8 Tdo 446/2024

8 Tdo 446/2024-639

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2024 o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024, sp. zn. 11 To 381/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 29/2022, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 1 T 29/2022, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024, sp. zn. 11 To 381/2023.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 1 T 29/2022, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaným tak, že v dopoledních hodinách dne 21. 4. 2020 v obci XY, okres XY, na vedlejším pozemku domu č. p. XY, pálil v ohništi proutí, následně popel z místa pálení shrabal a postupně přenesl k vrbě do blízkosti dřevěného zahradního záchodu, přičemž neučinil potřebná opatření ke kontrole, zda nemůže dojít k zahoření, v důsledku čehož došlo v době cca od 16:15 hodin do 16:30 hodin k požáru záchodu a jeho rozšíření na dřevěnou kůlnu a střechu uvedeného domu, čímž bezprostředně ohrozil nemovitý majetek poškozených J. S., nar. XY, a M. S., nar. XY, v hodnotě nejméně 9.374.000 Kč a majetek movitý v hodnotě nejméně 740.130 Kč a způsobil jim faktickou škodu ve výši nejméně 5.970.416 Kč.

2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 273 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit způsobenou škodu.

3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 1. 2024, sp. zn. 11 To 381/2023, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.

II. Z dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g), m) tr. ř. dovolání, jímž s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítal podjatost samosoudkyně soudu prvního stupně, neboť má podle textu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i z průběhu celé věci za to, že nerozhodovala objektivně. Vycházel z konstatování soudkyně, že ke klíčovému důkazu předloženému obhajobou nesmí přihlížet. Nebylo mu vyhověno ani v odvolacím řízení, kde poukazoval na postoj samosoudkyně, který byl v rozporu s tím, co uvedl soud druhého stupně ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí, a to že při předložení dalšího znaleckého posudku na odhad ceny domu nesmí soudy vycházet ze závěrů posudku příznivějšího pro obviněného. Takto chybný názor a postup soudu prvního stupně nelze překlenout jen prohlášením, že jde o písařskou chybu. Naopak podobné výroky vzbuzují zcela oprávněnou pochybnost o nestranném rozhodování soudu, obzvláště když se týkají hodnocení zcela klíčových důkazů a o písařské chybě nic nesvědčí. Uvedeným problémům by se dalo přejít, pokud by důkazy byly procesně provedeny řádně a byly správně hodnoceny, což se však nestalo.

5. Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytýkal, že k prokázání hrozící škody soudy vyšly především ze znaleckého posudku Ing. Ivany Attlové, znalkyně z oboru ekonomika a stavebnictví, vyžádaného policejním orgánem v přípravném řízení, jenž stanovil hodnotu stavby na 9.374.000 Kč. Obhajoba má však za to, že tento posudek byl zpracován nedbale, metodologicky špatně, v rozporu s oceňovací vyhláškou a jeho závěry nejsou logické, a proto předložila posudek zpracovaný Pražskou znaleckou kanceláří, s.

r. o. (dále „Pražská znalecká kancelář“), respektive Ing. Milanem Karáskem, znalcem v oboru ekonomika, odvětví nemovitosti, jehož výsledky jsou diametrálně odlišné, protože jím určená hodnota stavby činí 3.980.000 Kč. Tento posudek si však obviněný nemohl před soudem obhájit, neboť ho soud provedl při hlavním líčení dne 17. 10. 2023 jako listinný důkaz jeho přečtením podle § 211 odst. 5 tr. ř., pro což nebyla splněna zákonná podmínka, že ho lze přečíst jen, když nejsou pochybnosti o jeho správnosti a úplnosti.

Pokud jej soud přečetl, k čemuž obviněný dal souhlas, předpokládal, že o něm soud nemá pochybnosti, proto v tomto hlavním líčení ani nenavrhoval výslech znalce, tím spíše, že soudu předložil a doložil celou řadu podkladů prokazujících, že posudek Ing. Ivany Attlové je vadný. Až v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně obviněný shledal, že posudek soud považuje za nesprávný a má o jeho obsahu pochybnosti. Tento postup, který je v přímém rozporu s ustanovením trestního řádu, založil pro obhajobu zcela nečekanou situaci, která zásadním způsobem negativně ovlivnila celé řízení.

Přestože obhajoba v odvolacím řízení navrhla pro případ, že soud má pochybnosti o správnosti posudku, aby znalce vyslechl, případně provedl důkaz revizním znaleckým posudkem, odvolací soud na tento návrh nijak nereagoval a namísto toho přešel rovnou k vyhlášení dovoláním napadeného usnesení, což byl rovněž vadný postup (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 8 Tdo 893/2021).

6. Obviněný za nedostatky ve znaleckém posudku znalkyně Ing. Ivany Attlové považoval zejména to, že při oceňování nevycházela z realizovaných prodejů, ale z inzerátů, ačkoli některé inzerované nemovitosti dodnes nebyly prodány, což obhajoba doložila výpisy z listů vlastnictví. Některé nemovitosti zase byly prodány za jiné ceny, než uváděla znalkyně, přesto k přepočítání dat v posudku nikdy nedošlo. Podle § 1a vyhlášky č. 173/2013 Sb., podle kterého se „obvyklá cena určuje porovnáním sjednaných cen stejných, popřípadě obdobných předmětů ocenění v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění“.

Podle § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 137/2013 Sb.) „obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která byla dosažena při prodeji stejného či obdobného majetku…“ Inzerát takovou sjednanou cenou ve smyslu oceňovací vyhlášky ani zákona o oceňování majetku není, což soudy ignorovaly. Za situace, kdy částka 10.000.000 Kč je překročena pouze nepatrně a chyba v řádech nízkých procent rozhoduje o odsouzení či neodsouzení obviněného, je tento požadavek ještě naléhavější, a to tím spíše, že nemovitosti, které porovnávala znalkyně Ing.

Ivana Attlová nebyly ve skutečnosti ani vzdáleně podobné nemovitosti, která shořela. Rovněž vytýkal, že znalkyně označuje shořelou nemovitost za penzion, o který nejde, a navíc takové užívání předmětné nemovitosti zakazuje i územní plán obce. Jde o rodinný dům, který je srovnáván s podnikatelskými projekty penzionů, což je naprosto nevhodný postup. Obviněný poukázal i na § 3 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb. s tím, že považuje za prokázané, že stavba, která shořela, se nepoužívala jako penzion, a to ani formálně ani fakticky, nýbrž sloužila pouze částečně k ubytování známým, což rozhodně není služba penzionu.

Provozování penzionu popřeli i sami poškození. Znalkyně i soudy tedy k aplikaci oceňovacích pravidel přistoupily v rozporu se všemi rozhodnými skutečnostmi i právními předpisy.

7. Soudu druhého stupně dovolatel vytkl, že v bodě 14. napadeného rozhodnutí závěr znalců nahradil vlastním úsudkem, když uvedl, že „Lze sice připustit, že posuzovaná nemovitost formálně penzionem není a nikdy nebyla, nicméně není pochyb o tom, že alespoň částečně k ubytovávání hostů sloužila… podstatnější je, že nemovitosti, které pro srovnávání vybrala znalkyně Attlová jsou svým rozměrem, vnitřním vybavením a členěním (množstvím pokojů, sociálního zařízení, kuchyní), ale i svou polohou (relativní soukromí, přitom turisticky atraktivní lokalita) s posuzovanou nemovitostí poškozených relativně srovnatelné…“. Takto soudem tvrzené skutečnosti však nejsou v souladu s prokázaným stavem. Obviněný po celou dobu navrhoval, aby odborné otázky vyjasnil znalec, např. revizním znaleckým posudkem, pokud soudy nehodlaly akceptovat a vyslechnout znalce obhajoby, čemuž soudy nevyhověly. Soud se opíral o méně chybný posudek, což je však nesprávné, protože je třeba vycházet z takového, který vadami netrpí, zejména co se týče účelu nemovitosti, jenž je podle obou znaleckých posudků odlišný. Žádný znalec se těmito otázkami v řízení nezabýval a nezodpověděl je. Místo toho odvolací soud nesprávně označil za srovnatelné nemovitosti takové, které svým určením a využitím, ani dispozičně vůbec srovnatelné nejsou (penzion u XY v XY, historický mlýn v XY, ubytovací zařízení v XY, ubytovací zařízení XY). Všechny tyto soudem porovnávané nemovitosti jsou svým účelem zcela odlišné (2x penzion, 1x rodinný dům a 1x ubytovna), jsou různých velikostí (od 6 do 16 pokojů), v různých aglomeracích (od naprosté samoty do centra města), na což obhajoba opakovaně poukazovala již v předchozích stadiích řízení. Obviněný z uvedených důvodů tvrdí, že soudy se svým popsaným postupem dopustily nepřípustné deformace důkazů.

8. Nesprávnosti obviněný spatřoval i v postupu znalce Václava Šaníka, který namísto orgánů činných v trestním řízení zajišťoval důkazy vztahující se k popisu ohrožených movitých věcí tím, že vyslýchal poškozené bez účasti stran, což bylo později odvolacím soudem v usnesení ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 11 To 38/2023, konstatováno jako nezákonné, načež tzv. zprocesnil takto získané informace výslechem svědka při hlavním líčení, což však pouze efektivně, ale nezákonně zabránilo, aby do procesu mohla zasahovat obhajoba. Pokud poškození nebyli schopni movité věci popsat při hlavním líčení, měl znalec vycházet z původních seznamů a nikoliv ze seznamů doplněných o informace, které byly opatřeny neprocesním postupem při výslechu znalce Václava Šaníka. Skutečnost, že důsledek takového postupu by pravděpodobně vedl k nemožnosti odhadnout cenu některých movitých věcí, nemůže vést k nedodržení procesních předpisů.

9. Na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný vytýkal nesprávný postup odvolacího soudu, jenž vyplývá ze shora uvedených nedostatků, zejména spočívá v tom, že nereagoval na požadavky obhajoby na zpracování revizního znaleckého posudku, případně na možnost obhájit vlastní posudek.

10. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024, sp. zn. 11 To 381/2023, jakož aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na výše citované usnesení, včetně rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 1 T 29/2022. Zároveň udělil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) ve vyjádření k důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že obviněný sice splnil podmínku námitku podjatosti zmínit již ve svém řádném opravném prostředku, pro vyloučení soudkyně však neshledala objektivní materiální podklad, protože obviněný podjatost samosoudkyně dovodil pouze ze způsobu, jakým vedla řízení před soudem prvního stupně, a zčásti také z toho, jak následně písemně odůvodnila rozsudek, což jsou skutečnosti, které nemohou zavdat důvod pro vyloučení soudce. Takovým důvodem nemůže být jeho odlišný názor na hodnocení důkazů, prokázání skutku nebo na jeho právní kvalifikaci, dokonce není takový důvod zásadně naplněn ani tehdy, jsou-li zjištěna pochybení v postupu takového rozhodujícího tělesa (srov. rozhodnutí č. 49/1995 či č. 23/1998 Sb. rozh. tr., též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 4 Tz 196/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 958/2014). S obviněným namítanou vadou se nadto dostatečným způsobem vypořádal soud odvolací v bodě 9. svého rozhodnutí, pokud vyhodnotil, že v daném případě šlo o písařskou chybu, kdy soud prvního stupně zjevně před slovem „vycházet“ opomněl napsat slovo „mechanicky“, které ve svém usnesení použil soud odvolací.

12. K tvrzením obviněného podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně nepřisvědčila ve výhradách týkajících se postupu znalce Václava Šaníka, byť ve svém posudku nehodnotil pouze odborné otázky, ale do určité míry nahrazoval i činnost soudu prvního stupně, jenž mu zadal vypracování znaleckého posudku s tím, aby sám od poškozených zjistil, o jaké věci šlo, přičemž ani neprovedl základní seznam poškozených, ohrožených a zničených věcí, který poškození předložili v přípravném řízení. Na toto pochybení adekvátně reagoval odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 11 To 38/2023, jímž věc vrátil soudu prvního stupně s tím, aby v uvedeném ohledu doplnil dokazování zjištěním druhu, rozsahu a kvality věcí, které se v době požáru nacházely v domě poškozených nebo na přilehlém pozemku. Pokynům odvolacího soudu bylo v dalším řízení beze zbytku vyhověno. Pokud si poškození nově vyslechnutí před soudem na popisy věcí již nevzpomínali a odkazovali na informace, které poskytli znalci Václavu Šaníkovi, soudem nově přibraný znalec vycházel i z tohoto seznamu, avšak až na základě konstatování samotných poškozených před soudem a za účasti stran. Uvedeným způsobem tedy došlo k nápravě procesní vady.

13. Na rozdíl od tohoto správného postupu státní zástupkyně dovolání obviněného přisvědčila ve výhradách proti postupu soudu podle § 211 odst. 5 tr. ř. u znaleckého posudku vyhotoveného Pražskou znaleckou kanceláří, a ve shodě s jeho námitkou shledala vytýkaný nedostatek, neboť když soud v tomto posudku shledal nedostatky, nemohl podle uvedeného ustanovení postupovat. Měl-li soud pochybnosti o správnosti předmětného posudku, bylo namístě znalce předvolat k hlavnímu líčení a vyslechnout jej. Důležitost uvedeného postupu vyplývá z toho, že ocenění nemovitosti je v této věci zásadní. Potvrdila tak, že znalce z této znalecké kanceláře bylo třeba vyslechnout, protože podmínkou nezbytnou pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného je určení hodnoty předmětné nemovitosti, neboť na jejím podkladě soudy určovaly naplnění znaku vydání v cizího majetku nebezpečí v nebezpečí škody velkého rozsahu. Byť oba znalecké posudky vyšly z ceny nemovitosti v době a místě činu a postupovaly podle zákona č. 151/1997 Sb., dospěly k diametrálně odlišným závěrům. Aby soud mohl kvalifikovaně zvážit, který z posudků je správný, bylo třeba postupovat plně v souladu s trestním řádem upravujícím proces znaleckého dokazování.

14. Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024, sp. zn. 11 To 381/2023, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 1 T 29/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhla, aby toto, jakož i jakékoli jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil podle § 265r odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

15. Obviněný na vyjádření státní zástupkyně, které mu bylo zasláno k případné replice, nereagoval. IV. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). V. Důvodnost dovolání

17. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

18. Obviněný dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), m) tr. ř., podle nichž Nejvyšší soud posuzoval, zda je uplatnil v souladu s jejich zákonným vymezením a zda jsou důvodné. Shledal s ohledem na obsah podaného dovolání i dosavadní stav řízení, že v dovolání nejsou vytýkány takové nedostatky, pro které by je mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, a proto v souladu s § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je v části směřující proti vadnému procesnímu postupu při provádění důkazu znaleckým posudkem důvodné, a tedy bylo opodstatněně podáno s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. Jeho důvodnost však nebyla shledána u důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., k němuž námitky obviněného nebylo možné akceptovat.

VI. K námitkám podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

19. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. se uplatní, když ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

20. Tento dovolací důvod předpokládá splnění dvou kumulativních podmínek, a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

21. Nejvyšší soud shledal, že uplatněnou námitkou podjatosti v dovolání rozvedenou se oba soudy v dosavadním řízení již zabývaly, a to dříve, než bylo ve věci obviněného meritorně rozhodnuto, protože obdobnou výhradu podjatosti samosoudkyně Mgr. Petry Kočí, LL.M., namítal již před rozhodnutím soudu druhého stupně v obsahu podaného odvolání (č. l. 375 až 378 spisu). Odvolací soud o této námitce samostatným rozhodnutím nerozhodoval, ale v bodě 9. napadeného usnesení, jímž vypořádával obviněným podané odvolání, konstatoval, že námitky odvolatele týkající se neobjektivnosti až zaujatosti soudu prvního stupně nepovažuje za důvodné. Opodstatněnost tohoto závěru vyplynula z argumentace, jíž odvolací soud vyložil nedůvodnost výhrad obviněného směřujících proti vadnosti provedeného dokazování a závěrům soudu prvního stupně, s nimiž námitka podjatosti soudkyně souvisela.

22. Z uvedeného plyne, že byla splněna podmínka § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., že uvedená okolnost byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta, a tudíž Nejvyšší soud posuzoval, zda ve věci rozhodl vyloučený orgán, a to z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 nebo 2 tr. ř. Připomíná, že musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Toto hledisko obviněný rovněž splnil, protože jeho výhrady směřovaly proti samosoudkyni rozhodující v této trestní věci u soudu v prvním stupni.

23. Podle obsahu podaného dovolání je zjevné, že podjatost soudkyně obviněný dovozoval ze způsobu, jakým vedla hlavní líčení a jak hodnotila provedené důkazy, což nelze považovat za okolnosti, které mohou podjatost soudce založit. Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen orgán činný v trestním řízení z důvodů uvedených v § 30 odst. 1, 2 tr. ř. Jelikož důvody, o něž obviněný tento dovolací důvod opřel, nespočívají v okolnostech uvedených v § 30 odst. 2 tr. ř., postačí konstatovat vymezení podmínek pro vyloučení ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., podle něhož je vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Podstatou pro vyloučení soudce pro podjatost podle § 30 odst. 1 tr. ř. jsou pochybnosti o nestrannosti takového soudce, které musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Za podjatost soudce pro poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného, ale jen pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící pro pochybnosti o tom, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat (viz rozhodnutí č. 49/1995 Sb. rozh. tr.). Tyto podmínky nesplňuje okolnost, že se obviněný neztotožnil se způsobem vedení dokazování a hodnocení důkazů, byť by postupy soudu skutečně vykazovaly jím vytýkané nedostatky. Vztah k projednávané věci totiž nelze zásadně vyvozovat jen ze způsobu rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, s nímž se obviněný nespokojil, případně z procesního postupu soudu, byť by byl zatížen obviněným poukazovanými vadami. Za poměr k projednávané věci nelze považovat bez dalšího ani odlišný právní názor soudce či poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícího přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale

toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku či rozsah dokazování. Připuštění tohoto důvodu vyloučení soudce není možné ani v obecné rovině, neboť trestní řád v celé řadě ustanovení (§ 264 odst. 1, § 265s odst. 1, § 270 odst. 4, § 314h odst. 1 tr. ř.) přímo předpokládá, že ve věci bude rozhodovat i soudce, jehož právní názor je odlišný, a to bez ohledu na to, zda se s právním názorem soudu vyššího stupně, eventuálně Ústavního soudu, vnitřně ztotožní [srov. rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 13 pod č. T 339), též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 164/2009 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2009, sv. 54 pod č. T 1176), aj.].

24. Okolnosti svědčící o poměru soudce k projednávané věci nebo osobám zakládající jeho vyloučení je nutné posuzovat výhradně se zřetelem na skutečnosti projednávaného případu. Na podjatost proto nelze usuzovat jen na základě názoru obviněného dovozovaného z okolností vytržených z kontextu všech skutečností majících pro takové posouzení význam. Je proto nutné v případě možných pochybností o podjatosti soudce vždy zvažovat celý komplex v konkrétní věci zjištěných skutečností, podkladů a postojů soudců v ní rozhodujících, neboť teprve při souhrnném uvážení všech důležitých poznatků je možné učinit spolehlivý závěr o tom, zda zkoumaná námitka zpochybňující nestrannost soudce svědčí s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem o podjatosti soudce či nikoli (k tomu srov. rozsudek pléna ESLP ze dne 24. 5. 1989 ve věci Hauschildt proti Dánsku, stížnost č. 10486/83, § 49). Pouhá skutečnost, že soud rozhodl v neprospěch stěžovatele, není dostatečná k závěru, že soud nebyl nestranný (srov. rozsudek ESLP ze dne 4. 3. 2010 ve věci Shalimov proti Ukrajině, stížnost č. 20808/02, § 69). Nestranností soudů se rozumí absence předsudku nebo předpojatosti, tedy rozhodování bez zájmu na výsledku při neexistenci konkrétních skutečností zpochybňujících spravedlivé rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012).

25. Na základě těchto zásad podle obsahu spisu a argumentů obviněného Nejvyšší soud shledal, že z postupu samosoudkyně soudu prvního stupně ani z jí vyslovených názorů nelze dojít k závěru, že by byly naplněny důvody pro její vyloučení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., protože obviněný neuvedl žádnou konkrétní okolnost, z níž by mohla podjatost soudkyně pramenit nebo v níž by se projevila. Z jeho dovolání je zřejmé, že vyjadřoval jen svou nespokojenost s tím, že neprovedla jím požadovaný důkaz, a naznačil v odůvodnění rozhodnutí popsanou slovní nepřesnost. Kromě těchto nedostatků, které mají spíše povahu skutkových výhrad, nezmínil žádné skutečnosti, které by mohly doložit jím vytýkanou podjatost. Jen pro úplnost lze uvést, že v celém dosavadním řízení, včetně jeho výsledku, nelze shledat v postojích a ve způsobu rozhodování soudkyně nic, co by i mimo obviněným uváděné skutečnosti mohlo zpochybnit její nestrannost. Nejvyšší soud proto obecně formulovanou námitku neshledal důvodnou. Podjatost soudkyně zásadně nelze zaměňovat s tím, že v jejích postupech byly shledány chyby, které lze napravit, jak bylo již výše zmíněno např. cestou dovolání, o čemž svědčí další část tohoto rozhodnutí.

VII. K námitkám podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř.

26. K dalším důvodům, jež obviněný v dovolání označil, je v obecné rovině třeba uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Podle obsahu přezkoumávaného rozhodnutí odvolací soud odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř., a tudíž rozsudek soudu prvního stupně věcně přezkoumal, proto obviněný mohl dovolání podat pouze v alternativě, že existuje důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), resp. b) tr. ř., o něž obviněný dovolání též opřel.

27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

28. Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud při zjišťování skutkových okolností povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

29. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k odstranění vad ve skutkových zjištěních, týkají-li se skutečností určujících pro naplnění znaků trestného činu. V posuzované věci obviněný uvedené požadavky splnil, protože jeho výhrady směřují zásadně proti závěrům soudů o výši hodnoty nemovitosti stanovené znaleckým posudkem, když brojil proti procesnímu postupu, na jehož základě soud určil hodnotu nemovitosti, která je s ohledem určující pro závěr o tom, zda se dopustil posuzovaného přečinu, což koresponduje s alternativou, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

30. Nejvyšší soud přisvědčil dovolání obviněného v tom, že v posuzované věci, kde soud podle tzv. právní věty jeho čin shledal ve znaku, že vydal cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčinil požár, a takovým činem způsobil značnou škodu, nebyla dostatečně a bez důvodných pochybností objasněna hodnota majetku, jenž byl ohrožen.

31. Přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo z nedbalosti způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, nebo kdo z nedbalosti takové obecné nebezpečí zvýší nebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění, a způsobí takovým činem značnou škodu. Podle § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku je škodou velkého rozsahu škoda dosahující částky nejméně 10.000.000 Kč a podle § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku je značnou škodou škoda dosahující částky 1.000.000 Kč. S ohledem na to, že soudy nebraly do úvahy, že by požárem mohlo dojít též k vydání lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, které jsou dalšími alternativními znaky objektivní stránky tohoto přečinu, bylo třeba pro závěr o vině obviněného zjistit, jakou hodnotu měl cizí majetek, jenž byl požárem obviněným založeným vydán v nebezpečí škody velkého rozsahu, která musí dosáhnout nejméně částky 10.000.000 Kč.

32. Podle zjištění soudu prvního stupně opírajících se o závěry znaleckého posudku Ing. Ivany Attlové, činila hodnota sousední nemovitosti 9.374.000 Kč a hodnota movitých věcí, které byly ohroženy, 740.130 Kč, což v součtu činí 10.114.130 Kč, tedy částku jen nepatrně překračující z hlediska použité právní kvalifikace minimální požadovanou hodnotu ohroženého majetku (srov. body 22. a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Pro tyto účely soud nevycházel ze závěrů znaleckého posudku zpracovaného Pražskou znaleckou kanceláří, jejž předložil obviněný soudu dne 9. 10. 2023, který hodnotu nemovitosti stanovil na částku 3.984.142 Kč, a to z důvodů, které soud vyložil zejména v bodě 23. svého rozsudku, resp. uvedl tam zásadní závěry tohoto znaleckého posudku s tím, že v bodě 25. konstatoval, proč považuje za správný posudek zpracovaný Ing. Ivanou Attlovou.

33. Posoudí-li se za této situace z hlediska obviněným namítaných vad procesní postup soudu prvního stupně při provádění dokazování, je třeba obviněnému přisvědčit stejně jako i názoru vyslovenému státní zástupkyní v jejím vyjádření k dovolání, že soudy obou stupňů v dané situaci, kdy se oba znalecké posudky svými závěry tak diametrálně liší, měly důsledně realizovat postup podle §§ 108, 109 a 110 tr. ř., což se v této věci nestalo. Namísto toho soud uvedené rozporné závěry překlenul jen vlastní úvahou rozvedenou v bodě 25. rozsudku, kde v zásadě sám vyhodnocoval podobnost srovnávaných staveb, což byl rozhodně nesprávný postup, protože bylo na místě, aby oba zpracovatele srovnávaných posudků předvolal a vyslechl ve smyslu § 108 tr. ř. Rovněž bylo zcela namístě, aby postupoval podle § 109 tr. ř., jestliže shledal vady ve znaleckém posudku Pražské znalecké kanceláře a měl o jeho správnosti pochybnosti, a aby za účelem odstranění nejasností a neúplností požádal oba znalce o vysvětlení.

34. Z těchto důvodů byl zcela důvodný požadavek obviněného na to, aby byl jako znalec před soudem vyslechnut ve smyslu § 109 tr. ř. zpracovatel znaleckého posudku Pražské znalecké kanceláře Ing. Milan Karásek, současně aby v jeho přítomnosti byla vyslechnuta i zpracovatelka prvního znaleckého posudku Ing. Ivana Attlová a aby se oba vyjádřili k tomu, z jakých důvodů činí své závěry, a reagovali na závěry druhého znalce, protože, když byly podány dva znalecké posudky k téže otázce, soud v hlavním líčení je povinen provést důkaz oběma posudky, vyslechnout zpracovatele obou posudků a při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci se s oběma posudky vypořádat tak, aby bylo zřejmé, který z posudků bere za základ svého rozhodnutí a z jakých důvodů.

Navíc Ing. Milan Karásek jako zpracovatel v pořadí druhého znaleckého posudku k téže problematice byl povinen se vyrovnat s předchozím znaleckým posudkem (srov. rozhodnutí č. 11/1987-I., II. Sb. rozh. tr.). V tomto směru bylo třeba i odstranit rozpor o charakteru budovy a k jakému účelu sloužila, jak důvodně vytýkal v dovolání obviněný, neboť ten upozorňoval na nesoulad a nejasnosti k této otázce, jimiž se soudy v jím naznačeném směru nezabývaly, závěry znaleckého zkoumání v tomto duchu neposuzovaly a případné rozpory neodstranily, jak ustanovení § 109 tr.

ř. ukládá. Podle obsahu znaleckých posudků se oba zpracovatelé v tomto směru liší, a též i mezi závěry soudu prvního a druhého stupně je nejednotnost, neboť zatímco okresní soud v bodě 15. rozsudku uzavřel, že „na vstupních vratech je uvedeno „penzion“, na zahradě byli spatřeni hosté, odvolací soud v bodě 14. svého usnesení konstatoval, že „posuzovaná nemovitost formálně penzionem není a nikdy nebyla, nicméně není pochyb o tom, že alespoň částečně k ubytovávání hostů sloužila (je nerozhodné, zda se jednalo o známé či cizí osoby a zda to byla za úplatu či zdarma)“.

I tuto nejednotnost bude nezbytné odstranit a pečlivě vysvětlit způsobem stanoveným v § 3 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb. (tím spíše, že ubytování rodinných příslušníků či známých v rámci návštěv rozhodně nelze podřadit pod služby penzionu, jak nepřesně vymezil odvolací soud). V tomto směru nelze vyloučit ani nutnost provést další dokazování tak, aby znalci mohli konkrétně reagovat na zjištěné skutečnosti. Je totiž třeba přisvědčit obviněnému, jestliže odkazem na § 3 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb. poukazoval na to, že právě účel stavby, k jakému slouží, má význam pro její ocenění, neboť pro účely oceňování se stavba posuzuje podle účelu užití.

Při nesouladu mezi účelem užití stavby uvedeným v rozhodnutí o povolení záměru, kolaudačním rozhodnutí nebo v kolaudačním souhlasu nebo ve stavebním povolení nebo ve veřejnoprávní smlouvě nahrazující stavební povolení nebo v ohlášení či v oznámení stavebníka stavebnímu úřadu nebo v souhlasu stavebního úřadu nebo v certifikátu autorizovaného inspektora a skutečným užitím se vychází při oceňování ze skutečného užití stavby.

Nejsou-li zachovány doklady o účelu, pro který byla stavba povolena, nebo při nesouladu mezi stavem uvedeným v katastru nemovitostí a skutečným stavem platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby nasvědčuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad. Toto ustanovení má aplikační charakter a jeho úkolem je určit, jakým způsobem má být oceňovaná stavba pro účely oceňování posuzována. Podle tohoto ustanovení má oceňovatel vycházet primárně z účelu užití, který je uveden v příslušném stavebně právním dokumentu. Pokud je však objekt užíván k jinému účelu, než je v tomto dokumentu uvedeno, má tento skutečný účel užívání přednost, a stavba by měla být oceněna podle tohoto účelu (srov. Polák, P., Kačaba, F., Poborský, F., Ort, P., Jonák, P., Klouček, J., Mošna, K. Zákon o oceňování majetku. Komentář. Wolters Kluwer ČR: Praha, 2022, Právní stav v ASPI ke dni 23. 11. 2021).

35. Soudy se však tímto postupem neřídily a v rámci provádění důkazů znaleckými posudky pochybily, protože si pro své úvahy a závěry procesně správným způsobem neopatřily nezbytné podklady. Navíc soud prvního stupně se dopustil chyby tím, že při provádění důkazu znaleckým posudkem Pražské znalecké kanceláře postupoval podle § 211 odst. 5 tr. ř. když jej, byť se souhlasem obviněného a státního zástupce, přečetl (srov. č. l. 566 spisu), a to v situaci, kdy se se závěry tohoto znaleckého posudku neztotožnil, měl k němu podstatné výhrady a shledával v něm chyby. Jde o vadu v procesním postupu, jak důvodně obviněný v dovolání vytýkal.

36. Podle § 211 odst. 5 tr. ř. místo výslechu znalce lze číst protokol o jeho výpovědi nebo jeho písemný posudek, jestliže znalec byl před podáním posudku poučen podle § 106 tr. ř., nejsou pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí. Ustanovení odstavce 1 věty druhé a třetí tu platí obdobně. Přečtení protokolu o výslechu znalce nebo přečtení písemného znaleckého posudku je tedy zásadně možné jen za současného splnění několika přesně stanovených podmínek, mimo poučení znalce a toho, že státní zástupce i obžalovaný projevili výslovný souhlas s přečtením písemného znaleckého posudku, je současně třeba, aby soud po přezkoumání posudku (písemného nebo obsaženého v protokole o výpovědi znalce) neměl pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku. Obecně se má za to, že pochybnosti v tomto směru nebudou, jestliže se znalec ve svém posudku vypořádal se všemi rozhodnými okolnostmi, odpověděl na všechny položené otázky a posudek znalce nevykazuje ani jiné obsahové nebo formální vady, což však není projednávaný případ, protože soud, jak rozvedl v odůvodnění rozsudku, měl podstatné výhrady proti posudku Pražské znalecké kanceláře, a tedy tuto podmínku nesplnil. Proto nemohl znalecký posudek přečíst podle § 211 odst. 5 tr. ř.

37. Měl-li soud pochybnost (viz např. použitý výraz, podle něhož znalecká kancelář „zřejmě vycházela z fotografií…“, v bodě 25. rozsudku okresního soudu apod.) o postupech a závěrech znalecké kanceláře, mohl a měl je odstranit osobním výslechem znalce, který předmětný posudek zpracoval, a to za podmínek výše rozvedených, zejména při dodržení zásad uvedených v § 109 tr. ř.

38. K uvedenému Nejvyšší soud navíc zdůrazňuje, že soud je povinen hodnotit znalecký posudek jako každý jiný důkaz, musí ho pečlivě prověřit a zkoumat. Toto platí pro každý znalecký posudek, který je k téže problematice zpracován, a je-li ke konkrétnímu problému zpracováno více posudků, je třeba, aby ve smyslu těchto zásad stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř. soud postupoval u každého z takto vedle sebe podaných znaleckých posudků. Ačkoli soud nemůže libovolně nahradit znalecký posudek svým laickým názorem, je povinen prověřit znalecký posudek zejména z hlediska toho, zda znalec přihlédl ke všem skutečnostem, které mají význam pro podání posudku, a zda se skutková východiska znalce opírají o skutečnosti v trestním řízení zjištěné, či naopak o skutečnosti pochybné anebo rozporné s ostatními důkazy (srov. rozhodnutí č. 40/1972 a č. 11/1987 Sb. rozh.

tr.). Soud či jiný orgán činný v trestním řízení zásadně nemůže ponechat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a slepě důvěřovat závěrům znalce, a proto vyvstanou-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, je orgán činný v trestním řízení povinen v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4, 5 tr. ř.) pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním dalších důkazů (např. výslech znalce, revizní znalecký posudek atd.). V případě závažných skutkových rozporů a pochybností o správnosti znaleckého posudku, které se nepodaří odstranit, je pak soud povinen postupovat podle zásady in dubio pro reo (srov. FRYŠTÁK, M.

Znalecké dokazování v trestním řízení. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 81, 82).

39. Je tedy třeba přisvědčit obviněnému v tvrzení, že soudy nižších stupňů nedůvodně neprovedly důkaz výslechem znalce z Pražské znalecké kanceláře, případně revizní znalecký posudek k přesvědčivému a správnému stanovení ceny nemovitosti ohrožené a zasažené požárem. Pokud soudy nedůvodně tento důkaz odmítly i přes požadavek obviněného provést, založily vadu tkvící v tzv. opomenutých důkazech, za něž se považují důkazy, o nichž ve vlastních rozhodovacích důvodech není ve vztahu k jejich zamítnutí či hodnocení zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. V posuzované věci je třeba odmítnutí provedení uvedených důkazů označit za neodpovídající stavu dokazování a závažnosti věci. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného v této věci nesvědčí o žádném ze tří důvodů, pro něž neměl být návrh neakceptován, protože tvrzená skutečnost měla relevantní souvislost s předmětem řízení, výslech znalce mohl vyvrátit tvrzenou skutečnost, tedy toto tvrzení disponovalo vypovídací potencí a nešlo o nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nebylo v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Rozhodné totiž v posuzované věci je, že každý ze znaleckých posudků k ocenění nemovitosti obsahoval diametrálně odlišný závěr a velmi podstatný rozpor ohledně z toho, na základě jakých podkladů znalci Ing. Ivana Attlová a Ing. Milan Karásek dospěli k závěru o zcela rozdílných hodnotách téže požárem dotčené nemovitosti, když znalkyně Ing. Ivana Attlová tuto cenu za stavbu bez pozemků stanovila na částku 9.374.000 Kč, zatímco Pražská znalecká kancelář stejnou nemovitost ocenila na 3.984.142 Kč, a to dokonce při výměře užitné plochy o 58 m2 (458 m2) vyšší, nežli určila znalkyně Ing. Ivana Attlová (400 m2).

40. Jedná se zjevně o velmi markantní rozdíl mezi oběma znalecky stanovenými cenami, který může mít v konečném důsledku významný dopad i na použitou právní kvalifikaci, neboť podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněnému klade za vinu, že „bezprostředně ohrozil nemovitý majetek poškozených … v hodnotě nejméně 9.374.000 Kč a majetek movitý v hodnotě nejméně 740.130 Kč“, v souhrnu tedy hodnota ohrožených věcí přesáhla (nadto jen velmi nepatrně o 114.130 Kč) částku 10.000.000 Kč.

41. Z uvedeného je zřejmé, že pokud provedenými důkazy nebylo s dostatečnou jistotou zjištěno, jaká byla skutečná cena věcí (nemovitých i movitých), jež byly požárem způsobeným posuzovaným jednáním obviněného ohroženy, nebylo možné bez důvodných pochybností ani uzavřít, zda vůbec byla po objektivní stránce naplněna předmětná skutková podstata přečinu obecného ohrožení z nedbalosti, kterým byl obviněný shledán vinným, a to v alternativě základní skutkové podstaty „vydání v nebezpečí škody velkého rozsahu“. Znak nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku musí být prokázán, a nestačí proto, aby došlo ke škodě na cizím majetku v důsledku obecně nebezpečného jednání, aniž by bylo zjištěno, že škoda, která z takového jednání konkrétně hrozila, byla velkého rozsahu (srov. rozhodnutí č. 47/1970 Sb. rozh. tr.).

42. Soudům je třeba vytknout, že se v rámci prováděného dokazování soustředily pouze na tento znak, když pominuly další dva znaky, a to „vydání lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví“, ač základní skutková podstata přečinu podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku, jak bylo uvedeno výše, je tvořena obecně nebezpečným následkem nedbalostního způsobení obecného nebezpečí tím, že pachatel vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek vydá v nebezpečí škody velkého rozsahu. Zda byl v konkrétním případě ohrožen větší počet osob na životě nebo zdraví, závisí na různých okolnostech, zejména na povaze místa, kde k ohrožení došlo, a způsobu, jakým k němu došlo (srov. rozhodnutí č. 39/1982 Sb. rozh. tr.). Pro obecné nebezpečí nestačí vznik nebezpečí jakékoli újmy na zdraví, ale musí jít přinejmenším o nebezpečí těžké újmy na zdraví.

43. Podle obsahu napadených rozhodnutí soudy zvažovaly pouze ohrožení majetku, aniž objasňovaly, zda se v objektu či jeho bezprostřední blízkosti nenacházely osoby, které mohly být požárem rovněž ohroženy, tím spíše pokud se podle soudu prvního stupně mělo jednat o budovu, kde přespávaly další osoby, a nezabývaly se tím, kdo byl v době požáru v této budově ubytován a kdo byl na místě přítomen. Pro případ, že by soud po novém projednání věci dospěl k závěru, že hodnota ohroženého majetku nedosahovala potřebné výše alespoň 10.000.000 Kč, a tedy by nemohla být naplněna alternativa, kterou dosud soudy v jednání obviněného podle tzv. právní věty výroku o vině spatřovaly, bude třeba zkoumat, zda mohli být požárem lidé ohroženi na životě nebo na zdraví. Neboť i přesto, že se soudy, byť dosud bez potřebného důkazního podkladu, jak bylo uvedeno výše, přiklonily k závěru, že šlo o budovu sloužící k ubytování lidí, tuto skutečnost do právního závěru nepromítly a tím, zda někdo v budově v době požáru byl, se nezabývaly, a to přesto, že svědkyně M. S. uvedla (viz bod 5. rozsudku soudu prvního stupně), že si požáru sama nevšimla, ale upozornili ji na něj turisté. Toto zjištění však nebylo objasňováno, a tedy není zřejmé, zda byli v budově, nebo o jaké turisty vůbec šlo.

44. Je však třeba mít na zřeteli, jak bylo výše uvedeno, že v současném použití obou těchto alternativně vymezených znaků brání soudům zákaz reformationis in peius zakotvený v § 265s odst. 2 tr. ř., tzn. že znak skutkové podstaty spočívající v ohrožení života nebo zdraví lidí může být shledán pro závěr o vině obviněného podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku v této alternativě jen tehdy, když nebude prokázán znak vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu.

45. Námitky obviněného týkající se nedostatků při oceňování movitých věcí Nejvyšší soud nepovažoval za důvodné, a to v zásadě ze stejných důvodů, jež ve svém vyjádření rozvedla státní zástupkyně, která poukázala zejména na to, že se soudy s uvedenou problematikou již vypořádaly a vady, k nimž v předchozích stádiích prováděného dokazování došlo, postupně odstranily. Nelze přehlédnout, že pochybení znalce, který vycházel z důkazů, jež neprovedl soud, ale on sám, nastalo v počátečních fázích trestního řízení. Nyní dovoláním napadená rozhodnutí jsou již v pořadí druhými rozhodnutími ve věci, protože první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl usnesením odvolacího soudu ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 11 To 38/2023 (č. l. 452 a násl.) z podnětu odvolání obviněného zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně právě pro nedostatky ve znaleckém posudku z oboru ekonomika, ceny a odhady movitých věcí, drahých kamenů a kovů, zpracovaném Václavem Šaníkem, a že soud prvního stupně při hlavním líčení neprovedl důkaz v přípravném řízení zajištěným seznamem zničených a poškozených věcí. Proto byl ve věci nově přibrán jako znalec Jiří Pelikán, který zpracoval za účelem ocenění movitých věcí nový znalecký posudek, jehož podkladem bylo doplněné dokazování s tím, že stranám byla dána možnost se tohoto úkonu zúčastnit. Znalec Jiří Pelikán z řádně procesně zajištěných důkazů vycházel a podle pokynů odvolacího soudu při určení věcí a jejich hodnoty se opíral též o seznam předložený poškozenými (srov. body 15. až 17. rozsudku soudu prvního stupně).

46. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nezjistil nedostatky v oceňování movitých věcí, a proto v tomto směru uplatněné výhrady obviněného neakceptoval.

VIII. Závěr

47. Nejvyšší soud shrnuje, že důvodem, proč napadená rozhodnutí nemohou obstát a bylo je třeba zrušit, jsou výše popsané nedostatky při provádění znaleckých posudků ve věci zpracovaných Ing. Ivanou Attlovou a Pražskou znaleckou kanceláří, zejména vady v nedodržení postupu podle §§ 108, 109, 110 a § 211 odst. 5 tr. ř., jak je výše podrobně popsáno. Uvedené vady bude třeba odstranit tím, že soud provede důkaz oběma posudky, vyslechne jejich zpracovatele a při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci se s oběma posudky vypořádá tak, aby bylo zřejmé, který z posudků bere za základ svého rozhodnutí a z jakých důvodů. Znalci musí své závěry vysvětlit a vzájemně svá stanoviska odborně doložit. Jestliže se neshodnou, pak bude na soudu, aby postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. určil, které závěry bere za základ svého rozhodnutí, přičemž nelze vyloučit, že bude za účelem řádného objasnění věci nutné vyslechnout i jiné osoby či zajistit další potřebné podklady.

48. Též je vhodné zmínit, že soud bude všechny ostatní důkazy hodnotit ve smyslu zásad uvedených v § 2 odst. 6 tr. ř. V dané věci je vhodné zmínit i možnost přibrání znaleckého ústavu podle § 110 tr. ř., což je postup, jenž nevyplývá automaticky z toho, že dva dosud podané znalecké posudky obsahují různé závěry (srov. rozhodnutí č. 11/1987-III. Sb. rozh. tr.), ale jde-li o výjimečný, zvlášť obtížný případ vyžadující zvláštního vědeckého posouzení.

49. Vzniknou-li pochybnosti o těchto skutkových otázkách, bude namístě postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. V ní je obsažen požadavek, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného, kdy ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení totiž vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. Odsuzující rozsudek tedy může být vynesen až tehdy, pokud byly odstraněny všechny důvodné pochybnosti o vině obžalovaného, přičemž není-li vina plně prokázána, musí být obžalovaný zproštěn obžaloby, neboť nedokázaná vina má stejný význam jako dokázaná nevina (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16). Uvedený nedostatek byl důvodem, proč Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 1 T 29/2022, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024, sp. zn. 11 To 381/2023, jakož podle § 265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

50. Dovolání obviněného v části týkající se ostatních jím vytýkaných vad důvodným neshledal.

51. Bude-li výsledkem provedeného dokazování závěr, že obviněný požárem ohrozil majetek velkého rozsahu [viz § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku], čin obviněného v tomto směru i právně posoudí. Jestliže naplnění uvedeného alternativního znaku z výsledků provedeného dokazování nevyplyne, anebo bude třeba postupovat podle zásady in dubio pro reo, v tom případě se bude třeba zaměřit na naplnění některého z dalších alternativních znaků objektivní stránky základní skutkové podstaty přečinu podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku, jak bylo výše naznačeno, a vést dokazování za účelem objasnění, zda nehrozilo vydání lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, a podle výsledku takto doplněného dokazování bude soud povinen zvážit, zda obviněný uvedený přečin nespáchal případně v této alternativě.

52. Závěrem Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že v dalším řízení je soud prvního stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

53. Protože vady rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 6. 2024

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu