8 Tdo 510/2024-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2024 o dovolání, které podal obviněný P. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 2. 2024, č. j. 31 To 443/2023-83, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 T 74/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný P. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 10. 2023, č. j. 4 T 74/2023-72, uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnáct) měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 30 (třicet) měsíců.
2. Rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 10. 2023, č. j. 4 T 74/2023-72, napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 7. 2. 2024, č. j. 31 To 443/2023-83, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 2. 2024, č. j. 31 To 443/2023-83, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V dovolání výslovně uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právní posouzení skutku – ve smyslu citace jeho zákonného ustanovení [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], obdobně ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. citoval jeho zákonné znění. Na podporu tvrzené existence zmíněných dovolacích důvodů konstatoval, že u hlavního líčení došlo k přečtení podaného vysvětlení Z. P. podle § 213 odst. 6 tr. ř., avšak pro přečtení tohoto vysvětlení neexistovaly procesní podmínky. Další pochybení podle dovolatele spočívá v tom, že Z.
P. nebyla dle jeho požadavku odvolacím soudem vyslechnuta a stejně nebyl vyslechnut jím navržený svědek (Ukrajinec V.). S ohledem na shora uvedená pochybení a judikaturu Ústavního soudu (citovanou pod bodem III. dovolání) – k problematice opomenutých důkazů, jsou podle obviněného rozhodná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Bylo-li jeho odsouzení založeno pouze na jednom důkazu, který je navíc procesně nepoužitelný [podané vysvětlení čteno podle § 213 odst. 6 tr.
ř.], došlo podle mínění obviněného rovněž k porušení zásady in dubio pro reo. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 2. 2024, č. j. 31 To 443/2023-83.
4. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření navrhla dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že u hlavního líčení byl se souhlasem obviněného a státního zástupce přečten úřední záznam, který byl sepsaný se Z. P., která popsala řidiče motocyklu, který jel na motocyklu sám, havaroval a přitom popsala i jeho oblečení, a tak jednoznačně obviněného jako řidiče identifikovala.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto znění [provedené zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech [obhajoba odkazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu -(extrémního rozporu-nesouladu)] přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněné je zamítnuto podle § 256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Obviněný svoji argumentaci vtělil v tvrzení, že jeho odsouzení je vybudováno pouze na jediném důkazu, a to záznamu o podaném vysvětlení, který byl sepsán se Z. P., avšak tento důkaz nebyl proveden zákonu odpovídajícím způsobem. Vzhledem k neexistenci dalšího usvědčujícího důkazu a nemožnosti použít v řízení uvedený záznam, měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Dále namítl, že jím navržené důkazy nebyly soudy provedeny, tudíž je dán i důvod pro aplikaci § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Ve vztahu k argumentaci obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit pouze následující, neboť ve své podstatě se jedná o tytéž námitky, kterými se zabýval již soud prvního stupně, potažmo soud odvolací, který vyčerpávajícím způsobem na ně reagoval a není úkolem ani povinností Nejvyššího soudu za situace, kdy odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou v této otázce jasná, logická a nevykazují znaky libovůle, aby opětovně opakoval již jednou vyřčené. V této souvislosti lze jednak zmínit rozhodnutí Ústavního soudu (viz bod 17) a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Stejně tak lze odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
12. K tvrzení dovolatele, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo je vhodné uvést následující. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je třeba konstatovat, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. Ve vztahu k tvrzení dovolatele, že odsuzující rozsudek je vybudován pouze na úředním záznamu o podaném vysvětlení, které podala Z. P., navíc za situace, kdy uvedený důkaz je procesně nepoužitelný, neboť bylo postupováno podle § 213 odst. 6 tr. ř., je nutno zdůraznit následující. Lze souhlasit s dovolatelem, že soud prvního stupně konstatoval, že v případě čtení úředního záznamu o podaném vysvětlení postupoval podle § 213 odst. 6 tr. ř. Odkaz na toto ustanovení je nesprávný, neboť § 213 tr. ř.
ani odstavec 6 neobsahuje, a tato skutečnost patrně také soudu prvního stupně došla při vyhotovování rozsudku, kde již správně uvedl použití § 211 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud nepovažuje uvedené drobné pochybení za zásadní, které by uvedený procesní úkon soudu prvního stupně mělo činit nepoužitelným při hodnocení důkazů, neboť dovolatel patrně přehlédl, že u hlavního líčení [Nejvyšší soud, stejně jako soud odvolací si ověřil poslechem záznamu o hlavním líčení, že státní zástupce i obviněný byly předsedkyní senátu dotázáni, zda souhlasí se čtením úředního záznamu o podaném vysvětlení Z.
P., přičemž státní zástupce a následně i obviněný uvedli, že souhlasí] „obviněný i státní zástupce souhlasili se čtením předmětného úředního záznamu“, což obsahově plně odpovídá znění § 211 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud si dovolí učinit poznámku v tom smyslu, že pokud by měl zcela formalisticky přistupovat k nazírání na zmíněnou nepřesnost v duchu výkladu učiněného v dovolání obviněným, musel by stejným způsobem měřit také podanému dovolání, které vzhledem k tomu, že bylo odvolání obviněného zamítnuto, mělo být podáno mj. prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr.
ř. v jeho druhé alternativě, což však učiněno nebylo. Z výše uvedeného je však zřejmé, že Nejvyšší soud takto formalisticky ve vztahu k dovolání nepostupoval. Vzhledem k zcela vyčerpávající argumentaci soudu druhého stupně k námitce obhajoby k obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení Z. P. (viz též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2947/08 – viz bod 16) Nejvyšší soud na tuto argumentaci, vyjádřenou v bodě 11) usnesení odvolacího soudu, pro stručnost odkazuje.
14. Další okruh námitek zaměřil dovolatel na tvrzení, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces v souvislosti s opomenutými důkazy. K otázce opomenutých důkazů považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu z bodu 9 usnesení odvolacího soudu vyplývá, že návrhy na provedení důkazů, a to výslechu otce obviněného, výslechu jistého Ukrajince jménem V.
(dříve snad Ivan) byly shledány nadbytečnými, což odvolací soud, jak již bylo shora uvedeno, velmi podrobně, přesvědčivě a logicky v odůvodnění svého usnesení rozvedl. Uvedenou námitku obviněného tak Nejvyšší soud považoval rovněž za neopodstatněnou, když k zjištěnému skutkovému stavu lze snad pro stručnost uvést pouze tolik. Byl-li shledán zákonu odpovídajícím záznam o podaném vysvětlení Z. P., která viděla na motocyklu pouze jednu osobu, kterou popsala, jež následně s motocyklem havarovala, té musela přivolat lékařskou pomoc, přičemž dechovou zkouškou u obviněného – řidiče motocyklu byla naměřena hladina alkoholu téměř trojnásobně přesahující hranici jednoho promile, což mj. potvrzuje protokol o dopravní nehodě, lékařské zprávy a další zprávy (velmi podrobně rozvedeno v odůvodnění usnesení odvolacího soudu – viz body 10-12), pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že postup odvolacího soudu, pokud považoval provádění obhajobou navržených důkazů za nadbytečné, byl zcela zákonný.
V této souvislosti se jeví vhodným dodat, že u hlavního líčení dne 17. 10. 2023 obviněný uváděl, že jméno Ukrajince sice nezná „neví, jak se jmenuje, telefonní číslo na něj si vymazal, ale má ho otec“, na to byl vyzván, aby do dvou dnů sdělil jméno a kontakt na tohoto Ukrajince, obviněný (viz č. l. 68) soudu následně sdělil, že se mu „ho nepodařilo sehnat“.
15. K obviněným předestřené problematice extrémního nesouladu je vhodné uvést pouze tolik, že Nejvyšší soud shodně s Ústavním soudem v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (extrémní nesoulad), stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 6. 2024
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu