8 Tdo 1182/2025-860
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání
obviněné S. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2025, sp.
zn. 9 To 297/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 33/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněné S. L. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 46 T
33/2025, byla obviněná S. L. (dále též jen „obviněná“ nebo také „dovolatelka“)
shledána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.
zákoníku, za což byla podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu
odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 30 měsíců. Dále
jí byl podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku uložen peněžitý
trest v počtu 25 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 25 000 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 v neprospěch obviněné odvolání
směřující proti výroku o trestu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9.
2025, sp. zn. 9 To 297/2025, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. v
napadeném rozsudku zrušil celý výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině
zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku podle § 259
odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněná byla podle § 209 odst. 4 tr.
zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců,
jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen
na zkušební dobu v délce 5 let. Dále jí byl podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1,
2, 3, 5 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 25 denních sazeb po 1 000
Kč, tedy v celkové výši 25 000 Kč.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná zločinu podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustila tím, že dne 30. 6.
2024 na pobočce České pošty, s. p., v Praze XY XY, XY, legalizovala podpis
poškozené E. N., vědoma si špatného duševního stavu poškozené, trvale bytem XY,
XY, u které se prokazatelně minimálně od února 2022 začala projevovat závažná
duševní porucha, v důsledku které měla zhoršený úsudek, zapomínala, měla
výpadky paměti a přestávala se orientovat v čase i místě, a přiměla ji k
podpisu darovací smlouvy ze dne 30. 6. 2024, na základě které došlo k převodu
vlastnických práv k bytové jednotce č. XY a spoluvlastnického podílu id.
473/9766 k celku na společných částech domu XY a pozemku č. parc. XY, zapsaných
v katastru nemovitostí u KÚ pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, na
LV XY a XY, pro katastrální území XY, na její osobu, přestože byla informována
o zdravotním stavu poškozené, které byla diagnostikována demence u Alzheimerovy
choroby, kdy takto konala v době, kdy se u poškozené již projevovala smíšená
demence těžkého stupně, v důsledku které nebyla schopna dostatečně adekvátně
projevit svou vůli, rozhodovat se ve věcech podstatnějšího charakteru,
rozhodovat o svém majetku a byla zvýšeně ovlivnitelná, čehož obviněná využila
ke svému obohacení, a svým jednáním způsobila poškozené E. N. škodu ve výši 5
200 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. 9 To
297/2025, podala obviněná Sandra Loudinová prostřednictvím obhájce dovolání, v
němž odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr.
ř. Namítla, že nebyl dán souhlas poškozené s trestním stíháním, že byl vadně
použit institut prohlášení viny nahrazující dokazování, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku a že řízení je zatíženo podstatným
porušením ústavně zaručených práv obviněné.
5. Dovolatelka nejprve popsala svůj vztah s poškozenou a zdůraznila, že se
jednalo o přirozený, dlouhodobý a intenzivní rodinný vztah, který trval od
jejího dětství. Dále rozváděla, kdo by byl dědicem poškozené v případě jejího
úmrtí, neexistovala-li by závěť, jejíž existenci obviněná nemá možnost
prověřit. Podle dovolatelky je otázka dědice otázkou relevantní, přesto se jí
soudy nezabývaly. Konstatovala, že trestní řízení nebylo zahájeno z podnětu
poškozené ani z vlastního podnětu orgánů činných v trestním řízení, ale na
základě oznámení příbuzného, který se zjevně domníval, že by on mohl v budoucnu
nabýt majetek poškozené. Tento navíc začal nakládat s majetkem poškozené poté,
co se jí zbavil tím, že ji umístil do zařízení, čemuž se poškozená snažila vždy
vyhnout. Za zásadní pak považovala, že poškozená má na bankovních účtech
značnou finanční hotovost, bylo tak možno její péči zajistit v domácím
prostředí. Tyto skutečnosti podle dovolatelky nebyly v odůvodnění napadených
rozhodnutí vůbec reflektovány, přestože mají zásadní význam pro posouzení
subjektivní stránky i pro otázku motivace třetích osob a určení reálné výše
údajné škody.
6. Další námitky dovolatelky směřovaly proti souhlasu poškozené s trestním
stíháním, který podle jejího názoru nemohl být platně dán, pokud zároveň měly
soudy za to, že poškozená v době podpisu darovací smlouvy nedisponovala takovou
úrovní rozpoznávacích a volních schopností, aby byla schopna porozumět obsahu
právního úkonu a jeho právním následkům. Podle obviněné je vyloučeno, aby o
několik měsíců později byla schopna učinit kvalifikovaný právní úkon
spočívající v udělení souhlasu se zahájením trestního stíhání obviněné či jiné
procesní úkony obdobného významu (např. souhlas k nahlížení do zdravotnické
dokumentace). Podle dovolatelky byl souhlas poškozené s trestním stíháním
obviněné nutný. Obviněná je s ohledem na vztah s poškozenou, když je její
praneteří a o poškozenou pečovala a udržovala s ní pravidelný osobní kontakt od
útlého věku, příbuznou osobou podřaditelnou pod osoby uvedené v § 100 odst. 2
tr. ř. Pokud je tedy dovozováno deliktní jednání obviněné, mělo by státní
zastupitelství zahájit úkony ve vztahu k policistům, kteří akceptovali podpisy
poškozené. Uzavřela však, že ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie vyplývá,
že obviněná si v době podpisu daných listin nemohla být vědoma jejich významu
ani procesních důsledků, tudíž nemohl být dán ani souhlas podle § 163 odst. 1
tr. ř. a trestní stíhání proti obviněné bylo vedeno nepřípustně.
7. Vadně byl podle dovolatelky použit institut prohlášení viny nahrazující
dokazování, když poučení obviněné o významu a důsledcích institutu prohlášení
viny, včetně samotného prohlášení, trvalo pouhých 95 vteřin. Soud prvního
stupně přitom podle obviněné měl mít vážné pochybnosti o platném a
kvalifikovaném souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněné, tedy i o
procesní přípustnosti trestního stíhání. Přesto nepostupoval přezkoumatelným a
právně korektním způsobem, když nejprve umožnil obviněné učinit prohlášení viny
a teprve následně změnil popis skutku. Obviněná tak prohlásila vinu ke skutku v
odlišném znění, než které bylo později vtěleno do výroku rozsudku. Dále vytkla,
že soud při poučování obviněné uvedl, že prohlášení viny je „samozřejmě“
významnou polehčující okolností, čímž navodil dojem, že institut prohlášení
viny představuje automatický prostředek ke zmírnění trestu oproti návrhu, a
dokonce i dolní hranice trestní sazby. Ve skutečnosti však soud prvního stupně
trest nikterak nesnížil, a naopak v odvolacím řízení jí byla z podnětu odvolání
státní zástupkyně stanovena zkušební doba v maximální délce. Obviněná přitom
již neměla možnost se proti takovému postupu bránit, neboť se v důsledku
dřívějšího prohlášení viny vzdala možnosti argumentovat skutkově a právně proti
závěrům obžaloby. Podle dovolatelky je takový postup v rozporu s požadavky
vymezenými judikaturou Ústavního soudu na poučení obviněné týkající se následků
prohlášení o vině, které by mělo obsahovat i poučení o tom, že v případě
prohlášení viny může soud postupovat podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a
snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, bude-li mít za to,
že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze
dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. V judikatuře je rovněž
zdůrazněno, že postup podle § 314q odst. 3 tr. ř. by neměl představovat monolog
typu: „předpokládám, že jste srozuměn s obsahem obžaloby a s důsledkem
prohlášení viny,…“, ale měl by být proveden formou dialogu, kdy soud ověřuje
informovanost obviněného a jeho vůli. Soud by se měl dotázat na otázky
směřující k ověření porozumění podstatě skutku, jeho právní kvalifikaci i
hrozícímu trestu a ověření svobodné vůle i ověření o právech obviněného na
obhajobu a o důsledcích prohlášení viny. Dále dovolatelka zdůraznila, že
prohlášení viny lze přijmout pouze tehdy, pokud nedošlo ke sjednání dohody o
vině a trestu, jak vyplývá z § 206c odst. 1 tr. ř., přičemž soud obviněné
možnost sjednání dohody o vině a trestu ani nenabídl a ani ji o ní nepoučil.
8. Za nesprávné dovolatelka považovala i právní posouzení skutku. Podle jejího
názoru měla být užita zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2
tr. zákoníku, neboť projednávané jednání je řešitelné výlučně prostředky
civilního práva. Skutek nadto nebyl spolehlivě prokázán, chybí úmysl i nátlak.
Za nesprávné považovala i stanovení výše škody, pokud soudy vycházely z hodnoty
bytové jednotky, ačkoliv poškozená již nebyla schopna učinit platný právní úkon
a nemohla darovat nemovitost ani sepsat poslední vůli, proto by v případě její
smrti připadala dědická posloupnost podle zákona mezi oznamovatele a matku
obviněné. Maximální škoda tak podle jejího názoru mohla činit pouze polovinu
hodnoty nemovitosti, avšak ani tato hypotetická škoda nebyla podle jejího
názoru prokázána.
9. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a trestní
řízení zastavil, neboť nebyl dán souhlas poškozené ve smyslu § 163 tr. ř.,
přičemž tento souhlas již nelze dodatečně nahradit ani udělit, a to proto, že
žádný opatrovník není oprávněn za poškozenou udělit takto osobně a rodinně
specifický procesní úkon, jako je souhlas se stíháním osoby blízké, nebo zrušil
napadené rozsudky obou stupňů, včetně usnesení o zahájení trestního stíhání, a
to podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupce“)
ve vyjádření k dovolání obviněné připomněl, že podle rozhodnutí uveřejněného
pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr. je nepřípustné dovolání proti výroku, který
odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a ani neměl povinnost
jej přezkoumat podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř. V dané věci obviněná nevyužila
svého práva podat řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně.
Výslovně, a to pouze proti výroku o trestu z tohoto rozhodnutí, podala odvolání
v neprospěch obviněné státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro
Prahu 4 (žádná z dalších osob oprávněných podat odvolání proti rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 46 T 33/2025, tohoto
svého práva nevyužila). Jelikož podatelka své dovolání aktuálně zaměřila
„toliko“ proti nezměnitelnému a vykonatelnému výroku o vině z rozsudku
prvoinstančního soudu, který nabyl právní moci v důsledku vydání rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. 9 To 297/2025 (pravomocný
výrok o trestu z tohoto rozsudku dovolatelka relevantně nenapadá), je zřejmé,
že se jedná o nepřípustný mimořádný opravný prostředek. Stejně tak je
nepřípustné podat dovolání, které směřuje proti jinému rozhodnutí, než jsou
merita taxativně vypočtená v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., a to včetně usnesení o
zahájení trestního stíhání vydaného podle § 160 odst. 1 tr. ř., proti kterému
obviněná nyní rovněž brojí.
11. Proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněné odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné.
12. V replice k vyjádření státního zástupce obviněná prostřednictvím obhájce s
názorem státního zástupce nesouhlasila. Měla za to, že je v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle níž je třeba posuzovat
skutečný obsah dovolacích námitek, nikoliv pouze formální vymezení rozsahu
dovolacího přezkumu. Státní zástupce se zcela míjí s jádrem námitky týkající se
absence platného souhlasu poškozené podle § 163 tr. ř. Tato námitka nesměřuje
proti skutkovým zjištěním, nýbrž proti samotné procesní přípustnosti trestního
stíhání (navíc poškozená na konci roku 2025 zemřela). Tvrzení státního zástupce
o nepřípustnosti dovolání pomíjí skutečnost, že absence souhlasu poškozené
představuje absolutní procesní překážku, která nemůže být zhojena ani právní
mocí rozhodnutí. Státní zástupce podle obviněné ani nereagoval na zásadní
námitku spočívající ve vadném použití institutu prohlášení viny, a to v rozporu
s § 206c tr. ř. a judikaturou Ústavního soudu. Nejvyšší soud opakovaně
judikuje, že nesplnění zákonných podmínek pro přijetí prohlášení viny
představuje vadu právního posouzení věci, která je způsobilá naplnit dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. analogicky např. usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 573/2016 či sp. zn. 7 Tdo 1560/2018). Vytkla
též, že státní zástupce se nevypořádal s námitkami nesprávného právního
posouzení skutku z hlediska subsidiarity trestní represe a absence prokázaného
úmyslu. Uzavřela proto, že setrvává na tom, že dovolání je přípustné a
opodstatněné, a navrhla, aby se Nejvyšší soud uplatněnými dovolacími důvody
zabýval.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas oprávněná
osoba a že v zásadě splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst.
1 tr. ř. Dále pak zkoumal splnění podmínek přípustnosti dovolání podle § 265a
odst. 1, 2 tr. ř., zejména s ohledem na to, že soud prvního stupně ve smyslu §
206c odst. 4 tr. ř. přijal prohlášení obviněné o vině, což má význam pro rozsah
přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
14. Co do posouzení otázky přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud
připomíná, že dovoláním lze podle § 265a odst. 1 tr. ř. napadnout pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se rozumí rozhodnutí vyjmenovaná v
ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. Předpokladem přípustnosti tedy
je, aby proběhlo řízení před soudem prvního stupně, aby ve věci rozhodl soud
druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí majících povahu rozhodnutí ve věci
samé, a aby dovolání nebránily žádné překážky (zejména podle § 265a odst. 3, 4
tr. ř.); dovolatel může s dovoláním uspět za předpokladu, že je dán některý z
výslovně stanovených důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
Dovolatel pak může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v
tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn, resp. povinen, přezkoumat
rozhodnutí soudu prvního stupně (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.,
usnesení téhož soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 199/2003, ze dne 11. 2.
2004, sp. zn. 8 Tdo 129/2004 aj.). Jiný závěr by byl v kolizi s podstatou a
funkcí dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku (k tomu viz
usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02). Obdobně
tomu je tehdy, jestliže obviněný prohlásil vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř. a
soud toto prohlášení přijal (§ 206c odst. 4 tr. ř.), protože podle § 206c odst.
7 věta druhá tr. ř. skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat
opravným prostředkem [§ 246 odst. 1 písm. b) tr. ř.], což v důsledku znamená,
že odvolací soud výrok o vině v rozsahu, v jakém bylo soudem prohlášení viny
obviněného přijato (stalo-li se tak v souladu s podmínkami vymezenými v § 206c
tr. ř.), nemůže přezkoumat podle § 254 odst. 1 tr. ř., protože ho podala osoba,
která takovou část rozsudku nemůže napadat. Tudíž ani Nejvyšší soud nemůže v
této části rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat.
15. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované věci. Jelikož soud prvního stupně
přijal prohlášení obviněné o vině podle § 206c odst. 4 tr. ř., odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k výroku o vině nepřezkoumával a ani
tak nebyl oprávněn či povinen učinit z podnětu odvolání podaného státní
zástupkyní v neprospěch obviněné výlučně proti výroku o trestu. Nelze ale
pominout, že ačkoliv podle § 206c odst. 7 věty druhé tr. ř. není možné napadat
prohlášení viny opravným prostředkem, judikatura připouští podání opravných
prostředků v případech, kdy došlo k flagrantnímu porušení ústavních práv
obviněného (např. usnesení ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 8 Tdo 93/2022), kdy
nebyl obviněný o podstatě prohlášení viny a jeho následcích řádně poučen
(nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23, ze dne 7.
8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23), ale i pro nesprávnost jeho se týkajícího
výroku o vině, kterým soud rozhodl v rozporu s přijatým prohlášením viny (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2024, sp. zn. 8 Tdo 690/2024).
16. V posuzovaném případě však obviněná proti rozsudku soudu prvního stupně
řádný opravný prostředek nepodala, nenapadla jej před odvolacím soudem
námitkami týkajícími se porušení pravidel obsažených v § 206c tr. ř. Státní
zástupkyně, jak již bylo uvedeno, odvolání zaměřila výlučně proti výroku o
trestu, a to v neprospěch obviněné. Odvolacímu soudu tak skutečně nevznikla
povinnost (ale ani oprávnění) přezkoumávat rozsudek soudu prvního stupně ve
vztahu k výroku o vině. Pokud tedy obviněná uplatnila v dovolání námitky
výlučně proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, přestože odvolací
soud tento výrok věcně nepřezkoumával a ani tak nebyl povinen učinit, shledal
Nejvyšší soud dovolání obviněné nepřípustné.
17. Pouze na okraj, při respektu k právu na spravedlivý proces, lze doplnit, že
obviněné byl opis obžaloby (společně s upozorněním a poučením ve smyslu § 196
odst. 2, 3 tr. ř. obsaženým v tr. ř. č. 108) s předvoláním k hlavnímu líčení na
den 8. 7. 2025 doručen dne 24. 6. 2025 (doručenky u č. l. 743a) a součástí
obžaloby byl i návrh státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro
Prahu 4 na uložení trestu podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, tj. trestu odnětí
svobody na 3 roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let a
peněžitý trest v počtu 250 denních sazeb s denní sazbou 1 000 Kč. Obhájce
požádal o odročení hlavního líčení a nový termín byl stanoven na 29. 7. 2025. V
mezidobí obhájce obviněné písemně kontaktoval soud prvního stupně s obecně
formulovanou informací o zvažovaném postupu podle § 206b, § 206c tr. ř. Ze
zvukového záznamu z hlavního líčení konaného dne 29. 7. 2025 (CD přiložené k
zadní obálce spisu) vyplývá, že obviněná byla poučena o podstatě institutu
prohlášení viny, byť skutečně velmi stručně, byla dotázána, zda mu rozumí a zda
jej chce učinit. Před rozhodnutím o přijetí jejího prohlášení viny byla
samosoudkyní také výslovně dotázána na souhlas s konkrétní úpravou skutkové
věty, který udělila. Stejně tak ve vztahu k dílčí modifikaci tzv. skutkové věty
výroku o vině učinila i státní zástupkyně. Prohlášení viny tudíž rozhodně
nebylo učiněno bez řádného poučení obviněné a soudem prvního stupně nebylo
rozhodnuto v rozporu s učiněným prohlášením viny.
18. Nutno připustit, že samosoudkyně explicitně neposkytla obviněné poučení o
rozsahu trestní sazby, možnosti snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici
trestní sazby, jakož i poučení o možnosti uložení trestu v celém rozsahu
trestní sazby, a to i v odvolacím řízení k odvolání státní zástupkyně v její
neprospěch (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn.
II. ÚS 2138/23, ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. I. ÚS 2299/23). Tato okolnost však
není v konkrétní situaci natolik relevantní, aby odůvodnila závěr o
neakceptovatelnosti rozhodnutí o přijetí prohlášení viny. Dovolání obviněné
ostatně proti výroku o trestu ani nesměřuje. Jisto je, že obviněná byla
obeznámena s návrhem trestu v obžalobě, proti výroku o trestu v rozsudku soudu
prvního stupně sama odvolání nepodala a ani ve vyjádření k odvolání podanému
státní zástupkyní nenaznačila, že by měla nedostatek informací o případném
trestu, v důsledku čehož lze také pochybovat o splnění předpokladů pro
prohlášení viny. V tomto podání akcentovala, že prohlášení viny učinila jako
výraz sebereflexe, své jednání doznala a projevila lítost. Měla za to, že soud
prvního stupně prohlášení viny nepřecenil, ale správně je hodnotil v souladu se
zákonnou úpravou. Z jejího vyjádření také plyne, že byť věděla o existující
možnosti i mimořádného snížení trestu, jí byl uložen trest odnětí svobody v
zákonné sazbě a žádnou výtku proti tomuto postupu nepřipojila (č. l. 805 až
807). Ve veřejném zasedání odvolacího soudu se připojila k návrhu obhájkyně na
zamítnutí odvolání státní zástupkyně. Současně není od věci dodat, že jak soud
prvního stupně (bod 4), tak odvolací soud (body 10, 11) vzaly v úvahách o
stanovení druhu trestu a jeho výměry v potaz i prohlášení viny jako polehčující
okolnosti, odvolací soud dokonce výslovně označil i trestní sazbu, v jejímž
rámci bylo možno trest ukládat (i přes tyto skutečnosti obviněná výrok o trestu
nenapadla ani řádným a ani mimořádným opravným prostředkem). Pro úplnost nutno
v kontextu námitek obviněné proti splnění procesních předpokladů rozhodnutí o
přijetí prohlášení viny konstatovat, že rozhodnutí o přijetí prohlášení viny
soud prvního stupně učinil i za splnění podmínek § 206c odst. 5 tr. ř. v tom
smyslu, že bylo v souladu se zjištěným skutkovým stavem a nebylo zjištěno, že v
předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněné. K trestnímu stíhání
pro trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku v konkrétním případě nemusel
být vyžadován souhlas poškozené nejméně z důvodu uvedeného v § 163a odst. 1
písm. b) tr. ř. (viz č. l. 769–773).
19. Za nepodloženou je třeba označit i argumentaci obviněné, že Nejvyšší soud
opakovaně judikuje, že nesplnění zákonných podmínek pro přijetí prohlášení viny
podle § 206c tr. ř. představuje vadu právního posouzení věci, která je
způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Její
odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 573/2016 a sp. zn. 7 Tdo
1560/2018 je nepřípadný, v označených rozhodnutích se ani analogicky neřeší
situace obdobná posuzovanému případu. V obou označených usneseních Nejvyšší
soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce směřujícímu proti právní
kvalifikaci skutku. Otázkou prohlášení viny se s v nich ani okrajově nezabýval
a ani nemohl zabývat (s ohledem na dobu zařazení institutu prohlášení viny
podle § 206c do trestního řádu). Nutno dodat, že Nejvyšší soud skutečně nemůže
nechat stranou své pozornosti podstatné vady řízení související s nedodržením
procesních podmínek rozhodnutí o přijetí prohlášení viny, a to především s
ohledem na právo na spravedlivý proces. Zde ale žádné závažné pochybení při
postupu podle § 206c tr. ř. na straně soudu znamenající porušení ústavně
zaručených práv obviněné nezjistil. S ohledem na nepřípustnost dovolání
obviněné proti výroku o vině se Nejvyšší soud dalšími námitkami obviněné
nezabýval.
20. Nejvyšší soud tudíž shledal, že dovolání obviněné je nepřípustné. Proto je
podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i
odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo.
Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu