.

45. Z uvedených důvodů pak lze uzavřít, že soudy nižších stupňů nepochybily, ani pokud se jednalo o neprovedení dovolatelem navrhovaného výslechu svědka S. G. Podle dovolatele bylo nemožností položení otázek tomuto svědkovi porušena zásada kontradiktornosti trestního řízení. K tomu je vhodné předeslat, že právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit a ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

46. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 16.) vyplynulo, že tento návrh osobního slyšení svědka zamítl právě z posledního z uvedených důvodů pro neakceptování důkazního návrhu obviněného, tedy pro jeho nadbytečnost. Rozvedl, že skutečnosti, které by mohly být výslechem svědka zjištěny, byly ve věci zjištěny z jiných důkazů, např. z výpovědi svědka D. K. i znaleckého posudku Ing. Jana Janky, jehož závěry navíc odpovídaly i písemnému vyjádření svědka, nevyvstaly tedy žádné pochybnosti o učiněných skutkových zjištěních, která by bylo možno jeho výslechem rozptýlit. Odvolací soud, stejně jako Nejvyšší soud, se s názorem soudu prvního stupně ohledně nadbytečnosti výslechu svědka zcela ztotožnil a poukázal také na skutečnost, že navrhované slyšení by vedlo k prodražení i prodloužení řízení před soudem (bod 12. odůvodnění napadeného usnesení). Nelze než uzavřít, že nalézací soud nepochybil, neprovedl-li za dané důkazní situace nadbytečný výslech svědka S. G. Vzhledem ke skutečnosti, že jeho písemné vyjádření není přípustným důkazem, proto nebylo nalézacím soudem jako důkaz ani hodnoceno a bylo použito toliko pro zvážení toho, zda je vhodné provést výslech předmětného svědka, nemohla tak absence výslechu svědka způsobit porušení zásady kontradiktornosti řízení, když svědku nepokládala otázky žádná ze stran řízení. Postupu nalézacího soudu tak nelze ani v tomto ohledu ničeho vytknout.

47. K otázce procesní nepoužitelnosti důkazu založeného na evropském vyšetřovacím příkazu, kterou obviněný nastolil v dovolání, je zapotřebí předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. S uvedenou námitkou se již vypořádal odvolací soud pod bodem 13.

odůvodnění svého usnesení. Poukázal na formulaci žádosti, která rozhodně nebyla jakkoliv jednostranně zaměřena snahou na prokázání viny obviněného, naopak jejím předmětem byla žádost o výslech svědka (fyzické osoby zastávající postavení statutárního orgánu společnosti E.B.N. DIGITAL MEDIA SERVICES LTD) po předchozím vyrozumění českých obhájců o termínu a místu konání (viz evropský vyšetřovací příkaz na č. l. 216 a násl.). Bylo to pochybení dožádané strany, které vedlo k zajištění pouhého prohlášení svědkyně C.

V. (která otázky zodpověděla naproti dožadovanému výslechu písemně), které nelze použít jako důkaz. Na jeho základě však mohly soudy zhodnotit, zda se jeví výslech svědkyně potřebným či nikoliv, přičemž s ohledem na skutečnost, že i z obchodního rejstříku bylo zjištěno, že oprávněným vlastníkem a jediným společníkem společnosti E.B.N. DIGITAL MEDIA SERVICES LTD byla Jana Kadlecová, partnerka obviněného Rostislava Berky, i vyjádření C. V., která o obchodních aktivitách společnosti nic nevěděla, se opětovné dožadování procesně použitelného výslechu svědkyně jeví vskutku nadbytečným.

Ostatně obvinění měli možnost seznámit se s otázkami a odpověďmi svědkyně učiněnými v jejím prohlášení nejpozději při prostudování spisu, návrhy na doplnění dokazování např. položením dalších otázek ředitelce společnosti však neměli. Pokud tedy dovolatel namítal procesní nepoužitelnost prohlášení svědkyně jako důkazu v trestním řízení, nelze než s takovým závěrem souhlasit, je však nutno poukázat, že jako nepřípustný jej považoval i odvolací soud, zatímco soud nalézací nevýznamně pochybil, pokud takovýto závěr v odůvodnění svého rozhodnutí nevyslovil, z provedeného hodnocení důkazů je však zjevné, že z prohlášení svědkyně C.

V. nevyplynula žádná rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu, která by nevyplývala i z jiných důkazů.

48. K ostatním závěrům, důkazům a tvrzením, která ve vztahu ke skutkům pod body I. a II. zpochybňovali dovolatelé, lze poznamenat, že tyto mají jen doplňující charakter a ani jejich přitakáním by nemohlo dojít ke změně v podstatných skutkových zjištění. Není tak relevantní, že např. nebylo zjištěno, jak obvinění naložili s vybranými finančními prostředky, že absentuje relevantní popis role společnosti APPi-ONLINE či že nalézací soud na základě internetových zdrojů konstatoval, že ztráta paměti nepatří mezi projevy roztroušené sklerózy mozkomíšní.

Již výše zjištěné skutečnosti dostatečně prokazují jedinou logickou variantu, a to že obvinění faktury a platby toliko fingovali. Ani ve světle výpovědí obviněných, které byly z velké části zcela neuvěřitelné, by totiž částky, v jejichž výších měly být hrazeny faktury za předmětné služby, nedávaly smysl, obvinění nebyli schopni předložit žádné smlouvy a dokumentaci, vypovědět konkrétní informace o klientech, provedené a sjednané práci, výsledcích apod. Nejvyššímu soudu pak není jasné, proč by se měly soudy věnovat hodnocení jednání obviněného Rostislava Berky v souvislosti s jeho spoluprací se společností PTP Distribution, s.

r. o., když, jak naznačil sám dovolatel, ve vztahu k tomuto jednání nedošlo ani k podání obžaloby, tato spolupráce tak nebyla předmětem tohoto soudního řízení. Závěrem lze konstatovat, že i z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že soud prvního stupně provedl celou řadu důkazů, a to výslechy obviněných a svědků, znalecký posudek, listinné důkazy, zabýval se i důkazy opatřenými v daňovém řízení, a rozhodně nepostupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou poukazoval obviněný Rostislav Berka (rozhodnutí ze dne 30.

3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1690/2016), evidentně nepřevzal důkazy provedené v daňovém řízení bez dalšího, ale naopak hodnotil jak důkazy vyplývající z daňového řízení, tak četné důkazy další, a to samostatně i ve vzájemných souvislostech.

49. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.

ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, na které ve svých dovoláních obvinění poukazovali. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.

9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněných v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněné (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

50. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

51. Pod uplatněný dovolací důvod tak lze s jistou dávkou benevolence podřadit námitku obviněného Rostislava Berky proti závěru o naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v podobě úmyslu a proti způsobu stanovení „výše škody“, jakož i námitku obviněného Milana Kodera proti stanovení jeho povinnosti k náhradě škody.

52. Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, a spáchá takový čin ve značném rozsahu. Pokud jde o „značný rozsah“, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo § 138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 1 000 000 Kč. Po subjektivní stránce se vyžaduje zavinění úmyslné (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku).

53. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu obviněný Rostislav Berka ve značném rozsahu zkrátil daň z přidané hodnoty a daň z příjmů právnických osob. „Zkrácením“ je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Při zkrácení daně (a podobné povinné platby) jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedené povinné platby zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou povinnost. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu nebo/a se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde také k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2414 až 2442).

54. Dovolatelem zpochybňované zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý, § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý, eventuální, § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

55. V případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku se úmysl pachatele musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná platba je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z charakteru a způsobu celého jednání pachatele a z okolností, za nichž k němu došlo, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ve vztahu ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1101/2018).

56. Soud prvního stupně vyvozoval, že obviněný Rostislav Berka se dopustil zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. bod 50. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil. K námitce obviněného, kterou zopakoval i ve svém dovolání, tedy že vzhledem ke svým znalostem z oblasti daňového práva by nebyl schopen takto sofistikovaný způsob krácení daní iniciovat či realizovat a vymýšlet složité vzorce a transakce mezi několika obchodními společnostmi, navíc sídlícími v různých státech EU, odvolací soud výstižně poznamenal, že pro zkrácení daně není nutné být účetním či daňovým specialistou, v daném případě nebylo nutno vymýšlet ani složité vzorce a transakce (viz bod 19. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

57. Soudům nižších stupňů nelze co do závěru o naplnění subjektivní stránky ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ničeho vytknout. Jak vyplynulo z provedených důkazů, které již byly rozebrány výše, byl to právě obviněný Rostislav Berka, kdo ovládal společnost Desperado club, a. s. (ale i společnost E.B.N. DIGITAL MEDIA SERVICES LTD), kdo s danými společnostmi také komunikoval, řešil jejich obchodní vztahy a rozhodoval o úhradě závazků, je tedy zjevné, že věděl, že v daném období nedošlo k tvrzenému pořízení služeb a servisu od společnosti D-Consult, s.

r. o., a společnosti E.B.N. DIGITAL MEDIA SERVICES LTD v daných hodnotách. Již z uvedeného je zjevné, že to byl právě obviněný Rostislav Berka, kdo domluvil vystavení faktur od společnosti D-Consult, s. r. o., a nechal je i s fakturami společnosti E.B.N. DIGITAL MEDIA SERVICES LTD, specifikovanými ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, zahrnout do přiznání k dani z přidané hodnoty ze dne 15. 12. 2016 a k dani z příjmů právnických osob ze dne 21. 12. 2017. Vzhledem k tomu, že obviněný věděl, že předmětné faktury jsou fiktivní a neodpovídají uskutečněným obchodním aktivitám a vztahům, přesto je vědomě nechal zahrnout do přiznání k výše uvedeným daním, aby došlo k jejich odpočtu na nákladech, pak nevyvstává žádná, natož tak důvodná pochybnost o tom, že jeho přímým úmyslem bylo zkrátit předmětné daně ve výši, o jakou si neoprávněně činil odpočet za daň zaplacenou na vstupu, pokud se jednalo o DPH (tj. částka 1 050 000 Kč za zdaňovací období listopadu 2016 a částka 1 071 000 Kč za zdaňovací období února 2017), a ve výši, o jakou zkrátil daň neoprávněným snížením základu daně z příjmů právnických osob na základě tvrzených nákladů, které reálně společnost Desperado club, a.

s., nevynaložila (tj. částka 5 571 560 Kč), tedy celkem ve výši 7 692 560 Kč. Lze navíc konstatovat, že v projednávaném případě se nejednalo o nijak sofistikovaný koncept daňového podvodu. Obviněný nechal vystavit fiktivní faktury a tyto pak využil v rámci daňových přiznání, aby tak zkrátil vysokou daň společnosti Desperado club, a. s.; jediné, co obviněnému stačilo, bylo vystavení či domluvení vystavení fiktivních faktur, které pak nechal zahrnout do přiznání k daním. To, že jedna společnost byla společností kyperskou, na uvedeném velice jednoduchém mechanismu ničeho nemění.

Pokud obviněný nechal nějaké nižší částky na fakturách uhradit, přestože služby v tvrzených částkách prokazatelně nebyly poskytovány, je evidentní, že tak činil jen v marné snaze získat pro fiktivní faktury oporu.

58. Z těchto závěrů tedy vyplývá, že se v daném případě jedná o správné právní posouzení skutku, jelikož popis skutku uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, pokud jde o jednání obviněného Rostislava Berky popsaného ve výroku o vině pod bodem I. Obviněný Milan Koder proti právnímu posouzení svého jednání popsaného pod bodem II. výroku o vině nic nenamítl, Nejvyšší soud se proto posouzením skutku pod bodem II. výroku o vině blíže nezabýval.

59. Přisvědčit nelze ani výtkám dovolatele Rostislava Berky proti rozsahu zkrácené daně, jak jej stanovil nalézací soud. Výpočet rozsahu zkrácené daně (nepřesně „výše škody“) vyplývá ze samotného výroku o vině, podrobně jej pak vysvětluje také odvolací soud pod body 28., 29. odůvodnění svého usnesení. Soudem prvního stupně stanovená škoda zcela správně odpovídá částce neoprávněně učiněného odpočtu daně na vstupu [učiněného na základě fiktivních faktur za plnění, která ve skutečnosti nebyla realizována, tj. v rozporu s § 4 odst. 1 písm. d), § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], v případě přiznání k dani z přidané hodnoty ve výši 1 050 000 Kč za zdaňovací období listopadu 2016 a ve výši 1 071 000 Kč za zdaňovací období února 2017, a rozdílu ve výši daně z příjmů právnických osob, která měla být správně vypočtena ze základu na dani z přidané hodnoty, a daně, která byla vypočtena z protiprávně sníženého základu při neoprávněně odečtených výdajích údajně vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů (učiněného na základě fiktivních faktur, které ve skutečnosti nebyly proplaceny, tj. v rozporu s § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů) v případě přiznání k dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období od 1. 10. 2016 do 30. 9. 2017 v celkové výši 35 758 400 Kč, čímž došlo k protiprávnímu snížení daňové povinnosti společnosti Desperado club, a. s., na dani z příjmů právnických osob o částku 5 571 560 Kč. Soudy tedy dospěly ke správnému závěru, že celkově byly jednáním obviněného Rostislava Berky neoprávněně zkráceny daně společnosti Desperado club, a. s., v předmětném období ve výši 7 692 560 Kč. Výše škody, jejíž náhrada byla poškozené České republice – Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj, pak odpovídá části zkrácené daně, ve vztahu k níž poškozená evidovala v době rozhodování soudů nižších stupňů nedoplatek (viz finančním úřadem předložené výkazy na č. l. 2055, 2056, 2057).

60. Dovolatel dále upozornil, že v rámci stanovení rozsahu zkrácené daně (vyčíslení škody České republice) je nutno rozlišovat, zda nedoplatek DPH vyplýval z daně na vstupu či na výstupu, neboť v případě daně na výstupu je nedoplatek plátcem daně vyčíslen, vybrán od poplatníka, ale není odveden do státního rozpočtu (v důsledku čehož je státní rozpočet poškozen), zatímco u daně na vstupu je nedoplatek vyčíslen, vybrán od poplatníka a odveden do státního rozpočtu (čímž nedochází k poškození státního rozpočtu, pouze poplatníkovi není uznán nárok na odpočet DPH).

Taková argumentace by však mohla být významná toliko v případě, kdy by došlo k nesprávnému výpočtu daně jejím plátcem neúmyslně a následně byl po jejím vyměření nedoplatek na dani plátcem uhrazen a odveden do státního rozpočtu. V nyní projednávaném případě však obviněný úmyslným jednáním zkrátil daňovou povinnost společnosti na dani z přidané hodnoty tím, že v přiznáních k dani neoprávněně uplatnil odpočty daně na vstupu (které ve skutečnosti s ohledem na fiktivnost faktur a neuskutečněné plnění neuhradil), o takové odpočty tak neoprávněně snížil svou daňovou povinnost, kterou uhradil – do státního rozpočtu tak byla odvedena nižší částka, než jaká být odvedena měla, tím byl státní rozpočet poškozen.

Jelikož dovolatel pak finančním úřadem doměřený nedoplatek neuhradil, vznikla v této výši poškozené České republice škoda.

61. Pokud dovolatel namítal, že nebylo prokázáno, že společnost D-Consult, s. r. o., uplatnila nárok na odpočet z plnění přijatého od společností ES Fincom, s. r. o., v likvidaci, CCC AUTOMOBILE, s. r. o., v likvidaci, a EKOPROUD, s. r. o., v celkové výši 1 878 268 Kč v rozporu se zákonem o dani z přidané hodnoty, pak je nutno konstatovat, že z tzv. skutkové věty výroku o vině pod bodem II. je zjevné, že nalézací soud se v rámci výroku o vině vůbec nezabýval předmětnou částí jednání obviněného Milana Kodera, který zahrnul faktury od citovaných společností do přiznání k dani z přidané hodnoty za společnost DConsult, s.

r. o., v rámci svého tvrzeného nároku na odpočet. Nebylo k nim proto prováděno tak podrobné dokazování a hodnocení jako ve vztahu k relevantnímu protiprávnímu jednání obviněných, nelze však konstatovat, že takový závěr nebyl vůbec prokázán. Soud totiž závěr, že se jednalo rovněž o fiktivní faktury, jejichž prostřednictvím měl obviněný Milan Koder eliminovat svou daňovou povinnost, která by pro něj vyplývala z fiktivních obchodních aktivit se společností Desperado club, a. s., při odvedení daně z přidané hodnoty na výstupu, založil zejména na zjištěních ohledně vztahů mezi obviněnými a těmi, kdo předmětné společnosti ovládali, jakož i na výpisech bank, u nichž měly předmětné společnosti zřízeny účty.

Zejména pak z účtu společnosti D-Consult, s. r. o., nebyly za údajně pořízená plnění provedeny žádné úhrady pro společnosti CCC AUTOMOBILE, s. r. o., v likvidaci, a EKOPROUD, s. r. o. Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že neoprávněné odečtení daně na vstupu z tvrzených zdanitelných plnění přijatých od společností ES Fincom, s. r. o., v likvidaci, CCC AUTOMOBILE, s. r. o., v likvidaci, a EKOPROUD, s. r. o., ve výši 1 878 268 Kč nemá žádný vliv na odpovědnost obviněného Rostislava Berky vztahující se k jeho trestněprávnímu jednání, které spočívalo v neoprávněném zkrácení daně v rozsahu, v jakém si neoprávněně odečetl daň z přidané hodnoty na vstupu a v jakém si neoprávněně odčetl údajné náklady od základu daně z příjmů právnických osob (ani odpovědnosti obviněného Milana Kodera, který mu k tomuto pomohl).

Daná skutečnost pouze dotváří představu o tom, jak mělo dojít k obohacení se na úkor státního rozpočtu, aniž by došlo k odvedení daně kterýmkoliv z účastníků projednávané trestné činnosti.

62. Další námitka, že při „vyčíslení škody“ (stanovení rozsahu zkrácené daně) měl soud prvního stupně zohlednit, že ze strany D-Consult, s. r. o., byla do státního rozpočtu odvedena částka celkem 239 421 Kč, a naopak státní rozpočet nebyl zkrácen o částku 1 878 268 Kč, což mělo za následek získání prospěchu státem z protiprávního jednání, je zcela lichá. Pokud jde o přiznání k dani z přidané hodnoty ze strany společnosti D-Consult, s. r. o., a jeho jednotlivé položky, jedná se o jiný daňový subjekt a jiné daňové řízení než to, které je předmětem tohoto trestního řízení. Danou linii a povinnosti vyplývající z daňového práva si musí stát vyřešit ve vlastním řízení ve vztahu s předmětným daňovým subjektem a rozhodnout, na jakou položku byla která částka zaplacena, jestli byl z její strany učiněn přeplatek vyplývající z fiktivních faktur, který má být daňovému subjektu vrácen, apod. Závěrem lze konstatovat, že ani jedno z rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1502/2017, a usnesení ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1423/2018), na která dovolatel ve svém podání v této návaznosti poukazoval, se předmětné problematice nevěnuje. Nejvyšší soud nezjistil v postupu nalézacího soudu při stanovení „výše škody“ žádné z dovolatelem namítaných pochybení.

63. Obviněný Milan Koder nebrojil proti rozsahu zkrácené daně, ale samotnému výroku o náhradě škody, jímž byl podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán společně a nerozdílně s obviněným Rostislavem Berkou zaplatit na náhradě škody poškozené České republice – Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj částku 3 939 035 Kč. Měl totiž za to, že náhrada škody může být požadována jen po ručiteli, tj. obviněném Rostislavu Berkovi, jako členovi statutárního orgánu společnosti Desperado club, a. s., tj. daňovém subjektu, nikoliv po obviněném Milanu Koderovi, který trestný čin spáchal ve formě účastenství.

64. Soud prvního stupně zavázal obviněného Milana Koderu k solidární odpovědnosti k náhradě škody v rozsahu zkrácené daně z přidané hodnoty a daně z příjmů právnický osob, k jejímuž zkrácení pomohl vytvořením faktur a jejich poskytnutím obviněnému Rostislavu Berkovi, který pak zkrátil daň společnosti Desperado club, a. s., čímž se obviněný Milan Kodera dopustil účastenství ve formě pomoci ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

65. Ačkoliv se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí v podrobnostech vzniku odpovědnosti k náhradě škody na straně obviněných nevěnoval, odvolací soud pod body 30. a 31. odůvodnění svého usnesení doplnil, že oba obvinění vlastním zaviněním porušili povinnosti stanovené zákonem, a zasáhli tak do absolutního práva poškozeného, v důsledku čehož jsou povinni nahradit poškozené, co tímto zásahem (trestným činem) způsobili, a to v souladu s § 2910 o. z. Jak správně poukázal i odvolací soud pod bodem 30. odůvodnění svého usnesení, pachatelem trestných činů podle § 240 tr. zákoníku totiž může být i jiná osoba, než která je plátcem, resp. poplatníkem neodvedené nebo zkrácené daně (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3121).

66. Podle § 2910 o. z. je škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem, a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, povinen nahradit poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Toto ustanovení tedy formuluje dvě samostatné skutkové podstaty zakládající nárok na náhradu škody ze dvou samostatných právních titulů.

67. V nyní projednávaném případě přicházela v úvahu aplikace věty druhé shora citovaného ustanovení. Tato skutková podstata nevyžaduje zásah do práv řazených mezi práva absolutní, a to za předpokladu, že došlo do zásahu do jiného práva chráněného zákonem. Lze si jen stěží představit intenzivnější formu ochrany, než jsou právě prostředky práva trestního (obdobně viz MELZER, F., TÉGL, Petr, eds. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IX, § 2894–3081. Praha: Nakladatelství Leges, 2018, s. 302). Konkrétně v tomto případě se jedná o skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, kterou lze bezpochyby označit za ochrannou normu ve smyslu § 2910 o. z. Jejím účelem je ochrana správného vyměření daně (a dalších finančních odvodů do veřejných rozpočtů). Tato skutková podstata chrání veřejný zájem na tom, aby daně byly vyměřeny ve správné výši, neboť z nich stát získává prostředky na financování veřejných služeb, zároveň má tato skutková podstata za cíl postihnout úmyslné uvedení nepravdivých, zkreslených nebo neúplných informací vedoucích k nesprávnému vyměření daně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 4 Tdo 812/2024).

68. V posuzovaném případě bylo prokázáno, že to byl obviněný Rostislav Berka, kdo v rozporu se zákonem úmyslně zkrátil daňovou povinnost jím zastupované právnické osoby tak, že v rámci daňových přiznání uváděl fiktivní zdanitelná plnění s cílem neoprávněného odpočtu na DPH a snížení základu daně z příjmů právnických osob, a obviněný Milan Kodera, kdo v rozporu se zákonem vědomým vytvořením a poskytnutím fiktivních faktur úmyslně umožnil obviněnému Rostislavu Berkovi ve značném rozsahu takové daně zkrátit.

Ze shora uvedeného pak vyplývá, že v dané věci je splněna i souvislost protiprávnosti, neboť je zřejmé, že škoda, kterou poškozený uplatnil, vznikla způsobem předvídaným ochranným účelem normy (k tomu blíže viz MELZER, F., TÉGL, Petr, eds. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IX, § 2894–3081. Praha: Nakladatelství Leges, 2018, s. 302, 303 nebo též nález Ústavního soudu ze 15. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1587/15, bod 31.). Byli to tedy oba obvinění, kdo naplnili skutkovou podstatu § 2910 věty druhé o.

z.

69. Nejvyšší soud nepomíjí, že podle ustálené praxe soudů nárok státu vyplývající ze zkrácené (neodvedené) daně je nárokem na náhradu škody, který však vždy nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně (srov. přiměřeně č. 34/1987 a č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.). Uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu jen tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Jde-li o akciovou společnost nebo o společnost s ručením omezeným a je-li obviněný členem jejich statutárního orgánu, je třeba řešit otázku, zda mu v takovém případě nevzniká ručitelský závazek [po 1. 1. 2014 srov. § 159 odst. 3, § 2910 a násl. o. z. a § 53 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)], na základě kterého by mohl být v adhezním řízení zavázán k náhradě způsobené škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle § 240 tr. zákoníku. Uplatnění nároku na náhradu škody by mohlo přicházet v úvahu i tehdy, jestliže by bylo možné dovodit odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně, jako pachatele trestného činu podle § 240 tr. zákoníku za škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým trestným činem (blíže srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, uveřejněné pod č. 39/2014-II. Sb. rozh. tr., č. 25/1968-I. a č. 20/2002-II. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 647/2020, ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 144/2021, ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 8 Tdo 667/2023 aj.). Právě o tento posledně uvedený případ se u obviněného Milana Kodery jednalo a předpoklady pro výrok o náhradě majetkové škody byly u něj splněny.

70. Bylo již vyloženo, že nárok na náhradu škody lze požadovat i po obviněném, který statutárním orgánem nebyl, pokud na zkrácení daně participoval. Zároveň byla v řízení prokázána nemožnost vymožení tohoto dluhu po právnické osobě. Finanční úřad pro Středočeský kraj podnikl vůči daňovému subjektu veškeré kroky vedoucí k vymožení své pohledávky, opakovaně zjišťoval majetek daňového subjektu za účelem zahájení daňové exekuce, avšak bylo zjištěno, že daňový subjekt není vlastníkem žádné nemovitosti a nebyl zjištěn žádný movitý majetek (viz uplatnění adhezního nároku poškozeným na č. l. 2051–2053, včetně výkazu nedoplatků na č. l. 2055–2057). Z tohoto důvodu nic nebránilo tomu, aby poškozený tento svůj nárok uplatnil i v tomto trestním řízení jako nárok adhezní podle § 43 odst. 3 tr. ř.

71. Jde-li o dovolatelem Milanem Koderou zdůrazňovanou skutečnost, že na rozdíl od obviněného Rostislava Berky nebyl ručitelem daňového subjektu, jehož prostřednictvím došlo ke zkrácení daní, pak lze toliko ve stručnosti poznamenat, že v případě ručení podle § 159 odst. 3 o. z. a náhrady škody podle § 2910 o. z. se jedná o dva svébytné právní instituty, u nichž nelze dovodit žádný vztah subsidiarity, když ručení funguje jako zajišťovací institut a náhrada škody jako závazek z deliktu (viz usnesení ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 4 Tdo 812/2024). Jak již bylo uvedeno, u obviněného Milana Kodery vznikla tato odpovědnost k náhradě škody z deliktu ve smyslu § 2910 o. z., a není tak podstatné, že nebyl také ručitelem společnosti Desperado club, a. s., jako daňového subjektu, za který byly zkráceny daně z přidané hodnoty a z příjmu právnických osob.

72. S ohledem na argumentaci dovolatele Milana Kodery je nutno také poznamenat, že trestní zákon nezná žádné pravidlo, které by vylučovalo odpovědnost účastníka trestného činu za způsobenou škodu. Za škodu odpovídá i účastník trestného činu, pokud je jeho trestné jednání v příčinné souvislosti se vznikem škody. Odpovídá-li za vznik majetkové škody více pachatelů (včetně účastníků), soud jim zpravidla uloží povinnost nahradit škodu společně a nerozdílně. Pouze v odůvodněných případech, které jsou výjimkou z tohoto obecného pravidla, může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody a v tomto rozsahu jsou povinni ji uhradit. V takovém případě musí být v rozhodnutí soudu důvod odchylky od zmíněného obecného pravidla náležitě odůvodněn (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 10 To 55/2006, uveřejněný pod č. 58/2006-I., II. Sb. rozh. tr., dále také PROUZA, D. Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2010, s. 88). V posuzovaném případě použití této výjimky zjevně nepřicházelo reálně v úvahu. Jak ostatně správně zmínil i státní zástupce, v daném kontextu nebylo ve světle ukládané povinnosti k náhradě škody obviněnému Milanu Koderovi relevantní nejen to, že neměl žádný vztah k daňovému subjektu, ale ani že byl pouze účastníkem (pomocníkem) na zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaném hlavním pachatelem, tedy obviněným Rostislavem Berkou. Subjekt daně a subjekt tohoto trestného činu totiž nemusí být totožní a není tudíž možné zaměňovat daňovou odpovědnost spočívající v povinnosti zaplatit daň a trestní odpovědnost za uvedený trestný čin.

73. V této situaci tedy soud nepochybil, když poškozenému, který i vůči tomuto obviněnému uplatnil nárok na náhradu škody včas, přiznal právo na náhradu škody ve výši prokázaného zkrácení daní v rozsahu, na jehož zkrácení se svou pomocí ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zúčastnil, a zavázal obviněného Milana Koderu (solidárně se spoluobviněným Rostislavem Berkou) k náhradě škody ve výši 3 939 035 Kč.