USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2022 o dovolání obviněné V. D., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2021, č. j. 4 To 435/2021-542, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 111/2019, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Obviněná V. D. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 T 111/2019, uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Za jednání, které naplnilo znaky uvedeného přečinu, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byla podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody na 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 (osmnácti) měsíců. Týmž rozsudkem bylo dále rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. 10. 2021, pod č. j. 4 To 435/2021-542, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedla, že rozhodnutí obou soudů jsou založena na nesprávném právním výkladu povinnosti dát přednost v jízdě. V této souvislosti s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznila, že řidič, který má povinnost dát přednost v jízdě, může pokračovat v jízdě, pokud nepřinutí řidiče jedoucího po hlavní silnici k náhlé změně rychlosti nebo směru jízdy.
Řidič tak musí podle dovolatelky před vjezdem do křižovatky posoudit, za jak dlouho se vozidlo na hlavní komunikaci ocitne v křižovatce a zda mezitím stihne křižovatkou projet tak, aby toto vozidlo nepřinutil k náhlé změně rychlosti nebo směru jízdy, přičemž může vycházet z principu tzv. omezené důvěry a nemá povinnost bez dalšího předpokládat, že řidič jedoucí po hlavní komunikaci překročil nejvyšší povolenou rychlost, jak tomu bylo v posuzovaném případě. Obviněná dále uvedla, že z místa, ze kterého se do předmětné křižovatky rozjížděla, jí ve výhledu bránilo zábradlí mostu, a především jeho označník, a tudíž nemohla přijíždějící motocykl vidět.
Podle jejího názoru splnila povinnost dát přednost v jízdě. Navíc, pokud by motocykl jel v daném místě nejvyšší povolenou rychlostí, vozidla by se bezpečně minula. Obviněná dále zdůraznila, že oba soudy porušily zásadu in dubio pro reo, v důsledku čehož jejich skutková zjištění neodpovídají provedenému dokazování. Toto porušení dovolatelka především spatřuje v tom, že soudy vzaly v potaz rychlost motocyklu 95 km/h s tolerancí 10 %, přičemž měly postupovat v její prospěch a vycházet z hodnoty 105 km/h, neboť důkazní prostředky nedokázaly skutečnou rychlost motocyklu upřesnit.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Krajské soudu v Českých Budějovicích ze 25. 10. 2021, č. j. 4 To 435/2021-542, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, podle jehož názoru je podané dovolání postaveno výlučně na doslovném opakování námitek uplatněných v předchozích stádiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku, správně a přesvědčivě vypořádaly. Státní zástupce dále uvedl, že soud prvního stupně provedl komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do navazujícího formování skutkových závěrů. Dovolatelka podle státního zástupce jednala se znalostí všech rozhodných skutečností, především věděla, že se blíží po vedlejší pozemní komunikaci na křižovatku s hlavní pozemní komunikací, a ačkoliv měla dostatečně kvalitní rozhledové podmínky a poškozeného mohla spatřit na vzdálenost minimálně 150 m, nevěnovala adekvátní pozornost situaci v silničním provozu, když kontrolu provozu na hlavní pozemní komunikaci sice provedla, zjevně však nedbale a jen zběžně. Státní zástupce se rovněž vyjádřil k jízdě poškozeného, který podle něj ve stejné míře jako dovolatelka porušil důležitou povinnost účastníka silničního provozu, což soudy zohlednily v použité příznivější právní kvalifikaci a v navazujících výrocích o trestu a náhradě škody a nemajetkové újmy. Závěrem vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (v tomto rozsahu obviněná dovolání uplatnila, přičemž obsahově její námitky spočívají v argumentaci, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů). K tomuto dovolacímu důvodu je třeba uvést, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních v souladu s trestním řádem, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud však nemají charakter pochybení odpovídajících důvodům dovolání, které jsou vyjádřeny v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, přičemž tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek, pokud nejsou např. ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle § 256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
9. Nejvyšší soud musí dále zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
10. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [ve vazbě na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – viz shora bod 8.] uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Obviněná neoznačila konkrétní alternativu uplatněného dovolacího důvodu.
III. Důvodnost dovolání
11. Obviněná svoji argumentaci vtělila v tvrzení, že soudy obou stupňů provedly nesprávný právní výklad povinnosti dát přednost v jízdě a že skutková zjištění neodpovídají provedenému dokazování, tj. že mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Rovněž zdůraznila, že v jejím případě je třeba aplikovat princip omezené důvěry v dopravě. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé vyjádřit se k uvedeným pojmům, jak jsou vykládány v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud) např. v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11.
11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu).
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
12. V reakci na obviněnou tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, též I. ÚS 81/22, ve kterých zmíněné soudy dospěly (ev. se ztotožnily se závěrem) k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12.
2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněné k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce tzv. „zjevného rozporu znaků trestného činu a provedených důkazů“ a porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle dovolatelky zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal.
14. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedených pojmů na argumentaci obviněné k tvrzení o jejich porušení, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2
odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněné, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též § 216 odst. 1 tr. ř. (… bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené …)].
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
15. Ve vztahu ke konkrétním námitkám, které v posuzované trestní věci obviněná uplatnila v dovolání, musí Nejvyšší soud uvést, že tyto jsou obsahově totožné s námitkami obviněnou uplatněnými již v předchozím stádiu trestního stíhání, kdy rovněž poukazovala mj. na to, že popis skutku není správně formulován, neboť soud prvního stupně neměl rychlost motocyklisty vymezit rozpětím 95 km/h +- 10 %, ale uvést pro ni nejpříznivější rychlost motocyklu, tj. 105, km/h, že ve výhledu jí bránilo zábradlí mostu a jeho označník, a motocykl byl pro ni plně spatřitelný až ze vzdálenosti přibližné 80 m od místa jejího rozjezdu atd.
S námitkami uplatněnými před soudy nižších stupňů se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodě 26. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „Posudek znaleckého ústavu, na rozdíl od posudku znalce Uttla, počítá i s kinetickou energií spotřebovanou k posunutí automobilu, soud ho považuje za přesnější a využívá ho pro posouzení věci. Podle tohoto posudku jel poškozený [v rozsudku nesprávně uvedeno obžalovaný] před dopravní nehodou rychlostí 95 km/h +- 10 %“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodě 12.
svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Obžalovaná okresnímu soudu nedůvodně vyčítá nesprávné vymezení rychlosti motocyklu v popisu skutku. To je podchyceno jako středová hodnota s možnou odchylkou 10 % jak směrem nahoru, tak směrem dolů. Z popisu skutku je tak zřejmé, že rychlost motocyklu se pohybovala v určitém rozpětí, přičemž vyjádření tohoto rozpětí je daleko výstižnější, než kdyby se soud v popisu skutku upnul na pouze pro obžalovanou příznivější hodnotu … atd.“.
16. Ve vztahu k opětovně uplatněnému okruhu námitek je nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněnou upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 26. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud (bod 10. usnesení odvolacího soudu), přičemž sám nad rámec úvah soudu prvního stupně tyto dále rozvedl. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud tyto dospěly k závěru o vině obviněné.
17. Z napadených rozhodnutí soudů vyplývá, že tyto věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Strakonicích, z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Českých Budějovicích na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o zjevný rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 11.). Učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byla obviněná uznána vinnou, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (uvedené dvě poslední alternativy nebyly ani dovolatelkou zmíněny).
18. Pokud jde o námitku obviněné, že soudy nižších stupňů nesprávně právně interpretovaly povinnost dát přednost v jízdě, pak je nutno uvést, že z § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou "Dej přednost v jízdě!" nebo "Stůj, dej přednost v jízdě!", musí dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím po hlavní pozemní komunikaci.
Z dikce uvedeného ustanovení je tak zřejmé, že vozidla či účastníci provozu na pozemních komunikacích přijíždějící po hlavní komunikaci mají primární zákonnou přednost před řidiči, kteří přijíždějí na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci. Podle § 2 písm. q téhož zákona pak povinnost dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy.
19. S ohledem na citovaná zákonná ustanovení lze souhlasit s obviněnou pouze v tom, že řidič s povinností dát přednost v jízdě může pokračovat v jízdě, pokud nepřinutí řidiče jedoucího po hlavní pozemní komunikaci k náhlé změně rychlosti nebo směru jízdy. V tomto ohledu však platí, že jestliže řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedá přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, odpovědnost za jejich střet a případné další následky je zásadně na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009). Samotná okolnost, že řidič, který má přednost v jízdě, jede rychlostí přesahující stanovený limit, nic nemění na povinnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice dát přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici. Přednost řidiče jedoucího po hlavní silnici tedy nezaniká jen v důsledku toho, že tento řidič jede nedovolenou rychlostí. Příčinou střetu pak je skutečnost, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedal přednost.
Překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska míry následku vzniklého ze střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice. Tyto zásady vyplývají z toho, že porovnají- li se povinnosti obou řidičů, je povinnost dát přednost v jízdě kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Porušení povinnosti dát přednost v jízdě bez dalšího již samo o sobě vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože se vždy týká situace, v níž jde o vztah nejméně dvou vozidel s protínajícím se směrem jízdy.
Porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit samo o sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu, jakými jsou např. přítomnost dalších účastníků provozu, hustota provozu, viditelnost, přehlednost daného místa či úseku apod. Od těchto zásad se lze výjimečně odchýlit, pokud to je odůvodněno jednak extrémní mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost.
Jde o to, že jen v důsledku vysoké rychlosti vozidla jedoucího po hlavní silnici řidič vozidla přijíždějícího po vedlejší silnici i při snaze dát přednost objektivně nemůže bezpečně provést jízdní manévr spočívající v projetí křižovatky. Typickým rysem takové situace je to, že řidič, který jinak je povinen dát přednost v jízdě, jen v důsledku vysoké rychlosti jízdy vozidla, jemuž má dát přednost, uvidí toto vozidlo až v době, kdy již není reálné, aby mu přednost skutečně dal.
Zároveň je třeba zdůraznit, že nedání přednosti tu nesmí být důsledkem toho, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici pominul nějakou významnou okolnost, kterou mohl běžně vnímat nebo kterou mohl snadno předvídat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009).
20. Z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že obviněná při projíždění čtyřramenné křižovatky při jízdě po vedlejší pozemní komunikaci přehlédla motocykl řízený poškozeným, který jel po hlavní pozemní komunikaci, přičemž obviněné stavební stav komunikace umožňoval poškozeného vidět minimálně na vzdálenost 150 m, neboť dohlednost nebyla nijak snížena povětrnostními podmínkami, a v době, kdy se motocykl řízený poškozeným nacházel cca 80 m před místem střetu, se obviněná rozjela na hlavní pozemní komunikaci, na což byl poškozený nucen reagovat intenzivním bržděním, při kterém upadl a narazil do pravého boku osobního automobilu obviněné.
Je tak zřejmé, že primární příčinou předmětné dopravní nehody byla skutečnost, že obviněná přehlédla poškozeného jedoucího po hlavní pozemní komunikaci, a to i přesto, že poškozený v daném úseku překročil v místě povolenou rychlost (50 km/h), neboť jel rychlostí 95 km/h +- 10 % km/h. V tomto kontextu vzal soud prvního stupně v úvahu i závěry vyplývající ze znaleckých posudků, že pokud by obviněná zastavila blíže ke křižovatce, tak by měla lepší rozhledové podmínky a mohla tak po hlavní silnici jedoucího motocyklistu spatřit (bod 14.
a 15. rozsudku soudu prvního stupně). Znalec Ing. Milan Uttl v této souvislosti uvedl, že „Rozhledové poměry by se značně zvýšily, kdyby řidička zastavila na úrovni levé vodící čáry hlavní silnice a nikoli, jak je patrné z následujícího obr. č. 10, pravým předním rohem 1,6 m od této čáry.“ (č. l. 154 spisu). Podobný závěr vyplývá z revizního znaleckého posudku zpracovaného Ústavem soudního inženýrství VUT v Brně, z něhož vyplývá, že „Pokud by vozidlo Škoda zastavilo blíže ke křižovatce, měla by lepší rozhledové podmínky.“ (č. l.
333 spisu). Dovolatelka tak zahájila manévr rozjezdu i přesto, že její výhledové podmínky nebyly adekvátní pro bezpečné projetí křižovatky, neboť jí ve výhledu bránilo zábradlí mostu, a především jeho označník, což ostatně potvrdila i v dovolání (č. l. 4 dovolání). Navíc sama před soudem uvedla, že si nevybavuje, zda poškozeného zaregistrovala někde v dáli, ale soustředila se na úsek, aby byla schopna křižovatkou bezpečně projet (bod 2. rozsudku soudu prvního stupně). V této souvislosti soud prvního stupně provedl na místě dopravní nehody vyšetřovací pokus, který hodnotil dohledové možnosti obviněné ve vztahu k různým vzdálenostem a dospěl k závěru, že poškozený byl v daný okamžik pro dovolatelku viditelný na vzdálenost nejméně 150 m.
Soud prvního stupně rovněž uvedl, že „obžalované při pečlivém a zodpovědném rozhlédnutí nebránila ve výhledu na hlavní silnici ve směru příjezdu poškozeného žádná objektivní překážka a obžalovaná měla minimálně 5 sekund času na spatření poškozeného a nezahájení rozjíždění“ (bod 27. rozsudku soudu prvního stupně).
21. Z výše uvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud akceptovat ani námitku obviněné, že v jejím případě bylo třeba aplikovat zásadu omezené důvěry. Zásada tzv. omezené důvěry v dopravě (vyjádřená např. v rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr.), na kterou obviněná v dovolání upozorňuje, znamená, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. Tato zásada se ale neuplatňuje v případech, kdy ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situaci, aby bylo zabráněno kolizi (na komunikacích nebo v jejich blízkosti se pohybují děti, osoby těžce zdravotně postižené, přestárlé, zjevně volně pobíhající zvířata nebo to vyplývá z existence instalovaných dopravních značek).
Důvodně spoléhat na to, že tito účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu může jen v případě, pokud z konkrétních okolností neplyne obava, že tomu tak nebude (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011). Zmíněné otázce (tj. zásadě omezené důvěry) se ve svém rozhodnutí věnoval také odvolací soud (bod 19. usnesení odvolacího soudu) a Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožňuje. Obviněná si byla nepochybně vědoma, že vjíždí na hlavní pozemní komunikaci, na níž se mohou pohybovat vozidla či jiní účastníci provozu a této skutečnosti měla přizpůsobit jízdu, především pak pečlivě sledovat dopravní situaci a zastavit automobil na místě dobrého rozhledu, obzvláště, pokud si byla vědoma, že výhled na hlavní komunikaci má omezený.
To, že tak, jak bylo výše uvedeno, neučinila, způsobilo podle skutkových zjištění kolizi s poškozeným a není možné pochybení obviněné celkově ospravedlnit obviněnou tvrzeným porušením povinností ze strany poškozeného za situace, kdy se obviněná zásady omezené důvěry dovolává, při zjištění, že sama ví o tom, že na hlavní silnici byla rychlost jedoucích vozidel snížena dopravní značkou a na uvedenou skutečnost spoléhá. Tato skutečnost nepřímo svědčí v neprospěch obviněné, a to ve vazbě na sledování dopravní situace - [ne]najetí blíže ke křižovatce, aby měla lepší výhledové podmínky, přičemž sama uvedla, že si nevybavuje, zda poškozeného zaregistrovala někde v dáli, ale soustředila se na úsek, aby byla schopna křižovatkou bezpečně projet.
22. Z předmětných rozhodnutí soudů nižších stupňů navíc vyplývá, že tyto při svém rozhodování vzaly rovněž v úvahu, že poškozený výrazně překročil povolenou rychlost, což promítly do zvolené právní kvalifikace (bod 28. rozsudku soudu prvního stupně, bod 22. usnesení odvolacího soudu). Jak již bylo uvedeno, tato skutečnost (nepovolená rychlost motocyklu řízeného poškozeným) však nebyla primární příčinou popsaného střetu. Lze předpokládat, že pokud by dovolatelka poškozeného nepřehlédla, najela blíže ke středu vozovky, jak uvedli znalci, sledovala dopravní situaci nikoli pouze v intencích povědomí o tom, že v místě je na hlavní silnici snížená rychlost a nezahájila příslušný manévr (přejíždění křižovatky), poškozený by bez problémů projel.
23. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 3. 2022
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu