8 Tdo 666/2024

8 Tdo 666/2024-1419

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 9. 2024 o dovolání obviněného E. C., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, sp. zn. 8 To 40/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 141/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. C. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 44 T 141/2022, byl obviněný E. C. uznán vinným v bodech I., II. pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě III. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky spočívajícími zkráceně v tom, že

I. dne 5. 4. 2022 v době od 0:20 hod. do 3:06 hod. v Praze XY, XY, blíže nezjištěným nástrojem vypáčil uzamčené vchodové dveře do domu, a to v oblasti elektrického zámku, způsobil tím na nich vrypy, čímž poškozením dveří způsobil škodu ve výši 390 Kč, poté vnikl do průchodu, kde nezjištěným nástrojem vypáčil kovovou petlici v úklidové místnosti s WC, kterou zlomil, čímž na ní způsobil škodu ve výši 140 Kč, následně přešel do vnitrobloku, kde nezjištěným nástrojem vypáčil uzamčené dveře do skladu, způsobil na nich vrypy a praskliny, čímž na nich způsobil škodu ve výši 570 Kč, vnikl dovnitř a zde odcizil přístroje a nástroje a poškozené společnosti SEBEL tím způsobil škodu v celkové hodnotě 54.086 Kč, a majiteli budovy V. F., nar. XY, škodu poškozením dveří ve výši 1.100 Kč,

II. dne 7. 6. 2022 v době od 0:53 hod. do 1:35 hod. v Praze XY, XY, blíže nezjištěným způsobem opakovaně vnikl přes vstupní dveře, které jsou opatřeny elektronickým uzamykáním na čip, do vnitřních prostor domu vlastníka L. K., nar. XY, utrhl přišroubovanou bezpečnostní kameru, pokusil se vloupat skrze vstupní dveře do spíže, do prostoru za mříží zlatnické dílny, prohledal skříň a dětský kočárek, ze kterého odcizil balení vlhčených ubrousků, poté, co odešel, znovu přijel vozidlem zn. Škoda, vstoupil do vnitřních prostor domu, kde prohledal věci v chodbě za vstupními dveřmi, z domu odešel, nastoupil do vozidla a z místa odjel, poškozenému L.

K. způsobil škodu poškozením dveří ve výši 645 Kč, a takto jednal přesto, že věděl, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 12. 2021, sp. zn. 39 T 118/2021, pravomocným dne 10. 12. 2021, uznán vinným (mimo jiné) zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen se stanovením zkušební doby v trvání pěti let, III.

dne 7. 6. 2022 v době kolem 1:35 hod. v Praze XY řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, přestože věděl, že příkazem Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravně správních činností, sp. zn. S-MHMP 1101891/2021/Cho, č. j. MHMP 201272/2022/Cho ze dne 4. 2. 2022, pravomocným dne 2. 3. 2022, vykonatelným dne 4. 4. 2022, mu byla uložena správní sankce zákazu činnosti, spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 8 měsíců, a doručen fikcí, a rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravně správních činností, sp. zn. S-MHMP 720243/2021/Kou, č. j.

MHMP 1351596/2021/Kou ze dne 30. 8.

2021, pravomocným dne 30. 8. 2021, vykonatelným dne 5. 4. 2022, mu byla uložena správní sankce zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců, a toto rozhodnutí mu bylo na dvou různých adresách vhozeno do schránky a bylo mu doručeno fikcí, toto usnesení zřejmě obdržel neznámo kdy a podal proti němu odvolání, jež bylo zamítnuto rozhodnutím Ministerstva dopravy České republiky sp. zn. MD/5188/2022/160, č. j. MD-5188/2022-160/3, ze dne 16. 2. 2022, které mu bylo oznámeno poštovním doručovatelem, ale nevyzvedl si jej, a dne 7. 4. 2022 byl s uloženým zákazem činnosti obeznámen Policií České republiky, Obvodním ředitelstvím Praha III, Místním oddělením Kyje, což i písemně do úředního záznamu o podání vysvětlení téhož dne potvrdil.

2. Odsouzen byl za uvedené přečiny podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 3. 2024, sp. zn. 8 To 40/2024, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

II. Z dovolání obviněného

4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a), g), h), m) tr. ř. dovolání.

5. Porušení práva na zákonného soudce podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný spatřoval ve vadách rozvrhu práce Městského soudu v Praze a v nedostatcích v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. 8 To 185/2023, jímž tento odvolací soud rozhodl z podnětu odvolání obviněného a státní zástupkyně došlého na soud dne 3. 8. 2023, přičemž rozhodnutí vydal dne 15. 8. 2023 soudním oddělením 8 To. Z hlediska tehdy platného rozvrhu práce se na danou věc vztahovala pravidla rozvrhu práce Městského soudu v Praze účinná od 1. 8. 2023 pro den nápadu odvolání v dané věci, tj. ke dni 3. 8. 2023, a poté ke dni vydání rozhodnutí (tj. 15. 8. 2023) došlo ke změně rozvrhu práce s účinností od 15. 8. 2023. Podle obou tehdy platných rozvrhů práce byl senát 8 To složen z předsedů senátu Mgr. Blanky Bedřichové, Mgr. Tomáše Kubovce a JUDr. Kamila Vacíka, přičemž jak je patrné z napadeného usnesení Městského soudu v Praze, předsedou senátu v dané věci byl JUDr. Kamil Vacík. V tomto složení senátu měla být odvolání projednána. Z protokolu o neveřejném zasedání ze dne 15. 8. 2023 (č. l. 1209 spisu) však plyne, že rozhodl senát ve složení z předsedy senátu JUDr. Kamila Vacíka (soudce zpravodaje) a soudců Mgr. Tomáše Kubovce a Mgr. Petra Fassatiho, ačkoli Mgr. Petr Fassati nebyl v době rozhodnutí ve věci ani v době nápadu věci přiřazen k soudnímu oddělení 8 To, a nebyl přiřazen ani jako soudce či stážista daného soudního oddělení 8 To. Byl stážistou, přiřazeným k soudnímu oddělení 61 To, jak plyne z oddílu C, bod č. 1 předmětného rozvrhu práce. Soudce Mgr. Petr Fassati tedy nebyl stážistou přiděleným k soudnímu oddělení 8 To, a proto zástup za nepřítomnou soudkyni Mgr. Blanku Bedřichovou měl být určen ze senátu 9 To, eventuálně následně ze senátu 44 To.

6. Dovolatel připomenul, že v jeho trestní věci rozhodoval Ústavní soud nálezem ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 2987/22 (ohledně námitky proti vadnému složení senátu rozhodujícího o vazbě), z něhož zmínil konstatování, že Mgr. Blanka Bedřichová z oddělení 8 To byla zastupující členkou senátu v senátě 7 To, což bylo v souladu s rozvrhem práce, z čehož obviněný dovodil, že tak Ústavní soud potvrdil jeho výklad ohledně zastupování v případě nepřítomnosti člena senátu 8 To v nyní posuzované trestní věci při neveřejném zasedání dne 15. 8. 2023 vzhledem k tomu, že byla nepřítomna jako třetí členka senátu Mgr. Blanka Bedřichová, měl být zastupující člen senátu určen ze senátu 9 To, případně 44 To. Nemohl ji nahradit stážista Mgr. Petr Fassati ze senátu 61 To. Ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/20, zmínil, že je nutné, aby i pro soudce-stážisty platila předem daná a diskreci soudních funkcionářů vylučující pravidla přidělování konkrétních věcí. Dovodil proto, že v nyní posuzované trestní věci došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny a současně k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Poté, co byla věc vrácena soudu prvního stupně, byl obviněný uznán vinným ze skutku, pro který byl původně obžaloby zproštěn, a proto je podle jeho názoru dovolání přípustné i vůči tomuto usnesení Městského soudu v Praze, neboť bylo rozhodnuto částečně ve prospěch a částečně v neprospěch obviněného.

7. S odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný brojil u skutku pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně proti posouzení jako pokus přečinu krádeže podle § 21 odst. 1, § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, neboť tvrdil, že šlo o přípravu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, která ovšem pro daný přečin není trestná, a tudíž se v bodě II. nemůže jednat o trestný čin. Uvedenou vadu neodstranil ani soud odvolací (srov. bod 21. napadeného usnesení). Navíc zdůraznil, že soudy nesprávně shledaly, že byla tato trestná činnost spáchána v pokračování, neboť nesprávně vyhodnotily podmínky ve smyslu § 116 tr. zákoníku a s námitkami obviněného proti těmto právním závěrům se nevypořádaly. Pokud odvolací soud v napadeném usnesení odkázal na důkazy, které soud prvního stupně neprovedl či nehodnotil, a závěry soudu prvního stupně stran právního posouzení vyjádřené v jeho rozsudku, které v něm však chybí, jde o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Za vadu obviněný označil, že ve výrokové části rozsudku jsou dílčí útoky strukturovány u skutků pod body I. a II. nesprávně a nezákonně, protože měly být uvedeny jednotlivé dílčí útoky tohoto pokračujícího trestného činu v samostatných odstavcích arabskými číslicemi nebo malými písmeny abecedy, právní věta i právní kvalifikace má být uvedena na závěr společně pro všechny dílčí útoky (srov. JELÍNEK, J., ŘÍHA, J., SOVÁK, Z. a kol. Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2018, s. 184).

8. Pro závěr o tom, že šlo pod bodem II. o pokus podle § 21 tr. zákoníku, podle obviněného nejsou v obsahu provedených důkazů potřebné podklady, neboť bylo zjištěno, že mezi prostorem, ve kterém se obviněný měl pohybovat, a zlatnickou dílnou jsou ještě minimálně dvě další jistící překážky (srov. výpovědi svědků M. Š. a L. K.), což svědčí přípravě podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nešlo o odstraňování poslední bránící překážky v závěrečném stadiu trestné činnosti, která by bránila vlastnímu dokonání. Pokud nedošlo k odstranění ani první z jistících překážek, (tj. kovových mříží) a současně obviněný nevstoupil ani ke dveřím nacházejícím se za mřížemi (tj. k druhé jistící překážce), pak útok pod bodem II. není pokusem trestného činu, ale mohlo by jít pouze o jeho přípravu, která však v daném případě není trestná, když nejde o zvlášť závažný zločin. Odůvodnění rozsudku neobsahuje žádné vysvětlení podmínek pokusu trestného činu, což činí rozsudek nepřezkoumatelným, a to mimo jiné i proto, že absentuje vyjádření úmyslu k dokonání trestného činu coby obligatorní součásti jednání kvalifikovaného jako pokus trestného činu.

9. Nedostatkem závěru o pokračování v trestném činu je podle obviněného nenaplnění podmínky časové souvislosti. První dílčí útok měl být spáchán dne 5. 4. 2022 a druhý dne 7. 6. 2022, tedy s časovým odstupem delším než dva měsíce, což je třeba posuzovat ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, s ohledem na poměr mezi délkou doby mezi dílčími útoky a výší způsobené škody. V případě obviněného mělo jít toliko o dva dílčí útoky s nízkou výší způsobené škody, resp. v případě jednoho dokonce ve stadiu pokusu, a proto není namístě posuzovat oba skutky jako pokračující trestný čin, je-li mezi nimi časová prodleva více jak dvou měsíců. Rovněž nebyl naplněn ve smyslu § 116 tr. zákoníku ani jednotný záměr, jenž nebyl prokázán, ani obžalobou tvrzen, a neplyne ani ze skutkové věty (k tomuto znaku srov. rozhodnutí č. 3/1972, č. 17/1982 Sb. rozh. tr.). Nebyla zjištěna ani subjektivní souvislost pokračujícího trestného činu, jehož znaky nejsou seznatelné ze skutkové věty rozsudku ani z odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. § 125 odst. 1 tr. ř.).

10. Obviněný dále napadeným rozhodnutím a řízení jim předcházejícímu s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. vytýkal extrémní nesoulad provedených důkazů s jejich hodnocením, rovněž jejich procesní nepoužitelnost a poukazoval na tzv. opomenuté důkazy.

11. Závěry o spáchání dílčího útoku pod bodem I. soud opřel o kamerové záznamy, záznam ze sledování telekomunikačního provozu, vycházel ze znaleckého posudku i výpovědí zaměstnanců poškozeného, jimiž byla prokázána jen přítomnost obviněného v blízkosti místa spáchání činu. V dané věci však není žádný přímý důkaz, který by obviněného usvědčoval z jeho pachatelství, jelikož nepřímé důkazy netvoří logicky ucelený řetězec, a proto skutkové závěry soudu jsou v rozporu s provedenými důkazy, a to tím spíše, že všichni slyšení svědci stran tohoto skutku shodně uvedli, že nebylo ve fyzických možnostech jednoho člověka odnosit všechny věci, které měly být odcizeny tak, jak jsou uvedeny v popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, ani je naskládat do kufru vozidla Škoda Octavia, tím méně pak v časových souvislostech popsaných tamtéž (viz výpověď svědků V. P., Y. S., G. P.). Podle kamerových záznamů plyne, že v prostoru vozidla se žádná z odcizených věcí nenachází, resp. nenachází se v nich žádná věc. Aby se veškeré tvrzené odcizené věci nacházely v kufru vozidla, všichni svědci vyvrátili jako nemožné s ohledem na jejich hmotnost a objem. Přestože obviněný opakovaně navrhoval provedení vyšetřovacího pokusu ohledně objasnění této skutečnosti, soudy bez adekvátního odůvodnění tyto požadavky zamítly pro nadbytečnost, a proto jde o tzv. opomenutý důkaz (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09).

12. Skutku pod bodem III. obviněný vytknul, že pokud soud při hlavním líčení přečetl výpověď, kterou obviněný učinil v přípravném řízení, postupoval v rozporu s § 207 odst. 2 tr. ř., neboť přečtení protokolu o dřívější výpovědi obžalovaného mohou odůvodnit jen podstatné rozpory, o čemž může rozhodnout soud jen na podkladě srovnání obsahu obou v úvahu přicházejících výpovědí, přečtení musí předcházet upozornění obviněného, že takové rozpory existují (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2612). Takový postup v případě obviněného však zachován nebyl, neboť soud podle § 207 odst. 2 tr. ř. obviněného neupozornil na rozpory mezi výpověďmi a nedotázal se na příčinu. Byl vyzván až posléze podle § 214 tr. ř. k vyjádření, což však není možno považovat za procesně aprobovaný postup v souladu s trestním řádem, proto je tato jeho výpověď procesně nepoužitelná.

13. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, sp. zn. 8 To 40/2024, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 44 T 141/2022, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. 8 To 185/2023, a aby současně zrušil všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

14. Obviněný rovněž požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon mu pravomocně uloženého trestu odnětí svobody, pokud tak neučiní k návrhu předsedy senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. Poukázal na svůj zdravotní stav, v jehož důsledku je nucen pravidelně navštěvovat neurologii a má naplánovanou operaci, jeho pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody by ho tak mohl bezprostředně ohrožovat na jeho životě a zdraví, doložil, že se pravidelně dostavuje k probační úřednici a plní tak podmínky stanoveného dohledu.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž dovolání uplatnit nelze, protože nesměřuje proti takovému rozhodnutí, které je zahrnuto v taxativním výčtu v § 265a tr. ř., v němž není uvedeno usnesení nadřízeného soudu, kterým jen zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2002, sp. zn. 11 Tdo 769/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 22, roč. 2003 pod č. T 509, aj.). Právě takovou povahu mělo dovolatelem zpochybňované usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. 8 To 185/2023, a proto proti němu dovolání podat nelze. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení obsažené v předmětném rozhodnutí Městského soudu v Praze, protože vadné poučení o dovolání obsažené v rozhodnutí soudu, který rozhodl ve druhém stupni, není z hlediska závěru o posouzení splnění zákonných podmínek jeho přípustnosti pro dovolací soud určující.

16. Námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřující proti bodům I. a III. podle státního zástupce dopadají na tento důvod dovolání, avšak nejsou opodstatněné. Neshledal zjevný nesoulad u skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů u bodu I., neboť soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění lze z provedených důkazů dovodit (viz bod 29. odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Přestože jsou závěry soudů vystavěny na důkazech nepřímých, považoval je dostatečné pro to, aby na jejich podkladě byl učiněn závěr o vině obviněného. Rozsah odcizených věcí je patrný z vyjádření poškozeného, které ve spojitosti s výpověďmi svědků dokládají dobu, ve které mělo ke krádeži dojít. Z kamerových záznamů a záznamu o uskutečněném telekomunikačním provozu vyplynulo, že v předmětné době se na místě činu pohyboval právě dovolatel, který do domu opakovaně vstupoval, aniž by zde byla současně zaznamenána jiná osoba. Pro odvoz věcí shledal vozidlo Škoda Octavia dostatečně prostorným.

17. Neopodstatněnou je podle státního zástupce i námitka o existenci tzv. opomenutých důkazů (neprovedení vyšetřovacího pokusu), neboť není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh, a soud prvního stupně dostál své povinnosti vyjádřit důvod svého zamítavého stanoviska (viz bod 29. rozsudku), a proto neprovedením dalších navrhovaných důkazů právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny porušeno nebylo.

18. Způsob prováděného dokazování ohledně skutku pod bodem III. státní zástupce označil za správný, neboť přečtení protokolu o dřívější výpovědi obviněného mohou odůvodnit jen rozpory, které jsou podstatné. O tom, zda jde o takové rozpory, může rozhodnout soud jen na podkladě srovnání obsahu obou v úvahu přicházejících výpovědí. V předmětné trestní věci je nepochybné, že rozpory byly naprosto zásadní, neboť zatímco v přípravném řízení obviněný vědomost pravomocně uloženého zákazu řízení motorových vozidel doznával, u hlavního líčení tuto skutečnost popřel. Dotaz soudu na příčinu těchto rozporů až později než na začátku výslechu nevede k nezákonnosti a procesní nepoužitelnosti tohoto důkazu v situaci, kdy byl výslech obviněného v přípravném řízení proveden procesně bezvadným způsobem. Státní zástupce poukázal navíc na to, že obhájce proti postupu soudu u hlavního líčení nic nenamítal (viz závěr strany 3 protokolu o hlavním líčení ze dne 28. 11. 2023). K obsahu změněné výpovědi obviněného uvedl, že bylo třeba brát do úvahy, že obviněný o tom, že mu byla uložena sankce zákazu řízení, kterou nyní porušil, věděl, protože podal opravný prostředek, což svědčí o tom, že byl s obsahem rozhodnutí seznámen, není proto nedostatkem, že mu bylo rozhodnutí mu doručeno tzv. fikcí. Podal-li proti jednomu z nich opravný prostředek, bylo výlučně na něm, aby se sám o existenci rozhodnutí v odvolacím řízení před správním orgánem zajímal. Jeho případný nezájem o to, jak o jeho opravném prostředku proti rozhodnutí, kterým mu byl uložen zákaz řízení všech motorových vozidel, rozhodl odvolací správní orgán, nemůže odůvodňovat závěr, že o pravomocném uložení takového zákazu nevěděl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 498/2013).

19. Státní zástupce se neztotožnil ani s hmotněprávní výhradou o přípravě podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, směřující vůči dílčímu útoku pod bodem II. a učiněnou podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože dovolatel začal naplňovat znaky trestného činu krádeže, když přes vstupní dveře opatřené elektronickým uzamykáním vnikl nezjištěným způsobem do vnitřních prostor domu, odkud se pokoušel dostat do dalších prostor s úmyslem odcizit odtud cizí majetek. Opakovaně se vracel a překonával dveře, přičemž svého jednání zanechal až v návaznosti na hluk a s tím spojenou obavu, že by ho někdo mohl přistihnout. Nepochybně jde proto o pokus trestného činu. Nepřisvědčil ani výhradám proti závěru o pokračujícím činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku, protože u obou dílčích útoků byla jednotícím záměrem snaha obviněného opatřovat si prostředky pro vylepšení své finanční situace a pro svou obživu. Časová prodleva mezi popsanými útoky rovněž není dlouhá tak, aby tvořila překážku pro závěr o pokračování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 8 Tdo 928/2011). Státní zástupce však zdůraznil, že taková námitka je v neprospěch obviněného, jenž má podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. právo podat dovolání jen ve svůj prospěch, a proto nelze z podnětu jeho dovolání dosáhnout změny, která by ve výsledku zhoršila jeho postavení. Pokud by totiž podle jeho požadavku jednotlivé skutky nebyly soudy posouzeny jako jeden pokračující přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, šlo by pod bodem I. o samostatný přečin krádeže dokonaný, a pod bodem II. o další přečin krádeže ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Jednání obviněného by pak muselo být posouzeno přísněji. Jinak řečeno, takové dovolání by bylo nutno vyhodnotit jako dovolání podané osobou neoprávněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 8 Tdo 928/2011).

20. Z uvedených důvodů, když jde o námitky zčásti nepřípustné, zčásti uplatněné osobou neoprávněnou a ve zbytku o zjevně neopodstatněné, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, že uvedený způsob rozhodnutí činí bezpředmětnou žádost obviněného o přerušení výkonu trestu. Současně státní zástupce udělil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodoval ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. IV. Reakce obviněného na vyjádření nejvyššího státního zástupce

21. Obviněný prostřednictvím obhájce k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že ve smyslu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nemůže jít o dovolání nepřípustné, jak požadoval státní zástupce, neboť obviněný se domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, sp. zn. 8 To 40/2024, a dále rozhodnutí tomuto napadenému rozhodnutí předcházejících, neboť jinou možnost, jak se domoci nápravy, ani neměl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 6 Tdo 982/2003). Státní zástupce pomíjí, že u něj bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08). Navíc po prvním zrušení věci byl obviněný uznán vinným i pro skutek, pro který byl v předcházejícím řízení zproštěn obžaloby, a byl mu tudíž uložen přísnější trest, a tedy dovolání i proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné v zájmu zachování práva obviněného na spravedlivý proces (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 11 Tdo 486/2023).

22. K části vyjádření týkajícího se důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkázal na obsah svého dovolání a argumentaci v něm vyjádřenou, na níž setrval. K námitce opomenutých důkazů obviněný zdůraznil, že Obvodní soud pro Prahu 1 toliko uzavřel, že důkazní návrh obviněného je nadbytečný, aniž by k tomu uvedl konkrétní důvody, a tedy jde o závěr nepřezkoumatelný. Pro úplnost odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04.

23. Názory státního zástupce k výhradám proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. též považoval za mylné a odkázal na svoji dosavadní argumentaci. Dodal, že postup soudů, pokud jej původně zprostily obžaloby státní zástupkyně v jednom ze skutků, a poté při nezměněné důkazní situaci (resp. při zlepšení důkazní situace ve prospěch obviněného) a odmítnutí provedení zásadního důkazu jej shledaly tímto skutkem vinným, je vadný a je třeba jej napravit. Podotkl, že odvolací soud si v mnoha věcech protiřečí, či přímo odporuje, aniž by současně tyto rozpory logicky vysvětlil.

24. Protože má obviněný i nadále za to, že jeho dovolání je důvodné, měla být aplikována zásada presumpce neviny a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo, setrval na svém závěrečném návrhu, jak jej uvedl v dovolání.

V. Přípustnost dovolání

25. Nejvyšší soud shledal, že dovolání, které je zaměřené proti usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto, je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], včas a na místě k tomu určeném (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a proto zkoumal splnění dalších formálních podmínek dovolání k jednotlivým důvodům, jež obviněný v dovolání uplatnil.

26. Nejvyšší soud k námitkám obviněného přiřazeným k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. považuje za nutné zmínit, že v této části je dovolání obviněného nepřípustné, protože obviněný prostřednictvím uvedeného důvodu brojil proti jinému rozhodnutí, než proti němuž bylo dovolání podáno, tedy nikoli proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, sp. zn. 8 To 40/2024, ale vytýkal vadné složení senátu Městského soudu v Praze, jenž rozhodoval při veřejném zasedání konaném dne 15. 8.

2023 ve věci sp. zn. 8 To 185/2023, o odvoláních obviněného i státního zástupce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 44 T 141/2022, z jejichž podnětu podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e) tr. ř. zrušil celý uvedený rozsudek a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Výsledkem následného procesu jsou nyní dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, sp. zn. 8 To 40/2024, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28.

11. 2023, sp. zn. 44 T 141/2022. Z uvedeného plyne, že obviněný námitky podle tohoto důvodu nezaměřil proti pravomocnému rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř., které jedině dovoláním lze napadnout, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Vymezení „rozhodnutí ve věci samé“, vyplývá z taxativního výčtu uvedeného v § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř., v němž není uvedeno rozhodnutí o zrušení a vrácení věci soudu nižšího stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Takové rozhodnutí vyjadřuje nutnost se věcí znovu zabývat, určuje tedy další procesní postup řízení a nemá povahu meritorního rozhodnutí. Obviněný tak fakticky napadl dřívější mezitímní, výhradně procesní usnesení odvolacího soudu, což trestní řád podle gramatického výkladu uvedeného zákonného ustanovení neumožňuje, přičemž ani jiným výkladem (zejm. systematickým) nelze dojít k opačnému závěru, z nějž pravděpodobně dovolatel vycházel. Pojmem předcházejícího řízení je třeba totiž rozumět řízení bezprostředně předcházející napadenému rozhodnutí, kterým v tomto případě je odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a na něj navazující usnesení odvolacího soudu, proti nimž obviněný výslovně, a to i podle označení v podaném dovolání, tento mimořádný opravný prostředek podal.

Na uvedené závěry přitom nemá žádný vliv ani skutečnost, že v napadeném usnesení Městský soud v Praze obviněného nesprávně poučil ve smyslu § 125 odst. 3 tr. ř. o možnosti podat proti jeho rozhodnutí dovolání (uveď č. l. 1217). Pokud je totiž v citovaném ustanovení uvedeno, že poučení o dovolání musí být obsaženo v každém rozhodnutí soudu ve věci samé učiněném v druhém stupni, je zcela zjevně třeba tyto podmínky (tj. že musí jít o druhostupňové meritorní rozhodnutí) vykládat ve spojitosti s textem ustanovení § 265a tr.

ř. Toto pochybení odvolacího soudu však z hlediska následujícího dovolacího řízení nemá žádné právní účinky (k obdobné problematice srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 293/2016, nebo ze dne 11. 10. 2002, sp. zn. 11 Tdo 769/2002).

27. V posuzované věci je však třeba podotknout, že obviněný i přes vadné poučení v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. 8 To 185/2023, přímo dovoláním toto usnesení nenapadl a vědom si, že takto učinit nemohl (jak vysvětlil i v nyní podaném dovolání), se nápravy podle něj existující vady v obsazení tam rozhodujícího senátu domáhá až dovoláním, které přípustně podal podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. proti odsuzujícímu pravomocnému usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 3. 2024, sp. zn. 8 To 40/2024, tedy ve zcela jiné věci, resp. proti jinému rozhodnutí. I v takovém případě je třeba uvedené námitky považovat za nepřípustné, protože kromě již výše uvedeného se netýkají nyní dovoláním napadeného usnesení Městského soudu v Praze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2002, sp. zn. 11 Tdo 769/2002).

28. Nejvyšší soud však i přes tyto závěry s ohledem na povinnost posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), a to se zřetelem na zásadu, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), považuje toliko z tohoto hlediska za vhodné zmínit, že obviněným vytýkanou vadu v tom, že by byl jím zmiňovaný senát vadně obsazen, a zakládal by tak extrémní procesní nedostatek a porušení práva na spravedlivý proces, neshledal.

29. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 44 T 141/2022 se podává, že Městskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu byla věc s odvoláními obviněného a státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 22. 6. 2023 předložena dne 3. 8. 2023, byla zapsána pod sp. zn. 8 To 185/2023 a v souladu s rozvrhem práce přidělena JUDr. Kamilu Vacíkovi (č. l. 1208). Odvolací soud konal ve věci neveřejné zasedání dne 15. 8. 2023. Podle protokolu o něm (č. l. 1209) byl předsedou senátu JUDr. Kamil Vacík a soudci Mgr. Petr Fassati a Mgr. Tomáš Kubovec. Podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2023 jak ve znění změny rozvrhu práce č. 14 účinné od 1. 8. 2023 (podle předložení věci odvolacímu soudu), tak ve znění změny č. 17 účinné od 15. 8. 2023 (den rozhodnutí odvolacího soudu) byl senát 8 To obsazen třemi soudci, resp. předsedy senátu, a to Mgr. Blankou Bedřichovou, Mgr. Tomášem Kubovcem a JUDr. Kamilem Vacíkem. Mgr. Petr Fassati, vůči němuž námitka obviněného primárně směřuje, byl zapsán jako člen senátu soudního oddělení 61 s poznámkou „stáž 1. 1. 2023 - 31. 12. 2023“. V části 5. rozvrhu práce pro rok 2023 (ve znění účinném před i po datu 1. 8.), týkající se trestního úseku, je upraveno – mimo jiné – přidělování nápadu do soudního oddělení II. stupně; v oddílu C) jsou stanovena pravidla pro zastupování v soudních odděleních To v případě nepřítomnosti, a to tak, že „V případě nepřítomnosti předsedy senátu či člena zastupují v jednotlivé dny přednostně stážisté z obvodních soudů …“.

30. Nejvyšší soud z těchto podkladů shledal, že primární požadavek na zastupování nepřítomných členů senátu stážisty je patrný z použitého výrazu „přednostně“ k požadavku vázaného na podmínku „pokud jsou v uvedené době k dispozici“, která však neplatí, není-li stážista čtvrtým přítomným členem senátu. Právo obviněného na zákonného soudce tudíž nebylo rozhodnutím v jeho věci v senátu 8 To ani způsobem určení náhradního soudce za nepřítomnou soudkyni Mgr. Blanku Bedřichovou dotčeno; stížnostní soud postupoval na základě předem stanoveného rozvrhu práce, a tedy nešlo o nepředvídatelné a na libovůli předsedy soudu či senátu ponechané ustanovení soudců ad hoc (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. I. ÚS 1500/22, v němž Ústavní soud reagoval na námitky proti zastupování stážisty na odvolacím stupni téhož soudu). Uvedená změna měla podklad v zásadách stanovených rozvrhem práce, jenž splňoval kritéria kladená na transparentnost, neboť z něj vyplývají obecná pravidla pro určení konkrétního soudce i soudců senátu, kteří mají ve věci jednat, včetně způsobu pro jejich zastupování, a odpovídají i podmínkám vymezeným v § 41 až 45 zákona č. 6/2002 Sb. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2469/15). V posuzované věci tudíž nedošlo k porušení zásad vymezených v čl. 6 Úmluvy a ani čl. 38 Listiny, a proto řízení předcházející nyní dovoláním přípustně napadeným rozhodnutím nepředstavuje překážku v tom, aby mohla být zkoumána důvodnost podaného dovolání.

VI. Důvodnost dovolání

31. Dovoláním obviněný napadal všechny výroky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 44 T 141/2022, potvrzené napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, sp. zn. 8 To 40/2024, a na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tvrdil, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Vzhledem k tomu, že odvolací soud jím podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a jako nedůvodné zamítl podle § 256 tr. ř., a proto, že obviněný současně uplatnil [kromě výše vyloženého důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.] i důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., je zjevné, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. užil v jeho druhé alternativě, což svědčí o tom, že se Nejvyšší soud mohl zabývat tím, zda jsou jeho argumenty důvodné.

32. Poukazoval-li obviněný na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten slouží k nápravě vad týkajících se skutkových okolností, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

33. Nejvyšší soud připomíná, že jeho úkolem v dovolacím řízení není, aby přehodnocoval důkazy provedené soudy nižších stupňů, ale je povinen se zabývat správností jejich hodnocení z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03), a proto posuzuje, zda proces a jeho výsledky odpovídají zákonem stanoveným principům, zejména zda nenesou znaky jednostrannosti, tendenčnosti či libovůle.

34. Obviněný prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu u dílčího činu pod bodem I. zpochybňoval soudy učiněná skutková zjištění proto, že jsou založená toliko na nepřímých důkazech (kamerové záznamy, záznam ze sledování telekomunikačního provozu, znalecký posudek, výpovědi zaměstnanců poškozené), které navíc netvoří ucelený řetězec, jimiž bylo prokázáno pouze to, že se obviněný v době spáchání činu pohyboval v blízkosti místa činu, nadto existují pochybnosti o objektivní možnosti obviněného spáchat předmětný skutek popsaným způsobem. Soudům rovněž vytkl, že nevyhověly z důvodu nadbytečnosti jeho návrhu na provedení vyšetřovacího pokusu, v čemž spatřuje tzv. opomenutý důkaz. Vůči skutku pod bodem III., právně kvalifikovanému jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, vytýkal obsah a rozsah provedeného dokazování ve vztahu k objasnění subjektivní stránky, a považoval za vadu, jestliže soud předestřel protokol o jeho výslechu v přípravném řízení, aniž by postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř. obviněného upozornil na rozpory mezi jeho výpověďmi a dotázal se na jejich příčinu; místo toho jej až posléze vyzval k vyjádření podle § 214 tr. ř., což podle něj způsobuje procesní nepoužitelnost tohoto důkazu.

35. Vzhledem k tomu, že uvedené výhrady korespondují s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve všech jeho alternativách, Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou i důvodné.

36. Soud prvního stupně k bodu I. popsal svá zjištění i obsah důkazů, které v rozsudku rozvedl (zejména svědecké výpovědi V. P., Y. S., G. P., znalecký posudek k určení hodnoty odcizených věcí znalkyně Hany Silovské na č. l. 322 až 325, kamerové záznamy a jejich vyhodnocení na č. l. 344 až 386, dohledání telefonních čísel dle IMEI na č. l. 389 až 392, úřední záznam k IMEI a telefonním číslům na č. l. 393, výpisy o uskutečněném telekomunikačním provozu z č. l. 406 a jejich vyhodnocení na č. l. 407 až 413) v bodech 15., 16. jeho odůvodnění. Jejich vyhodnocení provedl a své úvahy popsal v bodě 29. tohoto rozsudku. Současně vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněného, a byl nucen vycházet toliko z nepřímých důkazů. Nelze pominout, že shledal po jejich zhodnocení, že obviněného předmětného dílčího útoku usvědčují, a to přesto, že ho nikdo na místě činu neviděl. Zabýval se tím, že ze záznamů telekomunikačního provozu i kamerových záznamů je zřejmé, že se v dané ulici v době činu nacházel, přičemž důvod své přítomnosti zde, nadto v pozdních nočních hodinách, nebyl schopen hodnověrně vysvětlit, ani označit osobu, které měl v danou dobu údajně prodávat dětskou hračku.

37. Posuzoval v této souvislosti i čin obviněného popsaný pod bodem II. rozsudku, kde spatřoval obdobné provedení činu včetně srovnatelného způsobu vniknutí, resp. snahy o vniknutí do popsaných objektů. Z obsahu posuzovaného rozsudku plyne, že se soud prvního stupně zabýval rozsahem provedeného dokazování, který shledal dostatečným, a proto podle zdůvodněného vysvětlení nevyhověl návrhu obviněného na doplnění dokazování o vyšetřovací pokus za účelem objasnění, zda se všechny odcizené věci mohly vejít do vozidla Škoda Octavia. Nadbytečnost tohoto důkazu odůvodnil zejména prostorností a objemem zavazadlového prostoru i tím, že obviněný mohl k uložení lupu využít prostorů pro spolujezdce v plné kapacitě tohoto místa atd. (viz bod 29. rozsudku obvodního soudu a bod 13. napadeného usnesení). Soud prvního stupně se tedy skutečnostmi týkajícími se jak obsahu provedeného dokazování, tak i jeho rozsahu, které jsou nyní předmětem dovolání, zabýval a reagoval na ně s potřebným vysvětlením.

38. Nezbytnou pozornost věnoval i námitkám obviněného vztahujícím se ke skutku pod bodem III., u kterého vytýkal vadný postup soudu při provádění důkazu jeho výpovědí. Podle protokolu o hlavním líčení ze dne 28. 11. 2023 soud obviněným podané vysvětlení ze dne 7. 4. 2022 zajištěné v přípravném řízení (viz na č. l. 37 až 42) přečetl postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř. (viz č. l. 1257 a body 18., 20., 30. rozsudku a bod 14. usnesení odvolacího soudu), podle něhož „Protokol o dřívější výpovědi obžalovaného se přečte jen tehdy, když se jedná v nepřítomnosti obžalovaného, když obžalovaný odepře vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení a byl-li výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona. Na tyto rozpory je třeba obžalovaného upozornit a dotázat se ho na jejich příčinu“. Jestliže obviněný popisoval nepřesnosti v postupu soudu prvního stupně při provádění uvedeného důkazu, nelze v tom shledat vadu, která měla za následek nepoužitelnost výpovědi obviněného z přípravného řízení, jak se obviněný snaží naznačit. Zásadně totiž platí, že obviněnému by v případě rozporů měla být předchozí protokolovaná výpověď přečtena k důkazu (nikoli pouze předestřena) a obviněný by měl být dotázán na příčinu rozporů. Za nedodržení ustanovení § 207 odst. 2 tr. ř. se považuje situace, kdy se dřívější výpovědi vyslýchaného jen „připomenou“ nebo „předestřou“ (srov. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, Praha, 2017. Dostupné v právním informačním systému ASPI ke dni 4. 9. 2024). Uvedeným podmínkám soud v posuzované věci dostál, neboť tuto výpověď obviněného z přípravného řízení přečetl. I když měl být obviněný následně dotázán na příčinu rozporů mezi jeho jednotlivými výpověďmi, byť zákon výslovně nepředepisuje konkrétní formu tohoto úkonu, soud nepochybil, když po přečtení jeho výpovědi z přípravného řízení, která vykazovala značné odlišnosti od toho, co vypovídal později, okamžitě nereagoval, ale vyzval jej k vyjádření až podle § 214 tr. ř., což bylo jistou nedůsledností s ohledem na to, že uvedený postup slouží k tomu, aby se obviněný vyjádřil k provedení každého důkazu. Rozhodné je, že v tomto vyjádření vysvětlil svůj postoj právě k tomu, zda věděl, případně od kdy, o jemu uloženém zákazu řízení motorových vozidel. Uvedená reakce obviněného představuje dostatečný způsob vyjasnění posuzovaných rozporů, a nejde o vadu řízení, která by mohla vést k nepoužitelnosti takto provedené výpovědi obviněného.

39. Obdobnými výhradami, jež obviněný v dovolání nyní namítá, se zabýval z podnětu odvolání obviněného i odvolací soud, jenž po jejich posouzení dospěl k závěru, že soud prvního stupně skutkový stav věci založil na důkazech, které vinu obviněného v celém rozsahu potvrzují, a konkrétně uvedl, že i když obviněný trestnou činnost popřel, byl v plném rozsahu usvědčován provedenými důkazy, ve vztahu k nimž v realizaci dokazování neshledal obviněným vytýkané nedostatky (srov. body 9. až 16. usnesení odvolacího soudu).

40. Nejvyšší soud podotýká, že obviněným uplatněné námitky nemají odraz ve výsledcích provedeného dokazování, které nevybočuje ze zákonem stanových mezí. Posoudí-li se se zřetelem na uvedená zjištění rozsah a obsah soudem prvního stupně zajištěných a provedených důkazů, způsob jejich hodnocení, jakož i závěry odvolacího soudu v řízení konaném o odvolání obviněného, lze tento postup z hlediska zkoumaného výsledku označit za spravedlivý a objektivní, neboť závěry plynoucí z dokazování jsou výsledkem procesních postupů odpovídajících zásadám stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr.

ř. Je totiž zjevné, že závěr o vině obviněného v bodě I. (i v dalších bodech) je založen na objektivním posouzení celého rozsahu provedeného dokazování a opírá se nikoli o omezený okruh nepřímých důkazů, jak se snažil naznačit obviněný, ale o souhrn důkazů, které se vzájemně doplňovaly a dokreslovaly obraz celého skutkového děje. Navíc je třeba kromě jiných, řádně především soudem prvního stupně zhodnocených, důkazů připomenout, že soudy přitom ctily právo obviněného na spravedlivý proces, neboť existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr.

ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).

41. Nejvyšší soud neshledal ani vadu tkvící v tzv. opomenutých důkazech, o něž se jedná tehdy, jestliže ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene.

V posuzované věci důvodem odmítnutí navrhovaného důkazu (vyšetřovací pokus u skutku ad I.) byla nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. V posuzované věci důvodem odmítnutí byla nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

Jestliže soud v této věci vyložil – byť stručně – důvody, pro které návrhu obviněného nevyhověl, a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a objasnění dané otázky jinými důkazy, nezatížil své rozhodnutí vadou spočívající v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými především v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I.

ÚS 118/09, aj.). Z uvedených důvodů lze shrnout, že dosavadní řízení nevykazuje známky libovůle nebo jednostranného či nepředvídatelného postupu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, či ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05; též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, aj.).

42. Nejvyšší soud z uvedených důvodů nezjistil vady odpovídající důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože soudy učiněná skutková zjištění jsou dostatečná pro to, aby na jejich základě mohl posuzovat výhrady učiněné s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to se zřetelem na zásadu, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

43. K tomu je vhodné nejprve uvést, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, když napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pomocí tohoto důvodu lze v dovolání vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

44. V posuzované věci obviněný hmotněprávními výhradami směřoval proti právní kvalifikaci dílčího útoku pod bodem II., u něhož tvrdil, že by mohlo jít jen o přípravu, avšak z hledisek podmínek § 20 odst. 1 tr. zákoníku ta není u posuzovaného přečinu trestná. Brojil i proti závěru o pokračování u dílčích útoků pod body I. a II. s tím, že nebyly naplněny podmínky § 116 tr. zákoníku, zejména podmínka blízké časové souvislosti a jednotného záměru obviněného.

45. Lze připomenout, že uvedené dílčí útoky pod body I. a II. byly posouzeny jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku u bodu II. Obviněný důvodně zmínil, že o přípravu jít nemůže, protože podle § 20 odst. 2 tr. zákoníku je příprava trestná podle trestní sazby stanovené na zvlášť závažný zločin, k němuž směřovala, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. U zločinu krádeže podle § 205 tr. zákoníku, u něhož je podle odstavce 6 příprava přípustná, by šlo o zvlášť závažný zločin až u odstavce 5, za nějž lze uložit trest odnětí svobody až deset let (viz § 14 odst. 3 tr. zákoníku). U skutkové podstaty podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku zákon trestnost přípravy vylučuje.

46. Uvažoval-li obviněný tak, že právě proto, že podle zákona zde o přípravu trestného činu nejde, za dílčí útok pod bodem II. nemůže být postižen, nelze se s ním ztotožnit, protože skutkové okolnosti takový jeho názor vylučují.

47. Za pokus trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku se považuje jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu; právě tato bezprostřednost odlišuje pokus od přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, která spočívá ve vytváření podmínek ke spáchání trestného činu, vyvolává však zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu (např. pachatel si pouze připraví prostředky na místě činu, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

6. 2014, sp. zn. 8 Tdo 755/2014). Příprava má v poměru k pokusu, dokonanému zvlášť závažnému zločinu i k účastenství podpůrnou povahu (srov. č. 15/1996-I., č. 27/2000, a č. 37/2015 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného důvodu nemůže jít o přípravné jednání podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže pachatel v úmyslu si opatřit prospěch již vyvolal událost, s níž je spojován jím realizovaný záměr spojený s poškozením a odcizením věcí, avšak tento svůj záměr z různých důvodů nerealizoval, nejde o přípravu podle § 20 odst. 1 tr.

zákoníku, ale o pokus podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pokud čin nedokonal. Přípravné jednání spočívá jen ve vytváření podmínek pro následné uskutečnění záměru, avšak záměr ještě fakticky realizován nebyl (srov. rozhodnutí č. 44/1964 Sb. rozh. tr.).

48. V posuzované věci však obviněný podle jednání popsaného pode bodem II. své trestné jednání již fakticky počal realizovat, neboť nezjištěným způsobem opakovaně vnikl přes vstupní dveře, opatřené elektronickým uzamykáním na čip, do vnitřních prostor domu poškozeného, prohledal tam společné prostory, ve 3. patře utrhl přišroubovanou bezpečnostní kameru, dále se blíže nezjištěným způsobem úmyslně pokusil vloupat skrze vstupní dveře do spíže, avšak jejich překonání se mu nepodařilo, poté se pokusil vniknout do prostoru zlatnické dílny, kde poškodil u mřížových dveřích zámek, avšak překonat se mu je taktéž nepodařilo, v prostorách přízemí domu prohledal skříň a dětský kočárek. Takto popsané jednání je zcela charakteristickou snahou vniknout do předmětných prostor, a to za účelem odcizení věcí v nich umístěných. Zjevné je, že se to obviněnému nepodařilo, tedy čin nebyl dokonán, avšak jeho jednání k uvedenému následku zjevně směřovalo. Jde tudíž o pokus podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jenž je charakterizován tím, že jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k jeho dokonání činu nedošlo. Všechny jeho znaky byly v této věci naplněny, protože jednání obviněného bezprostředně směřovalo k dokonání přečinu krádeže, bylo vedeno úmyslem, aby věci, které by našel v předmětných prostorách, pokud by se do nich dostal, odcizil a odvezl připraveným vozidlem. K dokonání tohoto jednání však nedošlo, protože se obviněnému nepodařilo překonat všechna bezpečnostní opatření a zajištění, přestože se o to snažil. Obviněný tak učinil vše potřebné k tomu, aby do předmětných uzamčených prostor vniknul a odcizil v nich umístěné předměty, resp. se mu to podařilo jen zčásti. Z uvedeného důvodu jde o pokus podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jednání obviněného již překročilo hranici pouhého vytváření podmínek ke spáchání trestného činu, jelikož již fakticky započal svůj čin realizovat. Z uvedeného důvodu je právní závěr u dílčího útoku pod bodem II. plně v souladu s popsanými hmotněprávními zásadami stanovenými v § 20 odst. 1 a § 21 odst. 1 tr. zákoníku zákonem i soudní praxí.

49. Soudy obou stupňů vysvětlily, z jakých důvodů jsou činy pod body I. a II. spáchány obviněným v pokračování, a to se zřetelem na splnění podmínek stanovených v § 116 tr. zákoníku. Nejvyšší soud k námitce obviněného, že o pokračování v tomto případě nejde, považuje za vhodné odkázat na správné závěry soudů obou stupňů, zejména odvolacího soudu pod bodem 20., kde uvedený závěr soudu prvního stupně shledal správným.

50. Podle § 116 tr. zákoníku je pokračováním v trestném činu takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Tato legální definice pojmu pokračování je tvořena čtyřmi znaky, a to že útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu, musí být vedeny jednotným záměrem, spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. U pokračování v trestném činu není mnohost útoků znakem skutkové podstaty, ale je formou provedení konkrétního trestného činu (srov. rozhodnutí č. 57/2007 Sb. rozh. tr.). Každý dílčí útok musí mít všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o jehož pokračování má jít (srov. rozhodnutí č. 3/2001 Sb. rozh. tr.).

51. Výhrady obviněného směřovaly proti tomu, že nebyla dána časová souvislost mezi uvedenými dvěma dílčími útoky, čemuž však nelze přisvědčit, protože dílčí útoky od sebe oddělovala doba pouhých dvou měsíců (5. 4. 2022 a 7. 6. 2022), tedy tato doba nepředstavovala okolnost významnou z hlediska přerušení či nesplnění podmínky blízké časové souvislosti ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Za blízkou časovou souvislost, kterou nelze přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, se považuje zpravidla doba několika dnů či týdnů (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1671, marg. č. 6.), avšak může ji naplňovat i doba několika měsíců, přičemž zásadně je východiskem maximální hranice šesti měsíců (viz rozhodnutí č. 32/2004-I. nebo č. 46/2020 Sb. rozh. tr.). Vždy je zásadně třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem daného případu a povaze a určité sofistikovanosti trestné činnosti.

52. Nejvyšší soud s ohledem na skutečnosti, za kterých byl uvedený přečin spáchán, v této věci neshledal důvody k pochybnostem o tom, že šlo o pokračování, neboť doba dvou měsíců dělící oba dílčí útoky je přiměřená obecně daným hlediskům. Lze jen dodat, že obviněný si potřeboval vyhlédnout vhodný objekt k dalšímu vloupání, potřeboval mít vhodné nástroje a zajištěn způsob, jak věci, které by odcizil, odvézt. Úmysl čin spáchat plyne ze všech zjištěných skutečností, z nichž je ne nutné na něj usuzovat. Proto se nelze ztotožnit ani s obviněným, že by se soudy nezabývaly jeho záměrem, protože ten plyne právě ze způsobu, jak se snažil do prostor a objektů vniknout. Soudy zcela logicky vyloučily jako neprokázanou jím uváděnou obhajobu o snaze najít místo, kde by mohl vykonat osobní potřebu, protože takovému záměru jeho chování rozhodně nenasvědčovalo; vylučuje to zejména opakovanost napadaných a poškozených dveří a mříže, zámků apod. Záměr spojující oba dílčí útoky vyplývá ze subjektivní stránky, neboť je spojen jedním a týmž cílem, tj. snahou si odcizením věcí opatřit zdroj příjmů, tudíž jím bylo vlastní obohacení, přičemž po objektivní stránce tyto jednotlivé útoky byly postupnou realizací tohoto jediného záměru (srov. rozhodnutí č. 3/1972 Sb. rozh. tr.). Není třeba, aby záměr byl výslovně a nezbytně konkretizován, protože postačuje, jestliže byl objasněn v hrubých souvislostech. Soudy proto ani v tomto směru ve smyslu obviněným rozvedených výhrad nepochybily.

53. Při správnosti těchto závěrů je vhodné v souladu s vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství připomenout, že požadavek obviněného, aby v činech nebylo shledáno pokračování, je výhradou, která je v jeho neprospěch, neboť v tom případě by nešlo o jeden přečin krádeže, ale každý z dílčích útoků by byl posouzen jako samostatný přečin, případně pokus přečinu, což by vedlo k tomu, že místo jednoho by obviněný byl postižen za dva takové přečiny, což by kolidovalo se zásadou zákazu reformationis in peius (viz § 265p odst. 1 tr. ř.). Uvedené je však bezpředmětné, jestliže Nejvyšší soud shledal, že i tyto právní závěry soudů nižších stupňů jsou správné.

VII. Závěr

54. Nejvyšší soud poté, co ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí nedošlo k procesním pochybením, jež obviněný v dovolání namítal, podané dovolání coby celek jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

55. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., jak v dovolání požadoval obviněný, neboť ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. 9. 2024

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu