U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2014 o
dovolání obviněného J. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9.
2013, sp. zn. 9 To 324/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 115/2013, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně z r u š u j í usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 9 To 324/2013, a rozsudek Okresního
soudu Praha-východ ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 37 T 115/2013, v části výroku o
trestu, kterou byla obviněnému J. B. podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení
s § 48 odst. 4 písm. k) tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost „aby
nejpozději do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí zaslal poškozené S. P.,
na adresu Stavebního úřadu v M. prostřednictvím kurýra kytici o lichém počtu
čerstvých rudých růží v množství nejméně patnácti kusů a podepsaný omluvný
dopis s následujícím textem: Vážená paní P., přijměte, prosím, mou omluvu za mé
nevhodné chování, kterého jsem se vůči Vaší osobě dopustil v budově stavebního
úřadu dne 3. 4. 2013. Nechal jsem se unést emocemi, a přestože jsem měl dle
mého názoru oprávněné výtky k Vaší práci, choval jsem se jako hulvát, za což se
Vám velice omlouvám, J. B.“.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 37 T
115/2013, byl obviněný J.B. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst.
1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 3. 4. 2013 kolem 08.20 hodin v M., na M., okres P., v kanceláři … budovy
Stavebního úřadu M., poté, co mu bylo ze strany zaměstnankyně stavebního úřadu
S. P., sděleno, že jím požadovaná kopie protokolu o provedení měření hlučnosti
tepelného čerpadla nacházejícího se na pozemku jeho souseda mu bude poskytnuta
až následující týden, S. P. opakovaně vulgárně slovně napadal, vyhrožoval jí,
že by se měla bát o sebe a svou rodinu a ve vulgárním napadání a vyhrožování
pokračoval po dobu dalších několika minut i po příchodu dalších zaměstnankyň
stavebního úřadu M. F. a M. P.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon mu byl podle § 81
odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
dvanácti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 písm. k) tr.
zákoníku byla obviněnému současně uložena přiměřená povinnost, aby nejpozději
do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí zaslal poškozené S. P., na adresu
Stavebního úřadu v M. prostřednictvím kurýra kytici o lichém počtu čerstvých
rudých růží v množství nejméně patnácti kusů a podepsaný omluvný dopis s
následujícím textem: „Vážená paní P., přijměte, prosím, mou omluvu za mé
nevhodné chování, kterého jsem se vůči Vaší osobě dopustil v budově stavebního
úřadu dne 3. 4. 2013. Nechal jsem se unést emocemi, a přestože jsem měl dle
mého názoru oprávněné výtky k Vaší práci, choval jsem se jako hulvát, za což se
Vám velice omlouvám, J. B.“
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 9
To 324/2013, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního
stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájkyně JUDr. Moniky Forejtové, PhD., s odkazem na dovolací důvody podle §
265b odts. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání. Zaměřil je proti výroku o vině z
důvodu nesprávnosti právního posouzení činu jako přečinu výtržnictví a proti
výroku o trestu ve vztahu k uložené přiměřené povinnosti.
Nesprávnost právního posouzení dovolatel spatřoval především v tom, že pro
malou intenzitu jemu za vinu kladeného jednání se nemohlo z hlediska
subsidiarity trestní represe jednat o přečin, ale šlo by jen o přestupek.
Podrobně rozvedl, že soudy dostatečně nepřihlédly k tomu, že nešlo o
jednostranný útok vůči poškozené, nýbrž o vzájemnou hádku vyprovokovanou
poškozenou, a k tomu, že ne každé napadení, byť k němu dojde na veřejnosti či
místě veřejnosti přístupném, musí být nutně výtržností. Obviněný poukázal též
na okolnosti, které předcházely důvodu, pro nějž se na uvedený úřad dostavil, a
rovněž i na závěr odvolacího soudu obsažený v odůvodnění napadeného rozhodnutí,
že se jedná o případ „hraniční“ zejména proto, že nebylo dostatečně prokázáno,
že by šlo o skutečné hrubé narušení občanského soužití a že by jeho chování
znamenalo podstatné porušení nebo ohrožení veřejného pořádku. Obviněný na
podporu těchto svých tvrzení zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze
dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, rozhodnutí ze dne 27. 6. 2001, sp.
zn. 5 Tz 89/2001, usnesení ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012) a své
přesvědčení o malé společenské škodlivosti činu opřel i o rozhodnutí č. 40/1977
Sb. rozh. tr. Nesprávné posouzení činu jako přečinu výtržnictví podle § 358
odst. 1 tr. zákoníku dovozoval z názoru, že se nejednalo o hrubou neslušnost
nebo výtržnost, neboť jeho projev nebyl natolik závažný, aby jej bylo možné
srovnat s fyzickými útoky nebo s jinými příklady hrubých neslušností nebo
výtržností uvedených v posuzovaném přečinu. Závažnost verbálních útoků v jeho
případě nebylo možné dovozovat toliko z toho, o jaké hrubé či vulgární výrazy
šlo, ale bylo nutné posuzovat všechny okolnosti, za nichž k činu došlo. Z
těchto všech skutečností bylo nutné dovodit, že se jednalo pouze o přestupek.
Ve vztahu k výroku o trestu obviněný vytýkal nezákonnost v uložení
přiměřené povinnosti podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku především proto, že za
dostačující ve smyslu požadované omluvy považoval, že se poškozené při hlavním
líčení před soudem prvního stupně omluvil. Za této situace shledal další
písemnou omluvu ve spojení se zakoupením a doručením kytice růží za nadbytečnou
trestní represi. V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11.
9. 2013, sp. zn. 9 To 324/2013, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu
Praha-východ ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 37 T 115/2013, a poté aby věc
postoupil Městskému úřadu v Říčanech.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství,
jež považovala právní posouzení činu jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst.
1 tr. zákoníku za korespondující se všemi zákonnými požadavky. Ve vztahu k
přiměřené povinnosti uvedla, že podle § 48 odst. 4 tr. zákoníku jde o
demonstrativní výčet, a proto nelze vyloučit možnost uložení i jiné povinnosti,
avšak svojí povahou obdobné těm, které uvedený výčet obsahují. I přes tuto
možnost však k problematice povinností a omezení v rámci zkušební doby
podmíněného odsouzení podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku zdůraznila obecné zásady
pro ukládání těchto povinností a omezení. Zejména však zmínila, že při jejich
vymezení musí být kladen důraz na to, že se jimi má zvyšovat výchovný účinek
trestu a že nesmějí být nadbytečné či duplicitní. S ohledem na to, že obviněný
se poškozené omluvil, se velmi konkrétní omezení uložené obviněnému jeví v
posuzované věci nadbytečným, a proto státní zástupkyně dospěla k závěru, že
okresní soud obviněnému uložil takový druh trestu, který zákon nepřipouští,
čímž byl naplněn zákonný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ze
všech důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené
rozhodnutí zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. po zrušení napadeného
rozhodnutí přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále dospěl k
závěru, že dovolání netrpí vadami, pro které by je mohl odmítnout podle § 265i
odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu
a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného směřuje jednak proti výroku o vině a jednak proti výroku o
trestu a je bez výslovného rozlišení opřeno o dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Lze proto nejprve uvést, že dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. S
odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné
dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Výhrady obviněného směřující proti výroku o vině je možné uplatnit
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na
jehož podkladě lze ve vztahu ke zjištěnému skutku vytýkat výlučně vady právní,
a v souladu se zjištěným skutkovým stavem lze proto namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o
trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. S ohledem na námitky, že čin měl být postoupen jako přestupek, jde o
výhrady uplatněné v souladu s uvedeným dovolacím důvodem, a proto Nejvyšší soud
zkoumal oprávněnost požadavku, že jde o čin nepatrné společenské škodlivosti, a
že s ohledem na zásady subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio se
na čin obviněného neměly aplikovat prostředky trestního práva.
Přestože obviněný nevytýkal nenaplnění formálních znaků skutkové podstaty
přečinu výtržnictví, je nutné uvést, že přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1
tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti
přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného,
hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší
přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu
lidí.
K námitkám obviněného je též vhodné připomenout, že čin, o který se jedná, musí
být zkoumán ze všech určujících hledisek podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku, tj.
že jde o protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který
vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Zásadně tedy platí, že každý
protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je
trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento
závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž
trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního
korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho,
že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat
nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a
jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem
trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování
zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a
proto ji nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním
posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož
je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §
39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové
podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o
čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem
z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za
předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti
neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov.
I. až II. větu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného
pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Ve smyslu takto uvedených zásad se vytvářela i dosavadní judikatura k trestnému
činu výtržnictví, u něhož je kladen důraz na to, aby šlo o jednání, které hrubě
narušuje nebo závažně narušuje veřejný klid a pořádek. Za přečin výtržnictví
tak nelze považovat každé jednání, při němž je napadáno zdraví nebo čest
občanů, byť jsou formálně naplněny znaky trestného činu výtržnictví (např.
rozhodnutí č. 4/1976, č. 40/1990 Sb. rozh. tr., anebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, roč. 2002 sv. 14, pod č. T 352, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, roč. 2002 sv. 17, pod č. T 417-1). Za přečin výtržnictví lze
proto považovat jen taková jednání, která ve zvýšené míře narušují občanské
soužití, přičemž nestačí méně závažné, běžné nebo obvyklé projevy rušení tohoto
soužití. Současně je však zdůrazňováno, že uvedenou potřebnou závažnost,
hrubost nebo intenzitu je potřeba posuzovat se zřetelem na konkrétní okolnosti
každého posuzovaného případu a nelze obecně stanovit taková kritéria, která by
paušálně bylo možné uplatnit v zobecňující podobě pro všechny projednávané
případy. Naopak je nutné u činů výtržnické povahy se zaměřit zejména na to,
jaká byla intenzita útoku, jeho typické rysy a průběh, jimiž je výraznou měrou
charakterizován především způsob provedení činu. Je též třeba hodnotit, šlo-li
jen o slovní projevy (nadávky, povykování apod.), či též nebo výlučně o jiné
projevy nebezpečnější (např. fyzické atakování občanů, použití násilí,
poškozování majetku apod.), popř. zda a jaké doprovodné jevy tu přistupovaly
(např. hlasité projevy nebo jiná svévolná jednání apod.). V těchto
souvislostech je nutné dále hodnotit, zda a jak reagoval pachatel např. na
výzvy jiných občanů, zakročujících policistů, zvláště zda poté ustal ve
výtržnickém jednání či v něm pokračoval, nebo je dokonce stupňoval, za jakých
okolností byl čin spáchán, např. byl-li spáchán na pracovišti v kolektivu
spoluzaměstnanců, na ulici nebo na jiném veřejném prostranství, v pohostinském
podniku, při shromáždění nebo na veřejné schůzi, ve dne či v noci, byl-li
spáchán jednotlivcem či více osobami, jaký byl věk a fyzická zdatnost
napadených občanů, zda a do jaké míry byl pachatel ovlivněn požitím
alkoholického nápoje, apod. Rovněž se musí zjišťovat, z jakých pohnutek byl čin
spáchán, čím byl motivován, zda šlo např. o pohnutku, kterou pachatel projevil,
aroganci vůči ostatním občanům nebo jednotlivci nebo zda byl vyprovokován a
vybočil jen z rámce normální reakce, atd.
Takto vymezená kritéria, jak Nejvyšší soud v projednávané věci shledal, soudy v
projednávané věci respektovaly a čin obviněného v souladu s nimi posuzovaly.
Zkoumaly obzvláště právě požadovanou míru hrubosti, závažnosti a intenzity činu
obviněného, a to především z hlediska, zda jde o čin, u něhož spodní hranice
trestnosti odpovídá běžně se vyskytujícím přečinům dané skutkové podstaty ve
zjištěné alternativě vymezených znaků.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl, že vulgární výrazy
použité obviněným jsou hrubými urážkami, které spolu s výhrůžkami směřovaly
proti poškozené. Přítomny jim byly v určité fázi další osoby, a to svědkyně M.
F. a M. P. Vulgárnost, hlasitost i intenzita výhrůžek zasáhla silně všechny
přítomné, že nakonec poškozená z obavy před možným dalším negativním chováním
obviněného přistoupila k podání trestního oznámení. Současně soud dospěl k
závěru, že obviněný „má sklony k řešení konfliktů podobně hrubým způsobem“,
neboť ze zprávy o pověsti, kterou si orgány činné v trestním řízení vyžádaly,
zjistil, že obviněný byl opakovaně přestupkově řešen pro verbální urážky (viz
stranu 6 rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 32 spisu). Na základě uvedených
zjištění soud prvního stupně uzavřel, že intenzita jednání obviněného přesáhla
hranici hrubé neslušnosti jakožto dělítka mezi trestně právně a přestupkově
postižitelným jednáním téhož druhu, a to zejména vzhledem k délce doby, po
kterou obviněný hrubé nadávky poškozené adresoval (asi 15 minut). Dále soud
zohlednil, že obviněný se tohoto jednání dopustil proti pracovnici stavebního
úřadu coby orgánu veřejné správy. Odvolací soud přezkoumávající z podnětu
odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně a řízení jeho vydání
předcházející následně potvrdil správnost provedeného dokazování, na jeho
základě učiněných skutkových zjištění i z nich pramenící právní kvalifikace,
kde podpořil zejména závěr soudu prvního stupně o tom, že nelze v činu
obviněného spatřovat jen přestupek, ale jsou dány podmínky pro posouzení činu
jako přečinu, byť při zohlednění jeho menší závažnosti, jak bylo promítnuto do
ukládaného trestu, který byl uložen na samé spodní hranici jako výchovný
podmíněně odložený trest odnětí svobody (srov. strany 3 až 4 usnesení soudu
druhého stupně).
Nejvyšší soud se s uvedenými závěry soudů obou stupňů plně ztotožnil, neboť má
za to, že čin obviněného, byť byl spáchán jen slovním projevem, nese vzhledem k
vulgárnosti použitých výrazů („ty svině, ty kundo zkorumpovaná, ty píčo,
apod.“) znaky závažného chování, a to i pro jejich četnost, delší dobu, po níž
se obviněný takto projevoval (15 nebo 20 minut), a že v závěru kromě hrubě
neslušných slov volil i výhrůžky na adresu nejen samotné poškozené, ale i ve
vztahu k její rodině. Tohoto jednání se dopustil vůči úřednici stavebního úřadu
a neakceptoval, že tato se mu omluvila za nedůslednost, jíž se ve svém
služebním postupu vůči němu dopustila. Obviněným vyvolané jednání, hrubosti a
vulgárnosti adresované této úřednici nebyly ve vzájemné hádce nebo společně
vedeném konfliktu, ale spočívaly jen v neopodstatněném impulsivním projevu
emotivně vyhroceném v rámci nevhodného řešení životní situace.
S přihlédnutím k výše popsaným kritériím Nejvyšší soud nutnost použití zásady
subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku neshledal,
kdežto závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví
podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku byl při dostatečné argumentaci soudů obou
stupňů považován za učiněný v souladu se zákonem.
Jestliže obviněný v dovolání rovněž brojil proti výroku o trestu námitkami
soustředěnými především proti správnosti přiměřené povinnosti uložené podle §
82 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 písm. k) tr. zákoníku,
považoval touto výhradou zřejmě za naplněný v dovolání též uvedený důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z tohoto zákonného vymezení je zřejmé, že
uvedený dovolací důvod předpokládá dvě alternativy, a to že byl obviněnému
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo mu byl uložen trest
co do druhu přípustný, avšak ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. V daném
případě podle obsahu obviněným uplatněné námitky vytýkající nevhodnost
stanovení přiměřené povinnosti v rámci zkušební doby, jak byla ve výroku
rozsudku soudu prvního stupně vymezena, přichází do úvahy pouze alternativa o
uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští. Takovým trestem se rozumí
zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených
v § 52 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá.
Vezme-li se do úvahy stanovená podmínka, je ji nutné posuzovat se zřetelem na
druh trestu, jenž byl obviněnému v projednávané věci uložen, tj. trest odnětí
svobody, který byl obviněnému podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku
[§ 52 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], a byla mu podle § 82
odst. 2 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost podle § 48 odst. 4 písm. k)
tr. zákoníku spočívající v tom, „aby nejpozději do jednoho měsíce od právní
moci rozhodnutí zaslal poškozené S. P., na adresu Stavebního úřadu v M.
prostřednictvím kurýra kytici o lichém počtu čerstvých rudých růží v množství
nejméně patnácti kusů“ a „podepsaný omluvný dopis s následujícím textem: Vážená
paní P., přijměte, prosím, mou omluvu za mé nevhodné chování, kterého jsem se
vůči Vaší osobě dopustil v budově stavebního úřadu dne 3. 4. 2013. Nechal jsem
se unést emocemi, a přestože jsem měl dle mého názoru oprávněné výtky k Vaší
práci, choval jsem se jako hulvát, za což se Vám velice omlouvám, J. B.“.
Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku může soud uložit podmíněně odsouzenému
přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 tr. zákoníku
směřující k tomu, aby vedl řádný život. Smyslem této uvedené zvláštní trestní
sankce je vedení řádného života ve zkušební době, jež má uložení přiměřené
povinnosti nad rámce obvyklých povinností podpořit. Podstatou přiměřených
omezení a přiměřených povinností, které mohou být pachateli uloženy za tím
účelem, aby vedl řádný život, jsou určité zásahy do svobody jednání a
rozhodování pachatele ve zkušební době. Zejména přiměřené povinnosti (o něž v
projednávané věci jde) mají formu příkazů, jimiž má být posíleno pozitivní
konání, a proto obvykle spočívají v povinnosti něco vykonat. Takové příkazy
mohou mít různou povahu, a mohou se týkat buď povinnosti, kterou odsouzený již
má (na základě právní normy, rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo jiné právní
skutečnosti), anebo je mu ukládáno konání, k němuž jinak není povinen (srov.
přiměřeně Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. až 139. Komentář. 2. Vydání.
Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1024).
Jednou ze základních zásad pro ukládání povinnosti ve smyslu § 82 odst. 2 tr.
zákoníku je její přiměřenost. Ta se musí vztahovat především k zákonnému účelu
takových povinností (i omezení), tj. musí směřovat k tomu, aby odsouzený vedl
řádný život. Povinností nelze sledovat jiný účel (působení na jiné občany nebo
jejich zastrašení, vliv na rodinné příslušníky pachatele apod.). Půjde
především o taková opatření, která umožní odstranění příčin, podmínek nebo
příležitostí k opětovnému spáchání trestného činu, jehož se odsouzený už
dopustil. Nejsou přípustné povinnosti, které by přesahovaly rámec podmíněného
odsouzení a byly by v rozporu s podstatou jeho režimu (srov. např. rozhodnutí
č. 32/1964-I. Sb. rozh. tr.). Povinnosti musí být přiměřené trestnému činu,
jímž byl pachatel uznán vinným a musejí být svou závažností úměrné povaze a
závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a osobním poměrům
pachatele (§ 38 odst. 1, § 39 odst. 1 tr. zákoníku).
Pokud jde o jednotlivé konkrétní příkazy a zákazy, které lze uložit podmíněně
odsouzenému v rámci přiměřených povinností, uplatní se zde jejich obsah a okruh
podle § 48 odst. 4 tr. zákoníku. I když § 82 odst. 2 tr. zákoníku odkazuje jen
na přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 tr.
zákoníku, nelze z toho dovodit, že by soud nemohl uložit podmíněně odsouzenému
pachateli i jiná omezení nebo jiné povinnosti za splnění výše uvedených
podmínek jejich přiměřenosti, vztahu ke spáchanému trestnému činu, určitosti a
kontrolovatelnosti, protože výčet v § 48 odst. 4 tr. zákoníku je jen
demonstrativní (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8
Tdo 1032/2011, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč.
2011, sešit 80 pod č. T 1431). Podle § 48 odst. 4 písm. k) tr. zákoníku soud
může jako přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uložit zejména poškozenému
přiměřené zadostiučinění. Takové aktivní jednání, jež bylo odsouzenému podle
tohoto ustanovení uloženo, obvykle záleží jen na vlastní iniciativě pachatele a
případně na jeho vhodné součinnosti s poškozeným či s jinou osobou, vůči níž má
např. uhradit dlužné výživné nebo jinou dlužnou částku, veřejně se osobně
omluvit poškozenému nebo poskytnout poškozenému přiměřené zadostiučinění.
Nejvyšší soud se zřetelem na uvedené obecné zásady posuzoval přiměřenou
povinnost, kterou obviněnému podle § 48 odst. 4 písm. k) tr. zákoníku za
podmínek § 82 odst. 2 tr. zákoníku soudy uložily, a dospěl k závěru, že ji
nelze považovat za přiměřenou všem zjištěným okolnostem, a že způsobem, jak
byla vymezena, nevyhovuje ani smyslu a účelu podmíněného odsouzení. Soud
uvedenou přiměřenou povinnost vyjádřil zcela konkrétně a vázal ji v zásadě na
dva úkony spočívající jednak v zakoupení přesného počtu „čerstvých růží“ a
jejich zaslání na adresu úřadu a jednak v jejich předání poškozené včetně
doslovně a přesně upraveného znění písemné omluvy, to vše prostřednictvím
kurýra. Nejvyšší soud považuje takto striktně a ne zcela vhodně formulovanou
omluvu, jež by zřejmě měla sloužit jako zadostiučinění poškozené, jako příliš
rigorózní. Pochybnosti v tomto vymezení vzbuzuje zejména stanovená čerstvost
„růží“, což lze považovat za podmínku, která není obviněným příliš
ovlivnitelná, a ani přezkoumatelná. Vhodným se nejeví ani určený minimální
počet růží, neboť délka trvání konfliktu, s níž ji soud prvního stupně spojuje,
nesvědčí o výchovném vlivu na obviněného. Nejde proto o adekvátní povinnost,
jež by směřovala k vedení řádného života obviněného, uváží-li se, že činem,
jímž byl obviněný uznán vinným, byl verbální útok za použití vulgárních výrazů
na poškozenou jako úřednici stavebního úřadu. Ani druhá část této povinnosti
spočívající v písemné omluvě s přesně naformulovaným textem se nejeví vhodným
zadostiučiněním a výchovný účel splňující povinností. Uvedeným výslovně
formulovaným textem, jenž navíc obsahuje i nevhodné obraty, jako např.
„hulvát“, je znemožněno, aby obviněný svou omluvu formuloval podle své volné
úvahy, v níž by vyjádřil svůj vlastní názor, který by vycházel z jeho osobního
postoje. Nejvyšší soud tudíž považuje uvedeným způsobem vymezenou povinnost,
nedbající zásad, na něž bylo v tomto rozhodnutí již výše poukázáno zejména co
do jejího smyslu a výchovnosti směřující obviněného k vedení řádného života, za
uloženou v rozporu se zákonnými požadavky i jejím vlastním účelem.
Vedle těchto výhrad Nejvyšší soud dospěl k závěru o nadbytečnosti takové
nepříliš vhodně formulované omluvy s ohledem na obsah spisu zachycující průběh
hlavního líčení, při němž obviněný zcela spontánně a dobrovolně opakovaně
vyjádřil jednak omluvu přímo poškozené a jednak projevil i lítost nad svým
chováním.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že podle protokolu o hlavním líčení
na č. l. 66 v přítomnosti poškozené vyslýchané v té době jako svědkyně dne 18.
7. 2013 osobně ústně uvedl svou omluvu slovy „Jestli jsem se paní P. nějak
dotkl, tak bych se jí za to omluvil… Omlouvám se paní P. za svá slova, hledám
důvod, proč k tomu docházelo,… neměl jsem křičet, omlouvám se.“ Navíc je
potřeba z dalšího průběhu hlavního líčení zmínit, že poškozená podle svých slov
tuto omluvu obviněného akceptovala. Navíc obviněný u téhož hlavního líčení v
jeho závěru (č. l. 69) v rámci svého posledního slova dotvrdil, že uvedenou
omluvu mínil upřímně a vážně, když uvedl, že „…lituji toho, že jsem zvýšil
hlas, dnes už bych to takto neřešil…. Už to nikdy neudělám,…. jsem z tohoto
poučen, už nikdy nebudu křičet.“
Uvedené omluvy obviněného zazněly z jeho úst v rámci hlavního líčení, tedy
veřejně, což tuto ústní omluvu činí důraznější, stejně jako i to, že byla
vyjádřena spontánně a dobrovolně obviněným z očí do očí poškozené, což lze
považovat za intenzivnější formu zadostiučinění, než by tomu bylo v písemné
podobě, jak stanovil soud.
Ze všech těchto důvodů je za daného stavu věci jakákoli další omluva, nadto
doprovázená kyticí růží nadbytečnou, a to mimo jiné i s ohledem na jistou
finanční nákladnost zakoupení růží a uhrazení kurýrní služby, která ji činí
neúměrnou újmě, již poškozená v důsledku trestného jednání obviněného musela
strpět.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal v této části dovolání obviněného
důvodným, a proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 9 To 324/2013, a rozsudek
Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 37 T 115/2013, v části
výroku o trestu, kterou byla obviněnému J. B. podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku
ve spojení s § 48 odst. 4 písm. k) tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost v
dikci, jak byla uložena a také ve výroku tohoto usnesení uvedena. V ostatních
částech ponechal napadené rozhodnutí pro jeho věcnou správnost beze změny, a to
i ve vztahu k výroku o trestu, jímž byl obviněný odsouzen podle § 358 odst. 1
tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jenž mu byl podle
§ 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání dvanácti měsíců.
Nejvyššímu soudu nic nebránilo, aby zrušujícím výrokem podle § 265k odst. 1, 2
tr. ř. částečně zrušil napadená rozhodnutí jen v části výroku o trestu, kterou
byla obviněnému J. B. podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4
písm. k) tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost, neboť jde z hlediska
opravného prostředku o výrok oddělitelný od vlastního výroku o uložení
podmíněného trestu odnětí svobody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
10. 2005, sp. zn. 4 Tz 106/2005, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 21 pod č. T 850). Protože tím, že Nejvyšší
soud uvedený nesprávný výrok o uložení přiměřené povinnosti pouze za podmínek
§ 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a neučinil žádné jiné rozhodnutí, mohl uvedeným
způsobem postupovat jen ohledně části výroku o trestu, protože tímto
rozhodnutím nebyla narušena právní moc výroku o trestu (srov. rozhodnutí č.
10/1997 a č. 40/2011-II Sb. rozh. tr.).
Toto své rozhodnutí přitom Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. března 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr.
Milada Šámalová