8 Tdo 268/2022-391
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2022 o dovolání obviněného R. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 7 To 319/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 4 T 58/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 8. 2021, sp. zn. 4 T 58/2020, byl obviněný R. D. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř roků. Rozhodnuto bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného zaplatit Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 6.571 Kč.
2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 v neprospěch obviněného proti výroku o trestu odnětí svobody. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 7 To 319/2021, z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že dne 27. 6. 2019 kolem 15.40 hod. jako řidič nákladního motorového vozidla zn. Volvo, registrační značky XY, s návěsem zn. Schmitz, registrační značky XY (vlastník obou vozidel A. F., IČ: XY), v XY po ulici XY ve směru od ulice XY k ulici XY, v blízkosti sloupu veřejného osvětlení č. XY, při odbočování vlevo na nájezd na ulici XY se nechoval ohleduplně a ukázněně tak, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci, a v důsledku nedání přednosti v jízdě protijedoucím motorovým vozidlům při odbočování vlevo, se střetl s protijedoucím motocyklem zn. Yamaha XV 750, rz: XY , řízeným poškozeným M. P., nar. XY, jedoucím po ulici XY ve směru od ulice XY k ulici XY, nárazem poškozenému způsobil mnohačetná poranění hrudníku, přičemž pro zakrvácení do dutiny hrudní, při poranění nitrohrudních orgánů, především v důsledku roztržení hrudní srdečnice a trhlin levé plíce, poškozený na místě dopravní nehody zemřel, jednání se dopustil proto, že porušil ustanovení § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b) a § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.
3. Za tento přečin odvolací soud obviněného odsoudil podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou pojišťovnu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Odvolání státní zástupkyně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
5. Obviněný proti tomuto rozsudku podal dne 23. 12. 2021 prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal
nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které spatřoval ve vadném závěru o porušení ustanovení § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b) a § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 361/2000 Sb.“) s argumentem, že není rozhodná míra jeho pozornosti, ale ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 45/2005 Sb. rozh. tr., rychlost jízdy poškozeného, který výrazně překročil povolenou rychlost. Překročení nejvyšší povolené rychlosti o 70 % je z hlediska jízdy poškozeného je porušením důležité povinnosti, a proto nenaplnil objektivní stránku trestného činu kladeného mu za vinu.
6. S ohledem na argumentaci v rozhodnutí č. 45/2005 Sb. obviněný poukázal na to, že povinnost dát přednost v jízdě protijedoucímu motorovému vozidlu podle § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb. řidiči bez dalšího neukládá povinnost počínat si tak, aby žádným způsobem neomezil směr nebo rychlost jízdy řidiče s předností v jízdě. Řidič takovou povinnost poruší, jestliže vytvoří dopravní situaci, při níž řidič, jenž má přednost v jízdě, musí k zabránění střetu s jeho vozidlem učinit takový manévr či zásah do řízení, který lze charakterizovat jako náhlou změnu směru nebo rychlosti jízdy, avšak nikoli například jen mírné přibrzdění nebo plynulé přejetí do jiného jízdního pruhu za okolností, kdy k tomuto manévru má dostatek času a nebrání mu v jeho bezpečné realizaci ani stav vozovky nebo dopravní situace. Nejde tedy o povinnost absolutní, ale v zásadě vyplvající a vycházející ze zkušeností každého jednotlivého řidiče a jeho schopnosti odhadnout, zda je přijíždějící vozidlo ještě v bezpečné vzdálenosti pro vjetí do vozovky, či nikoli.
7. Ve smyslu těchto zásad obviněný uvedl, že splnil povinnosti, jak měl, protože se opakovaně pohledem před sebe ujistil, že mu v odbočení nebrání žádná překážka, a poškozeného nespatřil, a to ani v době, kdy zahajoval odbočovací manévr. Poškozeného poprvé uviděl až na hranici křižovatky, ve větší vzdálenosti jej přehlédl, protože jel nepřiměřeně rychle v obci, kde nejvyšší povolená rychlost je 50 km/h. V této souvislosti obviněný soudům vytýkal, že nezohlednily extrémní překročení rychlosti poškozeným, která přesáhla maximální povolenou rychlost v daném místě o více než 70 %, ani související judikaturu Nejvyššího soudu přesto, že uvedené překročení rychlosti motocyklisty spočívalo v okolnostech souvisejících s dopravní nehodou, neboť obviněnému znemožnilo splnění povinnosti dát přednost v jízdě, protože v okamžiku, kdy protijedoucí motocykl zahlédl, již nebylo reálné tuto povinnost splnit. Ze subjektivního hlediska nebylo ve schopnostech obviněného předvídat vznik trestněprávně relevantního následku.
8. Pochybení soudů obviněný spatřoval v tom, že nezkoumaly u poškozeného porušení ustanovení § 18 zákona č. 361/2000 Sb. a z něho plynoucí zavinění či spoluzavinění, ačkoli právě tato okolnost mohla mít pro závěr o vině obviněného rozhodný význam, jelikož by vylučovala z jeho strany porušení důležité povinnosti za současného zmírnění míry jeho zavinění s možností čin kvalifikovat podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku.
9. Výhrady obviněný zaměřil i proti výroku o trestu, v němž shledal porušení zákazu reformationis in peius u zákazu činnosti, který odvolací soud z podnětu odvolání podaného obviněným zpřísnil a nově mu jej prodloužil z původních čtyř roků na pět let za situace, kdy odvolání podané státní zástupkyní v neprospěch obviněného bylo jako nedůvodné zamítl. S odkazem na § 264 odst. 2 tr. ř. i nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 525/15, se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že uvedené zpřísnění jednoho trestu bylo kompenzováno zmírněním trestu odnětí svobody, jenž mu byl nově ve stejné výměře ukládán jako podmíněný.
10. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a poté buď sám ve věci rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) nebo písm. c) tr. ř., případně přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně učinil podnět k odložení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v reakci na obsah dovolání obviněného, jež mu bylo v opise zasláno k případnému vyjádření, uvedl, že tohoto svého oprávnění nevyužívá a k podanému dovolání se vyjadřovat nebude.
III. Obecně k důvodům dovolání
12. Nejvyšší soud, aby mohl posuzovat, zda jsou učiněné námitky důvodné, je povinen nejprve zkoumat, zda výhrady uplatněné na podkladě některého z dovolacích důvodů odpovídají jeho zákonnému vymezení, protože napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející lze podrobit věcnému přezkoumání pouze na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných důvodů podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
13. Obviněný dovolání podal podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dne 21. 12. 2021, tedy před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., která nově pod písmenem g) uzákonila nový důvod, podle nějž lze dovolání podat, „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
Z dikce tohoto ustanovení plyne, že je dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, a to pro to, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo když ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
14. Původní znění se v důsledku toho posunulo pod písmeno h) [ve znění do 31. 12. 2021 písmeno g)] a nezměněně spočívá na vadách přezkoumávaných rozhodnutích založených na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Tyto zásady lze prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
15. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhoduje za účinnosti citované novely trestního řádu, aplikuje v rámci přezkumu podaného dovolání původní i stávající znění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože na procesní postup je třeba aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době, kdy je úkon prováděn, tj. včetně trestního řádu ve znění novely účinné od 1. 1. 2022 provedené zákonem č. 220/2021 (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.).
16. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
17. Obviněným namítané nedostatky ve vadném posouzení objektivní a subjektivní stránky přečinu usmrcení z nedbalosti a porušení zásady zákazu reformationis in peius při ukládání trestu naplňují podmínky důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění zákona č. 220/2021 Sb. [dříve podle písmenem g), jak jej obviněný v dovolání označil], protože podstatou námitek proti výroku o vině bylo vadné právní posouzení. Ve smyslu citovaného ustanovení sice není námitka zákazu reformationis in peius pod uvedený důvod dovolání přímo podřaditelná [nedopadá ani na vady podle znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po novele], protože nemůže jít o „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, neboť zákaz reformationis in peius je procesním a nikoli hmotněprávním pravidlem, které stanoví trestní řád, nikoli trestní zákoník či jiný předpis hmotného práva. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu však dovolací soud nemůže odmítat vytknuté vady v tomto smyslu, jež lze považovat za porušení spravedlivého procesu, a to na základě povinnosti chránit základní práva a svobody (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04; ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 304/04; a další), a tudíž Nejvyšší soud obviněným vytýkané vady týkající se trestu uloženého odvolacím soudem z hledisek § 259 odst. 4 tr. ř. posuzoval.
IV. K námitkám proti výroku o vině
18. Výhrady proti nesprávné právní kvalifikaci obviněný směřoval proti závěru o porušení důležité povinnosti plynoucí z nedodržení ustanovení § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b) a § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., protože škodlivý následek s odkazem na rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr. podle jeho názoru zapříčinil poškozený motocyklista, jenž v obci jel extrémní rychlostí, což byla okolnost, která obviněnému znemožnila splnění jeho povinností.
19. Nelze přisvědčit obviněnému, že se soudy touto skutečností nezabývaly, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že na obdobné výhrady dostatečně reagovaly, zejména na závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví odvětví soudní lékařství MUDr. Václava Horáka, a z oboru strojírenství, odvětví strojírenství všeobecné, doprava městská a silniční, zpracovatele Ing. Oto Kuhna. Vycházely též z kamerového záznamu pořízeného palubní kamerou umístěnou v nákladním vozidle i z protokolu o nehodě v silničním provozu (viz strany 2 až 4 rozsudku soudu prvního stupně).
Dospěly k závěru, že ze všech těchto důkazů je zjevné, že to byl především obviněný, kdo porušil povinnosti podle § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b), § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., a toto porušení je v přímé a v příčinné souvislosti se způsobeným následkem, tj. smrtí poškozeného, neboť vzal za prokázané, že obviněný se jako řidič nákladního motorového vozidla při odbočování vlevo nevěnoval plně dopravní situaci na vozovce před ním, za jízdy telefonoval, a v důsledku toho nedal přednost protijedoucímu motocyklu, který mohl včas spatřit.
Obviněný jej však zcela přehlédl, a i kdyby jel motocyklista povolenou rychlostí, došlo by ke střetu a ke smrtelnému následku. Uvedený závěr plyne z kamerového záznamu, podle něhož v okamžiku, kdy již bylo možné motocykl na horizontu poprvé spatřit, obviněný teprve přijížděl k místu, kde chtěl odbočovat. Měl tedy možnost na motocyklistu včas reagovat, neboť místo bylo přehledné, ve výhledu obviněnému nebránily ani jiné překážky jako např. stromy či technická zařízení u vozovky, rovněž povětrnostní podmínky byly příznivé, bylo jasno a dobrá viditelnost.
Podle zvukové funkce kamerového záznamu obviněný za jízdy telefonoval, a to až do doby nárazu, kdy i v mikrofonu kamery byla slyšet rána. Na záznamu kamery je vidět, že v momentě, kdy obviněný vjíždí do křižovatky, je poškozený na motocyklu již blízko místa střetu a při běžné míře pozornosti by jej musel včas zaznamenat. Obviněný však, jak byl povinen a měl k tomu splněny předpoklady, nezastavil a nedal přednost v jízdě, čímž porušil § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., která je důležitou povinností (srov. rozhodnutí č. I/1966 Sb. rozh.
tr.). Čin spáchal ve vědomé nedbalosti [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], a to i přesto, že motocykl jel rychlostí přibližně 90 až 100 km/h na úseku s maximální povolenou rychlostí 50 km/h. Podstata činu spočívala v tom, že obviněný o přítomnosti motocyklisty v protisměru vůbec v důsledku své nepozornosti a nevěnování se řízení až do nárazu nevěděl a odbočovací manévr zahájil těsně před motocyklistou, který již neměl možnost tomuto nepředvídatelnému úkonu přizpůsobit svou jízdu. Podle znalců rychlost jízdy poškozeného neměla na vznik nehody a škodlivého následku v podobě smrtelného zranění poškozeného vliv, protože k ní došlo během reakční doby řidiče motocyklu (viz strany 4 až 7 rozsudku).
Odvolací soud tyto závěry neměnil a ztotožnil se s nimi.
Výrok o vině shledal nesprávným jen v nepřesně vyjádřené právní větě, což jejím novým vyjádřením napravil, a potvrdil tak správnost závěru o vině obviněného jak z hlediska učiněných skutkových, tak i právních závěrů, jež beze změny do svého rozsudku převzal včetně správné právní kvalifikace podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
20. Nejvyšší soud k námitkám obviněného připomíná, že přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
21. Za porušení důležité povinnosti je považováno porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí. Není za ně možné považovat každé porušení povinnosti, ale jen takové, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku, tj. vážnému život ohrožujícímu nebezpečí (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.).
22. Podstatné pro posouzení toho, zda jde o porušení důležité povinnosti, je to, že se jedná o výkon takové činnosti, při které je nesplnění stanovené konkrétní povinnosti spojeno se vznikem vážných následků v podobě vážného ublížení na zdraví nebo smrti jiných osob. Nutné je objasnit, zda mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu existuje příčinná souvislost (srov. rozhodnutí č. 31/1966, č. 39/1963, č. 5/1962 Sb. rozh. tr.). Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal.
Jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, nebo sice nastal, ale jinak, se pokládá za příčinu v trestněprávním smyslu. Přitom není rozhodné, zdali taková podmínka byla objektivně nutnou nebo nahodilou příčinou následku. Teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti.
V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů). V rámci objektivní reality každý jev souvisí s mnoha dalšími jevy, přičemž v jednom vztahu může být příčinou jevu jiného a v dalším vztahu zase následkem jiného takového jevu. Zkoumáme-li příčinný vztah z hlediska trestního práva hmotného, zabýváme se zjišťováním trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu.
Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek. Požadavek trestněprávně relevantního příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým protiprávním jednáním, které naplňuje znaky trestného činu, následek důležitý z hlediska skutkové podstaty trestného činu skutečně způsobila. Tím samozřejmě uměle izolujeme jen určité stránky konkrétního skutkového děje, které jsou důležité z hlediska trestního práva, a tedy mají trestněprávní význam (srov. ŠÁMAL, P.
a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 163 až 164).
23. Když při vzniku smrtelného následku spolupůsobilo více příčin (jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání pachatele nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr.). V opačném případě nelze dovodit naplnění zmíněného zákonného znaku, a to s ohledem na jeho povahu, u něhož je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (viz zhodnocení publikované pod č. 36/1984, s. 198 Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (viz rozhodnutí publikované pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě nich vedlo k následku další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě, nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (viz rozhodnutí publikované pod č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
24. Obviněný zásadně porušil povinnost plynoucí z § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., podle níž byl povinen při odbočování vlevo dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým i nemotorovým vozidlům i dalším uvedeným účastníkům silničního provozu, neboť při odbočování vlevo na nájezd na vedlejší silnici nedal přednost po hlavní silnici jedoucímu motocyklistovi, kterého vůbec nezaregistroval, tudíž nezastavil a nedal mu přednost. Nepřesvědčil se, když v průběhu jízdy i odbočovacího manévru telefonoval, že mu dopravní situace v daném místě a v daný čas neumožňuje bezpečné odbočení vlevo. Toto jeho počínání bylo zapříčiněno tím, že za jízdy, když telefonoval, se plně nevěnoval řízení, čímž porušil i § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. Z jeho strany došlo též k porušení povinnosti zakotvené v § 4 písm. a), b) cit. zákona, neboť se nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob nebo svůj vlastní, své chování nepřizpůsobil dopravně technickému stavu pozemní komunikace, a neřídil se pravidly provozu na pozemních komunikacích.
25. Motocyklista jedoucí v obci po hlavní silnici, tedy s právem přednosti jízdy, sice přijížděl ke křižovatce rychlostí kolem 90 km/h, tedy v rozporu s § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., avšak byl to obviněný, kdo jej přehlédl a nesplnil své povinnosti, když nákladním vozidlem s návěsem do jízdy poškozeného vjel. Nákladní vozidlo při odbočování poškozenému zatarasilo celou vozovku, tzn., že poškozený do tohoto vozidla narazil celým tělem, neboť již nemohl jakkoli na vzniklou situaci reagovat. S ohledem na zranění u něj vzniklá znalci učinili závěr, že i kdyby dodržel svou povinnost a jel rychlostí 50 km/h, došlo by k jeho úmrtí, protože v okamžiku, kdy poškozený mohl zpozorovat, že nákladní vozidlo začalo odbočovat, zbývalo do střetu cca 2,7 vteřiny. Rychlost motocyklisty sice měla vliv na průběh nehodového děje, avšak nikoliv na zranění a z toho plynoucí následky, protože poškozený nebyl schopen za 2,7 vteřiny zastavit či na nastalou situaci jakkoli zareagovat, a to i kdyby jel rychlostí 50km/h. Proto zavinění na straně obviněného a jeho závažné porušení pravidel silničního provozu bylo jedinou a bezprostřední příčinou, která vedla ke smrti poškozeného.
26. Se zřetelem na uvedené závěry nebylo možné akceptovat obviněným předkládanou obhajobu o možném spoluzavinění poškozeného odkazem na rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr., protože v něm jde o cela odlišnou skutkovou záležitost, kdy řidič přijíždějící po vedlejší silnici (poškozený) nedal přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici (obviněný), avšak proto, že řidič na hlavní silnici (obviněný) jel rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost. Tím řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici (poškozenému) znemožnil, popř. podstatně ztížil, aby mu dal přednost v jízdě, neboť svůj odhad, zda stihne svůj jízdní manévr uskutečnit, poškozený činil na základě oprávněného předpokladu, že obviněný jede po hlavní silnici v obci přiměřenou rychlostí, což však neodpovídalo skutečnosti. Z uvedených důvodů rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr. vychází ze zcela jiných dějových souvislostí. Na rozdíl od uvedeného případu v nyní posuzované věci obviněný o motocyklistovi vůbec nevěděl, neviděl ho, protože ho v důsledku své nepozornosti přehlédl.
27. S ohledem na obhajobu obviněného, jenž se domáhá toho, aby bylo shledáno spoluzavinění na straně motocyklisty, Nejvyšší soud uvádí, že rozhodné pro závěr je, že velká rychlost jízdy motocyklisty, i když přesahovala významně povolenou rychlost 50km/h, neboť jel rychlostí kolem 90 až 100 km/h, se na příčině nehody a vzniklém následku nepodílela. Tento závěr plyne z výsledků provedeného dokazování (palubní kamera, znalecká posouzení). Proto na tento případ, jak správně poznamenal soud prvního stupně, nelze aplikovat obviněným požadované rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud však dodává, že nelze využít ani rozhodnutí č. 32/2016 Sb. rozh. tr., podle něhož k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Uvedená rozhodnutí jsou založena na závěru, že při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), což však není situace v přezkoumávané věci. Přestože soudy braly do úvahy, že rychlost motocyklisty byla vysoká a nerespektující § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., výsledky dokazování vyloučily, že by se tato okolnost spolupodílela na smrti motocyklisty. Nejednalo se ze strany poškozeného o další příčinu, která by se na vzniku nastalého účinku spolupodílela. Proto nelze uvažovat o spoluzavinění poškozeného, neboť rychlost jeho jízdy, hodnocena zvlášť z hlediska jejího významu a důležitosti, se na následku nepodílela. Jediná a zásadní příčina spočívala v nesprávném způsobu jízdy obviněného, který se sám o sobě podílel na střetu jeho motorového vozidla s motocyklem řízeným poškozeným. Při takovém závěru nejde o spoluzavinění při dopravní nehodě.
28. Soudy nepochybily ani ohledně zavinění, pokud nedbalost na straně obviněného shledaly ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný jako řidič motorového vozidla věděl, že svým jednáním (nedání přednosti jízdě při odbočování vlevo, telefonování za jízdy a nevěnování se řízení) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, pokud nebude schopen včas reagovat na aktuální situaci na vozovce a plnit své zákonné povinnosti, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí. Ze všech uvedených důvodů soudy nižších stupňů po právní stránce čin kladený obviněnému za vinu správně posoudily a nepochybily, jestliže jej uznaly vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož znaky naplnil jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.
V. K námitkám proti výroku o trestu
29. Výrok o trestu obviněný napadl proto, že když odvolací soud odvolání státního zástupce podané v jeho neprospěch podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, rozhodoval o trestu pouze k odvolání obviněného, jehož postavení nemohl zhoršit. K porušení zákazu reformationis in peius došlo v tom, že odvolací soud mu sice trest odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců zmírnil tím, že jej na rozdíl od soudu prvního stupně, který jej uložil jako nepodmíněný, podmíněně odložil, avšak zpřísnil mu o jeden rok trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu.
30. K této námitce Nejvyšší soud připomíná, že zákaz reformationis in peius (zákaz změny k horšímu) v odvolacím řízení podle § 259 odst. 4 tr. ř. znamená, že odvolací soud může v neprospěch obviněného změnit rozsudek soudu prvního stupně jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného, a ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Rozsudek je pak v neprospěch obviněného měněn tehdy, dojde-li k jakékoliv změně a v kterémkoliv výroku rozsudku, jenž se přímo dotýká obviněného, v důsledku čehož se zhoršuje jeho postavení. Změna k horšímu může nastat (kromě jiného) ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v ochranném opatření, v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, ale i v druhu a výměře trestu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 727/2016). Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno považovat každou změnu v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje jeho situaci a přímo se ho dotýká.
31. Dojde-li ke změně při ukládání trestu, zejména nastane-li situace, že při uložení dvou nebo více druhů trestu odvolací soud výrok o jednom druhu trestu zpřísní při současném zmírnění nebo úplném zrušení výroku o jiném druhu trestu, je třeba pečlivě zkoumat, zda, v jakém směru a v jaké míře bylo změněno celkové postavení obviněného. Pominout nelze ani to, jak změnu subjektivně vnímá sám obviněný, avšak toto hledisko není možné absolutizovat do té míry, že by odvolací soud měl obviněnému uložit trest na jeho přání, podle jeho výběru apod. Subjektivní vnímání změny výroku o trestu musí mít reálný podklad (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1221/2017).
32. V posuzované věci je třeba brát do úvahy, že obviněnému namísto rozsudkem soudu prvního stupně původně uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců odvolací soud uložil trest odnětí svobody sice ve stejné výměře, avšak s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání pěti let. Z pohledu ukládaného trestu odnětí svobody se tedy jednalo o zmírnění, protože podmíněný trest odnětí svobody je pojímán jako mírnější alternativa k nepodmíněnému trestu odnětí svobody (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1252/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 31, pod č. T 949.). Podle tohoto rozhodnutí je třeba vždy bezvýjimečně promítnout do každého konkrétního případu obecnou zásadu, že podmíněně odložený trest je mírnější než trest odnětí svobody nepodmíněný, mimo jiné i proto, že trest vykonávaný na svobodě je pro odsouzeného trestem obecně příznivějším, neboť je v něm výrazně potlačen prvek represivní ve prospěch prvku výchovného a preventivního (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 4 Tz 125/2003).
33. U trestu zákazu činnosti, jenž byl obviněnému vedle uvedeného zvýhodnění u trestu odnětí svobody ukládán v přísnější výměře, jak obviněný důvodně uváděl, a to z podnětu jeho odvolání, je třeba zmínit, že pro posouzení porušení zásady zákazu změny k horšímu nelze hodnotit každý uložený druh trestu izolovaně od ostatních trestů, neboť výrok o trestu tvoří celek, který je rozhodný pro posouzení možnosti nápravy pachatele, a jako takový je nutné jej posuzovat v rámci hodnocení, zda při jeho jakékoli změně došlo ke zhoršení postavení pachatele (viz § 259 odst. 4 tr. ř.). Trest jako opatření státního donucení (viz § 36, § 52 a § 53 tr. zákoníku) je nutné zvažovat v celkovém dopadu pro obviněného, a proto zpřísnění či zmírnění trestu je obecnými soudy posuzováno vždy z hlediska všech uložených trestů v jejich souhrnu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2006 sp. zn. 5 Tdo 570/2006 či ze dne 22. 8. 2008 sp. zn. 5 Tdo 625/2007). Jestliže je jako v tomto případě předmětem posouzení snížení trestu odnětí svobody, jež vyznívá ve prospěch obviněného, a došlo ke zpřísnění nového vymezení trestu zákazu činnosti, je z pohledu dodržení citované zásady podstatné snížení trestu odnětí svobody (srov. například rozhodnutí č. 42/1994-III. Sb. rozh. tr.). Roli hraje při posuzování zásady zákazu reformationis in peius rozhodný celkový dopad všech uložených druhů trestů.
34. S ohledem na tato hlediska, která svědčí o tom, že nedošlo při ukládání trestu odvolacím soudem v posuzované věci k porušení zásady vyjádřené v § 259 odst. 4 tr. ř., je vhodné uvést, že obviněný ukončí výkon trestu odnětí svobody, byť mu byl uložen v delší výměře, dříve, než by tomu bylo u nepodmíněného trestu odnětí svobody. Obviněný bude trest zákazu činnosti vykonávat současně s podmíněně odloženým trestem odnětí svobody, neboť podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku počíná výkon trestu zákazu činnosti právní mocí rozsudku, jímž byl uložen. Při nepodmíněném výkonu trestu odnětí svobody se do něj nezapočítává doba, po kterou byl obviněný ve výkonu tohoto trestu. Při podmíněném trestu odnětí svobody se tyto dva tresty, tj. včetně zákazu činnosti, chovají jako tresty paralelní, neboť obviněnému pobývajícímu na svobodě nic nebrání v tom, aby současně vykonával i trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel. Je tedy zřejmé, že v této projednávané věci o rok prodloužený trest zákazu řízení motorových vozidel nemá pro obviněného zásadní negativní dopad. Odvolací soud v případě dovolatele zvažoval při ukládání trestů všechny rozhodné skutečnosti a dbal na to, aby v případě poměřování přísnosti jednotlivých druhů trestů zvážil relevantní okolnosti (zejména osobu a poměry pachatele) a v tomto směru dospěl k racionálnímu a spravedlivému závěru (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 525/15, či usnesení ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08).
35. Za tohoto stavu prodloužení výměry trestu zákazu činnosti o jeden rok (ze čtyř na pět let) při současném uložení podmíněného trestu odnětí svobody (namísto trestu nepodmíněného) se stanovením zkušební doby rovněž v trvání pěti let, která se tudíž zcela překrývá s výměrou trestu zákazu činnosti, a oba tresty nadto mohou být vykonávány souběžně a současně, nepředstavuje takovou změnu, která by celkové postavení obviněného zhoršovala. Naopak jde o situaci v celkovém výsledku pro něj příznivější, neomezující jeho osobní svobodu, ani jinak v důsledku zákazu činnosti nezasahující do jeho osobního, rodinného a profesního života výrazněji, nežli by tomu bylo v případě trestu uloženého mu soudem prvního stupně, kdy by jednotlivé tresty byly vykonávány postupně, a tudíž bylo třeba jejich výměry sčítat a dospět tak k závěru, že zásah do života obviněného by trval zhruba šest a půl roku, zatímco podle dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se oba tyto tresty chovají z hlediska jejich výměry a dopadu do života obviněného v zásadě jako trest jediný, a to ve výměře pěti let. K tomu, aby obviněný subjektivně vnímal změnu výroku o trestu jako změnu ve svůj neprospěch, tudíž chybí reálný podklad. Postavení obviněného se zlepšilo v tom smyslu, že není nijak omezena jeho osobní svoboda. Z hlediska další perspektivy je postavení obviněného v důsledku rozhodnutí Městského soudu v Praze výhodnější i potud, že mnohem dříve mohou pominout reálné i potencionální důsledky odsouzení, a obviněný má možnost v podstatně kratší době dosáhnout fikce neodsouzení.
36. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedená pravidla shledal, že v daném případě nedošlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius v jejím materiálním pojetí a byla v ní vyjádřena a respektována i ústavní práva obviněného.
VI. Závěr
37. Vzhledem k tomu, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu vyplynuly všechny rozhodné skutkové okolnosti, a vyjádřené právní názory korespondují se všemi znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami. Protože tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
38. Tento způsob rozhodnutí vylučuje, aby bylo rozhodováno o odkladu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 4. 2022
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu