8 Tdo 730/2025

8 Tdo 730/2025-304

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání obviněného J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 3 To 48/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 100/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 11. 2024, sp. zn. 2 T 100/2024, byl obviněný J. Š. uznán vinným v bodě 1. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku a v bodě 2. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.

2. Za tyto zločiny a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 1 T 5/2023, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 4 To 52/2024, byl odsouzen podle § 199 odst. 2, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 1 T 5/2023, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 4 To 52/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 3 To 48/2025, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil uvedený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným v bodě 1. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku a v bodě 2. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, když skutky, jimiž obviněného uznal vinným, upřesnil oproti soudu prvního stupně tak, že obviněný ad 1.

v období nejméně od 15. 5. 2022 až do 20. 2. 2023, kdy byl policejním orgánem Policie České republiky, Obvodní oddělení Bruntál, vykázán ze společného obydlí, které sdílel se svou matkou M. Š. (dále „poškozená“), v rodinném domě na adrese XY, se k ní pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek, které si pořizoval téměř denně zejména poté, co obdržel výplatu ze zaměstnání a disponoval tak finančními prostředky, což bývalo po dobu zhruba 14 dní v měsíci, choval nevhodným způsobem, z bezprostřední vzdálenosti na ni opakovaně křičel vulgární nadávky, vyčítal jí malichernosti v jejím chování a chodu domácnosti, opakovaně křičel, že má v lednici nebo ve spižírně zkažené jídlo, které jí poté opakovaně vyhodil do popelnice, ačkoliv šlo o jídlo z předchozího dne, přestože v domě bydlel, nepřispíval na chod domácnosti a energie, a na poškozené tak finančně prakticky parazitoval, chodil za ní po domě, přičemž jí znemožňoval, aby prošla dveřmi, když v nich záměrně stál tak, aby kolem něj nemohla projít, nahrával si ji z bezprostřední blízkosti mobilním telefonem, což činil i několikrát denně v různě dlouhých časových intervalech a činil tak přesto, že poškozená s jeho jednáním vyslovovala opakovaně svůj nesouhlas, během tohoto jeho jednání se rozplakala; obviněnému muselo být zřejmé, že takové jednání je pro poškozenou velmi nepříjemné a obtěžující, opakovaně jí sděloval, že když nebude chodit do práce, přijdou exekutoři a zabaví dům, jehož byl spoluvlastníkem z 1/10, v jednom případě jí rovněž sdělil, že už je na čase, aby zdechla a toto jednání i s ohledem na věk poškozené pro ni bylo zdrojem trýzně, v důsledku čehož u ní došlo k rozvoji dílčích příznaků tzv. syndromu týrané osoby a rozvoji středně těžké depresivní poruchy představující z forenzního hlediska závažnou a déletrvající poruchu zdraví projevující se trvale pokleslou náladou, ztrátou zájmů a potěšení, neschopností radovat se, přítomností prožitků, výčitek, obav, strachu a myšlenek na ukončení života, když k odeznění potíží a stabilizaci zdravotního stavu je nutná doba nejméně šesti měsíců za současné podpory psychofarmaky, a tato porucha byla u poškozené stále přítomna ještě dne 2.

2. 2024 v době znaleckého vyšetření, ad 2. poté, co mu bylo dne 20. 7. 2023 doručeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2023, sp. zn.

57 Co 142/2023, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu poškozené na prodloužení nařízeného předběžného opatření a obviněný se téhož dne vrátil do společné domácnosti s poškozenou, na shora uvedené adrese, až do 16. 9. 2023, kdy byl shora uvedeným policejním orgánem vykázán ze společného obydlí, se opětovně pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek, s téměř denní četností, choval nevhodným způsobem k poškozené, když na tuto stejně jako v předchozím období z bezprostřední vzdálenosti opakovaně křičel vulgární nadávky, vyčítal jí malichernosti v jejím chování a chodu domácnosti, na poškozenou opakovaně křičel, že má v lednici nebo ve spižírně zkažené jídlo, které jí poté opakovaně vyhodil do popelnice, ačkoliv se jednalo o jídlo z předchozího dne, přestože v domě bydlel, nepřispíval poškozené na chod domácnosti a energie, a na poškozené tak finančně prakticky parazitoval, chodil za ní po domě, přičemž jí znemožňoval, aby prošla dveřmi, když v nich záměrně stál tak, aby kolem něj nemohla projít, nahrával si ji z bezprostřední blízkosti mobilním telefonem, což činil i několikrát denně v různě dlouhých časových intervalech a činil tak přes to, že poškozená s jeho jednáním vyslovovala opakovaně svůj nesouhlas, opakovaně se během tohoto jeho jednání rozplakala a obviněnému muselo být zřejmé, že takové jednání je pro poškozenou velmi nepříjemné a obtěžující, opakovaně jí sděloval, že když nebude chodit do práce, přijdou exekutoři a zabaví poškozené dům, a toto jednání obviněného i s ohledem na věk poškozené a jeho předcházející chování ve vztahu k její osobě pro ni bylo zdrojem trýzně, v důsledku čehož u ní došlo k rozvoji dílčích příznaků tzv. syndromu týrané osoby a rozvoji středně těžké depresivní poruchy představující z forenzního hlediska závažnou a déletrvající poruchu zdraví projevující se trvale pokleslou náladou, ztrátou zájmů a potěšení, neschopností radovat se, přítomností prožitků, výčitek, obav, strachu a myšlenek na ukončení života, když k odeznění potíží a stabilizaci zdravotního stavu je nutná doba nejméně šesti měsíců za současné podpory psychofarmaky, a tato porucha byla u poškozené stále přítomna ještě dne 2.

2. 2024 v době znaleckého vyšetření.

4. Za tyto zločiny a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, pro něž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 1 T 5/2023, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 4 To 52/2024, obviněného odsoudil podle § 199 odst. 2, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž rozhodl o zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 1 T 5/2023, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 4 To 52/2024, jakož i všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Z dovolání obviněného

5. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolání, v němž brojil proti použité právní kvalifikaci proto, že jemu za vinu kladené jednání nebylo takové intenzity, aby naplňovalo skutkovou podstatu zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Pro toto tvrzení se opíral o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 7 Tdo 725/2024, kde bylo k obdobné situaci konstatováno, že jednání, které bylo „psychickým násilím“, nedosáhlo takové míry a intenzity, aby šlo o uvažovaný trestný čin.

6. Obviněný nezpochybňoval, že k vytýkanému jednání došlo, namítal však, že mu byla diagnostikována disociální porucha osobnosti, pod jejímž vlivem si neuvědomoval, že svým jednáním mohl působit matce útrapy. V současné době se snaží o léčení svého duševního stavu, navštěvuje psychologa, pobírá léky, podrobil se léčení v psychiatrické nemocnici, s matkou se nestýká a s bratrem se dohodl na převodu svého spoluvlastnického podílu k domu, kde matka bydlí. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 7 Tdo 725/2024, zastává názor, že v jeho případě nedosahovalo jednání vůči matce hrubosti, bezcitnosti a intenzity přesahující rámec běžných konfliktů, a tedy trvá na tom, že jeho činy nebylo možné posoudit podle § 199 tr. zákoníku, a to ve shodě s uvedeným rozhodnutím i proto, že věc bylo třeba posuzovat s ohledem na princip ultima ratio, podle kterého by ochrana rodinných vztahů měla být primárně zajišťována prostředky občanského a rodinného práva, nikoliv práva trestního, jenž je krajním prostředkem pro případy, kdy jiné právní prostředky selhávají. V posuzované věci však žádné důkazy nesvědčí o tom, že byly problémy řešeny prostředky občanského práva, např. zrušením podílového spoluvlastnictví či vyklizením nemovitosti.

7. Výhrada obviněného se týkala i závěru odvolacího soudu o nepřipuštění výslechu Z. J. (viz bod 17. rozsudku) proto, že by její výslech nemohl přispět k dalšímu objasnění věci, neboť nebyla přítomna posuzovanému jednání obviněného. Odvolací soud v tomto závěru neuvážil, že je sestřenicí poškozené, zná ji mnoho let a mohla dosvědčit její chování před návratem obviněného z výkonu trestu. Nebylo tak vyvráceno, že se matka chovala i před návratem obviněného z výkonu trestu odnětí svobody stejně.

8. Orgánům činným v trestním řízení vytkl, že pro závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dostatečně nezabývaly způsobem života poškozené před jeho návratem z výkonu trestu, zejména neprokázaly, jak poškozená žila, jak se chovala a jakým způsobem se starala o své životní potřeby, protože je přesvědčen, že se jeho matka chová roky stejně. Obviněný vyjádřil pochybnost o tom, zda by i v případě, kdyby poškozená užívala léky, došlo u ní k rozvinutí znalcem zjištěné duševní poruchy v souvislosti s jemu za vinu kladeným jednáním, s poukazem na to, že se znalec nevyjádřil, zda by včas a důsledně užívaná medikace mohla zabránit rozvinutí této poruchy.

9. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 3 To 48/2025, a přikázal mu podle § 265l tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství shledala, že dovolání je založeno na doslovném opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy vypořádaly, což zpravidla svědčí o zjevné neopodstatněnosti podaného dovolání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002), a že uplatněné výhrady dopadají na vymezení důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nejsou však opodstatněné. Provedené dokazování nevykazuje nedostatky, je komplexní a bezvadné a odvolací soud se s uplatněnými námitkami přiléhavě vypořádal. Intenzita jednání obviněného je nejlépe charakterizována tím, že v jeho důsledku se u poškozené rozvinula depresivní porucha ve středně těžké úrovni, a rovněž byl zjištěn viktimizační syndrom. Tato onemocnění mají povahu déletrvající poruchy zdraví.

11. Podle výsledků provedeného dokazování skutkový stav dopadá na použitou právní kvalifikaci. Dostatečná jsou zjištění k osobě obviněného, u něhož byla znalecky prokázána příčetnost v době činu, když disociální porucha jeho osobnosti nemá žádný vliv na rozpoznávací a ovládací schopnosti.

12. Státní zástupkyně dospěla k závěru, že meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Vyslovila přitom souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání jak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

13. Obviněný, jemuž bylo toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřil.

IV. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

V. Formální podmínky dovolání

15. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek se zákonem přesně stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.), je možné podat jen na základě důvodů zákonem vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním v rámci své přezkumné rozhodovací činnosti vázán (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad.

16. Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení Nejvyšší soud při vázanosti uplatněnými důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na jehož podkladě obviněný tento mimořádný opravný prostředek podal, dopadá na případy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

18. Tento důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Posouzení podle uvedeného důvodu spočívá na tom, zda z hlediska hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestního zákoníku jde o trestný čin. Pro zhodnocení a určení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.

7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být

samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z tohoto důvodu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

19. Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

20. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný dostál formálnímu vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože jeho výhrady směřují proti vadnosti právního posouzení věci. Nebrojí proti tomu, že s poškozenou zacházel špatně ve smyslu popsaného skutkového děje, ale shledává vadné posouzení objektivní stránky v tom, že jeho jednání nedosahovalo takové intenzity, hrubosti a bezcitnosti, aby mohlo jít o zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. V té souvislosti se opírá i o vadné posouzení principu ultima ratio, resp. zásady subsidiarity trestní represe, protože podle něj soudy dostatečně neposoudily využití mírnějších právních prostředků. Tyto nedostatky odvozuje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 7 Tdo 725/2024. Výhrady zaměřil i proti subjektivní stránce tvrzením, že pod vlivem disociální poruchy osobnosti si neuvědomoval, jak se matka cítí, a že jí svým jednáním způsobuje útrapy.

21. Nejvyšší soud, když shledal, že obviněný respektoval zákonný rámec uvedeného důvodu dovolání, posuzoval jeho důvodnost.

VI. K obsahu dovolání

22. Výhrady obviněného zaměřené proti nesprávnému právnímu posouzení Nejvyšší soud zkoumal na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02 aj.), vůči jehož správnosti obviněný zásadní výhrady neuvedl, a pokud jej akceptoval, postačí již na něj jen odkázat a pro další úvahy z něj vycházet.

23. Obviněný v dovolání poukázal na to, že odvolací soud v přezkoumávaném rozsudku uvedl důvody (viz bod 17.), proč nevyslechl svědkyni Z. J., toliko uvedl, že s důvody, které popsal, nesouhlasí, protože poškozenou znala dlouhou dobu a mohla popsat, jak se matka chovala ještě před jeho návratem z vězení, přičemž tento argument, jenž blíže nerozvedl, nesměřoval proti učiněným skutkovým zjištěním, ale zdůvodňoval jím, že mohla jako svědkyně dosvědčit, že se chování poškozené před tím, než byl vzat do vazby a po jeho návratu nezměnilo, čímž dovozoval mírnost svého špatného chování vůči ní. Nebrojil tedy proti nesprávnosti skutkových zjištění, s nimiž se, jak uvedl v jiné části dovolání, ztotožnil.

24. Protože obviněný odmítal použitou právní kvalifikaci, je nutné nejprve v obecné rovině uvést, že zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo po delší dobu týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví.

25. Jestliže podle obviněného nešlo o uvedený zločin proto, že nenaplnil objektivní stránku této skutkové podstaty, konkrétně znak „týrání“, je namístě uvést, že jde u „týrání“ podle judikatury o zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Vyznačuje se určitou trvalostí, přičemž dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který týraná osoba pociťuje jako těžké příkoří. Opodstatněnost závěru, že týraná osoba pociťuje jednání pachatele jako těžké příkoří, je nutné posuzovat podle srovnatelných případů. Pro naplnění tohoto znaku není rozhodné, zda nastal následek na fyzickém nebo duševním zdraví týrané osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 40/2018). Zákon rovněž nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, publikované pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Pro tento stav je přitom příznačné, že týraná osoba jednání pachatele snáší, není schopna klást mu odpor, pasivně se mu podřizuje, bezbranně před ním ustupuje a v podstatě není s to na něj adekvátně reagovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 458/2018). Může jít tedy nejen o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2477). Je třeba, aby šlo o akty nevhodného chování či urážek a fyzického napadání, které ve sledovaném období vykazují v souhrnu vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti. Právě vyšší stupeň hrubosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 461/2022).

26. Výhrady obviněného, že nešlo o naplnění pojmu „týrání“, protože jeho jednání nedosahovalo takové intenzity, hrubosti a bezcitnosti, aby přesahovalo rámec běžných rodinných konfliktů, nemají opodstatnění zejména s ohledem na učiněná skutková zjištění, v nichž jsou právě intenzita, hrubost i bezcitnost vůči staré ženě a matce obviněného v potřebné míře vyjádřeny. Přisvědčit nelze obviněnému ani pokud tuto výhradu opíral o názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 7 Tdo 725/2024, jímž byl pachatel zproštěn podle § 226 písm. b) tr.

ř. zločinu podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku proto, že „psychické násilí, doplněné zcela nevýrazným, v podstatě symbolickým fyzickým násilím (mírné strčení, klepnutí prsty do hlavy) a zanedbatelným vyvoláním sociální izolace (kontrola pohybu poškozené dotazy)…. Nejvyšší soud nedohledal ve své judikatuře obdobný případ, kdy by tento stál výlučně nebo skoro výlučně na psychickém týrání“. Tento názor ve věci sp. zn. 7 Tdo 725/2024 však byl v uvedené věci odmítnut Ústavním soudem, jenž citovaný rozsudek Nejvyššího soudu zrušil nálezem ze dne 27.

8. 2025, sp. zn. II. ÚS 1689/25, se závazným názorem, že „znak "týrání" ve smyslu § 199 tr. zákoníku může být naplněn i jednáním výhradně ve formě tzv. psychického násilí, jestliže je oběť prokazatelně vnímala jako těžké příkoří (např. v podobě dlouhodobého ponižování), přičemž je třeba přihlížet mimo jiné k době trvání takového jednání a následkům na psychice oběti. Odhlížet nelze ani od okolností nastalých před započetím stíhaného skutku (včetně okolností spočívajících v jednání obviněného), jestliže prokazatelně přispěly k tomu, že oběť vnímala stíhané jednání obviněného jako těžké příkoří“.

Je tak zjevné, že Ústavní soud v citovaném nálezu zdůraznil, že odpovědnost za trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku lze dovodit i v případech, kdy pachatel používá výhradně či téměř výhradně „jen“ tzv. psychické násilí, tedy jeho jednání buď vůbec nezahrnuje použití fyzické síly, anebo jde o fyzické násilí velmi malé intenzity, popř. o fyzické násilí ojedinělé (viz bod 28. nálezu). Zároveň poukázal na to, že je třeba zohlednit celý kontext jednání obviněného, neboť nezřídka až při spojení jednotlivých částí jeho jednání vykazuje charakter zlého zacházení způsobujícího u oběti pocit těžkého příkoří, tedy týrání (srov. bod 30.

nálezu).

27. Z uvedeného je zjevné, že názory, které Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 7 Tdo 725/2025, vyjádřil, byly označeny za nesprávné, a nelze se o ně opírat ani v této trestní věci, jak ostatně již před tímto rozhodnutím vyjádřil v posuzované věci odvolací soud v bodě 34. svého rozhodnutí, kde se s názory vyslovenými v předmětném rozsudku neztotožnil, a v souladu s odlišnými právními závěry plynoucími z obsáhlé judikatury Nejvyššího soudu k této otázce posuzoval konkrétní poměry, za kterých se obviněný J. Š. v nyní projednávané trestní věci činu dopustil a shledal, že intenzita, s níž se činů kladených mu za vinu dopustil, plně odpovídá znaku „týrání“, jak jej tato dosavadní judikatura vymezila.

28. Nejvyšší soud námitce obviněného, že jeho jednání nepřesahovalo rámec běžných rodinných konfliktů, nepřisvědčil, protože o takové situace, které by zachycovaly jen běžná rodinná nedorozumění, nešlo. Ve zjištěném chování nejsou popisovány ani vzájemné hádky, ani jen nahodilé a zcela výjimečné (segmentální) případy nezvládnutí vyostřené situace, ale jde o opakované projevy výrazně hrubého chování, při němž poškozená trpěla tímto zlým nakládáním a nebyla schopna urážlivému, ponižujícímu a jí deptajícímu zacházení přímo vzdorovat (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1533/2015).

29. Jak již soudy přiléhavě vysvětlily, poškozená je osobou vyššího věku, jejíž schopnost se činu bránit byla ztížena i v důsledku blízkého rodinného vztahu s obviněným, jenž je jejím synem a nepříznivého zdravotního stavu (srov. bod 43. rozsudku odvolacího soudu). Nelze přehlédnout, že předmětné chování obviněného zaznamenali i rodinní příslušníci, kteří současně vnímali i negativní vliv tohoto chování na psychiku poškozené (viz výpovědi svědků P. Š. a Z. Š. popsané v bodech 23. a 24. rozsudku). Přesto, že nešlo o výrazně tvrdé formy trýzně, ve svém souhrnu a urputné trvalosti jde o týrání ve smyslu § 199 tr. zákoníku. Právě souhrn špatného chování, např. natáčení na telefon po delší dobu několikrát za den, často i v ponižujících situacích (při hygieně nebo na toaletě), a dalších obdobných projevů (vyhazování jídla), poškozenou velmi trápily, o čemž svědčí následky, které toto chování na ní zanechalo. Je třeba zdůraznit, že na poškozenou opakovaně křičel vulgární nadávky, vyčítal jí malichernosti v jejím chování a chodu domácnosti, např. že pořád leží na gauči, při zhoršené pohyblivosti jí bránil v průchodu do další místnosti, opakovaně peskoval za to, že má v lednici zkažené jídlo, které jí poté vyhazoval do popelnice, čímž jí znemožnil se najíst (srov. body 12. a 23. rozsudku okresního soudu a č. l. 33 spisu), depresivně působilo na poškozenou, která tak setrvávala v soustavném nepohodlí, nejistotě a strachu. Fyzicky obtížné pro ni bylo, pokud jí znemožňoval, aby prošla dveřmi, protože se pohybovala s pomocí hůlek (srov. č. l. 34 spisu), což ji limitovalo v pohybu po bytě. Opakovanost a soustavnost tohoto chování tak ve svém celém kontextu plně koresponduje s názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. II. ÚS 1689/2025.

30. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněného o nedostatku jeho zavinění, a to mimo jiné při uvážení závěru znalců, že trpí disociální poruchou osobnosti, a že si v důsledku této choroby neuvědomoval, že by své matce mohl působit popsané útrapy. Z hlediska zavinění je zločin podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku úmyslným trestným činem, přičemž postačí úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], pachatel tedy musí být přinejmenším srozuměn, že týráním působí osobě žijící s ním ve společném obydlí těžké příkoří. V posuzované věci však soudy dospěly k závěru, že obviněný jednal ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k základní skutkové podstatě, a u následku v podobě těžké újmy na zdraví, kterou svým jednáním poškozené způsobil, shledaly nevědomou nedbalost podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. bod 37. rozsudku krajského soudu).

31. K přímému úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jenž byl u obviněného shledán, lze uvést, že u něho pachatel chce způsobem uvedeným v trestním zákoníku ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, což soudy dostatečně vysvětlily. Především odvolací soud poukázal na všechny rozhodné skutečnosti s důrazem na aktivitu a intenzitu, s níž se obviněný jednání dopustil (srov. zejména bod 34. rozsudku odvolacího soudu). Úmysl dovozoval i z jiných ve věci zjištěných skutečností. S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožnil, protože korespondují s okolnostmi, za kterých k činu došlo, z nichž je zjevné, že obviněný jednal tak, aby poškozenou deptal, a takové chování činil i přes její prosby, aby toho zanechal. Na správnosti toho závěru nic nemění ani to, že obviněný trpěl disociální osobností a že tak činil pod vlivem alkoholu. K tomu lze připomenout, že vědomostní složka úmyslného zavinění u zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 198 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku není vyloučena ani v případě pachatele, který je podle závěrů znaleckého posudku nedostatečně empatickou osobností (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2491). Pokud šlo o alkoholové či jiné opojení, v němž se obviněný uvedených činů dopouštěl, je zjevné, že trestné jednání potencoval, avšak na závěru o zavinění tato skutečnost nic nemění.

32. Na čin obviněného neměla vliv u něj zjištěná disociální porucha, která podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaného MUDr. Kateřinou Černekovou, neovlivnila jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti a nepostihovala ani jeho intelektové schopnosti. Lze jen dodat, že u něj jde o disociálně strukturovanou osobnost projevující se nízkou schopností empatie, egoismem, dominantním jednáním bez většího ohledu na následky, což se ostatně promítlo i do činů, jež mu jsou kladeny za vinu, za něž nese plnou trestní odpovědnost, a jež páchal se záměrem poškozené trýzeň a utrpění způsobovat. Byl plně schopen rozpoznat, co je škodlivé a protiprávní jednání (viz č. l. 54 až 66 spisu). Odvolací soud zmínil i to, že obviněný byl již v minulosti odsouzen za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil vůči své tehdejší družce (viz bod 43. přezkoumávaného rozsudku a č. l. 173 a násl. spisu), což svědčí o tom, že byl obeznámen s obecně přijímanými společenskými normami v rámci společného soužití, resp. o protiprávnosti jednání z těchto norem vybočujících (viz bod 37. tamtéž), a pokud se choval k poškozené uvedeným způsobem, věděl, že se uvedeného trestného jednání dopouští.

33. Vyložena byla i subjektivní stránka k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, vůči níž obviněný v dovolání brojil, a k závěrům soudů lze doplnit, že tento následek v podobě těžké újmy na zdraví může být způsoben i jen z nedbalosti (srov. § 17 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku). V daném případě, pokud soudy shledaly, že jej obviněný spáchal v nevědomé nedbalosti, nepochybily, protože rozhodly v souladu s podmínkami podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tzn. že nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

34. Tvrzení obviněného, že vzniklý následek u poškozené nenastal v důsledku jemu za vinu kladného jednání, byly vyvráceny výsledky provedeného dokazování, které soudy řádným způsobem zhodnotily a posoudily (srov. body 18. až 21. rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně objasnil, že poškozená trpěla syndromem týrané osoby a středně těžkou depresivní poruchou, která se u ní rozvinula v důsledku trýznivého chování obviněného a přetrvávala i v době znaleckého vyšetření, tzn. ještě v únoru 2024. Nic nesvědčí pro obhajobu obviněného, že by poškozená měla uvedené zdravotní problémy již dříve, neboť taková okolnost z lékařských zpráv ani znaleckého posudku na její osobu neplyne. Ve věci nejsou žádné poznatky, které by bránily závěru, že délka tohoto onemocnění naplňuje kritéria stanovená pro těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, představující delší dobu trvající poruchu zdraví, jak dostatečně vysvětlil v přezkoumávaném rozsudku odvolací soud (srov. bod 35. jeho odůvodnění).

35. Obviněnému nebylo možné vyhovět, tvrdil-li, že následky, které byly u poškozené zjištěny, nelze přičítat jeho jednání, tedy že nevznikly s ním v příčinné souvislosti, protože se poškozená roky chová stejně, a že se na rozvinutí duševní poruchy či její prohloubení podílelo to, že neužívala a dosud neužívá žádné léky. Tento názor nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, které bylo na uvedenou obhajobu obviněného zaměřeny. Závěr, že uvedená obhajoba byla vyvrácena, soudy opřely především o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr.

Kateřiny Černekové, a klinické psychologie, PhDr. Heleny Khulové (srov. č. l. 72 až 88. spisu), podle kterého se u poškozené duševní porucha rozvinula jako následek jednání obviněného, z doby jejich společného soužití (srov. zejména č. l. 84 až 85 spisu). Zároveň znalkyně neshledaly, že by poškozená před tím trpěla psychickými potížemi, nebyla ani přítomna psychiatrická péče (viz č. l. 85 spisu), nebyla tudíž zjištěna žádná jiná vyvolávající příčina, než chování obviněného (viz č. l. 87 spisu). MUDr.

Kateřina Černeková své závěry zopakovala i u hlavního líčení konaného dne 29. 11. 2025, kde rozvedla, že byly zkoumány i jiné možné spouštěcí mechanismy dané duševní poruchy, např. věk poškozené, její četné tělesné nemoci, omezení mobility a limity v samostatném bydlení, avšak majoritním a převažujícím způsobem se na vzniku této poruchy podílelo právě chování jejího syna v době jejich společného soužití (srov. č. l. 223 spisu). Uvedené závěry korespondují i s dalšími ve věci učiněnými zjištěními, mimo jiné s výpovědí poškozené, která popsala strach z obviněného i to, jak jí jeho jednání vadilo a jak v jeho důsledku trpěla.

Koresponduje i s výpovědí J. Š., který rovněž vyjádřil, jak se matka trápila. Žádné důkazy nesvědčí pro tvrzení obviněného, že kdyby poškozená užívala léky, k uvedenému následku by u ní nedošlo, navíc poškozené nebyla diagnostikována taková choroba, která by byla podmíněna pravidelným užíváním léků.

36. Ze všech učiněných závěrů plyne, že bylo prokázáno, že uvedená těžká újma na zdraví vznikla v důsledku jednání obviněného. K námitce obviněného, že nebyla zachována příčinná souvislost, lze jen obecně dodat, že určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupila i další skutečnost, jež spolupůsobila ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby (přiměřeně srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 265 až 267). Ze všeho plyne, že nebýt tyranizujícího jednání obviněného, poškozená by žádná psychofarmaka užívat nepotřebovala a lze poznamenat, že psychofarmaka se užívají jako léčba až ve chvíli, kdy je u osoby dána existence duševní poruchy, nikoli tedy jako prevence před jejím vznikem.

37. Na podkladě uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal právní závěry soudů obou stupňů správnými, protože jednání v bodech 1. a 2. vykazuje po formální stránce znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, v bodě 1. i podle písm. d) uvedeného ustanovení.

38. Nelze přisvědčit námitce obviněného o nedostatečně posouzené zásadě ultima ratio, protože soudy řádně zhodnotily všechny znaky nejen formální stránky uvedených zločinů, ale zabývaly se i materiálním korektivem subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku s důvodným závěrem, že čin obviněného je kriminálním činem. Jde o protiprávní čin, jímž trestní zákon označuje čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že „trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby byl za trestný čin považován jen čin společensky škodlivý. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné rovině, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob (srov. rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

39. Z hlediska těchto zásad je zjevné, že v této věci trestní právo nastoupilo, až když ochrana poškozené nebyla dostatečně zajištěna prostředky práva občanského. Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdyby uplatněním jiného druhu odpovědnosti bylo možné dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, a další represe by již nebyla nutná (srov. rozhodnutí č. 31/2017, č. 50/2017 Sb. rozh. tr.).

40. Nejvyšší soud shledal, že v daném případě byl princip trestání jako prostředku ultima ratio brán na zřetel, protože soudy správně dovodily, že škodlivost činu obviněného zjevně zásadním způsobem přesahuje spodní práh trestního bezpráví, a proto nebylo možné aplikovat princip subsidiarity trestní represe (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10). Postih obviněného za spáchání předmětného trestného činu je zcela na místě, především s ohledem na povahu jeho chování vůči své matce, kterou vystavoval soustavnému psychické tlaku různými podobami psychického týrání. Pro vyjádření vysoké závažnosti jeho činu je podstatné nejenom to, jak těžký následek u poškozené nastal, ale i to, že obviněný svou trestnou činnost opakoval (resp. v ní pokračoval) i poté, co se podrobil předběžnému opatření, jehož poškozená využila v rámci institutu vykázání (viz č. l. 101 a násl. spisu) a předběžného opatření proti domácímu násilí (srov. bod 25. rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 104 a násl. spisu), které bylo následně prodlouženo (viz č. l. 110 a násl. spisu). Je tak zřejmé, že poškozená měla snahu řešit věc prostředky občanského práva, avšak bez pozitivního výsledku, protože obviněný po uplynutí doby, na níž bylo ochranné opatření vydáno, poškozenou dále týral. Tudíž, se vrátil zpět do bydliště k poškozené, navázal na předchozí neakceptovatelné chování vůči ní. Trestní postih je proto plně namístě s tím, že jiný právní instrument z oboru občanského práva k odvrácení následku nepostačoval, resp. byl neúčinný. Odkaz obviněného např. na zrušení podílového spoluvlastnictví k domu je v daném případě zcela neúčelným argumentem, protože v posuzovaném případě by byl tento institut z hlediska ochrany práv poškozené nedostatečný a nevhodný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).

41. Ze všech popsaných důvodů lze shrnout, že nevznikají pochybnosti o tom, že se obviněný dopustil jednání, které je popsáno ve skutkové větě přezkoumávaných rozhodnutí, které po všech stránkách naplňuje znaky skutkových podstat zločinů, jimiž byl obviněný uznán vinným.

VII. Závěr

42. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že napadená rozhodnutí netrpí v dovolání namítanými vadami. Tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. 10. 2025 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu