8 Tdo 358/2025

8 Tdo 358/2025-620

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2025 o dovolání obviněného M. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, č. j. 2 To 93/2024-529, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 68 T 3/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný M. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 10. 2024, č. j. 68 T 3/2024-479, uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem soulož mezi příbuznými podle § 188 tr. zákoníku a jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze, usnesením ze dne 9. 1. 2025, č. j. 2 To 93/2024-529, podle § 256 tr. ř. zamítl.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že protokol z hlavního líčení o výslechu poškozené ze dne 14. 10. 2024 není dostatečně konkrétní, a je tak třeba čerpat ze zvukového záznamu. Dále zmínil procesní nepoužitelnost důkazu, a to výpovědi poškozené ze dne 14. 10. 2024. V této souvislosti poukázal na audiovizuální nahrávku ze dne 18.

10. 2024 a na výpověď svědkyně D. K. s tím, že poškozená u soudu dne 14. 10. 2024 nevypovídala svobodně a celá její výpověď je nevěrohodná. Stran nevěrohodnosti výpovědi poškozené dále zmiňuje existenci rozporů v její výpovědi a nepravdivé informace, a to např. v souvislosti jejího vyjádření stran ejakulace obviněného, což bylo podle dovolatele vyvráceno odborným vyjádřením, dále její nepravdivé tvrzení ohledně informování své matky o svém znásilnění a nepravdivě se měla také vyjádřit v tom smyslu, že neprovozuje autoerotiku.

Dále je obviněný přesvědčen, že některé části výpovědi poškozené jsou procesně nepoužitelným důkazem, jelikož jí byla soudem prvního stupně naznačena odpověď a byla jí předestřena část její výpovědi ze dne 1. 2. 2024, kdy uvedenému úkonu nebyl přítomen jeho obhájce, ani soudce a nešlo o neodkladný ani neopakovatelný úkon. Obviněný má také za to, že v řízení nebylo prokázáno, že došlo k souloži. V této souvislosti poukázal na odborné vyjádření 1 a 2 s tím, že v rámci vaginálního stěru ani na pyžamových kalhotách nebyl detekován biologický materiál mužského pohlaví, přičemž poukazuje také na to, že krev, která byla zjištěna na pyžamových kalhotách poškozené, mohla být staršího data a nelze ji tak spojovat s údajnou souloží.

Poukázal také na to, že trhlina hymenu nemusela pocházet ze soulože, mj. argumentuje také tím, že není schopen soulože, pokud je pod vlivem alkoholu a zmiňuje znalecké posudky k jeho osobě, ze kterých vyplývá, že netrpí žádnou forenzně výraznou poruchou ani sexuální deviací. Obviněný má také za to, že rozhodné skutkové zjištění, že „přiměl“ poškozenou k masturbaci je v rozporu s její výpovědí. V této souvislosti poukázal na dokazování stran autoerotiky poškozené, na zásadu in dubio pro reo, když uvedl, že soud prvního stupně dostatečně určitě nevymezil časové období, kdy k jednání mělo dojít.

Odvolací soud v návaznosti na jeho námitky sice připustil, že nedošlo k vyvrcholení, ale popis skutku neopravil. Podle obviněného nedošlo ani k osahávání, jak je uvedeno v popisu skutku. V této souvislosti pak poukazuje na časové vymezení skutku, na výpověď poškozené, ze které nevyplývá, že k ní přistupoval a byl iniciátorem, také, že poškozená používá mírnější tvar slova, a to „sahal“, a také rozporuje skutečnost, že by jednal v přímém úmyslu.

Podle dovolatele nedošlo k ohrožování výchovy dítěte, jelikož při absenci objektivní stránky trestného činu znásilnění a soulože mezi příbuznými nebyla naplněna ani objektivní stránka přečinu ohrožování výchovy dítěte, a nadto skutková zjištění soudu jsou v rozporu se samotnou výpovědí poškozené. Obviněný pak dále znovu zpochybňuje věrohodnost a pravdivost výpovědi poškozené a poukazuje rovněž na neprovedené důkazy. Podle jeho mínění

nemůže obstát právní posouzení skutků, neboť soud prvního stupně nesprávně právně posoudil osahávání poškozené jakožto dílčí útoky pokračujícího trestného činu znásilnění, rovněž poukázal na to, že absentuje bezbrannost poškozené a donucení z jeho strany. Podle dovolatele nebyla naplněna ani objektivní a subjektivní stránka přečinu ohrožování výchovy dítěte, jelikož nebyl naplněn znak svádění k nemravnému životu, a nebyl prokázán úmysl. Obviněný je toho názoru, že nedošlo k donucení poškozené, tudíž ani nemohly být naplněny znaky zvlášť závažného zločinu znásilnění, kdy zákonným znakem je donucení násilím nebo pohrůžkou násilí, a nikoliv zneužitím bezbrannosti.

Je rovněž přesvědčen, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, nezohledňující polehčující okolnosti, a naopak některé přitěžující skutečnosti mu byly přičteny dvakrát, a při uložení povinnosti k náhradě nemajetkové újmy nebylo zohledněno, že k trestným činům nemělo dojít násilným způsobem, a byla mu tak stanovena nepřiměřeně vysoká náhrada nemajetkové újmy. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu a rozsudek nalézacího soudu zrušil a sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, případně přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl, když dosavadním řízením bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že dovolací argumentace obviněného je založena na zpochybňování důvěryhodnosti poškozené a poukazování na údajná pochybení soudů při vlastní interpretaci skutkového stavu, přičemž tyto námitky nijak nepřekračují rámec běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem hodnocení důkazů soudy. Státní zástupce v této souvislosti uvedl, že výpověď poškozené byla spontánní a věrohodná, podpořená výpovědí matky obviněného, výpovědí kamarádky poškozené, a i výpověď lékařky poškozené zapadá do kontextu dalších důkazů s tím, že k protržení hymenu došlo na základě jednání obviněného, a nikoliv v důsledku autoerotiky. Státní zástupce dále uvedl, že se soudy důkladně vypořádaly s procesní použitelností důkazů. V této souvislosti uvedl, že soud kladl otázky na základě znalostí ze spisu obecně, nikoli na základě čtení či předestření úředního záznamu, stejně tak nelze zpochybňovat autenticitu výpovědi poškozené účelově vytvořenou audionahrávkou, ze které spíše vyplývá zaujatost matky obviněného, při kladení sugestivních otázek poškozené. Nesouhlasně se také státní zástupce vyjádřil k námitce opomenutých důkazů, ke které uvedl, že soudy řádně odůvodnily, proč považují jeho návrhy (obviněného) za nadbytečné, přičemž odkázal na rozsáhlé odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitkám nesprávného právního posouzení skutku s tím, že obviněný své námitky staví na alternativním pohledu na dosud učiněná skutková zjištění, přičemž vzhledem k tomu, že skutkový stav byl prokázán bez důvodných pochybností, není možné jím argumentovat pro změnu právní kvalifikace. Závěrem uvedl, že námitky obviněného stran nepřiměřeně přísného trestu nespadají pod uplatněný dovolací důvod, a souhrnný trest uložený u spodní hranice zákonné trestní sazby není nepřiměřeně přísný. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí. II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou částečně obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval na to, že výpověď poškozené je nevěrohodná, procesně nepoužitelná a poškozená nevypovídala svobodně; poškozené byly kladeny sugestivní otázky a otázky obsahující informace z protokolu; poukazoval na rozpory a nepravdivé informace ve výpovědi poškozené; rozporoval skutkové závěry vyplývající z provedeného dokazování; poukazoval na nepřiměřeně přísný trest; na existenci a rozsah nemajetkové újmy; na neprovedené důkazy atd.

Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se soud druhého stupně řádně zabýval v bodech 3. - 8. svého usnesení. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř.

12. S ohledem na argumentaci obviněného, která kromě námitek stran právní kvalifikace nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr.

ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.

13. V reakci na tvrzení obviněného, že skutkový stav nebyl prokázán bez důvodných pochybností, lze také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.

10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.

Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

14. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“.

15. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení práva na spravedlivý proces, porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.

16. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

17. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 51. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně stran hodnocení důkazů přisvědčil a neopomenul reagovat na námitky obviněného (bod 3.

a násl. usnesení odvolacího soudu). I přes výše uvedené, tedy že obviněný pouze opakuje námitky uplatněné před soudy nižších stupňů, přičemž na ně bylo řádně reagováno (viz též bod 11.), považuje Nejvyšší soud za vhodné k argumentaci obviněného uvést, že tuto část své argumentace staví na rozporování věrohodnosti výpovědi poškozené, přičemž je nutno konstatovat, že nalézací soud se věrohodností výpovědi poškozené zabýval velice podrobně v bodech 36. – 45. svého rozsudku a odvolací soud, který rovněž závěrům soudu nalézacího přisvědčil, se věrohodností výpovědi poškozené zabýval v bodech 3.

– 4. svého usnesení. Oba soudy se přitom neopomněly zabývat také věrohodností výpovědi matky obviněného D. K., jejíž výpověď se při hlavním líčení diametrálně lišila od výpovědi z přípravného řízení, když je nutno uvést, že právě skutečnosti plynoucí z její postupně se měnící výpovědi obviněný (obhajoba) do své [ne]objektivní argumentace již opomenul uvést. S ohledem na skutečnost, že se Nejvyšší soud s odůvodněním rozhodnutí soudů nižších stupňů ztotožňuje, považuje za vhodné ve stručnosti pouze uvést, že výpověď poškozené nestojí v řízení osamoceně, ale je právě podpořena i výpovědí svědkyně D.

K., tedy tou z přípravného řízení, stejně jako například také svědeckou výpovědí nezletilé AAAAA (pseudonym) a v neposlední řadě i gynekologickým vyšetřením lékařky M. V souvislosti s gynekologickým lékařským vyšetřením a s ohledem na argumentaci obviněného lze také uvést, že dle lékařky M. trhlina hymenu o hloubce 5 mm s krvácením byla čerstvá, nemohla být starší čtyř dnů, a že podle jejího názoru zranění koresponduje s tvrzením poškozené, že se jí obviněný pokusil zavést penis do pochvy. Pokud pak obviněný poukazuje svojí argumentací na skutečnost, že ke zranění mohlo dojít při masturbaci poškozené, a to s poukazem na výpověď svědka BBBBB (pseudonym) a svědkyně CCCCC (pseudonym), tak lze uvést, že svědek DDDDD (pseudonym) svědectví CCCCC zcela vyvrátil a věrohodnost výpovědi svědka BBBBB byla také zpochybněna.

Nelze také pominout, že to byla právě matka obviněného, svědkyně D. K., která poškozené, která se jí bezprostředně svěřila, uvěřila a podala na svého syna (obviněného) trestní oznámení, byť se toto své jednání snažila při hlavním líčení zpochybnit. Na tomto místě je také vhodné uvést, že pokud obviněný napadá věrohodnost výpovědi poškozené také na základě audiovizuální nahrávky ze dne 18. 10. 2024 a výpovědi svědkyně D.

K., tak lze nejen uvést, že z této nahrávky nevyplývá, že by poškozená měla být ovlivněna „výhružkami“, jak uvádí obviněný již při jejím výslechu 14. 10. 2024, resp. před jeho konáním, když je třeba v rámci logických úvah vycházet ze skutečnosti, že obsah nahrávky byl pořízen (kým byl pořízen) až v době, kdy svědkyně D. K. změnila svůj postoj (výpověď) vůči obviněnému [u hlavního líčení dne 14. 10. 2024 již změnila výpověď v jeho prospěch, přičemž nahrávka byla pořízena 18. 10. 2024], což je právě patrno i z audiovizuální nahrávky ze dne 18.

10. 2024, ve které pokládá poškozené návodné otázky a snaží se právě docílit toho, aby poškozená sama sebe znevěrohodnila. V této souvislosti nelze také pominout námitky obviněného stran procesní použitelnosti výpovědi poškozené u hlavního líčení s tím, že jí byly kladeny návodné otázky, případně jí byly předestřeny informace z protokolu, který nebylo možno jako důkaz použít. Předně je třeba uvést, že poškozená v době výslechu dne 14. 10. 2024 měla pouhých 13 let a jednalo se tak o zvlášť zranitelného a nezletilého svědka.

Samotný výslech je pak tedy nutné vést šetrně, způsobem, který odpovídá vyspělosti takové osoby, což na něj klade jiné nároky než na výslech běžného svědka. Poškozená přitom vypovídala spontánně a nalézací soud se snažil, aby tuto spontánní výpověď nenarušil a zároveň, aby šlo posoudit věrohodnost a pravdivost takové výpovědi, přičemž soud musel také zohlednit schopnost porozumění pokládaným otázkám. S ohledem na výše zmíněné a za situace, kdy i obviněný či obhájkyně obviněného mohli prostřednictvím předsedy senátu klást poškozené otázky, a v průběhu celého výslechu neměli žádné připomínky k jeho vedení, je nutné konstatovat, že tento výslech poškozené byl procesně použitelný.

Ve vztahu k námitkám stran věrohodnosti výpovědi osoby poškozené a procesní použitelnosti této výpovědi lze uzavřít, že nalézací soud, s jehož závěry se soud odvolací ztotožnil, nepochybil, pokud shledal výpověď poškozené v podstatných bodech jako věrohodnou a z této výpovědi vycházel. Na tomto místě je vhodné rovněž uvést, že obviněný tuto výpověď poškozené mj. znevěrohodňuje s odkazem nejen na výše uvedenou nahrávku ze dne 18. 10. 2024, ale také ve vztahu k předestření poškozené na její neprocesní výpověď ze dne 1.

2. 2024, kdy nebyl přítomen obhájce atd. [viz též bod III. B) dovolání]. I zde je nutno uvést, že obviněný neuvádí zcela objektivně informace, neboť již soud prvního stupně na vzniklou situaci reagoval a sám uvedl v bodě 4., 5. svého rozsudku, že takovou výpověď poškozené bez souhlasu obviněného jako důkaz nemohl použít, aby následně zmínil další výslechy poškozené a její postoj k výpovědi. Ze zvukového záznamu hlavního líčení ze dne 14. 10. 2024 lze stěží dovozovat nepoužitelnost tohoto důkazu ve vazbě na námitky obviněného.

18. Ve vztahu k dalším námitkám obviněného, mířícím do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů, přičemž na ně bylo řádně reagováno (viz výše), kdy obviněný poukazuje na jednotlivé ve věci provedené důkazy a skutková zjištění, jakožto znalecké zkoumání k jeho osobě, že byl pod vlivem alkoholu; že měl „přimět“ poškozenou; že poškozená nepopisuje jeho „sahání“ jako sexuálně motivované; poukazuje na jednotlivé svědecké výpovědi atd., lze uvést, že obviněný takto koncipovanou argumentací nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů se skutkovými závěry soudů nižších stupňů.

I přes uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné k jednotlivým námitkám obviněného uvést, že obviněný pomíjí například skutečnost, že sám vypověděl, že 31. 1. 2024 požil pouze dvě piva a rum, stejně tak nelze přiznat relevanci jeho námitkám stran znaleckého zkoumání jeho osoby, jelikož ani z nich nelze bez dalšího dovozovat, že by se jednání kladené mu za vinu nedopustil. Ve vztahu ke svědeckým výpovědím lze pak také poukázat např. na výpověď svědkyně AAAAA, která vypověděla, že se jí poškozená již v polovině šesté třídy svěřila s tím, že „byla s tátou na chatě, kde po ní chtěl, aby se svlékla a sahala mu na péro“, poškozená se jí svěřila také s tím, že obviněný ji doma znásilnil, svědkyně také k osobě obviněného uvedla, že na ni i na poškozenou pokřikoval spolu s kamarády různé sexuální narážky, jakože „mají dobrou prdel“ a „kdyby byly starší, tak by s nimi mohli být“.

Pokud obviněný poukazuje na některé nepřesnosti ve svědeckých výpovědích či na to, že poškozená používala ve své výpovědi mírnější termíny, jako „sahal“ místo „osahával“, je nutné mít na paměti, že poškozená je nezletilá a v době výpovědi dne 14. 10. 2024 jí bylo teprve pouhých 13 let a je tedy jasné, že se nebude vyjadřovat stejným způsobem a stejně koherentně jako dospělý svědek, obdobné lze pak konstatovat ve vztahu ke svědecké výpovědi AAAAA. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.

19. Obviněný také uplatnil námitky stran právní kvalifikace, naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkových podstat trestných činů, kterými byl shledán vinným. V této souvislosti musí Nejvyšší soud opětovně konstatovat, že právní kvalifikaci přezkoumával již odvolací soud v bodě 6. svého usnesení, přičemž dospěl k závěru, že jednání obviněného bylo správně právně kvalifikováno. Stejné konstatování musí učinit i Nejvyšší soud. Nalézací soud se řádně vypořádal s právní kvalifikací jednání obviněného v bodech 57.

– 60. svého rozsudku, přičemž nepochybil ani při hodnocení naplnění objektivních a subjektivních znaků skutkových podstat trestných činů. I přes uvedené a ve vztahu k argumentaci obviněného, že u zvlášť závažného zločinu znásilnění nebyl naplněn zákonný znak donucení násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 7 Tdo 995/2010, ze kterého mj. vyplývá, že „trestný čin znásilnění podle § 241 odst. l tr.

zák. bylo možno spáchat dvěma alternativami. První alternativou je jednání, jímž pachatel násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutil jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku. Druhou alternativou je jednání, jímž pachatel zneužil bezbrannosti jiného k tomu, aby s ním vykonal soulož nebo jiný obdobný pohlavní styk. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí není společným znakem obou alternativ, nýbrž je znakem jen první alternativy. Nedostatek znaku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí je v druhé alternativě nahrazen znakem zneužití bezbrannosti jiného.

V tom je podstata vzájemného vztahu obou uvedených alternativ. Nejde tedy o to, že by druhá z těchto alternativ spočívala ve znacích uvedených v první alternativě rozšířených navíc o znak zneužití bezbrannosti jiného. Zákonnou dikci ‚k takovému činu‘ uvedenou v druhé alternativě nelze chápat tak, že by se tím rozumělo vše, co je uvedeno v první alternativě, tj. že pachatel ‚násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku‘. Slovní spojení ‚k takovému činu‘ je nutno vykládat tak, že se vztahuje pouze k té části jednání popsaného v první alternativě, která vyjadřuje vykonání soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku.

Rozdíl mezi oběma alternativami pak záleží v odlišnosti prostředku, jímž pachatel ve vztahu k poškozené osobě dosáhl soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku. První alternativa je založena na tom, že pachatel soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku dosáhl násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí, zatímco druhá alternativa je založena na tom, že pachatel soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku dosáhl zneužitím bezbrannosti jiného.“ Názor obviněného, podle kterého musí být naplněn zákonný znak násilí nebo pohrůžka bezprostředního, je tak chybný.

Podmínkou „bezbrannosti“ se nalézací soud velice podrobně zabýval v bodech 57. – 59.

svého rozsudku, přičemž Nejvyšší soud shledává jeho závěry správnými a v podrobnostech na ně odkazuje [obviněným bylo patrně přehlédnuto, že právní věta navazující na skutkové zjištění konstatuje – zneužitím bezbrannosti …]. Přisvědčit nelze ani argumentaci obviněného, že osahávání poškozené bylo posouzeno jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu znásilnění, jelikož z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný měl poškozenou pravidelně osahávat na intimních částech těla. Obviněný své jednání započal v létě 2022, kdy přiměl poškozenou, aby mu třela rukou obnažený pohlavní úd, následně ji až do měsíce ledna 2024 také osahával v oblasti prsou a hýždí, přičemž jeho jednání vyvrcholilo tím, že dne 31.

1. 2024 na ní vykonal nechráněnou soulož. S ohledem na uvedené, tak nelze souhlasit s obviněným. S ohledem na výše uvedené, tak nelze ani přisvědčit námitce obviněného, že při absenci objektivní stránky trestného činu znásilnění a soulože mezi příbuznými nebyla naplněna ani objektivní stránka přečinu ohrožování výchovy dítěte, jelikož objektivní stránka těchto trestných činů naplněna byla. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů nepochybily, když jednání obviněného kvalifikovaly jednak jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku, jednak jako přečin soulože mezi příbuznými podle § 188 tr. zákoníku a jednak jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (viz též bod 60. rozsudku, bod 6. usnesení), přičemž bylo i zcela správně dovozeno, že se obviněný jednání dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, o čemž svědčí nejen opakování dílčích útoků jeho jednání, ale primárně skutečnost, že to byl výlučně obviněný, který byl iniciátorem sexuálního kontaktu s poškozenou, znal její věk atd.

20. Dále je třeba reagovat na argumentaci obviněného ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal.

V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl.

36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.

ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.

21. Z napadených soudních rozhodnutí v předmětné trestní věci vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů, přičemž je zřejmé, že byly vzaty v úvahu i obviněným učiněné důkazní návrhy a oba soudy dostatečně odůvodnily, proč považovaly jejich provedení za nadbytečné. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady k otázce neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů k této problematice a dodává, že na návrh dovolatele na doplnění dokazování bylo jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem reagováno a soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné (viz body 47. až 50. rozsudku). Odvolací soud se k opakujícím návrhům, respektive námitkám stran dalšího dokazování obviněného dostatečně vyjádřil v bodě 5. svého usnesení.

22. Obviněný taktéž uplatnil námitky ohledně [ne]přiměřenosti trestu odnětí svobody, nepřihlédnutí k polehčujícím okolnostem a nedůvodné zohlednění přitěžujících okolností. Nejvyšší soud tak v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

23. Ve vztahu k výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“

24. Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu odnětí svobody podřadit pod jim uplatněné dovolací důvody, či pod jiné ze zákonných dovolacích důvodů.

25. I přes výše uvedené považuje však Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).

26. Takové pochybení (viz shora bod 25.) ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí.

27. Je přitom nutno zmínit, že obviněný znovu opakuje námitky uplatněné v řádném opravném prostředku, přičemž odvolací soud se jimi řádně zabýval. Nalézací soud v bodech 61. – 62. správně a podrobně rozebral, ze kterých polehčujících a přitěžujících okolností vycházel a následně odvolací soud v bodě 7. odůvodnění svého rozhodnutí reagoval na námitky obviněného a zcela přiléhavě odůvodnil, proč není potřeba trest uložený soudem prvního stupně modifikovat. S ohledem na výše uvedená teoretická východiska, a vzhledem k tomu, že na námitky obviněného bylo řádně reagováno soudy nižších stupňů, přičemž Nejvyšší soud se s odůvodněním rozhodnutí soudů nižších stupňů ztotožňuje, považuje Nejvyšší soud za vhodné, a to mj. s ohledem na argumentaci obviněného, že nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem (obviněný poukazuje na to, že trestné činy nebyly provedeny za pomoci fyzického násilí; měl stabilní zaměstnání s kladným hodnocením; přispíval na společnou domácnost finančně i péčí; vedl řádný život; nebylo prokázáno, že by trestné činy na poškozené zanechaly následky), pouze uvést následující skutečnosti. Obviněnému byl ukládán trest v rámci trestní sazby od 5 do 12 let, přičemž mu byl uložen trest ve výměře 7 let, tedy v dolní polovině trestní sazby. Svým jednáním naplnil hned tři skutkové podstaty trestných činů. Jednání se dopouštěl proti své vlastní nezletilé dceři, zneužil tak její důvěry, lásky, loajality a v podstatě i její závislosti na něm, vzhledem k tomu, že matka poškozené vykonávala trest odnětí svobody. Soudy nižších stupňů pak správně i zhodnotily dosavadní trestní minulost obviněného, stejně jako neopomenuly skutečnost, že jeho jednání prozatím nezanechalo na poškozené žádné závažnější psychické následky, což ovšem rozhodně není přičiněním obviněného. Za takové situace tak lze uzavřít, že obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 let, který i s ohledem na výše uvedené skutečnosti není trestem nespravedlivým či nepřiměřeným.

28. Obviněný závěrem svého dovolání také brojí i proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Soudem prvního stupně mu byla uložena povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody soud poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud zde konstatuje, že tuto námitku lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze totiž dovolání podat i proti adheznímu výroku, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Jde pak o jiné hmotně právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Typicky se může jednat o porušení toho hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim odpovědnosti za způsobenou škodu, nemajetkovou újmu či bezdůvodné obohacení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1154/2016, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019). Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.

29. Poškozená se prostřednictvím svého zmocněnce připojila s návrhem na přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč, jakožto zásahu do osobnostních práv ve smyslu § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Podle tohoto ustanovení vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

Obecné ustanovení § 2956 OZ tak dopadá na duševní útrapy, které nejsou spojeny se zásahem do života a zdraví. Obviněný pak svoji argumentaci staví na tom, že nebyla zohledněna skutečnost, že k trestným činům nemělo dojít násilným způsobem či donucením, v důsledku čehož byla stanovena nepřiměřeně vysoká náhrada nemajetkové újmy. S ohledem na výše uvedená teoretická východiska a na skutečnost, že se soudy podrobně a řádně nárokem na náhradu nemajetkové újmy zabývaly, soud prvního stupně v bodech 63.

– 70. svého rozsudku a odvolací soud v bodě 8. svého usnesení, považuje Nejvyšší soud za vhodné pouze ve stručnosti uvést, že nalézací soud řádně zhodnotil všechny okolnosti případu, především vzal v úvahu postoj, osobnostní a majetkové poměry obviněného, ale také povahu a intenzitu jednání obviněného, duševní útrapy poškozené, neopomenul ani přihlédnout tzv. sekundární viktimizaci poškozené, pro kterou již samotné řízení bylo traumatizujícím zážitkem, a v neposlední řádě také neopomenul konstantní judikaturu, přičemž dospěl k závěru, že je vhodné uplatněný nárok poškozené modifikovat, a to na částku 300 000 Kč, přičemž se zbytkem nároku ji podle § 229 odst. 2 tr.

ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud tak uzavírá, že přiznaná částka 300 000 Kč je adekvátní a přiměřená, přičemž byly zohledněny i všechny podstatné skutečnosti.

30. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

31. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. 6. 2025

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu