8 Tdo 1258/2015-I-79
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince
2015 k dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch obviněného
J. M. a obviněného J. M. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6.
2015, sp. zn. 9 To 135/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 88/2014, o vazbě obviněného takto:
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. M. nebere do vazby.
Obviněný J. M. v současné době vykonává ve věznici s ostrahou souhrnný trest
odnětí svobody v trvání pěti roků, který mu byl uložen rozsudkem Okresního
soudu Plzeň – město ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 5 T 88/2014, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 9 To 135/2015, za
přečiny krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, usmrcení z nedbalosti podle §
143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §
147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle § 148 odst. 1 tr.
zákoníku, jimiž byl uznán vinným v uvedené trestní věci, a kromě toho i za
přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 4. 2014, sp. zn. 3 T 21/2014,
ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 9 To
183/2014, který nabyl právní moci dne 14. 5. 2014, a za přečin krádeže podle §
205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem spáchaný
formou pokusu a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr.
zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze
dne 2. 12. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, ve znění rozsudku téhož soudu ze dne 2.
12. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, jenž nabyl právní moci dne 2. 12 2014.
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2015 dovolání
nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného J. M. a dovolání
obviněného J. M., obě podaná proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11.
6. 2015, sp. zn. 9 To 135/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 88/2014, o nichž rozhodl tak, že:
I. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst. 1, 2 tr.
ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 9 To
135/2015, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l
odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
II. Dovolání obviněného J. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v z podnětu dovolání nejvyššího státního
zástupce shora uvedeným usnesením zrušil rozsudek, na jehož podkladě obviněný v
současně době vykonává trest odnětí svobody, byl povinen podle § 265l odst. 4
tr. ř. zároveň rozhodnout o vazbě.
Při zkoumání okolností významných pro rozhodnutí o tom, za obviněný
bude po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody omezen na osobní svobodě v
rámci vazby i nadále, anebo bude z výkonu tohoto trestu propuštěn na svobodu,
Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou v projednávané věci dány důvody vazby podle §
67 písm. a) až c) tr. ř. a dospěl k závěru, že z obsahu spisu neplyne, že by
nastaly okolnosti předpokládané v ustanovení § 67 písm. a) tr. ř., že by uprchl
nebo se skrýval, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání, protože jak plyne z
Centrální evidence vězňů, již si Nejvyšší soud pro tyto účely vyžádal, obviněný
J. M. nyní uložený trest v trvání pěti let nastoupil dne 8. 5. 2014 a jeho
konec má stanoven na 7. 5. 2019. Vzhledem ke zrušeným dvěma uvedeným rozsudkům
v rámci souhrnného trestu a zprávě Vězeňské služby je zřejmé, že obviněný již
část z uloženého trestu vykonal. Navíc z žádných objektivních zjištění neplyne
reálná obava v ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. uvedená.
Vzhledem k důvodům, pro něž byl rozsudek, v důsledku něhož obviněný
nyní trest vykonává, Nejvyšším soudem zrušen, jež spočívaly především v
nesprávnosti použité právní kvalifikace, nemohou nastat ani okolnosti
předpokládané u důvodu vazby podle § 67 písm. b) tr. ř. S ohledem na povahu
trestného jednání, pro které se toto trestní řízení vede, v převážné části jde
o trestnou činnost spojenou s řízením motorového vozidla v rozporu s pravidly
silničního provozu, není důvod dovozovat, že obviněný by opakoval trestnou
činnost, pro niž je stíhán, nebo že dokoná trestný čin, který připravoval, a
proto není dán ani důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. ř.
Z obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud rovněž shledal, že v průběhu
přípravného řízení vedeného v této trestní věci u Okresního soudu Plzeň-město
obviněný nebyl ve vazbě. V době od 6. 3. 2014 se však nacházel ve věznici,
neboť byl nepřetržitě omezen na svobodě nejprve z důvodu výkonu vazby a
následně ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci (Okresního soudu
ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T 28/2014).
Ze všech takto zjištěných skutečností Nejvyšší soud v současném stadiu
řízení o mimořádném opravném prostředku dospěl k závěru, že nejsou známy žádné
okolnosti, které by svědčily o důvodné obavě naplňující některý z důvodů vazby
podle § 67 písm. a), b) nebo c) tr. ř., a proto ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř.
rozhodl, že se obviněný J. M. do vazby nebere.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 8 Tdo 1258/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Porušení důležité povinnosti, Příčinná souvislost, Usmrcení z nedbalosti
Dotčené předpisy: § 143 odst. 1,2,3 tr. zákoník
Kategorie rozhodnutí: C
8 Tdo 1258/2015-68
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince
2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J.
M. a obviněného J. M. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6.
2015, sp. zn. 9 To 135/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 88/2014, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního
zástupce zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 9
To 135/2015.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Plzni, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.
Odůvodnění:
A.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 5 T
88/2014, byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2
tr. zákoníku, přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1,
2 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1
tr. zákoníku. Za tyto přečiny a za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr.
zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7.
4. 2014, sp. zn. 3 T 21/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze
dne 14. 5. 2014, sp. zn. 9 To 183/2014, který nabyl právní moci dne 14. 5.
2014, jakož i za pokus přečinu krádeže podle § 21 odst. l k § 205 odst. 1
písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, v souběhu s přečinem porušování domovní
svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem
Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, ve
znění rozsudku téhož soudu ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, jenž nabyl
právní moci dne 2. 12. 2014, byl odsouzen podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr.
zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu osmi roků. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl
současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze
dne 2. 12. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na
tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Rozhodnuto bylo rovněž o náhradě škody.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 11. 6.
2015, sp. zn. 9 To 135/2015, o odvoláních obviněného a státního zástupce
podaného v neprospěch obviněného tak, že
I. z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil
rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b)
tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle §
205 odst. 2 tr. zákoníku, přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2
tr. zákoníku, přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147
odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148
odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že
v P.– K. dne 28. 12. 2013 kolem 14.17 hod., řídil osobní automobil tov. zn.
Škoda, typ Felicia, kterým přijel na čerpací stanici Benzina v Ch. ulici se
spolujezdkyní V. P., se záměrem po jejich předchozí vzájemné dohodě zde
natankovat pohonné hmoty do tohoto automobilu a poté odjet bez jejich
zaplacení, v souvislosti s čímž předtím z vozidla záměrně odmontoval obě
registrační značky, na čerpací stanici poté V. P. natankovala ze stojanu do
vozidla 24,78 litru nafty, obviněný sedící na místě řidiče závěrem tankování
nastartoval motor, a poté, co obsluha čerpací stanice M. J. přišla k vozidlu a
s podezřením, že za natankované pohonné hmoty nebudou chtít zaplatit, V. P.
vyzvala, aby přestala tankovat, V. P. po ukončení tankování nasedla zadními
dveřmi do vozidla, s nímž bezprostředně poté obviněný z čerpací stanice odjel,
aniž by za natankovanou naftu zaplatil, čímž způsobil provozovatelce čerpací
stanice G. Č., IČ: 67114997, škodu ve výši 905 Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že trestním příkazem Okresního soudu v
Českých Budějovicích sp. zn. 6 T 97/2013 ze dne 3. 6. 2013, který nabyl právní
moci dne 21. 11. 2013, byl uznán vinným mimo jiné z přečinu krádeže dle § 205
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání
dvanácti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání tří
a půl roku,
po odjetí z čerpací stanice byl obviněný sledován řidičem taxi služby P. H.,
který za ním jel z výše uvedené čerpací stanice v osobním automobilu zn. Škoda,
typ Superb, po vozovce ulic Ch. a K. do V. ulice, odkud byl poté obviněný
pronásledován mezitím o shora uvedené krádeži vyrozuměnou motorizovanou
policejní hlídkou pprap. P. M., jedoucím v označeném služebním vozidle Policie
ČR, který vozidlo řízené obviněným pronásledoval po vozovce ulic V. a P. až do
obce V., kde obviněný projel několika ulicemi a vrátil se zpět na vozovku ulice
P. a V., odkud odbočil do ulice S. ú. a následně opět do ulice V., kde jej poté
začal pronásledovat další příslušník Policie ČR nprap. Z. Š. ve služebním
označeném vozidle, přestože byl obviněný během této jízdy shora uvedenými
policisty vyzýván k zastavení rozsvíceným nápisem „STOP“ na přední části
služebních vozidel, zvláštním výstražným světlem modré barvy a zvláštním
zvukovým výstražným zařízením, na toto záměrně nereagoval a ve snaze těmto
policejním hlídkám ujet, před nimi ujížděl po celou dobu zvýšenou rychlostí,
následně při jízdě po vozovce ulice V. ve směru od ulice S. k obci V. mimo
uzavřenou obec P. okolo 14.24 hod. v prostoru za křižovatkou s ulicemi N. B. a
D., kdy jel rychlostí nejméně 93,6 km/h, a jeho spolujezdkyně V. P. nebyla ve
vozidle připoutána bezpečnostním pásem, při předjíždění osobního automobilu zn.
Renault, typ Megane Scenic, řízeného M. P., který při vjíždění z vedlejší
silnice nedal obviněnému přednost v jízdě a obviněný mohl střet s tímto
vozidlem odvrátit pouze zpomalením na rychlost 34 km/h, s tím, že řidič M. P. v
obavě z toho, že do jím řízeného vozidla narazí vozidlo řízené obviněným
přibližující se k němu zezadu zvýšenou rychlostí, strhl řízení svého vozidla
doprava, a poté zastavil v zálivu autobusové zastávky „U V.“, obviněný vůbec
nebrzdil, nezvládl řízení a s vozidlem dostal v protisměrné části vozovky smyk,
v rámci něhož levou boční částí jím řízeného vozidla narazil do přední části
osobního automobilu tov. zn. Peugeot, typ 306, řízeného P. C., který jel se
spolujezdkyní J. K., po vozovce V. ulice ve směru od V. do P. z pohledu
obviněného v protisměrném jízdním pruhu, kdy tímto střetem bylo obviněným
řízené vozidlo odhozeno vpravo ve směru jeho jízdy a následně zadní částí
narazilo do levé boční části služebního osobního automobilu Policie ČR tov. zn.
Škoda, typ Octavia, řidiče pprap. V. H., které v tu dobu stálo v zálivu
autobusové zastávky při pravém okraji vozovky V. ulici přední částí směrem k
obci V.,
přičemž shora uvedené vozidlo obviněný řídil, aniž by byl držitelem řidičského
oprávnění pro skupinu B, a měl v krvi nejméně 0,12 mg/l metamfetaminu, tedy
psychotropní látky zařazené do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách
přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a změně některých
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, poté, co si jej předešle vědomě
aplikoval,
čímž porušil ustanovení § 3 odst. 3 písm. a), § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1
písm. i), odst. 2 písm. b), § 17 odst. 5 písm. b), c) a § 18 odst. 3 zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších
předpisů,
a způsobil své spolujezdkyni V. P. zranění, a to úplné přehmoždění krční míchy
a mnoho dalších, kterým na místě dopravní nehody podlehla, přičemž
bezprostřední příčinou její smrti bylo úplné přehmoždění krční míchy při
roztržení vazivového spojení mezi spodinou lební a krční páteří, P. C. lehké
zranění s omezením v obvyklém způsobu života do 13. 1. 2014, J. K. vážné a
těžké zranění s omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 9 týdnů a
pracovní neschopností do 16. 5. 2014, pprap. V. H. poranění bez omezení v
obvyklém způsobu života,
a způsobil též poškození uvedených vozidel.
Za tyto přečiny, jakož i za další trestnou činnost, jak byla popsána ve
výroku rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud obviněného odsoudil podle §
143 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst.
2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr.
zákoníku mu uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
všech motorových vozidel na dobu osmi roků. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku
současně zrušil výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze
dne 2. 12. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, jakož i všechna další navazující
rozhodnutí. Rozhodl rovněž o náhradě škody tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř.
uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným G. Č. částku
ve výši 905 Kč, Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ:
47114304, částku ve výši 3.771 Kč, Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců
bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47114321, částku ve výši 12.934 Kč,
Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 47114975, částku ve výši
179.694 Kč. Poškozené Z. D., Českou podnikatelskou pojišťovnu, a. s., Vienna
Insurance Group, IČ: 63998530, J. P., Z. P., M. P., I. P., J. P. a B. H. podle
§ 229 odst. 1 tr. ř. s uplatněnými nároky na náhradu škody odkázal na řízení ve
věcech občanskoprávních.
II. Odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
B.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání obviněný a nejvyšší
státní zástupce v neprospěch obviněného, oba s odkazem na dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a proti všem výrokům napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce po rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí zejména
zdůraznil okolnosti, které vedly Krajský soud v Plzni ke změně právního
posouzení činu obviněného u přečinu usmrcení z nedbalosti tak, že namísto § 143
odst. 1, 3 tr. zákoníku, jak čin posoudil nalézací soud, užil mírnější právní
kvalifikaci podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce
rozvedl argumentaci odvolacího soudu vedoucí jednak ke změně popisu skutku, v
důsledku něhož neshledal, oproti závěrům soudu prvního stupně, porušení § 17
odst. 3 a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění
pozdějších předpisů (dále „zákon č. 361/2000 Sb.“)., a jednak ke zmírnění
právní kvalifikace u přečinu usmrcení z nedbalosti. Nespokojil se s odůvodněním
těchto změn, neboť nesouhlasil s tím, že při zjištěné spoluvině řidiče vozidla
tov. zn. Renault Megane k usmrcení spolujezdkyně došlo porušením (pouze)
důležité povinnosti obviněného na rozdíl od hrubé nedbalosti, která předpokládá
vždy porušení několika důležitých povinností.
Nejvyšší státní zástupce považoval tyto závěry za nesprávné proto, že
odpovídají všem okolnostem činu, za nichž k němu došlo. Naopak považoval za
správné posouzení činu obviněného jako přečinu podle § 143 odst. 1, 3 tr.
zákoníku s tím, že je nezbytné vyhodnotit situaci nejen před najetím vozidla
Renault Megane z vedlejší silnice, ale celého skutkového děje včetně krádeže
benzinu na čerpací stanici, odkud obviněný odjel a byl pronásledován nejprve
svědkem P. H., a poté policejními služebními vozidly, jejichž výzev k zastavení
opakovaně nedbal. Od okamžiku odcizení pohonných hmot obviněný zjevně podřídil
veškeré chování jedinému cíli, a to zabránit svému zadržení a následnému
trestnímu stíhání. Nechoval se tudíž jako běžný účastník silničního provozu a
přestal dodržovat ty povinnosti řidiče, které by mohly, z jeho pohledu
negativně, ovlivnit možnost vyhnutí se trestnímu stíhání. Po dobu delší jak
sedm minut rychlou riskantní jízdou ohrožoval všechny účastníky silničního
provozu. Tohoto hazardérského chování se navíc dopouštěl přesto, že nebyl
držitelem řidičského oprávnění, byl ovlivněn psychotropními látkami, jejichž
účinky jako konzument dobře znal, a na vozovkách byla námraza, či byly mokré,
přičemž ani nebral ohled na to, že poškozená V. P., stejně jako on sám, nebyla
připoutána bezpečnostním pásem. Protože jednání obviněného bylo determinováno
jeho snahou ujet policistům, neměl zjevně v úmyslu odvracet brzděním střet s
vozidlem svědka M. P. Toto vozidlo vyjíždějící na hlavní silnici přitom musel
pozorovat na vzdálenost nejméně 96 metrů, a byl schopen střetu zabránit
intenzivnějším brzděním, avšak obviněný adekvátně nereagoval tak, jak byl
ostatně povinen, vůbec nebrzdil, a byť musel vidět v protisměru přijíždějící
vozidlo Peugeot 306 P. C., přejel do protisměru, kde dostal smyk a způsobil
střet. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že ke kolizi s vozidlem Renault
Megane nedošlo jen proto, že M. P. poté, co dokončil odbočení, včas zareagoval
na přijíždějící vozidlo obviněného a zastavil s vozidlem v zálivu autobusové
zastávky.
K úvahám odvolacího soudu o tom, že při nepovolené, ale přiměřené
rychlosti 93 km/h bylo možné dané místo nehody projet, nejvyšší státní zástupce
konstatoval, že postrádají kontinuitu a nezabývají se přiměřeností rychlosti
jízdy obviněného v souvislosti s vozidlem Renault Megane v tom, že obviněnému
nic nebránilo, kromě úmyslu ujet policistům, na vozidlo Renault Megane
adekvátně reagovat, a proto uzavřel, že příčinami vzniku dopravní nehody v
posuzované věci bylo tedy nejen porušení § 3 odst. 3 písm. a), § 4 písm. a),
b), § 5 odst. 1 písm. i), odst. 2 písm. b), § 17 odst. 5 písm. b), c) a § 18
odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., jak usoudil odvolací soud, ale i porušení § 17
odst. 3 a zejména § 18 odst. 1 cit. zákona. Tyto úvahy pak měly najít odraz v
právním posouzení jednání obviněného jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §
143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť zcela zjevně došlo k porušení několik (více)
důležitých povinností. Z uvedených důvodů byl předmětný skutek, byť částečně,
nesprávně právně posouzen, a proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p
odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2015, sp.
zn. 9 To 135/2015, v části, v níž odvolací soud nově rozhodl, jakož i
navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. aby přikázal Krajskému soudu v Plzni,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. M. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce nesprávnost právního
posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spatřoval v tom, že
odvolací soud svůj závěr o tom, že jednání obviněného bylo z hlediska trestního
práva relevantní příčinou škodlivých následků, učinil v rozporu se zásadou
presumpce neviny a od ní odvozeným principem in dubio pro reo. Podle obviněného
nebyl dostatečně objasněn nehodový děj, který ani řádně zjištěn nemohl být, a
to zejména ve vztahu k vzájemnému pohybu vozidel obviněného a řidiče M. P.
Obviněný poukázal na závěr znalce z oboru doprava, odvětví městská doprava
silniční – specializace technické posudky o příčinách dopravních nehod, že
pokud nedošlo ke střetu těchto vozidel, jsou jakékoli závěry o přednehodové
situaci pouhým odhadem a hypotézou. Na podporu uvedené námitky obviněný uvedl
doslovnou citaci části protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 11. 2014 a 21. 5.
2015, zachycující výslech znalce, a poukázal i na závěr odvolacího soudu, jenž
v odůvodnění svého rozsudku poukázal na zjištění znalce, že neměl dostatek
konkrétních údajů, a proto nemohl ani tento soud dojít k přesným závěrům, a i
když odkázal na zásadu in dubio pro reo, tuto důsledně neaplikoval. Obviněný
zpochybnil rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že mohl odvrátit hrozící střet
s vozidlem Renault Megan, jestliže by při spatření tohoto vozidla na vzdálenost
96 metrů snížil rychlost z 93 km/h na 34 km/h, protože i drobná změna vzájemné
vzdálenosti mohla mít vliv na průběh celé události a snaha o vyhnutí se vozidlu
přitom vylučuje současné brzdění ze strany obviněného.
Další výhradu obviněný směřoval proti závěru soudů, že je plně odpovědný za
smrt poškozené V. P., a namítl, že tento názor vychází z nesprávného posouzení
příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě její smrti, když
podle zjištění soudu poškozená měla 99% šanci na přežití, pokud by byla
připoutána, a když z výpovědi obviněného vyplynulo, že se poškozená odpoutala
při hledání upadlého telefonu, přičemž on ji nabádal, aby se připoutala. Tím
podle jeho názoru došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a
vzniklým následkem smrti poškozené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5.
2014, sp. zn. 5 Tdo 478/2014).
Obviněný poukázal na existenci tzv. opomenutého důkazu ve vztahu k jeho
opakovaně vznášenému požadavku na vyhotovení revizního znaleckého posudku o
průběhu dopravní nehody, když zpochybnil odbornost a věrohodnost posudku, který
byl v této věci zpracován a byl podkladem pro závěry o vině. Nedostatky
znaleckého posudku z oboru doprava spatřoval zejména v nepřesvědčivém
vysvětlení znalce Ing. Jiřího Pecha, který matematický výpočet vzájemné
vzdálenosti obou vozidel jen nejasně a neúplně nastínil, jelikož zcela pominul
objektivně zjištěné stopy (konečnou polohu vozidel, stopy zajištěné na
vozovce), a namísto toho vyšel toliko z přibližných údajů. Obviněný uvedl, že
neexistuje-li dostatek objektivních informací nezbytných pro zpracování
znaleckého posudku, nelze je nahradit pouhým odhadem. Nepřesvědčivost posudku
dále dovozoval i z faktu, že znalec původně uvažoval o maximální povolené
rychlosti 50 km/h, ačkoli maximální povolená rychlost v daném úseku je 90 km/h,
přičemž na většinu položených odborných dotazů jmenovaný znalec odpovídal
nejasně a nejednoznačně. Protože odvolací soud opakovanému návrhu na
vypracování revizního znaleckého posudku z oboru doprava nevyhověl, a přesto,
že byla zpochybněna přesvědčivost a odbornost znalce Ing. Jiřího Pecha a jím
vypracovaného posudku, z tohoto znaleckého posudku při formulaci svých právních
závěrů vycházel, došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve
smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2172/14.
V dovolání obviněný napadl i výrok o trestu, jejž označil za vadný v důsledku
nesprávného výroku o vině a též proto, že soudy nevyhověly jeho žádosti o
zařazení do věznice s dozorem s mírnějším režimem, přestože projevil snahu po
sebevzdělávání, kterou dokladoval pozitivní zprávou věznice. Pokud se odvolací
soud tímto jeho návrhem nezabýval ani nevysvětlil, proč mu nevyhověl, shledal v
tom porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze
dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07 (N 69/49 SbNU 45).
Výroku o náhradě škody obviněný vytkl, že ačkoli i proti němu podal odvolání,
odvolací soud jej nepřezkoumával, přestože provedl změnu skutkových okolností.
Obviněný poukázal na to, že i kdyby bylo jednání příčinou vzniklého následku,
nebylo příčinou jedinou, jak dokladoval v části dovolání zaměřeném proti výroku
o vině, neboť k němu přistoupilo jednání poškozené V. P. Jednání obviněného
proto nemohlo být objektivně způsobilé samostatně přivodit škodlivý následek,
protože šlo o situaci, kdy ve vztahu ke škodě existovalo několik relevantních
příčin a bylo třeba vyhodnotit jejich vliv a odstupňování z hlediska vzniklého
následku. Obviněný v této souvislosti poukázal na další teze vyplývající z
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013,
vymezující hlediska rozhodná pro příčinnou souvislost mezi protiprávním úkonem
a vzniklou škodou, existuje-li ve vztahu ke škodě několik relevantních příčin.
Ze všech takto rozvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 9 To 135/2015, ve
výroku I. a poté, aby přikázal odvolacímu soudu, aby v potřebném rozsahu znovu
o věci jednal a rozhodl.
Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce učiněném v
souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. v zásadě zopakoval okolnosti, které jsou
obsahem jeho dovolání, především nesouhlasil s tvrzením nejvyššího státního
zástupce o porušení povinností plynoucích z § 17 odst. 3 a § 18 odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., a v tomto směru se naopak ztotožnil se závěrem odvolacího
soudu.
Nejvyšší státní zastupitelství vyjádření k dovolání obviněného nezaslalo s
vysvětlením, že své argumenty uplatnilo v padaném dovolání.
C.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že obě podaná
dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., oba
dovolatelé jsou oprávněnými osobami, obviněný podle § 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř., nejvyšší státní zástupce podle 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Oba
dovolání podali v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst.
1, 2 tr. ř.).
Obviněný, který podal dovolání prostřednictvím obhájce, i nejvyšší
státní zástupce dovolání opřeli o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k
němuž je třeba uvést, že podle tohoto důvodu lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Podle takto vymezeného dovolacího důvodu je možné
namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku
a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší
soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento
skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové
zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě
případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu
ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. To
vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém
mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další
(třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v
takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z
hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také
nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může
skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem [srov. § 147 až §
150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS
732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS
60/06]. V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího
soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento
postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu
jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že
by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v
napadeném rozhodnutí [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS
84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4
SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS
376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Takový zásah do skutkových zjištění je dále v rámci
řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad
předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006,
sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a
učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV.
D.
K výroku pod bodem I.
Nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného zaměřil proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 9 To 135/2015,
především proto, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně po částečné
úpravě skutkových zjištění čin obviněného právně posoudil jako přečin usmrcení
z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Tuto novou právní kvalifikaci
nejvyšší státní zástupce považoval za nesprávnou a domáhal se, aby byl čin
obviněného právně kvalifikován podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože v
porušených povinnostech obviněného shledal porušení několika (více) důležitých
povinností. Za porušené považoval všechny povinnosti v rozsahu, jak o nich
rozhodl soud prvního stupně, tedy i ty, jejichž porušení odvolací soud
neshledal (§ 17 odst. 3 a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.).
Vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce těmito výhradami brojil proti
nesprávnosti použité právní kvalifikace, Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání,
když zjistil, že netrpí vadami, pro které by je mohl podle § 265i odst. 1 tr.
ř. odmítnout, podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž nejvyšší státní zástupce dovolání podal,
jakož i řízení jím napadené části rozhodnutí předcházející, v rozsahu a z
důvodů uvedených v dovolání (je třeba zdůraznit, že jde o přezkum výslovně z
podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce, nikoliv na podkladě dovolání
obviněného, k němuž viz níže).
Trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1
zákoníku spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Podle odstavce 2 se
jej dopustí ten, kdo porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání,
povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, podle odstavce 3
ten, kdo hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o
bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony.
U přečinu podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je
kvalifikačním znakem způsobení následku smrti z nedbalosti v důsledku „porušení
důležité povinnosti“, kdežto u odstavce 3 je vyšší trestnost odůvodněna tím, že
smrtelný následek byl způsoben „hrubým porušením zákonů“, mimo jiných i o
bezpečnosti dopravy.
Pro porušení důležité povinnosti podle § 143 odst. 2
tr. zákoníku jsou významná tato kritéria: Postačuje porušení jen jedné ze
zákonem stanových povinností, avšak rozhodné je, aby taková povinnost měla
povahu důležité povinnosti. Porušení důležité povinnosti ve výše uvedeném
smyslu není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen
takové v něm zakotvené povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek
nebezpečí pro lidský život, jestliže jejím porušením může snadno dojít k
takovému následku [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1963,
sp. zn. 1 Tz 36/63 (uveřejněné pod č. 11/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek)]. Porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích je zejména
takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které s ohledem na sílu,
rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní
nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá
[srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 14. 9. 1971, sp. zn. 2 Tz 85/71
(uveřejněné pod č. 33/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Výčet
všech „důležitých povinností“ řidiče motorového vozidla není možný, poněvadž
význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní
dopravní situaci.
U zvlášť přitěžující okolnosti podle § 143 odst. 3 tr.
zákoníku je třeba, aby došlo k hrubému porušení uvedených zákonů, což v
projednávané věci znamená hrubé porušení povinností stanovených zákony v
dopravě [zejména zákon č. 361/2000 Sb., zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách
provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o
pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých
souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve
znění zákona č. 307/1999 Sb.]. Zákon zde předpokládá intenzivní porušení
některé zákonné normy nebo norem, které má za dané situace zpravidla za
následek způsobení smrti člověka, tedy vyvolává reálné nebezpečí, že dojde k
smrtelnému následku předpokládanému v § 143 odst. 1 tr. zákoníku, musí jít o
podstatně závažnější porušení předpisů, než je porušení důležité povinnosti ve
smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Zejména se jedná o případy, při nichž je
porušeno více různých norem příslušného dopravního předpisu [např. jízda v
podnapilém stavu a nepřiměřenou rychlostí s vozidlem, u kterého nefungují brzdy
(srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 - 421. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1508)]. Soudní praxe za takové hrubé porušení
zákonů považuje např. hrubé porušení zákonných norem o bezpečnosti dopravy ve
smyslu § 143 odst. 3 tr. zákoníku, jímž je i řízení motocyklu, o němž pachatel
ví, že je technicky nedostatečně vybaven, zejména že má slabá světla a neúčinné
brzdy, je-li pachatel v době řízení pod silným vlivem alkoholu a jede
rychlostí, která je nepřiměřená viditelnosti a technickému stavu motocyklu
[srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 11. 1971, sp. zn.
Tzv 27/71 (uveřejněné pod č. 13/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Nejvyšší soud z těchto hledisek zkoumal i nejvyšším státním zástupcem
napadený rozsudek odvolacího soudu a shledal, že pokud jde o správnost jím nově
použité právní kvalifikace podle § 143 odst. 2 tr. ř., nebylo možné na podkladě
jeho odůvodnění spolehlivě dovodit závěr o správnosti takové změny, protože
soud druhého stupně se dostatečně se všemi rozhodnými a pro takovou změnu
právního posouzení významnými právními, ale ani skutkovými skutečnostmi
nevypořádal (srov. § 125 tr. ř.).
Z obsahu přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud zjistil, že
uvedenou změnu právní kvalifikace tento soud vysvětlil pouze tím, že „pokud jde
o porušení předpisů uvedených v zákonu o provozu na pozemních komunikacích,
vypustil oproti rozsudku soudu prvního stupně ustanovení § 17 odst. 3 a § 18
odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., neboť rychlost, kterou se obviněný pohyboval,
byla sice nepovolená, ale nebyla nepřiměřená stavu vozovky ani dalším
okolnostem, které mohl předvídat. Za situace, že mu nedal řidič při vyjíždění z
vedlejší komunikace přednost v jízdě, nelze pak klást za vinu obviněnému ani
porušení § 17 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb“.
Uvedený právní závěr odvolací soud učinil na základě doplněného dokazování. K
tomu však ve svém rozsudku uvedl pouze to, že „s ohledem na námitky obviněného
ke znaleckému posudku podrobně vyslechl znalce, který své závěry dokládal i na
přehrávaných simulacích o průběhu nehodového děje. Poté napadený rozsudek
zrušil v celém rozsahu“.
Je tedy patrné, že odvolací soud opřel konstatované změny o závěr znalce z
oboru dopravy, jehož sám vyslechl. I přesto však poukázal na jím shledanou
absenci dostatečného množství stop z místa nehody, z čehož dovodil nutnost
využití zásady in dubio pro reo, a vycházel z údajů pro obviněného
nejpříznivějších, a proto při nedostatku konkrétních znalcem uváděných údajů
uzavřel, že nebyla obviněnému dána přednost v jízdě. Ten, aby se podle znalce s
vozidlem nestřetl, by musel výrazně brzdit, což však obviněný neučinil, naopak
vůbec nebrzdil, jel stále stejnou rychlostí a rozhodl se k předjetí vozidla
Renault Megane, ačkoliv v tomto úseku neměl dostatečný rozhled a posléze došlo
k nehodě. Odvolací soud konkrétně uvedl, že „Vzhledem ke změnám ve skutkových
zjištěních dospěl k závěru, že je třeba změnit ve prospěch obžalovaného i
právní kvalifikaci právě u přečinu usmrcení z nedbalosti, kde byla použita
kvalifikace podle třetího odstavce, tedy hrubé porušení zákona o bezpečnosti
dopravy. Při zjištěné spoluvině řidiče vozidla Renault Megane dospěl krajský
soud k závěru, že k usmrcení spolujezdkyně došlo porušením důležité povinnosti
ze strany obžalovaného, na rozdíl od hrubé nedbalosti, která předpokládá vždy
porušení několika "důležitých povinností" “ (srov. stranu 9 a 10 rozsudku
odvolacího soudu).
Nejvyšší soud uvedené závěry a na ně navazující vysvětlení považuje za vnitřně
rozporné, nelogické, neúplné a vytržené z kontextu skutkových závěrů, jež
odvolací soud sám učinil, v nichž nemají adekvátní zakotvení, jsou nejasné a
zcela povrchní bez vzájemného zhodnocení všech významných skutkových i právních
souvislostí, a proto na jejich podkladě učiněný závěr o tom, že se nejednalo o
hrubé porušení zákona ve smyslu § 143 odst. 3 tr. zákoníku, ale o porušení
důležité povinnosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku, vzbuzuje co do své
správnosti vážné pochybnosti. Rozsudek odvolacího soudu je ve svém obsahu
nepřezkoumatelný.
Odvolací soud se totiž v potřebné míře nezabýval tím, co je hrubým porušením
zákona ve smyslu § 143 odst. 3 tr. zákoníku, jak bylo výše uvedeno, a pro závěr
o tom, že se o tento znak nejedná, nevycházel ze všech zjištěných skutkových
okolností, jež sám popsal. Zejména však vyvolává pochybnost závěr odvolacího
soudu o tom, že „ze strany řidiče M. P. šlo o nedání přednosti v jízdě, v
jejímž důsledku obviněný byl nucen náhle změnit směr nebo rychlost jízdy“, když
současně shledal, že obviněný „aby nemusel výrazně brzdit, aby nedošlo ke
střetu, jel stále stejnou rychlostí a rozhodl se k předjetí vozidla Renault
Megane, ačkoliv v tomto úseku neměl dostatečný rozhled“ (viz první odstavec na
straně 10 rozsudku odvolacího soudu). Přitom konstatoval, že „při zjištěné
spoluvině řidiče vozidla Renault Megane M. P. dospěl k závěru, že k usmrcení
spolujezdkyně došlo porušením důležité povinnosti ze strany obviněného“ (viz
třetí odstavec na straně 10 rozsudku odvolacího soudu). Z uvedených jen kusých
a neobjasněných argumentů odvolacího soudu nelze dovodit správnost uvedených
právních úvah, neboť v nich je patrná nejasnost a rozpornost.
Přitom je z obsahu odůvodnění přezkoumávaného rozsudku zjevné, že v rámci svých
právních úvah odvolací soud nehodnotil všechny obviněným porušené povinnosti,
jež jsou v popisu skutku vyjádřeny, a to „ustanovení § 3 odst. 3 písm. a), § 4
písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. i), odst. 2 písm. b), § 17 odst. 5 písm. b), c)
a § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb.“, od jejichž porušení dovozuje vznik
zranění u všech tam jmenovaných poškozených, ale i smrt V. P. Odvolací soud se
s nimi vůbec nevypořádal, vůbec je nezvažoval. Za této situace nemůže obstát
jeho vysvětlení k použití právní kvalifikace podle § 143 odst. 1, 2 tr.
zákoníku, že „Při zjištěné spoluvině řidiče vozidla Renault Megane dospěl
krajský soud k závěru, že k usmrcení spolujezdkyně došlo porušením důležité
povinnosti ze strany obžalovaného, na rozdíl od hrubé nedbalosti, která
předpokládá vždy porušení několika "důležitých povinností" “. Odvolací soud
však nezaznamenal, že je zřejmé, že ta porušení, která uvedl ve skutkových
zjištěních, již sama o sobě tvoří větší počet porušení důležitých povinností,
jak právě kvalifikační znak podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku předpokládá, a jak
také zcela důvodně rozvedl a namítal v dovolání nejvyšší státní zástupce.
Podle obsahu a vysvětlení, jež odvolací soud podal v odůvodnění rozsudku, se
nabízí závěr, že odvolací soud své rozhodnutí opřel pouze o jednu z obviněným
porušených povinností, a to, že obviněný „v době řízení měl v krvi nejméně 0,12
mg/l metamfetaminu, tedy psychotropní látky, kterou si předtím vědomě
aplikoval. Toto řešil při rozhodování o vině již okresní soud a správně
uzavřel, že nešlo o množství, které by vylučovalo jeho schopnost bezpečně řídit
motorové vozidlo“ (viz třetí odstavec na straně 10 rozsudku soudu druhého
stupně).
Z naznačeného je patrné, že nepřezkoumatelnost uvedeného rozsudku se týká
zejména právních úvah majících bezprostřední vliv na to, o jakou právní
kvalifikaci se v daném případě jedná, když na jedné straně je skutkově zjištěno
několik porušení, což je okolnost, která (jak bylo výše uvedeno) dopadá na
hrubé porušení zákona podle odstavce 3 § 143 tr. zákoníku, avšak na straně
druhé tuto právní kvalifikaci odvolací soud bez potřebného odůvodnění vyloučil,
a namísto toho dospěl k závěru, že obviněný porušil jen důležitou povinnost
podle odstavce 2 citovaného ustanovení.
Nejasnými jsou právní úvahy odvolacího soudu i s ohledem na pojmové označení ve
třetím odstavci na straně 10 citovaného rozsudku, kde se nezabýval „hrubým
porušením zákona“, jak je stanoveno v kvalifikačním znaku okolnosti podmiňující
použití vyšší trestní sazby podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku, jako objektivní
stránky uvedeného přečinu, ale hovoří zde o „hrubé nedbalosti“, která je znakem
subjektivní stránky podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku, o niž se však v
projednávané věci vůbec nejedná, a jde tak o závěr s řešenou problematikou
zcela nesouvisející, zavádějící, vedoucí ke zmatečnosti úvah odvolacího soudu.
Zcela nedořešeným a bez vzájemných souvislostí a možných dopadů je závěr
odvolacího soudu o zcela nejasném zjištění o spoluzavinění ze strany řidiče
vozidla Renault Megane M. P. Tyto závěry mají, podle odůvodnění přezkoumávaného
rozsudku, odraz v nově skutkově vymezené části jednání obviněnému kladené za
vinu, avšak bez toho, aby tuto významnou skutkovou okolnost odvolací soud řádně
objasnil a vysvětlil i v jejích právních důsledcích, zejména v tom, jaký podíl
měl M. P., pokud u něj bylo zjištěno spoluzavinění, na vzniklých následcích, a
to i s ohledem na odvolacím soudem zjištěném nedání přednosti v jízdě. Odvolací
soud však takové závěry vůbec neučinil a nevzal tak do úvahy příčinnou
souvislost mezi porušením určité povinnosti či povinností každým z těchto
účastníků a vznikem a příčinami dopravní nehody. Tím, že odvolací soud otázku
příčinného vztahu vůbec neřešil, je jeho rozsudek nejasný a neúplný [srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80
(uveřejněné pod č. 20/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80
(uveřejněné pod č. 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu SSR ze dne 4. 2. 1971, sp. zn. 3 Tz 5/71 (uveřejněný pod č.
72/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či rozsudek Nejvyššího soudu
SSR ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74 (uveřejněný pod č. 37/1975 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Kromě těchto nedostatků Nejvyšší soud považuje za zcela nedostačující skutkové
závěry, jež odvolací soud učinil ohledně situace v jízdě obviněného a řidiče
vozidla Renault Megane, kterou posoudil odlišně oproti soudu prvního stupně.
Skutkové závěry odvolacího soudu, jak jsou vysvětleny v odůvodnění jeho
rozsudku, jsou neúplné a vytržené ze všech souvislostí, jež bral do úvahy soud
prvního stupně. Přitom je třeba poukázat na to, že právě nalézací soud se na
straně 13 až 14 svého rozsudku podrobně zabýval právě otázkou, jakým způsobem
znalec z oboru doprava Ing. Jiří Pech zjišťoval skutečnosti významné pro
uvedenou situaci. Na základě svých poměrně obsáhlých úvah soud prvního stupně
posuzoval a podrobně popisoval okamžiky, za nichž došlo k situaci s vozidlem
tov. zn. Renault Megane řízeným M. P., a na podkladě vyhodnocení všech ve věci
jím zjištěných skutečností o spoluzavinění M. P. nic nezjistil. Naopak
obviněnému kladl za vinu, že manévr předjetí protijedoucího vozidla neměl vůbec
započít, pokud si nebyl jist možností jeho bezpečného dokončení. Lze jen
poznamenat, že soud prvního stupně vycházel nejen ze znaleckého posudku, ale i
z výpovědi svědků M. P. a A. P., o jejichž obecné a specifické věrohodnosti
neměl důvodu pochybovat, a shledal, že v době, kdy M. P. započal manévr
odbočování na shora uvedené křižovatce doleva na vozovku ulice V., bylo vozidlo
obviněného v dostatečné vzdálenosti od této křižovatky, aby tento manévr M. P.
mohlo řádně a bezpečně provést (viz strany 18 a 19 rozsudku soudu prvního
stupně).
Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně věnoval otázce vlivu jízdy
vozidla Renault Megane na vznik dopravní nehody poměrně velkou pozornost a
především na podkladě výsledků provedeného dokazování posuzoval závěry, které z
jednotlivých důkazů vyplývaly, v jejichž rámci hodnotil i závěry znalce z oboru
doprava Ing. Jiřího Pecha, jež zkoumal v souladu se všemi jeho závěry i
změnami, k nimž v průběhu řízení dospěl, a porovnával je i s výpověďmi svědků
M. P. a A. P., jimž uvěřil, a vysvětlil i z jakých důvodů. V kontextu s tímto
vcelku důsledným postupem soudu prvního stupně je zřejmá povrchnost a
nedůslednost rozsudku odvolacího soudu, který po doplnění dokazování uvedl jen
jediný závěr, a to, že postupoval v souladu s námitkami obhajoby, aniž by však
vysvětlil, v čem soud prvního stupně pochybil a jaký jeho nedostatek
napravoval, v čem spatřoval vady v hodnocení znaleckého posudku, atd. Rovněž
nevysvětlil to, co z vlastního doplnění výslechu tohoto znalce zjistil, v čem
se jeho zjištění oproti závěrům soudu prvního stupně mění, a již vůbec z jeho
odůvodnění neplyne, jak uvedená změna, resp. jiné zjištění koresponduje s
výpověďmi M. a A. P., jež soud prvního stupně v souladu se shledanými závěry
hodnotil.
Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů shledal, že odvolací soud postupoval v
rozporu se svými povinnostmi plynoucími z § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř.,
protože vůbec nevysvětlil, v čem shledal pochybení v postupu soudu prvního
stupně, které v odůvodnění svého rozsudku vůbec nekonstatoval, ale naopak, jak
i sám uvedl, jediným důvodem, proč znalce vyslechl, byla obhajoba obviněného,
avšak bez další návaznosti na jakékoli konkrétní pochybení, které by sám v
rozsudku soudu prvního stupně zjistil. Takový postup však svědčí o
nedůslednosti a nerespektování podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. [srov. k tomu
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 4
To 928/2001 (uveřejněné pod č. 2/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 184/2001
(uveřejněný pod č. NS 11/2001 – T 281 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu)]. Významnou a lze říci i zásadní změnu ve skutkových zjištěních tak sám
učinil jen na podkladě jednotlivého důkazu, a to znaleckého posudku z oboru
doprava, aniž jakkoliv uvedl, co z uvedeného doplnění zjistil, jak tato
zjištění jsou jiná oproti tomu, z čeho vycházel pro uvedené závěry soud prvního
stupně a k jakým skutečnostem dospěl. Jakékoliv hodnocení uvedených zjištění v
návaznosti na ta, k nimž dospěl soud prvního stupně, odvolací soud neuvedl.
Dovolání podané nejvyšším státním zástupcem Nejvyšší soud na základě všech
shora rozvedených úvah a závěrů shledal důvodným, a proto výrokem pod bodem I.
rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího
státního zástupce zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2015,
sp. zn. 9 To 135/2015, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se z tohoto důvodu vrací zpět odvolacímu soudu, aby napravil všechny
vytknuté nedostatky spočívající v nejasnosti a nesrozumitelnosti jím učiněných
závěrů, které řádně ve smyslu § 125 tr. ř. nedoložil, a bude tedy v dalším
řízení právě na něm, aby nejprve dostál všem svým povinnostem vyplývajícím z
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125 tr. ř., zejména, aby posoudil, zda
skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou dostatečná, a dostatečně
zřetelně vyjádřil, v čem shledal konkrétní pochybení ve smyslu § 2 odst. 5, 6
tr. ř. Teprve poté bude možné podle takového závěru, který z konkrétních vad a
nedostatků, jež v rozhodnutí soudu prvního stupně shledal, učiní, rozhodnout v
souladu s § 259 odst. 3 tr. ř., zda jde o takové nedostatky, jež může napravit
odvolací soud sám postupem podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř., anebo bude
zapotřebí věc vrátit soudu prvního stupně [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ČSSR ze dne 21. 12. 1967, sp. zn. 9 Tz 78/67 (uveřejněný pod č. 36/1968
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze
dne 13. 10. 1983, sp. zn. 5 Tz 78/83 (uveřejněné pod č. 57/1984 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8.
1991, sp. zn. 11 Tz 53/91 (uveřejněný pod č. 53/1992/I. Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp.
zn. 2 Tzn 187/96 (uveřejněný pod č. 20/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 657/05
(N 146/50 SbNU 291)].
Odvolací soud však v dalším řízení bude muset nejprve ve smyslu nejvyšším
státním zástupcem podaného dovolání, které je ve svém obsahu důvodné, posuzovat
správnost závěrů, jež učinil soud prvního stupně, a teprve až tehdy, shledá-li
nedostatky v postupu a právních závěrech nalézacího soudu, bude moci zvažovat
další postupy ve smyslu § 259 odst. 3 tr. ř., avšak při zachování všech v něm
daných povinností.
Nejvyšší soud jen pro úplnost ve vztahu k postupu při posuzování znaleckého
posudku znalce z oboru dopravy Ing. Jiřího Pecha, který byl stěžejním důkazem,
jenž vedl odvolací soud ke změně skutkových zjištění, zdůrazňuje, že bude nutné
se vyvarovat dosavadních chyb a respektovat, že když je podání znaleckého
posudku závislé na určitém hodnocení důkazů, znalec musí svůj závěr v posudku
vyslovit podmínečně, popř. alternativně, s ohledem na možná či v úvahu
přicházející hodnocení opatřených důkazů orgánem činným v trestním řízení
[srov. usnesení Nejvyššího soudu SSR ze dne 16. 10. 1979, sp. zn. 3 To 55/79
(uveřejněné pod č. 64/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Pokud si
tedy důkazy navzájem odporují a mohou vést k různým skutkovým variantám, nesmí
znalec zaujímat stanovisko k správnosti či pravdivosti určité skupiny důkazů
nebo určité skutkové varianty, ale musí zpracovat znalecký posudek s
přihlédnutím k různým možnostem (variantám) z takové důkazní situace
vyplývajícím. Jestliže je však některá z alternativ podle poznatků příslušného
vědního oboru podle specializace znalce nepřijatelná, tedy vyloučena (nikoli
jen pochybná apod.), je třeba, aby to bylo ve znaleckém posudku uvedeno [srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 8. 7. 1980, sp. zn. Tzv 17/80
(uveřejněné pod č. 33/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Z ustálené judikatury proto vyplývá, že pokud mají být závěry znalce opřeny o
různé subjektivní údaje (např. o svědecké výpovědi o chování obviněného v době
spáchání trestného činu) nebo o podkladové materiály, které jsou rozporné nebo
se vzájemně vylučují, pak by měl znalec vypracovat podmíněný nebo alternativní
závěr pro všechny možné varianty řešení, přičemž definitivní závěr o
spolehlivosti podkladových materiálů a výběr jedné z variant řešení musí učinit
orgán činný v trestním řízení, nikoliv znalec (viz MUSIL, J. Hodnocení
znaleckého posudku. Kriminalistika [online]. 2010, roč. 42, č. 3, [cit. 7. 1.
2015], dostupné na: http://www.mvcr.cz/clanek/hodnoceni-znaleckeho-posudku.aspx
). Znalci tedy nepřísluší hodnotit výpovědi ani činit právní závěry, orgány
činné v trestním řízení závěry znaleckého posudku nejsou vázány a jsou povinny
jej hodnotit jako každý jiný důkaz [srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČSSR ze dne 2. 3. 1972, sp. zn. Tsf 1/72 (uveřejněné pod č. 40/1972/I. Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), zprávu Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10.
1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněnou pod č. 62/1973 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek), a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 1. 1986, sp. zn. 11
Tz 46/85 (uveřejněné pod č. 55/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Hodnotit bude třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy
znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého
zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své
závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce.
Metodologie znaleckého dokazování vyžaduje, aby jak orgány činné v trestním
řízení, tak samotný znalec kriticky hodnotili úplnost a bezvadnost podkladových
materiálů, které znalec podrobuje svému zkoumání. Znalec nesmí sám vyloučit
některé z předložených podkladů jen proto, že nezapadají do jím vytyčené verze
události. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě
důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu
volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat
znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního
rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek
akceptovat. Vyvstanou-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, je
orgán činný v trestním řízení povinen, v souladu se zásadou oficiality a
zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4, 5 tr. ř.), pokusit se odstranit vzniklé
pochybnosti obstaráním dalších důkazů. V případě závažných skutkových rozporů a
pochybností o správnosti znaleckého posudku, které se nepodaří odstranit, musí
soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch
obviněného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS
299/06 (N 73/45 SbNU 149)].
Nejvyšší soud k tomu dodává, že obecný soud, a tedy i odvolací soud, pokud
provádí sám dokazování, musí dodržet vysoký standard i tam, kde jde o hodnocení
vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazů. Jde-li o jejich hodnocení,
procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže
jít o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost
určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což
má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a
skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá
ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní
svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1291/12
(N 77/69 SbNU 311)]. K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného
hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení
hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém
uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však
není a nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním
řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií.
Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili
nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně
přesvědčivým způsobem odůvodnit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1.
2002, sp. zn. III. ÚS 532/01 (N 10/25 SbNU 69)].
Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že nebude možné přehlížet obsahy
výpovědi svědků, kteří v průběhu celé jízdy obviněného sledovali, jak se na
vozovce choval, jak reagoval na situaci v silničním provozu a jak popisovali
situaci před kolizním momentem s vozidlem Renault Megane řízeným M. P., jehož
výpovědi soud prvního stupně uvěřil. Proto bude nezbytně nutné, aby odvolací
soud posuzoval nejen závěry samotného znaleckého posudku, ale ve vztahu k tomu,
za jakých okolností došlo k situaci mezi vozidlem obviněného a vozidlem Renault
Megane, bude muset vycházet i z výpovědí svědků svědků P. H., P. M., Z. Š., P.
C. a M. a A. P. Přitom je sám nemůže hodnotit, ale toliko posuzovat, zda postup
jejich hodnocení provedený nalézacím soudem odpovídal hlediskům vyjádřeným v §
2 odst. 6 tr. ř.
Pro všechny zjištěné vady, zejména pro nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
Nejvyšší soud ve stávajícím stadiu řízení nemůže činit žádná konečná stanoviska
ohledně právních závěrů. Jen připomíná, že bude třeba, aby odvolací soud poté,
co dostojí všem svým povinnostem plynoucím z § 259 odst. 1, 3 tr. ř. , § 2
odst. 5, 6 tr. ř., § 120 odst. tr. ř. a § 125 tr. ř., teprve při jejich
důsledném zachování učinil právní závěry, které budou konfrontovány i s
námitkami nejvyššího státního zástupce uvedenými v přezkoumávaném dovolání a
budou korespondovat s podmínkami zákonem stanovenými v § 143 odst. 1, 2, 3 tr.
zákoníku.
K výroku pod bodem II.
Nejvyšší soud posuzoval opodstatněnost dovolání podaného obviněným, jenž své
dovolání rovněž opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to podle
obsahu námitek v něm uvedeným, jimiž obviněný vytýkal nevyužití zásady in dubio
pro reo, domáhal se nesprávného vyhodnocení spoluzavinění poškozené V. P. na
její smrti, namítal, že došlo k opomenutí důkazů, a brojil i proti nesprávnosti
v uloženém trestu a v náhradě škody.
S odkazem na to, co je obecně k citovanému dovolacímu důvodu uvedeno shora pod
bodem C., Nejvyšší soud shledal, že obviněný v části dovolání uplatnil
argumenty, které s tímto důvodem nekorespondují, protože se nejedná o námitky
hmotněprávní povahy, jak uvedený dovolací důvod stanoví, ale o výhrady
směřující výhradně proti učiněným skutkovým zjištěním nebo způsobu, jak soudy
provedly a hodnotily zajištěné důkazy.
Do této skupiny námitek nedopadajících na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. patří zejména výhrady o neúplnosti znaleckého posudku znalce
Ing. Jiřího Pecha a taktéž o nevypracování revizního znaleckého posudku, v čemž
především obviněný shledal opomenutý důkaz.
Nejprve je třeba uvést, že tzv. opomenuté důkazy a jejich význam a zásady
vymezil Ústavní soud v řadě svých nálezů [nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn.
III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97 (N
76/8 SbNU 231), ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95),
ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339), ze dne 20. 10.
2005, sp. zn. III. ÚS 139/05 (N 200/39 SbNU 117). Ústavní soud vyložil, že
neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody,
a to že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován
důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále důkaz není s to ani
ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo jde o jeho nadbytečnost [srov.
nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/2009 (N 254/55 SbNU
455)]. Soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o
vznesených důkazních návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – musí ve svém
rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním
předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci
dospěl) navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své
rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů.
Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem
rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle zásady volného
hodnocení důkazů nezabýval, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného
rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález Ústavního soudu
ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/2002 (N 58/33 SbNU 89)].
Nejvyšší soud však z obsahu napadených rozhodnutí shledal, že soud prvního
stupně zamítl obhajobou vznesený návrh na doplnění dokazování opatřením
revizního znaleckého posudku z oboru doprava k posudku již zpracovanému znalcem
Ing. Jiřím Pechem, a to pro jeho nadbytečnost, neboť podle názoru soudu
jmenovaný znalec po vypracování doplňku svého původního znaleckého posudku
dostatečně objasnil závěry, k nimž dospěl, a v tomto směru soud považoval jeho
znalecký posudek ve znění jeho doplňku za správný, nevzbuzující pochybnosti ani
co do jeho úplnosti. Rovněž odvolací soud, jak již vyplynulo z výkladu k
dovolání státního zástupce, byť sám provedl důkaz tímto znaleckým posudkem,
nepovažoval jiný znalecký posudek za potřebný, protože o odbornosti již
přibraného znalce nevznikly žádné pochybnosti (viz strany 20 až 21 rozsudku
soudu prvního stupně a stranu 10 rozsudku odvolacího soudu).
Jestliže obviněný brojil proti obsahu uvedeného znaleckého posudku a tomu, jak
se s ním soudy vypořádaly, je třeba uvést, že znalecký posudek jako jeden z
důkazů je třeba hodnotit ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což je otázka
procesního posouzení správnosti postupu při provádění důkazů, na niž důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný své dovolání opřel,
nedopadá.
K námitce obviněného o porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího
principu in dubio pro reo lze poznamenat, že ani touto výhradou obviněný
citovaný ani jiný dovolací důvod nenaplnil, protože tato námitka spadá rovněž
do oblasti skutkových výhrad, neboť pravidlo in dubio pro reo znamená, že
zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů důvodné pochybnosti o
skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením a
zkoumáním dalších dostupných důkazů, je nutno rozhodnout ve prospěch
obviněného. Nelze se proto domáhat v tomto směru nápravy podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., který slouží výhradně k přezkoumání právních vad napadených
rozhodnutí. Ve vztahu k této výhradě je proto rovněž možné uvést jen to, že
také byla vznesena v rozporu se zákonným vymezením uvedeného dovolacího důvodu.
Z uvedených výhrad, které nemají hmotněprávní povahu, je zřejmé, že směřovaly
výlučně proti způsobu, jakým soudy postupovaly v rámci provedeného dokazování,
na jehož podkladě dovodily učiněná skutková zjištění a z nich následně závěr o
jeho vině, případně jakým hodnotily okolnosti rozhodné pro ukládání trestu a
způsob jeho výkonu. Tyto námitky jsou nadto v zásadě téměř doslovným opakováním
obhajoby obviněného uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, na niž
soudy obou stupňů dostatečně reagovaly.
Nejvyšší soud z podnětu těchto mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. stojících výhrad nemohl napadená rozhodnutí meritorně přezkoumat, a
proto se k nim uvedeným způsobem jen stručně vyjádřil.
Obviněný ve svém dovolání dostál zákonnému vymezení důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. pouze námitkou, jíž se domáhal spoluzavinění V. P. na tragickém
následku, jenž nastal ve vztahu k přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143
odst. 1, 2 tr. zákoníku (jak jej kvalifikoval odvolací soud). Ve vztahu k této
hmotněprávní výhradě je třeba vycházet z popisu skutku, jak byl soudy zjištěn a
ve výroku o vině popsán, a pro přehlednost je proto vhodné uvést, že soudy
vzaly za prokázané, že „spolujezdkyně V. P. nebyla ve vozidle připoutána
bezpečnostním pásem“, což svědčí o tom, že oba soudy (v této části skutkových
zjištění i soud prvního stupně, neboť odvolací soud je upravil v jiné části)
takové skutkové zjištění učinily. Rovněž je třeba poukázat na to, že se v rámci
svých závěrů o vině obviněného touto otázkou spoluzavinění zabývaly a shodně
dospěly k závěru, že za tuto skutečnost nese odpovědnost obviněný, zejména
proto, že nerespektoval povinnost vyplývající pro něj z ustanovení § 5 odst. 1
písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. Současně však připustily, že sama poškozená –
byť jen částečně – nesla na vzniklém následku v podobě její smrti určitou vinu
(viz strany 22, 23 rozsudku soudu prvního stupně).
Jestliže Nejvyšší soud nyní přezkoumává dovolání obviněného, činí tento přezkum
na podkladě toho skutkového zjištění a právních závěrů, jež jsou obsaženy v
přezkoumávaném rozhodnutí odvolacího soudu, a to výslovně ve prospěch
obviněného, v duchu jím podaného dovolání (srov. § 265p odst. 1 tr. ř.), tedy
bez ohledu na závěry, které v bodě I. tohoto rozhodnutí učinil z podnětu
dovolání nejvyššího státního zástupce v jeho neprospěch.
Jen zcela pro úplnost řešené otázky z podnětu dovolání obviněného je vhodné
zmínit, že přečinu usmrcení jiného z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr.
zákoníku, proti němuž obviněný svým dovoláním brojí, jenž je v popsaném skutku
spatřován soudem druhého stupně, se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti
způsobí smrt. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§ 16 odst.
1 písm. a), b) tr. zákoníku], přičemž zavinění z nedbalosti není vyloučeno
spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného.
V obecné rovině lze ke spoluzavinění poškozené V. P. uvést, že k němu soudy
uvážily všechny rozhodné okolnosti, které bylo možné ve prospěch obviněného
posuzovat. Je nutné zdůraznit, že byla zjištěna příčinná souvislost mezi
zaviněním obviněného mimo jiných závažných porušení i v tom, že nerespektoval
svou povinnost řidiče zajistit bezpečnost přepravované osoby a povinností této
osoby je naopak být za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem [viz § 5
odst. 1 písm. i), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb.]. Vztah
mezi všemi povinnostmi, které obviněný porušil, nelze vykládat jednostranně,
jak se domáhal obviněný, neboť vyvození trestní odpovědnosti vůči řidiči za
protiprávní následek (resp. účinek) v podobě škody na zdraví přepravované osoby
závisí na úplném posouzení konkrétní situace. Proto porušení povinnosti
přepravované osoby podle § 9 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. nevylučuje
uplatnění povinnosti řidiče podle § 5 odst. 1 písm. i) uvedeného zákona.
Porušení povinnosti řidiče podle § 5 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb.,
jež může odůvodnit závěr o nedbalostním zavinění, soudy shledaly správně
naplněným z hlediska objektivní i subjektivní míry opatrnosti, kterou je pro
dodržení zmiňované povinnosti povinen vynaložit (srov. přiměřeně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 785/2012).
Pokud obviněný v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 478/2014 (ve spojení s usnesením téhož
soudu usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012), je třeba
konstatovat, že v uvedené posuzované věci se jednalo o jinou skutkovou situaci,
protože tam bylo zjištěno, že nastala v důsledku aktivního jednání poškozené,
která si bezprostředně před samotnou nehodou odpoutala bezpečnostní pás,
otáčela se dozadu, podávala láhev s vodou další spolujezdkyni, což je zcela
jiná okolnost, než byla zjištěna v projednávané věci. Soudy v této souvislosti
žádnou takovou okolnost, která by svědčila o tom, že se poškozená odpoutala bez
vědomí obviněného, skutkově neprokázaly, naopak podle některých důkazů
(zasahující policisté, svědci na benzinové pumpě) bylo zjištěno, že poškozená
do vozidla nastoupila zadními dveřmi a přelézala dopředu, a obviněný všechna
tato jednání nejenže strpěl, ale byl i sám nepřipoutaný, a i přesto ujížděl
před jeho sledujícími dalšími vozy, z čehož soudy vzaly za prokázané, že
poškozená připoutána nebyla celou cestu. Přestože byl obviněný během této jízdy
policisty vyzýván k zastavení rozsvíceným nápisem „STOP“ na přední části
služebních vozidel, zvláštním výstražným světlem modré barvy a zvláštním
zvukovým výstražným zařízením, na toto záměrně nereagoval a ve snaze těmto
policejním hlídkám ujet před nimi ujížděl po celou dobu zvýšenou rychlostí,
následně při jízdě po vozovce, kdy jel rychlostí nejméně 93,6 km/h, a nedbal na
to, že jeho spolujezdkyně V. P. přes svědky popisovanou riskantní jízdu
obviněného, je ve vozidle nepřipoutána bezpečnostním pásem. Je tedy možné
dovodit, že obviněný i ve smyslu tohoto svého chování na tom, že připoutána
nebyla, nese odpovědnost, od níž se odvíjí i odpovědnost za následek její smrti
v důsledku toho vzniklý.
Jestliže Nejvyšší soud na základě uvedených skutečností rozvedených na podkladě
dovolání obviněného shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vadami, které
obviněný výroku o vině vytýkal, nejsou namístě ani námitky směřující proti
výroku o trestu, protože obviněný ve vztahu k němu nevznesl žádné argumenty,
které by bylo možné po jím označený dovolací důvod podřadit [srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č.
22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Z obsahu dovolání přitom
plyne, že k výroku o trestu obviněný v zásadě neuvedl žádné konkrétní výhrady,
ale jeho nesprávnost podmínil toliko požadavky směřujícími proti výroku o vině,
což ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zcela nepostačující pro to, aby se
takovou námitkou Nejvyšší soud mohl zabývat, protože dovolací důvod musí být v
dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou
dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném
rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní
pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Pokud obviněný považoval za nesprávné, že soudy neakceptovaly jím požadovaný
mírnější typ věznice pro účely výkonu trestu odnětí svobody, byl tento
požadavek neodůvodněný, protože soudy v souladu se zákonnými podmínkami § 56
tr. zákoníku zvažovaly všechny rozhodné skutečnosti a nepochybily, pokud
nevyužily ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku, jehož se obviněný domáhal.
Obviněným vytýkané vady ohledně výroku o náhradě škody nebylo možné
považovat za opodstatněné, protože je obviněný podmínil svými závěry o tom, že
na smrti poškozené nese podstatný podíl sama V. P., což je však v rozporu s
tím, co soudy ve vztahu k tomuto následku a jeho zavinění zjistily. Jen pro
úplnost je možné k obviněným dokládanému rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.
5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, uvést, že se ve smyslu v něm uvedených zásad
soudy povinností obviněného ve vztahu k náhradě škody zabývaly (viz strany 27
až 29 rozsudku soudu prvního stupně). Jejich závěr o tom, že obviněný je
odpovědný za veškerou jeho jednáním způsobenou škodu, je zcela v souladu se
všemi skutečnostmi, které zejména k jeho vině shledaly a jež především soud
prvního stupně v jednotlivých partiích svého rozhodnutí důkladně rozvedl. Z
nich plyne, a to i ve vztahu k výroku o náhradě škody týkající se poškozené V.
P., že byť ona byla v průběhu jízdy nepřipoutaná, zásadní odpovědnost na její
smrti nese v důsledku významného porušení mnoha povinností řidiče a
nerespektování zásadních pravidel bezpečné jízdy rozhodující podíl právě
obviněný. Věděl, že je nepřipoutaná a v rozporu se svou povinností plynoucí mu
z § 5 odst. 1 písm. i) zák. č. 361/2000 Sb. její bezpečnost jako přepravované
osoby nezajistil. Jen pro úplnost je třeba uvést, že argument obviněného že
znalec Ing. Jiří Pecha míru zavinění poškozené shledal v 99%, je pro právní
závěry soudů zcela nevýznamný, protože znalec se k právním závěrům nesmí
vyjadřovat (srov. výklad výše), a soudy takto jím mimo rozsah jeho znalecké
činnost uvedený nesprávný závěr ve svých rozhodnutích nekonstatovaly.
Ze všech uvedených důvodů v bodě II. Nejvyšší soud dovolání obviněného, když
neshledal v napadených rozhodnutích obviněným vytýkané vady, posoudil jako
zjevně neopodstatněné, a proto ho podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu