8 Tdo 1041/2021-839
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání obviněného J. Š., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 12 To 84/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 163/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 3 T 163/2020, byl obviněný J. Š. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) poté, co nalézací soud přijal podle § 206c odst. 4 tr. ř. jeho prohlášení viny, uznán vinným přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku a zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byl podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných R. B., K. M., J. P., J. S. a K. U., o zproštění obžaloby obviněného J. P. a o nárocích poškozených na náhradu škody (§ 228 odst. 1, § 229 odst. 1, 2 tr. ř.).
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání zaměřené výlučně do výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 12 To 84/2021, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. týkajícího se poškozené M. S.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 12 To 84/2021, podal obviněný J. Š. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
4. Namítl, že podal odvolání proti výroku o trestu, přičemž usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 12 To 84/2021, bylo rozhodnuto toliko o zrušení výroku o náhradě škody, který odvoláním napaden a ani zpochybněn nebyl. O odvolání obviněného nebylo rozhodnuto žádným ze způsobů uvedených v § 253 a násl. tr. ř., a v rozhodnutí odvolacího soudu tedy některý výrok chybí.
5. Dále dovolatel brojil proti výroku o trestu. Uvedl, že podle konstantní judikatury a počínaje dnem 1. 10. 2020 (datum účinnosti novelizace trestního zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb.) rovněž podle § 39 odst. 4 tr. zákoníku je povinností soudu přihlédnout k uloženému trestu, který dosud nebyl vykonán, i tehdy, pokud se neukládá souhrnný trest. V jeho případě přitom nebylo přihlédnuto k dosud nevykonanému trestu odnětí svobody v trvání 212 dnů (ve věci obviněného vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 156/2019 bylo usnesením ze dne 6.
1. 2021 rozhodnuto o přeměně nevykonaného trestu obecně prospěšných prací v nepodmíněný trest odnětí svobody v uvedeném rozsahu, tj. cca 7 měsíců) a byl mu uložen nepřiměřený trest odnětí svobody v trvání tří let. Odvolací soud se s jeho námitkou patřičně nevypořádal, z odůvodnění jeho rozhodnutí není zřejmé, jak dospěl k názoru, že nalézací soud zásady o vztahu souhrnnosti při ukládání trestu aplikoval správně. Dovolatel zdůraznil, že v rámci trestního řízení jednal zcela korektně, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, k trestné činnosti se v celém rozsahu doznal, označil spolupachatele a jejich rozsah a podíl na trestné činnosti, u soudu prohlásil svou vinu.
Všem ostatním spolupachatelům byly navrženy či s nimi byly sjednány co nejmírnější tresty, v jeho případě soud nepřihlédl ani k doznání, ani k prohlášení viny. Soudy novelizaci trestního zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb. zdůrazňujícím ukládání co nejmírnějších trestů nevzaly v potaz, naopak zdůraznily represivní úlohu trestu. Nalézací soud nepřihlédnul k tomu, že se na legalizaci výnosů z trestné činnosti podílel jen jako jeden ze čtyř účastníků, a to v ještě menší míře než na krádežích, a spáchání tohoto trestného činu přičetl výlučně jemu, což promítl i do výroku o trestu.
Obviněný vyjádřil přesvědčení, že měl být potrestán stejně nebo obdobně mírně jako ostatní spoluobvinění, s nimiž škodu mírně převyšující spodní hranici větší škody (§ 205 odst. 3 tr. zákoníku) způsobil. Pokud jde o přečin zanedbání povinné výživy, poznamenal, že v důsledku pandemické krize nemohl sehnat práci a opatřit prostředky k plnění své vyživovací povinnosti. Posouzení podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku je proto podle něj nesprávné a nedůvodné a nemělo k němu být při úvahách o trestu přihlíženo.
Uzavřel, že soudy nepřihlédly k polehčujícím okolnostem, doznání bylo potlačeno přitěžujícími okolnostmi, které ale objektivně nejsou dány. Trestní minulost, která je znakem přečinu podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za který byl samostatně odsouzen, mu přitížila. Měl za to, že nově uložený trest v souhrnu s dosud nevykonaným trestem neměl přesáhnout dobu dvou let.
6. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud buď Krajskému soudu v Hradci Králové uložil, aby napadené rozhodnutí doplnil tak, že se rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 3 T 163/2020, ve výroku, jímž se obviněný J. Š. podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, ruší a obviněný se podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a pěti měsíců, anebo aby Nejvyšší soud podle § 265m tr. zákoníku sám ve věci shora uvedeným způsobem rozhodl.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání poznamenal, že námitka, že odvolací soud o odvolání obviněného nerozhodl, když ve výroku dovoláním napadeného usnesení toliko uvedl, že se zrušuje část výroku o náhradě škody, uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. sice odpovídá, je však zjevně neopodstatněná. Poukázal na rozhodnutí publikované pod č. 14/2005 Sb. rozh. tr., podle něhož má ponechání části napadeného rozsudku beze změny při jeho pouze dílčím zrušení odvolacím soudem stejný význam, jako by byl opravný prostředek zamítnut, a konstatoval, že částečné zamítnutí odvolání nepřipouští ani nauka (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174, 3175), podle níž: „Vyhoví-li odvolací soud podanému odvolání jen částečně a učiní-li na jeho podkladě některé z výše uvedených jiných rozhodnutí, pak již ve zbytku, v němž bylo odvolání neúspěšné, nemůže ani částečně zamítnout takové odvolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002). Podle § 256 odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu“. Byť se od uvedené nauky i praxe odklonila část senátů Ústavního soudu, Nejvyšší soud na ní setrvává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 944/2019, ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 324/2019, ze dne 27. 1. 2021 sp. zn. 5 Tdo 52/2021). Státní zástupce měl s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu za to, že odvolací soud rozhodl o celém odvolání, a tedy i o zamítnutí té části, jíž dovolatel brojil proti výroku o trestu, řádně. Považoval za podstatné, že se soud s námitkami dovolatele proti výroku o trestu vypořádal, jak je patrno z bodu 9. odůvodnění dovoláním napadeného usnesení. V této části proto shledal dovolání zjevně neopodstatněným. Námitka, že odvolací soud zrušil výrok o náhradě škody, který dovolatel svým odvoláním nenapadl, směřuje v neprospěch a nikoliv ve prospěch dovolatele. V této části je proto podle státního zástupce dovolání podáno osobou neoprávněnou, neboť k podání dovolání v neprospěch obviněného je oprávněn toliko nejvyšší státní zástupce.
8. V souvislosti s dovolací námitkou týkající se nepřiměřenosti trestu upozornil státní zástupce zejména na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, a na usnesení Nevyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, v nichž byla striktně odmítnuta možnost podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody pod některý z dovolacích důvodů. Na uvedeném se nic nezměnilo ani dnem účinnosti novely trestního zákoníku, jímž byla soudům nově stanovena povinnost zohledňovat při stanovení druhu a výměry trestu také druh a výměru trestů dosud nevykonaných (§ 39 odst. 4 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020), poněvadž se jedná o pouhé doplnění množství dalších hledisek obsažených již dříve v ustanoveních § 37-42 tr. zákoníku (viz dále např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2021, sp. zn. 11 Tdo 633/2020). V rámci dovolacích důvodů se tedy dovolací soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle § 39 tr. zákoníku. Státní zástupce připustil, že dovolací soud tuto otázku může posoudit mimo dovolací důvody – v případech výjimečných svou nespravedlností – pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí, jak plyne z již poměrně obsáhlé judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, nebo ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016). Dovolatel ovšem na uvedenou zásadu nepoukázal a své dovolání výslovně opřel jen o dovolací důvody, z jejichž okruhu zjevně vybočit nechtěl. Trest odnětí svobody byl dovolateli uložen v polovině zákonné trestní sazby, a proto ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který jediný je možno uplatnit vůči druhu a výměře uloženého trestu) nemohl být naplněn.
9. Státní zástupce v souvislosti s námitkami obviněného stran přečinu zanedbání povinné výživy připomněl, že dovolatel u hlavního líčení dne 24. 2. 2021 prohlásil svou vinu a nalézací soud podle § 206c odst. 4 tr. ř. toto prohlášení přijal. Podle § 206c odst. 7 tr. ř. nelze skutečnosti uvedené v takovém prohlášení napadat opravným prostředkem a podle § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. je obviněný oprávněn napadnout rozsudek odvoláním pro přímo se jej dotýkající výrok, „nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny“. V souladu s tímto omezením podal dovolatel své odvolání toliko proti výroku o trestu. Ve smyslu § 254 odst. 2 tr. ř. tak nebyl ani zde uvedenou osobou oprávněnou k podání odvolání. Odvolací soud tím nemohl přezkoumat výrok o vině a nemohl se tak stát ani soudem, který by o tomto výroku rozhodl ve druhém stupni ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř., což je jednou ze základních podmínek přípustnosti dovolání. Co do viny je tedy dovolání nepřípustné, což si patrně dovolatel uvědomoval, když i z námitek proti přečinu zanedbání povinné výživy dovozoval opět jen nepřiměřenost uloženého trestu.
10. Státní zástupce uzavřel, že námitky vztahující se k přiměřenosti trestu neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a výhrady týkající se úplnosti výroku usnesení odvolacího soudu jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
11. Obviněný v reakci na vyjádření státního zástupce setrval na stanovisku, že svým odvoláním napadal toliko výrok o trestu rozsudku nalézacího soudu, přičemž usnesením odvolacího soudu byl zrušen výrok o náhradě škody, proti němuž nebrojil. O jeho odvolání tak nebylo rozhodnuto zcela ani částečně, v čemž spatřoval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Opakovaně pak zdůraznil, že trest odnětí svobody v trvání 212 dnů (uložený v jiné jeho trestní věci, aniž byly splněny podmínky pro ukládání souhrnného trestu) nebyl podle § 39 odst. 4 tr. zákoníku při ukládání trestu vzat soudy nižších stupňů v potaz, došlo tak k porušení principu proporcionality a uložený trest je proto výjimečně nespravedlivý. V tomto ohledu pak obviněný odkázal na argumentaci obsaženou v jeho dovolání, kterou v podstatném obsahu zopakoval.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného J. Š. je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Buď že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174, 3175).
15. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že explicitně nerozhodl o jeho řádném opravném prostředku, a že tudíž v rozhodnutí tohoto soudu některý výrok chybí. Byť je námitka obviněného pod citovaný dovolací důvod podřaditelná, v konkrétním případě nemá opodstatnění. V daných souvislostech nutno ve shodě se státním zástupcem poukázat na ta usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 944/2019, ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 324/2019, ze dne 27.
1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 52/2021, a jiné), v nichž Nejvyšší soud reagoval na rozpornou rozhodovací praxi Ústavního soudu ve vztahu k otázce, zda musí odvolací soud v případě, kdy alespoň zčásti vyhoví opravnému prostředku a napadené rozhodnutí, byť jen zčásti, zruší, učinit o zbývající části námitek formální (zamítavý) výrok. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích dospěl k závěru, že je-li z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že soud odvolacím námitkám nepřisvědčil, nedopustil se pochybení – vady v podobě chybějícího výroku – pokud takový závěr ve výrokové části nikterak nevyjádřil, např. výrokem, že jinak, tj. kromě výroku, jenž zrušil a ohledně něhož znovu rozhodl, zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu nedotčen.
Jestliže se odvolací soud s námitkami obviněného v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal, nelze tvrdit, že se těmito nezabýval jen proto, že formálně neučinil zamítavý výrok, vyplývá-li implicitně z jeho rozhodnutí, jak s námitkami odvolatele naložil.
16. V projednávané věci podal obviněný odvolání toliko do výroku o trestu. Odvolací soud z podnětu tohoto odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to pouze ve výroku o náhradě škody podle § 229 odst.1 tr. ř. týkajícím se poškozené M. S. V odůvodnění svého rozhodnutí připomněl, že obviněný v rámci hlavního líčení dne 24. 2. 2021 přijal podle § 206c odst. 4 tr. ř. prohlášení viny, a proto nalézací soud upustil od dokazování ve vztahu k vině obviněného, ale prováděl dokazování ve zbylém rozsahu, zejména s ohledem na rozhodnutí o uloženém druhu a výměře trestu.
Odvolací soud nepovažoval za potřebné dokazování ve vztahu k uloženému trestu jakkoliv doplňovat, přičemž podmínky pro přezkoumání výroku o vině neshledal. Ve výroku o vině nezjistil vady takového charakteru, které by vedly k rozšíření jeho přezkumné povinnosti ve smyslu § 254 odst. 2 tr. ř., i s poukazem na znění § 206c odst.7 tr. ř. Proto se nemohl zabývat námitkami a polemikami pojatými v odvolání, které dílčím způsobem směřovaly i do výroku o vině pod bodem 12. (srov. bod 7. usnesení odvolacího soudu).
Odvolací soud se dále zabýval výrokem o trestu, proti němuž obviněný v odvolání brojil, přičemž usoudil, že trest obviněnému uložený je přiměřený jak druhem, tak výměrou. Proto se s výrokem o trestu, který podle jeho názoru nalézací soud dostatečně zdůvodnil, ztotožnil. Měl za to, že vystihuje veškerá zákonná hlediska a odpovídá jak povaze a závažnosti spáchané trestné činnosti, tak i osobním poměrům obviněného a možnostem jeho nápravy, a to i při existenci rozhodnutí, jímž byl obviněnému přeměněn nevykonaný trest obecně prospěšných prací, když v projednávané věci nemohou být přezkoumávány procesní postupy v jiných trestních řízeních.
Odvolací soud tudíž neshledal důvody pro snížení výměry trestu. Jediné pochybení, které odvolací soud v rozsudku soudu prvního stupně zjistil, byl výrok o náhradě škody, kterým byla poškozená M. S. podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle odvolacího soudu neměla být jmenovaná jako poškozená k hlavnímu líčení vůbec připuštěna, jelikož opatrovnický rozsudek o vyživovací povinnosti obviněného je již exekučním titulem, a proto o povinnosti obviněného k náhradě dlužného výživného nelze jako o škodě v trestním řízení rozhodnout (srov. bod 9.
usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud tedy napadený rozsudek v předmětném výroku o náhradě škody zrušil a odvolání obviněného označil za nedůvodné (srov. bod 10. usnesení odvolacího soudu). Dovolací soud proto s ohledem na shora uvedenou argumentaci konstatuje, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč nevyhověl výtkám obviněného směřujícím proti výroku o trestu (viz níže), proč považoval odvolání obviněného za nedůvodné a proč zrušil toliko výrok o náhradě škody podle 229 odst. 1 tr.
ř. vztahující se k M. S.
(byť lze pro úplnost konstatovat, že odvolací soud postupoval vadně, když z podnětu odvolání obviněného zaměřeného výlučně do výroku o trestu zrušil výrok o náhradě škody, nicméně jde o rozhodnutí ve prospěch obviněného a skutečnost nikoli významnou pro toto dovolací řízení). Za daných okolností tedy nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zatížené vadou absence či neúplnosti některého výroku rozhodnutí odvolacího soudu.
17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku,
lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.
19. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Takový dovolací důvod [podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] však obviněný explicitně neuplatnil, ani to podle obsahu dovolacích námitek zjevně neměl v úmyslu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
20. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.
Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného.
O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV.
ÚS 2947/17).
21. O situaci shora popsanou se ale v posuzované věci nejedná a soudy nižších stupňů se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému J. Š. nedopustily. Obviněný byl uznán vinným přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku a zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za které byl podle § 205 odst. 3 tr.
zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Přitom byl podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku ohrožen trestem odnětí svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem. Nalézací soud při úvahách o trestu přiléhavě uvážil, že polehčující okolností je doznání obviněného, přitěžující pak jeho trestní minulost a skutečnost, že v trestné činnosti pokračoval poté, co proti němu bylo zahájeno trestní stíhání.
Podle názoru soudu by alternativní, výchovný trest neměl v jeho případě žádný smysl a neměl by na něj žádný výchovný účinek. Dospěl k závěru, že jiný než represivní, nepodmíněný trest odnětí svobody není namístě uložit, i s přihlédnutím k tomu, že jen takový trest ochrání společnost před trestnou činností obviněného. Trest tedy s ohledem na všechny okolnosti a za spáchání více trestných činů uložil v polovině zákonné trestní sazby, tj. v trvání tří roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného do věznice s ostrahou, neboť konstatoval, že nejsou splněny podmínky pro jeho zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou.
Uložený trest měl soud za odpovídající všem hlediskům včetně hledisek individuální i generální prevence (srov. str. 13 rozsudku nalézacího soudu).
22. Odvolací soud, jak výše naznačeno, neshledal ve výroku o trestu, který byl obviněnému uložen, žádné pochybení. Poznamenal, že nalézací soud vycházel z ustanovení § 37-39 tr. zákoníku a § 125 odst. 1 věta třetí tr. ř. a že hodnotil významy chráněných zájmů, které obviněný svým jednáním narušil a kterými jsou zájmy na ochraně majetku a řádném plnění alimentační povinnosti. Nalézací soud podle jeho názoru důvodně a zcela správně uložil obviněnému za jím spáchané trestné činy úhrnný trest odnětí svobody podle nejpřísnějšího ustanovení § 205 odst. 3 tr.
zákoníku a § 43 odst.1 tr. zákoníku, když uložení souhrnného trestu odnětí svobody k přeměněnému nevykonanému trestu obecně prospěšných prací ve věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 156/2019 s ohledem na časové souvislosti rozhodně nepřipadá do úvahy. Trest odnětí svobody v trvání tří let, tj. v polovině zmíněné trestní sazby, nepovažoval odvolací soud za nepřiměřeně přísný. Námitky stran nepoměru trestu uloženého obviněnému vůči ostatním spoluobviněným soud odmítl jednak s poukazem na individualizaci trestu, jednak vzhledem k rozsahu trestné činnosti, který je jednoznačně největší právě u obviněného, který se také dopustil nejvíce, a to pěti, trestných činů.
Odvolací soud konstatoval speciální majetkovou recidivu obviněného, skutečnost, že spáchal více trestných činů [§ 42 písm. n) tr. zákoníku], zabýval se i výší fakticky způsobené škody v návaznosti na použitou právní kvalifikaci, delší dobou soustavného páchání zejména majetkové trestné činnosti již cca půl roku po předcházejícím výstupu z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Odvolací soud nesouhlasil s námitkou nepřípustného dvojího přičítání ve smyslu § 39 odst. 4 tr. zákoníku. Připustil, že obviněnému polehčuje jeho doznání, potažmo prohlášení viny, což také nalézací soud adekvátně zohlednil, nicméně s ohledem na jeho osobu akcentoval ochranu společnosti, represivní úlohu trestu a odpovědnost za následky jednání.
Trest obviněnému uložený tudíž považoval za přiměřený i při existenci rozhodnutí, jímž byl obviněnému v jiné jeho trestní věci přeměněn nevykonaný trest obecně prospěšných prací. (srov. str. 7 a 8, bod 9. usnesení odvolacího soudu).
23. Dovolací soud se s vyčerpávající argumentací soudů nižších stupňů zcela ztotožňuje a proti jejich závěrům nemá žádných výhrad. Trest uložený obviněnému rozhodně nelze označit za nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý. Úvahy soudů jsou přiléhavé a trest odnětí svobody v trvání tří let je s přihlédnutím ke sklonům obviněného k páchání trestné činnosti a k množství trestných činů, které v posuzované věci spáchal, bezpochyby adekvátní. Ani dovolací soud nepovažoval za relevantní námitku týkající se podílu obviněného na způsobené škodě.
Ve shodě s odvolacím soudem připomíná, že následek (v tomto případě způsobená škoda) je u pokračující trestné činnosti a v případě spolupachatelů nutno přisuzovat každému spolupachateli jednotlivě v plném rozsahu, v jakém se na trestné činnosti podílel. Je tak třeba odmítnout snahy obviněného o „dělení“ výše škody jiným způsobem v jeho prospěch. V projednávané věci škoda hranici tzv. větší škody přesáhla cca 1,5 násobně. Soudy uvážily všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jejich závěry jsou logické a přesvědčivé.
K doznání obviněného, resp. k jeho prohlášení viny, bylo při ukládání trestu oběma soudy nižších stupňů výslovně přihlédnuto, nicméně pro převažující přitěžující okolnosti nemohla být výše trestu odnětí svobody výrazněji ve prospěch obviněného korigována. Co se týče poukazu obviněného na § 39 odst. 4 tr. zákoníku, podle něhož pokud soud neukládá souhrnný trest nebo společný trest za pokračování v trestném činu, při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne též k druhu a výměře trestů, které byly pachateli uloženy za jinou jeho trestnou činnost a dosud nebyly vykonány, tak, aby vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a osobě pachatele nebyl uložen takový trest, který by spolu s dosud nevykonanými tresty vedl k nepřiměřenému postihu pachatele, dovolací soud se ztotožňuje se státním zástupcem, že zákonem č. 333/2020 Sb. bylo do trestního zákoníku doplněno další hledisko obsažené již dříve v ustanoveních § 37-42 tr.
zákoníku, přičemž ani případný obviněným dosud nevykonaný trest odnětí svobody v trvání 212 dnů nemohl vzhledem k již shora zmíněným hlediskům, k nimž soud při ukládání trestu relevantně přihlížel, na úvahách o správnosti druhu a výše trestu ničeho změnit. Nadto se zejména odvolací soud uvedeným kritériem § 39 odst. 4 tr. zákoníku výslovně zabýval a soudy přiléhavě vysvětlily, proč nelze podle představ obviněného ukládat sankci souměřitelnou v konečném efektu s ostatními spoluobviněnými, když musely jednotlivě uvážit podíl na trestné činnosti, rozsah způsobené škody, trestní minulost obviněných, ukládání souhrnných trestů některým z nich apod., aby poté mohly přistoupit k uložení trestněprávní sankce maximálně individualizované.
Veškerým námitkám obviněného vzneseným v návaznosti na výši uloženého trestu tak nebylo možno přisvědčit. Nezbývá než uzavřít, že k zásahu dovolacího soudu není dán v projednávané věci žádný důvod.
24. Pro úplnost je vhodné doplnit, že dovolací soud se nezabýval výtkami směřujícími do výroku o vině (zejména okrajovými výhradami stran přečinu zanedbání povinné výživy), poněvadž, jak bylo výše opakovaně zdůrazněno, obviněný se k trestné činnosti zcela doznal, při hlavním líčení sdělil, že uznává svou vinu, souhlasí s popisem skutků i s jejich právní kvalifikací. Soud prvního stupně ve smyslu § 206c odst. 4 tr. ř. přijal jeho prohlášení viny, proto podle § 206c odst. 7 tr. ř. nelze skutečnosti obsažené v prohlášení viny napadat opravným prostředkem. Pokud pak odvolací soud na základě shora uvedeného nemohl podrobit přezkumu výrok o vině, nebylo ve smyslu ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o vině ve druhém stupni, což činí eventuální dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nepřípustným.
25. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného J. Š. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 10. 2021 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu
Vypracoval: Mgr. Pavel Göth