8 Tdo 23/2025

8 Tdo 23/2025-326

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2025 o dovolání obviněného P. G. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2024, sp. zn. 5 To 159/2024, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 154/2023, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě, ze dne 2. 8. 2024, sp. zn. 5 To 159/2024, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 2 T 154/2023.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Bruntále, aby věc obviněného P. G. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 2 T 154/2023, byl obviněný P. G. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil činem popsaným tak, že dne 20. 6. 2023 v době kolem 22:00 hodin v XY, na ulici XY, na chodníku před domem čp. XY, jako strážník Městské policie XY v rámci služebního zákroku, který prováděl společně se strážníky L. M. a J.

K. proti poškozenému P. K. na základě oznámení P. S. o fyzickém napadení A. K. poškozeným, za situace, kdy silně podnapilý poškozený již ukončil své protiprávní jednání vůči A. K. a pouze na výzvu strážníků odmítal dobrovolně odejít od místa, kde společně pobývali, přičemž byl strážníky poučen, že pokud tak neučiní, bude převezen na protialkoholní záchytnou stanici do XY, po opětovných výzvách strážníků k jeho odchodu vykročil směrem ke služebnímu motorovému vozidlu Městské policie XY a požadoval, aby jej strážníci odvezli do místa jeho bydliště, načež jej obviněný P.

G. chytil za ruku a od vozidla jej razantním trhnutím odhodil, poté se poškozený přiblížil do těsné blízkosti obviněného, kterého začal slovně napadat, aniž by jej však fyzicky ohrožoval rukama či jiným způsobem, načež obviněný v rozporu s § 6 odst. 1 a § 18 odst. 3, 4, 5 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších změn (dále „zákon č. 553/1991 Sb.“), která strážníkovi ukládají povinnost před použitím donucovacích prostředků vyzvat osobu, proti které zakročuje, k upuštění od protiprávního jednání „Jménem zákona!“ s výstrahou, že bude použito donucovacích prostředků, použít jen takový donucovací prostředek, který je nezbytně nutný k překonání odporu a dosažení účelu sledovaného zákrokem a dbát, aby použitím donucovacích prostředků nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání, nepoužívat donucovací prostředky jako odplatu či trest za neuposlechnutí výzvy a nepoužívat takové donucovací prostředky, které nejsou způsobilé vést k žádanému cíli, bez užití zákonné výstrahy a přesto, že vzhledem k situaci, počtu přítomných strážníků a stavu poškozeného postačovalo užití adekvátnějších a méně intenzivních donucovacích prostředků, silně udeřil otevřenou dlaní pravé ruky poškozeného do levé strany obličeje, takže se tento vlivem tohoto úderu zapotácel několik kroků stranou, následně se postavil čelem k obviněnému, promáchl rukama před tělem do výše obličeje a poté je opět svěsil, stál s rukama pokrčenýma mírně za zády bez zjevné snahy o aktivní fyzický útok, přičemž strážníci L.

M. a J. K. stáli po pravé a levé straně poškozeného a nacházeli se v postavení umožňujícím ho svést na zem, avšak obviněný jej znovu intenzivně udeřil pravou rukou vedenou zespodu do levé strany obličeje, vzápětí jej společně s L. M. svedl k zemi, kde byl poškozený strážníky spoután, přičemž v důsledku úderů obviněného poškozenému vzniklo zranění spočívající v dvojité zlomenině dolní čelisti s první lomnou linií v oblasti 1.

zubu vpravo dole, pokračující doprava dolů do těla dolní čelisti, s posunem úlomků a druhou lomnou linií v oblasti 8. zubu vlevo dole, pokračující do úhlu dolní čelisti, s posunem úlomků, v kožní oděrce ve spánkové krajině a ve zlomenině 1. zubu vpravo dole, pro které byl následujícího dne ošetřen na chirurgické ambulanci, které si vyžádalo operaci spojenou s přiložením Sauerových dlah na horní a dolní čelist s extrakcí zubů č. 1 a 8 a hospitalizaci ode dne 22. 6. do 27. 6. 2023 ve Fakultní nemocnici Ostrava, přičemž obvyklá délka léčby takovýchto zranění zpravidla nepřesahuje 4 až 5 týdnů, a poškozený byl v důsledku uvedeného zranění omezen v obvyklém způsobu života především výraznou bolestivostí čelisti a následnou nutností dodržovat klidový režim s nemožností náročné fyzické práce a sportováním, vynucenou polohou při spánku, omezené hygieně dutiny ústní v důsledku omezeného či bolestivého otevření úst, nutností požívání tekuté či kašovité stravy po dobu několika týdnů, užívání léků proti bolesti, antibiotických léků, přičemž dlahy z dutiny ústní mu byly odstraněny až dne 3.

8. 2023.

2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a), 68 odst. 1, 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu v celkové výměře 45.000 Kč, podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku mu byly stanoveny splátky ve výši 4.000 Kč měsíčně. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

3. Krajský soud v Ostravě jako odvolací soud usnesením ze dne 2. 8. 2024, sp. zn. 5 To 159/2024 odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolání, protože použitou právní kvalifikaci přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku považoval za vadnou proto, že soudy vadně vyhodnotily, že donucovací prostředky použil neoprávněně, a učinily nesprávný závěr o jeho úmyslném zavinění k tomuto přečinu i přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

5. V obsahu dovolání obviněný poukázal na svou dosavadní činnost strážníka městské policie XY, kde je služebně nejstarším strážníkem a provedl desítky služebních zákroků s použitím donucovacích prostředků. Nikdy nebyl kázeňsky trestán. V důsledku odsouzení ztratil bezúhonnost, což pro něj v XY letech fakticky znamená ztrátu zaměstnání, kterému se věnoval celý život, takže tato trestní věc výrazně negativně ovlivnila jeho život.

6. Nesprávné vyhodnocení použití donucovacích prostředků ve smyslu porušení ustanovení § 6 odst. 1 a § 18 odst. 3, 4, 5 zákona č. 553/1991 Sb. spatřuje v tom, že soudy vadně vyhodnotily povahu a význam donucovacích prostředků podle § 18 odst. 1 písm. a) zák. č. 553/1991 Sb., jimiž jsou hmaty, chvaty, údery a kopy. Obviněný z této škály použil jeden v rámci ochrany bezpečnosti své osoby, neboť bylo zřejmé, že mu hrozí bezprostřední útok ze strany poškozeného, který se opakovaně odmítal podrobit výzvě převozu na protialkoholní záchytnou stanici přesto, že k tomu byl opakovaně vyzýván. Tudíž nevyhověním výzvě strážníků a stupňováním agrese poškozeného vznikl protiprávní stav podle § 18 odst. 2 zák. č. 553/1991 Sb., což založilo důvod pro použití uvedených donucovacích prostředků, a rovněž byl splněn i požadavek odstavce 3 tohoto ustanovení, aby byla osoba, vůči níž mají být použity, před jejich použitím vyzvána slovy zákona, aby upustila od protiprávního jednání. Za nepřiléhavý označil závěr soudů, že tato podmínka splněna nebyla proto, že výzvu neučinil osobně obviněný, ale druhý strážník L. M., protože takový požadavek neplyne ani ze stanoviska ministerstva vnitra založeného na č. l. 218 až 220 spisu, a postačovalo, že takovou výzvu učinil jeho současně přítomný kolega.

7. Za podstatný obviněný považoval obsah videozáznamu z kamerového systému, jenž podle něj plně svědčí o tom, co vypovídali strážníci L. M. a J. K., pokud shodně popsali agresivní a nevypočitatelné chování poškozeného. Na doložení správnosti svých argumentů poukázal z videozáznamu trvajícího 7 minut na probíhající zákrok v časovém sledu 21:56:46 až 22:00:05, kde popsal chování poškozeného i své tak, že z něj je patrno, jak obviněný sahá v 21:57:55 přátelsky na rameno poškozeného, a domlouvá mu, ve 21:58:30 se poškozený hádá se ženami, žďuchají se, ve 21:59:20 jde poškozený k autu strážníků, ve 22:00:05 poškozený sahá obviněnému na rameno, obviněný se ožene, poškozený mu s rozpřaženýma rukama stojící v těsné blízkosti nadává. V 22:00:20 obviněný poškozeného od sebe odstrčí, poškozený se ožene, ve 22:00:40 strážníci poškozenému domlouvají, ve 22:01:20 poškozený rychle míří k vozidlu, obviněný jej zastaví chycením za levé rameno, poškozený se po něm ožene, v 22:00:30 poškozený se zvednutými rameny a rukama v bojovém postoji podél těla křičí na obviněného, který mu dává první úder, poškozený zavrávorá, míří k obviněnému, zvedne ruce v pěst před sebe jako v boxu, a od obviněného následuje druhý úder. Nato je poškozený sveden k zemi a spoután. Obviněný poukázal rovněž na výpověď svědka T., který zákrok sledoval přes okno a potvrdil, že slyšel, jak obviněný poškozeného upozorňoval, aby se k němu nepřibližoval a nesahal na něj.

8. Obviněný soudům vytýká, že nebylo vyhověno jeho návrhům na vypracování znaleckého posudku, případně odborného vyjádření, aby bylo najisto postaveno, zda tento konkrétní služební zákrok probíhal v souladu s metodikou a školením příslušníků obecné policie a zda došlo ke zjevnému porušení metodiky pro použití donucovacích prostředků, neboť podle něj šlo o zákrok učiněný v souladu se zákonem, jak ostatně vyplývá i z Vyhodnocení donucovacích prostředků ze dne 3. 7. 2023 zpracovaného velitelem městské policie P. M. Zdůraznil, že si byl vědom, že zákrok probíhá na veřejnosti v přítomnosti kolegů a je monitorován kamerovým systémem, a proto je nemyslitelné, aby za této situace jednal úmyslně uvedeným způsobem. Pro správnost svých úvah poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5661/2015, které připouští, že zákon při použití donucovacích prostředků stejně jako u nutné obrany nenařizuje přísnou proporcionalitu, ale „…umožňuje způsobit osobě donucovacím prostředkem újmu nepřiměřenou, hranici stanoví o něco výše až na úroveň zřejmé, tedy zjevné očividné nepřiměřenosti…“. Z tohoto podle obviněného plyne, že pokud dojde při použití donucovacích prostředků ke vzniku újmy, pak tato nesmí být zřejmě nepřiměřená, a tedy určitou újmu připouští.

9. Výhrady obviněného směřovaly i proti závěrům soudů o zavinění, kterými se soudy řádně nezabývaly u obou přečinů. Podle něj nemůže postačovat, že soud prvního stupně pouze kuse uvedl, že obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu, když si byl vědom, že útočí pěstí proti hlavě poškozeného. Taková úvaha nemá podklad ve skutkových zjištěních ani v provedených důkazech. Soud prvního stupně použil jen obvyklou formulaci, aniž by se k subjektivní stránce zabýval specifickou situací, kdy nešlo o svévolný útok, ale o použití donucovacích prostředků v mezích zákona. V dané souvislosti odůvodnění posuzovaného rozsudku zcela postrádá úvahy směřující k tomu, že k jednání obviněného došlo v rámci služebního zákroku, z čehož bylo třeba právě při úvahách o zavinění vycházet. Rovněž soudy zcela pominuly, že u § 329 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje tzv. druhý úmysl, neboť čin musí být spáchán v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 7 Tdo 72/210 obviněný zdůraznil, že právě jednání úřední osoby ve smyslu § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku musí být vedeno pohnutkou „způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu“, což však soudy v této věci vůbec do úvahy nebraly. Rovněž se nevypořádaly s obhajobou obviněného, že postupoval s přesvědčením, že jedná podle zákona a používá donucovací prostředky v souladu se zákonem předepsaným způsobem.

10. Vzhledem k tomu, že obviněný shledal, že soudy řádně jeho vinu neobjasnily a vadně jemu za vinu kladený čin právně posoudily, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadená rozhodnutí a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření uvedl, že pokud obviněný dovolání opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nekoresponduje s ním výhrada, že soudy neakceptovaly jeho návrh na vypracování znaleckého posudku nebo odborného vyjádření k vyhodnocení průběhu služebního zákroku. Nejde ani o opomenutý důkaz, protože odvolací soud v bodě 22. posuzovaného usnesení vysvětlil, z jakých důvodů tento návrh považoval za nadbytečný, čímž svým povinnostem dostál.

12. V souladu s označeným důvodem státní zástupce shledal námitku týkající se nedostatků právních úvah vztahujících se k závěru o naplnění znaků přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jenž soud prvního stupně podle tzv. právní věty shledal v alternativě, že jako úřední osoba v úmyslu způsobit jinému jinou závažnou újmu vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Poukázal na to, že nedostatky spočívají především v zavinění, jímž se soudy dostatečně nezabývaly a nevypořádaly se s ohledem na zjištěné skutečnosti s tím, že úmysl u tohoto přečinu přesahuje objektivní stránku, jde tu o tzv. druhý úmysl, jenž se ve zvolené alternativě musí vztahovat ke způsobení jiné závažné újmy.

Nestačí zde úmysl způsobit jakoukoli újmu, ale musí vést k újmě závažné. S ohledem na toto vymezení formálních podmínek posuzované skutkové podstaty státní zástupce postrádá ve skutkových zjištěních dostatek podkladů pro závěr o naplnění těchto znaků, a to i s ohledem na podmíněnou existenci očekávané pohnutky pachatele. Dostatečné nejsou ani úvahy soudu prvního stupně vyjádřené v odůvodnění jeho rozsudku vztahující se k této skutečnosti, protože nepostačuje jen v bodě 52. v krátké a ve všeobecné rovině uvedené shrnutí, že jde o zavinění v nepřímém úmyslu, které jsou vztahovány navíc spíše k předvídatelnosti následku u souběžného přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.

zákoníku. K přečinu podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jsou úvahy soudy vztaženy toliko k obecné formulaci o naplnění znaků této skutkové podstaty. Nedostatečný je i způsob, jakým se soudy vypořádaly se znakem jiné závažné újmy, neboť v tomto smyslu povahu zranění poškozeného nehodnotily. Uvedené vady a nedostatky neodstranil ani odvolací soud, který se se závěry soudu prvního stupně jen stručně ztotožnil. U tohoto přečinu je přitom závažnost újmy, k níž má směřovat úmysl pachatele, významná, a je ji třeba vždy posuzovat v konkrétních souvislostech a s přihlédnutím k její zamýšlené intenzitě a individuálním dopadům, ale i k okolnostem a motivům, za kterých pachatel v úmyslu způsobit újmu jednal.

Zmínil rovněž nutnost přihlížet k zásadě subsidiarity trestní represe. Uvedené úvahy však přezkoumávaná rozhodnutí neobsahují, a soudy se nezabývaly ani tím, že poškozený bezprostředně před zákrokem obviněného napadl svoji sestru, jež se sama dožadovala pomoci policie, které se poškozený opakovaně odmítal podrobit a kladl odpor a odpovídajícím způsobem nereagoval na výzvy strážníků.

13. V posuzované věci tak podle státního zástupce do popředí vystupuje skutečnost, že ze strany obviněného nešlo o použití svévolného násilí nebo o odplatu za jiné právem aprobované chování poškozeného, který se naopak choval vulgárně a agresivně, a proto obviněný použil donucovací prostředky v souladu s ustanovením § 18 odst. 1 písm. a) zák. č. 553/1991 Sb., protože poškozenému dal ránu otevřenou dlaní a podruhé zavřenou pěstí, což odpovídá uvedené kategorii z daného výčtu možných donucovacích prostředků. Jde sice o výraznější techniku, než jsou hmaty, chvaty, ale výraznějším stupněm by byl kop, který obviněný nepoužil. Jakkoli je při zpětném hodnocení tohoto jednání možné dospět k závěru, že nebylo správně zvolené, bylo třeba, aby soudy posuzovaly, zda jeho intenzita s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti dosáhla intenzity trestní odpovědnosti za posuzovaný přečin, což soudy měly pečlivě zvažovat z obecného pohledu náročnosti povolání policisty u uvedených zákroků, avšak tak nepostupovaly.

14. Z rozvedených důvodů státní zástupce shledal dovolání obviněného důvodným, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2024, sp. zn. 5 To 159/2024, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 2 T 154/2023, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. aby Okresnímu soudu v Bruntále přikázal věc znovu projednat a rozhodnout s tím, že takové rozhodnutí může Nejvyšší soud učinit i v neveřejném zasedání. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci třeba rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

15. Obviněný na toto vyjádření státního zástupce reagoval tím, že se s uvedenými názory ztotožnil a zdůraznil, že napadené rozhodnutí nesplňuje požadavky plynoucí z § 120 odst. 3 tr. ř. Přisvědčil tomu, že závažnost újmy, k níž má směřovat úmysl pachatele ve smyslu § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je třeba vždy posuzovat v konkrétních souvislostech a s přihlédnutím k její zamýšlené intenzitě a individuálním dopadům. Soudy se měly rovněž zabývat subsidiaritou trestní represe, k níž přihlíženo nebylo. Učinil shodný návrh s tím, jenž požadoval v dovolání, aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, případně po zrušení rozhodnutí podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. IV. Přípustnost a obecné podmínky dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

17. Dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a Nejvyšší soud posuzuje, zda uplatněné výhrady tomuto zákonnému vymezení odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

18. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného podané prostřednictvím obhájce splňuje zákonem stanovené formální náležitosti, Nejvyšší soud posuzoval, zda odpovídá podmínkám § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím je možné uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

V. K důvodnosti námitek

19. Jak se z obsahu podaného dovolání podává, obviněný výhrady proti vadné právní kvalifikaci založil na námitkách proti nedostatku subjektivní stránky a vadném posouzení objektivní stránky u přečinu podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což koresponduje s vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a Nejvyšší soud, když shledal, že dovolání nevykazuje nedostatky, pro něž by je mohl odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dovolání shledal důvodným.

20. Namítal-li obviněný nepřezkoumatelnost posuzovaných rozhodnutí ve vztahu k zavinění u obou přečinů a k nenaplnění znaku výkonu pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu u § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, Nejvyšší soud se s ním ztotožnil, protože z obsahu rozsudku soudu prvního stupně, v němž je jinak obsáhle rozepisována skutková stránka věci (srov. body 1. až 51.), právní hodnocení téměř chybí a jsou mu věnovány pouze body 51. až 55., v nichž soud jen poukázal, že [51.]pokud poškozený P.

K. posléze odmítl odvoz hlídkou městské policie na protialkoholní záchytnou stanici, opět toto jeho jednání nelze posoudit jako natolik intenzivní, aby musely být použity donucovací prostředky v podobě úderů do hlavy. Z tohoto pohledu je nutno jednání obžalovaného P. G. posoudit jako zcela nepřiměřené povaze a nebezpečnosti jednání poškozeného P. K. Toto jednání je tedy nutno hodnotit jako exces a vybočení ze zákonného postupu. [52.]Pokud jde o údery samotné, obžalovaný útočil na hlavu poškozeného nejméně dvěma údery, a to jednak otevřenou dlaní a jednak pěstí.

Jak uvedl znalec, šlo o údery nejméně se středně silnou intenzitou, a to z pohledu způsobeného zranění, přičemž však i po zhlédnutí kamerového záznamu, je nutno učinit závěr, že údery směřující na hlavu poškozeného byly vedeny minimálně středně silnou intenzitou. Obžalovaný si byl přitom vědom toho, že útočí pěstí vůči hlavě poškozeného, tedy nejzranitelnější části lidského těla, a při použité intenzitě síly může poškozenému způsobit i závažnější zranění, což se také stalo. Obžalovaný P. G., který jednal minimálně v úmyslu nepřímém, když věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, a pro případ, že je způsobí, byl s tímto srozuměn (§ 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku).

[53.] Obžalovaný se jednání dopustil v době výkonu služby jako strážník městské policie a je tedy nutno ho ohodnotit jako úřední osobu v souladu s ustanovením § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. [54.] Soud ze skutku vypustil část týkající se tvrzení, že poškozený P. K. v důsledku podnapilosti není ani schopen udržet rovnováhu, poněvadž toto nebylo prokázáno. Tato změna neměla vliv na totožnost skutku. [55.] Za tohoto stavu vzal soud za prokázáno, že obžalovaný jednal jako úřední osoba v úmyslu způsobit jinému jinou závažnou újmu, vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, jednak jinému úmyslně ublížil na zdraví a tímto jednáním naplnil jak po objektivní, tak subjektivní stránce všechny zákonné znaky skutkové podstaty jednak přečinu zneužití pravomoci podle § 329 odst. 1 trestního zákoníku, jednak přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku“.

21. Jednak je třeba vytknout soudu prvního stupně, že závěr, že poškozený odmítl odvoz hlídkou městské policie na protialkoholní záchytnou stanici, opět toto jeho jednání nelze posoudit jako natolik intenzivní, aby musely být použity donucovací prostředky v podobě úderů do hlavy, je úvahou, která jednak vychází jen z výseku děje probíhající události, jak byla svědky popsána, případně zaznamenána, a jednak nereflektuje všechny rozhodné skutečnosti, jež bylo třeba s ohledem na zákonné vymezení § 18 odst. 1 písm. a) zákona č. 553/1991 Sb. brát do úvahy. Důvod, proč jednání obviněného bylo nepřiměřené povaze a nebezpečnosti jednání poškozeného, soud rovněž nevyložil. Soud ani nevysvětil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém, když věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, a pro případ, že je způsobí, byl s tímto srozuměn (§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku), protože pro závěr o zavinění ke dvěma přečinům jen toto konstatování slov zákona není možné považovat za dostačující řádnému objasnění zavinění k oběma trestným činům, jimiž byl obviněný uznán vinným. Nepostačuje, že soud v bodě 55. k důvodům použité právní kvalifikace citoval pouze slova zákonodárce, když chybí jakékoliv jeho vlastní závěry k důvodům, proč jednotlivé znaky uvedených skutkových podstat shledal naplněnými.

22. Nejvyšší soud z uvedených důvodů přisvědčil obviněnému, že přezkoumávaná rozhodnutí, zejména co do odůvodnění právních závěrů, nesplňují nezbytné parametry pro to, aby mohly být přesvědčivým podkladem pro závěr o správnosti všech důležitých konstatování o tom, do jaké míry a v jakých znacích objektivní i subjektivní stránky byly naplněny skutkové podstaty obou posuzovaných přečinů, jak ostatně ve vyjádření k dovolání uváděl i státní zástupce. Pokud takový výklad a odůvodnění v rozhodnutích soudů chybí, jde o vadu, která zakládá porušení práva na soudní ochranu zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny a v článku 6 Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz vs. Španělsko, stížnost č. 30544/96, § 26, v němž bylo vysloveno, že podle ustálené judikatury musí soudní rozhodnutí uvádět důvody, na nichž jsou založená, v dostatečné míře). V tomto smyslu jde o porušení práva na spravedlivý proces, protože v jeho duchu je povinností obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat i s argumenty uplatněnými účastníky řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07]. Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je mimo jiné právě povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v § 125 a § 134 odst. 2 tr. ř. [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03].

23. Této povinnosti nebyl zbaven ani odvolací soud posuzující odvolání obviněného, jenž však uvedenou vadu paušálního shrnutí zákonným vymezením formálních znaků obou skutkových podstat v rozsudku soudu prvního stupně zcela přehlédl, neboť se k ní vůbec nevyjádřil, a tudíž ji ani nenapravil. Naopak v usnesení o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř. vyjádřil souhlas se skutkovými i právními závěry soudu, i když jsou úvahy soudu prvního stupně bez adekvátní opory v důkazním řízení a na něj navazujícím hodnocení důkazů.

24. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud z nedostatků v odůvodnění rozsudku poukazuje na to, že se soud prvního stupně nezabýval zaviněním obviněného v takové míře, aby jeho závěry o subjektivní stránce k oběma přečinům nevzbuzovaly důvodné pochybnosti, na které v souladu s obsahem dovolání rovněž výstižně reagoval i státní zástupce ve svém vyjádření, kde námitky obviněného shledal důvodnými na širší bázi zjišťovaných nedostatků, protože poukazoval i na neřešení objektivní stránky přečinu podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, vůči níž obviněný rovněž důvodně nedostatky napadených rozhodnutí vytýkal. Zjišťované vady vytyčené obviněným a doložené i státním zástupcem Nejvyšší soud považoval za důvodné zejména proto, že v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí nelze shledat dostatek podkladů a vysvětlení pro posouzení správnosti použité právní kvalifikace u každého ze shledaných přečinů, protože z jednotlivých pasáží odůvodnění nelze zjistit téměř žádné právní úvahy vztahující se k objektivní stránce každého z nich, ani dostatečné a vyčerpávající úvahy k zavinění obviněného, tzn. znakům formální stránky posuzovaných přečinů, a zcela bez odůvodnění je materiální stránka, jíž soudy nevěnovaly žádnou pozornost, jak připomenul i strání zástupce ve svém vyjádření. I když tato jeho úvaha byla formálně nad rámec podaného dovolání, státní zástupce jeho obsah respektoval a vyjádřil se tak v souladu s požadavkem obviněného, aby byl obžaloby pro svou beztrestnost zproštěn, s čímž subsidiarita trestní represe plně souvisí.

25.

Odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je natolik stručné a formální, nevystihující posuzovanou problematiku, že z něj nelze učinit žádné potřebné závěry o správnosti rozhodnutí, neboť ta postrádají vyhodnocení konkrétních skutečností dopadajících na jednotlivé znaky posuzovaných přečinů. O tom svědčí to, že soud prvního stupně v bodě 52. uvedl, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém, když vůbec neuvedl, k jakému z přečinů se tento závěr vztahuje, a na základě jakých konkrétních skutečností u každého z nich tento závěr učinil, jakými skutkovými a právními úvahami byl k tomuto závěru veden.

Vůbec nerespektoval, že subjektivní stránku soud musí zjišťovat a posuzovat u každého z trestných činů, pro který obviněného uznává vinným. Jeho závěry musejí vycházet z toho, že na zavinění je nutno usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh.

tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

26. Je třeba připomenout, že pokud jde o každý z obou přečinů, okolnosti, na jejichž podkladě je třeba na zavinění k němu usuzovat, směřují k jinému následku, protože i když byly oba přečiny spáchány v jednočinném souběhu nestejnorodém (obviněný jedním skutkem naplnil dvě skutkové podstaty trestných činů), bylo třeba se zabývat naplněním těchto znaků u každého z nich zvlášť. Podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu ublížení na zdraví dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. U tohoto trestného činu musí úmysl obviněného směřovat ke způsobení ublížení na zdraví (srov. rozhodnutí č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, a způsobu jeho provedení, zda pachatel útočil jen „holýma rukama“ (např. údery pěstí či fackami), popř. jakým předmětem bylo útočeno (zbraň či jiný nástroj) a proti jakým částem těla, popř. na hlavu poškozeného, jaká byla intenzita útoku a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Přitom se přihlíží také k pohnutce činu (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.) a k osobě poškozeného, ale i pachatele, tedy jejich věku, tělesné konstituci, u pachatele i k jeho speciálním vlastnostem i dovednostem (např. boxu, karate, popř. i jiným tzv. bojovým uměním). Z těchto skutečností s přihlédnutím ke všem ostatním okolnostem případu je pak třeba dovodit, k jakému následku (účinku) směřoval úmysl pachatele, což je rozhodné pro posouzení jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku nebo jako trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku, popř. některého trestného činu proti životu (např. podle § 140 nebo 141 tr. zákoníku), popř. pokusu takového trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Proto měl-li pachatel např. v úmyslu způsobit jinému těžkou újmu na zdraví, ale v důsledku jeho jednání došlo jen k ublížení na zdraví, je třeba ho právně kvalifikovat jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku (tyto úvahy, s ohledem na zákaz změny k horšímu ve smyslu § 265p odst. 1 tr. ř. v této věci nelze využít).

27. Podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. U tohoto přečinu je však subjektivní stránka koncipována zcela jiným způsobem, a proto se u každého z těchto přečinů musí soud zaviněním obviněného zabývat zvlášť, a podle skutkových zjištění doložit, na základě čeho (jakých skutkových okolností) zavinění shledal naplněným, a v jaké formě.

28. U přečinu podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je otázka zavinění podstatně složitější než u přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, protože naplnění všech jeho znaků musí být kryto zaviněním ve formě přímého nebo alespoň nepřímého úmyslu. Požadavek úmyslné formy zavinění může být poněkud matoucí, protože zavinění není vztahováno pouze k okolnostem skutkovým, ale také k okolnostem právním. Je tomu tak z důvodu, že skutková podstata trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby není vystavěna na popisu typových skutkových okolností, ale je spíše vystavěna na právní kvalifikaci nijak blíže nekonkretizovaného jednání („kdo jedná při výkonu pravomoci protiprávně“).

Příliš široké pojetí trestní represe je vyvažováno požadavkem na prokázání zvláštního úmyslu škodit či opatřit prospěch. Zjednodušeně řečeno, daná skutková podstata zakládá trestnost jakéhokoli protiprávního jednání při výkonu pravomoci úřední osoby, je-li činěno ve zmíněném zvláštním úmyslu škodit či opatřovat prospěch. Zvolená konstrukce skutkové podstaty tak vyžaduje prokázání vnitřního vztahu úřední osoby k porušení právního předpisu spíše než jejího vnitřního postoje k vykonání určitého jednání a navození konkrétního účinku (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4125, 4126). Právě vnitřní postoj úřední osoby k protiprávnosti výkonu pravomoci (včetně zvláštního úmyslu ke způsobení škody nebo jiné závažné újmy) může být rozlišovacím kritériem mezi běžným úředním pochybením a excesem postižitelným předpisy trestního práva podle komentovaného ustanovení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. III. ÚS 94/18).

29. U trestného činu podle § 329 tr. zákoníku je nutné dovozovat zavinění také k porušení právního předpisu jakožto znaku daného trestného činu. Základní skutková podstata má za definiční znak výkon pravomoci v rozporu s právním předpisem [písm. a)], alternativně překročení pravomoci [písm. b)] nebo nesplnění povinnosti vyplývající z pravomoci [písm. c)]. Stejně tak imanentní součástí pojmů škoda, jiná závažná újma i neoprávněný prospěch jako znaku trestného činu je jejich bezprávnost, neboť právní kvalifikace určité změny jako škody nebo prospěchu je plně závislá na protiprávnosti jejich příčiny. Při posuzování subjektivní stránky u trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby bývá zohledňováno zejména pracovní/služební zařazení včetně vyžadovaných kvalifikačních podmínek (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 7 Tdo 977/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2012, sp. zn. 11 Tdo 454/2011), způsob výkonu a délka dosavadní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 6/2013), aktivní prosazování dané věci obviněným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 5 Tdo 83/2017) či zda existovaly interpretační a aplikační problémy týkající se výkladu předmětné právní úpravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 502/2008, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 3366/17).

30. K naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku nepostačuje úmysl k zneužití pravomoci, ale je vyžadován zvláštní úmysl způsobit tím, v tomto posuzovaném případě, jinou závažnou újmu, jenž charakterizuje úmysl pachatele přesahující objektivní stránku (též tzv. druhý úmysl, obmysl, dolus coloratus).

31. Jedná-li pachatel v úmyslu způsobit jinému jinou závažnou újmu, je pod touto újmou třeba rozumět újmu imateriální, jako je újma na právech, na zdraví atd., a musí být na rozdíl od škody, která není nijak kvantifikována, závažná, ale na druhé straně nemůže dosahovat intenzity některého z poruchových následků uvedených v odstavcích 2 a 3 § 329 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že újma musí být závažná, nestačila by jen „prostá“ újma (např. ve formě přechodného subjektivně nepříjemného pocitu). Závažná újma je tedy újmou vyšší intenzity, která zde zasahuje poškozeného, nemůže tedy jít jen o zanedbatelný či malý a pomíjivý dopad na poškozeného (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 25/1975 Sb. rozh. tr.).

32. Nejvyšší soud konstatuje, že podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí se však žádný ze soudů těmito skutečnostmi nezabýval a povahu jiné závažné újmy neposuzoval, jak zcela důvodně poukázal ve svém vyjádření i státní zástupce.

33. Všechny tyto skutečnosti Nejvyšší soud připomíná proto, aby doložil, že úvahy rozvedené soudem prvního stupně a zcela nedoplněné rozhodnutím odvolacího soudu jsou v daných souvislostech zcela nedostačující pro závěr o správnosti rozhodnutí o vině obviněného, a proto nepřezkoumatelné, protože při absenci úvah shora naznačených Nejvyšší soud nemůže posoudit správnost právních závěrů soudu vztahujících se k naplnění požadavků na zavinění u srovnávaných dvou přečinů, zejména však u přečinu podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku, kde chybí i vysvětlení k objektivní stránce. U té se soudy rovněž vůbec jejími znaky nezabývaly a nevyjádřily, v čem konkrétně spočívalo naplnění znaku „vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“, protože byť soud popsal skutková zjištění vyplývající z provedených důkazů a činil úvahy v bodech 50. až 51., nešlo o právní závěry, ale konstatování chování obviněného a ostatních zúčastněných, z nichž však právní závěry nedovodil. Jak se totiž v těchto pasážích podává, šlo o jednání, které vycházelo z toho, že městská policie byla k zásahu vyzvána třetí osobou, kterou poškozený ohrožoval, a proto soudy měly posuzovat, zda již v tomto okamžiku šlo o zákrok mimo pravomoc obviněného, jak konstatovaly.

Neposuzovaly ani neurčily, od kdy se zákrok stal překročením pravomoci a z jakého důvodu. Tuto dobu bylo třeba určit, což soud neučinil a tento svůj závěr s ohledem na výsledky provedeného dokazování nevyjasnil, resp. nezabýval se jím. Pokud by došlo k porušení této pravomoci v jeho určité části, bylo třeba toto překročení pravomoci konkretizovat tak, aby byl přesně stanoven moment jejího překročení, tj. ve které části jednotlivě po sobě jdoucích úkonů nastal exces z vykonávaných povinností a čím se tak stalo.

34. K výkonu pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu je totiž vhodné uvést, a soud to měl brát do úvahy, že pravomoc úředních osob je vymezena příslušnými zákony a právními normami na základě zákona vydanými a může být vykonávána jen na základě zákona a v jeho mezích (secundum et intra legem). Dikcí „vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“, se rozumí porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází. Jedná se tak v podstatě o případy protiprávního výkonu pravomoci, jehož protiprávnost může spočívat jak v porušení pravidel stanovených jiným právním předpisem ohledně materiálního obsahu předmětného jednání, tak i v nedodržení některých procesních (formálních) pravidel. Pro ilustraci bylo rozhodovací praxí soudů pod tuto variantu pod písmenem a) subsumováno např. policistou vynucené doznání za pomoci výhrůžek a nepravdivé protokolace (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1477/2017, porušení zákazu donucování k sebeobvinění policistou, spočívajícím v zadržení osoby a ve lstivém předstírání jí nepravdivých a neexistujících skutečností s cílem dosáhnout jejího doznání (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1247/2016), napadení ze strany úřední osoby (podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 493/2018) a další.

35. Z uvedeného je patrné, že soudy tyto možnosti a souvislosti nezkoumaly, své závěry a úvahy směřující k této skutkové podstatě vůbec s ohledem na probíhající zákrok nevysvětlily. Nezabývaly se posouzením probíhajícího služebního zákroku a rolí obviněného v něm. Nepostačovalo vytrhávat jednu skutečnost z celého zákroku, ale bylo třeba posuzovat nejen chování poškozeného, ale i celé hlídky městské policie, která zde zasahovala. Rovněž bylo třeba zkoumat pohnutku, v níž obviněný jednal, i chování poškozeného a jeho reakce na příkazy, které ze strany hlídky přicházely. Nepostačovalo brát do úvahy jen jeho finální fázi, ale bylo nutné zvažovat všechny souvislosti vyplývající ze všech provedených důkazů.

36. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na to, že je zřejmé, že pro závěr o tom, v čem soud shledával protiprávnost postupu obviněného, bylo třeba zvážit všechny důkazy, protože, jak se jeví z obsahu rozsudku soudu prvního stupně v posuzované věci, takový závěr rovněž není z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí patrný. Jestliže soud považoval za nesplnění podmínky uvedené v § 18 odst. 2 zák. č. 553/1991 Sb. to, že obviněný nebyl oprávněn donucovací prostředky podle § 18 odst. 1 písm. a) cit. zák. použít proto, že nešlo o zájem ochrany bezpečnosti jiné osoby nebo své vlastní, majetku nebo zabránění výtržnosti, rvačce nebo jinému jednání, jímž je vážné narušování veřejného pořádku, bylo se třeba touto otázkou s ohledem na probíhající události pečlivě zabývat.

Stejně tak soud dostatečně neposoudil, čím obviněný nesplnil povinnost ve smyslu § 18 odst. 3 zák. č. 553/1991 Sb., tedy, aby před použitím donucovacích prostředků vyzval osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání s výstrahou, že bude použito donucovacích prostředků. Závěr, že takovou povinnost měl pouze osobně obviněný a nepostačovalo, že tuto výstrahu splnili další členové zakročující hlídky, konkrétně L. M. (viz body 15., 50. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), soudy neučinily v souladu s § 18 odst. 3 zákona č. 553/1991 Sb., protože i když je v tomto ustanovení uvedeno, že tak musí učinit „strážník“, je tímto strážníkem kterýkoliv člen zakročující vícečlenné hlídky, jejíž je součástí.

To lze dovodit teleologickým výkladem citovaného ustanovení, které je konkretizací obecného principu přiměřenosti zakotveného v § 6 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb. Je zřejmé, že smyslem daného ustanovení není požadavek, aby každý ze zakročujících strážníků vyslovil před použitím donucovacích prostředků výstrahu, ale aby bylo k použití donucovacích prostředků přistoupeno až tehdy, kdy je to s ohledem na okolnosti konkrétního zákroku nezbytné. Jiný výklad citovaného ustanovení by vedl k absurdním závěrům a situacím.

Současně však bylo třeba, aby v daných souvislostech soud posuzoval i to, že poškozený výzvu nerespektoval. Bylo proto třeba, aby soudy při posuzování zejména míry, v jaké obviněný překročil své pravomoci, zvažovaly důvody nerespektování výzvy úřední osoby při výkonu pravomoci, a zda nešlo o to, že poškozený mařil řádné projednávání přestupku strážníky městské policie. Ať už byly výhrady poškozeného k postupu strážníků jakékoli, bylo jeho povinností uposlechnout výzvy zakročujícího strážníka podle § 7 odst. 5 zákona č. 553/1991 Sb. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12.

2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/2006). Rovněž bylo třeba, aby se soud vypořádal se stanoviskem ministerstva vnitra, na které obviněný v dovolání odkazoval (viz č. l. 218 a násl. spisu). Nejvyšší soud připomíná, že nepostačí jen mechanicky odcitovat ustanovení právního předpisu, jemuž odporoval způsob výkonu jeho pravomoci, z hlediska jeho zákonné dikce, ale je třeba jeho obsah podrobně aplikovat na projednávaný případ ve všech jeho souvislostech a vykládat jej tak, aby o jeho porušení nevznikaly pochybnosti.

37. K uvedenému Nejvyšší soud poukazuje na to, že bylo třeba, aby soud pro závěr o naplnění znaků přečinu podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nehodnotil jen to, že obviněný poškozenému v jisté fázi zákroku dal dva údery, ale bylo třeba důvodnost jejich použití a intenzitu zkoumat ze všech souvislostí a průběhu děje, jak k němu docházelo od počátku služebního zákroku. K tomu měl zvažovat podmínky, za kterých byly tyto donucovací prostředky použity, přičemž měl vycházet ze všech objektivně zjištěných skutečností. To soud prvního stupně nečinil, jestliže pro tyto své závěry vycházel z kamerového záznamu, jenž interpretoval pouze v jeho finální části způsobem, jak je popsán v bodě 43. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z jeho obsahu lze totiž dovodit, že tato jeho interpretace se rozchází s tím, jak záznam popisoval v dovolání obviněný.

38. Rovněž bylo potřeba, aby se soud v rámci naplnění formálních znaků objektivní stránky přečinu podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zabýval tím, jak vytýkal ve svém vyjádření státní zástupce, zda došlo k naplnění znaku závažné újmy ve smyslu tohoto přečinu. K tomu je vhodné zmínit, že závažná újma je újmou vyšší intenzity, která zde zasahuje poškozeného, nemůže tedy jít jen o zanedbatelný či malý a pomíjivý dopad na poškozeného. Újma může být způsobena jakékoli fyzické nebo právnické osobě bez ohledu na její vztah k veřejnému činiteli. Úmysl pachatele nemusí směřovat ke konkrétní osobě (nemusí ani znát identitu takové osoby), neboť postačí, že si je vědom toho, že některou z uvedených újem někomu způsobí (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1018/2015). K tomu je však třeba zmínit, že i když se soud s tímto znakem nevypořádal, lze s ohledem na povahu újmy, která u poškozeného nastala, uzavřít, že po objektivní stránce není zřejmě pochyb o tom, že šlo o závažnou újmu, jak je u tohoto přečinu zákonem předpokládáno, protože je třeba vycházet nikoli z toho, jak znalec tuto újmu vyhodnotil, jak uvedl soud prvního stupně v bodě 37., ale bylo na soudu, aby uvedený právní závěr na podkladě znaleckého posudku učinil. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že znalci nepřísluší, aby určoval povahu zranění, neboť to je právní otázka, kterou činí na podkladě zjištěných skutečností, mimo jiné i uvedených znalcem, výhradně soud. Proto bylo na soudu, aby stanovil, zda šlo o ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku, anebo o těžkou újmu na zdraví ve smyslu některé alternativy uvedené pod písmeny a) až i) § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Soud bohužel tuto svou povinnost nerespektoval, protože nezkoumal ze všech hledisek, jak dlouho byl obviněný omezen v běžném způsobu života, obzvláště za situace, kdy i ze skutkových zjištění plyne, že až dne 3. 8. 2023 mu byly z dutiny ústní odstraněny dlahy. Uvedené nedostatky již nelze napravit ve smyslu použité právní kvalifikace podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku (přísnějšímu závěru brání zákaz reformationis in peius), avšak z hledisek významných pro úvahy o tom, zda ve smyslu § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku šlo o závažnou újmu, jsou tyto úvahy a závěry soudu, jež bude muset i s ohledem na to, jak tuto újmu vnímal sám poškozený, doložit a uzavřít, je bude soud moci zvažovat.

39. Ze všech rozvedených důvodů přezkoumávaná rozhodnutí nemohla obstát. Věc se vrací soudu prvního stupně, jenž bude povinen v dalším řízení postupovat tak, aby po právní stránce znovu věc řádně vysvětlil tak, aby se zabýval všemi znaky obou přečinů, u obou napravil zejména nedostatky v posouzení subjektivní stránky a podrobně posoudil všechny rozhodné skutečnosti ve vztahu k naplnění objektivní stránky u přečinu podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tak, aby se vyvaroval chyb, jež mu byly výše vytknuty.

40. Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že v dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož rozhodnutí bylo v uvedené části zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

41. Protože vady rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 2. 2025

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu