USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2024 o
dovolání obviněného P. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10.
2023, č. j. 7 To 69/2023-7572, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 1/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný P. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2023, č. j. 34 T
1/2023-7450, uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. j) tr.
zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného
rozsudku) byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr.
zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání
sedmnácti (17) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr.
zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu ohledně tohoto obviněného z
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 3 T 21/2013, ve
znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 2 To 48/2015,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. O nároku
poškozené na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr.
ř. a § 229 odst. 2 tr. ř., o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu
škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. Týmž rozsudkem byli
spoluobvinění J. Š. a J. T. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby pro
skutek kvalifikovaný v obžalobě státního zástupce Krajského státního
zastupitelství v Plzni ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 2 KZV 3/2022, neboť nebylo
prokázáno, že tento skutek spáchali obvinění. Ve vztahu k spoluobviněným bylo o
nárocích na náhradu škody rozhodnuto podle § 229 odst. 3 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný
a státní zástupce (do zprošťujícího výroku v neprospěch obviněných J. Š. a J.
T.) odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 10. 2023, č. j. 7
To 69/2023-7572, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému
usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném
prostředku předně uvedl, že trestní řízení trpí závažnými procesními
pochybeními, která se týkají porušení práva na spravedlivý proces, porušení
presumpce neviny, hodnocení důkazů a z nich učiněných skutkových zjištění,
rozsahu a způsobu odůvodnění soudních rozhodnutí. V této souvislosti rozsáhle a
podrobně cituje judikaturu Ústavního soudu a ESLP, přičemž z ní vyvozuje, že
došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, že rozhodnutí soudů nižších
stupňů jsou ve vazbě na jím zmíněná rozhodnutí nepřezkoumatelná a nedostatečně
odůvodněná, že soudy se nedostatečně zabývaly jeho obhajobou a dostatečně se
nevypořádaly s jeho námitkami, rovněž, že byla porušena zásada in dubio pro
reo. Ve vztahu k uvedenému poukazuje na výpověď svědka H., na rozpory v jeho
výpovědi, na jeho nevěrohodnost a zpochybňuje nepřímé důkazy, které jsou podle
něj přímo závislé na nevěrohodné výpovědi tohoto svědka. Dále poukazuje na jím
navrhované důkazy, se kterými se soudy řádně nevypořádaly. Obviněný má za to,
že byl odsouzen pouze na základě pouhé pravděpodobnosti, když nebyl v řízení
prokázán jeho úmysl a použitá právní kvalifikace nemá oporu v provedeném
dokazování. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí
soudu prvního stupně a odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání
a rozhodnutí. Nejvyšší soud, přestože považuje shora uvedenou charakteristiku
dovolání za dostatečnou a zcela srozumitelnou, ve snaze předejít nařčení, že
jde o nepřezkoumatelné rozhodnutí, neboť uvedená charakteristika nereflektuje
na veškeré výhrady obhajoby, uvádí, že otázkou porušení práva na spravedlivý
proces a nálezy Ústavního soudu k otázce práva na spravedlivý proces a výkladu
dovolání se obviněný věnoval zejména na straně 4–6 dovolání. Na straně 6 pak
dále vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., aby na
následujících stranách 7–9 citoval z rozhodnutí ESLP a zabýval se otázkou
svévolné dezinpretace atd. Následně (str. 9) odvolacímu soudu vytýká, že
bezdůvodně odmítl návrh obhajoby na vyšetřovací pokus, aby následně (str. 10–
15) rozvíjel teoretické úvahy a citoval výklad k pojmu korunního svědka, kdy
mj. odkazuje na rozhodnutí ESLP a výklad tohoto pojmu ve vazbě na otázku
spolupracujícího obviněného, organizovaný zločin atd. Následně poukazuje na to,
že svědek H. se pohybuje od mládí v kriminálním prostředí, patrně že využil
institutu ochrany svědků, aby se vyhnul odhalení jiné své trestné činnosti, že
nebyl řádně hodnocen spis KS Ústí nad Labem sp. zn. 1 T 56/1993 (viz str. 15),
že svědek H. měl podrobné informace o vraždě od policie a sdělovacích
prostředků (str. 16), že nebylo bráno v úvahu prohlášení svědka K. a T., že
svědkyně (J.) H. nebyla v době úmrtí poškozeného ve vztahu s obviněným (str. 17). Dále odkazuje na porušení § 2 odst. 5 tr. ř. a v této souvislosti na čl. 40 odst. 2 LZPS, stejně jako na rozhodnutí Ústavního soudu (str.
18), aby
tamtéž zmínil, že není zřejmé, zda svědek H. nepopisuje své vlastní prožitky. Soudům vytýká jednostranné a v jeho neprospěch hodnocení důkazů (dle výpovědi
svědka H. bylo poraženo několik stromů, ve kterých se však střely nenašly),
popsaný průběh děje je podle něj nepřehledný (str. 18). Následně se zabývá
zástřely ve vratech v servisu, nepravdivostí tvrzení svědkyně H., že měla vidět
tlumič, otázkou čtyř a šesti drážkového vývrtu hlavní pistolí, neobjektivním
přístupem k hodnocení výpovědi svědkyně H. (str. 19-21), aby v další části
dovolání opětovně ve vazbě na další rozhodnutí Ústavního soudu, ESLP rozváděl
úvahy nejen k otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, pokud taková rozhodnutí
neobsahují vlastní úvahy (viz výtka k rozhodnutí Vrchního soudu v Praze), k
otázce důkazu z doslechu jako jediného nepřímého důkazu, presumpce neviny,
LZPS, Úmluvou, porušením zásady in dubio pro reo, a to ve vazbě na rozhodnutí
ESLP a Ústavního soudu.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu
trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že má za to, že výtky obviněného
nejsou opodstatněné, neboť obviněný předně nesouhlasí s tím, jak byly hodnoceny
důkazy, především výpověď svědka H., přičemž se v dané věci nejedná o zjevný
rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Státní
zástupce má za to, že soudy nižších stupňů provedly dokazování řádně, jejich
rozhodnutí jsou přezkoumatelná a není chybou, že pracovaly s výpovědí svědka H.
jako s důležitým usvědčujícím důkazem, přičemž jeho výpověď nestojí osamoceně,
ale koresponduje i s dalšími ve věci provedenými důkazy. Nesouhlasně se rovněž
vyjádřil k argumentaci obviněného stran nesprávné právní kvalifikace, ke které
uvedl, že obviněný vyvozuje neexistenci jeho úmyslného zavinění ze svého
vlastního hodnocení důkazů a vlastní představy o skutkovém ději, přičemž takové
závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Státní zástupce má také za to, že
se soudy řádně zabývaly i důkazními návrhy obviněného a nejedná se tak o
opomenuté důkazy. Porušení práva na spravedlivý proces podle něj není dáno za
situace, pokud soudy nevybudovaly své vlastní závěry na podrobném vyvracení
jednotlivých námitek vznesených obviněným, a ani skutečnost, že odvolací soud
na obsah rozsudku soudu nalézacího v některých částech odkazuje, případně jeho
odůvodnění převezme, není porušením práva na spravedlivý proces, případně není
v rozporu s přezkoumatelností rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené skutečnosti
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání
obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v
neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby
podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné
než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř. K důvodům dovolání, které obviněný uplatnil je nutno uvést
následující.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést,
že toto ustanovení [nově upraveno zákonem č. 220/2021 Sb.] je reakcí na řadu
rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle
které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního
rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním
řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného
neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval
extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně
procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah
Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na
spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu
mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na
spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly
provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně
odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej
vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho
obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec
pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo
k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů
a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul
do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
[zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného
současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury
Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv
obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu
právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek, které by uvedenému dovolacímu důvodu
odpovídaly.
9. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je nutno
uvést, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže
bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde
tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání
proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř.
bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny
procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z
nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo
vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z
důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o
případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího
soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem
podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Vzhledem k
tomu, že odvolací soud po věcné stránce rozsudek soudu prvního stupně
přezkoumal je zmíněný dovolací důvod v předmětné trestní věci dán v jeho druhé
alternativě.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
11. Obviněný svoji argumentaci založil převážně na tvrzení, že existuje
rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, že bylo porušeno jeho
právo na spravedlivý proces, že byla porušena zásada in dubio pro reo, že se
soudy dostatečně a správně nevypořádaly s provedenými důkazy, jeho odsouzení
vybudovaly na základě výpovědi nevěrohodného svědka H., který podával pouze
svědectví z doslechu, přičemž ostatní důkazy ve věci hodnocené jsou přímo
odvozeny od výpovědi svědka H., že soudy nedostatečně reagovaly na jeho
obhajobu a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily a dopustily se selekce důkazů
v jeho neprospěch. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za
prvořadé uvést, že obsahově shodné námitky uplatnil obviněný již v rámci svého
řádného opravného prostředku, a pokud jde o jím tvrzený zjevný rozpor (tvrzený
extrémní nesoulad-rozpor), pak tento, jak vyplývá z argumentace obviněného,
spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci
provedené důkazy a v důsledku tohoto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav
věci, případně neprovedly jím navržené důkazy. V tomto směru je tedy pohled
obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od
skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací
soud ztotožnil.
12. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je nutno
podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace
dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost
není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění
svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v
pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti
neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II.
ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in
dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se
vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska
jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se
vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom
konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení
důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění
zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o
vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s
nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí
být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením
dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod
číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V
souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále
zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo
613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve
kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je
zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není
úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu
reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké
vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými
zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na
straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně
druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného
nesouladu-rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení
důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. S ohledem na skutečnost, že obviněný svoji argumentaci založil na
polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a těmto soudům vytýká
mj. porušení procesních předpisů spojených se zásadou presumpce neviny,
považuje Nejvyšší soud za nezbytné, obecně v souvislosti s předmětnou trestní
věcí, uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném
pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí
rozvedly (zejména pak soud prvního stupně), jak hodnotily provedené důkazy a k
jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá
logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2
odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní
posouzení i přijatými právními závěry (viz níže). Obecně ve vztahu k námitkám
obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o
němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti
nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy
soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by
soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při
svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba),
kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy
tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr.
ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6
tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání
určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů
jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je
třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav
dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy
usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a
které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový,
nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v
jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné
kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. [Obviněný soudům vytýká porušení zásady presumpce
neviny, jednostranné hodnocení důkazů atd. Nejvyšší soud v této souvislosti
připomíná, že v předmětné trestní věci v rámci hodnocení důkazů nevznikly u
soudů nižších stupňů důvodné pochybnosti o postavení obviněného před soud a
jeho vině. Nutno též podotknout, že soud prvního stupně (viz též níže) se
zabýval i námitkou obviněného, kterou opětovně uplatnil v dovolání, zda svědek
H. nepopisoval ve své výpovědi „vlastní prožitky“ (viz bod 36 rozsudku).
Skutečnost, že soudy hodnotily důkazy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., je podle
mínění Nejvyššího soudu seznatelná mj. i z toho, že nedošlo ke ztotožnění se s
podanou obžalobou a zbývající spoluobvinění při existenci důvodných pochybností
byli obžaloby zproštěni (soud prvního stupně; odvolací soud odvolání státního
zástupce podané do zprošťujícího výroku zamítl)].
14. V této souvislosti je pak možno uvést, že svými námitkami se
obviněný snaží prostřednictvím dovolání docílit změny skutkového stavu věci a
na základě této změny následně docílit změny právní kvalifikace. Ze shora
uvedeného tedy vyplývá, že primárně námitky obviněného nespočívají v tvrzeném
nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, nýbrž jejich prostřednictvím
je soudům nižších stupňů vytýkáno procesní pochybení stran dokazování, jakož i
nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění, které by
odpovídalo představám obviněného. Jinými slovy, v otázce nesprávného hodnocení
důkazů, se tedy jedná o vlastní verzi skutkového děje. V návaznosti na shora
uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí
Nejvyšší soud obviněného upozornit (vedle jím zmiňovaných rozhodnutí) mj. na
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle
něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje
právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním
právem je, pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se
uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy.“
15. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně
formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce
rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených
důkazů, porušení zásady in dubio pro reo, porušení práva na spravedlivý proces,
kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud
neshledal.
16. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný
uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi,
se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších
stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na
to, že výpověď svědka H. je jediný usvědčují důkaz, přičemž se jedná o
svědectví z doslechu nevěrohodného svědka; svědek H. mohl popisovat své vlastní
prožitky; svědek H. prokazatelně lhal; se svědkyní H. se v té době neznal, a
tedy i její výpověď je lživá; zbraň opatřena svědkem H. nemohla být ke střelbě
použita, jelikož má hlaveň s šesti drážkovým vývrtem; bagatelizaci výslechu
svědkyně V. H.; žádným důkazem nebylo prokázáno, že za skutek obdržel částku
200 000 Kč atd.]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších
stupňů, se dostatečně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých
rozhodnutí, byť obviněný poukazuje na to, že se tak nestalo, když např. v
bodech 10. – 43. svého rozsudku soud prvního stupně např. ve vztahu k použité
zbrani mj. uvedl, že „Dle odborného vyjádření z odvětví balistiky projektil
nalezený v lebce poškozeného odpovídá střele ráže 7,65 mm Browning se stopami
drážkového vývrtu s parametrem 4P/cca 1,8 mm, kdy mohlo jít o zbraň s netovární
hlavní či opatřenou tlumičem (dle výpovědi zpracovatele odborného vyjádření v
hlavním líčení lze přijmout i obě možnosti). Na netovární hlaveň či tlumič bylo
poukazováno s ohledem na zjištěné poškození projektilu, které by u tovární
originální hlavně nemělo vznikat...Nemůže se tak jednat o zbraň typu ČZ
standardní tovární výroby, neboť tyto mají šestidrážkový vývrt. Zpracovatel
odborného vyjádření nicméně vysvětlil, že se ve své praxi opakovaně setkávají s
tím, že na trhu dochází k tomu, že se u znehodnocených zbraní ČZ měnily hlavně
za ty snadno dostupné, často z československých samopalů, které byť mají jinou
ráži, vyhovují i pro ráži 7,65 Browning. Na projektilu byla i sešinutá stopa,
která je vedla k závěru o možném použití tlumiče, neboť jde o projevy, které u
střel vystřelených ze standardních továrních hlavní nejsou... Bylo upřesněno,
že jsou dány obě možnosti pro deformaci střely, a to jak kontakt s hlavní
netovární výroby, tak i použití tlumiče, případně obojí. Dotyčný rovněž uvedl,
že pokud se mění hlaveň a na zbrani má být použit tlumič, tak se užívají delší
hlavně pro vytvoření vnějšího závitu. To ostatně odpovídá výpovědi sv. H.,
který uvedl, že oproti běžné zbrani ČZ, kterou znal, měla tato delší hlaveň s
vnějším závitem na tlumič...Dle balistické expertízy byl v hlavě poškozeného
zajištěn projektil ráže 7,65 mm Browning, což odpovídá ráži nábojů, které sv. H. měl dle své výpovědi pořídit právě obž. P. V této souvislosti je nutno
podotknout, a to ve vztahu k výše zmíněné argumentaci dovolatele, že sám svědek
H. uvedl, že zbraň nebyla v takovém provedení, jak byl obvykle zvyklý. V
přípravném řízení hovořil o vyměněné hlavni, v hlavním líčení pak o hlavni
delší opatřené závitem, což tedy evidentně svědčí pro závěr, že nešlo o tovární
provedení zbraně ČZ.
Současně také uvedl, že obviněný měl zájem – o zbraň s
tlumičem (viz bod 8 rozsudku soudu prvního stupně), což odpovídá sdělení
zpracovatele odborného vyjádření Mgr. Fencla, že pokud se jednalo o zbraň ČZ
vzor 83, muselo dojít k výměně hlavně (neměla šestidrážkový, nýbrž čtyřdrážkový
vývrt), a současně poškození projektilu odpovídá zbrani s netovární hlavní,
případně opatřenou tlumičem, popř. oběma variantám. Současně je nutno zmínit,
že i svědkyně H. (dříve J.) mj. uvedla, že když viděla něco na stole, co jí
připomínalo trubku, od obviněného se dověděla, že jde o tlumič (bod 19
rozsudku).
17. Ve vztahu k věrohodnosti svědkyně H., jejíž věrohodnosti a použití
výpovědi se obviněný dovolává, nalézací soud mj. uvedl, že „Byť se soudu jeví
jako ne zcela obvyklé, že je svědek s odstupem více než deseti let schopen
podat takto přesný popis osob, které navíc nesledoval v žádné vypjaté situaci,
jež by přispěla k zafixování jejich obrazu, nezbývá než připustit, že je možné,
že osoba vybavená velmi dobrými vizuálními schopnostmi může takto zafixovat
vzhled jiného na dlouhou dobu. Nicméně důvod, pro který soud výpovědi této
svědkyně neuvěřil, a tudíž z ní dále nevychází při svých úvahách, tkví v jiné
skutečnosti. Kromě toho, že soudu není zřejmé, proč by policie v rozhodné době
„zatajila“ informaci svědkyně, že tato měla vidět několik hodin před smrtí
poškozeného tohoto v přítomnosti dalších tří mužů poblíž místa činu, výpověď
této svědkyně je v rozporu s tím, co bylo zjištěno k pohybu poškozeného S. v
rozhodné době“. Ve vztahu k těmto závěrům soudu o hodnověrnosti uvedené
svědkyně je vhodné zmínit, že nalézací soud při hodnocení hodnověrnosti její
výpovědi s dalšími ve věci provedenými důkazy vycházel mj. z toho, že svědkyně
uvedla, že si je jistá, že muže v danou neděli viděla v půl čtvrté odpoledne a
že zde byli dvěma auty (barvy vozidel rovněž uvedla). Oproti tomu z výpovědí
např. svědka P. vyplynulo, že dané odpoledne s poškozeným houbařil na
motorkách. Soud prvního stupně v rámci svých hodnotících úvah tedy konstatoval,
že „Kromě toho v mobilním telefonu poškozeného byly z „houbařského výletu“
zajištěny fotografie hub, když první byla pořízena v 15:08 hod. a poslední v
16:21 hod., tedy v době, kdy sv. H. měla vidět poškozeného na daném místě v
přítomnosti dalších tří mužů a byl zde autem, tak poškozený prokazatelně fotil
houby, pobýval se sv. P. a byl tam na motorce. Žádný logický způsob, jakým by
se mohl v 15:30 hod. ocitnout poškozený na svědkyní uvedeném místě, navíc bez
motorky, soud neshledává... atd.“ V rámci svého dovolání poukazuje obviněný na
možnost časové odchylky mezi příchozími a odchozími SMS, tudíž neprůkazností
zpráv z mobilního telefonu poškozeného. Touto námitkou má ve své podstatě být
docíleno toho, aby soudy jako nevěrohodně vyhodnocená výpověď svědkyně H., byla
soudy vyhodnocena jako věrohodná. K uvedenému považuje Nejvyšší soud za
potřebné poznamenat, že obhajobou bylo patrně přehlédnuto, že časové údaje
zachycené v mobilním telefonu poškozeného k uvedenému dni, kdy měl zmizet,
zapadají do celkového rámce výpovědi svědka P., kdy byli s poškozeným na
houbách, výpovědí ohledně večeře poškozeného s obviněným P. a XY v restauraci v
XY, výpovědí matky poškozeného, která po příchodu domů nalezla doma houby,
době, kdy se poškozený připojil k internetu a dalšími zprávami, tudíž nelze
soudu prvního stupně vytýkat, pokud na základě celé řady důkazů logicky dovodil
nevěrohodnost výpovědi uvedené svědkyně (H.). Je pak s podivem, že stejnou
argumentací není obhajobou zpochybňován údaj o setkání obviněného s poškozeným
za účasti J. T., když toto vyplývá rovněž z údajů získaných z mobilního
telefonu poškozeného S.
Jak již bylo shora uvedeno, časový údaj ohledně
houbaření vyplývá nejen z časového údaje pořízených fotografií, ale je plně v
souladu s výpovědí svědka P. a nepřímo i svědka M. ml., se kterým měli houby
vézt poškozenému, stejně jako matky poškozeného, která po příchodu domů houby
nalezla (viz též shora). Tuto námitku (viz str. 21 dovolání) ohledně časové
odchylky zpráv SMS, stejně jako přijatými a odeslanými SMS zprávami je nutno
považovat za zavádějící s ohledem na shora uvedené.
18. Ve vztahu k námitce dovolatele o nevěrohodnosti svědka H. je třeba
uvést (při oproštění se od obhajobou nezmíněné skutečnosti, že také obviněný
není osobou zcela příkladnou a trestně bezúhonnou), že touto se nalézací soud
obšírně zabýval v podstatě napříč celým rozhodnutím, přičemž mj. vycházel ze
znaleckého posudku, který zpracovala znalkyně PhDr. Jindřiška Záhorská, která
mj. obecnou věrohodnost hodnotila jako sníženou, což i nalézací soud dovodil. V
odůvodnění svého rozsudku nalézací soud rozvedl rovněž své úvahy pro posouzení
specifické věrohodnosti obviněného, tedy posouzení, zda v dané věci konkrétně
uváděné skutečnosti sv. H. jsou či nejsou věrohodné. V souvislosti s výše
uvedenými úvahami uvedl, že „...Pro soud je taková okolnost ukazatelem toho, že
se musí věnovat velmi pečlivě ověřování jednotlivých svědkem sdělených
informací, aby byl schopen posoudit, zda obecně nevěrohodný svědek, s
kriminální minulostí, pohybující se v kriminálním prostředí a svým chováním a
vystupováním se v podstatě přizpůsobující danému prostředí, v tomto konkrétním
případě svědčí pravdivě či nikoliv. Při posuzování této okolnosti soud věnoval
pozornost jednak bezprostřednímu dojmu z výpovědi svědka, což odráží jednu ze
základních zásad trestního řízení, a to zásadu bezprostřednosti. Kromě toho
soud skutečnosti sdělované sv. H. prověřoval v kontextu dalších důkazů, tedy
hodnotil, zda jím sdělené skutečnosti odpovídají či odporují ostatním
provedeným důkazům. V neposlední řadě hodnotil i případnou motivaci
svědka...svědek vypovídal velmi podrobně, byl schopen se k předchozím částem
výpovědí vracet, tyto doplňovat či uvádět přesnější detaily, jednotlivé
výpovědi nebyly vnitřně rozporuplné a nedocházelo ani k významným odchylkám
mezi jednotlivými výpověďmi...Svědek hovořil velmi obsáhle, jeho výpověď před
soudem trvala celý jednací den, uváděl při tom základní okolnosti shodně jako
ve své předchozí výpovědi učiněné v přípravném řízení, byl schopen se k
událostem vracet, upřesňovat je. Určité námitky obhajoby vůči rozporům ve
výpovědích byly dle náhledu soudu dány spíše tím, že v předchozí výpovědi
svědka často nebylo jasně rozlišeno to, co svědek skutečně vnímal či mu to
sdělil obž. P., a to, co dedukoval...Soud tak hodnotí výpověď svědka jako ne
zcela úplnou, tento pečlivě zvažuje informace, které soudu sdělí, nicméně toto
nelze ztotožnit se závěrem, že by soudu sdělené informace byly nepravdivé. Je
zřejmé, že svědek má evidentně strach nejen z obž. P. či potažmo dalších
obžalovaných, ale rovněž z prostředí, jehož byl součástí, a jenž mu nyní s
ohledem na jeho postoj není přátelsky nakloněno. Jak již bylo zmíněno výše,
soud provedl i konfrontaci mezi obž. P. a sv. H. a v tomto ohledu musí
konstatovat, že sv. H. při tomto úkonu působil mnohem věrohodněji. Svědek i při
tomto úkonu setrval na své výpovědi, v podstatě obžalovanému vylíčil, že
jediným důvodem, pro který učinil oznámení, byl strach z něj, který pak dle něj
musel vyústit v trestní stíhání i zbylých dvou obžalovaných...Tedy vylíčení sv. H.
nejen že působí věrohodně tím, že danou verzi lze lidově řečeno velmi těžko
vymyslet, tak tato verze v podstatě vysvětluje důvod, proč byl sv. H. s tímto
seznámen...Sv. H. si musel být současně vědom toho, že jím sdělené informace
budou podrobně zkoumány a analyzovány (ví, že důvěryhodnost osob páchajících
trestnou činnost a pohybujících se v kriminálním prostředí soud rozhodně
nepřeceňuje), z čehož vyplývá i jeho vědomí, že kdyby se ukázaly jím sdělené
informace jako nepravdivé, nejspíš by mu byla ochrana odejmuta. Soud v žádném
případě nepřistupoval ke sv. H. jako k nestrannému, věrohodnému svědku trestné
činnosti, je si vědom toho, že obž. P. měl pomoci zajistit si prostředky ke
spáchání trestného činu, pomoci mu po činu, sám se pohyboval v kriminálním
prostředí a dlouhá léta provozoval aktivity na hraně či za hranou zákona, jde o
osobu se zcela pokřiveným náhledem na svět a hodnotovým žebříčkem, která činí
oznámení o jednom z nejzávažnějších trestných činů po uplynutí 10 let, a to
pouze proto, že se sama cítí být ohrožena na životě, rozhodně ne proto, že by
si myslela, že vražda je natolik zavrženíhodný čin, že by měla být oznámena (v
tomto ohledu se ostatně svědek vyjádřil, že poškozeného mu v podstatě není
líto), nicméně v daném případě soud hodnotí jeho výpověď jako specificky
věrohodnou i přes obecnou nevěrohodnost svědka...Při hodnocení výpovědi sv. H. na základě principu bezprostřednosti soud neshledal nic, co by poukazovalo na
záměrnou snahu po manipulaci s fakty, jediné, co soud vnímal, byla snaha neříct
vše. Znalkyně PhDr. Záhorská sice vyhodnotila osobnost sv. H. jako anomální,
nicméně i z jejího odborného psychologického náhledu vykazovala jeho výpověď
známky vybavování si děje z prožitků, nikoliv znaky naučené výpovědi... atd.“. Na uvedenou hodnotící pasáž z rozhodnutí soudu prvního stupně Nejvyšší soud
odkazuje, neboť s uvedenými závěry se plně ztotožnil a takový postup není v
rozporu s obsahem odůvodnění [viz Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08 (blíže bod 31, též jako výhrada obviněného k odkazu odvolacího
soudu na rozhodnutí ESLP ve věci Helle v. Finsko ze dne 19. 12. 1997)].
19. Obhajobou je poukazováno na nevěrohodnost svědka ve vztahu k
některým nepřesným částem jeho výpovědi, které obviněný ve svém dovolaní uvádí. K uvedenému je však nutno uvést, že i touto námitkou se nalézací soud zabýval,
když např. uvedl, že „Tedy námitka obhajoby, že když nebyly nalezeny náboje ve
stromech v okolí dílny či zbraň v řece, tak to svědčí o nevěrohodnosti výpovědi
svědka, je lichá, když kromě toho, že takto jednoznačně nebyla výpověď
formulována nelze odhlédnout ani od toho, že to, že určitý důkaz není nalezen,
neznamená totéž, jako že nikdy neexistoval... Při výpovědi v hlavním líčení
(stejně jako ostatně i v přípravném řízení) svědek uvedl, že zbraň určitě s
obž. P. zkoušel, a to buď do stromů před servisem, nebo v lomu, tedy místo
nebylo jednoznačně určeno (prohledávání lomu po deseti letech, jak bylo rovněž
obhajobou naznačeno, se soudu jeví jako absurdní). Zde tedy Nejvyšší soud
poznamenává, že obhajobou je nejen v tomto případě, ale i v řadě dalších
poukazováno pouze na skutečnosti obhajobě vyhovující, což je jejím právem,
nejsou však již v rámci objektivity (smysl § 2 odst. 6 tr. ř.) zmiňovány
objektivně existující další skutečnosti, pro obviněného méně příznivé. I na
tyto námitky bylo reagováno nalézacím soudem, kdy bylo v rozsudku uvedeno „.. A
nejspíš, i kdyby zbraň byla odhozena do řeky XY, což rovněž svědek nevěděl,
pouze to dovozoval, tak předpoklad, že může být nalezena po deseti letech, se
svou pravděpodobností blíží zázraku... atd.“, nelze ani opomenout, že se
nalézací soud zabýval i skutečností, jestli svědek H. nepopisoval své vlastní
přímé vnímání, když mj. uvedl, že „Touto variantou je možnost, že sv. H. má informace o usmrcení poškozeného S. nikoliv díky vyprávění obž. P., ale v důsledku přímého vnímání dané
skutečnosti, tedy přítomnosti na místě činu v rozhodné době. Byť soud tuto
variantu nepovažuje za příliš pravděpodobnou, zabýval se jí, aby se vypořádal
se všemi námitkami vznesenými ve věci. Je zcela zřejmé, že pokud by byl sv. H. přítomen usmrcení poškozeného S., vnímal by veškeré okolnosti daného činu a
mohl je tak bez problému pravdivě reprodukovat, čímž by jeho výpověď odpovídala
dalším provedeným důkazům...Sv. H. neměl žádný vztah k poškozenému S., znal jej
okrajově a v podstatě nebylo nikterak doloženo, že by spolu měli někdy mít
cokoliv společného...Pokud by sv. H. čin spáchal se zcela jinou osobou a křivě
obvinil obž. P., existuje i po letech poměrně vysoké riziko, že v řízení vyjde
najevo, že dotyčný čin nemohl spáchat, čímž sv. H. strhne pozornost orgánů
činných v trestním řízení na sebe, neboť bude zcela evidentní, že pokud má
informace o činu, tak je musel nějak získat, a pokud mu je nemohl sdělit obž. P., jak tvrdí, tak jediným způsobem je účast na trestném činu. Takto by sv. H.,
který po celou dobu, kdy probíhaly úkony trestního řízení, nebyl nikterak
spojován s činem, se v podstatě sám vydal orgánům činným v trestním řízení a
předložil by jim i důkazní materiál proti své osobě. Současně pokud by měl sv. H. obž. P.
křivě obvinit ze spáchání svého činu, aby svým svědectvím získal
policejní ochranu a unikl tak před svými dluhy, tak soudu se opět jeví jako
‚menší zlo‘ vypořádat se s dluhy, než přivodit si trestní stíhání pro takto
závažný trestný čin v okamžiku, kdy by se případně zjistilo, že obž. P. nemůže
být pachatelem činu... atd.“ Z uvedeného je tedy patrno, že se soud prvního
stupně velmi podrobně zabýval všemi okolnostmi důležitými pro posouzení závěru,
kdo byl pachatelem trestného činu vraždy poškozeného, možným motivem jednání
pachatele tohoto trestného činu atd.
20. Následně v reakci na odvolací námitky např. bodech 17. – 20. svého
usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně,
částečně na ni odkázal, přičemž sám mimo jiné uvedl, že „Svědek P. H.
jednoznačně a opakovaně označil jako osobu, která se mu svěřila, že usmrtila
poškozeného A. S., obžalovaného P. P. Akceptovatelným způsobem vysvětlil i to,
proč s trestním oznámením, resp. se svým sdělením, otálel téměř devět let, a
proč se tímto pro něj radikálním rozhodnutím v podstatě zřekl běžného způsobu
života. Jeho výpověď v zásadních bodech zůstává neměnná a koresponduje i dalším
nepřímým důkazům. Je proti logice věci, aby, pokud by pachatelem byl on sám,
jak implicitně v odvolání naznačuje obhajoba obžalovaného P. P., na sebe
upozorňoval a otevíral tuto věc, která byla v roce 2012 odložena... Pokud jde o
sdělení tohoto svědka, že zakoupená zbraň byla zkoušena střelbou do kmenů
stromů před objektem autodílny obžalovaného P. P., pak je třeba vidět, že toto
svědek v procesně použitelné výpovědi nikdy jednoznačně neuvedl, když v tomto
ohledu pouze zmínil, že opatřená pistole, byla funkční, ještě jsem ji předtím
zkoušel, ale už nevím kde, buď před P. dílnou nebo v XY, což je lom na kaolín u
XY, resp. zkoušeli jsem ji, ale kde přesně nevím, ale vystříleli jsme asi dva
zásobníky‘ (č. l. 2761–2762 spisu)... Pravděpodobné určení typu předmětné
pistole vychází ze závěrů odborného vyjádření z oboru balistika...K opravě vrat
se vyjádřil již nalézací soud a jeho argumentace, že je zcela jasné, že pokud
je oprava vyřešena výměnou nikoliv celých prken, ale jejich uříznutím v určité
části, je pak nutné jak horní, tak i dolní část prken zafixovat v místě jejich
kontaktu. Nicméně místo fixace muselo být ‚vytvořeno‘ až v souvislosti se
samotnou úpravou právě ve výšce, kde byla prkna seříznuta, na základě čehož
krajský soud shledává ‚poměr příčiny a následku‘ zcela opačně, než uváděl
obžalovaný P. P. Ohledně čestného prohlášení svědka F. T. odloženého v doplňku
odvolání vrchní soud zdůrazňuje, že ve světle výše uvedeného se jeví toto
prohlášení jako čistě účelové a nekonkrétní, navíc svědek M. J., na něhož
svědek F. T. ve svém prohlášení odkazuje, zjevně hovoří o úplně jiné opravě...K
výpovědi svědkyně H. se dostatečně vyjádřil nalézací soud, když uvedl, že
výpovědi této svědkyně neuvěřil, a tudíž z ní nevycházel, a to proto, že v
době, kdy svědkyně H. měla vidět poškozeného na daném místě v přítomnosti
dalších tří mužů a měl zde být autem, poškozený prokazatelně fotil houby,
pobýval se sv. P. a byl tam na motorce. Žádný logický způsob, jakým by se mohl
v 15:30 hod. ocitnout poškozený na svědkyní uvedeném místě, navíc bez motorky,
proto nalézací soud neshledal... atd.“ Tudíž nelze považovat za objektivní
argumentaci dovolatele, že s ohledem na chybějící vlastní úvahy odvolacího
soudu vyjádřené v odůvodnění usnesení, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné,
byť s ohledem na řešenou problematiku si lze bezpochyby představit i obsáhlejší
a podrobnější argumentaci odvolacího soudu.
21. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné dovolatele upozornit na
skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné
námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a
druhého stupně (viz též body 16 až 20), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408],
podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné
již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se
soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání
zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
22. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na
námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů
vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné
upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve
kterém tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum
rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené
konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy
nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v
odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního
stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 4 a násl.) velice podrobně, přesvědčivě
a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal
věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem
hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu stran
hodnocení důkazů prvního stupně přisvědčil (bod 10 a násl. usnesení odvolacího
soudu) a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, jeho závěry rozvedl, přičemž
neopomenul reagovat a zabývat se námitkami obviněného (viz též body 19 a 18).
23. Ve vztahu k výše uvedenému a k argumentaci obviněného lze uvést, že co se
týče otázky založení skutkových zjištění dominantně na výpovědi svědka H.,
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že porušení práva na spravedlivý proces nelze
dovozovat z toho, že soudy se přiklonily k verzi svědka a nikoli k verzi
obviněného, a to ani, když jde do značné míry o situaci „tvrzení proti
tvrzení“. V českém trestním právu totiž neplatí zásada „unus testis nullus
testis“ (jeden svědek žádný svědek). V takové situaci musí soudy pečlivě
hodnotit důkazy a využít přitom plně i zásady bezprostřednosti, zejména toho
jejího aspektu, že soud osobně vyslýchá obviněného a svědky a může tak činit
bezprostřední závěry o jejich věrohodnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1307/2019). Taktéž lze poukázat na rozhodnutí
Ústavního soudu, kde Ústavní soud mj. uvedl že „Trestní řád nároky na
odůvodnění rozhodnutí zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy
vzájemně odporují. V situaci ‚tvrzení proti tvrzení‘ je potřebné na soud klást
zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které
skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel
a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“ (srov. nálezy Ústavního soudu
ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS
368/15) a „Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný
usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko
možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná
pozornost důkladnému prověření jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový
důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne
17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). V
posuzovaném případě je zřejmé, že oba soudy věnovaly hodnocení výpovědi svědka
H. zvýšenou pozornost. Jak již bylo řečeno, nalézací soud se věrohodností
svědecké výpovědi svědka H. zabýval velice obšírně v podstatě v celém svém
rozhodnutí, přistupoval k ní kriticky, vědom si skutečnosti, že svědek pochází
z kriminálního prostředí (jak obhajoba zdůrazňuje), a že nelze tak jeho
věrohodnost přeceňovat (viz též bod 18.), přičemž se podrobně zabýval i jeho
motivem k podání dané výpovědi, když mj. uvedl, že „Pokud by sv. H. čin spáchal
se zcela jinou osobou a křivě obvinil obž. P., existuje i po letech poměrně
vysoké riziko, že v řízení vyjde najevo, že dotyčný čin nemohl spáchat, čímž
sv. H. strhne pozornost orgánů činných v trestním řízení na sebe, neboť bude
zcela evidentní, že pokud má informace o činu, tak je musel nějak získat, a
pokud mu je nemohl sdělit obž. P., jak tvrdí, tak jediným způsobem je účast na
trestném činu. Takto by sv. H., který po celou dobu, kdy probíhaly úkony
trestního řízení, nebyl nikterak spojován s činem, se v podstatě sám vydal
orgánům činným v trestním řízení a předložil by jim i důkazní materiál proti
své osobě. Současně pokud by měl sv. H. obž. P.
křivě obvinit ze spáchání svého
činu, aby svým svědectvím získal policejní ochranu a unikl tak před svými
dluhy, tak soudu se opět jeví jako ‚menší zlo‘ vypořádat se s dluhy, než
přivodit si trestní stíhání pro takto závažný trestný čin v okamžiku, kdy by se
případně zjistilo, že obž. P. nemůže být pachatelem činu...“.
24. Věrohodností svědka H. se zabýval i odvolací soud (viz též bod 17,
20 usnesení). Lze také uvést, že věrohodnost svědecké výpovědi svědka H. je
podpořena dalšími ve věci provedenými důkazy např. svědeckou výpovědí svědkyně
E. H. [pokud je v dovolacím řízení opětovně namítáno, že jde o nevěrohodnou
svědkyni, neboť s obviněným se měla seznámit až po vraždě poškozeného, pak je
nutno uvést, že jmenovaná svědkyně uvedla, že vztah s obviněným P. začala v
létě 2011(tělo poškozeného bylo nalezeno 3. 11. 2011), byli spolu 2–3 roky,
následně se rozešli a pak se zase dali dohromady (tuto skutečnost obhajoba
rovněž nezmiňuje – viz výše)], popisem opravy vrat, kde místa opravy se
shodující s výpovědí svědka H. [otázkou opravy vrat se zabýval nejen soud
prvního stupně, který poukázal na výpovědi svědka J. a nevěrohodnost výpovědi
obviněného, případně svědka P. P., neboť oprava vrat neodpovídala tomu, co bylo
objektivně zjištěno (viz blíže např. bod 25 rozsudku)], ale rovněž odvolací
soud, který se mj. ztotožnil se závěry nalézacího soudu ohledně nedůvodnosti
požadavku obhajoby na provedení vyšetřovacího pokusu ohledně dráhy střel a
průstřelu vrat (viz bod 11 usnesení odvolacího soudu). Soud prvního stupně
zcela logicky rozvedl své úvahy týkající se další z námitek obviněného, která
se vztahovala k opravě vrat v souvislosti právě s uvedenými zástřely. Zde lze
např. zmínit, že pokud by obhajoba argumentovala výškou poškozeného, a tudíž
zástřely ve výšce vrat vyšší než 157 cm, pak nelze přehlížet, že ze znaleckého
posudku z oboru soudního lékařství vyplývá, že s ohledem na silné poškození
těla hořením není možno posoudit jakékoliv poškození měkkých tkání, nelze
zjistit jakékoliv zranění v oblasti zad a hrudníku, neboť uvedená část těla
byla prakticky shořelá. Pokud šlo o defekty na lebce pak z téhož posudku
vyplynulo, že nešlo o střely ani shora ani zdola, tyto byly na ploše cca 10x15
cm a byly zasazeny spíše v horizontální poloze. Za takové situace je závěr
odvolacího soudu ohledně zamítnutí obhajobou navrženého vyšetřovacího pokusu
zcela obhajitelný. Dovolací soud nepovažuje za potřebné vyjadřovat se z pozice
Nejvyššího soudu k námitce[kám] dovolatele typu „při tvrzeném známém místě činu
je zcela namístě takové místo lokalizovat, forenzně prozkoumat a nalézt důkazní
prostředky svědčící o takto realizované střelbě do ležícího poškozeného, neboť
střely, které prošly lebkou poškozeného by po sobě stopy ve svém okolí, zjevně
zanechaly“ – nutno podotknout, že k činu došlo v listopadu 2011 a věc se začala
opětovně šetřit přibližně po deseti letech. Aby však ze strany Nejvyššího soudu
bylo reagováno jak na tuto námitku, tak námitku obhajoby, že soud prvého stupně
zcela mylně hovoří v odůvodnění svého rozsudku o nálezu střely, přičemž svědek
H. hovoří o nábojnici, pak bazírování na takové skutečnosti je pro věc zásadně
nepodstatné – podstatné je to, co opět není obhajobou zmíněno, a to je
zjištění, které stěží mohl svědek H.
vědět z televize, že se v servisu nachází
kanálek, který skutečně s odstupem téměř deseti let byl na místě shledán, čímž
je ve své podstatě potvrzována výpověď svědka H., že jej obviněný P. požádal,
aby s ním zkontroloval dílnu (areál autoservisu), a tam v kanálku našel
„nábojnici“. Obdobný neobratný význam lze přiznat odvolacím soudem použitému
(jednorázovému) pojmu „korunní svědek“. V dalších částech je hovořeno o
svědkovi H., stejně tak soudem prvního stupně je např. v bodě 34 jeho rozsudku
hovořeno o klíčovém důkazu – výpovědi svědka.
25. Z důkazů provedených soudy nižších stupňů jednoznačně vyplynulo, že
s výpovědí uvedeného svědka bylo nakládáno jako s ostatními ve věci provedenými
důkazy, žádná priorita ve smyslu jediného usvědčujícího důkazu mu přiznána
nebyla (Nejvyšší soud se v tomto směru nesoustředil na odborné výklady
obhajobou zmiňovaných pojmů, ale v duchu výkladu ústavních rozhodnutí se držel
zásady, komu je rozhodnutí adresováno a aby bylo zcela pochopitelné svými
výrazy i neodborné veřejnosti). Nalézací soud zamítl návrh na doplnění
dokazování vyšetřovacím pokusem k dráhám střel, neboť balistickým odborným
vyjádřením a výpovědí jeho zpracovatele M. F., knihou střeliva a výpovědí
svědka M. V., projektilem vyjmutým z hlavy poškozeného, který odpovídal ráži
náboje, k jejichž nákupu svědek H. uvedl, že je dotyčnému opatřil [z důkazů k
tomuto úkonu provedenému vyplynulo, že svědek H. pouze ve dvou případech, a to
27. 9. a 1. 11. 2011 nakoupil náboje ráže 7,65 mm (zjištěno z knihy prodeje
střeliva za období od 1. 5. 2009 do 8. 11. 2012), jinak vždy kupoval náboje
ráže 9 mm], lze dovodit soulad těchto důkazů s výpovědí svědka H. (viz též bod
11 usnesení odvolacího soudu). Obviněný rovněž v dovolání argumentoval tím, že
svědek H. měl disponovat podrobnými informacemi ohledně vraždy poškozeného S. díky svým vazbám na PČR a reportáži v České televizi. Z rozhodnutí soudů
nižších stupňů je zřejmé, jakým způsobem získala Policie ČR informace k vraždě
poškozeného S. a osobě, která by případnými informacemi mohla disponovat (tedy
nikoli opačný tok informací, jak by mohlo vyplývat z argumentace dovolatele). Stejně tak je zřejmé, že ze zprávy ČT pouze vyplynulo, že v hlavě poškozeného
byl nalezen projektil, bez dalších podrobností. Nejvyšší soud tak musí
konstatovat, že nalézací soud ani soud odvolací nepochybily, když hodnotily
výpověď svědka H. jako věrohodnou, k osobě pachatele vraždy poškozeného A. S.,
přičemž na tom nemění nic ani skutečnost, že se jeho výpověď v některých bodech
rozchází s dalšími ve věci provedenými důkazy, zvláště za situace, kdy se jedná
o skutek, který se odehrál před více jak deseti lety, přičemž se oba soudy
řádně danými rozpory zabývaly. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně
neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním,
přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické,
přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k
závěru o vině obviněného. Na tomto místě a ve vztahu k uplatněným námitkám
obviněného (kterými se soudy nižších stupňů řádně zabývaly), který předkládá
své vlastní hodnocení důkazů, je také vhodné uvést, že Nejvyšší soud není
obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy,
aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
provádět, přičemž nelze ani konstatovat, že by v dané věci existoval tzv.
26. Ve vztahu k argumentaci obviněného stran svědectví z doslechu, na
kterou obviněný taktéž poukazuje v souvislosti s výpovědí svědka H., lze uvést,
že tzv. svědectvím z doslechu se zabýval i Ústavní soud, přičemž mj. uvedl, že
„Neobstojí ani stěžovatelova námitka údajné nepřípustnosti ‚svědectví z
doslechu‘. Ze zásady volného hodnocení důkazů plyne mimo jiné to, že zákon
nepředepisuje důkazní sílu jednotlivých druhů důkazů ani nevylučuje použití
odvozeného důkazu. Přípustnost takového důkazu je uznávána i v odborné
literatuře (viz např. Šámal, P. et. al. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha : C.H. Beck, 2013, s. 360). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je
významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky
uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé
libovůle“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS
868/13), případně, že „kdyby svědek...vypovídal o skutečnostech, o kterých se
dozvěděl od jiné osoby (tzv. svědectví z doslechu), nejde o důvod pro odmítnutí
takového důkazu, neboť i když jde o důkaz odvozený, jeho využití pro účely
trestního řízení není vyloučeno“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 1773/19), případně taktéž, že „Z jednání, jež mělo spočívat v použití popsané pohrůžky jinou těžkou újmou, ho
totiž neusvědčoval pouze jediný přímý důkaz, tj. důkaz výpovědí poškozeného D. K., ale i další přímé důkazy. Těmi byly výpovědi především manželky
poškozeného, jíž poškozený K. vyprávěl o inkriminovaném rozhovoru se
stěžovatelem bezprostředně poté, co tento rozhovor proběhl, jakož i výpovědi
svědků V. a L., kteří získali relevantní informace rovněž od poškozeného. V
případě těchto svědectví jde sice o důkazy odvozené, neboli o tzv. svědectví z
doslechu, to však nic nemění na tom, že jimi byla přímo potvrzována dokazovaná
skutečnost (tj. použití pohrůžky stěžovatelem), tedy že šlo o důkazy
přímé“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS
994/18). Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů důvodně vycházely z výpovědi
svědka H., byť se jednalo o tzv. svědectví z doslechu ohledně toho, kdo měl
spáchat předmětný trestný čin. Toto svědectví, resp. indicie poskytnutá jinou
osobou, je však v předmětné trestní věci doložena osobně svědkem registrovanými
skutečnostmi, které toto svědectví z doslechu potvrzují jako mj. skutečnost, že
zakoupil zbraně s tlumičem, zakoupil střelivo ráže 7,65 Browning (doloženo z
knihy střeliva pouze a právě v době předcházející vraždě poškozeného, byť jinak
vždy – před i po nakupoval náboje ráže 9 mm), po incidentu na základě požadavku
obviněného byl s ním na místě činu, kde v kanálku, jehož existence byla
následně potvrzena, našel „nábojnici“, atd. Nelze ani přisvědčit argumentaci
obviněného stran tzv. korunního svědka (viz shora), jelikož z odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že tuto formulaci („korunního
svědka Pavla H.“) použil pouze v souvislosti s důležitostí jeho svědecké
výpovědi, a nikoliv jako právní institut, jak obviněný poukazuje.
Je vhodné
rovněž uvést, že soudy nižších stupňů se rovněž zabývaly možným motivem jednání
obviněného (viz např. body 20–24, 32 rozsudku), stejně jako otázkou, zda svědek
H. neoznačil obviněného jako pachatele záměrně, neboť sám měl dluhy a z jejich
plnění se chtěl vyvázat. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by měl mít
svědek H. dluhy vůči obviněnému, případně ostatním spoluobviněným, tudíž ve
vztahu k těmto osobám byl odkaz na tuto problematiku nepřiléhavý. Otázkou dluhů
svědka H. a finančními vazbami nejen tohoto svědka, ale i dalších osob se soudy
zabývaly (soud prvního stupně, odvolací soud se se závěry nalézacího soudu
ztotožnil) zejména v bodech 18, 21–24, 32, aby následně konstatovaly, že
součástí poskytnuté ochrany svědka je, aby byl dostupný v rámci datové
schránky, tudíž možnost vymoci civilní pohledávky je zachována. Se závěry,
které vyjádřil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 26)
ohledně míry rizika pro obviněného vyplývající z jeho existujících dluhů či
míry rizika pro jeho život a zdraví v souvislosti s obviněním osob z nájemné
vraždy se Nejvyšší soud ztotožňuje. Pokud obviněný nalézacímu soudu vytýká, že
nebyl řádně hodnocen spis Krajského soudu Ústí nad Labem sp. zn. 1 T 56/1993,
pak je vhodné uvést, že jde o námitku procesní dovolací důvod nenaplňující,
přesto však lze konstatovat, že soud prvního stupně zmíněný spis zmiňuje např. v souvislosti s hodnocením znaleckého posudku PhDr. Jindřišky Záhorské k obecné
a specifické věrohodnosti svědka H.
27. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., lze uvést, že obviněný v rámci své argumentace poukazuje na
nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání, přičemž ovšem vychází ze své
vlastní verze skutkového děje, založené na jeho vlastním hodnocení důkazů s
tím, že v řízení nebylo prokázáno, že by obdržel částku 200 000 Kč, a že jeho
úmysl nebyl prokázán, ale pouze předpokládán. Obviněný ovšem svojí argumentací
pomíjí tu skutečnost, že svědek H. vypověděl, že obviněný měl za dané jednání
inkasovat 200 000 Kč, přičemž tato skutečnost je podpořena existencí zlepšené
finanční situace obviněného, jak uvedl svědek H. Na tomto místě lze také uvést,
že argumentace obviněného nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením
důkazů, jak učinil nalézací soud (odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil),
přičemž takto koncipované námitky nelze podřadit pod obviněným uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud obviněný zpochybňuje
subjektivní stránku předmětného trestného činu, pak zákonu odpovídajícím
způsobem se s tímto znakem trestného činu vypořádal soud prvního stupně (viz
bod 70 rozsudku) a vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud se s uvedeným závěrem
ztotožňuje, na něj odkazuje.
28. Dále je třeba reagovat na argumentaci obviněného ohledně
neprovedení jím navrhovaných důkazů, byť obviněný pouze nesouhlasí s
odůvodněním, jakým způsobem dané důkazní návrhy byly soudy nižších stupňů
odmítnuty. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést,
že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz
usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem
předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu)
vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před
obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy,
jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné;
tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o
navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém
rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro
základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo
545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy
charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny
způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem
rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2
odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též
porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38
odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných
rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky
řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení
byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela
opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k
jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná,
neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp.
zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň
bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou
dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a
soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných
rozhodnutích.
29. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly jak
otázce shromažďování důkazů, tak jejich hodnocení důkazů náležitou pozornost.
Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů. Z
napadených rozhodnutí je zřejmé, že byly vzaty v úvahu i obviněným učiněné
důkazní návrhy, přičemž oba soudy dostatečně odůvodnily, proč považovaly jejich
provedení za nadbytečné (viz též shora bod 25). Pokud tedy obviněný vznáší
výhrady k otázce provedených, příp. neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro
stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů k
této problematice a dodává, že na návrh dovolatele na doplnění dokazování bylo
jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem reagováno a soud prvního
stupně dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje provádění dalšího dokazování za
nezbytné (viz bod 69 rozsudku). Odvolací soud se k návrhům obviněného
dostatečně vyjádřil v bodech 11. a 20. svého rozhodnutí.
30. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem
konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a
přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový
stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem
nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným
vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné
ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z
hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění
mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné
moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně
konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný
výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li
fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole
(libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí
všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů,
resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze
přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná
rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne
21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
31. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již
soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze
dospět k závěru, že by ve svých rozhodnutích se s těmito řádně, logicky a
přesvědčivě nevypořádaly a neodůvodnily svůj postup, lze uvést, že tato
nevykazují (odůvodnění rozhodnutí) znaky libovůle při hodnocení důkazů. Za
takto zjištěné situace, kdy se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě
vypořádaly s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to
nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5
Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění
rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008,
sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská
práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst.
1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže
být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací
soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění
nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro
odvolací řízení [shora uvedené rozhodnutí Ústavního soudu reaguje na rozhodnutí
ESLP a Nejvyšší soud jej zmiňuje nejen ve vztahu k rozsahu vlastního
rozhodnutí, ale také vzhledem k tomu, že obviněný (obhajoba) vznesla výtku ke
způsobu a rozsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kterým odvolací soud
odvolání obviněného zamítl], tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se
striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů
již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
32. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel
věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí
dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje
v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. [též bod 31].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 6. 2024
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu