8 Tdo 598/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
26. července 2012 o dovolání obviněných R. T., L. K., a D. B., proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 6 To 395/2011,
který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Karviné pod sp. zn. 9 T 59/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. T., L. K. a D.
B. o d m í t a j í .
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 11. 7. 2011, č. j. 9 T
59/2010-2595, uznal obviněné R. T., L. K. a D. B. [dále případně jen
„obviněný(í)“ nebo „dovolatel(é)“] vinnými jednáním popsaným ve výroku
citovaného rozsudku, které právně kvalifikoval u obviněného R. T. v bodech 1) –
3), 5) jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b), c)
trestního zákoníku, u L. K. v bodě 5) jako přečin nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1
trestního zákoníku, a u D. B. v bodech 1), 5) jako trestný čin nedovolené
výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2
písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009. Za tuto
trestnou činnost uložil obviněnému R. T. podle § 283 odst. 2 trestního zákoníku
trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož
výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s
ostrahou, obviněnému L. K. podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí
svobody v trvání dvou roků nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2
písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a podle § 70 odst. 1
písm. b) trestního zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty
(v rozsudku přesně specifikované), a obviněnému D. B. za výše uvedený trestný
čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž
byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 6. 2010, č. j.
3 T 27/2010-160, a za další sbíhající se trestný čin podílnictví podle § 251
odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem
Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 10. 2010, č. j. 80 T 149/2009-291,
podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest
odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2
písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výroky o
trestech z právě citovaných rozsudků Okresního soudu v Karviné a Okresního
soudu ve Frýdku-Místku, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
V této souvislosti je vhodné poznamenat jednak to, že soud prvního stupně
citovaným rozsudkem uznal vinnými a uložil tresty ještě dalším třem obviněným
(F. S., D. V. a E. S.), jednak to, že v této věci rozhodoval již podruhé, neboť
jeho původní rozsudek ze dne 26. 1. 2011, č. j. 9 T 59/2010 - 2243, a usnesení
o vrácení věci státnímu zástupci k došetření z téhož dne, č. j. 9 T
59/2010-2270, byly usneseními Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2011, č.
j. 39 To 9/2011-2432, a č. j. 39 To 16/2011-2449 zrušeny a věci mu byly vráceny
k dalšímu řízení.
Proti (v pořadí druhému) rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 11.
7. 2011, č. j. 9 T 59/2010-2595, podali odvolání okresní státní zástupce (ten
tak učinil – s výjimkou obviněného D. V. – v neprospěch všech obviněných) a
obvinění F. S., R. T., L. K., D. B. a E. S.
Krajský soud v Ostravě o nich rozhodl rozsudkem ze dne 15. 11. 2011,
sp. zn. 6 To 395/2011, tak, že z podnětu odvolání okresního státního zástupce
napadený rozsudek v trestní věci obviněných F. S., R. T., L. K., D. B. a E. S.
podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek §
259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. obviněné nově uznal vinnými skutky popsanými
již v rozsudku nalézacího soudu, které právně kvalifikoval u obviněného R. T. v
bodech 1), 2), 4), 6) jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2
písm. b), c) trestního zákoníku, za což mu podle § 283 odst. 2 trestního
zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců
nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku
zařadil do věznice s ostrahou, u obviněného L. K. v bodech 2), 3), 6) jako
trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů
podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., za což mu podle § 187 odst. 2 tr.
zák. uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle
§ 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 70
odst. 1 písm. b) trestního zákoníku mu uložil trest propadnutí věci nebo jiné
majetkové hodnoty (1 ks skleněné trubičky délky 22cm, 1 ks igelitového sáčku –
dealerák, obsahující 0,28g metamfetaminu, které jsou uskladněny u PČR KŘP Ms
kraje, SKPV Č. T.), a u obviněného D. B. v bodech 1), 2), 4), 6) jako trestný
čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §
187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., přičemž za tento trestný čin a sbíhající se
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným
rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 3 T 27/2010, a
sbíhající se trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2
písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-
Místku ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 80 T 149/2009, mu uložil podle § 187 odst. 2
tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v
trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařadil do věznice s ostrahou, když současně zrušil výroky o trestech z
citovaných rozsudků Okresního soudu v Karviné a Okresního soudu ve Frýdku-
Místku, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Pro úplnost je třeba dodat, že odvolací soud dále z podnětu odvolání okresního
státního zástupce znovu uznal vinnými a uložil tresty i obviněným F. S. a E. S.
Odvolání obviněných F. S., R. T., L. K., D. B. a E. S. zamítl podle § 256 tr.
ř.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podali dovolání obvinění R.
T., L. K. a D. B.
Obviněný R. T. tak učinil prostřednictvím obhájce JUDr. Marka Kříže a
uplatnil v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je
přesvědčen, že obě rozhodnutí nižších soudů spočívají na nesprávném právním
posouzení skutku. Namítl v něm, že odvolací soud v jeho věci užil nesprávnou
právní kvalifikaci, pominul zásadu totožnosti skutku a nesprávně právně
posoudil jeho účast na trestné činnosti dalších pachatelů. Nesprávnost právní
kvalifikace skutku spatřoval rovněž v tom, že postupoval podle nového trestního
zákoníku, ačkoliv nová právní úprava pro něj není příznivější, jelikož v
ustanovení § 283 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku je zakotveno postižení
speciální recidivy, což v úpravě účinné do 31. 12. 2009 nebylo.
Dovolatel dále považoval za zjevnou nesprávnost hodnocení svého jednání jako
účastenství na trestné činnosti dalších pachatelů, neboť se jednalo maximálně o
pomoc, která spočívala v tom, že poskytl jiným osobám prostory svého rodinného
domu. V této souvislosti odkázal na písemné vyhotovení odvolání, v němž celou
tuto problematiku podrobně zpracoval.
Následně obviněný vyjádřil nesouhlas s použitím výpovědi spoluobviněného P. S.
jako důkazu. Je přesvědčen, že nelze použít výpověď jiné obviněné osoby, která
byla pořízena v přípravném řízení ještě předtím, než proti němu (R. T.) bylo
zahájeno trestní řízení. Odvolací soud však P. S. vyslechl ve veřejném zasedání
jako svědka, ten však ve velké míře odkázal právě na svoji výpověď z
přípravného řízení.
Další výhrady tohoto dovolatele směřovaly k bodu 6) výroku o vině, konkrétně
proti formulaci skutkové věty rozsudku a totožnosti skutku. Namítl, že v
usnesení o zahájení trestního stíhání chybí bližší specifikace toho, kterým
osobám měl pervitin poskytovat. V rozsudku odvolacího soudu je však jeho
jednání již blíže časově konkretizováno a jsou tam uvedeny osoby, kterým měl
údajně drogu poskytovat. Takový postup považuje za nepřípustné rozšíření
trestního stíhání oproti obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání; v žádném
případě se nejedná o totožnost skutku. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí
Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 39 To 16/2011 a Nejvyššího soudu České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 11 Tdo 1440/2008.
V obecné poloze pak obviněný napadl postup orgánů činných v trestním řízení v
přípravném řízení, zejména práci policejního komisaře, který podle jeho názoru
nepostupoval v souladu s trestním řádem při provádění výslechů svědků. Bez
jakékoli bližší konkretizace poukázal na údajnou nepoužitelnost odposlechů,
které prý nebyly pořízeny v souladu s trestním řádem.
V závěru svého podání tento obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné
ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí nižších soudů a věc jim
vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný L. K. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Karpety a
uplatnil v něm dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř.
K prvnímu z těchto dovolacích důvodů [který v části textu evidentně omylem
označil jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.] obviněný
uvedl, že dne 8. 11. 2010 byla Okresnímu soudu v Karviné doručena námitka
podjatosti odůvodněná tím, že předseda senátu dne 14. 9. 2009 pod sp. zn.
V49/2009, Nt 6/2009 vydal příkaz k odposlechu, kdy jednou z odposlouchávaných
osob byl i on (L. K.). V době vydání příkazu si tedy soudce musel učinit
předběžný úsudek o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Dne 6.
12. 2010 bylo vyhlášeno usnesení podle § 31 odst. 1 tr. ř., že předseda senátu
není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci ve vztahu k
obviněnému L. K. Stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta.
Dovolatel v této souvislosti poukázal na konkrétní zákonná ustanovení
upravující nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, právo na
zachování tajemství zpráv podávaných telefonem a obdobnými zařízeními, právo na
soukromí, apod. Poukázal také na novelu trestního řádu pod č. 177/2008 Sb.,
která výrazným způsobem zpřísnila podmínky nařízení odposlechu.
Obviněný dále uvedl, že si je plně vědom, že rozhodnutí o vyloučení soudce z
důvodů uvedených v § 30 odst. 1, 2, 3 tr. ř. představuje výjimku z ústavní
zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Proto lze také
soudce vyloučit z projednání a rozhodnutí přidělené věci jen výjimečně a ze
skutečně závažných důvodů. Přesto zásadně nesouhlasil s tím, že soudce, který
nařídil odposlech, nebyl vyloučen z dalšího projednání a rozhodnutí věci
[odkázal přitom na nález Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní
soud“) sp. zn. II ÚS 615/2006]. Prý je totiž zřejmé, že soudce si musel učinit
závěr o tom, že osoba, vůči níž odposlech nařizuje, se trestné činnosti
dopouští.
Tento dovolatel namítl rovněž procesní nepoužitelnost pořízených odposlechů. Do
trestního spisu nebyly doloženy detailní výpisy telekomunikačního provozu,
policejní orgán doložil pouze přehled o celkově uskutečněném telekomunikačním
provozu zájmového telefonního čísla, což považoval za závažné porušení práva na
obhajobu. Nesouhlasil ani s nadměrným používáním odposlechů, když navíc při
rozhodování o nařízení odposlechu obsahoval spisový materiál pouze přehled o
uskutečněných telekomunikačních provozech spoluobviněného R. T.
K druhému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný
namítl, že jeho jednání nebylo dostatečně prokázáno. Podrobněji rozebral
jednotlivé výpovědi svědků (zejména P. E., I. J., P. M. a P. G.) a tvrdil, že v
nich jsou značné rozpory, které nebyly odstraněny. Policejní orgán v přípravném
řízení neprovedl žádné další úkony jako např. sledování osob nebo předstíraný
převod, navíc z pozitivního výsledku toxikologického vyšetření při zatýkání
vyplynulo, že byl uživatelem drogy a že ji užíval pro vlastní potřebu.
Obviněný rovněž poukázal na nepoužitelnost odposlechů a záznamů
telekomunikačního provozu, na jejich neúplnost, vznesl také výhrady k procesní
použitelnosti výpovědi spoluobviněného P. S. Dovolával se porušení čl. 6 odst.
1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a odkazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 135/99 týkající
se aplikační přednosti Úmluvy před Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve
věcech trestních, a také na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 a sp.
zn. I. ÚS 375/06.
Dovolatel konečně namítl, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se
dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a proto mělo být v souladu s
principy presumpce neviny a in dubio pro reo rozhodnuto v jeho prospěch.
S ohledem na stav naprosté důkazní nouze a na to, že rozhodoval vyloučený
soudce, obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a podle § 265m odst. 1
tr. ř. jej zprostil obžaloby, příp. aby podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. věc
vrátil soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. Současně podle §
265o odst. 1 tr. ř. požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon
rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
Obviněný D. B. podal dovolání prostřednictvím obhájkyně Mgr. Marty Koplové a
uplatnil v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své dovolání
směřoval do výroků o vině v bodech 1), 2), 4) a 6) napadeného rozsudku a rovněž
do výroku o trestu.
Dovolatel trval na tom, že v bodě 1) výroku rozsudku se sice účastnil nákupu
léků, ale nevěděl, že spoluobviněný P. S. z nich hodlá vyrobit pervitin; on sám
žádný pervitin nepřevzal. V té souvislosti také namítl, že soudy obou stupňů
náležitým způsobem nezhodnotily provedené důkazy, nepřihlédly k jeho obhajobě a
neposoudily míru jeho účasti na trestné činnosti.
K bodům 2) a 4) rozsudku obviněný uvedl, že jeho podíl na procesu výroby nebyl
prokázán a že jeho účast na této trestné činnosti spočívala výhradně v
distribuci drogy. Dále zpochybnil výpovědi spoluobviněných s tím, že z nich
nevyplývají žádné skutečnosti o tom, jak se měl podílet na přípravě výroby
pervitinu. Pokud jde o bod 4) rozsudku, byl zde usvědčován pouze výpovědí
spoluobviněného P. S., ovšem tato výpověď je v rozporu s jeho obhajobou a také
s výpovědí spoluobviněného F. S. Ohledně bodu 6) rozsudku soudům vytkl, že se
opíraly o výpověď již zesnulého P. E., přičemž rozpory v ní obsažené nebylo již
možno u hlavního líčení odstranit. Stejné pochybnosti shledal i u dílčího
útoku, který měl spáchat proti poškozenému J. Č., a proto se domníval, že tyto
dva dílčí útoky měly být z výroku o vině vypuštěny.
Tento dovolatel obdobně jako spoluobviněný R. T. vyjádřil rovněž nesouhlas s
použitím výpovědi spoluobviněného P. S. z přípravného řízení před odvolacím
soudem.
Vzhledem ke všem uvedeným výhradám obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a věc podle § 265l odst. 1 tr.
ř. vrátil odvolacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
K podaným dovoláním se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřili dva státní
zástupci činní u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“).
První z nich k dovolání obviněného R. T. uvedl, že uplatněnému dovolacímu
důvodu odpovídá pouze část námitek. Pokud jde o právní posouzení jednání
obviněného podle novější právní úpravy oproti právní úpravě účinné v době
spáchání činu, tato námitka zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. odpovídá, je však zjevně neopodstatněná. Podle právní úpravy
uvedené v trestním zákoně č. 140/1961 Sb. by bylo třeba obviněného postihnout
jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 tr. zák., s čímž by pro
něj byly spojeny důsledky uvedené v ustanovení § 42 tr. zák., tj. obligatorní
uložení trestu v horní polovině zákonné trestní sazby, jejíž horní hranice je
zvýšena o jednu třetinu. Oproti tomu posouzení podle nové právní úpravy je pro
obviněného příznivější, neboť předchozí odsouzení [rozsudkem Okresního soudu v
Karviné sp. zn. 6 T 274/2005 pro trestný čin nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zák.] je již zahrnuto v ustanovení § 283 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku.
Opětovnému přičítání této okolnosti ve smyslu § 59 trestního zákoníku by tak
bránila zásada zákazu dvojího přičítání téže okolnosti vyplývající z § 39 odst.
4 trestního zákoníku. Z hlediska celkového dopadu pro obviněného je tak nová
právní úprava pro obviněného příznivější, než by bylo právní posouzení podle
úpravy uvedené v trestním zákoně č. 140/1961 Sb.
K namítané vadě údajně nesprávného použití výpovědi dříve spoluobviněného P. S.
státní zástupce uvedl, že tato námitka se míjí s uplatněným dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto státní zástupce toliko odkázal na
závěry odvolacího soudu (str. 14 až 16 napadeného rozsudku).
K námitce obviněného stran nesprávné právní kvalifikace jeho jednání jako
spolupachatelství zločinu, jímž byl uznán vinným, státní zástupce uvedl, že
deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá jen formálně. Obviněný se totiž
domáhal, aby byl učiněn jiný, pro něho příznivější skutkový závěr ohledně jeho
účasti na spáchané trestné činnosti. Tento závěr však soudy obou stupňů učinily
správně na základě řádně provedeného dokazování, když účast obviněného přímo na
výrobě pervitinu vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů. Na základě
logického výkladu důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. přitom tyto
soudy dovodily, že tento dovolatel se podílel přímo na výrobě pervitinu tím, že
při této výrobě asistoval, jakkoli si lze představit i podrobnější popis jeho
podílu na této činnosti. Pochybnosti pak nepanují ani ohledně samotné
distribuce pervitinu obviněným, z níž je usvědčován výpověďmi dalších osob a
provedenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu.
V případě námitky nedodržení totožnosti skutku a nepřípustného rozšíření obsahu
usnesení o zahájení trestního stíhání státní zástupce uvedl, že se soudy obou
stupňů opíraly důvodně i o vymezení skutku v souladu s teorií jednoty skutku,
jak byla pro oblast drogové trestné činnosti vyložena v usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, přičemž na základě těchto závěrů dovodily, že
se jedná v daném případě o jediné jednání, tj. jediný skutek. Pak není vadný
závěr soudů obou stupňů, že pro tento skutek lze uznat obviněného vinným,
protože následná „distribuce neoprávněně vyrobené psychotropní látky“ je pouze
jinou formou spáchání téhož trestného činu. Distribuce psychotropní látky tak
byla v podstatě „akcesorickou“ činností k nedovolené výrobě této látky.
Podle státního zástupce se s námitkami dovolatele stran údajně nesprávného
postupu policejního orgánu v přípravném řízení podrobně a přiléhavě vypořádal
soud již prvého stupně v odůvodnění svého rozsudku na str. 9, přičemž proti
jeho závěrům nelze nic namítat. Námitka údajné nepoužitelnosti provedených
odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu ve smyslu § 88 tr. ř. je pak do
té míry nekonkrétní, že se k ní nelze relevantně vyjadřovat.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce uvedl, že námitky obviněného R.
T. jsou dílem zjevně neopodstatněné, dílem nekorespondují s uplatněným
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl proto, aby
Nejvyšší soud toto dovolání jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. [v textu vyjádření je zřejmě v důsledku písařské chyby citováno ustanovení §
265i odst. 1 písm. i) tr. ř.], a souhlasil s tím, aby tak učinil v neveřejném
zasedání. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném
zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.].
Další státní zástupce ve vyjádření k dovoláním obviněných D. B. a L. K.
uvedl, že oba obvinění zejména zpochybnili skutkový stav věci z pohledu § 2
odst. 5 tr. ř. s argumentem, že trestná činnost jim nebyla prokázána. Fakticky
se tak domáhali odlišného právního posouzení skutků, a to výlučně ve vazbě na
revizi způsobu hodnocení provedených důkazů a skutkových zjištění soudu, která
považovali za nesprávná; navrhovali přitom doplnění dokazování o provedení
konkrétních úkonů.
Podle státního zástupce veškeré tyto námitky, byť formálně odkazují na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují do roviny
skutkových zjištění soudů, napadají jejich správnost a úplnost, jakož i rozsah
provedeného dokazování a způsob hodnocení důkazů. Obě soudní rozhodnutí však
obsahují zákonem požadované náležitosti (§ 125 odst. 1 tr. ř.), ze kterých je
patrno, které skutečnosti byly vzaty za prokázané, o které důkazy opřely soudy
svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených
důkazů. Z odůvodnění rozsudků je též zřejmé, jak se soudy vypořádaly s
obhajobou obviněných, proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů a
jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Státní zástupce odmítl tvrzení obviněného L. K., že ve věci rozhodoval
vyloučený soudce. Z ustanovení § 30 odst. 2 tr. ř. se podává, že po podání
obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v
projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k
zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na níž byla poté podána obžaloba. Jedná
se přitom
o taxativní výčet, přičemž jako důvod vyloučení soudce není uveden případ, kdy
tento vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88
odst. 1 tr. ř., proto nepřiznal námitce obviněného žádnou relevanci.
Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
těchto obviněných podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněná a souhlasil, aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ jiného
rozhodnutí vyjádřil souhlas s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci jsou dovolání přípustná § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána
osobami oprávněnými § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné
dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona,
jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení
skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud obviněný L. K. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. b) tr. ř., je třeba uvést, že tento důvod dovolání je dán tehdy,
rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato
okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla
jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního
řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být
důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým
osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho
osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.
V posuzovaném případě by mohlo být relevantní ustanovení § 30 odst. 2
tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo
přísedící, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce,
policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné
osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů
trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil
domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k
zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.
Výčet těchto tří způsobů, jimiž soudce zasahuje do přípravného řízení,
je taxativní, což znamená, že jiné způsoby jeho ingerence do přípravného řízení
samy o sobě nejsou důvodem jeho vyloučení podle § 30 odst. 2 tr. ř. Z toho
vyplývá, že pokud soudce v přípravném řízení nařídil odposlech a záznam
telekomunikačního provozu, není to důvodem jeho vyloučení podle § 30 odst. 2
tr. ř.
Je však třeba zvažovat, zda v souvislosti s tím, že soudce vystupoval
v přípravném řízení jiným způsobem, než který je uveden v § 30 odst. 2 tr. ř.,
nemohl být po podání obžaloby jeho poměr k projednávané věci nebo k osobám,
jichž se přímo týkají jeho úkony, ovlivněn tak, že u něho lze mít pochybnosti,
že nemůže nestranně rozhodovat, a to ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. O takový
případ by mohlo jít zejména tehdy, jestliže by si v přípravném řízení soudce
činil byť jen předběžný úsudek o tom, zda byl spáchán nějaký trestný čin a zda
jeho pachatelem je obviněný, obdobně jako např. při rozhodování o vazbě a při
vydání příkazu k zatčení.
Nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je podle § 88
odst. 1 tr. ř. podmíněno tím, že je vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný
úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje
vyhlášená mezinárodní smlouva, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou
sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Již z toho, jak jsou
koncipovány podmínky nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu,
je zřejmé, že soudce nemusí činit žádné závěry o důvodnosti podezření ze
spáchání trestného činu, zejména ne ve vztahu ke konkrétní osobě, a zaujímat
tak, byť jen předběžně a v úrovni pravděpodobnosti, stanovisko k otázce viny
určitého obviněného.
Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný L. K. již dne 8. 11. 2010 vznesl
námitku podjatosti, která spočívala v tom, že předseda senátu Okresního soudu v
Karviné rozhodující v předmětné věci má být vyloučen z vykonávání úkonů v této
trestní věci, protože v přípravném řízení rozhodoval o nařízení odposlechu a
záznamu telekomunikačního provozu. Okresní soud v Karviné o této námitce
rozhodl usnesením ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 9 T 59/2010 (č. l. 2133 trestního
spisu) tak, že předseda senátu není podle § 31 odst. 1 tr. ř. vyloučen z
vykonávání úkonů v dané trestní věci; rozhodnutí soud odůvodnil tím, že při
rozhodování o nařízení odposlechů se předseda senátu nezabýval tím, zda byl
spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, ale pouze zkoumal, zda jsou splněny
podmínky pro vydání příkazu, resp. nařízení.
Proti citovanému usnesení podal obviněný stížnost, o níž Krajský soud v
Ostravě rozhodl usnesením ze dne 13. 1. 2011, č. j. 6 To 5/2011-2166, tak, že
ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že
soudce v rozhodnutí ze dne 14. 9. 2009 (v době nařízení odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu) žádný předběžný úsudek nečinil, v odůvodnění příkazu
navíc pouze konstatoval, že vzhledem ke dvěma SMS zprávám zaslaným L. K. v té
době již podezřelému R. T. bude teprve posuzováno, zda se podílel na distribuci
drog či nikoliv. V souvislosti s nařízením odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu u obviněného L. K. v přípravném řízení neřešil soudce
žádné otázky a nebyl konfrontován s žádnými okolnostmi, které by jakkoli
prejudikovaly jeho rozhodnutí o vině tohoto obviněného v hlavním líčení. Toto
konstatoval v hlavním líčení i soud prvního stupně, který u hlavního líčení
přečetl podstatný obsah spisu sp. zn. Nt 6/2009, v němž bylo o povolení
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu rozhodnuto.
Nejvyšší soud se s těmito názory obou soudů nižších instancí
identifikoval, a proto dospěl k závěru, že dovolání obviněného L. K. je v tomto
bodě zjevně neopodstatněné.
Všichni tři dovolatelé dále uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek,
jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý
trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec
nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou
koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob
hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud
dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou
stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich
konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní
posouzení skutku.
Z tohoto hlediska některé námitky dovolatelů, které ve svých
mimořádných opravných prostředcích uplatnili a o něž existenci citovaného
dovolacího důvodu opřeli, v tomto ohledu nemohly obstát. Bylo tomu tak
především v těch částech jejich dovolání, v nichž napadali buď rozsah
provedeného dokazování soudy obou stupňů, nebo provedení (příp. neprovedení)
důkazů z jejich strany, anebo způsob hodnocení jednotlivých důkazů [konkrétně
když obviněný R. T. kritizoval práci policejního komisaře, který prý
nepostupoval v souladu s trestním řádem při provádění výslechů svědků, nebo
když bez jakékoli bližší konkretizace poukázal na údajnou nepoužitelnost
odposlechů, které prý nebyly pořízeny v souladu s trestním řádem; dále když
obvinění L. K. a D. B. soudům vytýkali, že neodstranily rozpory ve výpovědích
některých svědků, nebo když se domáhali provedení dalších důkazů, příp. když
obviněný D. B. uváděl, že nevěděl, že z léků budou vyrábět pervitin, že on sám
žádný pervitin nepřevzal, apod.]. Takovou argumentací dovolatelé totiž napadali
primárně správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhali
jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až
sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byli
uznáni vinnými. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani
pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky těchto dovolatelů
stojí mimo jimi zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto pokud by uplatnili pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jejich
dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného
důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.
Jednotliví dovolatelé (a z nich především obviněný L. K.) dále poukazovali na
údajně nesprávný procesní postup soudů, konkrétně na použití výpovědi
spoluobviněného P. S. jako stěžejního důkazu. Tvrdili, že tento obviněný byl v
přípravném řízení vyslechnut jako první a v době, kdy proti ostatním obviněným
ještě nebylo zahájeno trestní stíhání, v důsledku čehož se nemohli ani oni ani
jejich obhájci tohoto výslechu účastnit. Soudy obou stupňů však tento důkaz v
rámci řízení použily a také na jeho základě rozhodly o vině. V takovém postupu
dovolatelé spatřovali porušení svých základních práv obsažených v Listině
základních práv a svobod, příp. v Úmluvě, a porušení zásady kontradiktornosti
řízení (oprávněnost svých nároků přitom dokumentovali odkazy na judikaturu
Ústavního soudu).
I když tato námitka příliš nekoresponduje s dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba uvést, že i Nejvyšší soud ve svých
rozhodnutích v minulosti opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se
zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit
bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení
má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních
požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se
totiž rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec
ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být
respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu
srov. například nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a sp. zn. I. ÚS
55/04).
V posuzované věci byla uvedená námitka nezákonnosti procesního použití
výpovědi obviněného P. S. využita různými obviněnými několikrát a snad ve všech
stadiích řízení. Soudy nižších stupňů se jí řádně a pečlivě zabývaly, své
závěry důkladně zdůvodnily a odkázaly přitom (mimo jiné) i na judikaturu
Ústavního soudu. Tak například odvolací soud na str. 15 odůvodnění svého
rozsudku uvedl, že u hlavního líčení dne 13. 7. 2010 byla výpověď obviněného P.
S. za přítomnosti všech obviněných a jejich obhájců přečtena podle § 207 odst.
2 tr. ř. a všem obviněným bylo umožněno, aby se k této výpovědi vyjádřili.
Následně u hlavního líčení dne 1. 10. 2010 obviněný P. S. po řádném poučení sám
uvedl, že se na svou výpověď z přípravného řízení odvolává (byť dále odmítl
vypovídat). Obvinění tedy mohli využít všech svých procesních práv, neboť
kontradiktornost řízení byla v tomto stadiu řízení zachována. Navíc pak
výpověď tohoto spoluobviněného nestála v procesu dokazování osamoceně, ale byla
podpořena dalšími důkazy. Dovolatelům proto nelze přisvědčit v jejich tvrzení,
že jim bylo upřeno právo na spravedlivé projednání věci.
Pokud jde o další (níže rozvedené) námitky obviněných, Nejvyšší soud je
sice považoval za relevantní, zároveň však shledal, že jsou zjevně
neopodstatněné.
Dovolatel R. T. namítal nesprávnost aplikace ustanovení § 2 odst. 1
trestního zákoníku ze strany soudů obou instancí, když tvrdil, že jeho jednání
mělo být kvalifikováno podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009
(konkrétně podle § 187 odst. 1, příp. odst. 2 tr. zák.), neboť je pro něj
příznivější.
K tomu je zapotřebí uvést, že podle § 2 odst. 1 trestního zákoníku
platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin
spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro
pachatele příznivější.
Při řešení časové působnosti je tedy třeba vždy posoudit, který zákon, zda ten
v době spáchání činu nebo pozdější, je příznivější pro pachatele. Rozhodujícím
kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro
pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo
při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně
rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro
pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek
skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněný pod č. 12 ve sv. 21 Sb.
nál. a usn. Ústavního soudu). Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem
bude použito, je tedy podstatné porovnání, které z těchto různých posouzení je
jako celek pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí č. 73/1951, č. 19/1962,
č. 11/1992 a č. 11/2004-I. Sb. rozh. trest.). Pachatelův skutek se posuzuje
podle toho práva, jehož použití je pro obviněného příznivější, a to bez
rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové
podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného v době
činu, anebo jen práva pozdějšího (rozhodnutí č. 32/1951 Sb. rozh. trest.).
Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou
stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr,
který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 část
věty za středníkem trestního zákoníku (resp. § 16 odst. 1 část věty za
středníkem tr. zák.) pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání
trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich
základě uložit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 11/1991 Sb. rozh. trest. a
stanovisko Nejvyššího soudu Tpjn 302/2010 Sb. rozh. trest.).
Všechna tato hlediska měly soudy obou stupňů při svém rozhodování na zřeteli,
neboť obviněný zmíněnou námitku uplatňoval v průběhu trestního řízení
opakovaně. Nejprve se jí zabýval soud prvního stupně, který podrobně zhodnotil
úpravu platnou do 31. 12. 2009, porovnal ji s úpravou nového trestního
zákoníku, posoudil také znak skutkové podstaty spáchání trestné činnosti ve
„větším rozsahu“ a zohlednil recidivu pachatele. Nemenší pozornost věnoval této
problematice i soud odvolací. Jelikož oba soudy nižších stupňů při aplikaci
shora uvedených východisek na posuzovaný případ a se zřetelem na skutkové
okolnosti případu vyložily ustanovení § 2 odst. 1 trestního zákoníku v souladu
s aktuální judikaturou a úměrně tomu použily přiléhavou právní kvalifikaci
jednání obviněného R. T. jako zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiné
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1,
odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku, která je pro obviněného příznivější,
považuje i Nejvyšší soud jejich rozhodnutí za správná a zákonná.
V podrobnostech stačí odkázat jak na příslušné pasáže rozhodnutí obou soudů
nižších instancí, tak na přiléhavou argumentaci obsaženou ve vyjádření státního
zástupce. Napadená rozhodnutí jsou i v souladu se současnou judikatura soudů,
která je po určitém vývoji již poměrně konstantní. Aniž by bylo zapotřebí obsah
jednotlivých judikátů blíže rozvádět, stačí souhrnně poukázat zejména na
usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 12/2011 Sb. rozh. trest., usnesení
Nejvyššího soudu publikované pod č. 1/2006 Sb. rozh. trest., usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 6 Tdo 620/2003, uveřejněné v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, Svazek 25, č. T 608, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 280/2005, uveřejněné v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2005, sešit 15, č. T 787,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 12/2011, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 631/2011, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 609/2010, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 795/2011, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 673/2011).
Pokud obviněný R. T. v rámci výhrad k použité právní kvalifikaci rovněž namítl,
že se u něho jednalo o spolupachatelství ve formě pomoci, nikoliv o
spolupachatelství na zločinu, jímž byl uznán vinným, je třeba (ve shodě se
státním zástupcem) uvést, že tato výhrada deklarovanému dovolacímu důvodu
odpovídá jen formálně. Dovolatel se totiž domáhal toho, aby byl učiněn jiný,
pro něho příznivější skutkový závěr ohledně jeho účasti na spáchané trestné
činnosti. Tento závěr však soudy obou stupňů učinily zcela správně na základě
řádně provedeného dokazování, když na základě logického zhodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. dovodily, že tento obviněný se podílel
přímo jednak na výrobě pervitinu tím, že při ní asistoval, jednak na jeho
distribuci.
Tento dovolatel ke skutku popsanému pod bodem 6) odsuzujícího rozsudku dále
namítl, že v usnesení o zahájení trestního stíhání nebyly některé okolnosti
upřesněny, že chyběla bližší specifikace osob, kterým měl drogu distribuovat, a
že až v rozsudku jsou tyto údaje upřesněny. To považoval za porušení totožnosti
skutku.
K tomu je vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že zásada obžalovací (§ 2 odst.
8 tr. ř.) se promítá do ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., neboť povinnost soudu
rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, je důsledkem
obžalovací zásady. Tím zákon zároveň stanoví požadavek zachovat totožnost
skutku, protože v hlavním líčení je soud limitován podanou obžalobou v tom
směru, že může rozhodnout jen o stejném skutku a stejném obžalovaném, jak je
obsaženo v obžalobě, a tyto meze nesmí překročit.
Pojem skutek trestní řád sice používá, ale blíže ho nedefinuje. Jeho vymezení
ponechává na teorii trestního práva a soudní praxi. Vzhledem k tomu nelze dát
obecně platnou směrnici, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je
totožnost skutku zachována, ale je nutné tuto otázku zkoumat vždy podle
individuálních okolností každého případu zvlášť. Skutkem se (obecně) rozumí
určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít
znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného
trestného činu. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu
činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o
sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku atd.).
Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností,
nikoli jejich právní posouzení (k tomu v právní nauce srov. například Šámal P.
a kol.: Trestní řád, Komentář – díl II, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str.
1681). Protože podstata skutku je tvořena jednáním pachatele a následkem, který
jím byl způsoben, povaha jednání a jeho následku je určující při řešení otázky
totožnosti skutku. Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní
skutkové okolnosti, se tedy při posuzování totožnosti skutku soudem porovnávají
podle toho, jak jsou uvedeny v obžalobě a jak byly zjištěny v rámci dokazování
u hlavního líčení.
Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem
skutku v obžalobě a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu.
Pochybnosti rovněž nevzniknou, jestliže při úplné shodě v popisu skutkových
okolností v obžalobě a soudním rozhodnutí je odchylné toliko právní posouzení
skutku. Teorie a praxe však nechápe totožnost skutku jen jako
naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a
výrokem rozhodnutí soudu. Postačuje shoda mezi podstatnými skutkovými
okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám
skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez
ohledu na to, jestli postavení obviněného zlepšují nebo zhoršují. Některé
skutečnosti (skutkové okolnosti) tedy mohou přibýt, některé mohou odpadnout;
přičemž soud může v tomto rámci původní popis skutku (v podané obžalobě)
upřesnit (pozměnit) podle výsledků dokazování. Jestliže v takovém případě
nedojde ke shodě mezi jednáním původně uvedeným v žalobním návrhu a tím, které
bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku alespoň
totožnost způsobeného následku. To zároveň platí i naopak.
V posuzované věci došlo na základě soudem provedeného dokazování k posunu ve
skutkových zjištěních (oproti usnesení o zahájení trestního stíhání i obžalobě)
potud, že obviněný R. T. v bodě 6) výroku o vině odsuzujícího rozsudku nabídl,
prodal, poskytl zdarma nebo formou protislužby jiným osobám pervitin. Odvolací
soud tím vyjádřil další alternativu objektivní stránky zvlášť závažného
zločinu, kterým byl obviněný uznán vinným. Totožnost skutku tak byla nepochybně
zachována.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání všech tří dovolatelů odmítl jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř., neboť shledal, že jsou zjevně neopodstatněná.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný L. K. v rámci svého
mimořádného opravného prostředku učinil podnět, aby předseda senátu soudu
prvního stupně navrhl podle § 265h odst. 3 tr. ř. Nejvyššímu soudu přerušení
výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat.
Předseda senátu Okresního soudu v Karviné takový návrh podle § 265h odst. 3 tr.
ř. v předkládací zprávě neučinil a pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr.
ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a