Judikát 8 Tdo 484/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10.03.2026
Spisová značka:8 Tdo 484/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.484.2025.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby Spolupachatelství
Organizátor trestného činu
Hodnocení důkazů
Úmysl přímý
Škoda
Peněžitý trest
Zrušení právnické osoby
Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku § 23 tr. zákoníku
§ 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř. § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku § 138 odst. 1 písm. d), e) tr. zákoníku § 71 odst. 1 tr. zákoníku
§ 70 tr. zákoníku
§ 18 odst. 1,2 t.o.p.o. § 68 odst. 4 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
8 Tdo 484/2025-14463
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 3. 2026 o dovoláních obviněných M. Š., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, Marka HamanA, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, Jiřího LevÉHO, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, Michala LiškY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, Ing. Jana ŠormA, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, Zdeňka ŠvehlY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, a o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné právnické osoby Agentura HERA, s.
r. o., zapsané v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze oddíl C, vložka 62677, IČO 25703731, se sídlem Biskupcova 5/838, Praha 3, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 4 To 57/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 52/2019, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. Š., Marka Hamana, Jiřího Levého, Michala Lišky, Jana Šorma a Zdeňka Švehly i nejvyššího státního zástupce odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2022, sp. zn. 3 T 52/2019, byli uznáni vinnými obviněný M. Š. jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, obvinění Marek Haman, Michal Liška, Jiří Levý, Jan Šorm a Zdeněk Švehla zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku, obviněná právnická osoba Agentura HERA, s. r. o., IČO 25703731, se sídlem Biskupcova 5/838, Praha 3 (dále „Agentura HERA“), zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku za užití § 7 t. o. p. o., jichž se podle § 23 tr. zákoníku dopustili společně s dalšími spoluobviněnými, kteří byli též odsouzeni, ale dovolání nepodali, a to P. B., M. H., T. J., P. L., M. M., I. S., R. V., V. V. a O. Ž.
2. Těchto zločinů se obvinění dopustili (zkráceně) tím, že v období nejméně od 1. 1. 2012 do 31. 3. 2017, obviněný M. Š. v úmyslu krátit daň, zorganizoval skupinu obchodních společností se strukturou tvořenou I.
AGENTUROU FACE CZ, a. s., IČO 247 82 661, se sídlem Politických vězňů 1597/19, 11000 Praha 1 (dále „Agentura FACE“) a Agenturou HERA, které prováděly reálné reklamní služby, z čehož měly vysoké příjmy a vysoký odvod DPH, přičemž odvod DPH a DPPO byl neoprávněně snížen na základě zahrnutí fiktivních plnění od společností v bodě II., a to obchodní společnosti, všechny společnosti s ručením omezeným (s. r. o.): BTW Company, Burn Global, Double M Servis CZ, DURBANO, GODOTEX, he media group, (dříve Heliko, HEPYSTAV, KLEVARYS, MM COMPLETE SERVIS, PRONTO MEDIA, UMTS Reklamní a produkční, Weberberger AUTO, které nevykonávaly žádnou reálnou podnikatelskou činnost, do jejich statutárních orgánů byly dosazovány nastrčené osoby a jejich fiktivní plnění bylo zahrnuto do účetnictví společností v bodě I.
a na účty těchto společností byly převáděny finanční prostředky od dalších uvedených společností, přičemž s těmito finančními prostředky bylo nakládáno podle pokynů M. Š., tyto finanční prostředky byly následně vybrány v hotovosti na různých místech disponenty na jednotlivých bankovních účtech a jimi předány nebo přeposlány na bankovní účty společností v bodě III., a to BENCOTTO CZ, BIG NO Agency, BOLERO TRADE, Triosan, které nevykonávaly žádnou reálnou podnikatelskou činnost, a na účty těchto společností byly převáděny finanční prostředky od společností v bodě II.
s cílem zastřít původ peněz pocházejících z trestné činnosti, tyto finanční prostředky byly vybírány v hotovosti disponenty z bankovních účtů jednotlivých obchodních společností a předávány zejména Michalu Liškovi, I. S. nebo M. Š., do tohoto jednání byli dále zapojeni dovolatelé Marek Haman, Zdeněk Švehla, Jan Šorm a Jiří Levý a dále obvinění P. B., M. H., T. J., P. L., J. L., M. M., R. V., V. V., O. Ž., byla vytvořena a organizována skupina společností v úmyslu krácení daně tak, že předstírané obchody v oblasti reklamní služby nepravdivě zavedli do účetnictví zapojených obchodních společností a nepravdivě uvedli do přiznání k DPH a k DPPO, čímž neoprávněně zvyšovali náklady u společností uvedených pod body I., s cílem zkrátit daň z přidané hodnoty (dále „DPH“) a daň z příjmů (dále „DPPO“) těchto společností a v případě společností pod bodem II.
v úmyslu zastřít trestnou činnost spočívající zkrácení daně a původ peněz pocházejících z této trestné činnosti, obviněný M. Š. tak rozvedenou činností společně s osobami jednajícími za společnosti uvedené v bodě I., II. a III., s cílem zkrátit daň za společnosti Agentura FACE a Agentura HERA v období nejméně od 1. 1. 2012 do konce dubna 2017, vytvořil skupinu společností za účelem předstírání řádné obchodní činnosti, přičemž tuto skupinu řídil sám i prostřednictvím dalších osob, mimo jiné dovolatelů Michala Lišky a Jana Šorma, čímž zorganizoval zkrácení daně u společnosti Agentura HERA, a to DPH ve výši 43.564.825,21 Kč, DPPO ve výši 37.344.802,42 Kč, celkově ve výši 80.909.627,63 Kč, a u společnosti Agentura FACE, a to DPH ve výši 176.301.085,95 Kč, DPPO ve výši 162.190.474,89 Kč, celkově ve výši 338.491.562,84 Kč, celkem tedy ve výši 419.401.190,47 Kč, obviněný Marek Haman a) v období nejméně od 2.
7. 2014 do 31. 3.
2017, jako statutární zástupce společnosti Agentura HERA společně nejméně s obviněnými M. Š., s osobami jednajícími za společnosti uvedenými v bodě II., v úmyslu zkrátit daň, jako statutární zástupce si neplnil povinnosti vyplývající z platných zákonů, řádně nevedl účetnictví, jako statutární zástupce prováděl plnění za společnost Agentura HERA, měl dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu společnosti Agentura HERA, č. XY, vedenému u Komerční banky od 1. 1. 2012 do současnosti, ve spolupráci s obviněným M.
Š. nechával vystavovat faktury za fiktivní reklamní činnost údajně prováděnou společnostmi Burn Global, HEPYSTAV, KLEVARYS, MM, Weberberger a následně je opět ve spolupráci s obviněným M. Š. nechal zavést do účetnictví jednotlivých společností a vykázat v daňových přiznáních k DPH a DPPO za jednotlivá zdaňovací období, zároveň neoprávněně zaúčtovat fiktivní plnění od společností uvedených bod bodem II. do nákladů společnosti Agentura HERA, ačkoliv věděl, že výše uvedená reklamní činnost je pouze fiktivní, daňová přiznání k DPH i DPPO předkládal na místně příslušný Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště Praha 3, čímž za společnost Agentura HERA, zkrátil DPH ve výši 43.564.825,21 Kč a DPPO ve výši 37.344.802,42 Kč, celkově ve výši 80.909.627,63 Kč, b) v období nejméně od 1.
1. 2012 do 16. 12. 2015, dle pokynů obviněného M. Š. sám, nebo ve spolupráci s obviněnými Janem Šormem a Zdeňkem Švehlou, pomáhal řídit společnost Agentura FACE, která vedle reálné podnikatelské činnosti spočívající v provádění reklamních prací, předstírala další podnikatelskou činnost, sám, případně ve spolupráci s Ing. Janem Šormem a Zdeňkem Švehlou vydával pokyny k vystavení fiktivních faktur společnostmi BTW, Burn Global, Double M, DURBANO, GODOTEX, he media, KLEVARYS, MM, PRONTO, UMTS za fiktivních reklamní činnost a následně je nechal zahrnout do účetnictví společnosti Agentura FACE a nechal vykázat v daňových přiznáních k DPH a DPPO za jednotlivá zdaňovací období, i když věděl že deklarované práce neproběhly, přičemž se také účastnil přebírání finančních prostředků v hotovosti od prostředníků jako např. obviněného I.
S., čímž se podílel na zkrácení daně u společnosti Agentura FACE, a to DPH ve výši 176.301.085,95 Kč, DPPO ve výši 157.416.074,58 Kč, celkově ve výši 333.717.160,54 Kč, celkem tedy ve výši 414.626.788,17 Kč, obviněný Jiří Levý a) v období nejméně od 4. 12. 2014 do 5. 8. 2015, jako statutární zástupce společnosti KLEVARYS, v úmyslu zkrátit daň jako statutární zástupce, řádně nevedl účetnictví, prováděl plnění za společnost KLEVARYS, za fiktivní podnikatelskou činnost v oblasti reklamy, na společnost Agentura HERA, ve výši 35.634.509 Kč, na základě dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu vedenému u Komerční banky, č. XY, od 5.
12. 2014 do 28. 7.
2016 prováděl hotovostní výběry jednotlivých finančních prostředků v částce přesahující 33.048.000 Kč nebo přeposílal finanční prostředky, i když věděl, že společnost nevykonává žádnou reálnou podnikatelskou činnost, dále jako jednatel společnosti nechal zahrnout fiktivní podnikatelskou činnost (vydané faktury) do účetnictví a zároveň předkládal daňová přiznání k DPH i DPPO na místně příslušný Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště Praha 1, aby předstíral prováděnou fiktivní činnost v oblasti reklamní činnosti, čímž se podílel na páchání trestné činnosti zkrácení daně ve společnosti Agentura HERA, přičemž uvedenou trestnou činností se podílel na zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši 6.186.150,83 Kč a daně z příjmů právnických osob ve výši 5.595.188,13 Kč, celkově ve výši 11.781.338,96 Kč, b) v období nejméně od 19.
2. 2016 do 16. 11. 2016 jako zplnomocněný zástupce jednatele společnosti Weberberger, v úmyslu zkrátit daň, jako statutární zástupce, řádně nevedl účetnictví, prováděl plnění za společnost Weberberger za fiktivní podnikatelskou činnost v oblasti reklamy, na společnost Agentura HERA ve výši 30.637.515 Kč, na základě dispozičního oprávnění k bankovním účtům vedeným u Komerční banky, a. s., č. XY, od 18. 3. 2016 do 18. 12. 2016, č. XY, od 18. 3. 2016 do 18. 12. 2016 prováděl hotovostní výběry jednotlivých finančních prostředků v částce přesahující 14.956.302 Kč nebo přeposílal finanční prostředky, i když věděl, že společnost nevykonává žádnou reálnou podnikatelskou činnost, dále jako zástupce jednatele společnosti nechal zahrnout fiktivní podnikatelskou činnost (vydané faktury) do účetnictví a zároveň předkládal daňová přiznání k DPH i DPPO, aby předstíral prováděnou fiktivní činnost v oblasti reklamní činnosti, čímž se podílel na páchání trestné činnosti zkrácení daně ve společnosti Agentura HERA, přičemž uvedenou trestnou činností se podílel na zkrácení DPH ve výši 5.321.576,40 Kč a DPPO ve výši 4.814.759,60 Kč, celkově ve výši 10.136.336,00 Kč, celkově se podílel na zkrácení daně svojí aktivitou ve společnostech KLEVARYS a Weberberger ve výši 21.917.674,96 Kč, obviněný Michal Liška se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně podílel na zkrácení daně ve výši 44.549.792,34 Kč, avšak o jeho vině rozhodl zcela nově odvolací soud (viz níže), obviněný Jan Šorm v období nejméně od 1.
1. 2012 do konce června 2016, minimálně spolu s obviněným Markem Hamanem a obviněným Zdeňkem Švehlou podle pokynů obviněného M. Š. pomáhal řídit společnost Agentura FACE, resp. jeho statutárního zástupce, obviněného Zdeňka Švehlu, s cílem krátit daň předstíral, že byly uskutečněny reklamní práce a že za ně bylo řádně zaplaceno, avšak k deklarovanému poskytnutí služeb nedošlo, a to tím způsobem, že vydával pokyny k vystavení faktur společnostmi BTW, Burn, Double, DURBANO, GODOTEX, he media, KLEVARYS, MM, PRONTO, UMTS za fiktivní reklamní činnost, přebíral finanční prostředky, které byly při předstírání řádné podnikatelské činnosti zasílány na účty údajných dodavatelských společností a následně vybírány v hotovosti od pověřených disponentů s účty těchto společností, peníze přebíral minimálně od obviněného I.
S., nechal zahrnout do účetnictví společnosti Agentura FACE, fiktivní podnikatelskou činnost (přijaté faktury) těchto společností a nechal vykázat v daňových přiznání k DPH a DPPO za jednotlivá zdaňovací období, ačkoliv věděl, že se deklarovaná činnost neuskutečnila, čímž za Agentura FACE zkrátil DPH ve výši 176.301.085,95 Kč a DPPO ve výši 162.190.476,89 Kč, celkově ve výši 338.491.562,84 Kč, obviněný Zdeněk Švehla v období nejméně od 1. 1. 2012 do konce června 2016, jako statutární zástupce společnosti Agentura FACE, společně nejméně s obviněným Markem Hamanem a Janem Šormem v úmyslu zkrátit daň řádně nevedl účetnictví, do účetnictví společnosti Agentura FACE, nechal zařadit nepravdivé faktury společností BTW, Burn Global, Double, DURBANO, GODOTEX, Heliko, KLEVARYS, MM, PRONTO, UMTS za fiktivní reklamní činnost, za společnost Agentura FACE, inkasoval plnění na bankovní účet společnosti Agentura FACE, a nechal vykázat v daňových přiznání k DPH a DPPO za jednotlivá zdaňovací období, ačkoliv věděl, že tato činnost je pouze fiktivní, nepravdivá daňová přiznání předkládal na místně příslušný Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště Praha 4, čímž za společnost Agentura FACE zkrátil DPH ve výši 176.301.085,95 Kč a DPPO ve výši 162.190.476,89 Kč, celkově ve výši 338.491.562,84 Kč, obviněná Agentura HERA jako plátce DPH a DPPO jednáním statutárního orgánu společnosti, jednatele obviněného Marka Hamana, fakticky ovládajícího společnost, se podílela na páchané trestné činnosti tím, že její statutární orgán v rozhodné míře určoval postup společnosti vůči orgánům finanční správy, v rámci své činnosti a ve svém zájmu, za období nejméně od února 2015 do konce března 2017, s cílem vyhnout se úplnému splnění daňové povinnosti vyplývající z podnikatelské činnosti provozované společností Agentura HERA konkrétně při poskytování služeb o oblasti reklamy, předstírala neuskutečněnou podnikatelskou činnost tím, že přijala do účetnictví fiktivní doklady o provedených pracích od společností Burn Global, HEPYSTAV, KLEVARYS, MM a Weberberger platby za tyto údajné činnosti uplatnila v účetnictví jako náklady, ačkoliv statutární orgán dobře věděl, že deklarované práce provedeny nebyly a náklady tedy nevznikly a tato plnění nepravdivě zahrnula do přiznání k DPH a DPPO, zároveň nechala tyto doklady zavést do účetnictví obchodních společností Burn Global, HEPYSTAV, KLEVARYS, MM a Weberberger, aby předstíral, že k deklarovaným pracím došlo, se stejným záměrem také nechala provést platby ze svého účtu na účty údajných dodavatelů, avšak z těchto účtů peníze nechala opět vybrat v hotovosti nebo přeposlat dále, čímž zkrátila DPH v celkové výši 43.564.825,21 Kč a DPPO celkem ve výši 80.909.627,63 Kč, v popisu skutku v bodech I.
jsou rovněž uvedeny nepravdivě deklarované transakce s tím, že uvedenou činností obviněného Zdeňka Švehly byly nepravdivě do daňově uznatelných nákladů zahrnuty faktury za fiktivní plnění vydané výše uvedenými společnostmi, čímž popsaným jednáním úmyslně zkrátil DPH za období 2012 až 2015, v celkové výši v bodě A./176.301.085,95 Kč, v bodě B./ celkově ve výši 338.491.562,84 Kč, v bodech II.
obviněný Marek Haman, jednající za společnost Agentura HERA, neoprávněně prostřednictvím obviněného M. R. deklaroval přijaté faktury za fiktivní služby v oblasti reklamní činnosti, tedy za uskutečněná zdanitelná plnění v bodě A./ v celkové výši 43.564.825,21 Kč, v bodě B./ celkově ve výši 80.909.627,63 Kč. V popisu skutku jsou podrobně popsány jak faktury, tak konkrétní jednání a vzájemné vazby mezi jednotlivými společnostmi i obviněnými. Tímto jednáním byla k újmě České republiky zastoupené Generálním finančním ředitelstvím, Lazarská 15/7, Praha 1, zkrácena daň v celkové výši 419.401.190,47 Kč.
3. Dovolatelé byli odsouzeni tak, že obviněnému M. Š. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v částce 2.000.000 Kč a podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, ve výroku uvedených movitých a nemovitých věcí. Obviněný Marek Haman byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku k peněžitému trestu v částce 1.000.000 Kč. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 5 let, a podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 70 odst. 1 tr. zákoníku k trestu propadnutí náhradní hodnoty uvedených movitých a nemovitých věcí.
Obviněný Jiří Levý byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v částce 100.000 Kč, a podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 3 let. Obviněný Michal Liška byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 70 odst. 1 tr. zákoníku k trestu propadnutí náhradní hodnoty movitých a nemovitých věcí uvedených ve výroku, a podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 3 let. Obviněný Jan Šorm podle § 240 odst. 3 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku k peněžitému trestu v částce 1.000.000 Kč, a podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 70 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu propadnutí náhradní hodnoty, a to finanční hotovosti v celkové výši 4.734.600 Kč. Obviněný Zdeněk Švehla byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v částce 100.000 Kč a podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 5 let. Obviněná společnost Agentura HERA byla odsouzena podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku ve smyslu § 67 odst. 1 a 68 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 18 odst. 1, odst. 2 t. o. p. o. k peněžitému trestu ve výši 5.000.000 Kč.
4. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech dalších spoluobviněných, kteří dovolání nepodali, a zprošťujícím výrokem o dalších osobách, které byly obžalovány.
5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 4 To 57/2023, z podnětu odvolání podaných všemi obviněnými a státního zástupce rozhodl tak, že
I. Podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněných M. H., P. L., M. M., R. V., V. V. a O. Ž. a dovolatele Michala Lišky, zrušil v celém rozsahu, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek z podnětu odvolání obviněné právnické osoby Agentura HERA zrušil též v celém rozsahu, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek ohledně dovolatelů M. Š., Marka Hamana, Jana Šorma, Zdeňka Švehly a obviněných T.
J. a P. B. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výrocích o trestech. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. v rámci tohoto zrušení znovu rozhodl o vině obviněného Michala Lišky tak, že jej uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [bod 1)], zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr.
zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [bod 2)], kterých se dopustil (zkráceně) tím, že ad 1) v období nejméně od 1. 10. 2013 do konce března 2014, jako statutární zástupce společnosti GODOTEX společně, po předchozí vzájemné domluvě nejméně s obviněným M. Š., v úmyslu zkrátit daň, neplnil povinnosti jednatele vyplývající z platných zákonů, řádně nevedl účetnictví, prováděl plnění za společnost GODOTEX za fiktivní podnikatelskou činnost v oblasti reklamy na společnost Agentura FACE ve výši 27.953.982,60 Kč, specifikovanou pod bodem I.
výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2022, sp. zn. 3 T 52/2019, na základě dispozičního oprávnění k bankovním účtům, od 29. 1. 2014 do 10. 11.
2014, prováděl jednotlivé hotovostní výběry finančních prostředků v celkové částce 5.030.000 Kč nebo přeposílal v rozsudku konkrétně uvedené finanční prostředky, ačkoliv věděl, že společnost nevykonává žádnou reálnou podnikatelskou činnost, dále jako jednatel společnosti nechal zahrnout fiktivní podnikatelskou činnost (vydané faktury) do účetnictví a zároveň předkládal daňová přiznání k DPH i DPPO na místně příslušný finanční úřad, aby předstíral prováděnou fiktivní činnost v oblasti reklamní činnosti, čímž u společnosti Agentura FACE zkrátil DPH ve výši 4.852.811,38 Kč a DPPO ve výši 4.389.222,53 Kč, celkově ve výši 9.242.033,91 Kč, ad 2) v období nejméně od března 2015 do 31.
3. 2017 v úmyslu zastřít původ věci získané trestným činem, spočívajícím v krácení daně u společnosti Agentura HERA s využitím fiktivních faktur vystavených společností HEPYSTAV v celkové výši 138.333.485 Kč, specifikovaných pod bodem II. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2022, sp. zn. 3 T 52/2019, sám aktivně vybíral hotovost z bankomatů různých bank, byl prostředníkem mezi obviněným M. Š. a P. B., který jako zplnomocněný disponent s bankovními účty společnosti HEPYSTAV, po přijetí plateb na její účty od společnosti Agentura HERA podle jeho pokynů realizoval hotovostní výběry v celkové výši 89.869.000 Kč, poté mu finanční prostředky předával a obviněný Michal Liška je následně předával obviněnému M.
Š., kdy účelem těchto operací bylo pouze zastření původu finančních prostředků, které byly získány trestnou činností, na níž se podílel na legalizaci výnosů z trestné činnosti ve výši nejméně 35.307.758,43 Kč. Za uvedené trestné činy odvolací soud obviněného Michala Lišku odsoudil podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí náhradní hodnoty v částce 400.000 Kč, zajištěné při domovní prohlídce, a finančních prostředků zajištěných na jeho účtu č. XY, vedeném u J&T Banka (ke dni 25. 6. 2014 ve výši 3.142.931,50 Kč). Podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku je odsoudil rovněž k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu a prokuristy obchodní korporace a spolku na dobu tří let. Agenturu HERA odvolací soud uznal vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku (účinného od 1. 10. 2020), za užití § 7 a § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) t. o. p. o. na skutkovém základě spočívajícím v tom, že jednáním jednatele obviněného Marka Hamana, fakticky v rozhodné míře určujícího postup společnosti vůči orgánům finanční správy, v rámci své činnosti a ve svém zájmu, v období nejméně od 2. 7. 2014 do konce března 2017, s cílem vyhnout se řádnému splnění daňové povinnosti vyplývající z podnikatelské činnosti provozované společností Agentura HERA v oblasti poskytování služeb v oblasti reklamy, jednáním popsaným pod bodem 3.
a) výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2022, sp. zn. 3 T 52/2019, v úmyslu zkrátit daň, předstíral neuskutečněnou podnikatelskou činnost tím způsobem, že přijal do účetnictví společnosti Agentura HERA fiktivní doklady o provedených reklamních službách od společností Burn Global, HEPYSTAV, KLEVARYS, MM a Weberberger, platby za tyto údajné činnosti uplatnil v účetnictví společnosti Agentura HERA jako náklady, ačkoliv dobře věděl, že deklarované práce provedeny nebyly, a tato fiktivní plnění nepravdivě zahrnul do daňových přiznání společnosti Agentura HERA k DPH a k DPPO (a to v případech konkrétně specifikovaných pod body II.
A), B) výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2022, sp. zn. 3 T 52/2019, předkládaných Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště Praha 3, zároveň nechal tyto fiktivní doklady zavést do účetnictví obchodních společnostní Burn Global, HEPYSTAV, KLEVARYS, MM a Weberberger, aby předstíral, že k deklarovaným plněním došlo, se stejným záměrem také nechal provést platby z účtu společnosti Agentura HERA na účty uvedených údajných dodavatelů, avšak z těchto účtů peníze nechal opět vybrat v hotovosti nebo přeposlat dále, čímž u společnosti Agentura HERA zkrátil DPH za zdaňovací období měsíců července 2014 až března 2017 v celkové výši 43.564.825,21 Kč a DPPO za zdaňovací období roků 2014, 2015 a 2016 v celkové výši 37.344.802 Kč, tedy celkem ve výši 80.909.627,63 Kč. Za tento zločin Agenturu HERA odsoudil podle § 240 odst. 3 tr.
zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 18 odst. 1, odst. 2 t. o. p. o. k peněžitému trestu v celkové výměře 5.000.000 Kč. Odvolací soud při nezměněném výroku o vině, jímž byli jednotliví obvinění uznáni vinnými, nově uložil tresty tak, že:
Obviněnému M. Š. uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to motorových vozidel Chevrolet Corvete, Ford Mustang Fastback, Dodge Callenger SRT-8, finančních prostředků získaných za prodej zajištěného vozidla Hummer H3 GMT345 ve výši 488.000 Kč, finančních prostředků získaných za prodej zajištěného vozidla Mercedes-Benz/LE VOYAGEUR, ve výši 1.186.000 Kč, konkrétně uvedených pozemků, 10 ks náramkových hodinek v kazetě (zn. Breitling 1884, dvojích zn. Porsche design, zn. Fortis, zn. H3, Prokop-Brož – 2012, zn. GUCCI, zn. TAGheuer, zn. IWC SCHAFHAUSEN, zn. HUGO BOSS, trojích zn. TAGheuer, 2 ks zn. TIME MOVER, zn. U-BOAT, VETRO ZAFFIRO, zn. HUBLOT BIG BANG) a finanční hotovosti v celkové výši 128.000 Kč, zajištěné při domovní prohlídce.
Obviněný Marek Haman byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 70 odst. 1 tr.
zákoníku mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to uvedených finančních prostředků, 8 ks náramkových hodinek a dalších popsaných movitých věcí, finanční hotovosti zajištěné při domovních prohlídkách a také podílu na uvedených pozemcích. Podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku mu byl uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu a prokuristy obchodní korporace a spolku na dobu sedmi let. Obviněný Jan Šorm byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 1.000.000 Kč. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finanční hotovosti zajištěné při domovní prohlídce. Obviněný Zdeněk Švehla byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr.
zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 100.000 Kč. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to popsaných pozemků. Podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu a prokuristy obchodní korporace a spolku na dobu pěti let.
II. Odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve zprošťujících výrocích ohledně vyjmenovaných obviněných, mimo jiné obviněného R. Š., v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil Krajskému soudu v Praze k novému rozhodnutí.
III. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání dovolatelů M. Š., Marka Hamana, Jiřího Levého, Jana Šorma a odvolání státního zástupce podané v neprospěch mimo jiné dovolatelů Michala Lišky a Agentury HERA, jakož i dalších obviněných.
II. Z obsahu podaných dovolání
6. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího podali prostřednictvím obhájců dovolání obvinění M. Š., Marek Haman, Jiří Levý, Michal Liška, Jan Šorm, Zdeněk Švehla a dovolání v neprospěch obviněné Agentury HERA podal nejvyšší státní zástupce.
7. Obviněný M. Š. dovolání založil na důvodech podle § 265b odst. 1 písm. g), i), m) tr. ř. S odkazem na důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdil, že učiněná skutková zjištění, která bezezbytku převzal odvolací soud, jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů a dokazování nebylo v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud odvolací soud uváděl, že z účtů Agentury FACE či Agentury HERA odcházely finanční prostředky na účty jiných společností, zdůraznil, že daňová trestná činnost není dokládána posíláním finančních prostředků, neboť v ní naopak většinou takové platby chybí, přitom neuvádí, zda daňové doklady vystavené společnostmi, které jsou identifikovány jako dodavatelé těchto daňových subjektů, byly vystaveny na základě uskutečněného či neuskutečněného zdanitelného plnění. 8.
Zpochybnil závěr o své vině coby organizátora tím, že když společnosti Agentura HERA a Agentura FACE jako plátci daně měly realizovat daňové podvody s fiktivními fakturami a neoprávněně zaúčtovat do svého účetnictví a deklarovat v jednotlivých daňových přiznáních plnění, jež neměla být poskytnuta, protože soudy tyto skutečnosti nedoložily. Přestože soud tvrdí, že obě tyto společnosti prováděly reálné reklamní služby, z nichž jim plynuly vysoké příjmy a vysoký odvod DPH, o fiktivních fakturách v rozsudku soudu prvního stupně není žádná zmínka, a není zjevné, které faktury jsou fiktivní a co bylo předmětem plnění na základě těchto faktur.
Nebylo prokázáno, že by tyto společnosti v rámci své podnikatelské činnosti neměly náklady, když bylo zjištěno, že obviněná Agentura HERA provozovala reálnou reklamní činnost. Nebylo prokázáno, že by byla vlastníkem poskytovaných reklamních ploch, musela je proto koupit, což je náklad, který bylo třeba identifikovat, a teprve poté z trestněprávního hlediska posoudit jeho oprávněnost. Nebyla spolehlivě zjištěna výše, resp. rozsah zkrácení daně. Tento údaj soudy opřely o obsah znaleckého posudku tehdejšího znaleckého ústavu Česká znalecká, a.
s., který rozsah vypočítal toliko z toho, co mu bylo v rámci zadání řečeno, neprokazovaly se náklady vynaložené na nákup reklamních ploch. Jediným usvědčujícím důkazem je v této věci to, co sděloval obviněný I. S. v procesním postavení spolupracujícího obviněného.
9. Nebyla prokázána zkrácená daň jako hlavní znak daňového trestného činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1503/2014). Pokud nebylo vyvráceno, že plnění bylo přijato, nemohlo být tvrzeno ani to, že došlo ke zkrácení daně ve smyslu trestního práva, v němž, na rozdíl od řízení daňového, musí orgány činné v trestním řízení prokazovat tzv. reálné zkrácení daní. Agentura FACE a Agentura HERA měly s uskutečněnými zdanitelnými plněními náklady [viz např. usnesení Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. C 610/19], soudy je však vůbec nezkoumaly, ani nezjišťovaly, jak řešily své daňové povinnosti společnosti, které byly dodavateli Agentury FACE a Agentura HERA a příjemci finančních prostředků (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 60/2017).
10. Policejní orgán zadal znalci nevhodně formulovaný úkol: „vypočítejte rozsah zkrácené daně za předpokladu, že vstupy jsou fiktivní“, a znalec se ve svém výslechu vyjádřil, že mu policejní orgán zatajil, že má k dispozici i prvotní doklady, a že pokud by je měl k dispozici, musel by se tím dále zabývat a daňovou povinnost s ohledem na ně stanovit. Žádný daňový doklad mu nebyl předložen. Znalec dr. Ing. Vítězslav Hálek z České znalecké, a. s., potvrdil, že vycházel pouze z převodů na bankovních účtech, nikoliv z reálných podkladů, i přesto, že tyto jsou součástí spisu. Vina je proto podložena pouze výpovědí I. S., který tvrdí, že vše, co dělal, dělal na základě pokynu obviněného, aniž by potvrdil, že by věděl, že páchá nějakou daňovou trestnou činnost, protože o žádné fiktivnosti neměl potuchy.
Osoby, které vypovídaly v pozicích jednatelů či společníků společností, které měly dodávat reklamní či jiné plnění v obchodním řetězci, přitom odkazují právě na výpověď obviněného I. S., který je do tohoto obchodního případu zakomponoval a jemuž zcela věřily, zatímco on tvrdí, že byl pouze laickým účastníkem nějaké daňové trestné činnosti. Pokud se výpověď svědka M. Z. jakožto bývalého nadřízeného I. S. zasadí do kontextu s jeho prokázanou trestní minulostí, je zřejmé, že využívá své znalosti coby odborník na DPH k páchání trestné činnosti, z níž se následně snaží vyvinit tím, že označí za pachatele někoho jiného.
Osoby, které jsou odpovědny za Agenturu HERA a Agenturu FACE, vyjádřily, že řádně vedly účetnictví a přiznávaly to, co přiznávat měly. Pokud tedy někdo páchal daňovou trestnou činnost, mohly to být společnosti, které byly dodavatelé obou agentur, nikoliv však dovolatel. Tvrzení uváděná obviněným I. S. nebyla žádným způsobem prokázána, a tedy nebylo objasněno, že byl organizátorem podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku posuzované trestné činnosti, protože existují důkazy, které to vyvracejí (viz výpovědi obviněných M.
M., O. Ž., R. Š. a dalších), a proto měly soudy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, což však nerespektovaly.
11. Podle obviněného v prvním stupni rozhodoval místně nepříslušný soud, pro což shledal oporu v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2012, sp. zn. 11 Td 40/2012, podle něhož pro určení místní příslušnosti soudu podle § 18 tr. ř. je rozhodující sídlo příslušného daňového úřadu. Vzhledem k tomu, že z popisu skutku v napadeném rozsudku vyplývá, že zkrácení DPH a DPPO se měly dopouštět Agentura FACE a Agentura HERA se sídly na území hlavního města Prahy, proto měla být obžaloba podána Městskému soudu v Praze, nikoli ke Krajskému soudu v Praze, jenž měl věc předložit k rozhodnutí o příslušnosti. Protože k nápravě ve skutku, jak očekával obviněný, nedošlo, námitku místní nepříslušnosti vznáší až nyní.
12. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný podložil výhradami proti trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 tr. zákoníku, pro nějž nebyly splněny zákonem stanovené podmínky podle § 70 tr. zákoníku. Pouze identifikovaný výnos z trestné činnosti, který však u obviněného nebyl dohledán, je možné nahradit jiným majetkem obviněného a rozhodnout o něm. Vysvětlení odvolacího soudu, že měl být organizátorem a jedním z hlavních beneficientů trestné činnosti, která generovala zisk v podobě zkrácené daně v celkové výši přes 419 mil. Kč, není dostačující za situace, když se konkrétní výši zisku nepodařilo zjistit a soud konstatoval pouze to, že uvedenou trestnou činnost páchal ze zištných důvodů a že na ní profitoval formou vysokých finančních odměn. Soud nedostatek důkazů nahradil svým vlastním odhadem, stejně jako u hodnoty zajištěného majetku obviněného (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 6 Tdo 583/2021).
13. Uvedeným způsobem tvrzené nedostatky naplňující důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), i) tr. ř. svědčí o tom, že byl dán i důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a proto obviněný M. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 4 To 57/2023, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal o odklad vykonatelnosti dovoláním napadených rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. do doby, než bude rozhodnuto o dovolání, neboť v případě jeho realizace zejména prodejem movitých a nemovitých věcí za situace, kdy není vyloučena úspěšnost dovolání, již nebude možné obnovit původní stav. V závěru vyslovil nesouhlas s učiněním rozhodnutí o podaných dovoláních ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
14. Obviněný Jan Šorm podal dovolání s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., protože považuje závěry soudů nižších stupňů o své vině za nesprávné a předčasné. Nebyly dostatečně prokázány objektivní a subjektivní znaky posuzovaného trestného činu, především následku, výše škody a bezdůvodného obohacení, ani jeho zapojení do trestné činnosti.
15. Nesprávné právní posouzení podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřoval v nesprávném řešení rozsahu zkrácené daně, které, jak bylo soudy vyjádřeno ve skutkových zjištěních k jeho osobě, nemá podklad ve výsledcích dokazování, protože nebylo prověřeno, zda společnostem Agentura FACE a Agentura HERA nevznikly oprávněné náklady, které mohly vést k odpočtu daně a snížení daňového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 946/2008, nebo ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014). Soudy se na prokázání takového oprávněného nákladu v dokazování nezaměřily, a to i přesto, že šlo o faktury fiktivní.
16. Takto vytknuté nedostatky obviněný opřel o argumenty, které soud prvního stupně vysvětlil s ohledem na fungování společností uvedených pod body II. a III. výroku svého rozsudku (viz body 303. a 304.). Soudy připustily, že společnosti disponovaly vysokými příjmy za reálné reklamní služby (viz bod 321. rozsudku soudu prvního stupně), a tedy v celé řadě případů mohly být reklamní činnosti skutečně zrealizovány, avšak nikoliv těmi subjekty, u kterých to vůči finančnímu úřadu bylo deklarováno. Při těchto zjištěních soudu bylo nutné dokazování zaměřit na prokázání oprávněných nákladů v souladu s názory vyjádřenými v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 2019, sp. zn. 4 Tdo 381/2019, a ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 8 Tdo 130/2023, které považuje odsouzený za přiléhavé i v daném trestním řízení. Bylo zjištěno, že Agentura FACE zaměstnávala ve sledovaném období pět zaměstnanců, k nimž měla náklady (mzdy, odvody a další), které musely být zahrnuty do daňových přiznání společnosti, přičemž šlo o milionové částky, které však nebyly promítnuty do výše škody, a to zejména v případech, kdy sám soud připustil, že některé reklamní služby mohly být poskytnuty.
Pokud soudy takto nepostupovaly, je výpočet rozsahu zkrácené daně nesprávný.
Uvedl, že z důkazů opatřených v trestním řízení a provedených před soudem, zejména z daňových přiznání za roky 2012 až 2015 a bankovních účtů, je nesporné, že ve sledovaném období 2012 až 2015 Agentura FACE inkasovala od koncových zákazníků za dodané reklamní plnění částku v celkové výši 1.020.284.240,24 Kč, z čehož lze logicky dovodit, že reklamní služby musely být ze strany Agentura FACE třetím subjektům poskytnuty, jinak by za služby společnosti nezaplatily. Náklady, které soud pokládal za fiktivní, svědčí o tom, že rozsah zkrácené daně byl stanoven z většího objemu tvrzených fiktivních nákladů, než které byly skutečně v daňových přiznáních uplatněny.
Přestože tyto námitky proti výpočtu zkrácení DPH a DPPO byly v průběhu trestního řízení ze strany obhajoby opakovaně uplatňovány, soudy je neakceptovaly, a tudíž je způsob výpočtu rozsahu škody nespravedlivý, i když společnosti Agentura FACE chyběla podstatná část účetnictví, protože mělo nejprve dojít k jeho rekonstrukci, a teprve pak ke stanovení škody.
17. Soudům obviněný vytýkal, že neexistuje přímý důkaz, který by bez pochybností prokázal jeho úmysl podílet se na trestné činnosti, a tedy byl uznán vinným jen na základě řetězce nepřímých důkazů, které nejsou způsobilé prokázat, že měl vydávat pokyny k vystavování fiktivních faktur, které měl poté nechávat zahrnout do účetnictví a do daňových přiznání. Nelze přisvědčit soudu prvního stupně, jenž vycházel z výpovědi I. S. jako spolupracujícího obviněného, že dovolatel věděl, že je zapojen do trestné činnosti. Soud pouze přisvědčil jeho subjektivnímu hodnocení přátelského vztahu mezi dovolatelem a spoluobviněnými M. Š. a Markem Hamanem. Kdyby byl do trestné činnosti zapojen v takové míře, v jaké je mu to kladeno za vinu, pak by o tom I. S. musel vědět. Další důkazy, že dovolatel se na trestné činnosti podílel, nedokládají.
18. Podle obviněného mu nemůže být k tíži přičítána ani účast v dalších obchodních společnostech, které uvedl odvolací soud v napadeném rozsudku, neboť ty nejsou a nebyly trestně stíhány a provozují normální obchodní činnost. Žádný ze svědků, kteří měli prokázat vinu obviněného, neuvedl nic o tom, že by obviněný měl zadávat vystavování fiktivních faktur a zahrnovat je do účetnictví Agentury FACE a do daňových přiznání. Pracovní náplň obviněného pro Agenturu FACE jako zaměstnance spočívala v zajišťování styku se zákazníky, zadávání provedení reklamy apod. Neměl dispoziční oprávnění k jejímu bankovnímu účtu a neprováděl platby, o něž v předmětné věci jde.
Jeho vinu nelze odvozovat ani od akcií nalezených při prohlídce nebytových prostor v trezoru, které byly „anonymní“ a již delší dobu neplatné a zřejmě omylem nezničené. Soudy přitom pominuly, že obviněný neměl k trezorové části náležející Agentuře FACE klíče, a proto je musel vyzvednout z recepce a zanést policii. S obviněným M. H. nikdy nepřišel do kontaktu, z e-mailu ze dne 20. 5. 2013 nelze jednoznačně prokázat jeho zapojení do trestné činnosti. Soudy z uvedených důvodů postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
19.
Výhrady obviněného směřovaly i proti tomu, že soudy za nepřímý důkaz označily místní šetření správce daně v klubu XY a vyjádření jeho prezidenta, že měl zajišťovat reklamu na stadionu bezplatně, které nemůže být použito jako důkaz, protože nebyl proveden v trestním řízení a soudy toto místní šetření převzaly, aniž by ho podrobily vlastnímu přezkumu. Za neprokázané považoval, že měl přes V. Š. dostávat do účetnictví Agentury HERA fiktivní přijaté faktury.
20. Naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledal v tom, že ze strany nižších soudů došlo k opomenutí důkazů a skutková zjištění nemají návaznost v provedeném dokazování. Přestože navrhoval doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetnictví, který by dokázal stanovit obvyklé náklady potřebné pro realizaci reklamních služeb, na jehož základě by došlo ke spravedlivému stanovení daňové povinnosti, ocenění dodávek pro koncové zákazníky Agentury FACE za použití faktur jimi přijatých včetně obrazové dokumentace daného reklamního plnění za zohlednění obvyklého zisku, a tím řádnému zjištění rozsahu škody, pokud nějaká byla způsobena, soud tento návrh neakceptoval a doplnění dokazování navrhovaným znaleckých posudkem zamítl.
21. K dovolání obviněný přiložil znalecký posudek zpracovaný znalcem Vítězslavem Hálkem ze dne 20. 9. 2024, který sumarizuje a hodnotí teoreticky ekonomickou stránku trestné činnosti z provedených důkazů a skutečností, doplněné o Forenzní analýzu zpracovanou znaleckou kanceláří Forenzní Znalectví, s. r. o., která zkoumala ekonomickou analýzu položek a souvislostí mezi nimi u přiznání k DPH a DPPO u Agentury FACE v období 2012 až 2015. Jeho závěry poukazují na zcela špatný přístup soudů nižších stupňů, které se nezabývaly skutečnými náklady na výrobu reklamy či na mzdy, zákonné odvody a jiné zákonné platby, ale také nepracovaly s přijatými platbami, které plynuly od zákazníků společnosti.
V rámci důkazů a jejich hodnocení bylo zjištěno, že reklamní činnosti skutečně probíhaly, a přesto se při závěru o údajné trestné činnosti a způsobené škodě nezabývaly podnikatelským řetězcem, který představuje zákazníka – zprostředkovatele – subdodavatele – předání zakázky zákazníkovi. Soudy nižších stupňů namísto toho vyřadily jako fiktivní všechny platby subdodavatelům.
22. Závěrem dovolání obviněný Jan Šorm z důvodu závažnosti vytknutých vad požádal, aby Nejvyšší soud před meritorním rozhodnutím podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon napadených rozhodnutí, a následně aby zrušil v plném rozsahu oba napadené rozsudky a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně udělil souhlas s rozhodnutím o podaných dovoláních ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
23. Obviněný Marek Haman podal dovolání pouze podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jehož prostřednictvím napadl v rozsudku odvolacího soudu výrok o trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 70 odst. 1 tr. zákoníku, protože pro jeho uložení nebyly splněny zákonné podmínky.
Ve vztahu k výroku o vině předpokládal, že vůči němu bude z podnětu dovolání ostatních dovolatelů využita zásada beneficium cohaesionis.
24. Nesplnění zákonných podmínek uvedených v § 71 odst. 1 tr. zákoníku u trestu propadnutí náhradní hodnoty spatřoval v tom, že soudy dostatečně nerespektovaly, že uložení tohoto trestu předpokládá zmaření možnosti uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty získané v souvislosti s trestným činem, ale i to, že náhradní hodnota, která má být propadnuta, odpovídá hodnotě věci, kterou jinak soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 583/2021, a ve věci sp. zn. 5 Tdo 335/2015).
Za nedostačující označil, že se soud prvního stupně možností uložení tohoto trestu zabýval pouze v bodě 441. a odvolací soud v bodě 109. svého rozsudku, aniž by některý z nich zjišťoval a prokazoval splnění uvedených zákonných podmínek. Odvolací soud odůvodnil výši zisku obviněného pouze obecným konstatováním o výši rovnající se výši zkrácení daňové povinnosti, aniž uvedl konkrétní údaje, jež se staly podkladem. Poukázal na to, že z důkazů předložených správcem daně vyplývá, že zajistil u tzv. poddlužníků Agentury HERA finanční prostředky ve výši přes 15 milionů Kč. Odvolací soud sám sice odkázal na daňové řízení vedené ze strany správce daně se společností Food&Friends, s.
r. o., podle něhož správce daně tuto společnost daňově postihl za obdržené plnění od Agentury HERA, čímž došlo k ponížení výše zkrácení daňové povinnosti, avšak tyto skutečnosti žádný ze soudů nebral do úvahy. Hodnotou nemovitostí, kterých se trest propadnutí náhradní hodnoty týká, se odvolací soud nezabýval při formálním závěru, že hodnota propadnutých věcí převyšuje výši finančních prostředků představujících výnos z posuzované trestné činnosti, čímž nevyčíslil majetkový prospěch z daňové trestné činnosti obviněného Marka Hamana, tedy výnos z posuzované trestné činnosti, který se nemůže bez dalšího rovnat výši zkrácení daňové povinnosti.
Odvolací soud ani nekonstatoval majetkovou hodnotu podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku a žádný ze soudů neurčil ani konkrétní jednání obviněného, kterým by vůči takové věci (majetkové hodnotě) před uložením trestu jednal některým ze způsobů uvedených v § 71 odst. 1 tr. zákoníku, ani nezjistil hodnotu zejména bytové jednotky č. XY, byt, zapsané na LV č. XY.
25. Právě a zejména s ohledem na bytovou jednotku č. XY, byt, zapsanou na LV č. XY, katastrální území XY, včetně podílu 1895/10036 na pozemcích parc. č. XY, parc. XY a parc. č. XY a na společných částech domu č. p. XY, k.ú. XY, obec Praha, zapsaného na LV č. XY, navrhl odložení výkonu rozhodnutí v rozsahu trestu propadnutí náhradní hodnoty, a to zejména proto, že v ní bydlí jeho handicapovaná dcera K. H., která je odkázána na asistenci svých rodičů, jíž v době výkonu trestu odnětí svobody dovolatele vykonává pouze matka, manželka obviněného K. H., která se stará i o další o syny, z nichž nejmladší V. je přitom od tří let onkologickým pacientem, který je pod lékařským dohledem pražské Fakultní nemocnice v Motole.
Pokud by nebyl ze strany dovolacího soudu přiznán odkladný účinek výkonu trestu propadnutí náhradní hodnoty, přišla by postižená dcera K. o bydlení, které je jednak uzpůsobené pro její hendikep, nadto přítomnost matky ve stejném domě umožňuje, aby mohla ve svých 21 letech mít alespoň minimální pocit soukromí a dospělosti.
26. Obviněný s odkazem na § 265o tr. ř. navrhl odklad uloženého trestu propadnutí náhradní hodnoty, a to za účelem neohrožení životní situace jeho rodiny. Konkrétně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu nařídil podle § 265o tr. ř. pozastavení nakládání s věcmi, které na základě napadeného rozhodnutí propadly, případně aby nařídil pozastavení nakládání se shora popsanou bytovou jednotkou č. XY, a aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 4 To 57/2023, ve výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty, a v rozsahu tohoto zrušení věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Současně vyslovil nesouhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil jiné nežli navrhované rozhodnutí o dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
27. Obviněný Michal Liška dovoláním podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz doplnění dovolání ze dne 31. 7. 2025) vytýkal nesprávně hodnocené důkazy a poukázal na nejasnosti kolem fiktivních faktur a podnikatelské činnosti společností GODOTEX a Agentura FACE. Za nesprávný označil závěr, že vědomě a společně s dalšími obviněnými krátil daň prostřednictvím fiktivních faktur a neoprávněných daňových odpočtů, jenž byl nesprávně odvozený z nepřímých důkazů bez přímé vazby obviněného na deklarovaná plnění. Vadně byla vyhodnocena i subjektivní stránka, neboť se toliko spoléhal na ekonomické poradce a nevěděl, že dokumenty spojené s podnikáním jsou fiktivní. Za nedostatečnou považoval kvalitu znaleckých posudků, které nezhodnotily zadané otázky, což vedlo k nesprávnému závěru o výši údajné škody. Finanční úřad měl část prostředků vrátit, což nebylo zohledněno při výpočtu škody, která je zkreslená, přestože na ní závisí i míra trestnosti činu.
28. Zmínil též zásadu subsidiarity trestní represe, podle níž, pokud někdo nejednal z vlastního prospěchu a nebyl hlavním organizátorem trestného činu, mělo by být trestní stíhání a uložení trestu odnětí svobody pečlivě zváženo a aplikováno jen v případě, že jiné právní prostředky nejsou dostačující. Odkázal mimo jiné též na čl. 3, 6 Úmluvy a požádal Nejvyšší soud o přezkoumání znaleckých posudků a opravu nesprávného vyčíslení škody, zohlednění vážného zdravotního stavu obviněného a přehodnocení uloženého trestu nebo zastavení trestního stíhání s ohledem na mimořádné okolnosti.
29. V dovolání namítal i nepřiměřenost trestu, a to zejména z důvodů svých zdravotních potíží, neboť trpí rakovinou, u níž prochází léčbou. Stará se též o svou nemocnou manželku vyžadující každodenní péči a pomoc. Soud bohužel při ukládání trestu tuto jeho složitou situaci nezohlednil. Vzhledem k tomu, že není pro společnost nebezpečný a nelze u něj předpokládat riziko recidivy, je nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let nepřiměřený, když jeho účelu by bylo možné dosáhnout např.
podmíněným trestem, který by respektoval jeho zdravotní stav a rodinné závazky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 6 Tdo 1007/2014, sp. zn. 11 Tdo 106/2015 a sp. zn. 8 Tdo 294/2018). Poukázal na své přiznání, že zajišťoval některé služby pro obviněného M. Š., aniž by z této činnosti obdržel finanční prospěch nebo jiné osobní výhody. Jeho role v trestné činnosti byla tedy zcela okrajová, což soud dostatečně nezohlednil.
30. Soudům nižších stupňů vytýkal, že se měly pro závěry o druhu a výši trestu zabývat proporcionalitou trestu a zvážit možnost uložení některého z alternativních trestů, jenž by lépe odpovídal zdravotnímu stavu a rodinným závazkům dovolatele.
31. Navrhl, aby Nejvyšší soud vzal jeho zdravotní stav do úvahy, s ohledem na něj mu odložil výkon trestu odnětí svobody a své rozhodnutí založil na podmínkách § 322 a násl. tr. ř. Požadoval zrušit rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2022, sp. zn. 3 T 52/2019, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 4 To 57/2023, a věc vrátit k dalšímu řízení, případně aby dovolací soud sám rozhodl a citované rozsudky zrušil a jeho trestní stíhání zastavil. Pro případ jiného rozhodnutí vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaných dovoláních v neveřejném zasedání.
32. Obviněný Jiří Levý v dovolání prostřednictvím důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. brojil proti vadně zjištěnému skutkovému stavu věci, nepřezkoumatelnosti rozsudků soudů obou stupňů a porušení zásady in dubio pro reo.
33. K nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že z něj není zřejmé, podle čeho soud učinil skutková zjištění popsaná ve výroku. Za nedostatek považoval, že jeho trestného jednání se týká pouze pár odstavců na straně 174. Kromě toho v rozsudku chybí odůvodnění vztahující se k tomu, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení provedených důkazů, když soud nedodržel základní zásady pro hodnocení důkazů vymezené v § 2 odst. 6 tr. ř. a své závěry nevyložil ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. Obdobné výhrady vznesl i vůči rozsudku odvolacího soudu, kterému vytknul, že jen převzal závěry soudu prvního stupně (viz bod 56.). Přestože odvolací soud o skutkovém stavu nepochybuje, svoje úvahy nevysvětluje a ani je nerozvádí, a i když v bodě 74. popsal údajnou strukturu a organizaci trestné činnosti, v jejímž nejnižším stupni se měl obviněný nacházet, dovozuje to jen z toho, že zřejmě komunikoval s hlavními aktéry daňových podvodů, což je k závěru o vině nedostačující.
34. Porušení zásady in dubio pro reo shledával v tom, že soud řádně nedoložil, že byl součástí pyramidy organizace daňových podvodů, že měl na starost jím ovládané společnosti, do kterých dosazoval tzv. bílé koně, a komunikoval s dalšími obviněnými, kteří byli aktéry organizace úvěrových podvodů (obvinění Marek Haman, M. Š., Jan Šorm). V případě těchto pochybností a nejasností o skutkovém ději soudy měly aplikovat zásadu in dubio pro reo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11).
Jestliže soud shledal v tvrzeních obviněného určité nelogičnosti, nevysvětlil, v čem měly spočívat, ani nekonkretizoval důkazy, které měly tvrzení obviněného vyvracet. Obviněnému není známo, jaké listinné důkazy či jaké informace podávající se z výpovědí svědků L. L. a T. G. mají prokazovat jeho vinu. Z obsahu napadených rozhodnutí je zjevné, že soud rezignoval na hodnocení důkazů, jejichž obsah pouze povšechně zkonstatoval a vyvodil z něj skutkové závěry, které sám považoval za podstatné.
35. Podle obviněného jeho vinu neprokazuje, že většina společností zapojených údajně do podvodného řetězce byla v pozici tzv. bílých koní, nevykonávala žádnou podnikatelskou činnost, na jejich účtech nebyly evidovány pohyby a neměly zaměstnance. Soudy přitom pominuly, že stíhané společnosti reálně vykonávaly převážně reklamní činnost negenerující žádné hmatatelné produkty, a proto ani soudy nemohly prokázat, že předmětné faktury byly vystaveny za fiktivní plnění. Nic nezákonného nelze shledávat v tom, že disponoval finančními prostředky na bankovních účtech svých společností, když ani soudní znalec nebyl schopen jednoznačně stanovit, zda společnosti pod bodem II.
neposkytly nějaké plnění společnostem uvedeným ad I., a tedy zda šlo o fiktivní plnění, případně o ně šlo v celém přisouzeném rozsahu. Znalecký posudek byl prověřován Ministerstvem spravedlnosti České republiky, které mu vytklo, že nebyla objasněna fiktivnost předložených faktur, neboť znalec vycházel výlučně ze zadání policejního orgánu, čímž rezignoval na základní zásady znaleckého zkoumání. Proto podle ministerstva měl soud prvního stupně k tomuto znaleckému posudku přistupovat s maximální opatrností.
36. Obviněný tvrdil, že nešlo o fiktivní faktury, protože předmětné společnosti vykonávaly reálnou reklamní činnost, za niž fakturovaly všem svým odběratelům. Pokud byl společníkem, resp. jednatelem, obchodní společnosti, byl oprávněn s jejími finančními prostředky nakládat. Nebyl proveden žádný důkaz, který by tuto skutečnost vyloučil a jeho vinu prokázal.
37. Obdobně jako i další dovolatelé namítal nedostatky při stanovení výše způsobené škody (resp. rozsahu zkrácení daňové povinnosti), protože soudy nezohlednily objem skutečně poskytnutých plnění a účelně vynaložené náklady obviněných, neboť ne každá machinace s účetnictvím musí nutně zakládat trestný čin (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 946/2008, též ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014). Nebylo proto možné učinit závěr o spáchání daňového podvodu, když nebylo vyvráceno, že zdanitelné plnění bylo skutečně poskytnuto, resp. přijato.
Ani v obžalobě nebyl konkretizován doklad, který měl být fiktivní. Jestliže soud vycházel ze závěrů a zjištění finanční správy, takový postup byl vadný, neboť trestní řízení se řídí odlišnými pravidly, než platí pro daňové řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014). Za stávající důkazní situace zejména ohledně objemu fiktivních plnění a oprávněných nákladů na realizaci a zajištění reálné podnikatelské činnosti mělo být aplikováno pravidlo in dubio pro reo.
38.
Obviněný Jiří Levý s ohledem na vytknuté nedostatky navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil napadený výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu věc vrátil k novému projednání. Vyslovil souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaných dovoláních v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
39. Obviněný Zdeněk Švehla v dovolání opřeném o důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. poukázal na to, že se s výrokem o vině v rozsudku soudu prvního stupně ztotožnil, též uložený trest podmíněně odložený považoval za přiléhavý, a proto sám odvolání nepodával. Odvolací soud rozhodoval vůči němu pouze na základě odvolání podaného státním zástupcem v jeho neprospěch proti výroku o trestu, jemuž vyhověl, a proto mu trest zpřísnil, avšak proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně tvrdil, že nebyl vůči obviněným Janu Šormovi a Marku Hamanovi v takovém postavení, které by odůvodňovalo užité polehčující okolnosti. Tím polemizoval se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které odvolací soud považoval za řádně objasněné (viz bod 56. přezkoumávaného usnesení). Odvolací soud však v bodě 58. konstatoval, že respektoval, že státní zástupce podal odvolání proti dovolateli jen proti výroku o trestu, a proto výrok o vině vůči němu neměnil.
40. Obviněný z těchto důvodů odvolacímu soudu vytkl, že když výrok o vině [viz body 12. a I./A a I./B rozsudku soudu prvního stupně], který odvoláním nenapadal on ani státní zástupce, nabyl právní moci, v rámci existence polehčujících a přitěžujících okolností jej nelze jakkoli měnit, jak to učinil v bodě 111. odůvodnění svého rozsudku, z něhož je zjevné, že základní premisou bylo nesplnění podmínek pro mimořádné snížení trestu podle § 58 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně změnil vztah závislosti a nadřazenosti dovolatele vůči ostatním obviněným a označil ho za tzv. „bílého koně v první linii“, jde o jiný skutkový závěr, než který v bodech 342.
až 347. svého rozsudku vyložil soud prvního stupně. Podle obviněného, jestliže odvolací soud provedl dokazování a učinil jiná skutková zjištění u jiných odvolatelů, nemohl tyto změny promítnout do výroku o trestu ohledně něj. Tím odvolací soud porušil zásady plynoucí z § 263 odst. 7 tr. ř. a postupoval rovněž nesprávně a v rozporu s § 2 odst. 11, 12 tr. ř. V důsledku těchto vytknutých pochybení obviněný považuje rozsudek odvolacího soudu za překvapivý a nesoucí známky libovůle, což svědčí o porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu čl.
36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
41. Nezákonným obviněný označil i uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty, protože argumentace uvedená pro zdůvodnění jeho uložení je jednak v rozporu s ustanoveními § 70 odst. 1, § 71 odst. 1 a § 135b odst. 2 tr. zákoníku, jednak je nepřesná a nedostatečná, protože soud se uložení tohoto trestu vyjma stručné zmínky v bodě 111. napadeného rozhodnutí nevěnoval. Podle obviněného v odůvodnění rozhodnutí absentuje vyjasnění toho, co bylo věcí, která měla být bezprostředním výnosem z trestné činnosti, jíž měl zničit, poškodit atd.
Poukázal na správnost rozsudku soudu prvního stupně, jenž podmínky pro uložení tohoto druhu trestu na rozdíl od odvolacího soudu neshledal. Vzhledem k tomu, že skutková zjištění neměla být ani ohledně tohoto druhu trestu měněna, nemohl mu tento trest odvolací soud ukládat. Předmětné nemovitosti získal darem od příbuzných a nemají s posuzovanou trestnou činností nic společného.
42. V závěru dovolání obviněný Zdeněk Švehla poukázal na to, že dovoláním nebrojí proti tomu, že by mu byl uložen nepřiměřeně přísný nebo nepřípustný trest odnětí svobody, ale s uloženým trestem se neztotožnil proto, že odvolací soud nerespektoval zásady a hmotněprávní předpisy pro ukládání trestů, a proto trest propadnutí náhradní hodnoty považuje za uložený v rozporu se zákonem. Tím jsou splněny důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. dovolání, a proto Nejvyššímu navrhl, aby podle § 265k odst. 1 tr.
ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 4 To 57/2023, ve výroku, jímž byl v jeho neprospěch z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2022, sp. zn. 3 T 52/2019, a navazující výrok, jímž ohledně něho odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. o trestu znovu rozhodl, a poté aby odvolacímu soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
43. Obviněný též požádal ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. o odklad výkonu trestu odnětí svobody a o pozastavení nakládání s věcmi, které byly prohlášeny za propadlé, do doby, než Nejvyšší soud o dovolání rozhodne.
44. Nejvyšší státní zástupce dovolání podal podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. pouze v neprospěch obviněné Agentury HERA proti výroku o trestu a směřoval jím proti rozsudku odvolacího soudu, proto, že jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 5.000.000 Kč, čímž nepřisvědčil námitkám státního zástupce uvedeným v odvolání, jímž se domáhal uložení přísnějšího peněžitého trestu.
45. Dovolatel se neztotožnil s argumenty odvolacího soudu vysvětlujícími, že výše 5.000.000 Kč je dostačující s ohledem na to, že při daňovém úniku ve výši 80.909.627,63 Kč byla této obviněné daňovou správou za zdaňovací období leden 2015 až březen 2017 doměřena DPH ve výši 55.000.564 Kč a v roce 2018 finanční úřad exekučními příkazy nařídil k vymožení nedoplatku daňovou exekuci. Nebylo též možné přihlížet jako k rozhodné okolnosti ani k tomu, že z příloh k účetní závěrce ke dni 31. 12. 2021 a 31.
12. 2022 plyne, že Agentura HERA vykazuje dlouhodobý majetek v podobě budov, motorových vozidel, nábytku, kancelářské a výpočetní techniky a aktiva i pasiva se pohybují ve shodné výši 31.392 Kč. Zdůraznil, že byl registrován nulový výsledek jejího hospodaření, z čehož bylo dovozováno, že zřejmě nevyvíjí obchodní činnost. Podle dovolatele není možné závěr odvolacího soudu, že požadované trojnásobné navýšení denní sazby peněžitého trestu nelze s ohledem na majetkové poměry obviněné právnické osoby akceptovat, ani přijmout jeho konstatování vztahující se k hospodářskému profilu obviněné, protože tyto závěry nekorespondují se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně.
Nesprávným byl podle něj i závěr odvolacího soudu o absenci podmínek pro uložení trestu zrušení právnické osoby podle § 16 odst. 1 t. o. p. o., protože nemá opodstatnění tvrzení, že činnost právnické osoby spočívala zcela nebo převážně v páchání trestné činnosti.
46. Dovolatel nesouhlasí s tím, že postačuje vyměřit peněžitý trest jen ve výši 5.000.000 Kč, protože odvolací soud podle něj vyšel pouze z odhadu majetkových poměrů Agentury HERA na podkladě účetní závěrky, což není dostatečné, když tento závěr nekoresponduje se závěry ohledně hospodářského profilu této obviněné. S odkazem na § 68 odst. 6 tr. zákoníku zmínil, že jde o nedobytný trest, protože tato obviněná nemá majetek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 3 Tdo 506/2022).
Odvolací soud se neřídil hledisky pro ukládání peněžitého trestu a svůj závěr o jeho dobytnosti ve výši 5.000.000 Kč odůvodnil velmi stručně, bez ohledu na to, že podle účetních závěrek za roky 2018 a 2021 až 2023 tato společnost nevyvíjela žádnou činnost, v roce 2018 vykazovala jen minimální obrat, což svědčí o tom, že podnikání ukončila. Nadto její existující aktiva (podle rozvahy a její přílohy za rok 2021) nebude možné použít k úhradě peněžitého trestu, a to tím spíše, že má uloženou povinnost uhradit zkrácenou daň a v trestním řízení nebyl žádný její majetek zajištěn.
47. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že nepostupoval důsledně, protože na podkladě rozvah za roky 2021 až 2022 je možné vyslovit předběžný závěr, že Agentura HERA může být v úpadku, pokud vykazuje záporný vlastní kapitál. Stálá aktiva se jeví být zastaralá a bez reálné tržní hodnoty (motorová vozidla), nedisponuje žádnými finančními prostředky na účtech a na daních dluží více než 80 mil. Kč. Z aktuální účetní závěrky nelze reálně zjistit žádné konkrétní údaje, a proto není možno vycházet z prostého porovnání aktiv a pasiv, jak to učinil vrchní soud, aniž by byla detailněji známa struktura majetku právnické osoby. Jediné, u čeho je možné cenu určit, jsou dvě zastaralá motorová vozidla nacházející se v jejím vlastnictví. I přes obecné tvrzení odvolacího soudu o vyloučení možnosti uložení trestu zrušení právnické osoby podle obratu za rok 2014 dovolatel usuzuje, že aktivity, v nichž zkrátila daň, tehdy činily podstatný díl její ekonomické činnosti ve smyslu § 16 odst. 1 t. o. p. o.
48. Se zřetelem na zmíněné výhrady nejvyšší státní zástupce shledal, že této obviněné byl uložen peněžitý trest ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. jako druh trestu, který zákon nepřipouští, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 4 To 57/2023, ve výroku o trestu ohledně obviněné právnické osoby Agentura HERA, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Kdyby Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. Z vyjádření dovolatelů
49. K dovoláním všech dovolatelů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázal na obdobnost v dovoláních uvedených námitek s těmi, jež uplatňovali v rámci své dosavadní obhajoby, která byla předmětem posouzení soudy nižších stupňů.
50. K jednotlivým dovoláním uvedl, že obviněný Michal Liška neoznačil ani jeden z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. a na žádný z nich nelze ani nepřímo usuzovat z konkrétních formulací v textu předloženého podání. Jelikož z jemu dostupného spisového materiálu neměl informaci, zda obviněný tento nedostatek dodatečně nenapravil (§ 265h odst. 1 tr. ř.), poukázal na nutnost dodržení zákonem stanoveného postupu pro případné odmítnutí dovolání jako nesplňující obsahové náležitosti podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
51. Tvrzení většiny obviněných o nesprávném stanovení rozsahu zkrácení DPH a nesprávném posouzení charakteru podnikatelských plnění jako fiktivních, jakož i o nezohlednění existence oprávněných nákladů, které by mohly vést ke snížení daňového základu prostřednictvím zákonných odpočtů, označil jen za opakování již dříve ve stejném smyslu uplatněné obhajoby, s níž se soudy obou stupňů vypořádaly (viz body 71. až 72. přezkoumávaného rozsudku).
52. Porušení zásady in dubio pro reo namítané obviněnými M. Š. a Jiřím Levým neshledal s tím, že pro to, aby k ní mohlo být v této věci přihlíženo, nejsou ve výsledcích provedeného dokazování dostatečné podmínky, protože jen skutečnost, že soud na základě provedeného dokazování dospěje k závěru opačnému, než tvrdí obviněný, sama o sobě porušení této zásady nezakládá. V posuzované věci soudy své skutkové závěry opřely o logicky provázané a přesvědčivě odůvodněné důkazy, a proto jim nelze vytýkat, že přijaly variantu, která je pro obviněného méně příznivá, za situace, kdy žádné důvodné pochybnosti o správnosti této varianty nezůstaly.
53. Namítal-li obviněný M. Š., že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud s ohledem na sídlo finančního úřadu příslušného k daňové správě dotčených obchodních společností, ani tomu státní zástupce nepřisvědčil. Poukázal na to, že tato výhrada není způsobilá založit přezkum dovolacího soudu, neboť neodpovídá žádnému z taxativně vymezených dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. a nesplňuje ani podmínky podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jenž se týká pouze věcné příslušnosti. Místní nepříslušnost mezi dovolací důvody podřadit nelze.
54. Nepřisvědčil ani výhradě obviněných Jana Šorma a Jiřího Levého, že soudy bez dalšího převzaly závěry správce daně, aniž by daňové úniky podrobily vlastnímu skutkovému přezkumu, protože dostály povinnosti za tímto účelem provádět dokazování (srov. rozhodnutí č. 20/2002-II Sb. rozh. tr.). O tom svědčí výsledky provedeného dokazování, jehož předmětem bylo závěry daňového řízení podrobit přezkumu v souladu s požadavky vyplývajícími z § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Soudy prokázaly podezření Finančně analytického útvaru Ministerstva financí České republiky, jenž podal podnět k zahájení trestního řízení na základě podezřelých finančních transakcí a opakovaných výběrů vysokých částek v hotovosti, které se týkaly zájmových obchodních společností. Policejní orgány a následně i soudy opatřily a provedly důkazy, které toto podezření dostatečně potvrdily. Výše zkrácené daňové povinnosti byla stanovena na základě znaleckého posudku z oboru ekonomika, včetně jeho doplňků, které byly rovněž předmětem dokazování.
55. Námitky obviněného Zdeňka Švehly směřující proti trestu odnětí svobody, jimiž vytýkal odlišné posouzení skutkových okolností, se míjejí s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že odvolacímu soudu nebránilo nic v tom, aby z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch tohoto obviněného zpřísnil výrok o trestu odnětí svobody při vyloučení splnění podmínek podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Ztotožnil se s tím, jak odvolací soud tuto změnu vysvětlil v bodě 111. svého rozsudku, a vypořádal se se závěry vztahujícími se k nemožnosti aplikovat polehčující okolnosti podle § 41 písm. c) tr. zákoníku, pro což vycházel ze skutkových zjištění týkajících se rozsahu a povahy zapojení obviněného do daňové trestné činnosti. Aktivně se podílel na realizaci podvodného schématu, vědomě přebíral odpovědnost za určité úkoly a vykonával činnosti podle pokynů organizátorů, čímž vědomě a aktivně spolupracoval na páchání trestné činnosti.
56. Nedůvodnou shledal výtku obviněného Jana Šorma o nevyhovění jeho návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetnictví. K ní s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vyložil problematiku tzv. opomenutých nebo nedůvodně neprovedených důkazů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, či jeho usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), o něž v projednávané věci nešlo, protože uvedený návrh na doplnění dokazování, resp. opětovný výslech znalce Dr. Ing. Vítězslava Hálka, Ph.D., byl uplatněn v odvolacím řízení, odvolací soud se jím zabýval a v bodě 62. svého rozsudku rozvedl, že ho zamítl s důrazem na to, že znalec byl vyslechnut v řízení před soudem prvního stupně i k otázkám, které byly předmětem navrhovaného doplnění.
57. Správně byly podle státního zástupce uloženy i tresty propadnutí náhradní hodnoty, vůči kterým svá dovolání podali obvinění M. Š., Zdeněk Švehla a Marek Haman. Připustil sice, že odůvodnění napadeného rozsudku je v části tohoto druhu trestu stručnější, avšak i tak dostačující pro závěr o správnosti uložení i těchto trestů. Existence bezprostředního (či zprostředkovaného) výnosu ve smyslu § 71 odst. 1 tr. zákoníku, která je podmínkou pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty, vyplývá z povahy zkrácení daně ve výši téměř půl miliardy korun. Zkrácená daň byla vybírána v hotovosti a převáděna na další účty, v čemž soudy shledaly bezprostřední výnos z trestné činnosti.
Odvolací soud správně konstatoval, že nebylo možné s jistotou určit, zda zajištěné věci představují bezprostřední či zprostředkovaný výnos, a proto přistoupil k uložení předmětného trestu za podmínky, že šlo o předpoklad, že výnos z trestné činnosti byl zcizen, spotřebován nebo jinak znehodnocen. Zákonem stanovené podmínky byly v daném případě splněny a uložení tohoto trestu u každého z dovolatelů nelze považovat za nepřiměřené, neboť hodnota propadlé náhradní hodnoty zjevně nepřevyšuje výši daňového úniku, který byl i výnosem z trestné činnosti.
I v případě, že by Nejvyšší soud shledal námitky obviněných důvodnými a rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí, vyjádřil přesvědčení, že by v novém řízení bylo možné – s ohledem na závažnost trestné činnosti a majetkové poměry obviněných – uložit trest propadnutí majetku, byť jen v rozsahu určeném soudem podle § 66 odst. 3 tr. zákoníku. Výsledné majetkové důsledky by tak byly obdobné, aniž by došlo k porušení zákazu reformationis in peius (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 6 Tdo 703/2023, body 45 a násl.).
58. Po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných M. Š., Zdeňka Švehly, Marka Hamana, Jana Šorma a Jiřího Levého odmítl v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. U dovolání obviněného Michala Lišky obsahové nedostatky jeho podání brání jeho věcnému přezkumu. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.59. Obviněná právnická osoba Agentura HERA v reakci na dovolání Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že je nepovažuje za důvodné. Přesto má za to, že uložený trest je přísný, nikoli však nezákonný ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud toto dovolání jako nedůvodné zamítl.
60. Obviněný Jan Šorm k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství poukázal na jeho neaktuálnost, neboť nebral do úvahy důkazy, které prohloubily argumentační rámec předchozích soudních rozhodnutí, ale pouze rekapituloval skutkové a právní závěry soudů nižších stupňů, aniž by se konkrétně, věcně a kriticky vypořádal s námitkami uplatněnými v jím podaném dovolání. Paušální odmítnutí námitek jako opakování obhajoby má obviněný za formální a odtažité, bez reflexe dovolacích důvodů. Obviněný proto setrval na obsahu svého dovolání, na něž odkázal.
61. Další obvinění možnosti využít práva vyjádřit se k dovoláním do doby konání neveřejného zasedání nevyužili.
IV. Přípustnost dovolání a jeho formální podmínky
62. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že všichni obvinění dovolání podali jako osoby oprávněné podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., nejvyšší státní zástupce podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., jejich dovolání směřují proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., jsou přípustná a byla podána v zákonné lhůtě i na místě, kde lze podání ve smyslu § 265e odst. 1, 2 tr. ř. učinit. 63.
Vzhledem k tomu, že jde o mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu, dovolání nemůže cílit na jakoukoli vadu, ale jen takovou, která koresponduje s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (srov. § 265a, § 265b, § 265f tr. ř.).
64. Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Vymezení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání (srov. § 265f odst. 3 tr. ř.), proto musí být každý označený důvod skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí.
Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad.
Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).
65. S ohledem na tyto podmínky je zjevné, že Nejvyšší soud není, a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popřípadě do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr.
ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 a ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen tehdy, kdyby skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17.
5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
66. Tyto zásady je možné prolomit pouze při nedodržení zásadních požadavků spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl.
36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V. K důvodům dovolání
67. Obvinění M. Š., Jan Šorm a Jiří Levý dovolání podali shodně podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obvinění Jan Šorm, Michal Liška a Zdeněk Švehla dále podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obvinění M. Š., Marek Haman, Zdeněk Švehla a rovněž nejvyšší státní zástupce podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., obvinění M. Š., Jan Šorm a Jiří Levý též s odkazem na § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda takto zvolené důvody svými výhradami také skutečně obvinění naplnili, protože jen na základě dovolání opřeného o námitky obsahově způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
68. S ohledem na to, že dovolatelé uplatňovali námitky jak proti vině, tak i proti trestu, a to na podkladě shodných důvodů dovolání, a protože se některé jejich výhrady překrývají, je vhodné nejprve posuzovat důvodnost jejich tvrzení na základě důvodů směřujících proti výroku o vině [viz bod VI.], a poté zkoumat z podnětu podaných dovolání správnost výroků o trestech [viz bod VII.].
69. Ještě předtím však Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit, že zcela mimo vymezené důvody dovolání je v dovolání obviněného M. Š. tvrzena nesprávná místní nepříslušnost soudu prvního stupně, protože tato námitka se zcela vymyká všem dovolacím důvodům, a už vůbec nekoresponduje s důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), i), m) tr. ř., o něž ji dovolatel opřel. Jeho argumenty, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k porušení místní příslušnosti, nelze přiřadit ani k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr.
ř. (který obviněný v odvolání neuvedl), jenž lze užít, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Tento důvod slouží k nápravě vad týkajících se věcné nepříslušnosti soudu, anebo nesprávného obsazení soudu, a souvisí s otázkou zákonného soudce, která spadá do rámce základního práva na zákonného soudce (viz § 16 a 17 tr. ř., § 12 odst. 4 tr. ř., srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
4. 2015, sp. zn. 8 Tdo 187/2015, nebo ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 547/2011). Je tak již ze samotného vymezení tohoto dovolacího důvodu zjevné, že námitky obviněného na něj, když jej navíc ani neoznačil, nedopadají, protože dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení není skutečnost, že v řízení došlo, resp. je tvrzeno, že došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudů ve smyslu § 18 tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).
Lze jen dodat, že obviněný, pokud měl pochybnosti o místní příslušnosti soudu, mohl tuto námitku vznést jen do doby, než se soud prvního stupně odebral k závěrečné poradě, tedy po podání obžaloby (návrhu na potrestání), avšak pouze v průběhu hlavního líčení před závěrečnou poradou soudu (srov. § 222 odst. 1 tr. ř.). To se však nestalo, a tudíž Nejvyšší soud není oprávněn se uvedenými výhradami zabývat.
70. Pokud obvinění M. Š., Jan Šorm a Jiří Levý v dovoláních označili důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze ho uplatnit, když bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Podle této dikce je zjevné, že uvedený důvod spočívá ve třech různých okolnostech, jednak že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů (např. podle § 253 odst. 1, 2 tr. ř.), jednak že odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění obsahových náležitostí (§ 253 odst. 3, 4 tr. ř.), nebo že řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoliv jiných důvodů, ale řízení je zatíženo vadami dopadajícími na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
71. V posuzované věci nepřipadalo do úvahy splnění první a druhé alternativy tohoto dovolacího důvodu, neboť odvolací soud odvolání obviněného nezamítl nebo neodmítl bez věcného přezkoumání podle § 253 tr. ř., ale věcně ho z hledisek § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal. Obvinění proto logicky tento důvod dovolání opírali o jeho třetí alternativu vycházející z existence jimi též uvedených důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), i) tr. ř. (obviněný M. Š.), § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (obviněný Jan Šorm) a § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (obviněný Jiří Levý).
VI. Námitky proti výroku o vině
72. Proti výroku o vině brojili obviněný M. Š. prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako obvinění Jiří Levý a Jan Šorm, jenž současně odkázal i na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Výrok o vině napadl i obviněný Michal Liška na základě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a) K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
73. Obvinění M. Š., Jan Šorm a Jiří Levý vytýkali s odkazem na důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedostatky ve skutkových zjištěních. Tento důvod dovolání se obecně uplatní, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů.
V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování.
Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh.
tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
74. V souladu s tímto zákonným vymezením dovolatelé poukazovali na nedostatky v dokazování. Obvinění M. Š. a Jan Šorm zejména vytýkali vadné posouzení věrohodnosti spoluobviněného I. S., který měl postavení spolupracujícího obviněného, všichni tři v zásadě shodně popírali závěr o fiktivnosti obchodů a faktur a vymezovali se proti své vědomosti o této skutečnosti a zapojení do pyramidy organizace daňových podvodů. Brojili proti porušení zásady in dubio pro reo a tvrdili, že soudy pominuly podnikatelskou činnost obchodních společností zařazených do řetězce subjektů podílejících se na posuzované trestné činnosti a nezohlednily při stanovení výše způsobené škody náklady skutečně vynaložené na fakticky vykonávanou podnikatelskou činnost, čímž poukazovali na skutkové závěry neodpovídající výsledkům provedeného dokazování. Obviněný Jan Šorm rovněž vytýkal, že soudy vyšly z procesně nepoužitelného důkazu, za které považoval neprocesní vyjádření prezidenta klubu XY učiněné před daňovým orgánem.
75. Nejvyšší soud z podnětu těchto výhrad se zřetelem na povahu posuzované trestné činnosti spočívající v daňovém podvodu založeném na předložení fiktivních faktur zdůrazňuje, že uvedené námitky se týkají rozhodných skutečností významných pro závěr o vině dovolatelů, a proto je považoval za námitky korespondující s vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Posuzoval tudíž, zda ve věci existují obviněnými zmiňované nedostatky, avšak v limitech dovolacího řízení jako mimořádného opravného prostředku, v němž není povolán k tomu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. K tomu však zdůrazňuje, že jeho úkolem v dovolacím řízení není hodnotit či přehodnocovat důkazy provedené soudy nižších stupňů, ale je jeho povinností zabývat se správností jejich hodnocení z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III.
ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Z tohoto důvodu Nejvyšší soud posuzoval, zda přezkoumávaná rozhodnutí nevykazují extrémní excesy (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). Zkoumal, zda soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., aby tím vyloučil extrémní nedostatky, případně závažný nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
76. Rovněž je třeba připomenout, že v případě opakovaných výhrad, na něž soudy nižších stupňů již reagovaly a v průběhu trestního řízení se s nimi vypořádaly, pokud se neobjeví skutečnosti, které soudy opomněly, nebo pokud se nedopustily extrémních vad nebo nedostatků či závažným způsobem neporušily pravidla spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy), jsou dovolání posuzována jako zjevně neopodstatněná (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2002, sp. zn. 11 Tdo 170/2022, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, nebo ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
77. Nejvyšší soud v posuzované věci uvedeným postupem na podkladě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a obsahu připojeného spisu shledal, že soudy provedly dokazování, které nevyvolává pochybnosti a bylo dostatečně obsáhlé a z hlediska významu a smyslu provedených důkazních prostředků i postačující pro závěry o tom, jak se čin udál, jakým způsobem se do jeho průběhu každý z dovolatelů zapojil, resp. jaký byl jeho podíl na jeho realizaci. Dospěl k závěru, že výsledky dokazování postačují i pro reakci na námitky dovolatelů směřující proti zjištěnému skutkovému ději.
78. Při posuzování námitek obviněných Nejvyšší soud shledal, že odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí obsahují dostatečný popis všech rozhodných důkazů, které byly podkladem pro závěr o průběhu skutku, a má odraz v povedených důkazech. Popsaná zjištění ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, případně modifikovaná rozsudkem odvolacího soudu, což se týká obviněného Michala Lišky a společnosti Agentura HERA, ohledně nichž odvolací soud zasahoval i do výroku o vině (u obviněných M. Š., Marka Hamana, Jana Šorma a Zdeňka Švehly pouze u výroku o trestu, a nerozhodoval nově ohledně obviněného Jiřího Levého), jsou potřebným podkladem i právní závěry. V rozsahu toho, jak odvolací soud rozhodoval, z odůvodnění jeho rozhodnutí též plyne, že se jednotlivými důkazními prostředky i důkazy z nich plynoucími zabýval, a postup jejich hodnocení rovněž dostatečně vyjádřil.
79. Po uvážení všech rozhodných skutečností týkajících se uplatněných námitek obviněnými, i se zřetelem na provedené důkazy, zejména jejich rozsah a soudy vyjádřený obsah, mohl Nejvyšší soud shledat, že napadené rozsudky nevykazují v otázkách, které obvinění namítali, nedostatky extrémní nebo zásadní povahy, nevykazují známky libovůle ani vědomého přehlížení podstatných nebo jinak pro závěr o vině rozhodných důkazů ani opomíjení důležitých skutečností.
Rovněž mohl posoudit, že důkazy korespondují s obsahem spisového materiálu, a patrné je i to, že se soud věnoval obhajobě obviněných a na posouzení její důvodnosti zaměřil v potřebné míře svou pozornost.
80. Promyšlený postup soudu při provádění důkazů, zejména s ohledem na jejich význam z hlediska prokazovaných skutečností a navazujících úvah a závěrů soudu, je zřetelný i ze struktury rozsudku soudu prvního stupně v části vztahující se k prováděnému dokazování a učiněným skutkovým zjištěním. U každého z obviněných je již v patřičné pasáži popisu skutku uvedeno, jaká byla jeho role a zapojení do společné trestné činnosti. Na tyto části navazují závěry plynoucí z provedených důkazů (viz body 2. až 290. rozsudku), ke každému z obviněných soud zjištěné konkrétní okolnosti vyložil a vysvětlil, který důkaz jednotlivě a posléze i v návaznosti na ostatní hodnotil, dostatečně popsal, jakými úvahami se řídil. Pod body 302. až 435. vysvětlil, na základě kterých důkazů konkrétní skutková zjištění ohledně jednotlivých obviněných, jež souhrnně popsal v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku, učinil, a to včetně rozboru navazující použité právní kvalifikace.
81. Na tento postup soud prvního stupně navázal při posuzování námitek obviněných i odvolací soud, jenž se zabýval k výhradám odvolatelů podrobně všemi rozhodnými skutečnostmi, sám provedl relativně obsáhlé doplnění dokazování, na jehož základě buď závěry soudu prvního stupně jako správné potvrdil, nebo v případě zjištěných nedostatků či pochybení tyto sám napravil a rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu změnil, případně ohledně některých obviněných rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v rozsahu tohoto zrušení vrátil k novému projednání a rozhodnutí. V podrobnostech lze odkázat na argumenty odvolacího soudu, které v reakci na konkrétní odvolací námitky jednotlivých obviněných v odůvodnění svého rozsudku rozvedl (viz body 55. a násl. napadeného rozsudku).
82. Nejvyšší soud po tomto rámcovém posouzení výsledků provedeného dokazování a jeho promítnutí do skutkových závěrů a následně i právního posouzení neshledal vady, na něž dovolatelé u skutkových zjištění poukazovali. Naopak je z nich zjevná logická provázanost, myšlenková jednotnost a průkaznost tvrzených poznatků vykazující dostatečné modifikační souvislosti i konkrétní upřesnění tvrzených závěrů. Nelze přehlédnout systematičnost a konstruktivní propojení posuzovaných zjištěných souvislostí, z nichž učiněné závěry vyplývají.
83. Na tyto závěry lze navázat se zřetelem na námitky obviněných M. Š. a Jana Šorma směřující proti hodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného I. S., jestliže tvrdili, že o jeho výpovědi soudy nemohly závěry o jejich vině opírat, a poukazovali na některé z kontextu všech provedených důkazů vytržené části zjišťovaných skutečností. Poukázat lze v této souvislosti na body 2. až 36. rozsudku, kde soud prvního stupně podrobně rozvedl, z jakých důvodů považoval tohoto svědka za věrohodného. V tomto směru jasně vysvětlil, podle jakých skutečností a důvodů k tomuto závěru dospěl.
Zejména popsal, že jeho výpověď v podstatných bodech koresponduje s obsahem dalších ve věci provedených důkazů, a to jak s výpověďmi svědků, tak listinnými důkazy a časovými konsekvencemi jednotlivých událostí a úkonů v rámci posuzované trestné činnosti. V potřebné míře se soud uvedenými okolnostmi zabýval a na základě výsledků provedeného dokazování, jež vycházely z celého řetězce důkazů a důkazních prostředků, dospěl k závěrům, které s verzí průběhu činu udávanou I. S. v podstatných rysech korespondují.
Zabýval se zapojením každého z obviněných do trestné činnosti a fiktivního obchodního řetězce, i dobou vzniku jednotlivých obchodních společností. Rovněž zdůraznil, že I. S. podrobně vyjádřil mechanismus fungování celé skupiny, a to včetně svého zapojení a úkolů, které plnil při zajišťování obsazení funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech fungujících v rámci trestné činnosti, zřízení jejich fiktivních sídel, zastupování před finančními úřady, tedy činnosti předstírající skutečnou podnikatelskou aktivitu společností.
Zmínil, že zajišťoval zřizování bankovních účtů těmto společnostem, zřízení dispozičních oprávnění k těmto účtům a provádění transakcí na nich u společnosti Agentura FACE, přičemž uvedl i konkrétní osoby, jichž se tyto jeho aktivity týkaly. Takto jím uváděné skutečnosti korespondují s výpověďmi dalších spoluobviněných, kteří se rovněž k činu doznali (zejména obvinění J. Č., Š. E., nyní B., V. V., V. Č., O. Ž. a T. J.) a popsali, že je právě I. S. zjednal jako statutární orgány jednotlivých společností, případně vypovídali o tom, jakou měrou se zapojovali do činnosti další obvinění (dovolatelé), se kterými z nich se osobně setkali a v jaké souvislosti (např. udělování plných mocí k jednáním za společnost, do níž byli nasazeni coby tzv. bílí koně, předávání peněz v hotovosti po jejich výběru z účtu společností, v nichž formálně vystupovali na pozici jednatelů, apod.), nebo které z nich naproti tomu znají jen z doslechu nebo vůbec (viz zejména body 168.
až 223. rozsudku soudu prvního stupně). Soud též vysvětlil svá zjištění a podal rozklad rozhodných souvislostí, na jejichž základě vzal za vyvrácená tvrzení některých obviněných, především M. Š. a Jana Šorma, že I. S. využil a zneužil svého postavení spolupracujícího obviněného na jejich úkor.
84. Soud v potřebné míře vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že doznání I. S. bylo učiněno podle jeho svobodné vůle s tím, že setrval na svém doznání a dodržel své závazky i v řízení před soudem, kde jeho výpověď nevykazovala zásadní nedostatky nebo rozpory. Tím, že vycházel z této výpovědi, se nezpronevěřil ani tomu, že při hodnocení výpovědi I. S. bylo nezbytné jeho tvrzení podrobit důkladnému zhodnocení a porovnání s dalšími důkazy a obezřetně přistupovat ke každé podstatné informaci, vycházet z jeho vystupování v celém trestním řízení a velice pozorně posuzovat jím sdělované skutečnosti. Právě tento ucelený a komplexní důkladně posuzovaný proces v konfrontaci s ostatními důkazy svědčí o tom, že I. S. svého postavení spolupracujícího obviněného nezneužil a v testu věrohodnosti plně obstál.
Soud v návaznosti na to zmínil, že na rozdíl od dalších spoluobviněných vypovídal konzistentně po celou dobu trestního řízení, odpovídal spontánně na dotazy soudu, státního zástupce i spolupachatelů a jejich obhájců. Jeho výpověď nijak zásadně nezpochybňovaly ani další provedené důkazy. Zabýval se i motivací využít postavení spolupracujícího obviněného (srov. § 178a tr. ř.), který ji podle zjištění soudu opět smysluplně a logicky vysvětlil. Soud prvního stupně dostatečně přesvědčivě rozvedl, proč vzhledem k postojům I. S. v průběhu trestního řízení dospěl k závěru o jeho věrohodnosti, na niž usuzoval ze všech zjištění a prokázaných poznatků, a to nejen těch, které vyplývají z obsahu jeho výpovědi, ale i ze způsobu, jak o jednotlivých skutečnostech vypovídal. Soud rovněž zdůraznil, jaké poznatky z jeho projevů a chování učinil (viz body 325. až 332. rozsudku odvolacího soudu).
85. K námitkám shora uvedených dovolatelů je dále třeba zmínit, že soud své závěry o věrohodnosti I. S. učinil i se zřetelem na obhajobu obviněných a jimi uváděné námitky v návaznosti na jednotlivé důkazy i celý jejich komplex a vyjádřil se i k případným rozporům a nejasnostem, které se ve výpovědi jak I. S., tak ve vztahu k výpovědím ostatních obviněných a svědků případně vyskytly. Právě výhrady obviněných vedly soud prvního stupně k tomu, aby obsah výpovědi spolupracujícího obviněného konfrontoval se všemi rozhodnými skutečnostmi významnými z hlediska páchané trestné činnosti, a mimo jiné zvažoval i ekonomickou situaci obviněných i jimi ovládaných společností i společností dalších, jež byly zapojeny do fiktivních dodavatelsko-odběratelských vztahů, včetně jejich historie v návaznosti na údaje dostupné v obchodním rejstříku a pozici v rámci předstíraných obchodů.
Neopomněl ani poměry a podmínky vzniku a fungování jednotlivých obchodních společností, k nimž se vztahují předstírané obchodní transakce, finanční toky a pohyb zboží, resp. služeb, pokud k nějakým z hlediska fungování některých společností v jiných souvislostech docházelo. Neponechal bez povšimnutí ani informovanost obviněných o podstatných okolnostech jich se týkajících, a v neposlední řadě i způsob realizace podvodných transakcí na základě fiktivně uzavíraných smluv. Zkoumal i podmínky a okolnosti vzniku a vzájemné propojenosti ve výroku konstatovaných společností podílejících se na trestné činnosti (viz body 254.
až 276. rozsudku soudu prvního stupně). Popsal způsob realizace podvodných transakcí na základě fiktivně uzavíraných smluv, pokud s ohledem na skutečnost, že nebyla řádně vedena účetní evidence, takové skutečnosti bylo možné objektivně prokázat.
86. Popsaným způsobem bylo reagováno i na výhrady obviněného Jana Šorma o tom, že soudy nezjišťovaly oprávněné náklady, protože soud se i na tyto skutečnosti v rámci prováděného dokazování zaměřil, a to i v souvislosti s výpovědí uvedeného spoluobviněného, jenž tuto obhajobu vyvrátil. 87.
Výsledky provedeného dokazování, jak jsou podrobně v přezkoumávaném rozsudku soudu prvního stupně rozvedeny, dávají dostatečný podklad pro závěr, že v potřebné míře vysvětlil, jak tuto výpověď hodnotil, co bral do úvahy a s jakými závěry, a jsou dostatečně transparentní pro to, že se nezpronevěřil povinnostem a zásadám plynoucím z § 2 odst. 6 tr. ř. Jen pro úplnost lze připomenout, že dovolatelům, kteří byli osobně, včetně jejich obhájců, výslechu I. S. přítomni, byl dán prostor na jeho výpověď reagovat, čehož někteří také využili (viz např. body 51. až 54. rozsudku soudu prvního stupně).
88. Nejvyšší soud k uvedenému doplňuje, že podle výsledného procesu se lze ztotožnit se závěry soudů, že nevznikají u I. S. coby spolupracujícího obviněného, že by svého postavení zneužil, protože splňoval podmínky § 178a tr. ř., neboť sám obviněn ze spáchání trestného činu, rozhodl se aktivně spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení a usnadnit objasnění závažné a složitě organizované trestné činnosti. Tuto možnost navrhl státní zástupce a obviněný s tím souhlasil. Přístup i následné postavení spolupracujícího obviněného je založeno na principu vzájemné výhodnosti.
Obviněný poskytl důležité svědectví nebo informace výměnou za možnost mírnějšího trestu či jiných výhod, avšak jeho spolupráce byla pravdivá, relevantní a přínosná pro trestní řízení. Tím byl dostatečně vysvětlen postoj a motivace tohoto obviněného, kdy plně v souladu s citovaným ustanovením mu spolupráce s orgány činnými v trestním řízení mohla zajistit výhodnější postavení při rozhodování o jeho vině a trestu (viz bod 453. rozsudku krajského soudu).
89. V tomto směru vznesené námitky z uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal důvodnými.
90. Pokud obviněný Jan Šorm namítal, že soudy použily jako důkaz neprocesní vyjádření prezidenta hokejového klubu XY M. Š., nelze ani této jeho výhradě přiznat opodstatnění, neboť, jak vyplynulo zejména z rozsudku odvolacího soudu (viz jeho bod 70.), soud tuto informaci získal sice z podkladů předložených příslušným správcem daně týkajících se činnosti Agentury FACE, což však jeho využití v trestním řízení nebrání (srov. § 89 odst. 2 tr. ř.). Podstatné je, že soud respektoval, že konstrukce odpovědnosti v daňovém řízení a v řízení trestním, pokud jde o povinnost prokazování rozhodných skutečností, je zakotvena odlišně.
A tak zatímco v daňovém řízení je to daňový subjekt, který musí prokazovat správnost a reálnost dokladů a skutečností (uskutečněných zdanitelných plnění a jím odpovídajících dokladů), v řízení trestním je tato povinnost naopak na orgánech činných v trestním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 567/2014). Plně s těmito zásadami závěr o fiktivnosti předmětného plnění (úklidu ledové plochy na zimním stadionu XY) učinil soud podle vlastního šetření a dokazování (viz zjištění ke společnosti DURBANO např. v bodech 263., 420.
rozsudku soudu prvního stupně a body 76., 78.
rozsudku odvolacího soudu), z něhož vyplynulo, že platby přicházející od Agentury FACE na účet společnosti DURBANO byly obratem vybírány v hotovosti, aniž společnost DURBANO vykonávala za předmětné období jakoukoli činnost pro společnost Agentura FACE. Nelze proto uvedené námitce, která vychází ze zkreslených tvrzení, přisvědčit, protože soudy své závěry neopíraly toliko nebo převážně o výsledky daňových kontrol a zjištění podávající se z výsledků šetření správce daně, ale prováděly vlastní dokazování.
Plně tím dostály tomu, že řešení daňové povinnosti a rozsahu zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody je otázkou viny ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. rozhodnutí č. 27/1979 a č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr.). Soud nemůže bez dalšího odkázat na takové rozhodnutí správce daně, aniž by jeho závěry přezkoumal po skutkové stránce a zabýval se správností a odůvodněností v něm učiněných právních názorů na rozhodnou daňovou otázku, a to především z hlediska uplatněné obhajoby (viz rozhodnutí č. 48/2015 Sb. rozh.
tr.). Bez dalšího nepřejímaly výsledky, k nimž dospěl příslušný správce daně, neboť rozhodnutí finančních orgánů v daňovém řízení zvažovaly jako podpůrné důkazy, které v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotily jako každý jiný důkaz se zřetelem na ostatní ve věci provedené důkazy, o čemž svědčí rozsah prováděného dokazování.
91. Pokud obvinění M. Š., Jan Šorm, Jiří Levý a Michal Liška poukazovali na nedostatky v dokazování a tvrdili, že výsledky provedených důkazů nesvědčí o jejich vině, nebyly řádně objasněny všechny rozhodné skutečnosti nebo že z ničeho nevyplývá, že šlo o fiktivní faktury, ani tyto výhrady nekorespondují s výsledky provedeného dokazování, z něhož je patrné, že se soud prvního stupně i objasněním těchto výhrad věnoval. Obdobnými otázkami se zabýval i odvolací soud a oba vysvětlily, na základě jakých konkrétních důkazů dospěly k závěru, že na fiktivních fakturách předstírané obchody neproběhly.
K připomínkám obviněných je třeba uvést, že neexistence účetních dokladů nebo neúplné účetnictví nevytváří důkazní nedostatek, protože se lze opírat o jiné důkazní prostředky, z nichž potřebné závěry o tom, že faktury nejsou obrazem faktických obchodů, vyplynuly, a je tedy možné vinu obviněných na jejich podkladě prokázat. Soudy učiněné skutkové závěry opřely nejen o výpovědi spoluobviněného I. S., ale i svědků, zejména z řad zástupců obchodních společností (tzv. bílých koní), s nimiž obvinění v rámci posuzovaných aktivit vstupovali v jednání za účelem vytváření fiktivních obchodních vztahů (viz osoby uvedené již výše v bodě 93.
tohoto usnesení, též v bodech 168. až 223. rozsudku soudu prvního stupně), jakož i o řadu listinných důkazů (viz body 254. až 290. rozsudku soudu prvního stupně a další). Ze souhrnu těchto důkazů vyplynulo, že obchody předstírané ve fakturách uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nebyly reálnými obchodními vztahy. Soudy důvodně uzavřely, že šlo o fiktivní faktury, neboť subjekty na pozicích II. a III.
v řetězci obchodních společností podílejících se na páchání posuzované trestné činnosti žádnou reálnou obchodně podnikatelskou činnost neprováděly, jelikož k tomu nedisponovaly žádnými zaměstnanci, nebyly tudíž ani vedeny v evidenci ČSSZ (viz body 257. až 276. rozsudku krajského soudu), nevykazovaly žádnou jinou, legální obchodní činnost, ani neměly tuto činnost fakticky kde vykonávat, neboť jejich sídla a adresy, na nichž měly působit, byly pouze účelově, formálně, a tedy rovněž fiktivně zvolené, na uváděných adresách často formálně sídlilo hned několik firem současně, avšak nikdo o jejich faktické existenci nevěděl (viz např. body 254.
až 290. rozsudku soudu prvního stupně). Je třeba zdůraznit, že pokud fakticky žádné obchody, které jsou předstírané na ve výroku uvedených fakturách, neproběhly, nelze k nim doložit ani daňové doklady, jak zmiňoval v dovolání obviněný M. Š. Identifikace daňového dokladu u fiktivních faktur je zcela nereálným požadavkem, protože k obchodu nedošlo, zboží nebylo dodáno nebo služba tvrzená na fiktivní faktuře neproběhla. Faktura tak sloužila jen jako podvodný podklad za účelem zvýšení nákladů pro daňové účely.
92. Nebylo možné přisvědčit dovolatelům M. Š., Janu Šormovi a Jiřímu Levému, že by soud prvního stupně neobjasnil, z jakých důvodů a na podkladě kterých důkazů dospěl k závěru, že šlo o daňový podvod s prvky karuselového řetězce založený na systému vytváření a předkládání fiktivních neoprávněně deklarovaných služeb v daňových přiznáních společností Agentura HERA a Agentura FACE. Kromě výše uvedeného shrnutí lze odkázat též na body 303. až 317. jeho rozsudku, kde se podrobně uvedenými závěry zabýval.
K nim Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že prokázání fiktivnosti faktur a na nich učiněném závěru o trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 240 tr. zákoníku nebrání, že se v trestním řízení nepodařilo zajistit kompletní účetnictví daňového subjektu, pokud soud mohl pro své závěry skutkové i právní vycházet z jiných podkladů a důkazů poskytnutých v listinné podobě zejména právě správcem daně (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1335/2014). Z tohoto důvodu soudy nepochybily, jestliže i přes absenci nebo neúplnost účetních podkladů dospěly ke zjištěním, která s ohledem na výše uvedené závěry nevzbuzují namítané pochybnosti.
93. Právě z důvodu nedostatků v účetnictví, když nebylo možné provést vyčíslení nákupu služeb prezentovaných ve fiktivních fakturách, se soudy opíraly pro své skutkové závěry o vině obviněných rovněž o znalecký posudek z oboru ekonomika znalecké kanceláře Česká znalecká, zpracovatele Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D., vůči němuž v dovoláních brojili obvinění M. Š., Jiří Levý a Jan Šorm. Je však vhodné předeslat, že již soud prvního stupně reagoval na jejich námitky obdobné těm, jež uplatnili i v dovoláních (srov. body 319. rozsudku) a s odkazem na obsah tohoto posudku i výslech jeho zpracovatele před soudem vysvětlil, proč obviněnými uváděné nedostatky neshledal.
Poukázal na vysvětlení znalce, matematické modely výpočtů používaných pro určení rozsahu zkrácení daňové povinnosti, a to včetně zdůraznění, že v pochybnostech při více v úvahu přicházejících výchozích hodnotách coby základu DPH je zásadně vycházeno z částek nejnižších, a tedy pro obviněné nejpříznivějších hodnot (srov. body 233. až 252. rozsudku soudu prvního stupně a body 63. až 68. soudu odvolacího). Znalec poukázal na to, že právě u karuselových podvodů není vedeno účetnictví, ale prokazatelným vodítkem je, že subjekt nemá personální kapacity, aby obsáhl například konkrétní činnost, která za standardních podmínek vyžaduje řádově jednotky či desítky zaměstnanců.
V posuzované věci podle něj nešlo o klasický karuselový řetězec, avšak bylo zjištěno, že sice byla vykonávaná nějaká nefiktivní činnost, aby byla zajištěna nákladová stránka, která se v posuzovaných případech promítla po některých korekcích a doplňcích znaleckého posudku učiněných v důsledku dodatečných podkladů dodaných policejním orgánem do skutkové věty výroku o vině. Pokud bylo znalecky prokázáno, že mezi společnostmi proběhly reálné toky, o tyto reálné toky byl korigován výstup znalce. I poté však zůstalo přibližně za 80 milionů Kč nakoupených služeb, u nichž nebylo možné detailně určit, o jakou šlo transakci.
Jednalo-li se jen o pohyby z účtu na účet, který nebyl žádné ze zájmových společností, nedošlo ve prospěch obviněných k zahrnutí této částky do objemu fiktivních obchodů. Těmito závěry znalce lze reagovat i na výhrady obviněných o tom, že soudy uvedená zjištění řádně nehodnotily, protože je zjevné, že v pochybnostech bylo postupováno ve smyslu zásady in dubio pro reo a byla brána do úvahy jen taková zjištění, pro něž byl dostatečný podklad ve výsledcích provedeného dokazování.
94. Směřovaly-li námitky obviněných proti rozhodnutí správního orgánu Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 9. 9. 2021, i na ně znalec reagoval a konstatoval, že ministerstvo nemělo k dispozici celý spis jako soud a státní zastupitelství, nebylo schopno odpovědět na dotazy znalců předložené mu v rozkladu proti tomuto rozhodnutí, na žádné jejich otázky a výzvy nebylo ze strany ministerstva reagováno. Popřel závěr ministerstva o tom, že účetnictví společností vůbec nebylo, neboť znalci účetnictví měli, ale většinou nebylo úplné.
95. K tomu je třeba s ohledem na námitky obviněného Jiřího Levého upozornit, že v předmětném materiálu nebyly ministerstvem konstatovány vady znaleckého zkoumání. Jen bylo sděleno, že by znalecká společnost měla postupovat „s maximální opatrností“, což učinila, jak plyne mimo jiné například i z vyjádření jednoho ze zpracovatelů Dr. Ing. Vítězslava Hálka. Naopak nelze přisvědčit dovolateli, že by znalci „za každou cenu“ určili výši škody, ale šlo o vyčíslení reálně doložitelná na základě podkladů, které měli znalci k dispozici a které byly uváděny v kombinaci s jednotlivými pohyby na bankovních účtech, případně kontrolními hlášeními.
K tomuto vyjádření ministerstva coby správního orgánu ke způsobu zpracování znaleckého posudku Nejvyšší soud v návaznosti na výhrady obviněných, kteří preferovali uvedené vyjádření ministerstva, zdůrazňuje, že závěr o tom, který z důkazů je věrohodný a s jakým závěrem jej lze posuzovat, může učinit jedině soud, jenž pro provedení důkazů postupuje ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Proto v tomto konečném důsledku to byly závěry soudu, nikoliv správního orgánu, který není oprávněn posuzovat validitu v trestním řízení zajištěných a soudem provedených důkazů.
Naopak tento postup přísluší výlučně soudu, jenž tak činí na základě vnitřního přesvědčení, které není projevem libovůle, ale vytváří se přísně logicky z právního vědomí a opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem (srov. rozhodnutí č. 40/1969 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o znalecký posudek, soud jej hodnotí jako každý jiný důkaz (srov. rozhodnutí č. 40/1972 Sb. rozh. tr.).
96. V posuzované věci soudy této povinnosti dostály. Zjištění plynoucí z uvedeného znaleckého posudku byla potvrzena i bankovními výpisy, zprávami ČSSZ a jinými důkazy, jimiž bylo prokázáno, že pohyby na účtech dotčených účelově založených společností nenasvědčují reálné ekonomické činnosti, absentují na nich platby za běžné provozní podnikatelské náklady. Naopak byly zjištěny časté a těžko ekonomicky vysvětlitelné hotovostní výběry z bankovních účtů těchto společností, což je v souladu se závěry znalce Ing.
Vítězslava Hálka. Soudy nevybočily z pravidla, že musí každý znalecký posudek hodnotit samostatně i v souvislosti s dalšími důkazy, kdy je zjevné, že soud prvního stupně předmětný znalecký posudek z oboru ekonomika takto hodnotil a postupoval podle pravidel stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř., aniž by mu přisuzoval a priori vyšší důkazní hodnotu (srov. rozhodnutí č. 56/1953 Sb. rozh. tr.). Pro tento závěr svědčí i skutečnost, že odvolací soud k návrhu obviněných, zejména Marka Hamana, doplnil dokazování o jím předložený znalecký posudek č. 023544/2023 ze dne 14.
12. 2023, zpracovaný Pražskou znaleckou kanceláří, s. r. o., jehož obsah i své závěry k tomuto posudku podrobně rozvedl, a to i v návaznosti na závěry znaleckého posudku České znalecké, a. s., v bodech 61. až 69. svého rozsudku, na něž lze v podrobnostech odkázat.
97. Další skupinou výhrad, kterou obvinění M. Š., Jan Šorm a Jiří Levý uplatnili, byla tvrzení, že soudy neprokazovaly a neobjasňovaly, jaké náklady vznikaly při podnikatelské činnosti společnosti Agentura HERA, a poukazovali na to, že i při realizaci reklamy takové náklady, které bylo nutné odečíst, vznikly, čímž se soudy nezabývaly, případně zpochybňovali závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika zpracovaného Českou znaleckou, a. s. K tomu je třeba uvést, že pokud obvinění v této souvislosti poukazovali s tvrzením, že jde o shodnou situaci, na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2023, sp. zn.
8 Tdo 130/2023, v této věci byla dovolacím soudem přezkoumávaná rozhodnutí zrušena proto, že v popisu skutkových zjištění byly nedostatky, na jejichž základě nebylo možné učinit spolehlivý skutkový ani právní závěr, nebo na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014, ani v této věci se nejednalo o obdobné záležitosti, protože byť šlo o fiktivní faktury, jejich fiktivnost vycházela z nepravdivě uvedeného subjektu, avšak obchod jako takový fakticky proběhl. Tudíž ani jedno z obviněnými označených trestní rozhodnutí nelze považovat za určující postup v této trestní věci, kde je popis skutku dostatečný pro další závěry a faktury, jimiž byla vylákána výhoda, neměly žádný podklad v provedených obchodech.
98. V posuzované věci proto nelze obviněným vyhovět v tom, že by měl být celkový rozsah zkrácené daně snižován o náklady pachatelem vynaložené, protože spácháním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku je dána fiktivnost faktur v celém jejich základu. Proto se v této věci neuplatní obviněnými požadované postupy. Rovněž je třeba zdůraznit, že při zjišťování rozsahu zkrácení daně se neuplatní stejná hlediska jako v případě určování výše prospěchu, který pachatel získal trestnou činností.
Zatímco při určování výše prospěchu má význam čistý prospěch stanovený teprve po odpočtu všech nezbytných nákladů, které by jinak musely být v souvislosti s uskutečněním nějakého cíle ze strany pachatele či jiné osoby z jejich prostředků vynaloženy (viz např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 4/2009 a č. 31/2009 Sb. rozh. tr.), při zkrácení daně pachatel zčásti nebo vůbec neplní své zákonné povinnosti přiznat a zaplatit daň a využívá k tomu postupy, které nejsou v souladu se zákonem. Výše zkrácené daně pak respektuje to, jaká byla skutečná daňová povinnost příslušného plátce či poplatníka, do které se promítají všechny slevy, odpočty, náklady a další položky, jimiž lze legálně snižovat daňový základ.
Byla-li daň a výše jejího zkrácení takto zjištěna, není už namístě při určování rozsahu zkrácení daně odečítat od zkrácené daně nějaké další náklady na provedení trestné činnosti (srov. rozhodnutí č. 45/2014 Sb. rozh. tr.). Z hlediska takto stanovené judikatury je zjevné, že obvinění se snížení nákladů domáhat nemohou, a to tím spíše, že fiktivnost předmětných faktur a na jejich základě vzniklý daňový únik nemohly vést k tomu, že by vůbec bylo možné zvažovat existenci nákladů. Již tato logická souvislost důvodnost předmětné obhajoby obviněných vylučuje.
99. Obdobné závěry lze vztáhnout i k výtkám obviněných vůči výši škody. K objasnění nesplnění výše daňové povinnosti vůči státu a rozsahu prospěchu provedly soudy, zejména soud prvního stupně, potřebné a dostačující dokazování (dodavatelsko-odběratelské smlouvy, pohyby na bankovních účtech, kamerové záznamy, emailová korespondence a SMS, svědecké výpovědi, znalecké posudky aj.).
Uvedené důkazy, které vedly k vyčíslení rozsahu zkrácení DPH a DPPO, případně prospěchu u trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, které odpovídá výši neoprávněně vyvedených finančních prostředků na soukromé účty obviněných či jimi řízených právnických osob a posléze v hotovosti vybrané a předané jiným zainteresovaným subjektům, v návaznosti na závěry znaleckého posudku České znalecké, a. s., sdělení bank, výpisy z bankovních účtů a informace poskytnuté správcem daně. Z uvedeného je patrné, že soud prvního stupně pro závěry o výši škody i prospěchu vycházel z důkazních prostředků a důkazů, které dávají potřebný podklad pro závěry vztahující se k těmto zákonným znakům posuzovaných skutkových podstat.
Zjištění správce daně soudům posloužila, jak již bylo zmíněno shora, pouze jako důkazní podklad pro jejich skutkové závěry v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nikoli však jako důkaz jediný, protože soudy se mimo uvedené opíraly též o důkazy, jak na ně bylo poukázáno výše v bodech 89. a 92. tohoto usnesení. Jak je patrné z napadených rozsudků, závěry o výši škody vzešly z procesu dokazování před obecnými soudy, jež závěry daňových kontrol doplnily o vlastní zjištění, provedly jejich vzájemné porovnání, jakož i porovnání s obsahem dalších listinných důkazů, které měly k dispozici (kontrolní hlášení a účetní doklady společností), a v případě pochybností tyto vyhodnotily v souladu se zásadou in dubio pro reo, čímž dostály požadavkům kladeným na jejich postup ustálenou judikaturou k této problematice (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 27/1979 a č. 20/2002-III.
Sb. rozh. tr., a další).
100. Přesto je vhodné uvést, že soudy vysvětlily, z jakých podkladů pro své závěry vycházely (viz bod 321. rozsudku soudu prvního stupně). Podle všech učiněných poznatků mohl soud výši škody relativně přesně určit, když ve prospěch obviněných do ní zahrnul výlučně a jen částky z prokazatelně fiktivních faktur, nikoli též z faktur vztahujících se ke skutečně realizovaným obchodním transakcím, pokud obchodní činnost konkrétní společnosti provozovaly, přičemž u každé ze společností zapojených do řetězce společností participujících na podvodném daňovém jednání tuto škodu vyčíslily a popsaly okolnosti jejího vzniku.
Měly tudíž na zřeteli a respektovaly, že konstrukce odpovědnosti v daňovém řízení a v řízení trestním, pokud jde o povinnost prokazování rozhodných skutečností, je zakotvena odlišně. Rozsah daňové povinnosti (dříve škoda) v daňovém řízení při neuznání fiktivních faktur představuje jejich plnou výši a v tomto rozsahu se promítá v dodatečných platebních výměrech. Lze jen zopakovat, že v posuzované věci, byla-li daň a výše jejího zkrácení takto zjištěna, není už namístě při určování rozsahu zkrácení daně odečítat od zkrácené daně nějaké další náklady na provedení trestné činnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 8 Tdo 340/2021, aj.).
101. Vytýkali-li obvinění M. Š.
a Jiří Levý neobjasnění jejich zapojení a způsob fungování v řetězci organizovaných subjektů páchajících posuzovanou trestnou činnost, rovněž jim není možné přisvědčit, protože soudy uvedené skutečnosti se zřetelem na výsledky provedeného dokazování zjistily a vyložily, a to u každého z dovolatelů zvlášť. Ohledně obviněného M. Š. se jeho postavením soud prvního stupně zabýval v bodech 333. až 341. a u obviněného Jiřího Levého své závěry rozvedl v bodech 372. až 377., a protože není nutné jeho závěry v dovolacím řízení opakovat, postačí na ně jen poukázat.
Ve stručnosti je možné shrnout, že nevzbuzují zmiňované pochybnosti, jelikož z těchto pasáží rozsudku vyplývá koncepční provázanost i přesvědčivost uváděných skutečností opírající se o poznatky pramenící z výsledků provedeného dokazování. Pro zapojení uvedených dovolatelů do společné činnosti nesvědčila jen svědecká výpověď spolupracujícího obviněného I. S., nýbrž i výpovědi dalších svědků, převážně osob nastrčených na pozice jednatelů ve fiktivně a účelově založených či jinak pořízených a uměle udržovaných obchodních společností, tzn. osob na pozici tzv. bílých koní, jakož i množství listinných důkazů zajištěných u obviněných při domovních prohlídkách (viz body 277.
až 290. rozsudku soudu prvního stupně), obsah emailové a SMS komunikace, obsah PC a nosičů dat, z nichž vyplynulo mimo jiné i to, že obviněný M. Š. byl tím, kdo vymýšlel strategii fungování celého podvodného řetězce, přiděloval úkoly zejména I. S. i dalším subjektům, které pak plnily jednotlivé dílčí úkoly. Na základě týchž důkazů a důkazních prostředků bylo prokázáno, že obviněný Jiří Levý byl jednatelem a jediným společníkem v řadě obchodních společností (KLEVARYS a Weberberger Auto) vystupujících v řetězci na pozici II.
a III., měl jako jediný dispoziční oprávnění k jejich bankovním účtům, z nichž také osobně prováděl hotovostní výběry podle instrukcí obviněného M. Š., sháněl tzv. bílé koně do ovládaných obchodních společností a komunikoval přímo s hlavními aktéry fiktivních obchodů. Dále byly zajištěny dokumenty o převodech obchodních společností na zahraniční subjekty, které často zmizely i s celým účetnictvím společnosti (např. společnosti he media, Bolero, MM a další) případně k důkazu v hlavním líčení čteny protokoly o výpovědích těch osob z řad cizích státních příslušníků, které se podařilo orgánům činným v trestním řízení zajistit a v přípravném řízení vyslechnout, na něž byly společnosti za účelem jejich „vytracení“ z evidence správních, zejména finančních, ale i jiných orgánů České republiky, převedeny (Z.
F., L. F., Z. S. K., M. J. V., Š. J. M., A. M. N.; viz zejména body 225. až 230. rozsudku soudu prvního stupně).
102. Po posouzení všech shora uvedených skutečností a postupů Nejvyšší soud nezjistil žádný důvod ke zpochybňování skutkových závěrů soudů nižších stupňů, a tudíž ani možnost do nich zasahovat. Může konstatovat, že je považuje za správné a odpovídající obsahu provedených důkazů (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II.
ÚS 1153/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, a další). V dané situaci lze uvést, že zde nestály proti sobě toliko výpovědi dovolatelů a spolupracujícího obviněného I. S., ale byly zajištěny i další, byť nepřímé důkazy, dokládající průběh a vývoj činu. Soud prvního stupně při posuzování věrohodnosti svědků i obviněných bral všechna učiněná zjištění v úvahu a vypořádal se s nimi podle zásad ovládajících proces hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), protože vyložil, které důkazy spolu vzájemně korespondují, a které se naopak většině z nich vymykají a proč. Způsob, jakým soud provedené důkazy hodnotil, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, nevykazuje žádné disproporce nebo libovůli a není zatížen ani jednostranným hodnocením důkazů či neobjektivním přístupem ke skutečnostem, které vzešly z výsledků provedeného dokazování.
Jeho postup je transparentní a dostatečně vyjádřený v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování soudy učinily v souladu s pravidly stanovenými v § 125 tr. ř. a dostatečně srozumitelně a logicky je vysvětlily, včetně toho, kterým důkazům uvěřily a kterým nikoli (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), přičemž se zabývaly i věrohodností každého z obviněných a u každého z nich vysvětlily případnou provázanost s ostatními obviněnými či jinými aktéry, z níž dovozovaly jeho případnou snahu je vyvinit či jinak, leč nikoli nestranně ve vztahu k nim svoji výpověď utvářet a modifikovat.
103. Nelze tedy přisvědčit ani tvrzení obviněného Michala Lišky, že soudy učiněný skutkový stav je vadný, protože vzešel z nepřímých důkazů, neboť i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněné, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
104. Jestliže obvinění, zejména Jan Šorm, poukazovali na to, že nebyly provedeny navrhované důkazy (peněžní deníky společnosti Agentura HERA za období let 2015 až 2017, protokol z hlavního líčení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 9/2021, dotaz na Českou spořitelnu, a. s., kdo fakticky vybíral z účtu společnosti UMTS, opětovný výslech znalce Dr. Ing. Vítězslava Hálka), Nejvyšší soud v postupu soudů obou stupňů v tomto směru nedostatky rovněž nezjistil. O tzv. opomenuté důkazy v této věci nejde, protože u nich se předpokládá, že o návrhu na doplnění dokazování nebyla v rozhodnutích soudů zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I.
ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Soudy, zejména soud odvolací, poměrně podrobně na veškeré důkazní návrhy obviněných reagovaly a své postoje k nim vyložily. Pojem tzv. opomenutých důkazů je totiž třeba vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů zásadně neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí, čemuž soudy v posuzované věci dostály.
105. Z obsahu spisu je zjevné, že především odvolací soud vyložil důvody svého zamítavého rozhodnutí, kterými byla většinou jejich nadbytečnost, případně skutečnost, že tyto důkazy byly již soudem prvního stupně provedeny a jejich opakování by nemohlo přinést nové poznatky (viz bod 62. napadeného rozsudku). Ze všech těchto důvodů soud dostál svým povinnostem, na návrhy obviněných reagoval a důvody, proč je shledal nadbytečnými vyložil.
106. Při závěru, že rozsah provedeného dokazování byl dostačující pro zjištění rozhodných skutečností majících podstatný význam pro závěr o naplnění znaků zločinů, jimiž obvinění byli uznáni vinnými, je třeba k námitkám obviněných Jana Šorma a Jiřího Levého, kteří uváděli, že soudy nedodržely zásadu in dubio pro reo, uvést, že ta má místo tam, kde není v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu.
V takovém případě je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08). Protože tato zásada přichází do úvahy jen tehdy, není-li dostatek důkazních prostředků pro závěr o vině obviněných, nelze ji použít v posuzované věci, neboť vina obviněných byla prokázána, jak bylo dosud vysvětleno. Nic v postupech soudů nesvědčí ani o tom, že by se zpronevěřily principu in dubio pro reo či dalším zásadám, jimiž je ovládáno trestní řízení, protože nedostatky obviněným zmiňovanými toto řízení netrpí.
107. Nejvyšší soud po posouzení rozhodných skutečností, výhrad obviněných i závěrů soudů shledal, že dovolatelé vady namítali v rozporu s výsledky provedeného dokazování a neakceptovali soudy učiněná skutková zjištění v jejich celistvosti a návaznosti na celé odůvodnění napadených rozhodnutí. Zejména pominuli obsáhlé pasáže odůvodnění napadených rozsudků, v nichž soudy s odkazem na obsah důkazů a jejich hodnocení podaly vysvětlení ke zjištěním z nich plynoucím, zahrnujícím jak časové souvislosti vzniku a zapojení jednotlivých obchodních společností, tak jejich hospodářské aktivity a finanční toky v rámci předstíraného obchodování za účelem zkrácení DPH.
Zdůraznil, z jakých důvodů byla účelová obhajoba obviněných bez důvodných pochybností vyvrácena, a to se zřetelem na její osamocenost a izolovanost bez respektu ke zjištěním podávajícím se z většiny provedených důkazů.
108. Nedostatky obviněnými spatřované v rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nebyly Nejvyšším soudem shledány, zejména pokud jde o jeho nepřezkoumatelnost (viz dovolání obviněného Jiřího Levého), protože podle obsahu předmětného rozsudku je zřejmé, že se odvolací soud věnoval všem důležitým skutečnostem plynoucím z odvolání obviněných a věcně na ně reagoval. Je třeba připomenout, že i když má odvolací soud povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, nevyžaduje se od něj podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18.
12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59., 60.). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17), čemuž odvolací soud v posuzované věci dostál, neboť úvahy soudu prvního stupně v návaznosti na výsledky provedeného dokazování, které buď sám, mnohdy i podstatně, doplnil nebo jehož výsledky převzal od soudu prvního stupně, včetně zhodnocení důkazů, dále doplnil a podrobněji rozvedl.
109. Nejvyšší soud tudíž neshledal, že by výhrady dovolatelů proti učiněným skutkovým zjištěním byly důvodné. Zejména soud prvního stupně všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I.
ÚS 520/16). Nejvyšší soud nezjistil ani případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Z dokazování nevyplývá žádné, natož extrémní porušení zásad a pravidel obsažených v trestním řádu, které by vedlo k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces, obsaženého v čl. 6 Úmluvy a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v čl.
2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny. Věnovaly se jak obhajobě obviněných, tak i jejich námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. 110.
Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, neboť ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
111. Takto dostatečně a bez zjevných a podstatných vad provedeným dokazováním nedošlo k naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Bylo najisto postaveno, že organizátorem trestné činnosti a jejím hlavním beneficientem byl obviněný M. Š., podle jehož předem připraveného scénáře postupovali ve vzájemné souhře další obvinění. Těsně pod vrcholem pomyslné pyramidy organizace daňových podvodů fungovali obvinění Marek Haman a Jan Šorm, kteří společně s obviněným M. Š. sofistikovaně a promyšleně kombinovali uskutečněné akce s reálným plněním a plněním, které sice nenastalo, ale bylo jako reálné zavedeno do účetnictví Agentury FACE a Agentury HERA za účelem pozdějšího snížení daňové povinnosti.
Na dalším stupni této struktury stáli obvinění I. S., Michal Liška, M. H. a P. L. (poslední dva jmenovaní dovolání nepodali), kteří byli navenek viditelní, jelikož osobně vybírali finanční prostředky z účtů společností a předávali je v hierarchii výše postaveným spoluobviněným a rovněž sháněli osoby, které by jim s touto činností pomáhaly, anebo které byly instalovány jako statutární orgány jednotlivých společností bez jakékoli reálné činnosti. Obvinění Jiří Levý a M. M. měli na starost jimi ovládané společnosti, do nichž sháněli tzv. bílé koně a komunikovali přímo s hlavními aktéry fiktivních obchodů, a to obviněnými M.
Š., Markem Hamanem a Janem Šormem. Obviněný Zdeněk Švehla byl jednatelem společnosti Agentura FACE, avšak ryze formálním, který sice neměl o chodu společnosti žádné relevantní informace, přesto finančním úřadům předkládal jako statutární orgán daňová přiznání s nadměrnými odpočty a za tuto činnost inkasoval pravidelnou odměnu. Navíc ostatním obviněným poskytoval jím provozovanou restauraci Ferdinanda k jejich jednáním a spřádání plánů na realizaci trestné činnosti. Na trestné činnosti participovaly i jiné osoby, jak je v rozsudcích soudů prvního i druhého stupně rozvedeno.
112. Nejvyšší soud dále posuzoval důvodnost hmotněprávních výhrad, jimiž obvinění svá dovolání rovněž podložili. b) K námitkám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
113. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž svá dovolání výslovně opřeli dovolatelé Jan Šorm, Michal Liška a Zdeněk Švehla, přičemž obviněný Zdeněk Švehla tak učinil námitkou vůči závěru o organizátorství, avšak zaměřenou k nesprávnosti uloženého trestu, obviněný M. Š. tvrdil, že nejsou opodstatněné závěry o jeho zavinění, a že obviněný Michal Liška nejednal v úmyslu.
Nejvyšší soud shledal, že s ohledem na to, že všichni vytýkají ve své podstatě nesprávné právní posouzení, lze tyto jejich námitky u všech dovolatelů s jistou mírou tolerance podřadit k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
114. Prostřednictvím tohoto důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Lze tedy skrze něj vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení.
Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž jeho prostřednictvím nelze vytýkat vady v celém procesním postupu od prvních úkonů přípravného řízení, protože na takové nedostatky nedopadají žádné dovolací důvody [srov. § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.]. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr.
ř., podle tohoto důvodu v zásadě není, poněvadž na podkladě tohoto důvodu soudy nižších stupňů učiněná skutková zjištění nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30.
10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
115. K výhradám všech dovolatelů je vhodné obecně uvést, že zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [obviněný M. Š. jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, obvinění Marek Haman, Jiří Levý, Jan Šorm, Zdeněk Švehla jako spolupachatelé] se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, spáchá tento čin nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu. Týž zločin podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku [obviněný Michal Liška, jenž byl uznán vinným i podle § 216 odst. 1, 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr.
zákoníku] spáchá ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, spáchá tento čin nejméně se dvěma osobami a ve značném rozsahu. Všichni se předmětného zločinu dopustili ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, což soudy rovněž v potřebné míře vysvětlily.
116. Vzhledem k tomu, že v zásadě všichni vytýkali nedostatky v subjektivní stránce, je vhodné zmínit, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění u dovolatelů založily na výsledcích provedeného dokazování a dostatečně vyložily úvahy, z čeho vyplynul.
Okolnosti subjektivního charakteru dovozovaly toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, a podle zásad logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah obviněného k porušení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
117. Nelze přisvědčit stručně formulovaným námitkám, že soudy dostatečně neprokázaly jejich úmysl spáchat jim za vinu kladené trestné činy, protože, jak již bylo shora uvedeno, soudy obou stupňů dokazování zaměřily i na objasnění okolností rozhodných pro závěr o zavinění obviněných. Soud prvního stupně uvedené okolnosti v rozsudku zaznamenal tak, že pod body 341. až 388. k obviněným M. Š., Janu Šormovi a Michalu Liškovi vysvětlil, z čeho pro závěr, že obvinění jednali v přímém úmyslu, vycházel. Zásadně rozvedl, že se zabýval způsobem, jakým se každý z nich do společné trestné činnosti zapojil, i provedením jednotlivých činů, jak byly popsány ve výrocích o vině a mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování.
Opíral se o rozhodné skutečnosti ke každému z obviněných se vztahující se zřetelem i na podíly a jednání ostatních spolupachatelů. Úvahy soudu týkající se zavinění dovolatelů jsou popsány způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. Pro posouzení argumentů k tomu, že obhajoba obviněných byla výsledky provedeného dokazování vyvrácena, není třeba opakovat skutečnosti, o něž soudy obou stupňů své závěry opřely a vyjádřily je v obsahu napadených rozsudků, neboť při jejich správnosti na ně postačí jen odkázat (§ 265i odst. 2 tr.
ř., viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08), protože Nejvyšší soud v nich neshledal nedostatky ani rozpory, na něž obvinění v dovoláních poukazovali.
118. K závěru o nedostatcích v zavinění Nejvyšší soud též připomíná, že i odvolací soud se ve svém rozsudku zabýval správností právních závěrů rovněž jmenovitě u každého z nich (viz body 76. až 88.
jeho rozsudku, v němž rovněž shrnul a vysvětlil své závěry), což svědčí o tom, že se oba soudy naplnění znaků skutkových podstat posuzovaných zločinů u všech dovolatelů věnovaly, a to jak po objektivní, tak i subjektivní stránce, a též v potřebné míře reagovaly na jejich námitky.
119. Jestliže obviněný M. Š. v dovolání tvrdil, že ve věci není dostatek podkladů pro závěr, že byl organizátorem, a že skutečnosti, které soudy k jeho osobě zjistily, neodpovídají tomu, co § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku stanoví, nelze této námitce přisvědčit.
120. Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, resp. jeho organizátorem je podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ten, kdo spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil. Trestná činnost účastníka přispívá bezprostředně k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky nenaplňuje. Ze zásady akcesority, na níž je účastenství založeno, vyplývá, že mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah, a tudíž organizátor je odpovědný jen za čin, jehož provedení zosnoval nebo řídil (obviněný M.
Š. podle tzv. právní věty výroku o vině „zosnoval a řídil zkrácení daně“), za předpokladu, že byl trestný čin dokonán nebo se pachatel o něj alespoň pokusil. Organizátor se na spáchání trestného činu ve skupinových věcech podílí rozhodujícím (dominantním) způsobem, aniž by se ho obvykle přímo účastnil jako spolupachatel. Trestný čin řídí ten, kdo usměrňuje všechny osoby na trestné činnosti se podílející, vydává konkrétní pokyny těmto osobám, vyžaduje jejich splnění apod. Pro posouzení organizátorství je přitom nerozhodné, do jaké míry si osoby, které jsou organizovány, uvědomují činnost organizátora, neboť organizátor je odpovědný za všechny činy, které zosnoval nebo řídil.
Za zosnování trestného činu je třeba považovat činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vymyšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. Zosnování je trestná činnost, která spadá do stadia před spácháním trestného činu a spočívá zejména v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ve vymyšlení plánu spáchání, ve vyhledání osob, které se na něm budou podílet apod. (srov. rozhodnutí č. 52/2010-I.
Sb. rozh. tr., dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 418/97; též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 575 až 578).
121. Posoudí-li se ze všech rozvedených hledisek učiněná skutková zjištění týkající se (nejen) obviněného M.
Š., jak byla popsána ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedena v odůvodnění téhož rozsudku, případně rozsudku odvolacího soudu, je zřejmé, že jednal jako organizátor v obou jeho formách, neboť hrál v celé popsané škále jednání klíčovou úlohu, byl (spolu s obviněnými Janem Šormem a Markem Hamanem) tím, kdo inicioval a korigoval trestnou činnost celé skupiny spoluobviněných za účelem naplnění společného, předem zamýšleného a hlavního cíle spočívajícího v podvodném vylákání neoprávněné výhody na dani u DPPO nebo neoprávněného nadměrného odpočtu DPH, a to na základě podvodně sestavených podkladů a fiktivních faktur, případně zamlčení dalších rozhodných skutečností.
Soudy zcela správně uzavřely, že jako organizátor nechal sám nebo zprostředkovaně zapsat na pozice jednatelů a společníků nastrčené osoby, které neprovozovaly skutečnou podnikatelskou činnost, a to u společností na pozici II. a III., nechal jim zřídit dispoziční oprávnění k nakládání s bankovními účty těchto společností s instrukcí, že tyto společnosti nebudou vykonávat žádnou hospodářskou činnost, což také nevykonávaly, případně ji pouze předstíraly, neboť neměly zpravidla žádné zaměstnance, nevedly řádné účetnictví ve smyslu zákona č. 563/1991 Sb. v platném znění, případně pouze účelově vytvářely nepravdivé daňové doklady a nepravdivá daňová přiznání za fiktivní reklamní činnost.
Role obviněného M. Š. jako hlavního organizátora a koordinátora, případně ve spolupráci s obviněným I. S. a dalšími, spočívala právě v tom, že zajišťoval, aby do účetnictví těchto společností byly zaúčtovány vydané faktury, a nechal je vykázat v daňových přiznáních k DPH a DPPO za jednotlivá zdaňovací období. Přebíral finanční prostředky v hotovosti od jednotlivých osob jednajících za společnosti uvedené v bodě II. a III., které měly dispoziční oprávnění k bankovním účtům nebo od dalších prostředníků jako např. obviněného Michala Lišky a následně tyto prostředky rozděloval zúčastněným osobám, sám také vybíral hotovost z bankomatu, nepravdivé účetní doklady o předstíraných službách nechal zavést do účetnictví společností Agentura FACE CZ a Agentura HERA.
Tím zorganizoval zkrácení daně DPH a DPPO v celkové výši na všech zkrácených daních 419.401.190,47 Kč (viz body 340., 341. rozsudku soudu prvního stupně a bod 89. rozsudku odvolacího soudu).
122. Ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je třeba uvést, že obviněný M. Š. organizoval ostatní spoluobviněné k tomu, aby uvedený čin spáchali, čímž zejména naplnil znaky zosnování i řízení trestné činnosti ostatních, protože měl určující roli ještě před tím, než byla trestná činnost zahájena, stanovil pravidla, jak mají všichni postupovat, vybral osoby, které se budou na činech podílet, a vymezil jejich úkoly a posléze kontroloval, do jaké míry jsou plněny, inkasoval vybranou finanční hotovost a koordinoval sled jednotlivých dílčích úkolů při vzájemných schůzkách především v restauraci XY.
Šlo o dlouhodobé páchání trestné činnosti, vyznačující se celou škálou dílčích jednání a úkonů, jejichž jediným cílem bylo podvodné vylákání finančních prostředků od státu, resp. zkrácení daně, která státu náležela.
123. Důvodně byla jeho činnost posouzena jako organizátorství ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k zločinům zkrácení daně a legalizace výnosů z trestné činnosti kladeným ostatním obviněným za vinu, a to v přímém úmyslu, jak soudy rovněž správně dovodily [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť jiný závěr zjištěný skutkový stav ani nepřipouští, když zkrácení daně za účelem opatření neoprávněného majetkového prospěchu sobě, případně jiné osobě, bylo hlavním a přímým cílem obviněného M. Š., k němuž veškeré své počínání, jakož i jednání ostatních spoluobviněných směřoval.
124. Soudy objasnily, o jaká plnění, která vůbec neproběhla, avšak byla daňovým úřadům na základě faktur jako faktická obviněnými tvrzena, se jednalo, což, pokud jde o průběh činu a návaznost jednotlivých kroků u obviněných, zjistily a roli každého z obviněných a míru jejich podílu na vzniklém následku podrobně popsaly. Jejich úkoly nebyly pouze pasivní či formální, jak se většinově snažili naznačit, protože se aktivně podíleli na všech úkonech rozhodných z hlediska jejich směřování k zahrnutí fiktivních faktur do daňových přiznání, případně k vyvolání zdání o reálnosti tvrzených, leč toliko předstíraných, obchodů, ačkoli věděli, že v žádném či minimálně jimi tvrzeném objemu neprobíhají, k čemuž většina zainteresovaných společností nedisponovala ani dostatečným kapitálem a personálním obsazením (viz zejména body 257. až 276. rozsudku soudu prvního stupně).
125. Soudy obou stupňů taktéž dostatečně vysvětlily, že obvinění (vyjma M. Š.) popsaný čin spáchali ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, což je v posuzované věci podstatné, protože právě konkrétně stanovené úlohy každého z nich vedly ke zkrácení daňové povinnosti dotčených obchodních společností, tj. k nevyměření a neodvedení DPH a DPPO v takové výši, k níž by při pravdivém daňovém tvrzení o reálném objemu obchodních činností byly povinny. V posuzované věci ohledně obviněných Michala Lišky a Jana Šorma, kteří brojili proti subjektivní stránce trestného činu, má právě společné jednání všech osob na této trestné činnosti zúčastněných význam, neboť právě propojenost úkonů, role a pozice každého z nich dotvářela celý organizovaný systém vedoucí ke krácení daně.
Z tohoto důvodu je třeba zdůraznit, že obvinění [kromě již obviněného M. Š., jenž byl organizátorem podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] se společným jednáním podíleli na trestné činnosti více osob se shodným úmyslem za podmínek § 23 tr. zákoníku, podle kterého byl-li čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
126. Obviněný Jan Šorm byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020 a obviněný Michal Liška podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, oba jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku.