USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o
dovoláních obviněných R. G., nar. XY v XY, bytem XY, a R. R., nar. XY ve XY,
bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 2
To 27/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 47 T 4/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. G. odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. R. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 47 T
4/2018, byl obviněný R. G. uznán vinným pod bodem I. a) až u) zločinem zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve
znění účinném do 30. 6. 2016, obviněný R. R. pod bodem II. zločinem legalizace
výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 1. 2. 2019, kterých se dopustili ve stručnosti
tím, že
I. obviněný R. G. v průběhu let 2010 až 2012 v XY v úmyslu vylákat jménem E., IČ: XY (dále
společnost „E.“), dříve E., též E. M. na správci daně nadměrné odpočty DPH
předkládal správci daně-Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu - Územní
pracoviště Praha 5 (v předmětné době s názvem Finanční úřad Prahy 5), daňová
přiznání k DPH, která podepsal jako člen či předseda představenstva, když za
zdaňovací období červenec 2010 tak učinil společně s Ing. K. P. jako členem
představenstva, v nichž byly uvedeny, stejně jako následně v rámci tzv. vytýkacího řízení k daňovému přiznáním (DAP k DPH) za zdaňovací období červenec
2010 a tzv. postupu k odstranění pochybností za zdaňovací období únor 2011,
potvrdil již dříve uvedené nepravdivé údaje o výši přijatých zdanitelných
plnění od plátců DPH (tzv. DPH na vstupu), zejména o tuzemských nákupech zboží
či služeb (na řádku 40 a 41 DAP k DPH), stejně jako o uskutečněných
zdanitelných plněních (tzv. DPH na výstupu), zejména o vývozu zboží (na řádku
22 DAP k DPH) a plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet (na řádku 50
DAP k DPH), týkající se nákupu a prodeje použitých polygrafických a tiskařských
strojů či zařízení a dále obchodu s grafickým zpracováním dat, který měl
probíhat mimo jiné i prostřednictvím společností, které ovládali obvinění,
konkrétně společností E., IČ: XY (dále „společnost E.“), jejímž jednatelem byl
obviněným R. R., a T., IČ: XY, jejímž jednatelem byl obviněný R. G., když v
rámci uvedeného vytýkacího řízení dokládal tato plnění předloženými fakturami a
tzv. záznamní evidencí DPH (resp. evidencí pro účely DPH), přičemž faktury
spolu s dalšími doklady o vývozu zboží mimo území Evropské unie (řádek č. 22
DAP k DPH) záměrně doložil jen z části, když záznamní evidence neobsahovala
doložené údaje o přijatých zdanitelných plněních od plátců (řádek č. 40 DAP k
DPH) ve výši okolo 200 mil. Kč, a i přes to, že společnost E. v této době (za
zdaňovací období červenec 2010) prováděla tiskařskou a polygrafickou činnost
(tisk a knihařské zpracování), objem její skutečné činnosti nedosahoval objemů
činností vykazovaných v těchto daňových přiznáních, když činnost divize
tiskařských strojů ve společnosti E. přímo sám řídil,
a poté, co ke dni 1. 9. 2010 část společnosti, zaměřená na tiskařskou a
polygrafickou činnost, tj. tisk a knihařské zpracování, byla prodána spřízněné
společnosti E., vzniklé dne 21. 7. 2010 s původním názvem E.-P. P., když
současně došlo k převedení zaměstnanců a ve společnosti E. z původních 193
kmenových zaměstnanců byli v období od 1. 9. 2010 do 31. 10.
2012 pouze 3
zaměstnanci, z nichž jedním byl sám obviněný R. G., předkládal i nadále
nepravdivá daňová přiznání k DPH, když objem plnění se v porovnání s předchozím
obdobím významným způsobem nezměnil, tj. za předmětnou společnost byly nadále
vykazovány v daňových přiznáních k DPH přijatá zdanitelná plnění od plátců
(řádek č. 40 DAP k DPH) ve výši 200 až 300 milionů Kč měsíčně, přičemž za
společnost E. dále simuloval obchod s použitými tiskařskými a polygrafickými
stroji, polygrafickými zařízeními a grafickým zpracováním dat, nově taktéž
obchod s dodáním služeb jako poradenství v oblasti obchodu, polygrafických
technologií, strojů, když po převzetí její původní skutečné činnosti,
spočívající v tiskařské a polygrafické činnosti, ze strany nově vzniklé
společnosti E., pro společnost E. pořizovala polygrafické komodity potřebné k
její činnosti jako papír, barvy, lepidlo apod., a tyto jí přefakturovávala,
když na základě nepravdivých daňových přiznání k DPH za zdaňovací období září
2010 až srpen 2012 byly společnosti E. vypláceny nadměrné odpočty DPH ve výši
okolo 40 miliónů Kč měsíčně, a to na účet společnosti E. č. XY s označením IBIS
č. XY, vedený u Československé obchodní banky, a. s. (dále „ČSOB“), ke kterému
měl dispoziční právo výhradně obviněný, přičemž prostředky, pocházející z výše
popsané trestné činnosti, z části použil k úhradě provozu společnosti E. a k
nákupu polygrafických komodit pro potřeby tiskařské a polygrafické činnosti,
později pro potřeby tiskařské a polygrafické činnosti společnosti E., z části
je vybral v hotovosti obviněný R. G. a použil neznámým způsobem, a z části je
přeposílal po částech bez právního důvodu společnosti L. G., sídlem XY, Spojené
státy americké (dále „společnost L.“), zastoupené obviněným R. R., přičemž tyto
finanční prostředky následně prostřednictvím účtů obou společností, vedených u
společnosti Artesa, spořitelní družstvo, převáděli zpět do společnosti E. a
použili je i k úhradě provozu společnosti a k nákupu polygrafických komodit pro
potřeby tiskařské a polygrafické činnosti,
nepravdivě tvrzené obchodní případy, i co do kvality a množství, byly formálně
dokládány k fakticky v tvrzené podobě nerealizovaným obchodům v oblasti nákupu
a prodeje tiskařských strojů s dvaceti jmenovanými společnostmi, a v oblasti
nákupu a prodeje služeb v podobě poradenských služeb v oblasti polygrafie a
grafického zpracování dat s deseti vyjmenovanými společnostmi mezi nimi i E. a
L.,
přičemž poté, co se obviněný R. G. pokusil v rámci podaných daňových přiznání
za zdaňovací období červen 2012, červenec 2012, srpen 2012 vylákat na správci
daně další nadměrné odpočty, které mu v rámci příslušných postupů k odstranění
pochybností za tato zdaňovací období nebyly správcem daně uznány, a tudíž ani
vyplaceny, zahájila společnost E. činností obviněného R. R. kroky k urychlené
likvidaci společnosti, konkrétně s rozhodným dnem 1. 1. 2013 projekt fúze
sloučením, kdy ke dni 29. 5. 2013 předmětná společnost zanikla bez likvidace,
spolu s dalšími spřízněnými společnostmi E., G. P., IČ: XY (dříve s názvem E. P.), E.-P.
P., IČ: XY (dříve s názvem E., původní spřízněná společnost, která
prováděla tiskařské a polygrafické činnosti po společnosti E.) a společnost M.,
když obviněný R. R. jednal za jediného akcionáře E. společnost L., ale taktéž
za následný nástupnický subjekt společnost P. L., IČ: XY, přičemž dalšími
fúzemi a štěpením s dalšími subjekty došlo k úplnému zániku společnosti,
v úmyslu vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za společnost E. na
správci daně zastoupeném Finančním úřadem pro hlavní město Prahu - územním
pracovištěm Prahy 5 (v předmětné době s názvem Finanční úřad Prahy 5) [ dále
„FÚ“], jako člen představenstva, a od 27. 8. 2010 jako předseda představenstva,
nechal sestavit a podepsal, (daňové přiznání za červenec 2010 podepsal jako
druhý člen představenstva i K. P.), a FÚ jako pravdivé předložil daňové
přiznání k DPH, a takto jednal v případech podrobně popsaných pod písmeny a) až
u), jimiž celkově chtěl obviněný R. G. způsobit škodu ve výši nejméně
775.654.177 Kč, přičemž fakticky způsobil škodu ve výši 687.798.431 Kč,
II. obviněný R. R. jako osoba jednající za L. mající jako jediný oprávněný dispoziční právo k
účtům společnosti, které v České republice sám založil, současně jako člen
představenstva společnosti E. (dříve společnost E., též E. M.), tj. osoba,
podílející se na chodu uvedené společnosti s výkonem funkce v období od 26. 8. 2010 do 31. 12. 2011, a jako jediný jednatel společnosti E., která byla
fiktivním dodavatelem společnosti E. v oblasti nákupu a prodeje tiskařských
strojů a poradenských služeb v oblasti polygrafie a grafického zpracování dat,
v důsledku čehož znal původ peněžních prostředků nacházejících se na účtu
společnosti E. č. XY s označením IBIS č. XY, vedeném u ČSOB, tedy věděl, že se
jedná o vyplacené vylákané platby nadměrných odpočtů DPH, jež byly vypláceny na
podkladě správci daně překládaných daňových přiznání k DPH, a to za podmínek
popsaných v bodě I.,
přičemž z pozice člena představenstva společnosti E. věděl, že vylákané platby
nadměrných odpočtů DPH, tedy prostředky pocházející z trestné činnosti, jsou z
účtu společnosti E. č. XY s označením IBIS č. XY, vedeného u ČSOB, z části
použity k úhradě jejího provozu a k nákupu polygrafických komodit pro potřeby
tiskařské a polygrafické činnosti, později pro potřeby tiskařské a polygrafické
činnosti společnosti E., které společnost přefakturovávala, když jím dále byly
z části legalizovány prostřednictvím společnosti L., za kterou sám obviněný
jednal a na jejíž účty tyto prostředky bez právního důvodu byly převedeny z
účtu společnosti E. č. XY s označením IBIS č. XY v období od 26. 8. 2010 do 31. 12. 2011, konkrétně dvěma platbami v celkové výši 160.460.674 a 155.000.000 Kč,
ve výroku o vině podrobně specifikovanými,
přičemž i tyto prostředky obviněný R. R. v rámci dalších prováděných převodů
finančních prostředků převedl jako jediná oprávněná osoba k dispozici s těmito
účty ve výroku konkrétně uvedené částky na bankovní účty tamtéž uvedených
společností.
2. Za tato jednání byli odsouzeni následovně. Obviněný R. G. podle § 240
odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Obviněný R. R. podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Oběma obviněným byl
uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v
zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu
obchodních korporací a družstev na dobu deseti let. Rovněž bylo podle § 228
odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného R. G. k
náhradě škody. Týmž rozsudkem soud podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil
obviněného R. R. obžaloby pro činy pod body I./1) a)-b), 2) a)-o) posouzené
jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst.
1, 3 tr. zákoníku.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 7. 2020,
sp. zn. 2 To 27/2020, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl odvolání proti
citovanému rozsudku soudu prvního stupně obviněných R. G. a R. R. i státní
zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podané v neprospěch
obviněného R. R.
II. Z dovolání obviněných
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali obvinění R. G. a R. R.
prostřednictvím obhájců dovolání.
5. Obviněný R. G. podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto, že nebylo
prokázáno, že by čin popsaným způsobem spáchal, a vytýkal, že nemohl být
zavázán k náhradě škody, protože nebyl osobou, jíž by bylo možné tuto škodu
přičíst.
6. Nedostatky v provedeném dokazování spatřoval v tom, že oproti
obžalobě a usnesení o zahájení trestního stíhání soudy v rozsudku vymezily
skutek odlišně. Podle obžaloby se měl jednání dopouštět společně s ostatními
spoluobviněnými po vzájemné dohodě s rozdělením konkrétních činností, zatímco
podle rozsudku se ho měl dopustit sám (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
670/05). Tuto skutečnost označil za porušení zásady totožnosti skutku vymezené
v § 220 odst. 1 tr. ř., protože byl odsouzen za jiný skutek, než pro který byla
podána obžaloba.
7. Za vadu obviněný dále považoval nedostatečné objasnění toho, zda
založil a spravoval dvacet zahraničních společností, s nimiž měla společnost E.
obchodovat, jakým způsobem měl zajišťovat vedení účetnictví těchto společností
a plnit zákonem uložené povinnosti v různých státech. Naopak bylo prokázáno, že
skutečným vlastníkem několika společností (včetně E., E., E.-P. P. a L.) a
osobou všechny tyto činnosti zajišťující prostřednictvím advokátní kanceláře
Garris je S., jehož vliv je patrný i z e-mailové zprávy, v níž ho L. P. jednak
informuje o okolnostech spojených s nově vzniklými společnostmi, včetně
společnosti L., a jednak se jej ptá na další postup ohledně překladů
zakladatelských listin těchto společností.
8. Soudy však uvedené skutečnosti nebraly v potaz a s ohledem na ně se
nezabývaly konkrétní formou účasti dovolatele na údajné trestné činnosti
kladené mu za vinu, nýbrž na podkladě ničím nepodložených skutkových zjištění
obviněného R. G. označily za osobu odpovědnou za úmyslné vylákání neoprávněné
výhody na DPH za společnost E. pouze na základě spekulativních úvah, záměrně
zkreslených obsahů výpovědí K. P., a S. B., kteří neuvedli konkrétní náplň
činnosti obviněného, když svědek M. H. ho u hlavního líčení dokonce vůbec
nepoznal, aniž by tyto závěry opřely o konkrétní výsledky dokazování. Přesto
soud konstatoval, že nemá pochybnosti, že to byl právě obviněný, kdo ve výroku
o vině popsané činnosti prováděl.
9. S odkazem na pasáž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně
29 obviněný zdůraznil vadnost právních závěrů, které neodpovídají výsledkům
provedeného dokazování, ze kterých, aniž by to soudy braly v potaz, vyplývá, že
se činů kladených mu za vinu nedopustil, protože osobou vykonávající skutečný
vliv na chod všech zainteresovaných společností byl pan S. Obviněný nenaplnil
znaky skutkové podstaty zločinu podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž jej
soudy uznaly vinným v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege, nulla poena
sine lege a článkem 39 Listiny, protože z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí
nejsou uvedeny okolnosti, které mohly být pro jednotlivé znaky podkladem.
10. Za nedostatečné obviněný označil i zjištění rozsahu zkrácené daně,
protože byť byly za tímto účelem vypracovány celkem tři znalecké posudky,
přičemž dva z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, nepodařilo se bez
pochybností zjistit skutečný rozsah údajně vylákané daně. Z výpovědi Ing. Petra
Rosola, soudem vyslechnutého znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady,
přibraného orgány činnými v trestním řízení, vyplynulo, že jeho závěry nemohou
obstát, a v takovém případě bylo vyloučeno, aby soud vycházel i ze znaleckého
posudku druhého obdobně přibraného znalce Ing. Ondřeje Buriana, který se opíral
o závěry Ing. Petra Rosola. Jedinými řádně podloženými jsou závěry znalce z
oboru strojírenství, odvětví strojírenství všeobecné se specializací posuzování
výrobních strojů, zařízení a systémů, a z oboru ekonomika, odvětví ceny a
odhady prof. Ing. Zdeňka Kolíbala, CSc., jenž byl přibrán obhajobou a který
vyvrátil závěry znalce Ing. Petra Rosola. I přesto, že o rozsahu vylákané
daňové výhody vznikají z uvedených důvodů vážné pochybnosti, soudy žádná další
skutková zjištění neučinily.
11. Zpochybnění výroku o náhradě škody vychází z názoru obviněného, že
mu podle § 159 odst. 3 obč. zák. (účinného od 1. 1. 2014) nemohl vzniknout v
důsledku jednání společnosti E. ručitelský závazek k uspokojení nároku České
republiky na náhradu škody, a ručitelský závazek nelze odvozovat od právního
předpisu, který v předmětném období nebyl účinný. Zmínil i zásadu, že v
adhezním řízení může být přiznán jen takový nárok na náhradu škody nebo
nemajetkové újmy způsobené trestným činem, který lze obecně uplatňovat i v
občanskoprávním řízení ve smyslu § 7 o. s. ř., případně též rozhodnutí č.
52/1998-I. a č. 26/1999 Sb. rozh. obč. Zkrácená nebo neodvedená daň nebo jiná
podobná povinná platba se nevymáhá ani žalobou v občanskoprávním řízení,
protože na takový nedoplatek vydá finanční úřad či jiný oprávněný orgán
platební výměr či výkaz nedoplatků. Pokud k takovému postupu ze strany správce
daně nedojde, nelze tento nedostatek nahrazovat postupem podle § 228 tr. ř. a
vytvářet tím jiný podklad pro výkon rozhodnutí (viz rozhodnutí uveřejněné v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, sv. 1 pod č. T 645). V
posuzovaném případě žádný platební výměr vůči společnosti E. finančním úřadem
vydán nebyl, a proto nebyla splněna ani základní podmínka pro to, aby obviněný
mohl být zavázán k náhradě škody způsobené trestným činem., a nebylo možnost
zavázat obviněného k náhradě škody způsobené trestným činem podle § 228 odst. 1
tr. ř.
12. Závěrem dovolání z uvedených důvodů obviněný R. G. navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 2 To 27/2020, i jemu předcházející rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 47 T 4/2018, a podle § 265l
tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí v
jiném složení senátu. Zároveň navrhl, aby předseda senátu v souladu s § 265o
odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon napadeného
rozhodnutí.
13. Dovolání obviněného R. R. je založeno na důvodech podle § 265b odst.
1 písm. g), l) tr. ř., na jejichž podkladě soudům vytýkal, že se jemu za vinu
kladené trestné činnosti dostatečně nevěnovaly a že odůvodnění jejich
rozhodnutí jsou založena na úvahách soudů, nikoliv na objektivních důkazech,
což svědčí o jejich libovůli, kterou dokládá i stručnost odůvodnění, jíž
obviněný zdůraznil odkazem na konkrétní pasáže usnesení odvolacího soudu.
Nedostatky spatřoval v tom, že kromě formální účasti v orgánech společností E.
a E. a podpisů na daňových přiznáních společnosti E. soud neměl k dispozici
jediný důkaz, který by jej spojoval s činností těchto společností. Slyšení
svědci ho buď neznali, nebo o něm věděli toliko to, že byl členem
představenstva společnosti E., jeho podpis nefiguroval na žádné kupní smlouvě.
Právě tato okolnost byla důvodem, proč byl části obžaloby zproštěn.
14. Vnitřně rozporné shledal závěry soudů, které na jedné straně
shledaly, že jeho účast v uvedených společnostech byla pouze formální, a na
druhé, že musel mít jako jediný jednatel přehled o všech jejich transakcích a o
tom, že se mezi společnostmi jedná o simulované jednání, a to přesto, že jako
jediný jednatel společnosti E., která neměla žádného jiného zaměstnance, žádné
obchody za tuto společnost nečinil, ani nepodepsal žádné její smlouvy, o čemž
svědčí i to, že na nich jeho podpis nefiguruje. Soudy dostatečně neuvážily (viz
bod 29. rozsudku soudu prvního stupně), že všechny uvedené společnosti byly
propojené a tvořily holding ovládaný třetími osobami, a tudíž i jejich postupy
a činnosti byly propojené a koordinované. Opomíjely obsah výpovědi
spoluobviněného R. G., jenž uvedl, že dovolatel skončil se svojí činností pro
holding již v roce 2009 z rodinných důvodů a na aktivitách společností se vůbec
neúčastnil, což potvrdili a jiní svědci, avšak soudy tyto skutečnosti nebraly
do úvahy. Za spekulaci obviněný označil, že byl jedinou osobou, která převáděla
finance z účtu společnosti L. na účet společnosti E. Závěry soudů nejsou v
tomto ohledu logické, naopak vzbuzují pochybnosti, zejména pokud jde o tvrzení,
že účet společnosti L. v roce 2008 založil a formálně byl i jeho disponentem,
že od roku 2005 pracoval pro společnost L. jako advokát na základě plné moci a
že mezi touto společností a společnosti E. proběhly v rozsudku zmíněné finanční
transakce. Tyto skutečnosti o jeho vině nic nevypovídají, neboť chybí jakékoliv
důkazy týkající se převodů finančních prostředků z účtů, s nimiž nenakládal. Po
založení účtů pro společnost L. totiž předal veškeré údaje a přihlašovací klíče
k elektronickému bankovnictví do účtárny a s účty osobně nikdy nenakládal, ani
nečinil žádné úkony směřující k obchodnímu vedení společností L., E. a E. Mimo
něj šlo i účetnictví, včetně přípravy daňových přiznání. Soudy však tyto
skutečnosti neprověřily, ale namísto toho pouze uzavřely, že je nelogické, aby
obviněný jako advokát na pokyn klienta účet založil a zůstal disponentem. Soud
rovněž pominul, že účty byly založeny již v roce 2008, kdežto posuzovaná
trestná činnost se odehrávala v letech 2010 až 2012. Nezjistily tak, kdo pokyn
k převodům dával, a tuto okolnost ani konkrétními důkazy a zjištěními
neobjasnily, ale zcela nelogicky jeho aktivní jednání opíraly o to, že se v
letech 2013 až 2014 zapojil do jednání na fúzi společnosti.
15. Vzhledem k tomu, že soudy provedeným dokazováním neprokázaly, že to
byl on, kdo převedl prostředky z účtu společnosti L. na účet společnost E., a
jakékoli podklady pro uvedený závěr chybí, nebylo možné uzavřít, že byl hlavním
pachatelem zločinu legalizace výnosů trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm.
a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, protože bylo maximálně zjištěno, že dával
pokyny jiným osobám, které převody činily. Tento skutkový stav svědčí pro
závěr, že jednal jako pomocník ke zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti,
když poskytl přístupové údaje k bankovnímu účtu jiným osobám. To by však
platilo, v případě, že již v době, kdy jim tyto údaje poskytoval, věděl, že
účty budou sloužit k legalizaci výnosů z trestné činnosti, na což však
dokazování nebylo zaměřeno, a nebylo ani prokázáno, kdo byl hlavním pachatelem,
který nebyl stíhán. Ze všech těchto důvodů obviněný shledal v postupech soudů
libovůli, čímž bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces, protože jej soudy
odsoudily, aniž by měly jakýkoliv důkaz o jeho vině, kterou neobjasňovaly na
základě zákonem stanovených postupů a důkazů tvořících ničím nepřerušený
řetězec. Naopak přistoupily k nepodložené argumentaci, že to byl právě obviněný
R. R., kdo převody peněz z účtu činil, čímž porušily zásadu in dubio pro reo.
16. Obviněný R. R. v závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu
řízení.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
17. K uvedeným dovoláním se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jenž je z podstatné části
považoval za neodpovídající deklarovaným dovolacím důvodům, a že se soudy se
všemi rozhodnými okolnostmi vypořádaly a své úvahy v odůvodnění napadených
rozhodnutích rozvedly.
18. Dovolání obviněného R. G. v části, v níž vytýkal neobsažnost
rozhodnutí odvolacího soudu, státní zástupce považoval za neodpovídající
jakémukoli dovolacímu důvodu, což se týká i výhrady proti nezachování
totožnosti skutku z důvodu v rozsudku vypuštěné části jednání popsaného v
obžalobě. Dodal, že skutek uvedený ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu i
po jeho úpravě oproti popisu skutku v obžalobě se shoduje v zásadě v totožném
jednání i v totožném následku, a tedy zmíněný nedostatek je jen upřesněním
podle výsledku dokazování v hlavním líčení, když následek spočívající ve
vylákání výhody na dani prostřednictvím uplatnění nadměrného odpočtu byl
zachován bezezbytku, včetně jeho rozsahu.
19. Podstatou jednání obviněného podle tzv. skutkové věty nebylo
vystavování účetních dokladů za tyto zahraniční společnosti, nýbrž to, že u
finančního orgánu za společnost E. uplatňoval úmyslně taková daňová přiznání k
DPH, jež neodpovídala její obchodní činnosti, čímž ve prospěch této společnosti
neoprávněně dosáhl vyplacení nadměrných odpočtů na DPH za jednotlivá zdaňovací
období. Takový závěr vzešel z pečlivého vyhodnocení všech důkazů jednotlivě i
ve vzájemných souvislostech (viz body 48. až 52. rozsudku). Za neopodstatněnou
a nevýznamnou považoval případný vliv S. na chod společností zapojených do
fiktivně vykazovaných transakcí, neboť nemohl mít žádný podstatný vliv na
závěry o míře zapojení obviněného R. G. jako vrcholného představitele
společnosti uplatňující nadměrný odpočet na DPH do projednávané daňové trestné
činnosti. Popírání významu a věrohodnosti zpracovaných znaleckých posudků s
žádným důvodem dovolání nekoresponduje, avšak ani v tomto postupu pochybení
shledávat nelze (viz bod 35. odůvodnění odsuzujícího rozsudku).
20. Toliko námitka směřující proti důvodnosti rozhodnutí o náhradě škody
představuje podle státního zástupce v dovolání obviněného R. G. námitku
hmotněprávní povahy, k níž uvedl, že se týká závěrů vyjádřených v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, avšak s tím, že
soudy v jeho duchu o nároku státu rozhodly, když si pro takové rozhodnutí soud
prvního stupně opatřil potřebné podklady. Soud má možnost přiznat nárok na
náhradu škody vůči fyzické osobě jednající jménem právnické osoby jakožto
povinného daňového subjektu tehdy, je-li vzhledem ke zjištěným okolnostem
zřejmé, že vymožení daňového nedoplatku od samotného daňového subjektu, tedy
právnické osoby, nepřichází v úvahu. V přezkoumávané věci takový stav nastal,
neboť ještě dřív, než příslušný finanční úřad stačil vůči právnické osobě
přistoupit k vydání platebního výměru, tato i její nástupci zanikli (viz bod
67. jeho rozsudku). Na vydání platebního výměru tedy není možno v daných
souvislostech trvat, neboť jeho vydání nepřicházelo v úvahu (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1430/2019). Přiznání nároku
poškozené bylo v posuzované věci proto zcela namístě.
21. K výhradám obviněného R. R. státní zástupce uvedl, že směřuje vůči
učiněným skutkovým závěrům, které však nesvědčí o tzv. extrémním nesouladu, jak
tvrdil obviněný. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem
jednotlivých důkazů, přesvědčivě vyložil úvahy, jimiž se řídil při jejich
hodnocení, jakož i při posuzování obhajoby obviněného, a odvolací soud se s
argumentací soudu prvního stupně ztotožnil. Skutková zjištění soudů mají
zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, dokazování lze označit za
úplné ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., když nedošlo ze strany soudů ani k žádné
deformaci důkazů, flagrantní nelogičnosti ani jinému vybočení z mezí volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněného byla vyloučena
nalézacím soudem, který v odůvodnění rozsudku veškeré úvahy logicky vysvětlil
(viz bod 56. odsuzujícího rozsudku). Státní zástupce s poukazem na konkrétní
úvahy soudů, s nimiž se ztotožnil, uzavřel, že vyhodnocení skutečností
zjištěných soudem z provedených důkazů nepostrádá prvky elementární logiky, a
tudíž nejde ani o extrémní rozpor.
22. Odpovídající uplatněnému hmotněprávnímu důvodu státní zástupce
shledal námitku ohledně možnosti posouzení jednání obviněného R. R. jako pomoci
k trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti s upozorněním na znění §
216 odst. 1 tr. zákoníku účinné do 31. 1. 2019, který byl vymezen několika
základními skutkovými podstatami. Kromě přímého zastírání původu nebo jiného
usilování o to, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věcí
pocházejících z trestné činnosti, druhá skutková podstata postihovala zvláštní
formu účastenství. Stejně jako vlastní zastírání původu věcí pocházejících z
trestné činnosti bylo postihováno i jednání toho pachatele, který jinému
spáchání takového činu umožnil nebo se ke spáchání takového činu spolčil, a
tedy ve své podstatě šlo o speciální postih formy pomoci, jinak obecně upravené
v § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Ve smyslu uvedené právní úpravy se mohlo
jednat z hlediska postavení obviněného o vyšší míru jeho účasti na legalizaci
zisku, a to ve smyslu znaku spolčení u § 216 odst. 1 tr. zákoníku.
23. Vzhledem ke všem takto rozvedeným argumentům státní zástupce
Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obou dovolatelů odmítl podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Současně vyslovil souhlas s tím,
aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a),
případně též písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
IV. Replika obviněného R. R.
24. Obviněný R. R. prostřednictvím obhájce názor státního zástupce
označil za nesprávný, protože nebylo zjištěno, kdo prováděl transakce. Zmínil
též, že trestní zákoník od 1. 2. 2019 v ustanovení § 216 tr. zákoníku použitou
alternativu skutkové podstaty neobsahuje, neboť formu pomoci ve stávající
podobě uvedeného trestného činu vypustil. Tím dal zákonodárce najevo, že se
nemá postihovat pomoc k legalizaci výnosů z trestné činnosti samostatně, v
rámci skutkové podstaty tohoto trestného činu. Vzhledem k tomu, že se podle § 2
odst. 1 tr. zákoníku trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy
byl čin spáchán, a podle pozdějšího zákona tehdy, je-li to pro pachatele
příznivější, je nová úprava § 216 tr. zákoníku pro obviněného příznivější a v
případě, že by bylo možno kvalifikovat jeho jednání jako pomoc k trestnému činu
legalizace výnosů z trestné činnosti, muselo by dojít ke kvalifikaci podle § 24
odst. 1 písm. c) ve spojení s § 216 tr. zákoníku. V další části obviněný v
zásadě opakoval námitky i konečný návrh uplatněné již v podaném dovolání.
25. Reakci obviněného R. G. Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání
neobdržel.
V. Přípustnost dovolání a podmínky pro uplatnění dovolacích důvodů
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že oba obvinění dovolání
podali jako osoby oprávněné podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.,
jejich dovolání směřují proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2
písm. h) tr. ř., a jsou tedy přípustná, byla podána v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání ve smyslu § 265e odst. 1, 2 tr. ř. učinit.
27. Dovolání opřeli o důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a
obviněný R. R. navíc i o § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud proto
posuzoval, zda jsou takto zvolené důvody také skutečně obsahově naplněné,
protože jen na základě dovolání opřeného o námitky obsahově způsobilé naplnit
uplatněný dovolací důvod lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející
podrobit věcnému přezkoumání.
28. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možné dovolání podat,
bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.,
aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
29. Pro splnění uvedených podmínek je důležité, že odvolací soud
napadený rozsudek z podnětu odvolání (mimo jiné) obviněného R. R. ve smyslu §
254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a podle § 256 tr. ř. ho zamítl. Rovněž z obsahu
dovolání podaného tímto dovolatelem je zřejmé, že v něm odkázal též na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto byla splněna druhá
alternativa důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
30. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se lze domáhat přezkumu
napadeného rozhodnutí pro důvody spočívající na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je
možné namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn,
byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde
nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Posouzení
správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na
základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně,
přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na
základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení
v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne
8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003,
sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12.
2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze
dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
31. Ke zjištěnému skutku je možné vytýkat výlučně vady právní, tedy to,
že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým
byl obviněný uznán vinným. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže
být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku
a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál č. 36/2004, s.
298, 299 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3
Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč.
2002, sv. 16 pod č. T 396)].
32. Skutkový stav je při rozhodování v dovolání hodnocen zásadně z
hlediska, zda skutek nebo některá skutková okolnost byly správně právně
posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Proto na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací
materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.).
33. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá
porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém
případě je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda
dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tak činí
v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti
dokazování, se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90
a 95 Ústavy je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda
k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4.
3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Jde o
výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního
nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se
jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které
by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž
mají být uvedené postupy realizovány (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006,
sp. zn. I. ÚS 553/05).
34. Vůči výroku o náhradě škody je zásadně možné na podkladě dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat též nesprávnost výroku o
náhradě škody, avšak dovolatel musí namítat nesprávné hmotněprávní posouzení,
tj. porušení hmotného práva, jako například porušení ustanovení upravujících
odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady apod. V takovém případě má jeho
výhrada povahu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (srov. přiměřeně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné
v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006,
uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 34
pod č. T 974), a tudíž je způsobilá založit i přezkumnou povinnost Nejvyššího
soudu.
35. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním
napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky
svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
VI. K dovolání obviněného R. G.
36. Obviněný R. G. s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. brojil proti porušení zásady totožnosti skutku, namítal, že mu spáchání
skutku nebylo žádným z provedených důkazů prokázáno, že nevykonával skutečný
vliv na chod zainteresovaných společností, a poukazoval na nedostatky v
závěrech znaleckých posudků. Tyto námitky nerespektují shora vymezené důvody
pro možnost přezkoumat správnost napadených rozhodnutí v dovolacím řízení, a
proto bylo možné je posuzovat pouze se zřetelem na to, zda se soudy nedopustily
extrémních pochybení v namítaných procesních postupech. Jedinou námitkou, která
obsahově odpovídá použitému dovolacímu důvodu, jsou tvrzení o nesprávnosti
výroku o náhradě škody, jemuž obviněný vytýkal vadnou aplikaci ustanovení
občanského práva a nevydání platebního výměru finančním úřadem vůči společnosti
E. na nedoplatky DPH, a proto pouze tou se mohl Nejvyšší soud meritorně zabývat.
37. Nejvyšší soud nejprve k výhradám, jimiž obviněný R. G. vytýkal
porušení procesních postupů ve smyslu shora uvedené zásady, zkoumal, zda soudy
dodržely procesní pravidla a neporušily principy spravedlivého procesu (srov.
stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14,
uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.) při zjišťování skutkového stavu věci, k němuž
tvrdil, že nebyla prokázána jeho aktivita k uváděným nebo zkreslovaným údajům
na fakturách, jejichž prostřednictvím byl vylákán nadměrný odpočet DPH za
společnost E., nebo tvrdil, že faktický vliv měl pan S., a pokud jej soudy
uznaly vinným, jde pouze o jejich spekulace. Rovněž kritizoval, že nebylo možné
vycházet z výpovědí, o něž soudy opřely závěry o jeho vině.
a) k totožnosti skutku
38. Žádnému důvodu dovolání neodpovídá výhrada obviněného o tom, že
skutek uvedený v obžalobě a ten, který je výsledkem provedeného dokazování a
jako takový i obsahem přezkoumávaných rozhodnutí, nejsou s ohledem na § 220 tr.
ř. totožný. I přesto Nejvyšší soud jen pro úplnost považuje za vhodné zmínit,
že pokud došlo na základě soudem provedeného dokazování k tomu, že oproti
podané obžalobě i usnesení o zahájení trestního stíhání byla z popisu skutku
vypuštěna část jednání, a byť byli spolupachatelé případně i zproštěni
obžaloby, rozhodné je, že bylo prokázáno, že došlo ke shodnému jednání nebo
následku činu, jenž mu byl kladen obžalobou za vinu. Tento závěr plně
koresponduje s totožností skutku, jež je upravena trestním řádem v 2 odst. 8
tr. ř., podle něhož je trestní stíhání před soudy možné jen na základě ? mimo
jiné ? obžaloby, kterou podává státní zástupce, a dále rozvedena v § 220 odst.
1 tr. ř., podle kterého soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v
žalobním návrhu, není však vázán právním posouzením skutku v obžalobě. Podstatu
skutku je třeba vidět především v jednání a v následku, který z něho vyplynul,
bude totožnost skutku zachována, pokud se zachová totožnost jednání nebo
totožnost následku [srov. rozhodnutí č. 33/1974 Sb. rozh. tr.]. Podle § 220
odst. 1, 3 tr. ř. se vázanost soudu obžalobou týká pouze toho, o jakém skutku
soud rozhoduje. Totožnost skutku ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. je zachována i
v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku,
jímž se rozumí konkrétní následek, nikoli určitý typ následku (srov. rozhodnutí
č. 21/2010 Sb. rozh. tr.). Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v
okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa
a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když
jinak shoda v následku či jednání není dotčena.
39. Z hlediska těchto zásad je zřejmé, že podle obžaloby (č. l. 13737 až
13810 spisu), soudy posuzovaly totéž jednání obviněného a tentýž následek, pro
které byla obžaloba podána, byť dospěly k závěru, že nešlo o spolupachatelství,
nýbrž v jimi stanoveném rozsahu v případě skutků uvedených v bodě A.I. o
jednání jediného pachatele. Takový postup zachování totožnosti skutku nebránil,
protože i po této změně šlo stále u obviněného R. G. o jednání, pro které bylo
zahájeno trestní stíhání i podána obžaloba, a soudy posuzovaly ten následek,
který byl uvedeným jednáním obviněného R. G. zapříčiněn.
b) výhrady proti skutkovým zjištěním
40. Posoudí-li se z hlediska dalších obviněným uvedených výhrad
dosavadní řízení, je již s ohledem na rozsah provedeného dokazování a jeho
průběh patrné, že soudy se touto věcí zabývaly a zkoumaly ji v potřebné míře
tak, aby byl zjištěn objektivní stav. Lze jen připomenout, že původní rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 47 T 4/2018 (č. l. 14293 až
14354), byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 2 To
24/2019 (č. l. 14596 až 14602), zrušen ohledně dovolatelů za účelem odstranění
pochybností vyplývajících z obhajobou předloženého znaleckého posudku prof. Ing. Zdeňka Kolíbala, CSc., a provedení obviněným R. G. předloženého znaleckého
posudku znalce prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc., LL.M., DrSc. Městský soud v
Praze rozhodl svým druhým rozsudkem ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 47 T 4/2018 (č. l. 16762 a násl.) poté, co v intencích zrušujícího usnesení odvolacího soudu
doplnil již dříve provedené důkazy o výslech znalce z oboru ekonomika, odvětví
ceny a odhady Ing. Petra Rosola, znalce z oboru strojírenství, odvětví
strojírenství všeobecné se specializací posuzování výrobních strojů, zařízení a
systémů a oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady prof. Ing. Zdeňka Kolíbala,
CSc., a znalce z oboru elektronika a kybernetika, odvětví výpočetní technika
prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc., LL.M., DrSc. Provedenými důkazy, zejména
výpisy z obchodních rejstříků společností E. a E., T. (dále „společnost T.“),
objasnil osobní vztah mezi vedením zainteresovaných společností, z nichž
zjistil, že jednatelem společnosti E. byl po celé období existence této
obchodní společnosti (od 10. 10. 2008 do 29. 5. 2013) obviněný R. R., ve
společnosti T., pozici jednatele vykonával obviněný R. G. (od 8. 10. 2010 do 9. 6. 2015), přičemž oba tito obvinění byli zároveň členy představenstva ve
společnosti E., obviněný R. G. od 1. 1. 2009, z čehož po část období od 27. 8. 2010 do 24. 9. 2012 byl předsedou představenstva, a obviněný R. R. byl členem
představenstva od 1. 9. 2005 do 1. 3. 2010 a od 26. 8. 2010 do 31. 12. 2011. Ze
zpráv ČSSZ soud objasnil, že společnosti E. a T. v období od července 2010 do
srpna 2012 neměly žádné zaměstnance. Právě tyto informace opírající se o
učiněná skutková zjištění soudy posuzovaly spolu se všemi dalšími ve věci
učiněným důkazy a z nich dovozovaly vědomost i aktivní zapojení obviněného R. G. do obchodních a finančně-správních aktivit společnosti E. Na trestnou
činnost dovolatele usuzovaly též ze zpráv a dokumentace poskytnutých Generálním
finančním ředitelstvím, z níž zjistily, že uvedené společnosti při daňových
řízeních neposkytovaly správci daně zákonem předpokládanou součinnost, či tuto
součinnost neposkytly vůbec, což bylo podpořeno i znaleckým posudkem Ing. Ondřeje Buriana, jenž postavení zapojených obchodních společností označil jako
tzv. missing traders (ztracených obchodníků) v rámci karuselových podvodů, když
společnosti A. S. S., R. s., T., P.
T., a P., nevykázaly za období, k nimž byly
Generálním finančním ředitelstvím poskytnuty informace, vůči jinému subjektu
než společnosti E., žádná jiná zdanitelná plnění a neměli ani žádné
zaměstnance, dodávky tiskařských strojů, poradenských služeb v oblasti
polygrafie a grafického zpracování dat neměl fyzicky kdo zajišťovat, a tudíž
vzhledem k fakturovaným částkám bylo vyloučeno, aby tento objem zajišťovali
sami jednatelé předmětných společností. Obchodní styk se společností E. byl buď
zcela fiktivní, nebo v jiné než fakturované a v daňových přiznáních dokládané
míře. Soudy se opíraly též o vzájemnou shodnost závěrů znalce Ing. Jaroslava
Kothánka, PhD. z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika a elektronika
znalce prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc., LL.M., DrSc. a v kontextu s dalšími
provedenými důkazy dovodily závěr o fiktivnosti všech realizovaných faktur,
jakož i o tom, že v době deklarovaného obchodního styku některé společnosti
vůbec neexistovaly, a tudíž ani žádné obchody nemohly probíhat, což podložil
zprávami Interpol Bejrút, Interpol Moskva a Interpol Damašek, aj. (společnosti
A. A. H.– A. a W. A. H.– W., I., F. A. -F-A a N. F.-NF). Soudy vyšly i z výpisů
z bankovních účtů a informací poskytnutých bankovními ústavy, u nichž měla
společnost E. vedeny bankovní účty, z nichž shledal, že touto společností
tvrzené příjmy od odběratelů, jež plynou z daňových přiznání za předmětná
období vymezená ve skutku, záznamní evidence k DPH společnosti E., atd. se
neshodují s výší přijatých finančních prostředků. Z obchodního rejstříku soud
zjistil, že k zániku společnosti E. sloučením došlo ke dni 1. 1. 2013. Uvedenými důkazy soud objasnil, že společnost E. v průběhu roku 2013 zanikla
společně se všemi svými právními nástupci, přičemž byla ona i ostatní
společnosti zastoupeny obviněným R. R.
41. Výsledky dokazování svědčí o úsilí a snaze soudů zjistit všechny
rozhodné skutečnosti významné z hlediska postavení a vedoucí role obviněného R.
G. ve společnosti, v níž měl rozhodující vliv. Rovněž bylo prokázáno, že
zajistil všechny rozhodné kroky, které vedly ke vzniku i následnému zániku
předmětných společností navázaných na společnost L., a to včetně dodavatelských
společností navázaných na společnost E. Motivem k takovému jednání byla snaha
dosáhnout neoprávněné výše nadměrných odpočtů DPH, jak se také projevilo v
daňových přiznáních k DPH společnosti E., v důsledku čehož si nárokovala
mnohonásobně vyšší hodnotu odpočtů DPH, než na jakou měla nárok.
42. Soudy reagovaly důsledně i na výhrady vztahující se ke znaleckým
posudkům, jež hodnotily a vzájemně komparovaly se závěrem, že nevykazovaly
zásadní nedostatky, jak tvrdil obviněný, ale šlo o zjištění, která byla dalšími
ve věci provedenými zejména listinnými důkazy doplněna tak, aby tvořily ucelený
řetězec. Pokud některý ze znalců přejal závěry či poznatky od znalce jiného,
učinil tak proto, že je shledal na základě vlastního šetření správnými, a proto
z nich mohl vycházet, přičemž veškeré sporné či bez důvodných pochybností
neprokázané okolnosti skutku soud hodnotil v souladu se zásadou in dubio pro
reo ve prospěch obviněného (viz bod 10. napadeného usnesení).
43. Provedeným dokazováním, které má dostatečný a potřebný odraz v
odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí (viz body 7. až 59. rozsudku soudu
prvního stupně a body 6. až 12. napadeného usnesení), byly vyvráceny námitky
obviněného R. G. o nesprávném či vadném postupu soudů při provádění dokazování,
případně při hodnocení provedených důkazů, protože pro jím uváděné výhrady z
obsahu spisu ani odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí nic nesvědčí. Naopak
zcela logicky z nich vyplynul závěr, že osobou odpovědnou za jednání,
spočívající v úmyslném vylákání výhody na DPH za společnost E., byl obviněný R.
G., který v ní zastával nejen post předsedy představenstva, ale rovněž se
aktivně podílel na jejím obchodním fungování, včetně vytvoření řetězce
fiktivních dodavatelů pro společnost E. Jako jediný jednatel společnosti T.
musel podávat daňová přiznání za tuto společnost, a jelikož daná společnost
nevykazovala žádné zaměstnance, musel mít i povědomí o faktickém fungování obou
těchto společností, za něž také prováděl finanční bankovní transakce a
dispozice s penězi na bankovních účtech, z nichž část bez právního důvodu
převedl či nechal převést na bankovní účty společnosti L. Rovněž za společnost
E. podepsal všechna daňová přiznání k DPH za žalované období a následně se i
osobně účastnil daňových řízení vedených na finančním úřadě podle instrukcí S.
Uvedená skutková zjištění jsou rovněž dostatečným podkladem pro závěr o tom, že
obviněný R. G. jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku, neboť ze všech uvedených důvodů byl srozuměn s důsledky svého jednání
v podobě vylákání nadměrného odpočtu na DPH, a tím naplnění znaků zločinu podle
§ 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu.
44. K závěru o tom, že v řízení, které předcházelo vydání
přezkoumávaných rozhodnutí, nedošlo k žádným pochybením a postup soudů není
zatížen nedostatky, jež obviněný v dovolání naznačoval, lze shrnout, že soud
prvního stupně provedením zajištěných důkazů objasnil všechny rozhodné
skutečnosti tak, že závěr o vině obviněného R. G. nevzbuzuje důvodné
pochybnosti. Při realizaci dokazování soudy respektovaly zásady plynoucí z
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jednotlivé důkazy daly do vzájemných
souvislostí a podrobně popsaly, jakými úvahami se řídily při posuzování jejich
obsahu při zohlednění částečného doznání obviněného, který sám připustil, že
klíčové smluvní dokumenty a přiznání k DPH vlastnoručně podepsal, nicméně se
zaštiťoval pokynem S., který fakticky vše řídil a ovládal. O velmi pečlivém
přístupu soudů svědčí i skutečnost, že jde v pořadí již o druhá rozhodnutí ve
věci, kdy důvodem původního zrušujícího usnesení odvolacího soudu byla
skutečnost, že obhajoba navrhla doplnění dokazování před soudem druhého stupně,
čemuž se soudy snažily vyhovět. Soudy nepominuly ani obviněnými předestíranou
roli S., kterou zásadně nevyloučily, neboť o ní svědčí i jeho e-mailová
komunikace s L. P., a též vysvětlily, že tato skutečnost nezbavuje obviněného
R. G. odpovědnosti za jednání, jež mu je kladeno za vinu, protože když
předkládal vlastní rukou podepsaná daňová přiznání na finanční úřad, věděl z
pozice předsedy představenstva akciové společnosti E., jakož i dalších
společností, že tyto nevykonávaly v deklarovaném období buď žádnou obchodní
činnost, nebo ve zcela jiných, podstatně menších objemech, z níž by nárok na
odpočet DPH v případě, že by správci daně sdělené skutečnosti a poskytnuté
podklady odpovídaly realitě, nemohl vzniknout, a pokud ano, nikoli v takové
výši, jaká byla zjištěna.
45. Soudy důkazní postup detailně popsaly a přesvědčivě své závěry
odůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III.
ÚS 463/2000), proto lze uzavřít, že dovoláním napadená rozhodnutí jsou logická,
postrádají prvky svévole, což svědčí zejména o neexistenci extrémního nesouladu
mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup
např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09, a ze
dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/14). Z uvedených důvodů Nejvyšší soud v
postupech soudů obou stupňů neshledal obviněným tvrzené vady. Způsob, jakým své
závěry vysvětlily, v posuzované věci plně koresponduje s pravidly vymezenými v
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 i § 134 odst. 2 tr. ř., učiněné skutkové
a z nich pramenící právní závěry jsou logické, ucelené, obsahují racionální
zhodnocení a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela, ať již z
výpovědi obviněných nebo dalších svědků, či vyplynula z dalších provedených,
zejména listinných důkazů. Soudy se řádně vypořádaly i s námitkami obviněného.
Nejvyšší soud proto shledal, že uvedené procesní výhrady obviněného R. G. byly
nejen uplatněny mimo dovolací důvody podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř., ale
skutková zjištění nadto netrpí nedostatkem v extrémním nesouladu, či jiným
pochybením zakládajícím porušení práva na spravedlivý proces.
c) námitky proti výroku o náhradě škody
46. Obviněný R. G. v dovolání uplatnil jedinou námitku korespondující s
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to proti výroku o
náhradě škody, jemuž vytýkal, že není osobou, vůči níž bylo možné uvedený nárok
uplatnit, protože u něj nenastoupilo ručitelství, resp. nástupnictví z hlediska
povinnosti k náhradě škody za společnost E.
47. S takovým závěrem obviněného nelze souhlasit a zejména s ohledem na
výsledky provedeného dokazování je třeba uvést, že z listin vypovídajících o
průběhu daňového řízení o podaných daňových přiznáních společností E. za
uvedené měsíce soud shledal, že proti ní byl správcem daně zahájen postup k
odstranění pochybností, přičemž z rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu
č. j. 421625/13/4000-17202-202745, 421626/13/4000-17202-202745,
421627/13/4000-17202-202745 plyne, že vyměřovací řízení DPH vedené vůči
společnosti E., resp. její nástupnické společnosti bylo zastaveno, neboť
subjekt zanikl bez právního nástupce, a proto k vyměření DPH finančním úřadem
nedošlo. Okolnosti podání daňových přiznání soud objasňoval obsahem rozhodnutí
Specializovaného finančního úřadu č. j. 421625/13/4000-17202-202745,
421626/13/4000-17202-202745, 421627/13/4000-17202-202745, podle nichž
nástupnickým subjektem společnosti E., resp. P. L. byla společnost S. E., v
likvidaci, s níž tento úřad jednal stran daňových přiznání k DPH za měsíce
červen až srpen 2012, jejímž výlučným vlastníkem byla rovněž společnost L.
Okolnosti zániku společnosti S. E., v likvidaci, soud prokazoval usnesením
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. C
17692-RD27/KSCB, Fj 17330/2013, jímž bylo rozhodnuto o výmazu této společnosti
z obchodního rejstříku ke dni právní moci usnesení, tj. 14. 8. 2013.
48. Soudy tyto okolnosti braly do úvahy a rozhodovaly o nároku České
republiky zastoupené Specializovaným finančním úřadem Praha 7, která se k
trestnímu řízení připojila ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř. včas a řádně (viz č.
l. 13695, 13963), čemuž soud prvního stupně věnoval potřebnou pozornost (viz
bod 67. odůvodnění svého rozsudku). Důvodně s ohledem na okolnosti zjištěné v
přezkoumávané věci se řídil rozhodnutím č. 39/2014 Sb. rozh. tr. V jeho smyslu
v přezkoumávané věci neshledal důvod pro to, aby Českou republiku zastoupenou
finančním úřadem nepřipustil k trestnímu řízení, protože finanční správa nemůže
využít žádných prostředků na nápravu stavu, který nastal v důsledku
neoprávněného vylákání nadměrných odpočtů DPH, a u obviněného vznikl ručitelský
závazek za škodu způsobenou právnickou osobou, za níž jednal. Uvedený správný
závěr vyplývá z toho, že došlo k zániku společnosti E. i jejích právních
nástupců a s přiměřeným poukazem na ustanovení § 159 odst. 3 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, soud dovodil, že obviněnému R. G., jakožto předsedovi
představenstva společnosti E., vznikl ručitelský závazek ve vztahu k náhradě
škody, kterou poškozené České republice v důsledku jeho jednání společnost E.
způsobila. Proto s ohledem na učiněná skutková zjištění, včetně stanovení výše
způsobené škody, obviněnému R. G. uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost
nahradit poškozené České republice, zastoupené Specializovaným finančním
úřadem, škodu ve výši 687.798.431 Kč, přičemž ve zbytku poškozenou odkázal na
řízení ve věcech občanskoprávních. Správnost tohoto závěru plyne i z rozhodnutí
odvolacího soudu, který tento názor akceptoval (viz bod 13. jeho usnesení).
49. Nejvyšší soud se s uvedenými závěry ztotožnil, protože mají podklad
jak ve výsledcích provedeného dokazování, tak korespondují i s judikaturou
Nejvyššího soudu, zejména se stanoviskem Nejvyšším soudem vyjádřeném v usnesení
velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 15
Tdo 902/2013, uveřejněném pod č. 39/2014-II. Sb. rozh. tr. Podle něho „nárok státu vyplývající ze zkrácené (neodvedené) daně je nárokem na náhradu
škody, který však nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3
tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně (srov.
přiměřeně č. 34/1987 a č. 22/2005-11. Sb. rozh. tr.). Proto je třeba, aby soud
rozhodl na počátku hlavního líčení usnesením podle § 206 odst. 4 tr. ř. per
analogiam, že tento nárok na náhradu škody nemůže uplatňovat v trestním
(adhezním) řízení. V rozsudku pak soud již o takovém uplatněném nároku
nerozhoduje ve smyslu § 228 a § 229 tr. ř. Uplatnění nároku na náhradu škody v
trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu jen tam, kde z
provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou
osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které
sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou
daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická
osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Jde-li o
akciovou společnost nebo o společnost s ručením omezeným a je-li obviněný
členem jejich statutárního orgánu, je třeba řešit otázku, zda mu v takovém
případě nevzniká ručitelský závazek podle § 194 odst. 6 obchodního zákoníku
(resp. za použití § 135 odst. 2 obchodního zákoníku) [po 1. 4 . 2014 srov. §
159 odst. 3, § 2910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a § 53
zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o
obchodních korporacích)], na základě kterého by mohl být v adhezním řízení
zavázán k náhradě způsobené škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení
získaného trestným činem podle § 240 tr. zákoníku (příp. podle § 241 tr.
zákoníku). Uplatnění nároku na náhradu škody by mohlo přicházet v úvahu i
tehdy, jestliže by bylo možné dovodit odpovědnost obviněného, který není
plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně, jako pachatele
trestného činu podle § 240 tr. zákoníku (příp. podle § 241 tr. zákoníku) za
škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým
trestným činem (srov. č. 25/1968-I. a č. 20/2002-II. Sb. rozh. tr.)“. Tím
Nejvyšší soud stanovil podmínky, za kterých lze po obviněném jako fyzické osobě
vyžadovat náhradu škody – vrácení podvodně vylákaného nadměrného odpočtu, pokud
tuto náhradu nebylo možné uspokojit v rámci daňového řízení, což právě v
přezkoumávané věci, jak správně zjistily soudy nižších stupňů, nastalo.
50. Pro úplnost lze též k nedůvodným námitkám obviněného uvést, že soud
prvního stupně na § 159 odst. 3 obč. zák. (účinného od 1. 1. 2014) pouze
podpůrně odkázal (viz formulace „za přiměřené aplikace ustanovení § 159 odst.
3“), přestože v době trestného jednání neexistoval, avšak v té době platilo v
zásadě totožné ustanovení § 194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, podle něhož členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za
škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný
člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své
pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu,
že společnost zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti
členů představenstva k náhradě škody. Ručení člena představenstva zaniká,
jakmile způsobenou škodu uhradí. Z uvedeného je zřejmé, že soudem učiněný závěr
o ručitelství za závazky společnosti z titulu funkce člena představenstva měl
oporu v platném právním předpisu.
51. Nejvyšší soud poznamenává, že v této věci, jak již bylo opakovaně
shora uvedeno, došlo k tomu, že finanční úřad platební výměr nevydal. Lze
vycházet z názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020,
sp. zn. 4 Tdo 1430/2019, že rozhodnutí č. 39/2014 Sb. rozh. tr., týkající se
zkrácené či neodvedené daně, v němž uvedené teze lze vztáhnout i na případy
neoprávněného vylákání výhody na dani ve smyslu § 240 tr. zákoníku, a to i tam,
kde povinnost obviněného k náhradě škody je možno vyvodit proto, že jmenované
společnosti, za něž obviněný jednal, nebyly plátcem daně, tudíž by ani vůči nim
nebylo možné vydat platební výměr či jinak postupovat v daňovém řízení. Povinné
společnosti byly již zrušeny nebo převedeny na jiné osoby s využitím padělaných
nebo pozměněných dokladů, apod., a proto nebylo možné ve vztahu k plátcům daně
jakýkoliv případný exekuční titul vykonat, protože neměly žádný majetek. V
přezkoumávané věci předtím, než příslušný finanční úřad stačil vůči společnosti
E. přistoupit k vydání nového platebního výměru poté, co odhalil nesrovnalosti
v dosavadních podkladech a tvrzeních v rámci daňového řízení, v němž byly
vydány platební výměry na nadměrný odpočet zjištěný na základě obviněným
předložených nepravdivých daňových přiznání, a pokoušel se ji opakovanými
výzvami v rámci vytýkacího daňového řízení marně přimět ke spolupráci (viz
zejména svazky 8. až 14. trestního spisu), tato právnická osoba zanikla, a
taktéž i její nástupci. Ani dříve nebylo možné vzniklé pohledávky uspokojit,
neboť pro ten účel nedisponovala dostatkem finančních prostředků, které záhy
poté, co jí byly nadměrné odpočty vyplaceny, převáděla prostřednictvím
obviněného R. G. na další společnosti, převážně společnost L. (viz bod 67.
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Vyvedla je tak ze své dispozice, a
za tím účelem také činila kroky ke své likvidaci pro nedostatek majetku.
52. Ze všech takto rozvedených důvodů Nejvyšší soud považoval výrok o
náhradě škody správným. Pokud jde o obsah celého dovolání, shledal námitky
obviněného R. G. dílem za neodpovídající zvolenému dovolacímu důvodu, dílem za
nedůvodné.
VII. K námitkám obviněného R. R.
53. Obviněný R. R. dovoláním vytýkal, že se soudy jemu za vinu kladené
trestné činnosti dostatečně nevěnovaly, a poukázal na stručnost odůvodnění
napadených rozhodnutí ve vztahu k ní, v čemž považoval zejména rozhodnutí
odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, neboť je založené na úvahách, nikoliv na
objektivních důkazech. Vytýkal, že soudy důsledně nezkoumaly jeho účast v
orgánech společností E. a E., nedošly k závěru, že byla toliko formální, a na
aktivitách společnosti E. od roku 2008 se nijak nepodílel. Závěr o tom, že byl
jedinou osobou, která převáděla finance z účtu společnosti L. na účet
společnosti E., označil za spekulativní, bez opory v provedených důkazech, a to
zejména ve vztahu k převodům finančních prostředků. Nebylo možné, aby soudy
dospěly k závěru, že byl hlavním pachatelem zločinu legalizace výnosů z trestné
činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, protože
bylo maximálně zjištěno, že dával pokyny jiným osobám, které převody činily. Z
těchto důvodů, když jeho činnost nebyla dostatečně jasně prokázána, měl být
uznán vinným jako pomocník ke zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti,
protože nebylo objasněno, že by uvedené finanční prostředky převáděl. Nebylo
však zjištěno, že věděl, že převáděné prostředky pocházejí z trestné činnosti a
k čemu slouží, pokud soudy takové závěry učinily, porušily právo na spravedlivý
proces a zásadu in dubio pro reo.
54. Nejprve je třeba předeslat, že obsahem těchto námitek obviněného R.
R. jsou výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním, a pokud poukazoval na vady
v právní kvalifikaci, činil tak jen v souvislosti s tím, jak sám reprodukoval
průběh činu bez ohledu na fakticky učiněná skutková zjištění, což s důvodem
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje. Označený dovolací
důvod přitom musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení
skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové
tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková
zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle
dovolání použita (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II.
ÚS 279/03).
55. Obviněný však v dovolání reprodukoval skutková zjištění odlišně od
toho, co soudy na základě provedeného dokazování zjistily, čímž uvedeným
požadavkům nedostál. K pochybení ve smyslu porušení zásad spravedlivého
procesu, na něž obviněný poukazoval, však též nedošlo, protože není ve smyslu
principu in dubio pro reo, na nějž obviněný v dovolání poukazoval, porušením
zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem
vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory
ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr.
ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III.
ÚS 1806/09). Tyto zásady nelze zásadně vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti
ohledně skutkového děje musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Uplatnění
zásady presumpce neviny je namístě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení
všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně
přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02).
56. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené výtky považuje za nutné
zdůraznit, že soud prvního stupně ohledně obviněného R. R. prováděl dokazování
způsobem, který nevykazuje vytýkané nedostatky, protože objasňoval okolnosti,
jež byly z hlediska obviněným spáchaného trestného jednání v bodě II. rozhodné
a své závěry k němu vysvětlil. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí lze
seznat, že soud vycházel převážně z listinných důkazů, z nichž zjistil, že byl
jako advokát zmocněn k zastupování společnosti L., která byla výlučným
akcionářem společnosti E. Vedle tohoto zmocnění k zastupování měl obviněný též
dispoziční oprávnění k účtům společnosti L. vedených u Artesy, spořitelního
družstva, a UniCredit Bank, a. s., na něž byly převáděny z účtu společnosti E. č. XY s označením IBIS č. XY, finanční prostředky, a to v období od 26. 8. 2010
do 31. 12. 2011 na účet č. XY, vedený u společnosti UniCredit Bank Czech
Republic and Slovakia, a. s., částka ve výši 160.460.674 Kč, a na účet č. XY,
vedený ve společnosti Artesa, spořitelní družstvo, částka ve výši 155.000.000
Kč, aniž by pro tyto transakce existoval jakýkoli právní důvod, resp. z ničeho
nebylo prokázáno ani zjištěno, jaký jiný původ tyto prostředky mají nežli ten,
který je uváděn v popsaných skutkových zjištěních v části A. II. rozsudku soudu
prvního stupně. Pro tento závěr soud vycházel ze smluvních dokumentů, z nichž
vyplynulo, že společnost L. vystupovala jako odběratel společnosti E., a tudíž
by měly finanční toky probíhat opačným směrem, tj. od společnosti L. do
společnosti E., k nimž sice také docházelo, avšak zcela mimo uvedený finanční
rámec. Pokud byly tytéž prostředky následně opětovně přeposílány na účty
společnosti E., jde o legalizující jednání, jehož smyslem a účelem bylo
evokovat plnění závazků, které měla společnost L. vůči společnosti E., avšak k
žádným jim odpovídajícím plněním ze strany společnosti E. vůči společnosti L. nedošlo. Tyto závěry soud podpořil důkazy o hierarchii vnitřních vztahů v rámci
portfolia společností řízených S. v podobě e-mailové korespondence L. P. a S.,
jakož i výpovědí svědkyně S. B. a obviněného K. P. i R. G. Těmi měl za
objasněné, že veškeré v popisu skutku uváděné převody peněz byly prováděny za
účelem jejich legalizace, neboť pro tento postup neexistoval jiný důvod. Soud
přitom zohlednil především to, že obviněný R. R. zastával pozici člena
představenstva ve společnosti E. a rovněž byl jednatelem společnosti E. Všechna
takto uvedená zjištění, byť nepřímo, avšak na základě řetězce se vzájemně
doplňujících skutečností plynoucích z jednotlivých důkazů, svědčí o správnosti
závěru, že společnost E. simulovala deklarovaný obchodní styk, a to za účelem
dosažení neoprávněné výše nadměrných odpočtů DPH. Tento závěr opřel mimo jiné i
o zjištění, že jedním z fiktivních dodavatelů společnosti E. byla právě
společnost E., která v předmětné době neměla žádné zaměstnance. Soudy vyšly i z
výpisů z bankovních účtů a informací poskytnutých bankovními ústavy, ale
opíraly se také o znalecké posudky Ing. Ondřeje Buriana, notářský zápis JUDr. PhDr.
Josefa Marcela o provedené fúzi mezi společnostmi E., G. P., M., E.-P. P. v nástupnickou společnost P. L. K zastupování těchto společností, vyjma F. P.,
jejímž předsedou představenstva byl obviněný R. G., byl zmocněn obviněný R. R. jako právní zástupce. Ze stejného důkazního zdroje soud zjistil, že jediným
vlastníkem ve všech uvedených společnostech byla společnost L., jíž plně
ovládal obviněný R. R. Obviněný nadto i vykonával faktickou činnost při
komunikaci s finančními úřady v rámci daňového řízení vůči společnosti E. (viz
bod 25. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
57. Výhrady obviněného proti tomu, že neexistuje přímý důkaz, který by
dosvědčoval, že on předmětné finanční prostředky přeposílal z účtu společnosti
L., a tím zastíral původ věci získané trestným činem, tedy že nebylo prokázáno,
kdo finanční prostředky na účty společnosti E. a C. převáděl, anebo zda k tomu
účelu jako jediný oprávněný disponent s účty společnosti L. předal jiným osobám
své přístupové údaje k předmětným účtům, soudy vysvětlily všemi skutečnostmi
konkrétně zjištěnými na základě nepřímých důkazů, z nichž tyto závěry
vyplynuly. Není totiž pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví
závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých, které hodnotí obezřetně, nicméně
ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné
souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5
Tdo 231/2014). Posoudí-li se obsah přezkoumávaných rozhodnutí, je zřejmé, že
postupy a úvahy soudů obou stupňů nesvědčí o extrémních nedostatcích, protože
soud důkazy vyhodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v souladu se
zásadami podle § 2 odst. 6 tr. ř.
58. Pro úplnost lze uvést, že soud závěr o přímé účasti obviněného R. R.
na legalizujícím jednání, včetně jeho aktivního zapojení se a účasti na fúzi, v
jejímž důsledku zanikla jak společnost E., tak i společnosti M. a E., jejichž
výlučným vlastníkem byla společnost L., učinil na podkladě konkrétních
skutkových zjištění, která měla oporu v provedených důkazech, z nichž
vyplynulo, že po celou posuzovanou dobu byl jediným disponentem k účtům
společnosti L., a to až do zrušení účtu dne 26. 8. 2014. Z žádného důkazu
nevyplynul opak, tedy to, že on sám by takovou osobou nebyl, resp. že by svá
práva disponovat s tímto účtem konkrétní jiné osobě předal. Obhajobu obviněného
o tom, že fakticky pro společnosti nevykonával žádnou činnost od roku 2009,
soud považoval za vyvrácenou výsledky provedeného dokazování, z nichž
vyplynulo, že byl stále jednatelem společnosti L. a ve společnosti E. byl v
pozici člena představenstva. U společnosti L. vystupoval i v pozici advokáta,
pověřeného správou jejích právních záležitostí. Přestože se soud nemohl opřít o
výpověď samotného obviněného, který byl vázán z pozice advokáta povinností
mlčenlivosti, jíž se také sám dovolával, mohl vyjít z řady listinných důkazů
(smlouvy, plná moc, bankovní informace a zpráva orgánů státní finanční správy),
z nichž bylo možné na vinu obviněného usuzovat. V jejich postupu nešlo o exces,
neboť vše svědčí o tom, že soudy dodržely všechny procesní zásady, když řádně
svá rozhodnutí odůvodnily, a jejich výklad je bez nesrovnalostí nebo mezery ve
skutkových zjištěních. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud nezjistil žádná
porušení pravidel spravedlivého procesu, a to ani obviněným zmíněného principu
in dubio pro reo, neboť na základě provedeného dokazování a verze, kterou
obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena. Nelze se tedy
ztotožnit ani s tím, že by uvedená rozhodnutí byla nepřezkoumatelná, jak
obviněný v dovolání tvrdil. Nepřezkoumatelné je takové rozhodnutí, jež
neobsahuje úvahy vedoucí k vlastnímu právnímu posouzení věci (srov. přiměřeně
např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, či ze
dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05). Taková vada zakládá porušení práva na
soudní ochranu zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny a v článku 6 Úmluvy
(srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz vs. Španělsko,
stížnost č. 30544/96, § 26, v němž bylo vysloveno, že podle ustálené judikatury
musí soudní rozhodnutí uvádět důvody, na nichž jsou založená, v dostatečné
míře), což však není situace zjištění v této trestní věci. Naopak soudy
přezkoumávaná rozhodnutí řádně odůvodnily a v tomto rámci se adekvátně, co do
myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádaly i s argumenty
uplatněnými obviněným (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn.
I. ÚS 3184/07, či ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96, aj.).
59. Odůvodnění rozhodnutí jsou opřená o skutkový stav zjištěný na
základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori
považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů,
a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
Pravidla spravedlivého procesu proto porušena nebyla (srovnej např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10.
2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13,
aj.) a učiněné skutkové závěry jsou podloženy výsledky provedeného dokazování.
Lze jen dodat, že ani právo na spravedlivý proces totiž nezaručuje jednotlivci
přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na
spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne
28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14,
či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
60. Na základě provedeného dokazování soud dospěl ke skutkovým zjištěním
popsaným ve vztahu k tomuto obviněnému ve výroku o vině pod bodem A. II. Právě
s ohledem na učiněná skutková zjištění soud čin obviněného R. R. kvalifikoval
jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a),
odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 1. 2. 2019, neboť bylo
prokázáno, že to byl tento obviněný, kdo uvedené finanční prostředky „v rámci
dalších prováděných převodů finančních prostředků převedl jako jediná oprávněná
osoba k dispozici s těmito účty na bankovní účty další společností“. Tato
skutková zjištění svědčí o správnosti závěru o naplnění znaku, že „zastíral
původ věci, která byla získána trestným činem …“ ve smyslu skutkové podstaty
zločinu podle § 216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
61. Z těchto skutečností lze seznat, že nebylo opodstatněné se domáhat
jiné právní úpravy, a to formy pomoci, protože takovému názoru učiněná skutková
zjištění neodpovídají. Jde o požadavek založený výlučně na polemice se soudy
učiněnými skutkovými závěry a rozporování postupů a výsledků, k nimž v rámci
dokazování za podmínek § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Pouze se těmito argumenty se
dovolatel snažil navodit dojem, že v době, kdy měla být jemu za vinu kladená
trestná činnost spáchána, již nevykonával žádnou faktickou činnost pro
zainteresované společnosti, a tudíž o žádných fiktivních obchodech nevěděl,
natož aby do nich byl sám nějakým způsobem aktivně zapojen, což odporuje
závěrům a výsledkům provedeného dokazování.
62. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného založené na jiných než soudy
zjištěných a výsledky provedeného dokazování podložených skutkových okolnostech
shledal podaným z jiného než zákonem v § 265b tr. ř. uvedeného dovolacího
důvodu.
VIII. Závěr
63. Vůči oběma dovoláním lze shrnout, že na základě všech uvedených úvah
a zjištění jsou dovolání nedůvodná. Takový závěr bylo možné učinit podle obsahu
přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly
všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud
shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a že právo obviněných
na spravedlivý proces nebylo v této věci porušeno. Z těchto důvodů Nejvyšší
soud dovolání obviněného R. G. jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl jako zjevně neopodstatněné, dovolání obviněného R. R. jako podané z
jiného než zákonem v § 265b tr. ř. vymezeného důvodu odmítl podle § 265i odst.
1 písm. b) tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí nebyl dán důvod pro obviněnými
shodně navrhovaný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Milada
Šámalová
předsedkyně senátu