8 Tdo 1047/2024-1049
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2025 o dovolání obviněného M. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. 5 To 106/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 147/2020, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 15 T 147/2020, byl obviněný M. Š. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za tento zločin a za sbíhající se pokus přečinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 30. 10. 2023, č. j. 15 T 75/2023-365, který nabyl ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2024, č. j. 4 To 409/2023-416, právní moci dne 22. 1. 2024, byl odsouzen podle § 198 odst. 2, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 50 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 30. 10. 2023, č. j. 15 T 75/2023-365, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený AAAAA (pseudonym) odkázán se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně obviněný podal odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. 5 To 106/2024, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen za zločin, jímž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, a za sbíhající se pokus přečinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 30. 10. 2023, č. j. 15 T 75/2023-365, který nabyl ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2024, č. j. 4 To 409/2023-416, právní moci dne 22. 1. 2024, podle § 198 odst. 2, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 40 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 30. 10. 2023, č. j. 15 T 75/2023-365, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že od přesně nezjištěné doby, nejméně však od roku 2012 do 11. 9. 2019, ve společně obývané domácnosti, na přesně nezjištěné adrese v XY, dále na adrese XY, dále na adrese XY, a dále na adrese XY, již užíval se svou družkou J. S., a jejich dětmi, s četností několikrát za měsíc křičel na nevlastního syna, poškozeného AAAAA, opakovaně mu nadával vulgárními výrazy, dále když nesplnil zadaný úkol nebo jej doma přistihl, že se ve spánku pomočil, tak jej zbil několika ranami rukou, opaskem, vařečkou nebo bičem na koně, bil jej po hlavě, přes hýždě, záda nebo stehna, čímž mu způsobil v několika případech pohmožděniny, nejméně v jednom případě, když se poškozený během spánku pomočil, tak jej obviněný v koupelně sprchoval studenou vodou, a dále nejméně v jednom případě poškozeného potrestal za noční pomočení klečením na podlaze s předpaženýma rukama zatíženými knihami až do večerních hodin, ač věděl a byl srozuměn s tím, že poškozený takové zacházení pociťoval jako psychické a fyzické útrapy a jako těžké příkoří, přičemž obviněný svým chováním a výchovným postojem, ve kterém dominovala slovní i fyzická agrese, negativně ovlivnil psychosociální vývoj poškozeného, u kterého se tak v důsledku jednání obviněného rozvinul syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte.
4. Pro úplnost je třeba uvést, že soudy se věcí obviněného nezabývaly poprvé. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 11. 2021, č. j. 15 T 147/2020-57, byl obviněný uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na 4 léta, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a v dalším bylo rozhodnuto o nároku poškozeného AAAAA na nemajetkovou újmu v penězích. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2022, č. j. 5 To 34/2022-607, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrácena soudu prvního stupně. Po zrušení a přikázání věci soudu prvního stupně bylo rozhodováno tak, jak bylo rekapitulováno v úvodu tohoto usnesení. II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. 5 To 106/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř. Vytkl tak, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k těmto rozhodným skutkovým okolnostem nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o tom, jak tento soud rozhodl o odvolání obviněného proti výroku o vině, a konečně že na základě odvolání proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nebyl tento výrok zrušen, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a zároveň byly v předcházejícím řízení dány důvody pro podání dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
6. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatel mínil, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o tom, jak odvolací soud rozhodl o jeho odvolání proti výroku o vině. Má-li odvolací soud za to, že
odvolání obviněného proti některému z napadených výroků není důvodné, nemůže postupovat jinak, než že takové odvolání samostatným výrokem zamítne podle § 256 tr. ř. Pakliže odvolací soud na základě jeho odvolání zrušil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o trestu a ve věci sám rozhodl „při nezměněném výroku o vině a o náhradě škody“, postupoval v rozporu s trestním řádem a v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o tom, jak bylo o odvolání obviněného proti výroku o vině rozhodnuto.
7. V souvislosti s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že nelze dospět k závěru o jeho vině, pokud jsou zde důvodné pochybnosti o skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů měl především skutkové zjištění, že týral poškozeného způsobem popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a také, že se tak dělo v době od roku 2012 do 11. 9. 2019. K těmto skutkovým zjištěním soud prvního stupně dospěl na základě výpovědi svědků J. C., M. C., K. P., A. K. a I. J., přičemž předložil vlastní hodnocení významu jejich výpovědí. Vzhledem k tomu, že byl odsouzen pro spáchání zločinu podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jsou pro naplnění znaků daného trestného činu rozhodná nejen ta skutková zjištění, na nichž lze postavit závěr, zda poškozeného týral, nýbrž i ta skutková zjištění, na jejichž základě lze dovodit, že se tak dělo po delší dobu. Rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaku „dlouhodobosti“ jsou však podle obviněného ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tj. s výpověďmi shora jmenovaných svědků, z nichž ani jeden nežil s ním a poškozeným ve společné domácnosti.
8. Vytkl, že soud prvního stupně dospěl k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tj. ve zjevném rozporu se zprávami základní školy XY a Základní školy XY, XY, jakož i ve zjevném rozporu se zprávou pedagogicko-psychologické porady Karlovy Vary a výpovědí některých svědků (viz výše). Podle názoru obviněného si tedy soud prvního stupně zvolil toliko některé důkazy a na základě jejich nekritického hodnocení dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním rozhodným pro naplnění znaků trestného činu dle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, i když obsah těchto důkazů je ve zjevném rozporu s jinými důkazy. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je však zřejmé, že se soud prvního stupně náležitě nevypořádal s tím, že si obsah jednotlivých důkazů vzájemně odporuje, když toliko výpověď dovolatele a J. S. označil za nevěrohodnou v zásadě pouze na základě subjektivních pocitů a dojmů, které však nejsou přezkoumatelné podle objektivních kritérií. K důkazům, jejichž obsah byl se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně v rozporu, soud prvního stupně nijak nepřihlédl, když se například se zprávou pedagogicko-psychologické poradny vypořádal toliko jednou strohou větou v bodě č. 47 odůvodnění. K těmto procesním vadám odvolací soud nijak nepřihlédl.
9. Rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků daného trestného činu jsou podle dovolatele také v rozporu s obsahem dalšího důkazu, tj. s výpovědí poškozeného před odvolacím soudem, ve které poškozený již jako zletilý uvedl, že se jeho předchozí vyjádření ohledně údajného jednání obviněného vůči němu nezakládala na pravdě, přičemž před odvolacím soudem také uvedl důvody, které jej vedly k tomu, že se původně k celé věci vyjadřoval jinak. Z hodnocení tohoto důkazu vyplývá, že i odvolací soud provedené důkazy hodnotil selektivně a v zásadě se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, i když sám provedl důkaz (tj. výslech samotného poškozeného), jehož obsah byl ve zjevném rozporu s obsahem důkazů, na nichž byla založena skutková zjištění vedoucí k odsouzení.
10. Obviněný rovněž vytkl, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy, což je rovněž důvodem pro podání dovolání podle § 265b odst. 2 písm. g) tr. ř. Podstatný důkaz, který soud prvního stupně neprovedl, je podle jeho názoru zejména zpráva orgánu sociálně-právní ochrany dětí ve vztahu ke svědku M. C., na jehož výpovědi soud prvního stupně svá skutková zjištění založil.
11. S odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že došlo k nesprávné interpretaci ustanovení § 198 odst. 1,
odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jelikož právní posouzení skutku nelze považovat za správné tehdy, jsou-li rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků daného trestného činu ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Jinými slovy řečeno, není-li bez pochybností prokázáno, že jednal způsobem kladeným mu za vinu a že si takto počínal v období trvajícím minimálně několik měsíců, nelze hovořit o správném právním posouzení skutku, má-li být takový skutek posouzen jako trestný čin dle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
12. Další obsáhlá část dovolání obviněného směřovala proti výroku o trestu. Obviněný na podkladě zevrubného rozboru jednotlivých podle něj relevantních hledisek uzavřel, že uložený trest rozsudkem odvolacího soudu se svou přísností vymyká rozhodovací praxi, respektive trestům, jaké jsou ze strany soudů obvykle ukládány za obdobných skutkových okolností a při shodné právní kvalifikaci. V této souvislosti v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odkazoval na řadu rozhodnutí zejména okresních soudů včetně popisu předmětných skutků, přičemž ve všech těchto případech byl ukládán toliko trest podmíněný. Podle názoru obviněného i v jeho případě měl být ukládán toliko podmíněný trest odnětí svobody (pokud by soudy dospěly k závěru o jeho vině), jelikož se skutek kladený mu za vinu nijak neliší od jiných, u kterých byl podmíněný trest odnětí svobody ukládán, tím spíše pak za situace, kdy bylo nad veškerou pochybnost zjištěno, že je osobou se stálým rodinným a pracovním zázemím a zejména osobou řádně pečující o své tři nezletilé děti.
13. V návaznosti na shora tvrzené dovolací důvody dovolatel namítl, že rozsudkem odvolacího soudu bylo (fakticky) rozhodnuto o částečném zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Soud sice o jeho odvolání proti výroku o vině nerozhodl způsobem souladným s trestním řádem, neboť předmětný výrok rozsudek odvolacího soudu postrádá, nicméně z odůvodnění plyne, že odvolací soud výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně považoval za věcně správný, přestože o odvolání obviněného proti tomuto výroku nerozhodl podle § 256 tr. ř. Podle mínění dovolatele však byly splněny podmínky k tomu, aby odvolací soud k jeho odvolání zrušil výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně, a to z důvodů popsaných podrobně v tomto odvolání, když už v řízení před odvolacím soudem byly dány tvrzené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Z výše uvedených důvodů je tedy dán důvod pro podání dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
14. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 5 To 106/2024-931, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 13. 2. 2024, č. j. 15 T 147/2020-803, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby podle § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněný se podle § 226 písm. a) tr. ř. zprošťuje obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Lounech ze dne 10. 11. 2020. č. j. ZT 414/2019-87, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhán. Neshledáli Nejvyšší soud podmínky pro postup podle § 265m tr. ř. za splněné, navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 5 To 106/2024-931, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 13. 2. 2024, č. j. 15 T 147/2020-803, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Lounech uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci obsahu mimořádného opravného prostředku uvedl, že předně nelze přehlédnout, že dovolání obviněného je takřka v celém svém rozsahu – vyjma výhrad uplatněných s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. – vystavěno na doslovném opakování námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů správně vypořádaly. Vzhledem k tomu, že soudy již na totožné výhrady dovolatele přiléhavě reagovaly, považoval státní zástupce za nadbytečné podrobně rozvádět a opakovat ty argumenty jejich rozhodnutí, s jejichž nosnými body se ztotožnil.
16. Státní zástupce zmínil, že obviněný věnoval úvodní pasáž svého mimořádného opravného prostředku dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který podpořil tvrzením, že v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem absentuje zamítavý výrok o té části jeho odvolání, jíž vyhověno nebylo. Dovozoval tedy, že výrok zmíněného rozhodnutí je neúplný. Takto koncipovanou námitku sice pod vytýkaný dovolací důvod podřadit lze, je však zjevně neopodstatněná.
17. K uvedené problematice státní zástupce pokládal za vhodné připomenout, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu návrhu na jeho vyslovení některou ze stran. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním. O chybějící výrok se však nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne, což je právě procesní situace, k níž došlo v aktuálně posuzované trestní věci ve vztahu k dovolateli.
18. Výše uvedený přístup vyplývá z § 258 odst. 2 tr. ř., který stanoví, že v případě, kdy je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Jinak vyjádřeno, za vadná ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zpravidla nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu neobsahující výslovné zamítnutí té části odvolání oprávněné osoby, které není vyhověno. Pokud rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje výrok o dílčím zamítnutí nedůvodné části odvolání, s kteroužto formou výroku trestní řád ani nijak nepočítá, pak taková skutečnost nemůže vést sama o sobě k závěru o vadnosti výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Pouze v případě, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nijak věcně nevypořádá s odvolacími námitkami ve vztahu k některému výroku napadenému odvoláním, jde o vadu, jejíž intenzita narušuje právo obviněného na spravedlivý proces a zakládá důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí. Takovým pochybením však rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. 5 To 106/2024, zjevně zatížen není, neboť z jeho odůvodnění spolehlivě vyplývá, že zmiňovaný soud se řádně zabýval také odvolacími námitkami obviněného směřovanými proti výroku o vině (viz body 6. až 17. rozsudku).
19. Obviněný dále ve svém mimořádném opravném prostředku vytkl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten může být naplněn třemi typy nedostatků. Konkrétně se jedná o situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolání obviněného je přitom po obsahové stránce vystavěno na první a třetí z uvedených vad. S důrazem zejména na důkazy v podobě své vlastní výpovědi, vyjádření svědkyně J. S. a závěrečnou výpověď poškozeného AAAAA, a zejména pak s akcentem na nesoulad skutkových závěrů soudů s těmito jím zmiňovanými důkazy, totiž v prvé řadě popřel, že by se jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku Okresního soudu v Lounech v tam uváděné době skutečně dopustil. Vedle toho označil za neúplné také dokazování, v rámci čehož oběma soudům vytkl, že nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování o listinný důkaz, konkrétně zprávu orgánu sociálně právní ochrany dětí vztahující se ke svědku M. C., jež by podle jeho názoru mohla vnést odlišný náhled na jeho věrohodnost. Ačkoli tyto jeho námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s jistou dávkou benevolence podřadit lze, státní zástupce je považuje za neopodstatněné.
20. V aktuálně řešené trestní věci je podle něj zjevné, že pokud již některá ze stran v průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly, vyhodnotily ho z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jeho případné neprovedení rovněž zdůvodnily, a to zpravidla jeho nadbytečností s tím, že potřebné skutkové okolnosti jsou spolehlivě prokazovány důkazy jinými. To se týká právě i požadavku dovolatele na zajištění a následné čtení zprávy orgánu sociálně právní ochrany dětí k osobě svědka M. C., s nímž se – stejně jako s výhradami proti věrohodnosti tohoto svědka – konkrétně Okresní soud v Lounech vypořádal v bodech 34. a 54. odůvodnění svého rozsudku. S tam uvedenými úvahami prvostupňového soudu, jímž vyloučil potřebu dalšího dokazování, se státní zástupce ztotožňuje, neboť o hodnověrnosti tohoto svědka nejsou žádné rozumné pochybnosti. Státní zástupce současně vyjádřil přesvědčení, že za daných okolností neprovedením dalších důkazů právo obviněného na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod porušeno být nemohlo, neboť faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu. Jinak vyjádřeno, neprovedení nadbytečného důkazu vadu opomenutých důkazů nezakládá.
21. Opodstatnění podle státního zástupce postrádá i námitka, v jejímž rámci dovolatel vytkl zjevný rozpor skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů. Uvedený nedostatek by totiž bylo možno dovodit výlučně v případech svévolného hodnocení důkazů, a tedy v situacích, kdy by odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovala obsah provedeného dokazování. Takovou vadou přitom odsuzující rozhodnutí zatíženo není, neboť skutková zjištění soudů z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze. To platí právě i pro bazální a dovolatelem rozporované skutkové zjištění Okresního soudu v Lounech potvrzené také Krajským soudem v Ústí nad Labem, podle kterého se k poškozenému v době nejméně od roku 2012 do září 2019 choval způsobem konkretizovaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.
22. Nad rámec uvedeného státní zástupce pokládal za vhodné poznamenat, že nepochybně klíčovým usvědčujícím důkazem byla prvotní výpověď poškozeného AAAAA čtená u Okresního soudu v Lounech. Nelze samozřejmě přehlédnout, že jmenovaný v závěrečné fázi trestního řízení svůj postoj diametrálně změnil a ve výpovědi před Krajským soudem v Ústí nad Labem, stejně jako v předchozím prohlášení, spáchání trestné činnosti dovolatelem popřel a uvedl, že si vše vymyslel. Této účelové změně výpovědi však odvolací soud důvodně neuvěřil a nově podané informace označil za nepravdivé a naučené.
23. Současně je podle něj nutné akcentovat, že prvotní výpověď poškozeného, ačkoli byla důkazem z hlediska usvědčující síly velmi významným, rozhodně nebyla důkazem jediným. Ve shodě s oběma soudy lze připomenout také výpovědi svědků, konkrétně sourozenců poškozeného J. a M. C. a K. P., babičky A. K. a „tety“ z Klokánku I. J., stejně jako podstatné listinné důkazy, konkrétně zprávy FOD Klokánek, lékařské zprávy k osobě AAAAA, záznam pohovoru poškozeného na OSPODu XY, zprávy škol, které poškozený navštěvoval, jakož i opatrovnický spis Okresního soudu v Lounech sp. zn. 0 P 14/2020. Z těchto důkazů, jež svým obsahem korespondují s výpovědí AAAAA, lze učinit spolehlivé závěry o důvěryhodnosti poškozeného, který zjevně popisoval reálný stav a pravdivě se vyjadřoval k tomu, čeho se vůči jeho osobě obviněný dopouštěl. Za podstatné je současně nutno označit také znalecké posudky z odvětví psychiatrie a psychologie zpracované na osobu poškozeného znalci PhDr. Karlem Bröcklem a Mgr. Jiřím Hartošem. Z jejich závěrů kromě jiného vyplývá, že rovněž před znalci popisoval AAAAA chování dovolatele obdobně jako před orgány činnými v trestním řízení, přičemž v průběhu znaleckého zkoumání nebyly shledány žádné aspekty, jež by nasvědčovaly tomu, že jím podaný popis událostí vychází ze smyšlenek a fabulací. Těch by navíc s ohledem na svůj zdravotní stav v podstatě ani nebyl schopen. Znalci v této souvislosti rovněž doplnili, že pokud později AAAAA některá svá vyjádření relativizoval, bylo to dáno vnějšími vlivy, zejména tlakem ze strany matky a obviněného. V době, kdy byl umístěn mimo domov, na jeho psychický stav negativním způsobem působily právě kontakty s jeho matkou, která je využívala ke snaze ovlivnit jeho výpovědi. Oba znalci rovněž akcentovali, že u AAAAA lze konstatovat přítomnost syndromu týraného a zanedbávaného dítěte, na jehož rozvoji se velkou měrou podílelo právě i chování dovolatele.
24. Lze tudíž uzavřít, že obhajoba obviněného byla ve věci provedenými důkazy jednoznačně vyvrácena a skutkový stav popsaný ve skutkové větě rozsudku Okresního soudu v Lounech byl těmito důkazy také spolehlivě ustálen v míře naprosto dostačující pro posouzení věci a vyhodnocení trestní odpovědnosti dovolatele. To se týká i problematiky vymezení doby, po kterou se obviněný protiprávního jednání dopouštěl a kterou soud prvního stupně přiléhavě stanovil v návaznosti na výpovědi svědků vyjadřující se ke stěhování rodiny a také k časovému zařazení příchodu obviněného do rodiny. Obviněný začal žít s družkou (matkou poškozeného) v roce 2011, přičemž zpočátku ještě bydleli ve XY u babičky poškozeného, kde k týrání AAAAA nedocházelo. K němu začalo prokazatelně docházet až po odstěhování do XY, tedy až v roce 2012. Moment ukončení protiprávního jednání pak byl vymezen přibližně první polovinou měsíce září 2019 a tedy okamžikem, kdy byl poškozený umístěn mimo rodinu (nejprve do nemocnice a vzápětí do Klokánku). Podle přesvědčení státního zástupce rozhodnutí soudů žádnou z vad podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatížena nejsou.
25. Obviněný dále uplatnil ještě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K němu je zapotřebí doplnit, že korektnost právního posouzení skutku (či jiného hmotně právního posouzení) je z hlediska uvedeného dovolacího důvodu hodnocena výlučně optikou těch správných a provedeným důkazům odpovídajících skutkových závěrů, k nimž dospěly obecné soudy a jež jsou vymezeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a dále rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Jinak vyjádřeno, pouze tato skutková zjištění soudů a nikoli vlastní představy dovolatele o tom, jak se skutkový děj odehrál či měl odehrát, mohou být posuzována z toho pohledu, zda se jedná o trestný čin, případně o jaký. Obviněný ale netvrdí, že právě skutková zjištění vymezená ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a doplněná v jeho odůvodnění (případně v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem) nenaplňují znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Údajnou vadu nesprávného právního posouzení skutku naopak buduje výlučně na takových skutkových závěrech, ke kterým „dospěl“ v návaznosti na vlastní hodnocení provedených důkazů a jež jsou diametrálně odlišné od skutkových zjištění Okresního soudu v Lounech, jejichž správnost aproboval také Krajský soud v Ústí nad Labem. Jinak řečeno, zmiňovaný nedostatek vyvozuje pouze za pomoci argumentu, že se vůči poškozenému ničeho závadového nedopustil. Takto koncipované námitky však pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vůbec podřadit nelze.
26. Státní zástupce dále uvedl, že zcela mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu jsou i námitky směřované proti výroku o trestu odnětí svobody spojenému s přímým výkonem ve věznici, který obviněný označuje za nepřiměřeně přísný a nespravedlivý. V reakci na právě uvedené je namístě připomenout, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. To obviněný neučinil. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je nicméně reagováno toliko na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo se jednalo o trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. To rozhodně není případ dovolatele, neboť trest odnětí svobody mu byl uložen jako trest přípustný, a to ještě v první třetině zákonné trestní sazby činící v tomto případě 2 až 8 let.
27. Současně státní zástupce doplnil, že výrok o trestu lze za jistých okolností napadnout také s odkazem na obviněným zmiňovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Významné však z tohoto pohledu je, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, na němž by bylo rozhodnutí založeno, je možno považovat – pokud jde o výrok o trestu – pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Šlo by například o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Žádnou z takto naznačených eventualit však obviněný nevytkl.
28. Klíčovou z pohledu obviněným předestřené dovolací argumentace je pak ta skutečnost, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud by byl dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod odsouzené osoby. To však trest odnětí svobody uložený dovolateli a spojený s přímým výkonem ve věznici s ostrahou rozhodně není, neboť způsob jeho výkonu a také jeho výše byly Krajským soudem v Ústí nad Labem odůvodněny řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a rovněž způsobem ústavně konformním.
29. V naznačeném směru bylo odpovídajícím způsobem přihlédnuto – vedle jeho postoje svědčícího o naprostém nedostatku sebereflexe – především k okolnosti ukládání trestu za více trestných činů, jakož i k závažnosti činu, délce doby, po kterou obviněný nevlastního syna týral, a jeho trestní historii. Ani zjištění o zahlazení četných minulých odsouzení dovolatele totiž nebrání tomu učinit závěr, že se jedná o osobu se zjevnou tendencí k porušování společenských (a také trestních) norem. Jeho požadavek na uložení výchovného trestu proto nemůže obstát. Je tak možno konstatovat, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody nepřiměřeným, extrémně přísným či nespravedlivým rozhodně není.
30. Na tom nemohou nic změnit ani aktuální stesky obviněného doplněné poukazem na jeho zdravotní stav a péči o nezletilé děti. K tomu lze dodat pouze tolik, že péče o dítě není důvodem, který by obecně uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody vylučoval. To platí tím spíš v situaci, kdy obviněný ani není osobou, na níž by péče o nezletilé děti výlučně závisela. Je pak s podivem, že nyní akcentovanou starost o vlastní děti nevedl v patrnosti v době, kdy po řadu let týral svého nevlastního syna. Překážkou výkonu trestu odnětí svobody pak nejsou ani dovolatelem tvrzené zdravotní problémy. Ostatně v naznačeném směru lze odkázat na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie zpracovaný na jeho osobu znalcem MUDr. Jaroslavem Tržickým. Ten jednak formuloval závěr v tom smyslu, že obviněný žádnou duševní poruchou, která by měla vliv na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti, netrpí a ani v minulosti netrpěl, a současně se kladně vyjádřil i k možnosti eventuálního pobytu ve věznici s tím, že jím vyžadovanou péči lze nepochybně zajistit i v rámci výkonu trestu odnětí svobody.
31. Opodstatnění konečně postrádá i dovolací námitka uplatněná s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Jak totiž vyplývá z předchozích pasáží tohoto vyjádření, rozsudek Okresního soudu v Lounech v části týkající se výroku o vině žádným z obviněným vytýkaných nedostatků zatížen není. Logicky tak nemůže být vadný ani rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z pohledu nedostatků, na které cílí druhá varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
32. Státní zástupce uzavřel, že soudy učinily správná skutková zjištění a těm přisoudily taktéž odpovídající právní kvalifikaci. Námitky obviněného pak dílem pod jím vytýkané dovolací důvody podřadit nelze a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. III. Přípustnost dovolání
33. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je (posuzováno jako celek) zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání
34. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatel uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř.
35. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (tzv. prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (tzv. druhá alternativa). Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V souladu se zákonem vymezenými podmínkami obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.
36. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Buď že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173, 3174).
37. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že explicitně nerozhodl o jeho řádném opravném prostředku směřujícím proti výroku o vině, a že tudíž v rozhodnutí tohoto soudu některý výrok chybí. Byť je námitka obviněného pod citovaný dovolací důvod podřaditelná, v konkrétním případě nemá opodstatnění. V daných souvislostech nutno poukázat na ta usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 944/2019, ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 324/2019, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 52/2021, ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1041/2021, a jiné), v nichž Nejvyšší soud reagoval i na dřívější rozpornou rozhodovací praxi Ústavního soudu ve vztahu k otázce, zda musí odvolací soud v případě, kdy alespoň zčásti vyhoví opravnému prostředku a napadené rozhodnutí, byť jen zčásti, zruší, učinit o zbývající části námitek formální (zamítavý) výrok. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích dospěl k závěru, že je-li z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že soud odvolacím námitkám nepřisvědčil, nedopustil se pochybení – vady v podobě chybějícího výroku – pokud takový závěr ve výrokové části nikterak nevyjádřil, např. výrokem, že jinak, tj. kromě výroku, jenž zrušil a ohledně něhož znovu rozhodl, zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Jestliže se odvolací soud s námitkami obviněného v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal, nelze tvrdit, že se těmito nezabýval jen proto, že formálně neučinil zamítavý výrok, vyplývá-li implicitně z jeho rozhodnutí, jak s námitkami odvolatele naložil.
38. Pro úplnost nutno podotknout, že odlišnými závěry své judikatury k otázce rozhodování odvolacího (resp. dovolacího) soudu podle § 258 odst. 2 (resp. § 265k odst. 2) tr. ř. se vypořádal Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22. Zaujal právní názor, že porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2 tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu § 265k odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami.
39. V projednávané věci podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu. Odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody znovu o trestu rozhodl. V odůvodnění svého rozhodnutí připomněl, že odvolání obviněného směřovalo proti výroku o vině i trestu, a v návaznosti na to se pak také podrobně vypořádal i s těmi námitkami obviněného, které směřovaly explicitně proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména body 8., 11.–16.). Odvolací soud shrnul, že námitky obviněného, jimiž brojil proti výroku o vině, směřovaly především proti hodnocení důkazů provedenému soudem prvního stupně. I tento soud, který se s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně v tomto ohledu zcela ztotožnil, sdílí názor soudu prvního stupně, že obviněný je spolehlivě usvědčován původní výpovědí svědka AAAAA, jež nebyla důkazem ojedinělým, ale v souladu s ní vyzněla celá řada dalších důkazů, především výpovědí svědků J. C., M. C., K. P., A. K. či I. J. Odvolací soud reagoval i na změnu výpovědi svědka AAAAA, kterou učinil ve veřejném zasedání, jakož i na výpověď svědkyně J. S. a vysvětlil důvody, proč jim neuvěřil. Vypořádal se též s výtkami obviněného směřujícími proti závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalce MUDr. Jaroslava Tržického, stejně jako s jeho dalšími výhradami zpochybňujícími závěr o týrání poškozeného (srov. bod 15. rozsudku).
40. Dovolací soud proto s ohledem na shora uvedenou argumentaci konstatuje, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč nevyhověl výtkám obviněného směřujícím proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, proč považoval odvolání obviněného v této části za nedůvodné a proč zrušil napadený rozsudek toliko výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. o trestu znovu rozhodl. Za daných okolností tedy nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zatížené vadou absence či neúplnosti některého výroku rozhodnutí odvolacího soudu.
41. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy.
Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutkové zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Z textu dovolání je zřejmé, že obviněný odkázal na první a třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu, aniž by je však podložil dostatečně přesvědčivými argumenty.
42. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud, který doplnil dokazování o výslech svědka AAAAA, zcela ztotožnil (zejména body 46.–58. rozsudku soudu prvního stupně, body 8.–16. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.
Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. S ohledem na uvedené lze proto v podrobnostech odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.
12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
43. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i odvolacího soudu zcela jasně vyplývá, jak soudy reagovaly na obviněným zpochybňované výpovědi svědků J. C., M. C., K. P., A. K. i I. J., kteří popisovali vztah obviněného k AAAAA vždy v určitém časovém výseku, nikdo z nich nebyl přítomen celému jeho jednání, nicméně v souhrnu jejich výpovědi podle závěrů obou soudů tvoří ucelený soubor vnitřně konzistentních, věrohodných výpovědí, z nichž je patrná i dlouhodobost zlého nakládání obviněného s poškozeným.
Soudy také vysvětlily, proč naopak nebylo možno uvěřit výpovědi svědkyně J. S., K. D., K. H. a odlišný pohled na jednání obviněného nemohly vnést ani listiny zmiňované obviněným i v dovolání. Obviněný věnoval pozornost i změněné výpovědi poškozeného AAAAA ve veřejném zasedání odvolacího soudu a z této změny vyvozoval, že nebylo prokázáno, že právě on se vůči němu dopouštěl jednání vykazujícího znaky týrání. Zde nelze než odkázat na výstižné hodnocení změny postoje poškozeného odvolacím soudem, označil-li nově podané informace za naučené, neodpovídající ostatním provedeným důkazům a ve svých důsledcích tudíž za nepravdivé (viz bod 8.
rozsudku odvolacího soudu). V této souvislosti také přiléhavě podotkl, jak ostatně připomněl i státní zástupce, že poškozený sám ani nedokázal vysvětlit, jak je tedy možné, že s jeho původní usvědčující výpovědí, kterou posléze označil za vymyšlenou, koresponduje řada dalších důkazů, svědeckými výpověďmi počínaje a znaleckým posudkem a listinami konče. Obdobně poškozený nedokázal vysvětlit ani to, proč tyto nové informace nepřednesl již dříve, probíhalo-li trestní řízení po dobu několika let, a z jakého důvodu je začal zmiňovat až po nabytí zletilosti poté, co opustil dětský domov a vrátil se do domácnosti k matce a dovolateli.
Ostatně – a toto zjištění vyplynulo z provedeného dokazování – právě ze strany dovolatele a zejména jeho družky a matky poškozeného J. S. byla zjištěna opakovaná a úporná snaha, jak ji označuje odvolací soud, „přesvědčit“ poškozeného ke změně výpovědi.
44. Dovolací soud sdílí názor státního zástupce, že nelze přehlížet, že prvotní výpověď poškozeného, ačkoli byla důkazem z hlediska usvědčující síly velmi významným, rozhodně nebyla důkazem jediným. Z výpovědí již dříve jmenovaných svědků, jakož i listinných důkazů, konkrétně zprávy FOD Klokánek, lékařské zprávy k osobě AAAAA, záznamu pohovoru poškozeného na orgánu sociálně-právní ochrany dětí v XY, zprávy škol, které poškozený navštěvoval, tedy důkazů, jež svým obsahem korespondují s výpovědí AAAAA, lze učinit spolehlivé závěry o důvěryhodnosti poškozeného, který zjevně popisoval reálný stav a pravdivě se vyjadřoval k tomu, čeho se vůči jeho osobě obviněný dopouštěl.
Za podstatné je současně nutno označit také znalecké posudky z odvětví psychiatrie a psychologie zpracované na osobu poškozeného znalci PhDr. Karlem Bröcklem a Mgr. Jiřím Hartošem. Z jejich závěrů kromě jiného vyplývá, že rovněž před znalci popisoval AAAAA chování dovolatele obdobně, jako před orgány činnými v trestním řízení, přičemž v průběhu znaleckého zkoumání nebyly shledány žádné aspekty, jež by nasvědčovaly tomu, že jím podaný popis událostí vychází ze smyšlenek a fabulací. Znalci v této souvislosti rovněž doplnili, že pokud později AAAAA některá svá vyjádření relativizoval, bylo to dáno vnějšími vlivy, zejména tlakem ze strany matky a obviněného.
V době, kdy byl umístěn mimo domov, na jeho psychický stav negativním způsobem působily právě kontakty s jeho matkou, která je využívala ke snaze ovlivnit jeho výpovědi. Oba znalci rovněž akcentovali, že u AAAAA lze konstatovat přítomnost syndromu týraného a zanedbávaného dítěte, na jehož rozvoji se velkou měrou podílelo právě i chování dovolatele.
45. Oba soudy se vedle výpovědi svědkyně J. S. také důsledně vypořádaly s vyzněním výpovědí svědků K. D., K. H. a listinnými důkazy představovanými zprávami XY ZŠ XY, ZŠ XY, XY, pedagogicko-psychologické poradny Karlovy Vary, Psychiatrické léčebny XY, jež podle obviněného ve svém důsledku významně zpochybnily závěr o jeho vině. Soud prvního stupně tak učinil explicitně pod body 23., 24., 28., 30. a pak především pod body 47., 49. a 50., odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil (bod 12. rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně se vedle již zmiňovaných důvodů svědčících o nevěrohodnosti, zaujatosti a nekritičnosti svědkyně J. S. věnoval i relevantnosti výpovědi svědků K. D., K. H. a správně upozornil, že jmenovaní svědci v postavení souseda či pronajímatele se s obviněným dostávali do kontaktu v situacích, kdy jim kupř. pomáhal, tedy v situacích zcela odlišných od těch, jež byly předmětem tohoto dokazování. Přiléhavě uzavřel, že pokud tito svědci výslovně nepotvrdili závadné jednání obviněného vůči poškozenému, neznamená to, že k němu nedocházelo. Logicky také soud prvního stupně uzavřel, že všechny věrohodné důkazy do sebe zapadají a svědčí o tom, že obviněný v poškozeném syndrom týraného dítěte prohluboval. Dodal, že dětský domov a základní a střední škola přes určité potíže s poškozeným, jež se týkaly lehké mentální retardace a strachu z okolí, v souladu s dalšími důkazy potvrdily, že celkový vývoj poškozeného po odebrání z rodiny nabral pozitivní směr.
46. Přisvědčit nelze ani těm námitkám dovolatele, jež jím byly sice podřazeny pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve skutečnosti ale směřujícími proti skutkovým zjištěním o době páchání skutku [bod IV. 3. K dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu]. Co do problematiky vymezení doby, po kterou se obviněný protiprávního jednání dopouštěl, soud prvního stupně ji přiléhavě stanovil, jak uvedl i státní zástupce, v návaznosti na výpovědi svědků vyjadřující se ke stěhování rodiny a také k časovému zařazení příchodu obviněného do rodiny. Obviněný začal žít s družkou J. S. (matkou poškozeného) v roce 2011, přičemž zpočátku ještě bydleli ve XY u babičky poškozeného, kde k týrání AAAAA nedocházelo. K němu začalo prokazatelně docházet až po odstěhování do XY, tedy až v roce 2012. Moment ukončení protiprávního jednání pak byl vymezen přibližně první polovinou měsíce září 2019 a tedy okamžikem, kdy byl poškozený umístěn mimo rodinu (nejprve do nemocnice a vzápětí do Klokánku).
47. K výtkám dovolatele stran neprovedení navrhovaných podstatných důkazů lze v obecné rovině také nejprve připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
48. Za podstatný důkaz, který nebyl soudem prvního stupně proveden, obviněný označil zprávu orgánu sociálně-právní ochrany dětí ve vztahu ke svědkovi M. C., jež měla být významná pro hodnocení věrohodnosti tohoto svědka. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (bod 34.) zevrubně vyložil, jakými úvahami byl veden, zamítl-li návrh obviněného na provedená důkazu vyžádáním zprávy OSPOD XY k tomu, zda svědek M. C. oznamoval své bití ze strany obviněného a jaká byla přijata opatření. Soud prvního stupně vysvětlil nadbytečnost takového doplnění dokazování, neboť tento důkaz neměl potenciál blíže osvětlit, zda se obviněný skutku dopustil či nikoliv. Nutno dodat, že otázce věrohodnosti jmenovaného svědka se věnoval i v další části svého rozhodnutí (bod 54. rozsudku) a srozumitelně vysvětlil, proč na usvědčující výpověď svědka nahlíží jako na věrohodnou. Úvahy soudu prvního stupně, který neshledal potřebu dalšího dokazování, lze akceptovat, neboť o hodnověrnosti tohoto svědka skutečně nejsou žádné rozumné pochybnosti. Lze uzavřít, že neprovedení předmětného důkazu tak bylo dostatečně a konkrétně odůvodněno, přičemž argumentace pro jeho odmítnutí odpovídala také kritériím požadovaným judikaturou Ústavního soudu, jak bylo vyloženo výše.
49. Za takto vyložených okolností nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují obviněného z jeho spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
50. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
51. Pod citovaný dovolací důvod však nelze podřadit námitky, které svou podstatou směřovaly proti správnosti skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Nesprávnou interpretaci ustanovení § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku obviněný založil na výlučné polemice s tím, že by jednal vůči poškozenému způsobem popsaným v označeném rozsudku a že by tak činil po dobu trvající minimálně několik měsíců. Žádnou konkrétní hmotněprávní námitku vůči správnosti naplnění zákonných znaků zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku na podkladě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně nepřednesl a dovolací soud není povolán k tomu, aby v tomto ohledu dovolací námitky korigoval. Ačkoliv se naplněním zákonných znaků označeného zločinu explicitně nezabýval, není od věci poznamenat, že o naplnění znaků základní, jakož i kvalifikované skutkové podstaty předmětného zločinu není rozumného důvodu pochybovat.
52. Dovolatel dále uplatnil námitky směřující proti výroku o trestu, jimiž dokládal, že rozsudkem odvolacího soudu bylo zjevně zasaženo do jeho základních práv a svobod a uložený nepodmíněný trest je v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe.
53. Brojil-li obviněný proti výroku o trestu, není od věci konstatovat, že tento výrok může být napaden z hledisek uvedených v § 265b odst. 1 písm. i), popř. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze ve vztahu k výroku o trestu namítat tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které umožňuje vytýkat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí neoznačil.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je možno dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Ani to ale obviněný nenamítl. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr.
ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
54. Zásah dovolacího soudu by za této situace přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.
Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31.
3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.
4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
55. Pouze pro úplnost lze doplnit, že odvolací soud se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému nedopustil a respektoval všechna rozhodná hlediska uvedená v § 39 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku. Obviněnému byl za zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a za sbíhající se pokus přečinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 30. 10. 2023, č. j. 15 T 75/2023-365, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22.
1. 2024, č. j. 4 To 409/2023-416, vyměřen souhrnný trest odnětí svobody na 40 měsíců, tedy v dolní polovině zákonné trestní sazby § 198 odst. 2 tr. zákoníku, jež činí 2 léta až 8 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 30. 10. 2023, č. j. 15 T 75/2023-365, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolací soud jednak přisvědčil způsobu vyhodnocení okolností potřebných pro rozhodnutí o druhu a výměře trestu, jak to učinil již soud prvního stupně.
I on upozornil, že obviněnému byl ukládán souhrnný trest za nyní projednávaný zločin a za sbíhající se přečin. Připomněl, že obviněný v průběhu trestního řízení neprojevil sebemenší sebereflexi, odhlédnout nelze ani od následků jeho trestného jednání, v jehož důsledku se u poškozeného rozvinul syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, přičemž zbytek svého dětství byl nucen strávit bez rodiny, v dětském domově. Upozornil i na několik let trvající zlé zacházení kombinující psychické i fyzické násilí.
Třebaže se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen, neměl soud jeho dosavadní život za řádný. Odvolací soud reagoval i na odkazy obviněného na jiná odsouzení pachatelů za zločin týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku k mírnějším trestům a komparaci měl za nepřípadnou, poněvadž vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem charakterizujícím povahu a závažnost činu. Shledal-li souhrnný trest vyměřený soudem prvního stupně nepřiměřeně přísným, v důsledku čehož mu uložil trest v trvání 40 měsíců, stalo se tak proto, že soud prvního stupně podle jeho přesvědčení nedostatečným způsobem zohlednil délku trestního řízení a že obviněný dosud řádně pečoval o své 3 dcery.
56. Dovolací soud zcela souhlasí s vyjádřením státního zástupce, že na uvedených závěrech nemohou nic změnit ani aktuální stesky obviněného doplněné poukazem na jeho zdravotní stav a péči o nezletilé děti. K tomu lze ve shodě s ním dodat, že v konkrétním případě péče o dítě není důvodem, který by obecně uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody vylučoval; obviněný ostatně ani není osobou, na níž by péče o nezletilé děti výlučně závisela. Jak uvedl i odvolací soud, čin obviněného mnohem zásadnějším a výraznějším způsobem zasáhl do života poškozeného, který byl vytržen z rodinného prostředí, od matky. V případě nezletilých dcer takový zásah nehrozí, nehrozí jejich vytržení z rodinného prostředí, matka je schopna plně se o ně postarat jak po stránce citové, tak i výchovné a materiální (bod 20. rozsudku odvolacího soudu). Překážkou výkonu trestu odnětí svobody pak nejsou ani dovolatelem tvrzené zdravotní problémy. V tomto ohledu lze odkázat na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaný na jeho osobu znalcem MUDr. Jaroslavem Tržickým, který se mimo jiné kladně vyjádřil i k možnosti eventuálního pobytu obviněného ve věznici s tím, že jím vyžadovanou péči lze nepochybně zajistit i v rámci výkonu trestu odnětí svobody.
57. Nutno uzavřít, že trest, který byl obviněnému uložen, je trest dozajista citelný, rozhodně jej ale nelze označit jako trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, což jediné by opodstatňovalo výjimečný zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího.
58. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný také uplatnil, je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., konkrétně dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., z čehož plyne, že nelze-li námitky obviněného dílem pod jím vytýkané dovolací důvody podřadit a dílem jsou zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
59. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15.01.2025
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu