8 Tdo 1547/2016-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o
dovolání obviněného J. F. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.
6. 2016, sp. zn. 3 To 155/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 103 T 169/2014,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. F.
odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 31.
3. 2016, sp. zn. 103 T 169/2014, byl obviněný J. F. uznán vinným zločinem
týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr.
zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
v přesně nezjištěné době, nejméně však od května 2013 do 7. 4. 2014, v H. –B.,
na ulici N. Z., v místě svého trvalého bydliště, v rodinném domě, který obýval
spolu se svou matkou M. F., většinou po předchozím požití alkoholických nápojů,
v blíže nezjištěných případech, kdy však jeho agresivita stoupala a počet
incidentů se zvyšoval, vulgárně napadal svou matku M. F., byl na ni hrubý,
opakovaně jí bral jídlo a peníze z důchodu, čímž se ocitala ve finanční tísni,
odmítal v domě topit, ač věděl, že matce bude zima, a taktéž ji opakovaně
fyzicky napadal, a to zejména tak, že do ní strkal, bil ji a fackoval do
obličeje, kdy v jednom případě ji po slovní rozepři uchopil za ramena a dvakrát
s ní udeřil o zeď, čímž jí žádné zranění nezpůsobil, a ve druhém případě ji
udeřil knihou do oblasti pravého obočí, čímž jí způsobil zranění v podobě
tržnězhmožděné rány na pravém obočí, které si vyžádalo jednorázové lékařské
ošetření v nemocnici v Havířově, přičemž jeho jednání vyvrcholilo dne 7. 4.
2014 v době kolem 1.30 hod., kdy po předchozí banální situaci spočívající v
tom, že si M. F. chtěla z kuchyňské linky vzít své hrnečky, a tuto potkal právě
v době, kdy je nesla do svého bytu v přízemí domu, v podnapilém stavu ji ve
vzteku nejdřív slovně, poté i fyzicky napadl tak, že ji shodil ze schodů, čímž
jí způsobil zranění v podobě krevních podlitin v temenní krajině hlavy, oděrku
kůže na levém boku a zlomeninu tzv. krčku pravé pažní kosti s posunem a
vykloubením hlavice kosti a zhmoždění zad, které si vyžádalo lékařské
nemocniční ošetření s omezením v běžném způsobu života po dobu delší šesti
týdnů.
2. Za tento zločin a přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr.
zákoníku, zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 odst. 3 věty prvé tr. zákoníku, přečin podvodu dílem
dokonaného podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem nedokonaného ve stádiu
pokusu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterými byl uznán
vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 30. 3.
2015, sp. zn. 101 T 284/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě
ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 6 To 182/2015, jímž byl zrušen výrok o trestu z
rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 5. 5. 2014, sp.
zn. 104 T 51/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.
7. 2014, sp. zn. 3 To 202/2014, kterým byl uznán vinným pokusem zvlášť
závažného zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 k § 185 odst. 1, odst. 2 písm.
a) tr. zákoníku,
byl odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr.
zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců
nepodmíněně. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku
Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 101
T 284/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6.
2015, sp. zn. 6 To 182/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 6.
2016, sp. zn. 3 To 155/2016, odvolání obviněného a státního zástupce Okresního
státního zastupitelství v Karviné – pobočky v Havířově podané v neprospěch
obviněného proti výroku o trestu, jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu a v návaznosti na něj i proti
rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Ve smyslu judikatury Ústavního i
Nejvyššího soudu obviněný zdůraznil možnost dovoláním vytýkat i existenci
extrémního nesouladu skutkových zjištění a právního posouzení věci, zakládající
porušení práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, a namítal, že soudy postupovaly v rozporu s těmito pravidly,
neboť zcela ignorovaly obsah výpovědí svědků, překrucovaly výpověď poškozené
tak, aby z ní dovodily opak jejího obsahu. V tom obviněný spatřoval extrémní
nesoulad, který neodstranil ani odvolací soud, jehož závěry jsou podle
obviněného na samé hranici přezkoumatelnosti, když podle obsahu usnesení
(strana 8 až 9) lze jen stěží dovodit, jak tento soud hodnotil ve světle
odvolacích námitek provedené dokazování.
5. Obviněný poukázal na obsah výpovědi poškozené ze dne 11. 8. 2015, kde
výslovně uvedla, že se necítila být týrána, a byť obviněný připustil jisté
konflikty s poškozenou, za rozhodné považoval, že k tomu, aby šlo o týrání, v
jeho trestní věci chybí prokázání vnitřního vztahu poškozené k tomuto jednání,
bez něhož není možné jej uznat vinným tímto trestným činem. Ačkoli zjišťování
takového vnitřního vztahu je velmi obtížné, nelze tuto skutečnost klást k tíži
obviněnému, neboť náležité objasnění skutkového stavu je věcí orgánů činných v
trestním řízení. Obviněný považoval způsob interpretace výpovědi poškozené za
jednostranný se zřejmou snahou cíleně ji posuzovat nepříznivě vůči obviněnému
tak, aby výsledkem bylo odsouzení obviněného. V té souvislosti obviněný
poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a
klinické psychologie, vypracovaný na poškozenou, jenž byl hodnocen v rozporu s
pravidly stanovenými v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., neboť sám o sobě spáchání
činu neprokazuje, jeho závěry zcela vycházejí z předpokladu, že se předmětný
skutek stal, a tudíž tento důkaz nemá žádnou vypovídací hodnotu a nelze na jeho
podkladě dojít k závěru o vině obviněného.
6. Na základě těchto výhrad obviněný brojil i proti naplnění znaku
kvalifikované skutkové podstaty podle odstavce 2 písmene d) § 199 tr. zákoníku
spočívajícímu v dlouhodobém týrání poškozené, protože podle obviněného k
dlouhodobosti nebyl proveden jediný důkaz. V uvedené skutečnosti obviněný
shledal rovněž extrémní nesoulad, protože napadené usnesení odvolacího soudu je
ve vztahu k této okolnosti nepřezkoumatelné, jelikož k obdobné námitce
neobsahuje žádnou argumentaci. Procesně použitelný důkaz nebyl podle obviněného
proveden ani k tomu, že poškozené bral jídlo nebo jí odmítal topit, neboť soudy
tyto závěry učinily na podkladě svědectví osob, které s obviněným a poškozenou
nežily v jedné domácnosti a nebyly popisovanému jednání přítomny. Bylo by možné
dovodit jen určité konflikty, nikoliv však to, že by poškozená ze strany
obviněného byla vystavena soustavnému či trvalému týrání. Soudy tudíž svá
rozhodnutí učinily bez jakéhokoli důkazního podkladu.
7. Další vady obviněný shledal ve způsobu, jakým se soud prvního stupně
vypořádal s pokyny odvolacího soudu, uloženými ve zrušujícím rozhodnutí ze dne
28. 1. 2016, sp. zn. 3 To 442/2015, jímž mu věc vrátil k došetření, protože
tento soud nedoplnil dokazování o závěry znalců z odvětví psychiatrie a
klinické psychologie ve vztahu k výpovědi poškozené. Pokud soud prvního stupně
pouze znalce vyslechl v hlavním líčení, takové doplnění obviněný nepovažuje za
dostačující, když znalec uvedl, že neměl možnost poškozenou opětovně vyšetřit.
Soud prvního stupně nesplnil pokyny odvolacího soudu, čímž zatížil řízení vadou
pramenící z porušení § 264 odst. 1 tr. ř., a odvolací soud na splnění svého
pokynu posléze již netrval a námitky obviněného v tomto směru vznesené
ignoroval.
8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 3 To 155/2016, i
rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 31. 3. 2016, sp.
zn. 103 T 169/2014, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího
státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že nevyužívá svého oprávnění podle
§ 265h odst. 2 tr. ř. a nebude se k dovolání obviněného věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno
osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných
dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející
podrobena věcnému přezkoumání, dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje
takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod.
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje
dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto
dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek,
jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný
uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
12. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které
vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného
nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na
to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními
vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je
vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a
odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění.
Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně
vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená,
že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení
skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové
tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková
zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS
279/03).
13. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové
výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a
s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na
základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl
uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady
zaměřené proti nesprávnosti skutkových zjištění namítat (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002).
14. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu
uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp.
druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne
9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02,
ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS
282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33
SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku
a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu
ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
15. Nejvyšší soud může jen ve výjimečných případech připustit přezkum
skutkových zjištění, avšak pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální
procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např.
nálezy Ústavního soudu ? ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU
187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29.
9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.]. Tato zásada je však
limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v
oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95
Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a
rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov.
stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST
38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
16. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad
stanovených zákonem pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
představovanou zjištěním extrémního nesouladu, což může být za situace, že je
zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické
rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech,
opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního
soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne
20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp.
zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14.
1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K námitkám obviněného
17. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný
své výhrady zaměřil zásadně proti tomu, že skutkový stav, jak byl zjištěn soudy
obou stupňů, je nesprávný, protože se nedopustil činu, který mu je kladen za
vinu, v podobě, jak byl ve skutkových zjištěních popsán, neboť soudy neprovedly
potřebné dokazování, anebo důkazy, které provedly, nesprávně hodnotily. Teprve
v návaznosti na tyto námitky obviněný vytýkal nedostatky v použité právní
kvalifikaci a domáhal se změny právního posouzení věci. Obviněný tak však činil
až v návaznosti na změnu skutkových okolností činu, protože zcela v rozporu s
tím, jak byl skutkový stav věci soudem prvního stupně na podkladě provedeného
dokazování prokázán, tvrdil, že poškozenou netýral, že mezi nimi docházelo
pouze k občasným roztržkám a neshodám. Z této své vlastní verze o
nedostatečnosti rozsahu a způsobu dokazování dovozoval, že poškozenou jednak
netýral a jednak nešlo o dlouhodobé jednání.
18. Vzhledem k tomu, že z obsahu podaného dovolání je patrno, že
obviněný v něm neuvedl žádnou právní výhradu, ale zaměřil své námitky toliko
proti správnosti učiněných skutkových zjištění, nebylo možné toto dovolání
označit za korespondující s označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. I přes tento závěr Nejvyšší soud zkoumal, zda se soudy
vypořádaly se všemi povedenými důkazy v souladu se zásadami spravedlivého
procesu [stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-
st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněného pod č. 40/2014 Sb.].
19. Nejvyšší soud z obsahu spisu a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí
shledal, že soudy obou stupňů vysvětily důvody, které je k učiněným skutkovým i
právním závěrům vedly, zejména uvedly, o jaké důkazy své závěry opřely a jak
tyto důkazy hodnotily. Lze zejména poukázat na potřebný rozsah provedeného
dokazování, protože soud prvního stupně pro své závěry vycházel nejen z
výpovědi poškozené, ale provedl i další důkazy, když zejména vyslechl jako
svědky bratra obviněného Ing. P. F., pracovnice Probační a mediační služby Z.
Š., tetu obviněného V. K., souseda R. K., majitelku lékárny D. L., kamaráda
obviněného R. V. a jeho družku N. L. Na žádost obhajoby vyslechl i J. L.,
kamaráda obviněného. Soud rovněž provedl důkazy znaleckými posudky z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie a z odvětví soudní lékařství,
přičemž před svým posledním, v pořadí již čtvrtým rozsudkem doplnil dokazování
o doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a
odvětví psychiatrie, které mu nařídil odvolací soud v usnesení ze dne 28. 1.
2016, sp. zn. 3 To 442/2015 (viz strany 3 až 20 rozsudku soudu prvního stupně).
20. K takto provedenému dokazování je nutné s ohledem na námitky
obviněného zdůraznit, že soud prvního stupně vysvětlil (zejména na stranách 11,
16, 18 až 19, 20 citovaného rozsudku), mimo jiné i s odkazy na svá předchozí
zrušená rozhodnutí, úkony, které byl povinen na podkladě pokynů soud druhého
stupně provést, i to, jak postupoval, a to i ve vztahu ke znaleckému posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, a vysvětlil,
jaké skutečnosti z tohoto doplnění zjistil a jak provedené důkazy hodnotil.
Odůvodnění rozsudku soudu prvního obsahuje též závěry, které tento soud na
podkladě provedeného dokazování učinil, a to zejména se zaměřením nejen na
věrohodnost poškozené, ale i s ohledem na další skutečnosti, které vyplynuly z
výpovědí svědků i listinných důkazů ve směru závěrů, vztahujících se k
dlouhodobosti a intenzitě nakládání obviněného s jeho matkou. Tyto své závěry
soud dovodil především ze skutečností popisovaných osobami, které žily v
blízkosti poškozené a obviněného a které s poškozenou v různých souvislostech
přicházely do kontaktu (R. V. a jeho družky N. L.).
21. Odvolací soud, který se touto trestní věcí obviněného zabýval
opakovaně (jde v pořadí již o jeho čtvrté rozhodnutí ve věci – viz jeho
předcházející usnesení ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 3 To 393/2014, ze dne 24.
2. 2015, sp. zn. 3 To 23/2015, a ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 3 To 442/2015), se
vypořádal s námitkami obviněného na straně 6 až 9 přezkoumávaného usnesení, kde
s ohledem na svá předchozí rozhodnutí poukázal na to, že se ztotožnil s
úvahami soudu prvního stupně rozvedenými v odůvodnění jeho rozsudku, včetně
stávajícího rozsahu provedeného dokazování. Rovněž zdůraznil skutečnosti
pramenící z provedeného dokazování. S odkazem na tyto skutečnosti Nejvyšší
soud k námitce obviněného o tom, že soud prvního stupně porušil podmínky § 264
odst. 1 tr. ř., považuje za vhodné zmínit, že jí nelze přiznat důvodnost,
protože z obsahu spisu i napadených rozhodnutí je zřejmé, že soud prvního
stupně po třetím zrušení a vrácení věci odvolacím soudem k novému projednání a
rozhodnutí dokazování v požadovaném rozsahu doplnil, a splnil pokyny, které mu
soud druhého stupně uložil, a své závěry, jež z provedeného dokazování učinil,
v rozsudku v potřebné míře též vysvětlil. Postupoval proto zcela v souladu s
podmínkami § 264 odst. 1 tr. ř.
22. Na základě všech těchto skutečností lze shrnout, že rozhodnutí soudů
obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného
vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. V postupu soudů obou stupňů
Nejvyšší soud neshledal žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění
svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto
uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv.
deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu
nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7.
2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn.
III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného
dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a
opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když
je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
23. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud soudy zjištěný skutkový stav
považuje za plně respektující pravidla spravedlivého procesu ve smyslu článku
36 Listiny základních práv a svobod , a proto soudy nepochybily, jestliže na
jeho podkladě učinily právní závěry spočívající v tom, že obviněný naplnil
všechny znaky zločinu týrání soby žijící ve společném obydli podle § 199 odst.
1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku.
24. Nejvyšší soud k výhradám obviněného proti správnosti této právní
kvalifikace, jež uplatnil zcela druhotně mimo jím označený dovolací důvod,
neboť je nevystavěl na soudy učiněných skutkových zjištěních, ale na vlastní
verzi obhajoby, dodává, že uvedené skutkové závěry skýtají potřebný podklad pro
závěr o tom, že obviněný naplnil i znak týrání, protože svou matku po dobu více
jak jednoho roku vulgárně napadl, bral jí jídlo, okrádal ji o peníze, odmítal
jí v domě topit, fyzicky ji napadl, fackoval ji a strkal do ní, až se u ní
rozvinul těžký syndrom týrané osoby, Jednalo se totiž o zlé nakládání s osobou
blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí, jelikož jsou
v něm zcela zjevné známky těžšího stupně hrubosti a bezcitnosti, jakož i určitá
trvalost. Z chování poškozené, která se svěřovala svým známým v blízkém okolí,
bylo zřejmé, že se obviněného pro jeho krutost bála a toto jeho chování
pociťovala jako těžké příkoří [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9.
2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005 (uveřejněné pod č. 20/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn.
8 Tdo 1197/2008)]. Použitá právní kvalifikace je proto v souladu se skutkovými
zjištěními i požadavky zákona.
V. Závěr
25. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud vznesené námitky posoudil
jako uplatněné v rozporu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť obviněný jimi nevytýkal žádné nedostatky, jež by bylo možné podřadit
pod hmotněprávní výhrady ani jiné hmotněprávní posouzení, když nenamítal vady
tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, ale brojil výhradně proti
skutkovým zjištěním tvrzeními nemajícími oporu ve výsledcích provedeného
dokazování, čímž uvedený dovolací důvod obsahově nenaplnil (srov. přiměřeně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze
dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7
Tdo 1267/2013) a Nejvyšší soud proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu