8 Tdo 36/2025

8 Tdo 36/2025-924

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. N. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 8 To 214/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 21/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný J. N. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 7. 2024, č. j. 41 T 21/2024-857, uznán vinným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), písm. e) tr. zákoníku, ve znění účinném do dne 30. 11. 2011. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.

2. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 7. 2024, č. j. 41 T 21/2024-857, napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 8 To 214/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) a m) tr. ř. V rámci svých poměrně rozsáhlých námitek předně uvedl, že z hlediska objektivní i subjektivní stránky předmětného trestného činu jsou klíčové listiny (návrh ze dne 18. 1. 1979 a žádost ze dne 30. 6. 1980), které pokud by podepsal, bylo by teoreticky možné uvažovat o naplnění základní skutkové podstaty daného trestného činu, což se však v rámci provedeného dokazování objasnit spolehlivě nepodařilo.

V této souvislosti zdůraznil, že skutková zjištění vychází jen ze skenu archiválií, které nebyly podrobeny bližšímu zkoumání, přičemž pokud by k němu došlo, soudy by musely dospět k odlišným závěrům, než které učinily. Z provedených listinných důkazů totiž podle obviněného vyplývá, že se na předmětných listinách objevují typově zcela odlišné podpisy, což zdůrazňuje nutnost jejich pečlivého zkoumání. V návaznosti na to uvedl, že se nejedná o jeho první trestní stíhání, kdy předchozí trestní věc byla odložena, neboť dozorující státní zástupce uzavřel, že předmětné listiny obviněný skutečně nepodepsal.

I tato shora uvedená skutečnost měla vést orgány činné v trestním řízení v posuzované věci ke zvýšené pozornosti při hodnocení autenticity podpisů na příslušných listinách, což se však nestalo. Podle obviněného není jeho podpis na Požadavku na vystěhování ze dne 30. 6. 1980 (č. l. 161) vůbec vidět. Stejně tak u Návrhu v akci „Balkán“ v rámci plánovaných úkolů v akci „ASANACE“ ze dne 18. 1. 1979 (č. l. 137-142), jeho podpis zcela absentuje, je zde pouze podpisová doložka (stejně tak u řady dalších listin).

Závěr soudů o tom, že se podílel na nuceném vystěhování poškozeného je tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Dále namítl, že se soudy ve vztahu k objektivní stránce podrobněji nezabývaly tím, jaké pravomoci mu byly svěřeny, přičemž popis skutku neobsahuje popis konkrétních pravomocí, které měl vykonávat v rozporu se zákonem. Skutková věta odsuzujícího rozsudku je podle dovolatele formulována tak, že se měl daného trestného činu dopustit aktivním konáním, přičemž odkaz soudů na zanedbání kontrolní a dohledové činnosti tak není zcela přiléhavý.

S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 8 Tdo 1149/2021) pak dále uvedl, že je zřejmé, že podílením se na tzv. profylakticko-rozkladných opatřeních je míněna aktivní činnost, která je podmínkou jejich provedení a překračuje rámec pouhého formálního doporučení a směřuje k šikanóznímu výkonu pravomoci úřední osoby, což znamená, že ze strany obviněného by muselo dojít k takové činnosti, bez níž by k porušení práv poškozeného nedošlo, a která by vyplývala z tehdejšího postavení obviněného.

K tomu by muselo dojít k prokázání porušení konkrétních pravomocí dovolatele, resp. významu zmíněného doporučení v rámci plánovaných úkolů v akci ASANACE.

Ty (míněno pravomoci) však podle dovolatele nevyplývaly ze zákona, nýbrž z jednotlivých rozkazů tehdejšího ministra vnitra ČSSR, resp. organizačních řádů správy kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli, příp. z vnitřních předpisů náčelníka X. správy FMV. V projednávané věci však tyto listiny nebyly provedeny. Stejně tak by muselo být bez důvodných pochybností prokázáno, že dovolatel doporučil provedení popisovaných „opatření“ s vědomím všech podstatných okolností případu poškozeného. V této souvislosti zdůraznil, že zastával funkci náčelníka 4.

odboru X. správy Federálního ministerstva vnitra, přičemž do činnosti tohoto odboru profylaktické monitorování nespadalo a takovou prací se běžně nezabýval. Na poškozeného si nevzpomíná, neboť případ měl na starosti některý z jeho zástupců, nicméně byl úzus, že listiny opouštějící odbor byly dovolatelem signovány. Poukazuje na to, že totéž vypověděli na úřední záznam svědci J. Č. a J. B., jejichž navržený výslech však nebyl proveden. Podle obviněného soudy připustily, že případ poškozeného převzal jeho útvar již rozpracovaný v době, kdy se poškozeným měl vyjádřit pozitivně o možnosti vystěhování se z ČSSR.

Argumentuje rovněž tím, že žádný z praktických vykonavatelů akce ASANACE (svědkové Č., B.) přitom nezmínil, že by dovolatel na případu aktivně participoval, vstupoval do něj, nebo uděloval konkrétní pokyny či doporučoval nebo schvaloval další postupy vůči poškozenému. Soudům vytýká, že výslech navržených svědků odůvodnily velmi obecným odkazem na nadbytečnost, přičemž tento úkon byl naprosto zásadní pro posouzení participace dovolatele na věci, čímž byla soudní rozhodnutí zatížena vadou v podobě opomenutých důkazů.

Pokud jde o právní kvalifikaci předmětného jednání, podle obviněného soudy nesprávně vyhodnotily příčinnou souvislost mezi příslušným jednáním a způsobením jiného zvlášť závažného následku (obviněný připustil, že tím by mohlo být donucení někoho k odstěhování z rodné země). Podle dovolatele soudy konstatovaly, že jeho jednání spadá do období, kdy byl již poškozený rozhodnutý ČSSR opustit, a proto nelze tvrdit, že se poškozený odstěhoval ze země v důsledku jednání dovolatele, a to i kdyby předmětné listiny podepsal.

V důsledku shora uvedeného pak nemohly být naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomocí úřední osoby podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona. Stejně tak obviněný vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že na jeho jednání dopadá právní úprava skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, neboť jde o úpravu příznivější, a to z důvodu, že pozdější právní úprava je sice příznivější, pokud jde o dolní hranici trestní sazby, avšak obsahuje 2 kvalifikační znaky, které předchozí právní úprava neobsahovala.

S odkazem na judikaturu obviněný uvedl, že při úvaze o použití § 2 odst. 1 tr. zákoníku je třeba posoudit, zda použití pozdější právní úpravy jako celku (obecné i zvláštní části) je pro pachatele příznivější.

Soudy tak nesprávně vycházely ze závěru, že se na dovolatele vztahuje i ustanovení § 67a písm. d) tr. zákona ve znění zákona č. 327/1999 Sb., podle něhož uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost činů spáchaných v době od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989, u nichž horní hranice trestu odnětí svobody činí nejméně 10 let. Aplikace uvedeného ustanovení však je možná pouze v případě, pokud do účinnosti zmíněné novely nedošlo k promlčení trestného činu, což však podle dovolatele nastalo. Pozdější právní úprava tak pro něj příznivější není. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten ve vztahu k námitkám týkajících se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že je sice lze s výhradou pod tento dovolací důvod podřadit, nicméně obviněný žádné závažné vady naplňující zmíněný dovolací důvod nepopisuje. Sice je formálně namítá, avšak prakticky především vyslovuje názor, že obsah provedených důkazů není dostatečný z hlediska zjištění jeho viny, neboť provedené důkazy nejsou v tomto směru dostatečně kvalitní, a netvoří tak ucelený obraz, který by k závěru o vině bezpečně vedl.

Pochybnosti dovolatel vyslovil zejména ve vztahu k autenticitě jeho podpisů na relevantních listinách či k náplni jeho pravomoci. Obviněný zpochybňuje hodnocení důkazů soudy, především pak zdůrazňuje jejich neúplnost a nedostatečnost, nesrovnalosti či pochybnou věrohodnost. V konečném důsledku tak prosazuje svůj vlastní způsob hodnocení důkazů, podle kterého nebyla jeho účast na trestné činnosti proti poškozenému dostatečně objasněna a prokázána tak, aby mohl být uznán vinným zneužitím pravomoci.

Podle státního zástupce vina dovolatele nevyplývá z izolovaného listinného dokumentu, naopak ji lze dovodit z celého komplexu listinných důkazů, kdy obviněný závažnost těchto důkazů neadekvátně bagatelizuje a rozmělňuje. Soudy označené listinné důkazy přitom jednoznačně dokladují jeho důležitou úlohu v protiprávním jednání namířeném vůči poškozenému, kdy obviněný jako úřední osoba plnil své úkoly v rozporu s platnými právními předpisy. Rozhodné listinné důkazy pak nejen že korespondují navzájem, ale odpovídají i faktickému částečnému doznání obviněného (srov. body 13, 14 rozsudku obvodního soudu), přičemž lze bez důvodných pochybností dovodit, že obviněný nepřihlížel pasivně či bez zájmu protiprávnímu jednání vůči poškozenému, naopak se na něm aktivně účastnil, čímž vědomě postupoval v rozporu s právy a povinnostmi úřední osoby, a to s cílem závažným způsobem zasáhnout do života poškozeného.

Soudy se pečlivě vypořádaly s hodnocením důkazů, včetně autenticity listinných důkazů a podpisu obviněného. Podle státního zástupce tak lze uvést, že po skutkové stránce soudy nepochybily, když v zásadě akceptovaly verzi skutkového děje, jak ji koncipovala obžaloba, a uzavřely, že obviněný v pozici úřední osoby zcela vědomě a cíleně činil úřední úkony v rozporu s právními předpisy, kvůli politickému postoji poškozeného, který se nadto nacházel v extrémně složité životní situaci, a navíc s plným vědomím, že tak poškozenému působí relativně těžkou újmu, resp. celou řadu podstatných komplikací.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu státní zástupce uvedl, že uplatněné námitky lze pod tento dovolací důvod přiřadit pouze zčásti, neboť obviněný je v podstatné míře buduje na základě své vlastní představy o skutkových zjištěních, resp. na podkladě svého vlastního hodnocení důkazů, což uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá.

Státní zástupce považuje soudy zvolenou právní kvalifikaci za správnou, neboť z rozhodných skutkových zjištění jednoznačně vyplývají veškeré znaky předmětného zločinu. V této souvislosti odkázal na str. 7 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se plně ztotožnil, včetně závěrů týkajících se promlčení a otázky volby „nového“ trestního zákoníku jako příznivější pro obviněného, když tento závěr plně odpovídá dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu v typově srovnatelných případech. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je naplněn, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod tak dopadá na situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů [§ 11 odst. 1, 2, 5 tr. ř. a § 11a tr. ř.], pro něž nelze zahájit trestní stíhání, popřípadě bylo-li již zahájeno, je třeba je zastavit, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení vydal namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání jiné rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé. Základní podmínkou k naplnění tohoto důvodu dovolání tedy je, aby nepřípustnost trestního stíhání odpovídala některé ze situací vyjmenovaných v § 11 odst. 1, 2 a 5 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., protože pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání.

8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.

Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

10. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

11. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].

III. Důvodnost dovolání

12. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou obviněným v řízení před soudy nižších stupňů, včetně odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud považuje rovněž za potřebné sdělit, že vzhledem k tomu, že stranám v tomto trestním řízení je znám jak obsah napadených rozhodnutí, tak i skutečnosti již probrané, nepovažoval jejich opětovnou rekapitulaci za nezbytnou [viz též sp. zn. I. ÚS 2477/23].

13. Již bylo uvedeno, že § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je naplněn, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Pod tento dovolací důvod tak lze zařadit námitky obviněného, že dané trestní stíhání bylo promlčeno [§ 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Této námitce však nebylo možné přiznat opodstatnění, a to z následujících důvodů.

14. Ze skutkových zjištění vyplývá, že předmětnou trestnou činnost obviněný spáchal v letech 1979 až 1980 [v době od 18. 1. 1979 nejméně do 30. 6. 1980]. V této době byl účinný trestní zákon č. 140/1961 Sb., a to až do 31. 12. 2009. Oba soudy nižšího stupně rozhodující ve věci po 1. 1. 2010, tj. již za účinnosti nového trestního zákoníku [zákon č. 40/2009 Sb.], tak musely především vyřešit otázku, jakého zákona použít. Z hlediska posuzování trestnosti činu v kontextu doby jeho spáchání má zásadní význam ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle § 2 odst. 2 tr. zákoníku platí, že jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán. Při pozdějších změnách zákona, který je účinný při dokončení jednání, jímž je čin spáchán, se užije zákona nejmírnějšího (odst. 3 tohoto ustanovení). Smyslem této právní úpravy je určit, kterého zákona se na posuzovaný případ použije, jestliže v mezidobí od spáchání činu (skutku) do rozhodnutí o něm došlo ke zrušení nebo změně zákona účinného v době spáchání trestného činu (skutku). V dřívějším trestním zákoně uvedenou problematiku upravoval § 16 tr. zák. (srov. též čl. 40 Listiny).

15. Byl-li čin spáchán za účinnosti již zrušeného zákona, je podmínkou toho, aby pachatel mohl být uznán vinným činem, který je předmětem trestního řízení, že takový čin naplňuje všechny znaky jak některého ustanovení zákona účinného v době spáchání, tak některého ustanovení zákona pozdějšího (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 44/1970 Sb. rozh. tr.). Rozhodující není pojmenování trestného činu, nýbrž materiální obsah jednání pachatele (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 32/1962 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba při úvaze o použití § 2 odst. 1 tr. zákoníku vždy posoudit, zda použití nového zákona vcelku, tzn. jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákoníku, je pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 19/1962, shodně č. 35/1962 a č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení – posuzována jako celek – skýtají výsledek pachateli příznivější než právo dřívější (rozhodnutí uveřejněná pod č. 73/1951, shodně č. 76/1951 Sb. rozh. tr.; v podrobnostech srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 48 až 56).

16. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že jednání dovolatele popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně považovaly za trestné i podle právní úpravy účinné v době jeho spáchání, a to podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele se podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. dopustil veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a způsobil takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

V ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák., byla obsažena legální definice veřejného činitele, kterým byl volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu, pokud se podílel na plnění úkolů společnosti a státu a používal přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena.

K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení tohoto zákona vyžadovalo, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností [viz níže ve vztahu k výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (bod 28 a násl.)]. Nejvyšší soud musí konstatovat, že se se soudy nižších stupňů zvolenou právní kvalifikací ztotožňuje a považuje ji za správnou. Projednávané jednání obviněného bylo podle zákona účinného v době jeho spáchání trestné a naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr.

zák.

17. Jak již bylo zmíněno, dalším krokem pro závěr, zda lze dovolatele odsoudit za trestnou činnost spáchanou za účinnosti již zrušeného zákona, je zjištění, že takový čin naplňuje všechny znaky nejen některého ustanovení zákona účinného v době spáchání, ale také některého ustanovení zákona pozdějšího. Soudy nižších stupňů v jednání obviněného spatřovaly zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011. V tomto kontextu Nejvyšší soud připomíná, že zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr.

zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, spáchá-li takový čin na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání, a spáchá-li takový čin zneužívaje bezbrannosti, závislosti, tísně, rozumové slabosti nebo nezkušenosti jiného.

S ohledem na skutečnost, že se skutkové podstaty a především obviněným rozporované znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku s výjimkou znaku spáchání takového činu na jiném pro jeho politické přesvědčení a zneužívaje jeho tísně materiálně shodují, není třeba znovu opakovat, čím byly znaky skutkové podstaty zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr.

zákoníku naplněny. Pro úplnost lze dodat, že byl naplněn i znak spáchání předmětného činu na jiném pro jeho politické přesvědčení, neboť bylo prokázáno, že poškozený byl ze strany obviněného perzekuován proto, že byl signatářem Charty 77, kritizující politickou a státní moc pro nedodržování lidských a občanských práv, jakož i znak zneužití tísně poškozeného, poněvadž obviněný a jeho podřízení pro dosažení svého cíle vystěhovat poškozeného z území ČSSR využívali tísně, kterou u poškozeného vytvořili zejména tím, že u něj vyvolali obavy o manželku, která byla XY státní příslušnicí s končícím povolením k pobytu na území ČSSR, že se československé úřady k žádosti manželky o prodloužení pobytu postaví negativně [přehlédnuta může být stěží i skutečnost, že byly činěny kroky zabránit poškozenému pracovat jako hrobník, byť brigádně, a tím získat finanční prostředky na obživu rodiny].

Na základě uvedeného je tak třeba uzavřít, že soud prvního stupně správně shledal naplněnými všechny znaky zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku.

18. Jednání obviněného tak bylo trestné jak podle zákona účinného v době jeho spáchání, tak podle zákona účinného v době jeho projednávání. Z hlediska výše vymezených zásad pro užití § 2 tr. zákoníku Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že soudy obou stupňů v souladu s hledisky významnými pro posuzování, který ze zákonů bude pro obviněného příznivější, dospěl k závěru, že tímto zákonem je trestní zákoník č. 40/2009 Sb., ve znění do 30. 11. 2011, protože podle něj u zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku činí sazba trestu odnětí svobody dva roky až deset let, kdežto u téhož trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. je při stejné horní hranici dolní hranice trestní sazby o rok vyšší.

19. Další otázkou, kterou bylo s ohledem na argumentaci dovolatele nezbytné se zabývat, je promlčení trestního stíhání obviněného a možnost retroaktivní aplikace zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který zasáhl do promlčení trestního stíhání obviněného. Jedním z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání je podle § 11 odst? 1 písm. b) tr. ř. jeho promlčení. Obviněný byl stíhán a pravomocně odsouzen pro trestný čin, u něhož je promlčecí doba podle § 34 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku 15 let. Obviněný byl stíhán a pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný skutkem, který se stal v rozmezí let 1979 až 1980. Lze tedy konstatovat, že mezi spácháním činu a sdělením obvinění, ke kterému došlo dne 22. 12. 2023 (č. l. 13 verte), uplynula doba, která je delší než promlčecí doba stanovená v § 34 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. To však samo o sobě pro závěr o promlčení trestního stíhání a o nepřípustnosti trestního stíhání nestačí.

20. Z bodu 22 rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento soud dospěl k závěru, že k promlčení daného skutku nedošlo. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 8 Tdo 1239/2016, sp. zn. 15 Tdo 163/2005 a 8 Tdo 348/2007). Nejvyšší soud se s uvedeným závěrem ztotožňuje. Obviněný se trestné činnosti dopustil v postavení úřední osoby (veřejného činitele) v souvislosti s pronásledováním poškozeného jako signatáře Charty 77, tedy pro jeho politické přesvědčení a s ním související činnosti.

Jednalo se o trestnou činnost spáchanou v době nesvobody, která z povahy věci obnášela páchání netrestaného bezpráví a křivd, a to i na úrovni nejzávažnější trestné činnosti, kdy nebylo možné obviněné z politických důvodů v období od spáchání trestného činu do 29. 12. 1989 trestně stíhat. Tato doba se však v souladu s § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s nálezem pléna Ústavního soudu publikovaného pod č. 14/1994 Sb., z něj vycházejícího usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7.

4. 2005, sp. zn. 15 Tdo 163/2005, jakož i dalších a již označených rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz bod 22 tohoto usnesení) nezapočítává do promlčecí doby. Tímto ustanovením se vymezuje zákonná překážka běhu promlčecí doby ve smyslu § 67 tr. zák., resp. § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to ve vztahu k těm trestným činům, u nichž absence vůle státu k trestnímu stíhání pachatele vycházela z politického mocenského monopolu KSČ a vůle představitelů komunistického režimu (viz důvodová zpráva k zákonu č. 198/1993 Sb.).

21. S ohledem na uvedená východiska započala promlčecí doba u nyní projednávané trestné činnosti obviněného běžet až dne 30. 12. 1989. Trestná činnost dovolatele by byla podle zákona účinného v době spáchání činu kvalifikována jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., na nějž zákon stanovil trest odnětí svobody se sazbou od tří do deseti let. Podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. proto činila promlčecí doba trestního stíhání obviněného 10 let. K uplynutí promlčecí doby by tedy došlo dne 30. 12. 1999. Dne 28. 12. 1999 však vstoupila v účinnost novela trestního zákona provedená zákonem č. 327/1999 Sb., která do trestního zákona včlenila § 67a písm. d), podle něhož uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost jiných trestných činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a které byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských. S ohledem na skutečnost, že předmětná novela ustanovení § 67a odst. d) tr. zák., která nalezla svůj odraz i v § 35 písm. c) tr. zákoníku, nabyla účinnosti přede dnem promlčení projednávaného trestného činu, lze uzavřít, že trestnost nyní projednávaného činu nezanikla.

22. Je třeba zdůraznit, že uvedený závěr odpovídá již dříve vyslovenému názoru Nejvyššího soudu vyjádřenému v usnesení ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 878/2002. Nejvyšší soud v citovaném usnesení uzavřel, že aplikace ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. [§ 35 písm. c) tr. zákoníku] bude přicházet v úvahu pouze tehdy, jestliže do účinnosti novely č. 327/1999 Sb., tj. do 28. 12. 1999, již nedošlo k promlčení trestného činu. Nejvyšší soud se s daným názorem i nadále ztotožňuje. Nelze než připomenout, že zřejmým záměrem ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. [§ 35 písm. c) tr. zákoníku] je, aby nedošlo k promlčení některých nejzávažnějších trestných činů spáchaných ve vymezeném období úředními osobami (veřejnými činiteli) nebo v souvislosti s politicky, rasově či nábožensky motivovaným pronásledováním. Zákonodárce včleněním tohoto ustanovení do trestního zákona z roku 1961, jakož i do trestního zákoníku dal jasně najevo, že tyto trestné činy spáchané v době nesvobody úředními osobami (veřejnými činiteli) nebo v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských mohou být odhaleny až s delším časovým odstupem, avšak stát má na jejich stíhání enormní zájem, a proto je vyloučil z promlčení.

23. Pro úplnost je nezbytné dodat, že je-li ve smyslu § 2 tr. zákoníku trestnost činu obviněných posuzována podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 11. 2011, je třeba na případ obviněných aplikovat § 35 písm. c) tr. zákoníku, který shodně jako § 67a písm. d) tr. zák. vylučuje zánik trestní odpovědnosti uplynutím promlčecí doby u trestného činu spáchaného obviněným. Skutek dovolatele byl proto správně právně kvalifikován jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, ve znění účinném do dne 30. 11. 2011.

24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost, a to i s ohledem na uplynutí delší doby od spáchání daného skutku. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě listin. Soud prvního stupně navíc velmi podrobně v bodě 10 a násl. popsal, jaký skutkový děj má za prokázaný a na základě kterých důkazů, když k učiněným závěrům připojil své hodnotící úvahy. Je zřejmé, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Otázce dokazování ze strany soudu prvního stupně se v bodě 11 usnesení věnoval i odvolací soud, který dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy pro své rozhodnutí a skutková zjištění, která z nich vyvodil, jsou zcela správná a odpovídají postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud se se závěry soudů obou stupňů ztotožnil a musí konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak uváděl ve svém dovolání obviněný. V tomto ohledu je třeba dále uvést, že námitky obviněného představují ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněný se pokouší o jejich změnu. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 11), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry.

25. Pokud jde o námitku týkající se neprovedení dovolatelem navržených důkazů, a to výslechů svědků J. Č. a J. B. (v rámci hlavního líčení obviněný navrhoval rovněž výslech svědka Maška, který však podle informací odvolacího soudu zemřel v roce 1982), Nejvyšší soud obviněného upozorňuje, že z konstantní judikatury vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu je třeba uvést, že soud prvního stupně v bodě 8 svého rozsudku vysvětlil, že zmíněné návrhy na doplnění dokazování zamítl z důvodu, že považoval předmětný skutkový stav za spolehlivě zjištěný na základě dalších provedených důkazů. S postupem soudu prvního stupně se v bodě 17 svého usnesení ztotožnil i odvolací soud, který považoval výslech zmíněných svědků rovněž za nadbytečný, neboť nebylo reálné očekávat, že by poskytli relevantní informace pro posouzení projednávané věci. K takto vysloveným závěrům nemá Nejvyšší soud potřebu cokoliv dodávat, a námitku obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

26. Za neopodstatněnou považoval Nejvyšší soud dále námitku, že obviněný předmětné listiny nepodepsal. Je třeba uvést, že této otázce se věnoval již soud prvního stupně v bodě 13 a 14 svého rozsudku, přičemž uvedl, že nemá pochybnosti o pravosti podpisu dovolatele s tím, že svůj závěr opřel především o samotné tvrzení obviněného (které ostatně uvedl i v dovolání), že byl úzus, že podepisoval každý dokument, který opouštěl útvar. Zcela správně pak soud prvního stupně zdůraznil, že obviněný nebyl „automatem na podpisy“, ale aktivním řídícím pracovníkem, což odůvodnil výpovědí dovolatele, že samotnému dokončení případu již nebyl přítomen, neboť to již řídil jeho zástupce J. B. Ostatně si lze velmi těžko představit, že by v rámci příslušné složky tehdejší státní moci, která byla založena na přísné subordinaci a jejíž byl součástí, podřízení vyvíjeli činnost, o níž by jejich nadřízený nevěděl a neudílel příslušné pokyny (viz. bod 29 tohoto usnesení). Vhodným se v uvedené souvislosti jeví uvést také charakteristiku dovolatele nadřízenými, kdy byl vnímán jako osoba na své podřízené náročná, která jejich práci organizuje a s přehledem a přísně vyžaduje plnění služebních úkolů.

27. V reakci na obviněným namítané porušením zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Stejně tak Nejvyšší soud nezjistil, že by v rámci řízení před soudy nižších stupňů došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, neboť soudy mu umožnily výkon veškerých práv, která mu právní řád v rámci tr. řízení přiznává.

28. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tak bylo možné zařadit námitky týkající se nesprávné právní kvalifikace daného jednání a nesprávného vyhodnocení subjektivní stránky daného trestného činu. Ani těmto námitkám nemohl Nejvyšší soud přisvědčit z následujících důvodů.

29. Ke zvolené právní kvalifikaci je třeba uvést, že obviněný z důvodu svého tehdejšího služebního zařazení (náčelník 4. odboru X. správy Federálního ministerstva vnitra) vykonával pravomoc úřední osoby (podle tehdejší úpravy pravomoc veřejného činitele). Stejně tak skutková zjištění potvrzuji, že obviněný dne 18. 1. 1979 připomínkoval a doporučil ke schválení v rozsudku soudu prvního stupně specifikovaný navržený postup proti poškozenému v akci „Balkán“, přičemž na jeho základě obviněnému podřízení pracovníci 4.

odboru X. správy SNB podnikli specifikované kroky vůči poškozenému. Dne 30. 6. 1980 pak dovolatel podepsal žádost směřovanou Odboru pasů a víz Správy STB Praha týkající se vystěhování poškozeného z ČSSR. Je tak zřejmé, že ze strany obviněného šlo o výkon pravomoci, který jak soud prvního stupně správně uvedl, může vedle rozhodovací pravomoci zahrnovat i úřední postup, včetně kontrolní a dohledové činnosti (bod 15 rozsudku). Tento závěr má ostatně oporu v judikatuře (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 1149/2021) z níž vyplývá, že výkonem pravomoci úřední osoby (či veřejného činitele) je nejen samotné (úřední) rozhodování, ale také předchozí opatřování podkladů pro toto rozhodnutí.

Otázkou postavení pracovníka při opatřování takových podkladů se zabýval zejména Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99. Shledal, že postavení tehdejšího veřejného činitele podle § 89 odst. 9 tr. zák. má např. též daňový kontrolor, který sice „sám přímou pravomoc rozhodovat o právech daňových subjektů nemá“, avšak je mu svěřena „kvalifikovaná příprava rozhodnutí, učiněného správcem daně“. Ústavní soud mimo jiné uvedl, že „proces rozhodování zahrnuje fázi přípravnou, vlastní přijetí rozhodnutí a fázi jeho výkonu.

Je-li s pojmem pravomoci spojena fáze druhá a třetí, potom i věcná příprava takového rozhodnutí, bez níž by nemohlo být přijato, musí pod pojem pravomoc rovněž spadat. Pokud je projevem pravomoci i výkon přijatých rozhodnutí, logicky jím musí být i podmínka, bez které by takového rozhodnutí ani jeho výkonu nebylo“. Z citovaného rozhodnutí je tedy patrno, že postavení úřední osoby mají, respektive vykonávat pravomoc mohou, i osoby, které vlastní rozhodnutí ve vrchnostenském postavení nečiní, ale pouze je připravují, eventuálně pouze zajišťují jeho výkon.

To, že výkonem pravomoci není jen autoritativní rozhodování o právech a povinnostech jiných osob, je patrno i z judikatury Nejvyššího soudu, např. z usnesení ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 3 Tdo 396/2013, ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 197/2013, nebo ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1416/2019. Navíc o existenci pravomoci dovolatele v posuzovaném případě vypovídá podle Nejvyššího soudu i skutečnost, že daný postup vůči poškozenému byl oprávněn připomínkovat a odsouhlasit, což nakonec také učinil (viz např. bod 13 rozsudku soudu prvního stupně).

Je tak nepochybné, že na přijetí zmíněného postupu vůči poškozenému se obviněný aktivně podílel a předmětné kroky jeho podřízení činili až poté, co byl postup schválen.

Kroky obviněného tak tvořily součást celkového komplexu pravomocí, které byly vůči poškozenému vykonány. Navíc šlo o kroky a postupy, které byly v rozporu i s tehdejší právní úpravou. Zvolenou právní kvalifikaci tak lze označit za správnou.

30. Přisvědčit nemohl Nejvyšší soud ani námitce, že došlo k nesprávnému vyhodnocení příčinné souvislosti mezi příslušným jednáním a způsobením jiného zvlášť závažného následku. Je pravdou, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný danou věc převzal rozpracovanou od jiného útvaru SNB v době, kdy se poškozený měl vyjádřit pozitivně o možnosti vystěhování z ČSSR (bod 16 rozsudku). Skutková zjištění však jednoznačně potvrzují (jak již bylo ostatně zmíněno), že obviněný se podílel na přijetí postupu vůči poškozenému, který obsahoval šikanózní kroky [jak jinak si vysvětlit připomínky a doporučení „působit na poškozeného a členy jeho rodiny k urychlenému vystěhování, při provádění vlivových opatření mj. zostřeným výkonem trestu a různými administrativními opatřeními; prostřednictvím 2. odboru S-Stb Praha zajistit konspirativním způsobem u Správy pražských hřbitovů, aby poškozený nebyl přijat do zaměstnaneckého poměru atd.], které byly posléze realizovány a vedly k vystěhování poškozeného do zahraničí za co nejméně výhodných podmínek. Dovolatel navíc v této souvislosti podepsal žádost směřovanou příslušnému odboru pasů a víz, který informoval, že poškozený hodlá v nejbližších dnech podat žádost o vystěhování do SRN, přičemž požádal, aby žádost byla vyřízena urychleně. Závěry soudu prvního stupně o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým škodlivým následkem pro poškozeného jsou tak zcela správné.

31. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

32. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. 3. 2025 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu