8 Tdo 847/2025-1357
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. Z., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2025, č. j. 4 To 529/2024-1282, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 57/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný J. Z. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 23. 7. 2024, č. j. 5 T 57/2023-1228, uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, pokračujícím přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku a pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsaná v bodech 1-3 výroku citovaného rozsudku) a za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 9. 2022, č. j. 2 T 87/2022-2441, byl obviněný podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 4 (čtyři) léta, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to notebooku zn. HP PAVILION S/N: CND0430BB8, barva černá, a mobilního telefonu zn. Readmi, barva černá, model m1908CI6 se SIM 8942031020062249129. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly dále zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 9. 2022, č. j. 2 T 87/2022-2441, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu [Týmž rozsudkem byl spolu s obviněným odsouzen také T. K., v posuzované věci však odvolání nepodal].
2. Proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 23. 7. 2024, č. j. 5 T 57/2023-1228, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. 3. 2025, č. j. 4 To 529/2024-1282, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci námitek předně uvedl, že odvolací soud zopakoval skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž převzal veškeré jeho závěry. Podle obviněného soud prvního stupně dovodil jeho vinu na základě důkazů, které ji dostatečně neprokazují a tyto důkazy vyhodnotil v rozporu s provedeným dokazováním. Soudy podle něj dospěly k nesprávnému závěru, že použil k protiprávní činnosti telefon Huawei, avšak z provedených důkazů takový závěr nevyplývá, neboť tento telefon byl používán větším počtem vězňů.
V této souvislosti dovolatel odkázal na svědecké výpovědi svědků K., S., H. a Š. Stejně tak výpověď V. D. nepotvrzuje podle něj, že by z ní vylákal její osobní údaje pro získání půjčky. Za podstatnou vadu řízení považuje čtení výpovědí svědků R. a Š. bez souhlasu obhájců a obžalovaných, kteří se k hlavnímu líčení nedostavili. Obviněný dále namítl nezákonnost záznamu telekomunikačního provozu se spol. Alza.cz, který byl pořízen mimo podmínek stanovených trestním řádem, a tudíž jej nelze použít jako důkaz.
Stejně tak podle dovolatele nebyly splněny podmínky k provedení domovní prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného úkonu a při jejím provedení měl mít obhájce. Veškeré důkazy byly hodnoceny v jeho neprospěch, přičemž netvoří ucelený řetězec. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2025, č. j. 4 To 529/2024-1282, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 23. 7. 2024, č. j. 5 T 57/2023-1228, zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že prostřednictvím námitek, kterými obviněný vyslovuje svůj nesouhlas s rozhodnými skutkovými zjištěními, překládá ve své podstatě pro něj příznivější verzi skutkového děje, což však uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný dovolací důvod nenaplňuje. Podle státního zástupce rozhodná skutková zjištění vyplynula z opatřených, provedených a hodnocených důkazů, přičemž obviněný je usvědčován řadou důkazních prostředků. Ve vztahu k odkazu na výpovědi svědků K., S., H., Š. a R., a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 8 Tdo 940/2010, sp. zn. 3 Tdo 311/2025) zdůraznil, že k takové argumentaci nelze přihlížet, neboť obsah dovolání nelze ani částečně vymezit s odkazem na obsah odvolání. Výpověď svědka Š. byla v souladu s § 211 odst. 3 tr. ř. přečtena z důvodu, že tento svědek se odchyloval v podstatných bodech od své předchozí výpovědi. K porušení zákona nedošlo ani v případě výpovědi svědka R., neboť soud prvního stupně vyvinul dostatečnou snahu o zajištění přítomnosti tohoto svědka u hlavního líčení, přičemž bylo zjištěno, že se zdržuje v zahraničí a nepodařilo se zajistit jeho účast v řízení před soudem, a protokol o jeho dřívější výpovědi tak mohl být přečten podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Pokud jde o obviněným zmíněnou nahrávku hovoru se společností Alza.cz, jde o nahrávku soukromou, která může být podle státního zástupce použita jako důkaz, a to i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (věc č. 10862/84 – Schenk proti Švýcarsku). Státní zástupce odmítl i námitky týkající se nezákonnosti domovní prohlídky, neboť před její realizací byla provedena tzv. trojí kontrola (policejní orgán-státní zástupce-soudce), přičemž každý z dotčených orgánů činných v trestním řízení se zabýval neodkladností a neopakovatelností předmětného úkonu i otázkou proporcionality. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud považuje za nezbytné dále uvést, že v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že „rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávně právním posouzení“. Z toho je zřejmé, že obviněný v dovolání označil dovolací důvod podle právní úpravy platné do 1. 1. 2022 [současné platné právní úpravě tak vymezení tohoto dovolacího důvodu v dovolání neodpovídá, ale odpovídalo by znění § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Nejvyšší soud však podané dovolání posoudil podle jeho obsahu [§ 59 odst. 1 tr. ř.] a dospěl k závěru, že uplatněné námitky lze s jistou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění platném od 1. 1. 2022 (viz níže bod 8), nikoli již podle nyní platného § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by doslovně odpovídalo obviněným uplatněnému dříve existujícímu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [tj. před 1. 1. 2022].
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou především před soudem prvního stupně, ale částečně i v odvolání [namítl, že předmětný telefon Huawei mezi vězni koloval, a tudíž k němu mělo přístup více osob; že jeho vina je založena na nejasných zjištěních soudu prvního stupně; že záznam telekomunikačního hovoru se společností Alza.cz nesplňuje podmínky dané tr. řádem pro to, aby mohl být použit jako důkaz aj.]. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že ani jedna z uvedených podmínek zmíněného dovolacího důvodu nebyla relevantně naplněna. Z konstrukce dovolacích námitek je tak zřejmé, že představují prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněný se pokouší o jejich změnu. Obviněný v dovolání v podstatě předkládá vlastní interpretaci důkazů a vlastní verzi skutkových zjištění. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 9), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. V souvislosti s uvedeným Nejvyšší soud dále konstatuje, že ze spisového materiálu je zcela zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na základě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněného, jak z jeho dovolání vyplývá. Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný, natož zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (do 1. 1. 2022 uváděno též extrémní rozpor – viz shora bod 8).
12. Ve vztahu k uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).
13. Ve vztahu k obecnému odkazu obviněného na výpovědi svědků K., S., H., Š. a R., ke kterým se obviněný dle svých slov podrobně vyjádřil v odvolání, „na které odkazuje“ [viz strana 2. písm. b) dovolání], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že dovolání (jak bylo výše uvedeno), lze podat jen z taxativně vymezených důvodů, čemuž musí odpovídat mimo jiné i podřazení námitek pod konkrétní dovolací důvod, který je v dovolání deklarován. Námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný. Obviněný v dovolání navíc neuvedl nic konkrétního ve vztahu k těm výhradám, jimiž by bylo možné argumentovat ve prospěch existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010). Rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 46/2013 Sb. rozh. tr. doslovně uvádí, že „Nejvyšší soud se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů nemůže dovolatel svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stádiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně“. V tomto ohledu je třeba dále zdůraznit, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I. ÚS 3298/22).
14. Pokud jde o námitky týkající se výpovědi V. D., je rovněž zřejmé, že směřují vůči skutkovým zjištěním. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že se nejedná o osamocený důkaz o vině obviněného. Soud prvního stupně navíc v bodě 11 rozsudku popsal, k jakému útoku vůči této osobě došlo a rozebral jí podané vysvětlení (s provedením tohoto důkazu strany souhlasily). Dále je z bodu 46 rozsudku zřejmé, že došlo k založení účtu na jméno uvedené svědkyně a k objednávkám zboží u společnosti Alza.cz. Z dokazování rovněž vyplynulo, že sám dovolatel uvedl, že záznam hlasu při objednávkách učiněných u společnosti Alza.cz, je jeho hlasem. Uplatněné námitky jsou tak nedůvodné.
15. Pokud jde o výhrady obviněného ke čtení výpovědi svědka V. Š., pak je třeba uvést, že protokol o výslechu tohoto svědka byl přečten podle § 211 odst. 3 tr. ř. na návrh státního zástupce (bod 31 rozsudku soudu prvního stupně). Toto ustanovení stanoví přesné podmínky, za kterých lze zmíněný protokol přečíst. Obviněný však považuje za pochybení, že souhlas se čtením tohoto protokolu nedal obhájce. Zmíněné ustanovení však souhlas obhájce nevyžaduje. Navíc i v tomto případě platí, že nejde o důkaz osamocený, ale o součást celého důkazního řetězce. Námitka dovolatele je tudíž neopodstatněná, přičemž Nejvyšší soud nad rámec úvah soudů nižších stupňů pouze poznamenává, že výslech svědka u hlavního líčení dne 28. 5. 2024 byl proveden formou videokonference (č. l. 1201) a výpověď uvedeného svědka učiněná dne 3. 11. 2022 (č. l. 94-98) tehdy za přítomnosti obhájce obviněného Z. i obhájce obviněného K., byla u hlavního líčení přečtena podle § 211 odst. 3 tr. ř. (viz č. l. 1202).
16. Pokud jde o svědeckou výpověď svědka R., ta byla přečtena podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. (bod 33 rozsudku soudu prvního stupně). Podle tohoto ustanovení se protokol o výpovědi svědka přečte mimo jiné v případech, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení trestního řádu a svědek se stal pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelným. Z bodu 33 rozsudku soudu je zřejmé, že se soud prvního stupně snažil zajistit osobní výslech tohoto svědka, avšak bylo zjištěno, že se nacházel mimo území ČR (pravděpodobně ve Švýcarsku), přičemž na uvedené adrese poštu nepřebíral a na telefonické výzvy se k soudu nedostavil. Soud prvního stupně tak dospěl závěru, že uvedený svědek byl pro dlouhodobý pobyt nedosažitelný. S tímto postupem a závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje, když obdobně jako v případě svědka Š. poznamenává, že výpověď svědka R. ze dne 16. 3. 2023 (č. l. 118-120) byla u hlavního líčení dne 23. 7. 2024 (č. l. 1120) čtena podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., když výslechu svědka dne 16. 3. 2023 byli přítomni obhájci obou obviněných (Z. i K.).
17. Ve vztahu k námitce týkající se nepoužitelnosti zvukového záznamu se společností Alza.cz, považuje Nejvyšší soud za potřebné dovolatele upozornit, že podle konstantní judikatury platí, že s ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Ustanovení § 88 tr. ř. se zde neuplatní, a to ani analogicky. Přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Významnou okolností v takových případech bude především to, zda takový důkaz stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo má soud k dispozici jiné důkazy, které výrazným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění, a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, uveřejněné pod č. 7/2008 Sb. rozh. tr.). V daném trestním řízení je rozhodné, že zpochybňovaný zvukový záznam nebyl rozhodně stěžejním důkazem, neboť soud prvního stupně měl evidentně k dispozici hned několik dalších důkazů (svědecké výpovědi, listinné důkazy, záznamy telekomunikačního provozu aj.), na nichž založil svůj výrok o vině. Navíc je třeba zdůraznit, že dovolatel ve vztahu k uvedenému záznamu potvrdil, že poznává svůj hlas (bod 30 rozsudku soudu prvního stupně). Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že soudy nižších stupňů při dokazování postupovaly v souladu s trestním řádem i soudní praxí. Uplatněné námitky tak jsou nedůvodné.
18. Pokud jde o námitky obviněného, že nebyly splněny zákonné podmínky pro provedení domovní prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného úkonu, Nejvyšší soud dodává, že za ústavně konformní je nutno vyhodnotit každý příkaz, pokud z jeho odůvodnění vyplývá, 1) že jde o domovní prohlídku prováděnou před zahájením trestního stíhání jako neodkladný či neopakovatelný úkon, 2) pokud je alespoň v základní míře zjevné, z jakých skutečností plyne podezření, že v obydlí či jiném prostoru se nachází věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení a 3) na základě jakých skutečností soud dospěl k závěru, že je nutné domovní či jinou prohlídku provést jako neodkladný úkon (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 11 Tdo 193/2024, potvrzené usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. II.ÚS 2070/24, a dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 6 Tdo 779/2024).
19. Příkaz k domovní prohlídce (č. l. 594 a násl.) v posuzované věci přitom uvedeným atributům plně vyhovuje. V bodech 10 a 11 jeho odůvodnění soudkyně Okresního soudu ve Strakonicích, která příslušnou domovní prohlídku nařídila, uvedla, z jakých důvodů jsou naplněny podmínky neodkladnosti a neopakovatelnosti zmíněné domovní prohlídky a další navazující skutečnosti. V projednávaném případě byla rovněž zachována trojí kontrola proporcionality daného zásahu do základních práv a svobod člověka (nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13), neboť policejní orgán podal z věcně a formálního hlediska řádně odůvodněný návrh státnímu zástupci a ten pak soudci, přičemž každý z těchto subjektů posuzoval příkaz k prohlídce jako úkon, jehož neodkladnost a neopakovatelnost je prokázána v příslušných dokumentech dotčených orgánů činných v trestním řízení, a stejně tak jej posuzoval i z hlediska proporcionality zásahu realizovaného na podkladě daného úkonu do základních práv a svobod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 6 Tdo 779/2024). Námitky obviněného tak jsou zjevně neopodstatněné.
20. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 10. 2025
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu